18. Přejezd do Canyonlands

neděle – den 11. – 23.4.2017

Po obědě vyjíždíme z NP Bryce a míříme k dalšímu národnímu parku – Capitol Reef. Můj původní plán byl, že vyrazíme až následující den ráno a parkem pouze projedeme s nějakou menší zastávkou. Ale protože poslední túru v Bryce jsme stihli za dopoledne, můžeme ušetřit půlden a v Capitol Reef strávit plnohodnotný den a udělat nějakou pořádnou túru. Rozhodně je na co se tam těšit. I samotná cesta stojí za to, projíždíme podivuhodnou krajinou s chráněným územím Escalante National Monument, Petrified Forest (Zkamenělý les) a Dixie National Forest. Protože jsem viděla v nějakých materiálech pěkné obrázky z toho „národního monumentu“, chtěla bych to vidět, ale nemůžu to najít na mapě. Nejdřív si pořád myslím, že je to jedna skalní věž nebo tak něco, až později zjistím, že je to docela velká chráněná oblast, ne jen jeden monumentální objekt. Několikrát zastavujeme, abychom se protáhli, také ulovíme cestou pár kešek. Jedna z nich je v horách, je to pro mě keška s nejvyšší nadmořskou výškou – přes 2900 m n.m.!

Počítali jsme s tím, že si nakoupíme nějaké potraviny v městě Escalante, ale nenapadlo nás, že by nemuselo být v neděli otevřeno. Díváme se do mapy po jiných možnostech, nakoupit už docela nutně potřebujeme, zbývá nám jen pár konzerv a skoro žádný chleba. Nejsme sami, na parkovišti stojí bezradně ještě jedno auto, očividně také takové přespávací.

Pak prožijeme jednu z nejhorších chvil z celé dovolené – při sjíždění z hor docela často musíme brzdit a Jirka si všimne, že z venku cítí nějaký zápach, zastaví a zkoumá přední levou pneumatiku – je přehřátá a kouří se z brzd a strašně smrdí spálenou hmotou. Čekáme, až to vychladne. Stojíme asi půl hodiny, než se rozhodneme znovu vyjet. Brzdy sice pořád fungují, ale mám strach, jestli budou i nadále, jestli jsme je trvale nepoškodili. Za chvíli pro jistotu znovu zastavujeme a zkoumáme to. Jirka je přesvědčen, že kolo bude lépe chladnout za jízdy, než když stojí a opírá se do něj ještě k tomu slunce, ale když zjistí, že nás čeká další extra prudké klesání, rozhodne se přece jen znovu zastavit. Přemýšlíme, co dál? Tak jako tak budeme muset jet jednou dál, nemůžeme tu stát věčně a doufat, že se ten kopec zmenší. Studujeme příručku. Dá se brzdit motorem? Jak je to tady s tím řazením, na co je poloha „L“ a poloha „3“? Vůbec nedokážu pochopit, že jsme na to nemysleli dřív. Jak to, že nás nenapadlo se na to podívat? Zjišťujeme, že poloha „3“ používá pouze první tři rychlosti a je určená právě pro jízdu z kopce, aby člověk nemusel tolik brzdit. Ve vyšších rychlostech by se ničil motor, takže je potřeba ji využívat pouze tehdy, když člověk chce jet opravdu pomaleji, při výrazném klesání, potom na rovině je potřeba zase přeřadit na „D“. Poloha „L“ je něco podobného, ale používá jen dvě nebo dokonce jen jednu nejnižší rychlost. To se ani při jízdě z kopce moc nevyužívá, jen v těch nejextrémnějších situacích nebo kdybychom ještě k tomu třeba táhli těžký náklad. Teď pokračujeme dál už s větším klidem. Naučili jsme se další věc, jak používat správně naše auto a to potom už šlape jako hodinky a do konce dovolené s ničím nemáme sebemenší problém.

Když přijedeme k hlavní silnici UT 24, měli bychom jet doprava do národního parku, ale uděláme si ještě krátkou zajížďku doleva do města Torrey, kde najdeme velmi sympatický a velmi levný a hlavně otevřený obchůdek s potravinami, kde doplníme zásoby. Radost nám udělá voňavý chleba z pekárny (ne jen obvyklý tousťák), dále bereme naše oblíbené konzervy s polévkami, několik pytlíkových polévek, ovoce a jako bonus – velký kelímek arašídové zmrzliny.

Udělalo nám radost prima setkání s jedním párem z Německa. Nejdřív nás zaujalo, že tady mají svoje auto s německou poznávací značkou, takže se s nimi Jirka začal bavit a vyptávat se, jak auto dovezli a jak dlouho s ním tady budou cestovat, načež mě zajímalo odkud a kam. Také nám poradili, kde přespat zdarma (téměř kdekoli mimo národní park, ale ne zas moc blízko městu, musí to být na půdě, která není soukromá). Také nám poradili, jak si další den zkrátit cestu od Hickman Bridge, kde jsme měli původně v plánu se vracet, díky téhle zkratce ušetříme trochu času, trochu sil a navíc naše cesta bude o dost dobrodružnější, zkratka je náročná, trochu lezecká.

Potom jedeme ke kempu, jmenuje se to tady Fruita Historic District, je tu infocentrum, stará škola a několik dalších budov, sady a za řekou Fremont River je kemp. Vypadá jako plný, ale nějací lidé nám říkají o místě, které je zrovna teď volné. Jdeme se informovat, jestli tam opravdu můžeme zůstat, ale je nám vysvětleno, že místo je zamluvené a budeme muset odjet. Ani nám to moc nevadí, jen je škoda, že ujedeme zbytečně asi dvacet kilometrů. Paní z kempu nám potvrdí, co už víme od toho Němce – spát můžeme kdekoli hned za hranicí kempu, ani nevadí, že je tam chráněná oblast „National Forest“. Máme trochu obavu, zda tam najdeme nějaké vhodné místo, cestou sem jsme nic neviděli. Ale pak, když se pozorně díváme po prašných odbočkách, vidíme v poušti zaparkovaná auta, především karavany, ale najde se i pár stanů.

Ještě před spaním si uděláme radost jednou keškou. Byl to jen takový momentální nápad, jestli by tady nemohla nějaká být, ani jsme ji tu moc nečekali. Další výhoda toho, nespat v kempu!