Ze slovanských legend a pověstí

Bylo mi dvanáct let, když se za výkladními skříněmi knihkupců objevily čerstvé výtisky Jiráskových „Starých pověstí českých“ a já jsem se záhy stala přešťastnou majitelkou jednoho z nich. Chodila jsem do školy v Kutné Hoře, dokonce do Vlašského dvora, a nejen tato budova, ale celé město k nám hovořilo na každém kroku památnou minulostí. Měly jsme výbornou učitelku dějepisu – Kateřinu Svobodovou – jaký div, že Jiráskovy pověsti byla pro nás kouzelná kniha!

Ubíhala léta, a než jsem se nadála, stála jsem sama před žačkami jako učitelka dějepisu a brzy jsem zpozorovala, jak se vyučování oživí třeba docela jednoduchou pověstí, jak děj uvázne dětem trvale v paměti, jak jsou za takovou vložku vděčny. Stávalo se, že některá čiperka uměla sama něco takového vyprávět, a když jsem se dostala na Slovensko a brzy potom do Lázní Bělohradu, začala jsem od dětí i od dospělých pověsti sbírat. Tak vznikla sbírka „Z tajemné studánky“, z větší části zničená nacisty, potom obsáhlá kniha „Staré pověsti a legendy“, po ní „Staré zkazky“ a konečně „Z dávných dob“.

V době, kdy tyto práce rostly, setkávala jsem se s pověstmi jiných slovanských národů a ty budily můj zájem. Dost dlouho jsem nevěděla, že jsem měla v příbuzenstvu předchůdce: babiččin švagr prof. František Zvěřina, malíř, který hodně cestoval po Balkáně, nebral s sebou jenom náčrtníky, štětce a plátna, ale také sešitky, kam zapisoval sebrané pověsti a legendy. Některé vycházely v českých, některé ve vídeňských časopisech. S několika se setkáte i v této knize. –

Mám-li říci, proč jsem tolik času věnovala sbírání pověstí, dovolím si čtenáře upozornit na trojí skutečnost. Ani románské ani germánské národy neprocházely ve svých dějinách tak nebezpečnými a tak svízelnými časy jako my od nastoupení Habsburků na český trůn, jako Jihoslované pod nadvládou Turků, jako Poláci po roztržení své vlasti a jako Rusové za vlády Ivana Hrozného a řady neschopných carů. U národů tak těžce zkoušených má znalost minulosti velký výchovný význam. Vždyť to byly pověsti ukazující, že zlo nemá konečného trvání, pověsti zvedající hlavy starých a burcující mládež.

Potom tu je historický jev, na který sami málo myslíme a který cizina vůbec neoceňuje: Slovanstvo, nezatížené kletbou nadměrného blahobytu, se nedopustilo viny, která ve svých následcích podlamuje význam i velkých národů a ohrožuje jejich budoucnost. Jeho pověsti neoslavovaly dobyvatele a kořistníky, ale udržovaly i v utlačených víru ve vítězství spravedlnosti, lásky a dobra vůbec.

A konečně je i třetí skutečnost i námi samými nedoceněná: že smysl pro krásu a poezii je vlastní zvláště slovanskému citu. Hledejte pod nebem končinu, kde by bylo vznikalo i za mimořádně svízelných dob tolik lidových písní, pořekadel, přísloví a pohádek, kde by se uchovalo tolik pověstí a v nich tolik tradic a lásky k předešlým pokolením jako v zemích na východ od Labe, kde by se tak tklivě jevila i láska k přírodě a ke všemu živému vůbec. Z tohoto základu vyrostly podivuhodné plody lidové tvořivosti, chlouba slovanských literatur.

Má láska k pověstem vyrůstala z kořenů vděčnosti.

Leontina Mašínová (1975)

NA BŘEZÍCH BORYSTHENA

Prastará slovanská legenda, sahající svým dějem až do časů apoštolských, je obsažena v Prvotním letopise ruském. Dlouho se mu říkalo Nestorův letopis – žila totiž domněnka, že je to dílo Nestora, řeholníka Pečerského kláštera v Kyjevě. Nyní je známo, že se tento mnich účastnil sice práce na nejstarší ruské kronice, ale že nebyl sám. V první části je mnoho legend, z nichž jedna se týká apoštolského putování Kristova učedlníka Ondřeje, bratra Šimona Petra.

Když se prý družina Kristova rozcházela, aby splnila jeho přání a zvěstovala evangelium, rozhodl se Ondřej, že půjde na sever. Bral se napříč Malou Asií, až se dostal do hornaté Paflagonie a zastavil se v Sinopii. Město, vyzdobené krásnými stavbami, mělo dva příhodné přístavy a rozsáhlý obchod rybami založil jeho blahobyt. To snad zarazilo kroky dřívějšího rybáře. Ondřej asi doufal, že mezi lidmi téhož povolání, jaké měl kdysi sám, naloví pro Krista nejvíce lidských duší. Neví se, jak se mu v tom dařilo, ale nakonec v Sinopii nezůstal. Zlákal ho protější břeh půvabného Krymu, i přeplavil se tam se svými učedlníky a po nějaký čas působil prý v Chersonu. Potom se rozhodl, že se odebere do Říma, střediska tehdejšího světa, a že půjde pěšky. Jaké to bylo rozhodnutí, jaká ho čekala předaleká, namáhavá a nebezpečná cesta! A přece si ji Ondřej ještě dobrovolně prodloužil.

Když se totiž dostal na břeh Borysthena, nynějšího Dněpru, široká řeka ho zlákala, aby se pustil proti její vodě a poznal končiny, odkud žene své proudy. Ondřej a jeho druhové si opatřili lodici, veslovali zprvu mezi plochými, rákosím porostlými ostrůvky, až se dostali na volnou hladinu. A již pluli mezi vysokými pobřežními svahy, které Ondřejovi mile připomínaly břehy Genezaretského jezera, rodnou Galileu. Poutníkům se zdálo, že jsou v hornaté, nebo aspoň pahorkaté krajině – a přece se brali rovinami. Ruské řeky si totiž časem vyryly hluboká koryta do měkkého řečiště a pobřeží připomíná horské hřebeny. Kdo však na ony vysoké břehy vystoupí, má před očima rovinaté stepi, pláně ničím neohraničené, ničím nechráněné. Vítr má po nich volnou proháňku, bouřívá tam, sténá a tak mocně se opírá, že lidé i zvířata jedva dechu popadají. Snese-li se na krajinu déšť, nebývá to tichá prška, ale divoce bubnující lijavec nebo dokonce průtrž mračen.

Zdá se, že počasí Ondřejově cestě přálo, neboť v ní pokračoval hluboko do nitra slovanské země. Jednoho rána si umínil, že opět – jako asi již několikrát – vystoupí na pravý břeh Borysthena. Hned při řece se zastavil, ukázal na výšinu zvedající se asi čtyřicet sáhů nad hladinu i na okolní vrchy a volal v prorockém vytržení:

„Vidíte tyto hory? Na nich vysvitne milost boží a bude tu město veliké a lidé tu postaví mnohé chrámy.“ Když potom všichni postavili na příhodném místě kříž, apoštol poklekl a modlil se za širou slovanskou zemi, která se do nedozírné dálky prostírala před jeho zraky. Zamyšlen sestupoval potom zase k řece a všichni se na lodici pustili ještě dál. Nikdo jim nepřekážel, nikdo je nepronásledoval. Mohli si na říčním toku zamířit, kam chtěli, nalovit ryb, kolik bylo třeba, a v domácnostech pobřežních osad byli vítáni vždy vlídně. Ondřej užil příležitosti, aby nabyl nových zkušeností, neboť byl ducha zvídavého.

Jak dlouho putoval, kam až se dostal, legenda nevypravuje. Mlčí také o jeho nekonečné pouti Evropou. Když se však konečně shledal se svými římskými bratřími a sestrami, rád jim vypravoval, co poznal v tajemné zemi při Borysthenu. Nejobšírněji líčil, co se mu bezpochyby zdálo nejpodivuhodnější:

„Divnou věc jsem viděl v zemi slovanské, když jsem se tam ubíral. Spatřil jsem dřevěné lázně. Lidé je náramně vytopí, svléknou se, a když se oblili louhovým kvasem, vezmou mladé proutí, bijí se a tak se dobijí, že sotva živi odlezou. I polijí se potom studenou vodou a tak ožijí. A to dělají po všecky dny. Nejsouce nikým mučeni, sami se mučí. A to si dělají lázeň – a ne kázeň!“

Římané slyšíce to jistě nežasli tak, jako žasl apoštol v končinách při Borysthenu. Sami se také rádi a často koupali, nemrskali však svá těla, jen je hnětli a mazali olejem. Ovšem kdyby byl apoštol prožil ruskou zimu, nebyl by překvapen přísným otužováním, jež tam zůstalo zdravým zvykem podnes.

Nad zasněženou zemí, utuhlou do veliké hloubky, visívají znízka modré mraky těžké sněhem, zuřivé vichřice pronikají nejsilnějším oděvem a metou sněhové jehličky chodcům do obličeje, div je neoslepí. Smečky vlků se v létě drží v severnějších lesnatých končinách, ale sotva nastanou mrazy, vynořují se z hlubin hvozdů a slídí po kořisti. Ostrý vítr, v zimě tak nebezpečný, má však jinak své dobré následky. Nedopouští, aby se někde hromadily výpary močálů. Náhlé změny povětrnosti vyžadují, aby lidé měli mimořádnou otužilost. A tak horké koupele a švihání metlami mají svůj význam. Legenda o apoštolu Ondřejovi podává první zprávu o tomto užitečném zařízení. Zdá se, že zpráva má historický podklad, že se apoštol skutečně do slovanských končin dostal.

Končina, které požehnal, zůstala ještě po staletí zarostlá hvozdem. Pověst vypravuje, že se tam potom přistěhovali tři bratři a že dva mladší, Štěk a Choriv, založili hrady Štěkovice a Chorivice. Byly zřízeny bezpochyby na obranu kraje, neboť na příkré hoře zvané Břestovo se usadili loupeživí Varahové, původem Skandinávci, bydlili v jeskyních a shromažďovali tam, co uloupili. Právě blízko brodu nejstarší bratr Kyj si dal zbudovat třetí hrad, který po něm dostal jméno Kyjev.

O KNĚŽNĚ VANDĚ

Kmenu Lechů, který se usadil při řece Visle, nastaly přetěžké chvíle. Kde se vzal, tu se vzal, uhnízdil se v temné jeskyni u řeky drak. Z tlamy se mu šířil nesnesitelný, jedem čpící zápach a před jeho zrakem, metajícím blesky, mrtvělo hrůzou všecko, co dýchalo. Žil pod samým knížecím hradem – tak si byl jist, že se mu nikdo nedostane na kůži – a napadal nejdříve zvířata. Nechodil ovšem do lesů na vlky, rysy, zubry nebo medvědy, namířil si pokaždé tam, kde pasáci hlídali stáda, a vybíral si podle chuti a hladu: jednou pěknou jalůvku nebo dojnici, jindy telátko-odstávče, po třetí odrostlého býka nebo vola do tahu. Chlévy se prázdnily, nebylo masa, už bylo vzácné i na knížecím hradě, a leckterá hospodyně neměla dost mléka ani pro svá robátka. V osadách, kde dříve si lidé pokojně žili, na pastvinách, kde se prohánívala stáda v úplném bezpečí, na polích, kde doposud hospodáři s dětmi a s čeledí konali radostně své práce, na cestách, kudy chodili obchodníci se soumary nesoucími zboží, nastala najednou nejistota, úzkost a děs, nikdo nevěděl, kdy se objeví zelený trapič. Zpěvy na nivách umlkaly, práce se konaly jako úkradkem a bylo málo naděje, že se něco sklidí: kudy si saň zamanula, tudy si namířila a širokými pazoury vše zamačkala do země, že nikdo nepoznal, kde rostla pšenice, pohanka či proso. Již i na lidi se drak odvažoval, přepadal osamělé chodce, uchvacoval zatoulané děti, v noci se plížíval až ke stavením, a kde měli chatrnější chalupu, strachovali se, že jim ji saň rozdupe. Když se jí nepodařilo nic ulovit, nedal její ryk unaveným po celou noc zamhouřit oka. Už nebylo rodiny, která by trpce nenaříkala na žravost příšerné obludy. Její hrdlo bylo stále širší a nenasytnější.

Kníže Krok, vládce nad sužovanou krajinou, se trápil. Z oken svého hradu mohl nejlépe pozorovat řádění svého strašlivého souseda. Viděl také, jak řídnou řady těch, kdo k němu přicházívali se svými nesnázemi, aby je soudil, anebo aby pomohl. Sedm měsíců chodil Krok jizbami svého rozlehlého roubeného hradu, zabrán do smutných myšlenek, mnohdy už v zoufalství lomil rukama a volal k bohům o radu, jak by měl zachránit svůj lid. Tratil se na těle, brada mu prokvetla, vlasy bělely.

Konečně jednoho rána vyšel ze své ložnice jinak než jindy. Družina ho nepoznávala. Tatam byla jeho zamlklost, nebylo stopy po jeho sklíčenosti. Mladicky pružným krokem šel síněmi, zvučně a rázně dal povel:

„Zavolejte mi Skubu!“

Vladyka, knížeti zcela oddaný, přispěchal.

„Učiň, Skubo, co ti řeknu,“ povídá kníže, „zabij vola, zabij ovci, jejich útroby zahoď do řeky, trupy vycpi smolou a dej dopravit k dračí jeskyni. Než je tam však pohodíš, nasyp dovnitř trupů řeřavého uhlí a zašij!“

Vladyka poslouchá a div hlasitě nezajásal:

„Ano, ano, to je jediný možný způsob, jak strašlivou obludu zahubit!“

I připravil obojí lákavé sousto a přitáhl je k jeskyni, potom se chvatně ukryl za skálu. Drak ucítil člověčinu i pach čerstvého masa, vyplazil se z díry, spokojeně zabručel a již mizí ovce jako kuřátko v objemném jícnu netvorovu. Po ovci došlo mžikem na vydatnější kousek. Drak začal trhat na kusy zabitého vola, ale nedotrhal. Povětří se začalo otřásat jeho rykem. Oheň začal vyžírat útroby nenasytného netvora. Stěží se doplazil k blízké Visle a začal chlemtat vodu, aby uhasil nesnesitelný žár, tekutina v něm však syčela, pára se rozpínala a drakovi puklo břicho. Ozval se poslední řev, až se stromy ohýbaly, země se rozkymácela, vlny na řece se zdvihly – a drak padl zcepenělý na břeh.

Od hradu přijíždí kníže Krok. Jednou ranou utíná strašnému drakovi hlavu a nabodává ji na žerď.

Chce ji sám ukázat lidu, aby uvěřil neuvěřitelnému; chce se poradovat se všemi, že mohou zase volně vydychnout, pokojně se vyspat, že se již nemusí strachovat o děti ani o zbylá dobytčata. Projíždí Krok se Skubou po boku všemi končinami a za patami jim zní jásot a děkování. Končina při Visle zrovna zjasněla, sami lesní opeřenci veseleji zpívají a poletují a vítr roznáší dobrou zvěst radostně do všech úhlů světa.

Na hradě nad jeskyní vládne opět pokojně kníže Krok a těší se z lásky svého národa i z dorůstajících dětí. Měl dva syny, Kroka a Lecha, a dceru Vandu. Děti rozkvétaly, otec stárl. Šedá brada mu splývala po kolena. Krok věděl, až mu vous doroste k zemi, že si pro něho přijde Morana. Nůžky se proto vousů nesměly dotknout. Starší syn a Vanda pozorovali úzkostně, jak se tatíčkova brada měsíc od měsíce prodlužuje, avšak Lech se těšil, až otec umře, že dostane svůj podíl a bude moci vládnout. A dočkal se. Jednoho dne kázal stařec, aby mu zavolali jeho děti, a pravil:

„Má hodina udeřila. Odcházím k otcům do návy. Vyplňte, milí synové, mou vůli: Vandě vyplaťte podíl a sami se rozdělte spravedlivě o knížectví. Vládněte dobře a žijte ve svornosti a bratrské lásce!“

Sotva kníže domluvil tato slova, zhasla svíce jeho života. Zvěst o smrti laskavého vládce letěla stejně rychle zemí, jako kdysi zpráva o záhubě zlého draka, tentokráte však místo jásotu zněl všude hořký pláč. Husté zástupy se valily na hrad, všichni se chtěli podívat naposledy do tváře zemřelého. Bohatýři se řadili, aby donesli skvostně oděnou mrtvolu na horu Lasotu. Zde se rozhořela hranice, tělo knížete se měnilo v prach a popel, byly vykonány oběti, uchystány pohřební hody a potom uctivě sebrány zbytky spáleného těla. Na popelnici všichni přítomní nosili hlínu, až mohyla vzrostla ve vysokou homoli zdaleka viditelnou.

Bratři si rozdělili dědictví a začínají vládnout. Krok miluje mladšího sourozence a je hotov mu ve všem upřímně radit a pomáhat, Lech se však o nic neprosí, dívá se na bratra s nedůvěrou, ba nevraživě a závistivě.

„Krok je mocnější než ty,“ našeptává mu zlý děs, „každý ho má rád, a kdykoli se mu zachce, může tě o tvůj podíl připravit, ponížit a zotročit.“

I plní se mysl mladšího knížete černými záměry, až se docela podobá jeskyni, která kdysi hostila nelítostného draka. Jednou odpoledne přijel do rodného hradu a zval:

„Pojeď se mnou, Kroku, na lov! Vydejme se na jeleny a na medvědy jednou docela sami. Mám už po krk toho, být ustavičně obklopen cizími bohatýry a služebnictvem, tvá společnost mi stačí, aspoň si cestou nerušeně pohovoříme.“

„Nu což, jeďme,“ ochotně přivolil Krok a dal si osedlat koně. Už vyjíždějí oba sourozenci z brány krakovského hradu, když z nevysoké roubené věže zní Vandina prosba:

„Nejezděte, bratři, sami na lov! Vezměte s sebou čeleď! Měla jsem v noci na dnešek těžké sny. Viděla jsem krev. A ráno nad hradem krákali havrani. Nejezděte sami! Lesy jsou plny nebezpečí a zvěř je divoká!“

Lech mlčí zaražen a dívá se po očku, jak bratr rozhodne. Mladý kníže Krok se bezstarostně usmívá:

„Nestrachuj se, Vando! Sen je sen! Les nám neublíží a zvěře se nebojíme.“

Vzdychajíc hledí Vanda za bratry, jak vedle sebe klušou na pěkných koních, jak se jim oštěpy blýskají na slunci. Již se za nimi zavírá brána hvozdu – a právě toho nejzarostlejšího, nejzlopověstnějšího. Chraňte, bohové, odvážné lovce!

Knížecí bratři se dávají stezkou, Lech vede. A jedou dlouho. Zvěř jako by byla vymřela, nikde zajíčka ani srnky.

„Měli bychom odbočit k Visle. Jeleni tam chodívají pít,“ praví konečně Krok.

„Jen jeďme dál,“ odmítá Lech a zastavuje koně teprv uprostřed nejdivočejšího hvozdu, kde se na mýtince křižují stezky. Chvíli poslouchá. Ozvalo se snad zabručení medvěda nebo kančí dusot? Ach ne! Lech pátrá, není-li nikoho nablízku, kdo by byl svědkem jeho zločinu.

„Zde musíš zemřít, Kroku,“ volá divoce, „sám chci panovat nade vší naší zemí.“

Krok padl bez hlesu s koně s proraženou hlavou. Bratrovrah stojí nyní bezradně nad jeho mrtvolou. Uvažuje, kam by ji ukryl. Zahrabe-li ji, mohou ji vyslídit ohaři a rána na hlavě vydá svědectví, že nebyla způsobena medvědí tlapou ani kančím tesákem.

I rozsekává ukrutník mrtvé tělo a kusy zahrabává do písku na rozcestí. Ví, že se křižovatkám lidé vyhýbají, že se bojí světýlek, jež se tam v noci ukazují. Chytře Lech počítá, chytře!

Než příšerné dílo skončil, zapadlo slunce a na čistou oblohu vyskákaly hvězdičky. Již se i první měsíční paprsky derou korunami stromů, Lech však nedbá. Měsíc je mlčelivý svědek a hvězdy nemohou prozradit. Viděly toho již tolik a nikdy proti nikomu svědectví nevydaly...

Noc už značně pokročila, když se pod krakovským hradem ozvaly zvuky lovecké trubky – výzva, aby branný otevřel. Veřeje zaskřípaly – a před hradní čeledí, která se ochotně sběhla, stojí lovec jediný. A jak vypadá! Světlo pochodní ozářilo jeho bledou tvář, zakrvácené ruce i potrhanou suknici rudou od zasychající krve.

„Běda mně, běda vám!“ lomí Lech rukama, „nesu zlou novinu. Dravá zvěř udávila vašeho knížete, zlá medvědice roznosila jeho tělo po lese. Bránil jsem ho, jak vidíte, až jsem všecek okrvavěl, ale neubránil.“

Rozlehlým nádvořím zní nářek bohatýrů a služebnictva i Vandin hořký pláč. „Že jste mne neposlechli, že jste mne neposlechli!“ opakuje a hledí skrze slzy vyčítavě na bratra. V duchu vidí Kroka, jak se usmívá, jak vesele vyjíždí na svou poslední cestu.

Lech nařídil dny smutku za bratra a potom se ujal vlády v celém knížectví. Přestěhoval se na otcovský hrad, ale radosti z toho neužil. Kamkoli vešel, všude viděl zabitého, jak se na něho s bolestným údivem podíval, když ho napadl. V konírně stál Krokův kůň a Lech si připomínal, co čeleď hovořila, když přiběhl z lesa teprve ráno – jak je divné, že zvíře není poraněno, že je zvěř nerozsápala. Z Lecha se stal samotář, zasmušilec. Vanda soudila, že se trápí, protože vyzval bratra na ten osudný lov a kníže Krok pro jeho lehkomyslnost musil předčasně vypít kalich smrti. Už mu sama nejednou domlouvala, aby se tím netrýznil, že už je darmo...

Na lesním rozcestí, kde byl Krok pochován, vyrazila na jaře jemná travička a mezi ní, kde se vzaly, tu se vzaly, vyrostly stonky vonných lilií. V podletí rozevřely se jejich bílé květy – zvonce mrtvého – a ty vyzváněly divnou zprávu:

„Zde mohyla Krokova, zabila ho páž bratrova.“

I stalo se, že se pozdní poutníci brali hvozdem a slyšeli. Mráz jim šuměl po zádech. Nechápali, odkud zní ten jemný, ale naléhavý hlas, vždyť daleko široko nebylo ani ptáčka-živáčka. Konečně vypátrali. Bez meškání přivedli další svědky zázračné řeči lilií. Několik bohatýrů kázalo kopat na křižovatce. Hluboko v písku objevili kosti zabitého knížete. Zabalili je uctivě do bílého plátna a nesli do hradu. Divnému pohřebnímu průvodu šla vstříc jenom nebožtíkova věrná sestra Vanda. A než byl vykonán pohřeb na Lasotě, zemští soudcové oznámili Lechovi, že sice na něho jako na knížete ruky nevztáhnou, že však bratrovraha nechtějí mít vládcem, ať se klidí do vyhnanství.

Na hradě zůstala jen Vanda. K ní přišli přední mužové národa a nabídli jí knížecí korunu.

„Kterak já se stanu vaší kněžnou, když jsem se zaslíbila bohům?“ zdráhala se dívka a vyzývala bohatýry, aby si vybrali vládce ze svého středu, ale darmo. Všichni jedním hrdlem volali:

„Tebe chceme, ty nám panuj!“

I byla mladá dívka uvedena na knížecí stolec a všichni jí slibovali věrnost a poslušnost.

Zpráva o tom, že na Krokově hradě vládne žena, se ovšem rozšířila i do sousedních zemí. To bylo sousto pro německého knížete Rytgara! Bezbranná dívka že panuje slovanským sousedům při Visle? Ó, to tedy bude jejich země snadnou kořistí tomu, kdo první užije chvíle!

Strašná saň hubila kdysi poviselské kraje, nová, ještě hrozivější příšera leze z úkrytu: Rytgarova zpupnost. Nežli se jeho vojsko dalo na pochod, oslovil je jeho vůdce:

„Tentokrát, moji věrní, bude vaše výprava pouhou procházkou. Jdeme do sousedství, kde slabá dívka dosedla na otcovský stolec. Místo koruny kryje její hlavu věnec, místo meče třímá vřeteno.“

Leckterý z Rytgarových bojovníků si pomyslil, že není čestné napadnout pokojné sousedy a zápolit se slabou dívkou, ale nikdo se neodvážil rozmlouvat Rytgarovi jeho úmysl.

Na hranicích Krakovska kázal zpupník svým lidem, aby se zastavili, a poslal kněžně na hrad tento vzkaz:

„Vando, chci tě za manželku. Odmítneš-li mne, zabiji tě a tvou zemí projdu jako povodeň a pohubím ji ohněm a mečem.“

Odpovědi ani nevyčkal, a již se hrne jeho vojsko slovanskými nivami, prodírá se hvozdy, proniká k Vandinu sídlu. Neničí, nepálí, chce zachovat svému pánu zemi neporušenou. Vanda přijala posly s chladnou důstojností.

„Slíbila jsem věrnost bohům,“ pravila, „a kdybych se chtěla provdat, volila bych si za muže některého z našich bohatýrů. Vím, že Rytgar přichází s vojskem. Nechť přijde – bitva mezi námi rozhodne.“

Poslové vyřídili a Rytgar se jen chechtal:

„Myslil jsem si, že mě holubička odmítne, ale vítězství je mé, všechny cesty máme zataraseny, všechny výšiny obsazeny.“

Brzy přinesli vyzvědači zprávu, že se Vandino vojsko blíží. Když bylo docela blízko, Rytgar byl překvapen: vedla je sama kněžna. Má, pravda, jen prostý věnec lučních kvítků kolem skrání, ale vypadá v něm vznešeněji než leckterá německá kněžna pod zlatým diadémem. A jaký má velitelský pohled, plný spravedlivého rozhořčení!

„Nuže, Rytgare, změřme síly,“ volá a nahý meč se jí blýskl v pravici.

Rytgar dává povel k útoku, ale kolem něho se nic nehýbe. Ohlédl se – a strnul. Je sám. Jeho vojsko, zachváceno zděšením, zmizelo v nejbližším lese. Všichni prchají ve zmatku z knížectví podivné dívky, která zřejmě stojí v ochraně bohů. Rytgar proklíná své bojovníky, proklíná vlastní osud. Než se polští obhájci vlasti přiblížili, aby ho spoutali, vrazil si do hrudi vlastní meč.

Slavně, provázena jásotem národa, vrací se Vanda na hrad svých předků. Po skončených slavnostech zavolala kněžna nejpřednější muže svého národa a pravila:

„Viděli jste, jak lidé, žádostiví naší země, touží po manželství se mnou. Chtějí vás tak dostat pod svou moc. Víte však, že jsem se zaslíbila bohům a před touto bitvou jsem svůj slib opakovala, proto jsme dobyli vítězství. Nechci, aby vás mé panenství uvádělo do dalších nebezpečí, proto zbytek svého života hned bohům odevzdám.“

Všichni užasli. Teď, kdy by se kněžna mohla těšit z vítězství a radovat se z oddanosti všeho polského lidu, takto se rozhoduje. Kolem vznešené dívky je ticho, nikdo se neodvažuje odporovat. Znají Vandu a bohů se všichni bojí.

I doprovodili kněžnu na její rozkaz tam, kde se ve Visle točil nejsilnější vír. Kráčela v bílém, s věncem na hlavě, doprovázena posvátnými hymnami. Na břehu Visly se zastavili. Ozval se usedavý pláč, když obětovaná se s nimi loučila, svou vlast do ochrany bohů poroučela a když se poté nad jejím čistým tělem zavřely vlny.

Vynořilo se asi dvě hodiny cesty od Krakova při ústí Dlubni. Tam je podnes vidět pahrbek, který nasypali nad jejím popelem a vesnice při ní se jmenuje Mogila.

Národ na svou obětavou vládkyni nezapomněl. Nejstarší polský kronikář Kadlubek zaznamenal, že nějaký německý kníže – jehož jméno už bylo zapomenuto – vtrhl do Polska a jeho vojsko, když uzřelo proti sobě spanilou ženu, se dalo na útěk. Němečtí bojovníci si událost dobře pamatovali. V době, kdy v Polsku lidé nadaní básnickým duchem skládali o Vandě písně a zpívali je za letních večerů pod korunami lip a v zimě u krbů, němečtí účastníci loupeživého tažení doma tvrdili, že polská dívka, která je bez boje přemohla, z pýchy odmítla ruku pomořanského knížete. Pokořený skončil dobrovolně svůj život a Vanda, pronásledována výčitkami svědomí, se vrhla do Visly. Podle rozhodnutí nejvyššího soudce musí prý její duch tak dlouho nepokojně bloudit po této zemi, dokud jej nevysvobodí nevinná křesťanská paní.

Touto vysvoboditelkou se pak podle vypravování stala Luitgarda, malá dceruška Herborta, majitele hradu Fulštýna, a jeho mladé ženy Hildegardy. Nešťastná Vanda mladým novomanželům dítě unesla a v jeskyni u Cukmantlu je do dvou let chovala. Učila je mluvit, znát lidi i zvířátka. Maličká se však jednou vybatolila z lesa. Vanda ji dlouho marně sháněla, až ji konečně spatřila mezi lidmi, kteří právě vycházeli od křtu. Na zpáteční cestě k jeskyni pak děvčátko u potoka ukazovalo, co v kostele vidělo, nabralo do dlaní vody a Vandu pokřtilo.

Blažená Vanda vrátila děťátko rodičům, stala se jeho kmotrou a na památku mu na hrdélko zavěsila korálky. Potom se k maličké schýlila, zašeptala „sbohem“ a zmizela přítomným z očí.

Luitgarda si vážila dárku své kmotřičky, a když vyspěla v pannu na těle i na duchu krásnou, odvedl si ji jako nevěstu Přemek, kníže opavský.

Jeskyně v Holzbergu u Cukmantlu, kde Luitgarda žila s Vandou jako útlé děvčátko, nazývá se podnes Korálovou jeskyní.

ZALOŽENÍ TĚŠÍNA

Nepříliš daleko od místa, kde na nějaký čas usadil se Bivoj se svou manželkou, když prchal před krevní mstou, žil kníže Lešek. Poslouchali ho lidé žijící na horní Visle, obyvatelé usedlí v Beskydách při hranicích Moravy a poslouchali ho rádi. Lešek jim byl tím, čím Krok byl kmeni Čechů. Spíš moudrým rádcem, nežli vládcem. Léta plynula, Leškovi dorůstali synové, on sám však pomalu ztrácel svou bývalou svěžest, stáří naň začalo doléhat, a již by docela rád odevzdal knížectví slezské některému ze svých synů – ale kterému? Bolkovi nebo Leškovi? Nebo nejmladšímu Těšimírovi? Měl je všechny stejně rád a mládenci měli všichni tolik schopností a dobrých vlastností, že se k vládě hodili všichni. Byli i u lidu stejně oblíbeni a jako se otec neuměl rozhodnout pro některého, aby mu dal před ostatními přednost, tak by se byli rozmýšleli Slezané mladí i staří, bohatí i chudí, koho z nich by chtěli za nového knížete. Jednoho dne se Lešek díval na hvězdnatou oblohu a spatřil blízko sebe tři stejně jasné hvězdy. Připomněly mu jeho syny. Druhého rána si je zavolal a pravil:

„Moji milí synové, vidíte, že jsem zestárl a možná, že jsou již dny mého života sečteny. Nám věkem sešlým už je každý den z milosti darován. Nežli však pro mne přijde Morana, rád bych viděl knížecí čapku na hlavě toho z vás, kdo je jí nejvíce hoden. Vím, že jste všichni dobrého srdce a rozumní. Ať bych zvolil z vás nejstaršího nebo prostředního nebo nejmladšího, osvědčili byste se ve vládě nad mým dobrým slezským lidem. Nerad bych některému z vás ublížil. Soudím, že vám všem chybí zkušenosti a těch člověk nejspíše nabude, když mnoho vidí, mnoho slyší a pozná cizí krajiny. Vydejte se za moudrostí a zkušeností. Poznejte také západní krajiny dosud neobydlené. Mám zprávy, že jsou tam krajiny porostlé krásnými doubravami, že tam je všude mnoho líbezných luk, radost pastýřů, a dost míst, která by se mohla proměniti v úrodná pole. Jděte, prozkoumejte je, snad by se mohly obydlit našimi lidmi. Mé požehnání vás doprovodí, kamkoli se obrátíte. Až se opět shledáme, do roka a do dne, bude mi bezpochyby snadnější se rozhodnout, koho bych měl uvést na knížecí stolec. Ukáži vám večer tři hvězdy. Vyvolte si každý svou a za ní se vydejte do světa.“

Leškovi synové byli překvapeni, ale otcův návrh jim nebyl proti mysli. Již za tři dny byli připraveni na cestu a nastalo loučení. Všichni tři stejně odění, stejnými zbraněmi opatření, na stejných koních vyjeli z brány a dlouho ještě kývali na otce, který je z okna svého hradu sledoval. Na nejbližší křižovatce však se rozloučili a každý si namířil jinam, za hvězdou, kterou si zvolil jako určovatelku směru. Nebyli rádi, že se museli rozloučit. Společně by se jim bylo cestovalo veseleji a bezpečněji, ale neodvážili se učinit jinak, než jak jim otec radil. A když tak jeli rovinami i horami, lesy i dědinami, teprve po sobě mocněji toužili, než by se doma sami byli nadáli. V lesích se otužovali zápasy s divokými šelmami, mezi lidmi sbírali zkušenosti, všímali si povětří i toku řek, stromoví i drobných rostlinek, dokud trvalo léto. Hůře se jim cestovalo na podzim, ještě hůře v zimě, ale mrazy konečně zeslábly, sníh roztál a sešel, slunečko začalo zas jasněji zářit a hřát, bohyně Vesna se ujala vlády a mládence už víc těšil svět. Ještě více se radovali, že se dosýpá určený čas, kdy se budou moci vrátit domů.

Vzpomínali na otce, je-li zdráv, vzpomínali na sebe navzájem, kudy kdo z nich bloudí a nepřihodilo-li se některému něco nemilého nebo dokonce nepotkalo-li je neštěstí. Každého večera pozorovali své hvězdy a byli rádi, že všecky přívětivě mrkají, že se lesknou stejně jasnou září, jako když se vydávali z rodného hradu.

Jednoho dne jede Bolko lesem a uvažuje, že se již začne vyptávat na cestu k domovu, když náhle jeho kůň vesele zařehtal a bez pobídky se dal do klusu. A slyš! V lese jsou ještě nějací jiní koně. Ozvali se stejně radostným zařehtáním a zrovna dva, jeden z pravé, druhý z levé strany. I dupot již je slyšet a mezi stromy se zakmitaly pestré oděvy jezdců. Dobří bohové – vždyť to jsou bratři, Lešek a Těšimír! Do řehotu zvířat se mísí jásavé hlasy všech tří sourozenců a již se objímají, usedají u blízké studánky, společně z ní pijí, jako by se nejvzácnějším vínem napájeli, a vypravování nemá konce.

„Tuhle studánku nazveme studánkou bratrské lásky,“ navrhl nejmladší a oba druzí souhlasili.

„Jak se náš milý otec podiví, až mu povíme, jakým hotovým zázrakem jsme se sešli,“ mínil Bolko.

Slunce se schýlilo k západu, přišel večer, bratři se těšili z krásy měsíční noci i z nečekané příhody. Usoudili, že to je znamení, aby se již nikdy nerozešli.

„Postavíme tady hrad a nazveme jej Těšínem, když jsme se tu tak potěšili,“ poradil prostřední bratr Lešek.

„Ano, společně jej zbudujeme a navrhneme otci, aby nám dovolil i společně vládnout,“ vykřikl Bolko, který jako nejstarší měl nejvíc práva něco takového říci. A již letěly čapky do vzduchu na znamení souhlasu i radosti, až se věrní koníci otáčeli, nechápajíce dobře, proč se jejich páni tak rozveselili. Bratřím se pěkně jelo domů a měkko i teplo jim bylo u srdce, když v otcových očích spatřili slzy radosti nad tím, jak se rozhodli.

Těšín je teď rozdělen: část je česká, část je polská. Dva bratrské národy se setkávají u bývalé studánky sourozenecké lásky – kéž mezi nimi už nikdy nic jiného nestojí než věrná bratrská láska!

NA RUJANĚ

V Baltickém moři nedaleko pevniny se rozkládá ostrov Rujana. Od nepaměti na něm žili Polabští Slované, zvaní Veleti. Daleko široko byli známi svou pohostinností, dobročinností, úctou k starým lidem a vzornou péčí o chudé, takže u nich nebylo žebráků. Panovník jim vládl se sněmem, v němž nebyla zastoupena jen šlechta, ale také lid. Veleti uctívali mnoho bohů, nejvíce Svantovíta. Jemu postavili krásnou dřevěnou svatyni v Arkoně. V ní stála jeho obrovská čtyřhlavá socha. V pravici držela roh. Odznakem Svantovítovy moci byl meč, ozdobený vykládáním vzácné práce. Při svatyni opatroval sám nejvyšší kněz Svantovítova bělouše. Tohoto žrece uznával rujanský vládce za svého spoluvladaře a nic důležitého nekonal bez jeho souhlasu. Věřilo se totiž, že se rozhoduje podle přání Svantovíta. Na jeho věštby se dychtivě čekalo zvláště po žních. Veliké zástupy přicházely poděkovat za úrodu a vyslechnout proroctví, jak bude příštího roku. Ve velikánské peci byl upečen koláč asi takového průměru, jako je výška lidského těla, a v určený den se postavil nejvyšší kněz za koláč. Podle toho, jak velká část jeho hlavy nebo i hrudi přečnívala, soudilo se na hojnost příštích žní.

Před dávnými časy žily prý na ostrově podivné jednonohé bytosti. Bydlily ve skupinách ve skalních útesech a v pohanských mohylách a skrývaly se před jasným denním světlem. Každý houf měl svého vlastního knížete a jinak se odíval: jedni chodili v bílém, jiní v šedém, v bukovém lese Granici se usadili ti, kdo nosili zelená roucha, kdežto černě odění přebývali v jižní části ostrova. Skoro všichni byli zlomyslní a strojili člověku, zvláště osamělému, rozličné úklady. Nejvíce měli spadeno na dívky, které se někde opozdily. Hned jim byli v patách a naháněli jim strachu, div je neuštvali.

Matkám vyměňovali děcka a trvalo někdy dlouho, než se dali uprosit a vrátili unesená robátka. Kdykoliv se jim něco podařilo, co lidem působilo žal anebo strach, zalézali do svých děr, odkud potom zazníval hlasitý výsměšný chechtot.

Jen těch bíle oděných se nikdo nemusil bát, to byly přívětivé bytosti.

Jednoho dne se ten zvláštní nárůdek sešel k hodům na pahorku poloostrova Zudaru na jižním cípu Rujany. Vesele prázdnil mísy a statně popíjel ze zlatého poháru. Najednou cválal tamtudy jezdec, a vida hodující, zastavil se a požádal o doušek. Dávný zvyk pohostinství platil i podzemním obyvatelům ostrova a velel, aby neodepřeli občerstvení žíznivému. I podali ochotně zlatou číši po samý okraj naplněnou – ale vzápětí strnuli: neznámý se nenapil, ale vylil obsah poháru a pobodl koně. Hned zmizel ve tmách se svou drahocennou kořistí. Podzemní za ním žalostně i výhrůžně volali, vyzývali k návratu, a když se zloděj nezastavil, pustili se za ním. Třeba jednonozí, přece byli rychlí. Jeden z nich už už doháněl jezdce, již držel jeho koně za ocas. V tom okamžení dostihl pachatel zudarského kostela a tím se zachránil. V té době se totiž již na Rujaně šířilo křesťanství. Zloděj se bezpochyby bál pomsty jednonohých, i věnoval pohár kostelu a je tam prý podnes uložen.

Tato událost podzemní bytosti tak rozladila, že se rozhodly opustit Rujanu. Shromáždily se a táhly na jih. U Zlaté Hory se daly glevitským přívozníkem přepravit přes úžinu Strelu na pevninu. Po celou noc přívozník vesloval s plnou lodicí. Koho vozí, ani dobře neviděl, bylať temná noc. Rozpoznával jen, že jeho člun je naplněn, div neklesá pod hladinu. Podařilo se mu jen s námahou dostat všechny cestující na protější břeh. Když dojížděl posledně k pevnině, tázal se ho mužík, řídící výpravu, čeho žádá za odměnu: měřici zlata nebo moudrost? Chudák se rozhodl pro zlato. Potom se ho vůdce převezených zeptal, chce-li spatřit, koho převážel. Když přívozník přisvědčil, nasadil mu náčelník odcházejících na hlavu svou čepici. Byla zázračná: v té chvíli spatřil přívozník na břehu plno jednonohých tvorů.

„Proto nás vidíš tolik pohromadě,“ vysvětlil jejich pohlavár, „že jsme se rozhodli na věčné časy opustit Rujanu. Od těch dob, kdy se na ostrově ujalo žehnání chleba křížem a obilí koštětem vzhůru obráceným, nemáme pokoje.“

Zvěst o tom, co se stalo, se záhy roznesla po celém ostrově. Nikdo za odešlými neplakal. Po čase se však ukázalo, že všechen podivný nárůdek se s ostrovem nerozloučil. Zelení zůstali. V bukových lesích se jim tak líbilo, že je nemohli opustit, jen si prý zvolili jinou jejich končinu.

Později se vyprávělo, že to nebyly podzemní bytosti, jež se tehdy stěhovaly. To prý žili v lesních úkrytech a ve skalách zbytky pohanských Veletů a ukradená číše byla ona, kterou poslal dánský král roku 1150 darem do arkonské svatyně. Když byla Svantovítova socha zničena a jeho chrám hořel, zachránil prý pohár zudarský kníže a do smrti jej opatroval. Snad prý při tryzně za něho slavené za temné noci z ní všichni pohané pili a někdo z křesťanů se číše zmocnil. Po této příhodě se snad zbytky pohanů rozhodly opustit domovinu.

DVOJÍ POHOŠTĚNÍ

Město Krakov nezůstalo trvale sídlem polských knížat. Rod Popelů sídlil v Hnězdně. Poslední panovník z toho rodu měl posměšný přídomek Chvostek. Jméno mělo naznačit, že to je ničema. Místo řádného panování si hleděl neslušných zábav, pitek, hýření a tanců, místo obrany země se staral o to, kde se chystá jaká rozpustilost, aby se jí účastnil. Ani jeho žena, původem Němka, za nic nestála. Byla sice pěkné tváře a půvabné postavy, ale z očí se jí dívala panovačnost, lakota a prohnanost. Věděla, že jejího manžela ustanovilo vládcem země jeho dvacet strýců. Těch se bála, těch by se byla ráda zbavila, aby její synkové Lech a Popel na nich nebyli jednou závislí. Kdykoli se nahodila příležitost, našeptávala mužovi, aby se jich co nejdříve zbavil, a dokonce tvrdila, že to je jeho otcovská povinnost.

Země trpěla, všude to vřelo spravedlivým rozhořčením.

Právě v té době, kdy se lidé neradi vydávali na cesty pro špehy Chvostkovy a jeho ženy, přijeli do Hnězdna na koních dva poutníci. Byli prostě oděni, ale ušlechtilých způsobů. Požádali o pohostinství nejdříve tam, kde jim nejsnáze mohlo být poskytnuto: na knížecím dvoře. Kdyby byli hovořili německy, byla by se kněžna sama postarala, aby byli přijati a jak náleží uctěni, poutníci však mluvili jinou řečí, než byla v zemi obvyklá, ale Poláci jim rozuměli, protože rozprávěli česky. Sám Popel vyšel na nádvoří a tvrdými slovy odehnal příchozí od svého prahu. Oba Čechové mlčky obrátili koně, mlčky vyjeli z nádvoří, projeli město a zastavili se až na jeho konci u chudého sedláka Piasta.

„Vítejte,“ znělo jim přívětivě vstříc, „jdete jako na zavolanou. Zítra má náš synáček postřižiny a my se obáváme, že zůstaneme sami. Doposud nepřijel ani jediný host.“

„Patrně se bojí nebezpečí na cestě,“ poznamenali příchozí, když poděkovali za nabídnuté pohostinství, „zdá se nám, že přijíždíme do země neklidné, vzbouřené.“

„Dobře pravíte,“ přisvědčil Piast, „není u nás pokoje a sotva hned bude. Náš kníže nám chce podle německého způsobu vládnout, nesedí-li právě při poháru. To se nikomu nelíbí, všude propuká nespokojenost a právě proto zas knížecí manželé všude posílají své zvědy.“

O tom si ještě pohovořili, když Piast opatřil koně svých hostí, když jeho žena Řepice postavila na stůl pokrmy a všichni usedli do jizbice prostých, jen roubených stěn, ale slavnostně poklizené a vonnými květinami vyzdobené na zítřejší slavnost. Piast potom představil hostům svého synáčka. Byl to hezký, zdravý pacholík, jemuž na ramínka spadaly dlouhé kadeře. Od narození se jich nůžky nedotkly, nazejtří měly být poprvé po chlapecku přistřiženy. Hosté se dívali se zalíbením na dítě, které si je rovněž zvědavě prohlíželo.

Vstal krásný letní den, do Piastova dvora se počali scházet hosté. Rodiče nachystali všeho dost, ale takového přílivu hostí se nenadáli. Nevěděli, mají-li se z toho těšit, anebo se jen starat, jak všechny uctít, ale konečně si řekli, že se to nějak spraví, a vítali příchozí radostně. Hospodyně pobíhala všechna uspěchaná, aby vše bylo v pořádku, aby muži neudělala hanbu, ale přes tu chvíli se jí draly slzy do očí. Ode dneška synáček už bude jen zpola její – bude nyní více otcův, bude se pod jeho dohledem připravovat, aby uměl hospodařit a bojovat, kdyby bylo třeba bránit domova.

Blížilo se poledne, když Řepice naposledy pročísla pečlivě vlásky svého synáčka a vedla jej k posvátnému prameni a k obětnímu kameni, kde všickni hosté již byli shromážděni. Podle návodu padl sedmiletý hošík otci k nohám a objal je. Otec pozvedl klučinu, pokropil jej vodou z pramene a první ustřihl mu nad čelem proužek vlásků. Po něm se chápali nůžek ostatní. Než se vystřídali, byly kadeře posbírány do matčiných dlaní. Nesměly se dostat na oheň, byly zakopány u kamene. Přišla chvíle, kdy chlapec měl dostati jméno. Piast se obrátil na oba cizince jako na své nejvzácnější hosty se žádostí, aby navrhli, kterak by se měl jeho synáček jmenovat.

Mladší z obou mužů – Jan – povstal a pravil:

„Přejete-li si, abychom vyvolili pro vašeho pacholíčka jméno, dovolte nám, abychom všechno učinili po našem způsobu. Náš Bůh, jehož my Moravané a Čechové ctíme, je Otcem nás všech.“

Přikročiv k posvátnému zdroji, nabral do dlaní vody a vylil ji na hlavu hošíkovu se slovy:

„Zemovite, já tě křtím ve jménu Boha Otce i Syna i Ducha svatého. Amen. Budiž tobě dopřáno, aby ses dočkal ve své domovině spokojenějších časů.“

Čisté krůpěje stékaly po chlapcově čele. Všech se zmocnilo zvláštní dojetí. Šeptem chválili, jaké pěkné jméno vyvolil ten cizinec pro Piastova chlapce – vit že znamená vítěze a že by to mohlo být proroctví.

Ještě toho dne zažili všichni zvláštní překvapení. Když usedli k hostině, cizinci pronesli nad stolem požehnání. Potom si leckdo všiml, že se zraky mladé hospodyně úzkostlivě točí po muži, jako by se ho tázala, co si počne, až dojdou pokrmy. A hle – nedošly. Masa bylo stále dost a chleba neubývalo.

Hodovalo se vesele, cizí hosté z Moravy se zapsali Polákům do srdcí a neradi od nich odcházeli. Ještě nesnadněji se loučili Piast a Řepice i malý Zemovit s oběma hosty, když nazejtří sedali na dvoře na koně. Jako by je rodní bratři opouštěli...

Nedlouho po Zemovitových postřižinách se roznesla po Hnězdně zpráva, že se kníže nebezpečně roznemohl a že pojedou poslové ke všem jeho strýcům, aby ho navštívili, s ním se rozžehnali a po jeho skonu se účastnili pohřební hostiny. Nikdo netušil, že jde o ohavnost, o jaké nebylo ve Slovanstvu slýcháno, že kněžna k ní svého muže navedla a nyní všechno řídí.

Strýcové již dlouho litovali, že Popela kdysi zvolili k důstojenství, jehož nebyl hoden, ale před majestátem blížící se smrti všichni se sklonili. Přijali pozvání, sjížděli se a cestou přece jenom litovali Popela, že musí opustit rodinu a svou zemi tak mlád. Kdož ví, snad by se lety umoudřil?

V branách hnězdenského hradu vítala hosty uplakaná kněžna a vodila je do světnice umírajícího. Ten sotva mohl s nimi slovíčko promluvit. Všichni se domnívali, že skutečně jeho duše se brzo odebere na onen svět – snad ještě dřív, než budou po cestě pohoštěni. Hrad se ozýval nářkem žen a hosté se připojili k velikému smutku nad knížetem. Pláč prý zněl tak usedavě, že kovové sochy, jež zdobily hrad, roztály slzavým potem. Dlouho trvala hostina, dlouho se konaly obřady, jak se vždy při umírajících dálo.

„Přineste mi číši medoviny, ať se s vámi naposledy napiji a s vámi se rozžehnám,“ velel skomírajícím hlasem chorý. Sama kněžna spěchala vyplnit jeho přání. Přinesla veliký, uměle zhotovený pohár s dvojitým dnem, který také bylo možno naplnit dvojím nápojem. Tentokráte byl svrchu neškodný, vespod otrávený. Popel dělal, jako by si byl přihnul, ve skutečnosti ani kapky neokusil. Malátně podal číši příbuzným. Všichni pili, nic netušíce. Sotva byl osudný pohár vyprázdněn, jed počal účinkovat. Hosté se počali svíjet v krutých bolestech a jeden po druhém v křečích umíral. Když posledního z knížat porazila Morana, ohavník vyskočil z lůžka, na kterém sehrál svou bídnou hru, a kázal připravit novou hostinu. Víno teklo proudem, kněžna se veselila a Popelova družina, o málo lepší než její pán, si statně přihýbala vína a medoviny.

Popel zakázal, aby mrtvoly strýců byly počestně pohřbeny na hranici, jak bývalo zvykem. Pohodili tedy těla do sklepení a tam se začalo líhnout nevídané množství myší. Rozlézaly se po hradě, vrhaly se na jídla, na koberce a jiné tkaniny, všechno kazily a lidem se nijak nevyhýbaly. Lezly jim po nohou i do talířů, v noci nedaly nikomu zamhouřit oka, byly čím dál dravější a drzejší. Kníže je rozkázal horlivě hubit, ale čím více jich čeleď potloukla, tím hustěji se myši hemžily po podlahách, po stěnách, po nábytku, po dvoře, v komorách i v konírnách. Někoho napadlo, kdyby se na nádvoří zapálily veliké ohně, že by se myši udusily kouřem a pohynuly horkem, ale k překvapení všech myši běhaly skrze plameny a nepopálily se. Zločinný kníže, všecek zděšen, sedl s ženou a s dětmi do člunu, aby se dostal po jezeře do dřevěné věže, zbudované na ostrůvku, ale hlodavci plavali za ním, naplnili hladinu, vyšplhali se na věž, prohlodali dřevo stavby s neuvěřitelnou rychlostí a potom rozkousali knížecí rodinu. Po nikom nezbylo ani kostičky.

I sjeli se polští páni, pochovali uctivě kosti otrávených a potom svolali do Krušvice sněm, aby tam zvolili nového panovníka. Tam se stala podivná věc: volba všech padla na Piasta.

„Je to dobrý našinec,“ říkali si, „poctivý, pracovitý, moudrý. Ten se nebude nad nikoho vypínat a všichni se u něho dovoláme spravedlnosti.“

A bylo tak. Jako kdysi Přemysl si nechal na památku lýčené střevíce a kabelu, aby si jeho potomci připomínali prostý původ, tak učinil i Piast. Vzal si na knížecí hrad svou selskou obuv, zhotovenou z dubové kůry. Když umřel, ujal se vlády Zemovit, jehož postřižiny byly tak zvláštně slaveny. Byl to udatný muž, který značně rozšířil hnězdenské knížectví a byl stejně oblíben jako jeho otec, zakladatel rodu Piastovců.

SIVÝ BORUTA

Pod zříceninami leczyckého zámku žil prý silný ďábel. Říkalo se o něm, že je velice starý, a proto se už málokdy zjevuje. Jenom někteří mladí šlechtici se vychloubali, že ho viděli, ba dokonce že je ďábel dusil, ale že nad ním zvítězili.

Poblíž leczyckého zámku bydlil nějaký šlechtic, jehož pravé jméno upadlo v zapomenutí. Byl velice mohutné postavy a síly měl za dva, takže s ním nikdo nechtěl zápasit. Každého, kdo se s ním chtěl měřit na šavle, ihned přemohl, jediným rozmachem mu vyrazil zbraň z ruky. Povídalo se daleko široko, že mu pomáhá ďábel Boruta, jinak že by nemohl tak snadno nad každým zvítězit. Nosíval s oblibou šedivý plášť, i říkali mu proto Sivý Boruta.

Bylo až na podiv, jak chvatně mu prchali ostatní rytíři z cesty. Stalo-li se, že se páni v krčmě opili, stačilo, aby se na ně Sivý Boruta rozkřikl, a již se klidili do síně nebo na dvůr.

Tato bázeň sousedů způsobila, že Boruta hrozně zpyšněl. A když ho podnapilého pýcha posedla, začal se nadýmat jako páv a chvástal se, až dostane do rukou skutečného Borutu, že mu zakroutí krk a všech jeho pokladů se zmocní.

Přítomní tvrdívali, že po takových slovech ozýval se ze zápecí posměšný chechtot. Dokud byl silák při dobrém rozumu, nikdy se Borutovi neposmíval, naopak, než se dal do pití, vždycky první číši vypil na zdraví ďábla Boruty a říkalo se, že se někdy potom ozval hrubý hlas: „Děkuji!“

Silák měl mnoho peněz, ale brzy je roznesl po krčmách, i vzal si do hlavy, že se dobude k pokladu, skrytému v zámku, a vezme si odtamtud několik měšců zlata od svého milého pana bratra, jak ďáblu Borutovi říkal.

Jednou po půlnoci si zapálil svítilnu, vzal pod paždí nabroušenou damascénku a vydal se do zámeckých sklepů. Plné dvě hodiny bloudil podzemními chodbami, až konečně otevřel jedny dveře a uviděl hledané poklady. Jako by vstupoval do živého ohně, tolik lesku plnilo prostornou síň. Jak by ne? Na podlaze ležely hromady ryzího zlata a vzadu při stěně seděla na jedné z nich sova s jiskřícíma se očima. Byl to sám Boruta.

Šlechtic, vždy tak odvážný, nyní zbledl a zpotil se strachem na celém těle. Trvalo chvíli, než se vzpamatoval, aby mohl vyseknout hlubokou poklonu a říci: „Poníženě se klaním milostivému panu bratru.“ Sova pokývla hlavou a Sivý Boruta dostal kuráž, aby začal plnit míšky zlatem a stříbrem. Všechny kapsy jeho šedivého pláště byly už na prasknutí a div se neutrhly, ale šlechtic hrabal dál, a když už skutečně neměl, kam by zlato cpal, naplnil si jím ústa. Potom se znova uctivě poklonil sově a vyšel ze sklepení. Sotva se octl za prahem, dveře za ním samy zapadly a silně mu odřely paty. Cesta dlouhými chodbami trvala zase dvě hodiny a byla znamenána krví Sivého Boruty. Přetížen poklady sotva vyšel na denní světlo. Kde byla nyní jeho síla? Jindy přece unesl nejtěžší břímě docela snadno, tentokrát únavou sotva došel domů. Hodil na zem plášť vycpaný drahými kovy, vyplivl z úst zlato a sám padl úplně vysílen. Měl nyní velmi mnoho peněz, ale ztratil všechnu sílu a zdraví.

Brzy potom se stalo, že se dostal do sporu se sousedem o meze a vyzval ho na souboj. Jindy by ho byl jedním prstem porazil, tentokrát podlehl. Sivý Boruta padl mrtev k zemi. Jeho příbytek zůstal opuštěn. Dokonce ani jeho pokladů se nikdo nedotkl z bázně, aby ho nestihl stejný osud. Neboť ďábel Boruta sedával na staré vrbě u dveří a netrvalo dlouho, odnosil všechno zlato a stříbro zpět do sklepů leczyckého zámku.

VZNIK TARNOVIC

O tom, jak bylo založeno město Tarnovice v Horním Slezsku, vypravuje pověst pohádkového zabarvení.

Okolí bývalo lesnaté a plné, plničké bařin. Nepatrná vesnička Staré Tarnovice se v nich zrovna utápěla. Tam, kde byl postaven v pozdějších Tarnovicích dřevěný kostelík, rozkládala se do šíře i do dálky rozsáhlá mokrá louka, zarostlá ostřicemi, a v jejím středu vyrostla mohutná prastará borovice. Byla stále opuštěna, ani človíček si nikdy neodpočinul pod její korunou, protože všichni z okolí od malička slýchali varování, aby si v té končině dávali pozor, že pod borovicí provozují své rejdy strašidla všeho druhu. Ovšem bahnitá půda kolem stromu sama stačila nahánět hrůzu. Nejeden pasák plakal, když se mu tam zatoulala kráva: každá zabředla do bahniska, propadla se a bez pomoci utonula. Jednou i nějaký chlapec se odvážil k borovici nedbaje výstrah – a zůstal v močále. Zle zaplatil dětskou zvědavost a nerozvážnost. Lidé tvrdili, že hocha stáhli do hlubin skalní mužíčkové.

Sedlák Rybka z okolí také slýchával, že pod starou borovicí se dějí podivné věci. Když se o tom doma začalo za zimních večerů, jeho děd k tomu dodával: „Pod tím stromem leží v zemi veliké bohatství, mocné žíly stříbra a ty se jednou za sto let objeví. Kdo se k tomu právě trefí, a má dost odvahy, tomu kyne štěstí.“ To si Rybka dobře zapamatoval, věděli to i jiní, ale co se vypravovalo o strašidlech, zahánělo i nejsmělejším laskominy na stříbro.

Jednou pásl Rybka svá dobytčata na oné mokré louce. Užil pokojně krásného letního dne, a když se skláněl večer, pomyslil si, že jsou v tuto dobu krátké noci, že skoro nestojí za to, aby hnal domů, a že se může zas jednou vyspat u dobytčat pod širým nebem.

Jaká to byla jasná, kouzelná noc! Nejprve ji mírně prozářily hvězdy, potom zamodralé měsíční světlo. Úplněk stál nad borovicí, takže sedlák mohl dobře rozeznat každou její větev. Dokonce i stébélka trávy u jeho nohou byla zřetelná jako za dne a Rybkovi se zdálo, že za tak jasné noci vůbec ještě v životě venku nebyl – a přece za jinošských let pár nocí přespal pod oblohou! Sedlák přemýšlel, uvažoval, potom se mu myšlenky kalily a mátly; usínal. Náhle byl z polodřímoty vyrušen. Něco se mu zamíhalo pod nedovřenými víčky, a zas, a zas. To vyskákala pod borovicí světýlka a nebyla to skupina bludiček – zář vycházela z lucerniček, jimiž mávala drobná stvořeníčka – vousatí mužíčkové. Vypadali, jako by panáčky pro děti převlékl někdo za havíře. To jsou tedy skalníčkové, o kterých slýchával...

Rybka se nehnul. Pozoroval, co bude dál. Sotva se odvažoval dýchat. Havířkové začali rej okolo kmene starého stromu. Když ustali v tanci, postavili lucerničky na zem, chopili se drobounkých kladívek a k Rybkovu sluchu doléhá ťukání. Za chvilku se u paty borovice něco krásně do běla třpytí. Není pochyby – jsou to hromádky stříbra. Sedláka posedla touha, aby si všechno to bohatství zblízka prohlédl. Už se chystal, že se polehounku připlazí blíž, ale vtom na něho padla nepřemožitelná ospalost. Za chvíli sedlák spal jako nemluvně.

Probudil se, když mu sluneční paprsky padly do tváře. Vyskočil rovnýma nohama, všecko si okamžitě připamatoval. Louka ležela před ním orosena jako jindy, hromádek stříbrně se lesknoucích pod borovicí nevidět, ale sedlák má přece tisíc chutí se pod strom podívat. Jak jen to narafičit, aby to nezaplatil životem? Je tam hluboká bařina a Rybka je rád na světě; jeho žádostivost po stříbře není tak mocná, aby se bez rozvahy řítil do nebezpečí. Hnal potom domů, nikomu slova nepověděl, ale den co den chodíval na kraj louky, pásal tam a hledíval žádostivě k jejímu středu, k stařence borovici.

Jednou ho začaly zlobit krávy. Zvířata, jindy poslušná, najednou nechávala pastvy a namířila si přímo k borovici. Sedlák je volal, vábil zpátky, ale krávy jako by neslyšely, ani se neohlédly. Má tam Rybka jít za nimi? Ještě jednou zkusil volat, jak nejvábněji uměl, div své Stračky a Plavky neprosil, aby se vrátily, ty však se už dostaly do blízkosti borovice, řvou tam jako pominuté, lítají kolem stromu a dokonce rohy ryjí do země. A kupodivu: neklesají do bahna! Pěkně si tam provozují své jako na stole za ohlušujícího řevu. Co se to s nimi děje? Sedlák nepoznává svá mírná dobytčata a je ze všeho dost zmámen. Ještě chvíli divoké skoky a bučení – potom náhle ticho. Kravky se upokojily a již se samy poslušně vracejí ke svému hospodáři. Sedlák si je spokojeně hladí, dobrácky jim domlouvá, poplácává po hřbetech – a najednou vidí, že se jedné kravce něco třpytí na rozích. Kousky do stříbrna lesklé rudy. Sedlák je pečlivě sundal, zabalil do hadříku, a když přihnal z pastvy, vypravil se do Bytomě ke zkušenému horníkovi.

„To je stříbrná ruda, leštěnec olověný,“ řekl hned horník a ptal se, kde ty kousky našel. Už nazítří přišli pod borovici beze strachu havíři a začali kopat. Brzy narazili na mocné žíly vzácné rudy. Okolní les byl vykácen, dal své dřevo na roubení štol, padla i stará borovice a na jejím místě byla zbudována prostá dřevěná svatyně. Okolo ní si havíři postavili své příbytky a to byl počátek nynějšího města Tarnovic.

SLEPÝ KRÁL

Srbové jako všichni Slované jsou lid zpěvný. Milují své guslary, shromažďují se kolem nich v létě pod korunami lip, váží si starců, znalých prastarých písní národa, zpívají v zimě kolem krbů, zpívají při polní práci. Staří mladí, bohatí i chudí sedávají pohromadě, a stane-li se, že jde mimo ten hlaholící hlouček mnich některého kláštera, neváhá se přidat svým hlasem nebo si vyposlechnout staré pověsti vyjádřené ať písněmi, ať vypravováním.

Jedna píseň vypravuje o králi, který vládl nedaleko místa, kde se Dunaj prodírá tak zvanými Železnými vraty k východu až k Uskupu a Novému Bazaru. Tento král měl krásnou manželku. Kdekdo chválil nejenom její sličnost, ale také její dobré srdce, krále však nechválil nikdo. Všichni se ho báli. Když král zpozoroval, že jeho syn z prvního manželství miluje víc svou hodnou macechu než jeho, velice se rozzlobil. Už dávno nelibě pozoroval, že mladý princ je vřele vítán, kamkoli se obrátil, že všichni také jeho sličnost chválí a obdivují zvláště jeho černé oči, z kterých zářila vlídnost a láska ke všem lidem.

Jednou se král tak rozlítil, že dal svému nevinnému synovi oči vypíchnout. Kdekdo ho litoval, kdekdo žasl, jak mužně, odevzdaně snáší princ svou křivdu a neštěstí, které mu vlastní otec v žárlivosti připravil. Mládenec měl nyní jen dvojí potěšení: zálibu v dávných dějích míst, kde byl nyní usazen jeho srbský národ, připomínal si také staré Římany, a lásku, s jakou se chápal své citery a hrál a zpíval staré písně, zvláště ty, které připomínaly činy jeho lepších předků, než byl nemilosrdný otec.

Jednou – to už sám byl králem – ho potkal krásný mládenec. Nemohl spatřit mládencův oděv, bílé roucho protkané stříbrem, ale slyšel jeho přelíbezný hlas. A onen přelíbezný hlas králi vyprávěl, že anděl v podobě orla se vznesl k místu, kam dal starý král přibít hřebíky jeho vyrvané oči, a vložil je mladému králi do krvavých důlků se slovy: „Tu jsou oči zpátky!“

V tu chvíli král prohlédl svýma krásnýma očima a ohlížel se po dobrodinci, který mu zrak přinesl jako dar nebes, ale nikoho nespatřil.

POUSTEVNÍK IVAN

Zkazka o něm začíná jako pohádka a dějepisci tvrdí, že to je pohádka, ale v každém takovém třeba docela vymyšleném příběhu je dobré jádro a najde se i v tomto. Český kmen Charvátů v Pojizeří měl svého knížete. V době, kdy uprostřed země vládl Čechům kníže Neklan anebo jeho syn Hostivít, poslouchali Charváté Hostimysla. Jednou svolal Hostimysl radu zemanů, lechů a vladyků svého kmene, a než se skončila, zavolal mezi ně také nejstaršího syna.

„Ivane,“ pravil, „zestárl jsem a konec mého života není daleko. Byl bych rád, kdyby ses ujal vladaření, dokud žiji, abych ti mohl být radou nápomocen a viděl, jak všechno vedeš. Knížecí hodnost náleží tobě; tvoji bratří a tito moji věrní za všecky ti slíbí věrnost.“

Ivan hned neodpověděl. Nejraději by byl hned odmítl a vysvětlil, že pomýšlí na službu a ne na vladaření, ale věděl, že většina přítomných ještě o křesťanství ani neslyšela, že by mu nerozuměli a najisto by se domnívali, že přišel o zdravý rozum. Sám otec by ho sotva pochopil, i začal se vymlouvat, že na takový velký úkol nestačí, a tvrdil, že jeho bratří jsou k tomu schopnější.

„Dám ti čas na rozmyšlenou,“ řekl Hostimysl konečně. Znal syna, věděl, že není lehkomyslný, aby spěšně dal slovo, ale soudil, že se rozmyslí a svolí. Aby mu život u dvora zpříjemnil, dal pořádat hojnější radovánky a lovy. Ivan věděl, že to je všechno pro něho, a obával se, až odmítne, že způsobí víc nepříjemného rodině i celému kmeni, než udělá-li všemu rázný konec.

I ztratil se jednoho dne na lovu svým společníkům a namířil si k východu, daleko od rodného hradu. Lovecká vášeň nedala knížecí družině myslit na to, kde kdo jest, teprve když lovecké trubky svolávaly účastníky a kořist se kladla na hromadu, pohřešili nejstaršího knížecího syna. Vydali se do hvozdů znova, dávali ztracenému znamení mocným vytrubováním, ale vrátili se jen s dědicovým koněm. Zvíře neumělo povědět a nebyl to pes, aby uvedl na stopu zmizelého. Teprve pozdě v noci se vraceli lovci na hrad a zvěstovali otci smutnou zprávu, že se Ivan stal bezpochyby obětí divoké zvěře. Tomu Hostimysl nevěřil, syn byl statný chlapík a se zbraní v ruce by se i nejdivočejšímu medvědu ubránil, i dal rozkaz, aby hned za časného rána svolala se všechna jeho čeleď i lidé z vesnic a celé okolí aby důkladně prohledali.

Zatím uprchlík šel bez odpočinku a beze strachu divokými hvozdy, až se dostal na nynější Rychnovsko. U potoka Včelného se mu zdálo, že by si mohl zřídit poustevnu, a začal hned snášet klestí na prozatímní příbyteček, a protože se hlásil hlad, hledal kořínky a lesní plody. Těmi se živil a vodou z potoka hasil žízeň.

Živá dušička o něm nevěděla, zpráva o něm nedošla dokonce ani do pekla, ač rarachové prošmejdili kde co. Jednou však sám kníže pekel uslyšel o potoku Včelném, jaká v něm teče čerstvá chladná voda, a vzal si do hlavy, že by možná zchladila i pekelný žár, že by mu koupel v potoce přinesla vítanou úlevu. I dal zapřáhnout do ohnivého kočáru a již frčel povětřím, až hřmělo. Nedaleko cíle poručil pekelnému kočímu, aby na něho počkal. Jeho zlé srdce mu nepřálo, aby také došel zchlazení, sám šel tam, odkud se ozývalo bublání vody. Najednou slyší šouravé kroky. Proti němu se belhá stařena. I čerti věří, že potkat bábu znamená neštěstí, i dopálil se satanáš a vyřkl divoké zaklínání. Chudák babka se ve mžiku proměnila ve strom přihnutých větví a tomu lidé doposud neříkají babyka, ale babka.

Ačkoliv se ďábelník tak vyzuřil, zůstalo v něm tušení, že se mu toho dne dařit nebude. A tušil dobře. Sotva vstoupil do vody, zaslechl Ivan šplouchání a šel se podívat, jaká veliká ryba ve vodě rejdí.

„To jsem si mohl myslit,“ povídá si, když uviděl chlupatou obludu, „že takové řádění neprovozuje boží tvor, ale pekelník.“ I postavil se tiše za balvan nad potokem a ve chvíli, kdy se satan tak ponořil do vody, že mu jen ocas čouhal, opřel se o skalisko. Rup! Už se valí tvrdý pozdrav na raracha. Div ho to načisto nezamáčklo. S naraženým hřbetem drápe se pekelník na břeh a v duchu láteří na divnou náhodu, že se skála utrhla zrovna ve chvíli, kdy si liboval pokoupáníčko. Ani na mysl mu nepřišlo, že by mu mohla lidská ruka připravit něco takového.

Když se později lidé dověděli, co se přihodilo, začali si ukazovat důl, kudy satan utíkal k svému kočáru, a pojmenovali jej Čertovým dolem.

Poustevník Ivan u Včelného nezůstal. Přišlo mu na mysl, že není správné, aby se lidem tak vyhýbal, že by měl zvěst o Kristu rozšiřovat, i vydal se do končiny při horním Labi. Na místě, kde nyní stojí jaroměřská radnice, bývala prý tenkráte hluboká sluj a v ní se poustevník usadil. Protože byl rozložité postavy a všecek zarostlý vousy i dlouhými vlasy, děti se ho bály a utíkaly před ním, dokud je rodiče nepoučili, že to není zlý člověk, že je moudrý, mnoho ví, umí dávat dobré rady a v lecčem i pomůže. Těmi službami si Ivan nejdříve naklonil srdce okolních venkovanů a teprve potom jim pověděl, proč mezi ně přišel, že jim nese poselství o Ježíši Kristu, který přišel na svět, aby naučil všechny lidi, že se mají mít rádi a nemusí se bát zlých bohů ani smrti. To lidé rádi slyšeli. Doposud se scházeli k svým žrecům a modlám nosili oběti, protože se jich velice báli. Ivanovi se tedy dílo apoštola dařilo. Když je vykonal, rozhodl se odejít opět do úplné samoty. S pláčem se s ním loučili jeho vyučenci, a když odešel, uložili člověku, který uměl do kamene tesat lidské podoby, aby jim za čerstvé paměti zhotovil sochu milovaného učitele. A ta jim zůstala na památku.

V té době se v knížecím sídle dávno smířili s myšlenkou, že Ivana v tomto životě už nespatří, ale stalo se jednoho dne desátého roku, že před knížata, Ivanovy bratry, předstoupili venkované a řekli: „Potkali jsme v lese takového a takového člověka, jakého hledáte, ale nebyl v krásném obleku, měl odřenou halenu a střevíce z lýka. Přece vám to však poslušně oznamujeme.“ I vyptali se na hradě, kudy a kam se bral, a potom sedli na rychlé koně a pustili se do těch končin, aby se přesvědčili, je-li ten poutník jejich bratr nebo ne. Ivan je spatřil dřív než oni jeho a hned je poznal.

„Pane Bože,“ prosil, „učiň, aby mě nepoznali, ani když s nimi promluvím.“

Vyhnutí nebylo, knížata dostihla Ivana a začala s ním hovořit, ale jejich oči neprohlédly, viděly v něm jen cizího chudáka potřebného almužny. Obdarovali ho tedy a vraceli se s nepořízenou domů. Ivan se ubíral dál do středu České země, dostal se přes Labe i Vltavu a pustil se podél Berounky, potom odbočil k jejímu přítoku Loděnici a zastavil se teprve v úvalu ze všech stran ohrazeném skalami. Úval byl zarostlý starými stromy a ze skály tam stékal ručej čisté vody. Ničeho více si poustevník nepřál. K své veliké radosti zpozoroval, že si nebude musit ani připravit příbytek, ale že zde bude mít jako u Jaroměře pohodlnou jeskyni ve skále. Měl za sebou dalekou a nesnadnou cestu, byl unaven pochodem, kdy se musil vyhýbat mokřinám, stromům vyvráceným od vichřic a brodit se vodami, ale dlouhého odpočinku si nedopřál. Začal si obydlí upravovat podle své potřeby. Nanosil si mechu, aby mu jeho hromada byla ložem, připravil kámen, aby mu sloužil jako sedadlo a větší jako stůl – a poustevna byla zařízena. Ivan tušil, že mu do smrti bude útulkem. Už ve Včelném se naučil rozumět všemu živému, zvláště zpěvavým opeřencům, a radoval se, že jich je tady zvlášť mnoho.

Chodil v létě i v zimě bos, sháněl si kořínky osladiče a jiných lesních rostlin, sbíral jahody, borůvky, maliny a ostružiny, sušil ty lesní plody i na zimu a dělal si také zásoby lesního medu. Byla to však přece jen strava tak chudičká, že i jeho statné tělo, dlouho odolávající slabosti, začalo mu vypovídat službu. V tu dobu byla mu božím řízením poslána laň, aby si ji denně podojil a tak nabyl vydatnější potravy.

Plynul již čtrnáctý rok Ivanova pobytu v zapadlém lesním úžlabí, a přec ještě živá duše o něm nevěděla. Bylo to zvláštní, neboť Tetín, sídlo českého knížete Bořivoje, nebylo příliš vzdálené a kníže si rád vyjíždíval na hony. Jednoho dne si zavolal svého lovčího a dal mu rozkaz, aby se svými lidmi vypátral medvěda, že by si jej rád uhonil. V lese však dřív než na medvěda uhodili na laň. Byla to ta ochočená, která poustevníku Ivanovi poskytovala mléka. Polekaná laňka běžela k jeskyni hledajíc ochranu, ale lovečtí psi byli rychlí a hned jí byli v patách. Nezbylo jí, než aby skočila do Loděnice, kde bylo právě dost vody. Plavala středem říčky. Z břehu na ni zuřivě štěkali psi, ale do prudkého proudu se neodvážili. Knížeti nebylo snadné dostat se dolů po svahu zarostlém divokými křovisky a zavaleném balvany. Družina však přispěchala, pomohla svému pánu přes neschůdná místa, takže se záhy octl na místě, odkud měl zvíře na dostřel. Jeho šíp uvízl mu v boku. Krvácejíc napjala laňka poslední síly, dostala se na břeh a klesla k nohám neznámého muže dlouhých vlasů a nestříhané brady.

Kníže i jeho průvodci pak viděli, že se sklání nad raněným zvířetem, vytahuje opatrně šíp a vztahuje svou žehnající dlaň nad rozšklebenou ránu. Laňka vděčně líže ruku, která jí tak rychle a vydatně pomohla – rána se zacelila. Lovci stojí jako přimrazeni údivem. Něžné jednání cizího obyvatele lesa bylo v tak příkrém rozporu s jeho divokým vzezřením, že kníže Bořivoj zvolal:

„Zaklínám tě ve jménu Ježíše Krista, abys nám pověděl, jsi-li dobrý nebo zlý!“

„Člověk jsem, z knížecího rodu, nehodný služebník Ježíšův,“ zněla odpověď.

„Prosím tě tedy, muži boží, abys mi pověděl, odkud jsi přišel.“

„Jsem rodem Charvát od Jizery řeky, knížete toho kmene nejstarší syn, a bydlím zde již léta v jeskyni.“

I přistoupili všichni, kníže se omluvil, že ranil zvíře Ivanovi oddané, a požádal, aby směli vstoupit do poustevníkova obydlí. Pak si všechno zvědavě prohlíželi. V temnu spatřili mechové lože, kamenný stůl i sedátko, nářadí a náčiní, jež si obyvatel skalního příbytku sám vyrobil, i zásoby sušeného ovoce a kořínků již nyní v létě připravovaných na zimu.

„Chleba nemáš?“ divil se kníže.

„Nemám, kníže Bořivoji.“

„Jak víš, že jsem Bořivoj kníže?“

„Poznal jsem to pomocí Ducha svatého.“

„Vidím, že jsi svatý člověk. Prosím, vsedni na mého koně a pospěš se mnou na Tetín, abys mohl požehnat mé manželce!“

„Neumím už jezdit na koni,“ vymluvil se Ivan, „ale bude-li to vůle boží, přijdu k vám. Nyní tě však prosím, jasný kníže, abys nikomu nevyzradil, kde jsi mě našel; ani své manželce o mně slova neřekni a nikdy už sem nechoď!“ Stejnou prosbu vyslovil Ivan i ke knížecí družině a všichni slíbili.

Po návratu z lovu seděl kníže Bořivoj u večeře zamyšlen. Předložených jídel se sotva dotkl, ač mu jindy po lovu chutnávalo. Kněžna Lidmila na něho hleděla starostlivě i začala se vyptávat, co se mu přihodilo. Knížecí manželé neměli ve zvyku jeden před druhým něco skrývat, jaký div, že Bořivoj porušil dané slovo a všecko věrně vylíčil? Končil tím, že poustevník s ním tak sladce hovořil, že se mu po něm stýská. Kněžnu to všecko dojalo k slzám.

„Jak ráda bych spatřila člověka, jemuž je Bůh tak milostivě nakloněn,“ zatoužila vroucně, „prosím, umožni mi, abych ho také poznala!“

Bořivoj hned neodpověděl. Padlo mu na duši, že neměl rušit slib daný poustevníkovi, co mu asi ten svatý muž řekne! I prosili manželé v noci o radu a ráno se podle ní rozhodli. Kníže Bořivoj si zavolal jednoho ze svých dvořanů, který minulého dne byl s ním na lovu, a pravil:

„Po všechen čas, jak jsi mi začal sloužit, neshledal jsem u tebe nic než upřímnost a věrnost. Důvěřuji ti a proto ti chci svěřit svou manželku, abys ty sám ji dovedl k jeskyni svatého muže, kterého jsme včera poznali.“

Průvodce se cítil poctěn takovou důvěrou, ale připamatoval si, co včera neznámému poustevníkovi slíbili všichni, i sám kníže, a zůstal stát v rozpacích.

„Vím, nač myslíš,“ pravil Bořivoj, „ale jeď s kněžnou přece, uvidíš, že všechno bude dobře.“

Když dojeli pod skálu, Ivan dlel právě v jeskyni. Spanilá tvář kněžnina zazářila u vchodu sluje jako nebeské zjevení. Poustevník však odvrátil obličej a nechtěl s návštěvnicí ani mluvit. Pokorná paní se neurazila.

„Dobrý otče,“ prosila, „nebuď zlé mysli, že jsem přišla. Nevede mě k tobě zvědavost, ale touha, abych se tvou sladkou řečí potěšila a duši posilnila.“

Svatý vyjasnil tvář. Živě si vzpomněl na doby, kdy u jeho nohou sedali v Jaroměři prostí posluchači, i počal s kněžnou hovořit a byl dojat její hlubokou zbožností. I stalo se, čeho se kněžna nenadála: Ivan slíbil, že někdy přijde na Tetín.

Jak rád to kníže uslyšel! Zdálo se mu, že bude lépe, pošle-li pro Ivana kněze Pavla Kajcha, i požádal ho po několika dnech, aby se s třemi sluhy vypravil do údolí Loděnice a svatého muže přivedl.

Oba zbožní muži si hned porozuměli a Pavel hlásil, že přivedli oslátko, aby na něm poustevník jel a nemusil trmácet starých nohou. Pověděl také, že má Ivan připravenu na hradě tichou síňku, kde bude nocovat. Jeho odpočinek byl však nedlouhý. Skoro celou noc rozmlouval s knížecími manžely o duchovních věcech. Ráno se nedal zdržet a nabízeného pohodlí nepřijal, že prý půjde do své jeskyně pěšky.

Když se octl mezi vesnicemi Hodyní a Svinary, usedl na kámen, padla na něho únava z nevyspání a chtěl si odpočinout. Nedaleko pásli vesničtí výrostkové koně a hříbata. Nechali stádo stádem a přiběhli k vrásčitému muži, i počali se mu pošklebovat a nadávat. Jeden dokonce zvedl kámen a starce do krve poranil. Několik kapek krve skanulo na kámen a rudá stopa po nich už nezmizela.

Na blízké cestě se objevil svědek toho, co ti rozjívenci udělali, a na místě je bičem ztrestal. Potom přistoupil k neznámému a pravil:

„Vidím, že jsi zemdlen. Jistě máš také hlad. Pojď se mnou, nasytíš se a odpočineš pod mou střechou.“

Ivan však už spěchal do své samoty a nedal se pohnout, aby přijal pohostinství.

„Jsi upřímný muž a máš se mnou slitování,“ pravil, „prosím tě, půjč mi svého koníka a já ti na svou čest a víru slibuji, že ještě dnes jej budeš mít zase doma. Prokaž mi pro Bůh tu službu.“

Hospodář byl křesťan a že byl pro Bůh požádán, neodepřel. Ještě Ivanovi na koně pomohl; nebyl to slavný oř, jen takový drobný kleprlík1, ale kráčel přece vesele. Když se octli na kopci, odkud měl Ivan domů jen kousek, sesedl s koníka a povídá:

„Posloužilas mi, němá tváři. Nyní ve jménu Boha, který nás i vás stvořil, slyš můj rozkaz: Běž domů, klusej!“

Když to dořekl, zvíře začalo před jeho očima růst, mohutnět, až z něho byl pěkný silný kůň, radost se podívat. A jako by se opravdu z toho zvíře radovalo, zařehtalo, obrátilo se a za chvilku zmizelo.

U stavení byla otevřena jen vrátka. Jindy by byl koník jimi snadno projel, tentokrát se sotva protlačil a začal po dvoře vesele poklusávat. První ho spatřila hospodyně, i volala:

„Podívej se, hospodáři, nějaký kůň k nám zabloudil, čí to asi je? Snad někde shodil svého pána a utekl mu.“

Hospodář vyšel a poznal okamžitě sedlo, uzdu a udidlo, že jsou jeho. Chvíli mudroval nad zvířetem, potom mu svitlo, že dostal za svou důvěru a ochotu odměnu od svatého muže. I prodal koně za pěkné peníze a upotřebil jich na zvelebení svého statečku.

Cesta na Tetín byla Ivanova poslední. Nejvíce jej trýznila zimnice a souchotiny. Ležel sám a sám, jen zvířátka lesní samoty k němu přicházela, jako by ho chtěla potěšit. Z lidí nikdo nevěděl o jeho stavu, ale to ho netrápilo, toužil jen, aby k němu přišel duchovní, který by ho připravil na odchod z tohoto světa.

Jedné noci měla kněžna Lidmila živý sen. Zdálo se jí, že dostává andělský rozkaz, aby vypravila hned ráno k Ivanovi kněze Pavla a sluhu, který by nesl motyku a lopatu, aby mohl zemřelému vykopat hrob.

Když Pavel přišel do Ivanovy jeskyně, stařec už skonával, ale přece mohl dát najevo, jak je rád, že kněz přišel, a šeptem ho prosil, až zemře, aby jeho kříž odevzdal knížecím manželům na památku a požádal je, aby v údolíčku, které jej hostilo, postavili kostelík. Dojat slíbil Pavel Kajch, že vykoná, oč byl požádán, a potom Ivana pohřbil za pomoci sluhovy. Kostelík tam vybudovaný byl zasvěcen Ivanovu patronovi Janu Křtiteli. Jeho okolí je jeden z nejhezčích koutků naší vlasti. Na okolních lukách se vyskytuje vzácný kavyl peřitý, a protože jeho osina chmýřím porostlá připomíná vousy, dostal pojmenování „vousy sv. Ivana“.

ZRÁDKYNĚ

Tam v hornatém slovenském kraji mezi Vrbovým a Berezovou leží po vrších kopanice2 a nedaleko silnice je dědina, nesoucí zvláštní jméno Pustoves.3 Za panování velkomoravského krále Svatopluka byla to prý veliká obec, ale nikdo se již nepamatuje, jak se jí tehdy říkalo. V té vesnici žila dívka sirotek. Sloužila. Když byla docela malá a neuměla nic dělat, kdekdo se na ni škaredil, skoro nikdo jí nedal dobrého slova a jen tak tak, že neumřela hlady. Všechny křivdy, kterých užila, vracely se jí do paměti i tenkrát, kdy už si vydělávala na živobytí jako děvečka. Nikomu nevěřila, ani tomu, kdo to s ní myslel dobře. Její hospodář nebyl zlý člověk, a přece se s ním dostávala často do sporu. Lidé se divili, proč si ji nechává, když je takový kakabus, ale gazda neměl srdce sirotka vyhnat. Stále doufal, že se dívka změní, že i k jeho rodině přilne; věděl, že se jí křivdívalo, a uměl si tedy vysvětlit její nedůvěru a zasmušilost.

Jednoho dne toho nešťastného roku, kdy se Maďarům podařilo roztrhnout Velkomoravskou říši a Slováky na celé tisíciletí oddělit od Čechů – snad to bylo roku 906 – nastalo ve vsi, kde sirota žila, veliké zděšení. Někdo přinesl zprávu, že maďarské vojsko vítězně postupuje, že překročilo Váh a může tu zanedlouho být. Vesničané bledli strachem. Už toho tolik slyšeli o řádění nepřátelských hord! Přispěchali domů, vázali do loktuší4, co měli nejcennějšího, odpoutali dobytek, pobrali drobné děti do náručí, větší vzali za ruce, a již klusali do lesního úkrytu.

Měli na čase. Sotva je skryla hlubina lesa, zadusali na cestě koně a houf nevázaných Maďarů vtrhl do dědiny. Nikde nebylo živé duše, nikde jediného telátka, drůbež byla rozplašena kdesi daleko v polích a stavení téměř prázdná. Naděje na hojnou kořist mizela. Když dlouho marně pátrali po dobytku a po mouce nebo obilí, už dříve poschovávaném, pomstili se na staveních. Z několika stran vesnici zapálili a že bylo sucho a všechno všude ode dřeva, chalupy plály jako pochodně. Maďaři se zatím rozjeli po okolí, leč darmo slídili po slovenském obyvatelstvu dědiny. Konečně objevili nějakou služebnou děvečku. Byla to ona sirota. Nic neměla, nic neschovávala a ze vzdoru zůstala ve vsi, protože se ráno zase nepohodla se svým gazdou.

Teď, když ji maďarští jezdci obklopili a nakazovali, aby jim prozradila, kam se vesničané uchýlili, nic se nebála a nezdráhala se. Pomstí se nenáviděnému gazdovi a jeho rodině, ukáže jim všem, zač je toho loket. To si nepomyslili, že jednou je bude mít všechny v hrsti! A že může zbohatnout, že se jí nikdo ve vsi nevyrovná!

„Povím,“ vykřikla, „ale zadarmo ne.“

„Dáme ti třetinu všeho,“ slíbil Maďar. To bylo mnoho. Děvčeti se radostí zatočila hlava. I vedlo nepřítele do lesních houštin ke skaliskům, kam se vesnice přestěhovala. Za okamžik se odtamtud ozýval srdcelomný nářek, dětský křik a zoufalé volání. Všichni Slováci byli beze zbraní, vydáni docela napospas krvežíznivým kořistníkům. Všechny ty strašné nářky, volání o pomoc, která odnikud přijít nemohla, smrtelné stony deroucí se z hrdel nešťastníků, slévaly se v jedinou výčitku té, jež z pomstychtivosti a hamižnosti na všecko živé ze vsi uvedla pohromu, i na nevinné děti. A volaly k vysokému nebi o zasloužený trest.

Ten přišel. Když se maďarský vůdce ohlížel po dívce, aby jí dal podíl z kořisti, nebylo jí. I pobrali vítězové všechno sami a táhli do jiných krajů rozsévat zhoubu. Na místě, kde přepadli pokojné vesničany, vládl večerní klid, jako by se nic nebylo stalo. Dětské mrtvolky ležely jako ve spánku po boku pobitých rodičů a brzy zavládl nade vším pokoj letní noci. Neměla však pokoje ta, která je zradila. Bloudila krajinou, obličej v dlaních. Chtěla utéci sama sobě, ale nemohla. Chtěla opustit rodný kraj, ale jako by ji tajemné neviditelné ruce vždy znovu a znovu přiváděly na místo, kde dříve žila. Hladová, zchátralá, s neuspořádanými vlasy bloudila tam, kde spáleniště začínalo zarůstat býlím. Paměť jí přiváděla na mysl výjevy z vesnického života, jak je vídala a čeho se kdysi sama, třeba ne zrovna nejradostněji, účastnila: senoseč, veselé žně, pasácké zábavy, zimní přástky. Všechno jí ožívalo známými postavami, spatřovala mladé, staré, celé rodiny, jež tu kdysi žily, a dnes mohly žít s novou nadějí v lepší doby. Pamatovala si, že byli mezi nimi takoví, kteří jí v dětství přece někdy rádi podali chléb, že byly stařeny, které jí pospravily sukničky, byly dívky, které ji zvaly mezi sebe – ne, nebyli všichni zlí, jak se jí zdávalo, teď to vidí docela dobře – ale do života už nikoho zpátky zavolat nemůže...

Zrádkyně sama dlouho nežila a její duše po smrti prý nedošla klidu. Bylo jí souzeno dál se potulovat po místech, která se vylidnila její vinou, a to i tehdy, kdy se tam začali usazovat noví lidé. Slýchali prý její nářek za nocí po celá staletí, jak pokolení za pokolením vstupovalo do života. Dědina, která na spáleništi vznikla, nese jméno Pustoves.

UPÍR SLOVANŮ

V desátém století měli stavitelé a zedníci v Sasku a ve vší končině od Sávy k Odře plné ruce práce. Vydalť císař Jindřich I. Ptáčník, první německý vládce saského rodu, rozkaz, aby se pilně opravovaly všechny starší hrady a nové aby byly zakládány. Když byly hrady dobudovány, přišel nový rozkaz: devítina všeho obyvatelstva se musí přestěhovat do hradů a do jejich nejbližšího okolí. Nu což, mnozí šli rádi, usadí se v podhradí a budou mít lehčí živobytí a ti, kdo se stanou žoldnéři, nebudou se také mít zle. Něco se chystá, to je vidět, císař volá do zbraně. A jak je vojsko docela jinak cvičeno než jindy! Bude bojovat na koních, nejinak než jako Maďaři, kteří dovedou do země vpadnout jako kobylky a již mnoho zlého Němcům natropili.

Velký údiv vzbudilo však pozvání, aby se všichni zloději a lapkové dostavili do Meziboru, že tam dostanou zbraně i koně a že z nich nadělají vojáků. To se všem lotrům zdálo nemožné; měli to za léčku, aby je spravedlnost dostala pod oprátku, ale když se nejodvážnější přece jen tam vydali a nic se jim nestalo, všichni lumpové uvěřili a hrnuli se v takovém počtu do meziborského pluku, až jich byla celá tisícovka. Císař jim slíbil beztrestnost, jen budou-li se pilně cvičit v bojování a nebudou-li přepadat německé dědiny, nýbrž slovanské. Už tehdy bylo zřejmé, proti komu bude vedena nová válečná výprava tak pečlivě chystaná.

Roku 928 táhl císař k řece Havole, kde měli sídla Stodorané, opanoval jejich hlavní město Branibor a donutil je k poplatnosti. Odtamtud se hnul k Míšni a napadl Glomače v samém sousedství Čech. Řádil tam hrozně. Zprávy o tom budily v Čechách zděšení. Nejvíc dojímal každého osud dětí dobytého města Jáhny, jež – zbaveny rodičů – byly prodány do otroctví. Děti slovanského lidu, jenž – jak sám německý kronikář svědčí – nade všecko si vážil svobody!

Na českém knížecím dvoře vládl smutek. Všech se hluboce dotýkala porážka slovanských sousedů, zvláště Stodoranů, z nichž pocházela kněžna Drahomíra, matka panujícího knížete Václava. Byl to nejstatečnější kmen mezi Lutici. Když ti podlehli, co čeká ostatní?

Zle bylo ve světě západních Slovanů a mělo být hůře. Ještě toho roku zvedli zmužilí Rataři, sousedé Stodoranů, první korouhev nové vzpoury proti Germánům, dobyli hradu Valislevu a svým vítězstvím povzbudili všechny ostatní k odboji. Jakkoliv se společně vrhli na utlačovatele, přece se jim nezdařilo. Dožili se čtvrtého září roku 929 strašlivé porážky u Lončinu. Dějepisci praví, že tam zahynulo na sto dvacet tisíc Slovanů, jiní udávají počet ještě o osmdesát tisíc vyšší. Vítězní germánští vůdcové, Bernhard a Dětmar, přivedli králi Jindřichovi zajatce, on pak dal všechny bez milosti povraždit.

Nyní bylo třeba najít stejně tvrdé muže jako byl král, aby poražené hlídali. Zchytralý Jindřich svěřil severní slovanskou končinu Hermannu Billungovi, jižní od Sávy přes Labe k Odře markraběti Gérovi.

Jako luňák seděl markrabě na Gersdorfu, hradě svých předků, a pozoroval, co se kde děje. V oblasti jeho dozoru svěřené vládla poplatná slovanská knížata a lid ve všech svých potřebách se obracel toliko na ně, jako by Němců nebylo. To dráždilo pyšného markraběte. Věda, že příchylnost slovanského lidu k vévodům vlastní krve všem ze srdce nevyrve, pojal ďábelský záměr, že slovanské vládce zbaví života.

Počal se k nim zprvu chovat přátelsky a tak si je získal, že přijali jeho pozvání na hody. Nešetřil, připravil skvělý hodokvas. Zvláště těžkého vína bylo tolik, že hosté záhy pocítili jeho účinky. Při hlučné zábavě všem čtyřicíti hostům ušlo, že Géro a jeho družina pijí jen velmi střídmě. Ve chvíli, kdy silnější měli tváře rozpáleny a slabší hlavy víno již docela zatemnilo, bylo mezi hodující vrženo símě sváru. Do hádky se vmíchali Němci, zablýskly se germánské meče, a řádily divoce, nelítostně. Neschopna sebeobrany, padala slovanská knížata na zem jako klasy ve žni. Jen jediný se zachránil útěkem, i připadl mu truchlivý úkol roznášet smutnou novinu vdovám i sirotkům i všemu slovanskému lidu.

Ještě toho roku 939 Lutici a Stodorané, jati spravedlivým hněvem, sáhli znovu k meči a volali na pomoc ostatní slovanské kmeny. Spojencům se podařilo vyhnat Germány za Labe. Géro viděl, že je zle, a toužil zase po laciném vítězství nad Slovany. U něho nikdy nebylo nouze o bídácké nápady. Přišlo mu na mysl, že by ke svému plánu mohl upotřebit Tugomíra, bývalého braniborského knížete, jejž král Jindřich kdysi uvěznil. Nyní si vyžádal Géro od jeho nástupce Otty, aby ho propustil na svobodu. Tak se vetřel v Tugomírovu přízeň a vida, že tento pokřtěný Slovan se nadto dá snadno získat dary a je podobné povahy jako Géro sám, zahrnul ho vším, nešetřil slibů ani rad. Podle nich se Tugomír vrátil do Branibor ve zvetšelém oděvu a všude vypravoval, jak nesnadno se vydral Němcům z rukou. Stodorané ho zvolili za svého vládce v naději, že v něm budou mít odpůrce germánské rozpínavosti a že je povede k vítězství. Tugomírovi však ležel na mysli jeho vlastní prospěch, ne blaho lidu. Nedalo mu spát vědomí, že žije v Braniborsku jeho synovec, který má nárok na trůn, i povolal ho k sobě a podle Gérova návodu s ním učinil totéž, co markrabě se slovanskými knížaty. Potom dovršil své špatnosti zradou vlastní země: vydal ji Němcům. Tento hanebný čin Tugomírův měl osudné následky. Mysl Slovanů poklesla, úspěchy nedávno dobyté byly záhy ztraceny, kmen za kmenem se stával kořistí dobyvatelů. Potom začala práce kněží. Byla snadná, neboť kdo by byl odmítl přijmout kříž, byl strašlivým způsobem k tomu donucen.

Hadí oči markraběte Géra se potom točily k Lužici. Lužičané pěstovali styky s Poláky a tímto spojenectvím se cítili tak silní, že po léta v nich žil duch odboje. Roku 963 však přišli na řadu i oni. Svobody své domoviny neuhájili, měli však aspoň to zadostiučinění, že tentokráte došlo i na krvavého markraběte. V boji, v němž i těžce ranění Slované zápasili dál opřeni o své štíty, byl také Géro těžce raněn a ztratil mnoho svých velmožů i svého synovce. Pověst praví, že také jeho jediný syn Siegfried padl a že to byla pro Géra těžká rána.

Sami Němci pak tvrdívali, že každého roku ve výroční den, kdy bylo třicet slovanských knížat lstivě přepadeno, otvírá se jejich široký společný hrob v Gernrode a z něho vystupují přízraky zabitých. Zakrvácené meče se kmitají v měsíčním světle, bílé postavy chodí prostorami hradu a duté jejich hlasy volají výhrůžně: „Běda, běda! Pomsta!“ Teprve když jitřní mlhou se nese hlahol ranního klekání z klášterní věže, vracejí se duchové zavražděných v místo svého posledního odpočinku. Za Gérova života rušily klid jeho kamenného srdce. Zdá se, že zranění, které si odnesl z Lužice, ukrátilo jeho život. Umřel roku 965. Před smrtí prý putoval do Říma, složil na oltář sv. Petra své zbraně a papeži Janu XII. kajícně vyznal své přetěžké viny. Jiní tvrdí, že pouť vykonala Gérova dcera Siegburga po smrti svého manžela, zděšena velikostí hříchů svého otce.

BOHATÝR VOLGA

Svjatoslav, syn ruské kněžny Olgy, měl za sebou osmadvacet let vlády, když byl Pečeněhy zabit. Tehdy byli oba jeho synové již dospělí. Dokud žil, svěřoval jim leckteré úkoly. Mladšího Olega posílával do rozličných končin Ruska, aby tam vybral daně, a protože na ty výpravy nemohl kněžic jezdit sám, cestovávala s ním jeho družina. Jedna z ruských bylin vypravuje, kterak se do Olegovy osobní čety dostal Mikula Seljaninovič. Jednoho dne se vydal Oleg do mužických měst Gurčevce, Ořechovce a Krjestjanovce, aby odtamtud přinesl poplatky. Doprovázelo jej devětadvacet mladých druhů, sám byl třicátý. Jeli pustým krajem, celé dva dny neuviděli v poli ani jediného sedláka. Teprve třetího dne v čas oběda spatřili oráče. Měl světle žlutou kobylku, rádlo javorové, oprati hedvábné. Oral v nepojízdné zemi: pod jeho javorovým rádlem se vyvalovaly veliké kameny i dlouhé tlusté kořeny a brázdy dělal tak dlouhé, že z jejich kraje ho téměř nebylo vidět, když dooral na druhý konec. Se zájmem pozoroval kníže statného sedláka, a když se přiblížil, první ho pozdravil:

„Pomáhej ti Pán Bůh, oráči, orat, vláčet, v poli pracovat s tvou světle žlutou kobylkou!“

Ukázalo se, že rolník znal kněžice.

„Jen pojď, Volho Svjatoslaviči,“ volal. Lid si totiž knížecího syna přejmenoval z Olega na Volhu. „Jen pojď, mně je opravdu potřebí boží pomoci při polní práci s mou světle žlutou kobylkou, když z kraje v kraj brázdy protahuji. A což, Volho – daleko jedeš? Kam tvá cesta s tvou chrabrou družinou?“

I odpověděl Oleg, jaký má úkol.

„Nedávno jsem byl ve městě,“ poznamenal oráč, „předevčírem. Přivezl jsem si dva pytle soli, každý měl tak čtyřicet pudů. Tam žijí mužici, samí darebáci. Žádají od každého cestovních grošů.5 Se mnou však byl Šalyga pocestný. Je to náš vesnický mužik. Prostý chlapík, ale kdybyste viděli, jakou ten má sílu.“

Kněžici se zalíbil prostosrdečný oráč.

„Pojeď s námi,“ vyzval ho. Oráč ochotně odvázal hedvábnou oprať a vypřáhl kobylku. Když sedli na koně a kus cesty ujeli, povídá mužik:

„Nechal jsem rádlo v brázdě, ne pro toho, kdo by náhodou jel mimo a spatřil je, ale pro Šalygu, kterého nazýváme pocestným. Ten by rádlo povytáhl ze země, z rádla vyklepal radlici a mé rádlo by hodil za vrbový keř. A víš co, Volho Svjatoslaviči, pošli svou družinu, aby to sama vykonala. Ať rádlo povytáhnou, s radlice hlínu střesou a náčiní hodí za keř.“

Volha zpozoroval, že se silák šelmovsky usmívá, i poslal čtyři dobré junáky, aby jeho přání vykonali. Mladí muži dělají, co mohou, rádi by rádlem aspoň hnuli, ale darmo. Další junáci jdou na pomoc, už všech devětadvacet párů paží cloumá rádlem, všichni se namáhají, až jim pot stružkami teče se skrání, ale nářadí trčí nehybně z tvrdé země. I seskočil oráč se své světle žluté kobylky, jednou rukou vytáhl rádlo, sklepal hlínu a hodil všecko za vrbový keř.

Už viděli všichni, že mají mezi sebou znamenitého chlapíka. Za chvíli se přesvědčili, že ani jeho kobylka není zvíře, jakých je šedesát do kopy. Sotva se vydali znovu na cestu, začala klusat, že i kůň Volhy Svjatoslaviče za ní zůstal pozadu.

„Stůj přece, počkej, můj oráčku,“ volá kněžic.

Sedlák zarazil kobylku a počkal, až Volha dojede.

„Ty, oráči,“ povídá knížecí syn, „kdyby tvá kobylka byla koněm, dali by ti za ni pět set.“

I podivil se Oleg, jaký to oráč, který může dát za kobylku pět set rublů, a začal se vyptávat, jak mu říkají.

„Až já poseču žito,“ začal rozvláčně venkovský bohatýr, „až je složím do stohu, až je domů svezu, vymlátím, draček nadělám, piva navařím, mužiky napojím, začnou na mne mužici volat: 'Mladý Mikuluško Seljaninoviči!' “

Tak se seznámil Oleg s nejstatnějším členem své bohatýrské družiny. Ta ho doprovázela i do jeho údělu, do Dřevské země, i na válečné výpravy.

Roku 974 začal po Svjatoslavově smrti vládnout Rusku Olegův starší bratr Jaropluk. Ten si vzal za ženu řeckou jeptišku a měl s ní syna Svatopluka. Jeden z ruských zpěvů vypravuje, že Oleg se s tímto synovcem dostal do sporů a vypravil se za ním na trestnou výpravu a skoro současně že pokořil i Plavce.

Když se jako vítěz vracel do svého města Černigova, byla jeho mysl tak plna štěstí, že se toužil o něm rozpovídat s druhy.

„Podařilo se mi pokořit Svatopluka, dnes jsem pobil Plavce, ale buďte jisti, že milejší než všechna ta sláva je mi můj ocelový meč. Jak často už mi pomohl z nebezpečí a přispěl k slávě! Dal bych jej za jediné, co je mi ještě milejší nežli zbraně: za číši zlatožlutého vína. Před pohárem však dávám přednost své zlatovlasé ženě. Viděli jste někdo krásnější?“

„Neviděli,“ skoro jedním hlasem vyznávají bojaři. Není to lichotka, Olegova manželka je opravdu snad nejpůvabnější z ruských žen. Kníže rozjařen upřímnou pochvalou svých druhů, poprvé jim prozradil, že si ji musil vybojovat.

„Bojar Orša,“ pravil, „měl čtyři bílé dvory. V jednom sám bydlel, ve třech skrýval tři vzácné růže. Jednou se vytrhl z dumání a nenadále řekl své družině: 'Hanba ruské zemi, že v ní není mužů! Za kamennou hradbou vadnou zlaté růže, ale není u nás jediného reka, který by o ně chtěl se mnou zápasit.'

'Oršo,' vyskočili tři junáci z jeho družiny, 'my se ti chceme postavit a získáme tvé růže.'

Orša si nás tři: Dobrynju Nikitiče, Alše Popoviče a mne změřil přimhouřenýma očima. Všichni jsme věděli, že Dobrynja zmůže jedním rázem draka – a vidíte – Oršovi nebyl roven. Než se nadál, byl jeho pěstí sražen k zemi. Nejinak se vedlo Alši Popovičovi. Pak se Orša podíval na mne, zvedl mlat a mrštil jím po mé hlavě. Letěl jako blesk. Uhnul jsem se a hodil jsem po útočníkovi svou palici. Orša zavrávoral. Každý by měl té rány dost, on se však hned vzchopil a dal se se mnou do zápasu. Dvanáct dní a dvanáct nocí jsme zápolili, až se nebe od prachu černalo, jako by na něm stály mraky. Třináctého dne mě Orša pustil a pravil:

'Už dosti. Vidím, že jsi dokonalý junák. Zanecháme boje a já ti zotvírám tři bílé dvory, pojď si pro mé zlaté růže.'

Nebyly to růže, byly to tři dívky, Oršovy dcery. První svítila krásou jako hvězda v soumraku, druhá zářila jako luna, ale třetí – to bylo slunce. Na Oršův dvůr se sjížděli hosté na tři svatby, neboť hospodář na mou radu dal první dceru Dobrynjovi, druhou Alšovi, třetí jsem si vybral sám. S ní, s nejkrásnější zlatovláskou, jsem po svatbě odjížděl k Černigovu. V ní bylo a jest mé štěstí, ta mi je nejmilejší z darů života.“

Bojaři pokývli, chápali Olegovo blaho a jeho dnešní sdílnost. Těší se domů, těší se na svou ženu, kterou musil opustit, na své sluníčko. Před nimi se již rozvíral pohled na Černigov – ale co to? Jaká podivná záře vychází od města a šíří se záplavou po oblacích? To hoří Olegův hrad!

Brzy zvěděl nešťastný kníže, že požár je dílo jeho synovce Svatopluka a že kořist si odnesl z hořící budovy – jeho zlatovlasé potěšení.

Kníže byl ještě mlád, ale jeho hvězda počínala zapadat. Na ruském dvoře žil bojar Svěnald, muž bezpochyby již vysokého věku, neboť byl dvořanem už za Igora, Olegova děda, a jeho rad bývalo dbáno. Měl jediného syna Luta. Mezi ním a knížetem Olegem vznikla nějaká hořkost snad už za jinošských let. Jednou se vydal Oleg na lov. Když se hnal za zvěří, nějaký lovec ho předjel. Mihl se na koni, kníže nepoznal, kdo to je.

„To byl Svěnaldic, Lut,“ řekli mu.

V té chvíli se dal Oleg unésti loveckou vášní a snad touhou, aby si zchladil žáhu na dávném nepříteli: zbraň, připravená na zvěř, zasáhla člověka. Lut padl s koně mrtev. Bolest jeho starého otce byla veliká. Taková, že zas on se dal nyní vésti pomstychtivostí. Sám už za syna nemohl vykonati krevní mstu a jiných mužů v jeho rodině nebylo, z cizích pak nikoho nenašel, kdo by za mzdu chtěl vztáhnout ruku na knížete Olega. I hledal Svěnald jinou cestu, aby došel cíle. Kdykoliv měl příležitost, opakoval Olegovu bratru Jaroplukovi:

„Táhni na svého bratra! Vezmi mu vládu nad zemí dřevskou!“

A tak dlouho knížete přesvědčoval, tak dlouho přemlouval a vedl svou, až vehnal Jaropluka do bratrovražedné války. Hlavní bitva byla svedena u města Ovruče na Volyni. Když Oleg zpozoroval, že jeho vojsko nemůže odolat přesile, dal troubit na ústup. Hledal záchranu pro sebe i pro svůj lid ve městě. Všichni musili ovšem přes most nad hlubokým příkopem. Tam nastala divoká tlačenice. Lidé, koně, všechno bylo v jediném chumlu. Zvířata se plašila, šlapala pěším bojovníkům po nohou a tiskla je ke kraji mostu, kde nebylo zábradlí. V křiku a lomozu, v divém chumlu poražených si nikdo nevšiml, že mezi těmi, kdo spadli do hlubokého příkopu, je sám kníže Oleg.

Když se Dřevané, aspoň ti šťastnější, dostali za městské hradby, když se na mostě uvolnilo, táhlo tudy vítězné vojsko a v jeho čele kníže Jaropluk. I poslal hned své lidi, aby k němu přivedli bratra Olega. Poslové se vraceli s nepořízenou: po knížeti není památky. Ráno už nemohl Jaropluk pochybovat: jeho bratr je jistě mezi těmi, kdo v bitvě ztratili život. Na bojišti však jeho mrtvolu nenašli; teprv když Ovručané vynášeli své mrtvé z příkopu, aby je pochovali, také tělo Olegovo bylo mezi zabitými. Položili je na koberec a tak je spatřil Jaropluk. V té chvíli se v něm probudila bratrská láska a bolest nad ztrátou jediného sourozence. Dal se do pláče.

„Hleď, tomu ty jsi chtěl,“ obrátil se s výčitkou na kmeta Svěnalda.

Ano, tomu Svěnald chtěl. Byl spokojen – jeho syn Lut byl pomstěn.

Olegovo tělo bylo pochováno u města, kde zahynul, a byla na ně navršena vysoká mohyla. Olegova památka zůstala zachována v četných zkazkách ruského lidu. Ač zahynul nehrdinskou smrtí a v boji proti svému bratru podlehl, přece je Oleg-Volha líčen jako rek, silák a vítěz. Snad to byla jeho přívětivost, která způsobila, že se jevil tak milý ve vzpomínkách svých krajanů.

VLADIMÍROVA DRUŽINA

Družina knížete Vladimíra byla složena z nevšedních lidí. Byli to bohatýři, jichž sláva už za jejich života letěla Ruskem. A když Vladimír – Krásné slunečko – navždy odešel a jeho druhové se za ním trousili cestou, z níž není návratu, byli oslavováni básněmi. Ty pak byly opakovány, měněny, rozšiřovány, až zůstaly v té podobě, jak je začali ruští sběratelé v devatenáctém století zaznamenávat. Říká se jim byliny.

Ruští mužici zvláště rádi slýchali o Iljovi Muromci, jednak že to byl sedlák jako oni, jednak že v jeho postavě jako by byla ztělesněna tajemná, dlouho skrytě dřímající síla ruského národa. Muromci bydlili tam, kde se spojuje řeka Volha s Okou. Ve vsi Koročarově u města Muromu žil sedlák Ivan Timofejič se svou ženou a jediným synem Iljou. Jako v českých pohádkách lehal Honza za pecí docela neužitečně, dokud nepřišla jeho chvíle, tak sedal Ilja v rodném stavení u vyřezávaného okénka a díval se, jak mu mamička po dvoře pobíhá, jak otec zapřahá a na pole vyjíždí a – nehnul se. Nemohl. Nevládl rukama ani nohama. Nikdo ve vsi to nemohl pochopit, vždyť se tělo Iljovo vyvíjelo správně, ba vyrůstal v hotového obra s širokou hrudí, a jak sedal u okna, podobal se balvanu, zarostlému do země. Jeho vrstevníci se už dávno oženili, chopili se práce jako samostatní hospodáři, děti se za nimi batolily – Ilja však sedal bezmocně a jen se díval, jak jde život jeho vesnicí od jara do zimy, jak stromy obrůstají zelení a zase listy shazují, rok za rokem, rok za rokem.

Jednou za časného letního jitra se za zavřenými vraty znenadání ozvaly silné, naléhavé hlasy:

„Iljo Muromče, selský synku, vstaň, otevři nám široká vrata a pusť nás do domu. Jsme poutníci a potřebujeme osvěžení.“

Ilja se rozplakal:

„Jak mám otevřít dubová vrata, když nevládnu rukama ani nohama? Už třicet let sedím, krutá nemoc mi váže údy, a jsem zde sám, otec ani matka ještě nejsou vzhůru.“

„Zkus to, Iljo, vstaň a choď!“ zněla odpověď.

