Rabelais: Gargantua a Pantagruel

FRANÇOIS RABELAIS

Gargantua a Pantagruel

(výpisky)

PRVNÍ KNIHA

PŘEDMLUVA SPISOVATELOVA

V Platónově dialogu nadepsaném Hostina Alkibiades praví mezi jiným, promlouvaje s pochvalou o svém učiteli Sokratovi, beze sporu králi filosofů, že je podoben silénům. Silény byly tehdy krabičky, jaké vídáme nyní v krámech lékárníků, pomalované na povrchu veselými rozmarnými figurkami, jako jsou harpyje, satyrové, housata s uzdou, rohatí zajíci, osedlané kachny, okřídlení kozlové, zapřažení jeleni, a jinými takovými obrázky žertovně zkreslenými tak, aby rozesmály lidi, jako činíval Silén, učitel dobrého Bakcha; ale uvnitř se ukrývalo jemné a vzácné zboží, jako balšám, šedá ambra, amom, pižmo, cibet, drahé kamení a jiné drahocenné věci. Takový prý byl Sokrates: za jeho vzhled a zevnějšek nebyli byste dali ani kousek cibule; tak šeredné bylo jeho tělo a směšné jeho vystupování, nos špičatý, pohled býčí, obličej blázna; mravy prostoduché, oblek selský, bez peněz, málo oblíbený u žen, neschopný ke všem státním úřadům, stále se smál, s každým si stejně připíjel, vždy výsměšný, vždy tajil svou božskou moudrost. Ale kdybyste byli otevřeli tuto schránku, byli byste nalezli uvnitř nebeské a neocenitelné zboží, rozum nadlidský, podivuhodnou sílu duševní, nepřemožitelnou odvahu, nevídanou střídmost, bezpečný vnitřní klid, dokonalou sebedůvěru, neuvěřitelné pohrdání tím vším, proč se lidé tolik nabdí, naběhají, napracují, pouštějí se na moře a do bitev.

Proč, pomyslíte si, tato předehra a úvod? Protože obyčejně totiž vnější znak (tj. zde titul) je předmětem posměchu a vtipů; po obsahu se již nepátrá. Ale tak lehkomyslně se nemají lidská díla posuzovat. Proto je třeba otevřít knihu a pečlivě uvážit, co se v ní dále vypisuje.

Myslím, že mnozí, kteří jsou dnes císaři, vévody, knížaty a papeži na zemi, vzešli z lecjakých uklizečů odpadků a chrastí.

A abych vám řekl něco o sobě, domnívám se, že pocházím od nějakého bohatého krále nebo knížete z dávných časů. Neboť nikdy jste neviděli člověka, který by měl větší chuť být králem a boháčem než já, aby se měl dobře, nemusil pracovat, o něco se starat a mohl obohacovat své přátele a všechny dobré a učené lidi.

Jsou to neblahé osudy nebo vlivy hvězd, které chtí učinit konec tvému pohodlí a klidu? Tak všecky věci mají svůj čas i konec. A když dostoupily svého nejvyššího vrcholu, zřítí se, neboť nemohou v takovém stavu dlouho trvat. To jest konec těch, kdož nedovedou mírnit své štěstí a prospěch rozumem a zdrželivostí.

Sprosťák má peněz sdostatek; sprosťák, pravíme, ježto vznešený kníže nemá nikdy ani haléře. Shromažďovat, to dovede jen sprosťák.

„Ten zatracený chlap!“

„Jakže,“ pravil Ponokrates, „vy klejete, bratře Jene?“

„To jen,“ pravil mnich, „abych vyšňořil svou řeč. To jsou květy ciceronské rétoriky.“

„Čím to je, že mniši jsou vyháněni, jako trubci z úlů, ze všech dobrých společností, které je zovou kazimíry?“

„Ignavum fucos pecus,“ praví Maro, „a praesepibus arcent.“1

Na to odpověděl Gargantua:

„Není nic pravdivějšího, než že kapuce a kutna přitahují na sebe potupu, nadávky a zlořečení světa, právě tak jako vítr řečený caecias2 přitahuje mraky. Rozhodující důvod je ten, že jedí výkaly světa, tj. hříchy3, a že jako lejnožrouti jsou zapuzováni do svých skrýší; to jsou jejich kláštery a opatství, oddělené od veřejného styku s lidmi tak jako záchody v domě. Proto jsou v opovržení a nenávisti. Pravda je, že obtěžují celé své sousedství stálým klinkáním svých zvonů.“

Teď už nejsou ty časy, jako bývaly. A co Saracéni4 a barbaři kdysi zvali statečností, to my nyní nazýváme lupičstvím a zločinností.

A protože v řádech tohoto světa je vše odměřeno, omezeno a uspořádáno podle hodin, bylo stanoveno, že tam nebude ani časoměru ani hodin vůbec, nýbrž že všechna díla budou vykonávána podle příležitosti a vhodnosti. Gargantua totiž řekl, že nejopravdovější ztrátou času, o které ví, je počítat hodiny. Co z toho je? A největší bláhovostí světa je prý řídit se úderem zvonu, a ne povelem zdravého rozumu a usouzení.

NÁPIS NAD VELKOU BRANOU THELÉMSKOU5

Modlářských pokrytců tu není vchod,

ni plesnivot a chuděr nadutých,

ni krutihlavů blbých

taškářských slot a svatých v pantoflích,

lůz licoměrných, kněží chamtivých,

břich nafouklých a shromažděčů běd;

táhnětež jinam neřest nabízet.

Vaše neřest zlá,

ta by nanesla

zloby do mých lích6

a mne ve zpěvích

falší pomátla,

vaše neřest zlá.

Sem nevcházej, kdo v právech hudlaří,

kdo škrabaří a hubou mele rád,

ni soudci, farizejci, písaři

a rychtáři, jak hrobaři se psovsky zahrabat.

Kde jedenkrát mzdu vaši dá vám kat,

tam jděte řvát.

Sem nevcházej, kdo lichvář, lakomec,

žrout, mlsavec, jenž vezdy7 hromadí,

kdo myšolap a lstivý hltavec,

jenž křivou plec, nos ploský, ve měšec

svůj nikdy přec dost peněz nevnadí.

Nic nevadí mu, kterak podvádí,

a v úkradí jen hrabe s lačnou tváří.

Ať bídná smrt ho na místě tu zmaří.

Sem nevcházej, jak pes kdo poblázněn,

ni v noc ni v den, kdo žárliv, fňukálek,

tu roupovitostí kdo potřeštěn,

skřek, běs, zlý sen a děs kdo nese jen,

míň bezpečen než vlk, ať Říman, Řek;

ni na morek kdo příjicí už změk;

najděte lék si jinde na strupy,

vy vředovatci plní potupy.

Tu útočiště mějž a pevný dům,

hráz omylům, jimž učí nerozum,

těm podvodům, jež otravují svět.

V náš vystavět spěš mocnou víru střed,

ať čin i ret tvůj toho pohaní,

jejž k slovu svatému zášť pohání.

