4.8.2016
Na dnešek jsem neměla žádné plány, nekoná se ani zumba, muzika nebo filmy v parku a navíc myslím trochu pršelo, takže ani na projížďku na kole to není. Včerejší večer jsem strávila u počítače psaním a poslechem hudby a nerada bych trávila u počítače všechny večery. Napadlo mě tedy, že bych se mohla podívat do obýváku za ostatními spolubydlícími. Když jdu do kuchyně, vidím, že jich tam pár sedí, ale tak trochu se stydím a nevím, o čem bych si s nimi povídala a většinu z nich ani neznám.
Nakonec seberu odvahu a aspoň tam nakouknu ode dveří a když vidím, že pár známých se přece jen najde a navíc že hrají karty, přece jen se k nim přidám. Do hraní karet se nejdřív nezapojuji, jen pozoruji a snažím se pochopit pravidla - nepovedlo se, Brockovi, který je vysvětluje, prostě ani za mák nerozumím, ale pak když Brock odejde a ostatní se jen smutně dívají na karty, zkusím se jich zeptat, jestli je taky můžu naučit jednu hru. Chtěla bych nějakou blafovací hru, to mě baví nejvíc a vím, jak byly populární všude, kam jsem chodila na deskovky, znám jednu s kostkama, tak rychle přemýšlím, jestli by se to dalo napasovat na žolíkové karty. Jde o to, že člověk hází dvěma kostkami, neukáže výsledek ostatním a tvrdí, co hodil a protihráč buď věří nebo ne. Když neuhodne, prohrál a musí se něčeho napít. S kartami to jde také, sice jsem úplně nedomyslela, kolik karet má člověk mít v ruce a co s nimi potom, ale ono to moc nevadilo, stejně jsme stihli jen párkrát otočit karty, párkrát se napít a pak už všichni odcházeli do města. Ptali se mě, jestli chci jít taky. No, nevím, co tam? Hrát kulečník. Tak to jdu.
Trochu mě překvapilo, že tady se ve všech barech kontroluje občanka už při vstupu, a to úplně u všech návštěvníků, nezáleží, na kolik let vypadám ani jestli chci dnes něco pít nebo ne.
S kulečníkem to funguje tak, že proti sobě hrají dvě dvojice a ta, která zvítězila, zůstává ve hře a nastupují proti ní dva další protihráči. Kdo si chce zahrát další kolo, položí na kulečníkový stůl nějakou minci a tím si zarezervuje hru pro sebe. Na konci večera ti dva nejlepší mají vyděláno těch pár mincí (to jen předpokládám, protože tak dlouho jsem tam nebyla).
Baví mě i jen pozorovat hru, ani se mi nechce zapojovat, když vidím, jak jsou všichni dobří. A hlavně mě mrzí, že kdybych si chtěla zahrát, tak to bude proti někomu, kdo poráží všechny ostatní. Fandím tedy našim holkám z housekeepingu, nejlépe hraje asi Mariska, ale stejně pokaždé prohraje proti klukům, z nichž vede Brock ve dvojici se Samem (naši housemeni) a později s Kieranem, kterému hádám tak 16-18 let a je u nás na housekeepingu jen na letní brigádě. Vím, že na konci léta od nás odejde asi šest nebo osm lidí a je to docela smutné, když se teď snažím se všemi trochu skamarádit a tak dlouho mi to trvá.
Nakonec si taky jednu hru zahraji, Brock s Kieranem už jsou ze hry taky venku, porazili je nějací dva cizí kluci a proti nim tedy nastupuji já společně s Lukem (údržbář z našeho hotelu). První strk se mi nepovede vůbec, dala jsem do toho málo síly a bílá koule se sotva posunula a centimetr, zato druhým strkem, když jsem znovu na řadě, aspoň jednu kouli umístím do díry. V dalších kolech se mi to sice nedaří, ale Luke to statečně zachraňuje, sice jsme prohráli, ale ne s ostudou, na konci hry na stole zbývaly dvě koule nám a jen jedna soupeřům.