Hlas, který ho zval k chůzi, zněl Iljovi jako dosud nikdy žádné slovo z lidských úst. Zdálo se mu, jako by nebe k němu hovořilo, i pokusil se a hle, šlo to docela dobře. Spěšným, pružným krokem vyšel na dvůr, otevřel vrata a poklonil se poutníkům. Jak radostně si je vedl do jizbice! Poutníci usedli za stůl a syn Ivana Timofejiče poprvé v životě obsluhoval hosty. V nezámožné domácnosti nebylo lahůdek, které by jim rád předložil. Shledal jen chléb, krušec soli a trochu rudého vína.

„Bůh s vámi, poutníci,“ povídá Ilja, „vezměte, co vám mohu nabídnout, jezte a pijte k slávě boží.“

Poutník vznešenějšího výrazu ve tváři se chopil číše, a v té chvíli se prostá jizbice naplnila zvláštním jasem. Vycházela z poutníkovy hlavy:

„Pojď, Iljo Muromče, napij se s námi ohnivého vína,“ pravil. Ilja se chopil nádoby a pil. Sotva polkl první doušek, zvláštní žár mu projel mohutným tělem, krev se mu zrovna rozhořela, svaly tuhly, a na celém těle mu vyrazil pot. Příval strašné síly naplnil Ilju od hlavy do paty a vděčnost ho srazila do prachu před podivným poutníkem.

„Co cítíš, Iljo?“ ptá se host.

„Takovou sílu v sobě cítím,“ hlásí radostně Ilja, „že bych snadno mohl vyvrátit z kořene všecku Rus.“

I dal mu cizinec ještě jednou napít a pravil:

„Bude z tebe, Iljo, takový bohatýr, jakému nebude ve světě rovno. Smrt v boji ti není souzena, proto můžeš s kýmkoli zápasit, jen se vyhýbej, aby ses nedostal do sporu se Svatogorem, jehož tíži země sotva může unést, se Samsonem, který má na hlavě sedm archandělských vlasů, a s Volgou, který by tě zmohl ne silou, ale chytrostí. Nebij se ani s rodem Mikulovým, který matka země má ve zvláštní lásce. Opatři si bohatýského koně, kup prvního hřebečka, který se ti nahodí, a po tři měsíce s ním nevyjížděj, jen ho vykrmuj bílým jarním prosem. Až hřebečka vykrmíš, voď ho po tři noci v sadě a ve třech rosách si ho vykoupej! Potom zkus, jak umí skákat. Přehoupne-li se snadno přes vysoký plot z jedné i z druhé strany, můžeš na něm jezdit, kam se ti zachce.“

Než se Ilja Muromec vzpamatoval, byli poutníci ti tam. A bývalý mrzák přešťasten změnou, která se s ním stala, by byl rád bez odkladu vyzkoušel svou sílu. Tehdy bylo na čem ji zkoušet, selská práce byla tvrdá. Iljův otec právě minulého dne o tom hovořil, že půjdou čistit prohořelý les od dubových kmenů, aby tam mohl založit nová pole. Ilja odolal pokušení vzbudit rodiče a povědět jim o zázraku, chtěl je raději dokonale překvapit. Vzal těžké sekery a bral se k řece na spáleniště. Tam řádil, až bylo nepodobno víře: netrvalo dlouho, ležely dubové kmeny všechny na zemi, netrvalo dlouho, všechny byly naházeny do hluboké řeky. Ilja se bral domů a cítil sladkost prvního vykonaného díla. Doma se posadil jako jindy a nechal odejít rodiče k řece. Těšil se, jak budou překvapeni, kdo těžkou robotu za ně vykonal. A byli – jak by ne! Požářiště před nimi leželo připraveno, aby jen pluh zabral v nových brázdách, kmeny byly pryč, řeka je už odplavila, kořání vyškubáno ze země a také kamsi odplaveno říčním proudem.

„Jaké se to staly divy? Kdo tu práci za nás vykonal?“ žasli sedlák se selkou. Že by jejich vlastní syn je byl zastal, to jim ani na mysl nevstoupilo. Doma je čekalo nové překvapení. Ilja jim jde vstříc, rovný jako svíce, pěkný mládenec, statnější než jiní mladí mužové z dědiny.

I bylo vypravování až do večera a radosti až až!

Jednoho dne přistoupil Ilja před rodiče a řekl:

„Tatíčku můj, Ivane Timofejiči, i vy, má paní matičko! Dejte mi požehnání! Chci odejet do Kyjeva, ke knížeti Vladimírovi, abych mu pomáhal a ochraňoval ho, abych se i za křesťanskou víru postavil.“

„Na dobré podniky ti požehnání dám,“ odpověděl Timofejič, „na špatné požehnání není.“ I požehnali rodiče synovi a starý sedlák mu ještě přidal dvojí napomenutí: aby nepomýšlel ve zlém na Tatařína a v poli neubíjel žádného křesťana. Ilja se poklonil rodičům až k zemi, potom poděkoval za požehnání i radu, sedl na koně a vydal se na cestu. Když se octl za dědinou, pobodl koně, ten se rázem oddělil od země, skočil výš než vzrostlý strom a trochu níž nežli obláček. Prvním skokem přeskočil patnácte verst, když skočil podruhé, pod kopyty mu vytryskl pramen a povalil dub. Z toho dubu hned Ilja sroubil kapličku a na ní napsal, že tamtudy jel silný, mocný bohatýr Ilja Muromec, Ivánovič. Takovou měl radost z nabytého zdraví a síly. Mířil k Černigovu, ale než se tam dostal, dojel ke křižovatce. Už nevypadal jako statný mládenec, proměnil se ve starce a svého bujarého koně v starou herku.

Tam, kde se cesty křížily, ležel bílým sluncem rozpálený kámen a na něm bylo starobylým písmem napsáno:

„Dáš-li se vpravo, bude z tebe boháč, dáš-li se vlevo, oženíš se, pojedeš-li přímo, budeš zabit.“

„A já pojedu přímo,“ řekl si Ilja Muromec. „Bohatství mně netřeba, ženit se mně nepřísluší, zabíti mne není proč a vzíti si není co.“

A přece si sebevědomě vypočítal, že by bylo co vzít: tmavý kaftan za sto rublů, pás a šišák po tisíci, toulec se střelami za dva tisíce, koně se sedlem pak není možno ocenit.

Jel tedy junák bez bázně k Brynským lesům, přes hory Sionské a řeku Smorodinu k městu Černigovu. Dlouho jel bez překážky, až před Brynskými lesy na něho vystoupili Tataříni. I sňal svůj luk, nakládal do něho pozlacené střely a všechny útočníky od prvního do posledního zdolal. Cesta však nebyla volná, před Sionskými horami narazil na rotu zlodějů a loupežníků.

„Aj, to jste vy, rákosníci, zloději? Zabíti mne není proč, vzíti mně není co. Leda černý kaftan za sto rublů, pás a šišák po tisíci, toulec se střelami za dva tisíce, koně se sedlem ocenit nelze. Vy jste mladí, já jsem stár. Víte co, nechte mne, abych se s vámi vyrovnal. Pak se po staru přede mnou pokloníte.“ I sňal Ilja Muromec luk, na hedvábnou tětivu položil kalenou střelu a zeptal se:

„Mám střílet do vás nebo do dubu?“

Dořekl a již střela fičela vzduchem. Když dopadla, byl silný dub na třísky, na tenké třísky. I polekali se rákosníci, padli tváří na zem a vzpamatovali se, teprv když Ilja na ně zahovořil.

„Pojď k nám,“ vyzvali ho potom, „budeš naším atamanem.“

„Nepůjdu,“ odmítl hrdina, „já jedu ke knížeti Vladimírovi, abych mu pomohl a jeho ochraňoval.“

I dostal se bez překážky do Černigova a vojvoda ho rád viděl. Byl dokonce k němu pozván, aby u něho pojedl chleba se solí, Ilja však poděkoval, že má namířeno do slavného Kyjeva, ať mu raději ukáží přímou cestičku.

„Ach, Iljo Muromče,“ odpověděli mu bojaři a knížata, „přímá cestička teď není přístupna. Na té cestě už třicet let sedí Slavík loupežník na sedmadvaceti dubech a jezdec ani pěší tamtudy neprojde.“

Ilja neřekl tak ani tak, poklonil se jim a rovnou si zamířil těmi Brynskými lesy a černými smolenskými bažinami. Jel cestou, kudy po třicet let se živá duše neodvážila, a když se dostal k dubům, najel na Slavíka loupežníka. Ten zaslechnuv koňský dusot, zahvízdal po slavičímu, zasyčel po hadímu, zařval po zvířecímu. I zježila se srst na Iljovu koni, a přes tu chvíli klopýtl.

„I ty vlčí sousto, trávový měchu,“ dopálil se Ilja, střelil kalenou střelou a trefil Slavíka loupežníka do pravého oka. Jako opravdový trávový měch svalil se obávaný loupežník na zem. Ilja ho přivázal ke svému koni, projel zlodějskou závorou a dostal se k Slavíkovu dvoru. Bylo to rozsáhlé stavení, železnými tyčemi ohrazené, a na každé tyčce bylo po bohatýrské hlavě, jak je nelida kdysi odpravoval ze světa.

Slavíkova žena uviděla, kdo přijíždí, spatřila i svého muže, spoutaného, bezmocného, i zatroubila na německé trubky, aby zburcovala svých devět synů.

„Vstaňte, vzbuďte se,“ volala, „otevřte mé okované truhly, vyneste na dvůr můj zlatý poklad, jděte vstříc mužikovi, který veze vašeho otce v řemenech.“

S tím synové nesouhlasili, raději volili se proměniti na černé havrany s železnými zobci, aby rozklovali Ilju Muromce.

I běžela Slavíkova žena sama bohatýrovi vstříc a zvolala:

„Udatný, dobrý mládenče, vezmi si od nás zlatých pokladů, kolik se ti zachce, jen propusť Slavíka loupežníka, nevoz ho do Kyjeva hradu!“

Ilja se po pokladech ani neohlédl, havrani mu nic neudělali, i pošvihl svého koně a ten letěl jako sokol rovnou do Kyjeva. Tam jej Ilja přivázal k dubovému sloupu a rovnou do knížecí síně.

U knížete Vladimíra se právě konal hodokvas. Bylo tam mnoho knížat, bojarů i mnoho slavných bohatýrů ze vší Rusi. Hned nalili novému příchozímu zeleného vína a ten pozdraviv ikony a pokloniv se knížeti a kněžně, vyprázdnil velikou číši jedním douškem.

„Řekni, mládenče,“ oslovil kníže hosta, „jak tě zovou jménem a kterak ti říkají po otci?“

„Přelaskavý stolný kníže Vladimíre,“ odpověděl bohatýr, „mne zovou Ilja Muromec Ivánovič. Přijel jsem z města Muroma, ze vsi Koročarova rovnou cestou.“

„To se jen tak staví, kníže Vladimíre,“ pohrdlivě zahovořili přítomní. „Jak by mohl přijeti přímou cestou, když je už po třicet let zalehnuta Slavíkem loupežníkem? Ani myš tamtudy neproklouzne.“

„Nu, pohleď, mocný kníže, na mou kořist,“ vypjal Ilja bohatýrskou hruď. „Přivezl jsem ti Slavíka loupežníka.“

Všichni se odebrali na dvůr, všichni Vladimírovi bohatýři, mezi nimi Samson Kolyvanovič, Suchan Domantjevič, bohatýr Svatogor, sedm bratří Zborovičů i Polkan, a junák Ilja všechny vedl ke svému zajatci.

Kníže Vladimír i kněhyně by byli rádi uslyšeli pověstný loupežnický hvizd Slavíkův. I zabalil Ilja oba do sobolích kožichů a Slavíkovi přikázal:

„Slavíku loupežníku, potěš knížete Vladimíra, zasyč po hadímu, zařvi po zvířecímu, ale nejprve se ozvi polohvizdem slavičím!“

Zajatec však neposlechl, zahvízdal naplno. Kníže a kněžna jedva zůstali živi, nejsilnější bohatýři padli a po čtyřech se rozutíkali na všechny strany. I škod bylo na hrůzu, neboť koně knížecích hostí se splašili a rozběhli se; ani všechny nepochytali. –

Jednou prý potkal Ilja Muromec Ivana poutníka. Měl na sobě houni, která vážila padesát pudů, klobouk měl devítipudový a berlu dlouhou na deset sáhů. Potkat někoho takového, už měl Ilja tisíc chutí měřit svou sílu.

„Hoj, Iljo Muromče,“ volá žebrák, „což se nepamatuješ, že jsme z jedné dědiny? A nyní se na mne chystáš jako na svého nepřítele. A nic nevíš, že na slavné město Kyjev se přihrnulo neštěstí a kníže Vladimír lituje, že tam nejsi. Přijel nevěrný bohatýr, nečistý netvor Idolisko, hlavu má jako pivní kotel, záda na sáh široká, sní na posezení býka a vypije kotel piva.“

„Ivane poutníče,“ povídá hrdina, „půjč mi na něho svou poutnickou hůl.“

„Nepůjčím,“ odmítl poutník.

„Popadneme-li se spolu do křížku, velký Ivane, dopadne to s tebou špatně, mně není smrt v zápase souzena. Zhyneš a berla bude má.“

I rozzlobil se poutník, zvedl berlu, zarazil ji do země a bral se dál. Ilja měl co dělat, než ji vyvrátil.

Než přišel ke knížecímu dvoru, oděl se za žebráka a před dveřmi zavolal bohatýrským hlasem:

„Hoj, kníže Vladimíre, pošli mně, žebrákovi, almužnu.“

„Pojď dovnitř, žebráku,“ pozval kyjevský kníže Ilju, „dám ti jíst a pít a na cestu almužnu ve zlatě.“

Stojí žebrák při peci a dívá se, jak Idolisko hoduje. Přinesli mu celého býka pečeného a toho snědl i s kostmi. Potom vypil kotel piva, který ke stolu dvanáct sluhů mělo co nésti.

„Můj tatíček,“ ozval se žebrák od pece, „měl jednu obžernou kobylu. Tolik jedla a pila, až pukla.“

To Idoliska rozzlobilo. Vzal svůj ocelový kinžál a povídá:

„Hoj, ty žebráče pocestný, proč mne nenecháš na pokoji? Kdybych tě vzal do ruky a druhou připlácl, bude z tebe omáčka. Já bych se i s vaším Iljou Muromcem chytil do křížku, kdyby tady byl, ale s tebou?“

I mrštil kinžálem po Iljovi. Ten se maličko uhnul a nůž se zabodl do stěny.

Potom vzal Ilja do ruky svůj řecký klobouček, udeřil jím Idoliska po hlavě – a třeba to učinil jen polehoučku, prorazil jím domovní stěnu a tou dírou tělo vyhodil ven.

Kníže Vladimír se zaradoval, že se zbavil netvorného Idoliska, pochválil Ilju Muromce a již toho dne ho zařadil mezi své nejsilnější bohatýry.

Brzy potom byla uspořádána u dvora knížete kyjevského veliká hostina. Pozvaní jedli, pili, hodovali, dobrou vůli spolu měli, a protože bylo na počastovanou vína až nazbyt, rozvázaly se jim brzy jazyky. Kdo mnoho mluví, buď lže, nebo se chlubí. Bojaři nelhali, ale počali se sami vynášeti do nebeského království a vychloubati se vším možným.

„Já mám doma takové hromady stříbra, že se mi v Rusi málokdo vyrovná,“ naparoval se jeden.

„Což u mne o stříbro – ale já jsem si nahromadil zlata, že už pro ně místa nemám,“ ofoukl se na něho druhý.

„A já bych vám všemi svými perlami mohl oči vytlouci,“ chvástal se třetí.

„To všechno nic není, ale já ode všeho toho mám – poklad náramný,“ vytruboval na celou hodovní síň čtvrtý.

„Už jste se dost navychloubali,“ zarazil kníže Vladimír ty nechutné chvástanice, „nyní vás začnu obdarovávat, někoho čistým stříbrem, jiného červeným zlatem, jiného kulatými perlami.“

A bojaři, třebas dříve byli sami svými trubači a nevěděli, jak by se dost vynášeli, nyní se tlačili chutě okolo knížete a natahovali ruce.

„Všechny jsi obdařil, tatíčku Vladimíre,“ poznamenala potom kněžna, „jenom jednoho dobrého, udatného mládence jsi nepoctil: Ilju Muromce.“

„Ó, ty jsi, kněžno, nerozumná,“ odpověděl Vladimír. „Tomu já přece chystám zvláštní dary: ty, které mám od Busormanova, od Tatařína. Obdařím ho sobolím kožichem.“

Ilja vzal kožich, nepoděkoval, ale jako bez rozumu chytil jej za rukávec a začal jím tlouci cihlovou podlahu, povídaje sám k sobě:

„Bůh mně káže tlouci tím kožichem o podlahu – rozkáže-li mně jednou bíti Tatařína Busormanova?“

Všichni žasli, potom se pohoršeně ptali:

„Podívej se, tatíčku Vladimíre! Všichni jsme byli spokojeni s tím, co jsi nám daroval, jen Ilja Muromec bije tvým darem o podlahu. Měl bys ho dát zavést do vysokých hor, uvrhnout do hlubokých sklepů, zahradit mřížemi a zavalit štěrkem a houštím.“

Poslechl kníže rady nemilostivých huňáčů, dal dopravit Ilju do hor, zavříti do přehlubokých sklepů, zavalit houštím a štěrkem. Kněžna si však věděla rady: dala udělat podkopy a po tři roky dávala krmit a napájet Ilju Muromce, aby nezahynul.

Po třech letech se přivalila na Rusko pohroma: nepřítel obstoupil se svými vojsky nevěřícími Kyjev na šedesát verst dokola. I zesmutněli Kyjevané, nejvíce však kníže sám.

„Proč ses všecek zarmoutil, proč věšíš hlavu a klopíš oči k cihlové podlaze?“ ptala se kněžna.

„Jako bys nevěděla, ty nerozumná kněžno,“ odpovídá nevrle Vladimír, „že nás obklíčila síla nevěřících – a my nemáme zachránce! Ó kdyby ještě žil Ilja Muromec, ten dobrý mládenec!“

„Nuže, vyřiď svým sluhům, těm nemilostivým huňáčům,“ radí kněžna, „aby zašli na vysoké hory a rozvalili houští, štěrk a kameny, a otevřeli železné mříže – snad Ilja Muromec žije!“

„Ty jsi přece jen, kněžno, nerozumná,“ vede svou Vladimír. „Setneš-li někomu hlavu, což ona může přirůst k pleci? Jak by mohl žít Ilja Muromec?“

„Jen pošli, uvidíš,“ znovu naléhala kněžna a Vladimír si dal říci. Jelo tedy poselstvo do vysokých hor, rozvalilo křoví, odstranilo kamení, odemklo mříž a zavolalo do hlubokých sklepů:

„Dobrý zdatný junáku Iljo, jsi živ nebo nejsi?“ A když se jim Ilja ozval, spustili žebříky a zajatec po třech letech uviděl boží sluníčko. A když ho dovedli ke knížeti, Ilja nic nevyčítal. Vlast je v nebezpečí, Ilja ji půjde zachránit, ale jen poznamenává, že nemá dobrého koně ani bohatýrské zbroje.

Všechno mu dali, Ilja se posadil do čerkeského sedla a rozjel se na nepřátele. Po celé tři dni a tři noci mezi nimi řádil jako zhoubná bouře, sílu jejich potřel a potom se vrátil do Kyjeva, hodil sebou na lože a celé tři dni a tři noci se vyspával z únavy.

Snad proto, že se Iljovi Muromci znelíbilo na suché zemi, když v jejím lůnu byl na tři léta zaživa pochován, odebral se k Chvalinskému moři6 a tam si dal udělat neslýchaně veliký koráb. Měl tam prý dokonce tři kostely, tři kláštery, trojí německé hokynářství a tři hospody. Loď byla omalována po dračím a měla na pět set veslařů. Námořníci byli trojí národnosti, aby se mezi sebou nemohli smluviti. Koráb Sokol zůstával ustavičně na vlnách, nikdy nezakotvil u písčitých břehů, ani u příkrých pobřežních skal.

Jednou zpozoroval turecký pán, Saltan Saltanovič, plachty a hned uhodl, čí to loď.

„Usedněte, děti, v lehké loďky,“ poručil svým poddaným, „veslujte ke korábu Sokolu! Zajměte Ilju Muromce a jeho druha, Dobrynju Nikitiče, skloňte pod meč.“

Ilja Muromec uměl však víc než chleba jíst. I na tu vzdálenost zaslechl sultánova slova a poručil:

„Dobrynjuško, Nikitinův synu, rychle mi přines můj pevný luk, dvanáct pudů těžký, přines mi také sáhodlouhou kalenou střelu!“

A když dostal, co žádal, hovořil bohatýr tak mocným hlasem, že sultán porozuměl, co povídá:

„Poleť, má kalená střelo, vzduchem, nepadej do vody ani na zem, ale padni v turecký hrad v zelený sad, v bílý stan, za zlatý stůl, k samotnému Saltanu v tureckou hruď a proraz mu jeho bujné srdce.“

Toho se Saltan zděsil. Pádil od mořského břehu a hlasitě volal:

„Nedej, bože, setkati se s Iljou Muromcem nám ani našim dětem, ani vnukům, ani pravnukům!“

Ani pro nejzdatnějšího junáka však se nezastaví čas. Šel den za dnem, jako když prší, běžel týden za týdnem, jako když tráva roste, ubíhal rok za rokem, jako řeka běží – Iljovi Muromci prošel čas života a bylo mu pomýšleti na smrt. Byl z něho už stařík, mnoho hrdinských činů vykonal, stále však bylo jeho majetkem jen to, co nesl na sobě – a jeho dobrý kůň. Na něm se vydal po široké cestě vedoucí z Cařihradu do Kyjeva a jednoho dne při ní spatřil překrásný kříž.

„Ten kříž zde jen tak nestojí,“ povídá si Ilja, „stojí nad hlubokým sklepením a v něm je přenesmírně zlata a stříbra.“

I seskočil s koně, vyvrátil kříž, sestoupil do sklepení, vynesl odtamtud veliký poklad a dal se s ním na cestu. Donesl jej do Kyjeva a tam hned poručil za všecko to bohatství stavěti chrám. Když velkolepou stavbu dobudovali, Ilja tam zkameněl a ruský lid po staletí věřil, že jeho ostatky opravdu nezetlely.

Smutno bylo Rusi po statném Iljovi a donští kozáci, kdykoli mezi nimi nebylo, jak mělo být, vzpomínali, že to je proto, že už není Ilji, který jim býval atamanem.

Také na Iljova druha, Dobrynju Nikitiče, se dlouho vzpomínalo. Co se o něm dochovalo v paměti lidu, má skoro výlučně pohádkový ráz.

Dobrynjuška byl vychován svou moudrou, milující matkou. Když dospěl a začal se bavívat lovem, dostal od ní napomenutí, aby nejezdil k dračím doupatům v Soročinských horách, aby odtamtud nepouštěl ruských zajatců, a aby se nekoupal v řece Pučaji, která hned u pramene teče bystře, dál už je sveřepá a potom teče, jako by ohněm šlehal. Tím byla probuzena Dobrynjova zvědavost, a že zakázané ovoce nejlíp chutnává, vydal se co nejdříve na cestu do Soročinských hor. Když se dostal k Dračím slujím, nebyl tam starý drak, zato spousta malinkých dráčat. I pobodl mládenec koně a tak pošlapali velmi mnoho té havěti. Propustiv ruské zajatce, bral se k řece. Ač ho děvušky na břehu varovaly, vstoupil bez váhání do prudkého proudu a napříč jím přeplaval. Vtom uslyšel hukot, jako by se bouře blížila: to drak o třech hlavách a dvanácti chobotech se přihnal a lidským hlasem zahovořil:

„Už jsi v mých drápech a v mé vůli, Dobrynjo, čeho se mi zachce, to s tebou vykonám: buď tebe sežehnu ohněm, nebo tě vezmu do zajetí, nebo tě sám pohltím.“

I zarmoutil se Dobrynja a vzpomněl na matku:

„Nevelela mi rodná matička, abych nepošlapal dráčata, abych nepustil ruské zajatce a nevykoupal se v této řece? Varovala mne a já ji neposlechl!“

Napadlo ho, že by se zachránil, kdyby se ponořil do vody, ale jakkoli to třikrát zkusil, vždycky viděl nad sebou žhavé bílé tělo draka-Ohniváka. To už Dobrynju dohněvalo. Vyskočil, popadl těžký šišák, který ležel na břehu, rozpřáhl se a srazil drakovo tělo do trávy. Potom mu šlápl na hruď a chystal se, že mu utrhne jeho tři hlavy. I začal netvor prositi:

„Nechej mne, udatný junáku, poletovat po bílém světě, po svaté Rusi. Víš co, napíšeme spolu úpis, že na věky věků se nebudeme pronásledovat.“

Napsali úpis, potvrdili podpisy a rozešli se navždy. Drak zmizel v povětří, Dobrynja se vrátil domů, ale matičce se nepochlubil, co vyváděl.

Po čase se oženil se sličnou silnou bohatýrkou Natasjou Nikoličnou, právě tak odvážnou jako byl sám, ale potom ji na dlouhý čas opustil a vydal se na jih za dobrodružstvím.

„Kdy tě mám čekat domů?“ ptala se Natasja.

„Čekej mne tři léta. Nepřijdu-li, čekej další tři roky. Kdybych se po šesti letech nevrátil, jsi volná, vdej se za knížete nebo bojara nebo za kteréhokoliv mohutného bohatýra, ale za jednoho se nevdávej: za Aljošu Popoviče.“

Prošla tři léta, po nich další tři a hospodáře doma nebylo. Přijel však do Dobrynjova dvora jeho pobratim Aleš Popovič a zvěstoval neblahou novinu: Dobrynja prý leží ubit v širém poli s prolomenou hlavou a prostřelenými plecemi, hlavu má na vrbovém keři. Plakala Natasja, ještě víc však truchlila hrdinova matka.

„Budu čekat ještě šest let,“ pravila mladá vdova, „potom se teprve provdám.“

Uslyšel o tom kníže Vladimír a počal jí domlouvat, aby tak dlouho nezůstávala vdovou, aby se provdala třeba za Aljošu Popoviče. Natasja splnila své slovo, čekala ještě šest let, ale nesplnila mužovo přání, aby se nevdávala za Aljošu Popoviče: chystala se svatba. Již tři dny se hodovalo, toho dne měla být Natasja oddána s Aljošou v chrámě.

V tu dobu dlel Dobrynja u Cařihradu.

„Ach, ty vlčí sousto, ty medvědí srsti,“ domlouval svému koni, „proč dnes přes tu chvíli klopýtáš?“

„Ty nic nevíš,“ zahovořil koník lidským hlasem, „tvá Natasja se dnes vdává za Aljošu Popoviče.“

Jak to Dobrynja uslyšel, pobodl oře a již to šlo letem přes jezera i řeky, z chlumu na chlum, s větrem o závod. Když dospěli do Kyjeva, nejel Dobrynja vraty, skočil rovnou přes městské hradby. Neptal se vrátných ani dveřníků, všechny bral za šíji a odstrkoval, šel do síní bez ohlášení. A všichni na něho žalovali:

„Proč jsi sem zajel, udatný mládenče,“ ptá se jeho matka, „proč vcházíš bez ohlášení? Kdyby žil ještě můj milý syn Dobrynja Nikitič, usekl by ti hlavu za takové jednání.“

„Já jsem se včera s Dobrynjou rozešel,“ povídá nezvaný host, „poručil mi, abych se poptal, co dělá jeho žena Natasja.“

„Natasja se vdává,“ pravila stará máť. „Aljoša přinesl zprávu, že Dobrynja Nikitič není mezi živými. Přehořce jsem pro něho plakala.“

„Dobrynja Nikitič mi nakazoval,“ pokračoval cizinec, „nahodí-li se mi jíti na hostinu, abych si oblékl jeho pěvecké šaty, abych vzal jeho javorové housličky, že je všechno na stolku v nové světničce.“

Hlavní hostina se měla konat na Vladimírově dvoře a tam šel pěvec se svými houslemi. Šel neohlášen a rovnou se ptal knížete, kde je místo pro pěvce.

„Vaše místo je na peci,“ ukázal kníže.

Tam začal Dobrynja natahovat zlacené struny a zpíval.

„Toto není obyčejný pěvec, jak se toulají krajem,“ povídají hosté, „to je nějaký dobrý, zdatný ruský mládenec.“

„Sestup s té peci,“ vyzval ho sám Vladimír, „usedni buď vedle mne nebo naproti mně, nebo si sám místo vyber.“

Usadil se tedy Dobrynja Nikitič proti Natasji, do číše, kterou mu naplnili vínem, vpustil svůj snubní prsten a podal pohár nevěstě se slovy:

„Vezmi tuto číši jednou rukou a vypij víno jedním douškem. Nedopiješ-li do dna, dobra nespatříš.“

Poslechla nevěsta – a hle – na dně poháru se třpytí prsten, který tak dobře znala. I vztyčila se a pravila:

„Sluníčko, Vladimíre stolnokyjevský! Není mým mužem ten, jenž sedí vedle mne, můj muž je ten, který mi právě podal číši zeleného vína.“

Za chvilku ležela u nohou svého manžela a prosila, aby jí odpustil, že ho neposlechla. Jí odpustil Dobrynja hned, ale s výčitkou se obrátil na knížete Vladimíra, že byl starosvatem při všem tom jednání a málem by byl zasnoubil Popovičovi ženu živého muže. Vladimír se zastyděl, Aljoša Popovič pak počal odprošovat Dobrynju, že poseděl vedle jeho ženy.

„To bych ti odpustil, že ses chtěl s mou ženou zasnoubit,“ pravil Dobrynja, „ale to ti nemohu odpustit, že jsi přišel ohlásit lživou zprávu, že ležím ubit v širém poli. Má matička pro mne přežalostně plakala. Této viny ti neodpustím.“

I chytil Aljošu za kadeře, vytáhl přes stůl, udeřil jím o podlahu a jeho cestovní dubová hůl dopadala nelítostně na podvodníkova záda. Potom vzal Dobrynja svou mladou ženu, šel s ní do rodného dvora a tam vedle rozradostnělé matky ještě dlouho v dobrém zdraví žil.

Pěknou pohodu domova mu kalilo jen jediné: že na výpravách mnoho nevinných ubil, mnoho žen ovdovil, z mnoha dětí sirot nadělal. Vyčítal si to a nebylo divu, že když jednoho dne potkal Smrt, nejprve ji hodlal přemoci a prosil o lhůtu dvou let, aby se mohl kát ze svých hříchů.

„Nedám,“ neúprosně prohlásila Smrt.

„Aspoň hodinu mi popřej,“ žádal naléhavě Dobrynja Nikitič.

„Ani minutku,“ zněla odpověď, Smrt se rozpřáhla kosou, přesekla Dobrynjovi v těle žilečky, podsekla bystré nohy. Padl bohatýr s koně a jak jím Smrt buchla, tak zůstal. Už ho nevzbudili.

KRÁSNÉ SLUNEČKO

Jak na knížete Vladimíra Svjatoslaviče jeho národ vzpomínal, jinak mu neřekl než Krásné slunečko, ale za mladých let byl kníže spíše bubákem ruské oblohy, černou mrákavou, z níž přes tu chvíli uhodilo. A jak tvrdě! Jeden zlý blesk udeřil do Polotska7 a zasáhl knížete Rogvolda a jeho rodinu. Rogvold měl pěknou dceru Rognědu a po té zatoužil Vladimír. Očekával, že dívka půjde za něho ráda, ona však odmítla a před Vladimírovými posly otevřeně, ale neopatrně prozradila, že stojí o jeho bratrance Jaropluka. Zmínila se také neprozřetelně, že Vladimírova matka Maluše byla pouhou klíčnicí kněžny Olgy, a kníže se tedy nemůže rodem rovnat Jaroplukovi. Poslové vyřídili doslova Rognědiny výroky a kníže se strašně rozhněval. V čele svého lidu se hnal do Polotska, kde právě chystali svatbu Rogvoldovy dcery s Jaroplukem. Polotští podlehli, protože se náhlého útoku nenadáli. Kníže i nevěstini bratři byli zabiti a Rogněda unesena do Kyjeva, aby se stala Vladimírovou manželkou, třeba proti své vůli. Byla to smutná nevěsta, i změnil kníže její jméno: říkal jí Hořislava.

Po svatbě se Vladimír vypravil do Jaropluka. Jaký to byl nový smutek pro Hořislavu, když zvěděla, že její dřívější ženich byl obležen, lstivě vylákán z bezpečí a zabit! Všichni, všichni byli mrtvi, koho měla Hořislava ráda, a její srdce by bylo bývalo docela popleněno hořem a zoufalstvím, kdyby nebyla bývala obdařena sedmi rozmilými dětmi, čtyřmi synáčky a třemi dceruškami. Pro ně žila, pro ně i Vladimíra snášela, ač ji zraňoval tím, že si vyhledal i jiné krasavice a učinil je svými manželkami. Vladimír byl pohan a myslil, že má na to právo.

Dokud byl Vladimír laskav na Hořislaviny děti, bylo dobře, ale když dorůstal nejstarší, Hořislava žárlivě pozorovala knížecí přízeň k ostatním jeho synům a zdálo se jí, že je Izjaslav odstrkován. To zraňovalo její mateřské srdce tak hluboko, že si umínila Vladimíra přece jen potrestat za viny na jejích nejdražších kdysi spáchané. Jedné noci dala si pod podušku ostře nabroušený nůž, a když Vladimír usnul, zvedla jej k smrtící ráně. V tom okamžiku se kníže probudil a odrazil Hořislavinu ruku. Útočnice se rozplakala:

„Mého otce a mé bratry jsi dal zabít a mne zajatou jsi pojal za ženu. Hoře mi nedá pokoje, mé srdce žádá pomsty. Ty máš mnoho žen a dětí, všechny miluješ, ale mne ani Izjaslava nemáš rád.“

„Jdi,“ kázal temným hlasem Vladimír, „a oblékni si své svatební roucho se všemi knížecími šperky!“

Tvář knížete nevěstila nic dobrého. Hořislava tušila, co znamenají jeho slova: chce ji zasnoubit smrti, ale protože jest jeho manželkou, přeje si, aby umírala jako kněžna. Vladimír se na chvíli vzdálil, aby se připravila, a Hořislava té chvíle užila, aby probudila svého prvorozence. Chvatnými slovy vysvětlila chlapci, co se stalo, a dala mu pokyn, jak by ji mohl zachránit.

Když Vladimír vstoupil do ložnice, aby vykonal hrozný trest, vkročil mu do cesty Izjaslav.

„Otče,“ pronesl chvějícími se rty, „chceš usmrtit mou matku? Nejsi samoten. Tvůj syn bude svědkem.“

Vladimír stál v rozpacích. Chlapcův smělý čin se mu líbil a v té chvíli si jasněji než kdykoli dříve uvědomil, kolik žalu připravil jeho matce a že je div, že mu neodplatila zlým už dříve. Té noci se manželé smířili, navzájem si odpustili a Vladimír ukázal svou přízeň Izjaslavovi tím, že založil nové město, nazval je synovým jménem a dovolil, aby se tam usadil s matkou a se svými sourozenci. Izjaslav později přijal křesťanství a byl nejen matce, ale i svým poddaným radostí.

Po mnoha pokusech vyslanců různých národů, kteří se marně pokoušeli Vladimíra přivést ke své víře, svolal kníže bojary a přední měšťany a pravil:

„Povězte mi, co vy tomu všemu říkáte? Máme zůstat věrni našim bohům, nebo se klanět jiným?“

„Víš, kníže,“ pravil nejmoudřejší rádce, „že nikdo svého nehaní. Od těch, kdo přicházejí, se pravdu nedovíš, ale pošli na rozličné strany moudré muže, ať zkoumají, jak kde slouží bohům.“

Ta rada se líbila všem. Vybrali ze sebe deset prozíravých mužů a poslali je do Němec, do Bulharska a do Cařihradu. Po návratu všichni svorně mluvili, že se jim nejlépe líbila nádhera cařihradských svatyní, kde – zdálo se jim – sám Bůh prý přebývá. Vladimír neřekl tak ani tak, rozhodnut ještě nebyl. Stalo se však, že nedlouho poté dobyl byzantského města Chersonu8 a vzkázal do Cařihradu:

„Aj, vzal jsem vám slavné město. Slyším, že ty, císaři, máš sestru, která je ještě pannou. Nevdáš-li ji za mne, učiním Cařihradu, jako jsem učinil Chersonu.“

Byzantský car Basil II. ani jeho bratr Konstantin nebyli právě lidé hrdinské mysli. Zarmoutili se velmi, ale přece jen se vzchopili a vzkázali knížeti:

„Nesluší se křesťanským dívkám vdávat se za muže pohany. Dáš-li se pokřtít, budeš s námi jedné víry a dosáhneš nebeského království. Neučiníš-li to, nemůžeme naši sestru tobě dát.“

„Povězte císaři,“ odpověděl Vladimír poslům, „že se pokřtít dám. Vyzpytoval jsem váš zákon a vaši víru, líbí se mi.“

Oba císařští bratři se zaradovali, nyní však šlo o to přemluvit princeznu Annu, aby se vdala za knížete Vladimíra. Dalo jim to mnoho práce. Dívka slyšela o Hořislavě i jiných Vladimírových ženách a kníže už nebyl z nejmladších.

„Šla bych jako do zajetí,“ naříkala princezna, „lépe by mi bylo, kdybych tady umřela.“

„A což,“ namítli bratři, „upotřebí-li tě Bůh, aby se ruská země dala na pokání? A zbavíš nás líté války.“

Tyto důvody rozhodly. S mnohými vzdechy projevila Anna souhlas, s pláčem sedala do korábu, slzavě se loučila s příbuznými na neshledanou. V Chersonu byla přijata velmi uctivě a odvedena do paláce, ale ke knížeti ji hned nevedli. Řekli, že ho trápí zlý oční neduh a hrozí mu slepota.

„Chceš-li pozbýt své nemoci,“ vzkázala Vladimírovi princezna, „dej se brzy pokřtít. Neučiníš-li tak, toho neduhu se nezbavíš.“

Vladimír byl překvapen. Tak mocný že by byl křesťanský Bůh? Nu, ke křtu se chystal kníže tak jako tak, urychlil tedy jednání o to a chersonský biskup za přítomnosti vysokých hodnostářů a nevěsty ho pokřtil. V tom okamžení prý jeho oči byly uzdraveny. Zázrak učinil mocný dojem i na Vladimírovu družinu a někteří se ihned dali také pokřtít. Poté byly vykonány oddavky. Vladimír na poděkování založil v Chersonu nový chrám a město vrátil Řekům.

Po návratu Vladimírově do Kyjeva nastaly veliké změny. Vladimír dal kácet modly. Dřevěné sochy rozsekali, kamenné rozbili, onu velikou postavu Perunovu, kterou dal kdysi Vladimír pořídit, zbavili zlata a stříbra, přivázali ji koni k ocasu a ten ji vlekl s kopce k Dněpru. Cestou ji dvanáct mužů vyplácelo metlou, aby lidé viděli, že modly jsou skutečně bezmocné. Na břehu hezky daleko za město rozestavili lidi s tyčemi v rukou. Ti měli modlu postrkovat po proudu, kdyby někde uvázla. Teprve za říčními prahy ji měli nechat.

Pohané s hlasitým nářkem provázeli potupenou modlu k řece a písčinu, na které za prahy Dněpru vyplavala, dlouho zvali písčinou Perunovou.

Zatímco dřevěný Perun opouštěl tak neslavně Kyjev, procházeli městem hlasatelé a volali:

„Zítra přijďte všichni k řece, bohatí i chudí. Budete pokřtěni; kdo by nepřišel, bude nepřítelem knížete Vladimíra.“

Většina Kyjevanů šla příštího dne ku břehu Dněpru docela ochotně. Ztratili důvěru k Perunovi, když se knížeti minulého dne okamžitě nepomstil.

„Kdyby křesťanství nebylo dobré,“ říkali jiní, „kníže a bojaři by té víry nepřijali.“

U Dněpru se záhy tísnilo nesčíslné množství lidí. Sotva spatřili Vladimíra, sami vstupovali do řeky, někteří s dětmi v náruči, a čekali trpělivě, až na ně dojde řada, aby byli pokřtěni. Když poslední křtěnec vystoupil z vody, Vladimír upřímně prosil Boha, aby pohlédl milostivě na tento svůj nový lid a dal mu poznat sebe.

Nečetnému duchovenstvu nastala potom velká, namáhavá práce. Zřizovali chrámy a školy, učili Rusy, aby se navzájem milovali a pomáhali si. Kníže jim byl příkladem. Nuzným dovolil, aby si brali potřeby ze zásob knížecího dvora, pro churavce dal potraviny vozit po městě, takže všichni měli dost chleba, ryb, masa, ovoce i medu.

Z bývalého hýřila Vladimíra se stal člověk ukázněný, z divokého vášnivce mírný vladař. Jen v jediném projevil ráznost: když se rodiny bránily, aby se jejich děti nemusily učit číst a psát. Po dobrém je nemohl přesvědčit, že to není kouzelnictví, i poslal kníže do rodin své sluhy, ti pobrali matkám děti, a nedbajíce jejich křiku a nářku, zanesli je do škol.

Jak už bývá, šel Vladimír z krajnosti do krajnosti: z obavy, aby se nedopustil hříšné krutosti, nedal trestat smrtí ani nejtěžší zločiny. Kdo byl dopaden, mohl se z viny vykoupit. To se znamenitě hodilo řemeslným darebákům. Výkupné nahradili už předem a radovali se, že budou moci beztrestně páchat své zlé kousky. Pokojné obyvatelstvo od nich zkoušelo tolik násilí, že biskupové uznali za vhodné zakročit. Jednoho dne řekli knížeti:

„Aj, rozmnožili se loupežníci a vrahové. Proč jich netrestáš?“

Když Vladimír vysvětlil, poučili ho: „Tys ustanoven od Boha, abys dobré miloval a zlé trestal. Sluší tobě trestat zločince, ale po vyšetření.“

Dal tedy Vladimír vyhlásit, že bude přísně dostupovat na provinilce, a loupeživé chásce přestávala kvést pšenice.

Tak si získal Vladimír lásku národa, a když v létě roku 1015 skonal na Brestově, lid plakal pláčem velikým.

SLOVO O PLUKU IGOROVĚ

Když roku 1169 na ruský trůn dosedl kníže Ondřej Jurjevič Bogoljubský, nastala zemi neblahá doba. Rusko se rozpadalo, sever bojoval proti jihu, bratr proti bratru. Potomci knížete Vladimíra Velikého oblehli a poničili jeho dřívější sídlo Kyjev. Popleněné město už se k bývalé slávě nikdy nepovzneslo, Ondřej sám zahynul bídnou smrtí, byv zavražděn svými vlastními lidmi. Panoval pouhých pět let. Mnohem déle řídil potom osudy ruské země jeho mladší bratr Vsevolod Jurjevič: až do roku 1212.

Za něho způsobili zhoubný vpád do země Plavci, vedeni svým chánem. Plavci, jinak Kumáni9, vpadli kdysi do území Pečeněhů v jižní Rusi, vypudili obyvatelstvo do nynějšího Rumunska a sami se usadili v dobyté oblasti. Nespokojili se však tímto úspěchem. Činili nájezdy do Ruska, jemuž byli tedy velmi obtížnými sousedy. Když za Vsevoloda znovu povolili svým dobyvačným choutkám, umínili si Rusové, že jim toho nedarují, a strojili se k boji. V čele výpravy proti Plavcům měli státi dva bratři, Igor a Vševlad, synové Svjatoslava Černigovského. Igor byl knížetem novgorodským, Vševlad trubeckým.

Již bylo Igorovo vojsko shromážděno, když nebesa dala zlověstné znamení: slunce, prve jasně ozařující pestrý tábor, se začalo kalit. Bojovníci nic takového ještě nezažili, neboť zatmění slunce – tak úplné – není všedním zjevem, i dívali se udiveně na šednoucí oblohu, na slunce, kde už bylo možno prostým okem rozpoznati černou clonu, až z okrouhlé sluneční desky jasně zářivé nezbylo nic než matně svítící srpeček. I ten se úžil, tenčil, země zesmutněla, rudé ruské štíty, prve živě svítící, jako by zmrtvěly. Zvěř kolem tábora zmizela. Motýli se kamsi ukryli, včel neslyšet, jediné ptačí křidélko se netřepetá pod oblohou, ba i psi zalézají do úkrytů za stany. Zraky všech vojínů jsou obráceny vzhůru, všichni pozorují, jak i srpeček se ztrácí, až zbývá na obloze jen úzký, červeně, děsivě svítící kroužek jako vyhaslé oko matky přírody. Na zemi tma jako v noci. A ticho. Srdce všech jsou sevřena zlou předtuchou, jen kníže Igor sám jediný si zachoval zmužilost. Ano, také on vidí v té prazvláštní příhodě nepříznivé znamení pro chystanou výpravu, ale není z těch, kdo by couvli.

„Bratří i družino,“ volá pevným hlasem, „lépe nám býti podťatým než zajatým, proto vsedneme na své rychlé oře, abychom spatřili siný Don. Synové ruští, chci s vámi polámat kopí na konci Plaveckého pole, chci svou hlavu složit, anebo napít se vody Donu.“

Igorovo vojsko neodpovědělo radostným jásotem. Nemohlo. Mysli všech byly příliš stísněny neblahou věštbou nebes, ale všichni cítí, že kníže Igor vyslovil velikou, třeba tvrdou pravdu: všem by bylo lépe, kdyby zahynuli, než kdyby ztratili svobodu. Sotva se vzchopili, aby posedali na koně, nastala změna: na obloze je opět vidět srpeček, který se zvětšuje, jasní – až slunečko, milované slunečko běží svou obvyklou denní poutí v plné slávě. Může trhnout zle – ale můra truchlivosti a beznaděje zase zmizí, budoucnost se vyjasní... všem odlehlo od srdce. A když se v Putivli spojily voje obou bratří, bylo ještě veseleji. Vševlad vedl do zápasu bojovníky zvláště zkušené a zdatné. Však si je před knížecím bratrem pochvaluje, že jsou pod válečnými troubami poviti, pod přílbicemi vykolébáni, koncem kopí vychováni. Znají kdejakou cestu, kdejaký vyschlý žlab, jejich luky jsou napjaty, touly otevřeny, šavle vyostřeny. Sami skáčí jako šeří vlci v poli, aby hledali sobě cti a knížeti slávy.

Měli tvořit jádro výpravy. Ta postupuje k Donu řece, ale děsivá znamení se opět objevují a neustávají vojsko provázet. A množí se nesnáze. Koryty vyschlých řek se plíží skuteční vlci a dorážejí na zadní voje, orlové pouštějí hrůzu svým klektáním, lišky vyjí na ruské štíty, místo slavičího zpěvu slyšet zlověstný krákot kavek a havranů. Ruská země, jsi v nebezpečí! Nejeden bojovník, který znal dějiny své vlasti, vzpomněl, jak bývalo zhoubné, když sami ruští vládcové nebo členové panovnické rodiny se spojovali s Plavci na škodu národa. Nyní se s nimi mají střetnout a smazat pohanu minulých časů.

V pátek ráno svedena první bitva. Byla vítězná. Rusové ukořistili tolik nádherných rouch, že jimi pokrývali bahnité cesty. Neukořistili však jen drahé aksamity, závoje, pláště a kožichy, ale také krásné plavecké dívky. Druhého rána však den začal krvavým svítáním jako na bouři – a bouře války se záhy rozpoutala. Na řece Kajale se zdvihl strašlivý křik Plavců, běsových dětí. Prach se zdvíhá nad vojsky obou stran, prapory šlehají do větru. Plavci se hrnou od řeky i od moře, z několika stran najíždějí Igorovy pluky. Nadarmo Vševlad činí divy statečnosti, nadarmo vidět jeho přílbici svítit zlatem v místech, kde seč je nejhorší: nepřátelé mají velikou přesilu. Od úsvitu se vede nerovný boj. Už je soumrak a ještě stále prší déšť kalených střel, bojuje se do úplného vyčerpání. Igor, jemuž bylo líto bratra, počal obracet pluky, ale pozdě – porážka už byla dokonána, výkvět ruského vojska pokrýval temnou půdu plavecké země. Třetího dne okolo poledne klesly Igorovy prapory a již se nevztyčily. Knížata padla do zajetí a kdo zbyli, kdo se jakžtakž vzpamatovávají ze svých ran, plouží se bědně krajem, aby donesli truchlivou zprávu vdovám a sirotkům po padlých hrdinech.

Na hradě Putivlji u zábradlí stojí Igorova žena Jaroslavna a žaluje přírodě svůj žal, ba vyčítá slunečku, že své horoucí paprsky rozestřelo nad Igorovy pluky a v bezvodném poli je mořilo žízní. Vyzývá Dněpr, aby na hřbetě svých vln přikolébal lodici, která by jí, opuštěné, donesla manžela. Všecka ruská země touží po svých synech a všude si se smutkem vypravují, jaký zvláštní sen měl strýc vůdců výpravy Svatoslav.

„Zdálo se mi,“ pravil, „že v Kyjevě na horách v noci jste mě odívali černým příkrovem na tisové posteli. Jiní mi čerpali siné víno s jedem smíchané a z pohanských toulců sypaly se mi do klína perly. A havrani, věštcové neštěstí, krákali celou noc.“

Poslové z bojiště brzy potvrdili, co kníže v symbolech ve snách spatřil. I strnuli všichni a spolu s knížetem naříkali nade vším zlým, co ruskou zemi postihlo. Věřilo se dokonce zvěsti, že sám Igor je mrtev.

Slunce se však nezatmělo navždy. Přišel den, kdy se knížeti podařilo utéci. Ovlur mu přichystal rychlého koně a hvizdem dal znamení, že čeká. Kníže Igor prchá z potupného zajetí, sedá na koně a se svým zachráncem uniká z dosahu nepřátel. Plavci už ho nedohoní. Oba uprchlíci se drží břehu Donce, živí se ulovenými vodními ptáky a zas pádí, jak nejrychleji mohou. Tuší, že jsou stíháni. Až koně ztrhali, ale – zasvitl den, kdy nabyli jistoty, že o svobodu už nebudou připraveni.

U dvora knížete Svatoslava se vyjasnilo, Igorova choť zaplesala vstříc oplakanému choti. Krajiny se radují, hrady ožily, všude znějí zpěvy na paměť hrdinů, kteří se už nevrátí...

Z KLÁŠTERA NA TRŮN

Měšek I., polský kníže, který se oženil s českou kněžnou Doubravkou, dcerou Boleslava I., a přijal v Čechách křest, mohl se radovat ze svého syna Boleslava Chrabrého, ale dočkal-li se vnuků, sotva se z nich těšil. Nejstarší dostal po něm jméno, ale dědovi se sotva líbilo, že si zvolil za manželku Němku. Měla takové zvláštní jméno – Rixa – a v Polsku jí začali říkat Rejčka. Povahou se podobala Doubravce a s manželem Měškem II. žila pěkně, ale na polském dvoře přibývalo Němců a to budilo obavy, že poroste i jejich vliv. A byla ještě jedna starost. Měšek II. měl ještě dva bratry a v jejich srdci vznikala závist, že se budou musit spokojit menším údělem nežli nejstarší, který měl po otcově smrti nastoupit na polský trůn.

Dokud žil Boleslav Chrabrý, rozmnožitel říše, byl mezi bratry pokoj a budoucí panovník se mohl klidně se svou manželkou vydávat na hon do hlubokých hvozdů, kde se zvěří jen hemžilo. Rejčka sice nelovila, ale ráda se projížděla na grošovatém koni po boku Měškově na čerstvém vzduchu.

Roku 1016 se vydali spolu do končin mezi Odrou a Olšavou. Byl slunný den a lovu se dařilo. Co chvíli skolil kníže divokou kočku, nebo i většího škůdníka: rysa, číhajícího na větvi vzrostlého stromu po srnkách, nebo se mu dařilo ulovit i jelena paroháče. Ve chvíli, když se opět přiblížil k Rejčce, uslyšel její výkřik. Ukazovala k vrcholku mohutného dubu, kde neobyčejně veliký orel trhal nějakou kořist. Teď, jak uslyšel lidské hlasy, nechal hodování a vznesl se na širokých perutích k obloze. Lov se náhle ukončil, protože ještě pod oním dubem přišel na svět druhorozený synáček knížecích manželů. Kdo dbal o orla!

„To je dobré znamení,“ říkali někteří z knížecí družiny. A hned bylo rozhodnuto, že hošík dostane jméno Kazimír a na místě, kde se narodil, že dá kníže zbudovat roubenou kapli. Zatím kdy se pacholátko začínalo rozhlížet ještě nechápavýma očkama kolem sebe, dřevorubci mýtili jeho lesní rodiště a někteří se na tom místě hned usazovali, protože tušili, že dlouho nezůstane opuštěno. Nová vesnička dostala jméno Orlová, z dřevěné kaple byl záhy kamenný kostelík a u něho klášter mnichů benediktinů.

Kazimírek se neměl stát panovníkem po otci, určili ho, aby byl duchovním, a když dospíval v jinocha, poslali ho rodiče právě k mnichům benediktinům, ne však do Orlové, nýbrž do daleké Francie, kde byl v Cluny nejpřísnější klášter benediktinské řehole. Kazimírovi bylo osmnáct let, když dostal z domova smutnou zprávu o smrti svého otce Měška II. Věděl, že na trůn nastoupí jeho starší bratr Boleslav II. V tu dobu měl snad už složeny řeholní sliby a pochyboval, že by kdy uzřel matku, bratra vládce a domovinu. Pokud z ní dostával zprávy, byly čím dál smutnější. Ani za otcova panování nebylo v Polsku dobře. Měšek II. musil bojovat o trůn se svým bratrem, utekl do Čech, a teprve když jeho bratr byl zabit, mohl se vrátit, ne však jako samostatný panovník, ale jako leník německého císaře. Nyní po jeho smrti nastalo období strašných nepořádků a dokonce bratrovražedných bojů. Nový panovník se znechutil Polákům pro svou přízeň k Němcům, vyhnali jeho i Rejčku ze země, pohané se pozdvihli proti křesťanům, bořili kostely, vraždili duchovní i úředníky a v bezvládí se země drobila na spoustu samostatných knížat.

Těch zmatků užil český kníže Břetislav, opanoval nejen Moravu, kterou odňal Čechům Boleslav Chrabrý, ale zmocnil se značné části Polska a do polských věcí se zamíchal německý císař Jindřich III. a dal souhlas, aby byl na polský trůn povolán – mnich Kazimír.

Poslové, kteří přišli se všemi těmi truchlivými zprávami a se žádostí, aby se vrátil, vylíčili mu tak dojemně bídu rozsápané vlasti, že se odhodlal opustit tiché klášterní zátiší a pustit se do díla mezi svými. K zrušení klášterních slibů potřeboval souhlasu papežova, a když jej dostal, vydal se na cestu prý jen v průvodu šesti set rytířů. Vedl je krakovský vojvoda. Když se blížil k nešťastné domovině, namířil si podle pověsti končinou, kde stála tvrz Bialowice. Projel měchovickým lesem a rozhlížel se, uvidí-li známou věž na pahorku. Bialowice bylo neveliké sídliště, skoro jen ta věž z mocných trámů, kde žil královský kastelán.

„Kde jsou Bialowice?“ ptá se Kazimír krakovského vojvody.

„Český kníže,“ začal váhavě vojvoda.

„Byl tu?“ vskočil mu do řeči Kazimír.

Vojvoda jen přikývl. Věděl, že nový panovník brzy spatří i jinde stopy válečného tažení, vždyť mu o tom přece sám v klášteře vykládal. Mlčky jeli dál po kamenné hrázi, až se dostali na okrouhlou vyvýšeninu. Kolem se leskly hladiny rybníků, mezi nimiž stávala věž. Nyní se tu válely jen ohořelé trámy. Na nich seděla skupina mužů. Podle oděvů to byli včelaři z okolních lesů, myslivci a horníci.

„Byl tu nepřítel?“ opakoval Kazimír zbytečnou otázku.

„Byl tu,“ přisvědčili ponuře, jejich obličeje se však vyjasnily, když zvěděli, že hovoří s králem. Kazimír jim hned slíbil, že místo obnoví a že se bude nazývat Byltu. Z toho časem vzniklo jméno Bytum.

S obnovou to ovšem nešlo rychle. České vojsko bylo ještě v zemi. Naši předkové zřídka podnikali útočné výpravy, ale tehdy za knížete Břetislava si vedli krutě. Když odtáhli, Poláci volali do mnoha míst nové osadníky. V Bialowicích žilo už před válkou několik rodin patrně z Lužice, protože jednomu se říkalo Janko. Ten se vypravil do starého domova, aby pozval své známé do Polska. Přivedl asi třicet horníků s rodinami a ti dávali doly do pořádku. Na tom Kazimírovi záleželo. Bytumské šachty měly zvláštní název: Čarli. Prý po Čarlinovi, králi skalních mužíků.

