Misantrop: der Wandervogel



čtvrtek, 21. května – čtvrtek 28. května 43

Ve fabrice, Ponas zvané, jsem ve středu ráno skončil a nové volno jsem si začal užívat již dne následujícího.

Vstal jsem přesně o páté ranní, abych se vyhnul přílišnému provozu, a se sbalenou velkou polní jsem se vydal na týdenní vandr do rozsáhlých lesů za Pustou Rybnou. Nebyl jsem tam pořádně nejméně patnáct let. Chtěl jsem si připomenout všechny mé dřívější svobodné poutě a potulky těmito lesy, kde se nachází mnoho pěkných romantických skal, odkud je často také rozkošná vyhlídka. Snad jsem doufal také najít divočejší a liduprázdnější kout světa; ale mezitím přibyla na Zemi další miliarda nebo dvě lidáků, takže to tam bylo nakonec horší než „doma“ například v Sádeckém polesí. Zklamání – ani tam už to není jako dřív.

Došel jsem tam asi za tři hodiny přes Sádek, samotu Přibylov a Lucký vrch. Cesta takhle brzo ráno byla příjemná a klidná; zdá se, že to bude můj zamilovaný čas i pro příště, pro příští mé potulky po kraji.

Šel jsem tam takzvaně „naslepo“, to jest nevěděl jsem, kam se tam vrtnu na nocleh. Samozřejmě jsem nemohl žádné vhodné a ukryté místo dlouho najít. Až jsem na pokraji vyčerpání a ospalosti nakonec rozbil stan na prvním trochu rovném povrchu ve vysokém lese, jak se však později při podrobnější obhlídce ukázalo, právě na dohled od značené turistické stezky. Bylo prostě na stan vidět z cesty. Nevadilo mi to; tak už jsem se potřeboval na pár hodin natáhnout a prospat!

Když jsem si takto odpočinul, nechal jsem stan na místě a šel jsem pátrat dál po lepší skrýši. A skutečně jsem našel jednu skoro dokonalou ve smrkovém mlází! Skoro dokonalá skrýš. Měla jen jednu vadu: výsluní. Zpočátku to nevadilo, protože jsem od rána do večera chodil od jedné skály k druhé, denně zhruba deset, dvacet kilometrů v průměru. Byl jsem se podívat na rozkošný bývalý lovecký zámeček z osmnáctého století jménem Karlštejn, vylezl jsem na Malé (Rybenské) Perničky, vyšplhal jsem na Zkamenělý zámek, na Velké (Milovské) Perničky a zdolal jsem i vrchol Čtyř palic. Pokořil jsem konečně i dlouho mně odolávající Buchtův kopec, na němž jsem už také dlouho nebyl a kterýžto výstup jsem si naplánoval, zašel jsem dokonce i k Milovskému rybníku, abych se možná pokusil vykoupat, když začala vedra...

Ta vedra mi ovšem právě způsobila nepříjemný puchýř na malíčku levé nohy, čímž se staly další dlouhé túry po okolí bolestivými a vysilujícími. Ve stanu jsem si přes den také nemohl odpočinout a zahojit se, protože pro to nevýhodné umístění na výsluní se nedalo to nesnesitelné horko vydržet. Nakonec jsem se v úterý přesunul do Sádeckého polesí k Jezírku, kde jsem se také letos poprvé vykoupal. Hladina vody byla nízká, zato její teplota báječná! Rachtal jsem se ve vodě Jezírka nikým nerušen jako rozdováděné dítě. To jsem potřeboval.

Na Milovech se koupat nedalo; bylo tam sice nemnoho lidí, přesto i to málo mě odradilo od pokusů vklouznout před jejich zraky do chladivého rybníka. Všichni na mne koukali jako na vandráka; však jsem byl také celý v maskáčích, zarostlý vousem a mechem, pojídaje vlastní přinesenou chudou stravu a lokaje obyčejnou vodu donesenou z lesních potůčků, a vůbec jsem se tam mezi tou vší „hotelovou klientelou“ cítil jako nevítaný žebrák, odvržený a tiše trpěný jako ta Popelka na zámeckém bále.

Obešel jsem skoro celý břeh kolem dokola, ale nikde jsem nenašel zastrčený kout pro svou vlastní soukromou pláž. Ze zvířat tam žije pouze jeden pár kachen s osmi kachňátky a uprostřed rybníka ještě jeden párek potápek roháčů. Na potoce vytékajícím z Milovského rybníka jsem pak ještě spatřil pod vodopádem krásného konipasa horského, hodně plachého. Z rostlin mě neobyčejně upoutalo a nadchlo několik málo překrásných exemplářů kosatců sibiřských, které se krčily v malém množství téměř nezpozorovány u jednoho břehu. Zíral jsem uhranutě na tu nevídanou nádheru jejich orchidejím podobných a velkých lila květů. Něco takového bych tady věru nečekal.


kosatec sibiřský


Největším šokem uplynulého týdne byly ty nemožné davy lidáků všude po lese, hlavně v okolí skalních „atrakcí“, ale nejen tam, tlupy lidáků byly prostě všude. V neděli jsem přestal kolemjdoucí výletníky počítat asi u čísla čtyřicet. Byly jich stovky. A mně přitom stačí jeden, abych z toho byl otrávený. Někteří z lidáků byli potom naprosto odporní. Když desetičlenná rodinka lezla na Čtyři palice, jeden z nich raději zůstal dole, zapáliv si cigáro a čumě blbě do mobilu. Jiný lidák si fotil teleobjektivem údajně „vzácného motýla“, jak se vyjádřil, ačkoliv to byl zřejmě pouze „obyčejný“ okáč pýrový, prakticky jediný tamní motýlí druh, který se tam vyskytuje úplně běžně a ve velkém množství. Někteří lidé jsou jak retardovaní...


okáč pýrový


O cyklistech se raději nebudu ani zmiňovat, protože i jen pouhá vzpomínka na ně mě vydražďuje k nepříčetnosti, různé přespolní orientační běžce v zádech a otravné „ocásky“, jež jsem za sebou tahal častokrát notný kus cesty, si také radši nechci připomínat. Zkrátka jsem byl rád, že jsem se vrátil „domů“ do Sádeckého polesí, kde je to nakonec nejlepší. O všedním pracovním dni zde nepotkáte lidskou nohu a osamělé koupání je nedaleko. Prosím vás, vždyť ti otravní lidáci mě pronásledovali i se svými stejně otravnými čoklíky až k šestisetleté „zpívající“ Lukásově lípě v Telecím a vyzvídali, kamže mám namířeno! Jediné, co se mi líbilo, byly ty novodobé rekreační „hrady“ a letní sídla měšťanů všude kolem na stráních u lesů. Některé byly opravdu výstavní a nestačil jsem si pro sebe povídat, jak bych něco takového v mžiku bral.

Na svých potulkách jsem viděl i jiné krásné a nevšední obrázky, jako například na úpatí Buchtova kopce rozvernou kozu s kůzlaty, kobylu s hříbětem, jež si hrálo a dovádělo s německým ovčákem, nebo věci i jinak zajímavé, jako byl kříž pod stromem samotářem s medvědím reliéfem namísto obvyklého Krista. Možná označuje místo, kde zastřelili posledního medvěda na vysočině, jako je tomu u pomníku posledního zastřeleného vlka u Vlčího kamene.


pomník posledního zastřeleného vlka na vysočině


Za Sádkem v lese je však lépe, a koneckonců i ten obyčejný stan je lepší než drahá chata či chalupa, kvůli níž se člověk zadluží, platí za ni, nadře se na její výstavbě a pak si jí stejně užije jen v létě o víkendech nebo o dovolené. Já jsem svobodný; mohu se toulat kam libo jako stěhovavý pták, jako Wandervogel, a všude, kde najdu kousek místa na stan a klidné ústraní, tam všude může být můj domov.

K poslechu jsem si s sebou vzal disk výborné řecké kapely Septic Flesh. Vypálil jsem si ho z mp3 archívu tvrdé muziky, který provozuje jakýsi Rus. Ti Septic Flesh, hlavně jejich poslední dvě alba, jsou tedy objev! Druhá taková dobrá řecká skupina jsou také Rotting Christ. Že by Řekové v jedenadvacátém století opět jednou v dějinách začali udávat tempo nového kulturního rozkvětu?

Ke čtení jsem měl pak četbu z nejpříhodnějších: mé dílo Reinlebensborn. V těchto dnech znovunabyté svobody a za těchto okolností nemůže být příhodnější četby. Sádecké polesí se mi jeví být novým mým „čistým zdrojem žití“. Už to sem sice nemám dvacet minut jako prve, nýbrž dvě hodiny, ale je to domov. Ani houbaři mě tady vloni nenašli! Kdežto Já tu objevuji další a další divy, jako například další nové „sekvojovité“ modříny; na jednom z nich jsem dnes viděl dokonce černého čápa! A té ostatní zvěře všude kolem! A těch rozhledů panoramatických; však je to tu také nejvyšší kopec široko daleko! Jako na posvátné hoře, jako v příbytku bohů! Můžu být rád, kde jsem; kamkoli se dá odtud přece zajít jako ze základny. Na blízkém poli zřejmě zemědělci zasadili kukuřici, kolem bude spousta lesních jahod, malin a ostružin. Doma se teď zahojím, pohraju si s počítačem a podobně a až se udělá lepší počasí, můžu jít někam, kde je mi dobře. Času teď budu mít dost. Život Wandervogela začíná!



pátek, 29. května 43

Prší a je chladno. V noci, v zajímavém televizním dokumentu dojde ropadrsné varování, se mimo jiné říkalo, že s ubývajícími zásobami ropy se brzo stane létání letadly luxusní záležitostí jen pro nejbohatší vrstvu společnosti. Jelikož Já k takové vyvolené elitě nepatřím a nikdy patřit nebudu, znovu tak vyvstala otázka mého možného budoucího přesídlení (nebo spíš útěku) do tropů. Pohybuje se to stále kolem jako strašidlo a nedá mi spát. Snad stávající ceny za létání ještě pár desetiletí vydrží. Jinak bylo docela potěšitelné slyšet o tom, jak – v souladu s olduvajskou teorií o zániku industriální civilizace – vyčerpání zdrojů ropy povede k úbytku obyvatelstva a k jednoduššímu životu. Pro ně to je „drsné varování“, pro mne důvod k naději. „Drsným varováním“ je mi jen to, že do tropů se pak budu muset přeplavit nejspíš na nějaké plachetnici s bandou pirátů.


Dnes jsem měl kupu pochůzek po městě: Nejprve jsem zašel na úřadovnu mafie, takzvané „zdravotní pojišťovny“, kde jsem si dojednal placení výpalného, pak jsem ještě naposledy zašel do fabriky pro zbytečnost jménem „zápočtový list“, a konečně jsem též navštívil městskou knihovnu, kde jsem si půjčil knihu, kterou si již dlouho dlužím – Schopenhauerovo hlavní dílo Svět jako vůle a představa (díl I.).

Je to sice zase špatný překlad toho nepoctivého blba Váni, jehož několik výpotků a vymyšleností již hyzdí mou soukromou knihovničku, ale budiž. Nekoupil jsem to, jen vypůjčil, takže se bude vidět. Jsem zvědav, jakými nesmysly mě zase jeho práce nakrkne.

Dále jsem zabavil do vlastního držení knížku Thema con variationi od jakéhosi Wolfganga Sachse, jemuž se, slovy záložkového profilu, celoživotní inspirací stala osobnost a dílo Johanna Sebastiana Bacha. Tuto knížku městská knihovna vyřadila a vystavila do regálu na chodbě volně k rozebrání, a tak jsem neváhal. Rád si ji přečtu, třebaže jejím stylem není literatura faktu, ani biografie, nýbrž pouze „žánrové obrázky“.

Bacha uznávám. Vážím si ho nejen pro umění komponovat skvělou hudbu, ale i pro jeho život, tolik nadšeně věnovaného muzice. V mládí byl krom toho též pěkný bouřlivák! J. S. Bach patří k těm slavným lidem, jejichž sláva se zrodila až „posthumně“, jak říká Nietzsche. Náleží tedy v podstatě k těm světovým géniům, kteří byli za svého života nedoceňováni a za to, že jsou dnes slavní, mohou vděčit jen někomu jinému, kdo je později objevil a vynesl na světlo (připomínám známou skutečnost, že Bach byl ve své době oceňován pouze jako schopný hráč, nikoli jako komponista).

Podobné, i když jiné, je to například s osobou a dílem takového Johanna Adolfa Hasse, jehož naprosto geniální dílo se mi vůbec ani nepodařilo sehnat, nehledě na to, že část jeho partitur byla zničena při válečném bombardování – jednou za Sedmileté války mezi Saskem a Pruskem, podruhé za druhé světové války při barbarském náletu na Drážďany.


Johann Adolf Hasse



pondělí, 1. června 43

Konec týdne byl údajně nejstudenějším víkendem za uplynulé dva měsíce. Je stále zataženo s přeháňkami. Zůstávám proto doma. Dnes jsem si však konečně po třech dnech ve vytopeném baráku vyšel do lesa na procházku.

Po festivalu Rockoupání zbylo z okolí koupaliště jen rozblácené oraniště a haldy pytlů s odpadky.

Nahoře v lese je nádherné ticho a zpěv ptáků. Čtu si Schopenhauera. Jeho Svět jako vůle a představa se mi zatím moc nelíbí. Je to rozvláčné, nudné a zbytečně složité, nesrozumitelné. Do výpisků jsem si zatím opsal jen několik vět, a to ještě z předmluvy, která se nese v uvolněnějším duchu. Samotný výklad filosofie Světa jako vůle a představy tehdy třicetiletého Arthura Schopenhauera je příliš akademický, špatný. Srovnám-li jeho styl například s Nietzschem, liší se oba přístupy jako nebe a dudy. I náš Stanislav Komárek, jejž jsem z filosofů četl naposledy, píše lépe. Dokonce i moje první filosofické dílko Poslední revoluce myslí, vymyšlené, promyšlené a sepsané v úderných stručných heslech, plných neskrývané misantropické nenávisti, vyjevené světu zhruba ve stejném věku, v jakém vydal mladý Schopenhauer své hlavní dílo, ve věku, kdy životní síla a genialita dosahují nejobecněji svého zenitu, byť ne zralosti, která se dostavuje až později, s lety – dokonce i toto mé rané nezralé dílko je lepší než tyto Schopenhauerovy akademické rozvláčnosti! Navíc v nich opakuje ustálený lidský omyl, nebo spíš pýchu, že člověk je po všech stránkách lepší a rozumnější než zvíře či ostatní příroda. Povedl se mu tak nechtíc přímý důkaz své vlastní filosofie slepé vůle, jež je poslušna tělu, které je za všech okolností sobecké a v jiných objektech nazírání či subjektech vnímání vidí jen svou vlastní představu, tedy v podstatě přelud. Upírá zvířatům schopnost plánovat, předvídat a uvažovat. Zastává dnes překonané názory, jako například, že zvíře nedokáže zhotovit nástroj, pochopit a naučit se význam znaků a řeči a že vnímá jen přítomný okamžik. Takové názory jsou mi, lidužel, jednoznačným projevem tuposti a odtrženosti od reality, to jest od přírody.

Takové nespravedlivé podceňování si příroda nezaslouží, jakož i člověk své vyvyšování se nad ni. Jen pohleďme tam vzadu u lesa za travnatou plání na tu dvojici pasoucích se srnek! Nikde nevidí ani necítí v blízkosti lidáka, tupého to nepřítele veškerenstva, a tak se v poklidu a beze strachu popásají ve vysoké travičce, která je může v případě potřeby dobře skrýt. Já v tom nevidím nižádný nerozumný projev, nic co by bylo jakkoli vůči takzvaným „výhradním dovednostem“ člověka v nejnepatrnější nevýhodě nebo dokonce na nižším stupni percepce. Já se chovám zrovna tak jako tato „nerozumná“ zvířata, a nemyslím si, že bych byl v něčem horší než člověk – spíš naopak. A tady ten srneček přímo přede mnou, který se rovněž nyní zvedá z vysokých travin a popochází dál, aby opět spokojeně ulehl – to že má být projevem nějakého podřadnějšího statutu, ve srovnání s člověkem? Vždyť lidé se projevují také takto, nezřídka však hůř, a co je nad to, to pyšné „navíc“, to je spíš choroba, a ne předmět okázalé pýchy! Už tahle moje kniha je v podstatě choroba – a ta Schopenhauerova ještě víc! Člověk – je choroba tohoto světa!



úterý, 2. června 43

Koupaliště je stále ještě zbavováno festivalového zařízení. Ti si dávají načas! Ráno jsem dokonce ještě potkal partičku hladových a podroušených návštěvníků. Samozřejmě žebrali a chtěli po mně pět korun. Také chtěli vědět kudy k Penny Marketu. Zdálo se, že mi nevěří, že nemám žádné peníze, ani to, že nevím, kde ten zpropadený obchodní dům stojí. To tedy narazili na toho pravého! Stejně bych jim nic nedal. Nejsem žádný filantrop.

