Heart Mountain

1.6.2017

Sobotní výlet na Paget Peak mi dal docela zabrat, ještě v úterý mě bolely nohy, ale ve středu už jsem se cítila dobře a ve čtvrtek úplně skvěle, takže nic nebránilo tomu, naplánovat další výlet. Kam vyrazit, jsem měla naplánované už dlouho, Jirka mi potvrdil, že na Heart Mountain už není žádný sníh (byl nedaleko lézt v úterý) a Karel mi potvrdil, že ve čtvrtek má také volno a že pojede opět se mnou.

Vyjeli jsme v devět směrem na Canmore, kde jsme si koupili svačinu, a pak jsme pokračovali ještě kousek dál po dálnici. Začátek trasy mi připadal docela náročný, stoupání bylo prudké, ale netrvalo dlouho a vyškrábali jsme se na Heart Mountain. Když jsem se podívala, jak vypadá hřebenovka dál, ulevilo se mi – tohle bude už pohodička.

Další vrcholek se jmenuje Grant MacEwan Peak, přicházíme na něj za chvíli téměř bez námahy, překvapuje mě, že vidím ve svahu pod námi pěkně zelenou louku, přece jen jsem zvyklá spíš na lesy a nad nimi rovnou holé skály. Na tomhle vrcholku se můžeme rozhodnout, jestli pokračovat v okruhu, který jsme si na dnešek připravili, nebo si cestu ještě trochu prodloužit o další vrchol (nebo dva). Doprava vede stezka k Twin Towers (Věže Dvojčata), první z nich se jmenuje West Tower (Západní věž) a druhá Jewel Peak (Klenot). Je teprve poledne, svítí sluníčko (přestože v předpovědi byly srážky i bouřky), takže se shodneme v tom, že chceme pokračovat na další hory.

Jdeme příjemnou cestou po hřebeni na jakýsi bezejmenný vrchol a za ním nás čeká překvapení – stezka jako by končila, před námi je prudce klesající skála. Hledám, kudy jinudy by se dalo slézt dolů, nechce se mi věřit, že tudy to opravdu vede, po chvíli rozhlížení se na všechny strany si prohlédnu skálu znovu a hledám přirozené schůdky, po kterých by se dalo sestoupit dolů. Karel se toho zas tak nebojí a celkem snadno sleze dolů, kde se ještě porozhlédne, jestli by pro mě nenašel snazší cestu. Protože nenajde, začnu pomalu a opatrně sestupovat také. Nakonec to opravdu není tak hrozné, jen je lepší nedívat se moc pod sebe, spíš jen přímo pod nohy a na skálu před sebe.

Další cesta je celkem pohodová, jen tu a tam potřebujeme použít ruce pro přidržení se skály a musíme překonat úzký hřebínek, jsou to asi tři metry a oba si vzpomeneme na Lady MacDonald, kde je takovýhle hřebínek dlouhý asi 200 m. Zvládáme to beze strachu, párkrát se navzájem vyfotíme, bohužel na fotkách to nevypadá nijak zajímavě, jak nám to připadalo ve skutečnosti.

Na West Tower krátce přemýšlíme, jestli se nám chce jít ještě na poslední vrchol – Jewell Peak, vypadá to jednoduše a s minimálním převýšením, takže odhlasujeme „ano“. Pořád máme spoustu času, je sotva půl třetí. Ještě naposledy trochu lezeme, často věřím Karlovu úsudku a následuji ho, jen jednou zvolím odlišnou cestu – radši jít kousek sutí, než lézt po příkré skále. Na Jewell Peaku se zapíšu do vrcholové knihy (stejně jako předtím na Heart Mountain), fotím úchvatné výhledy okolo, líbí se mi především jedno jezero a za ním skalnatá hora, o které později u mapy zjistím, že je to můj starý známý Mount Baldy.

Rozhodli jsme se vrchol West Tower trochu obejít traverzem, čas ani síly si však moc neušetříme, vychází to asi nastejno. Dolů se jde příjemně, líbí se nám plochá skála skloněná asi v 30° úhlu, po které můžeme bez problému chodit. Pak nás čeká to obávané lezení, nahoru mi připadá snadnější, myslím, že jsem právě zužitkovala dovednosti získané při lezení s Jirkou. Karel s kamennou stěnou sice chvilku bojoval a pořídil si tam další škrábance na nohou, ale zvládl to nakonec dobře. Nevím, jak on, ale já jsem potřebovala chvilku pauzu nejen na vydýchání, ale i na uklidnění. Pak už byla cesta opravdu pohodová, skoro až nudná. :-)

Na vrcholku Grant MacEwan jsme zapomněli odbočit a pokračovali kousek směrem k Heart Mountain, naštěstí jsme si to uvědomili jen po pár desítkách metrů. Pak už se nedělo nic zajímavého, v lese jsem myslela na to, že by tam mohl být medvěd a Karel nejspíš myslel na to samé, protože viděl nějakého medvěda v každém druhém pařezu (stejně jako já ostatně). Poslední dva kilometry byly vyloženě za odměnu – hezkou pěšinou po rovině, kolem jezírka a přes potok. U parkoviště jsme si ještě sedli ke stolu za účelem snědení zbytku svačiny (a trochu opalování). Znovu mi připadalo, že vidím někoho známého (Martina - stejně jako na parkovišti pod Ha Lingem), zkusila jsem na něj zavolat „Ahoj!“ a nespletla jsem se, byl to on, doprovázen Monikou, kterou znám ze stejné příležitosti. A co bylo ještě vtipnější – večer v obchoďáku jsme potkali ještě Petru. A tak se znovu potvrdilo, že svět je prostě malý a Canmore ještě menší a o potkávání známých tu není nouze.