Wasootch Ridge bez sněhu

15.6.2017

Túru začínáme v odpoledních hodinách, dnes už máme za sebou Grizzly Peak a Troll Falls. Začátek je trošku nudný, už to tady znám, byla jsem tu před dvěma měsíci. Navíc mi připadá, že se zasněženými okolními vrcholky to tu bylo malebnější, možná je to i počasím – posledně byl jasný den, dnes je zataženo. Co je na tomto výletě pěkné oproti některým ostatním, že jsou výhledy do okolí od samého začátku, ne že by se šlo dlouho lesem jako třeba na Sulphur Mountain, Lady McDonald, Ha Ling, nebo Mt Rundle 1. Vlastně vloni jsem si celé léto myslela, že takhle je to stejné u všech hor, zatímco letos si mnohem častěji chválím výhledy už po pár minutách stoupání (Loder Peak, Heart Mountain, Mount Cory…). A to si člověk po jedné sezóně myslí, že už ty hory trochu zná. Ne, pořád mají čím překvapit. Jsem tak ráda, že tu ještě můžu chodit…

Několikrát se jde mírně dolů, než začneme zase stoupat, po asi pátém takovém kopečku už si říkáme, že bychom tam opravdu už chtěli být. Je znát, že už máme dnes něco za sebou, po vystoupení z auta se jde okamžitě prudce do kopce, mám pocit, že moje nohy už odmítají chodit do kopce a také teď už se cítím poněkud unaveně. Dobrá zpráva je, že část hřebenu se obchází zprava, viděla jsem před námi příkré skály a docela se děsila, že to bude těžké lezení, ale dá se tomu vyhnout, cesta vede sutí a docela příjemně. V závěrečném stoupání se párkrát musíme chytit skály, ale není to těžké lezení, spíš tak akorát, abychom i dnešní den mohli považovat za takový „pravý kanadský.“

Znovu se díváme do map a uvažujeme, jestli se vrátit stejnou cestou, nebo jít odtud strmě dolů a pak údolím. Vracet se nám ani jednomu moc nechce, ale před námi není nikde vidět pokračování stezky, jdu napřed na průzkum, pak se vracím a tvářím se dost rozpačitě, neviděla jsem žádnou rozumnou cestu, jak sejít dolů ze skal a nechci se pouštět do ničeho nebezpečného. Karel to jde také okouknout a rozhodne, že na skály vůbec nemusíme, vezmeme to zase sutí, sleduje mapu v telefonu a zdá se, že jsme zvolili správně, jsme na stezce, i když ji tedy vůbec nevidíme. Celou dobu tedy průběžně sleduje podrobnou mapu a snaží se nás vést co možná nejblíže té cestě, ale nevidíme ji nikde až do údolí. Sestup je o něco dobrodružnější než výstup, kloužeme se sutí, sledujeme suché koryto potoka, který přechází ve vodopád, pak se prodíráme ve svahu malými stromky a škrábavými keři, ale jak jsme v lese, už jsem klidnější, nebude nutné lézt někde dolů po skále, nahoru to ještě jakž takž jde, ale směrem dolů se radši skalnatým úsekům vyhnu. Jediný problém mám vlastně spíš kvůli hlíně, která klouže, za pořádný kus skály bych v tu chvíli byla vděčná, no ale nakonec po menším váhání a s Karlovou pomocí problém překonám.

A pak se objeví ještě jedna věc – potok či říčka o šířce asi dvou až tří metrů, takže to nepřeskočím, dokonce ani na kámen, který je v prostředku. Napadlo mě, že bych mohla přihodit ještě jeden kamen vedle a přeskákat, jenže, když to zkusím, vidím, že by mi to dalo moc práce, jeden kamen nestačí, potok je na to moc hluboký. Karel na dvakrát přeskočí, já se rozhodnu přebrodit. Voda je děsně ledová, nejdřív si jen tak máchám nohy a mám pocit, že mi umrznou, ale při samotném brodění je to kupodivu celkem příjemné, soustředím se jen na to, abych neuklouzla a studená voda už mi není vůbec nepříjemná, naopak, začne to studit, až když z vody vylezu, musím se co nejdřív obout, ale ještě předtím se chci podívat, jestli támhle o pár metrů dál nebudu muset brodit znovu. Jakmile zjistím, že tam je i pro mě možný přeskok (spíše krok), obuji se. Mimochodem, tohle patřilo k nejhezčím chvílím z celého výletu, když jsme přišli k té říčce, uviděli jsme malý vodopád a tůňku, bylo to krásné překvapení. A nakonec i to brodění mám celkem ráda.

Bála jsem se, že posledních sedm kilometrů bude příšerně nudných – stále jedním suchým korytem řeky, klopýtat přes kameny a nemít na co koukat, ale nakonec jsem takový úsek cesty celkem uvítala – odpočinkově se procházet po rovině, nikam se nemuset škrábat, nemuset přemýšlet, ani kontrolovat, kudy vede cesta a jen tak kecat o všem možném, nejvíc samozřejmě o horách a o cestování.