Dnes jsem se šel podívat na nový soukromý rybník Ráj, nacházející se v lukách mezi Jelínkem a Korouhví. Musím uznat, že jsem stanul na místě překvapen nad tou oázou klidu. Zase jednou mi zřejmě nevyšla pesimistická předpověď, hlásající, že to tady dopadne jako na poličské Přehradě, která je zamořena lidáky. Zde není nikde nikdo. Kdyby bylo teplo, mohl bych se dokonce i vykoupat. Břehy pěkně za rok po výkopových pracích zarostly rozmanitým barevným kvítím. Je tu hezky. Na vodě plují kachny, lysky, poláci, jedna labuť, u břehu postává volavka a nad hladinou poletují rybáci. Nádhera. Co mě však naprosto „dostalo“, byl obrovský obytný přívěs, sloužící zde majiteli za víkendovou chatu. Obhlédl jsem ji celou dokola a nestačil jsem žasnout nad tím přepychovým obydlím, jež jsem viděl: dvě ložnice s širokými postelemi, zařízená kuchyň, obývací pokoj. Luxusní sídlo. Za pět let, kdy jsem nedaleko tábořil a byl vyštván hordami dobyvačných houbařů, kteří mě neustále rušili z klidu, to tu řádně zdivočelo, zarostlo „plevelnými“ břízkami, oživilo se zvířaty. K jedné srně jsem nečekaně přišel odzadu až na pětimetrovou vzdálenost. A to jsem byl oblečen dost nápadně do bíločerné vesty a šedých kalhot, takže jsem zdálky přímo „svítil“! Jakási hrabavá slepička – bezpochyby samička vzácného tetřívka obecného! – se pásla u okraje lesa a mnou se nedala vůbec vyrušovat, takže jsem ji mohl dlouho pozorovat a sdílet s ní stejný životní prostor. Kdybych byl někdy vyštván z mého letoviska za Sádkem, mohl bych se možná vrátit sem. Stýská se mi po životě v lese. Monzunové počasí už snad brzy přejde.

Skončil jsem vycházku opět na starém posedu, kde jsem pokračoval v četbě nudné Schopenhauerovy knihy Svět jako vůle a představa. Je to nudné, ale musím to přečíst – druhý díl taky. O mé knize kritikastři tvrdili, že se nedá jejích pět set stran učíst. Co by asi říkali o této Schopenhauerově knize, kdyby se autor vrátil na svět a jeho kniha vyšla v dnešní dyslektické době? Asi nic. Co to muselo být za dobu a za vzdělance, kteří takovou intelektuálně náročnou knihu nejen četli, nýbrž i uznali a ocenili jako inspirativní? Inteligenční kvocient opravdu asi celosvětově klesá. Já se u té knihy nudím, protože vím, o čem je a poněvadž je nudný i její literární styl, který je na mne příliš akademický a systematický. Nietzsche psal pro zasvěcence, jimž není třeba nic sáhodlouze vysvětlovat, aby jeho myšlenky pochopili. I když s Nietzschem v mnohém polemizuji, přesto je požitek jej číst už jen pro ten jeho vytříbený styl. To bych Schopenhauerovi vyčítal nejvíc – ten nudný styl. Jinak to musel být zajisté nesmírně vzdělaný a inteligentní člověk, i když se často v některých jednotlivostech mýlí. Ale to Já možná taky, jako každý. Všichni jsme koneckonců utvářeni ze stejné pralátky, oživeni universální vůlí a podléhající svým vlastním představám.

Přibližuje se k posedu, spatřila mě srna a jala se hlasitě a dlouho na celý les bekat. Dělal jsem na ni „pšt“, ale nenechala toho. Důvodem toho rámusu byla určitě přítomnost jejího mláděte, jež zanechala v trávě mezi stromy kousek od posedu. Že tam to srnčátko vskutku je, jsem zjistil teprve až se samo zvedlo a odběhlo dál do lesa.

Na sluníčku bylo dnes hezky, ale při sezení na posedu, ve stínu, jsem prochladl. Už by mohlo být tepleji.



středa, 3. června 43

Ráno v devět hodin jsem se vypravil na celodenní potulku po okolí Korouhve. Vrátil jsem se večer v šest. Svítilo sluníčko, vzal jsem si tedy kšilt proti slunci. Také pro jistotu mikinu s kapucí, kdyby se ochladilo. Nakonec jsem potřeboval víc tu kapuci než ten kšilt. Foukal ostrý, silný, studený vítr. Letos bude asi studené léto.

U koupaliště už konečně odmontovali a odstranili tu drátěnou klec, v níž drželi zavřené návštěvníky Rockoupání. Svět stále miluje klece a lidi do nich sami lezou a ještě za to platí.

Nejdřív jsem se musel vyhnout jedné ženské se zle vyhlížejícím psem, jenž ji hlídal, když cosi sbírala pod stromy do košíku. Zřejmě houby. Takže už to asi začalo.

Prošel jsem kolem rybníku Ráj. Majitel tam včera mezitím instaloval ještě kadibudku, nebo co jsem to tam zdálky viděl. Černý čáp v tom vichru právě přistával ke břehu, jímž se pak jako správný brodivý pták brodil. Přistával pomalu, s potížemi v silném protivětru.

Vešel jsem do vesnice a chvilku pozoroval tamní ovečky. Vstoupil jsem pak na hřbitov u kostela, kde leží pochováni mí předkové. Postál jsem u hrobů. Hřbitov zel liduprázdnotou, nikdo mě nerušil v rozjímání. Na jednom náhrobku je vytesán nápis: „PO TĚŽKÉ PRÁCI VĚČNÝ KLID“. Takový epitaf bych si Já nepřál, nechci se udřít k smrti.

Dědovo stavení je stále stejné, jen mám trochu obavy, aby je nový vlastník nezhyzdil nějakou šílenou kamennou stavbou; venku za plotem se totiž válí hromada přichystaného stavebního kamení.

Ach, dědovo stavení: mohl to být můj domov a tato tichá víska mohla být mým bydlištěm, kdyby se věci ubíraly jiným směrem. Co by mi tu chybělo!

Stoupám nahoru do stráně. Je neposekaná, hotová džungle. Sedadlo lavičky nahoře na vrcholu prudkého svahu je vyměněné; nyní jej nově tvoří tři sroubené březové klády. Lavička je teď o trochu nižší a lépe se na ní sedí. Tady jsem se nasnídal a přečetl pár stránek ze Schopenhauerova Světa jako vůle a představy. Ta kniha není jen nudně napsaná, ale je i hloupá. Není mi nikterak líto, že to už musím takto bez obalu napsat, a pochybuji i o rozumu těch, kdož se touto knihou nechali unést k obdivu. Nicméně i tak v ní nacházím některé myšlenky, k nimž jsem dospěl také, a to nezávisle a samostatnou úvahou, a jež jsem též sepsal, jenže lépe, stručněji a jasněji. Je možné, že bych byl lepší myslitel a spisovatel než slavný Arthur Schopenhauer? Skoro to tak už vypadá.

No nic, jdu dál, sedět se v tom chladu a větru nedá moc dlouho. Málem jsem pak šlápl do tratoliště zkrvavených cárů zbytků zajíce. Mrtvola je čerstvá, rozpáraná, s vyhřezlými vnitřnostmi, s odhaleným hrudníkem a ohryzanými kostmi. Makabrózní nález. Máma by řekla „fuj!“, jako tuhle, když jsem se díval na film o masožravcích, v němž právě lasice porcovala králíka. Máma na takové scény říká „fuj!“, ale sama, když nastane neděle, natlouká řízky tak surově, že krev stříká po stěnách a hrnky nadskakují na policích. A ještě k tomu to pak sežere – to, čemu říká ve filmu „fuj!“. Vidíš, Schopenhauere? Není lepší než to „bestiální“ zvíře, ale povyšuje se nad ně. Taková je síla lidského sebeklamu, že zabití zvířete nenazývají vraždou a masožravost nejmenují kanibalismem. Sami sebe jaksi morálně vyřazují z přírodních procesů, jako by se jich netýkaly a jako kdyby na nich sami neměli krvavý podíl. U zvířat říkají „fuj!“, u sebe „mňam!“ Ačkoli mají rozum a mají vědění, jak maso vzniká, to jest vraždou, přece neohrnují nad flákotou nos a chutná jim. Rozum a vědění tedy lidi nedělají o nic lepšími než je jimi opovrhovaná „krvelačná zvěř“ – spíš horšími. Není totiž nestvůrnější zrůdy než vrah s rozumovým odůvodněním.

Konám okruh. Vstupuji nejdřív do lesa za Korouhví, kde nezapomínám navštívit malou skalku, potom starodávnou studánku, obloženou čedičovými kvádry. Stále z ní prýští čistá voda, není ji potřeba nijak čistit, je nezničitelná. Jen lidé už na ni dávno zapomněli, zradivše původní staroslovanskou víru v kouzelnou moc pramenů. Násilné pokřesťanšťování (či rekatolizace) má v Čechách dlouhou a nechutnou historii. Proběhlo nejméně hned třikrát: poprvé v raném středověku (potlačením pohanství), podruhé po husitských válkách, potřetí po bitvě na Bílé hoře. Není divu, že je zde tolik ateistů, komunistů a vulgárních materialistů. Avšak na původní pohanství si nikdo nevzpomene a je neoživí. Máme jiné starosti a nevíme, co to znamená uctívat přírodu, i když hrozba křižáckých tažení pominula. Svatá říše římská je mrtva, ať žije Evropská Unie, že jo, hovada! Všude na svých toulkách míjím němé svědky pomýlené minulosti. Všude se tyčí, jakoby pro výstrahu, popravčí kříže. „Na kolena, neznabozi! Ježíš zemřel za vaše hříchy! Svoboda je otroctví, příroda je krutá, zvíře v nás je zlé! Čiňte pokání!“

Došel jsem na louku mezi lesy. Lehl jsem si do trávy a znovu jsem se ponořil do četby. Kniha začíná být trochu zajímavější, ale stále staví člověka na vrchol pomyslné, ve skutečnosti však nesmyslné pyramidy tvorstva. Nejvýš ale stojí ti, kteří se od přírody neodlučují! Kdežto člověk... Člověk má generaci od generace stále méně co společného s přírodou. Dávno už do ní nepatří, je pouze jejím škůdcem. V tomto smyslu je každá mládež zkažená, každá nová generace lidí zkaženější než předešlá. Rozum to nemá, ta mrdež rozmrdaná! Rozum je také potřeba rozvíjet, jistě. Ale Já bych hlavně rozvíjel a trénoval schopnost žít a přežít jen v rámci takzvané „holé existence“, jako zvíře, jež má přece také svůj rozum, a přesto se dokáže vyrovnat se všemi životními nástrahami, aniž by tím zároveň oslabovalo své tělo i svého ducha a činilo generaci od generace svůj rod změkčilejším, choulostivějším a tím tudíž také zkaženějším a zvrácenějším. Takový živočich nepatří na žádný vrchol ničeho, leda na vrchol hnusu z rozpadajícího se shnilého smyslu své existence. Jaký má člověk vlastně ještě dnes smysl? Jeho čas skončil. Jeho existence na této planetě, v potu tváře vydřená a za nesmírných obětí, znamená jen lopotu a ničení přírodních zdrojů. Kvalitou života jej předčí každé „nerozumné“ zvíře, rostlina či kámen. Schopenhauer dokonce naznačuje, že příroda má účel a tím konečným účelem že má být člověk! To už není jen nuda, omyl nebo hloupost: to je tragikomedie, absurdita! Schopenhauer se musel zbláznit. Až sem dospěl tedy lidský rozum: k naprostému pomatení smyslů.

Líbí se mi procházet romantickým údolím potoka až k Sedlištím. Tam se obracím a kráčím zpět. Došel jsem daleko. Já i lidstvo. Lidstvo na pokraj propasti dějin, Já k rybníčku kousek od bývalého tábora, jehož jsem se před dvěma roky vzdal ve prospěch hadů. Tady obědvám a na blízkém posedu pokračuji v další četbě této kontroverzní knihy. Kroutím nad tím hlavou, co všechno se z ní nedozvídám, ale zároveň jsem zvědavý, co bude dál. Druhý díl si rozhodně musím přečíst také.

Pak scházím dolů do Korouhve a mířím kolem zemědělských budov k Poličce. Nedávno vyhořelý seník je zbořeništěm. Na spáleništi posedávají jen divoké hrdličky. Na lukách se pasou a polehávají krávy. I ony mají lepší život než lidé, třebaže jejich osud v područí člověka není záviděníhodný.

Obcházím osadu Jelínek a pod ní usedám na další lavičku. Soukám si do mysli další řádky Světa jako vůle a představy. Je to náročná četba, vyžadující plnou soustředěnost. V liduprázdné přírodě, za zpěvu ptáků, to potřebné soustředění nacházím lehce, a i tak náročná četba se v ní rázem stává lehkou a srozumitelnější.

Do Poličky vcházím zahrádkářskou kolonií, kde jsem kdysi míval svoji „poustevnu“. I dnes je tu výjimečně celkem klid a ticho, jen od stadionu se ozývá idiotský řev fotbalistů.



pátek, 5. června 43

Světový den životního prostředí jsem oslavil odnesením jedné plastové flašky z lesa. Nechal ji tam nějaký dřevák. Obvyklou blbou kupku z chvojí jako vždy s pečlivostí pedanta vyrobil, blbec jeden, ale pak do ní vstrčil vypitou lahev od vody a myslel si, že tím je uklizena, příroda nezhyzděna a nikdo tu flašku neuvidí. Mně tedy padla do oka jako řezavá tříska hned! Však říkám pořád, že největšími škůdci a hanobiteli přírody jsou nejvíc ti, kteří by ji měli chránit, už z funkce svého povolání (viz mé misantropicko-ekologické dílo Reinlebensborn, čtvrtek, 3. května 41). To ocelové lano, které nechali dřeváci pohozené pod křížem, tam snad bude taky ještě za tisíc let, až tudy budu procházet.

Dnes jsem se procházel jen po Šibeníku. Je chladno. Na posedu pokračuji v četbě Schopenhauera. Počínaje třetí knihou, stává se studium příjemnějším a zajímavějším. Už to není taková nuda. Například úvahy nad příbuzností geniality a šílenství, nebo o umění a přírodě, se mi líbily. Pilně si zapisuji výpisky do počítače.

Schopenhauer také v podstatě zpopularizoval v Evropě starověkou východní nauku, hinduismus, jehož posvátným jazykem se stal sanskrt. Podivuhodně blízce zní s češtinou jedna sánskrtská formule, zvaná Mahávákja, to jest „velké slovo“. To slovo, ta Mahávákja, zní „Tat tvam asi“ a znamená „Toto (živoucí) jsi ty“. Ta podivuhodná příbuznost (je to koneckonců řeč z naší indoevropské jazykové rodiny) vyjde najevo hned, jakmile jen trochu jinak ohneme ta slova nebo je zaměníme za jejich synonyma. Tak slovo „mahá“ (česky velký) můžeme zaměnit za synonymum „mohutný“ a slovo „vákja“ trochu ohnout a upravit a máme české slovo „věta“. Mahávákja tudíž může být přeloženo i jako „mohutná věta“. Ta věta zní „Tat tvam asi“ a zde opět stačí jednotlivá slova trochu pozměnit, čímž z nich dostaneme srozumitelně české „Toť ty jsi“! Tím je mi teď ovšem také nad slunce jasné, kde sebral Kipling to své „Jsme jedné krve, ty i já.“ Samozřejmě v Indii. Také Védy jsou pro Čecha nepochybně Vědami a tak dále. Podobností sanskrtu s češtinou je mnoho.

Řádně jsem dnes vymrznul. Na posedu jsem se začetl do knížky, přestal jsem vnímat okolní studený vzduch i své podchlazené tělo, a pak už jsem se nezahřál, když jsem přišel znovu k sobě. Přesto jsem si ještě důkladně prohlédl rostlinstvo a živočišstvo, jež osídlilo novou výspu na vrcholu sjezdovky, navýšené po putinovském nezpůsobu. Hýří to tu životem. Ačkoliv letos nejsou zatím žádné tropy, urodilo se hodně baboček bodlákových, kopretin, kostivalů, vrbovek a mnoho a mnoho dalších. Les je přitom naprosto liduprázdný. Bude hodně lesních jahod. Odporné šprcky ze světlinky pomalu pohlcuje milosrdná příroda. Bývalá lidská peleš tak nyní opět slouží za pelíšek dvěma zajícům. Byla to dobrá procházka, ale po víkendu už musím jít konečně zase na několik dní a nocí pod stan do Sádeckého polesí, i kdyby hlásili potopu světa! Tím ostatně spíš.



neděle, 7. června 43

Zdá se, že studené monzunové počasí ustává. Je načase, neboť už musím vypadnout ven, nebo se zblázním. Táta se baví chytáním a zabíjením much – v podstatě jejich mučením, protože je hází živé do záchodové mísy, kde sebou zmítají v močové vodě, dokud se nevyčerpají a neutonou –, máma pak se vyžívá v jiném druhu mučení: v trýznivých, dlouhých, nudných monolozích a bludech, v nichž shledává zalíbení pouze ona, a pouze ona se také s potěchou poslouchá. Není nic otravnějšího než sledovat ty dva při nejvlastnější humánní činnosti, která charakterizuje lidstvo jako špatnou hudbu její falešnost. Ostatně, když už jsme u té hudby, Schopenhauer ji dost správně vykládá teoreticky, z filosofického hlediska, a rozebírá ji jako nevědomý projev podstaty světa. Za základní bas světa jako hudby považuje neživou hmotu, za melodii pak rostlinstvo a zvířectvo, včetně člověka. Falešné tóny a disonance všeho druhu jsou mu reprezentovány monstrózními hybridy napůl člověka a napůl zvířete. S tím jediným Já nesouhlasím. Myslím, že tím jediným, co kazí hudbu světa, je falešná disonance ztělesněná právě a jen člověkem. Všechny ostatní přírodniny, vyjma člověka, jsou v plném souladu, i když ve věčném boji a sváru. Jen člověk nesouladně neumí žít v harmonii s ostatním tvorstvem (například s mouchami, že, tati!), jež jej nijak neohrožuje, a sváří se a bojuje se vším – i sám se sebou a mezi sebou, což je vlastně jedno a totéž. Jen člověk zabíjí a ničí na potkání vše živé, co se ke své smůle vyskytne v jeho blízkosti, a to zcela systematicky a automaticky. Ani šelmy, ani hravá mláďata šelem, jež běžně nenechají nic živého na pokoji, si nevšímají takových bezvýznamných tvorečků, jako je hmyz či malí ptáci, za jejichž maličkými, pro nasycení nevhodnými tělíčky, nemá smysl ani význam se honit jako za kořistí. To dělá jedině člověk – zase jedna negativní přírodní výjimka, v podstatě zvrhlost nesouměřitelného formátu. „Žít a nechat žít“, nebo hinduistické „Toto jsi ty“, nezná.



pondělí 8. června – pátek 12. června 43

Prázdninový pobyt na „opuštěném ostrově“ za Sádkem.

Vyrazil jsem brzy, o pěti hodinách. Příště však půjdu buď ještě dřív, nebo o něco později, protože po páté už bylo všude plno lidí: blbí pejskaři už se procházeli se svými otravnými mazlíky a ostatní otrocká verbež chodila do práce. Jednoho blba jsem dokonce potkal i na Šibeníku, jak si vykračoval směrem k muniční fabrice v Bořinách. Hrůza. Horror non vacui.

Cestou drobně poprchávalo a bylo chladno, až jsem se ten den podruhé zhrozil, cože za vědecky přesnou „předpověď“ počasí to zase meteorologové vydedukovali. Moc jsem se nemýlil, neboť jak se v dalších dnech ukázalo, celé to věštění z družicových snímků a počítačových modelů opět zklamalo, a to hned za tři dni.

Nicméně v pondělí se ještě udělalo nakonec hezky, takže večer jsem si užil krásnou procházku v pustém lese.

Všechno vypadalo dobře i následujícího dne, v úterý. Počasí bylo nádherné a teplé. Sbalil jsem si do batohu jídlo a vodu, knížku na čtení a jeden díl šatstva pro jistotu, a šel jsem. Překročil jsem vísku Telecí a zamířil neomylně nahoru k samotě Maděra a dál do těch krásných a rozlehlých lesů u Krásného. Prohlédl jsem si dosud prázdný skautský tábor u Maděry. Mají to tam pěkně zařízené: rybníček ke koupání, studánka, jedna chata, jedna chalupa, polní kuchyně, dva vigvamy, malý přístřešek zrobený z proutí a stanové celty, ohniště, indiánské totemy..., a ovšem nezbytné dřevěné latríny. Bral bych to, kdyby to celé mohlo patřit jenom mně. Ale Já bych toho bral... Třeba i to bydlení zde na samotě u lesa. V okolí jsou minimálně čtyři další úplně osamoceně stojící obytná stavení, jedno lepší než druhé – a ta poloha! To by bylo něco pro mne! Škoda, že nic takového nemám a ani zřejmě nikdy mít nebudu. Však co: musím podle Schopenhauera vzít zavděk tím, co mám a nedělat si klamné naděje z nereálných přání, jež se rozplynou jako sen a po jejichž horkotěžkém dosažení se objeví v mysli další, ještě těžší a nereálnější. Ono mít stan nad hlavou, nebýt upoután k žádné ubíjející práci jako mezek a mít volnost ke svobodným potulkám po kraji také není k zahození. V podstatě jsem boháč.

Procházel jsem se liduprázdným lesem za Krásným tak dlouho, až mě rozbolely nohy a hlava se mi točila ze vší té nádhery. Malátně jsem zabočil z lesnického průseku k travnaté světlince, kam se opíralo slunce. Měl jsem štěstí: dostal jsem se tím odbočením právě na vrchol jakéhosi kamenitého ostrohu, jenž se vypínal vysoko nad údolím s vesničkou Krásné, hodné toho jména. Odsud je krásný výhled do širého kraje a navíc se dole přímo pode mnou pásl v trávě srnec, aniž by mne viděl. Lehl jsem si zmámeně do vysoké prosluněné trávy, zul boty, sundal ponožky a pojedl chléb s brokolicovou pomazánkou. Pohoda. Pak jsem si otevřel Svět jako vůli a představu a dlouho jsem si v něm četl. Počínaje § 57. a dál až téměř do konce poslední čtvrté knihy se věru Schopenhauer „rozjel“. Tady jej zase poznávám; tato část se mu opravdu povedla. Ve své době to musela být bomba; tolik beznadějného pesimismu! Myslím, že do té doby se takhle nikdo neopovážil filosofovat. V Schopenhauerově díle nyní také jasně poznávám, koho všeho ovlivnil: Nietzsche, Darwin, Marx, možná i Malthus, Klíma, celá umělecká dekadence, Čechov, L. N. Tolstoj a jiní Rusové, Maupassant, Poe, Wagner, Hitler („Vedu bez všech ohledů vyhlazovací válku proti Kantovým chybám a omylům“, vece Schopenhauer)..., v novější době pak onen nepřeberný přehršel rockových, zvláště metalových kapel; mezi mnoha a mnoha jinými bych uvedl alespoň jeden příklad: geniální album norské Tristanie „Beyond The Veil“ čili „Za závojem“ (zřejmě je míněn závoj Májin z hinduistické mytologie). Zjevný a největší vliv měl samozřejmě na Nietzscheho, na svého mladistvého obdivovatele; takže například jeho Mimo dobro a zlo, jeho Genealogie morálky, Ranní červánky, Vůle k moci a další Nietzscheovy spisy nesou patrný vliv tohoto skvělého pesimisty. No a raná práce „Zrození tragédie“, i když se Nietzschemu moc nepovedla, je potom už zcela pod Schopenhauerovým vlivem.

Podobnost Schopenhauera s Nietzschem spatřuji hlavně v tom, že oba byli pesimisté a idealisté, jen s tím rozdílem, který vposledku i utvářel jejich rozdílnou filosofii, že Schopenhauer byl celý život bohatý, zdravý a plný sil, jen snad trochu znuděný, zatímco Nietzscheho celý život sužovala nemoc a bolest. Jeden se zhlédl v popírání života u svatých mužů a poustevníků, druhý naopak v bezpodmínečném přitakání životu, i se všemi jeho bolestmi a strastmi. Oba však vyšli ze stejného bodu, takříkajíc. Inu, zajímavé čtení. Mé výpisky z této knihy asi vydají za hodně stránek. Ten 57. paragraf si nejspíš budu muset opsat celý, jinak to nevidím! A druhý díl chci taky číst, to už vím od začátku.

Kniha má na mne také mimořádný vliv. Nebo ani ne přímo vliv, jako spíš mi dává podněty. Například se znovu zajímám o „nejmoudřejší ze všech mytologií – hinduistickou“, jak se o ní vyjadřuje Schopenhauer. Sice jsem ji už jednou kdysi odvrhl jako hlásnou troubu parchantismu-humanismu, názor, jehož jsem se nevzdal a na němž trvám, ale i tak... Tyto starověké mytologie mě přitahují, zvlášť ta indická. Mám v ní ostatně dost velké mezery ve znalostech. A ti všichni svatí, moudří poustevníci a nazí vandráci, kteří by mouše neublížili... – rozhodně i Já mám s nimi cosi společného, že? Jen se nehodlám zbavovat utrpení, jež neodmyslitelně vyplývá ze samé podstaty života, tím, že bych si ukládal další nesmyslná pokání a stranil se slastí, jež život přináší. Ne, obojí musí být v rovnováze! To ostatně zjistil i sám pozdější Buddha, když se probudil ze sna, v němž málem zemřel hlady a podvýživou. Zase jsem chytřejší.

Na konci § 62. má Schopenhauer takovou úvahu, která není ani trochu jasnovidná, přesto velice inspirativní:

Ve státě jsme poznali prostředek, pomocí něhož se rozumem vyzbrojený egoismus snaží vyhnout jeho špatným důsledkům a nyní každý požaduje blaho všech, protože je v tom i jeho blaho vlastní. Pokud by stát dosáhl tohoto účelu dokonale, pak by se do jisté míry mohl odstraněním všech druhů zla přiblížit stavu země blahobytu, jelikož si umí prostřednictvím spojených lidských sil stále více podrobovat i ostatní přírodu. Ještě vždy však zůstává od tohoto cíle velmi daleko vzdálen; zčásti se také objevují nesčetná nová zla, bytostná životu, která kdyby odstranil, nakonec by každého zasáhla nuda, jako před utrpením; zčásti stát nikdy nevyřeší spory mezi individui, neboť člověk, je-li sankcionován ve velkém, škádlí se v malém; a konečně Eris, šťastně vyhnaná z vnitřku, se nakonec obrací k vnějšku: jako spor mezi individui spojenými určitým státním zřízením vystupuje opět vnějškově jako válka mezi národy a požaduje ve velkém a jedním rázem krvavou oběť za nahromaděnou vinu, které se člověk chytře vyhnul v jednotlivém. Dokonce i kdyby toto všechno bylo konečně překonáno moudrostí tisíciletí, pak by nakonec výsledkem bylo skutečné přelidnění celé planety, jehož strašné zlo se nyní zpřítomňuje jen ve smělé fantazii.1

K tomu bych Já jen doplnil, jakkoli se to „strašné zlo přelidnění celé planety“ více než zpřítomnilo za nynějších časů, ba již dávno předtím, že směr má tato úvaha zcela správný. Je tomu skutečně tak. To vidíme na stavu populací všech nejmírumilovnějších, nejmírnějších a nejtolerantnějších národů a náboženství. Všechny tyto populace jsou nadměrně přelidněny. To je případ Indie, Číny, Japonska, mnoha dalších buddhistických zemí či islámských teokracií. U nás už chválabohu křesťanská církev ztratila rozhodující vliv na nesamostatně uvažující hlupáky, takže naše západní civilizace bohudíky stárne a vymírá. Jen škodlivému vlivu, jenž má u nás stále doznívající setrvačnost milionů přebytečných lidáků a nezadržovaná imigrační politika krátkozrakých ekonomů (již ne národohospodářů), nutno přičíst, že je v Evropě pořád ještě tak přelidněno. Ale půjde-li vše takto s námi dál, jednou se naše ultramoderní misantropická společnost 21. století ozdraví. Zase mám pravdu Já, jak je vidno. Jen v nenávisti je záchrana světa, ne v lásce. Podívejte se, kam láska všech ke všem vede! K tomuto:


A k čemu je potom taková moudrost, láska a tolerance, jejíž výsledek je stejný jako u hlouposti, nevzdělanosti a krátkozrakosti? Taková „moudrost“ je stejná jako hloupost. Mít „děťátko“ už dávno není žádné štěstí. Je to dokonce sobecká bezohlednost. My moudří a vzdělaní misantropové víme, že to znamená být chudý, utrápený a mít na krku ženu, válku, teror šílenců a za zády byrokrata a nepřejícného souseda, který by vás klidně zabil pro laťku z plotu, kdyby to bylo povoleno. –

Když jsem se vracel znovu přes Maděru a její skautský tábor, neodolal jsem a po vyzkoušení latríny jsem se smočil v jejich rybníčku. Smočení to bylo příjemné, ale voda byla hodně studená; téměř vzápětí jsem z vody rychle vylezl. Také jsem měl strach, aby mě tam někdo nenačapal, natož s trenýrkami dole. Řekl jsem si, že se raději vykoupám v Jezírku, ale ani k tomu už nedošlo. Přiblížila se totiž bouřka, takže jsem před ní musel spěchat a sotva jsem dorazil do mého ležení, spustil se liják. Toho dne jsem si pouze stihnul dojít večer pro vodu. Na hladině Jezírka jsem našel jakýsi vor, připevněný k oběma břehům špagátem. K jakému účelu tato potrhlost slouží, to nevykoumám, ani kdybych se zbláznil, protože k tomu mi chybí příslušný poznávací aparát: zvrácený lidský rozum, který tu pitomost vymyslel a zrealizoval. Schopenhauer se mýlí, když zarputile tvrdí, že člověk má v přírodě nejdokonalejší poznávací aparát – rozum (on tomu ovšem říká jinak, doslova „nejvyšší stupeň objektivace vůle“). Není to pravda. Jeho rozum je prostě šílený. Také jím a pro něj trpí víc než zvíře; v tom se Schopenhauerem souhlasím. Ale není to žádná výsada géniů s velkým, blbým a naprosto psychopatickým mozkem. Navíc je většina lidáků nenapravitelných hlupáků, jež předčí každé zvíře v lese s normálním mozkem v hlavě.

Příští den ve středu zábavní meteorologie zklamala stejně jako každý jiný blbý horoskop v novinách, nebo jiné takové směšné předpovídání budoucnosti, a dalo se do deště. Lilo pořád a pořád. Ven ze stanu jsem vycházel jen na krátké pochůzky po lese nebo k potůčku pro vodu. Stále však bylo ještě poměrně teplo. Abych si neurousal nohavice, chodil jsem si jen tak v trenýrkách. Opravdu jako na pustém ostrově. Také jsem ochutnal první letošní jahůdky. Déšť mi kupodivu ani moc nevadil. Hlavní věcí je, že jsem mohl vypadnout na pár dní z baráku koncentráčnického, že mám klid na čtení a přemýšlení, a že se konečně dosyta vyspím, což v lágru nejde. Když utichnou všichni ti čokli tam a bouchání do zdí ustane, spustí zase s brekem parchant dole. Nejdřív bylo slyšet, jak tam mrdají, teď tam řve harant. To jsou ty následky. Nevím, na co to všechno je: sex, dětičky, rodinka... A pak, i když jsem ve stanu, pořád jsem v podstatě venku a mohu se projít po lese, což ve městě dost dobře také nejde; vidím se s divokými zvířaty, poslouchám zpěv ptáků.2

Ve čtvrtek se v noci vyjasnilo, takže jsem se těšil na koupání a slunění, ale byl to klam. Ve dne zase pršelo, navíc se i citelně ochladilo. Aby toho nebylo málo, přirazili ke břehům mého ostrova kanibalové a řezali tu stromy. Zbyly po nich mrtvé kmeny a pařezy a také rozbahněné brázdy. To je také jeden z projevů jejich zkaženého rozumu, podle Schopenhauera „nejdokonalejšího poznávacího aparátu v přírodě“. Zvíře by takové oraniště po sobě nezanechalo, třeba bobr. Nejdokonalejší poznávací aparát v přírodě by alespoň počkal, až půda trochu vyschne, a teprve pak by na ni vjel s tankem.

Poslední den v pátek stále prší a zima je taková, že v poledne jdu na procházku v zimním kabátu a v rukavicích. Kdybych měl s sebou kulicha, nasadil bych si i ten, jaká byla zima. Nevýslovná zima! Letos bude opravdu asi studený rok a studené léto! Dnes v pátek už jsem také viděl další pohromu na mou hlavu: dvojici houbařů, kteří táhli ke mně nahoru k lesu i s nezbytným čoklem u hnát, vedouce se za ručičky jako Jeníček s Mařenkou. Ti museli hnát zpátky, když se zanedlouho potom zase přihnal lijavec! Já jsem byl vyzbrojen deštníkem, nalézal jsem se pod ochranou stromů, a stejně jsem byl mokrý jako myš. Měl jsem toho dost. Stan promočený tak, že prosakoval, spací pytel vlhký, a bez možnosti být venku a hřát se na sluníčku to je nuda na zabití. Ještě k tomu jsem došel k nudnému závěrečnému Schopenhauerovu dodatku Kritika Kantovy filosofie. Nejprve ji jako naivní žáček vychválí až do nebes, a vzápětí na ní nenechá nit suchou (příhodné přirovnání pro tohle zkurvené počasí!). Ale jakým způsobem ji kritizuje! No, to je ještě větší nuda než první dvě knihy Světa jako vůle a představy! Slovíčkaření, nesrozumitelnost, nezáživnost, šeď a nezajímavost. Tak když na Kantovi nachází tolik chyb, proč jej vůbec tak pečlivě a dopodrobna rozebírá? Kant sám, kdyby byl natolik poctivý, by mu jistě po pravdě odpověděl, že to napsal jen tak z čiré nadutosti a ješitnosti a kvůli penězům, a že počítal s tím, že to stejně nikdo nebude tak pozorně číst, nepochopí to a hlupáci to budou obdivovat právě proto, že tomu nerozumí. A hloupoučký naivní žáček Arthurek Schopenhauerů mu sedne na lep a rozebírá ty kantovské nesmysly a výplody chorého mozku jako kdovíco významutvorného! No, není to sranda s těmi lidičkami? Opravdu comoedia mundi, jen co je pravda! Já to sice taky čtu, ale jen pro pobavení, pro zajímavost; vážně ty třesky plesky snad může brát jen nějaký knihomol, naprosto odtržený od přírody, jenž se zamotal do vlastních kliček vlastního chorého mozku a nemůže ven. Komenský napsal Labyrint světa a ráj srdce – stejným stylem, ba ještě horším, plným scholastiky a „Boha“ –, ale co takhle, pánové „učenci“, Labyrint vlastní mysli a ráj přírody! To by byl titul, to by byla kniha všech knih! Jen nevím, kdo z vás potrhlíků by ji dokázal jasně a zřetelně napsat.

Ve čtyři hodiny jsem snědl poslední tofu. Tou dobou zase lilo. Jen co se rozsvítilo na chvíli sluníčko, sbalil jsem mokrý stan a mokré všecko a seběhl jsem honem dolů k vesnici. Zase se zatáhlo a začalo lít. Schoval jsem se v polozbořené stodole se zachovalou fortelní střechou, kde jsem přečkal do dalšího „oka hurikánu“. Obloha se vyjasnila a vyčistila od obzoru k obzoru. Cítil jsem, že mám času dost; že mě nehoní žádný nečas.

V Sádku se něco děje v nefunkčním hotelu Lidmilův mlýn. Že by jej chtěl někdo obnovit? O kousek dál se za ohradou zemědělského družstva z pohledu na mou osobu, obtíženou plnou polní, plaší koně. Tady je vidím poprvé. Že by patřili majiteli toho Mlýna?

Pod Jelínkem jsem na moment spatřil ve vysoké trávě plížit se malou lištičku. Vycházela z pohádkového skalnatého lesa, kde jsem jednou viděl její noru. Lišky jsou podle průzkumu nejoblíbenějším zvířetem Británie. Loví je, střílí po nich, stahují je z kůže, cvičí na nich psy, milují je a nenávidí. Já je jednoznačně miluji. Nechápu, že může být někdo tak zhovadilý, jako naši bouchalové, že jim usiluje o život. Schopenhauer říká, že pokud člověk netrpí víc, než by trpělo zvíře, kdyby je nezabil, zabíjet nemá. Neškodná zvířata tedy nezabíjíme. Zabít můžeme třeba hmyz, který nás bodá. Hinduisté nečiní ani to. I to je mi na hinduismu blízké a tudíž i sympatické. Oni říkají, že vrah, jednou, po reinkarnaci, si bude muset protrpět stejnou násilnou smrt. Tomu Já nevěřím. Na světě taková osudová spravedlnost neexistuje. Přesto se chovám, naprosto samovolně, jako by to tak bylo. Asi bych měl napsat novou zvířecí filosofii. -

A na závěr jsem na Šibeníku potkal dva koně s dvěma lidáckými břemeny na hřbetech. Seděly na nich takové dvě malé holky, nebo co to bylo. Jich jsem si nevšímal. Chtěly po mně jen, abych jim podal upadlý bičík, což jsem udělal, ale oči jsem měl jen pro ty dva koníčky. Byli krásní a s chřoupáním se pustili do svěžích bylinek u cesty. Byla to sranda. Chtěje si prodloužit setrvání s nimi, s koňmi, o trochu déle, dal jsem se jakoby do řeči s těmi holkami. Byly z Políček, jinak mě nezajímaly. Koně mě však nadchli. Úplně jsem díky nim ztratil svou vrozenou plachost a nedůvěru k lidákům. Nepoznával jsem se, jak jsem ožil a jak jsem se celý najednou rozzářil štěstím – jako přede dvěma roky, ve čtvrtek, 10. května 41 (Reinlebensborn)! Se zvířaty jsem šťastný, s lidáky ne. Úplně jsem také pustil ze zřetele oblohu, která se zase začínala černat dešťovými mračny. Kousek před naším sídlištěm jsem tak nakonec přece jen ještě trochu zmoknul.



pondělí, 15. června 43

Ručička kruhového venkovního okenního teploměru překročila vymezenou stupnici končící na 50°C a zadrhla se o záraz. Zdá se, že je konečně tepleji. Přesto jsem si do batohu jako blázen zabalil jeden díl šatstva navíc. Samozřejmě jsem ho vůbec nevyužil; naopak jsem se musel samým vedrem na posedu svléci do půl těla.

Při přecházení mostu přes potok a při nahlížení přes zábradlí do vody, kolik je v ní plastikových odpadků, přiletěl najednou uhelníček a jal se zpívat přímo na větvi obrovité vrby nade mnou. Zpíval tak dlouho na stejném místě, až jsem si začal myslet, že snad má uvnitř trubky v zábradlí hnízdečko (kdysi tam totiž skutečně bylo). Ale nebylo tam nic, jen zase jakési papírky a odpad.

Dnes jsem se jen procházel po Šibeníku. Nikde ani človíčka. U posedu jsem opět vyrušil dvě malá srnčátka ukrytá v trávě. Dvojice dovádějících ptáků si málem sedla na mé natažené nohy. Slunce je na obloze vysoko nad hlavou, vrhá na zem jasné a zářivé světlo, jež zbarvuje tropicky vybujelou vegetaci do jásavých odstínů zeleně a všechno krásně voní. V dutině jednoho smrku se rojí okřídlení mravenci, chystající se na svůj svatební let. Ochutnávám první zralé plody plané třešně.

Začetl jsem se do poslední kapitoly: Kritika Kantovy filosofie. Ta je znovu nudná, takže ji beru rychle, diagonálně. Přesto i tam objevuji naprosto brilantní a jedině správnou Schopenhauerovu úvahu o tom, kde se vzal v našem evropském a vůbec světovém myšlení a nazírání na svět pojem „Bůh“. Dospívá k objevu, že teismus, mylná víra v to, že všechno má svůj počátek a cíl, pochází od Židů. Východní prastaré nauky podobný koncept nemají nebo ho dokonce i odmítají. To je pravda. Na počátku nebyl počátek ani Bůh, nýbrž koloběh všech stálých věcí. A nám pak nadávají do pohanů.

Jako úvaha to je naprosto skvělé; horší je opět překlad „mistra“ Váni. I tentokrát kazí, co může; avšak úplné triviality, jako například, když nerozezná, že Moses, řecky Μωυσής, je každému známý biblický Mojžíš, a ne snad nějaký neznámý chlap jménem Moses, jak to vyznívá z páně Váňova „překladu“, a opíše německý tvar toho jména i s chlupama – Moses. Stejné je to i u jiných jmen a pojmenování: Karibové jsou u něho „Karaibové“, Tahiťané „Otaheitové“ a tak dále. (To ten blb nepozná, že tyto jazykové tvary jmen nejsou české a že je má přeložit jako správný překladatel do češtiny? I Já poznám na první pohled, že to je špatně! Váňa to však, blbec, nepoznal!) Řeckým jménům některých méně známých filosofů dává latinskou podobu; neví, že středník značí v řečtině otazník a podobně. Známou čínskou knihu proměn I-ťing napsal blbě jako „I-king“, jméno staroindického mudrce Manua napsal asi po pinglovsku jako „Menu“, bráhmani jsou u něj „brahmáni“, Vauvenargues se změnil na „Bauvenargues“, dále si plete správné předložky a předpony, atd. atd., zkrátka „překlad“ nese znovu jeho nezaměnitelný rukopis. Neznám a nemohu porovnávat s originálem, ale i použití některých jiných slov, nebo i význam a stavba některých vět, se mi zdá sporné. Text se dále hemží tiskovými chybami; průměrně jedna na každé druhé stránce. Je to zkrátka fušeřina. Také indickým výrazům, jako je třeba mahávákja, ponechává nepochopitelně německou (či jakou) transkripci, takže to slovo opíše doslova, bez překladu do češtiny, respektive do české transkripce, jako původní německé „mahawakya“.

Doma u počítače se pak ještě po četbě samotné knihy bavím hledáním a pročítáním dalších doplňkových informací k ní, jak je mým zvykem. Objevil jsem tak náhodou jeden indický výraz, který se mi líbí: džívanmukta, „osvobozený zaživa“. Tímto pojmem se označuje ten, kdo dosáhl osvobozujícího poznání. Takový dokonalý jedinec žije bez tužeb, bez lpění na hmotných statcích a jeho duši už nezatěžují následky jeho skutků. Džívanmukta – to jsem přesně Já.


středa, 17. června 43

Startuji tentokrát na „pustý ostrov“ do Sádeckého polesí o hodinu později, to jest v 6:00. A vyplatilo se: provoz je minimální.

Za Šibeníkem na lukách je stále vysoká tráva. Suchou nohou to nepůjde projít; jsem od rosy mokrý až nad kolena. Ovšem zvěře je tady hodně, jako kdyby člověk neexistoval: tři srnky, kočka, pět zajíců, kteří se vzájemně honí (dva z nich proběhli přímo přede mnou); dále před Sádkem vidím v elektrické ohradě osm koní. Ti koně už tu budou asi nastálo, protože majitel blízkého Lidmilova mlýna zřejmě dává bývalý hotel zase do pořádku. Koně jsem zaujal natolik, že s velkým dusotem přicválali blíž k ohradníku, aby se na mne podívali. Jsme si nevšední podívanou navzájem.

Na stanoviště jsem dorazil přesně v 8:00. Pouštím se okamžitě do četby útlé knížečky o Bachovi. Není to až tak špatná četba, trochu víc sentimentální než mám rád, trochu hůře napsaná než mám rád, ale jinak ujde. Za pět dní v lese jsem jejích 146 stránek přečetl skoro dvakrát. Lituji jen, že jsem nebyl uvážlivější při výběru hudby. Měl jsem si vzít třeba Braniborské koncerty, o nichž je v knížce pěkná historka. Místo toho jsem si vzal s sebou do discmana In Extremo, německou kapelu středověkého zaměření s historickými nástroji. No, alespoň jsem zůstal s hudbou v Německu, a dokonce i v lepších, svobodnějších starých časech. Náladu na barokní hudbu jsem však přece jen vyřešil tak, že jsem si často pouštěl jednu instrumentálku od In Extremo, a to Miss Gordon Of Gight, dvouminutové to vynikající sólo na harfu. To mi trochu, i když vzdáleně, připomínalo Bachovy podobné skladby. Zpívalo se tam také: „Nur ein Traum...“, takže i Schopenhauera, zanechaného hloupě doma, jsem si oživil; víte proč: život je sen.

Když už jsme u těch snů, také bych nabídnul jeden, který se mi zdál hned jako první poté, co jsem se v přírodě natolik zharmonizoval, že jsem okamžitě po jídle a po četbě usnul. Zdálo se mi o hyeně čabrakové a pěti močových měchýřích. Ta hyena obcházela kolem mého domku na samotě u lesa jako pes, dokud jsem ji nezahnal metáním kamení. (Myslím, že není třeba mému dlouholetému čtenáři nijak zvlášť připomínat, kohože měla ta hyena symbolizovat, že?) No a těch pět močových měchýřů mi narostlo po čas snění proto, poněvadž jeden nestačil, praskaje pod tlakem přeplnění a málem by byl i překonal pevný stisk svěračův.

Stan jsem nestavěl kompletní, nýbrž střechu jsem nechal ležet opodál a bytoval jsem jen tak pod širým nebem, kryt před dotěrným hmyzem pouze vnitřní moskytiérou. Vydrželo mi to takto celé dva dny, třetího dne ráno už zase začalo pršet. Ale i ty dva dny pod volnou oblohou byly krásné; stále jsem hleděl do korun stromů a do nebe, což bylo zvláště kouzelné za jasných nocí plných hvězd. Přemýšlel jsem a přemýšlel, až jsem zjistil, že jsem vůbec nepřemýšlel, nýbrž spal! Zamyslil jsem se nad tím, proč v lese tak často, snadno, lehce a dlouho pospávám. Pokud je má úvaha správná, tak je to jednoznačně tím, že – v souladu se Schopenhauerovou filosofií – netrpím. V přírodě, zbaven všech pout a vystaven tomu nejpřirozenějšímu, co může vůbec v životě existovat, netrpím, a tudíž lehce ztrácím vědomí. Člověk, a vůbec veškerý život, si sám sebe nejvíc uvědomuje, právě když nejvíc trpí. A Já když najednou po příchodu do lesa ničím nestrádám, ani žádnou touhou, ani žádným tělesným nedostatkem, rázem jsem si sám sebe méně vědom – a usínám. Je to vlastně zákon schválnosti: právě tehdy, když by se vyplatilo být nejvíc při vědomí, to znamená, když jsem nejvíc harmonický a v souladu sám se sebou a s přírodou, a když bych si to dokonalé naladění mohl nejvíc užívat, není vlastně proč být při vědomí, bdít, ba vůbec žít. Neboť žít vědomým životem znamená nebýt v harmonii, nebýt vyrovnaný, nebýt v pohodě. – Něco na tom bráhmanismu bude; není to až tak uhozená filosofie, pomineme-li všechen ten odpad pro nechápavou většinu, jako jsou všechny ty směšné rituály, zamotané slovní hříčky a vymyšlení bůžci. Samotné jádro této orientální nauky, zbavené nepoživatelné slupky, vhodné jen pro výživu nemyslícího dobytka, je jistě správné. Ne každý však dovede to jádro objevit a vyloupnout. Říká se tomu „dostat se něčemu na dřeň“. Také jeho ekologický aspekt se ukazuje být nadmíru správným, dokonce i eticky správným: neboť i život toho nejmenšího tvorečka je třeba chránit jako významný a jako náš vlastní!

Novinkou v lese je to, že dozrávají borůvky. Není jich mnoho, ale na chuť to stačí, stejně jako jahod. Někdy jím též jetel, hlavně tehdy, když dlouho pozoruji nějakou srnu, která se jím přímo cpe, takže se potom i mně dělají laskominy. Musím uznat, že čerstvý jetelíček chutná i mně. Ale živit se jím pořád... a s mými zuby... Srnky se mají, že mohou.

Dny jsou dlouhé. Bez střechy stanu mohu nyní pohodlně číst až do půl desáté!



čtvrtek, 18. června 43

Druhého dne je krásně teplo, mířím proto kolem poledne k Jezírku se koupat. Ihned na prvý pohled chápu, co měl minule znamenat ten vor, připevněný na laně ke břehům. Samozřejmě to je molo pro velké hejno hnědých domácích kachen. Letos tu jsou tedy zas. Chuděrky se bojí každého šustnutí, každého pohybu, a drží se úzkostlivě pospolu. Jsou mimořádně plaché, avšak uletět z jakési příčiny nemohou. Krmení mají nasypáno jak na jednom z břehů, tak i na tom pontonu. Sesedají se nejčastěji právě na něm a na rozdíl od divokých kachen se stále probírají peřím. Jsou tak živé! Je příjemné je sledovat, byť trochu skličující, u vědomí toho, jaký zlý osud jim lidáci asi uchystali. Ale teď se radují ze života a na smrt nemyslí. Jako my všichni.

Jedna úchylárna je tedy vysvětlena, další však asi zůstane záhadou navždy. Kolem Jezírka jsou totiž všelijak úchylně rozvěšeny malé igelitové sáčky s lidskými vlasy uvnitř. Nevím, co to má znamenat a o jaký potrhlý rituál tu jde; po pravdě řečeno ani to nechci vědět, protože vím, že to je nejspíš jen další z podobných samoúčelných úchyláren, jimiž se lidské dějiny, myšlení a konání hemží jako červi v hnijícím mase. Člověk je prostě perverzní pako, úchylák. Zvedá se mi z těch sáčků s vlasy žaludek. Asi je to dílo nějakého šíleného holiče, jenž se tu snaží pomocí nějaké vúdú magie přikouzlit si víc zákazníků. Chudáci zákazníci: kdyby tak věděli, co se tu provozuje za zvrhlosti s jejich vlasy a kdo je pln předstírané ochoty a úslužnosti stříhá. Však co: lidáci jsou schopni tolerovat i vraha mezi sebou, jen když umí každého uctivě pozdravit. Je opravdu tak nepochopitelné, že spatřuji v každém lidském konání a jednání, a v myšlení, jež k němu vede, zvrhlost a zvrácenost?

Leč koupání mi nekazí ani úchylné sáčky s vlasy všude kolem, ani neustále se plašící kachny. Voda je totiž nádherně teplá, díky polovypuštěnému Jezírku! Do třetice všeho dobrého se spouštím u výpusti do vody a plavu si spokojeně ke břehu a zpátky, jednou kraulem, podruhé prsa, potřetí pod vodou. Sluním se bez ostychu a bez obav úplně nahý na prkenném můstku. Nad hlavou krouží dva černí čápi. Kachny se shlukují vždy na opačném břehu než jsem Já, jen když se vleže opaluji, připlouvají blíž. Zvednu-li se, zpozorní, postaví se všechny, a když se vnořím do vody, rychle o překot plavou jako jeden cákající organismus na opačnou stranu, odkud mě ostražitě pozorují, dokud nevylezu opět z vody a nelehnu si na prosluněná prkna. Tak se to třikrát opakovalo.

Můj „ostrov“ je pustý. V noci jsem na kraji lesa pozoroval hvězdy na nebi. Nic zvláštního jsem neviděl, ani Měsíc ještě nevyšel, takže jsem si šel ještě před spaním číst. Dozvěděl jsem se, že Bachovi se nikdy nepovedlo setkat se osobně s Händelem, třebaže dvakrát je dělila pětimílová vzdálenost. Avšak vzdálenost mezi oběma osobnostmi světové hudby byla zřejmě daleko větší než by se zdálo. Händel byl mondénnější, agilnější a víc do světa než Bach. Také byl poživačnější, rád jedl a pil, a byl vznětlivější, což mu vyneslo přezdívku Medvěd. (Další osobnost světového formátu, která má něco společného s mým totemovým zvířetem! Vypráví se o něm například historka, jak při jedné z hádek se vzpurnou zpěvačkou vystrčil tuto z okna a držel ji tam chvilku, leč neupustil. Typická scéna, již zažili i jiní skladatelé se svými primadonami. Hlásek to má jako andělíček, ale povahu jako čert!) Tak už to se mnou občas bývá, že se mou nejsympatičtější osobou nestane hlavní hrdina románu, nýbrž jiná, zajímavější postava vedlejší. Tou je nyní jednoznačně Georg Friedrich „Medvěd“ Händel!


G. F. Händel



pátek, 19. června 43

Brzo ráno jsem musel vstát a přikrýt moskytiéru střechou tropika. Celý den prší. Bavím se knihou, muzikou a pozorováním rozličného hmyzu, jejž nesmírně přitahuje prostor mezi vnitřní moskytiérou a vnějším stanovým pláštěm. Shromažďuje se tam mnoho zajímavých exemplářů: kromě mnoha roztodivných mušek, broučků a pavoučků, též černý motýl, jehož jméno jsem dlouho, avšak úspěšně, hledal na Internetu: lišejníkovec černý (Atolmis rubricollis):


Tento zvláštní černý motýlek s oranžovým nákrčníkem a bříškem vypadal jediný ze všech nešťastně a evidentně hledal kudy ven. Jenomže se mu to nedařilo; stále se snažil lézt či vzlétat směrem vzhůru, místo dolů. A tak teprve až jsem mohl otevřít dveře od stanu, když na pár okamžiků přestalo lít jako z konve, našel milý motýlek konečně cestu na svobodu. Ostatním návštěvníkům sucho a dočasné uvěznění pod střechou vyhovovalo. Mně též. Jen ať si lije.



sobota, 20. června 43

Zataženo, leč klidno, beze srážek, večer vyjasnění. Bál jsem se víkendového řádění houbařů, ale nakonec zbytečně. Jen dvě houbařky s čoklem jsem potkal, ačkoliv jsem se jim vyhýbal, jak jen to šlo. Oblačnost jako šedý monolit se protrhává. Nejdelší den v roce končí, nastává nejkratší noc.



neděle, 21. června 43

Den letního slunovratu, Evropský den hudby, Den květů. V tolika znameních se nese dnešní den. Hudby jsem měl dost, jak na poslech, tak i ke čtení; a květy? Jejich nejkvětnatější čas byl spíš brzy z jara, ale našinec se může nádherou různých květů a květin těšit i teď. Mně se kupříkladu velmi líbí prostá a drobná nádhera mateřídoušky. Ta mi tu nyní roste a kvete v celých kobercích.

mateřídouška


A pokud se týká toho nastavšího léta, žádné tropické léto podle mých představ zatím není. Prý je to chladné počasí způsobeno výbuchem sopky Mt. Redoubt, kdož ví? Rozhodně je letos opravdu chladno.

