Skála The Chief nad Squamishem

30.5.2016

Docela hodně jsem uvažovala, jestli do Squamishe jet nebo ne. Vypadalo to tam hezky, ale jízdenka byla docela drahá (asi 39 CAD, mohlo to být méně, kdybych ji objednala přes internet a vytiskla si ji, ale to bych to musela zařizovat dřív než v neděli v deset večer) a jsem po předchozích výletech už docela utahaná a ráda bych se pořádně vyspala. Nakonec si řeknu, že si můžu pospat tak do devíti nebo půl desáté a jet až tím autobusem v 10:30, ve Squamishi budu v poledne, udělám si krátkou procházku k jezeru, tak se budu opalovat a lenošit a půjdu zase zpět a kolem páté večer budu odjíždět. Jenže nakonec to bylo trochu jinak. Už při kupování jízdenky ve Vancouveru jsem se na poslední chvíli rozmyslela a řekla, že zpáteční chci až na 20:35, ať mám na vše dost času, když už vyrážím takhle pozdě, tak ať se později vracím. Druhý den můžu spát, jak dlouho budu chtít.

A stejně tak došlo ke změně programu během výletu, nešla jsem na sever k jezeru, ale na jih ke skále. Samotnou by mě to nenapadlo, ale poradil mi to řidič autobusu. Ptala jsem se ho, jestli ve Squamishi zastavuje jen jednou nebo víckrát, řekl, že bohužel jen jednou a to v severní části - Garibaldi Estate, bus depot. Říkala jsem si, že to je dobře, protože stejně chci pokračovat na sever a bude pro mě lepší, pokud tam má jen jednu zastávku, protože ji večer pak snadno najdu. Vysvětloval mi, že nejlepší pro turistiku je to ale v jižní části města a že až tam budeme, tak že řekne do mikrofonu něco o tom, že je tam velká skála a já tak budu vědět, kam mám pak jít. Když jsem pak viděla, jakou skálu má na mysli, říkala jsem si, to se snad zbláznil, takhle příkrá - to se na to dá vylézt? A pak jsme jeli docela daleko po dálnici - a tady bych pak měla jít zpátky ke skále, vylézt na ni a pak stejnou dálku zpět na autobus? Když jsem vystoupila, přemýšlela jsem, jestli vyrazit na jih nebo na sever a tu slyším, jak autobusák informuje paní za přepážkou: "Tahle slečna má na vás nějaké dotazy." Tak se tedy jdu zeptat, jestli večerní autobus zastavuje také tady a kam je nejlepší jít na vycházku. Posílají mě na jih, je tam infocentrum, dostanu tam mapku. Tak jo, projdu se na jih, podívám se okolo a třeba mi pak zbyde čas a půjdu i na sever.

Do IC jdu asi hodinu, dají mi tam hodně špatnou, skoro nečitelnou mapku a pošlou na skálu, jmenuje se The Chief, půl hodiny je to na parkoviště, ze kterého vede značená stezka, na první vrcholek to bude asi hodinu, na druhý vrchol další hodinu a na třetí je to třetí hodina. Počítám, kolik času mám, jakou si nechat rezervu a vychází mi, že bych to měla stihnout minimálně na první vrchol, možná i na druhý.

K parkovišti mi to trvá asi hodinu, ne půl, jak mi říkali, nejspíš proto, že občas koukám do mapy v telefonu a srovnávám ji s tou vytištěnou, abych se ujistila, že jdu správně, nejdu totiž po dálnici, ale tu a tam z ní odbočuji na vedlejší stezky. U dálnice vede většinou chodník nebo vyšlapaná cestička za svodidly.

Kolem půl třetí odpoledne přicházím k parkovišti, kde je i pěkný lesní kemp. Na ceduli je nápis: "Ztratili jste se? A ví někdo, kde vás hledat?" Takže vytahuji telefon a píšu dvě "bezpečnostní" sms s tím, kde dneska jsem.

Prudké stoupání mě nepřekvapí, jdu co nejrychleji můžu, ale zároveň tak, abych se neunavila hned na začátku. Utíká mi to celkem dobře, asi za dvacet minut je tu orientační plánek a vidím, že mám polovinu vrstevnic za sebou a dál už nejsou tak nahusto. Stále potkávám lidi, kteří se z vrcholu už vracejí, jeden z legrace říká: "Už tam skoro jsi" a "Na druhém vrcholku je občerstvení". Vím, že vtipkuje, ale taky vím, že to nejhorší mám opravdu za sebou, cesta už se trochu narovnává. Malou pauzu si udělám u vodopádu Shannonu:

Brzy jsem na odbočce na první vrchol, ta už zabere asi jen patnáct minut. Je to tam krásné, zčásti je to lezení po skále za pomoci řetězů a stromů, případně jen "po všech čtyřech". Baví mě to, je to jako bych teď měla mnohem víc energie, než když jsem šla tou nudnou cestou podél dálnice.

Kus cesty se vracím na to rozcestí a jdu na druhý vrchol, vidím, že čas mi v infocentru řekli dobře, stíhám to tak, jak jsem si plánovala. Výstup na druhý vrchol je snad ještě hezčí, udělám spoustu fotek, baví mě i vymýšlet, kde se vyfotím, aby to vypadalo trochu dramaticky:

Vzhledem k tomu, že jsem se rozhodla oželet zdolání třetího vrcholu, můžu si tady odpočinout, opalovat se a pozorovat ptáky. Třeba tuhle sojku:

V jednu chvíli se mi mezi dva kameny zasekne bota a trochu se zmáčkne, jak se ji snažím vyndat, pak si všimnu, že se trhá podrážka. No vzhledem k tomu, že za dalších pár kroků si všimnu stejného problému i u druhé boty, je mi jasné, že to nebylo jen tím zaseknutím a že než budu chtít chodit po horách v Rocky Mountains, budu potřebovat koupit nové boty, ideálně asi pohorky. Možná i do práce to bude chtít něco jiného, ať nechodím jako trhan... No, uvidíme.

Na závěr sestupu mi pořád zbývá dost času, takže se ještě jednou zastavím u vodopádu, tentokrát na jiném místě:

Asi v šest hodin večer jsem zpět na parkovišti a čeká mě zdlouhavá cesta podél dálnice k autobusovému depu. Chci si ji trochu zpestřit, proto odbočím na malý hřbet mezi dálnicí a železnicí, vede tam stezka. Jenže je to asi jen cesta na vyhlídku, takže se zas musím vrátit. Aspoň že výhled zpět na The Chief stál za to: