Misantrop: der Wandervogel

čtvrtek, 21. května – čtvrtek 28. května 43

Ve fabrice, Ponas zvané, jsem ve středu ráno skončil a nové volno jsem si začal užívat již dne následujícího.

Vstal jsem přesně o páté ranní, abych se vyhnul přílišnému provozu, a se sbalenou velkou polní jsem se vydal na týdenní vandr do rozsáhlých lesů za Pustou Rybnou. Nebyl jsem tam pořádně nejméně patnáct let. Chtěl jsem si připomenout všechny mé dřívější svobodné poutě a potulky těmito lesy, kde se nachází mnoho pěkných romantických skal, odkud je často také rozkošná vyhlídka. Snad jsem doufal také najít divočejší a liduprázdnější kout světa; ale mezitím přibyla na Zemi další miliarda nebo dvě lidáků, takže to tam bylo nakonec horší než „doma“ například v Sádeckém polesí. Zklamání – ani tam už to není jako dřív.

Došel jsem tam asi za tři hodiny přes Sádek, samotu Přibylov a Lucký vrch. Cesta takhle brzo ráno byla příjemná a klidná; zdá se, že to bude můj zamilovaný čas i pro příště, pro příští mé potulky po kraji.

Šel jsem tam takzvaně „naslepo“, to jest nevěděl jsem, kam se tam vrtnu na nocleh. Samozřejmě jsem nemohl žádné vhodné a ukryté místo dlouho najít. Až jsem na pokraji vyčerpání a ospalosti nakonec rozbil stan na prvním trochu rovném povrchu ve vysokém lese, jak se však později při podrobnější obhlídce ukázalo, právě na dohled od značené turistické stezky. Bylo prostě na stan vidět z cesty. Nevadilo mi to; tak už jsem se potřeboval na pár hodin natáhnout a prospat!

Když jsem si takto odpočinul, nechal jsem stan na místě a šel jsem pátrat dál po lepší skrýši. A skutečně jsem našel jednu skoro dokonalou ve smrkovém mlází! Skoro dokonalá skrýš. Měla jen jednu vadu: výsluní. Zpočátku to nevadilo, protože jsem od rána do večera chodil od jedné skály k druhé, denně zhruba deset, dvacet kilometrů v průměru. Byl jsem se podívat na rozkošný bývalý lovecký zámeček z osmnáctého století jménem Karlštejn, vylezl jsem na Malé (Rybenské) Perničky, vyšplhal jsem na Zkamenělý zámek, na Velké (Milovské) Perničky a zdolal jsem i vrchol Čtyř palic. Pokořil jsem konečně i dlouho mně odolávající Buchtův kopec, na němž jsem už také dlouho nebyl a kterýžto výstup jsem si naplánoval, zašel jsem dokonce i k Milovskému rybníku, abych se možná pokusil vykoupat, když začala vedra...

Ta vedra mi ovšem právě způsobila nepříjemný puchýř na malíčku levé nohy, čímž se staly další dlouhé túry po okolí bolestivými a vysilujícími. Ve stanu jsem si přes den také nemohl odpočinout a zahojit se, protože pro to nevýhodné umístění na výsluní se nedalo to nesnesitelné horko vydržet. Nakonec jsem se v úterý přesunul do Sádeckého polesí k Jezírku, kde jsem se také letos poprvé vykoupal. Hladina vody byla nízká, zato její teplota báječná! Rachtal jsem se ve vodě Jezírka nikým nerušen jako rozdováděné dítě. To jsem potřeboval.

Na Milovech se koupat nedalo; bylo tam sice nemnoho lidí, přesto i to málo mě odradilo od pokusů vklouznout před jejich zraky do chladivého rybníka. Všichni na mne koukali jako na vandráka; však jsem byl také celý v maskáčích, zarostlý vousem a mechem, pojídaje vlastní přinesenou chudou stravu a lokaje obyčejnou vodu donesenou z lesních potůčků, a vůbec jsem se tam mezi tou vší „hotelovou klientelou“ cítil jako nevítaný žebrák, odvržený a tiše trpěný jako ta Popelka na zámeckém bále.

Obešel jsem skoro celý břeh kolem dokola, ale nikde jsem nenašel zastrčený kout pro svou vlastní soukromou pláž. Ze zvířat tam žije pouze jeden pár kachen s osmi kachňátky a uprostřed rybníka ještě jeden párek potápek roháčů. Na potoce vytékajícím z Milovského rybníka jsem pak ještě spatřil pod vodopádem krásného konipasa horského, hodně plachého. Z rostlin mě neobyčejně upoutalo a nadchlo několik málo překrásných exemplářů kosatců sibiřských, které se krčily v malém množství téměř nezpozorovány u jednoho břehu. Zíral jsem uhranutě na tu nevídanou nádheru jejich orchidejím podobných a velkých lila květů. Něco takového bych tady věru nečekal.

kosatec sibiřský

Největším šokem uplynulého týdne byly ty nemožné davy lidáků všude po lese, hlavně v okolí skalních „atrakcí“, ale nejen tam, tlupy lidáků byly prostě všude. V neděli jsem přestal kolemjdoucí výletníky počítat asi u čísla čtyřicet. Byly jich stovky. A mně přitom stačí jeden, abych z toho byl otrávený. Někteří z lidáků byli potom naprosto odporní. Když desetičlenná rodinka lezla na Čtyři palice, jeden z nich raději zůstal dole, zapáliv si cigáro a čumě blbě do mobilu. Jiný lidák si fotil teleobjektivem údajně „vzácného motýla“, jak se vyjádřil, ačkoliv to byl zřejmě pouze „obyčejný“ okáč pýrový, prakticky jediný tamní motýlí druh, který se tam vyskytuje úplně běžně a ve velkém množství. Někteří lidé jsou jak retardovaní...

okáč pýrový

O cyklistech se raději nebudu ani zmiňovat, protože i jen pouhá vzpomínka na ně mě vydražďuje k nepříčetnosti, různé přespolní orientační běžce v zádech a otravné „ocásky“, jež jsem za sebou tahal častokrát notný kus cesty, si také radši nechci připomínat. Zkrátka jsem byl rád, že jsem se vrátil „domů“ do Sádeckého polesí, kde je to nakonec nejlepší. O všedním pracovním dni zde nepotkáte lidskou nohu a osamělé koupání je nedaleko. Prosím vás, vždyť ti otravní lidáci mě pronásledovali i se svými stejně otravnými čoklíky až k šestisetleté „zpívající“ Lukásově lípě v Telecím a vyzvídali, kamže mám namířeno! Jediné, co se mi líbilo, byly ty novodobé rekreační „hrady“ a letní sídla měšťanů všude kolem na stráních u lesů. Některé byly opravdu výstavní a nestačil jsem si pro sebe povídat, jak bych něco takového v mžiku bral.

Na svých potulkách jsem viděl i jiné krásné a nevšední obrázky, jako například na úpatí Buchtova kopce rozvernou kozu s kůzlaty, kobylu s hříbětem, jež si hrálo a dovádělo s německým ovčákem, nebo věci i jinak zajímavé, jako byl kříž pod stromem samotářem s medvědím reliéfem namísto obvyklého Krista. Možná označuje místo, kde zastřelili posledního medvěda na vysočině, jako je tomu u pomníku posledního zastřeleného vlka u Vlčího kamene.

pomník posledního zastřeleného vlka na vysočině

Za Sádkem v lese je však lépe, a koneckonců i ten obyčejný stan je lepší než drahá chata či chalupa, kvůli níž se člověk zadluží, platí za ni, nadře se na její výstavbě a pak si jí stejně užije jen v létě o víkendech nebo o dovolené. Já jsem svobodný; mohu se toulat kam libo jako stěhovavý pták, jako Wandervogel, a všude, kde najdu kousek místa na stan a klidné ústraní, tam všude může být můj domov.

K poslechu jsem si s sebou vzal disk výborné řecké kapely Septic Flesh. Vypálil jsem si ho z mp3 archívu tvrdé muziky, který provozuje jakýsi Rus. Ti Septic Flesh, hlavně jejich poslední dvě alba, jsou tedy objev! Druhá taková dobrá řecká skupina jsou také Rotting Christ. Že by Řekové v jedenadvacátém století opět jednou v dějinách začali udávat tempo nového kulturního rozkvětu?

Ke čtení jsem měl pak četbu z nejpříhodnějších: mé dílo Reinlebensborn. V těchto dnech znovunabyté svobody a za těchto okolností nemůže být příhodnější četby. Sádecké polesí se mi jeví být novým mým „čistým zdrojem žití“. Už to sem sice nemám dvacet minut jako prve, nýbrž dvě hodiny, ale je to domov. Ani houbaři mě tady vloni nenašli! Kdežto Já tu objevuji další a další divy, jako například další nové „sekvojovité“ modříny; na jednom z nich jsem dnes viděl dokonce černého čápa! A té ostatní zvěře všude kolem! A těch rozhledů panoramatických; však je to tu také nejvyšší kopec široko daleko! Jako na posvátné hoře, jako v příbytku bohů! Můžu být rád, kde jsem; kamkoli se dá odtud přece zajít jako ze základny. Na blízkém poli zřejmě zemědělci zasadili kukuřici, kolem bude spousta lesních jahod, malin a ostružin. Doma se teď zahojím, pohraju si s počítačem a podobně a až se udělá lepší počasí, můžu jít někam, kde je mi dobře. Času teď budu mít dost. Život Wandervogela začíná!

pátek, 29. května 43

Prší a je chladno. V noci, v zajímavém televizním dokumentu Až dojde ropa – drsné varování, se mimo jiné říkalo, že s ubývajícími zásobami ropy se brzo stane létání letadly luxusní záležitostí jen pro nejbohatší vrstvu společnosti. Jelikož Já k takové vyvolené elitě nepatřím a nikdy patřit nebudu, znovu tak vyvstala otázka mého možného budoucího přesídlení (nebo spíš útěku) do tropů. Pohybuje se to stále kolem jako strašidlo a nedá mi spát. Snad stávající ceny za létání ještě pár desetiletí vydrží. Jinak bylo docela potěšitelné slyšet o tom, jak – v souladu s olduvajskou teorií o zániku industriální civilizace – vyčerpání zdrojů ropy povede k úbytku obyvatelstva a k jednoduššímu životu. Pro ně to je „drsné varování“, pro mne důvod k naději. „Drsným varováním“ je mi jen to, že do tropů se pak budu muset přeplavit nejspíš na nějaké plachetnici s bandou pirátů.

Dnes jsem měl kupu pochůzek po městě: Nejprve jsem zašel na úřadovnu mafie, takzvané „zdravotní pojišťovny“, kde jsem si dojednal placení výpalného, pak jsem ještě naposledy zašel do fabriky pro zbytečnost jménem „zápočtový list“, a konečně jsem též navštívil městskou knihovnu, kde jsem si půjčil knihu, kterou si již dlouho dlužím – Schopenhauerovo hlavní dílo Svět jako vůle a představa (díl I.).

Je to sice zase špatný překlad toho nepoctivého blba Váni, jehož několik výpotků a vymyšleností již hyzdí mou soukromou knihovničku, ale budiž. Nekoupil jsem to, jen vypůjčil, takže se bude vidět. Jsem zvědav, jakými nesmysly mě zase jeho práce nakrkne.

Dále jsem zabavil do vlastního držení knížku Thema con variationi od jakéhosi Wolfganga Sachse, jemuž se, slovy záložkového profilu, celoživotní inspirací stala osobnost a dílo Johanna Sebastiana Bacha. Tuto knížku městská knihovna vyřadila a vystavila do regálu na chodbě volně k rozebrání, a tak jsem neváhal. Rád si ji přečtu, třebaže jejím stylem není literatura faktu, ani biografie, nýbrž pouze „žánrové obrázky“.

Bacha uznávám. Vážím si ho nejen pro umění komponovat skvělou hudbu, ale i pro jeho život, tolik nadšeně věnovaného muzice. V mládí byl krom toho též pěkný bouřlivák! J. S. Bach patří k těm slavným lidem, jejichž sláva se zrodila až „posthumně“, jak říká Nietzsche. Náleží tedy v podstatě k těm světovým géniům, kteří byli za svého života nedoceňováni a za to, že jsou dnes slavní, mohou vděčit jen někomu jinému, kdo je později objevil a vynesl na světlo (připomínám známou skutečnost, že Bach byl ve své době oceňován pouze jako schopný hráč, nikoli jako komponista).

Podobné, i když jiné, je to například s osobou a dílem takového Johanna Adolfa Hasse, jehož naprosto geniální dílo se mi vůbec ani nepodařilo sehnat, nehledě na to, že část jeho partitur byla zničena při válečném bombardování – jednou za Sedmileté války mezi Saskem a Pruskem, podruhé za druhé světové války při barbarském náletu na Drážďany.

Johann Adolf Hasse

pondělí, 1. června 43

Konec týdne byl údajně nejstudenějším víkendem za uplynulé dva měsíce. Je stále zataženo s přeháňkami. Zůstávám proto doma. Dnes jsem si však konečně po třech dnech ve vytopeném baráku vyšel do lesa na procházku.

Po festivalu Rockoupání zbylo z okolí koupaliště jen rozblácené oraniště a haldy pytlů s odpadky.

Nahoře v lese je nádherné ticho a zpěv ptáků. Čtu si Schopenhauera. Jeho Svět jako vůle a představa se mi zatím moc nelíbí. Je to rozvláčné, nudné a zbytečně složité, nesrozumitelné. Do výpisků jsem si zatím opsal jen několik vět, a to ještě z předmluvy, která se nese v uvolněnějším duchu. Samotný výklad filosofie Světa jako vůle a představy tehdy třicetiletého Arthura Schopenhauera je příliš akademický, špatný. Srovnám-li jeho styl například s Nietzschem, liší se oba přístupy jako nebe a dudy. I náš Stanislav Komárek, jejž jsem z filosofů četl naposledy, píše lépe. Dokonce i moje první filosofické dílko Poslední revoluce myslí, vymyšlené, promyšlené a sepsané v úderných stručných heslech, plných neskrývané misantropické nenávisti, vyjevené světu zhruba ve stejném věku, v jakém vydal mladý Schopenhauer své hlavní dílo, ve věku, kdy životní síla a genialita dosahují nejobecněji svého zenitu, byť ne zralosti, která se dostavuje až později, s lety – dokonce i toto mé rané nezralé dílko je lepší než tyto Schopenhauerovy akademické rozvláčnosti! Navíc v nich opakuje ustálený lidský omyl, nebo spíš pýchu, že člověk je po všech stránkách lepší a rozumnější než zvíře či ostatní příroda. Povedl se mu tak nechtíc přímý důkaz své vlastní filosofie slepé vůle, jež je poslušna tělu, které je za všech okolností sobecké a v jiných objektech nazírání či subjektech vnímání vidí jen svou vlastní představu, tedy v podstatě přelud. Upírá zvířatům schopnost plánovat, předvídat a uvažovat. Zastává dnes překonané názory, jako například, že zvíře nedokáže zhotovit nástroj, pochopit a naučit se význam znaků a řeči a že vnímá jen přítomný okamžik. Takové názory jsou mi, lidužel, jednoznačným projevem tuposti a odtrženosti od reality, to jest od přírody.

Takové nespravedlivé podceňování si příroda nezaslouží, jakož i člověk své vyvyšování se nad ni. Jen pohleďme tam vzadu u lesa za travnatou plání na tu dvojici pasoucích se srnek! Nikde nevidí ani necítí v blízkosti lidáka, tupého to nepřítele veškerenstva, a tak se v poklidu a beze strachu popásají ve vysoké travičce, která je může v případě potřeby dobře skrýt. Já v tom nevidím nižádný nerozumný projev, nic co by bylo jakkoli vůči takzvaným „výhradním dovednostem“ člověka v nejnepatrnější nevýhodě nebo dokonce na nižším stupni percepce. Já se chovám zrovna tak jako tato „nerozumná“ zvířata, a nemyslím si, že bych byl v něčem horší než člověk – spíš naopak. A tady ten srneček přímo přede mnou, který se rovněž nyní zvedá z vysokých travin a popochází dál, aby opět spokojeně ulehl – to že má být projevem nějakého podřadnějšího statutu, ve srovnání s člověkem? Vždyť lidé se projevují také takto, nezřídka však hůř, a co je nad to, to pyšné „navíc“, to je spíš choroba, a ne předmět okázalé pýchy! Už tahle moje kniha je v podstatě choroba – a ta Schopenhauerova ještě víc! Člověk – je choroba tohoto světa!

úterý, 2. června 43

Koupaliště je stále ještě zbavováno festivalového zařízení. Ti si dávají načas! Ráno jsem dokonce ještě potkal partičku hladových a podroušených návštěvníků. Samozřejmě žebrali a chtěli po mně pět korun. Také chtěli vědět kudy k Penny Marketu. Zdálo se, že mi nevěří, že nemám žádné peníze, ani to, že nevím, kde ten zpropadený obchodní dům stojí. To tedy narazili na toho pravého! Stejně bych jim nic nedal. Nejsem žádný filantrop.

Dnes jsem se šel podívat na nový soukromý rybník Ráj, nacházející se v lukách mezi Jelínkem a Korouhví. Musím uznat, že jsem stanul na místě překvapen nad tou oázou klidu. Zase jednou mi zřejmě nevyšla pesimistická předpověď, hlásající, že to tady dopadne jako na políčské Přehradě, která je zamořena lidáky. Zde není nikde nikdo. Kdyby bylo teplo, mohl bych se dokonce i vykoupat. Břehy pěkně za rok po výkopových pracích zarostly rozmanitým barevným kvítím. Je tu hezky. Na vodě plují kachny, lysky, poláci, jedna labuť, u břehu postává volavka a nad hladinou poletují rybáci. Nádhera. Co mě však naprosto „dostalo“, byl obrovský obytný přívěs, sloužící zde majiteli za víkendovou chatu. Obhlédl jsem ji celou dokola a nestačil jsem žasnout nad tím přepychovým obydlím, jež jsem viděl: dvě ložnice s širokými postelemi, zařízená kuchyň, obývací pokoj. Luxusní sídlo. Za pět let, kdy jsem nedaleko tábořil a byl vyštván hordami dobyvačných houbařů, kteří mě neustále rušili z klidu, to tu řádně zdivočelo, zarostlo „plevelnými“ břízkami, oživilo se zvířaty. K jedné srně jsem nečekaně přišel odzadu až na pětimetrovou vzdálenost. A to jsem byl oblečen dost nápadně do bíločerné vesty a šedých kalhot, takže jsem zdálky přímo „svítil“! Jakási hrabavá slepička – bezpochyby samička vzácného tetřívka obecného! – se pásla u okraje lesa a mnou se nedala vůbec vyrušovat, takže jsem ji mohl dlouho pozorovat a sdílet s ní stejný životní prostor. Kdybych byl někdy vyštván z mého letoviska za Sádkem, mohl bych se možná vrátit sem. Stýská se mi po životě v lese. Monzunové počasí už snad brzy přejde.

Skončil jsem vycházku opět na starém posedu, kde jsem pokračoval v četbě nudné Schopenhauerovy knihy Svět jako vůle a představa. Je to nudné, ale musím to přečíst – druhý díl taky. O mé knize kritikastři tvrdili, že se nedá jejích pět set stran učíst. Co by asi říkali o této Schopenhauerově knize, kdyby se autor vrátil na svět a jeho kniha vyšla v dnešní dyslektické době? Asi nic. Co to muselo být za dobu a za vzdělance, kteří takovou intelektuálně náročnou knihu nejen četli, nýbrž i uznali a ocenili jako inspirativní? Inteligenční kvocient opravdu asi celosvětově klesá. Já se u té knihy nudím, protože vím, o čem je a poněvadž je nudný i její literární styl, který je na mne příliš akademický a systematický. Nietzsche psal pro zasvěcence, jimž není třeba nic sáhodlouze vysvětlovat, aby jeho myšlenky pochopili. I když s Nietzschem v mnohém polemizuji, přesto je požitek jej číst už jen pro ten jeho vytříbený styl. To bych Schopenhauerovi vyčítal nejvíc – ten nudný styl. Jinak to musel být zajisté nesmírně vzdělaný a inteligentní člověk, i když se často v některých jednotlivostech mýlí. Ale to Já možná taky, jako každý. Všichni jsme koneckonců utvářeni ze stejné pralátky, oživeni universální vůlí a podléhající svým vlastním představám.

Přibližuje se k posedu, spatřila mě srna a jala se hlasitě a dlouho na celý les bekat. Dělal jsem na ni „pšt“, ale nenechala toho. Důvodem toho rámusu byla určitě přítomnost jejího mláděte, jež zanechala v trávě mezi stromy kousek od posedu. Že tam to srnčátko vskutku je, jsem zjistil teprve až se samo zvedlo a odběhlo dál do lesa.

Na sluníčku bylo dnes hezky, ale při sezení na posedu, ve stínu, jsem prochladl. Už by mohlo být tepleji.

středa, 3. června 43

Ráno v devět hodin jsem se vypravil na celodenní potulku po okolí Korouhve. Vrátil jsem se večer v šest. Svítilo sluníčko, vzal jsem si tedy kšilt proti slunci. Také pro jistotu mikinu s kapucí, kdyby se ochladilo. Nakonec jsem potřeboval víc tu kapuci než ten kšilt. Foukal ostrý, silný, studený vítr. Letos bude asi studené léto.

U koupaliště už konečně odmontovali a odstranili tu drátěnou klec, v níž drželi zavřené návštěvníky Rockoupání. Svět stále miluje klece a lidi do nich sami lezou a ještě za to platí.

Nejdřív jsem se musel vyhnout jedné ženské se zle vyhlížejícím psem, jenž ji hlídal, když cosi sbírala pod stromy do košíku. Zřejmě houby. Takže už to asi začalo.

Prošel jsem kolem rybníku Ráj. Majitel tam včera mezitím instaloval ještě kadibudku, nebo co jsem to tam zdálky viděl. Černý čáp v tom vichru právě přistával ke břehu, jímž se pak jako správný brodivý pták brodil. Přistával pomalu, s potížemi v silném protivětru.

Vešel jsem do vesnice a chvilku pozoroval tamní ovečky. Vstoupil jsem pak na hřbitov u kostela, kde leží pochováni mí předkové. Postál jsem u hrobů. Hřbitov zel liduprázdnotou, nikdo mě nerušil v rozjímání. Na jednom náhrobku je vytesán nápis: „PO TĚŽKÉ PRÁCI VĚČNÝ KLID“. Takový epitaf bych si Já nepřál, nechci se udřít k smrti.

Dědovo stavení je stále stejné, jen mám trochu obavy, aby je nový vlastník nezhyzdil nějakou šílenou kamennou stavbou; venku za plotem se totiž válí hromada přichystaného stavebního kamení.

Ach, dědovo stavení: mohl to být můj domov a tato tichá víska mohla být mým bydlištěm, kdyby se věci ubíraly jiným směrem. Co by mi tu chybělo!

Stoupám nahoru do stráně. Je neposekaná, hotová džungle. Sedadlo lavičky nahoře na vrcholu prudkého svahu je vyměněné; nyní jej nově tvoří tři sroubené březové klády. Lavička je teď o trochu nižší a lépe se na ní sedí. Tady jsem se nasnídal a přečetl pár stránek ze Schopenhauerova Světa jako vůle a představy. Ta kniha není jen nudně napsaná, ale je i hloupá. Není mi nikterak líto, že to už musím takto bez obalu napsat, a pochybuji i o rozumu těch, kdož se touto knihou nechali unést k obdivu. Nicméně i tak v ní nacházím některé myšlenky, k nimž jsem dospěl také, a to nezávisle a samostatnou úvahou, a jež jsem též sepsal, jenže lépe, stručněji a jasněji. Je možné, že bych byl lepší myslitel a spisovatel než slavný Arthur Schopenhauer? Skoro to tak už vypadá.

No nic, jdu dál, sedět se v tom chladu a větru nedá moc dlouho. Málem jsem pak šlápl do tratoliště zkrvavených cárů zbytků zajíce. Mrtvola je čerstvá, rozpáraná, s vyhřezlými vnitřnostmi, s odhaleným hrudníkem a ohryzanými kostmi. Makabrózní nález. Máma by řekla „fuj!“, jako tuhle, když jsem se díval na film o masožravcích, v němž právě lasice porcovala králíka. Máma na takové scény říká „fuj!“, ale sama, když nastane neděle, natlouká řízky tak surově, že krev stříká po stěnách a hrnky nadskakují na policích. A ještě k tomu to pak sežere – to, čemu říká ve filmu „fuj!“. Vidíš, Schopenhauere? Není lepší než to „bestiální“ zvíře, ale povyšuje se nad ně. Taková je síla lidského sebeklamu, že zabití zvířete nenazývají vraždou a masožravost nejmenují kanibalismem. Sami sebe jaksi morálně vyřazují z přírodních procesů, jako by se jich netýkaly a jako kdyby na nich sami neměli krvavý podíl. U zvířat říkají „fuj!“, u sebe „mňam!“ Ačkoli mají rozum a mají vědění, jak maso vzniká, to jest vraždou, přece neohrnují nad flákotou nos a chutná jim. Rozum a vědění tedy lidi nedělají o nic lepšími než je jimi opovrhovaná „krvelačná zvěř“ – spíš horšími. Není totiž nestvůrnější zrůdy než vrah s rozumovým odůvodněním.

Konám okruh. Vstupuji nejdřív do lesa za Korouhví, kde nezapomínám navštívit malou skalku, potom starodávnou studánku, obloženou čedičovými kvádry. Stále z ní prýští čistá voda, není ji potřeba nijak čistit, je nezničitelná. Jen lidé už na ni dávno zapomněli, zradivše původní staroslovanskou víru v kouzelnou moc pramenů. Násilné pokřesťanšťování (či rekatolizace) má v Čechách dlouhou a nechutnou historii. Proběhlo nejméně hned třikrát: poprvé v raném středověku (potlačením pohanství), podruhé po husitských válkách, potřetí po bitvě na Bílé hoře. Není divu, že je zde tolik ateistů, komunistů a vulgárních materialistů. Avšak na původní pohanství si nikdo nevzpomene a je neoživí. Máme jiné starosti a nevíme, co to znamená uctívat přírodu, i když hrozba křižáckých tažení pominula. Svatá říše římská je mrtva, ať žije Evropská Unie, že jo, hovada! Všude na svých toulkách míjím němé svědky pomýlené minulosti. Všude se tyčí, jakoby pro výstrahu, popravčí kříže. „Na kolena, neznabozi! Ježíš zemřel za vaše hříchy! Svoboda je otroctví, příroda je krutá, zvíře v nás je zlé! Čiňte pokání!“

Došel jsem na louku mezi lesy. Lehl jsem si do trávy a znovu jsem se ponořil do četby. Kniha začíná být trochu zajímavější, ale stále staví člověka na vrchol pomyslné, ve skutečnosti však nesmyslné pyramidy tvorstva. Nejvýš ale stojí ti, kteří se od přírody neodlučují! Kdežto člověk... Člověk má generaci od generace stále méně co společného s přírodou. Dávno už do ní nepatří, je pouze jejím škůdcem. V tomto smyslu je každá mládež zkažená, každá nová generace lidí zkaženější než předešlá. Rozum to nemá, ta mrdež rozmrdaná! Rozum je také potřeba rozvíjet, jistě. Ale Já bych hlavně rozvíjel a trénoval schopnost žít a přežít jen v rámci takzvané „holé existence“, jako zvíře, jež má přece také svůj rozum, a přesto se dokáže vyrovnat se všemi životními nástrahami, aniž by tím zároveň oslabovalo své tělo i svého ducha a činilo generaci od generace svůj rod změkčilejším, choulostivějším a tím tudíž také zkaženějším a zvrácenějším. Takový živočich nepatří na žádný vrchol ničeho, leda na vrchol hnusu z rozpadajícího se shnilého smyslu své existence. Jaký má člověk vlastně ještě dnes smysl? Jeho čas skončil. Jeho existence na této planetě, v potu tváře vydřená a za nesmírných obětí, znamená jen lopotu a ničení přírodních zdrojů. Kvalitou života jej předčí každé „nerozumné“ zvíře, rostlina či kámen. Schopenhauer dokonce naznačuje, že příroda má účel a tím konečným účelem že má být člověk! To už není jen nuda, omyl nebo hloupost: to je tragikomedie, absurdita! Schopenhauer se musel zbláznit. Až sem dospěl tedy lidský rozum: k naprostému pomatení smyslů.

Líbí se mi procházet romantickým údolím potoka až k Sedlištím. Tam se obracím a kráčím zpět. Došel jsem daleko. Já i lidstvo. Lidstvo na pokraj propasti dějin, Já k rybníčku kousek od bývalého tábora, jehož jsem se před dvěma roky vzdal ve prospěch hadů. Tady obědvám a na blízkém posedu pokračuji v další četbě této kontroverzní knihy. Kroutím nad tím hlavou, co všechno se z ní nedozvídám, ale zároveň jsem zvědavý, co bude dál. Druhý díl si rozhodně musím přečíst také.

Pak scházím dolů do Korouhve a mířím kolem zemědělských budov k Políčkům. Nedávno vyhořelý seník je zbořeništěm. Na spáleništi posedávají jen divoké hrdličky. Na lukách se pasou a polehávají krávy. I ony mají lepší život než lidé, třebaže jejich osud v područí člověka není záviděníhodný.

Obcházím osadu Jelínek a pod ní usedám na další lavičku. Soukám si do mysli další řádky Světa jako vůle a představy. Je to náročná četba, vyžadující plnou soustředěnost. V liduprázdné přírodě, za zpěvu ptáků, to potřebné soustředění nacházím lehce, a i tak náročná četba se v ní rázem stává lehkou a srozumitelnější.

Do Políček vcházím zahrádkářskou kolonií, kde jsem kdysi míval svoji „poustevnu“. I dnes je tu výjimečně celkem klid a ticho, jen od stadionu se ozývá idiotský řev fotbalistů.

pátek, 5. června 43

Světový den životního prostředí jsem oslavil odnesením jedné plastové flašky z lesa. Nechal ji tam nějaký dřevák. Obvyklou blbou kupku z chvojí jako vždy s pečlivostí pedanta vyrobil, blbec jeden, ale pak do ní vstrčil vypitou lahev od vody a myslel si, že tím je uklizena, příroda nezhyzděna a nikdo tu flašku neuvidí. Mně tedy padla do oka jako řezavá tříska hned! Však říkám pořád, že největšími škůdci a hanobiteli přírody jsou nejvíc ti, kteří by ji měli chránit, už z funkce svého povolání (viz mé misantropicko-ekologické dílo Reinlebensborn, čtvrtek, 3. května 41). To ocelové lano, které nechali dřeváci pohozené pod křížem, tam snad bude taky ještě za tisíc let, až tudy budu procházet.

Dnes jsem se procházel jen po Šibeníku. Je chladno. Na posedu pokračuji v četbě Schopenhauera. Počínaje třetí knihou, stává se studium příjemnějším a zajímavějším. Už to není taková nuda. Například úvahy nad příbuzností geniality a šílenství, nebo o umění a přírodě, se mi líbily. Pilně si zapisuji výpisky do počítače.

Schopenhauer také v podstatě zpopularizoval v Evropě starověkou východní nauku, hinduismus, jehož posvátným jazykem se stal sanskrt. Podivuhodně blízce zní s češtinou jedna sánskrtská formule, zvaná Mahávákja, to jest „velké slovo“. To slovo, ta Mahávákja, zní „Tat tvam asi“ a znamená „Toto (živoucí) jsi ty“. Ta podivuhodná příbuznost (je to koneckonců řeč z naší indoevropské jazykové rodiny) vyjde najevo hned, jakmile jen trochu jinak ohneme ta slova nebo je zaměníme za jejich synonyma. Tak slovo „mahá“ (česky velký) můžeme zaměnit za synonymum „mohutný“ a slovo „vákja“ trochu ohnout a upravit a máme české slovo „věta“. Mahávákja tudíž může být přeloženo i jako „mohutná věta“. Ta věta zní „Tat tvam asi“ a zde opět stačí jednotlivá slova trochu pozměnit, čímž z nich dostaneme srozumitelně české „Toť ty jsi“! Tím je mi teď ovšem také nad slunce jasné, kde sebral Kipling to své „Jsme jedné krve, ty i já.“ Samozřejmě v Indii. Také Védy jsou pro Čecha nepochybně Vědami a tak dále. Podobností sanskrtu s češtinou je mnoho.

Řádně jsem dnes vymrznul. Na posedu jsem se začetl do knížky, přestal jsem vnímat okolní studený vzduch i své podchlazené tělo, a pak už jsem se nezahřál, když jsem přišel znovu k sobě. Přesto jsem si ještě důkladně prohlédl rostlinstvo a živočišstvo, jež osídlilo novou výspu na vrcholu sjezdovky, navýšené po putinovském nezpůsobu. Hýří to tu životem. Ačkoliv letos nejsou zatím žádné tropy, urodilo se hodně baboček bodlákových, kopretin, kostivalů, vrbovek a mnoho a mnoho dalších. Les je přitom naprosto liduprázdný. Bude hodně lesních jahod. Odporné šprcky ze světlinky pomalu pohlcuje milosrdná příroda. Bývalá lidská peleš tak nyní opět slouží za pelíšek dvěma zajícům. Byla to dobrá procházka, ale po víkendu už musím jít konečně zase na několik dní a nocí pod stan do Sádeckého polesí, i kdyby hlásili potopu světa! Tím ostatně spíš.

neděle, 7. června 43

Zdá se, že studené monzunové počasí ustává. Je načase, neboť už musím vypadnout ven, nebo se zblázním. Táta se baví chytáním a zabíjením much – v podstatě jejich mučením, protože je hází živé do záchodové mísy, kde sebou zmítají v močové vodě, dokud se nevyčerpají a neutonou –, máma pak se vyžívá v jiném druhu mučení: v trýznivých, dlouhých, nudných monolozích a bludech, v nichž shledává zalíbení pouze ona, a pouze ona se také s potěchou poslouchá. Není nic otravnějšího než sledovat ty dva při nejvlastnější humánní činnosti, která charakterizuje lidstvo jako špatnou hudbu její falešnost. Ostatně, když už jsme u té hudby, Schopenhauer ji dost správně vykládá teoreticky, z filosofického hlediska, a rozebírá ji jako nevědomý projev podstaty světa. Za základní bas světa jako hudby považuje neživou hmotu, za melodii pak rostlinstvo a zvířectvo, včetně člověka. Falešné tóny a disonance všeho druhu jsou mu reprezentovány monstrózními hybridy napůl člověka a napůl zvířete. S tím jediným Já nesouhlasím. Myslím, že tím jediným, co kazí hudbu světa, je falešná disonance ztělesněná právě a jen člověkem. Všechny ostatní přírodniny, vyjma člověka, jsou v plném souladu, i když ve věčném boji a sváru. Jen člověk nesouladně neumí žít v harmonii s ostatním tvorstvem (například s mouchami, že, tati!), jež jej nijak neohrožuje, a sváří se a bojuje se vším – i sám se sebou a mezi sebou, což je vlastně jedno a totéž. Jen člověk zabíjí a ničí na potkání vše živé, co se ke své smůle vyskytne v jeho blízkosti, a to zcela systematicky a automaticky. Ani šelmy, ani hravá mláďata šelem, jež běžně nenechají nic živého na pokoji, si nevšímají takových bezvýznamných tvorečků, jako je hmyz či malí ptáci, za jejichž maličkými, pro nasycení nevhodnými tělíčky, nemá smysl ani význam se honit jako za kořistí. To dělá jedině člověk – zase jedna negativní přírodní výjimka, v podstatě zvrhlost nesouměřitelného formátu. „Žít a nechat žít“, nebo hinduistické „Toto jsi ty“, nezná.

pondělí 8. června – pátek 12. června 43

Prázdninový pobyt na „opuštěném ostrově“ za Sádkem.

Vyrazil jsem brzy, o pěti hodinách. Příště však půjdu buď ještě dřív, nebo o něco později, protože po páté už bylo všude plno lidí: blbí pejskaři už se procházeli se svými otravnými mazlíky a ostatní otrocká verbež chodila do práce. Jednoho blba jsem dokonce potkal i na Šibeníku, jak si vykračoval směrem k muniční fabrice v Bořinách. Hrůza. Horror non vacui.

Cestou drobně poprchávalo a bylo chladno, až jsem se ten den podruhé zhrozil, cože za vědecky přesnou „předpověď“ počasí to zase meteorologové vydedukovali. Moc jsem se nemýlil, neboť jak se v dalších dnech ukázalo, celé to věštění z družicových snímků a počítačových modelů opět zklamalo, a to hned za tři dni.

Nicméně v pondělí se ještě udělalo nakonec hezky, takže večer jsem si užil krásnou procházku v pustém lese.

Všechno vypadalo dobře i následujícího dne, v úterý. Počasí bylo nádherné a teplé. Sbalil jsem si do batohu jídlo a vodu, knížku na čtení a jeden díl šatstva pro jistotu, a šel jsem. Překročil jsem vísku Telecí a zamířil neomylně nahoru k samotě Maděra a dál do těch krásných a rozlehlých lesů u Krásného. Prohlédl jsem si dosud prázdný skautský tábor u Maděry. Mají to tam pěkně zařízené: rybníček ke koupání, studánka, jedna chata, jedna chalupa, polní kuchyně, dva vigvamy, malý přístřešek zrobený z proutí a stanové celty, ohniště, indiánské totemy..., a ovšem nezbytné dřevěné latríny. Bral bych to, kdyby to celé mohlo patřit jenom mně. Ale Já bych toho bral... Třeba i to bydlení zde na samotě u lesa. V okolí jsou minimálně čtyři další úplně osamoceně stojící obytná stavení, jedno lepší než druhé – a ta poloha! To by bylo něco pro mne! Škoda, že nic takového nemám a ani zřejmě nikdy mít nebudu. Však co: musím podle Schopenhauera vzít zavděk tím, co mám a nedělat si klamné naděje z nereálných přání, jež se rozplynou jako sen a po jejichž horkotěžkém dosažení se objeví v mysli další, ještě těžší a nereálnější. Ono mít stan nad hlavou, nebýt upoután k žádné ubíjející práci jako mezek a mít volnost ke svobodným potulkám po kraji také není k zahození. V podstatě jsem boháč.

Procházel jsem se liduprázdným lesem za Krásným tak dlouho, až mě rozbolely nohy a hlava se mi točila ze vší té nádhery. Malátně jsem zabočil z lesnického průseku k travnaté světlince, kam se opíralo slunce. Měl jsem štěstí: dostal jsem se tím odbočením právě na vrchol jakéhosi kamenitého ostrohu, jenž se vypínal vysoko nad údolím s vesničkou Krásné, hodné toho jména. Odsud je krásný výhled do širého kraje a navíc se dole přímo pode mnou pásl v trávě srnec, aniž by mne viděl. Lehl jsem si zmámeně do vysoké prosluněné trávy, zul boty, sundal ponožky a pojedl chléb s brokolicovou pomazánkou. Pohoda. Pak jsem si otevřel Svět jako vůli a představu a dlouho jsem si v něm četl. Počínaje § 57. a dál až téměř do konce poslední čtvrté knihy se věru Schopenhauer „rozjel“. Tady jej zase poznávám; tato část se mu opravdu povedla. Ve své době to musela být bomba; tolik beznadějného pesimismu! Myslím, že do té doby se takhle nikdo neopovážil filosofovat. V Schopenhauerově díle nyní také jasně poznávám, koho všeho ovlivnil: Nietzsche, Darwin, Marx, možná i Malthus, Klíma, celá umělecká dekadence, Čechov, L. N. Tolstoj a jiní Rusové, Maupassant, Poe, Wagner, Hitler („Vedu bez všech ohledů vyhlazovací válku proti Kantovým chybám a omylům“, vece Schopenhauer)..., v novější době pak onen nepřeberný přehršel rockových, zvláště metalových kapel; mezi mnoha a mnoha jinými bych uvedl alespoň jeden příklad: geniální album norské Tristanie „Beyond The Veil“ čili „Za závojem“ (zřejmě je míněn závoj Májin z hinduistické mytologie). Zjevný a největší vliv měl samozřejmě na Nietzscheho, na svého mladistvého obdivovatele; takže například jeho Mimo dobro a zlo, jeho Genealogie morálky, Ranní červánky, Vůle k moci a další Nietzscheovy spisy nesou patrný vliv tohoto skvělého pesimisty. No a raná práce „Zrození tragédie“, i když se Nietzschemu moc nepovedla, je potom už zcela pod Schopenhauerovým vlivem.

Podobnost Schopenhauera s Nietzschem spatřuji hlavně v tom, že oba byli pesimisté a idealisté, jen s tím rozdílem, který vposledku i utvářel jejich rozdílnou filosofii, že Schopenhauer byl celý život bohatý, zdravý a plný sil, jen snad trochu znuděný, zatímco Nietzscheho celý život sužovala nemoc a bolest. Jeden se zhlédl v popírání života u svatých mužů a poustevníků, druhý naopak v bezpodmínečném přitakání životu, i se všemi jeho bolestmi a strastmi. Oba však vyšli ze stejného bodu, takříkajíc. Inu, zajímavé čtení. Mé výpisky z této knihy asi vydají za hodně stránek. Ten 57. paragraf si nejspíš budu muset opsat celý, jinak to nevidím! A druhý díl chci taky číst, to už vím od začátku.

Kniha má na mne také mimořádný vliv. Nebo ani ne přímo vliv, jako spíš mi dává podněty. Například se znovu zajímám o „nejmoudřejší ze všech mytologií – hinduistickou“, jak se o ní vyjadřuje Schopenhauer. Sice jsem ji už jednou kdysi odvrhl jako hlásnou troubu parchantismu-humanismu, názor, jehož jsem se nevzdal a na němž trvám, ale i tak... Tyto starověké mytologie mě přitahují, zvlášť ta indická. Mám v ní ostatně dost velké mezery ve znalostech. A ti všichni svatí, moudří poustevníci a nazí vandráci, kteří by mouše neublížili... – rozhodně i Já mám s nimi cosi společného, že? Jen se nehodlám zbavovat utrpení, jež neodmyslitelně vyplývá ze samé podstaty života, tím, že bych si ukládal další nesmyslná pokání a stranil se slastí, jež život přináší. Ne, obojí musí být v rovnováze! To ostatně zjistil i sám pozdější Buddha, když se probudil ze sna, v němž málem zemřel hlady a podvýživou. Zase jsem chytřejší.

Na konci § 62. má Schopenhauer takovou úvahu, která není ani trochu jasnovidná, přesto velice inspirativní:

Ve státě jsme poznali prostředek, pomocí něhož se rozumem vyzbrojený egoismus snaží vyhnout jeho špatným důsledkům a nyní každý požaduje blaho všech, protože je v tom i jeho blaho vlastní. Pokud by stát dosáhl tohoto účelu dokonale, pak by se do jisté míry mohl odstraněním všech druhů zla přiblížit stavu země blahobytu, jelikož si umí prostřednictvím spojených lidských sil stále více podrobovat i ostatní přírodu. Ještě vždy však zůstává od tohoto cíle velmi daleko vzdálen; zčásti se také objevují nesčetná nová zla, bytostná životu, která kdyby odstranil, nakonec by každého zasáhla nuda, jako před utrpením; zčásti stát nikdy nevyřeší spory mezi individui, neboť člověk, je-li sankcionován ve velkém, škádlí se v malém; a konečně Eris, šťastně vyhnaná z vnitřku, se nakonec obrací k vnějšku: jako spor mezi individui spojenými určitým státním zřízením vystupuje opět vnějškově jako válka mezi národy a požaduje ve velkém a jedním rázem krvavou oběť za nahromaděnou vinu, které se člověk chytře vyhnul v jednotlivém. Dokonce i kdyby toto všechno bylo konečně překonáno moudrostí tisíciletí, pak by nakonec výsledkem bylo skutečné přelidnění celé planety, jehož strašné zlo se nyní zpřítomňuje jen ve smělé fantazii.1

K tomu bych Já jen doplnil, jakkoli se to „strašné zlo přelidnění celé planety“ více než zpřítomnilo za nynějších časů, ba již dávno předtím, že směr má tato úvaha zcela správný. Je tomu skutečně tak. To vidíme na stavu populací všech nejmírumilovnějších, nejmírnějších a nejtolerantnějších národů a náboženství. Všechny tyto populace jsou nadměrně přelidněny. To je případ Indie, Číny, Japonska, mnoha dalších buddhistických zemí či islámských teokracií. U nás už chválabohu křesťanská církev ztratila rozhodující vliv na nesamostatně uvažující hlupáky, takže naše západní civilizace bohudíky stárne a vymírá. Jen škodlivému vlivu, jenž má u nás stále doznívající setrvačnost milionů přebytečných lidáků a nezadržovaná imigrační politika krátkozrakých ekonomů (již ne národohospodářů), nutno přičíst, že je v Evropě pořád ještě tak přelidněno. Ale půjde-li vše takto s námi dál, jednou se naše ultramoderní misantropická společnost 21. století ozdraví. Zase mám pravdu Já, jak je vidno. Jen v nenávisti je záchrana světa, ne v lásce. Podívejte se, kam láska všech ke všem vede! K tomuto:

A k čemu je potom taková moudrost, láska a tolerance, jejíž výsledek je stejný jako u hlouposti, nevzdělanosti a krátkozrakosti? Taková „moudrost“ je stejná jako hloupost. Mít „děťátko“ už dávno není žádné štěstí. Je to dokonce sobecká bezohlednost. My moudří a vzdělaní misantropové víme, že to znamená být chudý, utrápený a mít na krku ženu, válku, teror šílenců a za zády byrokrata a nepřejícného souseda, který by vás klidně zabil pro laťku z plotu, kdyby to bylo povoleno. –

Když jsem se vracel znovu přes Maděru a její skautský tábor, neodolal jsem a po vyzkoušení latríny jsem se smočil v jejich rybníčku. Smočení to bylo příjemné, ale voda byla hodně studená; téměř vzápětí jsem z vody rychle vylezl. Také jsem měl strach, aby mě tam někdo nenačapal, natož s trenýrkami dole. Řekl jsem si, že se raději vykoupám v Jezírku, ale ani k tomu už nedošlo. Přiblížila se totiž bouřka, takže jsem před ní musel spěchat a sotva jsem dorazil do mého ležení, spustil se liják. Toho dne jsem si pouze stihnul dojít večer pro vodu. Na hladině Jezírka jsem našel jakýsi vor, připevněný k oběma břehům špagátem. K jakému účelu tato potrhlost slouží, to nevykoumám, ani kdybych se zbláznil, protože k tomu mi chybí příslušný poznávací aparát: zvrácený lidský rozum, který tu pitomost vymyslel a zrealizoval. Schopenhauer se mýlí, když zarputile tvrdí, že člověk má v přírodě nejdokonalejší poznávací aparát – rozum (on tomu ovšem říká jinak, doslova „nejvyšší stupeň objektivace vůle“). Není to pravda. Jeho rozum je prostě šílený. Také jím a pro něj trpí víc než zvíře; v tom se Schopenhauerem souhlasím. Ale není to žádná výsada géniů s velkým, blbým a naprosto psychopatickým mozkem. Navíc je většina lidáků nenapravitelných hlupáků, jež předčí každé zvíře v lese s normálním mozkem v hlavě.

Příští den ve středu zábavní meteorologie zklamala stejně jako každý jiný blbý horoskop v novinách, nebo jiné takové směšné předpovídání budoucnosti, a dalo se do deště. Lilo pořád a pořád. Ven ze stanu jsem vycházel jen na krátké pochůzky po lese nebo k potůčku pro vodu. Stále však bylo ještě poměrně teplo. Abych si neurousal nohavice, chodil jsem si jen tak v trenýrkách. Opravdu jako na pustém ostrově. Také jsem ochutnal první letošní jahůdky. Déšť mi kupodivu ani moc nevadil. Hlavní věcí je, že jsem mohl vypadnout na pár dní z baráku koncentráčnického, že mám klid na čtení a přemýšlení, a že se konečně dosyta vyspím, což v lágru nejde. Když utichnou všichni ti čokli tam a bouchání do zdí ustane, spustí zase s brekem parchant dole. Nejdřív bylo slyšet, jak tam mrdají, teď tam řve harant. To jsou ty následky. Nevím, na co to všechno je: sex, dětičky, rodinka... A pak, i když jsem ve stanu, pořád jsem v podstatě venku a mohu se projít po lese, což ve městě dost dobře také nejde; vidím se s divokými zvířaty, poslouchám zpěv ptáků.2

Ve čtvrtek se v noci vyjasnilo, takže jsem se těšil na koupání a slunění, ale byl to klam. Ve dne zase pršelo, navíc se i citelně ochladilo. Aby toho nebylo málo, přirazili ke břehům mého ostrova kanibalové a řezali tu stromy. Zbyly po nich mrtvé kmeny a pařezy a také rozbahněné brázdy. To je také jeden z projevů jejich zkaženého rozumu, podle Schopenhauera „nejdokonalejšího poznávacího aparátu v přírodě“. Zvíře by takové oraniště po sobě nezanechalo, třeba bobr. Nejdokonalejší poznávací aparát v přírodě by alespoň počkal, až půda trochu vyschne, a teprve pak by na ni vjel s tankem.

Poslední den v pátek stále prší a zima je taková, že v poledne jdu na procházku v zimním kabátu a v rukavicích. Kdybych měl s sebou kulicha, nasadil bych si i ten, jaká byla zima. Nevýslovná zima! Letos bude opravdu asi studený rok a studené léto! Dnes v pátek už jsem také viděl další pohromu na mou hlavu: dvojici houbařů, kteří táhli ke mně nahoru k lesu i s nezbytným čoklem u hnát, vedouce se za ručičky jako Jeníček s Mařenkou. Ti museli hnát zpátky, když se zanedlouho potom zase přihnal lijavec! Já jsem byl vyzbrojen deštníkem, nalézal jsem se pod ochranou stromů, a stejně jsem byl mokrý jako myš. Měl jsem toho dost. Stan promočený tak, že prosakoval, spací pytel vlhký, a bez možnosti být venku a hřát se na sluníčku to je nuda na zabití. Ještě k tomu jsem došel k nudnému závěrečnému Schopenhauerovu dodatku Kritika Kantovy filosofie. Nejprve ji jako naivní žáček vychválí až do nebes, a vzápětí na ní nenechá nit suchou (příhodné přirovnání pro tohle zkurvené počasí!). Ale jakým způsobem ji kritizuje! No, to je ještě větší nuda než první dvě knihy Světa jako vůle a představy! Slovíčkaření, nesrozumitelnost, nezáživnost, šeď a nezajímavost. Tak když na Kantovi nachází tolik chyb, proč jej vůbec tak pečlivě a dopodrobna rozebírá? Kant sám, kdyby byl natolik poctivý, by mu jistě po pravdě odpověděl, že to napsal jen tak z čiré nadutosti a ješitnosti a kvůli penězům, a že počítal s tím, že to stejně nikdo nebude tak pozorně číst, nepochopí to a hlupáci to budou obdivovat právě proto, že tomu nerozumí. A hloupoučký naivní žáček Arthurek Schopenhauerů mu sedne na lep a rozebírá ty kantovské nesmysly a výplody chorého mozku jako kdovíco významutvorného! No, není to sranda s těmi lidičkami? Opravdu comoedia mundi, jen co je pravda! Já to sice taky čtu, ale jen pro pobavení, pro zajímavost; vážně ty třesky plesky snad může brát jen nějaký knihomol, naprosto odtržený od přírody, jenž se zamotal do vlastních kliček vlastního chorého mozku a nemůže ven. Komenský napsal Labyrint světa a ráj srdce – stejným stylem, ba ještě horším, plným scholastiky a „Boha“ –, ale co takhle, pánové „učenci“, Labyrint vlastní mysli a ráj přírody! To by byl titul, to by byla kniha všech knih! Jen nevím, kdo z vás potrhlíků by ji dokázal jasně a zřetelně napsat.

Ve čtyři hodiny jsem snědl poslední tofu. Tou dobou zase lilo. Jen co se rozsvítilo na chvíli sluníčko, sbalil jsem mokrý stan a mokré všecko a seběhl jsem honem dolů k vesnici. Zase se zatáhlo a začalo lít. Schoval jsem se v polozbořené stodole se zachovalou fortelní střechou, kde jsem přečkal do dalšího „oka hurikánu“. Obloha se vyjasnila a vyčistila od obzoru k obzoru. Cítil jsem, že mám času dost; že mě nehoní žádný nečas.

V Sádku se něco děje v nefunkčním hotelu Lidmilův mlýn. Že by jej chtěl někdo obnovit? O kousek dál se za ohradou zemědělského družstva z pohledu na mou osobu, obtíženou plnou polní, plaší koně. Tady je vidím poprvé. Že by patřili majiteli toho Mlýna?

Pod Jelínkem jsem na moment spatřil ve vysoké trávě plížit se malou lištičku. Vycházela z pohádkového skalnatého lesa, kde jsem jednou viděl její noru. Lišky jsou podle průzkumu nejoblíbenějším zvířetem Británie. Loví je, střílí po nich, stahují je z kůže, cvičí na nich psy, milují je a nenávidí. Já je jednoznačně miluji. Nechápu, že může být někdo tak zhovadilý, jako naši bouchalové, že jim usiluje o život. Schopenhauer říká, že pokud člověk netrpí víc, než by trpělo zvíře, kdyby je nezabil, zabíjet nemá. Neškodná zvířata tedy nezabíjíme. Zabít můžeme třeba hmyz, který nás bodá. Hinduisté nečiní ani to. I to je mi na hinduismu blízké a tudíž i sympatické. Oni říkají, že vrah, jednou, po reinkarnaci, si bude muset protrpět stejnou násilnou smrt. Tomu Já nevěřím. Na světě taková osudová spravedlnost neexistuje. Přesto se chovám, naprosto samovolně, jako by to tak bylo. Asi bych měl napsat novou zvířecí filosofii. -

A na závěr jsem na Šibeníku potkal dva koně s dvěma lidáckými břemeny na hřbetech. Seděly na nich takové dvě malé holky, nebo co to bylo. Jich jsem si nevšímal. Chtěly po mně jen, abych jim podal upadlý bičík, což jsem udělal, ale oči jsem měl jen pro ty dva koníčky. Byli krásní a s chřoupáním se pustili do svěžích bylinek u cesty. Byla to sranda. Chtěje si prodloužit setrvání s nimi, s koňmi, o trochu déle, dal jsem se jakoby do řeči s těmi holkami. Byly z Políček, jinak mě nezajímaly. Koně mě však nadchli. Úplně jsem díky nim ztratil svou vrozenou plachost a nedůvěru k lidákům. Nepoznával jsem se, jak jsem ožil a jak jsem se celý najednou rozzářil štěstím – jako přede dvěma roky, ve čtvrtek, 10. května 41 (Reinlebensborn)! Se zvířaty jsem šťastný, s lidáky ne. Úplně jsem také pustil ze zřetele oblohu, která se zase začínala černat dešťovými mračny. Kousek před naším sídlištěm jsem tak nakonec přece jen ještě trochu zmoknul.

pondělí, 15. června 43

Ručička kruhového venkovního okenního teploměru překročila vymezenou stupnici končící na 50°C a zadrhla se o záraz. Zdá se, že je konečně tepleji. Přesto jsem si do batohu jako blázen zabalil jeden díl šatstva navíc. Samozřejmě jsem ho vůbec nevyužil; naopak jsem se musel samým vedrem na posedu svléci do půl těla.

Při přecházení mostu přes potok a při nahlížení přes zábradlí do vody, kolik je v ní plastikových odpadků, přiletěl najednou uhelníček a jal se zpívat přímo na větvi obrovité vrby nade mnou. Zpíval tak dlouho na stejném místě, až jsem si začal myslet, že snad má uvnitř trubky v zábradlí hnízdečko (kdysi tam totiž skutečně bylo). Ale nebylo tam nic, jen zase jakési papírky a odpad.

Dnes jsem se jen procházel po Šibeníku. Nikde ani človíčka. U posedu jsem opět vyrušil dvě malá srnčátka ukrytá v trávě. Dvojice dovádějících ptáků si málem sedla na mé natažené nohy. Slunce je na obloze vysoko nad hlavou, vrhá na zem jasné a zářivé světlo, jež zbarvuje tropicky vybujelou vegetaci do jásavých odstínů zeleně a všechno krásně voní. V dutině jednoho smrku se rojí okřídlení mravenci, chystající se na svůj svatební let. Ochutnávám první zralé plody plané třešně.

Začetl jsem se do poslední kapitoly: Kritika Kantovy filosofie. Ta je znovu nudná, takže ji beru rychle, diagonálně. Přesto i tam objevuji naprosto brilantní a jedině správnou Schopenhauerovu úvahu o tom, kde se vzal v našem evropském a vůbec světovém myšlení a nazírání na svět pojem „Bůh“. Dospívá k objevu, že teismus, mylná víra v to, že všechno má svůj počátek a cíl, pochází od Židů. Východní prastaré nauky podobný koncept nemají nebo ho dokonce i odmítají. To je pravda. Na počátku nebyl počátek ani Bůh, nýbrž koloběh všech stálých věcí. A nám pak nadávají do pohanů.

Jako úvaha to je naprosto skvělé; horší je opět překlad „mistra“ Váni. I tentokrát kazí, co může; avšak úplné triviality, jako například, když nerozezná, že Moses, řecky Μωυσής, je každému známý biblický Mojžíš, a ne snad nějaký neznámý chlap jménem Moses, jak to vyznívá z páně Váňova „překladu“, a opíše německý tvar toho jména i s chlupama – Moses. Stejné je to i u jiných jmen a pojmenování: Karibové jsou u něho „Karaibové“, Tahiťané „Otaheitové“ a tak dále. (To ten blb nepozná, že tyto jazykové tvary jmen nejsou české a že je má přeložit jako správný překladatel do češtiny? I Já poznám na první pohled, že to je špatně! Váňa to však, blbec, nepoznal!) Řeckým jménům některých méně známých filosofů dává latinskou podobu; neví, že středník značí v řečtině otazník a podobně. Známou čínskou knihu proměn I-ťing napsal blbě jako „I-king“, jméno staroindického mudrce Manua napsal asi po pinglovsku jako „Menu“, bráhmani jsou u něj „brahmáni“, Vauvenargues se změnil na „Bauvenargues“, dále si plete správné předložky a předpony, atd. atd., zkrátka „překlad“ nese znovu jeho nezaměnitelný rukopis. Neznám a nemohu porovnávat s originálem, ale i použití některých jiných slov, nebo i význam a stavba některých vět, se mi zdá sporné. Text se dále hemží tiskovými chybami; průměrně jedna na každé druhé stránce. Je to zkrátka fušeřina. Také indickým výrazům, jako je třeba mahávákja, ponechává nepochopitelně německou (či jakou) transkripci, takže to slovo opíše doslova, bez překladu do češtiny, respektive do české transkripce, jako původní německé „mahawakya“.

Doma u počítače se pak ještě po četbě samotné knihy bavím hledáním a pročítáním dalších doplňkových informací k ní, jak je mým zvykem. Objevil jsem tak náhodou jeden indický výraz, který se mi líbí: džívanmukta, „osvobozený zaživa“. Tímto pojmem se označuje ten, kdo dosáhl osvobozujícího poznání. Takový dokonalý jedinec žije bez tužeb, bez lpění na hmotných statcích a jeho duši už nezatěžují následky jeho skutků. Džívanmukta – to jsem přesně Já.

středa, 17. června 43

Startuji tentokrát na „pustý ostrov“ do Sádeckého polesí o hodinu později, to jest v 6:00. A vyplatilo se: provoz je minimální.

Za Šibeníkem na lukách je stále vysoká tráva. Suchou nohou to nepůjde projít; jsem od rosy mokrý až nad kolena. Ovšem zvěře je tady hodně, jako kdyby člověk neexistoval: tři srnky, kočka, pět zajíců, kteří se vzájemně honí (dva z nich proběhli přímo přede mnou); dále před Sádkem vidím v elektrické ohradě osm koní. Ti koně už tu budou asi nastálo, protože majitel blízkého Lidmilova mlýna zřejmě dává bývalý hotel zase do pořádku. Koně jsem zaujal natolik, že s velkým dusotem přicválali blíž k ohradníku, aby se na mne podívali. Jsme si nevšední podívanou navzájem.

Na stanoviště jsem dorazil přesně v 8:00. Pouštím se okamžitě do četby útlé knížečky o Bachovi. Není to až tak špatná četba, trochu víc sentimentální než mám rád, trochu hůře napsaná než mám rád, ale jinak ujde. Za pět dní v lese jsem jejích 146 stránek přečetl skoro dvakrát. Lituji jen, že jsem nebyl uvážlivější při výběru hudby. Měl jsem si vzít třeba Braniborské koncerty, o nichž je v knížce pěkná historka. Místo toho jsem si vzal s sebou do discmana In Extremo, německou kapelu středověkého zaměření s historickými nástroji. No, alespoň jsem zůstal s hudbou v Německu, a dokonce i v lepších, svobodnějších starých časech. Náladu na barokní hudbu jsem však přece jen vyřešil tak, že jsem si často pouštěl jednu instrumentálku od In Extremo, a to Miss Gordon Of Gight, dvouminutové to vynikající sólo na harfu. To mi trochu, i když vzdáleně, připomínalo Bachovy podobné skladby. Zpívalo se tam také: „Nur ein Traum...“, takže i Schopenhauera, zanechaného hloupě doma, jsem si oživil; víte proč: život je sen.

Když už jsme u těch snů, také bych nabídnul jeden, který se mi zdál hned jako první poté, co jsem se v přírodě natolik zharmonizoval, že jsem okamžitě po jídle a po četbě usnul. Zdálo se mi o hyeně čabrakové a pěti močových měchýřích. Ta hyena obcházela kolem mého domku na samotě u lesa jako pes, dokud jsem ji nezahnal metáním kamení. (Myslím, že není třeba mému dlouholetému čtenáři nijak zvlášť připomínat, kohože měla ta hyena symbolizovat, že?) No a těch pět močových měchýřů mi narostlo po čas snění proto, poněvadž jeden nestačil, praskaje pod tlakem přeplnění a málem by byl i překonal pevný stisk svěračův.

Stan jsem nestavěl kompletní, nýbrž střechu jsem nechal ležet opodál a bytoval jsem jen tak pod širým nebem, kryt před dotěrným hmyzem pouze vnitřní moskytiérou. Vydrželo mi to takto celé dva dny, třetího dne ráno už zase začalo pršet. Ale i ty dva dny pod volnou oblohou byly krásné; stále jsem hleděl do korun stromů a do nebe, což bylo zvláště kouzelné za jasných nocí plných hvězd. Přemýšlel jsem a přemýšlel, až jsem zjistil, že jsem vůbec nepřemýšlel, nýbrž spal! Zamyslil jsem se nad tím, proč v lese tak často, snadno, lehce a dlouho pospávám. Pokud je má úvaha správná, tak je to jednoznačně tím, že – v souladu se Schopenhauerovou filosofií – netrpím. V přírodě, zbaven všech pout a vystaven tomu nejpřirozenějšímu, co může vůbec v životě existovat, netrpím, a tudíž lehce ztrácím vědomí. Člověk, a vůbec veškerý život, si sám sebe nejvíc uvědomuje, právě když nejvíc trpí. A Já když najednou po příchodu do lesa ničím nestrádám, ani žádnou touhou, ani žádným tělesným nedostatkem, rázem jsem si sám sebe méně vědom – a usínám. Je to vlastně zákon schválnosti: právě tehdy, když by se vyplatilo být nejvíc při vědomí, to znamená, když jsem nejvíc harmonický a v souladu sám se sebou a s přírodou, a když bych si to dokonalé naladění mohl nejvíc užívat, není vlastně proč být při vědomí, bdít, ba vůbec žít. Neboť žít vědomým životem znamená nebýt v harmonii, nebýt vyrovnaný, nebýt v pohodě. – Něco na tom bráhmanismu bude; není to až tak uhozená filosofie, pomineme-li všechen ten odpad pro nechápavou většinu, jako jsou všechny ty směšné rituály, zamotané slovní hříčky a vymyšlení bůžci. Samotné jádro této orientální nauky, zbavené nepoživatelné slupky, vhodné jen pro výživu nemyslícího dobytka, je jistě správné. Ne každý však dovede to jádro objevit a vyloupnout. Říká se tomu „dostat se něčemu na dřeň“. Také jeho ekologický aspekt se ukazuje být nadmíru správným, dokonce i eticky správným: neboť i život toho nejmenšího tvorečka je třeba chránit jako významný a jako náš vlastní!

Novinkou v lese je to, že dozrávají borůvky. Není jich mnoho, ale na chuť to stačí, stejně jako jahod. Někdy jím též jetel, hlavně tehdy, když dlouho pozoruji nějakou srnu, která se jím přímo cpe, takže se potom i mně dělají laskominy. Musím uznat, že čerstvý jetelíček chutná i mně. Ale živit se jím pořád... a s mými zuby... Srnky se mají, že mohou.

Dny jsou dlouhé. Bez střechy stanu mohu nyní pohodlně číst až do půl desáté!

čtvrtek, 18. června 43

Druhého dne je krásně teplo, mířím proto kolem poledne k Jezírku se koupat. Ihned na prvý pohled chápu, co měl minule znamenat ten vor, připevněný na laně ke břehům. Samozřejmě to je molo pro velké hejno hnědých domácích kachen. Letos tu jsou tedy zas. Chuděrky se bojí každého šustnutí, každého pohybu, a drží se úzkostlivě pospolu. Jsou mimořádně plaché, avšak uletět z jakési příčiny nemohou. Krmení mají nasypáno jak na jednom z břehů, tak i na tom pontonu. Sesedají se nejčastěji právě na něm a na rozdíl od divokých kachen se stále probírají peřím. Jsou tak živé! Je příjemné je sledovat, byť trochu skličující, u vědomí toho, jaký zlý osud jim lidáci asi uchystali. Ale teď se radují ze života a na smrt nemyslí. Jako my všichni.

Jedna úchylárna je tedy vysvětlena, další však asi zůstane záhadou navždy. Kolem Jezírka jsou totiž všelijak úchylně rozvěšeny malé igelitové sáčky s lidskými vlasy uvnitř. Nevím, co to má znamenat a o jaký potrhlý rituál tu jde; po pravdě řečeno ani to nechci vědět, protože vím, že to je nejspíš jen další z podobných samoúčelných úchyláren, jimiž se lidské dějiny, myšlení a konání hemží jako červi v hnijícím mase. Člověk je prostě perverzní pako, úchylák. Zvedá se mi z těch sáčků s vlasy žaludek. Asi je to dílo nějakého šíleného holiče, jenž se tu snaží pomocí nějaké vúdú magie přikouzlit si víc zákazníků. Chudáci zákazníci: kdyby tak věděli, co se tu provozuje za zvrhlosti s jejich vlasy a kdo je pln předstírané ochoty a úslužnosti stříhá. Však co: lidáci jsou schopni tolerovat i vraha mezi sebou, jen když umí každého uctivě pozdravit. Je opravdu tak nepochopitelné, že spatřuji v každém lidském konání a jednání, a v myšlení, jež k němu vede, zvrhlost a zvrácenost?

Leč koupání mi nekazí ani úchylné sáčky s vlasy všude kolem, ani neustále se plašící kachny. Voda je totiž nádherně teplá, díky polovypuštěnému Jezírku! Do třetice všeho dobrého se spouštím u výpusti do vody a plavu si spokojeně ke břehu a zpátky, jednou kraulem, podruhé prsa, potřetí pod vodou. Sluním se bez ostychu a bez obav úplně nahý na prkenném můstku. Nad hlavou krouží dva černí čápi. Kachny se shlukují vždy na opačném břehu, než jsem Já, jen když se vleže opaluji, připlouvají blíž. Zvednu-li se, zpozorní, postaví se všechny, a když se vnořím do vody, rychle o překot plavou jako jeden cákající organismus na opačnou stranu, odkud mě ostražitě pozorují, dokud nevylezu opět z vody a nelehnu si na prosluněná prkna. Tak se to třikrát opakovalo.

Můj „ostrov“ je pustý. V noci jsem na kraji lesa pozoroval hvězdy na nebi. Nic zvláštního jsem neviděl, ani Měsíc ještě nevyšel, takže jsem si šel ještě před spaním číst. Dozvěděl jsem se, že Bachovi se nikdy nepovedlo setkat se osobně s Händelem, třebaže dvakrát je dělila pětimílová vzdálenost. Avšak vzdálenost mezi oběma osobnostmi světové hudby byla zřejmě daleko větší než by se zdálo. Händel byl mondénnější, agilnější a víc do světa než Bach. Také byl poživačnější, rád jedl a pil, a byl vznětlivější, což mu vyneslo přezdívku Medvěd. (Další osobnost světového formátu, která má něco společného s mým totemovým zvířetem! Vypráví se o něm například historka, jak při jedné z hádek se vzpurnou zpěvačkou vystrčil tuto z okna a držel ji tam chvilku, leč neupustil. Typická scéna, již zažili i jiní skladatelé se svými primadonami. Hlásek to má jako andělíček, ale povahu jako čert!) Tak už to se mnou občas bývá, že se mou nejsympatičtější osobou nestane hlavní hrdina románu, nýbrž jiná, zajímavější postava vedlejší. Tou je nyní jednoznačně Georg Friedrich „Medvěd“ Händel!

G. F. Händel

pátek, 19. června 43

Brzo ráno jsem musel vstát a přikrýt moskytiéru střechou tropika. Celý den prší. Bavím se knihou, muzikou a pozorováním rozličného hmyzu, jejž nesmírně přitahuje prostor mezi vnitřní moskytiérou a vnějším stanovým pláštěm. Shromažďuje se tam mnoho zajímavých exemplářů: kromě mnoha roztodivných mušek, broučků a pavoučků, též černý motýl, jehož jméno jsem dlouho, avšak úspěšně, hledal na Internetu: lišejníkovec černý (Atolmis rubricollis):

Tento zvláštní černý motýlek s oranžovým nákrčníkem a bříškem vypadal jediný ze všech nešťastně a evidentně hledal kudy ven. Jenomže se mu to nedařilo; stále se snažil lézt či vzlétat směrem vzhůru, místo dolů. A tak teprve až jsem mohl otevřít dveře od stanu, když na pár okamžiků přestalo lít jako z konve, našel milý motýlek konečně cestu na svobodu. Ostatním návštěvníkům sucho a dočasné uvěznění pod střechou vyhovovalo. Mně též. Jen ať si lije.

sobota, 20. června 43

Zataženo, leč klidno, beze srážek, večer vyjasnění. Bál jsem se víkendového řádění houbařů, ale nakonec zbytečně. Jen dvě houbařky s čoklem jsem potkal, ačkoliv jsem se jim vyhýbal, jak jen to šlo. Oblačnost jako šedý monolit se protrhává. Nejdelší den v roce končí, nastává nejkratší noc.

neděle, 21. června 43

Den letního slunovratu, Evropský den hudby, Den květů. V tolika znameních se nese dnešní den. Hudby jsem měl dost, jak na poslech, tak i ke čtení; a květy? Jejich nejkvětnatější čas byl spíš brzy z jara, ale našinec se může nádherou různých květů a květin těšit i teď. Mně se kupříkladu velmi líbí prostá a drobná nádhera mateřídoušky. Ta mi tu nyní roste a kvete v celých kobercích.

mateřídouška

A pokud se týká toho nastavšího léta, žádné tropické léto podle mých představ zatím není. Prý je to chladné počasí způsobeno výbuchem sopky Mt. Redoubt, kdož ví? Rozhodně je letos opravdu chladno.

Odpoledne mi došly potraviny, a tak odcházím domů, dá-li se koncentrák jménem Políčka považovat vůbec za domov. Balím se o půl šesté. Na okraji lesa stojí houbařské auto – slyšel jsem odtud lidské hlasy už dlouho dopředu. Někde vysoko nad nimi se vznáší nešťastný černý čáp a bezradně krouží, zjevně vyrušený z hnízda. Úplně mu rozumím; s tímto lidáckým sezónním přívalem mám také své neblahé zkušenosti, i když odsud zatím ještě ne. Je to tu holt dobré, nový ráj, o čemž svědčí již jen přítomnost tolika černých čápů, jejichž plachost a tajnůstkářský životní styl je přímo pověstný.

Cesta ubíhala dobře a klidně až pod Jelínek, kde mě přepadl déšť od severovýchodu, jenž nabýval na síle. Nechtělo se mi čekat kdoví dokdy někde pod stromem až se to přežene; srnka na Šibeníku se vesele pásla dál, déšť nedéšť, a tak jsem si z ní vzal příklad a nechal jsem se bez odporu také smáčet teplým deštěm. Vždyť je to jen voda. Přesto nadávám na zkurvené počasí a na zkurvenou zemi.

pondělí, 29. června 43

Týden lije a bouří, potopa se šíří zemí, zahubivši již celkem dvanáct lidáků. Dobře jim tak, to mají za všechno. Hůř jsem na tom Já, jenž jsem kvůli tomu deštivému počasí zůstal uvězněn doma. Naštěstí mám stále co dělat a čím se bavit; leč po přírodě se stýská...

Dnes už jsem to nevydržel a prostě jsem šel ven, třebaže na obzoru se zase kupí temná mračna. Nakonec jsem zmoknul až při návratu těsně před sídlištěm.

Viděl jsem Pod kopcem na louce dva bílé čápy. Nahoře za Šibeníkem lovila kočka. Z lidáků tu coural jen jeden, pletoucí se mi do cesty, a také jeden školní výlet se hlučně přehnal okolo. Po víkendu jsou všechny zdejší lesní cestičky tak hrozně rozrajtované od motorek, jak nikdy. Tady to muselo vypadat! Ještě že v ty dny nikam zásadně nevycházím – však vím moc dobře proč! Houby rostou jako z vody. Procházím se, snídám pod modřínem a čtu na posedu druhý díl Schopenhauerova Světa jako vůle a představy. Styl a myšlenkové postupy jsou stejné jako u prvního svazku, to znamená „střídavě oblačno“: někdy nadšeně souhlasím, jindy nevěřícně a odmítavě kroutím hlavou. Nicméně výpisků už mám k dnešnímu dni 53 stran!

Překládatel pokračuje v hrubých chybách, dokonce i v němčině a češtině (!), tiskárna v chybách tiskových v neztenčeném množství. Jako ty paskvily na Internetu. I tam jsem našel jakéhosi Váňu, avšak ne Milana, nýbrž Zdeňka. Netuším, zda se nejedná o blízké příbuzné, nicméně v psaní nesmyslů a chyb jsou si velice blízcí. Tento internetový Váňa Zdeněk kurví pro změnu studie o předkřesťanském Slovanstvu.

Máme vskutku bohatou historii i mytologii, podobnou té indické, z níž jsme konec konců jako Indoevropané vyšli; ale dobrá polovina z těch takzvaných „poznatků“ je prostě vycucaná z prstu, neb to jsou jen pouhé, většinou nevěrohodné, dohady. Zde musí nastoupit jedině geniální mozek schopný nashromáždit obrovské množství dat, protřídit je a ve zlomku vteřiny porovnat. Kdo však má takovou výkonnou počítačovou mezioperační paměť, aby z nepřeberného množství nesmyslů a nesprávných dohadů vybral jen to pravé a historicky správné? Připomíná mi to moje někdejší úsilí dopátrat se v husté mlze lží a propagand, jaké že byly skutečné dějiny poslední (prohrané) války a odhalit pravdu o ní. Vždyť i dosud žijící pamětníci té strašné osudové války si dnes „pamatují“ jen to, co si později nechali naivně namluvit!

Ze vznešeného praslovanského pohanství, na něž bychom měli být právem hrdi a jež bychom neměli zrazovat ve prospěch v podstatě cizáckých židokřesťanských parodií na všeobjímající světové náboženství pokroku, lásky a otroctví - tedy z tohoto našeho duchovního odkazu předků nezbylo téměř nic a zbytek je jen to špatné, to jest různé škodlivé pověry, a i ty s převážně židokřesťanskými příměsemi a cizího původu vůbec. Jak veliká, slavná a moudrá byla naše původní přírodní víra, to se můžeme jen dohadovat z náznaků či z fragmentárních pozůstatků anebo srovnáním s kulturou indickou, jakožto kulturou původní.

U Schopenhauera se mi zalíbila stať o hluku a jeho rušivém vlivu na geniální hlavu. To, co říká například o nepřetržitém štěkání psů, o domovním randálu a o tupcích, jimž žádný kravál nevadí, to je přesně to, co říkám i Já. Schopenhauer měl však štěstí, že se nedožil dnešní motorizované, nadzvukové a rozhlasovo-televizní doby. V podstatě nechápu, že jsem se ještě nezbláznil. Snad je to tím, že mám svoje „nervové sanatorium“ v Sádeckém polesí. Ach jo..., kdypak se tam zase podívám a o samotě pár dní a nocí pobudu? Stále prší...

úterý, 30. června 43

Dnes jsem se šel zkusmo vykoupat v novém rybníku Ráj. Po cestě míjím zase dva bílé čápy. Dnes se tedy odvažuji poprvé vnořit se do vod nového rybníka. Nezdálo se mi to, protože když jsem přicházel, slyšel jsem zdálky vzdalující se zvuk motorky. U rybníka však nikdo nebyl, všude kolem bylo ticho, a tak jsem se svlékl do naha a vstoupil jsem statečně do vln. Voda byla teplá, jen příliš mělká. Ale dále od břehu se plavat dalo. Doplaval jsem na ostrůvek, porostlý mladými doubky, olšemi a různým býlím. Kachny a poláci se samozřejmě přede mnou přesunuly na druhý konec rybníka. Líbilo se mi to. Ale sotva jsem se vrátil na břeh a trochu oschnul na slunci, už jsem zase nejen slyšel, ale záhy i viděl blížit se tři motorky. Ležel jsem ve vysoké trávě, takže tři parchanti projeli těsně kolem mne, aniž by mě spatřili. Stejně jsem byl na odchodu; nikterak spěšně jsem se oblékl a s klením jsem odešel. Parchanti mají prázdniny – s koupáním tady je tudíž konec. Na obloze krouží vedle sebe černý čáp a káně. Nesourodý párek, ale sluší jim to spolu. Já kráčím zklamaně k posedu. Na louce, v sedě, číhá na kořist dravý pták s bílou hlavou. Vidím ho dobře, ale stejně si nejsem jistý, zda je to nezvykle zbarvená káně nebo moták pochop. Přede dvěma lety jsem zde téhož světlohlavého ptáka pozoroval také. Teď jsem dokonce viděl, jak nějakého hraboše chytil do pařátů a zobákem se ho jal hned trhat. Ale blížící se banda tří lidáků s čoklem mu nedopřála klidu k hostině, a tak nechal kořist ležet a odletěl pryč. Já jsem také před lidáky uhnul do lesa.

Ochutnávám pár lesních jahod i borůvek. Babočky admirálové musejí mít v těchto dnech novou generaci, protože jako nové i vypadají ve svých jásavě sytých zbarveních. Také vidím jednu poměrnou vzácnost mezi motýly, a sice pěkného přástevníka pryšcového.

luční koník

4.8.43

O půl čtvrté drobně prší. Ráno je zataženo, chladno, nadále v přeháňkách drobně poprchává. Dočetl jsem Příběhy z moudrosti Indů. Za necelé čtyři dny! Knížka se velice dobře četla; také po grafické stránce se velmi povedla. Všechny ty krátké příběhy, až pohádky, mě nadchly a okouzlily. Nikde se například nežere maso, krávy jsou krásné, ptáci zpívají dětem ukolébavky, nikdo nezabíjí ani nemučí zvířata, leda špatní lidé z nečisté kasty nedotknutelných, jako jsou lovci či řezníci (řezníka dodnes v Indii najdeme jen mezi muslimy! – slovo k podstatě islámu, podle Schopenhauera a Berlusconiho nejhloupějšího ze všech náboženství). Všechny povídky pak prostupuje hluboká moudrost, dobrota, vůně květin a sluneční jas. Vulgární materialismus tam nefunguje a člověk si bez remcání vystačí s málem. Jednoduchý život je nejlepší a nejvyšší životní úroveň je ta nejjednodušší. Taková byla vždy indická tradice – jednoduchý život a vznešené myšlení. Bez ohledu na častý náboženský motiv, jejž povídky obsahovaly, se mi v nich pokaždé aspoň něco líbilo nebo jsem se z nich něco poučného dozvěděl.

Tak hned v první povídce Mnich a novic jsem se dozvěděl, že mniši, aby zabránili jakémukoli probuzení touhy po ženě-vábničce, obracejí se ke každé ženě s oslovením „matko“; což je chytré, neboť žena je skutečně vábnička života, z něhož pak moudří hledají různě po lesích cestu ven. Žena je vábnička k pokračování lidského rodu na Zemi, ačkoli tento má vymřít, aby přenechal Zemi zvířatům. Ale vysvětlete to nějak šetrně těm „maminkám a tatínkům, kteří si přejí mít miminko“. A tak se náboženská víra motá neustále v nehynoucím rozporu, přičemž lidský rod také zrovna nehyne, spíše naopak roste do katastrofálního množství. Zatímco jedni, ti nemyslící, se modlí za narození syna, druzí, ti, kteří začínají myslet, prosí boha za to, aby se vymanili z koloběhu životů a splynuli s nekonečnem; ti, co myslí, ti chytří, misantropové a nelidové, již dávno na sobě provedli tuto nenáboženskou očistu ve své soukromé Poslední Revoluci Myslí a nezmnožují hříšné lidstvo tím nejvýše správným, nejpřirozenějším postupným vymíráním a podkopáváním moci lidstva. My jsme se nezřekli života vůbec, my se zříkáme lidstva vůbec! Což nemyslící většina lidí nikdy nepochopí, třebaže je to tak jednoduché. Ale holt právě ty nejjednodušší pravdy bývají na tomto světě nejhůře sdělitelné, poněvadž musejí soupeřit s nepřemožitelným bojovníkem lidským sebeklamem, jenž i v té nejhorší bídě a v nejhorších zločinech proti přírodě namlouvá lidem, že jejich nesmyslné pinožení má nějaký vyšší smysl. V povídce novic přenesl ženu přes řeku a víc na ni nemyslel, na rozdíl od mnicha. V životě jsem Já ten novic: Já jsem se přes lidstvo přenesl, kdežto hlupáci nesou lidstvo stále v sobě. To však má zhynout!

V povídce Královo tajemství je překvapivá shoda se starořeckou legendou o oslích uších krále Midy (podobná je i irská pohádka, již zpracoval Karel Havlíček Borovský v „Králi Lávrovi“). Shoda je i v tom, že to „strašné“ tajemství v obou případech prozradí nějaká rostlina vyrostlá z vykopané jámy, kam svědek královy „hanby“ ono tajemství potají vyřkne: v indické povídce to nakonec prozradí bubínek z chlebovníku, ve starořecké legendě to zaševelí rákosí. Avšak indický král s oslíma ušima se po odhalení zachová zcela jinak: místo, aby se zlobil, zuřil či klesl pod tíhou hanby, důstojně vstane a před ohromeným davem si rozmáchlým pohybem odhrne vlasy. Konečně odhalí své tajemství a smíří se s tím, že ho lidé spatří takového, jaký skutečně je. Ve chvíli, kdy si vlasy odhrne, nejsou však již jeho uši oslí. Vypadají důstojně jako vznešené boltce na hlavě sloního boha Ganéši, na nichž spočívají klenoty pokory a pravdy. To se mi zdá jako to nejúžasnější zakončení této zřejmě prastaré legendy. Král zvítězí tím, že je hrdý na své zvířecí uši.

V povídce Příběh, který neměl posluchače se dozvídám něco o indickém svátku Rathasaptamí, svátku slunečního boha Súrji, který se slaví sedmého dne po prosincovém úplňku; je tedy lepší obdobou našich (vašich!) zkurvených židokřesťanských vánoc nebo židovské chanuky. Jádrem příběhu je stará vdova, která obchází město, aby vyprávěla příběh o slunečním bohu Súrjovi; neboť vykoná-li se obřad v tento den, umožní to všem kastám postup do vyšší, ženám pak přinese zmoudření, pokud ovšem projdou ještě postem.

sluneční bůh Súrja

Výborná povídka s jinotajným přesahem je ovšem Král Šibi: Bohové Indra a Agni zkoušejí královu šlechetnost tak, že se promění v luňáka a holubici a snesou se do jeho zahrady. Holubice hledá u krále ochranu před luňákem, avšak luňák rozumnými důvody králi vysvětluje, že musí on a jeho rodina něco jíst, jinak zahynou hlady a že nemá smysl chránit jeden život, aby jich kvůli němu zemřelo několik. Král tedy nabídne luňákovi v náhradu za holubici kus masa vyříznutého z vlastního stehna o stejné váze, jakou má holubice. To však nestačí, neboť po každém zvážení holubice ještě více ztěžkne. Král odřezává z vlastního těla další kusy masa a přikládá je na váhu. Stále to není dost. Nakonec si šlechetný král stoupne na váhu celý. Bohové Indra a Agni se dávají poznat a za to, že se chtěl šlechetný král dát ze soucitu, vracejí mu tělo neporušené a odměňují ho nadlidskostí.