Král by byl rád po odchodu českého vojska vyhubil zbytky pohanství. Udržely se zvláště v Lubíně u Lehnice. Kazimír mohl násilím přestěhovat pohany do jiných končin, rozptýlit je mezi křesťany, ale toho způsobu nechtěl užít. Jednoho dne dostali všichni obyvatelé rozkaz, aby se shromáždili, rozdělili se podle svého vyznání a každá skupina aby zasadila stejně vzrostlou lipku. Stromky měly růst několik let a ti, kdo vypěstují pěknější strom, mohou zůstat v Lubíně, druhá skupina se vystěhuje.

Všichni potom se chodili dívat, jak lipky rostou, ošetřovali je, zalívali – a pohané měli radost: jejich stromeček bujně rostl, lipka křesťanů živořila. Po dvou letech však nastal obrat: ta chudinka začala neobyčejně rychle vyspívat v strom a daleko předstihla lipku pohanů. Ti tedy buď přijali křesťanství, nebo putovali do nových domovů.

Král Kazimír založil v Lubíně klášter a poslal do Francie vzkaz, aby šest řeholníků přišlo z Cluny do Polska a ujali se tu práce. Králi začali jeho poddaní říkat Mnich, ale potom posměšné jméno změnili. Kazimír žije v paměti Poláků jako Obnovitel. Umřel roku 1058 po panování téměř dvacetiletém.

POKLADY PETRA VLASTA

Už když se s nimi objevil v Polsku, nikomu nešlo na rozum, kde jich tolik nashromáždil. Každý měl jiný výklad. „Náš král se proto vypravil na dobytí Pomořan,“ vykládali jedni, „aby mu k nim pomohl. Petr je rodem Dán. Jeho otec ukryl poklad zavražděného dánského krále a syn jej chtěl vyzvednout za pomoci našinců.“

„To je nesmysl,“ namítali druzí, „náš král si bude chtít dobyté Pomořansko zajistit, a proto se bezpochyby s Dánskem spolčí. Dánové by nepodali ruku tomu, kdo by jim odnesl poklady.“

Toto bylo pravda, ale jedno bylo také jisté: že v Dánsku nebylo v dávných dobách o poklady nouze. Hromadil je tam Sven, divoký dobrodruh, který vlastního otce Haralda Blatanda vypudil do Švédska a se svou družinou plenil pobřeží Severního moře. Poláci o tom věděli, a snad právě proto někteří začali roztrušovat něco jiného: Petr Vlast prý je syn piráta, který olupoval lodi v Baltickém moři se plavící. Byl to prý odvážný muž z národa Vendů.

Petr zprvu konal platné služby své vlasti, bojoval proti Němcům, ale když v bojích všechno ztratil, stal se námořním loupežníkem. Teprve předčasná smrt jeho manželky ho vzpamatovala. Měl ji rád, a když ho tak náhle opustila, měl to za boží trest. Nechal prý svého nekalého zaměstnání, a než se sám ubíral ze světa, vyžádal si na synovi slib, že se nedá jeho cestou, že se při nejbližší příležitosti vrátí mezi své krajany a bude pokračovat v tom, co sám zrádně opustil: v obraně vlasti. Petr prý skutečně stejně slibně začal jako kdysi jeho nebožtík otec, ale také prý stejně zradil sám sebe a věc svého národa: oženil se s Ruskou, neobyčejně sličnou dívkou, a nyní se odebral sem do Polska, aby užil svých pokladů.

Kolik děr, tolik syslů, kolik hlav, tolik smyslů: řečí bylo habaděj, tolik, až to Petra Vlasta konečně omrzelo a snad sám dal rozšířit vysvětlení, jak se dostal k svému nesmírnému bohatství.

Jednoho dne prý lovil se svým sluhou, a když ho přemohla únava, lehl si k spánku na břeh uzounké lesní stružky. Meč odhodil tak, že padl přes vodu. Věrný sluha bděl nad jeho bezpečím, nebylo mu třeba zbraně. Kolem bylo ticho, tak hluboké ticho, že lesní myška vylezla bez bázně z doupátka a namířila si na druhý břeh potůčku po čepeli meče hraběte Petra.

Když se spáč probudil, povídá: „Měl jsem divný sen. Zdálo se mi, že utíkala myš po železném mostě a vběhla pod kořání stromu, kde prý je uložen veliký poklad.“

„To je zvláštní,“ divil se sluha, „já jsem prve myš opravdu spatřil, běžela po vašem meči.“

I pochopil prý pán, že to je onen železný most, vyptal se, kde zvířátko zmizelo, oba začali hrabat a kopat a vynesli z lesa ohromný poklad.

Buď jak buď, Petr Vlast byl v Polsku se svým ohromným majetkem a země ho potřebovala. Byla vyčerpána válkou o trůn. Boleslavův nevlastní bratr Zbyhněv, kníže Mazovský, se spojil s německým císařem Jindřichem V., aby s jeho pomocí Boleslava III. Křivoústého připravil o trůn, a trvalo dosti dlouho, nežli byli Němci vyhnáni a Polsko se upokojilo. I sám král potřeboval peněz, zvláště když se připravoval k své druhé svatbě. Boleslav, Slovan, po otci Piastovec, po matce Přemyslovec, zatoužil po Němkyni. Jmenovala se Salomena z Bergu, a byla to rodná sestra Richsy či Rejčky, která se provdala za českého knížete Vladislava. Do polské královské rodiny se však dostala ještě jedna Němkyně, méně ušlechtilá, než byla Salomena. Boleslav III. měl již dospělého syna a ten si zajel pro nevěstu do Rakous.

Vzal si za manželku Anežku, dceru Leopolda, vévody Rakouského, která se pyšnila tím, že je vnučkou německého císaře.

Na cesty za nevěstami do dalekých končin, na sněmy a sjezdy a rozmanité podniky Petr Vlast králi ochotně půjčoval a získal si tak jeho přízeň. Boleslav III. ho učinil svým zástupcem v Kališti i v památné Krušvici a konečně mu udělil i kastelánství ve Slezsku. Tak se stal Petr Vlast takřka prvním po králi a po jeho synu. Mnozí hádali, že je také jedním z nejšťastnějších lidí ve všem Polsku. V tom se však velice mýlili. Krásná žena – zbytečná starost, říká přísloví. Vlastova žena byla tak sličná, že po ní mnozí toužili, a na polském dvoře v Krakově zlí jazykové tvrdili, že to s manželskou věrností nebere na zlaté vážky, že se na cizí muže usmívá vlídněji než na vlastního. Nejdříve to říkali jen ti, kdo manželům nepřáli jejich blahobyt a postavení, potom však nad Petrovou ženou kroutili hlavou i takoví, kteří se pomluvami nešpinili; jen on sám nic nepozoroval. Hleděl si veřejných věcí, spravoval svěřené úkoly a dohlížel na stavby. Zdálo se, jako by opravdu měl něco z mládí na svědomí a jako tak mnozí tehdáž byl jist, že si nakloní přízeň nebes, dá-li budovat svatyně a kláštery. V Polsku a ve Slezsku prý dal vystavět na sedmdesát kostelů. I světské stavby se mu připisují, jako zbudování hradu Sobotek. Lovci ho zvláště velebili za to, že dal postaviti příbytek pro ně v kraji, kde nebylo dost bezpečno. Bylo to v Soboteckých vrších a dům dostal zvláštní jméno: Petr v lese. U toho loveckého útulku vznikla nová slezská osada.

Sešel-li se král Boleslav III. Křivoústý se svým přítelem Petrem, dost možná, že si navzájem otvírali srdce a svěřovali si, co by jiným nepověděli. Oba užíraly výčitky, že jednali jinak, než jak činit měli. Petrovo příjmení samo mu bez přestání připomínalo, že zradil svou otčinu, a v nitru králově žila stále palčivější vzpomínka na bratra Zbyhněva. Je pravda, že zasloužil trestu, ale vzít někomu zrak, to je mnohem, mnohem horší nežli připravit někoho o kralování. Oslepený Zbyhněv byl nadto uvržen do strašného žaláře a tam k němu konečně našla cestu milosrdná smrt, když bratrovo srdce milosrdenství neznalo.

Přicházely chvíle – nejčastěji za bouřlivých nocí – kdy král jako by docela jasně viděl ubožáka tápati tmou žaláře a všechna hrůza, kterou slepý bratr někdy prožíval, nyní padala na něho.

„Rádcové mne svedli,“ omlouvával svůj čin, „sám bych byl na tu myšlenku ani nepřipadl.“ Věděl však, že tím jeho vina není menší, trápil se stále dál.

„Nemohu-li nic už spravit svou lítostí,“ řekl si konečně, „musím se postarat, aby se takové smutné události v mém rodě neopakovaly.“

Domníval se, že zabrání bratrské nevraživosti a závisti, když ještě za svého života rozdělí Polsko mezi své čtyři syny a nakáže jim, aby dva prostřední poslouchali nejstaršího bratra Vladislava a postarali se o nejmladšího sourozence, teprv dvouletého. Boleslav III. dal všechno do pořádku, jak rozuměl, ale někteří prozíraví lidé v Polsku říkali, že to nic platné nebude, že z toho naopak nevzejde nic dobrého. A měli pravdu.

Snad by bylo všechno jakž takž šlo, ale nejstarší syn Boleslavův záhy mohl želet, že si zajel pro nevěstu do ciziny. Anežka Rakouská hned po smrti svého tchána vystrčila drápky. Nikterak se nechtěla spokojit tím, aby její manžel ovládal toliko Krakovsko.

„Proto jsem se za tebe nevdala, abych byla královnou nad takovým cípkem země,“ myslívala si a v duchu žehrala na to, že její muž je takový budižkničemu, kterému je všechno jedno. Vladislav byl člověk mírné povahy a nejednostejnými koňmi se špatně formaní. Na krakovském dvoře vznikl nelad, německé komonstvo královnino také by nejraději bylo poroučelo polským dvořanům a Vladislavovi předpisovalo, co má dělat. Od Vladislava se počali odvracet staří přátelé a královna čekala, co udělá Petr Vlast. Byl přítelem tchánovým a snad se dá získat pro její ctižádostivé plány...

Chytrá Anežka začala opatrně, ale brzy pochopila, že Petr Vlast se nedá na její stranu.

„Nechceš – nech být,“ řekla si, „však já tě ode dvora dostanu.“

Zatím mezi Petrem a Vladislavem trvalo stejně důvěrné přátelství jako dřív mezi Petrem a Boleslavem III. Jednoho dne se spolu vydali na lov a tak se zabavili, že je v lese překvapila noc. Co zbývalo, než si najít nocleh pod stromy na mechu? Oba byli zvyklí jinému pohodlíčku, nemohli usnout, i bavili se dlouho rozhovorem. Zbytečné řeči škodí a mrzutost plodí: krále svrběl jazyk, vzpomněl si na povídačky u dvora o Petrově manželce, neudržel se a vypustil z úst jedem napuštěnou poznámku. To slezského kastelána pobouřilo. Vymrštil se z mechového lože a vmetl do královy tváře něco velmi podobného: naznačil, že ani paní Anežka není výlupek všech ctností, ani zářivým příkladem manželské věrnosti, že se leccos povídá o její nápadné přízni k Němci Tobiášovi. Slovo dalo slovo, král si připomínal, že je prvním pánem nade všemi a Petr Vlast jeho poddaným, proto mluvil velmi podrážděně, ale potom zbystřil pozornost, když Petr Vlast užil příležitosti a pěkně od srdce králi pověděl, co si polský národ myslí o Němcích, jimiž se jen hemží na polském královském dvoře. Král už sám pozoroval, jak se jeho dobří přátelé ode dvora vytrácejí, protože se jim život u dvora znechutil, a nyní musil přiznat, že Petr Vlast má v mnohém pravdu. Umínil si, že si dá pozor, že se přesvědčí o manželčině oddanosti.

Po návratu z honby zbystřil svou bdělost, ale vypravuje se, že noční rozhovor nebyl jen tajemstvím královým a Petrovým: nějaký slídič jej vyslechl a královně všechno prozradil, proto král našel všechno v pořádku a měl Petra Vlasta za ničemného pomlouvače. Kastelán vycítil, že král k němu ztratil důvěru i lásku, proto se odstěhoval do Vratislavě. Za přátelství královo měl náhradu: úzce se spřátelil s polabským knížetem Jaksou, a když se měl Jaksa ženit, nabídl, že mu sám vystrojí veselku. Nevěsta byla Slezanka.

Královna Anežka zvěděla, že na tu svatbu se sjede mnoho hostí, mezi nimi královi bratři a samí vlastenci, kteří jsou hotovi hájit jejich práv proti ctižádostivé Anežce. Kdyby bylo šlo po jejím, byla by je všechny stihla královnina msta, na tolik si však netroufala, zatím se chtěla spokojit tím, že dostane do své moci Petra Vlasta.

Oddavky byly vykonány, svatebčané seděli u tabule v slavnostně vyzdobené síni, když najednou se vratislavské ulice naplnily ozbrojenci v brněních. Měli spuštěná hledí a tasené zbraně. Někteří zůstali v městě, jiní se hnali na koních do hradu. Naplnili nádvoří, chodby a hodovní síň. S ustrnutím čekali svatebčané, co se bude dít. Stáli bezbranní proti mnohonásobné přesile. Nedělo se nic víc, nežli že ti nepozvaní hosté vychvátili ze středu hostí kastelána Petra, svázali jej a odvlekli. Na jeho obranu holými dlaněmi nebylo pomyšlení. Zpráva o té události letěla Slezskem i celým Polskem a všude budila zděšení, všude soucit. Poláci v tom viděli křivdu, učiněnou na muži, jenž stál při jejich věci, a hned se začali radit, jak by mu pomohli z moci mstivé královny. Snadné to nebylo. Anežka se rozhodla, že mu zchystá horší osud než před časem její tchán svému bratru Zbyhněvovi: že ho dá zbavit nejen zraku, ale také jazyka. Petr byl uvržen do těžkého žaláře, ortel mu byl oznámen a nešťastník žil v hrozném očekávání, kdy k němu vstoupí katané, aby vykonali královnin rozkaz.

Mezi těmi, kdo se starali o Petrův osud, byli také sudoměřický vévoda a hnězdenský arcibiskup. Ti si počínali nejodvážněji. Jednoho dne se ozvaly za dveřmi Petrova žaláře kroky.

„Už jdou – jsem ztracen,“ pomyslil si Petr a sbíral všecku svou statečnost, aby hroznou chvíli přečkal připraven, aby se jeho zavilá nepřítelkyně nemohla těšit z jeho zoufalství. Nebyli to však vykonavači královnina zločinu, kdo vstoupili. Byli to jeho přátelé. Jeden z nich nesl obvazek.

„Nezbývá ti nic jiného, nežli aby sis nyní hrál na slepého a němého žebráka – královna dovolila, abys byl po vykonání ortelu propuštěn na svobodu, chce tě však vidět poníženého a nešťastného. Nesmíš ani slůvkem dát najevo, že ortel nebyl vykonán.“

Petr si opravdu musil nějakou chvíli hrát na zmrzačeného ubožáka. Jednoho dne však doletěla na krakovský dvůr k uchu královninu podivná zvěst: ten, kterého kázala oslepit a zbavit jazyka, nabyl úplného zdraví.

Královna se zděsila. Nemyslila jinak, než že samo nebe zasáhlo do osudu nevinného, a lekala se dalších věcí. Měla proč. Jakub, hnězdenský arcibiskup, se postaral, aby byla stižena papežskou klatbou. Poslední Poláci se ihned vytratili ode dvora, zůstali tam jenom Němci, ale nadarmo spoléhala na ně a na svého strýce, německého císaře Konráda. Konečně ji opustil i vlastní muž, kterého odcizila jeho národu. Její věrní utrpěli porážku ve vzbouřeném Poznaňsku. Nakonec s nepatrným zbytkem svých krajanů se zavřela do Krakova a byla ráda, že jí poslové německého císaře vymohli svobodný odchod z obleženého města. S hanbou, všemi Poláky proklínaná, odcházela ze země, kde rozsévala jen zlo. Ještě u německého císařského dvora dělala všemožné pokusy, aby Konráda III. štvala proti Polsku, těšila se na chvíli, až německé vojsko zaplaví zemi, která ji sice ozdobila královskou korunou, ale nechtěla tancovat podle jejího pískání. Na ni tvrdě zanevřela, ale jen se tou nenávistí sama užírala – císař měl co dělat se svými nepřáteli Velfy a nepopřával sluchu Anežčiným mstivým plánům.

V té době, kdy hvězda Anežčiny slávy zacházela, prožíval Petr Vlast časy navrácené rodinné spokojenosti. Když jeho manželka uslyšela, že jejímu manželi vyřízli jazyk, a spatřila ho s obvazem na očích, ubohého slepce, jak se domnívala, hnuly se v ní všechny lepší city: padla mu k nohám a prosila s pláčem, aby jí odpustil všechno hořké, co mu v životě způsobila. Jaká radost, když ji Petr sevřel do náruče, když jí zdravým jazykem šeptal slova dokonalého odpuštění a konečně si strhl obvazek se zdravých očí! Dívaly se na ni radostně, v tušení nového štěstí. A přišlo. Oba začali žít novým životem a dokonce se mohli těšit z narození dítek, jimiž do té doby jejich manželství požehnáno nebylo.

Boleslav IV. Kadeřavý, nástupce Vladislavův, vrátil Petrovi statky, zabavené Anežkou, a byl by mu vrátil také hodnosti, kdyby byl Petr o ně stál. Ten se však rozhodl jinak: nechtěl slávu, rozhodl se, že užije svého pokladu ve prospěch země, jež se mu stala druhou vlastí, ve prospěch lidu, mezi kterým zdomácněl. Umřel roku 1153 a byl pochován v Elbinku.

NA LEHNICI

I potomci Piastova rodu v Polsku byli raněni neblahou slovanskou vlastností, která též v rodě Přemyslovců natropila tolik zlého a zeslabovala skoro všechny slovanské státy: vzájemnou nevraživostí. Dost příčin k projevení nesvornosti dával zákon staršinství, i v Polsku vládnoucí. Údělná knížata měla poslouchati velkovévodu krakovského, činila to však nechutě a kde mohla, snažila se vymknout z tohoto závazku. Národu neprospívalo, že těchto údělných knížat bylo mnoho. Polsko tím bylo rozdrobeno. Ti, kdo dostali pod svou správu slezské kraje, přátelili se s Němci a povolávali německé osadníky. Jindřich I. Bradatý, poručník Boleslava V. Stydlivého, i jeho syn Jindřich Pobožný dokonce někdy vyháněli své vlastní poddané, aby do jejich dědin usadili Němce. Jiný z údělných knížat, Konrád Mazovský, pozval do své země dokonce řád německých rytířů, aby bojoval proti pohanským Prusům. Na Jindřicha I. Bradatého však Poláci vzpomínali rádi jako na sjednotitele Slezska a rozšiřitele země až k Vartě. Pověst o něm vypravuje, že jednou na honě zabloudil a jako by byl překročil bludný kořen, nemohl se vymotat z místa, kde bylo plno záludných třasovisek. Družina byla kdovíkde, na vévodovo úzkostlivé volání nikdo neodpovídal. I hledal dál mezi ostřicemi a sítím pevnou pěšinku, při vší opatrnosti však se mu nepodařilo, naopak vkročil na místo, kde se začal propadat do bahna. Zapadal hloub a hloub a již ztrácel naději na záchranu. I počal úpěnlivě volati k Bohu a dal slib, že vyvázne-li životem, dá v té končině postavit kostel i klášter. Sotva to vyřkl, vystoupil z nejbližší houštiny jakýs uhlíř, podal vévodovi hřeblo10 a tak jej dostal na pevnou zemi. Vévoda padl na kolena a děkoval nebesům, potom se jal ohlížeti po svém zachránci, aby jej bohatě odměnil. Uhlíře však nebylo. Zmizel, jako by se byl do země sám propadl.

Vévoda dal močál odvodnit, kus lesa vymýtit a roku 1203 položil základní kámen k stavbě. Voda, která se držela dříve v půdě a tvořila v ní mokřiny, byla svedena do studánky za oltářem nového kostela. Stavba rostla, už i klášter byl vybudován, ale místo bylo ještě bezejmenné. I tázal se vévoda jednoho dne jeptišek, jež v novém klášteře hodlal usaditi, potřebují-li ještě něčeho.

„Nám třeba nic,“ odpověděly, i dáno prý místu jméno Třebnice. Tam, kde dříve byla lesní pustina, nastal živý ruch, poutníci přicházeli a založili osadu. Také okolí Třebnice bylo osídleno a po okolních pahorcích bylo rozseto na padesát rytířských hradů nebo tvrzí. Až se tomu ve Slezsku divili a nějaký čtverák našel pro to žertovné vysvětlení.

Čert prý si jednou udělal zábavu: nastrkal všechny šlechtice do pytle a táhl je po břehu Odry. Rytířům se ovšem v pytli nelíbilo, i snažili se dostat se ven. Když je čert vlekl po třebnických vrších, podařilo se jim udělat do měchu díru, mnoho jich vypadlo a již zůstali, kde byli – každý si zřídil sídlo na Třebnicku.

Vévoda Jindřich I. Bradatý si kraj velmi oblíbil, přál klášteru a vyslovil rozkaz, až jednou umře, aby ho v třebnickém kostele pochovali. Také jeho žena vévodkyně Hedvika měla Třebnice ráda – vždyť tam byl zachráněn muž, kterého věrně milovala. Občas mívala o něho starosti. Znala jeho lásku k lovu a věděla, že podobná příhoda, jaká se mu stala na Třebnici, se může opakovat. Opravdu byl vévoda ještě jednou na honu v nebezpečí. Lovil v překrásných hvozdech u Frankensteinu – bylo to na podzim roku 1220 – a spatřil medvěda. Byl to chlapák, starý mrzout. Takoví bývají nejzuřivější. Snad se vévodovi přece jen chvěla ruka, jeho kopí zvíře minulo. Než mohl vytasit meč, medvěd skočil na útočníka a strhl ho s koně. Vévoda se již viděl rozdrcen v příšerné náruči silné šelmy, v rychlosti však opakoval, co učinil u Třebnice – dal slib, vyvázne-li, že na tom místě dá vybudovati kapli ke cti sv. Petra a Pavla. Vtom kdosi zasáhl. Nějaký myslivec včas přiskočil jako šíp, chytil odvážně medvěda za pracky, jimiž už už svíral vévodu Jindřicha, a ten mohl sáhnout po meči.

Tentokráte vysvoboditel nezmizel. Byl za svůj hrdinný a obětavý čin povýšen do šlechtického stavu a dostal celou okolní krajinu. Založil tam dědinu a podle pracek ji pojmenoval Pracan. Jeho potomci užívali znaku kopí a zkřížených medvědích tlap, nad erbem pak výzdoby v podobě dvou medvědů.

Osm let po té události trhlo na vévodu potřetí zle. Týž Konrád Mazovský, který pozval do své země řád německých rytířů, se mu stal nepřítelem a ve srážce u Skály a Meziboru jej porazil. Vévoda Jindřich byl zajat a dopraven do Plocku v Polsku.

Zpráva o prohrané bitvě a vévodově zajetí způsobila na Lehnici zděšení. Kněžna Hedvika však neupadla v neplodný nářek – hned se vydala na cestu, aby manželovi pomohla v neštěstí. Nedbala, že sama se vydává v nebezpečí. Myslila jenom na Jindřicha a přijde-li včas, nezahubí-li ho Konrád dřív, než mu ona vyžádá milost. Vypravuje se, že jednoho dne nocovala tam, kde je nyní jeden z nejstarších hornoslezských kostelů sv. Hedviky – u Plesu. Když se po neklidné noci probudila, ranní slunce ozařovalo líbezný lučinatý kraj i na jihu modravé pásmo Beskyd. Krásně, krásně bylo kolem smutné poutnice, ona však tím lítostivěji myslila na chotě, který se nemůže těšit z pohledu na volnou přírodu ani ze sluneční záře. Je někde pod zemí, v kobce, kam snad ani paprsek nepronikne. I dala tentokráte slib ona – dostane-li se její muž na svobodu, že kostelík bohatě obdaruje. A nebesa potřetí vyslyšela. Vévoda se šťastně vrátil do svého domova.

Jak se starala Hedvika o Jindřicha, tak se staral vévoda o ni. Také mu dělala starostí dost. Byla velmi zbožná a v duchu své doby se snažila sloužit Bohu nejen dobročinností, ale také nadmíru odříkavým způsobem života. Když svého manžela obdařila třemi syny a třemi dcerami, prosila ho, aby ji zbavil manželských povinností, že by ráda zbytek života věnovala jen Bohu. V přítomnosti biskupově dostala svolení a vévoda ji následoval s podivným slibem, že se do smrti nedotkne nůžkami svých vlasů ani vousů – odtud v historii jeho jméno Bradatý.

O zbožnosti a dobročinnosti vévodkyně Hedviky se vypravují četné příběhy. V Třebnici, kde je nyní kříž a kamenná socha Hedvičina, je pět hliněných, kameny obložených „stolů“. Tam prý vévodkyně třikráte do roka chystala okolní chudině nadílku: mouku, chléb, hrách, sůl, obilí i zvěřinu. Nuzní by byli pro ni do ohně skočili. Pamatovali si každé místečko jejím pobytem posvěcené a dávali jim po ní jména. Kdo přichází do Vratislavě k Třebnici, má před sebou při samém městě pahorek, odkud se otvírá rozhled po okolí do dálky a do šíře. Tam prý vévodkyně, putující ráda pěšky z Lehnice, odpočívala. I dostalo to návrší název Hedvičin odpočinek a po čase byla na něm zbudována kaple.

Tam, kde vévodkyně nestačila zmírnit lidskou bídu, přimlouvala se u jiných, nejčastěji ovšem u svého manžela. Podpory pro chudé prý tak často vkleče vyprošovala, až měla kolena ztvrdlá. Snad proto, že z vlastní zkušenosti poznala, jak těžké úzkosti zakoušejí ti, kdo mají někoho ze svých milých ve vězení, leželi jí na srdci zvláště vězňové. Mívala starost, aby nebyli trestáni nevinní, a s mateřskou láskou se věnovala hlavně těm, kdo se sice provinili, ale svého činu upřímně želeli. Jednou se stalo, že byl nějaký nešťastník omylem odsouzen a popraven dřív, než mohla vévodkyně Hedvika něco učiniti na jeho záchranu. Od rána se jeho bezduché tělo houpalo na šibenici, probudilo se však k životu na úpěnlivé prosby Hedvičiny.

Jindy seděla paní u krbu s modlitební knihou v ruce, ale únava ji přemohla a dřímota jí zamkla víčka, dřív než mohla knihu odložit. Sklouzla jí s klína – a padla rovnou do plamenů. Jak zašramotila, vévodkyně se vzbudila a strnula. Tehdy se knihy rozmnožovaly jen opisováním, každá znamenala mnoho práce i peněz, bývaly zdobeny ručními malbami a ztráta takové věci bývala sotva nahraditelná. Hedvika hmátla rychle do krbu a hle – kniha nebyla ani trochu poškozena.

Jak se otevřelo jaro, vévodkyně se na hradě nezdržela. Putovala sem tam jako obyčejná poutnice, v prostém oděvu, aby ji nepoznali, aby ji nehostili. O to nestála. Přicházely však chvíle, kdy by byla lidského přispění a pohostinství potřebovala a právě proto se jí ho nedostalo, že ji lidé nepoznali. Jednou za horkého letního dne přišla do dědiny umdlena, uprášena, žízniva. I zaťukala na dveře prvního stavení a prosila, aby jí dali napít. Nadála se, že žádost bude najisto splněna a hle – ani s ní nemluvili, dveře jí přibouchli před nosem. Šla do sousedství – stejná nevlídnost ji uvítala. A když se totéž opakovalo i dál, neudržela se vévodkyně a nahlas se podivila tvrdosti srdce tamějších lidí.

„Ale my nemůžeme rozdávat kdekomu vodu,“ řekli jí, „nemáme v obci studně ani studánky a dešťová voda, kterou si nachytáme, nám nestačí. Sami trpíme žízní.“

„Ach, to je něco jiného. Nemáte-li vody, pomohu vám k ní,“ řekla poutnice a otočivši se, ukázala na blízké místo se slovy:

„Tady kopejte. Neukáže-li se vám voda zde, nenajdete ji nikde jinde.“ S nedůvěrou se chopili občané motyk a lopat. A hle – netrvalo dlouho, narazili na spodní vlhkost. I kopali s větší chutí dál, až jim pod nástroji vyprýštil pramen. Zatím zvěděli, kdo byla poutnice, která jim vzácnou radu dala, a na její památku byla studna nazvána Hedvičinou.

Vévodkyně byla obdařena prorockým duchem a to je dar, z něhož nebývá vždy potěšení. Synu Konrádovi předpověděla náhlou smrt, a když ve snách spatřila také druhého syna Jindřicha, jak spěchá do nebe, tušila, že ho nepřežije. Jindřich byl dědicem jejího ducha, nerada by ho byla ztratila, ale vědouc, že ničeho nezmění, připravovala se raději, aby tu ztrátu statečně nesla.

Její tušení nabylo jasnější podoby, když proskočily zprávy, že se od východu žene tatarské nebezpečí. Tataři postupovali z Ruska úžasně rychle a právě ten chvat obávaných zhoubců budil největší zděšení.

Pajdar, synovec mocného chána Batu, vyrazil po velikém vítězství nad Rusy u Kyjeva k západu a postupoval vítězně. Na Popeleční středu – 13. března roku 1241 – dobyl Sandoměře a lámal každý pokus Poláků, aby ho donutili k návratu. Když se blížily tatarské voje ke Krakovu, nikdo se nenadál, že toto památné město padne tak záhy do jejich rukou. Od Krakova postupovali pustošitelé k Ratiboři. Tehdy vévoda Měšek dal spáliti most přes Odru, dobře obsadil hrad, ale nezůstal tam. Zvěděv, že vévoda lehnický Jindřich II. Pobožný shromažďuje hlavní sílu vojska u svého sídla, odtáhl mu na pomoc.

V Ratiboři měl velení zámecký purkrabí Bartak Lasata. Tin-fu, vůdce Tatarů, vzkázal obleženým, že si přeje, aby se vzdali na milost a nemilost, a na znamení, že nikoho šetřit nebude, dal nad svůj stan vztyčit černou korouhev ohavnými figurami pomalovanou. Lasata odmítl jeho návrh. Tatarské vojsko tedy dostalo rozkaz, aby zlezlo hradební zdi. Pokoušeli se o to se vší sveřepostí, ale Ratibořští je zasypali deštěm střel. Jedna trefila Tin-fua a tím se město zachránilo. Naříkajíce odtáhli Tataři od hradeb a bezhlavou mrtvolu svého velitele odnášeli s sebou. Namířili si k Vratislavi. Purkrabí Lasata poručil, aby Tin-fuova hlava byla na výstrahu Mongolům přibita šípem na hradní bránu. Po návratu vévody Měška byla sňata a zazděna do výstupku hradní kaple, ale její obraz byl na omítku namalován. Má-li se prý na hradě přihodit neštěstí, otvírá se zeď a Tatarova hlava se koulí k nohám toho, kdo je ohrožen. Hradní čeleď chodívala mimo to příšerné místo jen s modlitbou na rtech. Po čase byla namalovaná hlava nahrazena kamennou a je tam podnes.

Tak dobře jako Ratiboři nevedlo se však jiným slezským městům. Když ani Vratislav se Tatarům neubránila, padl strach na všecky.

Vévoda Jindřich II. byl švagrem českého krále Václava I., měl za manželku jeho sestru Annu. Václav spěchal Jindřichovi ku pomoci, ale Tataři byli mnohem rychlejší. Na Lehnici se řítilo nebezpečí tak chvatně, že vévoda ani nevyčkal konce bohoslužeb. Vévodkyně Hedvika, ač věděla, že jejího syna čeká porážka a smrt, ani slovem ho nezdržovala od konání povinnosti. Když Jindřich vyjížděl, spadla s chrámové věže taška a tak tak že mu nerozpoltila hlavu. Všichni v tom viděli výstrahu a radili, aby se vrátil, ale Jindřich nedbal znamení. Jeho vojsko rozmnožily také řady německých rytířů – nebezpečí se hrnulo nejenom na západní Slovanstvo, nýbrž na celou Evropu a v takové chvíli velmistr neváhal spojiti své síly s Jindřichovými.

U Lehnice, kde je nyní obec Wahlstadt, se rozpoutala bitva. V křesťanském vojsku se našli zrádci a jejich vinou polské voje zakolísaly. Vévoda Jindřich spolu s velmistrem řádu se pokusili napravit chybu a zdálo se, že budou mít úspěch, ale v rozhodné chvíli vztyčili Tataři proti nim korouhev, která všecky polekala. Byl na ní ležatý kříž a na konci žerdi bradatá lidská hlava, z níž prý vycházel nesnesitelný puch a jedovatý dým. Ten se rozlézal po bojišti, dusil a zahalil pohyby nepřátel, takže křesťanští bojovníci nemohli vidět, odkud Tataři chystají nové útoky. Někteří účastníci bitvy byli tak zděšeni, že později se dušovali, že Mongolové měli mezi sebou hadí potvory, chrlící z tlam oheň a jed. Ve vsích kolem Lehnice se však správněji vykládalo, že pohané neměli ani skutečné lidské hlavy ani živé plazy, nýbrž jakýsi válečný stroj na kolečkách a ten měl na zastrašenou bojovníků vpředu uměle vyřezanou hlavu ohavné podoby. Buď jak buď, u Lehnice se jim podařilo vnésti zmatek do řad slezského vojska a proraziti řady. Jindřich II. Pobožný utrpěl strašlivou porážku a jeho mrtvola zůstala na bojišti vedle tisíců a tisíců jiných věrných, kteří s ním položili život za záchranu Evropy. Tataři uřízli nešťastnému vévodovi hlavu a hodili ji do Košvického jezera. Také ostatní mrtvoly byly pohany znetvořeny – byly jim uřezány boltce a poslány v devíti pytlích Batu chánovi, aby viděl, jak velikou porážku jeho lidé způsobili křesťanům. Po bitvě bylo mnoho slezských osad načisto zhubeno a vypáleno, mezi nimi Pracan, ten byl však – jako i některé jiné – znovu zbudován od kamene.

Byla zpustošena i Zlatá Hora. Tam byl před tatarským vpádem velký rozkvět obce, v dolech prý pracovalo na půltřetího tisíce horníků. Před vpádem Tatarů dal vévoda Jindřich rozkaz, aby opustili svou práci a šli na pomoc. Pod velikým kamenem prý tedy zakopali nástroje, oblékli vojenské kabátce a vytáhli. Hrad obsadili obránci. Po bitvě u Lehnice přitáhli vítězní Tataři a marná byla obrana Zlatohorských – byli zdoláni a pobiti. Jen sedm jich prý zůstalo naživu a ti byli odsouzeni k smrti hladem. Tataři je zavřeli do tajné jizbice ve věži kostela a zazdili je. Když se v 15. století blížili k městu husité, měšťané se před nimi chtěli skrýt do chrámu a hledali v něm nejjistější úkryt. Uhodili přitom na tajnou komnatu, otevřeli ji – a našli sedm mužů v rytířském obleku, ponořených do hlubokého spánku. Když se probudili, a zvěděli, že jejich spánek trval dvě stě let, žasli a jali se děkovati Bohu – a zmizeli. Od té doby se jejich zvláštní ložnici říká „komora sedmi spáčů“.

Hůře než s těmi sedmi vyvolenými bylo s horníky po bitvě u Lehnice. Málo se jich z nešťastné řeže zachránilo a ti se společně uchýlili k Bolkenhainu. Na jakési louce se jim podařilo ubránit se loupeživé tatarské četě, ale když se vrátili domů, čekal je veliký smutek. Jejich město bylo zpustošeno, doly, které dal vévoda Jindřich pokrýt kamennými deskami, aby je nepřátelé nenašli, byly sice neodkryty, ale důlní stavby byly zničeny ohněm. Co však bylo nejhoršího – město bylo prázdné. Obránci na hradě pobiti, z těch nenašli nikoho – ale obyvatelstvo ve městě padlo do tatarské moci a bylo zavlečeno až do nitra Asie.

Už cestou ti chudáci chápali, že svou domovinu nikdy nespatří, ale konečně se smířili se svým osudem. Jak žili, tak žili. Než se ve službách tatarských pánů dočkali smrti, vykonali užitečnou práci. Chytří Tataři jim poručili, aby hledali kovy, a Slezané skutečně prý odkryli rudy na Sibiři a stali se zakladateli severoasijského hornictví a hutnictví.

Ani nevěděli, že nejsou docela zanecháni svému osudu, že se roku 1253 obětavý mnich Ruisbroek vydal za nimi na nebezpečnou pouť. Došel až za Kaspické jezero, ale když se mu nepodařilo odkrýt ani nejmenší stopu po nešťastnících, vrátil se. Nemohl tušiti, že jej dělí od zajatců vzdálenost měsíčního pochodu.

Zatím kdy odcházeli obyvatelé hornického města do zajetí, z něhož nebylo návratu, prožívala jejich domovina těžké dny. Král Václav I. byl v osudný den od bojiště na pouhý den cesty vzdálen. Doufal, že dostihne Tatary a potrestá je za jejich zločiny, Tataři ho však nevyčkali. Lehnice tím byla zachráněna – tatarské voje, zemdlené krvavou bitvou, si netroufaly svésti novou bitvu s českým vojskem, i pustili se ke Kladsku. Chtěli se vedrati do Čech, ale když našli průsmyky zatarasené, obrátili se na Moravu.

Vévodkyně Hedvika tedy přežila ztrátu milovaného syna, jak tušila. Na místě, kde padl, dala vystavět benediktinský klášter a vyhověla prosbě své snachy Anny, aby tam byli povoláni mnichové z Čech. Přišli z Opatovského kláštera. Vévodkyně navštěvovala často synův hrob i Třebnici, kde byl pochován její manžel, až na jedné té pouti ji zastihla smrt. Pochovali ji do Bartolomějského kostela. Když byla vyhlášena za svatou roku 1268, bylo její tělo přeneseno do nádherné kaple, jejím jménem nazvané.

ZLATOHORSKÝ PUTNÁŘ

Doba po bitvě u Lehnice byla by bývala pro stav polské země zoufalá, kdyby byli vítězi Tataři v zemi zůstali. Obrátili se však do Uher, o výboj v Polsku se dál nestarali. Polská říše se hned rozestoupila v samostatná knížectví a tím velmi zeslábla. Nad vévodstvím lehnicko-hlohovským panoval od roku 1242 až snad do roku 1271 Boleslav, syn Jindřicha II. Pobožného. Byl prý spojencem českého krále Přemysla II. Měl dva přídomky: Lysý a Rogatka.11 Patrně mu záhy oblezla hlava. A jako neoplýval bujnými kadeřemi, tak ani nadbytkem ostrovtipu. O tom, že měl vykradenou hlavu, svědčí také pověst, která se o něm zachovala.

Jednou se rozzlobil na nějakého putnáře ze Zlaté Hory pro jakési provinění, které nestálo za psí štěk, a hned vyřkl rozsudek smrti. Soudcové věděli, že provinilec smrti nezaslouží a že sám kat se bude rozpakovat provést ortel na člověku pro takovou hloupost. Dobrá rada byla drahá: putnáři chtěli život zachovat, ale vévodu se báli rozzlobit. Co s tím? I dali hlavy dohromady a konečně jeden z nich, o němž bylo známo, že si vždycky ví rady, i tentokrát našel kozí vrátce12:

„Víte co, ať nechá žalářník dveře otevřeny, ať si příbuzní pro putnáře přijdou, vysvobodí ho a dobře uklidí, aby nepřišel vévodovi na oči. Jemu oznámíme, že rozsudek byl vykonán.“ Přítomní rádi svolili a ten putnář, toť se ví, pánům vroucně poděkoval.

„Jen si dej dobře pozor,“ loučili se s ním, „aby tě vévoda již nikdy nespatřil, nebo to víš...“

„A to zas, pánové,“ usmíval se putnář, „neračte se obávat, nebudu přece dobrovolně strkat hlavu pod sekyru!“ A tak zmizel milý chlapík ze šatlavy, příbuzní si ho potichu dovedli domů a soudcové oznámili vévodovi, že je odsouzenec o hlavu kratší. I byli všichni jak náleží spokojeni.

V prvních dnech by byl putnář nevystrčil hlavu ze dveří ani za nic na světě. Možná však, že příbuzní mu brzy dávali najevo, že ho nemohou jen tak živit, proto putnář zatoužil po nějakém výdělku. I dodal si jednoho dne odvahy, vzal putnu na záda a pustil se městem. Vévoda ani jeho dvořané v Zlaté Hoře již nebyli, vzduch byl čistý, ale putnář se přece jen rozhlížel jako poplašený zajíc, aby nevběhl do pasti. Podařilo se mu poprvé, podruhé, potom čím dál častěji a směleji se pouštěl tam, kde si ho zjednali. Protože byl ostražitý a vždy se dobře vyptal, kdy čekají na hradě jakou návštěvu a kdy přijede sám vévoda, dlouho se mu nic nemilého nepřihodilo.

Čert však nikdy nepodřimuje a ten člověk se ještě nenarodil, který by občas neměl černý den. Jednoho dne si kráčí putnář ulicí a najednou na rohu div se nesrazil s vévodou Boleslavem. Přijížděl do brány se svou družinou a okamžitě chudáka poznal.

„Jsem ztracen,“ pomyslil si putnář, „tentokrát sekyře neujdu. Ó já bloud, proč jsem zůstával v Zlaté Hoře, proč jsem se neuklidil někam do lesů!“ Chvíli stál, celý bledý, že se podobal víc mrtvole než živému člověku, potom se obrátil a zmizel za rohem. To bezpochyby vnuklo jednomu z dvořanů, který byl do tajemství zasvěcen, dobrý nápad. Když vévoda, zlostí až do modra rudý, se tázal, proč jeho rozkaz nebyl vykonán, povídá ten fikaný pán jako mimochodem:

„Vévodská milosti, to není pranic neobvyklého, že se putnářův duch objevil za bílého dne na ulici. Není to poprvé ani naposled. Tady po kopcích je duchů hrubě mnoho, až na hrůzu! A račte se zeptat zdejších lidí, že i mužíčkové z dolů tady bývají návštěvou. Toho si tady nikdo ani nevšimne.“

Po těch slovech zase vévoda zbledl, jako by vstával z rakve. Duchů se odjakživa bál, jeho svědomí nebylo zrovna běloskvoucí, i měl za vhodné stát ode všeho, co zavánělo hrobem, v uctivé vzdálenosti. Okamžitě obrátil koně a z brány ven, pryč, aby byl do soumraku někde v bezpečí.

Do Zlaté Hory se vrátil až po letech, před samou smrtí. Té se nemohl v žádném hradě ukrýt, našla si ho, když přišla jeho chvíle. Strašil-li po smrti také nějakého hrdinu, jako byl sám, o tom už pověst nevypravuje, historikové však vědí, že na něho nevzpomínali Slezané ani Poláci tak rádi, jako na jeho rodiče. Nemohli mu odpustit, že v zemi usadil tolik německých kolonistů, kteří Slezsko skoro celé poněmčili.

POMSTA

Až na severním svahu Karpat v Haliči pramení při samé slovenské hranici říčka Ropa a spěchá bystrým tokem do Visloky. Na kopci nad ní stával za dávných časů hrad Libuše, majetek zámožného rodu Zygvultovců. Jeden člen rodu byl prudké povahy a dopustil se těžké viny. Král ho vyobcoval ze země a jeho panství zabral pro královskou komoru.

Mladému Zygvultovi, jedinému synu provinilcovu, nezbývalo, než aby vstoupil do vojska. Vyznamenal se v několika bitvách, i dostal za odměnu nevelikou část otcovského majetku. Říkalo se mu Svoboda. Byl to kousek lesnaté končiny při úpatí vysokých hor. Když utichly zbraně, Zygvult se tam usadil v nuzném, roubeném, došky krytém stavení se svým věrným sluhou Zavilou a s několika čeledíny. Nepropustné hvozdy a pásmo divokých hor je oddělovaly od světa. V té zapadlé pustině se plahočil Zygvult na svých pozemcích, se svými lidmi kácel stromy a na vyklučené půdě zakládal pole. Pracoval, pracoval, ale Zavila dobře viděl, že to nedělá s pravou chutí, že mu dílo nepřirostlo k srdci. Kdykoliv Zygvultovi zbyla chvíle, utíkal z domova. Dal se vždycky na koni jedním směrem: do rodného kraje. Objížděl hrad svých předků, hleděl na jeho zdi, věže a cimbuří jak očarován a na všecko kolem zapomněl. Myslil, pravda, na hodnou, dávno zemřelou matku, na otce, který bezpochyby už někde v cizině dotrpěl, ale nechodil si k hradu jen pro ty vzpomínky. Vedla ho tam hlavně touha, aby jednou krásný hrad byl zase jeho, aby tam mohl bydlit v bohatství a nádheře jako pán velikých statků. Za mladých let se na to těšil, nemohl se dočkat, až se ujme dědictví – a nyní žije jako jezevec, nikdo o něm neví a nikomu nemůže rozkazovat než té hrstce svých lidí, a musí s nimi pracovat jako rovný s rovnými.

Zavila ho někdy na takových vyjížďkách doprovázel, a když viděl jeho smutek, domlouval, jak mohl, ale darmo, touha po majetku seděla příliš hluboko v Zygvultově srdci.

Konečně nastala příznivá změna: Zygvult poznal pěknou dívku. Jmenovala se Rozárka a nikoho z blízkých už na světě neměla. Když se jí Zygvult zeptal, chtěla-li by s ním do samoty, nerozmýšlela se ani hodinu. Brzy tedy byla svatba. Nebylo na ní, pravda, vznešených hostí, u stolu sedělo jenom několik prostých lidiček, ale všichni se upřímně radovali s ženichem. Tušili, že se jim bude veseleji žít, že pán už nebude mezi nimi chodit jako tělo bez duše.

Netěšili se nadarmo. Pán opravdu nejezdil tak často na místa, kde strávil své mládí. Rozárka se těšila, až přijde na svět jejich děťátko, že Zygvult bude se svým osudem docela usmířen. Sotva se však octl chlapeček v náruči svého roditele, ten již spřádal jiné myšlenky nežli šťastná matka.

„Mám syna,“ říkal si, „musím se starat, abych pro něho získal něco jiného než chudá políčka v zapadlé hornatině.“ Za rok už si hošíček spokojeně hrál na upěchované zemi, ale Zygvult si představoval vlastní dětství a litoval, že si jeho dítě nemůže hrávat na kobercích v honosných komnatách. Nadarmo ujišťovala Rozárka svého muže, že je dítěti lépe v teplé roubené jizbici nežli v klenutých kamenných místnostech a že pokvete jako růžička, až se bude moci na jaře batolit po trávníce – Zygvult vedl svou. Rozárka ho často pozorovala úzkostnýma očima a přála si horoucně, aby na ztracené bohatství svého rodu dokonale zapomněl.

„Smělý, kdo se dvěma se bije,“ opakovával si Zygvult po starých, „smělejší, kdo se žení a nic nemá. Vrabec by mé jmění unesl, moucha by s ním uletěla, nemám, kde koně rozsedlat.“

„Nehřeš,“ napomenula ho jeho žena, když to jednou pronesl nahlas, „máme, z čeho bychom žili, a nádhery nám netřeba.“

„Mluvíš tak, protože jsi nic lepšího nepoznala,“ zachmuřeně namítal Zygvult.

„A což to není dobře?“ usmívala se Rozárka, „jsem spokojena s tím, co máme, raduji se z maličkého a jen tehdy se rmoutím, Zygvulte, když nás opouštíš. Mívám starost, aby tě vlci nepřepadli, nebo aby na tebe nevystoupil medvěd. Je jich po lesích dost. Také zlí lidé přepadávají osamělé...“

„Na mně by si toho popadli,“ ušklíbl se mladý muž, „na mně každý zdaleka vidí, že jsem rytíř z Nemanic.“

Jednou se vypravil Zygvult opět na cestu a dlouho, nezvykle dlouho se nevracel. Rozárka měla ve dne dost práce okolo dítěte i ve chlévě, ale když nastal večer, bývalo jí teskno. Muž ji připravoval, že tentokrát se zdrží několik dní, ale uplynul týden, minul druhý, už několik neděl žila Rozárka s dítětem sama – a Zygvult nikde. Ani zprávu neposlal, co ho zdržuje z domova. Ubohá Rozárka pobledla a hubla, protože strachem nemohla spát. Když se jedné noci opět na lůžku beze spánku převracela, uslyšela pod okny šepot. Směle běžela, otevřela okenici – a div nahlas nezajásala: to se vrátil Zygvult a rozmlouval se starým Zavilou. Rozárka utíkala odstrčit závoru, vítala chotě a jako jindy ho radostně objímala. Zarazila se, když pozorovala, že jí muž nevrací její oddanost, že ji roztržitě hladí po vlasech. Jeho myšlenky zřejmě ještě bloudí někde ve světě, odkud se vrátil.

„Co se ti stalo?“ zeptala se starostlivě. I v slabém světle měsíčního srpku pozorovala, že Zygvult je nesvůj, že se mu nechce odpovídat na otázky, kde se tak dlouho zdržel a co tam dělal. Teprve když Zavila odváděl koně a zůstali sami, pravil Zygvult:

„Raduj se, Rozárko! Zítra už nebudeš v této bídné chatrči. Uvedu tě jako hradní paní do lepších síní a naše dítě vyroste v těch místech, kde sám jsem žil jako pachole.“

Rozárka zbledla. „Nechej nás,“ prosila úpěnlivě, „tady v chudobě! Dobře nám tu bylo spolu a k mému blahu netřeba nádherných komnat, hedvábí a zlata. Zůstaňme tady!“

Tušila, ubohá, že Zygvult má podivné záměry, nekalé a nebezpečné. I přiznal se jí skutečně, že chce přepadnout Libuši, hrad svých předků, dokud jeho nynější pán dlí na hodech.

„Ach, Zygvulte, rozmysli si, co chceš udělat! Takového násilného přepadení ani král ani Sestřemil nenechají bez trestu. Uvedeš do neštěstí sebe i nás.“

„Nemohu jinak, Rozárko,“ tvrdil neústupně mladý muž, „Sestřemil mě velmi urazil a já se mu musím pomstít.“

„Co ti udělal?“

„Jel jsem přes Morderůvku, Radislavovu dědinu, i vzkázal mi Radislav, že jeho dcera slaví zasnoubení a mám být prý jeho hostem. Přijal jsem pozvání. Na hradě jsem se sešel s mnohými známými ze svých vojenských let. Odbíjelo poledne, když jsme sedali ke stolům podle stáří a hodností. V tu chvíli se otevřely dveře a vstoupil Sestřemil se svou manželkou. Pro paní bylo připraveno místo po boku nevěsty, Sestřemil měl usednout na konci tabule. Snad by se byl s místem spokojil, ale spatřiv mne počal hostiteli prudce vyčítat, že ho uráží, že mně, chudákovi, dal přednější místo než jemu, majetníku velkého hradu. Povstala hádka a při ní mne Sestřemil odstrčil z mého místa. Byl bych se mu za tu pohanu na místě pomstil, ale jeho sloužící ho bránili. Opustil jsem síň, kde se mi dostalo takového ponížení, a se mnou odjeli z Morderůvky také někteří moji přátelé. Všichni jsou pro to, abychom vykonali pomstu nad pyšným pánem. Čekají pouze na lidi z našeho okolí, abychom zesílili jejich houfy. Než se rozbřeskne, budu pánem kolébky svých předků. V chatrči se s tebou, Rozárko, loučím, na hradě tě zítra uvítám.“

Dokončiv své vysvětlení, již se Zygvult na ženu ani nepodíval, aby se nesetkal s jejíma vyděšenýma očima. Za ním zněl její usedavý pláč. Jindy by toho nesnesl, byl by se vrátil, ale v tu chvíli se již ve vratech zahustilo lidmi: na dvůr vjížděli cizí jezdci a vcházeli horalé z okolí. Zygvult jim rozdával zbraně a za chvíli s nimi opouštěl tichý domov.

Rozárka bděla nad kolébkou svého dítěte, plakala a zas úpěnlivě volala k nebesům, aby její muž nebyl uveden do pokušení, kterému by neodolal. Ach, již v něm vězí a zdá se, že není vyváznutí. Zbytek noci se zdál mladé ženě nekonečně dlouhý. Za svítání vyjelo z lesa několik jezdců. Rozárka mezi nimi hledala svého muže, a když ho nespatřila, nemyslila jinak, nežli že je mrtev. Ve mdlobách se kácela k zemi. Věrný Zavila ji vzkřísil a upokojil, aby se nebála, že Zygvult žije a je dokonce pánem rodného hradu Libuše.

„Já sám bych byl ovšem rád,“ končil starý sluha, „kdyby se to nebylo stalo, ale věc je ukončena, zatím nezbývá než uposlechnout pánova vzkazu. Poručil, abych vám vyřídil, že se máte bez odkladu vydat s dítětem a se služkou na cestu. Máte být cestou pozorni, aby váš průvod nehlučel, aby vás nechytil Sestřemil a neučinil vám, co on učinil jeho čeledi.“

Plačíc loučila se Rozárka s místy, kde prožila dřív tolik milých, ale v poslední době i tolik strastiplných dnů. Přes hodinu jeli všichni lesem jako duchové, než se dostali na jeho kraj. Před jejich zraky se objevila bohatá krajina a nad řekou na strmém kopci nádherný hrad.

Před samou branou si Rozárčin kůň postavil hlavu, že nepůjde dál. Domlouvali mu, pobízeli, bili – nic naplat. Všichni to měli za zlé znamení. Rozárka také. Nepotěšila se ani tím, když ji manžel uváděl do honosných klenutých komnat a vyzýval ji, aby si po cestě odpočinula na rozkošných lehátkách nebo měkkých křeslech.

„A tady do té krásné kolébky vlož našeho synáčka,“ pravil, „plenky jsou ještě teplé. Před chvílí jsem z ní vyhostil dítě svého nepřítele.“

„Plakalo, viď?“ stísněně se ptala Rozárka.

„Neplakalo, jen jeho chůva naříkala, kam nemluvně zanese. Poradil jsem jí, aby šla do naší lesní chatrče, že tam najde pro sebe dost shnilé slámy a kolébku pro nemluvně.“

„Jak je tvrdý můj Zygvult, jak je tvrdý!“ pomyslila si s hrůzou Rozárka, „nebýval takový, dokud jsme spolu ve Svobodě žili.“ I plakala tiše dál, a když její muž odešel, aby odměnil své pomocníky a podělil jejich čeleď medovinou, sotva se odvážila kolem sebe se rozhlédnout. Krásná teplá kolébka vystydla. Rozárka raději svého pacholíčka houpala na rukou, než by ho tam byla položila.

Ani starý Zavila se neradoval. Odvážil se dokonce svému pánu prorokovat, že toho zlým zažije.

„Utnou vám ruku,“ pravil bez obalu, „a z ní vám vypadne, čeho jste neprávem nabyl. Za hříchem chodí v patách trest. Šel i za vinou vašeho otce. A vy jednou vzpomenete na slova starého Zavily.“

Zygvult snesl beze slova výtku svého sluhy. I jemu již počínalo být úzko z toho, co učinil. Vítězství ho netěšilo, nechtěl se však k tomu přiznat. Zatím v dolní části hradu se pilo na zdraví nového pána hradu Libuše a všichni vychvalovali jeho odvahu. Ani jim však nebylo veselo, jak by se zdálo. Všichni věděli, že jim bude podstoupit nesnadný zápas, až Sestřemil se vrátí a se svým lidem podnikne na hrad útok. A což teprve přidá-li se k němu král!

V obavách, ale pokojně minul březnový den, klidně uplynula i noc. Ani následujícího dne se u hradu nic nehnulo. A když nastal třetí den, začal se Zygvult kasat:

„Bezpochyby Sestřemilovi mrzne v kostech, netroufá si na nás.“

Pátého dne už tomu, co předstíral, sám věřil. Když se však té noci probudil, padalo do ložnice od okna růžové světlo. Otevřel okno a vidí: na černé obloze se chvěje rudá zář. Někde hoří. I sešel pán dolů, mezi své lidi. Všichni byli vzhůru, všichni pozorovali zlopověstnou záplavu a hádali, kde asi požár zuří.

„To je Žulavec, můj hrad,“ vykřikl najednou rytíř Stohněv.

„To je trest za pomoc, kterou jsem ti, Zygvulte, poskytl při tvém zločinném podniku!“ A hned letěl do stáje, osedlal spěšně koně, dal si otevřít bránu a hnal se cestou necestou k hořícímu hradu, hlavně aby zvěděl, je-li zachráněna jeho rodina. O zásobách na sýpkách už věděl, že jsou najisto ztraceny.

Zatím na Libuši uvažovali, jak požár vznikl. Od blesku to nebylo, patrně dal Sestřemil hrad zapálit, aby se Stohněvovi pomstil za to, že pomáhal Zygvultovi.

„My tu sedíme a hýříme,“ řeklo potom několik rytířů, „a zatím Sestřemil zapaluje našim ženám a dětem střechy nad hlavami. Snadno hrady páliti, když páni nejsou doma. Odjedeme. Raďte si tu sami. Dost jsme, Zygvulte, pro tebe udělali. Blužší košile než kabát.“

Zygvultovi se svíralo srdce při myšlence, že se svými lidmi neodolá, přilehne-li nepřítel k hradbám. Zašel do ložnice, kde spala jeho žena, vzbudil ji a pověděl, co se děje. Již netajil, že má starosti. Celou pravdu však ženě přece nepověděl: ani slůvkem se nezmínil, že ho přátelé opouštějí. Vyslovil jen obavu, aby se požár nepřenesl do lesů kolem Libuše.

„Modli se, Rozárko,“ žádal, „má mysl vinou zatížená se k modlitbě nevzchopí, mne by Bůh neslyšel.“

„Ach, Zygvulte, prosím za tebe stále – ale bojíš-li se, že hrad chytne, netraťme času a prchněme do Svobody! Tam nám bude zase dobře.“

„Ne,“ odmítl Zygvult, „raději pošlu své lidi na zvědy, kde je Sestřemil, obléhá-li Žulavec a co hodlá dál činit. Na útěk je času dost.“

Zygvult poprosil starého Zavilu, aby sám zajel k Žulavci, ostatní lidi že rozešle na zvědy do bližšího okolí. Ti se záhy vrátili se zprávami, že nikde nic podezřelého nezpozorovali. Uplynul den, přišel soumrak, všichni vyslaní byli už do jednoho na hradě, jen Zavily nikde. Již svítalo, když se ozval na dřevěném mostě před branou dusot jeho koně.

„Zavila je tu,“ volali všichni radostně, ale když se brána otevřela, dech se ve všech zastavil: kůň se vrátil, ale – bez jezdce. Třásl se na všech údech a dlouho trvalo, než se trochu upokojil. Kdyby jen uměl promluvit! Jistě nic radostného by nepověděl! Na všechnu Zygvultovu čeleď padl strach. Konečně jeden z nich se vzchopil:

„Rozkažte mi, pane, poletím na zvědy.“ I vydal se na čerstvém koni tou cestou, kudy se prve vrátil Zavilův oř. Čas míjel v úzkostlivém očekávání. Konečně se na cestě pod hradem ozval opět koňský dusot. Bylo znát, že jezdec uhání s větrem o závod. Běželi mu otevřít. Tentokráte se jezdec vracel živ a zdráv, ale kůň pod ním na nádvoří padl a již nevstal. Trvalo chvíli, že byl posel s to vyrazit slovo. Vykřikl jen jediné:

„Tataři!“

Zygvult a jeho lidé zbledli, jako by jim vycedil krev. To byla stokrát horší novina, než kdyby dostali zprávu, že Sestřemil táhne se s velikým vojskem k Libuši. Každé malé dítě vědělo, co to hrozné slovo znamená. Dvacet let je tomu, kdy vpadli Tataři poprvé do těchto končin. Hrad ušel zkáze, ale dole pod ním Tataři drancovali, pálili a vraždili bez lítosti a přemnohá rodina po tu chvíli vzpomínala na své členy, do tatarského zajetí odvlečené. Sám kníže krakovský Boleslav Stydlivý musel hledat ochrany v Uhřích.

Teď zde byli tedy sveřepí pohané po druhé! Než se nový pán hradu z leknutí vzpamatoval, už bylo slyšet zdola potvrzení poslovy zvěsti: prchající lid se zastavoval pod hradem a volal vzhůru:

„Tataři se ženou, utíkejte!“

Noc byla hrozná. Všichni ztratili hlavu, bloudili hradem jako zmámení, jen Zygvultovi dodávalo pomyšlení na ženu a dítě tolik ducha, že pomýšlel na obranu. Všechna slabší místa na hradbách osadil strážemi, posiloval odvahu svých lidí připomínkou, že se před dvaceti lety hradu nic nestalo, prosil je, aby ho neopouštěli, sliboval a hostil medovinou a vínem. Nadarmo jej Rozárka prosila, aby opustil hrad včas, že ta hrstka jeho lidí neodolá oblehatelům, nadarmo se snažila muže přesvědčit, že se všichni snadněji uchrání v zapadlé samotě pod horami než ve zdech tohoto hradu.

K ránu se ozval zdola strašlivý jek pohanů. Jako mračno kobylek zaplavili podhradí a drali se po zdech. Obrana se zhroutila okamžitě. Stráže byly pobity v kratičkém boji. Nebezpečí se kvapem blížilo vnitřnímu hradu, kde klečela na holé podlaze Rozárka na modlitbách vedle svého plačícího dítěte. Zygvult vrazil do komnaty jako smyslů zbaven.

„Jsme ztraceni,“ volal, „a já sám jsem uvalil na vaše nevinné hlavy toto strašné neštěstí!“

Ještě jednou se vzchopil, aby vyrazil bránit ženu a dítě, ale když na prahu zvedl meč, vletěla oknem tatarská střela a poranila mu paži.

„Neubráním vás,“ vykřikl zděšeně, „Rozárko, poruč duši Bohu!“

Hluk se blížil. Oba manželé očekávali, že co nevidět se rozletí dveře a jimi se vřítí sveřepí nepřátelé, kteří je buď zabijí nebo do otroctví odvlekou – ale náhle se otevřela za nimi dvířka a v nich se objevil stařec ozbrojený mečem.

„Za mnou pojďte,“ volal, „za mnou! Čas kvapí!“

Zygvult v něm poznal Sestřemilova sluhu.

„Zrádce!“ vykřikl, „znám tě! Chceš mě snad sám vydat Tatarům? Pryč ode mne!“

Stařec se obrátil k Rozárce:

„Aspoň ty, nešťastná ženo, důvěřuj mé poctivosti, uchraň sebe a své dítě a pojď za mnou, dokud je čas. Za okamžik bude pozdě.“

Rozárka se dlouho nerozmýšlela. Pohled do starcových očí jí pověděl, že mu může důvěřovat. Popadla pacholíčka, druhou rukou chytila muže za rukáv a táhla ho s sebou za starcem. Vedl ji skrze několik místností k tajným dvířkám, o nichž ani Zygvult nevěděl, a když vešli, zase je pečlivě zavřel. Sestupovali dlouho po schodech a potom se brali ještě dále podzemní chodbou. Vysvítil několik loučí, než se před nimi objevily zákmity denního světla.

Vyšli do hustého křoví v hlubokém hvozdě, ale kmet jim nedovolil, aby se zastavili. Pobízel je ke spěchu, přesvědčoval, tady že zůstat nemohou, že by je Tataři mohli snadno vyslídit. Zygvult se nechtěl přiznat, jak se cítí sláb, že by potřeboval odpočinku po značné ztrátě krve. Připamatovával si kajícně, do jakého nebezpečí uvedl svou rodinu, že přivedl do úplné záhuby věrného Zavilu a všecku čeleď. Kráčel dál, zatínaje zuby bolestí. Konečně ho síly docela opustily, i skácel se ve mdlobách na vlhký mech.

Když se probudil z dlouhého bezvědomí, ležel v jeskyni. Širokým vchodem padalo měsíční světlo na člověka, který u něho seděl na hlídce. Zygvult ho poznal – a strnul. Maně sahal po zbrani, ale raněná paže ho tak zabolela, že jen zaúpěl a malomocně se zvrátil na mechové lůžko.

„Ty jsi Sestřemil, můj nepřítel,“ zašeptal.

„Ano, jsem Sestřemil, jehož hrad jsi přepadl, kterému jsi pobil čeleď a jemuž jsi dítě z kolébky vypudil.“

„To všechno jsem učinil,“ přiznával se Zygvult mdlým hlasem, „nyní jsem v tvé moci. Msti se, jak chceš, ale pověz mi dříve, kde je Rozárka, kde je mé dítě. Co jsi s nimi učinil? Zabil-li jsi je, ukaž mi je dřív, než i mne zbavíš života.“

„Podívej se po jeskyni,“ vyzval Sestřemil raněného jasným hlasem. „Je temná a nepříjemná, ale přece lepší nežli hrad Libuše, který je nyní v moci Tatarů. Ptáš se po ženě? Tamhle klidně spí. Usnula po mnohých nocích, jež probděla u tebe. Přijal jsem ji, nakrmil chlebem, dal jí mléka a tebe jsem polomrtvého donesl na svých plecích do této bezpečné skrýše. A tvé dítě? Můžeš-li, vstaň a podívej se do toho koše! Leží tam s mým synečkem a obě nevinná robátka se ve snu objímají.“

Zygvult dlouho mlčel. Potom – se slzami vděčnosti v očích – vztáhl zdravou paži k Sestřemilovi a oba nepřátelé, kteří se dříve tak nenáviděli, nyní se vroucně objali.

„Zygvulte,“ pravil Sestřemil, „i já jsem vinen. Teprve když nepřítel nás všecky ohrozil, pochopil jsem, že jsme bratří, synové jednoho kraje. Mnoho životů padlo naší vinou i proto, abychom se my zachránili; společně budeme odpykávat společné provinění a vrátíme vlasti, čím jsme zhřešili na jejích dětech.“

Raněný odpověděl němým stiskem ruky. Jím bylo zpečetěno jejich věčné přátelství.

VOJSKO SVATÉ HEDVIKY

Čas od času ve středověku, zpravidla po válkách, vypukala hrozná nemoc – mor – proti níž nebylo tehdy obrany. V Praze řádila snad nejzuřivěji od jara 1281. Na zimu nebylo co zasít, země byla od Braniborů vydrancovaná, přidružila se i neúroda a nastala neslýchaná drahota. Lidé vysílení nedostatkem snadno podléhali nákaze a ta zachvacovala potom i dobře živené. V Praze nastalo strašné mření, živí sotva stačili odnášet mrtvé a házet je do šachet narychlo na rozkaz Pražské obce vyhloubených. U sv. Petra na Poříčí do jediné jámy pohřbeno na dva tisíce mrtvol – a jak uvádějí kronikáři, takových smutných míst posledního odpočinku bylo v Praze osm.

Hladoví chudáci prchali z Prahy až k hranicím, přecházeli je a roznášeli nákazu dál. Snad tehdy to bylo, když také v Sasku se rozmohl mor. I vzpomněl kdosi, že v Piekaru v Horním Slezsku mají obraz Panny Marie, jemuž přičítána divotvorná moc. Poslali pro něj tehdy do Slezska a potom obraz nosili v průvodech. Sám saský král s královnou se jednoho účastnili. A když zakrátko hrozná nemoc vyhasínala, přičítáno to obrazu, který se vzácnými dary byl Piekarským vrácen. Příštího roku táhly zástupy saského lidu do Piekaru na pouť s oběťmi – ale díl těch poutníků projevil podivnou vděčnost. Usadil se v Horním Slezsku mezi slovanským lidem a založil prý Rossberg u Bytomě. Rossberští jsou prý si podnes vědomi toho, že jejich předkové pocházejí ze Sas. Přesto se také tam udržely slovanské tradice, jak o tom svědčí pověst o vojsku sv. Hedviky.

Nějaký sedlák v Rossberce měl prase, které často proklouzlo otevřenými vrátky a prchalo ze dvora. Vždycky se však vrátilo a bylo tak nasyceno, že se k domácímu korytu nijak nehnalo. A tloustlo vesele.

„Musíme vypátrat, kdo nám toho vepře krmí,“ říkali si ve statku, dávali pozor, a když jednoho dne opět se zvíře vydalo na toulky, utíkali ven. Sedlák měl mladou děvečku, běhala jako srna a brzo byla praseti v patách. A když vběhlo do díry, neváhala se protáhnout za ním. Po několika krocích se octla ve veliké prostoře, kde stály řady koní, chroupajících oves. Co jim spadlo, to sbíralo sedlákovo prase. Dívka se po něm však neohlížela. Udiveně si prohlížela lidi, kteří v tom sále byli. U každého koně totiž stál rytíř a všichni jako by byli zkameněli v podivném postavení: jednu nohu měli v třmeni osedlaného oře. Služka se nedívala na tu podivnou věc sama – za ní došli do síně také ostatní lidé ze statku. Při vchodu visel veliký zvon a toho se některý z nich bezděky dotkl. Jen tak maličko – ale zvon se rozhoupal a zahlaholil, až se stěny podzemní místnosti chvěly. Sotva zazněl první zvuk, nastal tam, kde po tu chvíli vládl posvátný klid, veliký nepokoj a hluk. Rytíři se vzbudili, vyšvihli se na koně, ti řehtali a počínali se řadit, jako by měli vyjet do boje. Do toho šumu a ruchu zaznělo velitelské: „Stůjte! Ještě není čas, Turci zde dosud nejsou!“ Koně se na to postavili ke žlabům, rytíři seskákali a znova jako by usnuli nebo spíše zkameněli v témž zvláštním postavení jako dřív.

Lidé ze statku se vytratili mlčky, udiveni, ulekáni. Prase za nimi. Dole v Rossberce bylo hovoru, všichni chtěli vědět co a jak a hned se vydali nahoru, aby se přesvědčili na vlastní oči, co na těch řečech je. Ze statku tam nešli, ale hlídali vepře, a když se jednoho dne zase rozběhl ze dvora a namířil vzhůru do návrší, následovali ho. Zvíře utíkalo známou pěšinkou, ale nahoře se zastavilo zmateno. Díry do podzemí nikde nebylo. Čeleď pozorovala, jak je prase nepokojné, viděla, kterak chvílemi klade hlavu na zem a poslouchá. Pak se zvedlo, ještě jednou se rozběhlo, a když vidělo, že mu to není nic platno, vracelo se smutně, se svěšenou hlavou domů. Vícekrát ze dvora nešlo, po několika dnech pak je našli mrtvé.

Rossberští říkali spícím rytířům „vojsko sv. Hedviky“.

Pod posvátným kopcem žil prý nějaký kovář, docela blízko polských hranic. Jednoho dne se zastavil v kovárně podivný chlapík ve starobylém kroji a vyzval ho, aby se ujal práce v Schalasterbergu, že bude dobře odměněn. Má tam kovat koně.

„Kolik jich bude, kolik hřebíků si mám přichystat?“ ptá se kovář.

„Přines jich plnou měřici,“ zněla odpověď.

„Nu, nějakou chvíli potrvá, než jich tolik udělám,“ pokývl hlavou kovář.

„Dej se tedy hned do práce a přijď co nejdříve,“ vyzval ho ten muž a odešel.

Několik neděl chystal řemeslník hřebíky, potom sebral náčiní a s námahou táhl měřici na kopec. V lese pod skalami stál známý stařec.

„Dlouho jsi nás nechal čekat,“ pokáral přicházejícího.

„Jen si pomyslete – udělat měřici hřebíků – což je to maličkost?“ omlouval se kovář, následuje starce do podzemí. Když se octli v sále, přišel mu vstříc nějaký starý rytíř jemných rysů v obličeji a pronikavého zraku, pěkně se na něho podíval a pravil:

„Kováři, okovej mi koně, ale dávej pozor, abys mi nikoho předčasně neprobudil.“

Kovář pokývl hlavou; byl všecek užaslý, že by měl tolik válečných ořů kovat. Nu, nejlépe bude, vyhrnout si rukávy a dát se do toho. I pustil se do práce a šla mu hezky od ruky. Koně tiše stáli, jen jeden sebou při kování náhle škubl a kovář, jak byl zvyklý, na něho hlasitě křikl, co dělá, ať stojí. V ten okamžik rytíři probuzeni skákali na koně a ptali se: „Je už čas?“

„Zachovejte klid, ještě ne,“ uspokojil a uspal je starý rytíř a potom se jal vytýkat kováři, že jednal neopatrně, ať už si dá pozor.

„Neměl jsi to dělat, je to vojsko svaté Hedviky, které si musí dobře odpočinout, než vstane k boji na obranu míru, až...“

Další slova nedoletěla ke kovářovu sluchu, neboť rytíř odcházel. Práce pokračovala, až byl poslední kůň opatřen novými podkovami.

„Za odměnu si vezmi všechno, co jsi z kopyt ostrouhal,“ povídá rytíř, když se kovář loučil.

„Ó – to budu mít pěknou odměnu,“ pomyslil si řemeslník, ale rytíř v něm budil velikou úctu a vědomí, na jakém místě pracoval, bylo v něm tak živé, že se bez odporu shýbal a shraboval, co mu bylo nabídnuto. A ještě poděkoval. Venku měl sice tisíc chutí všechno z pytle vysypat, ale znovu se zdržel, ač mu byl pytel obtížný a zdál se mu čím dál tím těžší.

Když přišel domů, pustila se do něho žena, kde tři neděle meškal, proč neřekl, kam jde, že měli o něho starost. I vypravoval – a zmínil se také o podivné odměně, kterou dostal. Rozmrzele rozvázal provázek a hle – z pytle se hrne samé zlato. Kovář na ně hledí, oči vyvaluje a konečně si poliboval: „Kdybych byl samému císaři koně koval, nebyl by mi dal větší odměny než rytíři sv. Hedviky.“

Říká se, že rytíři čekají na andělský hlas. Kdysi po veliké bitvě si zajeli do jeskyně odpočinout a již tam uvázli. Jednou prý budou zavoláni, aby se vydali do velké bitvy proti Turkům. Nastane boj, jakého pod sluncem nikdy nebylo a nebude.

STÍNAVSKÉ PIVO

Tehdy, kdy se duchovenstvo stavělo docela lhostejně k božím věcem a hledělo si bohatství, moci a tělesných požitků víc než horlení pro slávu božího království, žili ve Slezsku tři knížecí bratři: Jindřich, Konrád a Přemysl. Konrád se nemohl rovnat oběma bratrům při zápasech, protože byl vadné postavy, a proto ho rodiče určili, aby se stal duchovním. Jako syn vznešené rodiny postupoval velmi rychle v církevních hodnostech, až se stal vratislavským proboštem. To však bylo žádostivému duchovnímu málo, i dal se zvolit roku 1299 metropolitní kapitulou v Aquilei za patriarchu. Stalo se to prý proti vůli papežově, který chtěl tuto hodnost udělit některému svému oblíbenci, proto Konrád nebyl od něho potvrzen. To rozhněvalo podivného sluhu Kristova tak, že se odřekl duchovní hodnosti vůbec. Lidové podání vysvětluje toto rozhodnutí jinak.

Mladší bratr vratislavského probošta nepřečkal svého bratra duchovního. V závěti odkázal své stínavské knížectví Konrádovi a ten se skutečně do Stínavy odstěhoval, aby se – třeba kněz – ujal vlády jako Konrád II. Co ho ve Stínavě nejvíce těšilo, byl pivovar. Sládek tam vařil výborné pivo, jež knížeti kněžskému jak náleží chutnalo. Konrádův starší bratr Jindřich III. Hlohovský však nerad viděl, že Stínava s okolím nepřipadla k jeho panství, a přemýšlel, jak to navléci, aby Stínavu po dobrém dostal.

Tehdy se uprázdnil arcibiskupský stolec v Solnohradě a kníže Jindřich si dal velikou práci, aby jej zabezpečil pro svého bratra, pána již asi padesátiletého, jenž o tuto vysokou hodnost ani valně nestál. Když bylo jmenování potvrzeno, vydal se přece po nějakém váhání do své značně vzdálené diecéze a na cestu se dobře opatřil. Mimo zásobu potravin vezl si také objemný sud stínavského piva. Novopečený arcibiskup si cestou řádně přihýbal, a protože se mimo moře všechny tekutiny časem vyčerpají, hlásil jeho číšník, že sud je prázdný, ještě než dojeli do Vídně. Hrdlo, zvyklé častému prolévání, volalo po svém, musilo však počkat na vídeňská piva, ta však mlsnému jazyku nechutnala. Nu což, v Solnohradě asi bude lépe. Pro jistotu se arcibiskup Konrád začal vyptávat, jaké pivo se vaří v solnohradských pivovarech. Odpověď byla překvapující: v Solnohradě prý pivovar vůbec není, tam se prý pije jenom víno. Nový hodnostář se tvářil kysele. O víno vůbec nestál. Marně ho ujišťovali, že se v Solnohradě dostanou vína italská, přivezená přes Alpy, a že jsou výborné chuti. I kázal bez dlouhého rozmýšlení, aby zapřahali, že pojedou do Stínavy.

Zprvu nikdo nevěřil, že by pánovi bylo stínavské pivo milejší než arcibiskupská hodnost, ale bylo tomu tak.

Zpráva o tom, že se kníže Konrád vrátil, dostala se záhy na Hlohov. Jindřich III. se rozzuřil. Bez odkladu se vydal na cestu do Stínavy, s bratrem ani mluvit nechtěl, poručil, aby jej spoutali, dal ho naložit na vůz a zavezl si jej pod svůj dohled do Hlohova. Na ostrově u hlohovského hradu stála věž a v ní musil žíznivec sedět při džbánech vody a rozjímat, kam ho zavedl mlsný jazyk a nestřídmost. Povídá se, že Stínavští se vypravili, aby svého pána vysvobodili, ale nebylo toho třeba, Jindřich sám prý Konráda brzy pustil na svobodu. Konrádovi však pivečko způsobilo nemoc a dočasný půst mu již nebyl nic platný. Jindřich věděl, že bratr je churavec, že po něm bude brzo tak jako tak dědit. Nemýlil se: Konrád umřel vskutku za krátký čas.

TAJEMNÍ OBRÁNCI

Jako v českých zemích, tak i v Polsku bývaly časté hádky o trůn. Když umřel král Lešek II., byli by po něm rádi panovali dokonce tři: Jindřich IV., kníže vratislavský, Přemyslav Velkopolský a Vladislav Lokietek, ale vdova po králi nepřála nikomu z těch tří, volala do Polska českého krále Václava II. A tak se polská říše roztrhala na kusy; Václav II si podrobil Malopolsko a Sandoměřsko, Přemyslav zdědil Pomoří, o poněmčilého Jindřicha IV. v Polsku nikdo valně nestál. Zato houževnatý Vladislav Lokietek se nepolekal ani toho, když český král dostal do své moci bezmála celé Polsko a byl dokonce v Krakově korunován za krále roku 1300, věděl, že papež ani německý císař králi Václavovi nepřejí vzrůst jeho moci, i pokoušel se proti němu vystupovat vojensky. I Přemyslav dosáhl koruny polské dříve než Václav II. – pomocí papežovou, ale brzy umřel a Vladislav se chystal dobýt jeho země.

Z té doby se zachovala tato pověst: Jednou oblehl Vladislav Lokietek v Pomoří pevný hrad, a protože u něho nebylo podhradí, nezbývalo, než aby se oblehatelé spokojili chyšemi pokrytými došky a rákosím. Vladislav vysílal do okolí zvědy, aby nebyl českým vojskem překvapen, a všichni přijížděli se zprávami, že daleko široko nepřátel není. Jinak hovořili ti, kdo v noci byli určeni, aby hlídali nejbližší okolí Lokietkova tábora: hlásili, že spatřili šiky bojovníků, kteří se chystají napadnout oblehatele. V táboře se bubnovalo a troubilo do zbraně, ale když měl začít boj, nepřátel nebylo. A nikdo je nevypátral ani za ranního rozbřesku – jako by se pod nimi země slehla. Hlídky byly následující noci zesíleny, hlásily opět, že se vojsko blíží – a zase byl z toho planý poplach. To se dělo po řadu nocí. Bojovníci Vladislava Lokietka se špatně vyspali a byli mrzuti, i dali si slovo, že tomu udělají rázný konec. Jedné noci se k spánku vůbec neuložili, vyčkávali, až se záhadní protivníci objeví. A dočkali se – stráže opět hlásily, že nepřítel se blíží. Nebyl to klam, když oblehatelé hradu vyrazili určeným směrem, sami vojsko spatřili, honili je – ale najednou bylo před nimi prázdné prostranství, nikde po bojovnících ani památky.

Zato v obleženém hradě bylo živo. Tam si pomyslili, že byli oblehatelé napadeni, i vyšli z hradu, připraveni do boje. Nebylo ho třeba. V ležení se jim nikdo nepostavil na odpor. I zapálili louče a pochodně a zapalovali slaměné střechy. Požár se šířil velikou rychlostí a plameny ozářily širé okolí. Vladislavovi bojovníci uhodli, co se stalo, ujížděli zpátky, ale už bylo darmo, zachránit se nedalo nic. Ti, kdo je připravili o přístřeší, byli už zase zavřeni za branou a z výše hradeb se jen pošklebovali. Věděli, že útočníci odtáhnou, neboť nastávalo období třeskutých mrazů. Nemýlili se: Vladislav musil dát rozkaz k návratu, hrad byl osvobozen. Ovšem ne nadlouho.

Vladislavovi Lokietkovi se postarala smrt o úspěchy. Kosila jednoho jeho odpůrce za druhým: umřeli oba králové, pomořanský Přemyslav i český Václav II., umřel i Jindřich IV. a Vladislav Lokietek byl konečně roku 1319 korunován v Krakově korunou polskou. Pomořansko mu však do smrti působilo těžkosti. Lokietek se dopustil neopatrného činu: když té země dobýval, povolal na pomoc řád Německých rytířů. Ti sice pokořili pomořanskou šlechtu vzdorující Lokietkovi, ale Pomořanska dobyli – pro sebe. I nastaly dlouholeté boje mezi Polskem a řádem Německých rytířů, kteří už dávno přestali bojovat o Palestinu a raději válčili o rozšíření svého panství. Konce toho zápasu se Lokietek nedočkal, ač kraloval dosti dlouho – až do r. 1333, kdy i jemu smrt sňala korunu, o kterou tak vytrvale zápasil.

TEMPLÁŘŮV POKLAD

Ač o řádu templářů se nemohlo říci, že by byl býval mravně zkažený, přece podlehl pokušení: dal hromaditi statky. Na to i zahynul. Francouzský král Filip IV. se díval závistivým okem na majetek templářů a vzal si do hlavy, že se ho zmocní stůj co stůj. Z templářského řádu byl kdysi vyloučen komtur Squin de Flexian a ten hořel touhou po pomstě. Rád se nabídl králi za křivého svědka. Filip IV. rozeslal do všech krajin posly. Nesli rozkaz, aby 13. října roku 1307 byli všichni templáři do jednoho zatčeni. Do toho dne mělo všechno zůstat v největší tajnosti, aby se nikdo nemohl zachránit. I stalo se skutečně, že nic netušící členové templářského řádu se octli v žalářích a přední z nich byli podrobováni výslechům. Byly jim přičítány nejpustší zločiny. Darmo se hájili, že to není pravda, co Squin de Flexian tvrdí, nadarmo vysvětlovali, že to je dílo jeho pomsty. Ještě nežli bylo vyšetřování skončeno, dal král padesát čtyři rytíře u Paříže upálit a brzy potom vytrpěli podobnou smrt i další. Ani samého velmistra Jakuba Molaye neminula. Při popravě 17. března roku 1313 se velmistr choval hrdinně. Nepřestal ujišťovat, že umírá nevinně, a veřejně volal krále Filipa IV. a papeže Klimenta V. před boží soud. Když oba skutečně do roka zemřeli, vidělo v tom mnoho lidí vyplnění Jakubova přání.

Ve Francii se proti templářům postupovalo nejpříkřeji, ale ani v jiných zemích si nemohli chodit po svobodě, musili se ukrývat.

Jeden z rytířů, již stařec, zastavil se na útěku ve Slezsku v rokli nedaleko Střihomu. Nadál se, že si tam bude moci delší dobu odpočinout, ale jednou odpoledne byl nalezen. V houští, jež krylo vchod do rokliny, se objevila hlava asi dvanáctiletého chlapce. Hoch i stařec na sebe navzájem hleděli polekáni. Oba chvíli mlčeli, potom starý templář se dal do rozhovoru s bezděčným vetřelcem, zvěděl, že jeho otec byl ševcem, že však nechal svého řemesla a nyní má hospodu u Černého orla ve Střihomu. „Hleď, chlapče, jsem letitý člověk, nevinně pronásledovaný. Na několik dní jsem se tady ukryl a musím odejít, ale nemohu odnést, co jsem zde skryl. Budeš-li mlčet, učiním z tebe boháče. Podívej se!“

Chlapec tu stojí s očima údivem rozšířenýma, starý templář před ním odkrývá takové množství zlatých a stříbrných mincí, že hoch něco podobného nevídal ani o trzích, kdy se u nich v krčmě zastavovali zámožní obchodníci a pili litkup.

„To všechno je tvé,“ pokračoval kmet, „jenom nesmíš nikomu prozradit, kdo ti to dal. Já odejdu, ale ty se sem vracej a po částkách odnášej, co jsem ti daroval. Jenom pro lásku boží neprozraď, žes mne viděl.“

Hoch svatosvatě slíbil, poděkoval, oba se rozloučili a již nikdy se v životě nesetkali. Následujícího dne šel chlapec do školy jako jindy, ale spolužákům se ztratil, zadními uličkami se provlekl ku bráně a houštinami do rokle. Stopy za sebou pečlivě zahladil, když se s částí svého majetku vracel. Nikdo by si nebyl pomyslil, jak těžké je zlato a jak tíží tajemství. Ukázalo se, že mnoho najednou vzít nemůže, ale chodil vytrvale. Plných šest neděl mu trvalo, než měl celý poklad doma na půdě za komínem, než jej všechen ukryl v díře, kterou tam v podlaze vyhloubil a zase bedlivě přikryl. Domů chodil touž dobou jako ostatní školáci, nikdo neměl tušení, že se někde toulá. Jednoho dne však učitel vzkázal k Černému orlu, že má k němu krčmář přijít, že by se ho rád něco zeptal. Sotva se otec vypravil, popadl chlapec svrchní oděv, proklouzl dveřmi, namířil si k městské bráně a rovnou do lesů. Zmizel v nich, jako by byl do moře zapadl. Už dojedl poslední kůrku, měl hlad, ale domů by se byl za nic nevrátil. Znal otce, že by trestal bez milosti. Teprv po řádce dní se hoch odvážil na další cestu. Šel do Prahy.

Krčmář dal synka hledat, sám se vypravil, vyptával se, ale nikdo mu neuměl říci, kudy se uprchlík dal, nikdo známý ho nepotkal, aby mohl hledajícího otce uvést na stopu. Doma na něho vzpomínali, matka si utírala slzy, vyptávala se vytrvale pocestných, ale vše darmo, po chlapci jako by se byla země slehla.

Mládeneček pochytil sem tam něco z otcova dřívějšího řemesla, i pomyslil si, že bude nejlépe, dá-li se na ševcovinu. Vstoupil do učení u jednoho z pražských mistrů a čas mu při práci ubíhal. Sám se divil, jak si rychle zvykl na nové prostředí. Přicházely ovšem chvíle, kdy se mu nitro svíralo steskem, smutek však nebyl tak mocný, aby přemohl jeho strach z otce. Zůstal, kde byl.

Jednoho dne přišel do dílny zákazník, který rád sbíral novinky, a ptá se:

„Už jste slyšeli, jaká velká krádež peněz byla provedena ve Střihomu? Dalo to úřadům hledání – představte si, kde kořist byla: na půdě u jednoho ze střihomských šenkýřů. Nikdo by byl do něho neřekl, že je zloděj. Povedou ho na šibenici, to je jako do kamene šestipalcovým písmem vydlabáno, jestli už nevisí.“

Sotva vypravěč dopověděl, učeň se skácel ve mdlobách. Vzpamatovali ho a chlapec svému mistru nezatajil, jak všecko bylo, že se jeho otec nevinně dostal do podezření. I vypravili ho domů, poradili, kudy se má dát, aby přijel co nejdříve, založili ho i penězi, aby měl pro ty, kdo by ho co nejrychleji dovezli do rodného města. Hoch by si byl nejraději obul sedmimílové boty, každý forman mu jel pomalu; i když si najal koně a uháněl jak jen mohl, cesty neubývalo. Ve chvíli, kdy projížděl známou branou, temný zvuk popravního zvonu ohlašoval, že odsouzenci udeřila poslední hodina, že ho vedou pod šibenici. Chlapec se prodíral zástupem jako šílený a doběhl na místo právě v okamžení, kdy kat podle zvyku lámal nad krčmářem hůl na znamení, že je ztracen.

„Zadržte!“ zvolal hoch. „Neodsuzujte nevinného!“ Všichni ho pustili, když hlásil, že má soudcům něco důležitého říci. I dostal se hned k členům městského práva, kteří měli z povinnosti přihlížet popravě. Sotva začal učeň vysvětlovat, dali páni rozkaz, aby byl odveden na radnici, že ho tam chtějí vyslechnout, tady že na to není místo. Diváci pochopili, že se stalo něco, co asi oblíbenému spoluměšťanu zachrání život a čest, a jásali, že tedy přece není pravda, že by byl mezi nimi takový ohavný loupežník.

Všichni čekali a dočkali se: otec a syn vycházeli ruku v ruce z radnice, s rozzářenýma očima, a brali se domů, do náruče uplakané, usoužené maminky a vyděšených sourozenců. Do krčmy byl potom vrácen i poklad. Obec uznala, že je chlapec jeho právoplatným majetníkem. Ten se pak vesele vydal do Prahy k bývalému mistrovi, aby mu vrátil, co si vypůjčil, aby poděkoval za pomoc a radu, a pověděl, že přišel včas.

VÉVODOVY OŘECHY

Onoho času, když markrabě Karel urovnával české věci za svého toulavého otce Jana Lucemburského, odebral se r. 1342 do Vratislavě, aby si dal od slezských knížat slibovat věrnost. Dne 1. července toho roku se k němu dostavil také kníže Václav Lehnický a jménem svého bratra Ludvíka uznal svrchovanost české koruny nad knížectvím lehnickým. Tento Ludvík, za něhož sliboval, se stal později zapřisáhlým nepřítelem husitů a spojoval se proti nim s Vratislavskými a Svídnickými. Podařilo se jim sice způsobit husitům některé škody, ale když se na ně r. 1430 husité pod vedením Prokopa Holého vypravili, prchali neslavně domů.

Přítelem proradného císaře Zikmunda však Ludvík Lehnický zůstal, navštěvoval ho v Uhrách a tam si také vybral nevěstu Maďarku. Když ji uložil do hrobky, jel zase do Uher ke dvoru. A že se rád honosil svým bohatstvím, vzal si do hlavy, že tentokráte pozve císaře se všemi kurfirsty ke svému stolu. Ani mu do hlavy nevstoupilo, že by mohl pyšný císař odmítnout, i konal již porady se svým kuchmistrem, co vše připravit, aby vznešení hosté odcházeli spokojeni. Zásoby nejvzácnějšího vína a všelikých pochoutek se nosily do sklepů domu, kde kníže bydlil, chystala se masa i sladké konfety, všechno – předčasně. Císaři nebylo vhod, že by měl poctíti svou přítomností domácnost slezského knížátka, jak ho v duchu jmenoval, i navrhl, aby raději vévoda přišel s kurfirsty na hostinu na hrad. To Ludvíka proti Zikmundovi rozjeřábilo. Prý ke dvoru za nic nepůjde a provede svou, kurfirsty pozve a císař ať sedí na svém hradě, když se mu tak líbí.

Přišel den, kdy kuchmistr s celou četou kuchařek a kuchtíků měli začít přípravné práce, roztopit pod kotly, ale – neměli čím. Spolehli se, že dříví snadno opatří, a zatím kuchmistrovi nezbylo než dát se ohlásit u vévody a povědět, co se stalo: císař vydal přísný zákaz, že nikdo v celé Pešti nesmí prodat vévodovi a jeho lidem ani polínko dříví.

„Ne, ne, nikdo nám opravdu nic neprodá,“ naříkal neblahý posel. „Všichni se bojí císařova hněvu.“

Dobrá rada byla drahá – ale co si vévoda vzal jednou do hlavy, od toho neustoupil, byl to nepoddajný tvrdohlavec. Však císaři ukáže!

„Poslouchej,“ povídá kuchmistrovi, „viděl jsem, jak vezli do trhu několik vozů vyloupaných ořechů. Ty koupíš a těmi zatopíš.“

„Ale to bude drahé topeníčko,“ upozornil kuchmistr.

„Ať stojí, co stojí, kup a top,“ zněla odpověď, vévoda vyklopil zlaťáky a provedl svou. I byl rozdělán veliký oheň navzdory císaři přímo na náměstí a na něm se vesele vařilo, smažilo a peklo, až vůně pálených ořechů a připravovaných pokrmů vála daleko ulicemi a snad i do oken císařské rezidence. V Pešti se dlouho vypravovalo, kolik lidí se tehdy zadarmo najedlo, a jak pozvanému panstvu i těm, kdo se přiživili, chutnalo. Všichni se věrovali, že jakživi neměli v ústech lepších jídel, než byla ta, která byla připravena nad ořechovými plameny. Jen ořecháři litovali, že takového dobrého obchodu hned tak neudělají.

O CARU LAZAROVI

Léta, kdy české země se těšily požehnání míru pod vládou Karla IV., byla léta, kdy na Balkáně vedl car Štěpán Dušan Silný několik válek a stal se nejmocnějším srbským vládcem, ale osvědčilo se na něm, že kdo mečem zachází, mečem schází. Nezemřel sice přímo v boji, ale když vedl bojovnou výpravu proti Cařihradu. Jeho syn a nástupce Štěpán Uroš V. byl zabit na lovu a ten, kdo ho dal o život připravit, vladařil pouze čtyři roky. Jmenoval se Vlkašin a zahynul v bitvě proti Turkům roku 1371. Srbové očekávali, že na trůn se dostane jeho syn Marko, ale nestalo se. Lazar, nový vládce, byl sice z královského rodu Nemanjičů, ale Marko zůstal pouhým králevicem, to jest královým synem.

Srbský lid si zvláštní nástupnictví vykládal jinak, než stojí v kronikách. Zařídil to prý car Štěpán. Lazar prý na jeho dvoře sloužil a za mládí pásal kozy. Car si všímal, že mládenec má takový rozum, že by se hodil za cara spíš nežli jeho synové, i začal přemýšlet, jak by mu pomohl na trůn. Jednoho dne obsluhoval jako obvykle cara v jídelně prizrenského hradu, naléval mu vína a pokaždé přelil číši. Carovi se zdálo, že to sluhu nemrzí, naopak že se naň dívá nějak vyčítavě.

„Co se s tebou děje, můj věrný sluho Lazo?“ ptá se car, „pověz mi pravdu: proč mi číši vždycky přeliješ a tak divně na mne hledíš? Zhubeněl ti koník? Ošumělo tvé roucho? Nemáš dost peněz? Čeho se ti na mém dvoře nedostává?“

„Povím pravdu, care,“ odpověděl sluha, „ale buď mi milostiv! Nezhubeněl můj milý kůň, šaty mi nezvetšely, peněz nemám nedostatku. Mám na tvém dvoře všeho dost, ale jedno mi leží na srdci. Všechny sluhy, i ty mladší, než jsem já, jsi už dávno oženil, protože ti lichotili. Já jsem ti nepochleboval, mne oženit nechceš, dokud jsem mlád a hezký.“

„Ó Lazo, můj věrný sluho,“ usmál se car, „tebe nemohu oženit s husopaskou nebo s děvečkou. Hledám ti ušlechtilou dívku a sobě dobrého přítele, který by sedal po mém boku, s nímž bych píval chladné víno. Ale poslyš: Já jsem ti už hezkou dívku vybral i sobě dobrého přítele. Poradil mi moudrý stařec Jug-Bogdan. Dostaneš Milici, jeho nejmladší dceru, sestru devíti Jugovičů. Stařec mi vybral v tobě přítele, ale byl jsi a dosud tě tu mám jako sluhu – Jug je z panského rodu a nedal by svou dceru sluhovi. Já se však už postarám, abys Milici dostal. Až jednou usnu spánkem spravedlivých, zdědíš po mně carskou korunu a žezlo a budeš s Milicí carovat v Kruševci.“

Lazar se zaradoval, ale když poděkoval za milost, namítl, že se nesluší, aby se stal panovníkem. Car však trval na svém a pokračoval:

„Zítra je sobota, po ní velikonoční Boží hod. Budeme-li živi a zdrávi, přivstaneš si, jak se venku ozvou první ptáci, ustrojíš mi mého koně siváka, na nádvoří odevzdáš jiným sluhům a pospíšíš do hradu. Vyhledáš mi roucho, v kterém chodívám na bohoslužby, přistrojíš mě a já pojedu, abych se účastnil shromáždění křesťanského lidu. Ty zůstaň doma, pomůžeš mi s koně a dovedeš k tabuli. Zatím se venku strhne vřava. V tu dobu jezdívá starý Jug z lovu, s ním jeho synové, devět Jugovičů. Ty pochytíš Jugova koně za uzdu, a toto mu řekneš:

„Zlatá brado, starý Jug-Bogdane, pozdravuje tě starý car Štěpán a vzkazuje, že by chtěl tobě i tvým synům nabídnout vína. Hosty přivedeš. Jug-Bogdana posadíš po mé pravici, Jugoviče podle věku a počneš podávat číše. Až se napijeme, začne Jug o lecčem rozprávět: o tom, jak je který junák dobrý v boji, o tom, co je psáno v starých kronikách. Až spatříš, že Jug pije druhou číši, pospíšíš do věže a z mé komnaty přineseš onu vzácnou zlatou číši, kterou jsem koupil za mnoho peněz od mladinké zlatnice. Naliješ do ní červené víno a podáš Jug-Bogdanovi. Ten se jistě zamyslí, čím by tě obdaroval, a já mu připomenu Milici.“

Poručeno, vykonáno. Zatím kdy Jug upíjel z druhého poháru, přišel hovor na stará proroctví a Jug podle kronik zjistil, že přijde čas, kdy nebude pšenice ani květů v poli ani včel, že ustydne láska mezi lidmi, takže kmotr kmotra bude honit před soud a bratr vyzývat bratra do zápasu. Než se skončil rozhovor o zlé budoucnosti, už tu byl Lazo se zlatou číší, naplnil ji vínem a podal hostu. Jug-Bogdan však ji jen tak držel v ruce, neupíjel.

„Milý otče, proč nepiješ víno ze zlatého poháru, který ti podal ke cti Lazo?“ tázali se synové.

„Děti mé, devět Jugovičů,“ začal zvolna vysvětlovat Jug, „je snadno vypít pohár vína, ale nesnadno vymyslit, čím bych obdaroval Lazu. Peněz má u cara, kolik srdce ráčí, sukna víc než třeba, koní výběr.“

Mládenci se zastyděli, že si otec neví rady, jak by se zavděčil carovu sluhovi, že mu snad zůstane dlužen.

„Snadno obdaruješ Lazu, otče,“ vyhrkl pyšně jeden z Jugovičů, „máme přece cvičené sokoly a sobolí čapky se zlatými pery.“

„Chcete-li mého Lazu obdarovat,“ ozval se sám car, „nedávejte mu sokoly ani čapku se zlatým perem, toho má u mne dost. Dejte mu raději Milici, pěknou pannu za manželku, já mu zanechám carskou korunu a budou z nás přátelé.“

Sotva rada dozněla, Jugoviči vyskočili s tasenými šavlemi a hnali se na Lazara. Jen tak tak že stačil vyrazit ze dveří a zamknout za sebou. Junáci rozzuřeni, že by měli dát svou krásnou sestru za ženu sluhovi, tasili zbraně na samého cara.

„Probůh, ne tak, synové,“ vzkřikl Jug-Bogdan, „zahubíte-li cara, uvalíte na sebe těžkou kletbu.“

„Vezměte staré knihy s věštbami, jak o nich hovořil prve Jug-Bogdan, hledejte, za koho se provdá Milica a kdo po mně ponese carskou korunu. Nenajdete-li tam Lazarova jména, zabijte nás oba.“

I klesly Jugovičům paže, zbraně zasunuli do pochev a čekali, až sluhové donesou starobylé folianty. Jug-Bogdan našel proroctví a pokýval šedivou hlavou:

„Už není jinak, Lazar dostane Milici a bude s ní carovat v Kruševci.“

Odprosilo tedy devět Jugovičů cara Štěpána, zavolali Lazara Nemanjiče a Jug-Bogdan jej obdaroval tisíci dukáty, zlatým jablkem a třemi drahými kameny na znamení, že ho přijímá za zetě. I byla potom veselá svatba, neboť Milici se ženich líbil. Car Štěpán se radoval, jako by vlastního syna ženil, ale zanedlouho se odebral na věčnost a Lazar s manželkou odjeli do Kruševce, aby se tam nový car ujal vlády.

O KRÁLEVICI MARKOVI

Jakkoliv zle byl celý Balkán ohrožen Turky, Jihoslované stáli proti sobě znesvářeni, a to bylo jejich neštěstí. Jejich vojska byla snadnější kořistí Turků, jejich panovníci hynuli na bojištích. Car Lazar nenastoupil po caru Štěpánovi Silném, nýbrž po jeho synu Štěpánovi V. a po jeho nástupci Vlkašinovi. Následníkem Vlkašinovým nebyl jeho prvorozenec Marko, nýbrž poslední samostatný srbský car Lazar.

Marko zůstal po smrti jen královským princem, králevicem. Je pravda, že se sám jmenuje králem na mincích, které se po něm zachovaly, ale vládl jen asi tak, jako kdysi česká údělná knížata: nad malým územím kolem Prolipu a ještě musil odvádět poplatek Turkům. A přece to byl muž velmi oblíbený a tak všude známý, že si lidé podnes ukazují stopy jeho šavle na skalách a otisky kopyt jeho koně Šarce. Byl opěvován nesčetnými junáckými zpěvy a jeho památky vzpomínají nejen Srbové, ale i Charváti a Bulhaři, kteří proti Srbům válčívali.

Jeho důvěrnými přáteli byli nejslavnější srbští bohatýři: Miloš Obilič, Milan Toplica, Ivan Kosančič a Relja Křídlatý.

Milošovi pomohl Marko ke krásnému hlasu. Pověst vypravuje:

Jednou spolu jeli po planině, obtékané ze tří stran Dunajem. Na Marka padala ospalost. Chtěl ji přemoci a vyzval svého druha, aby zpíval.

„Rád bych zpíval, milý bratře,“ řekl Miloš, „ale nesmím. Včera jsem pil víno s vílou Ravijojlou, zpívali jsme a já jsem zpěvem vílu překonal. Zlobila se a pohrozila, uslyší-li mě na horách notovat, že mě střelí do hrdla a do srdce.“

„Jen zpívej, bratře,“ trval na svém Marko, „dokud mám svého koně a vládnu zbraní, nemusíš se bát nikoho, ani víly.“

Miloš tedy spustil dlouhou píseň o předcích, o slavných carech a jaká po nich zůstala paměť. Píseň zvučela po horách, nápěv jímající srdce hlaholil daleko široko, neboť zpěvák docela zapomněl na vílinu pohrůžku. Z dálky se najednou ozvaly líbezné tóny jako odpověď a Miloš začal neznámé dívce odzpěvovat.

Najednou nastalo ticho. Zpívala to víla Ravijojla a ve chvíli, kdy uznala, že se Milošovi nevyrovná, přestala, jako by uťal. V minutě se Miloš skácel s koně s hlasitým výkřikem. To probudilo králevice Marka, který na svém koni začal podřimovat. Ohlédne se a vidí, že jedna bílá střela vězí v hrdle jeho pobratima, druhá v jeho srdci.

„Maminko!“ sténal raněný, „ó bratře Marko, neřekl jsem ti, že nemám v horách zpívat?“

Marko začal objímat svého koně a sliboval: „Šarče, mé pravé křídlo, dostihni mi víly a já si tě podkovám čistým stříbrem, vyzkoušeným zlatem a dostaneš hedvábnou čabraku s třapci.“

Po těch slovech králevic se vyhoupl do sedla a kůň se pustil tryskem po horách. Víla zpozorovala, že je pronásledována, prchala pod oblaka, ale daleko se nevznesla: Marko se rozpřáhl a srazil ji k zemi. Tepal ji bez milosti dál a hřímal:

„Bůh tě ubij, vílo, proč jsi postřelila mého pobratima? Hned mi dej hojivé byliny, nebo se rozluč se životem!“

V té tísni se víla s Markem pobratřila. Zaklela se Bohem a svatým Janem, že nasbírá léčivých bylin a junákovi rány zase zhojí. I pustil králevic vílu. Netrvalo dlouho, objevila se s hrstí hojivých rostlinek, zahojila Milošovo hrdlo, že zpívalo krásněji než dřív a srdce bylo také v dokonalém pořádku. I brali se vesele svou cestou dál. Víla svolala své družky a radila jim:

„Varujte se střelit na králevicovy pobratimy! Dokud bude žít Marko a jeho strakatý Šarec, bylo by vám zle!“

Králevicovi se však vždy nepodařilo zachovat při životu toho, kdo mu byl drahý.

Jednou seděl na hradě Prilipu s bratrem Andriášem při číši vína. Rozmlouvali o všeličems a najednou Andriáš, rozpálený od vína, povídá:

„Milý Marko, bratrsky spolu žijeme, ale ještě jsme se nepřesvědčili, kdo je z nás lepší junák. Víš co, ráno si vyjedeme na prilipské pole a tam se spolu junácky pobijeme.“

„Nech toho,“ odmítl Marko, „bylo by hříchem před Bohem a hanbou před lidmi, kdybychom se my rodní bratři spolu chytili do křížku. Hrdinství můžeme osvědčit jinak. Jeďme spolu na planinu Babunu, kde není vody. Kdo z nás vydrží déle žíznit, ten je větší junák.“

I jeli druhého dne k horám o hladu a žízni do samého poledne. Andriáš se již poddával. Chtěl zabít vlastního koně.

„Ne tak, Ondro,“ bránil Marko, „doposud jsme králeviči, až by se to lidé dověděli, říkali by nám Zabikoněviči. Nemůžeš-li žízní vydržet, sjeď pod planinu a zahni u potoka vlevo. Dojedeš ke krčmě a žádej mladou krčmářku, aby ti donesla vína. Do krčmy však nevcházej, krčmářka nebývá sama, mohl bys tam přijít o hrdlo. Já tu na tebe počkám.“

Andriáš přestal toužit po tom, aby byl uznán za většího junáka než Marko. Žízeň ho hnala z planiny.

„Krčmářko,“ volal, „dones vína mně i mému koni.“

Mladá žena vyplnila ochotně jeho přání, a když králevici podávala číši, začala lichotit:

„Jakživa jsem neviděla hezčího junáka.“

Vtom se ozval z krčmy hlas:

„Sestup, junáku, a pojď popít vína v dobré společnosti. Proč bys pil na koni?“

Andriáš zatoužil po chládku v krčmě, zapomněl na bratrovu radu a dal se pozvat do krčmy. Tam sedělo dvanáct loupežníků. Mrkli na sebe a dávali nezkušenému mládenci připíjet ze svých pohárů. Andriáš přijímal zavdanou, a když lupiči poznali, že má dost, vytasili meče, pobodali ho a nechali ležet na zemi.

Marko čekal, dlouho čekal, a když se bratr ani před samým večerem nevracel, tušil, že se mu něco zlého přihodilo, a vydal se ke krčmě. Už zdaleka spatřil bratrova koně. Vraník nestál klidně, hrabal kopyty. Marko přivázal svého Šarce ke dveřím a dal mu rozkaz, ať nikoho nepustí přes práh. Sám vkročil a hned mu loupežníci nabízeli číši v naději, že bude nová kořist. Marko si však nevšímá vína, vidí v koutě bratra. Je mrtev, či pouze zraněn? Marko neví, ale tasí šavli a ve chvilce dvanáct loupežníků odpravil. Potom vynesl Andriáše na vzduch, trhal mu s těla košili a plátnem z ní zavazoval rány. Junák se přivinul k bratrově pravici a tichounce hovořil:

„Bratře Marko, vím, že se z ran nevykřešu. Až se vrátíš domů, až se tě matka bude po mně ptát, neříkej, co se stalo. Řekni, že jsem odjel co cizích zemí za pannou. Až se zeptá, od čeho máš zakrvácenou šavli, pověz, žes uhonil jelena, abys matku velikým hořem nezarmoutil.“

Raněný by byl rád mluvil dál, ale duše už se s tělem loučila. S těžkým žalem se vracel Marko do Prilipa. Zůstal mu již jen jediný bratr Dimitrij, ale měl i pobratimy, které jako vlastní sourozence miloval a zvláště v nebezpečenstvích při nich věrně stál.

Jednou tři z nich, Miloše Obiliče, Milana Toplicu a Ivana Kosančiče zajal maďarský vojevůdce a tak se radoval, že dal střílet z děl na znamení radosti.

V hlubokém varadínském žaláři mezi kostmi těch, kdo tu pod zemí zahynuli bídnou smrtí, sedí Miloš, naříká, ale také přemýšlí, jak by sebe i své druhy vysvobodil. Chytil se mříží v okénku a čekal, uvidí-li někoho známého. Kdež by mohl! Konečně přece jenom spatřil člověka, který by mohl pomoci – poštovního posla.

„Posle,“ volal vězeň, „před Bohem pobratime!“

Posel zůstal u okénka. Nazval-li někdo koho před Bohem svým bratrem, nebylo možno odmítnout mu službu, ať jakoukoliv, a nebylo také možno takové pobratimství odmítnout. Vyplnil tedy posel, oč byl požádán: aby přinesl papír, a když Miloš napsal králevici Markovi psaní, přijal je druhého dne a slíbil, že je dopraví do Prilipa.

„Polož králevici psaní na kolena,“ prosil Miloš a dal poslovi od cesty dvanáct dukátů.

Na hradě byly právě bohoslužby, když posel dorazil do hradu. I postavil se ke dveřím a čekal. Zaplakal králevic, když viděl obálku krví zapečetěnou a četl: „Pobratime králevici, neslyšel jsi, co se nám stalo, nebo o nás nedbáš? Jsme v zajetí na Varadíně v nejhorších žalářích, kde je vody po kolena a plno junáckých kostí. Jsme tu teprve tři dni, ale další tři dni už nepřežijeme. Vysvoboď nás nebo vyplať!“

Marko se hned rozhodl, že nešťastníky vysvobodí, opásal se šavlí, zahalil se do vlčí kožišiny, vzal do ruky kopí a na bystrém Šarci se vydal na cestu. Dunaj přeplavali a uháněli k Varadínu. Na poli před městem přivázal koně k zaraženému kopí, sundal měch s vínem, natočil si a co nedopil, dal Šarcovi.

Syn toho vojevůdce Vuča, který zajal tři junáky, měl manželku a ta se právě procházela po hradbách, když Marko odpočíval před městem.

Drkotajíc zuby šla rovnou k tchánovi a hlásila mu:

„Milý tcháne, nevídaný junák sedí před hradbami, měch vína mu leží u nohou, on však nepije jako jiní: natáčí si do půlvědrového kotlíku a když polovičku vyloká, dá zbytek svému koni. Ani jeho kůň není jako naše koně: je strakatý jako kráva. Sám je ustrojen do vlčí kožišiny. Hrůza naň pohledět.“

„Neboj se, milá snacho,“ usmál se Vučo, „já takové chlapíky sázím do žalářů. Velimíre, vezmi si tři sta jezdců a toho junáka mi přiveď!“

Marko byl tak ospalý, že ani nezpozoroval, že je obklíčen. Tím bystřeji si toho všiml Šarac. Hrabal kopyty a přivinul se k svému pánu. Marko vidí: je v sevřeném kruhu jezdců, kteří na něho hledí jako psi na kocoura. Ve mžiku byl v sedle. Některé útočníky posekl, jiné podupal Šarac, jiní byli zahnáni do řeky. Prchajícího Velimíra Marko svázal, povalil a sedl si klidně zas do trávy.

„Zlá novina,“ zvolala snacha na Vuča, „junák ti porubal jezdce, Velimíra svázal do kozelce, hodil do trávy a sedí nad ním popíjeje víno.“

„Neboj se, milá snacho,“ pravil Vučo, „podíváš se na starce, co umí.“

Na hradbách zadunělo z kusů, bojovníci vyjíždějí z brány, vojevůdce je řadí do kruhu.

