Little Hector Peak

1.7.2017

Asi ve středu jsem zjistila, že jsem se předtím špatně podívala na rozvrh, myslela jsem si, že mám pouze jeden den volna, ale měla jsem ve skutečnosti dva, na konci týdne se krčilo malé „off“ v sobotu. Věděla jsem, že Jirka v sobotu volno nedostane a Karel si nechtěl brát volno, pokud nebude pěkné počasí. Předpověď byla opravdu špatná – skoro všechny dny mají být slunečné, jen právě v sobotu zataženo, déšť a dokonce i bouřky. Proto jsem nepočítala se žádnou túrou (ani sama) a přemýšlela jsem nad variantami, co se dá dělat za deště. Můžu jít do muzea v Banffu, nebo jet do Calgary. Pak mi došlo, že v sobotu bude Canada Day, takže v parku budou koncerty, různá vystoupení, farmářský trh, kouzelnické triky a podobně, což by mohlo být také fajn, ale určitě tam taky budou davy lidí a na to nějak nemám náladu.

Takže s vidinou odpočinkového volného dne jsem se pořádně utahala dva předchozí večery při lezení (Vícedélka u Heart Creeku a Geolezení podruhé) a až v pátek večer jsem změnila plány – Karel si půjčil auto z půjčovny a jede na dva dny do Jasperu a nabídl, že by mě mohl vzít někam do okolí Lake Louise, udělat nějaký výlet a pak hodit na autobus v Lake Louise. Nedalo mi žádnou velkou práci se rozmýšlet, pořádná horská túra má vždycky přednost před společensko-zábavní událostí ve městě.

Plánovat výlet v pátek večer se ukázalo jako špatné rozhodnutí, internet byl k zbláznění pomalý, ale nakonec se nám podařilo na mapách najít pár možností – buď kratší jednodušší túra u Bow Lake, k vodopádu, kde už jsem byla vloni a pak k ledovcovému jezírku, nebo na Bow Peak, kde nás trochu děsí, že hned na začátku trasy je nutné přebrodit řeku Bow, může být vody po kotníky nebo do půlky stehen a nebo třetí varianta – Little Hector Peak, který je nejblíž k Lake Louise, což je fajn, ale nevíme, jestli tam nebude ještě moc sněhu, je to hora přes tři tisíce metrů vysoká. Tahle třetí možnost se nám asi líbí nejvíc, konečně jsme něco vybrali, našli na mapě v telefonu, kde se bude dát zaparkovat a kolem půl jedné v noci jdeme spát.

Vzbudila jsem se v šest a využila času do odjezdu k zaplacení letenek do Čech, první letenka, kterou jsem chtěla objednat, by byla výhodná v tom, že bych byla doma už za 24 hodin, ale nedalo se tam objednat více než jedno zavazadlo. Zkusila jsem druhou letenku, kdy let bude dohromady i s čekáním trvat asi 33 h a měla jsem velkou radost, když jsem viděla, že mohu mít dvě dvacetikilová zavazadla (příplatek za zavazadlo asi 70 dolarů) a ještě mě to vychází výhodněji než ten první let s jedním zavazadlem – celkem 770 dolarů. Takže cena není nijak přemrštěná na to, že to objednávám tak na poslední chvíli. Ještě jsem vyřídila objednání autobusu do Calgary a napsala domů, kdy mám přijet a už byl čas se pomalu začít chystat na výlet.

Nejdřív jsme jeli na snídani do lodge, kde jsem si pošmákla na palačinkách s ovocem a vaječné omeletě s houbami a paprikou, takže pak ani nevadilo, že jsem neměla skoro nic k obědu. Vyjeli jsme z Banffu asi o půl deváté, tedy poměrně brzo, protože nás čeká túra asi na 4-5 hodin a Karel pak má před sebou dlouhou cestu do Jasperu, spoustu zajímavostí cestou k vidění a nakonec bude muset hledat nějaký nocleh, nejspíš v kempu.

