4. Isfahán a Teherán

V Qazvinu si vezmeme taxi na terminál a koupíme si lístek na autobus, který pojede v 13 h, máme tady asi 1,5 h na procházku městem. Zamíříme k mešitě, kterou máme zakroužkovanou v mapě, kterou nám dali před pár dny v hotelu. Nějaký hlídač nás nechce pustit jedním vchodem přes něco, co vypadá jako zahrada či parkoviště a pak nás nechce pustit ven, musíme to pokaždé obcházet. Michal s Eliškou šli ještě jiným východem, a tak jsme se navzájem na chvíli ztratili, ale potkáme se v obchodě s lákavě vypadajícím chlebem, který byl právě vytažen z pece. Je to skoro metr dlouhá placka, upečená do křupava (jmenuje se sangak). V kanceláři autobusové společnosti se můžeme najíst, mám zásobu ovoce, sušenek, také džus a pivo (vážně! Je totiž nealkoholické a jako pivo vůbec nechutná). Pytlík jahod mě stál asi 50.000 rialů, tj. 10 Kč, paráda.

Do Isfahánu jedeme asi šest nebo víc hodin, až kolem 20 h jsme na autobusovém nádraží. V autobuse střídavě pospávám a luštím osmisměrky a ke konci cesty také dobrou zábavu poskytuje pohled z okna, protože venku zuří bouřka a je takový vítr, že zvedá pouštní písek a prach a vypadá to jako pouštní bouře - takové mraky zvedající se ze země.

První, co chceme na autobusáku udělat, je sehnat lístek na autobus do Teheránu na další den. "Uloví" nás chlápek od společnosti Royal Safar Iranien, který nám také poradí hostel v centru města a že nemáme jezdit taxíkem, ale metrem, které je skoro zadarmo. Dá nám také na lístečku napsané, jak se jmenuje náš hostel, ale než nastoupíme do metra, uvědomíme si, že nevíme, na které stanici máme vystoupit. Chvíli nejistě postáváme, koukáme na mapu metra a pak nás osloví nějaký profesor angličtiny, jak se později dozvíme, a ptá se nás, jestli něco hledáme. Ukážeme mu lístek s názvem hostelu (možná i adresou) a on naštěstí ví, o co jde a řekne,poradí nám, kde vystoupit. Na chodníku u výstupu z metra ukazujeme lístek znovu a jsme přivedeni až k hostelu. Slečna, která nás vede, nám řekne, že máme být opatrní při vstupu do vozovky, rychle se rozhlédne a vběhne do vozovky ve chvíli, kdy bych se tam já rozhodně neodvážila. Mimo přechody nejradši přecházím tak, že následuji někoho místního, ideálně když před sebou tlačí nějaký vozík s nákladem nebo kočárek a tudíž mám relativní jistotu, že si ho řidiči všimnou a zastaví. Jednou jsem šla po přechodu na zelenou a auta si všimla, až když jsem do něj narazila, dotkla jsem se ho rukou, v tu chvíli už stálo... ale bylo to jen tak tak.

Recepční se nás vyptává, odkud jsme, jak dlouho cestujeme, kolik času máme v Isfahanu a hrozně se diví, že jsme nenavštívili ani Persepolis ani Shiraz a na Isfahan máme jen jeden den, vysvětluji, že jsme "hikers", že jsme tu kvůli chození po horách. Dává nám tipy na to, co vidět a také se ptá, co si myslíme o lidech v Íránu a kolik jsme viděli teroristů a že máme jednoho před sebou. Jsou to prý nesmysly, co se můžeme o Íránu doslechnout a máme to říct všem ve své zemi. Za dva pokoje platíme dohromady 4 400 000 R. Necháváme si ještě poradit, kde se dobře najíst, poradí nám hotel za rohem (že patří k sobě později poznáme z mapky, kterou nám dal a na které jsou loga obou institucí).

Dáváme si jeden kuřecí, jeden hovězí kebab s rýží (fastfoodové jídlo) a polévku "Dizi" - je to z jehněčího masa, jsou tam brambory a zelenina, vše se to rozmačká v hmoždíři, ve kterém nám to přinesli a paní, která nás obsluhuje, nám ukáže, že se to má nabrat na lžíci s plátkem cibule a kouskem kyselého květáku a lístkem nějaké bylinky. K tomu ten jejich plackochleba. Za jídlo každý platíme 300 000 R.

Pátek - 17.5. - Prohlídka Isfahánu

Vstáváme těsně před 6 h, abychom vyrazili na krátkou procházku před snídaní, projdeme si znovu náměstí a také zastřešené uličky bazaru, kde zatím nejsou žádné obchody otevřené.

Pak se vrátíme do hostelu na snídani (plackochleba, marmeláda, sýr, čaj) a ve zbylém čase zamíříme k mešitě Jameh (druhá památka UNESCO vedle náměstí). Platíme 200 000 R vstupné a strávíme v ní asi hodinu, je to docela velký areál se spoustou místností. Do hlavní části se nesmí s botama, jsou tam koberce.