Znovu upozornil Marka ostražitý Šarac. Jaký to byl zápas jednoho proti tolika! Netrvalo dlouho, všecko vojsko bylo rozprášeno a vůdce na útěku. Už už by se byl zachránil do brány města, ale Marko rozkýval svůj palcát, mrštil jím a již leží Vučo na zemi. Dotklo se ho jen držadlem zbraně, ale starci to stačilo. Králevic ho svázal, přehodil si oba zajatce přes koně a rovnou s nimi do Prilipa.

Chtěla-li Vučova žena dosáhnout milosti od Marka, musila se s ním pobratřit.

„Bohem bratře,“ psala mu, „nezahub mi manžela ani syna, dám za ně výkupné, jakého požádáš.“

„Věrná milá,“ zněla odpověď, „propustíš-li mé tři pobratimy, dáš-li jim tři náklady zlata a mně i Toplicovi také tolik, propustím ti zajatce.“

Když psaní došlo, otevřela Vučova žena kobky zajatců, zavolala lazebníky, aby je dali do pořádku, snesla jim lahůdky, pověděla co a jak a prosila:

„Vojvodo Miloši, pobratime, postarej se, aby mi Marko propustil manžela a syna!“

Miloš slíbil, i dala mu Vučova žena podle jeho přání manželova vrance, dala šest párů koní zapřáhnout do zlatého kočáru, jak to mívá manžel, jede-li k císaři, dala mu oblek svého manžela a ještě přidala, čeho ani nežádal, a junáci se vrátili do Prilipa. Marko propustil Vuča i Velimíra, dal jim průvod, aby se bezpečně vrátili domů, a přátelé se rozešli do svých domovů.

Ač Marko jednával velkomyslně, přece nebyl výlupkem všech ctností. Dával se unésti hněvem.

V Prizrenu žil nějaký kapitán Leka a ten měl sestru Rosalindu, o jejíž kráse se vyprávěly divy. Do patnácti let žila uzavřena, aby k ní nemohlo slunce ani měsíc, a přece dorostla do nevídané líbeznosti.

„Ta by byla pro mne,“ řekl si Marko, „o ní jde chvála, o mně nejde hana a Leka by mi byl dobrým přítelem.“

„Sestro,“ zavolal potom, „otevři na ponebí truhlu, mám tam šaty uchystané, až se budu ženit. Půjdu si pro Lekovu sestru. Až si ji vyprosím, i tebe provdám.“

Když usedl Marko na koně v krásném obleku ze sukna a ze sametu a nasadil si chocholatou čapku, nebylo hned tak švarnějšího junáka. Zamířil si k Prizrenu, ale nedalo mu, aby se nezastavil u pobratima Miloše. Uvítal se s ním, ale do jeho horních pokojů nechtěl.

„Nemám času, pobratime,“ odmítl pozvání, „jedu do Prizrenu. Tam žije nějaký kapitán Leka. Má sestru Rosalindu, přespanilou pannu. Říkají, že ani víla nemá líbeznější tváře. Oba jsme neženatí. Horší junáci se již oženili, mají děti, jen my jsme zbyli na posměch. Pojeďme pro Relju Křídlatého do Pazaru, abychom se Lekově sestře ukázali. Ať si jednoho z nás vybere, všichni se pak můžeme s Lekou spřátelit.“

Miloš se běžel ustrojit, nasadil si čapku s volavčím perem a vydali se do Pazaru, kde stály Reljovy dvory. Kdo se za nimi díval, každý soudil, že vojvoda je hezčí než králevic, a přece třetí pobratim, Relja, byl ještě švarnější nežli Miloš. Byli ještě daleko od cíle cesty, když je spatřil kapitán Leka.

„Sluhové,“ volal, „otevřte brány! Jedou sem tři srbští vojvodové. Nevím, co se děje.“ Sám vyšel hostům vstříc a vedl je nahoru do komnat.

Marko žasl. Tolik zemí projel, nikdy se ničemu nepodivil, až tady byl jat údivem a studem. Jaké koberce na zemi, jaké podušky! Kam oko pohlédlo, všude vyšívání zlatem, zlaté je i nádobí na stříbrných deskách stolů. Bylo jídel a vína, až přetékalo. Jedli a pili od neděle do neděle, ale nikdo z pobratimů neměl odvahu se zmínit, proč vlastně přijeli, tak je ohromilo Lekovo bohatství. Nezbylo, než aby Marko začal sám.

„Pobratime, Leko kapitáne,“ pravil, „už jsme tu týden pobyli, o všeličems rozmlouvali, a ty se netážeš, proč jsme z takové dálky přijeli.“

Trefil chytrák na chytráka.

„Kterak si mám troufat, abych se vás optal, když ke mně tak zřídka přijíždíte?“

„Je tomu tak,“ přisvědčil Marko a pokračoval. „Slyšeli jsme o velikém divu krásy, o tvé sestře Rosalindě. Na celém Balkáně ani v Itálii prý není jí rovné. O ní jde chvála, o nás nejde hana. Přišli jsme tě poprosit o její ruku. Jsme neženatí pobratimové, vyber si z nás švagra, dva ostatní mu budou družbovat a všichni budeme přáteli.“

„Nevyndávej ještě snubní prsten, králevici Marko,“ povídá Leka. „Dočkal jsem se sice, po čem jsem toužil: abych získal takové přátele, jako jste vy tři, ale musím vám prozradit, že to nepůjde snadno. Je pravda, že se mé sestře žádná dívka nevyrovná, ona však se nikoho nebojí, ani mne. Sedmdesát čtyři ženichové se již hlásili o její ruku, ale sestra na každém našla chybu. Už se za ni stydím. Sám jí ženicha vybrat nemohu.“

„Pobratime Leko,“ rozesmál se Marko, „jak bys ty, stařešina, mohl žádat, aby se tě jiní báli, když se tě ani sestra nebojí? Pěkně bych zatočil se svou sestrou, kdyby taková byla. Ale bojíš-li se, přiveď ji, ať si sama jednoho z nás vyvolí.“

„Pojď, sestro, do horních pokojů,“ vyřizoval Leka pyšné sestře Rosalindě, „tři srbští junáci se ucházejí o tvou ruku. Máš si jednoho vybrat za ženicha. Ty se krásně opatříš a já získám přátele.“

„Přijdu,“ svolila panna a Leka se vrátil spokojen k hostům. Za chvíli se Rosalinda objevila v průvodu svých dívek. Od její krásy až se v komnatě rozsvítilo. Marko znal tisíce dívek, měl i víly posestrimy, ale tak sličná nebyla z nich ani jedna. Oněměl úžasem a Leka musil promluvit sám.

„Vyber si, sestřičko, jednoho z našich vzácných hostů. Chceš-li mít slavného manžela, vezmi si králevice Marka a odjeď s ním do Prilipa. Volíš-li krasavce, vezmi si Miloše a jeď s ním na Kosovo pole. Chceš-li Křídlatého junáka, vyvol Relju a odeber se s ním do Nového Pazaru.“

Sličná byla Lekova sestra, ale škaredý byl její hlas. Jak otevřela ústa, byl dojem z její krásy ten tam.

„Nejde mi do hlavy, Leko, jak můžeš být kapitánem nad Prizrenskem, když máš tak málo rozumu. Raději tu zešedivím, než bych se stala Markovou ženou. Kdo je Marko? Misoliz13 Turků. S nimi se přátelí a nebude mít ani křesťanského pohřbu. O Milošovi jsi neslyšel, že ho přistihli ve stáji, když pil kobylí mléko, aby byl silný? A jakého je podivného rodu – zrovna tak jako Relja. Toho našli ráno na ulici, cikánka se ho ujala a křídla mu přičarovala. Z těch tří nechci žádného.“

Pobratimové zůstali, jako by je krví polil. Tolik šeredných klevet slyšeli z úst panny, která je prve ohromila svou sličností!

Marko v prvním záchvatu hněvu se chtěl vrhnout na Leku, ale tomu Miloš zabránil. I běžel Marko za Rosalindou, ale ta se ukryla mezi své družky.

„Obrať se ke mně, Roso,“ volal Marko, „prve jsi nás zahanbila a já jsem si tě dobře nevšiml. Až se vrátím, sestra se mě na tebe zeptá a já jí nebudu moci vylíčit tvou krásu.“

Ješitná odstrčila dívky, vyšla z kruhu a sebevědomě povídá:

„Podívej se tedy na krásnou Rosalindu!“

Prchlivý mstitel tasil šavli a rázem uťal krasavici ruku.14

Některé junácké činy prováděl Marko bez pobratimů.

Ve službách byzantského cara byl nějaký Turek Musa Arbanasín. Jednou, když se v krčmě podveselil vínem, začal reptat, že za věrné služby carovi málo je odměňován, že raději půjde a začne provozovat loupežnické řemeslo. Nikdo to nebral vážně, on však opravdu provedl své. Usadil se tam, kde kupci odváděli carovi clo, a všecko bral pro sebe. Nebral však obchodníkům jen zlato, zbavoval je i životů a na dvůr carův přicházely těžké žaloby. Car vyslal tři tisíce vojáků s vezírem Čupriličem v čele, aby udělali pořádek. Musa se však připravil. Z výpravy se vrátil vezír sám pokořen: se spoutanýma rukama. Car nevěděl starostí, kde mu hlava stojí.

„Kdybychom tu měli králevice Marka,“ řekl mu vezír, „ten by jistě pomohl.“

Car se rozplakal: „Už před třemi roky jsem ho dal vsadit do žaláře, ten už sotva žije!“

„Co by dostal ten, kdo by ti přivedl Marka živého?“ zeptal se Čuprilič.

„Dal bych mu bosenské vezírství a devět let bych mu slevoval daně.“

Za chvíli měl car Marka před sebou. Tváře měl zčernalé od hladu, vlasy až k zemi, nehty, že by jimi orat mohl.

„Jsi ještě trochu živ?“ zeptal se car nejistě.

„Jsem, ale bídně.“

Car pověděl, proč ho zavolal, a slíbil, že mu dá tolik, co požádá, pustí-li se s Musou do křížku.

„Teď bych nemohl,“ řekl Marko, „vidíš, jak vypadám. Usaď mě však do krčmy, kde by mě krmili chlebem a lojovatým beraním masem a napájeli vínem a já ti za nějaký čas povím, mohu-li se bít s Musou.“

Po třech měsících ptá se znova car, troufá-li si na Musu.

„Podejte mi dřevo, které schlo devět let na půdě, uvidím,“ řekl Marko.

Dali mu dřevo, stiskl je, dřevo prasklo, ale voda z něho nevytekla.

„Ještě nemohu,“ prohlásil Marko. Nechali ho tedy ještě u plného stolu a za měsíc Marko hlásil, když ze stisknutého dřeva vytekly dvě kapky vody, že by si troufal. U kováře si dal zhotovit šavli, jaké nikdo jiný u něho neobjednal, potom ťal šavlí do kovadliny a ta se rozskočila ve dví.

„Opravdu jsi lepší zbraně nikomu neukoval?“ zeptal se králevic přísně – a kovář se přiznal, že Musovi ukoval šavli, pod jejímž úderem se kovadlina rozsypala. Prchlivý Marko mu ve vzteku usekl ruku. Hned toho litoval, dal kováři sto dukátů, ale tím svůj skutek nenapravil.

Potom se vydal na cestu a potkal loupežníka ve chvíli, kdy se bavil: vyhazoval svůj palcát do výše a zase jej chytal.

„Chrabrý Muso,“ řekl Marko, „uhni z cesty, nebo se mi pokloň!“

„Tys byl zavíjen do hedvábí a odchován na medu a cukru, já byl chován v černé houni a krmen ovesnou šlichtou, ale matka mi říkávala: Nikomu neuhýbej z cesty!“

Padla kosa na kámen, hrdopýšek na zpupníka – a již byli v sobě. Zápasili na koních, potom opěšalí, Marko vydal všechnu sílu, ale po dlouhém zápase Musa ho porazil do trávy a klekl mu na prsa.

„Kde jsi, ó posestrimo vílo,“ úpěl králevic, „křivě ses mi zaklínala, až mě potrefí krutá tíseň, že mi přijdeš ku pomoci!“

„Varovala jsem tě, abys nezačínal svády v neděli. Neposlechl jsi!“

Musa vzhlédl k obloze, aby spatřil, s kým to Marko rozmlouvá, a toho využil poražený: handžárem zahubil svého protivníka. Když začal padlého prohlížet, shledal k svému překvapení, že Musa měl trojí srdce: jedno když vysílením doklepalo, začalo svou práci druhé a na třetím ležela zmije.

„Děkuj Bohu,“ syčela, „že jsem neprocitla, dokud byl Musa živ, tři sta ran by tě bylo neminulo.“

V té chvíli se ozval v Markově srdci pocit lítosti. Zabědoval nad Musou: „Jaká bída, můj milý Bože, že mou rukou padl větší junák, nežli jsem já.“

Když se vrátil, dal mu car tři břemena zlata a s těmi se králevic vrátil do Prilipa.

Marko neokusil jen byzantského žaláře, ale také tureckého. Dostal se tam už jako ženáč. Vzal si Jelenu, dceru vojvody Chlapena. Jeho tchán prý jí dal za věno město Kostur při východní hranici Srbska. Dějiny tvrdí, že Jeleninou vinou Marko zase Kostur ztratil, pověst naopak říká, že manželovi osvědčila věrnost, když ho zase jeho nešťastná hněvivost dostala do temnice.

Jednoho dne chodil Bělehradem, když turecký vyvolávač hlásil poledne.

„Pojď, Marko,“ zavolal z věže mešity, „pojď se klanět Alláhovi.“

Marko se nikdy neporadil s rozvahou. Mrštil po knězi palcátem. Mířil nedbale, spíš aby vyvolávače polekal, ale trefil se příliš dobře: hlasatel spadl z minaretu mrtev. I shrnuli se Turci kolem králevice, svázali mu ruce a hodili do temné díry, kde Marko měl možnost po devět let přemýšlet o svých nerozvážných, ba někdy krutých kouscích. Po devíti letech prosil Marko:

„Slyšte, bělehradští Turci, Bůh volá mou duši. Matka neví, proč mám umřít. Prosím, uvolněte mou pravici, přineste mi blánu15 a husí brk, abych poslal matce žádost, aby po mé smrti tělo mé vykoupila a pochovala mě v Prilipu vedle mého otce, aby mohla ráno a večer rozžíhat svíci a za mou duši rozdávat chléb.“

Turci vyhověli jeho žádosti, on však nenapsal matce, ale své ženě.

„Jsem už devět let v Bělehradě v tureckém žaláři. Nijak odtud nemohu vyváznout. Jsi-li z junáckého rodu, chceš-li mě vysvobodit, převlékni se za junáka16, sedni na koně a přijeď do Bělehradu. Dej pozor, aby tě nikdo nepoznal, naháněj však strachu zdejším Turkům. Urážej je a tak dlouho dráždi, dokud mě nevyvedou z vězení a nepřivedou mého Šarce, abych tě lapil. Ty se mi nedej, prchej přede mnou z města, já pojedu za tebou a nikdo nás už nechytí.“

Markova žena přijala psaní, zaplakala nad osudem svého muže, o němž nic nevěděla, tchyni neřekla ani slova, ale vykonala, oč ji Marko žádal.

Bělehradští Turci měli brzy dost zpupných kousků a urážek neznámého, ale neměli dost hrdinství, aby se mu postavili, raději vyslali do okolí, aby našli odvážlivého junáka, který by cizince zkrotil. Poslové se vrátili s nepořízenou, nezbylo tedy, než aby šli za Markem do temnice.

„Poslyš, králevici,“ začali rozpačitě, „do města přijel nějaký cizí junák a rozdupal nám svým koněm všechny dlážděné ulice. A na potkání nás uráží i tepe. Zmocníš-li se ho, dobře se ti odměníme.“

„Dobrá,“ řekl Marko, „ale musíte mi vrátit mého koně, mou šavli a palcát. Kdybych se bil uprostřed města, vaše ženy by se polekaly, děti by se vám rozstonaly. Musím cizince vylákat za město, tam už ho snadno přemohu.“

Turci ke všemu přikývali. Potom Marko nahlas volal:

„Kde je ten zbujník? Nechť mi vyjde na junácký mejdan!“17

Jelena poznala muže po hlase i vyjeli. Bělehrad se třásl v základech, jak cválali ulicemi. Turci se zavřeli do domů. Když se vytráceli, volal Marko:

„Stůj, neznámý junáče! Jaká hanba prchat před mejdanem, však tě Turci vidí.“

Teprve když oba byli daleko, poznali Turci, kterak Markovi naletěli. Než sklapli ústa úžasem otevřená, kde už byli Marko a Jelena! A když v Prilipu usedli za plný stůl, zvedl Marko číši na zdraví věrné ženy, která ho zachránila od skomírání v temnici.

Smrti ho tím navždy ovšem uchránit nemohla. Dějiny vypravují, že králevic padl u Krajova v bitvě proti Rumunům, lid tomu však nevěřil. Podnes si ukazuje obrovský strom u pramene na Suché planině, kde národní hrdina skonal, a lidová píseň líčí jeho smrt jinak než historie.

Za jednoho slunného rána si Marko vyjel na svém věrném strakatém Šarcovi na planinu a zpozoroval, že kůň roní slzy.

„Šedesát let spolu žijeme, Šarci, vždycky jsi byl vesel, dnes pláčeš. Proč? Někdo mi tě vezme? Nebo já padnu?“

„Milý králevici,“ zvolala víla, „můj milý Marko, dnes se musíte rozloučit, proto Šarac pláče.“

To byla smutná zpráva, ale Marko dostal ujištění, že mu nikdo smrtelný Šarce nevezme, on sám však že musí zemřít.

„Slyš,“ pravila. „Až uvidíš na planině štíhlý strom se zeleným vrškem, najdeš pod ním studánku. Přistup k ní a uvidíš, jak tvé líce jemně blednou.“

Marko šel a hned ucítil, že skutečně nastává čas rozloučení s tímto světem. Vytáhl šavli z pochvy a rázem ukončil život svého Šarce, aby nemusil nosit nějakého Turka, který by k němu byl bez citu. Potom šavli rozlámal na kusy a stejně učinil také se svým kopím, aby se nižádný Turek zbraní nemohl proti křesťanu rozpřáhnout. Potom vystřelil šíp do moře a pravil:

„Až od mořského dna šíp vyplyne, vstanu k novému dlouhému životu.“

A do bílé nepopsané knihy napsal: „Až někdo přijde na planinu ku prameni, ať uchová věci, jež posvěcuji. Jsou ukryty v mém opasku a jsou to tři dukáty. První věnuji tomu, kdo mi odejme pás, druhý náleží kostelu, třetí slepému pěvci, aby na Marka vzpomínal a v písních ho slavil.“

Potom upevnil knihu do větví tak, aby ji příchozí spatřil, svlékl zelený pláštík, rozestřel na trávník, udělal kříž, zakryl si obličej a zavřel oči k věčnému spánku. Vypadal, jako by spal, i blížili se k němu tichými kroky, aby ho neprobudili.

A přece neměl Marko zůstat nepohřben. Zbožný opat pravoslavného kláštera bral se tudy se svým jáhnem Izaiášem na svatou horu a napomenul ho:

„Tišeji, synku, probudíš-li Marka, budeme oba ztraceni.“

Udiven se podíval na Marka, všiml si knihy, sňal ji a četl:

„Marko je už dávno mrtev. Sestupte s koně, odejměte mu pás a zpívejte a pomýšlejte na to, jak pochovat Markovo tělo.“

Opat a Izaiáš odcházeli odtud ponořeni do tichých modliteb. Když přišli do klášterního kostela na Hilindaru, sám opat vykopal hrob uprostřed kostela a se vší ctí uložil Markovo tělo do klína země a promluvil takto:

„Ozdobuješ kostel, ty mrtvé tělo hrdinovo! Jsi mu krásnou ozdobou. Žádný kámen však nemá prozradit místo, kde odpočíváš, jen slepý guslar má opěvovat hrdinné činy Markovy a hlásat, že jediný Marko je hoden, aby v písních věčně žil.“

Lid pevně věří, že v hodině nebezpečí Marko vítězně vstane, aby vyvrátil docela turecké panství. Po špičkách chodili Srbové mimo strom na Suché planině, kde hrdina dokonal, a nikdo se neodvážil, aby se uvelebil za horka do stínu památného stromu. Je už obrovský. Vodě pramene se připisovala zázračně uzdravující moc. Kdo prý se z pramene napije, tomu proudí žilami odvaha, a kdo uslyší šumot větví nad studánkou, ten už se nikdy nebude bát války.

Srbům je to místo posvátné, přírodopiscům podivné. Prastarý buk je všelijak pokroucený, ale vzdoruje letním přívalům a prudkým větrům na podzim a v zimě.18

NA KOSOVU POLI

Hezky bylo na Kruševci, dokud se na skráních cara Lazara skvěla koruna srbského carství a když s ním carovala jeho žena Milica. Oba manželé se měli rádi a mnoho radosti jim působily jejich děti: dcerky Danica a Mara. Splnila se i vroucí touha Lazarova, aby měl dědice – jako třetí dítě přišel synek, jehož pokřtili na jméno Štěpán, bezpochyby na paměť Štěpána Nemanji, zakladatele rodu, nebo proto, aby chlapcovým vzorem byl výtečný panovník Štěpán Dušan Silný. Všecky tři děti rostly, a než se Lazar s Milicí nadáli, měli dcery na vdávání a ze synka byl výrostek.

Mile a veselo bývalo na Kruševci, nejveseleji v den sv. Ámosa, patrona rodu Nemanjičů. V Srbsku má každý rod svého patrona a jeho den se oslavuje bohatou hostinou. Každého roku se rozjíždívali poslové do daleka široka, aby zvali srbské panstvo na výroční slavnost, na bohoslužby a na znamenitou hostinu. Vojvodové a přední osoby carství sedávali kolem Lazara a hodovali a vesele se bavili.

Jednou – už kdoví pokolikáté – se opět sešli srbští šlechticové, mladí, staří, aby se účastnili rodové oslavy patronovy na kruševeckém dvoře, a car Lazar s nimi seděl v čele stolu prostorné hodovní síně, když se stalo něco docela neobvyklého: sluha otevřel do široka dveře a jimi vešla cařice ve svém slavnostním kroji. To všechny překvapilo, nebývalo zvykem, aby se ženy účastnily zábav a hostin, držely se po východním způsobu v komnatách vyhrazených ženám.

„Vím, Lazare, můj slavný kníže,“ začala se Milica hned omlouvat, „že nesluší mi na tě pohledět, tím méně s tebou hovořit. Nemohu však mlčet, zvláště dnes, kdy slavíme památku patrona svého rodu. Hle, jací byli staří Nemanjiči – neskládali si velkých pokladů, ale stavěli slavné monastýry.“ Cařice potom vyjmenovala dlouhou řadu staveb pravoslavných zádušnic, tj. budov postavených za duši zakladatelů.

„A ty,“ pokračovala směle Milica, „jen stále na to myslíš, jak bys nashromáždil velký poklad. Ten nikomu z nás neprospěje, ani nám, ani našim dětem.“

Výtka lakomství by se byla bezpochyby těžce dotkla cara Lazara, kdyby nebyl měl dobré svědomí – vždyť on chtěl také budovat zádušnice, jen udělal chybu, že o tom cařici nepověděl. Nyní tedy odmítl Milicinu výčitku a veřejně prohlásil, že bude stavět na Resavě chrám, na který má už poklad připravený. Základ bude olověný, stěny stříbrné, střecha zlatá, drahými kameny vyložená.

„Vystav,“ volali všichni nadšeně, „za svou duši i na zdraví kněžici Štěpánovi.“ Všichni se rozhovořili o velkolepém plánu, jen mladý Miloš Obilič nepromluvil ani slova. To neušlo bystrému carovi.

„Zdráv buď, vojvodo Miloši!“ připil mu zvedaje pohár, „ale také ty něco promluv!“

Mladý velmož vyskočil, poklonil se uctivě, potom vzal do rukou pohár, nepil však, ale zahovořil:

„Díky tobě, že chceš, náš pane, stavět zádušnici – ale to nemůže být! K tomu není čas. Vezmi si staroslavné knihy a tam hledej! Nastaly nám poslední časy. Přijdou Turci, vezmou naše carstvo a sami budou carovat. Poboří naše zádušnice, poboří monastýry i tvůj chrám Ravanici, vykopají základy a z olova ulijí dělové koule, zboří stříbrné stěny a rozlijí je na koňské ozdoby, rozbourají střechu a ze zlata budou kovati řetízky pro své ženy, rozeberou perly a drahé kamení a zasadí je do rukovětí šavlí a do prstýnků svých manželek. Chceš-li, můj care, stavěti zádušnici, vystav ji od kamene! Vezmou-li Turci naše carstvo, stavba zůstane a bude sloužit do božího soudu – kámen je kámen!“

„Díky tobě za radu, vojvodo Miloši,“ pravil car a všichni přítomní souhlasili, že bude nejlépe, dá-li na stavbu nalámati mramoru. Už nebylo v hodovní síni bujného veselí, všichni se připamatovali, jaké nebezpečí visí nad jejich domovinou, a divili se Miloši Obiličovi, že měl odvahu o tom začít a svému panovníku takovou radu dát.

„Moudrý je Miloš vojvoda,“ říkali si. Jiní, kdo znali život u dvora, dodávali, že by si rád odvedl k oltáři nejstarší dceru carských manželů Danici a že se tak bezpochyby stane, protože car mu přeje. Však si toho vojvoda Miloš Obilič zasloužil! V moudrosti předčil všechny vrstevníky, v síle a statečnosti se mu rovnal jen Marko králevic a druhý jeho věrný přítel Milan Toplica.

Opravdu netrvalo dlouho, byla svatba, Miloš dostal svou Danici a brzy potom si odváděl jeho mladou švagrovou Maru z domova Vuk, jeden ze sedmi synů velmože Brankoviče. O té druhé svatbě byli ještě Miloš a Vuk přáteli a nikdo netušil, že brzy vznikne mezi oběma carovými zeti nepřátelství na život a na smrt a že bude mít osudné následky.

Příčinou všeho, co se přihodilo, byla řevnivost obou vdaných sester Danice a Mary. Miloš Obilič byl uznávaný hrdina, u carského dvora se hovořívalo o jeho dobrotě srdce, o jeho moudrosti a zdatnosti, zvláště však byly vynášeny hrdinské kusy, které konal sám nebo se svými přáteli Markem králevicem a Milanem Toplicou. Každé to slovo se těžce dotýkalo srdce Vukovy ženy Mary. Jejího manžela nikdo nechválil, mezi dvořany měl mnoho nepřátel a nebylo nikoho, kdo by byl tvrdil, že je větší chlapík než jeho švagr Miloš. Maru to dráždilo, byla by celému Srbsku ráda dokázala, že se Vuk ve všem Milošovi vyrovná. Věděla, že to není pravda, ale povídejte ženě, která miluje svého muže, že ten její vyvolený není chlapík jak se patří! I začala se jednoho dne holedbati statečností svého Vuka, Danica nemlčela, ostrý výsměšek jí bezděky vyletěl z úst, a ten byl začátkem nepěkné hádky mezi rodnými sestrami. A při hádce nezůstalo. Vuk se o všem dověděl od své uražené choti a vyzval švagra na souboj před zraky celého dvora. Kdyby byl car Lazar tušil, jaké neblahé následky vzejdou z tohoto zápasu, byl by mu zabránil. Myslil si však bezpochyby, že neuškodí, když oba zkříží zbraně, že bude o zábavu víc, a dovolil, aby zeťové změřili svou sílu a obratnost.

S bušícím srdcem pozorovala Mara, na čí stranu se přichýlí vítězství. Danica o svém Milošovi nepochybovala. U dvora znali všichni už napřed výsledek, kdo by se mohl rovnat Miloši Obiličovi! Všichni mu také přáli, a když mu Vuk podlehl, zněl hrad takovým jásotem, až Mara zbledla závistí a poražený div nezahynul od prudké nenávisti, která se zmocnila vší jeho duše. Mezi oběma příbuznými visel od té chvíle těžký mrak a nikdy se již nezdvihl.

„Pomstím se Milošovi, o tom nepochybuj,“ řekl Vuk Brankovič své ženě, „vyčkám příhodného času, ale potom dopadne má pomsta tvrdě na oblíbence tvého otce i všeho dvora.“

To už Vuk z opatrnosti nedodal, nesvěřil se, jaký úmysl pojala jeho temná duše: že bude Miloš zahuben, i kdyby se měl vojvoda Vuk Brankovič na to spolčit třeba s úhlavním nepřítelem národa, s Turkem. Od té chvíle užíval každé příležitosti, aby carovi Miloše zošklivil. Však o tom vypravuje i srbská národní píseň.

Jednou se konala opět na Kruševci slavnost. Carův tchán Vuk-Bogdan seděl u tabule se svými devíti syny, Vuk Brankovič se svými šesti bratry a ze srbského panstva bylo přítomno na třicet velmožů. U tabule byl ovšem i vojvoda Miloš Obilič. Všichni hovořili, popíjeli, a jak už to bývá – píseň sama přišla na rty. Začal ji sám car Lazar. Vstal, číši v pravici, a zpíval. Měl krásný hlas, píseň jen zvučela klenbou hodovní síně a nikdo si netroufal se připojit, jen vojvoda Miloš. Pěl s tchánem ve dvojici a šlo jim to krásně. Přítomní poslouchali se zálibou, jen jediný se kabonil jako noc: Vuk Brankovič. Sotva píseň dozněla, poznamenal:

„Podívejte se, care, na své staré sluhy: nikdo se neodváží zpívat s tebou, jen vojvoda Miloš. Poslechni mé rady a dej ho zítra v Kruševci před chrámem oběsit.“

Lazar byl už podnapilý, nevěděl, co mluví, i přísahal, že skutečně dá rozsudek vykonat. Sotva carevna Milica uslyšela, co se děje, přichvátala a jala se prosit manžela, aby jí vojvodu daroval. A když prosba nepomohla, volala:

„Nechceš-li mně Miloše darovat, slib mi, že ho nedáš oběsit zde, ale dovedeš ho do Miloševa, kde se za duši Milošovu postaví kostel.“

To car slíbil, a cařice doufala, že zatím její manžel vystřízliví a odvolá krutý soud; Lazar však pro přísahu neodvolal. Když dojeli s odsouzencem do Miloševa, vyšel jim vstříc stavitel Rade. Za ním stálo tři sta mistrů s obnaženými hlavami a všichni se dívali s úžasem, že mezi sedmi Brankoviči stojí Miloš Obilič v poutech.

„Komu zde stavíte kostel?“ ptá se car a diví se v duchu velkoleposti novostavby.

„Slavný care,“ odpověděl Rade, „už tři roky budujeme kostel a mzdu nám stále vyplácí tvůj zeť vojvoda Miloš. Za duši jeho stavíme chrám.“

I použil Lazar příležitosti, aby nemusil dát rozsudek vykonat, a řekl:

„Slyš, vojvodo, daruješ-li mi své záduší, bude ti odměnou tvá hlava.“

„Slavný care,“ odpověděl Miloš zticha, „jsi pánem mého života, ale mé duše pánem nejsi. Máš dosti zlata, sám si buduj záduší!“

„Chopte se ho!“ vykřikl Lazar, „oběsíme šelmu!“

Tři sta mistrů zaplakalo a všichni sborem volali:

„Ó slavný care, daruj vojvodovi život! Až my dostavíme kostel, kdo nám zaslouženou mzdu vyplatí?“

A když car nechtěl o milosti slyšet, prosili dál:

„Nechceš-li mu darovat život, odveď ho na planinu Šargan, abychom neviděli jeho smrt.“

V tom car povolil a dal vést Miloše na Šargan. Když tam došli, uviděli trojí vodu, tři koryta a tré kašen – prý od zlata a stříbra – a při nich třicet Bulharů hlídalo svá stáda.

„Děti moje, pastevcové,“ oslovil je car. „Čí je toto zařízení, za čí duši bylo pořízeno?“

„Slavný care,“ odpověděli, „ta stavba je Milošovo záduší. Naše strmé hory byly bez vody, a než nám tvůj zeť Miloš zbudoval kašny, nemohli jsme napájet krav a máme tři tisíce oveček. On nám zrobil koryta i kašny a podívej se – dal nad kašny i tři drahé kameny, aby i v noci byla napajedla osvěcována.“

„Slyš, Miloši,“ praví car, „daruješ-li mi to záduší, bude ti odměnou tvá hlava.“

„Slavný care,“ odvětil tiše Miloš, „jsi hospodářem mého života, mé duše pánem však nejsi. Máš dostatek zlata, zbuduj si sám záduší!“

Car se velmi rozhněval a poručil, aby Miloše hned oběsili. I rozplakalo se hlasem třicet pastýřů a prosili:

„Slavný care, daruj nám vojvodu Miloše, my ti za něj dáme tisíc ovcí!“

Car nepovolil, i prosili ovčáci:

„Nechceš-li nám Miloše darovati, musí-li být oběšen, doveď ho do Budíma hradu.“

I slíbil car, že vyplní jejich přání, a vedl odsouzence do Budíma. Když dojeli na podhradí, zastihli tam tři sta malých dětí. Koupaly se v mělké vodě, hrály si a cizinců si nevšímaly. Vtom však jedno z dětí–sirotků poznalo vojvodu Miloše a již všechny utíkaly k cestě a křičely:

„Laskavý hospodář, hodný Miloš k nám přišel! Vždycky, kdykoliv přijede do Budíma, dostáváme od něho dary.“

Car Lazar se dívá, dívá, a z očí mu tryskají slzy.

„Bože milý,“ vzdychl potom, „jaké ty činíš divy! Na všech čtyřech stranách naší země má vojvoda Miloš přátele, i ty děti ho milují.“

„Pane Lazare, slavný care,“ prosily ty malé, „rozvaž Milošovi ruce, aby nás mohl obdarovati!“

I pokynul car, sluhové rozvázali vojvodovi ruce, a ten, ponořiv je do kapes, lovil odtamtud dukáty a všech tři sta sirotků jimi podělil. I vrátil se car se svým zetěm do Kruševce a miloval ho jako prve.

Tolik píseň, ve které Vuk Brankovič prvně vystupuje jako zapřisáhlý nepřítel Miloše Obiliče. Ve druhém zpěvu se objevuje car Lazar jako osvoboditel svého zetě Miloše. Jednou poslal jej mezi Byzantince, či jak Srbové říkali, Latyny, pro daň. Ti ho vyčastovali a pak jej dovedli před kostel Dimitrijův.

„Takového kostela vy Srbové nemáte,“ nadýmali se.

„Máte moudré hlavy,“ usmál se Miloš, „ale hloupě mluvíte. Kdybyste znali monastýry, založené našimi slavnými cary, Studenii, Jirské sloupy, Vilindar, Žiču, Ibru, Sopoťany, Popraťu, Vysoké Dečany, Raču, Tronošu, Ravanici – podivili byste se; co je váš kostel Dimitrija! Přehodím jej buzdoganem.“

Tomu ovšem Latynští nevěřili a vsadili se o tisíc dukátů. Miloš si vysoukal rukáv, pomodlil se, aby mu Bůh odpustil, hodí-li přes jeho svatyni svůj buzdogan, zatočil jím – a mrštil. Zbraň podobná pozdějším husitským palcátům se ztratila v oblacích, padla daleko za kostel do Banova sídla, rozbila křišťálový altán a zabila jeho dva syny, čtyři generály a dvanáct velmožů. Miloš byl jat a vsazen do žaláře. I stával u okénka a díval se, kdo půjde mimo. Dočkal se Kosty Ciganina – dal mu tři dukáty a požádal, aby mu donesl papír. Když se Kosta vrátil, napsal vězeň svou krví list caru Lazarovi. Tam všechno vypověděl, co a jak bylo. I sedl car Lazar a poslal Latynům rozkaz, aby hned mu odvedli povinnou daň, pro kterou zetě poslal, aby Miloše propustili a dali mu slíbených tisíc dukátů. Neučiní-li tak, zdvihne se car proti nim, poplení jejich vlast a domy srovná se zemí. I běželi, sotva psaní přečtli, Latynové vězně vysvobodit a všechno mu vyplatili, jak car Lazar žádal. –

Skutečné události byly v té době hrozivé. Sultán Murad odňal Srbům důležité město Niš při východní hranici a Bělehrad při pomezí severním. Car Lazar byl donucen, aby mu posílal každého roku tisíc liber stříbra a – což bylo ještě potupnější a bolestnější – tisíc junáků, aby jimi Turci rozmnožili své vojsko. I spolčil se car Lazar s bulharským carem Janem Šišmanem a roku 1388 úplně potřel vojsko, které sultán vypravil do Bosny. Podařilo se to dosti snadno, neboť neukázněné hordy začaly v zemi drancovat, rozptýlily se a mohly být zničeny bez velkého odporu. Vědělo se však, že toho Murad nenechá bez pomsty. Od východu se zvedaly na Balkán zlověstné mraky a Blesk se blížil. Říkali totiž Blesk Muradovu synu Bajezidovi, jemuž mělo být příštího roku svěřeno velení nad tureckým vojskem. A to vpadlo do Srbska jako příval a rozložilo se na Kosovu poli. Odtamtud prý poslal Murad do Kruševce psaní tohoto obsahu:

„Oba carovat nemůžeme, pošli mi klíče od všech srbských hradů a daň za sedm let. Nevyhovíš-li, vyjdi na Kosovo pole a rozdělíme si zemi šavlemi.“

Car se rozplakal, ale potom se vzmužil a rozeslal posly po vší zemi, ke všemu svému lidu, a proklel prý toho, kdo by na Kosovo nepřišel, aby se mu nic na poli neurodilo ani na vinici, aby jeho rod bez památky vyhynul, on sám pak aby bídně živořil do nejdelší smrti. I chystali se všichni a bylo živo na srbských hradech. Muži brousili zbraně, ženy plakaly, neboť leckterou vyděsil varovný sen, jako manželku Štěpána Bušiče. Bydlil nedaleko Kruševce, i poslal ji ráno, aby pohleděla, přešla-li už oblohu sedmihvězda, a aby poslechla, bijí-li už kotle před Lazarovým dvorem. Vrátila se zvěstujíc, že už na kotle bili, a panstvo se kupí před Lazarovým dvorem. I dal Štěpán Bušič ženě rozkaz, aby mu probudila sluhu Olivera, by chystal koně.

„Neodcházej, pane můj, milý Štěpáne,“ řekla mu paní, „neodcházej s carem na Kosovo pole! Měla jsem dnes v noci zlověstný sen. Sokol se vznesl nad tyto knížecí dvory a vrátil se bez hlavy. Bojím se o tebe, Štěpáne!“

„Kdybych i měl jistotu, že složím život na Kosovu, nezůstal bych doma,“ odpověděl Štěpán Bušič a za chvíli se s ním mladá žena rozloučila. V tomto životě ho už nespatřila.

Na Kruševci toho rána chystali snídani a cařice Milica stála u okna a dívala se na nádvoří, kde přibývalo panstva. Když k ní přistoupil zeť Miloš Obilič, promluvila:

„Jaká je krásná podívaná na srbské panstvo, jeden junák jako druhý, jako by to rodní bratři byli.“

„Nadívej se dosyta, matko, na to švarné panstvo,“ řekl Miloš, „nadívej se i na své bratry Jugoviče, Bůh ví, uvidíš-li se s nimi živými.“

Milica se zachvěla. Se slzami v očích vypravovala, že v noci se jí snilo, jak hvězdy padaly z nebe, měsíc se zatměl na čisté obloze a ta se na čtvero rozlomila.

„Ten podivný sen ti mohu vyložit – že hvězdy padaly, znamená, že budou padati hlavy těchto pánů, že se měsíc zatměl – značí zármutek našeho cara Lazara, a že se jasná nebesa na čtvero rozlomila, věští, že tobě v hrudi pukne srdce za mužem, otcem i devíti bratry.“

Nebylo šetrné, že tak Miloš tchyni pravil, ale nechť je připravena na zlou novinu, neboť on sám, Miloš, nic dobrého nečeká na Kosovu poli.

Ale již volali k snídani a cařice usedla vedle svého muže.

„Zlatá srbská koruno, ó care,“ pravila, „odtáhneš mi dnes na Kosovo a vezmeš s sebou vojvody i sluhy. Nikomu z mužů nebudu moci dát ani list, kdybych ti chtěla psát na Kosovo. Odvedeš i devět mých milých bratří. Nech mi doma aspoň jediného!“

„Kterého bys chtěla nejraději?“

„Nech mi zde Božka Jugoviče!“

„Nuže, postav se u hradní brány, až bude vojsko vyjíždět,“ pravil Lazar, „Božko pojede v čele kopiníků s korouhví poznamenanou křížem. Pověz mu, že mu vzkazuji, aby prapor odevzdal komu chce, a zůstal s tebou zde.“

I postavila se cařice u brány a hle – již vyjíždějí srbští pánové, všichni kopí v rukou, a v jejich čele v brnění zlatem se třpytícím Božko Jugovič. Korouhev křížem ozdobená, kterou drží v pravici, ovíjí při závanech větru jeho pěknou postavu. I přistoupila Milica, chopila jeho koně za uzdu a šeptala:

„Bratře, car mi tě daroval. Posílá ti pozdrav – a máš dát prapor komu chceš a zůstat se mnou na Kruševci.“

„Vrať se, sestro,“ odvětil Božko, „z tažení bych se nevrátil a prapor nikomu nedal, i kdyby mi car za to nabízel celý Kruševec. Co by mi řekli druhové, že jsem se bál jít na Kosovo, že jsem se zdráhal umřít za svatou víru?“

Božko pobodl koně a zmizel v bráně. Vtom se blíží na koni Milicin starý otec Jug-Bogdan a za ním jeho sedm synů. Všecky cařice zastavuje, všechny prosí, ale nikdo nevyhověl. Konečně přijíždí poslední z Jugovičů Vojen. Vede carovy koně.

„Odevzdej ty koně, komu chceš,“ vyzývá opět Milica, „a zůstaň se mnou, car dovolí.“

„Já bych se ti, sestro, nevrátil, a koně nikomu nedal, i kdybych věděl, že zahynu. Jdu s bratry mřít za svatou víru,“ odpověděl Vojen a pobodl koně. Už neviděl, že sestra se kácí ve mdlobách k zemi. Spatřil to však car Lazar sám, neboť jel uprostřed svých pánů za Vojenem. I pojala ho taková lítost nad ženou, až ho polily slzy.

„Golubane,“ řekl sluhovi, „sestup s koně, vezmi paní za ruce a dones do komnaty. A zůstaň zde, nejezdi s námi na Kosovo, Bůh ti odpustí.“

Nyní zaplakal sluha, že nesmí s carem. Poslechl, donesl paní do komnaty, ale když ji svěřil péči žen, popadla ho tak mocná touha, aby jel za ostatními, že neodolal, sedl na koně a ujížděl cestou znamenanou stopami nesčetných kopyt.

Car Lazar nevyjížděl vesele. Znal nebezpečí lépe než kdokoliv jiný. Jeho prosby, aby mu evropští panovníci přispěchali na pomoc proti Turkům, zůstávaly bez povšimnutí, německý císař mu neposlal vojska ani peněz, maďarský král bude také pouhým divákem, až se nyní za jeho bezpečnost budou bít Srbové, něco Bulharů, Rumunů, Albánců a Poláků. A v jeho rodině není svornosti – Vuk mu narážkami naznačuje, že Miloš není, jak se k němu staví, že je hotov zradit. Jen Bůh vidí lidem do srdce, kdož ví? Stává se, že člověk hřeje hada za ňadry. Nevesele jel Lazar, stísněn dal rozbít tábor při řece Marici, zachmuřen sedal k večeři toho dne, kdy už se vědělo, že nazejtří bude bitva svedena, neboť vojska stála již proti sobě.

V té chvíli, kdy zlaté číše kolovaly, vstal náhle Vuk Brankovič a přede všemi zvolal: „Care, Miloš se ti na Kosovu zpronevěří!“

Zraky všech přítomných byly obráceny na Miloše. Ten vstal, bledý jako plátno stanu, v němž seděli, ale než se vzchopil k odpovědi, uchopil car Lazar číši a zvolal: „Zdráv buď, zeti Miloši, na mé i na tvoje zdraví, na zdraví všech přítomných pánů! Zapřisahám tě Bohem Stvořitelem, zapřisahám tě tvou ženou Danicí, aby se tebou do smrti honosila: zachovej víru! Nezrazuj mne na Kosovu!“

I Miloš se chopil poháru, vstal a zvolal: „Zdráv buď, tcháne Lazare! Na mé i na tvé zdraví, i na zdraví všech těchto pánů! Přísahám ti při jediném Bohu Stvořiteli i při své Danici, že tě zítra nezradím, a v bitvě se ukáže, kdo zrazuje!“

Jeho zraky planoucí spravedlivým hněvem hledaly Vuka Brankoviče, ale s pohledem jeho očí se nesetkal. Vuk seděl se sklopenými víčky. Miloš se už ve večeřadle nezdržel. Nemohl setrvat na místě, kde mu bylo vmeteno do tváře tak těžké podezření. Vyhledal svého druha Milana Toplicu a Ivana Kosančiče a s nimi ráno se bral kradmo do tureckého ležení.

V té době, ba dříve, před úsvitem, dostal car Lazar – před samou bitvou – psaní. Donesl mu je Ilja Hřímatel, světec, a stála v něm otázka, jaké carství sobě Lazar volí: žádá-li si pozemského nebo nebeského. Stojí-li o pozemské, ať se bez odkladu hurtem oboří na Turky, že nad nimi zvítězí a všechny zahubí. Je-li mu však milejší carstvo nebeské, ať dovede své vojsko napřed ke stolu Páně. Jeho vojsko na Kosovu zahyne, on sám bude zahuben také. I vyzval ráno car patriarchu, aby s ostatními duchovními připravil jeho i všechny ostatní k Večeři Páně, a potom své bezhříšné vojsko řadil do bitvy. Nedobře bylo, že Miloš nikomu neprozradil, kam jde, neboť se ráno po něm všichni ohlíželi, a sám car už nemyslil jinak, nežli že Vuk měl pravdu. K náladě bojovníků to nepřispělo.

Zatím Ivan Kosančič dal Milošovi podrobnou zprávu o síle a rozloze tureckého vojska. Nebyla veselá.

„Kdybychom se my všichni proměnili v sůl,“ začal Ivan, „sotva Turkům oběd osolíme. Prochodil jsem patnáct dní, ale nedobral jsem se konce. Od Mramoru Sucha do Javoru. Od Javoru do Sazlije, od Sazlije do Zvečanů, od Zvečanů do Čečanů, všechno je Turky jako posypáno, kopí strmí jako černé lesy, prapory se honí jako mračna, stany leží jako padlý sníh, a kdyby padla prška, ani na zem by nedopadla, jenom na bojovníky a koně.“

„A kde je stan Muradův?“ ptá se Miloš a dodává, že by se tam chtěl dostat.

„Stan sultána Murada je uprostřed všech tureckých stanů; kdyby ses tam chtěl dostat, musel bys být sokolem a musel by ses tam snésti z jasného nebe.“

„Ó Ivane,“ zapřisahal Miloš přítele, „cos mně řekl, nepovídej carovi, aby se naše vojsko nestrašilo. Řekni mu, že má Turčín ve svém táboře jenom samé derviše, řemeslníky a kupčíky, kteří jakživi zbraně v rukou neměli, řekni mu, že jeho tureckého vojska je málo a to ještě stůně těžkou úplavicí. I koně že se jim rozstonali a kopyta jim změkla od kulhavky.“

Potom se rozešli a Miloš si namířil k tureckým hlídkám. Hlásil se tam jako zběh a žádal si být uveden před sultána. Turci viděli velmože v krásném brnění a neváhali vyhovět jeho přání.

Zatím se na Kosovu rozzuřila bitva. Jug-Bogdan první vyrazil do boje se svými syny a zahubili sedm pašů – padlo však všech devět Jugovičů, padl Jug-Bogdan, všechno vojsko, které vedli, položilo život za víru a vlast.

Náhle se rozlehla táborem neslýchaná zpráva: Někdo zabil sultána Murada v jeho stanu, probodl jej mečem. I jméno už znělo ve všech ústech – Miloš Obilič, Miloš Obilič! I rozplamenilo to srbské junáky a bojovali tak, že Turci začali prchat. V té chvíli však Vuk Brankovič, dávno s Turky smluvený, odvedl z bojiště vojsko sobě svěřené. Zradil. On, který podezření chtěl vrhnout na Miloše, zradil hanebně tchána i vlast i víru.

Dokud Srbové viděli v svém čele cara Lazara, dotud bojovali jako lvi. Stala se však zlá věc. Kůň se pod carem splašil a mířil do tureckých řad. Car musel s něho seskočit a tato nepatrná příhoda byla příčinou zkázy ještě větší než Vukova zrada. Srbové spatřili carova koně v rukou Turků a protože Lazara pěšího neviděli, myslili, že je car mrtev, a dali se na útěk. Lazar vyskočil na jiného koně a snažil se prchající zastavit, ale nebylo už možno. Sám byl stržen proudem utíkajících, jeho kůň klopýtl a padl do příkopu a Turci dostali tak cara do své moci.

Nadarmo vykrvácelo v první srážce tolik dobrých srbských junáků, nadarmo dělali prve Jugoviči divy statečnosti. Zvláště Božko, třímající do poslední chvíle svůj prapor, po zástupech Turky hubil, sháněl do řeky Sitnice – bitva byla ztracena, sedmdesát tisíc srbského vojska prý pokrývalo bojiště.

A Miloš? Když usmrtil Murada – jak se domníval – prosekával se řadami Turků se svými druhy, Ivanem a Milanem Toplicou. Ti zahynuli, Miloš bojoval dál. I praví lidová píseň, že by byli Turci Miloše nedostali, kdyby byla zlá víla neporadila Turkům, jak se ho zmocní: aby před jeho koně naházeli štíty a šavle. Po nich se smekl Milošův kůň a Lazarův věrný zeť byl zajatcem. Z těžce raněného sultána Murada se duše ještě nedobyla, i dovedl Bajezid, vůdce a vítěz na Kosovu, jeho syn, Miloše před něho, aby rozhodl o jeho osudu. Před Muradem shledal se Miloš s Lazarem. Jaké to bylo setkání! Slzy tekly proudem z Lazarových očí, když Obiliče, krvácejícího z četných ran, spatřil.

„Blažená matka, jež tě porodila,“ řekl mu. „Býval jsi vždy mou chloubou před bratry a pány. Prokleta buď však matka, jež přivedla na svět Vuka. Učinil mi hanbu – zradil mne na Kosovu.“

Bajezid, ukazuje na raněného otce a na bratra, padlého v boji, tázal se Lazara výhružně: „Jak jsi mohl spáchat takovou vraždu?“

„A jak tvůj otec i ty jste směli vpadnout do mého carstva?“ opáčil srbský car. A bez bázně dodal: „Kdybych měl po boku, co nemám, položil bych tebe vedle nich.“

I byli hned toho dne sv. Víta 15. června 1389 oba sťati; Miloš Obilič i car Lazar Nemanja, na staletí poslední samostatný srbský panovník. Vypravuje se, že sluha Lazarův prostřel svůj plášť, aby Lazarova hlava nepadla na zem, a potom, když byla poprava vykonána, sám sklonil hlavu pod jatagan se slovy: „Zapřisáhl jsem se, že svou hlavu položím vedle hlavy svého pána.“

Ochotně vyhověl kat jeho přání. Když pohřbili sultána Murada, dali prý mu k pravému boku mrtvolu Lazarovu a podle posledního přání Milošova položili tělo jeho zetě carovi k nohám. Lazarovo tělo však bylo pohřbeno bez hlavy. Ta zůstala na bojišti a jakýsi turecký chlapec ji potom zdvihl ze země.

„Jaká to vznešená, krásná hlava,“ řekl si, „bylo by hříchem ji nechat, aby ji klovaly vrány nebo pošlapali lidé nebo koně.“

I vzal prý ten hoch, syn Turka a Srbky otrokyně, Lazarovu hlavu a ponořil ji do čisté studánky. Tam zůstala po čtyřicet let. Jednou šla karavana ze Skoplje do Vidína a nedaleko toho místa odpočívala. Nějaký karavančík šel pro vodu a spatřil v ní hlavu carovu. I byla pohřbena uctivě v Ravanici pod Pučajem v krásném chrámě, který dal car za svého živobytí zbudovat. Tak si to ovšem vybásnila jen láska srbského národa, Lazar nebyl pochován vedle Murada, ani jeho hlava se nezachovala ve studánce. Byl pohřben na místě, kde ho sťali. Po dvou letech se odvážilo srbské duchovenstvo jeho tělo pochovat v nádherném chrámě v Ravanici. Když se však kněží obávali, aby Turci carovy ostatky nezneuctili, přenesli je do Srěmu, do kláštera Vrdníka. Ještě dnes ve výročí nešťastné bitvy tam putují zástupy Srbů, aby se poklonily památce Lazarově a jeho druhů.

V neděli ráno po bitvě si přivstala mladá Srbka, vykasala si bílé rukávce, vzala na ramena košík chleba a do rukou dvě konvice: jednu s chladnou vodou, druhou s vínem a spěchala na Kosovo pole. Brala se zvolna pátrajíc, najde-li nějakého junáka naživu. Koho našla, tomu vymyla rány, vyčastovala ho vínem a posilnila chlebem. A jak tak sloužila raněným, trefila na mladého carského praporčíka, Pavla Orloviče. Jak byl ubožák zveden! Levou nohu měl useknutou po koleno, pravou paži celou a v hrudi takovou ránu, až mu bylo vidět plíce. A přece žil a dokonce tak pookřál, když ho dívka ošetřila, že se mohl se svou dobroditelkou dát do rozhovoru.

„Drahá sestro,“ oslovil ji, „jaká těžká touha tě zavedla na toto smutné místo? Koho hledáš na bojišti? Bratra nebo příbuzného? Nebo dokonce svého otce?“

„Drahý bratře, neznámý junáku,“ odvětila panna, „nehledám tu nikoho ze svých krevních příbuzných. Ale když se všechno vojsko zpovídalo u samodrežského kostela a potom přijímalo, vycházeli z kostela poslední tři vojvodové: Miloš Obilič, Ivan Kosančič a Milan Toplica. Stála jsem u dveří chrámu a dívala jsem se. Miloš Obilič, krásný junák, šel a šavle se mu vlekla po dláždění. Na hlavě měl kalpak s vlajícím pérem, přes ramena mu visel řasný plášť, krk měl ovinut hedvábným šátkem. Zastavil se, sňal s ramen svůj hedvábný plášť, podal mi jej a pravil:

'Vezmi si, dívko, ten řasný plášť. Po plášti si vzpomeň na mé jméno. Drahá duše, já jdu zahynout s celým vojskem velikého cara. Modli se, má duše, k Bohu, vrátím-li se přece z té bitvy zdráv, provdám tě za svého pobratima Milana Toplicu a sám ti budu svědkem na svatbě.'

Za Milošem Obiličem vyšel Ivan Kosančič. Krásný junák podobně oděný řasným pláštěm, na hlavě kalpak s lesklým pérem. Ohlédl se, podíval se na mne, stáhl s ruky snubní prsten:

'Dávám ti ten prsten, dívko – po čem bys na mne vzpomínala? Jdu zahynout s celým vojskem velikého cara. Modli se, má drahá duše, k Bohu! Vrátím-li se zdráv z té bitvy, vzejde ti veliké štěstí – a vyvolím tě pro svého pobratima Milana a sám ti budu na svatbě starosvatem.'

Třetí vyšel sám Milan Toplica. Krásný junák! Jak mu to slušelo! Také on měl kalpak s lesklým pérem, šavle se mu vlekla po dláždění, přes ramena visel řasný plášť. Ohlédl se, podíval se na mne, sňal s ruky lentu19, dal mi ji a pravil:

'Zde, má dívko, vezmi zlatotkanou lentu. Po čem by sis na mne vzpomínala? Duše drahá, já jdu bojovat s celým vojskem velikého cara. Modli se k Bohu, abych se ti zdráv z té bitvy vrátil. I tobě potom vzejde štěstí. Vezmu si tě za svou věrnou ženu.'

Potom odešli tři vojvodové a já je dnes hledám na bojišti.“

„Drahá sestro,“ pravil Pavel Orlič, „vidíš tamhle tu hromadu kopí? Tam teklo nejvíc junácké krve, až koním po třmeny, ba po udidla, junákům po hedvábné pasy. Tam všichni tři vojvodové padli. Vrať se do bílého dvora svých rodičů, nekrvav si rukávy a sukně!“

S hořkým nářkem odcházela soucitná kosovská dívka z bojiště, slzami kropila cestu k rodnému dvorci a s ní naříkalo tisíce jiných srbských dívek, jejichž snoubenci zůstali na Kosovu, tisíce sirot, které se nedočkaly návratu svých otců.

A jak bylo na Kruševci, jak ve dvoře Jugovičů?

Milica s oběma dcerami se procházela pod hradem, když se před nimi objevil na zpěněném koni vojvoda Vladeta.