ČÍM SE ŘÍDILI THELÉMITÉ VE SVÉM ZPŮSOBU ŽIVOTA

Veškerého svého života užívali nikoli podle zákonů, stanov nebo pravidel, nýbrž podle své chuti a svobodné vůle. Vstávali z lože, kdy se jim líbilo; pili, jedli, pracovali, spali, když jim přišla chuť. Nikdo je nebudil, nikdo je nenutil ani pít ani jíst ani dělat cokoliv jiného. Tak to ustanovil Gargantua. V jejich řeholi byla toliko výhrada:

DĚLEJ, CO CHCEŠ,

protože lidé svobodní, ze zdravého rodu, dobře vychovaní, obcující v čestných společnostech, mají od přirozenosti jakýsi pud a osten, který je všudy pudí k ctnostným skutkům a odvádí od nepravosti; tomu pudu říkali čest. Když jsou takoví lidé utlačeni a zotročeni mrzkou porobou a útiskem, obracejí ušlechtilou vášeň, jíž svobodně tíhli ke ctnostem, na to, aby svrhli a zlomili to jho otroctví. Neboť podnikáme vždy věci zapověděné a dychtíme po tom, co se nám odpírá.

FAY CE QUE VOUDRAS – (starofrancouzsky) „Dělej, co chceš“ – Pozn. Mis.

ZÁHADNÁ VĚŠTBA

Já hlásám, komu slyšet se to líbí,

že tuto zimu zcela bezpochyby,

spíš ještě dříve, právě na tom místě,

tu lidí zvláštní druh se zrodí jistě,

syt odpočinku, prázdní roztrpčen,

již otevřeně půjdou v bílý den,

by lidi, ať už jakékoli,

navedli na pře, na rozkoly.

Kdo uvěří a poslechnou jich rad

(ať cokoli je pak to bude stát),

v spor zřejmý svedeni se jimi spatří

navzájem, přátelé i vlastní bratří.

A nikdo nebude s to odtrhnout

se od konání, k němuž jal se lnout,

by nenaplnil s vádou, s rozepřemi

dřív nebe hřmotem, šlépějemi zemi.

Tu lidem bezectným se věřit bude

tak jako lidem pravdomluvným všude,

neb každý půjde, kudy víra, věda

hloupých a nevědomých davů se dá.

A právem tak: neb bitka zajala

ta jejich srdce tak, že nedala

ni milost stádům zvířat nevinných,

by z jejich šlach a ze střev nečistých

se oběť nestala, ne bohům k díku

snad, ke všední však službě smrtelníků.

Nuž, můžete teď sami přemýšlet,

jak vše to skoncuje se naposled

a jaký klid v tom přehlubokém sváru

mít bude hmota, jež je koule tvaru.

Ten přenešťastný, kdo čím víc obdrží z ní,

s tím větší horlivostí ztrácí ji a trýzní

a nejedním se snaží způsobem

ji podrobit a činit zajatcem.

DRUHÁ KNIHA

DIZAIN8 MISTRA HUGUES SALELA9 SPISOVATELI TÉTO KNIHY

Tou knihou jest, jemně obestřen,

tak krásným rouchem rozum mocný skryt,

že připadá mi často Démokrit10,

jak směje se tu v lidských věcí řád.

Vyhýbej se společnosti lidí, jimž se nechceš podobat.

V každé společnosti je více hlupáků než moudrých a větší část nabude vždy vrchu nad menší, jak praví Titus Livius11, mluvě o Kartágiňanech.

Chtěli ho udělat zmatečním soudcem a presidentem soudního dvora, ale on odmítl vše, děkuje jim s poklonou:

„Neboť,“ pravil, „tyto úřady vyžadují příliš veliké služby a jen s velikou námahou mohou zůstat bezúhonní ti, kdož je zastávají, hledíme-li ke zkaženosti lidské.“

Člověk má takovou cenu, jak se sám odhadne.

Slibuji ti, že po všech krajinách, jak v této zemi Utopii, tak i jinde, kde budu mít moc a vládu, čistě, prostě a cele že budou kolem mne vyhlazeny neřesti a hromady svatoušků a nepravých proroků, kteří lidskými ustanoveními a zvrácenými výmysly otrávili všechen svět.

Znáte tohohle pobudu? To je třikrát pečený pan král; chci z něho udělat řádného člověka. Tihle zpropadení králové jsou mezi námi jako telata a neumějí nic a nejsou k ničemu, leda k tomu, aby působili zlo ubohým poddaným a sužovali celý svět válkou pro své jediné a opovržení hodné potěšení. Chci ho dát na řemeslo a udělat z něho vyvolavače zelené omáčky.

„Tak, k čertu, máš dobrý hlas, ty jsi nebyl nikdy tak šťasten, jako když už jsi přestal být králem.“

Tak se stal Anarchos dobrým vyvolavačem zelené omáčky. A byl to nejhezčí vyvolavač zelené omáčky, který kdy byl v Utopii spatřen; ale bylo mi později řečeno, že ho žena bije jako žito a že ubohý hlupák neodváží se bránit, takový je hňup.

ZÁVĚR TÉTO KNIHY A OMLUVA SPISOVATELOVA

Nemyslete tak na mé chyby, jako nemyslíte na své.

Řeknete-li mi: „Mistře, zdá se, že nejste příliš moudrý, protože jste nám tu psal takové povídačky a veselé vtipy,“ odpovím vám, že nejste moudřejší mne, bavíte-li se jich čtením.

Nicméně, čtete-li je pro veselé ukrácení chvíle, jako pro ukrácení chvíle jsem je psal, vy i já jsme více hodni odpuštění než veliká hromada pobožnůstkářů, licoměrníků, pokrytců, svatoušků, zhýralých mnichů a jiných takových lidských sekt, kteří se přestrojili jako masky, aby klamali svět.

Těm se vyhýbejte, mějte je v ošklivosti a nenáviďte je tak, jako činím já, a bude vám potom dobře – na mou věru, a chcete-li být dobrými pantagruelovci, tj. žít v míru, radosti, zdraví, vždy dobře hodujíce, nevěřte nikdy lidem, kteří se dívají otvorem mnišské kapuce.

TŘETÍ KNIHA

PŘEDMLUVA SPISOVATELE

O pánech v talárech, o hnidopiších mi nemluvte. O pokrytcích ještě méně. Proč? Protože to nejsou lidé řádní, nýbrž zlí. Zpět, štěkavci! Z cesty, a to hned! Z mého slunce, ďáblovi zakuklenci! Vizte zde hůl, o které Diogenes učinil v závěti pořízení, aby byla po jeho smrti položena vedle něho, aby zahnal a zbil ty hrobní larvy a kerberské štěkavce.12 Ustupte tedy, licoměrníci! Pryč odtud, pokrytci! K čertu, hajdy! Vy jste tu ještě? Půjdou? Ať se nikdy nepoděláte, leda když vás řemenem do krve zbijí! Ať navždy močíte jen s řezavkou, ať se nikdy nerozohníte než pod ranami holí!

Z tohoto světa budou vypovězeny Víra, Naděje a Láska. Na jejich místo nastoupí Nedůvěra, Opovrhování, Záští s průvodem všech zel, všech kleteb a všech běd. Budete právem myslit, že tu vylila svou láhev Pandóra.13 Lidé budou vlky v lidské podobě14, vlkodlaky a skřety, jako byli Lykáón, Bellerofón, Nabuchodonosor15; lidé budou lupiči, vrahy, traviči, zločinci, zlomyslníky, nepříznivci, každý bude nenávidět všechny jako Ismael,16 jako Metabus17, jako Timón Athénský, který pro tuto příčinu byl nazván μισάνθρωπος. Na mou věru, velice je nenávidím.

O trvání pokolení lidského se příroda nepostarala. Ba stvořila člověka nahého, útlého, křehkého, beze zbraní útočných nebo obranných, ve stavu nevinnosti a prvního zlatého věku18; stvořila ho jako živočicha, ne bylinu; jako živočicha, jářku, zrozeného pro mír, ne pro válku; živočicha zrozeného k podivuhodnému užívání všech plodů a rostlinných bylin.

Když v posloupnosti železného věku a vlády Jupiterovy nastalo rozmnožení zloby mezi lidmi, počala země vydávat mezi rostlinami kopřivy, bodláky, trny a jiný takový druh odboje proti člověku; na druhé straně se skoro všechna zvířata, vedená neblahým sklonem, vyprostila z jeho moci a společně se mlčky spikla, že mu nebudou sloužit, že ho nebudou poslouchat, pokud to bude v jejich moci; ale že mu budou podle své moci a síly škodit.

Tu člověk, chtěje udržet své užívání a pokračovat ve své nadvládě, nemoha se ani pohodlně obejít beze služby četných zvířat, pocítil nutnost znovu se ozbrojit.

Věřím sice, že člověk přecpaný masy a propadlý obžerství nesnadno nabývá ponětí o věcech duchovních; nesouhlasím nicméně s těmi, kteří si myslí, že po dlouhých a tuhých postech vniknou dále do pozorování věcí nebeských.

Stačí vám vzpomenout si, že spisy těchto postitelů poustevníků jsou tak nechutné, suchopárné a nezáživné, jako byla jejich těla, když je spisovali, a že je nesnadno, aby duchové zůstali dobří a jasní, když tělo je vyhladovělé. Žaludek kručí, žíly sají z vlastní podstaty masotvárných údů a zatlačují v pozadí tuto těkavou mysl, zanedbávající ošetřování svého kojence a přirozeného hostitele, totiž těla.

Střední cesta je chválena ve všech případech. Nebudete jíst ani zajíce, ani jiné maso; ne sépii, kterou zovou polypem, ani nijaká masa, která by mohla zakalit a zastřít vaše životní duchy. Neboť jako zrcadlo nemůže odrážet podoby věcí, které jsou před ně položeny a proti němu vystaveny, jestliže jeho hladkost je zastřena zadýcháním nebo mlhavým počasím, tak mysl nepřijímá tvary věštecké skrze sny, je-li tělo zneklidněno a pomateno výpary a kouřem předchozích mas, a to následkem sympatie, která je mezi nimi oběma nerozlučitelná.

Pojíte dobré krustuminské a bergamské hrušky, jablka s krátkou stopkou, několik tourských švestek, několik třešní z mé zahrady. A nebudete se musit obávat, že vám z toho vzniknou sny pochybné, klamné nebo podezřelé. A budete pít krásnou vodu z mé studnice.

HYPNOS – řecký bůh spánku.

Jak říkají filosofové, zahálka je matkou vilnosti.19

Když se ptali Ovidia, proč se Aigisthos stal cizoložníkem, neodpověděl nic jiného, než že neměl nic na práci.20 A kdyby někdo odstranil ze světa zahálku, brzy by zaniklo umění Cupidovo; luk, toulec a šípy by mu byly zbytečnou přítěží; nikdy by nikoho neporanil. Neboť není tak dobrého lučištníka, aby mohl zranit jeřáby letící ve vzduchu a jeleny puštěné do háje (jako to dělali Parthové), tj. lidi lopotící se a pracující. Žádá si je klidné, usedlé, ležící a odpočinuté.

Skutečně Theofrastos, byv několikrát tázán, za jaké zvíře nebo za jakou věc pokládá milkování, odpověděl, že to jsou vášně zahalečných duchů. Stejně řekl Diogenés, že kurevnictví je zaměstnání lidí jinak nezaměstnaných.

Tak je panna, řečená Pallas, bohyní moudrosti, ochránkyní lidí studujících. Tak jsou Múzy pannami, tak zůstávají Charitky21 ve věčném panenství. A vzpomínám si, že jsem četl, že Cupido, když se ho několikrát ptala jeho matka Venuše, proč nedoráží na Múzy, odpověděl, že se mu zdají tak krásné, tak čisté, tak počestné, tak cudné a stále zaměstnané, jedna pozorováním hvězd, druhá vypočítáváním čísel, jiná měřením geometrických těles, jiná vynalézavostí řečnickou, jiná skládáním básnickým, jiná rozpoložením hudebním, že přibližuje-li se k nim, povoluje svůj luk, zavírá toulec a zhasíná pochodeň ze studu a aby jim neuškodil. Pak že si snímá pásku z očí, aby jim zjevněji viděl do tváře a slyšel jejich líbezné zpěvy a básnické ódy. Tam že nalézá největší zalíbení na světě, takže se často cítí unesen v jejich krásy a půvaby a usíná v souladu, dalek toho, aby na ně chtěl dorážet nebo je vytrhovat z jejich studií.

Mluvím-li o ženě, mluvím o pohlaví tak křehkém, tak proměnlivém, měnivém, tak nestálém a nedokonalém, že se mi zdá (pravím to ve vší počestnosti a úctě), že příroda, když stavěla ženu, spletla se ve svém zdravém rozumu, s kterým stvořila všechny věci a dala jim tvar. A třebaže jsem o tom sto pětkrát přemýšlel, nevím, pro co se mám rozhodnout, ne-li, že když kula ženu, měla mnohem více zřetel ke společenské zábavě mužově a k trvalosti lidského pokolení než k dokonalosti osobité ženskosti. Zajisté Platón neví, kam je má zařadit, zda k rozumným tvorům či k hovadům.

Ne že bych se chtěl nestoudně vyloučit z území bláznovství. Pocházím z něho a patřím do něho, přiznávám se. Všichni lidé jsou jankovití blázni. V Lotrinsku není nadarmo Fou (Jankov) vedle Tou(l) (Všechova). Všechno je jankovité. Šalomoun řekl, že počet bláznů je nekonečný.22 Z nekonečnosti se nemůže nic oddělit, nic k ní nemůže být přidáno, jak dokazuje Aristotelés. A byl bych vzteklým bláznem, kdybych se nepokládal za blázna, jsa jím. To stejně tvoří nekonečný počet bláznů a vzteklounů. Avicenna praví, že druhy bláznovství jsou nekonečné.

ČTVRTÁ KNIHA

DŘÍVĚJŠÍ PŘEDMLUVA KE ČTVRTÉ KNIZE

Vzhledem k zlomyslnostem a pomluvám použiji nabídky, kterou učinil mrzoutský Timón svým nevděčným Athéňanům.

Timón, jsa rozmrzen nevděčností lidu athénského, vešel jednoho dne do veřejné rady městské a žádal, aby mu bylo dopřáno sluchu v jistém podniku týkajícím se obecného dobra. Na jeho žádost zjednali ticho očekávajíce, že uslyší důležité věci, když přišel do rady on, jenž se po tolik let předtím stranil vší společnosti a žil v soukromí. Tu jim řekl: „Za mou soukromou zahradou pode zdí je mohutná, krásná a znamenitá smokvoň, na níž se vy, páni zoufalí Athéňané, muži, ženy, mládenci i panny, v ústraní věšíváte a škrtíte. Upozorňuji vás, že pro úpravu svého domu jsem se rozhodl do týdne onu smokvoň porazit; proto kdokoli z vás a z celého města bude se chtít oběsit, nechť si honem pospíší! Až ta doba uplyne, nebudou mít místo tak vhodné ani strom tak pohodlný.“

Po jeho příkladu oznamuji pomlouvačům, aby se všichni oběsili při posledním skrojku tohoto měsíce; dodám jim oprátky.

„Doufal jsem, že si pořádně po mnišsku nacpu panděro.“

„Tak vida, příteli,“ pravil Pantagruel, „stále v těch kuchyních!“

„Krindapána,“ odpověděl bratr Jan, „v tomhle cviku a obřadech se lépe vyznám než v tom sračičkaření s těmi ženami, samé sračičky, Má úcta, Dvojnásobná úcta, zase znova, objímání, prdelkování, Ruku líbám Vaší Milosti, Vašemu Veličenstvu, Buďte nám vítán, třesky plesky! Houby, to jsou hovínka. Hrome, neříkám, že bych si někdy pořádně necucl z bečky a že bych se nedostal k lizu. Ale tohle prdelkování se samým Má úcta mě týrá více než půst, ten rasův ďas; chtěl jsem říci ďasův ras. V tom svatý Benedikt nikdy nelhal.“23

Všechny dobré zvyky mizejí. Není již přátel. Svět již jen třeští. Chýlí se ke konci.

Najednou se počalo moře vzdouvat a běsnit.

„Ó, jak třikrát a čtyřikrát šťastni jsou ti, kdož pěstují zelí!24 Ó Parky, proč jste neupředly nit mého života jako pěstitele zelí? Ó, jak malý je počet těch, kterým Jupiter prokázal přízeň, že je předurčil k pěstování zelí! Neboť mají vždy jednu nohu v zemi a druhá není od ní daleko. Ať se pře o blaženosti a svrchovaném dobru, komu se bude chtít; ale kdo pěstuje zelí, je nyní mým nálezem prohlášen za velešťastného,25 daleko spíše než Pyrrhón, který byl ve stejném nebezpečenství, jako jsme my. Ten spatřil na břehu prasátko, jak žere roztroušený ječmen, a prohlásil je za velešťastné ze dvou důvodů, totiž že má ječmene dosyta a nadto že je na zemi.26

Ó, božským i panským sídlem je jen pevná půda!“

„Povím vám o tom,“ pravil Pantagruel, „co jsem četl ve starobylých bajkách. Fysis (to je Příroda) porodila ponejprv Krásu a Harmonii, bez tělesného obcování, jakož je sama od sebe velice plodná a plodistvá. Antifysii, která jest odjakživa odpůrkyní Přírody, jala ihned závist pro toto tak krásné a ušlechtilé potomstvo; a naopak po spojení s Tellumónem27 porodila Amodunta a Neladnost.28 Chodili po hlavách, kutálejíce se neustále se zadnicí nad hlavou a s nohama vzhůru. A Antifysia je chválila a snažila se dokázat, že tvar jejích dětí je krásnější a vhodnější než tvar dětí Fysiiných; říkala, že míti takto nohy a hlavy, chodit takto v kruhu a kutálet se při tom je vhodnou formou a dokonalým pohybem, majícím cosi božského; jím prý se takto otáčejí nebesa a všechny věčné věci. Mít nohy do vzduchu a hlavu dole je prý napodobením Stvořitele všehomíra. Takto převáděla na svou stranu všechny blázny a ztřeštěnce, i obdivovali se jí všichni lidé potrhlí a zbavení dobrého úsudku a zdravého rozumu. Potom porodila ještě licoměrníky, svatoušky a pokrytce; fanatické sektáře, podvodníky; vzteklé Putherby29, žebravé mnichy, falešníky, lísavce, kanibaly a jiné zrůdy, zpotvořené navzdory přírodě.“

„Dři se, chrapoune, dři! Jdu pokoušet školáky, aby nechali otců a matek, zřekli se všeobecného řádu, nedbali nařízení svých králů, žili v podzemní svobodě, pohrdali každým, vysmívali se všem, a zdobíce se krásnou a veselou čepičkou básnické nevinnosti, stali se všichni roztomilými čtveráky.“

„Viděli jste Ho někdy? Mluvíme o bohu na zemi. Viděli jste Ho kdy?“

„Na mou čest,“ řekl Karpalimos, „míní tím papeže.“

„Ano, ano,“ odpověděl Panurgos, „ano, namoutě, pánové, viděl jsem tři a nic jsem z toho neměl.“

Lékaři říkají, že v některých nemocech je jistá účast božství. Stejně Nero chválil houby a nazýval je potravou bohů, poněvadž jimi otrávil svého předchůdce Claudia, císaře římského!30

„Jsme ztraceni! Slyšte! Utecme! Zachraňme se! Neříkám to proto, že bych měl strach, neboť se nebojím ničeho leda nebezpečenství. Říkal jsem to vždycky. Proto nestrkejme do ničeho nos, aby nás za něj nerafli! Utecme! Utecme, nebude to hanba! Démosthenes řekl, že muž, který uteče, bude ještě jednou bojovat.31 Alespoň couvněme! Už je po nás! Utecme, u všech čertů, utecme!“

Gaster, jejich bůh, nicméně přesto přiznával, že není bohem, nýbrž ubohým, nicotným, bídným tvorem. A jako král Antigonos32, První toho jména, odpověděl jakémusi muži jménem Hermodotos (který ho ve svých básních nazýval bohem a synem Slunce) slovy: Můj lasanoforos33 to popírá (lasanon byla mísa a nádoba na zachycování výměsků trávení), tak také Gaster posílal patolízaly ke své noční stolici, aby se podívali, bádali, hloubali a rozjímali o tom, jaké božství nacházejí v jeho výkalech.

PÁTÁ KNIHA

„Zrovna tak jako mezi včely přilétají trubci, kteří nic nedělají, leč že vše sežerou a zkazí, tak také – nevím jak – létala mezi veselé ptáky spousta Licoměrníků, kteří zasviňovali a podělávali celý ostrov, tak ohyzdných a obludných, že všechno před nimi utíkalo. Neboť všichni měli zkroucený krk a chlupaté tlapy34, pařáty a břicho jako harpyje35 a zadky Stymfaloven36, i nebylo možno je vyhubit: za jednoho mrtvého jich přilétlo čtyřiadvacet. Přál jsem si tu nějakého druhého Herkula.“

„Klerikáči jsou vesměs ptáci stěhovaví a přilétají k nám z jiného světa, část z krajiny báječně veliké, které říkají Bezchlebov; část z jiné krajiny, na západě, které říkají Mnoholidy. Obyčejně bývají hrbatí, jednoocí, kulhaví, bezrucí, dnou stižení, ohyzdní a uhranutí, zbytečná havěť zemská.“