Odpoledne mi došly potraviny, a tak odcházím domů, dá-li se koncentrák jménem Polička považovat vůbec za domov. Balím se o půl šesté. Na okraji lesa stojí houbařské auto – slyšel jsem odtud lidské hlasy už dlouho dopředu. Někde vysoko nad nimi se vznáší nešťastný černý čáp a bezradně krouží, zjevně vyrušený z hnízda. Úplně mu rozumím; s tímto lidáckým sezónním přívalem mám také své neblahé zkušenosti, i když odsud zatím ještě ne. Je to tu holt dobré, nový ráj, o čemž svědčí již jen přítomnost tolika černých čápů, jejichž plachost a tajnůstkářský životní styl je přímo pověstný.

Cesta ubíhala dobře a klidně až pod Jelínek, kde mě přepadl déšť od severovýchodu, jenž nabýval na síle. Nechtělo se mi čekat kdoví dokdy někde pod stromem až se to přežene; srnka na Šibeníku se vesele pásla dál, déšť nedéšť, a tak jsem si z ní vzal příklad a nechal jsem se bez odporu také smáčet teplým deštěm. Vždyť je to jen voda. Přesto nadávám na zkurvené počasí a na zkurvenou zemi.



pondělí, 29. června 43

Týden lije a bouří, potopa se šíří zemí, zahubivši již celkem dvanáct lidáků. Dobře jim tak, to mají za všechno. Hůř jsem na tom Já, jenž jsem kvůli tomu deštivému počasí zůstal uvězněn doma. Naštěstí mám stále co dělat a čím se bavit; leč po přírodě se stýská...

Dnes už jsem to nevydržel a prostě jsem šel ven, třebaže na obzoru se zase kupí temná mračna. Nakonec jsem zmoknul až při návratu těsně před sídlištěm.

Viděl jsem Pod kopcem na louce dva bílé čápy. Nahoře za Šibeníkem lovila kočka. Z lidáků tu coural jen jeden, pletoucí se mi do cesty, a také jeden školní výlet se hlučně přehnal okolo. Po víkendu jsou všechny zdejší lesní cestičky tak hrozně rozrajtované od motorek, jak nikdy. Tady to muselo vypadat! Ještě že v ty dny nikam zásadně nevycházím – však vím moc dobře proč! Houby rostou jako z vody. Procházím se, snídám pod modřínem a čtu na posedu druhý díl Schopenhauerova Světa jako vůle a představy. Styl a myšlenkové postupy jsou stejné jako u prvního svazku, to znamená „střídavě oblačno“: někdy nadšeně souhlasím, jindy nevěřícně a odmítavě kroutím hlavou. Nicméně výpisků už mám k dnešnímu dni 53 stran!

Překládatel pokračuje v hrubých chybách, dokonce i v němčině a češtině (!), tiskárna v chybách tiskových v neztenčeném množství. Jako ty paskvily na Internetu. I tam jsem našel jakéhosi Váňu, avšak ne Milana, nýbrž Zdeňka. Netuším, zda se nejedná o blízké příbuzné, nicméně v psaní nesmyslů a chyb jsou si velice blízcí. Tento internetový Váňa Zdeněk kurví pro změnu studie o předkřesťanském Slovanstvu.

Máme vskutku bohatou historii i mytologii, podobnou té indické, z níž jsme konec konců jako Indoevropané vyšli; ale dobrá polovina z těch takzvaných „poznatků“ je prostě vycucaná z prstu, neb to jsou jen pouhé, většinou nevěrohodné, dohady. Zde musí nastoupit jedině geniální mozek schopný nashromáždit obrovské množství dat, protřídit je a ve zlomku vteřiny porovnat. Kdo však má takovou výkonnou počítačovou mezioperační paměť, aby z nepřeberného množství nesmyslů a nesprávných dohadů vybral jen to pravé a historicky správné? Připomíná mi to moje někdejší úsilí dopátrat se v husté mlze lží a propagand, jaké že byly skutečné dějiny poslední (prohrané) války a odhalit pravdu o ní. Vždyť i dosud žijící pamětníci té strašné osudové války si dnes „pamatují“ jen to, co si později nechali naivně namluvit!

Ze vznešeného praslovanského pohanství, na něž bychom měli být právem hrdi a jež bychom neměli zrazovat ve prospěch v podstatě cizáckých židokřesťanských parodií na všeobjímající světové náboženství pokroku, lásky a otroctví - tedy z tohoto našeho duchovního odkazu předků nezbylo téměř nic a zbytek je jen to špatné, to jest různé škodlivé pověry, a i ty s převážně židokřesťanskými příměsemi a cizího původu vůbec. Jak veliká, slavná a moudrá byla naše původní přírodní víra, to se můžeme jen dohadovat z náznaků či z fragmentárních pozůstatků anebo srovnáním s kulturou indickou, jakožto kulturou původní.

U Schopenhauera se mi zalíbila stať o hluku a jeho rušivém vlivu na geniální hlavu. To, co říká například o nepřetržitém štěkání psů, o domovním randálu a o tupcích, jimž žádný kravál nevadí, to je přesně to, co říkám i Já. Schopenhauer měl však štěstí, že se nedožil dnešní motorizované, nadzvukové a rozhlasovo-televizní doby. V podstatě nechápu, že jsem se ještě nezbláznil. Snad je to tím, že mám svoje „nervové sanatorium“ v Sádeckém polesí. Ach jo..., kdypak se tam zase podívám a o samotě pár dní a nocí pobudu? Stále prší...



úterý, 30. června 43

Dnes jsem se šel zkusmo vykoupat v novém rybníku Ráj. Po cestě míjím zase dva bílé čápy. Dnes se tedy odvažuji poprvé vnořit se do vod nového rybníka. Nezdálo se mi to, protože když jsem přicházel, slyšel jsem zdálky vzdalující se zvuk motorky. U rybníka však nikdo nebyl, všude kolem bylo ticho, a tak jsem se svlékl do naha a vstoupil jsem statečně do vln. Voda byla teplá, jen příliš mělká. Ale dále od břehu se plavat dalo. Doplaval jsem na ostrůvek, porostlý mladými doubky, olšemi a různým býlím. Kachny a poláci se samozřejmě přede mnou přesunuly na druhý konec rybníka. Líbilo se mi to. Ale sotva jsem se vrátil na břeh a trochu oschnul na slunci, už jsem zase nejen slyšel, ale záhy i viděl blížit se tři motorky. Ležel jsem ve vysoké trávě, takže tři parchanti projeli těsně kolem mne, aniž by mě spatřili. Stejně jsem byl na odchodu; nikterak spěšně jsem se oblékl a s klením jsem odešel. Parchanti mají prázdniny – s koupáním tady je tudíž konec. Na obloze krouží vedle sebe černý čáp a káně. Nesourodý párek, ale sluší jim to spolu. Já kráčím zklamaně k posedu. Na louce, v sedě, číhá na kořist dravý pták s bílou hlavou. Vidím ho dobře, ale stejně si nejsem jistý, zda je to nezvykle zbarvená káně nebo moták pochop. Přede dvěma lety jsem zde téhož světlohlavého ptáka pozoroval také. Teď jsem dokonce viděl, jak nějakého hraboše chytil do pařátů a zobákem se ho jal hned trhat. Ale blížící se banda tří lidáků s čoklem mu nedopřála klidu k hostině, a tak nechal kořist ležet a odletěl pryč. Já jsem také před lidáky uhnul do lesa.

Ochutnávám pár lesních jahod i borůvek. Babočky admirálové musejí mít v těchto dnech novou generaci, protože jako nové i vypadají ve svých jásavě sytých zbarveních. Také vidím jednu poměrnou vzácnost mezi motýly, a sice pěkného přástevníka pryšcového.

přástevník pryšcový


Vracím se domů přes Liboháj, o prázdninách liduprázdný, bez zdejších internovaných čůz. Na stejném místě co včera mě opět zastihuje tropická bouře a polévá mě od hlavy až k patě. Dokonce i kniha Svět jako vůle a představa trochu namokla uvnitř batohu. Řádně jsem tuto knihu odpanil. Přede mnou ji nejspíš podle zachovalého stavu a nezprohýbaných, neušmudlaných stránek ještě nikdo nečetl. Možná že ji nebude číst ani nikdo další po mně. Takové složité rozumování čítá málokdo. Já se Schopenhauerem nacházím společnou řeč mimo jiné i co se kurvení jazyka a pravopisu týče.


středa, 1. července 43

Louky jsou pod vodou, čvachtá to pod nohama, koryta potoků jsou plná. To je něco pro slimáky. Dva bílé čápy však Pod kopcem nevidím. Ze sedátka pod modřínem mě zvedá lidská houbařská tsunami a nutí mě k ústupu. Po nich už naštěstí nikdo. Ten bělohlavý dravec bude přece jen káně, a ne moták pochop. Škoda, že nevzlétne, abych viděl, zda se vskutku v letu „motá“ jako moták. Ale ne: tohle je káně; moták má hlavu celou bílou, tenhle pták má bílé jen temeno a vaz. Na Internetu jsem zaznamenal hned několik takto zbarvených kání. Také jsem dnes viděl po dlouhé době srnku.

Přísně dodržuji denní penzum dvaceti stránek ze Schopenhauerova druhého dílu Světa jako vůle a představy, nutných k tomu, abych to stihnul za jeden vyměřený měsíc přečíst, prosekat se přitom zároveň hustou trnitou buší Váňova příšerného překladu a nalézt v něm a v jeho chybách původní význam a záměr Schopenhauerův, dále abych udělal rozsáhlé výpisky a měl ještě čas na Internet a svoji vlastní knihovničku, včetně mých vlastních děl. Zatím to zvládám bez problémů. Ještě že mám prázdniny. Kdybych měl u toho ještě docházet do nějakého nesmyslného zaměstnání, kde bych ztratil denně polovinu a víc drahocenného času na nesmysl zvaný „práce“, nepřečetl bych nic a prožil bych zbytečný život nevzdělaného hlupáka. Užívám si toho. Líbilo se mi například podrobné objasnění aristokratického principu přírody, podle něhož je na světě těch nejlepších velmi málo, zatímco většinu tvoří lůza. Toto učení převzal Nietzsche od svého velkého vzoru beze zbytku. Já ostatně též. Dobrá je také kapitola o nedokonalosti intelektu a srovnání kynismu se stoicismem. Jelikož mám ke starověkému kynismu velmi blízko, jak jsem již nesčetněkrát prohlásil, potvrdil a dosvědčil vlastním životem, zajímají mě podobné úvahy přirozeně ze všeho nejvíc. „Člověk“ se vždycky rád podívá na sebe očima jiných.

Dnes jsem se vrátil asi o hodinu dřív než obvykle, takže další pravidelná odpolední tropická cyklóna, která se přehnala krajem, mě zastihla až doma.



pátek, 3. července 43

Včera se mi nechtělo jít ven, třebaže bylo hezky a poprvé po dlouhé době nespadla za celý den ani kapka. Myslel jsem si, že budu mít aspoň víc času na čtení, ale doma, bez procházky na čerstvém vzduchu, to není ono. Jednak se v baráku nelze vůbec na nic soustředit, za druhé tu nelze ani spát. A za třetí, jak píše Schopenhauer, bez fyzické námahy neproudí do mozku dostatek krve na jeho optimální činnost.

Dnes, po jedenácté hodině, když jsem pomohl rodičům a prodavači s novým sklo-keramickým sporákem nahoru, jsem šel opět ven a výsledek se dostavil: v tichu lesa a v nerušené samotě čtu mnohem snáz.

Zabodnul jsem u posedu ulomenou vrcholovou větev jasanu do ztrouchnivělého pařezu, abych zjistil, zda se ujme a zda z ní vyraší nový stromek. Možné by to mohlo být. Ještě středověké pověsti hovoří o takových zázracích, že stačilo, aby někdo vrazil do země pouhou hůl a vyrostl z ní celý strom. Zdá se mi ostatně nanejvýš pravděpodobné i to, co tvrdí Hésiodos: že dříve, ve zlatém věku, plodila země sama od sebe chutné pokrmy a v řekách že proudilo víno. Ve srovnání s tím, co tam teče teď, to jistě muselo být sladké mléko matky přírody.

Počasí se uklidňuje. Dnes také vůbec nepršelo. Po svátcích odcházím do lesa.



neděle, 5. července 43

Schopenhauer na jednom místě uvádí tezi německého biologa Tiedemanna, podle níž je cerebrální nervový systém v podstatě parazitem na těle člověka. Jak píše Schopenhauer, „srovnání je výstižné, neboť mozek, vedle míchy a jemu příslušných nervů, jako by byl organismu téměř zasazen a od něj živen, aniž by přímo sám nějak přispíval k zachování jeho ekonomie.“ To je ve velkém v podstatě shodné s mým tvrzením, že i celý člověk je v přírodě tímž parazitem a v podstatě patologickým jevem jako jeho chorý mozek sám. Člověk je rakovinou Země. Zdá se to potvrzovat i nejnovější objev vědců, kteří zkoumali, proč šimpanzi, člověku geneticky nejbližší zvířata, trpí na rakovinu daleko méně než lidé. Nehledě na rozdílné životní prostředí, v nichž oba živočichové žijí – jedni v čistých lesích, druzí v znečištěných městech -, vědci zjistili, že mezi lidmi a šimpanzi je podstatný rozdíl v expresi genů, které ovlivňují takzvanou programovanou buněčnou smrt. Proč mi to však naznačuje, že je člověk parazit, rakovina Země? Protože programovaná buněčná smrt, děj, známý též jako apoptóza, je jedním z hlavních mechanismů, pomocí kterých se organismus zbavuje nádorově změněných buněk, tedy těch patologických, ve velkém měřítku tedy totéž co smrt člověka. Buňka, která se závažným způsobem odchýlí od normálu, jednoduše obdrží signál, po kterém spáchá sebevraždu. Tak to funguje u všech živých organismů, kromě člověka. Ten sice vidí, že svým životem škodí celkovému organismu Země, avšak sebevraždu ani jako jednotlivec, ani jako živočišný druh přesto nepáchá; to, co dělá, je spíš společná sebevražda, do níž zatahuje i ostatní tvorstvo, jež by rád vzal do hrobu s sebou. Ale to už je jiný problém. Potíž je v tom, že by možná chtěl činit pokusy o ozdravění, jak to dnes a denně vidíme u všech neúčinných a neúspěšných ekologických aktivit, avšak není toho schopen, jednoduše proto, že nechce připustit eliminaci těch nejvýznamnějších patogenů, svou vlastní smrt. Proto se jeho patologické buňky, stejně jako on sám, nekontrolovatelně množí, čemuž se říká rakovinné bujení. Člověk však, ani jeho nádorové buňky, žádný sebedestruktivní signál neobdrží, nebo je k němu hluchý, slepý, necitelný, blbý - a lidský. Vědci v tom naopak vidí výhodu, že díky této buněčné vadě, nízké úrovni apoptózy, programované buněčné smrti, mohl lidský mozek dosáhnout tak patologických rozměrů, takže se jeho intelekt stal bezpříkladně chorým. Oni však té přebujelosti, té chorobě, říkají vysoká inteligence, a dokonce ji mají za hlavní poznávací znamení toho, čím se („v dobrém“) liší člověk od zvířete. Že je to ne v dobrém, nýbrž naopak ve zlém, si rakovina nepřipustí ani tváří v tvář zchátralému stavu celkového organismu, tedy Země. Rakovina parazituje a bují dál.



čtvrtek, 9. července 43

Ráno odcházím potichu z domu, nikým neviděn a tudíž i bez obvyklých hysterických scén, jež mi rodiče vždy přehrávají. Mířím samozřejmě opět na vyzkoušené místo v Sádeckém polesí. Cestou vidím tři srnky, jednoho zajíce a také všech osm koní v ohradě před Sádkem. Koně stojí nepohnutě jako sochy, jen jejich velké moudré hlavy se za mnou otáčejí. Je to trochu tajemný výjev. Koně zřejmě takto spí. Stoupaje nahoru k lesu, najednou cítím a slyším za sebou auto. Je to asi nějaký první dnešní houbař. Zastavil vedle mne a optal se mě, kam jdu. Nebyl jsem na to připravený, a tak jsem nesouvisle blábolil cosi o tom, že kupředu za nosem. Až když mi pomohl a zeptal se mě, zda do Telecího, ihned jsem se vzpamatoval a přisvědčil. Nejlépe lidáky oklamete tím, co sami považují za pravděpodobné. To bylo první varování. Červenec – pohody konec. Protože jak začne červenec, každým rokem, vyvalí se všude davy houbařů a potom, ať to bylo kde chce sebevětším rájem, ze dne na den se to tam může stát rejdištěm lidáků. A, jak praví Shakespeare, je-li jeden, jsou všichni. Avšak o tom jsem se měl přesvědčit až následujícího dne. Ve čtvrtek byla ještě pohoda, jako minulé tři měsíce, kdy jsem tomuto polesí mohl ještě právem říkat pustý ostrov.