„Pro živý Bůh, vojvodo, odkud jedeš, že je tvůj kůň všecek v potu vykoupán? Nepřináší tě z Kosova pole? Viděl jsi tam cara?“

„Věru, jedu z Kosova pole,“ odpověděl vojvoda zasmušile, „cara jsem neviděl, jenom jeho koně se zelenou čabrakou. Běhal bez pána, honili jej Turci a já se domnívám, že car zahynul.“

Milica se rozplakala, vyptává se však dál:

„Probůh, vojvodo, když jsi meškal na Kosovu poli, nespatřil jsi mé bratry, devět Jugovičů – a desátého Jug-Bogdana, mého otce?“

„Křížem krážem jsem projel Kosovo,“ zněla odpověď, „viděl jsem Jugoviče, jak se bijí, až jim raněné paže umdlévaly.“

„A nespatřil jsi, vojvodo, mé dva zetě: Miloše Obiliče a Vuka Brankoviče?“

„Miloše jsem viděl,“ řekl vojvoda, „podpíral se kopím, ale kopí se mu přelomilo. Turci se naň nahrnuli a myslím, že živ nevyvázl. Vuka nikde nebylo. Kéž ho zítřejší slunce už neuzří, zradil ctihodného cara, hospodáře mého a tvého.“

Zlé byly zprávy vojvody Vladety, horší ty, které přinesl sluha Goluban. Vrátil se, krváceje ze sedmnácti ran. Cařice mu běžela vstříc.

„Co se děje, Golubane?“ volala. „Nezradil jsi cara na Kosovu?“

„Sundej mě, paní, s koně,“ žádal Goluban, „umyj mne studenou vodou a oblij červeným vínem. Mám těžké rány.“

Milica ošetřila raněného, a když se trochu vzpamatoval, zahrnula jej otázkami:

„Co se dálo, Golubane, na Kosovu? Kde mi zhynul slavný car, můj Lazo, kde Jug-Bogdan a devět mých bratří, kde zahynul Miloš vojvoda?“

„Všichni, paní, padli na Kosovu. Jug-Bogdan ti zahynul na počátku, zahynulo osm Jugovičů, bratr bratra nechtěl opustit, dokud jiskra života v nich byla. Ještě zůstal z Jugovičů Božko, s praporem v ruce rozptyloval Turky, jak by sokol rozháněl holubí hejno, ale padl též. O Milošovi Obiličovi budou vypravovat písně, dokud bude Srbsko stát – co však říci o Vuku Brankovičovi? Proklet buď on, proklet, kdo ho zrodil – dvanácte tisíc bojovníků odvedl z bitvy, zradil cara, zradil nás všecky.“

Milica vyslechla mlčky hrozné zvěsti, beze slova se skácela na zem a již ji nevzkřísili – od žalosti jí puklo srdce.

Na Kosovu poli mrtví bohatýři a mezi nimi bloudí opuštění koně, dokud je Turci nezlapali. Přicházejí ženy z okolí podívat se, komu by mohly ještě posloužit, koho obvázat, a mezi nimi chodí také matka Jugovičů. Všechny si je našla, od nejstaršího do nejmladšího, všechny mrtvé zobjímala i muže starce Jug-Bogdana. Padli za vlast a čestnější smrtí nemohli zahynout – nechce se pro ně stařeně plakat. Jen pohledem se s nimi rozloučila, jejich koně pochytala a vrátila se s nimi do dvora.

Snachy jí vyšly vstříc, všechny vdovy se svými sirotami. Plakaly, ale matka Jugovičů slzy neuronila.

Okolo půlnoci je v konírně neklid. Damjanův kůň zaržál, až se dvorcem rozléhalo.

„Proč ten Zelenko, Damjanův kůň, řehtá?“ ptá se stará matka snachy, „nedala jsi mu pšenice, nebo má žízeň?“

„Ne, Zelenko dostal pšenici i vodu,“ odvětila vdova po Damjanovi, „ale želí mého muže, svého hospodáře, že ho neodnesl z bitvy.“

Stará máť vyslechla, slzy neuronila. Ráno na úsvitě přiletěli do dvora dva havrani. Černá křídla mají od krve a na zobácích bílou pěnu. Donesli do dvora useknutou ruku a pustili ji do stařenina klína.

„Má snacho, Damjanova choti, pojď se podívat, poznáš, čí je to ruka?“

Mladá žena přistoupila.

„Milá tchyně, to je Damjanova ruka,“ zaplakala, „poznám ji po zlatém prstenu – byl s ní se mnou u oltáře.“

I vzala matka Jugovičů useknutou synovu ruku.

„Má ručičko, zelené jablíčko,“ zalkala, „kde jsi rostlo, kde jsi učísnuto? Ej, tys rostlo na mém křídle měkkém, učísnuto na Kosovu poli.“ Pomazlila se máť stará s rukou svého syna, pomazlila se a zhroutila se, jako Milici puklo i jí srdce od velkého hoře.

A nad Srbskem se rozestřela tma.

Co však dělal Marko králevic v tu dobu, kdy umírala svoboda jeho národa? Jako vazal Turků byl povinen stát se svým vojskem na turecké straně. Nikdo neví, byl-li na Kosovu poli nebo ne, a žádná národní píseň o tom nehovoří, že by měl ten zlý úděl. Zdá se však, že na Kosovu poli nebyl, neboť sotva by tolik junáckých zpěvů slavilo jeho památku, kdyby ji byl poskvrnil tím, že by pomáhal úhlavnímu nepříteli vlastního národa. Marko však přece jen skončil žalostně. Za pět let po osudné bitvě se musil připojit k vojsku Bajezida I., jež táhlo na vojvodu Mirča do Valachie, a tam padl, 10. října 1394. Jako Srbové ani Bulhaři v jeho smrt nevěřili. Tvrdili, že se pustil jednou přes moře, že ho zastihla prudká bouře a donutila, aby přistál na pustém ostrově. Tam našel překrásné podzemní paláce a v nich prý dodnes žije.

Podle jiné pověsti se někde králevic Marko ukrývá od té doby, kdy byly vynalezeny střelné zbraně. Tehdy nechtěl věřit, že by mohly mít nově sestrojené smrtící nástroje takový účinek, učinil s nimi pokus, a ten skončil špatně: Marko si při něm prostřelil ruku. Roztrpčen, uchvácen spravedlivým hněvem, zvolal:

„Nyní je čas, abych šel, teď už pro mne na světě není místo. Může-li tímhle malé dítě usmrtit hrdinu, nemohu již na světě žít.“

Západně od Vardaru, nedaleko Železných Vrat, zdvíhá se hora, ve které podle víry Bulharů králevic Marko spí. Jdou-li pocestní tou končinou, volají: „Marko, žiješ?“ A když ozvěna opakuje jejich slova, dušují se, že se jim hrdina ozval. Někteří ujišťují, že po té příhodě se střelnou zbraní Marko opustil svůj rodný kraj, usadil se v Alpách a tam prý podnes žije jako poustevník. Jednomu ani druhému nevěří Markovi krajané, Srbové. Mají za to, že se uchýlil se svým věrným strakošem Šarcem do hory Urviny. Králevicův meč se zvolna prodírá horou. Komu by se poštěstilo najít pravé místo, spatřil by, že polovice čepele je už venku. A až se meč docela vynoří, Marko procitne.

OREL VYSOKO LÉTAJÍCÍ

Toto zvláštní, honosné jméno si vymyslili Rusové pro svého miláčka – velkoknížete Dimitrije IV. Donského. Po otci Ivanovi II. Mírném mu říkali Ivanovič, přídomek Donský si musil těžce zasloužit. Když nastoupil, úpěla země stále ještě pod tatarským panstvím a navíc trpěla rozvratnou činností tverského knížete Michajla a rjazaňského knížete Olega. Ti oba ukuli plány, jak by se vymkli ze svrchovanosti velkoknížete a sledovali své ctižádostivé cíle zapomínajíce, že tím jen slouží Tatarům.

Na všech stranách rostlo rozhořčení proti cizím uchvatitelům Rusi, a tam, kde ještě trvalo tupé snášení poroby věky trvající, troufal si Dimitrij vzbudit hrdinného ducha odboje. Nejprve však musil vyřídit vnitřní nesnáze. Nebylo to snadné. Michajl dokonce, aby došel svého, samého tatarského chána požádal o pomoc. Dosáhl toho, že byl jmenován velkoknížetem, ale doopravdy se jím nestal, Dimitrij ho pokořil. Věděl, že si tím chána rozhněvá, ale co na tom? Tak jako tak chtěl už s Tatary podniknout boj.

V srpnu r. 1378 porazil s moskevským vojskem několik tisíc utlačovatelů v rjazaňském kraji u řeky Vosgy. Věděl, že chán pomstí tuto porážku, i posílal posly na všechny strany, nabádal všechny ke zmužilosti a sám se svým bratrem Vladimírem Andrejevičem „zostřil srdce mužností“.

Ve velkém Novgorodě se rozhoupaly zvony „věčové“20, ty, které svolávaly Novgorodčany na sněmy, u chrámu svaté Žofie se kupily hloučky mužů a rostly v zástupy; v nich se pak ozývala výzva:

„Je třeba, bratří, spěchat na pomoc velikému knížeti Dimitriji Ivanoviči a jeho bratru Vladimírovi.“

A již se počali jako orlové slétati bojovníci. Když dospěli do Moskvy, přinesli zprávu, že Tataři stojí u Dunaje a chán Mamaj hodlá přebroditi řeku Meč.

„Bratře, kníže Vladimíre Andrejeviči,“ pravil velkokníže Dimitrij, „pojedeme tam dobýt svému životu slávy, starcům pověsti a mladým památky; pojedeme zkusit svých statečných a napojit řeku Don krví za ruskou zemi a za víru křesťanskou.“

Obrátiv se potom k ostatním, zvolal:

„Bratří, knížata ruská! Jsme jedno hnízdo velikého knížete Vladimíra Kyjevského, po rodu nejsme na kořist ani jestřábu, ani supu, ani černému havranu, natož tomu Mamaji pohanu!“

Všichni byli povzbuzeni zprávou, že jim táhne na pomoc vojsko synů Olegarda, zetě zrádného Michajla Tverského. Jeho vnuci chtěli napravit dědovu vinu, sebrali na Litvě vojsko a se sedmi tisíci dobře ozbrojených mužů spěchali k Donu.

Sjížděli se hrdinové a jako smečky vlků přihnali se i Tataři vedení Mamajem. Než se velkokníže odebral sám na bojiště, navštívil prý v Trojickém klášteře sv. Sergeje, aby si od něho vyprosil požehnání.

„Dobudeš vítězství,“ pravil prý mu mnich, „ale bude krvavé.“

Na bojišti bylo už shromážděno na tři sta tisíc bojovníků a v jejich čele vedle obou Olegardovičů i Fedor Semenovič a Mikula Vasiljevič, Timotej Volujevič, Michajl Ivanovič a Andrej Serkisovič. Všichni, prostí i vznešení, mladí i staří, byli hotovi položit životy za uhájení ruské svobody. Dne 8. září 1380 se srazili Rusové s Tatary na takzvaném poli Kulikovském. Bylo to při březích Něprjadvy a Donu v Tulském kraji.

Vladimír Andrejevič se svým lidem skočil nejprve do tatarských řad a hnal se jako bouře, Dimitrij zůstal v záloze. Když však Vladimír náhle na něho zavolal a prosil, aby vedl do seče i své pluky, byl hned hotov. Jen ještě aby rozplamenil statečnost svého lidu, připomněl jim:

„Bratří bojaři a vévodové, a děti bojarské, zde jsou vaše sladké medy moskevské a veliká vaše města. Hajte jich, ať zde starý omládne a mladý si dobude cti!“

Jako tur se vrhl do boje a Tataři, ač lítě bojovali, konečně se začali rozbíhat na všechny strany, hlasitě bědujíce:

„Už ve své zemi nepobudeme, svých dětí neuvidíme, ani do Ruska válečně nepotáhneme, ani od ruských lidí poplatků žádati nebudeme! Naše veselí pominulo, neboť ruští synové pobrali tatarské zbroje i koně, voly i velbloudy, víno i cukr a drahé skvosty!“

Mnich Sergej však měl pravdu: vítězství bylo draze zaplaceno krví nejstatečnějších synů ruského národa. Svému lidu nevybojovali plnou svobodu, takzvaná Zadonština – ruský epos oslavující je – končí voláním žen po padlých na Kulikovském poli:

„Pane náš, veliký kníže! Zamkni, hosudare, vrata Oky řeky, aby potom Tataři pohané k nám již nevjížděli, neboť muže naše již válka zchvátila.“

Vítězství stálo mnoho, všichni věděli, že není v moci velkoknížete, aby postavil závory Tatarům. Mamaj už jim nevládl, byl usmrcen Tachtamyšem. Ten se nyní rozehnal na Rusko, aby pomstil porážku svého předchůdce. Nejhůře odnesla jeho zlobu Moskva. Byla od Tatarů zapálena a na čtyřiadvacet tisíc lidí v ní pobito. A že hrozil zpustošit celé Rusko, nezbývalo velkoknížeti Dimitriji, než aby se mu poddal. Vítězové na poli Kulikovském tedy nevybojovali národu samostatnost, ale kdo tam padli, neumřeli nadarmo. Od té bitvy žilo v mysli všeho ruského lidu vědomí, že jejich tyrani nejsou nezranitelní a k Moskvě, která se stala po Kyjevě hlavním městem vší Rusi, začali všichni vzhlížet s větší důvěrou jako k místu, odkud vyrazily první paprsky volnosti.

Dimitrij se staral o raněnou zemi, jak mohl. Jako blesk působila proto zpráva, že velkokníže těžce onemocněl, a nikdo nechtěl věřit, že je vážně ohrožen na zdraví. Bylo mu teprve čtyřicet let, byl statné, pěkné postavy, jiskrných zraků – kdo ho však viděl na loži, byl jat těžkými obavami. Temná předtucha dolehla dvojnásob, když nemocný projevil přání, aby mu zavolali děti. Ani nejstarší Vasilij nebyl ještě dospělý, vzbuzoval však dobré naděje do budoucnosti. Jako ostatní sourozenci dostal poslední otcovo napomenutí, aby si vážil matky, aby ji poslouchal, všichni aby jednali svorně a měli v lásce svou vlast i věrné sluhy. Na jeho pokyn přistoupili potom k loži bojarové, většinou starci.

„Vám, svědkům mého narození a dětství, jest mé nitro známo,“ pravil velkokníže, „s vámi jsem panoval a nad nepřáteli vítězil, s vámi jsem se radoval ve štěstí a rmoutil se v neštěstí. Vždy jsem vás srdečně miloval a vystříhal jsem se, abych vám tvrdým slovem nezpůsobil zármutek. Nebyli jste jen bojary, ale knížaty ruské země. Vzpomeňte si nyní, co jste mi říkali, že jste hotovi pro mne i pro mé děti umřít. Služte věrně mé manželce i mým dosud mladým synům. Sdílejte s nimi radost i žal.“

Představil jim Vasilije jako svého nástupce, vyvolil pro něho rádce z nejzkušenějších mužů, a rozloučiv se se všemi, tiše skonal. Peruti Orla vysoko létajícího klesly. Moskevské zvony se rozhlaholily, aby zvěstovaly, že donský hrdina lid navždy opustil. Usedavý pláč zněl v domcích prostého lidu i v knížecích sídlech. Národu jako by byl z ruky vyražen obranný meč. Pocítili to záhy. Neuběhly ještě dva roky od bitvy na Kulikovském poli, když se do Ruska dostávaly znepokojivé zvěsti, že na Východě vyvstal mocně Timur. To jméno, znamenající železo, prý dostal od svého otce pro úžasnou tělesnou sílu.

Timur byl strašlivý dobyvatel. Za svého života podnikl třicet pět válečných tažení, a kudy prošel se svým vojskem, byla poušť. Západním zemím bezděky prospěl tím, že napadl Turky, kteří se proto musili vrátit z vítězného postupu do Evropy.

Pověst vypravuje, že se Timur Velký Lenk (Chromý) narodil u městečka zvaného Marakanda. Tak si lidé přezvali Samarkand v asijském Turkestanu, u něhož se vskutku – v Keši – zrodil. Jeho rodiče byli chudobní, otec živil rodinu pasením stád a také Timur byl zprvu ovčákem. Od dětství byl zchytralého vtipu, ale nadmíru toužil po chvále a vládě nad jinými. Vynikal nad své druhy také neobyčejnou mrštností těla a ve střelbě z luku se mu nikdo nevyrovnal.

Jednou, když se s druhy pastevci zabavoval, zvolili si ho za krále, který měl těm, kdo by ve hře zvítězili, odevzdávat odměny. Hra přešla ve skutečnost. Timur se druhů ptal, uznávají-li ho skutečně za prvního mezi sebou a jsou-li hotovi dělat, co jim rozkáže. I zavázali se mu prý tehdy přísahou a on je pak ujistil, že se s ním zle mít nebudou. První rozkaz, který dostali, zněl:

„Sžeňte svá stáda rozptýlená po horách, prodejte dobytek a přineste stržené peníze.“ To všecky zarazilo, ale Timur jim vyložil, že mnohem výnosnější jim bude vojenský život: budou-li se s nepřáteli hrdinně potýkat, mohou přijít k velikému bohatství. Věděl, kudy na ně. Není téměř člověka, který by po bohatství nešilhal žádostivýma očima. Jenom opravdoví hrdinové ducha nedají se mamonem zotročit. Takoví však Timurovi kamarádi nebyli. Ochotně slíbili, že vykonají rozkaz, a na obrátku byli z pastýřů jezdci po zuby ozbrojení. Když se sešli kolem Timura, začali mu hlasitě provolávat slávu a přáli mu štěstí. Timur se však nespokojil jejich společností, dal pátrat po lupičích a všelijaké líné sběři, lákal všecky k sobě a sliboval, budou-li ho poslouchat, že si mohou vybrat loupeží, kolik jim kde bude libo. Brzy měl pod svou mocí na dva tisíce lidí a začal s nimi podnikat vpády do pokojných dědin. Co kde s nimi ukořistil, všechno mezi ně rozdělil a tím si je docela získal. Byli by pro něho do ohně skočili. Počet poběhlého a jako po zrnku sloučeného lidu stále rostl a Timur Lenk nebo – jak mu zkráceně říkali – Tamerlan, mohl se odvážit velkých věcí. Podmanil si Persii, roku 1394 protáhl Ruskem až k samé Moskvě, a rozvrátiv středoasijské říše, pustil se až do Indie a opanoval Hindustan od Indu až po ústí řeky Ganges.

Jeho moc byla strašlivá. Věděl o tom. Když se turecký sultán odvážil mu odporovat, napsal mu:

„Věz, že osud světa spočívá v mých rukou a že je při mně vždycky štěstí. Kdo jsi ty, turecký mravenečku, že se opovažuješ vstávat proti slonu?“

Ani ruský vládce Vasilij II. Dimitrijevič nemohl se odvážit odporu proti tak strašlivému dobyvateli, zvláště když jeho země byla navštívena záhubným morem.

Tamerlan, zvítěziv nad Bajezidem I. v krvavé bitvě u Angory, nespokojil se tím, že je pánem celé střední Asie a že jeho moc sahá až do Egypta. Jeho panovačnost si troufala i na obrovskou Čínu. Na výpravě proti ní však ho stihla smrt. Ještě nikdy v dějinách se nestalo, aby veleříše, vzniklé násilím, se udržely. I Tamerlanova obrovská říše se rozpadla. Pro Rusko to bohužel neznamenalo ještě svobodu. Bezmála sto let leželo jho poddanství na ruském lidu. Teprve 23. června roku 1480 Tataři, zeslabení domácími spory, podlehli v boji s Rusy, které vedl pravnuk Dimitrije Donského, Ivan III. Vasiljevič. Ten se oženil s Žofií, neteří byzantského císaře, a když Cařihrad padl roku 1453 a říše byzantská podlehla Turkům, prohlásil se ruský car za nástupce byzantských císařů. Na znamení toho přijal dvouhlavého orla byzantského za znak ruské země.

Zase mělo Rusko Orla vysoko létajícího: ve znaku i na trůně, neboť Ivan III. byl panovník vynikající. Sňatek s Žofií měl dalekosáhlý význam. Byl uskutečněn z návodu papeže Pavla II., který doufal, že vzdělaná katolická nevěsta přemluví svého muže, aby se stal katolíkem, a že se také záhy Rusko pokatoličí. Stal se však pravý opak. Žofie po svém příchodu do Ruska přestoupila na pravoslaví. Přičiněním jejího bratra Ondřeje dovídala se západní Evropa o tom, že Rusko je rozlehlý křesťanský stát, který se ubránil Tatarům a byl by s to i Turky přemoci. I začalo chodit na Ivanův dvůr mnoho cizinců ze Západu, i slavná poselství západních států. Ivan III. zaváděl ve své zemi dost novot, ale nic, co by nebylo ve shodě s duchem jeho země. Zaměstnával i byzantské učence, kteří našli na Rusi po ztroskotání Konstantinopole útulek.

ČERNÝ DEN V TRNOVĚ

Doba čtrnáctého století je dobou, kdy Turci, příbuzní Pečeněhů, krok za krokem obsazovali Balkán. Roku 1393 zvěděli Bulhaři, že sultán Bajezid táhne do jejich země. Zpráva se šířila bleskem a budila nepopsatelné zděšení. Obyvatelé opouštěli své příbytky a s nejnutnějšími potřebami utíkali tam, kde se domnívali, že budou bezpečni. Nejvíce se jich ovšem hrnulo k hlavnímu městu Trnovu. Leželo na severním svahu balkánského pohoří21 při řece Jantře a bylo obklíčeno pevnými hradbami. Z hor sem přihnali svá stáda Bulhaři, od severu utíkali se sem Rumuni, od pobřeží se uchýlili do Trnova rybáři a pokřtění Kumáni, z Čiporovce i horníci, přivedení tam ze Saska – všichni prosili o přijetí a tísnili se mezi domácím obyvatelstvem.

Car Jan Šišman pozoroval s úzkostí, jak se město plní. Věděl, že přijde chvíle, a dost brzy, kdy budou snědeny zásoby potravin. Co potom? A Turci se blížili, hotová záplava se jich jednoho dne objevila pod hradbami Trnova. Obklíčili město, sevřeli je jako had svou oběť. Car učinil několik výpadů, ale měl vždy co dělat, aby se zachránil zase do bran. A pokaždé zanechával na bojišti výkvět svého rytířstva. Už i několik členů carské rodiny padlo, a carevna z toho žalem umřela.

A právě v té přetěžké době měl být oddán carův synovec Radko se svou snoubenkou Danicí. Měli se rádi a bylo ustanoveno, že se vezmou, ať se již děje co děje, ovšem že svatba bude tichá, bez hostiny, bez radovánek, zpěvů a tanců.

Byl krásný červnový den, když v chrámě sv. Petky stál před oltářem stařičký biskup Eftimi, připraven, že oddá ten krásný pár lidí. Radko, urostlý mladý muž, stál v rytířském brnění po boku své sličné nevěsty, jíž rozpuštěné vlasy proudily po zádech jako roztopené slunce, jak v nich slunce hrálo. Car a vévoda Kalin, otec nevěstin, se zálibou se dívali na oba snoubence, ale také s obavami, co jim bude souzeno v nebezpečné době. Ač byl chrám do posledního místečka naplněn, vládlo v něm velebné, až ponuré ticho, takže všichni zřetelně slyšeli modlitby biskupovy i jiných kněží, jakkoli jen polohlasně pronášené. Vůně kadidla plnila chrámové prostory a jeho namodralý kouř se nesl vzhůru ke klenbě v proudu slunečních paprsků. Právě když biskup Eftimi žehnal šťastným novomanželům, zalehl sem zvenčí hluk; něco se dělo hrozného, neboť už bylo možno rozeznat výkřiky děsu. Vtom se rozlétla těžká vrata, do kostela vrávorá raněný vojín a volá:

„Turci vnikli do města, spaste se!“ a klesl mrtev na dlažbu. Za ním proudily do chrámu davy lidí, matky s plačícími dětmi, bezbranní obyvatelé, hledající v kostele útočiště. Zatarasili dveře, takže jen nesnadno se prodírali ven rytíři s tasenými meči, první ze všech Radko. Kněží se shlukli kolem svého biskupa pod velkým zářícím křížem. Tam s nimi byla i Danica a ostatní ženy i děti z carské družiny a vévodova příbuzenstva.

Před chrámem už je zle. Kam oko dohlédne, všude Turek, ozbrojený křivou šavlí. Radko se bije jako lev, deset Turků padá za každého Bulhara, statečně se bijí také ostatní rytíři i sám car, ale co je to všechno platno, když nepřátelé jsou v strašlivé přesile! Už hoří carský palác, požár stravuje Trapezicu i Carevec, Trnovo hoří, Trnovo hoří! A car je zajat. Bulharsko, svobodné Bulharsko, rozluč se na staletí se svou nezávislostí!

Přes Radkovu mrtvolu se hrnou Turci do chrámu sv. Petky. Tam se bezbranní zatarasili, ale útočníci vypáčili dveře a jako dravci se vrhli na kořist. U oltáře stojí neohrožený stařec – biskup – a volá k Bohu o pomoc. Jeho zjev na okamžik zastavil tureckou chamtivost, ale potom začali drancovat. Co kde spatřili cenného, rvali, i oděv strhávali s žen a dětí, chňapali po špercích, odnášeli kostelní nářadí, snímali obrazy se stěn. Kdo se pokusil o odpor, byl bez milosti zabit, ostatní svázáni. Carovy děti, princ Alexandr a jeho sestřička Karaza, byly vzaty do zajetí, jediný princ Fružin Turkům utekl.

V té chvíli nebylo již Danici v chrámě. Rozbivši okno, dostala se do zahrady, ale od toho, jak si pořezala ruce sklem, vykrvácela za hořícím chrámem. Jeho klenba se zřítila, spadly i zdi, vyzdobené velkými mozaikami, všechno bylo v troskách, všechno!

Obyvatelé nešťastného města prý vídali za měsíčních nocí za chrámem na kamení postavu. Mívala zlaté vlasy propleteny chudobkami a na sobě bílý svatební šat.

Za tři roky po dobytí Trnova upadl do zajetí i bratr cara Jana Šišmana Jan Stracimír, který utekl před Turky do Uher. Bulharsko v něm ztratilo jedinou svou naději v svobodu. Nabylo jí až v devatenáctém století za pomoci bratrského národa ruského.

STRAŠIDLA NA CHRISTBURCE

Za křížových výprav do Palestiny vznikly tři rytířské řády: johanitů, templářů a německých rytířů. Po skončení válek se nerozešly, přenesly svá sídla do Evropy a němečtí rytíři válčili dál. Už ne proti Saracénům, ale proti Polabským Slovanům Litvanům a proti jejich sousedům Polákům. Tvrdili, že je chtějí přivést ke křesťanství, ve skutečnosti jim šlo o rozšíření vlastní moci, která rostla překvapujícím způsobem. Měli statky po celé Evropě, ale hlavně u Baltického moře. Ač vedli vyhlazovací boje zcela proti duchu Kristova učení, rádi se zastírali jmény všem křesťanům drahými. Své hlavní sídlo nazvali Mariiným hradem – Marienburkem – a jiné Kristovým hradem – Christburkem. V Marienburce bydlil náčelník rytířů, zvaný velmistrem, na Christburce sídlil jeden z komturů, vlastně opatů. Němečtí rytíři měli však i mnoho jiných hradů a měst, i znamenité Gdaňsko, a vedli rozsáhlý obchod.

Moc a bohatství se hromadily hlavně v Marienburce. Nad písčitými náplavami, nad obrovskými sklepy přepevných kleneb se zvedaly nedobytné zdi hradu, ochráněného i valy a příkopy, naplněnými vodou z Nogatu. Uvnitř byla nepopsatelná nádhera. Malby, řezby a sochařské práce plnily chrám, hradní síně i chodby. Gotické klenby prostorných sálů a komnat zářily zlatem, modří a honosným purpurem. V jiných hradech se lidé – i sami majitelé – choulívali chladem za zimních dnů, protože krby nestačily vyhřát klenuté prostory, ale na Marienburce byly všechny místnosti důmyslně vytápěny jakýmsi ústředním topením.

A jak tam bylo všude živo! V přízemí pracovali zbrojíři, v konírnách pečovali podkoní o dlouhé řady válečných ořů, pastýři a sýraři tam dojili na dva tisíce oveček, jinde pracovali tesaři, truhláři, obuvníci a krejčíři, v kuchyni strojili lahůdky nejen pekaři, ale také cukráři a paštikáři s jinými kuchaři. Řádové lodi zajížděly až do Portugalska a dovážely mimo jiné i silná vína, která byla míchána ještě s vajíčky nebo se smetanou.

A kdo spatřil rytíře v jejich nádherných brněních, hlučné slavnosti a hostiny, býval pobouřen: toto přece nebyli šiřitelé Kristova království pokoje a lásky, to byli podněcovatelé nenávisti a zpupnosti. Jejich obětí bylo tolik, že konečně se spravedlnost hlásila o slovo. Mocný polský král Vladislav II. se spojil s Litvou a obě země vyhlásily řádu válku.

To bylo něco překvapujícího, neslýchaného – až do té doby to byli němečtí rytíři, kteří války začínali, a třeba bez opovědění nepřátelství. Velmistr svolal na poradu všechny přední členy řádu.

„Bude hračkou přemoci polského krále,“ holedbali se mnozí řinčíce zbraněmi.

„Brzy ho zkrotíme,“ přizvukovali ostatní.

Jen jediný s nimi nebyl jedné mysli: Ondřej ze Sangerwitz, komtur na Christburce. V něm jediném se probudilo svědomí. Věděl, kolik násilí má řád na svědomí, a soudil, že je načase, aby obrátil. Když se hluk utišil, chopil se slova. Jeho řeč vyzněla smířlivě a vrcholila v radě: „Umluvte, bratří, mír s polským králem, i kdyby nás to něco stálo, kdybychom se musili zříci některého území.“

Za jeho řeči vládlo v síni posupné ticho. Oči rytířů metaly blesky a velmistr seděl v čele stolu jako vtělené rozhořčení. Když komtur skončil, neváhal tomuto moudrému a rozvážnému rytíři vmetnout ve tvář urážku, že je váhavý a zbabělý.

„Víte, že nepřítel už překročil hranice našeho území?“ končil velmistr otázkou.

„Na vyjednávání pokoje není nikdy pozdě,“ namítl komtur. Konečně vida, že neprorazí, pravil: „Radil jsem Vaší Milosti, jak jsem nejlépe uměl. Znova opakuji, že tento čas je neobyčejně příznivý k ujednání trvalého míru. Poněvadž se však Vaší Milosti jinak líbí, musím poslechnout. Chci vám v této válce, ať už se skončí jakkoli, stát mužně po boku a tak věrně pro vás vydat své tělo a život, jak věrně vám nyní radím k míru.“

Brzy poté vyjížděli němečtí rytíři branou Marienburku s velmistrem Ulrichem z Jungingen v čele. Ve všem lesku, troufale, vesele, mířili k jihovýchodu, mlčky, zachmuřen jel za nimi také christburský komtur. Dne 15. července roku 1410 střetl se řád s polským vojskem v bitvě u Grunwaldu pod Dubrovnou. V ní byla navždy zlomena moc zlopověstného řádu. Na polské straně prý tenkráte bojoval také český rytíř Jan Žižka z Trocnova. Podle pověsti vrátil se odtamtud jednooký. Poláci slavně zvítězili. Na bojišti ležel bezpočet mrtvol německých rytířů; sám velmistr zaplatil svou bojovnost životem. Mezi padlými byl také věrný komtur Ondřej ze Sangerwitz a jeho bratr Otto.

Po hrozné porážce řádu vládl na Marienburce smutek, a na Christburce, ještě sklíčenějším, se dály divné příhody. Jakmile řádoví bratři, kteří ušli smrti u Grunwaldu, usedli k naplněným pohárům a mísám, jídlo a pití se jim před očima proměnilo v krev. Pokojně se mohli najíst jen pod širým nebem. Někdy se v kuchyni objevili koně, nikdo nevěděl, jak se tam dostali, zato kuchyňské nádobí našli v konírně nebo ve sklepě.

Nejhůře se vedlo novému komturovi. Jednou zaslechli jeho zoufalý křik ze studně, k jejíž stěně byl zavěšen za vousy, jindy ho neviditelné paže vynesly na nejvyšší hradní střechu. Jednou mu z ničeho nic počala hořet brada a plameny se nedaly uhasit, dokud komtur v šíleném strachu nevyběhl ven.

I šuškalo se v podhradí i v okolí, že se plní, co nebožtík komtur na odchodu do bitvy pronesl. Když totiž ozbrojen vyjížděl z brány v čele svých řádových bratří, potkal ho jeden z kanovníků a s úsměvem se tázal, komu komtur poroučí hrad za své nepřítomnosti. Ondřej ze Sangerwitz se zamračil a v spravedlivém rozhorlení vykřikl:

„Tobě a všem čertům, kteří k této válce radili.“

Uplynuly dva roky od osudné bitvy. Bývalí povýšenci porážkou trochu zkrotli, ale nastal mezi nimi nebývalý úpadek mravů. Na všech řádových sídlech to bylo znát. I na Christburce.

Před bitvou u Grunwaldu vydal se do světa tamější kovář z podhradí. Chtěl navštívit Řím, o němž mnoho slýchal. Jeho cesta se protáhla, takže se vrátil až po dvou letech. Sotva ho doma v sousedství uvítali a poptali se, co se děje ve světě, vysypali mu za tepla, že se počet řádových rytířů povážlivě ztenčil a že komtur i jeho bratr jsou pochováni. Pověděli také o podivných příhodách na hradě. Kováře se nejhlouběji dotkla zpráva o smrti komturova bratra. Otto ze Sangerwitz byl vlídný pán, který neváhal postavit se kdysi jeho dítěti kmotrem. Škoda, že ho hrobový kámen kryje!

Co však slyšel poutník o hradních strašidlech, podnítilo jeho zvědavost, i vypravil se jednoho dne nahoru, aby se známých mezi čeledí zeptal, co je na tom pravdy. Bylo kolem poledne, když došel na most. A hle – tam stojí Otto ze Sangerwitz živ a zdráv. Pln radosti běží kovář k němu a volá:

„Ó pane kmotře, to jsem rád, že vás vidím! Chtěli mi namluvit, že jste padl v bitvě. Jak mohli říci takový nesmysl! Je to tedy lepší, než jsem si myslil. Snad ani na hradě to není tak zlé, jak mi povídali. Dějí prý se tam hrozné věci.“

„Pojď se mnou,“ pravil rytíř, „a uvidíš, jak se tam hospodaří.“

Otto vedl kováře po točitém schodišti. Když před ním otevřel první dveře, octli se v komnatě, kde seděli rytíři u karet a kostek. Někteří se pustě smáli, jiní kleli, div se klenby netřásly. V další síni se prohýbaly stoly pod tíží lahůdek a naplněných korbelů a na stolicích kolem seděli jiní rytíři zřejmě podnapilí a přejedení. V největším sále se tancovalo a provozovaly se všelijaké kratochvíle i ve společnosti žen. Kovář hleděl užasle na rozpustilé kousky rytířů a potom se podíval na svého průvodce, co tomu říká. Otto však ani brvou nehnul. Konečně dovedl svého hosta do kostela. Před oltářem stál kněz oblečený do bohoslužebných rouch, ale zdálo se, že vstoje dřímá. I kanovníci ve svých vyřezávaných stolicích chrápali. Z kostela byl kovář veden zpátky do hradu. Na chodbách nebylo živé duše, zavřenými dveřmi mnišských cel však se draly ven srdcelomné nářky, pláč a vytí, až otužilému, světem prošlému muži se vlasy ježily hrůzou. Náhle pochopil, že není veden živým člověkem, ale duchem.

Otto ho doprovodil ke kovaným dveřím a poručil:

„Jdi a pověz novému velmistrovi v Marienburce, co jsi viděl a slyšel. Takový je život rytířů a po něm nastane nářek.“

Když dozněl Ottův truchlivý hlas, byl kovář sám. Poslechl tajemného průvodce, vydal se na cestu, dal se ohlásit u velmistra a věrně, nic nezatajiv, mu pověděl, co zažil. Velmistr poslouchal se zakaboněným čelem. Kovář se domníval, že se tak polekal božího hněvu. Bylo však jemu lekat se člověka, neboť velmistr vstal, udeřil na svůj meč a zařval:

„To vše, cos mi vypravoval, sis od začátku do konce drze vymyslil! Chceš potupit náš řád a způsobit mu nepřátelství v lidu. Trestu neujdeš.“

V minutce tu byl žalářník a odváděl nového vězně s těžkými pouty na rukou do vězení. Odtamtud byl ubožák vyveden k řece. Vlny umlčely navždy jeho ústa. Řád žil dále po svém, čím dál bídněji, až jeho moc nadobro klesla. I nedobytný Marienburk se nakonec octl v polských rukou.

PRIJEZDA A JELA

Od té doby, co Srbsko se dostalo v područí Turků, začaly mu zlé časy. Co si Turek zamanul, po tom sáhl; harač – daň z hlavy se platila i za sedmileté hošíky a byla vybírána haračníky často libovolně. Spíš vydírána než vybírána, neboť běda tomu, kdo by se byl zdráhal. A nebylo ji odkud brát, zvláště v chudých hornatých končinách, kde se žilo takřka na holém kamení. Chudým bylo zle a bohatým nebylo dobře. Jejich majetek přitahoval závistivé oči tureckých pánů a v nerovném zápase podlehli i nejstatečnější.

Vojvoda Prijezda žil pokojně na svém hradě Stalati s milovanou pěknou ženou Jelou, s družinou a s čeledí. Najednou mu přišlo psaní, které porušilo klid a přivedlo všecky na hradě v pochopitelné vzrušení. Přišlo od samého „tureckého cara“, jak mu Srbové tehdy říkali, od Mehmeda, patrně od Mohameda I., syna Bajezidova. Ten panoval nad osmanskou říší, tedy také nad nově porobenými kraji na Balkáně, v létech, kdy se u nás začínaly husitské války, od roku 1413 do roku 1422.

„Vojvodo Prijezdo,“ stálo napsáno, „hned mi pošli tři své statky: svou všehosečnou šavli, která seče nejen strom, ale i kámen a tvrdou ocel, potom svého koně Jeřába, o němž jsem zvěděl, že jedním skokem přeletí dvě hradby, a třetí statek – svou věrnou ženu.“

Vojvoda se dlouho nerozmýšlel. Sedl a napsal: „Mehmede care, turecký hospodáři! Seber vojska, kolik ti libo, přijeď pod Stalať, kdy ti libo, zaútoč na hrad, jak ti libo, ale věz, že ze svých statků ti nedám nic; pro sebe jsem si ukoval šavli, pro sebe jsem odchoval koně, sobě jsem vzal věrnou ženu.“

I sebral turecký car tři tisíce vojska a táhl pod Prijezdův hrad. Dlouho, velmi dlouho obléhal Stalať nadarmo, pro hanbu se mu nechtělo vrátit.

Jednou v neděli časně zrána stála Prijezdova žena na cimbuří hradu a dívala se na hladinu řeky Moravy, která obtékala jejich obydlí a pomáhala mu k nedobytnosti. A když se Jela vrátila a setkala se s manželem, pravila:

„Prijezdo, dobrý hospodáři, bojím se, že Turci udělají podkop a že náš hrad vyhodí do povětří.“

„Podkop!“ usmál se vojvoda, „jak by mohli udělat podkop pod řekou?“

Týden poté, když vycházel z chrámu po nedělních bohoslužbách se svými pány, kteří žili na hradě a obléhání po tu chvíli statečně čelili, pravil Prijezda:

„Vojvodové, jste mi jako křídla, která mne nesou a ponesou. Pojďme poobědvat a napít se, po obědě otevřeme bránu a vrhneme se na Turky. Uvidíme, co dá milý Bůh a štěstí.“

I zavolal vojvoda Jelu a vyzval ji, aby sama donesla pánům z podzemních pivnic rakije a vína. Nebylo to nic neobvyklého. Jihoslovanky i vznešeného rodu takto mužům posluhovaly.

I vzala Jela dvé zlatých konvic a spěchala do pivnice, ale než došla, nádoby jí překvapením vypadly na zem. Už jich ani nezvedla a utíkala zpátky, volajíc:

„Zlé víno ti nesu, hospodáři, zlou rakiji. Pivnice je plná janičářů. Natáčejí si vína do střevíců a volali na mne, že si připíjejí na mé zdraví. A tebe, hospodáři, zaživa pohřbívají – za tvou duši pijí.“

Než Jela všecko udýchána dopověděla, už nikoho u stolu nebylo. Všichni se hnali na nádvoří, otevřeli bránu, vyhrnuli se na Turky a způsobili jim hroznou porážku. Vojvodů padlo ovšem šedesát, ale Turků zbyla pouhá třetina ze tří tisíc. Ovšem obrana byla marná. Vojvoda Prijezda věděl velmi dobře, že sultán nemůže pro čest svého jména upustit od obléhání, že hrad musí padnout dřív nebo později, neboť Mohamed si může povolat oblehatelů, kolik mu libo, kdežto na hradě už obránců téměř není. Když se vojvoda vrátil ze seče pod Stalatí, uťal hlavu svému koni Jeřábovi řka:

„Můj Jeřábe, můj první milý statku, nedám tě tureckému caru!“

Potom zlomil svou šavli se slovy:

„Všehosečko, má pravá ruko, turecký car se nesmí tebou opasovat.“

Potom se odebral vojvoda do komnat a vzal svou ženu za ruku.

„Má Jelice, má moudrá hlavo – co zvolíš: se mnou zahynout, nebo být Turčínovou milou?“

Jela se rozplakala, ale neváhala ani okamžik:

„Volím s tebou čestně zahynout. Nechci v hanbě milovat Turky, nechci se vzdát pravoslavné víry, nechci pošlapat ctný Kristův kříž!“

I vzali se oba za ruce jako děti a vystoupili na stalaťskou hradbu, aby se naposled podívali po tom kuse srbské země, která jim byla milovaným domovem.

„Ó Prijezdo, drahý hospodáři,“ promluvila Jela, „řeka Morava nás vychovala, ať nás také pochová.“

I vrhli se společně v hlubinu a voda se nad nimi zavřela. Hrad ovšem už nevzdoroval, stal se Mohamedovou kořistí. Turecký sultán však nenašel ani jediného statku, po němž toužil.

„Bodejť jsi se, hrade, propadl,“ klel pustě, „tři tisíce vojska jsem na dobytí tebe přivedl, pět set si s hanbou odvádím.“

A řeka Morava, hrob Prijezdův a Jelin, provázela jeho vzteklé proklínání hukotem, jako by mu chtěla říci, že všeho do času, i jeho panování a násilností.

BENEŠOVSKÁ ŠTIKA

Stará pověst vypravuje, že po smrti krále Jiřího z Poděbrad přijeli na ponuknutí patriarchy aquilejského zástupcové českých stavů do slezského Benešova východně od Opavy. Chtěli se tam uradit a připravit se na volbu Vladislava Jagellonce za krále českého. Benešovští nebyli hostům rádi. Ne že by si byli nepřáli, aby se porady konaly u nich, naopak, dělali si z toho čest – ale kde vzít potravu na pohoštění tolika příchozích, jejich družin a sluhů? Slezsko bylo válkami proti Jiřímu tak ochuzeno, jak ani nejstarší lidé nepamatovali.

V Benešově byl ovšem i mlýn a jako ve všech mlýnech scházeli se tam mleči. Přicházeli nyní víc ze zvyku na besedu, protože nebylo, co by dávali do mlýna.

„Sami nic nemáme – a toto jsou lidé mlsných jazýčků – co jim dáme?“ starali se.

„Zaplatili by dobře, ale kde to pro ně vzít?“

„Však už se proslýchá, že odtud odjedou, pozorují prý, jakou nám dělají nesnáz.“

„A to ne, to se nesmí stát,“ vyskočil mlynář Šimon Přích, „to by bylo pěkné! Jednou za čas si na nás vzpomenou, je tu významný sjezd a my je necháme odjet? Víte co, sousedé – já si je vezmu na starost.“

Mlynář mohl ovšem snadněji slíbit než ostatní, měl nejvíce ze všech, ale nevěřili mu, že by byl tak obětavý, protože právě nejmajetnější zpravidla drží měšec nejpevněji v hrsti a neradi se loučí s grošíkem. Přích však stál v slově, vymínil si jen, že se páni spokojí rybami, na rozličný způsob připravovanými. To už byla ostatně věc kuchařů.

Z mlynářova rozhodnutí měl snad největší radost jeho prášek.22 Byl to chlapec čiperný a již leccos věděl, oč se hoši jeho věku nezajímali. Věděl například, že tu a tam jsou ve slezských městech ještě uherské posádky, věděl, že uherští zvědové brousí krajem, a všiml si, když mlynář hovořil o tom, že mají dost peněz a za ně si získávají přátele; benešovský sjezd jim je trnem v oku a kdož ví, co a jak, skončí-li se porada jen tak hladce. To všechno prášek věděl, ale jedno nebylo známo jemu ani mlynáři Příchovi: že je mezi rokujícími v Benešově zrádce. Jmenoval se Jiří Lucký. Zavoněly mu penízky. Uherští zvědové mu slíbili, že mu dají celých dvacet tisíc zlatých, bude-li jim posílat zprávy o benešovských poradách a pomůže-li jim zjímat české pány.

Jednoho dne si mlynář zavolal svého práška a zeptal se ho:

„Chlapče, chtěl bys, aby byla zase válka?“

Hoch se podíval na pana otce udiveně – kdo by si mohl něco takového přát?

„Nu, řekni, chtěl bys, aby se zase bojovalo?“

„Ani za nic,“ vyhrkl prášek.

„Já také ne – proto hostím to panstvo, protože věřím, že z jejich porad vzejde něco dobrého pro mír. Ty pro to musíš také něco udělat.“

Prášek byl v pokušení, že se dá do srdečného smíchu – což on má také tři veliké rybníky a lesy kolem i pole?

„Vím, chlapče, že rád pomáháš rybařit – ale já bych tě potřeboval k něčemu jinému. Jsi obratný, mrštný, umíš lézt po stromech, znáš v našich lesích každou houštinku. Já bych byl rád, kdybys v lese hlídal. Mně se zdá, že čeští páni nejsou dost opatrní. Spoléhají na své družiny. Mohlo by se však leccos stát, při čem by jim ani mnoho lidí nepomohlo. Choď do lesa, ale tak, aby tě nikdo neviděl, a hlídej, kde se co hne. Kdybys něco podezřelého zpozoroval, hned přijď!“

Prášek slíbil a ještě toho dne začal svou strážnou službu. Ti, kdo lovili na udice nebo zatahovali sítě, sice se divili, co že prášek mezi ně nepřišel, když jindy tak rád pomáhal, ale v práci na hocha zapomněli. Ovšem divné bylo, že se ve mlýně objevil a zase zmizel jako voda z koše a že dokonce ani pozdě večer nebýval doma.

Byl temný červnový večer roku 1471, když prášek proklouzl vraty a hned se sháněl po mlynáři.

„Pane otče, pane otče – honem! Uhři jsou tam – víte – v té smrkové houštině u Závady, za dvorem. Slyšel jsem jejich hejtmana, když dával rozkazy. Chtějí zapálit Benešov a vzít pány do zajetí.“

„Pojď se mnou,“ vyzval mlynář hocha a cestou ho zticha pochválil, že vykonal tak dobře svou povinnost. Mířili rovnou do bytu patriarchova. Před ním a ještě před několika pány musil opakovat, co a jak, potom nastal po městečku tichý, ale čilý ruch. Nejprve bylo učiněno opatření, aby byl zajištěn zrádce. Zámek, ve kterém Jiří Lucký byl ubytován, byl odříznut od okolí silnými hlídkami, do zahrad u rybníků byli vysláni ozbrojenci. Aby nepřítel nebyl uveden do podezření, že je jejich podnik vyzrazen, vydal se mlynář jako jindy se svými lidmi na rybolov. Zatím vyšel úplněk a pěkně jim svítil na práci. Když zatáhli první síť, byla v ní štika neobyčejné velikosti, pravá rybí obryně. V hubě držela bělici. Když ji chytili, chystala se bělici pozřít a nepustila ji ani v síti. Sotva ji hodili do připravené kádě, Uhři vyrazili z houští u dvora a hnali se do městečka. Hlídky a připravené zálohy sice jich nemohly docela zdolat a zahnat, ale zeslabily útočníky a překvapily je jak náleží – uherský hejtman se nenadál, že jeho plán je prozrazen. Ve městě byla jeho porážka dokonána. Bojoval kdekdo, dokonce prý i ženy. Útočníci ustupovali a mnoho jich utonulo v bahně na břehu rybníků.

Stavové se teprve ráno dověděli, co na ně uherský hejtman z Opavy šil a kdo je prozrazoval. Jiří Lucký došel zaslouženého trestu. Ve městě se pak hodovalo a snědena vesele také ona obrovská štika.

Událost v Benešově připravila Uhry o poslední kousek přízně. Slezsko se na sněmu v Opavě jednomyslně rozhodlo pro volbu Vladislava Jagellonského, jež potom provedena v Kutné Hoře v památném Vlašském dvoře. Poselství o tom přinesla do Krakova skupina českých vyslanců, v jejichž čele přijel pan Ctibor Tovačovský z Cimburka. Zpráva o tom všem letěla Slezskem a budila radost. I v Příchově mlýně v Benešově byla uvítána s nejupřímnějším veselím. Když se král Vladislav dověděl o vlasteneckém činu mlynářově, osvobodil jeho i všechny jeho potomky od placení daní. Jistě ani prášek nevyšel s prázdnýma rukama. Městečko Benešov musilo trochu počkat, ale také ono bylo odměněno. Jeho pán Beneš z Drahotuše požádal krále, aby propůjčil Benešovu znak stříbrné štiky s rybkou v tlamě, a bezpochyby na památku boje měla být ryba namalována na rudém štítě. Tento znak dostalo městečko o velikonocích roku 1493. Zároveň dostalo právo na trhy a na osmidenní jarmark.

PAN TWARDOWSKI

V šestnáctém století přišel v jednom polském zemanském dvorci na svět chlapeček, který byl hůře uvítán, než zpravidla první synáčkové bývají přijati. Otec se nechtěl k dítěti znát, odvracel se od něho, ba dokonce se šuškalo mezi služebnictvem, že pacholátko proklel. To se jeho manželky hluboce dotklo, chřadla a zanedlouho se utrápila k smrti. Její odchod hnul zemanovým srdcem. Litoval své tvrdosti a začal si hošíka více všímat. Staral se také, aby byl – třeba již dost pozdě – pokřtěn.

Když prý pacholíčka nesli z kostela, nejprv se líbezně usmíval. Sklonil se nad ním totiž nejdříve duch zemřelé matky, žehnal mu a přál mu do života všeho nejkrásnějšího. Znenadání se však dítě potom hořce rozplakalo. Objevil se mu totiž ďábel a prohlásil, že si na něho jako na prokletého udělá právo a jistě ho dostane do svého osidla.

Chlapeček rostl, každý jiný otec by se byl z něho radoval, ale zemanovi byl živou výčitkou. Zvláště se děsil, když mu dítě poprvé prozradilo, že se mu občas zjevuje divný člověk, že na něho upírá uhrančivý pohled a slibuje, že se k němu přidruží, jen až bude větší a ztratí svou nevinnost.

Zeman si nejprve vyučoval svého synka sám, ale když poodrostl, poslal jej do Krakova na studie. Mladý Twardowski si oblíbil hlavně počtářství a fyziku a pilně se zabíral do své práce. Byl tichý a ostýchavý a velkou společnost nemiloval. To dráždilo jeho zhýralé kamarády a tak dlouho jej přemlouvali, až ho přece vylákali do krčmy a nezkušeného svedli k nepěkným kouskům. V osudné chvíli, kdy se student dopustil prvního těžkého hříchu, stal se ďábel jeho druhem. Zavedl Twardowského na vrch Krzemionku a tam, v nočních tmách ho nutil, aby se mu zapsal krví, že mu za to opatří bohatství, moc a slávu a všechny jiné výhody života. Twardowski se rozmýšlel. Po jeho boku se objevil anděl a varoval ho před takovým zápisem, protože mu však nesliboval žádné zvláštní radosti života, rozhodl se student přece jen pro ďábla.

„Podepíši smlouvu, ale s podmínkou, že budeš mít na mne právo jen v Římě a nikde jinde.“

Ďábel se jen zašklebil a bez váhání svolil.

„Počkáš si,“ smál se do hrsti student, „byl bych blázen, kdybych ti sám lezl do hrdla. Do Říma se nikdy nevydám a jinde mi budeš muset sloužit do roztrhání.“

Ďábel měl opravdu při Twardowském mnoho práce. Na krakovské universitě mládence nepoznávali. Knihy zahodil, do přednášek nechodil, vysedával v krčmách, utrácel a strojil se, jako by nebyl syn prostého šlechtice, ale nějakého vévody nebo knížete. Dříve o sobě nemluvíval, nyní se v krčmách vychloubal, že je šlechticem po meči i po přeslici. Jaký div, že se do něho zamilovala hezká Krakovanka. Svatba byla slavná, nikomu nešlo na rozum, odkud vzal Twardowski peníze na tak skvělou hostinu, jakou by nevěstini rodiče nikdy nemohli vypravit.

Po svatbě se zdálo, že mladá paní, vyzbrojená ostrým jazýčkem, udrží mladého šlechtice na uzdě, že ho přiměje, aby pilně studoval a stal se učencem, jak dříve všichni očekávali. Brzy se však ukázalo, že paní Twardowska, třeba rázná, s manželem nic nepořídí. Twardowski hýřil a rozhazoval peníze plnýma rukama a nikdo nevěděl, že svému sluhovi – ďáblu – rozkázal, aby mu sehnal stříbro z celého Polska, složil je na jedno místo a pískem dobře zasypal. Poslušný pekelný sluha složil všechno v Olkuszi; tak povstaly známé stříbrné doly tohoto města.

Jindy si vzpomněl, že mu má ďábel do „Pískové skály“ přinésti vysoké skalisko, převrátit je nejtenčím koncem dolů a způsobit, aby tak věčně stálo. Ďábel poslechl a to místo se podnes nazývá Sokolí skála. Ďábel musil Twardowskému pomáhat při všelijakých taškařicích. Naučil ho létat v povětří bez křídel, plavat bez loďky a vesla po Visle a zapalovat pomocí skla vesnice na sto mil vzdálené. Někdy musil ďábel předvádět Twardowskému podoby lidí dávno zemřelých, jindy vysedali nad kelímky a křivulemi v alchymistické kuchyni a Twardowski se učil připravovat nejúčinnější léky. Nebylo nemoci, které by byl Twardowski nezvládl. Jeho jméno šlo v Krakově od úst k ústům, a kdo se roznemohl a mohl dobře zaplatit, volal k svému loži mladého doktora. V létě, kdy lidé málo stonali, odcházíval Twardowski do lesů a hor, sbíral tam byliny, doma je po návratu sušil a třel na prášky nebo z nich vyvářel léky a strojil divotvorné masti podle ďáblových předpisů. Jindy nechal všeho a projížděl se na obrovském kohoutu, který běhal tak rychle jako jezdecký kůň.

Ve všem všudy pomáhal Twardowskému také sluha Matěj. Jeho jediného brával Twardowski s sebou, když ho volali k těžce nemocnému. Sluha se nejdříve zděšeně díval na to, co Twardowski s nemocným provádí. Brával ostrý nůž, nemocného rozkrájel na kusy, jeho duši chytil do lahvičky, choré části jeho těla vypral, neduh odstranil, potom tělo zase složil, sešil, pustil do něho duši a nemocný byl uzdraven, byl omládlý a svěží jako v mládeneckých létech.

Jednou se vydal Twardowski sám na cesty a Matějovi uložil, aby hlídal jeho příbytek. I sedí ten služebník na prahu a najednou vidí, jak se blíží královský posel ve velikém chvatu.

„Je doma tvůj pán?“ ptal se, „hned mne k němu uveď!“

„Ne, pán odcestoval,“ povídá Matěj a hned viděl, jak se ten královský sloužící zasmušil.

