Leopardi - výbor z díla

Giacomo

Leopardi:

Země a luna /

 Zvláště v poslední době lidé ztratili tolik věcí (například lásku k vlasti a ctnosti, velkomyslnost a poctivost), a ne ten nebo onen, jak se to stávalo dřív, ale všichni šmahem.

Jen si doufej, když jinak nedáš. A já ti slibuju, že budeš doufat věčně.

Fyzik a metafyzik /

 Pokud není život šťastný, a to až dosud nikdy nebyl, je na tom lépe, kdo žije krátce, než ten, kdo žije příliš dlouho.

Po čem člověk touží, co miluje, je štěstí. Život miluje pouze jako nástroj a podmínku onoho štěstí. Ve skutečnosti tedy miluje štěstí, a ne život, ač mu často vyznává lásku, kterou cítí k něčemu jinému. Ale že láska k životu není zcela samozřejmá, nebo řekněme přirozeně nutná, to vidíš podle toho, že ve starověku mnozí zvolili smrt, třebaže žít mohli, a v našich časech za jistých okolností leckdo po smrti touží, ba někdy na sebe sám vztáhne ruku. To by se nemohlo stát, kdyby láska k životu byla v přirozenosti člověka. Jako je v přirozenosti každého živého tvora, že miluje vlastní blaho, a svět by se musel dřív zhroutit, než by je někdo přestal milovat a ze všech sil o ně usilovat. Já tvrdím, že šťastný život by nepochybně byl veliké dobro, ale jen proto, že je šťastný, ne pro pouhé žití. Nešťastný život, tedy bytí v neštěstí, je zlo. A jelikož je v přirozené povaze věcí, přinejmenším lidských věcí, že život a neštěstí jsou nerozlučně spojeny, můžeš říci sám, co z toho vyplývá.

Styk se světem a prožitá utrpení utopí a uspí v každém z nás toho člověka, kterým jsme kdysi byli: tu a tam se na několik okamžiků probudí, ale s odstupem let se to stává čím dál řidčeji; pak se vždycky zase schoulí do našeho nitra a upadá do stále hlubšího spánku, až konečně ještě za našeho života zemře.

Islanďan /

 Věz, že jsem se už v útlém mládí po několika zkušenostech jasně přesvědčil o marnosti života; jak jsou lidé pošetilí, když jeden s druhým neustále bojují, aby si přivlastnili rozkoše, které netěší, a statky, které jim nejsou k ničemu. Snášejí a navzájem si strojí bezpočet starostí a nástrah, jejichž plodem jsou jenom útrapy a škody. Čím více se honí za štěstím, tím více se od něho vzdalují. Když jsem to rozvážil, zřekl jsem se každé jiné touhy a rozhodl jsem se, že nebudu nikdy nikomu na obtíž, nebudu se nijak drát dopředu, nepovedu s ostatními žádné spory o pozemské statky, ale budu si žít v ústraní a klidu. Oželel jsem každé blaho jako cosi, co nebylo našemu rodu dopřáno, a předsevzal jsem si, že se alespoň pokusím uniknout z dosahu utrpení. To neznamená, že jsem se chtěl vyhnout práci a tělesné námaze, víš přece dobře, že námaha je něco jiného než trýzeň a že život v klidu není ještě zahálka. Ale sotva jsem se začal řídit podle svého rozhodnutí, poznal jsem na vlastní kůži, jak je bláhové, žiješ-li mezi lidmi, domnívat se, že stačí nikomu neubližovat a vyhneš se tomu, aby ti druzí ubližovali, a že budeš-li ve všem dobrovolně ustupovat a vždy se spokojíš tím nejmenším, dosáhneš toho, že ti kousíček místa ponechají a že na tvůj nepatrný díl nebude nikdo vztahovat ruku. Lidské nepřejícnosti jsem se zbavil snadno; prostě jsem opustil společnost a uchýlil se do samoty. Tak jsem žil, jenže délka zimy, třeskuté mrazy mne bez ustání sužovaly. Musel jsem trávit mnoho času u ohně. Odhodlal jsem se tedy změnit místo a podnebí, abych se přesvědčil, zda někde jinde na světě nenajdu kout, kde bych nikoho nezraňoval a nic mě nezraňovalo. K tomu rozhodnutí mě přivedla i myšlenka, že jsi možná lidskému rodu vyhradila pouze jediný zeměpás (jako každému jinému druhu živočichů a rostlin) a určitá ohraničená místa; mimo ně se lidem nedaří a nemohou žít bez obtíží a bídy, ale nemají ti co vyčítat a jsou si tím sami vinni, neboť zanedbali a překročili hranice lidského osídlení, předepsané tvými zákony. Hledal jsem po celém světě, sbíral jsem zkušenosti ve všech končinách a vždy jsem se přidržoval zásady – pokud je to vůbec možné – neobtěžovat jiná stvoření a usilovat jen o klidný život. Ale na několika místech chybělo málo a hmyz by mě byl ožral až na kost.

Vím dobře, že jsi nestvořila svět lidem k službám. Spíše bych věřil, žes jej naschvál stvořila a zařídila tak, abys je trápila. A ptám se: prosil jsem se tě snad, abys mě do tohoto vesmíru postavila? Vnutil jsem se ti násilím, proti tvé vůli? Naopak ty sama jsi mě z vlastní vůle a bez mého vědomí, takže jsem nemohl souhlasit, ani odmítnout, ty sama jsi mě sem vlastníma rukama přivedla, a proto by mělo být tvou povinností postarat se, aby se v tvém království dalo žít dobře a spokojeně, nebo alespoň zařídit, aby mě tu nečekalo samé strádání a trýzeň a abych tu byl rád hostem. To neříkám jen za sebe, říkám to za celé lidstvo, říkám to i za ostatní živočichy a všechna tvá stvoření.

Příroda / Zjevně sis ještě nevšiml, že život ve vesmíru je neustálý koloběh tvoření a ničení, oboje je spolu tak spojeno, že jedno neustále slouží druhému a tím i zachování světa; kdyby se jedno či druhé zastavilo, svět by se musel rozpadnout. A tak by to byla jen chyba, kdyby se cokoliv na světě mohlo trápení zbavit.

Islanďan / Stejné úvahy slyším od všech filozofů. Ale když trpí ten, koho deptají, a ten, který ho deptá, z toho stejně nic nemá a za chvíli bude sám zničen, vysvětli mi, co mi žádný filozof nedokáže vysvětlit: komu se líbí a komu prospívá ten neblahý život celého vesmíru, udržovaný jen bolestí a smrtí všeho, co k němu patří?

PARINI čili O SLÁVĚ /

 Mohl bych se na počátku obšírně rozepsat o soupeřivosti, závisti, o žlučovité kritice, pomluvách, předpojatosti, o tajných i zřejmých pletichách proti tvé pověsti a o spoustě jiných překážek, jež ti lidská zlomyslnost nastraží pod nohy. Takové překážky se překonávají těžko, často jsou nepřekonatelné, a nejeden spisovatel byl za svého života a dokonce i po smrti okrádán o čest, která mu patří. Protože koho nenávist a závist připravila o věhlas zaživa, ten zůstane ve stínu, odsouzen k zapomenutí i jako mrtvý, a málokdy se stane, že by se jeho sláva zrodila či vynořila z nehybných a němých papírů v době, kdy už se na nich usadil prach. Ale o tom, co dovede lidská zlomyslnost, bylo už napsáno velmi mnoho, stačilo by citovat, a tak to raději ponechám stranou. Chci ti pouze vyložit potíže a překážky, které houževnatě brání ocenění díla i bez zásahu lidské zloby; a takové nehody postihují nejen výjimečně toho či onoho, ale jsou pravidlem téměř u každého velkého spisovatele.

Víš dobře, že nikdo si nezaslouží toto označení a nedosáhne trvalé a skutečné slávy jinak než vynikajícími, či téměř dokonalými díly. A teď se zastav nad velmi pravdivou myšlenkou našeho lombardského autora, totiž autora Dvořana, jenž říká, že ten, kdo není sám zběhlý ve psaní, i kdyby byl vzdělaný, jen zřídkakdy plně ocení práci a důvtip jiného spisovatele, nevychutná lahodnost a svrchovanost stylu a osobité přednosti, které lze často najít u klasiků. Především pomysli, jak málo lidí je skutečně zběhlých a vycvičených ve psaní; dnes i v budoucnosti můžeš se tedy nadít jen u hrstky lidí onoho vysokého ocenění.

Nejsou vlastně žádní jiní znalci a obdivovatelé, kteří by jej mohli spravedlivě ocenit, než ti, kteří sami ovládli umění psát. To způsobuje, že se počet lidí, schopných rozpoznat pozoruhodné kvality té či oné knihy, ještě dále zužuje.

Chtěl bych však, abys nezapochyboval o tom, že k dokonalému poznání hodnoty dokonalého či téměř dokonalého díla, zasluhujícího nesmrtelnost, nestačí být zběhlý ve psaní, ale je třeba umět psát stejně dokonale jako spisovatel, kterého máš soudit. Zkušenost ti totiž ukáže, že čím hlouběji budeš poznávat, v čem spočívá umělecká dokonalost a jaké potíže musí překonat ten, kdo k ní chce dospět, tím lépe budeš potíže sám překonávat, až posléze to umění zvládneš tak, že nezůstane žádná mezera a žádný rozdíl mezi poznáním a osvojením a ovládnutím toho umění, obojí bude jedno a totéž. Člověk není s to rozlišovat a plně vychutnávat svrchovanost největších spisovatelů, dokud si ji sám ve svých vlastních dílech neosvojí. Protože svrchovanost nelze beze zbytku poznat a vychutnat jinak než na základě vlastní zkušenosti a vlastního cviku; jak se říká, člověk to musí mít v sobě. Do té doby nikdo opravdu nepochopí, co je to psát dokonale. A dokud to nechápe, nemůže velikány ani náležitě obdivovat. Teď už vidíš, jak se stále zužuje počet těch, kteří tě budou moci poučeně obdivovat a chválit. Dnes jsou v Itálii sotva dva či tři lidé, kteří dovedou výborně psát. Jestliže se ti snad zdá, že jsem jich spočítal málo, nemysli si, že jich kdykoliv a kdekoliv bylo více.

Zkušenost mě přesvědčila, že zdrojem obdivu a úcty k největším spisovatelům bývá, a to i u lidí, kteří je čtou a píší o nich, jen slepě přijímaný vžitý názor; nevyslovují vlastní soud a nerozpoznali jejich přednosti sami. Víš přece, že nejen ve stoletích špatného a zkaženého úsudku, ale i v dobách zdravé literární střízlivosti většina čtenářů raději obdivuje nápadné a zjevné krásy než krásy jemné a skryté, spíše vzlet než věrohodnost, častěji vnějškovost než podstatu a obvykle spíše průměrnost než nadprůměrnost.

Viděl jsi již, jak málo lidí tě bude s to obdivovat, až dospěješ k výšinám, k nimž máš namířeno. Lidé od přírody těžkopádní, s chladným srdcem a skromnou představivostí, byť jsou obdařeni výmluvností a pronikavým vtipem i nadprůměrným vzděláním, bývají téměř nezpůsobilí básnické dílo posoudit; jejich duch se v ničem nedokáže ztotožnit se spisovatelem a obvykle v hloubi duše vším pohrdají, protože i když vědí, že čtou něco proslulého, důvod té slávy jim uniká.

Máloco působí tak rušivě na duševní stav jako rozprávky s lidmi ze společnosti, hlučná místa, podívaná na prázdnou nádheru, na lehkomyslnost, na všudypřítomnou faleš, na žalostné starosti.

Vypadá to tak, že se tvůrci v samotě a tichu dlouho do noci namáhají a snaží, aby poskytli potěšení lidem, kteří jsou zvyklí pohybovat se uprostřed davů a v hluku a plody jejich námahy vychutnají leda nepatrně.

Tvrdím, že jenom filozof je s to dokonale pochopit hodnotu filozofické knihy a číst ji s potěšením.

Těm nejpodivuhodnějším filozofickým dílům se často vytýká, že jsou temná; není to vina spisovatele, nýbrž jen důsledek hloubky a novosti jeho citů a intelektuální temnoty toho, kdo by mu stejně nedokázal porozumět, i kdyby psal andělsky.

Chvála ptáků /

Amelius, filozof samotář, seděl jednoho jarního dne nad knihami ve stínu svého venkovského domu a četl. Vyrušen zpěvem ptáků v polích, ponenáhlu se zaposlouchal, odložil četbu a zamyslil se, konečně sáhl po peru a na místě napsal to, co následuje.

Ptáci jsou od přírody nejutěšenější stvoření na světě. Nemyslím jen to, že je stačí vidět či slyšet a vždy nás potěší, ale mám na mysli ptáky samotné a chci říci, že pociťují více veselí a radosti než kterýkoliv jiný živočich. Ostatní zvířata bývají vážná a tichá, mnohá vyhlížejí přímo sklíčeně, radost dávají najevo zřídka, a to nepatrně a krátce; při svých potěšeních a zábavách většinou nejásají a své veselí nedávají znát. Jestliže je snad rozradují zelené louky, široký rozhled a půvabné vyhlídky, zářivé slunce a svěží, průzračný vzduch, navenek to nedávají najevo. Pouze o zajících se říká, že za měsíčních nocí, zvláště při úplňku, poskakují a hrají si spolu, radujíce se z měsíčního jasu, jak píše Xenofón. Ptáci často dávají najevo spokojenost pohybem a vzezřením; už pouhý pohled na ně nás obveselí, neboť schopnost a zvláštní sklon zakoušet potěšení vepsala příroda do jejich tvarů a chování. Jejich vzezření lze těžko považovat za klamné. Jakmile pocítí radost či spokojenost, prozpěvují, a čím větší je jejich radost a spokojenost, tím více dechu a chuti vkládají do svého zpěvu. A jelikož pějí velkou část dne, lze z toho vyvozovat, že se obvykle cítí dobře a radují se. Ačkoli bylo zjištěno, že v době lásky zpívají lépe, častěji a vytrvaleji než jindy, nelze se domnívat, že slasti a blaho lásky jsou jedinou pohnutkou jejich zpěvu. Vidíme přece, že za jasného a klidného dne zpívají více, než je-li zataženo a počasí je nejisté; za bouře umlknou; to dělají, kdykoli se jich zmocní nějaká obava; jakmile obava pomine, znovu vylétají, prozpěvují a dovádějí jeden s druhým. Podobně je slýcháme zpívat ráno, když se probouzejí; k tomu je podněcuje jednak radostné očekávání nového dne, jednak pocit osvěžení a posílení spánkem, známý každému živočichu. Neobyčejně je obveseluje i příjemná zeleň, žírná údolí, čistá a třpytivá voda, krásná krajina. Můžeme se o tom přesvědčit i podle polohy míst, kde se ptáci nejraději shromažďují a kde zpívají s největším nadšením. A není divu: těší se jen z přírodních krás. Ale toho, čemu říkáme přírodní krása, už mnoho nezbývá, všechno je spíše umělé: pole jsou totiž obdělaná, stromy a jiné rostliny se pěstují a vysazují v řádcích, řeky jsou sevřeny do stanovených břehů a odváděny jistým směrem a podobně, takže už nejsou v onom stavu a nemají takovou podobu, jakou jim dala příroda. Obydlená krajina, i když zcela pomineme města a jiná místa, kde se lidé shromažďují ke společnému životu, je uměle přetvořena a od původního přirozeného stavu se velmi vzdálila.

Příroda byla prozíravá, když jeden a tentýž živočišný druh obdařila schopností zpívat i létat, takže ti, kteří mají svým hlasem těšit jiné tvory, pobývají obvykle velmi vysoko, aby se jejich hlas šířil do většího okruhu a byl dopřán většímu okruhu posluchačů. Vzduch, živel určený zvuku, je obydlen bytostmi zpěvnými a hudebními. Nasloucháme-li ptačímu zpěvu, poskytuje nám značnou posilu a potěchu, a to nejen lidem, ale i jiným živočichům. Prapříčinu nevidím jen v líbeznosti zvuků, i když jsou velmi luzné, ani v jejich rozmanitosti, ani v jejich souladu, ale v tom, že jsou výrazem radosti, kterou příroda utajila ve zpěvu vůbec a v ptačím zpěvu zvláště. Pták zpívá, jako by se smál, že se cítí dobře a je mu příjemně.

Tvrdím, že radost viděná a poznávaná u jiných, pokud nevzbuzuje závist, zpravidla posiluje a těší, příroda se tedy chvályhodně postarala o to, aby ptačí zpěv, jako projev veselosti a smích svého druhu, zněl veřejně, zatímco lidský zpěv a smích se před okolním světem ukrývá v soukromí. Moudře učinila, že se na zemi i ve vzduchu vyskytují živočichové, kteří po celý den zvučně a slavnostně hlaholí svou radost, jako by tleskali všemu životu a vyzývali ostatní tvorstvo k veselosti, a tím bez přestání podávali svědectví, byť i falešné, o šťastném uspořádání světa.

Že ptáci pociťují a dávají najevo více radosti než jiní živočichové, není bez pádného důvodu. Jak jsem už naznačil, jsou od přírody lépe uzpůsobeni pro radost a štěstí. Především se zřejmě nikdy nenudí. Každou chvíli se zdržují na jiném místě, létají z kraje do kraje a libovolně daleko, z nejnižších poloh vzduchu se vznášejí až k výšinám, za kratičkou dobu a s podivuhodnou lehkostí; vidí a prožívají bezpočet nejrozmanitějších věcí; neustále cvičí svá těla; překypují životem. Všichni ostatní živočichové, jakmile ukojí své potřeby, oddávají se nejraději klidu a lenosti; až na ryby a snad ještě některé druhy okřídleného hmyzu se nikdo dlouho nepohybuje pro pouhé povyražení. Například divoch si obstarává to nejnezbytnější ze dne na den, což mu dá jen málo práce, a pokud neprchá před bouří, šelmou nebo něčím jiným, udělá sotva krok: nade vše miluje zahálku a nečinnost, celé dny se líně a mlčky povaluje ve své nehostinné chýši, pod širým nebem, v rozsedlinách mezi skalami nebo v jeskyních. Ptáci se naopak pozdrží na místě jen kratičko, neustále odlétají a přilétají, aniž je pohání nutnost. Poletují pro potěšení. Ani v tom krátkém čase, kdy setrvají na místě, nespatříš je nehnutě stát, obracejí se sem a tam, poletují, krčí se, protahují, kroutí a vrtí nepopsatelně živě, hbitě, rychle. Zkrátka od chvíle, kdy se pták vyklube z vejce, až na krátké přestávky spánku, do smrti se ani na okamžik nezastaví. Na základě takových pozorování by se dalo tvrdit, že přirozeným a obvyklým stavem živočichů, včetně člověka, je klid, kdežto přirozeným stavem ptáků je pohyb.

Těmto jejich vnějším vlastnostem a možnostem odpovídá i uspořádání vnitřní, myslím jejich duše; vším jsou lépe uzpůsobeni ke štěstí než jiní živočichové. Mají citlivý sluch a jejich zrak je tak ostrý a dokonalý, že si o tom stěží můžeme učinit přiměřenou představu; díky této schopnosti těší se celý den pohledem na nesmírné množství nejrozmanitějších věcí, z výše obzírají v jediném mžiku takovou rozlohu země a svým okem pozorují tolik krajů, kolik by jich člověk najednou neobsáhl ani svou myslí. Z toho vyplývá, že musí být obdařeni velmi silnou a živou představivostí. Ne onou hlubokou, žhoucí a bouřlivou představivostí, jakou měl Dante či Tasso, to je osudný dar, pramen těžkého a věčného znepokojení a úzkosti; jejich bohatá, proměnlivá, lehká a dětská představivost je tryskajícím zdrojem půvabných a radostných myšlenek, sladkých omylů, různých potěšení a nadějí, je největším a nejužitečnějším darem, jaký příroda poskytla živým duším. Takže ptáci jsou hojně obdařeni vším, co je na té schopnosti dobrého, čím prospívá duševní pohodě, aniž museli snášet její stránky škodlivé a bolestné. A jako překypují vnějším životem, i jejich niterný život je bohatý, jenže tento nadbytek je k jejich dobru a potěše jako u dětí, nepřináší jim škodu a množství běd, jak tomu většinou bývá u lidí.

Podle mého mínění mají ptáci z jistého hlediska výhodnější vlastnosti než ostatní živočichové. Když například uvážíme, že pták všechny předčí zrakem i sluchem, což jsou podle přirozeného pořádku hlavní smysly živých tvorů, plyne z toho, že přirozené vlastnosti ptáka jsou dokonalejší než vlastnosti jiných druhů. Jestliže tedy jiní živočichové, jak bylo svrchu řečeno, mají přirozený sklon ke klidu, kdežto ptáci k pohybu, jestliže je v pohybu více života než v klidu a život spočívá v pohybu, ve srovnání se všemi ostatními živočichy ptáci pohybem přímo hýří; jsou-li kromě toho zrak a sluch, jimiž ptáci vynikají nad ostatní a které převyšují jejich ostatní schopnosti, smysly nejpříznačnější pro vše živé, jsou-li to navíc smysly nejživější a nejhybnější samy o sobě i tím, jak působí na chování a vnější i vnitřní tvářnost živočicha, vyplývá z toho úhrnem ten závěr, že pták je obdařen větším nábojem vnějšího i niterného života než ostatní zvířata. Nuže, jestliže je život cosi dokonalejšího než jeho opak, alespoň pro živé tvory, největší životní náboj je největší předností; z toho plyne, že ptáky vybavila příroda nejdokonaleji.

Konečně jako se Anakreon toužil proměnit v zrcadlo, aby se v něm jeho milovaná neustále zhlížela, v sukničku, aby ji halil, v mast, aby na ní lpěl, či ve vodu, aby ji omýval, v pentli, aby si ho tiskla k ňadrům, v perlu na jejím krku, či v sandál, aby po něm šlapala svou nožkou, podobně bych si já přál, abych se na krátkou chvíli mohl proměnit v ptáka a okusit blaženost a radosti jejich života.

Zpěv divokého kohouta /

 Vzhůru, smrtelníci, probuďte se! Rodí se den, pravda se vrací na zemi a liché obrazy se rozptylují. Vstaňte, chopte se břemene života a odvraťte se od světa zdání k pravdě!

Pro všechny procitnutí znamená nelibost. Sotva je probuzen, vrací se nešťastník do náruče svého trápení.

Timandros a Eleandros /

 Celý svět tomu nevěří: například já, jak řekla jedna žena Sókratovi.