„To je,“ pravil Pantagruel, „zcela opačný zvyk, než byla ustanovení zachovávaná kdysi při přijímání vestálských panen37; těmi bylo, jak dosvědčuje Labeo Antistius38, zakázáno vyvolit k této hodnosti dívku, která by měla na duši vadu nebo oslabené smysly nebo jakoukoli poskvrnu na těle, byť byla sebeskrytější a sebenepatrnější.“

„Velmi mnoho nám jich přichází z Bezchlebova, který je neobyčejně rozsáhlý. Neboť Assafiové39, obyvatelé toho kraje, když se octnou v nebezpečí, že budou trpět zloradným hladem, poněvadž nemají co jíst a neumějí a nechtějí nic dělat a pracovat poctivě; stejně ti, kteří ničemně spáchali nějaký zločin a které stíhají, aby je vydali na potupnou smrt, všichni přilétají sem; tu jsou pohodlně živi, tu rychle ztloustnou jako mladí plši, kdežto předtím byli hubení jako straky. Zde jsou zcela bezpeční, beztrestní a volní.40 Od doby jistých zatmění odlétl jich zase veliký houf zpět, působením nebeských konstelací. To nás ostatně nijak nermoutí, neboť ti, kteří tu zůstanou, mají zase tím větší sousto. Nezpívají nikdy, zato žerou dvojnásob. Přišli sem blízko k vám proto, aby viděli, zda nepoznají mezi vámi skvostný druh licoměrníků, hrozných dravců, kteří jsou, jak praví, domovem ve vašem světě. Ten, koho při tom napadnou špatné myšlenky, je odsouzen k tomu, aby byl ihned celý posrán.“

Říkáte, že nevědomost je matkou všeho zla, a v tom máte pravdu; přece však tu nevědomost nevylučujete ze svých úsudků a žijete v ní a s ní, skrze ni. Proto také vás trápí den ke dni tolik běd, stále naříkáte, stále bědujete, nikdy nejste ukojeni.

„Kočkorové41 jsou zvířata velmi hrozná a děsná. Mají drápy tak silné, dlouhé a jakoby z ocele, že jim neunikne nic, co jednou do svých spárů dostali. Chňapají vše, hltají vše a poserou vše; věšejí, pálí, čtvrtí, stínají, vraždí, vězní, ničí a podryjí vše bez rozdílu, dobré i zlé. Vždyť u nich neřest nazývá se ctnost, špatnost nazývá se dobrotivost, zrada má název věrnosti, krádeži se říká štědrost; jejich heslem je loupež, a provedou-li ji oni, pokládají ji všichni lidé za dobrý skutek, vyjímám ovšem kacíře; a to vše konají se svrchovanou a nevývratnou pravomocí.

A jestliže kdy přijde na svět mor, hlad nebo válka, propadání země, potopa, převraty, neštěstí, nepřisuzujte je, nepřičítejte je zlopověstným spojením planet, zlořádům dvora nebo ukrutnosti pozemských králů a knížat, pokrytectví licoměrníků, falešných proroků, obmyslnosti lichvářů, penězokazů, ani nevědomosti, nestoudnosti, zpozdilosti lékařů, ranhojičů, mastičkářů, ani zkaženosti cizoložných žen, traviček a vražednic dětí; přisuzujte to vše jejich nesmírné, nevyslovitelné, neuvěřitelné a neocenitelné špatnosti, kterou ustavičně kují a provádějí ve své dílně Kočkorů. A neví se o ní na světě nic více než o kabale židů; proto ji ani nemají lidé v ošklivosti, nemírní a netrestají ji, jak by se slušelo. Ale jestliže se jednou zřejmě a jasně projeví před lidem, pak není a nenašel se ještě tak výmluvný řečník, který by to svým uměním potlačil. Jejich vlastní děti, Kočkořata, a ostatní příbuzní se jich děsili a ošklivili si je. Proto také, jako Hannibal dostal od svého otce Hamilkara za slavnostní a posvátné přísahy rozkaz pronásledovat Římany, pokud bude živ, tak i já mám příkaz, abych tu přebýval tak dlouho, dokud tady hrom do nich neuhodí a neobrátí je v popel, neboť lidé jsou tak zatvrzelí, že nevzpomínají, necítí a netuší zlo, které od nich přišlo, přichází nebo přijde, anebo cítíce je neodvažují se, nechtějí ani nemohou je vyhladit.“

„Já ti ukáži, že by bylo bývalo lépe pro tebe, abys byl upadl do spárů Luciferových a všech čertů vůbec, než do našich drápů, vidíš je dobře? Hlupáku, ty se nám zaříkáš nevinností jako vhodným důvodem, abys mohl uniknout našemu mučení? Naše zákony jsou jako pavučina: prosté mušky a malí motýlkové se do nich chytí, velcí střečkové, neřádi, je protrhnou a proletí jimi. Podobně ani my nehledáme velké lotry a ukrutníky, ty bychom velmi těžko strávili a pobláznili by nás.“

Podle svého stavu se cvičili v sokolování a v lovu, aby byli ve válečné době obratnější, otužilejší. Neboť lov je jakoby obraz bitvy a Xenofón tudíž nelhal, když napsal, že z řad lovců vyšli, podobně jako z koně trojského, samí vojevůdci.

„Dříve je nazývali Senožrouty. Ale ach! Už je nežerou. My jim nyní říkáme zajícožrouti, koroptvežrouti, slukožrouti, bažantožrouti, kurožrouti, srncožrouti, králíkožrouti, vepřožrouti.“

„A hovno,“ pravil bratr Jan, „napřesrok jim budou říkat hovnožrouti, sračkožrouti, lejnožrouti. Věříte tomu?“

KAPITOLA XV.

JAK BRATR JAN SEKÁČ UVAŽUJE O VYHLAZENÍ KOČKORŮ

„Hrom do kutny!“ pravil bratr Jan. „Co způsobilo pověst a věčnou slávu Herkulovu? Zdalipak ne to, že putoval světem a vyprošťoval lidstvo z násilnictví, nebezpečí a utrpení? Usmrcoval všechny lupiče, všechny netvory, všechny jedovaté hady a škodlivá zvířata. Proč nejdeme za jeho příkladem a podobně jako on nečiníme i my ve všech krajích, do nichž přijdeme? Zahubil ptáky stymfalské, hydru lernskou, Káka, Antaia, Kentaury. Podle jeho příkladu zničme a vyhlaďme tyto Kočkory: jsou to ďábelské potvůrky; a zbavme tuto zemi násilnictví. Klnu Mohamedovi, ale kdybych měl takovou sílu a moc, jako měl on, neprosil bych se vás o pomoc, ani o radu. No tak, pustíme se do toho? Ujišťuji vás, že je potřeme lehce a oni to snesou trpělivě; nepochybuji o tom, vždyť od nás snesli trpělivě nadávek více, než zchlamstá deset sviní pomyjí! Nuže do toho!“

„Urážek a hanby nedbají,“ řekl jsem, „jen když mají v tašce tolary, i kdyby byly posrané; a snad bychom je pomlátili jako Herkules, ale schází nám k tomu rozkaz Eurystheův a pro tuto chvíli bych si nepřál už nic jiného, než aby se tak Jupiter mezi nimi na dvě hodinky prošel v té podobě, v jaké kdysi navštívil Semelu42, první matku dobrého Bakcha.“

„Ale pročpak nazývají zde tyto lidi Apedeftové43, tj. nevědoucí?“

„Poněvadž,“ pravil Získal, „nejsou a nesmějí nikterak být vzdělaní a poněvadž se zde na jejich rozkaz vše musí díti z nevědomosti a nesmí zde být žádného jiného důvodu leč: Panstvo to řeklo; Panstvo to chce; Panstvo to nařídilo.“

„Jsou to na pohled nejodpornější holomci, které jsem kdy viděl,“ pravil bratr Jan.

