Napoleon - citáty

NAPOLEON

CITÁTY

Člověk jako já je buď bohem, nebo ďáblem.

Vůle, charakter, píle a smělost mě učinily tím, čím jsem.

Tisíce květů uplynou, než okolnosti vynesou z davu muže, který sehraje na jevišti dějin podobné divadlo, jako já.

Člověk je jako ovce, následuje vždy prvního mimojdoucího.

Člověk nemá přátel. Jen jeho úspěch je má. (po bitvě u Waterloo)

Dějiny jsou jen báje, s nimiž se lidstvo shodlo.

Hlupák má jednu velkou výhodu před člověkem vzdělaným: je sám se sebou spokojen.

Krádež neexistuje, za všechno se platí.

Pořádek – to je velké blaho lidstva.

Všechno nepřirozené je nedokonalé.

Oproti jedné ženě, která nás inspiruje k něčemu dobrému, jsou jich stovky, které nám vnukají hlouposti.

Ženy jsou mimo důstojnost!

Mám právo odpovědět na vše, z čeho mě kdo obviňuje, věčným "To jsem já". Stojím stranou celého světa, od nikoho nepřijímám podmínky.

Na světě jsou jen dvě mocnosti: meč a duch. Duch vždycky zvítězil nad mečem.

V lásce není vítězství kromě útěku!

Po dráze, kterou jsem prošel, při mých myšlenkách do budoucna bylo nutné, aby můj pochod a mé úspěchy měly v sobě něco nadpřirozeného.

Nejlepším prostředkem, jak dodržet slovo, je – nikdy je nedávat.

NAPOLEON

v dílech jiných velikánů ducha

Napoleon: nutná sounáležitost vyššího a strašného člověka. „Muž“ je obnoven. Ženě se dostává zase povinného tributu pohrdání a strachu. „Totalita“ jako zdraví a nejvyšší aktivita. Objevena zase přímá čára, velký styl v jednání; kladně zdůrazněn zase nejsilnější instinkt, instinkt života samého, vládychtivost.

Takoví lidé jako Napoleon se musí objevovat stále znova a upevňovat víru v nádheru jednotlivce.

(F. Nietzsche: Vůle k moci)

*

Císař Napoleon se ničeho na světě nebál tolik jako vzdělání lidu. Ve jménu této zásady byl rozhodně pro, uvést do Francie filosofický systém Kantův.

Tělesná síla se již mnoho necení: je to dosti podřadná ctnost, nezbytná již jen v nejnižších společenských třídách. Nikoho myslím nenapadne se ptát, zda uměl Napoleon dobře vládnout šavlí.

(Stendhal: Energické múzy)

*

Napoleon: „Mám právo odpovědět na vše, z čeho mě kdo obviňuje, věčným ‚To jsem já‘. Stojím stranou celého světa, od nikoho nepřijímám podmínky.“

(F. Nietzsche: Radostná věda)

*

„Co je vlastně tvým cílem? Chceš se stát Napoleonem? Či náčelníkem banditů? Či myslitelem? umělcem? objevitelem?“

„Vesměs povrchní pojmy, vytvořené obmezenými ješitnými ctižádostivci. Nechci se stát: Jsem! a ne něčím, ale vším. Není lidské velikosti, kterou bych neviděl pod sebou a hříčkou svou. Má vůle dělá a bude dělat se vším všecko. Zaškatulkují-li mne jednou mezi briganty nebo filosofy, řeknou-li, že jsem nebyl nic, nebo bůh, nebo prase, – lidské ubohosti to jen! Jsem ten, který jsem, dělám, co chci, chci bezmezně vše!“

Kdo mluví, měl by snad při tom myslit; kdo myslí, nazírá do sebe a vše zevní jej ruší, zvláště něco tak eminentně dotěrného jako lidské zraky. O něčem vyšším intenzivně myslit a spolu hledět člověku do očí není obtížno – je prostě nemožno. V biografiích geniálních lidí najde se všude trait, že v hovoru s lidmi hleděli nejčastěji stranou nebo k zemi, nebo „v neurčito“. I Napoleon, jehož očím, jichž drtivou velitelskost málokdo snesl, sotva někdo připíše neschopnost vydržet cizí pohled, nehledíval, mluvě, na svůj protějšek; u něho bylo jednou z hlavních příčin opovržení lidmi: nestáli mu za pohled.