Ano, teprve až si celé lidstvo stoupne na onu pomyslnou misku vah spravedlnosti, jež by svou vahou převážila veškeré ostatní tvorstvo, teprve pak – možná – dosáhne nadlidskosti. Být nadlidský však znamená přestat být člověkem: zaniknout jako člověk coby jednotlivec, vyhynout coby druh, jenž přináší světu jen bolest a strádání. Dokáže však být někdo tak hluboce šlechetný a nesobecký jako král Šibi?

Dobrá povídka je též Soustředění. Jakýsi žák, který se nemohl soustředit na meditaci, poněvadž musel stále myslet na svou krávu, jak je milá a hodná a co spolu prožili, na louky a háje, kam se vydali za chutnou trávou a dobrou vodou, po níž má její mléko medovou chuť; až mu mistr poradil, aby se příště tedy soustředil jen na svou krávu. Po různých nezdarech se žák nakonec soustředil tak hluboce jenom na to jedno, tedy na svou krávu, až se sám stal krávou. Mistr k němu vešel, něžně ho pošimral po tlamě a řekl: "Vidíš, tak to má být. A teď stejným způsobem své myšlenky soustřeď i na boha!"

V povídce Klid chtějí z chrámu vystrnadit asketu, který je líný, celý den jen sedí a medituje, nic nedělá a nechává se obdarovávat. Když na něj promluvili, odpovídal vždy: „Počkejte, prosím, pět minut, pak vám odpovím.“ Ale po pěti minutách, když na něj znovu mluvili, odpovídal jim pořád stejně: „Ještě pět minut.“ To se opakovalo až do té doby, než si naléhatelé za tu dlouhou dobu čekání konečně uvědomili, že v životě je nejdůležitější klidná mysl. Při té příležitosti jsem si vzpomněl na Vietnamce, kteří mají na každou dotěrnou otázku vždy připravenu podobnou odpověď: „Zítra.“

V povídce Deset ánů chodí Buddha po vodě, jako údajně chodil Ježíš Kristus, jenže Buddha o pět set let dřív. Bylo to proto, ježto neměl čím zaplatit převozníkovi přes řeku.

Další vynikající povídka, nebo spíš bajka, Zákon cti, vypráví o lovci, jenž uniká před tygrem, vyšplhá po lianě na strom, jenže tam sedí medvěd. Dole se tygr rozesmál: „Ach, bratříčku medvěde, ten člověk chce ulovit tebe i mne, je náš společný nepřítel. Shoď ho a já ho sežeru.“ Medvěd ho však neshodil, protože zákon cti mu nedovolil vyhnat svého hosta. Tygr ulehl do stínu velkého stromu. Podřimoval. Věděl, že zralé plody ze stromu vždycky spadnou. Muž tři noci nespal, nejedl, nepil a pak celý vyčerpaný spadl jako plod vlastních činů přímo do chřtánu svého osudu. Karmický zákon v podobenství.

V povídce Poklad se chudý vesničan honí tak dlouho za bohatstvím, až ve světě nalezne na pokraji vyčerpání větší poklady než stříbro, zlato a diamanty: naučí se znát sám sebe, znát bytost, jíž je. To se dobře srovnává s řeckým γνώθι σεαυτόν, poznej sám sebe, jako nejvyšší moudrostí.

V povídce Sávitrí jdou lesní svatí mužové na svatbu jako svědci – jo, to byly časy! A na konci „chytrá horákyně“ ukecá logickou kličkou ne moc důvtipného boha smrti Jamu, aby jí vrátil manžela. Síla lásky přemohla smrt. Pěkná pohádka, jakých známe tucty, avšak žádná taková se v životě neuskutečnila.

Poslední povídka Podstata moudrosti je nejlepší: jistý král toužil po vzdělání, a tak dal na svém dvoře shromáždit veškerou moudrost světa. Jenže knih a svitků bylo tolik, že nebylo v silách ani možnostech jednoho člověka je všechny přečíst. I krátký výtah z nich by byl ještě příliš obsáhlý na jeden život. Když král s tímto vědomím umíral, zašeptal: „Rádče, řekněte mi jedinou větu, která shrne všechno vědění a všechnu moudrost. Jedinou větu, než zemřu!“ – „Pane, pravil rádce, celá moudrost světa spočívá v těchto slovech: Žít a prožít každý okamžik.“ ...Jako by byl poslední, carpe diem, chtělo by se říci s římským básníkem Horatiem.

Inu, byla to moc pěkná a poučná knížka. Někdy si možná seženu i ten první díl. Ostatně na internetu je toho také poměrně dost, jak jsem zjistil při hledání „doplňkových informací“. Jenom mít víc času a umět s ním správně naložit. Ještě že nemusím nikam do práce.

Zavírám stan a usínám. Ve 14:30 mě burcují těžké neohrabané kroky a praskot větviček. Někdo se blíží, obchází stan a zastavuje se těsně před vchodem! Už jsem myslel, že se bude dobývat dovnitř! Já ležím celý napnutý uvnitř, ani nedutám a jen čekám, co vetřelec udělá. Neudělal nic, nepromluvil a zase odešel, pošlapav svýma humpoláckýma hnátama nádherná vraní oka před vchodem; ale faktem zůstává, že mě někdo objevil, což je zlé. Asi se budu muset přestěhovat dolů mezi olše. Sakra! Zrovna v nejlepším! Zrovna, když jsem si to tu tak pochvaloval! Pakáž šmejdivá lidská, všude mě vyčmuchá! A mám po klidu! Teď abych se bál ten stan tady nechat, ba jen na pár hodin opustit, vzdálit se na pár minut, aby ho někdo mezitím nevyloupil, neponičil nebo dokonce neukradl celý jako vloni na Baldě! Do prdele!

Nejdřív ze všeho jsem se šel v klidu projít a vysrat na „poradní skálu“, abych si utřídil myšlenky; načež jsem se rozhodl, že se raději přestěhuji dolů mezi olše hned, dokud neprší a je sucho. Nač otálet? A jak jsem si usmyslil, tak jsem také udělal. V 17 hodin bydlím opět pod olšemi. Snad mě tady nikdo dlouho nevyčenichá.

Večer o půl deváté se vracím do stanu z dlouhé procházky, a co nevidím: tmavě zelená kupole jakéhosi stanu se osaměle rýsuje na vrcholku kopce na louce kousek od mého nového tábořiště! Nemohu uvěřit svým vlastním očím; je to jako bych se díval na své minulé Já, protože ten cizí stan stojí přesně na tomtéž místě, kde jsem kdysi před sedmnácti lety tábořil! Přesto to mé minulé Já určitě není, a proto doufám, že tu ten záhadný cizinec dlouho nezůstane; ještě druhý takový v mém revíru, to by vážně nedělalo dobrotu!

To je hrozné: zase se na mne „domluvili“; tři týdny nikdo, a najednou všichni! Mor! Mor! Lidský mor!

5.8.43

Celou noc jsem se třásl horečkou, protože jsem se zřejmě otrávil jídlem. Oplatky, jež jsem jedl naposledy, však prošlé nebyly, vůbec to nechápu. Jediným vysvětlením by mohlo být, že jsem jich snědl přespříliš, ale to se mi nezdá možné; tolik jich nebylo. Někdy vám prostě něco nesedne. Nemohl jsem se jít přitom ani vyblít, aby mě neuslyšely v tom stanu na kopci – byly to dvě holky, jak jsem ráno v osm hodin zjistil, když se balily; a už jsou pryč. Oplatky prošly útrobami ven, ale stejně je mi ještě špatně. Hrůza. Naštěstí je zataženo, takže si asi lehnu a ani se nehnu.

Odpoledne vykouklo sluníčko, a tak jsem se šel přece jen projít. Hlavu mám ale jako střep a žaludek na vodě jako po flámu. Ještě abych tak měl něco se slinivkou, to by byl malér! Jsem vždycky takový nějaký dehydrovaný, když přijdu z lesa domů; přitom se snažím udržovat pravidelný pitný režim a piji docela hodně; láhev s vodou vždy nosím všude s sebou a často si z ní přihýbám, i když ani třeba nepociťuji žízeň. Je to divné. Asi mi chybí nějaký zeleninový vitamin, který jinak doma čerpám z mých oblíbených česnekových vývarů. Něco holt dělám špatně.

6.8.43

Ve 4 hodiny září úplněk a vlevo vedle něj Jupiter. Cítím, že je mi líp, je po krizi a vrátila se mi chuť k jídlu. Snídám tedy tři pufované rýžové chlebíčky s čokoládovou polevou, chvilku si čtu znovu od začátku Příběhy z moudrosti Indů a poslouchám polskou skupinu Behemoth. Vlastní CD-RW jsem tentokrát nenahrával, protože se porouchala vypalovačka. Mazat se s ní teď nebudu, tak nutně ji zatím nepotřebuji.

Nové tábořiště mezi olšemi se mi líbí. Připomíná mi zahradu, kterou jsem měl a už nemám. Rostou tu v hojném množství pcháče zelinné a děhely lesní, na jejichž květech sají nektar pestrobarevní motýli, včely, vosy a jiný hmyz. Na tu krásu bych mohl koukat pořád.

Po poledni jdu domů pro nové zásoby, vyměnit disky, knihy a prádlo. Rosu už slunce vysušilo, a tak kráčím tentokrát suchou nohou vpřed. Vesnice je skoro pustá, pokrývači pracují na střeše kostela. Za vsí vidím tři vzácné pozůstatky dříve početnějších koroptviček a jednu křepelku. Na koroptve byl legrační pohled: vždycky, když se oklepaly, zvířilo se kolem nich mračno prachu. Chuděrky se všechny tak bály... Bylo mi jich úplně líto. Díky za nic, lidáci. Vidíte, co jste způsobili?

Na závěrečnou etapu po předměstí Políček jsem si vzpomněl na staré dobré zašlé časy a návyky a nasadil jsem si do uší sluchátka s hardcorem skupiny Stampin‘ Ground. Hned se mi lépe šlo; měl jsem spojence a nenáviděné lidáky kolem jsem přestal vnímat. Ať si vyserou oko! Bílé vlasy, přeležené ještě ze stanu, mi trčely vzhůru jako bodliny punkáčů, sveřepě jsem se tvářil nebo uškleboval a kráčel tanečním krokem k domovu. Je to paráda chodit všude s walkmanem. Misantrop má hned jinou náladu, když nevnímá davy a neslyší je. Ani nevím, kdy a proč jsem s tím přestal. Určitě se k tomuto pěknému zvyku zase vrátím.

9.8.43

V noci mi bylo doma v posteli zima. Asi končí to krásné období, kdy se může a musí spát nahý, a začíná ten neblahý čas, kdy i pod dekou se musí ležet oblečený, protože jinak to nejde.

Pod olšemi už také není žádná výheň jako dřív; teď je to tam akorát. Občas okolo v trávě zašustí „myška“ nebo v podzemí krtek a vždy alespoň jednou denně se sem nic netuše připlíží vysokou trávou srnec, vtom zmerčí před sebou stan, lekne se jej jako cizího nestvůrného zvířete, načež se dá na hlučný panický útěk. A Já se tím rámusem polekám samozřejmě též, domnívaje se, že sem leze zase nějaký lidák.

Ke čtení mám s sebou tu tátovu Východní frontu, k poslechu 80 minut s kapelou Old Man’s Child.

Ta kniha není nic moc: je to sice na pohled krásná velká obrazová publikace na krásném křídovém papíře (jenž se mimochodem příliš leskne a znesnadňuje tak dobré čtení), ale co do obsahu za vší tou pompézní grafikou pokulhává.

Autor, jakýsi Charles Winchester, jednak neumí moc dobře psát, a za druhé se dopouští faktických chyb a nepřesností, například když jednou tvrdí, že v 1. světové válce Rusko porazilo Německo, a na jiném místě říká zase opak: že Německo porazilo Rusko. Jak to tedy bylo? Pravdou není ani jedno, ani druhé: skončilo to smírem na požádání Ruska kvůli vypuknuvší bolševické revoluci – a nutno říct, že Německo, bojující na dvou frontách, ten smír nadšeně přijalo. Takže jen v jistém smyslu porazilo Německo Rusko. Naopak Rusko stálo nakonec na straně vítězných mocností: tedy jen v tomto úzkém smyslu „porazilo“ Rusko Německo v 1. světové válce; asi stejně, jako můžeme říct, avšak pouze s jistou humornou nadsázkou, že Československo „porazilo“ Německo ve 2. světové válce – což také není pravda. Divím se, že v takovýchto poměrně známých skutečnostech může mít někdo, zvláště autor historiografické knihy, takový zmatek. Už to naznačuje „ducha“ celé knihy!

„Perlou“ je potom tato věta: „Původním účelem děla Gustav ráže 80 cm bylo prolomit těžce opevněnou obranu českého pohraničí v Sudetech francouzské Maginotovy linie.“(!) – Tak v tomto zmateném „stylu“ se nese celá kniha.

Kniha je navíc opět špatně přeložená: místo „vojín“ se tu píše „střelec“ (což by ještě s přimhouřením oka nemuselo být tak úplně špatně), místo „nálet“ či „útok“ se píše „výpad“ či dokonce „nájezd“ a podobně. V mnoha případech je opět otrocky zachováván anglický slovosled. Chybí také rozdíl mezi mužským a ženským rodem, když evidentní obrázek ruské ostřelovačky s prsy je popsán jako „ostřelovač“. Chápu, že v angličtině v tom není rozdílu, ale čeština, jakož i němčina, ještě pozná rozdíl mezi mužem a ženou. Možná mělo Německo přece jen tu válku vyhrát... Překládatel jako vždy neumí pořádně česky (nejvíc chybuje v předložkách a ve správném skloňování). Text se dále hemží (opět!) tiskovými i pravopisnými chybami („ofenzívi“ s měkkým i, apod.). Ty historiografické práce se zkrátka obecně vyznačují velmi slabou úrovní. Ostatně všechny tyto luxusní edice mají pravidelně řadu nedostatků, z nichž ten nejpodstatnější je slabá literární úroveň (viz např. můj zkurvený Atlas jazyků za 700 korun). Asi se budu napříště těmto typům publikací vyhýbat. Je to ztráta času vyplýtvaného na něco, co lze svou nízkou úrovní srovnat s obyčejným blbým bulvárním časopisem nebo novinami (ostatně, myslím si, že pojmy, jako „bulvární“ kontra „seriózní“, jsou zcela mimo jakékoli odlišné hodnocení: všechno to jsou v podstatě stejné pornografické plátky – stačí se jen lépe podívat!). Je to jen další zbytečné úsilí vynaložené na pouhé dávno nalezené, potvrzené a neustále se rozšiřující poznání hrubé, kruté, násilnické a krvelačné povahy válečnického lidoopa, jenž neváhá (často i dobrovolně) podstupovat nezměrná muka hladu, mrazu a stálého strachu o holý život pro pochybný požitek ze zabíjení, znásilňování, rabování, terorizování, pocitu moci a dobrodružství v cizích zemích. Válka je hodně špatným druhem turistiky a adrenalinového sportu. Ach, ta nuda! Nejvíc misantropa na připojených fotografiích z té doby a z těch válčišť překvapí rozesmáté, téměř šťastné tváře vojáků, kteří – zvlášť na ruské frontě – šli téměř na jistou smrt. Přesto se, jak vidno, náramně bavili. Že ti válečníci radši neseděli doma za pecí! Myslím, že na týdenním trampu by si bývali užili víc; a možná by se vrátili stejně utrmácení jako od Stalingradu, jen živí a zdraví a duševně vyléčení. Divně se to zvrhlo hnutí Wandervogelů!

Myslíte, že to je naivní pohled na fenomén lidského válčení ve všech jeho rozličných podobách, nejen v těch organizovaných? Ne. To lidáci jsou naivní ve způsobu, jak žít na tomto světě!

Norská skupina Old Man’s Child, již jsem poslouchal celou dobu snad desetkrát a ještě po cestě domů, je jakýmsi B týmem skupiny Dimmu Borgir, takže je to mému srdéčku velmi blízká hudba. Toto vkusné spojení blacku a deathu mám prostě rád. Všechno je u této kapely bezvadné: zpěv, misantropické texty, výborné bicí, zvuk, trocha těch kláves a symfonična – všechno na svém místě a všechno ladí. Skoro jako u zmíněných Dimmu Borgir, jejichž kytarista Galder kapelu Old Man’s Child založil a vede.

Také jsem se dnes praštil přes kapsu a v levném obchodě „vše za 39 Kč“ jsem pořídil barvu na vlasy. Moji oblíbenou černo-modrou sice neměli, ale obyčejnou černou ano, a tak jsem ode dneška zase jako mladík s havraními vlasy. Těch stařeckých šedin jsem měl už dost, vypadám s nimi jako nějaký usedlý starý pakokot. Ještě by to chtělo, aby vlásky víc povyrostly do délky, a tím i do divoké krásy. Už mi lezou skoro do očí a přes uši.

2.9.43

O šesté jsem se potají vytratil z domu. Cestou jsem viděl neuvěřitelné množství srnců: dohromady čtrnáct! Konec prázdnin je znát: méně lidu a tím i více zvěře, která není již tolik rušena a odvažuje se častěji vyjít z úkrytů. Konec prázdnin lidužel znamená i to, že vesnicí proudí zástupy školáčků, právě když jí po sedmé hodině procházím Já.