Ve škole Pythagorově byla mlčelivost symbolem vědění; a mlčení u Egypťanů bylo uznáváno za božský chvalozpěv, i obětovali velekněží v Hieropoli velikému Bohu mlčky, bez hluku, bez hlesu.

„Tato ničemná mnišská chamraď,“ řekl Epistemon, „je na celém světě tak žravá, a pak nám ještě říkají, že jejich život není z tohoto světa.“

KAPITOLA XXIX.

KTERAK SE EPISTEMONOVI NELÍBÍ ZAŘÍZENÍ POSTU

„Všiml jste si,“ pravil Epistemon, „jak ten ničema a darebák prohlásil dobu postu, březen, za měsíc chlípnictví?“

„Ano,“ odpověděl Pantagruel, „a přece spadá do postu, který byl zaveden, aby krotil tělo, umrtvoval smyslné chtíče a potlačoval milostná běsnění.“

„Z toho můžete usoudit,“ pravil Epistemon, „jak rozumný byl papež, který jej první zavedl44, když se tenhle starý ohavný křáp Mumlal přiznává, že se mu nikdy svinštěji nekurvilo než v době postní; rovněž podle přesvědčivých důvodů, uváděných všemi dobrými a učenými lékaři, po celý rok se nejedí pokrmy, které by více rozdražďovaly člověka k vilnosti než v tomto čase: boby, hrách, fazole, cizrna, cibule, ořechy, saláty, vesměs připravené z afrodisiackých bylin jako brukev, řeřicha, estragon45, řeřišnice, potočník, rozponka46, růžkovatec47, chmel, fíky, rýže, rozinky.“

„Velmi byste se podivil,“ pravil Pantagruel, „kdybyste věděl, že dobrý papež, původce svatého postu, vida, že je právě v době, kdy přirozené teplo vychází ze středu těla, v němž se udržovalo v zimních mrazech, a rozptyluje se po obvodu údů, jako to dělá míza ve stromech, zavedl pokrmy, které jste vyjmenoval, aby přispěl k rozmnožení pokolení lidského. Co mě uvedlo na tuto myšlenku, je to, že v křestní knize je počet dětí zrozených v říjnu a listopadu větší než v ostatních desíti měsících ročních, a ty děti byly podle zpětného výpočtu všecky udělány, počaty a zplozeny v postě.“

„Jeden farář,“ pravil bratr Jan, „připisoval toto časté otěhotnění žen nikoli postním jídlům, nýbrž skrčeným žebravým mnichům, hastrošům kazatelíčkům, špinavým zpovědníčkům, kteří zatracují v době své vlády chlípné manžely na tři sáhy pod drápy Luciferovy. Po tomto jejich spouštění hrůzy manželé nevalchují již své služky a uchylují se k svým ženám. Domluvil jsem.“

„Vykládejte si zavedení postu,“ pravil Epistemon, „úplně podle své obraznosti: každý lpí na svém mínění; ale jeho zrušení, jež, jak se mi zdá, je blízké, vzepřou se všichni lékaři, vím to, slyšel jsem to od nich. Neboť nebýt postu, bylo by jejich umění v opovržení, nic by nevydělali, nikdo by nestonal. V postu jsou rozsety všechny nemoci; je to pravé semeniště, přirozená líheň a zásobárna všech nemocí. Dále si nemyslete, že půst hubí jenom těla, rozběsňuje i duše. Tehdy se uplatňují Licoměrníci; Svatoušci mají tehdy své slavné dni, posvícení, odpustky, zpovědi, bičování, stíhání kletbou.“

VŠECHNY VĚCI TÍHNOU K SVÉMU KONCI.48

Bože, ty, jenž v nezměrnu

víno děláš z vody,

změň můj zadek v lucernu,

bych blýsk si na sousedy.

Ženit! Probůh! Co tě vede!

Při světcově botě svaté,

všichni, kdož mě dobře znáte,

víte, že bych snášel rázně

všechna muka, boly, strázně,

jen ne tohle zotročení

manželského plahočení!

Svobody bych měl být zbaven

a svou ženou býti tráven?

Žíti v tomto připoutání

nechci věru do skonání!

Alexandra Velikého,

Caesara a zetě jeho

síla, moc mi nejsou svaté

bez mé svoboděnky zlaté.

Zůstaň tak, ó zvíře klaté,

nečistý jak slizký plaz,

kdežto já jak harfy hlas

v ráji spásy dojdu v mžiku:

na tebe pak, kurevníku,

vychčiju se, na mou duši!

POZNÁMKY:

1 Ignavum fucos pecus a praesepibus arcent – vyhánějí ze svých úlů trubce, zbabělý roj. Citována Vergiliova Georgica IV,168. Erasmus ve svých Adagiích radil vyhnat z dobré společnosti mnichy, které přirovnával k trubcům (Adagia II,8,65). – Poznámka Karla Šafáře.

2 Vítr řečený caecias – severozápadní vítr, který podle Aristotela přivádí mraky. – Pozn. K. Š.

3 Že jedí výkaly světa, tj. hříchy – na mnichy byl aplikován verš z Ozeáše, kap. IV, v. 8: „Peccata populi comedent“ – oběti za hřích lidu mého jedí. Stejně o nich soudí Erasmus, Adagia III,2,37: Pontificalis coena – „pijí-li preláti dobré víno, jest to snad proto, že toho potřebují k strávení jídel tak tuhých.“ – Pozn. K. Š.

4 Saracéni – středověký název Arabů při Středozemním moři; vůbec název muslimů. – Pozn. Misantropova.

5 Nápis nad velkou branou thelémskou, jenž zakazuje některým kategoriím lidí vstup, zatímco jiné tam zve, vyskytuje se již ve středověkých mystériích a bláznivinách, kde se nazývá cri. Země thelémská jest imaginární. – Pozn. K. Š.

6 lícha – (básnicky) pole; užíváno i v přeneseném smyslu. – Pozn. Mis.

7 vezdy – (staročesky) vždy. – Pozn. Mis.

8 dizain (vyslov „dyzén“, z franc. la dizaine – desítka) – druh francouzské básně či stance o deseti verších, jejíž rýmy jsou sestaveny podle vzoru ababbccdcd (zde zkráceno) – Pozn. Mis.

9 Mistr Hugues Salel (1504–1553) – francouzský básník, Rabelaisův zastánce; ve službách Františka I. se obíral humanistickými studiemi, přeložil část Iliady do francouzštiny. – Pozn. K. Š. + Mis.