Především nesnáším přizpůsobivost a přetvářku. V řeči někdy dělám ústupek, ale když píši, nikdy. Protože někdy mluvím z nezbytnosti, ale nic mě nenutí psát. A kdybych měl tvrdit něco, co si nemyslím, nebylo by mi zvlášť příjemné ždímat si mozek nad papíry. Nechápu, jak to, že není směšné, když ten, kdo píše a mluví, neustále předpokládá jisté lidské kvality, o nichž dnes každý ví, že je u nikoho nenajde, a když se ohání různými racionálními či vysněnými pojmy, které se kdysi dávno uctívaly, ale dnes je nikdo nebere vážně, ani ten, kdo je vyslovuje, ani ten, kdo je poslouchá. Že se užívají masky a převleky na oklamání druhých, nebo aby člověka nepoznali, na tom není nic divného. Ale že si všichni navlékají stejné masky a převlékají se stejným způsobem, takže nikdo druhého nesplete a všichni vědí, kdo je kdo, to mi připadá jako hotové dětinství. Kdyby sňali svoje masky a zůstali ve vlastních šatech, nedělali by menší dojem než předtím a cítili by se lépe. Protože je zhola neužitečné věčně předstírat a hrát si na někoho jiného než jsem, neobejde se to bez velkých nesnází a rozpaků. To mi vskutku připadá jako prastaré obřady a úkony, jež se však přesto udržují pouhou silou zvyku. Já obřady zachovávat neumím a neumím ani přistoupit na takový prázdný zvyk. A kdo píše v nesouladu se svým přesvědčením, nebo i proti němu, i kdyby to přesvědčení bylo nesprávné, nikdy neudělá nic, co by stálo za pozornost.

Plotinos a Porfyrios /

Nevidíš, Platóne, jak příroda, či osud, či nezbytnost, či kterákoliv jiná síla, ovládající vesmír, byla a je vždy nepřátelská našemu druhu?

Tristan a jeho přítel /

Lidé jsou v podstatě jako manželé. Manžel, pokud chce žít v klidu, musí věřit, že jeho manželka je věrná; každý se tím řídí, i když půl světa ví, že pravda je docela jiná. Když někdo chce, či musí žít v nějaké zemi, udělá dobře, když ji považuje za jednu z nejlepších v celém obyvatelném světě; a za takovou každý svou vlast považuje. A protože lidé chtějí žít, potřebují věřit, že je život krásný a že stojí za to; a tak tomu věří. A popudí je každý, kdo si myslí něco jiného. Protože lidé v podstatě vždycky něčemu věří: ne tomu, co je pravda, ale tomu, co se jim hodí, třeba jen zdánlivě. Už uvěřili a uvěří tolika hloupostem, ale nikdy neuvěří, že nic nevědí, že nic neznamenají, že nemají v co doufat. Filozof, který by kázal kteroukoliv z těchto tří pravd, neudělá štěstí, ani neshromáždí sektu stoupenců, zvláště ne mezi prostým lidem; protože lidé jsou zbabělí, slabí, nešlechetného a omezeného ducha. Cupuji lidskou zbabělost, odmítám jakoukoli útěchu a jakýkoli dětinský sebeklam a mám odvahu snést ztrátu všech nadějí, bez zachvění pohlédnout na pustotu života, neskrývat si žádné lidské neštěstí a přijmout všechny důsledky bolestné, ale pravdivé filozofie. Vždyť není-li k ničemu jinému, alespoň poskytuje silným hrdé potěšení strhnout pláštík ze zahalené a tajemné krutosti lidského osudu. Tohle všechno jsem si říkal, neboť když jsem viděl, jak mé názory všichni odmítají, jako se odmítají věci nové a neslýchané, měl jsem dojem, že jsem si tu bolestnou filozofii snad vymyslel sám. – Ale jakmile jsem si všechno znovu rozvážil, vzpomněl jsem si, že je asi tak nová jako Šalamoun a Homér a ti nejstarší básníci a filozofové, které vůbec známe; na každé jejich stránce najdeš podobenství, příběhy a sentence, které mluví o propastech lidského neštěstí; jedni tvrdí, že člověk je nejbídnější ze všech živočichů (Theognis); jiný říká, že by bylo nejlépe vůbec se nenarodit, a kdo se už narodil, měl by raději zemřít v kolébce (Cicero); třetí, že kdo je bohům milý, umírá mlád (Menandros), a jinde najdeš další podobné průpovídky. A také jsem si vzpomněl, že od oněch časů až do včerejška všichni básníci, všichni filozofové a velcí i malí spisovatelé tak či onak opakovali a dokazovali totéž.

Kdo má slabé tělo, není muž, ale dítě; ba ještě hůř, jemu je souzeno stát a přihlížet, jak ostatní žijí, on může nanejvýš klábosit, ale život není pro něho. Proto kdysi tělesná slabost znamenala hanbu i v těch nejkultivovanějších staletích.

I průměrnost je dnes vzácná. Velikost byla vždycky něčím ojedinělým, stejně jako dnes, ale v jiných stoletích ovládala pole průměrnost, v našem věku nicotnost. A tak, zatímco se ti nejpodřadnější považují za vyvolené, tuctovost a nicotnost výsledků se staly společným údělem nejpodřadnějších i nejznamenitějších.

