Yamnuska bez sněhu

4.6.2017

V neděli máme další celý volný den (zažádala jsem si o něj, nenechávám nic náhodě), tentokrát jak s Jirkou, tak s Karlem.

Předpověď počasí nevypadá dobře, ještě v sobotu večer přemýšlíme, jestli vyrazit na Yamnusku nebo ne, ale nenapadá mě žádná varianta na deštivý den a navíc – ono zas tak zle nebude, vždyť s každým dalším otevřením stránek o počasí se předpověď zlepšuje, až nakonec zbyde místo trvalého deště jen malá přeháňka někdy odpoledne.

Před odjezdem se sejdeme na snídani v kuchyni, nějak se zapovídáme a jinak zdržíme chystáním posledních maličkostí, takže místo v devět odjíždíme krátce před desátou. Nevadí, dnešní túra nebude dlouhá.

Už na parkovišti poznáme, že tohle je velmi oblíbená trasa, je tu spousta lidí, také je to asi tím, že je neděle (jsem zvyklá chodit na túry spíš ve všední dny a takové davy jsou pro mě tedy neobvyklé). Je fajn, že všichni jdou stejným směrem a nikdo proti, okruh Yamnusky se chodí zásadně proti směru hodinových ručiček, protože nás v závěru čeká pochod sutí a tu je vždy lepší sbíhat dolů než se jí škrábat nahoru.

Procházíme topolovým hájem, pak na vyhlídku a když přijdeme ke skále tvořící hřeben Yamnusky, hledáme znovu kešku, o kterou jsme se pokoušeli už v zimě. Tentokrát bez sněhu je to mnohem snadnější, puklinu, ve které by se krabička mohla ukrývat, vidím už zdálky.

Také je jednodušší zdolat úzký průchod skalou, i když ani dnes nemůžu říct, že je to úplně hračka. Kameny jsou od tisíců návštěvníků pěkně ohlazené. Užíváme si krásné výhledy a protože už máme hlad a blíží se poledne, na prvním předvrcholu Yamnusky se usadíme na skále, podíváme se dolů na tu její strmou stranu a poobědváme. Samozřejmě také fotíme, tuhle fotku považuji za nejpovedenější z celého dnešního výletu (fotil to Karel):

Pak následuje úsek cesty s řetězy, zdoláváme je bez sebemenších potíží a beze strachu, hned za nimi však potkáváme chlápka, který Jirku žádá o pomoc, že prý před těmi řetězy je jeho kamarád a bojí se to přejít. Jirka by sice rád pomohl, ale jak? Pokud se ten člověk bojí výšek, možná by se měl raději vrátit, protože i dál je stezka v podobném duchu, možná i horší. Takže mu bohužel nepomůžeme, pokračujeme dál. Po chvíli se obracíme a vidíme, že ten jeho kamarád je stále ještě před těmi řetězy a stále váhá, jestli jít dál, nebo ne. Je tam asi půl hodiny a pak je přešel, jenže o kus dál si to stejně rozmyslel a oba se vrátili (potkali jsme tu dvojici později na parkovišti a ptali se jich, jak to dopadlo).

Zbytek cesty na vrchol je nejdřív dolů (takový ten lehčí scrambling, kdy se tu a tam držíme skály i rukama) a pak nahoru (pohodlnou pěšinou). Na vrcholku sedí asi osm lidí, nenapadá mě jiné přirovnání, než že tam sedí jak hnízdící ptactvo. Okamžitě tam také zahnízdíme, vládne neskutečná pohoda. Po chvíli vydýchání a užívání si výhledů vytahujeme foťáky a dalekohledy.

K autu dorazíme brzy a protože není kam spěchat, usadíme se k piknikovému stolu a dojíme zbytky svačin, ještě vychutnáme poslední paprsky slunce, než zajde za mraky, a navzájem se pochlubíme nejlepšími fotoúlovky. Na cestě z Canmore do Banffu začne pršet, říkáme si, že jim ta předpověď vychází naprosto přesně. Zastavíme se v BML na večeři, pak si Jirka ještě v centru zaběhne koupit lezeckého průvodce (a my s Karlem se mu smějeme, jak vypadá jako postavička z Teletubbies v mojí zářivě žluté pláštěnce a jak utíká v příšerném lijáku, zatímco my čekáme pohodlně v autě) a nakonec se zastavíme ve Food Rescue nabrat nějaké dobroty a tak nějak ukázat i Karlovi, jak to tam chodí. Aspoň jsme využili deštník, který pro podobné případy vozíme v autě, bez něj bychom čekání před vchodem asi vzdali.