10 Démokrit – od stol. XVI. je Rabelais velmi často přirovnáván k Démokritovi, smějícímu se filosofovi. – Pozn. K. Š.

11 Titus Livius – narážka na jeho Dekády XXI,4: „Maior pars meliorem vicit.“ (Větší část vždy vítězí nad lepší) – Pozn. K. Š. + Mis.

12 Vztahuje se k jedné anekdotě z Diogenova života, jak ji podal Cicero v Tuskulských hovorech: Diogenés nařídil, aby jeho mrtvolu pohodili nepohřbenou. „Snad ne napospas ptákům a dravé zvěři?“ zhrozili se přátelé. „To ne, ale položte vedle mne hůl, abych je mohl odehnat.“ „Jak bys mohl,“ divili se přátelé, „vždyť nebudeš nic vnímat!“ „Jakou škodu mi tedy způsobí, bude-li mě rvát divá zvěř, když nebudu nic vnímat?“ – Rovněž věta „(Ustup) z mého slunce!“ je diogenovská: podobně prý Diogenés odpověděl Alexandru Makedonskému na jeho nabídku, že mu splní všechno, oč požádá. – kerberští štěkavci, tj. psi, podle bájného psa Kerbera hlídajícího podsvětní říši mrtvých. – Pozn. Mis.

13 Pandóra („vším obdařená“) – postava ze starověkých bájí: Pandóra si přinesla na svět skříňku kovanou zlatem, v níž se skrývalo všeliké zlo. Byly tam Starosti, Trampoty a Bolesti, Zármutek, Nemoci, Hlad a konečně i Smrt. Když všetečná a zvědavá Pandóra sňala víko ze skříňky, v tom okamžiku se všechny ty zlé bytosti rozletěly po světě. Překvapená kráska sice skříňku ihned zavřela, ale bylo už pozdě. Jediná Naděje zůstala uvnitř. Snad proto, aby lidé věděli, kde je, a mohli se jí utěšovat ve svých strastech a svízelích (Starověké báje a pověsti, Prométheus). – O Pandóře se zmiňuje i Hésiodos v básni Práce a dni, v. 95–96: Žena však se sudu sňavši svou rukou široké víko // ven je pustila všecky – a lidem hoře a bědu. – A rovněž v básni Zrození bohů, v. 590–591 píše Hésiodos, že: Od ní pochází totiž to samičí pohlaví, ženy, // od ní je ženské pokolení, to škodlivé plémě (Hésiodos, Železný věk). – Pozn. Mis.

14 Lidé budou vlky v lidské podobě – ozvěna Plautova výroku HOMO HOMINI LUPUS (Plautus, Komedie oslovská 495) – Člověk člověku vlkem. – Pozn. Mis.

15 Nabuchodonosor – babylonský král, bořitel Jeruzaléma, proměněný ve zvíře. Viz Starý zákon, Daniel 4,22: „Vyženou tě pryč od lidí a budeš bydlet s polní zvěří. Za pokrm ti dají rostliny jako dobytku a nechají tě skrápět nebeskou rosou.“ – Srovnej též sen Nabuchodonosorův (Nebúkadnesarův), Starý zákon, Daniel 4,13: „Jeho srdce ať je jiné, než je srdce lidské, ať je mu dáno srdce zvířecí, dokud nad ním neuplyne sedm let.“ – Pozn. Mis.

16 Ismael – Abrahámův prvorozený syn, který prý zemřel až ve 137 letech. Pro dlouhodobé spory byl vyhnán do pouště. – Pozn. Mis.

17 Metabus – král italického kmene Volsků, známý z římského bájesloví. Byl svržen z trůnu a vyhnán do divočiny. – Pozn. Mis.

18 stav nevinnosti a první zlatý věk – bájný věk hojnosti pod vládou boha Krona (Saturna) než jej svrhl Zeus (Jupiter) a nastal věk železný. Tuto pověst popisují ve svých dílech mnozí autoři, viz kupř.: AUREA PRIMA SATA EST AETAS (Ovidius, Proměny 1,89) – Nejprve vzešel zlatý věk; dále Hésiodos, Práce a dni; Vergilius, Zpěvy rolnické; Mertlík, Starověké báje a pověsti, kapitoly Lykáón a Zeus zvítězil; také Pýthagorás v obhajobě vegetariánství připomíná, že „zlatý věk“ byl šťastný a neposkvrňoval se zabíjením; Cervantes v„Donu Quijotovi“ aj. Rovněž starověká Indie znala mýtus o jakémsi prvotním „zlatém věku“, zvaném krtajuga; a též starozákonní kniha Genesis jej označuje jako ráj. – Pozn. Mis.

19 Jak říkají filosofové, zahálka je matkou vilnosti. – OTIA VENUS AMAT, praví např. Ovidius, Léky proti lásce 143 – Venuše miluje zahálku. Proto je podle Ovidia nejlepší obranou před láskou usilovná práce. – Pozn. Mis.

20 Ovidius pojednává o Aigisthovi v díle Remedia amoris (Léky proti lásce 161, 162 a dále 139, 140). – Aigisthos je též záporným hrdinou starověké pověsti o Orestovi a Élektře. – Pozn. K. Š. + Mis.

21 Charitky – bohyně půvabu. – Pozn. Mis.

22 Šalomoun řekl, že počet bláznů je nekonečný. – Viz Starý zákon (Kazatel 1,15): Stultorum infinitus est numerus – Počet hloupých je nekonečný. – Podobně se vyjadřuje i Cicero (Dopisy přátelům 9,22,4): STULTORUM PLENA SUNT OMNIA – Všude je plno hlupáků. – Pozn. Mis.

23 V tom sv. Benedikt nikdy nelhal. – Snad narážka na to, že sv. Benedikt z Nursie (asi 483–543), zakladatel mnišského řádu benediktinů, považoval za důležitou součást života mnichů nejen modlitbu a práci (podle hesla raně křesťanského teologa Basileia „Velikého“ ORA ET LABORA – Modli se a pracuj, jež Benedikt přijal a rozšířil), ale i radost. – Pozn. Mis.

24 „Ó, jak třikrát a čtyřikrát šťastni jsou ti, kdož pěstují zelí!“ – Zřejmá parafráze Vergiliových veršů ze Zpěvů rolnických 2,458: O, FORTUNATOS NIMIUM, SUA SI BONA NORINT, AGRICOLAS... – Jak jsou rolníci šťastni, když vlastní výhody znají! // Poctivá zem jim sama a daleko svárlivých bojů // dává výživu snadnou, již rodí jim v hojnosti z půdy. – Pozn. Mis.

25 kdo pěstuje zelí je prohlášen za velešťastného – podobně tomu píše i Goethe v Utrpení mladého Werthera: „Jak jsem rád, že mé srdce dovede procítit prostou, nevinnou radost člověka, jenž si nese na stůl hlávku zelí, kterou sám vypěstoval, a pak si pochutnává nejenom na tom, co uvařil, nýbrž i na všech těch dobrých dnech a krásných jitrech, kdy svou zeleninu sázel, na líbezných večerech, kdy ji zaléval a kdy se těšil, jak prospívá.“ – Pozn. Mis.