Pod „Malým Hektorem“ parkujeme před desátou, mírně stoupáme zpočátku kolem potoka, až přijdeme ke krásnému vodopádu, kde se musíme dostat přes potok, u toho si trochu namočím jednu botu (ale jsem ráda, že jsem tam nespadla úplně) a obcházíme vodopád. Trochu se tu leze po skále, do toho mě štípou komáři a přivádějí mě k šílenství. Kdybychom aspoň mohli jít rychle, abychom jim utekli!

Nad vodopádem je to nádherné – kolem dokola skály, nalevo špičaté monumentální, napravo hřeben, po kterém bychom asi měli jít, ale vedou tady dvě cesty, které se pak spojí, takže pokračujeme kolem potoka. Vidíme další dva vodopády a také několik tůněk v trávě a pramenů. Je to nádhera. Komáři už dali jakž takž pokoj, protože tu víc fouká vítr. Zase musíme přes potok, zase mám trochu mokro v botách…

Potom vidíme, že musíme začít prudčeji stoupat, v cestě je sníh, Karel ho obchází zprava, já zleva, za ním se zase setkáme. Začíná scrambling, místy sutí, místy po skále, neustále kontrolujeme v telefonech, jestli jsme přesně na stezce, nebo trochu vlevo/vpravo. V jednom místě už to vypadá hodně těžké, ale vylezeme jednu asi dvoumetrovou skalku a ocitáme se na hřebínku, po kterém se stoupá snadněji, pak se dokonce sklon ještě zmírňuje a už chodíme zase jen po nohách, suť ani moc neklouže pod nohama. Závěrečná pasáž je tedy vyloženě za odměnu. A už jsme tedy opravdu ve třech tisících metrů, žádný sníh na této straně není a za chvíli už vidíme vrcholovou pyramidku z kamenů. Jdeme pak po hřebeni ze zvědavosti ještě kousek dál k Mt. Hector, fotíme a když je nám pak kvůli větru zima, zamíříme zpět. Tam kde začíná ten scrambling se rozhodujeme, kudy přesně to vzít a Karel navrhuje jít dolů po hřebeni doleva. Vypadá ze začátku celkem schůdně, ale mám obavu, jak to bude o kus dál. Každopádně to zkusíme a kdyžtak se vrátíme, nebo to v některém místě vezmeme z hřebene dolů, pod námi stále vidíme údolí, kam se potřebujeme dostat (aspoň si to myslím).

O chvíli později to vypadá na obtížný scrambling, a tak se rozhodneme vrátit do údolí sutí, kterou máme napravo (později v Jirkově knížce vidíme, že jedna cesta skutečně vede tady po hřebeni, i když jsem tomu nevěřila). Jde to docela dobře, ale zjistila jsem, že se nevracíme do údolí, kterým jsme přišli, ale do vedlejšího. Karel říká, že to věděl celou dobu. Je 15:15, už na vrcholku jsme věděli, že to určitě nestihneme za čtyři hodiny, tady jsme se ještě víc zdrželi a teď už začínám pochybovat, že stihnu poslední autobus v Lake Louise. Začínám přemýšlet nad variantami, co budu dělat, Karel navrhuje, že v nejhorším by mě dovezl až zpátky do Banffu, nebo mě napadá, že by pro mě mohl dojet Jirka. Ale možná to ještě stihneme, tak rychle na cestu.

Rozhodujeme se, jestli jít do tohoto bližšího údolí a pak mimo cesty nějak lesem k autu, nebo traverzem přes suť více méně po vrstevnici na další hřeben a po cestě dolů. Rozhodneme se pro traverz. Do cesty se nám zase staví kus sněhu, v jednom místě hodně klouže, dole pod sněhem je totiž led, musíme níž, tam, kde je menší sklon svahu, tam přebrodíme sněhem snadno. Pak stoupáme zase výš a už jsme na dalším hřebeni, jdeme krásně po něm, je široký asi tři metry, ale postupně se zužuje, až dojdeme do místa, kde jsou po jedné straně hladké skály jako klouzačka (asi patnáct metrů dolů a tam nepolezu ani náhodou), na druhé straně skály skoro do převisu a přímo před námi zubaté skály, po kterých si také netroufám lézt, Karel už začne sestup, ale volám na něj, ať se pořádně podívá, co by nás čekalo dál a že si myslím, že to nezvládneme. Takže se po hřebeni vracíme až do míst, kde je další suťové pole. Připadá mi nekonečné. Jednou mi ujel nějak kámen pod nohou, spadla jsem a zase přibylo pár škrábanců a modřin na holeních, ale hlavní je, že se nestalo nic horšího.