Počasí nebylo příliš příznivé: oblačno, chladno a přeháňky. Poblíž tábořiště jsem objevil novou noru, čerstvě vyhrabanou; ale ať jsem přemýšlel, jak jsem přemýšlel, nemohl jsem přijít na to, komu by mohla patřit. Na lišku nebo na jezevce mi připadá dost malá. Nejspíš bude patřit nějakému obyčejnému hraboši, který má rád prostor. Já ho mám rád taky. První den jsem jako vždy skoro celý prospal. Ráno mělo být hůř.



pátek, 10. července 43

V osm hodin ráno mě budí asi pětičlenná horda houbařů. Šmejdí to kolem stanu dobrou půl hodinu! (Zrovna na výroční den Olžiny pomsty: ta věděla, co a proč dělá! Dnes je to přesně na den 36 let, co provedla svou zoufalou, leč zcela pochopitelnou pomstu. Lidi jsou prostě odporná a otravná sprostá pakáž.) Říkám si, ještě jedna taková výprava a balím a stěhuji se jinam! Však také ano! Je-li jeden, jsou všichni. V deset hodin další šmejdilové. To už jsem rozhodnut odejít, až oni odejdou. Jenže byl to fořt s čoklem a se ženou, a že prý co tam dělám. Řekl jsem, že jsem turista a že jsem tady pouze jednu noc přespal; natolik už jsem na lidáky v tomto směru připraven. Fořt mi komisně oznámil, že se nacházím v chráněné krajinné oblasti, kde je stanování zakázáno, a že se mám raději přestěhovat jinam. To mi nemusel ani říkat; šel bych sám i bez jeho blbých rad. „Chráněná oblast“! Inu jistě, známý bič na svobodné tuláky jako jsem Já. Mimo chráněnou oblast je zase zakázáno stanovat bez souhlasu majitele lesa, to známe; kam se má potom chudák nepřítel lidí vrtnout a před nimi schovat? Samozřejmě, že můj stan přírodě nijak neškodí, alespoň ne víc než sezónní nájezdy houbařů, běžné lesnické práce nebo rajtování na motorkách po lesích. To však nikomu nevadí. Běda ale, když si postavíte někde stan.

To mi připomíná podobnou právě aktuální „aféru“ se squattery z domu „Milada“. V jejich případě slouží k jejich vyhánění zase jiná stará a otřepaná výmluva: lidé v sousedství si stěžují na nepořádek a hluk. Podle stejných kritérií, a z týchž důvodů, bych Já musel nechat vystěhovat polovinu našeho sídliště; také tady lidáci tropí kravál a znečišťují ulice psími výkaly! Jenže oni za to platí! To je ten problém! Já taky bydlím po lesích zadarmo, nic nikomu neplatím. A obvyklá lidácká forma neuvažování, která z nich dělá zfašizované parchanty, je ponouká k takovým výrokům, jakých se dopouští například i moje vlastní matka, když o záležitosti se squattery zcela nepokrytě prohlašuje: „Já jsem musela celý život za bydlení vždycky platit, zatímco oni neplatí nic. To je pořádek?“ Ano, to je přesně ono: „Když musím platit já, ať platí všichni.“ To je jejich morálka, to je jejich pořádek. Nevím, je-li to víc otrocká morálka, nebo fašistická, ale jedno vím určitě: vztahuje se i na mé svobodné potulky. Také Já neplatím. Ale že by to nebylo v pořádku? Nepořádek hledám spíš v zákonech, které umožňují od někoho vybírat peníze jen proto, že má střechu nad hlavou. To je pořádek? Majitel domu vybírá činže a stačí mu to bohatě na živobytí; do práce nechodí, tam ať si chodí nájemníci, v podstatě jen kvůli panu domácímu. Toto je v nepořádku, ne že někdo neplatí furt jako mourovatý za něco, co by mělo být správně zadarmo! Ale co by dělali všichni ti příživníci, kteří odírají ostatní? Neříkejte mi, že každý ze šesti miliard lidáků může mít normální poctivou a smysluplnou práci, z níž skutečně povstávají nějaké hodnoty. To je prostě nemožné. Když jsem byl nedávno v úřadovně zdravotní pojišťovny, abych si tam osobně domluvil placení výpalného, viděl jsem na vlastní oči, kolik (a jakou) má naše všemocná byrokracie práce: úřednice tam sedí sama, nudí se, prohlíží si internet a nic nedělá, jenom má na starosti sledovat, jestli všichni chudáci pojištěnci řádně a včas zaplatili. V tom spočívá jejich takzvaná poctivá práce – odírat zdravé, dokonce nezaměstnané lidi. To nedělá ani mafie. To je však jejich „práce“. A kolik takových, kteří pobírají nemalé platy od nás poctivě a tvrdě pracujících, všude sedí! To je v pořádku? Nikoliv: úředníci, lidé ve službách a další paraziti by neměli co dělat, kdyby bylo všechno v pořádku. Co jde nad zemědělství a produkci potravin je v podstatě příživnictví, podle hesla homo homini lupus3, jak se to děje již odpradávna. Odpradávna však přeci jen ne. Vzpomeňme na řeckou demokracii, kterou si teď berou všichni neprávem do huby jako svůj vzor, aniž vědí, o co tehdy šlo. Jenže tehdy, ve starém Řecku, to byly malé samosprávné obce, ne miliardové státy či dokonce soustátí, jako dnes! Řídit miliardovou obec nejde pravidly převzatými z malých starořeckých obcí, kde si opravdovou demokracii ještě mohli dovolit, zatímco my ne. V té době, kdy antický svět ovládal otrokářský systém (na to nesmíme zapomínat!), žili barbaři, například staří Slované a Germáni, rovněž v malých rodových svazcích, v žádných monstr-byrokratických režimech fašistického typu, jako my dnes, my ubozí světoobčané přelidněného světa. Staří byli ještě svobodní i uvnitř svých domovských obcí, protože svobodní být mohli; bylo jich málo, tomu málu je snadné dát pravidla a řád, ale co dnešek s jeho multikulturní smíchaninou, kde soused souseda nezná a nenávidí? V tomto miliardovém galimatyáši prostě nemůže být nikdo svobodný. Všichni musí někomu za něco platit, a tedy být něčím otrokem. A jít někam za město, do lesů, a postavit si tam stan jako svobodný člověk, byť na pár dní, týdnů či měsíců, je již dnes něco jako pravěký atavismus, téměř ilegální činnost, skoro zločin! A to nechávám stranou ještě například takový prazákladní lidský počin, jako je rozdělání ohně: to by byl vůbec dnes doslova oheň na střeše! Bojím se dne, kdy budu muset zaplatit pokutu za vztyčení kousku stanového dílce nad hlavou a kdy mě zavřou pro potulku. Tak to už kdysi bylo a nechtěl bych se toho věru dočkat znovu. Kdyby například dnešní milovníci cikánů měli jim opět povolit kočování, jako kdysi, asi by se to nikomu už nezamlouvalo, i přes všechny rádoby humanistické řečičky a pozitivní diskriminaci Romů. Všichni musí platit za to, že žijeme v přelidněném světě. Kde jsou ty časy, kdy si jednotlivci i celé národy (malé, mnohem menší než dnešní milionové) mohli svobodně hledat svou vlast; země byla ještě velká a pustá, místa bylo pro každého dost; války a otroctví vypukly až s přelidněním. Také fašistické nátury dnešních lidáků mají původ a počátek někde s početním rozmachem lidstva, řekněme nad pravěký milion lidáků na celou zeměkouli. Pak musely vypuknout války a otroctví a vykořisťování člověka člověkem, jež léty, ani koncem ani nástupem demokracie nezmizelo. Neodstranil je ani komunismus, ani žádný jiný režim na světě. A bude hůř! Nám se může již jen stýskat, jako po zmizelém ráji dávno ztraceném, po malých rodinných skupinkách lovců-sběračů. To byl život! Ale dnes? Za civilizační pokrok platíme (doslova!) tak nesmírnou cenu, že to v historii lidského rodu nemá obdoby!

Prostě jsem se s fořtem na ničem nedohadoval, nepřel se s ním, sbalil jsem se a po krátkém rozvážení jsem se vydal lukami dolů, přes dolní Telecí, Lačnov a Kateřinky nahoru za Korouhev. V jedenáct hodin jsem vyšel, za dvě hodiny jsem byl tam, opět v lese, opět sám a svobodný. Namohl jsem si ale krční páteř, jak jsem spěchal před deštěm s velkou polní na zádech. Nicméně tady je fajn, hezky liduprázdno. Stan jsem postavil zcela náhodně na kraji lesa mezi břízkami, kde ven vidět je, ale dovnitř ne. Bylo v tom trochu zoufalství, ale jak se v dalších dnech ukázalo, byla to volba více než šťastná. Tady je klid. Ostatně, zdá se mi, že tuším jakousi zákonitost v lidském jednání. Není to poprvé, co mohu sledovat jev, při němž se zdá, jako kdyby se lidáci naráz na něčem domluvili a že se pak chovají jako jeden organismus. Vždyť tolik lidáků jsem v Sádeckém polesí nikdy pohromadě neviděl, jako dnes. A jinde ve stejnou dobu přitom nepotkáte človíčka. Umění tedy spočívá jen v tom, vystihnout největší jejich městnání a jít prostě jinam. Přesně to se mi povedlo tady za Korouhví: stopy po lidech tu jsou také, ale ve srovnání se Sádkem tu není nikdo. Je tu klid a znám to tady dobře, takže jsem i tady jako doma.



sobota, 11. července 43

V noci mě vzbudilo úplňkové světlo Měsíce, jež mi svítilo přímo do stanu. Ráno, jako dobré znamení, putovalo kolem mého stanu hejnko sojek, jako kdybych tam vůbec nebyl. Jako v rajské zahradě. Byl jsem se podívat na starém místě, odkud mě před dvěma roky vypudily zmije. Našel jsem to místo i po tak dlouhé době na první pokus. Hadů jsem se dnes kupodivu vůbec neobával, ale radši bych se sem stejně podruhé nevracel; navíc je to na sluneční výhni. Dnes je ovšem převážně zataženo, i když skoro neprší. Líbí se mi zdejší osamělé nerušené procházky po lesích nebo údolíčkem bystrého potoka, odkud dychtivě piji vodu chladivou a sladkou jako med.



neděle, 12. července 43

Ve dvě hodiny v noci je na jasné obloze Měsíc v konjunkci s Jupiterem. Vstal jsem a šel jsem se na kraj žitného pole podívat dalekohledem na ten úchvatný pohled. Všude vládne tichá noc. Mám odsud znamenitý rozhled; vidím až do Jimramova.

Den je beze srážek. Objevil jsem ještě jedno alternativní tábořiště na zastrčené, divoce zarostlé louce se skupinkou olší. Zajímavé je, že o kousek výš jsem tady před sedmnácti lety tábořil poprvé. Jak vidno z předvčerejší příhody, úročí se zkušenosti z toho, že kudy procházím, tam to zkoumám z hlediska možného tábořiště. V krizi se pak mohu lehce a téměř bez přemýšlení přesunout jinam. Znám už zdejší kraj i s jeho skrýšemi jako vlastní boty.

Večer jsem si udělal krásnou procházku s výhledem na srnu a tři mláďata. Srně se něco nezdálo, a tak s jedním srnčetem, zřejmě jediným vlastním, odběhla z louky nad rybníčkem do lesa. Ostatní dvě mláďata se ještě chvíli pásla, ale pak i ona odběhla. Tady nahoře na hřbetu kopce byly procházky hezké i přede dvěma roky, jen výhled západním směrem je odsud již rušen výše vzrostlým porostem stromů. Třešeň tehdy na jaře sice krásně bíle kvetla jako japonská sakura, ale plody nemá žádné. Její potomci také ne. Sterilní krása. I o tom ostatně píše Schopenhauer.



pondělí, 13. července 43

Dnes je krásně, teplo, přímo na koupání. V tom rybníčku by to šlo, i když je malý a blízko něj je oplocená chata se včelínem, ale chce se mi spát. Navíc mi došlo jídlo, a proto šetřím síly na návrat. Vždycky se nejvíc těším na zeleninovou polévku; ta mi chybí po pár dnech suché stravy ze všeho nejvíc. Jinak mi nechybí vůbec nic.

V 16:15 se dávám na pochod. Je vedro. Překvapivě je všude málo lidáků, což jsem nečekal a kvituji to s povděkem. Po cestě vidím ve vesnici ovce s jehňaty a za vesnicí hodně krav, některé jdou dokonce kousek cesty se mnou podél ohradníku. Jdu na lačno, a tak jsem rád, že mohu ochutnat i pár prvních letošních chudých malin. Na rybníce Ráj pod Jelínkem loví na břehu osamělá volavka. Z druhé strany se k rybníku přibližují asi tři parchanti s čoklem. Přicházejí se koupat. Taky bych se s chutí osvěžil koupelí, kdyby tady nikdo nebyl. Já a ti přicházející parchanti jsou pro milou volavku příliš, a tak odlétá. Rozumím jí.

Domů jsem dorazil o půl sedmé. Zemřela sousedova družka. Na rakovinu slinivky. Zato Čubka pořád žije a má se čile uřvaně k světu.

K četbě jsem měl v lese samozřejmě druhý díl Schopenhauerova Světa jako vůle a představy. K nezbytnému poslechu pak vypálené CD-RW se skupinami Zyklon a Within Temptation. Z mého počítače. Mám už tolik mp3, že je nestíhám naposlouchat. Pouštěl jsem si je v náhodném pořadí, takže ten brutální a rychlý black metal se dobře doplňoval s romantickou gotikou a s vynikajícím přednesem zpěvu v podání krásné a ušlechtilé Sharon den Adel.

Co se týče Schopenhauera, tak musím říct, že už mi nepřipadá tak hloupý jako v prvním díle. Zde v druhém jsou již jen dodatky, ale jaké! Velice se mi líbí například kapitola O géniovi, kterou si asi budu muset opsat celou, jak je skvělá. Schopenhauer je také asi první filosof, nebo spisovatel vůbec, kdo se, jako Já, zajímá o život podivuhodného krtka (viz můj Reinlebensborn, neděle 10. června 41). Je zvláštní, kolik toho máme se Schopenhauerem společného. Také kapitola O historii (v podstatě se nic nového neděje) nebo K metafyzice hudby mi mluví přímo z duše. Schopenhauer je asi jeden z nejchytřejších filosofů všech dob. Jeho styl psaní, často příliš rozvláčný, s málem takzvaných úsečných, leč výstižných vět-perel, jakož i některé jeho sporné jednotlivosti mi nevyhovují a nesouhlasím s nimi (polemický rozbor každé z nich by vydal na tisícistránkový spis), ale jinak to musel být vskutku velký duch. Kapitolu O smrti a jejím poměru k nezničitelnosti naší podstaty o sobě, jak zní celý její název, mám doma v jiné, samostatné edici z brněnského nakladatelství „Zvláštní vydání...“ (a v distribuci firmy MAŤA) pod zkráceným názvem O smrti. Jen krátké a letmé srovnání tohoto překladu od Heleny Veselé s patlavým „překladem“ Váňovým poučuje o tom, jaký to je blb ten Váňa. Úplně to zkurvil. A nejen to: také výběr malé ukázky z textu na zadní straně obálky vypovídá výmluvně o tom, že „překladatel a editor“ v jedné osobě Váňa, vůbec nepochopil co překládá, natož aby to přeložil správně a s opravdu důkladným pochopením. Vybrat jako ukázku textu pouhou marginální ad hoc úvahu, která nijak nesouvisí a neilustruje hlavní téma Schopenhauerovy filosofie, to může udělat jen blbec. Já bych vybral úplně jinou část knihy, tu nejtypičtější. Také text ze záložek je falešný: zde chce pro změnu blbec Váňa Schopenhauerovi podsunovat jakési „hlásání potřeby soucitu se vším živým a potřebu lidské solidarity“. Nikde nic takového ze Schopenhauerovy filosofie nevyplývá, spíše naopak. Ba ještě lépe bych řekl, že Schopenhauer dospívá leckde dokonce až k misantropii, kdyby se ji nebál otevřeně hlásat, což mu mám naopak za zlé. Dále bych mu vytkl ještě jednu menší nectnost: totiž jeho jistou přílišnou přeplácanost slov; lepší výraz mě nenapadá. V jistém momentě dobře, přímo geniálně prostě začne s nějakou myšlenkou, ale místo aby ji v nejlepším ukončil, pokračuje v ní dál až do naprostého blábolení o ničem, čímž veškerou nadějně se rozvíjející úvahu zkazí. Zde mohu uvést analogii z mého vlastního života, totiž z dětství, kdy jsem projevoval jistý geniální talent v malířství. Také jsem vždy začal dobře, ale aby obraz také tak dobře dopadl, museli mi ho včas odebrat, jinak jsem ho přeplácal a nenapravitelně zkazil. Totéž dělá často i Schopenhauer: zbytečně svůj text přeplácává, ale není nikdo, kdo by mu vzal v ten pravý čas pero z ruky. To můžu udělat jedině Já tím, že – například při výpiscích – ty jeho přeplácané bláboly vypouštím; teprve pak nemají jeho myšlenky chybu. Čeká mě hodně dalšího vypisování z této mimořádně podnětné knihy!



pondělí, 20. července 43

Velká vrba pod kopcem, dominanta zdejšího kousku přírody, je o jednu silnou haluz chudší; pravděpodobně ji ten častý dlouhotrvající déšť rozmočil, ona uhnila a odpadla. Slabí odpadají, ale té vrby, v její staré celistvosti a rozložité kráse, je škoda. Hlavně že se nepoložila celá.