26 Příběh o Pyrrhónovi jest vzat, ovšem s obměnou, z Plútarchových Apophthegmat; v § 11 Plútarchos vypravuje, že Pyrrhón, byv překvapen mořskou bouří, ukázal svým přátelům sele, které klidně požíralo ječmen, a řekl, že by mudrcové měli napodobit tento příklad. – Pozn. K. Š. -- Na obrázku níže (klikni pro zvětšení) viz knižní ilustraci této epizody z 1. pol. 16. stol. pod titulem Filosof Pyrrhón na rozbouřeném moři. – Pozn. Mis.

27 Tellumón – personifikace plodistvé síly země. Tato bytost byla známa již antickým spisovatelům, zmiňuje se o ní Varro a sv. Augustin (De civitate Dei 4,10; 7,23). – Pozn. K. Š. + Mis. – Tellumo neboli Tellumónis je ovšem božstvo ženského rodu, takže jako takové nemohlo jaksi nic zplodit s Antifysií, která je rovněž ženského rodu! Mužský protějšek této Tellumonidy se nazývá správně Tellurus. Rabelais tedy opsal sv. Augustina i s chlupatou chybou. – Pozn. Mis.

28 Amodunt a Neladnost – tato bajka je vzata z díla ferrarského humanisty Caelia Calcagnina, jež vyšlo r. 1544 v Basileji s titulem: Gigantes a podtitulem: Argumentum, vitia praeter naturam genita, bonitate principum expugnari virtutesque allici. – Pozn. K. Š. – Jméno Amodunt by mohlo pocházet z řec. slova „ammodýtés“ (άμμοδύτης), jež označuje „hada, který se skrývá v písku“ (srov. např. s druhovým jménem zmije růžkaté: Vipera ammodytes). – Pozn. Mis.

29 Putherbové – zlatinizované jméno Gabriela de Puy-Herbaut, mnicha z Fontevrault, který velmi nevybíravými výrazy napadl Rabelaise, že se hanebně posmívá ve svých dílech všem božským věcem, že hlásá pohanství a žije nezřízeně. – Pozn. K. Š.

30 Stejně Nero chválil houby... – údaj vzatý ze Suetonia: Životopis Neronův I,33. – Pozn. K. Š.

31 Démosthenes řekl... – citát z Nocí attických Aula Gellia XVII,21. Erasmus tento výrok cituje ve svých Adagiích I,10,40. Je to odpověď Démosthenova těm, kdož mu vyčítali, že utekl z bitvy u Chairóneie (r. 338 př. n. l.). – Pozn. K. Š. + Mis.

32 Anekdota o králi Antigonovi je vzata z Plútarcha (z jeho pojednání „De Iside et Osiride“ 24) a Apophthegmat (Antigonus 7). – Pozn. K. Š.

33 Lasanoforos – spojením z uvedeného řec. λάσανον (= mísa) a φέρω (= nosím) označuje tedy sluhu, jenž odnášel nádobu s výkaly. – Pozn. K. Š. + Mis.

34 zkroucený krk a chlupaté tlapy – Možno-li celý tento odstavec chápat jako podobenství lidské společnosti, pak by zkroucený krk symbolizoval paragraf zákona a chlupaté tlapy, na nichž se vše lehce uchytí, daňové úředníky státu, případně policii („chlupaté“). – Pozn. Mis.

35 harpyje – bytosti antického bájesloví, zpola ženy, zpola ptáci, jež slepému starci Fíneovi a Aeneově výpravě uchvacovaly nebo znečišťovaly jídlo. Vypráví se o nich v kapitolách Argonauti a Aeneovo bloudění. – Pozn. Mis.

36 Stymfalovny – ptáci s kovovým peřím, pojmenovaní podle jezera Stymfálského, odkud je kovovou řehtačkou vyhnal Héráklés (Herkules) na opuštěný ostrov Aretiás, kde se s nimi potýkali Argonauti. – Pozn. Mis.

37 vestálské panny – tj. vestálky, panenské kněžky bohyně Vesty. Vestálky střežily posvátný oheň na krbu v chrámu Vestině, nesměly se provdat a poznat „radosti“ mateřské. – Pozn. Mis.

38 Marcus Antistius Labeo († r. 10 nebo 11 n. l.) – proslavený právník z doby Augustovy, přívrženec staré svobody. Jeho otec Quintus Antistius Labeo (či Pacuvius Antistius Labeo, † r. 42 př. n. l.) se zúčastnil spiknutí proti Caesarovi (viz Tacitus, Annales 3,75). – Pozn. Mis. + K. Š.

39 Assafiové – (z hebr.) lidé shromáždění. Jiní odvozují (z řeč.) neznalý, nevědomý. – Pozn. K. Š. – Platit mohou docela dobře oba zmíněné významy, neboť se logicky doplňují: lidé shromáždění jsou vždy též lidmi neznalými a nevědomými. – Pozn. Mis.

40 Zde smysl vět náhle jakoby přerůstá v kritiku imigrační politiky. – Pozn. Mis.

41 Kočkora – v orig. chat fourrée, které znamená hermelínový lem („kočku“) na plášti advokátů a jiných soudních hodnostářů, pak ironicky i přezdívku dávanou těmto osobám. Celý tento odstavec je kritikou soudnictví. – Pozn. K. Š.

42 Semelé – dcera Kadmova, nešťastného krále thébského. Na lstivou radu žárlivé Héry si vyžádala od Dia (lat. Jupitera), aby se jí ukázal ve vší své velkoleposti. Zeus, jsa vázán slibem, přiblížil se k ní tedy i s blesky a hromy, čímž ji usmrtil; umírajíc porodí Semelé Dionýsa (= Bakcha). – Pozn. K. Š. + Mis.

43 Apedeftové – latin. tvar řec. slova ’απαίδευτος, nevzdělaný. – Pozn. K. Š.

44 Zavedení čtyřicetidenního půstu před velikonocemi se zpravidla přisuzuje sv. Telesforovi, který byl přibližně v letech 125–136 osmým papežem katolické církve. – Pozn. Mis.

45 estragon – pelyněk estragon (Artemisia dracunculus), též zvaný pelyněk kozalec. Používá se coby koření. Název Artemisia pochází zřejmě od řecké bohyně Artemidy – ochránkyně panen, protože některé druhy tohoto rodu mají abortivní účinek. Druhový název dracunculus znamená latinsky malý drak, saň nebo had, pravděpodobně pro čárkovité listy ve tvaru jazyka. – Estragon je mj. též jméno jedné pozoruhodné postavy z Beckettovy hry Čekání na Godota, která zastává pesimistický a misantropický názor na lidi, jež považuje za „nevědomé lidoopy“ (v českém převodu lapidárně vyjádřeno: „Lidi jsou volové.“) a chce mít od nich pokoj. – Pozn. Mis.

46 rozponka – staročeské pojmenování kozlíčku polního; v léčitelství se však spíše používá k uklidnění nervů než k jejich rozdražďování. Rostlina je to ovšem jedlá, chutná a vhodná např. do salátů. – Pozn. Mis.

47 růžkovatec (také růžkatec, rohatec) – rostlina z čeledi makovitých, dříve pěstovaná pro semínka, podobně jako mák. Plodem je až 30 cm vysoká tobolka (šešulka) s „růžkem“ (odtud název), která se nápadně podobá ztopořenému penisu! – Pozn. Mis.

48 Všechny věci tíhnou k svému konci – průpověď řeckého původu. – Pozn. K. Š.