Pak už jsme konečně na stezce, kterou už známe. Jdeme trochu blíž k potoku než ráno, vypadá to, že tam vede cesta, je to hodně vyšlapané a dokonce je tam kamenný panáček, ale pak se cesta najednou ztrácí, stojíme na skále vedle vodopádu a nevíme, jak to slézt, vracíme se tedy (už naposledy) a najdeme stejnou cestu, kudy jsme šli ráno. Čeká nás už jen scrambling po straně toho největšího vodopádu, pak místo přeskákání potoka po kamenech zvolíme raději chůzi po sněhu (část svahu sjedu po botách ve dřepu, nějak to nechce zastavit, brzdím rukama, nohama i zadkem), pak po sněhu přes potok… když později vidím, kudy jsme šli, dělá se mi nanic, to jsme mohli pěkně rychle skončit v potoce. A kousek po kamenech navalených lavinou a konečně jsme na krásné pěšince, k autu to máme asi deset minut. Přicházíme k němu přesně v pět hodin, takže na autobus to budu mít akorát a Karel bude mít ještě jakž takž dost času na to dojet až do Jasperu, akorát cestou asi nebude moct nikde zastavovat.

Jenže nakonec je zase všechno trochu jinak, začne nám ještě jedno malé dobrodružství. U auta Karel sáhne do batohu a hledá klíče. Pak je hledá nějak dlouho. Začíná vyhazovat věci z batohu na zem. Po chvíli má všechny věci rozházené po zemi a klíče pořád nikde. Probírá kapsy. Nikde nejsou. Kontroluji, jestli je nemám já. Dívám se, jestli nejsou někde na zemi mezi vším tím ostatním. Ne, klíče od auta nemáme. Karel si dost nadává. Probíráme věci ještě jednou a Karel je jednu po druhé dává zpět do batohu. To bude drahé, až bude půjčovna muset nechat udělat nové klíče, celá situace je tedy hodně nepříjemná, ale zároveň trochu komická, nevydržím to a musím se smát, i když si uvědomuji, že je to neslušné. Hned se za to omlouvám, kupodivu Karel se zasměje se mnou, i když je na něm hned zase vidět, jak je z toho nešťastný.

Pak se vracíme po stezce k vodopádu, hledáme klíče na zemi, zvláště tam, kde jsme zastavili a kde mohly vypadnout, když Karel otevřel batoh a něco z něj vyndaval, nejčastěji telefon, aby zkontroloval, jestli jsme správně na cestě. Karlovu tempu nestačím, rozhodnu se tedy počkat na něj pod vodopádem, doufám, že mu dojde, že čekám a nebude čekat někde výš on na mě. Sleduji ho tedy zpovzdálí, po hodné chvíli se otočí, všimne si mě a signalizuje mi rukou, že ještě bude pokračovat dál, jenom kývnu, nevím, jak naznačit, že já zůstávám zde. Mám trochu strach, že bude chtít ze zoufalství obejít celý trek ještě jednou a že tu budu čekat až do tmy a sežerou mě buď komáři nebo medvědi. Nebo že se mu něco stane, protože má sám na sebe vztek a nebude dostatečně opatrný. Bohužel jsem mu nestačila vrátit jeho telefon, než jsme se rozdělili, měla jsem ho, abych zavolala Jirkovi, jenže u silnice nebyl signál, chtěla jsem to tedy zkusit později odjinud.