Jdu zase časně ráno, ale přesto už potkávám dva houbaře deroucí se z křoví. Strašná verbež.

Na rybníce Ráj vidím volavku, kačeny a většího černého ptáka, jenž by mohl být kormoránem.

kormorán


Jdu zatím bez přestávky, ale dostávám pomalu hlad. Maliny podél starého zarostlého úvozu mi přicházejí velmi k chuti. Dále vidím krávy a ve vesnici též ovce. Jsem však zase celý urousaný, nohavice mám mokré a v botech mi čvachtá. Ve vesnici mě, lidužel, viděl přicházet nepřátelsky vyhlížející domorodec. Možná i potom při odchodu. To není dobré.

První a jedinou přestávku jsem si udělal až za dědovým stavením, pod takzvanými „borkami“.

Na louce u lesa loví kočka. Přicházím na místo v 8:30.

Ke čtení jsem si vzal knížku esejí od Stanislava Komárka. To je jediný novější český filosof, který mi vyhovuje. Nejznámější čeští myslitelé, jako je například Havel, Neubauer, Bělohradský, Kohák a další mě ničím neoslovují, ba jsou mi odporní. Komárek je z nich všech asi nejlepší. Nacházím u něho mnoho společného se mnou, a naopak málo toho, s čím bych nesouhlasil, nebo co by mi bylo z duše protivné.

Z hudby jsem poslouchal opět vypálené CD-RW, a to alba skupin Laibach a Marduk. Nesourodá dvojice, ale právě proto jsem si je nahrál spolu, abych měl poslech pestřejší. – Vlastně mají obě skupiny přece něco společného. Obě dvě, ačkoli hrají jiný styl hudby (první industriál, druhá metal), mají společné využití nacistických symbolů ve své umělecké tvorbě.

První den zase skoro celý prospím. Při večerní procházce mě obtěžují roje bodavého hmyzu: komáři a ovádi (zvaní hovada). Míjím obrovské houby a proudy vod, na rybníčku je volavka, na louce dvě srnky. Přehání se déšť, jenž spolu se sluncem vytváří čarokrásnou duhu.



úterý, 21. července 43

Zaznamenávám také, že ptáci jaksi utichli oproti jaru. Zkusil jsem stan přestěhovat pod olše. Jsem zvědavý, jak se mi pod nimi bude líbit. Panuje krásné tropické počasí, vlády se ujala hvězda Sirius. Procházím se lesem jen tak v batikovaném tričku (snad poprvé letos!) a rozjímám na starém posedu. Pomalu usínám pod olšemi. Nízko nad stanem přesvištěl nějaký pták, pod drny kutá krtek.



středa, 22. července 43

Je hezky. V noci byla menší bouřka s deštěm. V deset hodin začíná výheň. Svlékám se donaha. I ptáci pojednou víc zpívají. V 11 hodin už je vedro ve stanu k nevydržení, třebaže olše drží mé nové stanoviště v mírném polostínu. Zdá se, že to nestačí. Jdu se svlažit do rybníčka. Jsou tam však lidáci; musím chvilku počkat než odjedou všichni čtyři (dva staří a dva parchanti) traktorem pryč. Rybařili: ten nejmenší parchant si nese vítězoslavně v podběráku rybu, zatímco starý řve na toho většího:

„Neser mě, nebo...!“

Ten výjev mi připomněl sekvenci z jednoho skandálního, staršího, ještě němého filmu Luise Buñuela jménem Zlatý věk (z roku 1930), v kteréžto sekvenci otec „ztrestá“ neposlušného synka tím, že ho odstřelí na dálku puškou. Taky nechtěl přiběhnout na zavolání. Nepřátelská povaha člověka se opět projevuje. Jsme lidstvem odmalička vychováváni (v podstatě drezúrováni) k víře v člověka; že je to ten nejlepší možný živočich pod sluncem, vlastně ani ne živočich, nýbrž spíš cosi jako polobůh, a jsme sváděni k víře v humanitu; ale historie, skutečnost i každodenní zkušenost nás poučuje, jak je to všechno falešné a lživé. Stačí lidáky jen letmo a na dálku zahlédnout či zaslechnout, a máme jasno, co jsou zač. Zvláště v přírodě, někde v liduprázdné krajině, když je misantrop pár dní nevidí, je jejich pravá povaha nabíledni, když se náhle projeví.


Hned, jakmile ta verbež odtáhla, jsem se smočil, až to zasyčelo. Voda byla ovšem ledová, přímo od pramene, jako by z tekoucího potoka, na to, že to je tak malý rybníček. Nicméně průtok má zřejmě rychlý. No nic: voda byla sice ledová, leč mimořádně osvěžující. Jen jsem se ponořil celý pod hladinu a už jsem z ní musel hned vylézt ven. Nad hlavou mi krouží dva černí čápi, nedočkavě čekající, až odejdu. Chudáci: mně je fajn, mně stačí se jen smočit, ale oni se musí někde najíst. Při představě, že téměř všude u nějaké stojaté vody čumí lidák, od nějž se každé chytré zvíře, včetně mne, drží raději stranou, pak je s podivem, že se třebas takový černý čáp dokáže vůbec uživit a rozmnožit.

Nicméně mohl jsem zůstat u rybníčku o trochu déle, neboť vedro ve stanu trvá i po 13. hodině, kdy se vracím, nabrav předtím vodu v potoce. Ve 14:45 je stále ve stanu takové parno, že jsem rozhodnut vrátit se zpátky nahoru do stínu vysokého lesa, odkud jsem přišel, jen co se trochu k večeru ochladí – to nejde vydržet. Usínám. V 17:30 se blíží bouře; ze stěhování tedy pro dnešek sejde.



čtvrtek, 23. července 43

Ve 4 hodiny do mne ze spodu do boku vrazil krtek. Nadskočil jsem leknutím jako janek. Po probuzení a po osušení rosy sluncem balím stan. Nacházím na něm desítky živých tvorů a tvorečků. Počínám si opatrně, abych ani jednoho z nich zbytečně nepřipravil o život. Je to pestrá směsice různých měkkýšů a broučků. Na velkém děhelu se pak sešlo hned po ránu rozmanité hmyzí společenství letních forem baboček síťkovaných, tesaříků skvrnitých, čmeláků, vos, much a mušek. To všechno jen na jednom rozkvetlém koncovém stvolu děhelu, neboli anděliky lesní.

V 11 hodin už jsem zase zpátky nahoře na původním místě. Dnes je znovu krásný tropický den. Po 13. hodině se musím jít svlažit, i když tady nahoře fouká vítr a je tu i větší chládek. Voda v rybníčku je tentokrát teplejší, Já odvážnější a užívám si lázní déle. Naprosto bez obav a v pohodě zcela nahý, jako kdyby lidstvo přestalo existovat. Však tady a teď vskutku neexistuje. Pěšky teď nikdo nepřijde a traktor majitele uslyším na velkou vzdálenost. Vedro je však šílené. Ještě večer je v lese horko k zalknutí. Neměl jsem se vůbec oblékat. Plně chápu, že indiáni chodí po pralese nazí. Veškeré šatstvo je v tomto počasí pouze na přítěž.

Aspoň, že jsem zpátky nahoře. Dole pod olšemi to bylo sice dobře schované, ale dost vlhké, nehledě k té výhni. Navíc jsem se tam uvelebil přímo nad podzemní dráhou krtkovou. Tady nahoře se také nikdo nepotlouká, ale zase to tu má tu nevýhodu, že tu neustále fouká silný vítr. Někdy už jde ten nepřestajný hlasitý ševel na nervy. Raději bych byl někde v závětří, ve stínu a poslouchal ptáčky, než tohle dutí. No ale nemohu si moc vybírat a na všem se něco najde. Hlavně že se tu nepromenují lidáci, to by bylo ze všeho nejhorší, ba důvod k ústupu. Kvůli tomu vytí větru jsem si ani nevšiml, že se obloha zatáhla mračny. Bouří, ale zatím neprší. Přesto se raději vracím z procházky po lese dřív. Stejně je šero, příliš horko a komáři dotírají. V 19:30 už jsem zpátky ve stanu a začíná pršet. Ve 21:30 se rozběsnila bouře. Živly řádí, blesky ozařují zčernalé nebe. Jsem těm živlům vydán na pospas. Je to vzrušující, trochu děsivá, stroboskopická podívaná, jaká se dá vidět a zažít jen v přírodě. Trochu se bojím, například, že se zlomí větev, strom že vyvrátí blesk a zasáhne mě ležícího, bezmocného uvnitř stanu jako v pasti. Bojím se, ale je to fascinující zážitek. Liják bije zuřivě do střechy, pár kapek propouští. Za dvacet minut jsme z nejhoršího venku; bouře se vzdaluje. Ze zpráv se později dozvídám, že nejméně dva lidáky tato bouře zabila, když na jejich tupé hlavy svrhávala stromy a větve. Jeden z nich se utopil, dva parchanty zranil a ohlušil blesk uhodivší do autobusové zastávky, kde se schovali, a tak dále. Zase jsem měl štěstí. Mne se žádná přírodní živelnost netkne.



pátek, 24. července 43

Je opět krásně, ráno zatím ještě ne tak vedro. Po 11. hodině odcházím domů pro nové zásoby, stan nechávám pokusně na místě. Během dvou týdnů tudy žádný lidák ani neprošel, a tak doufám, že během mé nastávající několikadenní nepřítomnosti stan nikdo neponičí nebo neukradne. Než se s ním vláčet pořád tam a zpátky... Krom toho nechci budit s velkým rancem na zádech příliš velkou pozornost dole ve vsi. Jak si vás lidáci všimnou, začnou být nepříjemně zvědaví a ptát se, kam že to furt pravidelně chodí ten divný patron v maskáčích a s velkou polní? Příště jdu ale co nejdřív ráno, protože jednak je později k polednímu příliš horko a za druhé je v tu dobu ve vesnici příliš živo. Když jsem tudy dnes procházel, nějak moc si mě obyvatelstvo všímalo. Lépe projít neviděn a netušen. Znám lidi, je to pakáž. Vedro je ovšem zase hrozné. K chuti mi přicházejí divoké maliny velikosti zahradních. U rybníku Ráj nikdo není, ale stojí tam pod hrází zaparkovaný traktor. Nebýt jeho, hned bych se šel opláchnout a zaplavat si. Letos je to s tím koupáním nějak na levačku: když to šlo, bylo škaredě a zima; když to nejde, je tropická výheň. Ale dvěma volavkám ten traktor nijak nepřekáží, kačce s kupou kačátek kolem ní také ne. Kdysi by to nevadilo ani mně, ale lidákům už se úplně podařilo změnit moje dřívější bezstarostné chování. Naučili mě, že je lepší být plachým, ostražitým a nedůvěřivým tvorem. Jak by také ne: zatím mi všechnu radost dovedli jen zkazit.

Za rybníkem v lese zkouším prozkoumávat a nalézt stará má tábořiště. Za pět let to tu pěkně zarostlo a zdivočelo. Ovšem pakáž houbařská tu šmejdí pořád, až je to patrné. Chvilku jsem si sednul pod můj oblíbený strom a opřel se zády o jeho důvěrný kmen. Je tu hezky. Žádní komáři, žádní hadi... Škoda, že to nemohu říct i o lidácích. Jen co se vyprostím z houští, už vidím na cestě nějaké auto a deset metrů od něj lidáka, který hledá okolo houby. Už jsem zase doma. Na chvilku jsem uvažoval o tom, že bych se sem mohl vrátit tábořit, ale hned mě z toho omylu vyvedli. Sem tedy ne. Cestičku lesní sem mají pěkně proježděnou (nemohu říct ani prochozenou), dokonce při okrajích pokosenou, aby byly ty houby dobře vidět, nebo co. Jsou tu tedy, šmejdilové, nepochybně ráno, o půl druhé odpoledne, jak vidno, a po práci a večer tu budou jistě šmejdit zas. To známe. To už tu jednou bylo. Hned na další křižovatce další výprava výletníků v bílém. Hrůza. Přidávám do kroku. Dole pod kopcem, u koupaliště a u zahrádek naštěstí nikdo není. Jen tři bílí čápi se procházejí po čerstvě posekané louce. Divím se, že je odsud ještě nikdo nezahnal. Blízké koupaliště je kupodivu také docela poloprázdné. Ale platit vstupné, být celý den na sluníčku a hlavně poslouchat to lidácké řvaní, to už by pro mne také nebylo.



sobota, 25. července 43

Po bouři zůstává bez elektrického proudu asi 20.000 domácností. V Británii dnes zemřel poslední britský válečný veterán první světové války. V takzvaném letním „workcampu“ v Chudenicích na Klatovsku byli mladí Korejci úplně unešení z toho, když poprvé ve svém životě uviděli noční hvězdnou oblohu.

Já jsem dnes dočetl posledních deset stránek ze Schopenhauerova Světa jako vůle a představy. Nad mnohými pasážemi jsem sice zuřil, u jiných se k smrti nudil, ale nakonec jsem si opsal 66 stran toho, co se mi líbilo! (viz přílohu) Ovšem tak kontroverzní a nejednoznačnou knihu (respektive dvojknihu) jsem ještě nečetl. Však to není také žádné dílo jednoho okamžiku, dokonce ani ne jednoho životního úseku, nýbrž dílo celoživotní; proto se v něm vyskytují vedle naprosto brilantních a geniálních myšlenek i hrubé omyly, směšné dobové pověry, odvážné hypotézy i naivní chyby v úsudku, a jasnozřivost tu sousedí s tmářstvím, stejně jako nejvyšší vědění s pavědou. Například vyslovuje se v ní (v knize) myšlenka, že lidoopi jsou našimi nejbližšími příbuznými, což je, myslím, průkopnická teze až pozdějších vědců, kteří si na ní vydobyli slávu a uznání. Však si Schopenhauer na nejednom místě stěžuje na to, že jej „profesoři filosofie“ v čele s Hegelem ostentativně přehlížejí! Vedle takových nepovšimnutých předobjevů se však Schopenhauer dopouští i očividných nesmyslů, sice v jeho době tradovaných, jako že například choleru způsobuje nepatrná změna v chemickém složení vzduchu, což potomní věda (Pasteur, Semmelweis) osvětlila lépe; i když ještě v dnešní době se promovaná doktorka medicíny, lékařka mojí matky, vyslovuje doslova v tom smyslu, že „je cosi špatného ve vzduchu“, což už není jen pouhé tmářství, nýbrž i učená debilita. Také mi v textu schází pozornost věnovaná vztahu člověka ke zvířatům a k přírodě vůbec, což je divná nedůslednost, když se uváží, že celá dvojkniha se prakticky kolem podobného tématu pořád točí, nikde v něj však přesto neústí, i když by se zdálo, že k němu musí co nejdřív zamířit. Čekal jsem marně až do konce, že se někde objeví nějaká poznámka, neřkuli celá kapitola o etice člověka ke zvířeti. Je zajímavé, že východní náboženství jsou toho také plná v praxi, ale v teorii, ve spisech, se o tom příliš nepíše a nevyzdvihává se to jako morální problém. Máme uctívaná zvířata, posvátné krávy, ale nikde se neříká ani nevysvětluje proč. Já tedy nevím, ale dohaduji se, že z mých spisů je to snad jasné. Co Já vím: Schopenhauerova doba byla bezvýhradně antropocentrická, také sám Schopenhauer se nejvíc zajímal právě jen o člověka; Já naproti němu se zajímám o člověka již jen jako o cosi nietzscheánsky překonaného, cizího, a zabývám se jím již jen jako mým úhlavním nepřítelem, škůdcem veškerenstva, a sám sebe vnímám spíš jako nový druh zvířete než nový druh člověka; odlišný jsem pak od lidáků ve všech směrech.

Pokud mám porovnat Schopenhauera například s Komárkem, tedy své dvě poslední četby, vychází z toho srovnání lépe ten druhý, Komárek. I on má pár nadějných připomínek k týrání zvířat, ale také to nijak zvlášť nerozvádí jako problém. Spíš se dopouští nevhodných analogií zvířat s pouhými plody rostlin, jako kdyby nechtěl chápat skutečný problém: tím je snad nejhorší zločin člověka – týrání a zabíjení zvířat. Až budeme tak pokročilí, že budeme moci jíst něco jiného než živé věci, pak si budeme moci dovolit mít soucit i s rajčaty, fazolemi a jablky; ale přece už pocit zhnusení nad záběry z jatek a z kožešinových farem nás sdostatek poučuje, v čem je rozdíl mezi životem celého zvířete a „životem“ pouhé nahraditelné části rostliny. Zatím jsme se ještě nezbavili ohavného a zaostalého kanibalismu čili masožroutství. Ano, jistě, jiné rostliny hynou pod ostřími kombajnů či vytaženy i s kořenem ze země, ale přece je to lepší než proříznout hrdlo jehňátku či stáhnout zaživa kůži z lišky. Takových zločinů proti přírodě se může dopouštět s dobrým svědomím jen člověk s velkým Č, morální zrůda, psychisch abnorm, sadistický úchyl, a jediná smysluplná reakce na toto jeho řádění, jež nemá v celé přírodě obdoby, je nesmiřitelná nenávist k celému lidskému rodu, protože jedni se těch zločinů proti přírodě dopouštějí, druzí jim to tolerují a žerou; takovýchto poznávacích znamení jsme my ne-lidé již naštěstí ušetřeni.

