Columbia Icefield

21.9.2016

Volný den jsem tentokrát neměla stejně ani s Evou ani s Bárou, pokoušela jsem se sice s někým domlouvat přes facebook, ale nevyšlo to, a tak jsem se rozhodla zase si objednat nějaký zájezd přes agenturu. Líbila se mi možnost podívat se na osiřelého grizzlyho jménem Boo, i když součástí výletu jsou i věci, které už jsem viděla - Emerald Lake, Takkakkaw Falls...

Když jsem přišla do Discover Banff centra a chtěla si zamluvit výlet na druhý den, řekli mi, že je už bohužel plno. Zkusila jsem se tedy zeptat ještě na Icefield Parkway, ale i tento zájezd už byl obsazen. Naštěstí mi to vyšlo u Brewstera (konkurenční společnost), dostala jsem i slevu jakožto místní. Vyrazili jsme kolem osmé ráno a první zastávku měli u Lake Louise. Pokusila jsem se ulovit kešku, došla jsem na správné místo, ale bohužel jsem neměla hint, chvilku jsem prohledávala vše kolem, po pár minutách už jsem musela jít zpět k autobusu. Uviděla jsem podezřelý kámen pod keřem, kde by se mohla keš schovávat, zvedla jsem kámen a pod ním našla přeloženou fotku nějakého pána, zezadu na ní bylo napsané něco jako "vzpomínám na tebe, táto". Bylo to takové zvláštní, dojemné.

Další zastávku jsme měli u vyhlídky na Peyto Lake, moje oblíbené místo. Tady nás čekala trochu dobrodružná cesta po zledovatělé pěšině, přejít přibližně 200 m nám trvalo kolem 15 minut. Drželi jsme se zábradlí a klouzali se dolů a "škrábali" se zpět nahoru. Všude kolem zasněžená krajina. Byla to krása.

Následovala hlavní zastávka u Columbia Icefield. Nejdřív jsme dostali hodinu a půl volna na oběd, který byl dobře zařízený, bez čekání ve frontě - rovnou nás zavedli k volným stolům a uprostřed velké místnosti byl bufet, kde jsme si mohli nabrat, co se nám líbilo a kolik jsme chtěli. Nandala jsem si pořádnou porci masové směsi v sladko-pálivé omáčce a radost mi udělalo také několik druhů pidizákusků. Pak mi zbyl čas na galerii se starými fotkami (indiánská teepee, lidé s koňmi, válečná vozidla a tanky u ledovce...), na zakoupení pohlednic a na relax na terase.

Potom nás autobus dovezl blíže k ledovci, přestoupili jsme do speciálního autobusu s obrovskými koly a vysokým podvozkem a ten nás pomalu dopravil k ledovci a několik set metrů po něm. Zajímavé bylo, jak prudký svah bylo vozidlo schopné sjet a vyjet. Radost mi udělalo to, že se dala otevřít okna a fotit hory i ledovec lépe než přes sklo autobusu.

Po vystoupení z autobusu máme patnáct minut na to, abychom se trochu prošli po malé vymezené ploše a udělali pár fotek. Jízda autobusem byla pěkná, počasí vyšlo, celkově je výlet asi takový, jaký jsem ho čekala, ale stejně mám trochu pocit, že za ty peníze to nestálo, je to tu přelidněné a pauzy jsou krátké.

A to je skoro všechno, snad ještě zbývá doplnit, že jsem si užívala zpáteční cestu, kdy jsem fotila z oken autobusu, i když to normálně nedělám, fascinoval mě pohled na zasněžené hory a černé mraky nad nimi. Některé fotky vypadají jako černobílé, ale není to žádnou úpravou v nastavení foťáku ani pozdější úpravou v počítači, to jen počasí bylo takové zlověstné.