Myšlenky /

Dlouho jsem se vzpíral uvěřit v pravdivost věcí, o nichž budu hovořit. Nejen proto, že byly příliš cizí mé povaze, a lidská mysl má vždycky sklon posuzovat jiné podle sebe samého, ale nikdy jsem nebyl náchylný lidi nenávidět, vždy jsem je spíše miloval. Nakonec mě zkušenost nemilosrdně poučila a jsem si jist, že ti čtenáři, kteří také přišli často a za různých okolností do styku s lidmi, přiznají, že mluvím pravdu. Všichni ostatní to budou považovat za přehnané, dokud jim to zkušenost nepostaví před oči, naskytne-li se jim vůbec příležitost nějaké zkušenosti s lidskou společností získat.

Tvrdím, že svět je spiknutí ničemů proti slušným lidem, lotrů proti ušlechtilým. Když se dva nebo tři ničemové poprvé ocitnou pohromadě, snadno, jako nějakými smluvenými znaky se navzájem poznají a hned se spolu domluví. A jestliže tím neutrpí jejich zájmy, jistě bude jeden druhého přitahovat a budou si jeden druhého velice vážit. Když ničema jedná či obchoduje s jiným ničemou, často jedná poctivě a nesnaží se ho oklamat; jestliže má co dělat s čestnými lidmi, není myslitelné, že by nebyl věrolomný, a kdykoliv v tom spatří výhodu, pokusí se je zničit, i kdyby to byli lidé srdnatí a schopni pomstít se, protože má naději, že svými podvody přemůže jejich odvahu, a obvykle mu to vyjde. Viděl jsem kolikrát bojácného člověka, který se octl mezi ještě bojácnějším ničemou a slušným odvážným člověkem, a ze strachu se přidal na stranu ničemovu; stává se to dokonce vždy, kdykoli se obyčejní lidé octnou v podobné situaci, protože cesty odvážného a slušného člověka jsou dobře známé a jednoduché, cesty padoucha jsou skryté a nepředvídatelně rozmanité. A jak každý ví, všechno neznámé nahání více strachu než to, co známe, a člověk se snadno vyhne odplatě ušlechtilých lidí, už zbabělost a strach stačí k jeho záchraně; ale žádný strach a žádná zbabělost nestačí k tomu, aby člověk unikl skrytému pronásledování, úkladům a zjevným ranám, které mu zasadí podlí nepřátelé. V každodenním životě se skutečné odvahy nikdo nebojí už proto, že není doprovázena přetvářkou, a chybí jí tedy nástroj, který vzbuzuje hrůzu; často se odvaze ani nevěří; a ničemů se lidé bojí, jako by odvážní byli, protože díky přetvářce jsou za odvážné považováni.

Chudých ničemů je málo; jestliže slušný člověk upadne do bídy, nikdo mu nepomůže a mnozí z toho mají radost; ale když zchudne ničema, celé město mu běží na pomoc. Důvod není těžké pochopit: přirozeně se nás dotýkají neštěstí našich druhů a společníků, protože ohrožují nás samotné; a pokud můžeme, rádi přispěcháme na pomoc, protože kdybychom ji odmítli, vypadalo by to, jako bychom se v hloubi duše smiřovali s tím, že se v podobném případě odvrátí od nás. A ničemové, kterých je na světě více a kteří jsou schopnější, drží dohromady jako společníci a druhové, i když se nikdy neviděli, a v případě potřeby si navzájem vypomohou podle pravidel spolku, který spolu mlčky uzavřeli. Připadá jim dokonce skandální, když se nějaký známý ničema octne v nouzi, protože ve světě, který slovy vždycky uctívá ctnost, bývá chudoba často považována za trest, takže by hanba jednoho mohla uškodit všem. Aby takový skandál nedopustili, nasadí všechny páky, takže se málokdy stává, pokud to není někdo zcela neznámý, že by se lotr dostal do nesnází a všechno by se nějak přijatelně nezahladilo.