Už Napoleon řekl, že jen na strach a zisk lidí dlužno apelovat, – jejich láska že je pouhá bublina!

Napoleonovy bitvy jsou dnes anachronismem. Dnes jako dříve rozhodují bitvy a armády; ale dnes jsou to bitvy burzovní a armády dolarů.

(L. Klíma)

*

„Zbraně neposkytnou bezpečí, vlády nebudou schopny pomoci, věda nenajde odpovědi. Ta bouře bude zuřit, až všechny květy kultury budou zašlapány a všechno lidské bude v obrovském chaosu srovnáno se zemí. Takové vidění jsem měl, když jméno Napoleon nebylo ještě známé; a takové vidění mám nyní a každou hodinu je zřetelnější. Můžete říci, že se mýlím? Věk temna, který má přijít, zakryje černým příkrovem celý svět; nebude úniku, nezbudou žádná útočiště, až na ta, která jsou tak skrytá, že je nelze najít, nebo tak skromná, že nestojí za povšimnutí. A Šangri-La smí doufat, že na ně budou platit oba tyto předpoklady.“

(J. Hilton: Ztracený obzor)

*

Romano je mužem velké energie a vysokého ducha, že je neobyčejně nadaným mužem činu a rozeným vládcem lidu. Ač nebyl nikterak Napoleonovi podoben, může si čtenář o výrazu jeho tváře učiniti přibližnou představu, popatří-li na dobré portraity Korsikánovy z mladších let...

Napoleon, Friedrich Vel. atd. byli velmi pracovití jako vladaři; ale byli by bývali ‚lenochy‘ jako úředníci... Práce je opakem činnosti: stanu-li se soudcem nebo notářem, stanu se otrokem, tedy trpným. Práce je trpná, tedy není činností... – Tedy ‚živení se‘ dvojnásobně vyššího člověka degraduje!...

(L. Klíma: Sus Triumphans)

*

Dokud Hitler vítězil, byl kdekomu dobrý, ale jak začal prohrávat, nenáviděli ho. Jó, jó, tak už to holt chodí na tom světě, kde vládne jen nevděk a zrada. Už Napoleon si trpce postěžoval, že nemá přátel, jen jeho úspěch je má. A proti Napoleonovi se nakonec také spikla mohutná koalice evropských mocností...

(Misantrop: Rakovina na kůži Země)

*

Zajímavá je též podrobnost ze Stendhalova života: Pročítal prý Napoleonův zákoník, aby se naučil psát hutně a přesně.

Zajímavější je Stendhalův DOPIS X – Romantik klasikovi z 5. května 1824. V něm se trochu dotýká Napoleona. Prorokuje, že kolem roku 1864 zapomenou lidé pro obrovskou postavu Napoleona na několik století na všechny Caesary, Friedrichy atd.

Jak se mýlil! Z Napoleona udělali zločince, povýšence s komplexem méněcennosti. To samé se stalo později i Hitlerovi. Proti oběma se spiknul celý tehdejší svět. Zajímavé je také to, že Stendhal naznačuje možnost, že Napoleon mohl být ve vyhnanství na Svaté Heleně buď pozvolna utýrán k smrti, nebo otráven. Druhou možnost ostatně připouštějí i nejnovější bádání těmi nejnovějšími kriminalistickými metodami – pravdu se beztak asi nedovíme, stejně jako se nedočkáme pravdivého rozboru tehdejší politické situace a odpovědí na otázky typu: kdo a proč a komu to prospělo – v obou případech a u obou těchto velikánů dějin! Ale toto Stendhalovo svědectví, nebo spíše podezření, by mohlo mít cenu jako od přímého svědka – neboť mluví prostřednictvím tohoto dopisu a z té doby –, byť svědka neočitého.

(Misantrop: Zápisník živého muže)