20.5.2017
Po práci jsme s Jirkou vyrazili na dlohou slibovaný výlet ke Grassi Lakes, i já tentokrát jako lezec, ne jen jako fotograf. Jirka sliboval, že skála je úplně jiná než ta, co jsem ji zkoušela vylézt před deseti dny na Sunshine plotnách, to ostatně vidím, zdá se, že jsou v ní pořádné kapsy, kam se dá zastrčit špička boty nebo ruka.
Parkujeme na stejném místě jako posledně s Kayo a lézt jdeme na opačnou stranu údolíčka (napravo od Grassi Lakes). Trochu jsme se zdrželi kvůli večeři, takže jsme tu asi v sedm hodin večer. Má to tu výhodu, že už tu není tolik lidí, Jirka měl strach, že když je tak krásný teplý den, budou všechny cesty už obsazené, zvlášť ty nejoblíbenější.
První budu lézt já, Jirka mi vybral cestu s obtížností 5,9 a má asi 15 m (Jirka tady leze cesty většinou s obtížností 5,10 někdy 5,11, které se dále dělí na a,b,c,d,e a f a většina z nich má kolem 22 m). Jsou tu prý i lehčí, dětské (5,6), ale tahle by měla být pro mě akorát.
Při prvním pokusu o lezení mi připadá, že je cesta spíš těžší než to na co jsem zvyklá z umělých stěn, ale může to být i tím, že už jsem dlouho nelezla, takže jsem slabší, navíc chyty jsou studené, některé jsou i vlhké a dřou do dlaní (ty na umělých stěnách jsou spíš hladké), výhoda je, že ty co dřou, nekloužou.
Podařilo se mi vylézt asi 8 m, cvakla jsem tři nebo čtyři expresky (karabiny) a pak už jsem si připadala moc vysílená, na to abych pokračovala, takže jsem se nechala spustit dolů a lezl Jirka - tu samou cestu, aby mi ukázal, kde jsou dobré chyty, shora to samozřejmě vypadá jinak, chyty pro ruce jsou vidět lépe než zdola, naopak stupy pro nohy jsou vidět lépe zdola, než když se člověk dívá pod sebe.
Po tomhle krátkém odpočinku jsem započala svůj druhý pokus, každou chvíli jsem odpočívala, prakticky asi po každé zacvaknuté karabině. Napoprvé jsem na Jirku křičela „Padám!“ a on to bral jako, že mu oznamuju, že mi to klouže, ne jako že se pouštím chytů, takže jsem spadla o pořádný kus a musela to vylézt znovu, měla jsem na něj trochu vztek, že mě nedobral, ale bylo mi vysvětleno, že pokud chci dobrat, mám křičet „Dober.“ Takže jsem se snažila zvyknout si na to, ale bylo to pokaždé těžké, hlavou mi běželo nejdřív „Jak bylo to slovo?“
Když jsem byla výš, přestalo mi vadit, že je skála studená, asi je to tím, jak se člověk u lezení pořádně zahřeje. Také jsem si zvykla odpočívat častěji, protřepat ruce, v klidu si najít dobré chyty na další postup a teprve potom pokračovat. Protože to je to, co mě na lezení nejvíc štve – stojím na jedné noze a druhou hledám dobré místo, jak se opřít a zatím mi kloužou ruce, musí to být rychlé, ale na druhou stranu musím najít spolehlivé místo, na kterém dokážu stát. Nebo naopak, pokud se držím jen jednou rukou a hledám, kde se chytit tou druhou, začnou mi po chvíli klouzat, vibrovat nebo bolet nohy.
Nejsilnější zážitek bylo lezení od předposlední karabiny nahoru, věděla jsem, že už mě čeká jen jedna a pak slaňovací karabina (ta, co je tam připevněná natrvalo) a budu moct jít domů, připadalo mi, že jsem najednou lezla rychle a snadněji, jak už jsem se těšila být nahoře, cvakla jsem lano do poslední karabiny a křikla „Dober!“, jenže Jirka mě buď neslyšel nebo nestihl reagovat dost rychle a nedobral moc napevno, takže jsem si nesedla na místě tak, jak jsem doufala ale zase sjela o metr a půl níž a musela to lézt znovu. Odpočívala jsem tentokrát delší dobu a psychicky se chystala na zakončení cesty – tentokrát už z ní nesmím spadnout, protože potřetí už bych neměla sílu tohle místo přelézt. Přemýšlela jsem o tom, co udělat jinak a došlo mi, že jsem tam našla skvělý chyt pro celou ruku, ne jen pro konečky prstů, ale chyba byla, že jsem se ho držela pravou rukou, když se ho chytím levou, tak se budu moct krásně vyšvihnout až nahoru, a to i kdybych nemohla nic dobrého najít pro nohy, i když je aspoň jeden chyt dobrý, ostatní mohou být mizerné a stejěn to nějak jde. Plná naděje a odhodlání jsem jsem zkusila zvednout ruku a přitáhnout se zpět ke skále, ale zjistila jsem, že nemám sílu. Chvíli jsem tedy ještě odpočívala a snažila se rozdýchat vztek, strach a pocity marnosti. Ten poslední úsek cesty jsem po pořádném odpočinku pak vylezla jakoby nic. Udělalo mi radost, že za tím dobrým chytem, o kterém jsem věděla, byl ještě jeden úplně skvělý, ze kterého jsem mohla bezpečně zacvaknout lano do slaňvací karabiny úplně navrchu.
Měla jsem samozřejmě radost, že to mám za sebou, ještě mě čekalo cestou dolů odcvakat karabiny, což není nic těžkého, spíš je to sranda. Jirka měl taky radost, což mě trochu překvapilo, čekala jsem, že bude trochu naštvaný, že mi to tak dlouho trvalo, že jsem si sedala u každé karabiny a odpočívala.
Obr. 1 Zpět na zemi
Potom byla zase řada na mě, abych jistila a na Jirkovi aby lezl. Vzali jsme všechny věci a šli blíž k jezírkům, na levou stranu údolí, kde jsou těžší cesty. Jirka vylezl dvě nebo tři kratší cesty v převisu, které jsou hodně těžké a hodně oblíbené, takže některé chyty jsou tak ošahané lezci, že kloužou ještě víc než normálně.
Po první vylezené cestě začal Jirka sundavat karabiny a u té poslední se zhoupl dál od převisu , kam ho táhlo lano, jen tak tak že nenarazil do zábradlí, naštěstí byl dost vysoko, ale i můj jistící konec lana byl tažen dál i od skály, zakopla jsem o schod a trochu se vyválela po zemi (Jirka říkal, že mě to táhlo štěrkem), ale naštěstí se nic nestalo. Lano jsem nepustila, i když jsem spadla, a tak jsem prokázala, že jsem dobrý jistič, naštěstí v našem případě by se nic nestalo, i kdybych ho pustila, protože máme speciální jistítko, které se zasekne a nepustí lano dál, takže já už ho pak ani nemusím držet a Jirka nemůže spadnout až na zem. Většina lezců ale jistí s tzv. „kyblíkem“, při jeho použití se lano musí držet neustále, jinak by kyblíkem proklouzlo a lezec by spadl až na zem.
Pak si Jirka vylezl za odměnu ještě jednu lehčí cestu a protože už bylo půl desáté a začalo se stmívat, jeli jsme domů.