11.1. a 12.1.2017
Na tyto dva dny volna jsem si vymyslela návštěvu skiareálu na Mount Norquay. Je to poslední ze tří ski areálů, který jsme ještě nenavštívili. Vlastně to nebyl jen můj nápad, dvě z mých kolegyň chtěli jet ve středu na Norquay, protože tam probíhala akce, kdy lístek stojí jen dva dolary, tzv. „Toonie day“, mají tam takovou akci jednou měsíčně. Protože obě jsou začátečnice, rozhodla jsem se vzít si snowboard a jezdit s nimi pomalu na sjezdovkách pro začátečníky. Pak jsem zjistila, že jedna z nich (Japonka Misaki) není až takový začátečník, docela snadno mi ujela. Ta druhá (Lala G z Hong Kongu) si vzala lyže a také jí to jelo spíše rychleji než mě, ale často jsme se potkávaly a mávaly na sebe. Jízda na snowboardu mi docela šla, jednou jsem spadla hodně tvrdě, ani jsem nevěděla proč přesně, co se mi zas nepovedlo. Pak dvě jízdy jsem nespadla vůbec a pak několikrát jen tak trochu, spíš jsem si ze strachu opatrně sedla, než že by to byl opravdový pád.
Obr. 1 Na lanovce s Misaki (v popředí) a Lala G (vzadu), fotka trochu podivná, pouze z telefonu jedné z kolegyň
Druhý den jsem vyrazila sama a s lyžemi, abych si projela všechny možné sjezdovky, včetně těch těžkých, černých. Viděla jsem východ slunce za horou Mount Rundle, udělala několik pěkných fotek, sjela skoro všechno, co bylo možné a celkem si to užila, tedy až na to, že ráno mi byla zima na prsty u nohou. Poprvé jsem použila ohřívací pytlíček na nohy, ale zjistila jsem, že v mraze moc nefunguje, vždycky začal hodně hřát až v místnosti, venku skoro vůbec.
Obr. 2 Východ slunce za Mount Rundle
Obr. 3 Pohled na Cascade Mountain
Obr. 4 Pohled na snowtubingový park, hotel a Mount Rundle
Hodně jsem si přála pokořit nejtěžší sjezdovky, kam se mohu dostat první lanovkou, tzv. North American, ta obsluhuje pouze černě značené, nejtěžší sjezdovky. Člověk si mohl vybrat, zda pojede spíše takovým příkrým údolím nebo po hřebínku (také strmém) nebo po svahu něco mezi tím, kde ale bylo hodně křoví a málo sněhu. Náhodou jsem vjela do křoví, zasekla se mi tam lyže, vyválela jsem se ve sněhu a chvíli to vypadalo, že tam zůstanu bezmocně trčet a budu čekat, až pojede nějaký lyžař kolem a vysvobodí mě, ale nechtěla jsem na nikoho čekat (to by taky mohlo hodně dlouho trvat) a věřím, že jsem schopná se vždy z prekérní situace dostat, a tak jsem přestala nohu zvedat nahoru (byla moc těžká a bránil mi sníh i větvičky) a raději jsem se natáhla spíše dolů ze svahu, aby noha s lyží mohla vycouvat zadem, stejnou cestou jako do křoví vjela, může zase ven. Postupně s trochou úsilí jsem dostala nohy pod sebe a byla schopná se na ně postavit.
Sjela jsem tu černou sjezdovku jen jednou a uznala, že to sice dokážu, ale není to žádná velká zábava a raději jsem se vrátila na modré a zelené, kde mi to jde lépe, rychleji a mohu pracovat na profesionálních zatáčkách a učit se správně zapichovat hůlky, tak jak to učí instruktoři (já spíš hůlky nepoužívám, nebo s nimi trochu dobržďuji). Ráda bych časem měla hezké video, kde bude vidět, že jezdím jako expert.
Obr. 5 Pohled na Banff z Mount Norquay, od začátku těch nejtěžších černých sjezdovek
Obr. 6 Jedno selfie ze svahu
V oba dva dny jsem skončila ježdění kolem druhé hodiny, v půl třetí jede autobus zpět do Banffu a měla jsem ještě část odpoledne na to, abych zařídila, co potřebuji. Ve středu jsem vyrazila ještě vyfotit horu Cascade z louky kousek za naší ubytovnou a ve čtvrtek na úřad pro kartičku, se kterou budu moct používat místní autobusy.
Obr. 7 Hora Cascade (fotku ze stejného místa mám i z léta a z podzimu)
Obr. 8 Výhled na další hory