Stan je netknutý. Doma jsem strávil tři celé noci, a proto měl jsem trochu obavy, jestli se v něm nezabydluje nějaká „myšička“. Naštěstí ne. Po těch třech nocích a dnech už jsem se opět správně těšil zpátky do lesa. Teprve tady oceňuji hodnotu ticha a samoty. Mám s sebou Moudrost a umění starých Indů, takže se těším, že mě žádný štěkot psů, hluk sousedů, městský ruch, ani hovor krotitelů nebude odtrhávat od plného soustředění. Hned od počátku je to nesmírně zajímavá a poučná kniha.

Tři metry před vchodem do stanu, tak abych dobře viděl, jsem umístil prozatím jednu zkušební kokosovou sušenku, v naději, že přiláká nějaké zvířátko. Veverku, i červenku a jiné možné strávníky, už jsem viděl ochomýtat se okolo, ale blíží se večer a zatím na sušence hodují jen dva mravenci. Uvidíme ráno, zda ji neobjeví a nesní nějaký noční tvor, třeba myška a podobně.

3.9.43/44

Mám narozeniny. Avšak nijak si tento slavný den neužívám, protože mi není dobře: cítím se malátný a slabý, a určitě budu mít horečku. Bolí mě celé tělo a je mi zima jako při nachlazení nebo chřipce. To se mi v létě ještě nestalo.

Je oblačno, vypadávají drobné přeháňky.

4.9.44

Prší. Stále je mi špatně. Mám pořád žízeň a nechutná mi jíst. Nebaví mě ani číst. Nemám náladu ani na muziku. Když tak o tom přemýšlím, docházím k přesvědčení, že jsem se musel nejspíš nachladit doma při barvení vlasů! Měl jsem půl hodiny mokrou hlavu a deset minut jsem mokrý seděl ve studené prázdné vaně. Faktem však zůstává, že se mi podobná lapálie ještě nikdy nestala. Asi mi nepřidalo to, že jsem šel hned do studeného a vlhkého lesa. Je to divné.

5.9.44

Stále je mi stejně špatně. Dal bych si čaj. Napadlo mě, že bych měl jít domů se vyléčit. Jenomže moc se mi nechce, protože i když jdu jen kousek dolů k potůčku, vracím se odtud zadýchán a unaven jako po absolvování maratónského běhu. Tady to však také nemá cenu: pořád jenom ležet a trpět. Doma mi bude líp: i když nemůžu číst, můžu alespoň koukat na video nebo tak něco, pít jeden čaj za druhým, krmit se česnekovými polévkami a podobně. Jdu.

Oplatka je stále na místě, jen rozmočená od deště. Přibalil jsem si na cestu plnou lahev vody, protože mám pořád žízeň. Jídlo, jež mi zbylo, nechávám na příště, na místě. Je sedm hodin, když se jako mátoha vypotácím z lesů směrem k Políčkům. Bude to dlouhá a namáhavá cesta. Fouká silný studený vítr. Možná jsem se takhle hrozně nachladil právě z něj, kdo ví? Skutečně se nějak ochladilo, brr! Ještě že jsem si vzal i tu druhou, silnější černou mikinu, jinak bych snad vážně dostal zápal plic!

U posledního vesnického stavení mě zdraví domorodec. Že mají tito „starostové“, jimž nic neujde, sklon obývat zrovna taková místa, kudy chodívám Já! Věčně jsou venku před domem. Asi to bude tou polohou. V Políčkách jsou podobné tendence: na všech strategických bodech hlídkuje celý den nějaký otrava, nejčastěji i s nějakým čoklem.

Ze zvířat, z tvorů milejších než člověk, jsem viděl ovečky, krávy a jednoho srnce. Dvě krávy se pásly přímo v mé klopýtavé dráze. Díky maskovacímu oděvu jsem došel nezpozorován až k nim. Pozdravil jsem je zmoženým hlasem: „Nazdar, krávy. Jak se máte? Já špatně...“ Z krav promluvila letitá zkušenost s člověkem a ustoupily mi z cesty.

Vyčerpaně jsem se zastavoval všude, kde se dalo, dokud mě odtud nevyhnal a nepostavil zpátky na nohy severák. Piji studenou vodu, ale vůbec mi nesvědčí: zdá se mi, jako kdyby s hašením žízně hasila i můj životní žár. Moje nemocná kolena se projevují: píchá v nich. Myslím, že mě to opravňuje stát se v budoucnu práce neschopným. Uhrát to na invalidní důchod by bylo štěstí v neštěstí.

Jako ke krávám přišel jsem skoro až k jednomu srnci. Zdalipak i srnci trpí na chřipku? Řekl bych, že ne. To je choroba nedokonalých bytostí, ne srnců. U nich to ani nikdo nezkoumal: v područí člověka nežijí a podle srnčího hřbetu na talíři na mysliveckém bále to není poznat. Je to i věc velmi dlouhodobého návyku či otužilosti. Srnec je otužilý. Při málo kalorické rostlinné stravě a s krátkou srstí dokáže přežít naši středoevropskou zimu, v níž by pomrzli lidé nabalení do nejteplejších spodků i svršků. Tasmánie nebo Patagonie má obdobné klima jako střední Evropa; přesto se první Evropané nestačili divit, že domorodci chodí nazí. Možná právě proto je považovali za zvířata.

Domů jsem došel v 10:30, po třech a půl hodinách nevylíčitelného strádání. Hladový, poněvadž jsem dva dni prakticky až na pár soust nic nepozřel, jsem se ihned vrhl ke sporáku. Nejdřív jsem si udělal čaj. Málem jsem se z něj poblil! Ještě že krotitelé nebyli doma. A mám sračku. Nicméně to nejhorší mám za sebou.

21.9.44

Po dlouhých dvou týdnech nemoci jsem opět v lese. Nemoc byla hrozná. Vůbec jsem se jí nemohl zbavit. Ještě že jsem se z posledních sil odšoural marodit domů, jinak bych byl v tom lese snad zemřel. I doma byla nemoc zlá; bolelo mě úplně všechno: od kořínků vlasů, celá hlava, přes žaludek až po bolestivé klouby a svaly. Ačkoli jsem hodně pil, několik dní byla moje moč tmavě oranžová. Nechutenství přetrvávalo. Kvůli bolavým kloubům jsem nemohl pořádně a bez bolesti ani chodit, ani vstát, sedat si, nic. Bál jsem se, že mi to zůstane. Každý pohyb, včetně převracení se v posteli, doprovázela nesnesitelná bolest hlavy, závrať a mžitky před očima. Nemohl jsem číst, nanejvýš dvě stránky a pak jsem si musel zdřímnout. Nemohl jsem ani poslouchat hudbu, protože nemoc se mi vrazila i do uší, což mělo za následek to, že každá sebetišší a sebeklidnější hudba zněla v uších nesnesitelně dutě a s ozvěnou jako uvnitř kovového sudu. Teprve když jsem našel a pil lipový čaj, udělalo se mi líp. Jenže pak jsem špatně zkousnul a následný zánět zubů vyvolal novou horečku. Zánět jsem zahnal vyplachováním úst odvarem z řepíku a horečku znovu lipovým thé. Ať žijí bylinky! Na ně nedám dopustit. Do týdne jsem byl vyléčený.

Dočetl jsem za tu dobu Moudrost a umění starých Indů a pustil se i do Heydricha. Pár výpisků z první knihy jsem udělal (přináším je v příloze), hlavně ze závěrečných kapitol o dobývání Indie muslimy. To bylo nejzajímavější, jak silná, sebevědomá a sama sebou si jistá, i když naprosto nevýbojná indická filosofie přežije každý cizí vpád, sama neotřesena žádným terorem barbarů, ale naopak vstřebá nepřátelskou nadvládu a dokonce způsobí i změnu myšlení útočníků. To je případ jak muslimů v Indii, tak i později Britů. Cizí ideologie se v Indii nikdy neujala, avšak indická filosofie natrvalo pozměnila myšlení vetřelců a ovlivnila celý svět. Není lepšího důkazu o veliké moudrosti starých Indů. V moderní době samozřejmě velká část hloupých lidí přejímá konzumní „ideály“ zglobalizovaného světa, ale hrstka inteligentnějších jedinců, na nichž každá vysoká kultura jedině vždy záleží, napříč celým světem vyznává a uznává nekonečnou moudrost starých Indů, a nejen Indů. Všude byli předkové moudřejší než čím dál blbější a zkaženější potomstvo. Těžko říct, proč také naši dávní evropští předkové neodolali cizí ideologii, vpašované semitskými pronárody mezi germánstvo a slovanstvo prostřednictvím Římanů. I když také křesťanství se muselo našemu bývalému pohanství přizpůsobit, aby si je vítězně podrobilo, přece jen to bylo jen v podružnostech, jako jsou lidové zvyky a svátky. V tom hlavním, ve filosofii žreců, byla barbarská Evropa poražena na hlavu. Snad je to tím, že tady chyběla dlouhá nepohnutá staletí vysoké kultury jako v Indii a nemohla se proto utvořit kasta vzdělanců, která by uchovávala a šířila posvátný objev, že vesmír nemohl být stvořen žádným Bohem, nýbrž že se sám nekonečně obnovuje stálým vznikáním a zanikáním.

Kniha se docela dobře četla – tedy pokud jsem byl zdravý – až na pár humanistických nesmyslů (viz přílohu). Zaujalo mě vyprávění o osvíceném buddhistickém panovníkovi Ašókovi z poloviny třetího století před současnou érou. Něco takového, podobný jev, stejný způsob osvíceného vládnutí, jaký ztělesňoval král Ašóka, je v dějinách naprostý unikát, lidužel však unikát neopakovatelný. Pravý filosof na trůnu. V Indii požívá Ašóka dodnes zasloužené úcty, ale jinde, například u nás, toho o něm není mnoho známo. Takový výjimečný monarcha by měl být přitom neustále zmiňován a dáván za vzor. Nepamatuji se, kupříkladu, že bychom se o něm učili ve škole. Ale to u takové zapšklé instituce, jako je povinné školství, nepřekvapuje.

O bordelu v knihovně svědčí i tato kniha. Místo na samostatné polici s antickou literaturou, kam patří, ji mají zařazenu mezi historickými pracemi, kde se krčí naprosto osamocena. Já jsem ji šťastně našel jen podle katalogizačního čísla.

Nelíbí se mi ani politika zdejší knihovny. Podbízí se špatnému vkusu pitomých čtenářek, jimž servíruje každý měsíc stále nové a nové pitomé romány pro ženy, zatímco na čtenáře, jako jsem Já, s vyššími nároky na hodnotná díla, upřímně kašlou. Štěstí, že existuje vymoženost jménem „meziknihovní výpůjční systém“ – byť zvlášť zpoplatněný –, a tak náročný čtenář sežene k levné výpůjčce prakticky jakoukoli knihu z jiné (a lepší) knihovny, kdekoli po republice. Myslím, že začnu tento systém využívat častěji než dosud, protože čím dál chudnoucí nabídka naší knihovny mě přestává uspokojovat.

Jaké čtenářky tvoří většinu zákazníků zdejší knihovny jsem měl ostatně možnost posoudit i dnes, úplnou náhodou, když jsem zaslechl úryvek rozhovoru jedné z nich s knihovnicí. Nevím, o kom byla řeč, ale ta ženská žádala o prodloužení jisté knihy, protože prý „...on to nečte normálně, on to přímo studuje!“ - Jenomže, nemilá paní, jedině takhle se správně čtou knihy! Ovšemže jen ty kvalitní, v nichž je vůbec co „studovat“, čímž se asi myslí číst pomalu, filologicky, a zamýšlet se nad čteným, vychutnávat si vytříbený jazyk a sloh. Jedině bezduchý škvár lze přečíst snadno a rychle.

Právě Seneca je z těch autorů, jehož spisy se musí „studovat“, to jest číst pomalu, stále znovu a znovu. Již od prvních řádků na vás dýchne ta atmosféra vytříbené antické rétoriky. Seneca patří k mým nejoblíbenějším spisovatelům, třebaže s ním v mnohém nesouhlasím. Ale to je naprosto přirozené. Jen lidé bez vlastního rozumu, jen věřící, jen „lidé knihy“, jak nazývají muslimové židy, křesťany a sami sebe, se mohou s něčím nebo s někým beze zbytku, bez odporu a bez kritiky ztotožnit. Neuznávám tedy Seneku ani tak jako filosofa, jako spíš skvělého spisovatele. I když ani jeho filosofie není vlastně špatná, neboť stoicismus má blízko ke kynismu a ten je blízký i mně.

Svazek, vydaný roku 1999, má zhruba čtyři sta stran a obsahuje tyto kapitoly:

• • O hněvu

  • O blaženém životě

  • O krátkosti života

  • O prozřetelnosti

  • O stálosti mudrce

  • O duševním klidu

  • O volném čase

  • O laskavosti

  • Epigramy

  • Apokolokyntóza

Jak vidno, samá mně příbuzná témata. Názvy kapitol se ostatně až neuvěřitelně podobají názvům kapitol z mého spisku Z poustevníkovy lesní moudrosti!

Těším se na příští dny a noci strávené s touto Senekovou knihou, byť první překlep se vyskytuje hanebně již na záložce, v tom podivném řeckém slově „Apokolokyntóza“, a další hned na straně 14. Doufám, že mi ty debilní chyby nezkazí požitek.

Má to být – ta Apokolokyntóza – prý menippská satira vysmívající se prohlášení císaře Claudia za boha, protože Claudius byl prý slaboduchý a neschopný. Jsem na to zvědavý, již jen proto, že mám o Claudiovi i zcela odlišné, ba přímo protichůdné informace, a také proto, ježto zbožňuji samu satiru.

A o onom zvláštním řeckém slově, v řečtině άποκολοκύντωσις, se mi podařilo vybádat, že je odvozené od řeckého slova κολόκυνθα, jež znamená tykev, kebule, (prázdná) palice, makovice, kotrba a podobné posměšné významové konotace. Apokolokyntóza je tedy česky něco jako „zkebulovatění“. Překladatel vysvětluje toto slovo jako „proměna v tykev“ – utvořeno podle apoteóza (proměna v boha), což podle mého názoru není právě nejnápaditější překlad.

No, snad to bude dobré.

5.10.44

Odcházím z baráku po půl desáté, až když táta odešel nakupovat a máma je taky pryč. Odcházím s tím, že je to až do jara naposled. Teploty klesají, počasí se horší, dnové zkracují. V baráku se topí, jen u nás v bytě je zima jako na dělnické ubytovně. Topení asi bude potřeba ještě jednou pořádně odvzdušnit. To bude zase trvat než se někdo v baráku uráčí to udělat. Máma furt říká, že skončím jako bezdomovec, ale Já už jím jsem a nikdy jsem jím být nepřestal. Tohle totiž není domov, to je ubytovna; nic, co bych mohl považovat za své. Tam v ubytovně byla také stále zima, také jsem musel čekat, až se někdo důležitý uráčí zatopit, jsa stále v područí, stále v podnájmu, stále někomu podřízen a na někom závislý. Může se mi někdo divit, že jak můžu utíkám do lesa, kde jedině mohu mít pocit opravdového domova?

Dnes jsem váhal s odchodem do bezdomoví, poněvadž bylo zataženo a vypadalo to znovu na déšť, který během noci ustal. Nakonec jsem nelitoval: o polednách, když jsem dorazil do tábora, zázračně vysvitlo sluníčko; sluníčko, jež však už nezahřeje po těle, jen na duši. Kape mi z nosu a je mi zima. Přesto je v lese stále nádherně. Musím se z něj stáhnout spíš z důvodů rozumových, vzhledem k pokročilé roční době, než kvůli počasí. Lépe to udělat teď, kdy je venku ještě snesitelně, než být vyhnán potom plískanicemi, fujavicemi a ranními mrazíky.

Zvenku stan osídlila maloočka smaragdová, pěkný velký zelený pavouk. Pravidelně po setmění prochází kolem stanu nějaká „myšička“, ale naštěstí má vždy namířeno jinam.

V noci prší.

6.10.44

Ráno je po dešti, ptáčci zpívají jako na jaře. Je to nějaké stěhovavé hejnko budníčků a sýkorek, jež putuje lesíkem ze stromu na strom. Tak jako hejnko čížků u nás před barákem, jež jsem z okna kabinetu pozoroval dalekohledem.

Vstávám, abych se po dlouhé noci protáhnul. Obouvám se a sestupuji lesem na cestu vinoucí se údolím potoka. Svítí slunce. Listí padá, havrani krákají. V potoce nabírám vodu. Je to místo se silným proudem. Voda se odtud nabírá do lahve rychle a pohodlně. Má to však nevýhodu v tom, že proud s sebou strhává poprvé mušku, podruhé jakousi larvu, až teprve napotřetí je voda konečně jaksepatří průzračná a čistá. Pěkně jsem se tou chůzí rozhýbal, ve dvou mikinách zahřál (minule jsem si ještě vystačil jen s jednou), a dostal jsem vlčí hlad.

Je tu stále krásně, i když čím dál větší zima. Les je tichý jako opuštěná svatyně. Nebude se mi odsud chtít.