Nečekám však dlouho a Karel se vrací. Podle výrazu v tváři vidím, že klíče nenašel, takže se ani neptám. Přijdeme na silnici a u auta Karel ještě jednou probírá všechny věci v batohu. Potom nám nezbývá nic jiného, než zkusit někoho stopnout, abychom se dostali domů, máme to přes 20 km do Lake Louise a pak ještě 50-60 km do Banffu. Je to zvláštní situace, ani se mi nechce věřit, že jsme odkázaní na pomoc někoho jiného, ale věřím, že nám někdo zastaví. Už jsem stopovala dvakrát ve svém životě, vždy jen v případech nutnosti a pokaždé někdo zastavil, a to ani ne po dlouhé době, řekněme tak do patnácti minut. I tady je to stejné, přece jenom vypadáme asi slušně, jako znavení turisté, kterým ujel autobus. Zastavila nám sympatická novozélanďanka, bohužel nejede do Banffu ani do Lake Louise, ale může nás dovézt alespoň na křižovatku, než odbočí z našeho směru (pojede na Golden, Yoho NP). Ochotně nám udělá místo na sedačkách, kde do té doby měla horolezecké lano a další vybavení, takže vidím, že je to sportovně založená spřízněná duše (ani nečekám, že by nám zastavil někdo jiný, než podobně založení lidé). Celou cestu si povídáme, zajímají ji detaily o České Republice, kdy se rozdělila se Slovenskem a jestli byla předtím také součástí SSSR…

Tam kde nás ta holčina vysadí, máme aspoň signál, dovoláme se Jirkovi, vysvětlíme situaci a domluvíme se s ním, že by pro nás dojel, pokud se nám do půlhodiny (nebo do hodiny) nepodaří sehnat odvoz stopem.

Pokračujeme ve stopování a zastaví nám kluk v dodávce, taky nějaký dobrodruh, má tam věci na přespávání v autě a je hodně zklamaný, že s ním nepojedeme, protože jede také směrem na Golden. Sice pak ještě chvíli stopujeme, ale říkám si, že je to škoda, když už někoho zdržíme, že nám pak stejně nemůže pomoci, takže navrhnu, že se přesuneme k dálnici, kde prý je podle té slečny menší šance, že nám někdo zastaví, ale zas každý kdo tam jede, pojede pravděpodobně přes Banff. Jsme už na cestě, ale ještě si řeknu, proč přestávat ve snažení, když kolem projíždí ještě nějaké auto, jen krátce zvednu palec, bez valného zájmu, ale zrovna tohle auto za chvíli přibrzdí. Musíme si k němu kousek doběhnout, majitelé zatím přendavají spoustu věcí ze zadních sedaček do kufru auta, aby nám udělali místo. Trochu se děsím, že to možná dělají zbytečně, jestli pojedou zase do Goldenu a ne do Banffu, ale naštěstí se ukáže, že jedou, kam potřebujeme. Hned na úvod nám říkají, že normálně stopaře neberou, ale že my vypadáme jako turisté, a tak že udělali výjimku. Odpovídám, že přesně v to jsem doufala, že nějaký jiný turista se slituje. „Přesně, třeba nějaký milý pár z Montrealu.“ Zase si skvěle popovídáme, snažím se jim odvděčit za svezení všemožnými informacemi o Banffu a okolí, zajímá je, kde se tady dá koupat, jaký je výšlap na Sulphur Mountain, jestli se mi líbilo v Hot Springs… Bavíme se i o místních zvyklostech, dneska je Canada Day, budou ohňostroje, takže řeč přijde i na ně, dozvídám se, že v Quebecu není zvykem dělat ohňostroje na Silvestra a že Canada Day pro ně není tak velký svátek jako jeden jiný o týden dřív. Tak tohle povídání bylo na celé té příhodě „O ztracených klíčích“ to nejpříjemnější.

V Banffu se setkáme s Jirkou, podíváme se do pár obchodů, mimo jiné do jednoho, kde pracuje moje spolubydlící Laura. Večer jdeme pozorovat ohňostroje v parku. Trochu mi vadí ty davy lidí, ale ohňostroj je jako vždycky fajn, hlavně ten závěr se jim povedl.