15. Bryce - vyhlídky

pátek – den 9. – 21.4.2017

Přejezd do dalšího národního parku je rychlý, je to jen asi 130 km. Hned zamíříme do kempu North Campground a doufáme, že nebude ještě plný (podle informací z internetu se obvykle zaplní až odpoledne). Sice tam nejsme extra brzo ráno, ale pár volných míst zbývá. Rychle jedno zabereme (myslíme si, že úplně poslední, ale mýlíme se, mohli jsme si vybrat i lepší místo, třeba těsně vedle hrany údolí, ale to jsme zjistili až večer) a zaplatíme za dvě noci. Je tady o poznání chladněji, jsme ve větší nadmořské výšce (2 440 m). V noci budeme pořádně mrznout. Výhoda je, že i přes přetrvávající pěkné počasí se už nespálíme – skoro celé dny chodíme v bundě a dlouhých kalhotách. Co je však trochu nepříjemné – opálím si hřbet rukou vykukujících z bundy a divně to kontrastuje s bledým předloktím.

Trochu o vzniku tohoto národního parku: Bryce Canyon je malý národní park v jihozápadním Utahu. Byl pojmenován po mormonském průkopníkovi Ebenezeru Bryceovi. Národním parkem se toho území stalo v roce1924. Je známý díky své unikátní geologii, amfiteátry ve tvaru U se zařezávají do náhorní roviny Paunsaugunt. Hlavním procesem tvarování proslulých věžiček hoodoos je eroze vznikající opakovaně mrznoucí a tající vodou, která se dostává do puklin a při zamrznutí skálu štěpí.

Dáváme se do řeči s partou lidí, navzájem se fotíme a sdělujeme si poznatky o dosavadním cestování, stejně jako my byli i oni včera nebo před pár dny v Zionu a stejně jako my směřují do národního parku Arches, jenomže my ještě uděláme zastávku v Capitol Reef a Canyonlands. Nějací jiní lidé se nás ptají, jestli se mají jít podívat na Bryce Point, jestli je to hezké, říkáme, že se nám tam líbilo, ale těžko říct, jestli to za to stojí, protože ze všech vyhlídek je to pravděpodobně skoro stejné. Trochu si stěžují, že to je pořád do kopce, když jdou od Sunrise Pointu. Tak mám radost, že my jsme trasu zvolili lépe – dojet na nejvzdálenější a nejvýše položený bod a jít spíše z kopce. I když podle mě je to stoupání i klesání nepatrné (celkem méně než 100 m převýšení).

Sunrise Point – 2 444 m n. m.

Sunset Point – 2 438 m n. m.

Inspiration Point – 2 469 m n. m.

Bryce Point – 2 529 m n. m.

Poté, co absolvujeme celý Rim Trail (procházku po hraně amfiteátru), můžeme jít buď mezi skály a obejít si jedno ze tří možných koleček nebo vyrazit autem na průzkum jižní části národního parku. Má to být dnes odpočinkový den, proto volíme druhou variantu. Cestou tam nezastavujeme, protože všechny zastávky jsou po levé straně od nás, dojedeme až na konec silnice a zastavovat na vyhlídkách budeme cestou zpět.

Rainbow Point leží ve výšce 2 778 m n. m., není to velký výškový rozdíl, ale výhledy jsou jiné – tady totiž ještě leží zbytky sněhu.

Potom následuje Black Birch Canyon, Ponderosa Canyon, Aqua Canyon, Natural Bridge, Farview Point a Swamp Canyon. Musím říci, že mi to za chvíli všechno splývá, už ani nevíme, jestli všude fotit nebo ne a jestli vůbec všude zastavovat, je to vždy to samé. Jediný z toho vyniká Natural Bridge a na jedné z předchozích vyhlídek byla pěkná skála, která vypadá jako člověk z profilu. Jsem ráda, že normálně necestujeme tímto stylem (autovýlet se spoustou zastávek na focení), těším se na zítřejší pěší procházení se mezi skalami.

Potom pokračujeme autem do Bryce Canyon City, kde jsme doufali, že nakoupíme nějaké potraviny a že tam bude možnost sprchy, ale odjíždíme za chvíli zklamáni, jsou tam hlavně suvenýry a potraviny jsou příšerně předražené. Ještě je jeden obchod přímo v parku, blízko Sunrise Pointu. Jsou tam také sprchy, počítali jsme s tím, že budou na mince, ale to jsme se spletli – člověk si musí koupit žeton v obchodě. Bohužel ten už má zavřeno, takže sprchování musíme odložit na zítra. Jestli se nám to v Grand Canyonu zdálo drahé, když chtěli dva dolary, musíme to tady trochu přehodnotit – sprcha je za tři dolary. A v Arches nenajdeme levnější než za pět. Ale tam jsme ušetřili dvacet dolarů, protože jsme nespali v kempu. Dvacet dolarů za kemp platíme v každém z nich (kromě té první noci v Zionu), cena je pro nás poměrně vysoká, protože jsme jen dva, platí se tady za místo bez ohledu na to, kolik lidí se na něm ubytuje, a to až do počtu šesti osob, pokud by nás cestovalo společně víc než šest, museli bychom mít víc vyhrazených míst. Cestovat ve více lidech by se tedy vyplatilo, ovšem je to komplikovanější z hlediska naplánování programu. Postupně čím dál víc zjišťujeme, že se nám za kempy platit nechce, zvláště když v té ceně není ani sprcha. Za co tedy platíme? Tady v Bryce aspoň teče teplá voda na nádobí, na záchodech se topí, takže je příjemnější se převlékat tam, než v autě, ale třeba v tom Zionu nejenže netekla teplá voda, ale člověk si tam ani to nádobí nesměl umýt! A to z důvodu, aby zbytky jídla nelákaly zvěř. Od toho je u vjezdu tzv. dump station. A ještě jednu věc jsme tady v Bryce v kempu využili – ten následující večer jsme si půjčili hru Carcassonne a před západem slunce si dvakrát zahráli. Mají tady k zapůjčení několik deskových her, spoustu knih a také dvě krabice věcí k rozebrání, co tu kdo nechal.