„Princezna onemocněla, jsou u ní všichni věhlasní lékaři, ale nikdo si neví rady, i vzpomněl si král na pana Twardowského a vzkazuje pro něho.“

„Neprozradíš-li mne, pomohu princezně ke zdraví sám,“ povídá sluha. „Mám tu jeho čarodějné masti a umím všecko udělat jako můj pán.“

I dal si posel říci a přivedl Matěje na královský zámek. Nikdo z královské rodiny čaroděje osobně neznal, i domnívali se, že vítají mocného kouzelníka. Přijali ho se všemi poctami a uvedli k nemocné. Matěj prohlásil, že s ní musí zůstat sám, i začal dělat všecko, jak to vídal u svého pána. Počínal si obratně, ale na něco zapomněl: nelapil duši. Po celý den pracoval, pilně vypíral části princeznina těla, skládal, sešíval a když dívka přece nedýchala, začínal znova a znova. Všecko nadarmo. Na Matějově čele vyrážel pot, už viděl, že je zle. Jiné pomoci nevěděl, nežli prásknout do bot. Otevřel okno, seskočil, ale dole ho chytila stráž a když se ukázalo, co udělal, král byl bez sebe žalem a zlostí. Pod okny královského zámku se shromáždili občané, kteří měli princeznu rádi, a křičeli: „Upalte toho čaroděje, zplozence pekla, upalte ho!“

Matěj dostal bití a potom kráčel za zvuku umíráčku k hranici. V okamžiku, kdy ji kat zapálil, přiletěl povětřím sám Twardowski, chytil Matěje za vlasy a uletěl s ním. Na hranici, kde měl hořet viník, plál vysokým plamenem obrovský slaměný vích. Matěj však bez trestu nezůstal.

„Za to, cos provedl,“ povídá Twardowski, „zaklínám tě v pavouka. Soukej vlákna v koutě mé jizby a třeba se na nich vysoukej až do nebes.“

Od té doby visela v koutě alchymistické kuchyně čarodějovy velká pavučina a osminohý tvoreček tam tkal donekonečna své vlákno.

Za časů Twardowského seděl na polském trůně Zikmund II. August, který měl za manželku Alžbětu, dceru Ferdinanda I. Rakouského. Nežil s ní ani dva roky, a když zemřela, oženil se tajně se šlechtičnou Barborou Radziwiłłovnou. Nějaký čas zůstalo všechno skryto, ale když to vyšlo najevo, bylo pobouření v celém národě. Nejvíce se hněvala králova matka Bona. Jednoho dne uspořádali na královském dvoře velký ples. Uprostřed veselí královna Barbora najednou zbledla a skácela se ve mdlobách. Nežli jí mohla býti poskytnuta pomoc, skonala k velikému zármutku manželovu. Kdosi pověděl králi Zikmundovi o Twardowském, že umí vyvolávat ducha zemřelého, a panovník zatoužil, aby ještě jednou spatřil tvář milované ženy a promluvil s ní. Twardowski vskutku provedl s ďáblovou pomocí tento úkol, ale král byl tak rozčilen, že padl bez sebe na zem. Polekaní dvořané se obořili na černokněžníka a vyhnali jej ode dvora.

Štěstí odstoupilo od Twardowského. Ďábel mu již dlouho sloužil a přecházela ho trpělivost. Také Twardowského omrzel život slavného lékaře a lákala ho Itálie. Římu se ovšem chtěl vyhnout na tisíc honů, ale zatoužil po Benátkách. Tenkráte to město kvetlo, sjížděly se do něho koráby ze širokého světa, přivážely nejvzácnější zboží, šlechta i měšťané bohatli a vesele žili.

„V Benátkách mnoho uvidím a nových radovánek užiji,“ říkal si Twardowski. Věděl, že se do Benátek dostane bez námahy na ďáblově kouzelném plášti. Jednoho dne se tam skutečně vypravil se svým příšerným společníkem. Oba se přestrojili za zámožné pány a vrhli se do zábav velikého města. Všude byli přijímáni s poctami, z jakých se těšívají ti, kdo mají plné měšce. Ale netrvalo dlouho, čaroděje začínaly Benátky nudit. Nabažil se zábav i pohledu na skvostné paláce nořící se z vln i na umělecká díla slavných mistrů.

Twardowski čím dále tím častěji se zahloubával do myšlenek, zkoumal sebe sama i projevy života na této zemi. Hluboké záhady, odkud vzešel život a proč je člověk na světě, ho začínaly nejen zaměstnávat, ale i trápit. Byl by rád věděl, je-li Bůh, kde bydlí a jaký jest, byl by rád vyzkoumal tajemství vesmíru, jiným lidem zahalená. I nutil ďábla, aby mu dal pravdivé odpovědi na trýznivé otázky, ale ďábel, otec lži, nemá s pravdou nic společného, a kdyby byl i chtěl, nemohl dáti Twardowskému uspokojivé vysvětlení. Jediné, co učinil, bylo, že vynesl čaroděje vysoko, vysoko nad tuto zem, aby sám pozoroval tajemství světového prostoru. Oči člověka, který se upsal ďáblu, byly však vázány; Twardowski nic nevyzkoumal. Spatřil tam jen jediného ďábla, který vlekl za sebou obrovský tmavý měch. Na otázku, co v něm nese, prozradil, že to jsou duše lidí, kteří prohráli tento život; těch, kdo na světě lakotili a svatokupčili, podváděli a hýřili, lhali a klevetili, pochlebovali mocným tohoto světa, kteří jiným záviděli anebo se oddávali necudnostem, kteří se opíjeli a přejídali, jen sami o sebe dbali a k nuzným se obraceli zády.

Neuspokojen se vrátil Twardowski ze svého výletu, i vzal si do hlavy, že bez ďáblovy pomoci se pokusí vyzkoumat všechny odvěké záhady. Odebral se do Vysokých Tater. Doufal, že tam v samotě k němu bude hovořit příroda a postupně mu odhalí svá tajemství, takže jeho žízeň po pravdě bude ukojena a jeho duše, zmítaná nepokojem, dojde klidu.

Jednoho dne seděl před svou slují a jeho nerozlučný společník ovšem po jeho boku. Byli v závětří. Prudký vítr, který toho dne bouřil nad tatranskými štíty, k nim nemohl. Nepohoda byla čím dál horší, a přece najednou bylo slyšet kroky. Někdo se vydal na cestu a mířil tam, kde se přes divokou horskou bystřinu klenula chatrná lávka.

„Tomu něco provedeme,“ zašklebil se ďábel a vysvětlil: „Je to kněz. Daleko odtud se utrhla skála a poranila k smrti chudého horala, otce několika dětí. Stařec jde k němu s poslední útěchou. Ovšem že nedojde.“ Pekelník vstal a neviditelnou sekerou přeťal ve mžiku chatrné trámce. Lávka se zřítila do vody.

„Ach, kdo mi teď pomůže na druhý břeh?“ bědoval duchovní.

„Nač ti třeba pomoci?“ přiblížil se k němu Twardowski. „Učinil jsi, co jsi mohl, a můžeš se s klidným svědomím vrátit.“

„Nevrátím se,“ namítl oslovený, „tam nahoře umírá člověk, a jistě na mne toužebně čeká. Pomůže mi Bůh.“

Twardowski se ještě nikdy v životě nesetkal s někým, kdo by tak houževnatě lpěl na vykonání povinnosti. S úžasem se díval, jak stařec vystupuje po kamenitém břehu a pouští se do proudu. Prudká bystřina porazila starce a již začal tonout.

„Počkej, hned ti pomohu,“ zvolal Twardowski. Přiměl ďábla, aby rozestřel kouzelný plášť, aby se vznesli a Twardowski vychvátil tonoucího z vln.

„Máš to marné,“ chechtal se ďábel, „vždyť náš plášť hoří. Já ovšem vyplavu, ale vy dva se utopíte.“

A přece se tak nestalo. Plameny najednou rázem uhasly, plášť se rozletěl vysoko a ve mžiku byli všichni tři před chatou raněného skalníka.

Když se vrátili z výpravy, Twardowski mnoho myslil na starého pastýře duší. Zdálo se mu, že ho již někdy spatřil, ale nemohl se upamatovat, kde to bylo. Stejně i starý kněz mnoho myslil na Twardowského. Litoval soucitného muže, že je ve vleku knížete pekel, a umínil si, že ho zachrání.

Jednoho dne se vydal do skal. Twardowski pověděl, odkud pochází, a starý kněz všecek udiven zvolal: „Tam jsem v mládí pobýval! Jsi-li zemanův syn, odevzdal jsem tě ve křtu Bohu a ve tvém dětství jsem ti byl vůdcem ke Kristu.“

Twardowski byl překvapen. Právě teď v horské samotě vzpomínal často na domov a hle, před ním stojí starý vychovatel, který mu snad může říci, jak žije jeho otec. Léta letoucí se k němu nehlásil, ani na něho nevzpomněl. Nyní se v něm probudila touha spatřit domov a prosit otce za odpuštění, že na něho tak úplně zapomněl a svým životem mu nebyl ke cti.

„Tvůj otec,“ pravil duchovní, „se dal do služeb našeho utlačovaného národa, účastnil se odboje a slyšel jsem, že je někde ve vězení. Více ti neumím říci. Ale vidím ti na očích, že v sobě skrýváš nepokoj, a znovu tě volám k Bohu, který může zahojit tvé rány.“

Posledních slov Twardowski nedbal, kněz odešel s nepořízenou, ale sotva zmizel za skalou, poručil Twardowski, aby ho ďábel zanesl k otci. Pekelník poslechl, ale bylo již pozdě. V tu chvíli starý zeman umíral v žaláři a sotva vnímal synova slova, plná lítosti a proseb za odpuštění.

Twardowski se do Tater nevrátil, zatoužil znova po Krakově. Jeho manželka neměla odvahu se k němu hlásit, neboť manžel se objevil opět v nádherném oděvu. Umínila si, že ho vyhledá o blížící se slavnosti.

V Krakově vzpomínají každého roku vpádu Tatarů do města roku 1241 a svého osvobození. Tenkrát hlásný na věži Mariánského kostela troubil na poplach do všech čtyř úhlů světa, aby Poláci z okolních obcí přišli ohroženému městu na pomoc, ale jeden Tatařín si tak dobře namířil, že mu šípem proklál hrdlo. Od té doby zní vytrubování hlásného při každoroční slavnosti přerývaně. Některý mladý Krakovan se přestrojí za Tatara, jezdí po náměstí na dřevěném koni a ostatní okolo něho provádějí veselé tance. Této slavnosti nazývané „Lajkonik“ účastnil se i Twardowski. V reji se k němu přiblížila jeho manželka, ale než s ním mohla promluvit, navedl ďábel hezkou cikánku, aby Twardowského vyzvala k tanci. Čaroděj se s ní pustil do bláznivého reje a ani nepozoroval, že s ním tanečnice zamířila do dveří blízké krčmy. Sotva se octli za jejími dveřmi, pustila ho a zmizela. Zato však se objevil pekelný sluha Twardowského a příšerně se rozchechtal: „Dlouho jsem ti musil sloužit,“ skřehotal, „teď tě však mám konečně v moci. Všiml sis, že tato krčma se jmenuje Řím?“

Twardowski zbledl. Před jeho zrakem se roztančila rudá písmena, skládající slovo Řím. Spatřil je na zdech, na stropě, na podlaze, a dýchala na něho peklem. Ve smrtelné úzkosti přiskočil Twardowski ke kolébce, ve které dřímalo krčmářčino dítě, právě pokřtěné, a vzal je do náruče. Držel je před sebou jako ochranný štít a prchal s ním z krčmy. Nyní se smrtelně polekala mladá matka a běžela za Twardowským, vyrvala mu robátko a ponechala čaroděje jeho osudu. Twardowski podnikl s ďáblem zlý zápas. Ten pokračoval pak v povětří.

Ďáblovy spáry svíraly čím dál pevněji vzpouzejícího se proklatce a již se zdálo, že pro čaroděje není záchrany. Náhle se však v duši kouzelníkově vynořila vzpomínka z dětských let na píseň, které se kdysi naučil snad od chůvy, i začal ji se vší vroucností zpívat. Sotva píseň dozněla, ozval se shůry rozkaz, aby ďábel od Twardowského ustoupil. Pekelníkovi nezbylo než poslechnout a Twardowski zůstal opuštěn mezi nebem a zemí.

Byl tam po celé desítky let se svou neukojitelnou žízní po probádání tajemství světa a života, i se svou touhou po věčné spáse. Hluboko dole šel život dál, pokolení za pokoleními se tam rodila i umírala, jen Twardowski se nemohl zrodit pro nebe, ani zemřít pro zemi. Zůstane viset v prostoru do soudného dne?

Jednou, když opět jeho nářek zněl širým prostorem, uslyšel tenký hlásek. Nějaký nepatrný tvoreček si sedl k jeho uchu. Byl to pavouček. Vzlétl nad zem na dlouhém vláknu a nyní se zeptal:

„Poznáváš mne? Jsem tvůj sluha Matěj, kterého jsi zaklel. Podle tvého rozkazu jsem ustavičně soukal dlouhou nit a teď vím proč: abych se na ní jednou mohl vznésti k tobě a říci ti, že jsem ti zůstal druhem.“

Twardowski byl hluboce dojat. Poděkoval pavoučkovi a zeptal se, co se děje na zemi.

„Ach, milý pane, ani se neptej,“ odpověděl sluha, „a buď rád, že dole nejsi. Je tam zle. Lidé vedou ukrutné a dlouhé války a národ chystá národu jen otroctví a neštěstí. Kdo má moc a bohatství, ten vládne, nemilosrdně vládne nad chudáky. Nechtěj se vrátit na zem do všeho bahna, ve kterém se lidstvo dusí. Už dávno bych ti byl rád řekl na útěchu, co ti pravím dnes, ale kdykoliv jsem se chtěl vznésti za tebou, vždycky se mé vlákno přetrhlo a já jsem spadl a znova soukal svou nit. Teď již musím zpátky, ale vrátím se, až dole nastanou lepší časy.“

Twardowski pak viděl, jak se po nitce spouští do hloubky a mizí v ní. Sluha se domníval, že svého pána potěšil, ale mýlil se. Všechna bolest světa jako by se byla usadila v nešťastníkově srdci. Nyní zapomněl na vlastní neblahý osud a volal k Bohu o smilování pro trpící lidstvo.

Léta plynula a Twardowski bušil na brány nebes ustavičnými prosbami již ne za sebe, ale za jiné. I stalo se konečně, že uslyšel znovu pavoučí hlásek:

„Ó pane, můj milý pane, přicházím ti říci, že na zemi se všechno úplně změnilo. Lidstvu přišlo jaro. Střásá staré okovy, boří žaláře, zahodilo meče a jeho touha se vzpíná po světle pravdy a po dobru.“

Twardowski zajásal. Nyní, když jeho modlitba za člověčenstvo byla slavnostně vyslyšena, zvedla se v jeho srdci pevná naděje. Na vyšší pokyn rozletěla se duše Twardowského do nebes a jeho tělesná schránka spadla k zemi v podobě uschlého lupínku.

ZRADA A VĚRNOST

Slezské město Břeh při řece Odře bývalo hlavním sídlem vévodství břežského. V těch dobách, kdy ještě stále zuřila třicetiletá vojna, tam nastoupili – roku 1639 – tři vévodští bratři, aby vládli společně. Panovali v nesnadných časech. Již počátkem následujícího roku propukla v zemi zlá nákaza, a sotva vymizela, stalo se Slezsko znova bojištěm mezi císařskými a švédskými. Jak šla léta, brzy to, brzy ono město utrpělo pohromu. Olava, Hlohov, Svídnice... na mnoho měst a míst došlo, a kde právě nezuřily bitvy, tam trpělo obyvatelstvo průchody vojsk, ať přátelských, ať nepřátelských, vše jedno. Bývaly doby, kdy se válka přenesla jinam, do Čech, do severního Německa, ale Slezané proto neměli docela pokoj. Na všechno se však zvykne, i na válku, na cizí posádky a strach. Zvláště mladí lidé rádi ukazovali, jací jsou chlapíci, že se ničeho nebojí, a někdy se zbytečně uváděli do zlých nebezpečí.

Nejmladší z vévodských bratří na Břehu, Christian, se rád zabavoval honbou a vzpomněl si dva dni před koncem roku 1645, že se vydá s některými šlechtici na saních na hon. Varování se jen smál a příliš spoléhal na to, že nemá nepřátel.

Tehdy byla doba, kdy kvetla pšenice zrádcům. Za peníze se propůjčovali k službám tomu, kdo dobře zaplatil, a byli ochotni kohokoliv vydat nepříteli za jidášskou odměnu. Také mezi družinou vévody Christiana byl takový nepěkný člověk. Nikdo si valně nepovšiml, kdy se od ostatních oddělil, vždyť na lovu není možno zůstat pohromadě a v dohledu ostatních. Když se lovci vraceli rozjařeni celodenní zábavou a octli se v blízkosti michalovického kostela, byly saně, kde seděl vévoda, přepadeny Švédy, kteří tenkrát z Trachenbergu ohrožovali celý břeh Odry, a všichni byli zajati. Vévodovi druhové příhodu odnesli pouhým leknutím. Byli propuštěni, na obyčejných Slezanech Švédům nezáleželo, jen když dostali do své moci samého vévodu.

V Břehu nastalo hotové pozdvižení, když se rozlétla zpráva o zlé nehodě. Ulice se hemžily lidmi, všichni vyšli, aby společně politovali mladého muže a zároveň se poradili, co by bylo možno učinit na jeho záchranu. Jak nenáviděli v Břehu Švédy! Břežští řezníci projevovali nejráznější úmysl, že vévodovi půjdou na pomoc.

„Torstenson nás nedostal, musil od nás couvnout,“ vzpomínali hrdě, „to by bylo, aby takový švédský hlouček, jak o něm vypravujete, nám unikl.“ A již se vytahovaly z domácích zbrojnic halapartny, připínaly se tesáky a řeznické sekery. Co na tom, že se zatím snáší nad kraj tma tmoucí – tím lépe!

Z brány se hrne veliký houf ozbrojených měšťanů, všichni plni horlivosti, jedva se drží v sedle. Jedou tiše, sníh tlumí dusot koní, ale také prozrazuje, kudy se dali únosci. A ti spěchali. Teprve k ránu se octli u Ellguthu u Třebnice, dostali jistou zprávu, že tamtudy před hodinou táhl hlouček švédských jezdců a že měli mezi sebou mladého pána v loveckém oděvu. Za obcí se měšťané zastavili, ještě jednou si navzájem slavnostně slíbili, že dají za vévodu třeba život, když k nim býval tak laskav.

Švédové se nenadáli, že by je kdo mohl pronásledovat. Věděli, že vévodovi bratři nejsou v Břehu, a nevstoupilo jim na mysl, že by někdo jiný mohl podniknout v jeho prospěch dalekou, nepříjemnou, ba nebezpečnou jízdu. Ještě se docela nerozbřesklo, když se kolem odpočívajících zablýsklo od zbraní, byly vypáleny salvy – zatím do vzduchu – a ozvalo se důtklivé: „Vydejte nám vévodu!“

„Zde jsem!“ ohlásil se zajatec. Z jeho hlasu zněla radost a naděje. Švédové na výzvu odpověděli výstřely. Rozpoutal se krátký boj – ve chvilce byli únosci obráceni na útěk. Břežští se pak shlukli kolem dvou osob: kolem osvobozeného a kolem Schnorbeina z Hofu, jednoho ze svého středu, který ležel na sněhu bez hnutí. Dal za svého vévodu život.

MATVĚJEVŮV PALÁC

Za ruského cara Alexeje Michaloviče žil v Moskvě hrabě Artamon Sergejevič Matvějev, velký přítel vzdělanosti. Založil divadelní školu a vzal do svého domu učence a umělce. To car schvaloval a líbilo se mu, že Matvějev je poctivý a věrný, rád slýchal o jeho štědrosti k chudým, vážil si jeho moudrosti, jen pro jeho přílišnou skromnost neměl pochopení. „Jsi člověk znalý světa, pobýval jsi ve Vídni, v Paříži, v Londýně, viděl jsi, jak se tam žije, divím se, že bydlíš vlastně v malém domku, že si nepostavíš pořádný příbytek, jak se sluší na mého předního dvořana,“ domlouval car hraběti, ten však panovníkovu poznámku mlčky vyslechl, ale bydlil dál ve svém nehonosném stavení.

„Víš co,“ řekl mu jednou panovník už rozmrzele, „já ti sám dám vystavět palác.“

To ťalo do živého. Hrabě prohlásil, že toho netřeba, že carovi vzdává dík, ale že už dal rozkaz, aby povozníci sváželi materiál na jeho palác. Bylo to pravda, ale brzo se po Moskvě rozkřiklo, že hrabě nemůže dostat kameny na vybudování pevných základů. Moskva byla tehdy ještě skoro celá dřevěná, protože tam byl vždycky nedostatek stavebního kamene. O těchto nesnázích rokovali mezi sebou i tak zvaní Střelci. Hrabě Matvějev byl jejich vrchním soudcem a oni si ho velmi vážili. Byla to vlastně osobní stráž carova, proto jich na pět tisíc bydlilo v Moskvě.

Jednoho dne se dala u hraběte ohlásit jejich deputace a její mluvčí pravil:

„Střelcové se dověděli, že potřebuješ kamení, proto ti vzkazují své pozdravy a žádají, abys od nich kamení přijal darem.“

„Milí přátelé,“ odpověděl hrabě překvapen, „jsem vám vděčen za váš dar, ale jsem zámožný, mohu si stavivo zaplatit. Máte-li kamení, prodejte mi je.“

„Nemůžeme,“ odporovali vyslanci, „ti, kdo nás k tobě vypravili, toto kamení za žádné peníze neprodají, tobě však, svému dobrodinci, je dávají darem a snažně tě žádají, abys je přijal.“

Matvějev nevěděl, co má dělat. Dar byl nabídnut upřímně, bylo nesnadno odmítnout. Po dlouhém rozmýšlení hrabě konečně přivolil. Jaké však bylo jeho překvapení, když se ráno vzbudil a podíval se na dvůr! Stály a ležely tam na sobě nakupeny samé – náhrobní kameny. Vyslanci přišli znovu a vysvětlovali:

„Zbavili jsme hroby svých rodičů a svých dítek těchto náhrobků, proto bychom je za žádnou cenu neprodali, ale muži, který nám tolik dobrého učinil, rádi dáváme, co máme v takové vážnosti.“

Matvějev požádal Střelce, aby vyčkali jeho příchodu, a odebral se k caru Alexeji, aby si od něho vyžádal radu, co má dělat.

„Přijmi ty kameny, národ tě upřímně miluje, když pro tebe loupí hroby svých miláčků. Měl bych se za šťastného, kdyby mně můj lid něco takového daroval.“

Hrabě tedy deputaci poděkoval, vzkázal dík všem, kdo mu takovou příchylnost dali najevo, a stavitelé kladli náhrobní kameny do základů jeho paláce.

A přece tento miláček Střelců zakusil, že dvorské štěstí visí na tenoučké pavučině a lidská přízeň je jako dubnové počasí.

Po smrti Alexeje Michaloviče dosedl na trůn jeho patnáctiletý syn Feodor Alexejevič, umřel však, jedva mu minulo dvacet jar. Sotva zavřel oči, utvořily se u dvora dvě strany. Hrabě Artamon Sergejevič Matvějev stál v čele strany Naryškinců a proti nim vystupovali Miloslavští.

Tito obvinili křivě Naryškince, že mladého cara usmrtili, a že prý ukládají také o život jeho mladším bratrům Ivanovi a Petrovi.

Střelci vtrhli do paláce a usmrtili tam četné dvořany, mezi nimi také hraběte Matvějeva. Pověrčiví Moskvané tvrdili, že si přece jenom do základů svého paláce neměl klást, co náleželo mrtvým.

SELSKÝ KRÁL

Jakmile Habsburkové dobyli vítězství nad českými stavy, začala se drobit celistvost zemí koruny české. Už po patnácti letech po bělohorské bitvě byla saskému kurfiřtovi Janu Jiřímu odstoupena Lužice. Měla být vrácena po vymření rodu saského, ale nestalo se. Část Dolní Lužice náležela k Braniborsku. Tam vládl od roku 1688 Bedřich III., chráněnec rakouského císaře Leopolda I. Jeho přízeň si udržoval vojenskou pomocí, kterou císaři poskytoval ve válkách, a dosáhl i toho, že ho Leopold prohlásil za krále pruského. To se ješitnému Bedřichovi líbilo a umínil si, že procestuje v té nové hodnosti své země, aby přijímal hold obyvatelstva. Všude, kam se ubíral se skvělým průvodem, obyvatelstvo chystalo slavnostní uvítání, ovšem i v Lužici se na to připravovali.

Nový král věděl dobře, že nejen Lužice, ale také Prusko a všechny končiny Německa až k Baltickému moři byly původně slovanské, a kdyby mu to nebyli pověděli historikové, mluvila by o tom slovanská jména řek, hor, měst a vesnic. I Postupim, kde měl král Bedřich své sídlo, měla název slovanský, i Berlín, v Lužici Budyšín, Zhořelec, Biskupice, Zaháň, Chotěbuz a tisíce jmen vesnic svědčily svými názvy o jiném než germánském původu. Král se také dověděl od Němců, kteří Lužici znali, že selský lid ještě nezapomněl, že míval své panovníky, že si je vědom svých práv, třeba už byla tak dávno pohřbena, ba že v jedné starobylé selské rodině střeží jako nejdražší poklad odznaky lužickosrbské královské moci. Z tohoto rodu prý si Lužičtí Srbové po staletí volili svého tajného krále, i když věděli, že je to jen symbolická volba a že už asi nikdy nenastane doba, kdy by se mohl ujmout vlády.

Když se na své cestě dostal král Bedřich I. do kraje cilichovského a svěbodzinského, uviděl v zástupu, který jej vítal, mladého muže, jenž ostatní převyšoval o hlavu a byl vůbec nápadně urostlé postavy. Stál uprostřed lidu ve svátečním kroji klidně, ba vznešeně, jako by skutečně královské žezlo dávných srbských panovníků ještě třímal v ruce. Bylo nápadné a jímavé, jak se lid okolo něho kupil jako ovečky okolo pastýře. Jeden starý zkušený muž však zpozoroval, jak se král na mladíka zadíval, a zalekl se, že by tato vladařova pozornost mohla znamenat nebezpečí, i zvedl hůl a mladého hnal pryč ze zástupu, jako by se tam byl vetřel neprávem.

Král po něm nedal pátrat, ale událost na něho zapůsobila tak zvláštním dojmem, že nezapomněl a sám tuto příhodu vyprávěl Jakobu Tolliovi z Duisburgu na Rýně.

Věděl ostatně, že meklenburská knížata uznávají za svého předka Niklota, knížete Obodritů, Kessinů a Circipánů a titulují se stále ještě knížaty Vendů.

NA ČERNÉ HOŘE

Ruský car Petr I. zvítězil nad švédským králem Karlem XII. a poražený panovník se mu pak pomstil tím, že proti Rusku poštval tureckého sultána. V ruském vojsku byli také někteří Jihoslované a ti vypravovali carovi téměř neuvěřitelnou věc: že se maličká jejich vlast ubránila Turkům, že si žijí svobodně. O udatnosti svých krajanů vypravovali tolik, že car poslal do hlavního černohorského střediska Cetinje svého vyslance Michaila Miloradoviče, aby s Černohorci jednal.

Když plukovník četl manifest od ruského hosudara, shromáždění hrdinného lidu sotva věřilo sluchu, potom propuklo v jásot: sám panovník velké Rusi žádá, aby se k němu přidali v boji proti Turkům! Na Černé Hoře bylo jako v úle. Nebylo stavení, odkud by se někdo nechystal na výpravu. A když se junáci dali na pochod, přicházely domů zprávy, že dělají divy udatnosti. Od Gacka, od Careva Lazu, od Spuže i z jiných míst utíkali Turci s obraženými křídly. I celé Trebinjsko musili vyklidit.

Korouhvičkou zdaru však točívá vítr. Radost Černohorců brzo pohasla. Z ruských postavení přišly zlé zprávy. Petr I. byl na Prutu obklíčen a byl by snad se svým vojskem zničen, kdyby byl Turkům neodevzdal Azov. To byla těžká rána pro Rusy i pro Černohorce. Jako se horalé rozeběhli v roce 1711 do krajin obsazených tureckými utiskovateli, tak chvatně vnikl turecký paša Numan Čuprilič z Bosny a skadarský paša z Albánie do Černé Hory. Řádili tam zle. V samé Cetinji zapálili klášter, a když se Černohorci poschovávali do jeskyní na hoře Lovčenu, vyklidili je odtamtud.

Pro Černohorce bylo veliké zklamání, že ruský car prohrál, ale přece jen od té doby, kdy je požádal o spojenectví, točili své zraky stále ke vzdálené slovanské zemi. Metropolita Danilo Petrovič z rodu Njegošů, který Černé Hoře vládl, se vypravil do Ruska s prosbou o pomoc a přinesl peněžitou podporu a slib, že Rusko bude Černohorce i dále podporovat. Danilův nástupce, slabý panovník Sáva Petrovič, až zneužíval ruské štědrosti. Za jeho vlády začalo se po Černé Hoře mluvit o tajemném chlapíkovi, který se objevuje brzy zde, brzy onde, umí léčit líp než vyhlášení lékaři, ač je pouhým kameníkem, a předpovídá budoucnost. Střízlivější tomu nevěřili. Tvrdili, že to je Bosňák, prošlý světem, proto umí víc než chleba jíst, má zkušenosti a ve všem si ví rady.

„Není to kameník, ale mnich,“ ujišťovali někteří.

„Vůbec ne, jedno ani druhé,“ odporovali jiní, „je to hraničář z Liky.“

„Sloužil v benátském vojsku,“ tvrdili další, ale nejvíce vzrušení vzbudilo, když k tomu kdosi tajemně ztlumeným hlasem přidal: „Abyste věděli, ani mnich ani kameník, ani hraničář ani voják. Není to nikdo jiný nežli sám car Petr III. v přestrojení. Carevna Kateřina II., jeho žena, získala trůn spiknutím a car je na zapřenou mezi námi.“

To bylo překvapení! Někteří Černohorci se chtěli dopátrat pravdy, odvážili se oslovit tajemného cizince, Štěpán však neřekl tak ani tak, pověst se šířila dál. A nabyl kameník takové pověsti, že ho Černohorci začali poslouchat. Neučinili špatně. Štěpán Malý užíval své moci dobře. První, co zařídil, bylo, že přiměl Černohorce, aby zanechali krevní msty. Bývalo tam totiž zvykem, že se pomsta za zabitého vykonávala do kolikátého kolena a lid i tak netečný si tím neblahým obyčejem pouštěl žilou. Druhé, čeho Štěpán žádal, bylo, aby Černohorci zanechali loupeží, jimž při svém bojovném zaměstnání uvykli. Potom nechal slabošského metropolitu na nějaký čas zavřeného, aby mu nepřekážel, postavil se v čelo Černohorců a dobýval s nimi nových vítězství nad Turky. Nad hlavou Štěpánovou se však začaly stahovat mraky. Sluchu carevny Kateřiny doletěla zvěst o samozvanci, uložila tedy svému generálovi, knížeti Dolgorukému, aby se vypravil na Černou Horu a potrestal Štěpána za to, že se vydává za jejího nebožtíka muže. Generál Štěpána Malého uvěznil, ale když se Rusko dostalo do nové války s Tureckem, usoudil, že musí dát vězni svobodu, protože to je jediný muž, který by mohl vésti Černohorce do vítězného zápolení s Turky. Štěpán se tedy stal velitelem na Černé Hoře a vedl si opět rozvážně. Zřídil na Černé Hoře zemský soud, uspořádal vojsko a dal budovat nové silnice. Ty se ovšem v hornaté zemi zřizují nesnadno. Je třeba dlouhých nákladných zákrutů a tam, kde skály překážejí, je nutno trhat je výbušninami. Při jednom takovém výbuchu miny byl Štěpán těžce raněn. Sotva se vyléčil, rozletěla se v září 1773 zpráva, že milovaný černohorský velitel byl v Brčelském klášteře probodnut dýkou nějakého Řeka.

Štěpán vzal tajemství svého původu s sebou do hrobu. Černohorci měli proč na něho vzpomínat, jenom v tom Štěpán bezděky jim uškodil, že carova rodina se dívala nemilostivě na všechen černohorský lid, urážka majestátu se tak snadno neodpouštěla.

Roku 1781 nastoupil na černohorský knížecí trůn mladý metropolita Petr I. Petrovič a ten se pokusil dostat se ke dvoru. Ale když se u carského dvora dověděli, že dlí v Petrohradě, byl dán policii rozkaz, aby ho bez okolků vyhostila. Byl tedy dopraven na polské hranice.

Petrova nezdařená cesta měla ještě další následky. Skadarský paša Kara Mahmud Bušatlija měl na Černé Hoře své zvědy a ti mu donesli zprávu, že černohorský vládce se vydal daleko na cesty a jeho nepřítomnosti že užili Černohorci, aby si vypořádali osobní účty mezi sebou. Nejen jednotliví náčelníci, ale celé rody nepočetného horského lidu si vjely do vlasů a vybíjely se navzájem. Jak se to znamenitě hodilo ctižádostivému nepříteli! Paša učinil vpád na Černou Horu. Srbská národní píseň, která o tom vypravuje, si prostou skutečnost básnicky vykrášlila.

Jednoho dne se prý konala na Cetinji rada třicíti knížat a mnoha mužů z lidu, když bylo vladykovi doručeno psaní. Vzal je, rozpečetil, četl a v jeho tváři se snažili číst přítomní. Co je v tom nevelikém listě, že vladyka chmuří čelo, že bledne a slzy mu vytryskly z očí?

„Oj, vladyko,“ řekli, když mu ruka s papírem klesla, „dříve jsi také dostával psaní, ale žádné tě tak nerozesmutnilo jako dnešní. Od kterého krále přišlo?“

„Bratři moji, milí Černohorci,“ pravil vladyka, „nepíše mi král, ale paša Bušatlija. Shromáždil jsem, oznamuje mi, devadesát devět tisíc vojáků. Pusť mne s ním přes Cetinji. Chci táhnout na Dubrovník, podrobit si jej a zmocnit se tří pokladů: jednoho, který náleží dubrovnické obci, druhého, který mi musí vydat dubrovnický kníže, a třetího, který nashromáždil Štěpán. Až se pokladu zmocním, jeden z nich dostaneš.“

„Co si počneme, bratři? Máme Turky pustit do země?“

Ó, to byla nesnadná otázka. Nepustí-li, rozhněvají si mocného pašu, pustí-li, budou si vyčítat, že pomohli Turkům proti křesťanským sousedům, a mocný Dubrovník jim jednou může těžce odplatit takovou zradu. Ve shromáždění Černohorských je ticho. I nejhovornějším se zadrhla hrdla.

Na Černé Hoře bývalo dávným zvykem, že se i docela mladí lidé přibírali do porad, aby si záhy zvykli samostatnému rozhodování. Tentokrát byl přítomen mezi jinochy také Governovič Joko. Dlouho čekal, až se ozvou starší, a když se nedočkal, směle vyskočil a vykřikl:

„Je mi stydno se na tebe dívat, milý vladyko! Poslyš, co ti poradím: Napiš pašovi, že má své vlastní cesty. Chce-li do Dubrovníku, ať se pustí po moři nebo rovně podél mořského břehu, to je přece blíž!“

Přítomní vzhlédli překvapeni na mladičkého rádce, skoro chlapce. Jaký má šťastný nápad! Všichni souhlasili, i sám Petr Petrovič. Když paša dostal psaní s takovou odpovědí, rozkohoutil se a vyhrožoval:

„Počkej, brachu, ukáži ti, zač je toho loket. Nesebral jse,m vojsko, abych táhl na Dubrovník, ale na tebe! Pod Bělopavličem se spolu utkáme.“

Poslové vyřídili a vladyka byl strachem polomrtev.

„Neboj se, milý hospodáři,“ těšil ho Governovič Joko, „uvidíš, že Turky pobijeme.“

„Jak pobijeme Turky, chlapče? Válka stojí mnoho peněz a já nemám ani drobných, neřkuli širokých.“23

„Máš církevní poklad,“ namítl Joko, „otevři jej k naší potřebě.“

„Než bych sáhl na církevní poklad,“ povídá vladyka, „raději si dám hlavu vzít.“

„Neotevřeš-li poklady sám,“ dovozoval Joko, „Turci se přihrnou do Cetinje, pokladu se zmocní a tebe oběsí. Ale slyš, co ti řeknu: rozešli po Černé Hoře psaní: jedno moračskému knížeti, druhé na Jezera, třetí na Ješany, čtvrté smrnickému knížeti, páté na Čeovo, šesté na Zalazy, sedmé drešněvskému knížeti, osmé na Pipery a deváté na Bělopavliče. Ať všichni seberou svůj lid a přitáhnou k Cetinji.“

Vladyka učinil dle rady, a když se vojsko sjelo, všem dvacíti tisícům pěších a dvacíti tisícům jezdců počal přece jen z církevního pokladu rozdílet. Dostali každý po dukátu, a dost beraniny a nápojů.

„Nyní, vladyko,“ radil Joko, „vytáhni proti Turkům a na bitevním poli nakopeme vlčích jam. Až se nám Turci sjedou na pole, dáme se naoko na útěk, Turci spadnou do jam, jejich koně si polámou nohy, Brďané se vyřítí a počnou je zajímat, jízda se přivalí od týla – nikdo z Turků nevyvázne. A nyní postav do čela vojska dobrého junáka, který by je vedl!“

„Governiči Joko, můj sluho, nenašel bych takového junáka, jako jsi ty! Prosím tebe, vládni mým vojskem, každý tě poslechne!“

Ještě Governič nevyčkal konce vladykovy řeči, a již se hnal do práce. Ještě pod Bělopavličem nedodělal díla, když se přiblížil se svým vojskem paša Bušatlija a dal rozbít stany před bojištěm.

„Půjdu mezi Turky na výzvědy,“ hlásil Governič Joko vladykovi Petrovi.

„Nechoď, Joko, mé drahé dítě, snadno bys mohl přijít o hlavu!“

„Jen se neboj, milý hospodáři,“ usmíval se Joko, „umím dobře po turecku, převléknu se za Bosňáka a řeknu, že mne posílá bosenský vezír, abych pašovi pomohl.“

„Jdi tedy sbohem,“ svolil vladyka a ještě dodal:

„Moudře jednej, abys hloupě nezahynul!“

Jak si Joko umínil, tak vykonal. Když se poklonil pašovi Bušatlijovi, vykřikl paša:

„Nač jsi přišel, mladý Černohorče? Jistě jdeš mé vojáky špehovat!“

„Vzácný pašo,“ odpověděl Joko, „jsem Turek z hrdé bosenské země. Posílá mne vezír se vzkazem, kdybys něčeho potřeboval, že by ti pomohl vojskem nebo střelivem.“

Ještě Joko nedomluvil, když se přiblížil k pašovi černohorský zrádce pop Zimanič. Naštěstí Joka neznal.

„Pašo, milý hospodáři,“ mluvil úlisně, „chceš-li dostat Černou Horu, nechej teď Černohorce na pokoji. Vyčkej týden nebo osm dní. Zatím snědí bojovníci svůj chléb, rozeběhnou se a bude ti pak hračkou všecky je zahubit.“

Ve chvíli, kdy pop dával pašovi tuto radu, Joka už ve stanu nebylo. Stál za stanem a pilně naslouchal. Když vyposlechl, vyšvihl se na jednoho z pašových koní a Turci si říkali: Má to paša pěkného jezdce!

Na tom koni se projel Joko celým táborem, všude měl oči, a když si vše prohlédl, vrátil se bez pohromy na Cetinji. Vzápětí se tam objevil i pop Zimanič.

Jemu do očí opakoval Joko jeho vlastní slova pronesená před pašou. I dal vladyka Petr Petrovič zrádce zakovat do temnice a Joko se vydal na bojiště, aby řídil útok. Bylo, jak předvídal. Turci napadali do připravených jam a Governič Joko slavně vyhrál.

Tak vypravuje junácký zpěv o události z roku 1785. Skutečnost nebyla ovšem Černohorcům tak příznivá jako básníkova obrazivost.

Černá Hora si však samostatnost uchovala. Zčásti ji zachránily od poroby její tvrdé skály, jistěji však mysl hrdinného lidu, který raději volil smrt než ztrátu volnosti.

DVANÁCT ORLŮ NA ŽABLJAKU

Vladyka Petr I. Petrovič, za něhož vpadl do Černé Hory Kara Mahmud Bušatlija, se dožil vysokého věku. Bylo mu víc než osmdesát let, když zemřel. Po celý život zůstal věren prostému způsobu života, po smrti byl vyhlášen za svatého. Černohorci na něho vzpomínají jako na sv. Petra Cetinjského. Roku 1830 po něm nastoupil jeho synovec Petr II. Petrovič, teprve sedmnáctiletý. Byl metropolitou jako jeho předchůdcové, ale jeho lid mu říkal prostě „vladyka Rade“. Byl nejen panovníkem, ale také básníkem, založil tiskárny a nové školy a leckterá prospěšná novota, zařízená v zemi, byla jeho dílem. Klidu v zemi ovšem nebylo, téměř každého roku byla nějaká šarvátka s Turky. Nejslavnější kousek, který byl za vlády Petra II. proveden srbskými junáky, bylo poplenění Žabljaku.

Ženě Turka Dizdara Jakupa-agy se zdálo, že se od severu – od Černé Hory – zvedl hustý mrak, že zahalil Žabljak a že se nad hradem rozpoutala strašlivá bouře. Blesky zapálily Dizdarovy dvory a domy, hromy třásly základy hradu a déšť, který se snesl za té hrozné bouře, byl krvavý. Najednou do hřímání se mísilo krákání dvanácti orlů. Ve tmě poletovali nad agovým sídlem. Jeden se potom snesl dolů a pokryl hradby zkrvaveným šátkem. A jak se jejich hlas rozlehl do dálky, paní vidí, že od srbské strany přišla na ten hlas odpověď: hejna sokolů přiletěla od srbské strany a snášela se s orly nad jejich pohraničním hradem.

Když se aginice protrhla ze sna, měla tisíc chutí hned zburcovat ze spánku svého manžela, ale neodvážila se. Minulého dne projížděl po Čemovském poli čtyřletého hřebce a metal s pány kopí o závod. Vrátil se velmi unaven a spal jako beran. Zle by bylo, kdyby ho vzbudila. Aga byl prchlivý, každá maličkost ho uváděla do rudého kalení. Odešla tedy paní do sousední jizby, rozkřesala, zapálila svíci a vrátila se do ložnice. Hledí na muže nic netušícího, poslouchá, jak si oddychuje ze zdravého spánku, a horké slzy jí kanou na podušku, na níž odpočívá jeho hlava. Jedna skápla na agovu tvář. Ta nenadálá vláha se agovi promítla ve snu – nemyslil jinak, nežli že mu déšť promáčel strop komnaty, a začal ze sna láteřit:

„Počkej, hrade, loni jsem tě pokryl crmnickými taškami – sotva tomu rok, a ty mi již promokáváš.“

Paní by se byla s chutí zasmála jeho blábolení, ale kdež by byla měla pro něco veselého smysl!

„Ago, drahý hospodáři,“ zavzlykala, „je-li možno věřit snu, nečeká nás nic dobrého. Křesťané se zmocní Žabljaku, spálí naše dvory, tebe raní nebo dokonce zabijí a mne odvedou do otroctví. Pospěš bez odkladu na baštu, kde nad železnou branou trčí dvě děla. Podlož oheň, aby zahoukala a přivolala rychlou pomoc našich krajanů. Nic ve zlé, drahý hospodáři, ale dej takový rozkaz. Jsi velitelem tohoto kraje, přijdou všichni, musí tě přece poslechnout.“

Aga vyskočil vztekem všecek rudý. „Mlč!“ poručil manželce. „Mluvíš-li takové hloupé řeči, šeptej aspoň, aby tě čeleď nezaslechla. Myslíš, že je řeč hedvábný šátek, aby se mohl svinout a schovat, kdy je tobě libo? Řeč je tulačka. Potuluje se od úst k ústům. Zaslechne-li tvou řeč někdo z mé družiny, roznese ji po krčmách a po kafírnách a kdekdo z Turků se bude smát, že se bojím ve svém tvrdém zděném hradě srbské chátry, jež nemá ani smrtonosných granátů ani děl, která by mohla rozbořit hradby. Nebojím se. Kdyby se přece nebezpečí přiblížilo, jedna rána z děla postačí, aby mi sem venkov poslal deset tisíc lidí ku pomoci, druhá rána – a přiběhne sem celý Skadar. Kdyby mi sem vpadli všichni bojovníci, kolik jich je odtud po Dunaj a po Siné moře,24 musili by se s hanbou vrátit od Žabljaku. O nepatrné Černé Hoře ani nemluvím. Proto mlč a neplaš se! Sen je lež. Nějak špatně jsi ležela, proto se ti zdálo, že jsem v nebezpečí.“

„Můj drahý ago,“ chlácholila Turkyně svého chotě, „nemluv tak. Včera jsem byla na návštěvě u švagrové, tvé sestry, a ta mi pověděla, co slyšela od bratra Achmeta: že prý se Černohorci chlubí po krčmách, že udeří na turecký Žabljak, že si jej podmaní a zničí a tak se pomstí.“

„Mlč, paní,“ obořil se už tvrdě aga na vystrašenou ženu, „nemuč mne a nech mne odpočívat.“

Než by pět napočítal, už zas nevěděl o světě. Bylo, pravda, časně, z minaretu ještě nezaznělo dervišovo upozornění, že se ukázalo sluníčko a je čas na ranní musulmanské omývání a na modlitbu k Alláhovi. Nežli však paní vzala vyšívací rám, padly první paprsky na zdi hradu a táhlé zvuky dervišova zvolání se nesly nádvořím. Paní hbitě vstala, ale – konev byla prázdná.

Na Žabljaku měli služebnou Srbku, jmenovala se Orfana. Na tu si nyní paní zavolala, podala jí stříbrnou konvici a poručila, aby jí hbitě donesla vody. Orfana byla děvče jako vítr, ve mžiku byla u studnice, spustila konev na provaze, nabrala vody a chtěla odběhnout k paní, ale něco upoutalo její pozornost. U brány, kde Jusuf-aga měl své stanoviště, aby odtamtud dozíral na stráže, se něco děje. Jusuf se nechystá k modlitbě, neprostírá svůj kobereček, nekleká tváří k Mekce – je obklopen lidmi, kteří mu zacpali ústa a svazují mu ruce nazad. Černohorci! Dívka upustila konvici a letí do harému. Vrazila tam jako velká voda. Než popadla dech, aby zvěstovala, co se děje, už rozlícená paní spustila – ale brzy umlkla. A již zacpávala ústa Orfaně, aby ji neuslyšel Jakup-aga.

„Je to pravda, je,“ opakovala služebnice, „přiletělo dvanáct černých orlů od Černé Hory, uchvátili Jusuf-agu a vodí svázaného po nádvoří.“

Paní přiskočila k oknu a vidí – skutečně: na hradě jsou cizí lidé a hospodaří tu po svém. Zrovna nad hradní branou stojí pod hedvábným praporem srbský junák a drží pušku namířenou přímo sem – a tam kousek dál na dvoře je druhý. Střehou bránu.

„Podívej se, Orfano,“ žádá aginice, „jsi přece Černohorka – znáš ty lidi? Toho vysokého s puškou a toho druhého širokých prsou s kosmatým pláštěm na ramenou? Má za pasem dvě pistole, a jak chodí po mramorovém dláždění, vleče se za ním a břinká těžký palaš. Podívej se, křesťanko, a tam s agou Jusufem hovoří dva junáci a tu, vidíš, stojí junák hezčí než každá dívka a drží tenkou pušku namířenou proti oknu, kde spí Jakup-aga. Jistě číhá, až vstane a přistoupí k oknu, aby ho zabil.“

Když paní spatřila dalších šest Černohorců, sedících na prahu prachárny, lekla se tak, že se skácela na lože. Už nenadávala, jen znovu tiše naléhala, aby jí služebná pověděla jména těch smělců, kteří vpadli do Žabljaku.

„Znám je, jak bych je neznala, paní?“ povídá Orfana, pohodlně vyložená z okna. „Tam pod praporem, ozdobeným křížem, stojí Miloš, praporečník z vítězného rodu Jankovičů, a vedle něho Petr Djukanovič. Matka má ho jediného, ale za čest mu není líto hlavy. Ti dva jsou pobratimové. Dva dole na nádvoří jsou proslavení hrdinové. Peruša Radovič zná všechny průsmyky a rokle od Zety do Bojany. O půlnoci všude trefí. Druhý v kosmatém plášti s palašem je pop Vraňaň. Měl pěknou kuču, ale Turci ji přepadli, zapálili ji, všechno mu pobrali. Vyvázl holým životem a zachránil jen ty dvě pistole. Palaš má vypůjčený. Ani ten chundelatý plášť není jeho. Obléká jej, aby se ho Turci víc báli. Ti dva junáci, kteří střehou svázaného Jusuf-agu, jsou Keňo Stankovič a Prele Ivanovič. Keňovi z tisíce jeden se nevyrovná ani rozumem ani výmluvností. Šťasten mladý Jusuf-aga, že se právě do jeho rukou dostal. Snad vyvázne životem. Prele Ivanovič nevyniká jen krásou, ale také hrdinstvím. Těch šest Černohorců, kteří sedí u prachárny s puškami k ráně připravenými, také znám. Dva jsou rodní bratři Brodivodové – Ivan a Nikola, druzí dva jsou bratři Kostičové – Miloš a Mališa, znamenití střelci. Ani ty dva další, Čilu Kraljeviče a Nikolu Otaševiče nikdo nepředstihne, když jde o černohorskou čest.“

Než Orfana skončila svou zprávu, paní se trochu vzpamatovala. Je nutno vzbudit Jakup-agu, ale jak to učinit, aby znova nevyskočil jako divous? I vzala aginice hedvábný šátek a začala spícího jemně tepat do tváře. Darmo však byla její šetrnost. Jakup-aga vyskočil z lože jako šelma z pelechu a na paní se zuřivě obořil, proč ho nenechá spát.

„Ach, můj drahý,“ mírní paní jeho vzteklost, „Srbové si osvojili náš Žabljak. Obsadili nádvoří i baštu.“

Agovy oči, dosud svítící tygřími ohníčky, se nejprve podívaly na paní zkoumavě, jako by zpytoval, nerozpolčila-li se s rozumem, potom se v nich objevilo leknutí. To když ho paní vyzvala, aby se sám přesvědčil. K samému oknu mu přistoupit nedala, dost bylo však toho, co aga spatřil od svého lůžka. Právě naproti jeho ložnici na nejvyšším bodě hradu vlaje bílý prapor s křížem, bašta je osvobozena a hlídána, hrad je skutečně v moci Srbů! Jakup-aga letí se svou postříbřenou puškou do nejvyššího patra harému, opatrně otevře okno a míří na Stankoviče. Ale běda, junák stojí přímo u jeho bratra Jusufa. Kdyby aga střelil, snadno by mohl trefiti i zajatce. Než se rozmyslil, kam namířit, padl aga postřelen do kolena. A potom se stala neslýchaná věc: dvanácte Černohorců drží hrad ve své moci nejen proti hradní posádce, ale také proti sto třicíti Turkům a některým křesťanům přivedeným Turky na pomoc. Oblehli hrad, dostávali se přes hradby pomocí trámů opřených o hradní zdi, ale Černohorci se míhali po zdi jako skuteční orli po jedlových větvích. Turkům nezbylo než odstoupit a čekat na další posily.

A ty přišly bezmála ze vší Podgorice. Lekič, Bibezič, dva Osamanagoviči, a to beg Sulejman a Smail, dva bratři Krnjiči, Ibro Aljov, Smail aga Bešlič, Usein Adžič, Gruda – praporečník – síla Turků, šest set bojovníků za praporem, který svěřili Draganičovi – a dalších tři sta následovalo.

Slunce stálo nad západem, když hrdinní dobyvatelé Žabljaku spatřili, co se na ně valí. Turci pohlaváři usedli k hojné večeři, zatímco dvanáct Černohorců se připravovalo na smrt. Však hle – i jim se blíží pomoc. Na tři sta Černohorců přispěchalo pod vedením Filipa Djuraškoviče a kněze Grujici. Pod hradem se rozštěkaly pušky a Černohorci se probíjejí přesilou Turků k bráně žabljackého hradu, první Vuk Ješevič s desíti druhy. Jak radostně jim obležení otevřeli bránu! Obojí straně přišla posila. Turků je již na tři tisíce, z Černé Hory se přivalili Ceklíňané, Ljubotynci, vedení gradaňským popem a Šukanem, známí junáci Dobrljané a Cetinjané vedení Serdarem Martinovičem.

Ulice města se staly bojištěm, Turci ve zmatku počínají ustupovat do tvrdých obydlí při hradební zdi a zavřeli se tam, ale darmo.

Boj trvá tři dny a tři noci. Čtvrtého dne se vítězství rozhodlo. Černohorci jsou pány Žabljaku. Mnoho drahocenného zboží, sukna, sedla, zbraně jsou jejich kořistí. A jak se zdálo ženě Jakup-agy, tak bylo: vyhořely agovy dvory, vyhořely i žaláře, do nichž se někteří Turci uzavřeli. Černohorci donutili Turky ohněm, aby opustili úkryt. Mnoho Turků porubali, mnoho jich vzali do zajetí, přede všemi Jakup-agu. Také obě děla, jejichž houkáním povolávali Turci pomoci a na něž aga tak spoléhal, odvezli.

Ovšemže smělé přepadení Žabljaku si vyžádalo bolestně mnoho obětí i u Černohorců. Nejvíce litovali smrti chrabrého Ivy Martinoviče a praporečníka Mitara. Matky Černohorky však dlouho netruchlí nad ztrátou synů, kteří položili životy za vlast. Vědomí, že vykonali junáckou povinnost, a víra, že jejich duše budou carovati v nebeské říši, pomáhá jim nést mateřský žal.

Radost z pádu Žabljaku byla na Černé Hoře veliká; nic naplat, dlouho netrvala: vladyka Petr II. Petrovič musil hrad vrátit zase Turkům. O dvanácti černohorských orlech, kteří si troufali sami na tak tvrdé turecké hnízdo, se však zpívá na Černé Hoře a v Srbsku podnes.

VYSVĚTLIVKY A POZNÁMKY:

1 kleprlík – (žertovně) kůň špatně chodící (z něm. der Klepper = bídný n. starý kůň). – Vysvětlivka Misantropova.

2 kopanice – západoslovenský výraz pro (vsi) samoty. – Vysv. Mis.

3 Pustoves – dnešní Dolná a Horná Pustá Ves v okrese Piešťany. – Vysv. Mis.

4 loktuše – velký šátek n. plachta na trávu n. na jiné břemeno. – Vysv. Mis.

5 cestovní groš, tj. mýtné. – Vysv. Mis.

6 Chvalinské moře = slovanský název Kaspického moře. – Vysv. Mis.

7 Polotsk – město a (bývalé) knížectví v Bělorusku. – Vysv. Mis.

8 Cherson – někdejší řecký Chersonésos na jihu dnešního Krymu. – Vysv. Mis.

9 Plavci, jinak Kumáni – turkičtí nomádi příbuzní rovněž turkických Pečeněhů. – Vysv. Mis.

10 hřeblo = náčiní k prohrabávání uhlí v peci. – Vysv. Mis.

11 Rogatka, česky rohatka = věšák na šaty. – Vysv. Mis.

12 kozí vrátce, tj. vrátka pro kozu = možnost úniku, obejití něčeho. – Vysv. Mis.

13 misoliz = ponížený příživníček, vyližtalíř (nadávka). – Vysv. Mis.

14 Mašínová taktně vynechala pikantní závěr pověsti, který zní: (Marko k Rosandě:) „Rosando, teď (když jsem tě zmrzačil) vybírej si, panno, vyber sobě, koho ti je libo! Za turského tumáš misoliza, za Miloše tumáš kobyliče, i za Relju tumáš z kurvy syna!“ – Viz: Josef Holeček, Srbská národní epika (1909). – Pozn. Mis.

15 blána = list pergamenu či papíru. – Vysv. Mis.

16 junák = bohatýr, hrdina lidových zpěvů jihoslovanských. – Vysv. Mis.

17 mejdan = (v jihoslovanském prostředí) název souboje. – Vysv. Mis.

18 Závěr ze zápisků mého prastrýce malíře prof. Fr. Zvěřiny (pozn. autor.)

19 lenta = páska, stuha, pentle. – Vysv. Mis.

20 zvony „věčové“ = zvony, jimiž byli svoláváni členové věče neboli rady, nejvyššího správního orgánu svobodné obce (viz Jireček: Svod zákonův slovanských, Rittersberg: Dějiny ruské aj.). – Vysv. Mis.

21 balkánské pohoří = pohoří Stara Planina. – Vysv. Mis.

22 prášek = mladý mlynářský pomocník, učedník. – Vysv. Mis.

23 široké (peníze) = velké peníze větší hodnoty. – Vysv. Mis.

24 Siné moře = Jaderské moře. – Vysv. Mis.