Čtu Seneku. Zatím se mi líbí ze všech antických autorů nejvíc, i když ani on si neodpustil „povinné“ humanismy a anti-animalismy; zvířata zjevně neznal z přírody, nýbrž jen jako otupělé otroky lidstva nebo jako rozzuřené bestie z cirku. Humanismy v jinak dobré knize jsou nešvarem všech nedůsledných filosofů – takže všech. Na to jsou všichni prostě příliš lidští. Seneca je mi sympatický tím, že chválí Epikúra, a to i přesto, že – jak sám píše – je to v rozporu s jeho souvěrci, to jest se stoiky. Pilně opisuji, takže výpisky vydají na další velkou přílohu.

V knize se ovšem vyskytují časté chyby. Jsem s četbou zhruba v polovině a už jsem napočítal přes čtyřicet chyb. Odpovědný redaktor se jmenuje přiléhavě Šmatlák. Stránky jsou od nějakého vypůjčovatele tak špinavé a ušmudlané, že se z toho zvedá žaludek a kriminalisté by z nich mohli pořizovat otisky prstů – to jsem nezažil. Některým lidem knihy do jejich nečistých pracek opravdu nepatří.

Často vázne překlad, například místo slova „znenadání“ napíše překládatel podivný paskvil „mimo nadání“ a podobně; věty někdy nedávají smysl a tak dále. Někdy se mýlí i ve vysvětlivkách: u výrazu „hemina“, což je název nádoby na víno, řecky také zvaná kotylé, česky mísa, píše poprvé chybně, že je to pouze dutá míra, a podruhé se mýlí v tom, že tato míra má 0,44 litru, kdežto ve skutečnosti je to 0,27 litru.

Dvě hodiny před západem slunce se jdu projít po horním lese s výhledem na rybníček a louky. Vidím celkem pět srn i s mláďaty. Otravují kloši, tato „létající klíšťata“. Vletí vám do otevřených úst, do očí, nalétávají do obličeje, do uší, do vlasů, za límec. Dostanou-li se na kůži, zbaví se křídel a sají krev. Jednou jsem jednoho takového kloše našel ve vlasech přisátého k mé hlavě. Většinou je však najdu dřív než se přisají, protože strašně lechtají.

kloš jelení (Lipoptena cervi)

V noci zase prší, anebo je příliš zataženo, aby mohl úplněk naplno předvést svá kouzla.

7.10.44

Jídlo došlo, je čas sbalit stan a odebrat se do baráku přezimovat. Bojuji se svým vlastním rozhodnutím. Je stále tak poměrně teplo... Ale jak jsem řekl: brzy bude hůř, a je lepší to udělat teď, za ještě relativně dobrého počasí, než na poslední chvíli za počasí hnusného. Nechce se mi. Nerad se loučím na následující půlrok s přírodou, s lesem, s toulavým životem Wandervogela, a hlavně s touto vynikající skrýší zde mezi Korouhví a Sedlišti. Bylo to tak krásné, že je mi jako bych se loučil s životem. Letos jsem to nicméně dělal dobře, nejlíp jak to šlo. Strávil jsem v lese a na potulkách dohromady 80 dní a nocí, což dělá v průměru každý druhý den v lese za období od dubna do října, což je jistě zdaleka nejvíc za celou mou „kariéru“ tuláka a zálesáka. Příští sezónu bych mohl být ještě lepší, neboť letos na jaře jsem musel chodit ještě do fabriky a v září jsem ztratil čtrnáct dní kvůli nemoci. Dalo by se tedy bez nadsázky říct, že jsem si to letos užil nadmíru, bez stresu každodenního probíjení se předměstskými „uličkami hanby“. Přesto nemám dost a loučím se se smutkem v duši. Ptáčci tak po ránu krásně zpívají...: „Zůstaň, zůstaň tu s námi!“

Všechno mě zadržuje od mého úmyslu: bílý kulatý měsíc, jenž dosud nezapadl, slunce, jež vysvitlo, všechno. Je tak teplo, že snad nemůže být pravda, že už je říjen. Dnes bych věřil jakémukoli datu počínaje 7. květnem a konče 7. září. Ale přesto jdu, nalehko, jen v tričku, ačkoli a poněvadž je skutečně říjen. Jenže až do listopadu jsem to nikdy pod stanem nevydržel. Mohu mluvit o štěstí, že je na poslední cestu takhle krásné počasí. Život tím nekončí, ani moje potulky přírodou tím rozhodně nekončí.

Po příchodu do vyhřátého bytu se mi rázem zamlžil zrak. Ne však dojetím nebo smutkem, nýbrž tak, jako když se vám zamlží studené brýle či dalekohled v teplém vzduchu.

8.10.44

Den hanby a ponížení: byl jsem zaplatit výpalné státní mafii. Úřednice na poště cosi drze vypiskovala, že na složence datum splatnosti nemusím vypisovat. To je zajímavé! Třikrát to nevadilo a napočtvrté to najednou hrozně vadí. Platím za nic jako mourovatý a ještě mi za to málem vynadají! Vsadím se, že příští měsíc jim bude zase vadit, že tam to datum není. Jsem na dně. Ve městě je blázinec, samá auta, hluk a zápach. Doma mě krotitelé ještě ke všemu rozčilují dotazy, jestli jsem výpalné zaplatil, jako kdyby to ani nebyli moji rodiče, nýbrž tajní agenti státu, pověření úkolem dohlížet na mne. Nebo se snad bojí, že se na všechno vykašlu a zmizím neznámo kam, abych měl konečně od všech lidáků pokoj? Stejně to tak jednou dopadne. Vědí, že jsem se právě vrátil z lesa; vědí, že mám dost peněz na letenku kamkoliv a že jsem rozený útěkář; vědí, jak mě tady všechno a všichni serou; vědí, že jsem nespoutaný a vždy hotov k radikálním činům, i kdybych měl všechny mně milé a drahé věci ze dne na den opustit a tady zanechat; a vědí, že dovedu zmizet tajně a bez slůvka rozloučení třebas uprostřed noci. Dají-li si toto vše dohromady, pak je to jasné: nemůžou si být se mnou jistí. Ani oni, ani žádný stát na světě mě nikdy natrvalo nezotročí.

Při četbě Seneky jsem se musel už dvakrát podívat na internetu do originálního latinského textu; tak byly ty věty podivné a nelogické. V jednom případě tak divně opravdu asi Seneca psal, například když píše, že lékař řeže zduřelý prs. Ten prs se mi tam nezdál, spíš bych tam očekával zduřelý prst, a mylně jsem se již začal domnívat, že je ten prs zase jeden z četných překlepů nebo chyba překladatele. Ale opravdu je v originále uveden zduřelý prs, latinsky mammal! Seneca tedy zřejmě popisoval rakovinu prsu.

Ovšem ve větě „jeden druhého připravují o lid“ byl můj předpoklad omylu téměř jistý: další blbá tisková chyba. V originále je samozřejmě logičtější verze, totiž, že „jeden druhého připravují o klid“. Ano, jeden druhého připravují o klid. To je přesné, moudrý Seneko.

Cvičím a posiluji, ale stále nemohu jaksi dohnat bývalou kondičku. Však jsem toho letos v létě mnoho nenacvičil, jsa průměrně každý druhý den v lese! Sice už udělám svoje dřívější penzum, ale stále to není cvičení podle starořeckého ideálu, tedy lehké a bez potu. Nicméně lepším se.

Počasí je podmračené, leč stále teplé. Ve svetru mi dnes ve městě bylo normálně vedro! Když jsem včera odcházel z lesa domů přezimovat, utěšoval jsem se, že možná ještě vyrazím na pár dní do Sádeckého polesí, bude-li stále tak hezky. Ale ouha! Ukazuje se, že jsem měl opět mimořádný čich na počasí a že jsem stan sbalil právě včas: od příštího týdne už hlásí prudký pokles teplot až pod deset stupňů. To je konec.

11.10.44

Je to tady: nastalo pravé podzimní pošmourno, s chladnem a dešti. Můžu být rád, že jsem doma v teple. Blb Humeník topí, ale jako vždy jen nárazově – ráno a večer. Zatím to stačí.

Ven mě to pochopitelně netáhne, takže se mohu plně soustředit na četbu Seneky.

Někdy se podivuji nad překladem jistých nejasných pasáží textu, tu v podezření z cenzury, tam z anachronismu (například ve výrazu „lže jako když tiskne“), onde z nelogičnosti, ale unavuje mě hledat pořád v původním latinském znění, zda je to správně. V latině jednak moc silný nejsem, a za druhé jsem zjistil, že to je stejně jedno, protože překládatel vůbec z latiny nepřekládal, nýbrž z francouzských nebo italských edicí! Pak to má souhlasit a sobě se podobat, když je to vlastně druhotný a druhořadý překlad překladu!

No, to nic. I tak je to slabota, i když z výsledného mého výtahu možná vznikne falešný dojem, že Seneca byl mudrc podobný mně. Naopak: většina myšlenek je naivní, nedůsledná, humanistická či lidstvu podlézavá.

V knize O hněvu vystupuje Seneca přímo jako můj antipod (například ve srovnání s mým Bohem nesmiřitelného hněvu). Dobrý je v podstatě jen tehdy, když se svými úvahami přibližuje jógínskému učení staroindické Bhagavadgíty. Ovšem jako špatný přírodní filosof vůbec nemá právo brát si slovo „příroda“ do huby, což sice často činí, jako všichni stoici, avšak pravou přírodu, tu nelidskou, znal, jako vysoce (nebo spíš nízce) civilizovaný občan největšího otrokářského státu v dějinách, nejspíš jen zdálky z pohledu z bezpečí římských pahorků za hradbami „věčného“ Města. Neustále opakované „problémy“ jeho doby a jeho společenského postavení jsou z dnešního pohledu úplně směšné a odtažité: hlavním „problémem“ je stále politika, vojenské výboje, bohatství, požitkářství a nuda takzvaného „nemužného, zženštilého a změkčilého“ Říma. Neustálá starost o to, jak dosáhnout jakési „ctnosti“ a „spravedlivosti“. „Problémy“ v podobě té, máme-li chodit pěšky, nebo se nechat nosit otroky v nosítkách; co si počít, máme-li málo otroků a co, neseženeme-li dost spoluhodovníků, abychom náhodou – ta hrůza! – nevečeřeli sami. Seneca stále donekonečna a do omrzení projednává poměr ke Štěstěně a v knize O laskavosti, již právě čtu, projevuje tak odporné vlezprdelkovství k Neronovi, až to připomíná nechvalně známé ódy na Stalina. Čtu to jen s největším odporem a jen ze studijních důvodů a také ze zvědavosti, co všechno mi ještě lidská povaha odhalí. Myslím však, že nějaká dobrá literatura faktu by to udělala lépe a sílí ve mně nechuť k prozkoumávání další krásné literatury, jakkoli staré.

12.10.44

Až včera v noci jsem viděl svého prvního letošního ježka. Byl velký, před zimou řádně vykrmený a sebevědomý. To, že jsem uviděl prvního ježka až v říjnu, je zapříčiněno tím, že jsem letos málokdy chodil po venku po setmění, kdy ježci vstávají a vydávají se na potulky. Všiml jsem si ho ještě k tomu jen z okna baráku, a to navíc jen díky jednomu z čoklů staré Páskové, který ježka očmuchával.

Prší, fouká silný vítr. Hnusné počasí. Jsem doma, a tak si dopřávám hodně rýže. Není divu, že se vegetariánství rozmohlo nejvíc právě v zemích, kde je rýže základní potravinou. Pokrmy z rýže skýtají nekonečné množství chuťových variant, nikdy se nepřejí a barevně ladí s jakoukoli zeleninovou přílohou, neboť k bílé barvě rýže se hodí každá barva: kapiová červená, mrkvová oranžová, hrášková, papriková či pórková zelená, fazolová hnědá, i květáková bílá.

Dopřávám si také každou noc barokní hudbu. Dá se poslouchat i při spaní, ale spánek přitom neruší. I v polosnu a s očima dokořán můžete při jejím poslechu ještě dlouho po procitnutí ležet a snít, ještě hodiny a hodiny nežít, netrápit se životem. Dokonce i u Mozarta jsou nejlepší skladby ty, v nichž ještě doznívá baroko. Jeho tehdy módní symfonie už mě tolik neberou jako jeho barokizující triové sonáty a fugy. Nechápu, který blbec označil starou hudbu za „vážnou“. Vždyť dvě věty ze tří jsou označeny jako allegro, česky zvesela! A prostřední adagia bych mohl poslouchat téměř výhradně. Nejsou však „vážná“, nýbrž líbezná; krásně smutná a smutně krásná, jako kontrast k celkové veselosti skladeb. Takový je i život. I život člověka byl kdysi dávno takový. Dnes však už ne. Dnes už je všechno jenom hnus, nesvoboda, frenetický kvalt, neurotické pinožení a nesnesitelný randál. Nedávno jsem slyšel v televizi interpretaci starověké řecké hudby podle zachovaného zlomku not, hranou na dobové nástroje, jako je lyra, diaulos či kithara. To byla nádhera! Podle toho je barokní hudba velice blízká starověké řecké hudbě.

V četbě Seneky se pomalu blížím ke konci. Jsem znechucen. Ještě že ta kniha není moje. Zaměřte se na význam jmen překladatele Bahníka a odpovědného redaktora Šmatláka, a je vám hned jasné, že ti dva by si mohli založit firmu Bahník & Šmatlák s.r.o. – velkovýrobna zmetků. Ani jeden z nich nebyl natolik poctivý, aby si to po sobě přečetl. Těším se na návrat k mým spisům a potom na změnu tématického i geografického okruhu. Ta antika se mi nějak protiví. Když ji srovnám se starou Indií, například s povídkami z Mahábháraty, jejíž ochutnávku jsem okusil v Příbězích z moudrosti Indů II. a jejíž přídavek jako hlavní chod očekávám v Sómadévově Oceánu příběhů, zdá se mi ten odklon od řecko-římského starověku a příklon k starověké Indii nevyhnutelný.

Podle nových výpočtů nás pravděpodobně planetka Apophis5 mine, sice těsně, ale přece jen mine. Původní pravděpodobnost srážky se Zemí v roce 2036 byla 1:45000. Nyní se odhaduje na 1:250000. Zase má civilizace a lidstvo štěstí – k naší smůle. Tak zas možná jindy – a třeba nečekaně.

13.10.44

Poprvé chumelí. To brzo.

Máma nechává zavádět satelitní televizi. Budeme tak mít na výběr další televizní stanice, na jejichž blbé pořady se nebudu dívat.

Seneca je sice blbý, ale má rád lidi. To však u mne není žádná polehčující okolnost, spíš důsledek i příčina v jednom. Křesťanství padlo v Římě na úrodnou půdu. Je hnus to číst. Snad ještě ta Apokolokyntóza by mohla být dobrá, jinak s antikou končím. Už tenkrát byli lidáci zdegenerovaní a nepřirození až k zblití. V Indii v té době byli lidé také špatní a hloupí, alespoň však žili skromně, velkodušně, neopovrhovali zvířaty, moudrost hledali v lesích, světový řád sami v sobě a krásu v přírodě.

POZNÁMKY:

1 Pokračování či snad rozvinutí této jakkoli lžiprorocké úvahy slibuje Schopenhauer v kap. 47 druhého svazku. Už se těším.

2 V souvislosti se zpěvem ptáků jsem objevil, že je vlastně nesmysl přikládat ptačímu zpěvu jejich školsky nesmyslný darwinistický výklad jako o teritoriálních zvucích. Ptáci vůbec nejsou teritoriální. Neboť jejich zpěv se ozývá jednou odtud, podruhé zase odjinud, přelétávají putujíce po lese z jedné větve na druhou a nikde si nenárokují své teritorium, natož svým zpěvem. Okolí mého tábořiště o tom podává jasný důkaz. Žádný pták tu nedrží teritorium, nanejvýš může někde pár týdnů hnízdit, ale území si nenárokuje. Někdy tu zpívá pěnkava, drozd, kos, červenka, lejsek, budníček, jindy se ozývají z téhož místa zase hrdličky či strakapoudi a datlové. Ale žádný z těch ptáků svým zpěvem nevymezuje hranice. Všichni dohromady jsou tu doma, nikdo nikoho nevyhání. Pro školomety v profesorských katedrách je zřejmě zatěžko uznat, že ptáci si prostě zpívají jen tak beze všeho „evolučního účelu“ pro radost. - Tak to s lidmi chodí. Nejprve by zvířatům upřeli právo na svobodu a holý život, pak na duši, cit, vědomí a rozum, a teď jim upírají i právo na „neužitečnou, evolučně zbytečnou“ radost ze života. Upírají jim ostatně i jiné „evolučně nevýhodné“ vlastnosti, jako například krásu a vůli ke kráse vůbec. Jako by se s psychikou zvířat nepočítalo. Jako by na světě měla existovat jen jedna psychika: ta patologická, zvrácená, lidácká.

3 Člověk člověku vlkem. – Toto staré latinské rčení je ovšem zcela nesprávné. Správně by mělo znít „homo homini homo“, tj. člověk člověku člověkem, neboť neexistuje horší nepřítel nad člověka. Vlk je oproti člověku (nebo i např. oproti psu) zcela milé a neškodné zvíře, pravý ušlechtilý tvor divoké přírody se všemi atributy, jež se k tomuto pojmu víží. Říkejme tedy pro příště jednoznačně vždy jen „homo homini homo“, jak je to příhodnější a výstižnější.

4 = vínem.

5 Zmiňuji se o ní v Rakovině na kůži Země.