Naproti tomu lidé dobří a velkodušní se od průměru odlišují a bývají považováni za stvoření z jiného světa; v důsledku toho v nich nikdo nevidí druhy a společníky a nevztahují se na ně společenské ohledy, a jak často vidíme, bývají tak či onak pronásledováni podle toho, je-li tam, kde se protloukají životem, nízkost ducha a ohavnost obyvatelstva větší či menší. Jako se příroda vždycky snaží zbavit tělo živočichů látek a prvků, neslučitelných s těmi, z nichž se tělo samo skládá, tak také ve sdružení mnoha lidí je docela přirozené, že se většina ze všech sil snaží zničit a vypudit kohokoliv, kdo se příliš odlišuje, zejména staví-li se proti obecnému stavu. Dobří a ušlechtilí bývají dokonce nenáviděni, protože obvykle bývají upřímní a nazývají věci pravým jménem. To nemůže lidstvo odpustit, protože nemá v takové nenávisti toho, kdo páchá zlo, ani zlo samo, jako toho, kdo je pojmenuje. Takže ten, kdo zlo páchá, mnohdy nashromáždí bohatství, pocty i moc, a kdo zlo pojmenuje, je odvlečen na popraviště. (1)

Na světě se vyskytuje jistý malý počet osob, odsouzených k tomu, že s lidmi nic nepořídí. Nezpůsobuje to nezkušenost ani nedostatečný společenský život, ale neměnný rys jejich povahy: nedovedou se totiž zbavit jakési prostoty; jejich vzezření postrádá cosi vylhaného a umělého, co bývá v chování všech ostatních, třebaže si to ani neuvědomují a sami takové způsoby těžko odliší od upřímnosti. Umí to každý hlupák. Ti, o nichž mluvím, jsou na první pohled odlišní od ostatních, říká se o nich, že se k ničemu nehodí, kdekdo jim spílá, zachází se s nimi špatně, nedají na ně a neposlouchají je ani jejich podřízení: každý se považuje za něco víc a dívá se na ně povýšeně. Kdokoli s nimi má co dělat, pokouší se je oklamat a ošidit, což by si na jiné zdaleka nedovolil: věří totiž, že je to docela snadné a že si to může dovolit beztrestně; proto jim nikdo nedrží slovo, jedná s nimi svrchu a upírá se jim, na co mají právo a co jim patří. V každé konkurenci bývají předstiženi, i lidmi, kteří stojí hluboko pod nimi, nejen pokud jde o talent a jiné niterné vlastnosti, ale i v tom, co svět nejvíce uznává a oceňuje, jako je krása, mládí, síla, odvaha a dokonce i bohatství. A tak, ať je jejich společenské postavení jakékoli, nedosáhnou ani takové vážnosti jako zelináři a nosiči. A je to svým způsobem přirozené, protože to není malá chyba či povahový nedostatek, když se někdo nedokáže naučit, co se hravě naučí i hlupáci, totiž umění, jak ze sebe může udělat někoho dospělý muž i dítě: prostě to nedovedou, ať se snaží sebevíce. Třebaže jsou přirozeně náchylní k dobru, znají tito lidé život a lidi lépe než mnohý jiný a proti všemu zdání nejsou lepší, než je třeba, aby si člověk nevysloužil ponižující označení dobrák; neosvojí si společenské chování, ne z upřímnosti nebo že si to sami zvolili, ale protože se to nenaučí a nenaučí, i když po tom touží a snaží se. A tak jim nezbývá nic jiného, než se smířit s osudem a vystříhat se hlavně toho, aby je nenapadlo skrývat nebo zastírat prostotu a přirozenost, která je jim vlastní, protože nikdy nedopadnou tak špatně a nikdy nejsou tak směšní, jako když předstírají strojenost ostatních. (19)

Žádné zaměstnání není tak nevýnosné jako literatura. Ale pokrytectví má ve světě takovou cenu, že s pomocí pokrytectví může i literatura vynášet. (29)

Mnozí se k tobě chtějí chovat podle, ale současně po tobě pod trestem své nenávisti chtějí dvě věci: abys byl rozumný, tj. nedělal jim potíže, a nepovažoval je za padouchy. (36)

Slabí žijí, jak si přeje svět, silní si žijí po svém. (45)

Svět je jako ženy, patří tomu, kdo ho svede, kdo ho využívá a kdo po něm šlape. (75)

Nic není na světě vzácnějšího než člověk, který je obvykle snesitelný. (76)

Smích má velikou moc a lidé z něho mají veliký strach: v hloubi duše se před ním nikdo necítí zcela bezpečný. Kdo má odvahu se smát, je pánem světa, skoro jako ten, kdo je připraven zemřít. (78)

Kdyby těch několik málo vskutku znamenitých lidí, toužících po slávě, znalo jednoho vedle druhého všechny ty, z nichž se skládá obecenstvo, u něhož si za cenu tisícerého strádání chtějí vydobýt úctu, pravděpodobně by hodně ochladli a snad by od svých záměrů zcela upustili. (83)

Kdo se málo stýká s lidmi, zřídkakdy bývá misantropem. Skuteční misantropové nežijí v samotě, ale ve společnosti; nenávidět lidi učí život, nikoli filozofie. Když se misantrop vzdálí ze společnosti, ztratí ve svém ústraní svou zášť. (89)

Rozum je světlo, kterým má být příroda osvětlena, a ne zapálena.