Cirque Peak

5.9.2016

Původně jsem sice dostala volno na úterý, ale nakonec jsem si to prohodila s Evou, abych měla pondělí. V úterý bych se totiž musela vrátit z výletu dost brzy, abych stihla druhou práci (začátek v 5:30). Vyšlo to zrovna dobře, že jsem se mohla přidat k Báře a jedné její kamarádce (Simoně), které v pondělí vyrážely autem k Cirque Peaku. Začátek cesty je pro mě známý, šli jsme tuhle cestu před dvěma týdny - až k Helen Lake. Dnes ale pokračujeme dál na horu Cirque Peak (2.993 m). Máme dnes lepší výhledy, minule jsme vůbec neviděli, jaké jsou okolo jezera hory, natož někam víc do dálky přes údolí řeky Bow.

Nejvíc se mi líbí hora Dolomite Peak, vypadá jako obrovský hrad. Výhled na ni se každou chvíli mění, někdy je vidět jasně, někdy je z velké části za mrakem.

Na jedné vyhlídce se zastavíme a kocháme se výhledem, fotíme a povídáme si (česky) a předchází nás nějaký pán, kterého zaujme čeština a hádá, odkud jsme. Už jsem zapomněla, co hádal, byl blízko, myslím, že některý ze slovanských jazyků. My se ho také ze zdvořilosti ptáme, odkud je a dozvídáme se, že žije už deset let v Kanadě, ale původem je ze Švýcarska. Máme stejný cíl, respektive - on chtěl původně trochu jinam, na nějaký menší vrchol, ale když slyší, že my se chystáme na skoro tří tisícový Cirque Peak, ptá se nás, jestli by se mohl přidat a my jsme rády, že nás bude víc.

Když se před námi poprvé Cirque Peak vynoří, necháme se s ním zvěčnit, já chci pak ještě fotku u Helen Lake, ostatní holky se fotit nechtějí, tak aspoň že mi tam na skále zapózuje svišť (na fotce není moc vidět, ale já o něm vím).

Svišťů pak uvidíme ještě několik, vůbec nic si z nás nedělají, jeden je ode mě asi čtyři metry a nijak moc ode mě nespěchá, takže udělám i tři krátká videa a ještě spoustu dalších fotek, ze kterých pak vybírám na internet ty nejpovedenější. Mám radost, že mi Bára řekla, že se jí moje fotky zvířátek, které mám na internetu, zdají jako od profesionála.

Přicházíme těsně pod vrchol, krajina se zase změnila, nejdřív jsme šli lesem, pak u Helen Lake horskými loukami a nyní jsme obklopeni samými šutry a dokonce pískem, jak záhy zjistíme, když začneme stoupat na Cirque Peak. Tady hory dělají čest svému jménu - opravdové Skalisté hory.

Dáváme si malou pauzu na svačinu, za pět minut je nám už zima, a tak musíme pokračovat. Za námi se žene ošklivý černý mrak, rádi bychom byli na vrcholku dřív než on, abychom ještě něco viděli, pak bychom museli zase nějakou dobu čekat. Viděli jsme pár lidí na hřebenu, také tam byli docela dlouho, myslíme si, že čekali na lepší viditelnost. Mění se to každých deset minut, jak se tu prohánějí mraky.

Pak už nás čeká stoupání jen asi půl hodinové a jsme na vrcholu - Cirque Peak je tady zatím můj výškový rekord, i když zdaleka ne tak náročný jako jiné výstupy. Má 2.993 m. Tu mýtickou hranici 3.000 m snad nepřekročím!

Kousek se jde sutí, někdo na mě shora hodí šutr, naštěstí stihnou zavolat "rock" a já stihnu uhnout. Trochu se rozmýšlím, jestli doleva nebo doprava, kámen mi letí někam na kolena, zvolím levou stranu a jako naschvál i kámen skočí najednou trochu víc doleva, takže je to jen tak tak, připadá mi, že ještě při skoku musím trochu zabrat, abych doskočila dál, než jsem původně zamýšlela. No, zvládla jsem to.

Poslední asi tři metry je potřeba vylézt po skále za pomoci rukou, trochu se bojím, jak nám to půjde cestou dolů, ale nakonec je to dolů snadnější než nahoru (překvapivě, většinou to vnímám spíš jako těžší).

Počítáme, kolik vidíme jezer - 14! Jedno z nich je Bow Lake, nádherně modré, a nad ním Bow waterfall, který vytéká z dalšího jezera, spíše zeleného (na fotce však vypadají skoro stejně) . Nad ním je ledovec, skály a temné mraky.

Zapisujeme se do vrcholové knihy a hledáme, jestli tam před námi byli už nějací jiní Češi. Hádám, že ano a hledám tak dlouho, až jeden český zápis najdu. Švýcar Claud má sebou plechovky piva a kamarádsky se s holkama rozdělí, já odmítám, pivo nepiju.

Dolů se mi jde docela dobře, jak při slézání třímetrové skalky, tak v suti. Kameny už po mě naštěstí nikdo nehází, raději jdu skoro poslední, protože se v té suti trochu bojí, tak ji nechci znervózňovat svým dupáním. Začíná sněžit. Viditelnost jen na pár metrů. Ještě že jsme si vše nafotili už cestou nahoru. Nandáváme kapuce a přestáváme mluvit, protože se stejně skoro neslyšíme.

Docela hodně nám pak zase sněží, když za Helen Lake vcházíme do lesa. Potkáváme nějaké lidi, kteří nás informují, že před chvílí viděli medvěda - přešel přes stezku a zmizel v lese na druhé straně. Málem jsme ho tedy potkali také, říkají, že hned potom jsme se na stezce objevili my. Docela nahlas jsme se zrovna bavili, tak doufejme, že je to k něčemu platné a že to ty medvědy trochu plaší. Simona říkala, že jich viděla už dost a že už žádné potkat nechce (jednou dvě mláďata mezi Banffem a Canmore, jednoho medvěda na pláži na Vancouver Islandu a jednoho ještě někde v horách myslím), já jsem viděla jen jednoho, ale jsme na tom stejně, taky mi to stačilo. Už aby šli spát!

Na parkovišti zjišťuji, že jsem pořádně unavená, celou dobu, dokud jsme nezastavili, mi to nějak nedošlo, tedy kromě toho, že do kopce jsem jim sotva stačila a nemohla jsem to udýchat. Nechodím teď tak často jako na začátku léta, měla bych trochu trénovat :-). Každopádně jsme vše zvládli dobře a měli opět úžasný výlet plný dobrodružství, výhledů, zvířátek a anglického i českého povídání.