01. Přílet do Kanady

22.5.2016

Tak už jsem konečně tady, ve Vancouveru, docela pohodlně usazená ve společenské místnosti v hostelu a můžu si pořádně odpočinout. Byl to celkem náročný den. Ráno jsem se vzbudila mnohem dřív, než bylo nutné vstávat, pak jsem zažila nepříjemné překvapení na letišti – paní za přepážkou, kam jsme dávali kufry k odbavení, mi řekla, že papír potvrzující, že mám víza, by nemusel stačit, že se vloni měnily podmínky a měla bych si udělat ještě eTA - Electronic Travel Authorization. Dá se to přes internet, takže hned sedám na lavičku, zapínám notebook a připojuji se k internetu, ale z neznámých důvodů se mi to nepodaří. Takže notebook vypnu a zkouším se připojit ještě přes telefon. Evě, která cestuje se mnou a která eTA má, internet v mobilu funguje, mě ne. Když si od ní telefon půjčím, přestává připojení také fungovat. Začínám panikařit. Může se stát, že přiletím do Kanady a nedají mi víza? A to ani turistická? Ještě jednou pročítám papír, který mám od kanadské vlády, jasně tam píšou, že eTA nepotřebuji. Jenomže jeden nikdy neví. Už je načase projít pasovou kontrolou, takže pokus o připojení se k internetu nechávám na později. Za přepážkou potom připojení funguje bez problémů, možná to bylo jen slabým signálem. Na internetové stránce www.canada.ca/eta zadávám "zažádat o eTA". Po zadání čísla mého pasu se objeví hláška, že autorizaci nepotřebuji, ale přesto mám možnost si ji udělat. No když už to jde, tak si ji přece jen udělám. Platím za to 7 CAD, asi zbytečně, ale jeden nikdy neví. V letadle jsem stejně trochu neklidná, jak to dopadne.

Přestupujeme ve Frankfurtu, cesta mi utekla rychle, připadalo mi, že jsme letěli tak čtvrt hodiny. Zato na letišti mám dlouhou chvíli. Druhý let trvá asi deset hodin, ale uteče mi taky celkem rychle. Na palubní obrazovce se dívám na dva filmy (s anglickými titulky), luštím křížovky, vybarvuju antistresové omalovánky a pokouším se spát, ale moc mi to takhle v sedě nejde, bolí mě za krkem.

Po příletu do Vancouveru vyzvedáváme zavazadla a pak jdeme na to imigrační oddělení, čekáme tam asi hodinu. Úředník je milý, skoro na nic se mě neptá, jenom jestli jedu na "Working holiday" a v které části Kanady budu pracovat. Vytiskne mi speciální papír s povolením pracovat v Kanadě a můžu jít. Hurá!

Na informacích se zeptáme, jak nejlépe se dostaneme do centra města (Eva) a do čtvrti Gastown (já). Paní nám ukáže na linku metra (Skyline), nic jiného z letiště ani nejezdí (leda taxi) a já jedu až na konečnou, takže ani nemusím sledovat zastávky. Eva si svou předposlední stanici pohlídá a rozloučíme se s tím, že se uvidíme zítra v jednu odpoledne a projdeme se po městě.

Po východu z nádraží zapnu GPS, aby se mi nahrála trasa, abych se pak zpětně mohla kouknout, kudy bych to třeba mohla vzít kratší cestou a podobně, ale GPS dlouho hledá družice, trochu jsem jí tím přeletem zamotala hlavu, takže vytahuju ještě telefon, tam se mapa načítá rychleji. Mám i papírovou mapu z letiště a vytištěnou mapu z internetu, k hostelu bych však skoro došla po paměti – vím, že od nádraží musím na východ, kouknu, odkud svítí odpolední sluníčko a zamířím na opačnou stranu. Že jdu správně mi za chvíli potvrdí výhled na moře po mé levé ruce a za další chvilku jméno ulice – Cambie street. Hostel nemusím nijak zvlášť hledat, je hned na křižovatce.

Zaplatím za pět dní ubytování, dám si do pokoje těžkou krosnu a s batůžkem, kde mám notebook a jiné důležité dražší věci se vydám na výpravu – potřebuji zámek na skříňku, abych si své věci mohla zamknout, když budu pryč a asi i přes noc. Napadne mě, jestli by zámky neměli i na recepci a hned si tam jeden koupím. Asi jsem neudělala moc dobrý nákup, zámek byl sice levný, ale je na kód, který si nepamatuji, takže si budu muset dát pozor, abych si kód nezamkla uvnitř skříňky. Mám trochu pochybnosti, jak se mi to podaří odemknout, i když kód budu vědět, tak si to zkouším na lavičce v nedalekém parčíku.

Jak tam tak sedím, přichází ke mně podivná mladá žena a něco po mně chce. Asi na potřetí pochopím, že chce, abych jí zapnula knoflíky na svetru, je jí zima. Má tak dlouhé nehty, že to sama nedokáže (nebo je opilá nebo zdrogovaná). No, asi nebydlím v nejlepší čtvrti, ale ostatní lidi tu vypadají celkem normálně. Tak už déle nevysedávám a jdu dál prozkoumávat, moje výprava by měla být zakončena zakoupením nějaké chutné večeře. Pro dnešek jen něco studeného, mám už hlad a nechci se zdržovat vařením. Navíc musím ještě ověřit, že v hostelu skutečně máme kuchyňku. Procházím se asi deset minut a najdu supermarket docela blízko hostelu. Když se rozhlédnu pořádně po nákupu, zjistím, že je nejen blízko, ale hned vedle hostelu. Při procházce jsem se totiž k němu oklikou vrátila. Na fotce mám hostel (vpravo) i nákupní centrum (vlevo).

Po večeři na hostelu pouštím počítač, chci napsat domů, že jsem v pořádku dorazila. Zjišťuji, že mi opět nefunguje připojení k internetu. Zvláštní je, že mi počítač píše, že je připojen, ale Skype ani Google Chrome nefungují. Zkouším všechno možné – vypnout firewall a Avast... A ještě jedna věc je zvláštní – na recepci jsem dostala papírek s heslem pro Wi-fi, ale ta ho teď po mě nechtěla.

Zkouším se připojit přes telefon a tam to funguje okamžitě. Heslo je po mě vyžadováno ve chvíli, kdy zapnu internetový prohlížeč. Takže napíšu našim a pak to zkouším zprovoznit ještě na počítači (abych mohla co nejdřív psát i na blog), napadlo mě totiž zkusit zapnout jiný prohlížeč než Google Chrome. S Mozillou taky neuspěju, ale Safari mi udělá radost, ukáže stránku, kde můžu zadat heslo a pak už mi internet funguje i v tom Googlu. Akorát se Skypem mám asi smůlu, ale to nevadí, můžu ho používat na mobilu. Mám radost. Tak teď už mi tady vychází asi opravdu vše, co potřebuju.

Dám se do psaní a přechází mě únava. No a teď mám dopsáno a můžu jít spát – tady máme tři čtvrtě na deset, akorát čas na spaní. Ale podle českého času je tři čtvrtě na sedm ráno, probděla jsem celou noc.