Pak nakoupíme nějaké pohledy, suvenýry a sladkosti a vracíme se do hostelu pro krosny. Když přijdeme k metru, zjistíme, že je zamčeno, vracíme se tedy do hostelu ještě jednou a necháme si zařídit odvoz na nádraží.

V 13:30 odjíždíme z Isfahánu do Teheránu, cesta ubíhá příjemně, sedíme na předních sedačkách, takže máme bezva výhled, značnou část cesty také strávíme vyprávěním příběhů, psaním, čtením a obědem. Mahdi nás vyzvedne na autobusovém nádraží a zaveze nás na ubytování - hotel pro olympioniky. Zajdeme si na večeři přímo v hotelu, opět kebab s rýží. Na recepci si nechám pomoct s přihlášením na wifi, pak zbytek večera strávíme vyprávěním příběhů a později psaním emailů, takže toho moc nenaspím.

Sobota - 18.5. - Teherán

Mahdi pro nás přijede v 9:30, můžeme si u něho v autě nechat zavazadla a také nám zařídil odvoz jiným autem. Jdeme k palácům, kde jsou nyní muzea a strávíme tam celé dopoledne. Navštívíme muzeum královských aut, kuchyně, zbraní, oblečení a takové cestovatelské muzeum věnované bratrům Omidvarovým, kteří během deseti let procestovali skoro celý svět. Jeden z bratrů je tu dokonce přítomen a povídá si s námi, je mu asi 80 let. Vyptává se nás, jakým způsobem cestujeme, jestli jen letadlem, nebo třeba i na motorce, oni totiž cestovali  asi sedm let na motorce, pak autem.

Odpoledne strávíme v Big bazaru, nakoupíme sušené ovoce, koření, sladkosti, čaj... není nám tam ale moc příjemně, je tam všude strašně moc lidí, Mahduí nás varoval i před okradením, naštěstí se nic takového nestane. Ceny jsou trochu vyšší než v Isfahanu. Pak se metrem přesuneme ke stanici, kde na nás v 20 h bude čekat Mahdi a posedíme v parku. Pozoruji kluky, kteří si tam kopou s míčem, jak mohou vydržet v těch dlouhých kalhotách, jeden si šel zakopat v košili a riflích...

Celý den jsme trochu špatní z toho, že všichni kromě mě mají podivné boláky na nohou, nejspíše od nějaké jedovaté kytky, jak jsme před pár dny procházeli kolem řeky všelijakým roštím. Snad to není nic vážného...

Pak sníme sendviče k večeři v bistru amerického stylu (teplou večeři všude podávají až od 20 h), Mahdim se necháváme odvézt na letiště. Docela nás překvapí, kolik si za své služby řekne (5 000 000 R na osobu), ale dáme mu to, přece jen pro nás něco zařídil. Vyměníme zbytky peněz zpět na eura.

Neděle - 19.5. - odlet, let, přílet

Asi od 23 h do 3 h se pokoušíme o spánek, pak jdeme na check-in a zabalit a odbavit zavazadla (zabalení prování Michal s Eliškou do pláštěnky na batoh přelepené izolepou, já s Radkem používáme igelitové ubrusy velkosti 1 x 1 m a spoustu izolepy navrch. :-) )

Při pasové kontrole po mě chce úředník vidět i vízum, zjistil, že ho mám jen na jedenáct dní, nechápu proč. Musím jít k okénku kanceláře, kde dostanu lístek s cenou, kterou mám zaplatit, bohužel už nemám rialy, takže si jdu vyměnit zase nějaká eura, aspoň, že mi ve směnárně dají celkem přesnou částku, jakou potřebuji a že mě pak nechají u check-inu předběhnout frontu. Úředník mě pak zase posílá do banky, že mám platit tam, ne přímo jim, vysvětluji, že banka je zavřená, jde tedy se mnou a zjistí, že je tam za oknem lístek s telefonním číslem (vše je ale pouze persky, takže mě je takový lístek k  ničemu) a vtom už se vrací odněkud pracovník banky a ten přijme mou platbu, dá mi potvrzení, to předám v kanceláři a dostanu na letenku pár klikyháků, díky kterým mě při opětovné pasové kontrole už pustí dovnitř (nebo tedy vlastně ven). S ostatními se potkám hned potom, čekají tam na lavičkách. Ještě že jsme měli tolik času. Chvíli se z toho vzpamatovávám, jak já tohle nesnáším...

Potom už je všechno v pohodě, máme sice nějaké zpoždění, ale na přestup na další letadlo máme i tak dost času. Jídlo v letadle mi jako vždy chutná a užívám si sledování filmů. Kolem druhé hodiny odpolední jsme v Praze na letišti, odkud nás do Liberce veze Michalova sestra, přijela přesně ve chvíli, kdy jsme vyšli z letištní haly.

Co říct závěrem? Přestože nebylo vždy vše ideální ani odpočinkové (ani náhodou), cítím se ještě dlouho po dovolené plná energie a elánu i do práce a také k dalšímu cestování, dřívější problémy mi připadají malicherné a cítím se naplněná štěstím. Snad z toho, že jsem se v pořádku vrátila?:-)