15. Jak zakončit lyžařskou sezónu

30.3.2017

Dneska se mi na lyže ani moc nechtělo, už jsem byla lyžovat za letošní sezónu tolikrát, všechna lyžařská střediska už dobře znám a počasí vypadalo mizerně (bude sněžit a bude špatná viditelnost). Ale asi to bude lepší než jen sedět doma a sledovat filmy, říkala jsem si. No a nakonec jsem měla z dnešního lyžování docela velký zážitek.

Vyrazila jsem do Sunshine kolem desáté dopoledne. Sjela jsem několik jízd na Jackrabbitu a Wolverine (kde je vždy dobrá viditelnost), první jízda mě mile překvapila, na sjezdovce bylo hodně nového sněhu, další jízdy mi připadaly spíše nezáživné. A hlavně krátké. Rozhodla jsem se tedy vyrazit na Goat's Eye Express. Když jsem vyjela lanovkou nahoru, usmyslela jsem si, že přece jen vyzkouším tu obtížnou sjezdovku úplně vpravo, je značená dvojitým černým diamantem. Minule jsme s Jirkou sjeli takto značenou sjezdovku v Lake Louise a nebyla o nic těžší než klasická černá, tak proč se toho bát. Viděla jsem také, že už tady dneska přede mnou jelo hodně lidí, sníh byl dost uježděný. Přede mnou pomalu sjížděla rodina s malými dětmi, což mě uklidnilo, určitě by je sem nebrali, kdyby to bylo extrémně těžké. Sjížděli pomalu traverzem, protože na začátku je potřeba se vyhnout kamenům, pak člověk přijede k pěknému údolí, které je bez šutrů. Nechala jsem je jet napřed a vystoupala ještě o něco vzhůru, protože jsem se chtěla podívat do vedlejšího údolí, jestli je strmější nebo snazší… Viděla jsem, že stopy, které následuji, najednou končí, dotyčný se otočil a vrátil, aniž by bylo dobře vidět dál. Napadlo mě, že by tu mohla být sněhová převěj a pokud nechci i s ní spadnout, bylo by lepší se také vrátit. Asi to tak nebylo, protože by tam nejspíš byla cedule s nápisem „Cliff“ tak, jak jsem je viděla jinde. Pak jsem tedy opatrně sjížděla asi do polobiny svahu, když mi najednou vypadla lyže z vázání. Ani mě to moc nepřekvapilo, najela jsem zřejmě do hlubšího sněhu, nebo na nějakou sněhovou bouli. Co mě překvapilo, bylo nasazování boty zpět do vázání – přední část vázání se pohybovala! A dokonce se uvolnila tak, že jsem ji mohla vyndat úplně. Prohlížím si ji a co nevidím – dva šroubky, na kterých má vázání držet, jsou zlomené!

Pokusila jsem se vázání vrátit na své místo a nasadit do něj i botu, po několika pokusech se mi to povedlo a sjížděla jsem pomaličku dál. Bylo mi jasné, že pro dnešek jsem dojezdila, budu ráda, když to opatrně sjedu dolů. Někdo u mě zastavil a ptal se, jestli jsem v pořádku – já ano, ale lyži mám rozbitou.

Lyže mi vypadla asi ještě dvakrát, bylo těžké ji nasadit zpět, zvlášť když jsem měla na botě nalepeno hodně sněhu. Po několik pokusech o jízdu jsem to vzdala, vázání strčila do kapsy a lyži chytila do podpaží a zbytek prudkého svahu sjela po zadku s jednou lyží pod sebou, abych mohla brzdit. Byla to docela sranda - jako jet na tobogánu. Dostala jsem se takto až na rozcestí, kde jsem mohla zvolit úzkou sjezdovku Eagle Creek nebo širokou modrou Sunshine Coast. Vybrala jsem si tu širokou, abych mohla dobře plužit a abych byla vidět zdaleka. Zkusila jsem opět nasadit lyži a myslela si, že na snadné sjezdovce mi jízda půjde lépe, ale nebylo tomu tak, lyže okamžitě zase vypadla. Chvíli jsem šla zcela pěšky, ale pochodovat po sjezdovce v lyžákách a s lyžemi na rameně je hodně nepříjemné, navíc vím, že to bude ještě asi čtyři kilometry. Jela jsem tedy část svahu po jedné lyži, doleva to šlo bezvadně, doprava bylo horší udržet balanc, ale jela jsem pomalu a pomáhala si hůlkama. Dostala jsem se k traverzu, kde nebylo možné moc kličkovat a rozhodla jsem se jet po jeho okraji zase napůl v sedě, postavila jsem obě lyže vedle sebe a napůl ve skrče, napůl vsedě kus cesty sjela. Sníh byl hluboký a brzy jsme v něm zastavila. Všechno to bylo docela namáhavé, už jsem se tolik nebavila…

A tu ke nmě opět někdo přijel, aby se zeptal, jestli jsem v pořádku. Vidím, že je to člen horského střediska, patroly, jejíž členové jezdí po svazích a poskytují první pomoc. Říkám mu, že jsem v pořádku, ale mám rozbitou lyži. Trochu pochybovačně odvětí, že si to nemyslí (očividně si tedy myslí, že mi jen vypadla z vázání a neumím si ji nasadit) a ať mu ji ukážu a pak překvapeně: „Tak to ano, ta je rozbitá.“ V tu chvíli na ní chybí celá polovina vázání, mám ji zase v kapse. Přivolává skútr, musíme jen sejít pár metrů na cestu. Skútr je tu asi za dvě minuty. Trochu mě pobaví, jak jsou si oba záchranáři podobní, jako bratři, možná je to hlavně tím, že mají oba pořádný plnovous, holt kdo pracuje v zimě venku, přijde na to, že je to dobrá ochrana proti sněhu a větru. S úlevou, že nebudu muset pěšky až k lanovce, nasedám na sněžný skútr, lyže i hůlky se zaklesnou za sedačku, takže mám volné ruce, abych se chytila držadla a můžeme jet.

U lanovky sotva stačím poděkovat a záchranář na skútru odjíždí za dalším posláním, které mu bylo právě hlášeno vysílačkou. Jdu si dovnitř pro věci, na chvíli se posadím, abych na telefonu zkontrolovala čas do odjezdu autobusu a také, abych něco snědla a u stolu se se mnou dává do řeči další fousáč. Ptá se jak se dneska mám. Nedokážu říct obvyklé „dobře a jak vy?“, říct „špatně“ by bylo neslušné, proto vyhýbavě odpovídám, že jsem si právě zničila lyži. Zajímá se, co přesně se stalo a radí mi, kde by bylo možné nechat si ji opravit. Ale já už jsem stejně docela rozhodnutá, že na lyže už nepůjdu, už přišel čas na pěší výlety.

Tak tedy, jak jinak zakončit lyžařskou sezónu, než ty lyže úplně ulyžovat?