Ostatně, když už jsme u těch zločinů proti přírodě, plně souhlasím se Schopenhauerem a starými mudrci starověku, že prvotním hříchem či vinou člověka je již jen to, že se narodil, lépe řečeno, že ho nějaký lidský nemyslící dobytek sobecky poživačně zplodil v úchylném pornografickém hekání rozkoše a zasemenil svým nečistým séměm panenskou Zemi. Člověk by měl jednoduše zmizet, vymizet z planety Země, vychcípat (pro toho, kdo by mi zase „nerozuměl“). Nejen pravá filosofie, ale i příroda dává člověku mnohá znamení, že jeho existence v řádu přírody nemá místo. Tuto dimenzi života člověka mohl Schopenhauer také víc rozvést. Mohl například udat už tu naprosto nesrovnatelnou obtížnost, s níž se člověk rodí na tento začlověčený svět, na tu nákladnost, námahu, práci v pravém slova smyslu, tedy cosi sisyfovského, marného a zbytečného, dokonce škodlivého, co je navíc spojeno s velikou bolestí (už ta značí sama o sobě, že tu jde o něco proti přírodě). Nejen narození, ale potom hlavně celá další existence jednotlivého člověka stojí jeho samého i přírodu nesmírnou námahu, doslova práci (opět!), rusky труд, tedy cosi opravdu trudného, co jen škodí a ničemu neprospívá; ostatní bytosti se rodí a žijí mnohem lépe a snáz. Kdyby se Schopenhauer nezabýval tímto problémem jen z úzkého pohledu člověka, ještě k tomu jen z mentální pozice, ne už tolik z tělesné, a kdyby se na svět (jako vůli a představu) podíval z hlediska přírody, která je nucena člověka snášet na svém povrchu jako parazitní virus, jako chorobu, rakovinu na kůži Země, pak by jistě došel ke stejným závěrům jako Já. Komárkovi tento celkový pohled chybí také; oproti Schopenhauerovi však alespoň zcela správně říká, že o duševním světě zvířat (a rostlin!) nic nevíme, kdežto Schopenhauer šmahem usuzuje, že zvířata mají psychiku, rozum a inteligenci chudší, rostliny pak vůbec žádnou. Zřejmě jim oběma chybí ten důvěrně známý pocit, s nímž se misantrop podívá na živou bytost a poznává v ní sám sebe, přesně podle mahávákji, velké věty, která zní: „tat tvam asi“, toto jsi ty. Ten pocit ovšem mít nemohou, prostě proto, poněvadž oni sami jsou bytosti jiného řádu než přírodního a jejich vlastní psychika je narušená, poznávací schopnosti zaslepené, rozum chorý, inteligence zvrácená. Komárek je mimochodem profesí právě takový „profesor filosofie“, jejž Klíma považoval za nejbídnějšího tvora pod sluncem, bídnějšího než žena či psí lejno, a i sám Schopenhauer státem placené profesory filosofie (v čele s Hegelem) upřímně nenáviděl.



pondělí, 27. července 43

Je hezky. Nechce se mi vstávat, leč dobře se jde s malou polní. Na lukách vidím srnky, na rybníku Ráj čtyři volavky, nespočet kachen a poprvé tam vidím i auto; zřejmě tam v tom luxusním karavanu někdo nocuje nebo tráví prázdniny. Dále opět vidím mnoho krav. Ve vsi mě viděla přicházet jen jedna ženská, co šla z krámu – i ta jedna je až moc. V dědově stavení také někdo je; mají otevřené dveře do zahrady. Kousek za posledními domy už jsou zase k vidění srnky, jako kdyby lidáci, v nich upelešení a dosud chrnící, neexistovali. Snídám v „borkách“ na rozbité lavičce nyní bez opěradla.

Stan je netknutý, pouze podlaha je mokrá. Já jsem také po cestě celý urousaný. Vítr dnes nefouká, takže vládne klid a pohoda. Cesta sem je sice dlouhá a vlhká, ale stojí to za tu malou nepříjemnost.

Pohoda trvá přesně do 14:45, kdy na přilehlém poli začaly žně.

Šel jsem tedy raději na procházku, než abych musel poslouchat ten nesnesitelný rachot strojů a než s tím zemědělci skončí. Kupodivu celý ten rozlehlý lán žita stačili požít za pouhé tři hodinky.

Dnes však byl den blbec, den mor (lidský), čili „je-li jeden, jsou všichni“. Potkal jsem, nebo byl nucen vidět, nejméně třináct lidáků, vždy, kromě pole, na značené turistické stezce: nejprve jsem potkal tři čundráky, ale ne takové, jako jsem Já, nýbrž takové zelenáče, obyčejné lidské otroky, kteří si vyrazili jen tak se spacáky někam přenocovat, možná dokonce jen na nějakou chatu; tedy žádní polodivoši jako Já. Pak jsem se vyhnul staré ženské, která cosi rvala na kraji lesa, možná houby, možná maliny, cokoliv, a pak jsem ji jen zahlédnul, jak mizí hlouběji do lesa, kde si vyhrnula šatstvo nad břicho a buď srala nebo chcala. Dále to byli dva z těch podivných brouků-cyklistů, kteří mermomocí musejí vjet do lesa, i když je naprosto nesjízdný a oni proto musejí jít pěšky a kola tlačit vedle sebe. Degéni. Také jsem, lidužel, potkal obecního blba na motorce, neb každá vesnice má alespoň jednoho takového, v horším, avšak typickém případě, hned několik takových blbů; a je zajímavé, že se ti debilové otravní vždycky tváří jako nějací suverénní pašáci, miláčci žen a davů, kteří musejí být všemi ostatními hlupáky obdivováni; Já bych je spíš bez milosti likvidoval; ale to už je věc názoru: blbého nebo správného. Můj je správný. Vrcholem hnusu však byla rodinná parta pracantů, která vezla na přívěsu za malým traktůrkem jakýsi rum, aby jím zasypala díry bláta na cestě. Traktůrek řídil jeden malý parchant, za hlasitých neotesaných povelů jeho otce i praotce. Strašné. Za nimi jel na kole ještě druhý parchant. Uhnul jsem jim z úzké cesty, aby mohli projet. Čuměli na mne jako na vraha. Nejstrašnější však bylo to, že opodál zastavili a jali se hrubě ten rum házet lopatami na cestu. Prášilo se jim přitom od lopat i od hub nevymáchaných tak strašně, že jsem se rozhodnul raději počkat za ohbím cesty, dokud to nedodělají. Jak víte, nesnáším totiž práci, a to i takovou, kterou dělá někdo jiný. Trvalo jim to však nějak moc dlouho, a proto jsem je zkusil nadejít hustým smrkovým mlázím na úbočí nad nimi. Zase ta moje hra na schovávanou! Lidáci si pak myslejí, že mám proč se schovávat, tedy že mám asi něco hodně špatného na svědomí, že se jim vyhýbám; jenomže Já se jim vyhýbám jenom proto, že je prostě nechci vidět, potkávat a míjet...; jen kvůli nim, protože to jsou taková odporná hovada. Pochopí to někdo?

Nakonec jsem se proplížil jen do bodu, odkud mě mohli vidět a tam jsem tedy již jen chvilku počkal, než konečně všechen rum vyházeli na cestu a odjeli, opět za barbarského řvaní na malého řidiče, který si jistě připadal důležitě, a ne zpráskaně jako seřvaný vojín, jak by měl. Alespoň Já bych se šel na jeho místě radši koupat, nebo bych se zavřel doma v pokoji, než bych na sebe nechal takhle lidsky nezvířecky hulákat, jenom kvůli svezení a řízení starého a pomalého rozhrkaného vehiklu. To byla typická ukázka sprosté vesnické pakáže. Fuj!

Kdesi v luhu se právě zřítil strom; asi to bude tamhleta spadlá bříza. Stmívá se. Kos se ještě pomocí zobáku prohrabává starým spadaným listím přímo před vchodem do stanu, mezi jahodníky a vraními oky. Z dálky zaznívají poslední tóny strnadovy, nade mnou tiše proletěl první noční pták, na obloze teď žlutě svítí půlměsíc, jenž přes den připomínal spíš jediný bílý obláček na jinak čistém blankytném nebi. Vzduch je naplněn cvrččím vrzáním; je stále teplo, když uléhám ke spánku.



úterý, 28. července 43

Procitám za tichého zpěvu budníčka, slunce právě vychází. Později je zataženo, zemědělci sklízejí na obzoru slámu, v poledne prší. Poslouchám hudbu: nahrál jsem si na CD-RW skupiny Dragonlord a Epica. Usínám. Déšť ustal. Jdu se projít přes nově vzniklé strniště k lesu na opačné straně, kde býval, a asi i dosud je, pěkný březový háj, ale musel jsem se vrátit, protože pole u něj polili močůvkou tak nesnesitelné čpavosti, že se to nedalo udýchat. Stačilo by snad jen přidat víc uhlíku, promísit a půda by pod nohama začala sama vybuchovat – tak brizantní to byla substance! Raději se tedy procházím po lese nad rybníčkem, kde se na louce pase srnec. Tady v tom lese jsem si oblíbil jeden nad prudkým svahem převislý plochý kámen, který jsem si zvykl používat jako latrínu. Hezky si pohodlně kecnu na kraj a hovno padá volně dolů.

Dále sestupuji lesem dolů k potoku, kde nabírám vodu, piji a krátce v zamyšlení odpočívám. Myslím na to, jak jsem zde šťastný. Vracím se nahoru jíst a číst. Čtu Komárkovo Pitevní praktikum pro pokročilé. Slunce se kloní k západu.

V 19:50 třeskl výstřel (!), odkudsi hodně zblízka zleva. Zkouším jen tak ze stanu vykloněn něco v dalekohledu uvidět, leč marně. Raději ani nelezu ven, abych určil přesné místo a pachatele, neboť se bojím, že budu spatřen.



středa, 29. července 43

Ve čtyři hodiny mě budí hlad, a tak vstávám a jím. Zdá se, že je zataženo, hvězdy nejsou vidět. Chvilku čtu, baterkou osvětlený stan září do tmy jako lampión. Pak opět usínám. V deset hodin je hezky. Slunce prosvítá listovím, kouzlíc na zemi zelenkavé přítmí. Zatím je klid; lesem se ozývá jen neúnavná píseň budníčků. Je horko. O půl dvanácté se svlékám donaha a dívám se na ptáky, jak putují větvovím. Ve 13 hodin se jdu projít, návrat o sedmnácté.

Šel jsem lesem po modré stezce - a zase byli nahoře u skalky houbaři! Hrozné. Uviděl jsem také konečně svého prvního letošního hada: užovku podplamatou střední velikosti. Plazila se po okraji cesty korytem potůčku a strnula, když jsem ji míjel.

Celý den lijí na protější strniště močůvku a teď pole orají, takže žádné velké ticho není, ale lepší místo neznám. Alespoň, jak jsem s povděkem zaznamenal, tu nelétá tolik stíhaček, ani nerajtuje tolik motorek, na rozdíl od okolí Poličky, Baldy či Sádku. Také v lese poblíž rybníčku je dnes pracovní ruch; tady pro změnu probíhají práce dřevařské. Koupat jsem se tedy přišel až po procházce. Majitel zdejší chatky, jež je zároveň i včelínem, tuto pečlivě uzavřel, takže je možná mimo vlast. Já se zde tudíž bez obav koupu, ale ostražitý být přesto nepřestávám. Kdyby tak věděl a viděl, jak klidně užívám jeho majeteček, jako by byl můj, ještě k tomu úplně nahý, jen vzduchem oděný, to by byl zase zločin proti lidskosti! To by byl zase poučující výklad o tom, co se nesmí a hlavně co nesmím! Naštěstí tu není žádný lidák, a tak svobodně užívám slunce a vody bez morálně-zákonných pouček. Třikrát jako v posvátné řece Ganze se potřikráte nořím do osvěžující vody rybníčku. Letní forma babočky síťkované saje z mých bot i nohou, v dáli u lesa se pase srnka. Krásně jsem se osvěžil, že jsem jako znovuzrozený.

V 18 hodin jsem snědl poslední jídlo. V 18:15 konečně utichla zemědělská technika. Za další hodinu svítí slunce průrvou mezi stromy přímo do okna stanu. Se soumrakem jsem dočetl Komárka. Napodruhé se mi ta knížka líbila víc, ale ke konci začne vadit autorův styl sestávající jednak z nadbytečně používaných cizích slov, což působí velice nepěkně, dokonce nesrozumitelně, nabalí-li se jich hned několik za sebou. Dále vadí velké množství odboček uzavíraných do závorek; snad každá druhá věta obsahuje aspoň jednu takovou rušivou odbočku v závorkách, často i dvě; text je potom nesouvislý, neplyne přirozeně a kdyby jej chtěl někdo někomu předčítat, nebo kdyby vypraveč takto nesouvisle mluvil, nestačil by posluchač držet nit. Chudáci Komárkovi posluchači na fakultě. I v psané formě musíte každou takovou větu přečíst tolikrát, kolik obsahuje odboček v závorkách, abyste se v ní neztratili a pochopili smysl z jejího nestejného logického sledu. Myšlenky celkově dobré, podání není dobré. Autor také vůbec nepoužívá první osobu, neboli ich-formu, což samo o sobě není až tak zlé nebo nutné, jen to působí na můj vkus příliš toporně a profesorsky přísně, ale i jaksi alibisticky a rádoby objektivně, jako by se autor styděl říct „tak myslím a nikdo jiný“. Přivlastňovací tvar zájmena první osoby použil vlastně jen jednou, a to – což mě pobavilo –, když líčil, jak, jako správný blbý čecháček, plundroval houby v jednom holandském parku, za což ho spraly kosé pohledy šokovaných Holanďanů, kteří něco tak neomaleného neznají. Asi jako kdybychom my viděli, jak Cikáni sbírají po ulicích psí hovna a utíkají s nimi jako s největším pokladem zpátky do brlohu (nebo s měděným drátem do sběrných surovin, to je jedno).

V eseji „Němé tváře“ se Komárek vůbec odkopal jako naprostý debil, když píše: „Podle některých zlomyslníků je vegetarián ten, kdo neslyší rajčata křičet.“ Tady opravdu nevím, jak jinak bych ho měl nazvat, nežli debilem, protože tady každý jiný argument selhává a míjí se účinkem. Tohle prostě není nic jiného než projev debila, s nímž nemá cenu vůbec polemizovat. Komárek se v tomtéž eseji také zcela neodpustitelně ukázal jako typický šosácký kantor, který káže morálku zpoza katedry: „...nejmilitantnější ochránci zvířat bývají přes chvályhodnost svých cílů často osoby s narušenou komunikací a vztahem k vlastnímu druhu, což je příznak vždy alarmující.“

Tímto humanisticko-moralistním výrokem bych se cítil nejen hluboce uražen, kdyby mě vlastně nechválil, nýbrž i přímo napaden. Týká se totiž mne. „Narušená komunikace a vztah k vlastnímu druhu“? Nebýval jsem takový. To však ze mne udělali právě takoví pokrytci jako je Komárek, kteří se zastávají sadistických vrahů zvířat, ve jménu humanity, ve jménu lidského rodu, a nechápou, jak jsem napsal v Plivanci, že vegan, tím, že nejí maso, přestává být v podstatě typickým člověkem a tudíž není již více člověkem, nýbrž od člověka zcela odlišným živočišným druhem. Neboť ti řezníci, vivisektoři a jejich pomocníci, konzumenti a podporovatelé nemohou být v zásadě veganovi bližní, a proto také nejsou. Člověk není něco, co by se dalo označit jako můj vlastní druh. Z hlediska definice živočišného druhu existuje dokonce přirozená psychologická bariéra, která zabraňuje křížit vegetariána s kanibalem. Vegan se nikdy nespáří s kanibalem. Tyto dva různé druhy lidí mohou mít různé tělesné, povahové nebo duševní odlišnosti; nesmějí se však týkat stravovacích návyků. Odluka od lože může být jakkoli dlouhá, nakonec je jen dočasná; ale odluka od stolu je zásadní propast mezi dvěma lidmi, a proto se nebudou spolu stýkat a jeden druhého vyhledávat ani mimo stůl. Po spáření vegana s kanibalem by následoval neřešitelný spor o to, jakou stravou krmit jejich společné dítě a jakou mu dát výchovu a jaké mu vštípit kulturní návyky, včetně návyků stravovacích. To a mnohé jiné překážky pomalu rozštěpuje dosud násilně homogenní lidstvo v minimálně dva hlavní nesmiřitelné živočišné druhy. Už dnes se mnozí vegetariáni dívají na své kanibalské spoluobčany s opovržením a neskrývaným hnusem jako na primitivní sprostou pakáž, již by patřilo vyhladit. A pak: to, co Komárek v té moralistní větě vyblil, není vůbec konsekventní: Kdo je nejhorším nepřítelem zvířat a vůbec všeho tvorstva? Jedině člověk. A kdo je nejhorším nepřítelem člověka samého? Zase jedině člověk! Tak jak tu za těchto okolností a zřejmých skutečností nemít „narušenou komunikaci a vztah“ k člověku, původci všeho zla na Zemi? Komárek je prostě debil. Typický klímovsko-schopenhauerovský „profesůrek filosofie“ kázající státem a celým lidstvem podporovanou morálku. Přítel nepřátel Země. Jdi se vysrat, Komárku, vyblitej už seš dost!

Po Komárkovi jsem si na chvilku s chutí otevřel ještě v pološeru můj Plivanec na rozloučenou, jejž jsem si vzal s sebou na čtení. Otevřel jsem ten jinak vzhledově nepovedený paperback na libovolné stránce... – a okamžitě jako kdyby se rozsvítilo druhé slunce! Kouzlo kontrastu s tímto mým dílem účinkuje vždy; zvlášť po takovém debilovi, jako je Komárek.



čtvrtek, 30. července 43

V 5:30 odcházím domů pro nové zásoby. Po ránu svět opět patří zvířatům – a mně. Nad lukami se ještě válí mlha, než ji první žhavé paprsky slunce zaženou. Horší je to v Políčkách: tady už je příliš přelidněno, hlavně u krámu; samý čokl a samé známé firmy, jimž přeji jedině smrt. Už jsem zase tady. Můj „narušený vztah“ k lidákům opět propuká v čirou nenávist.



pátek, 31. července 43

V knihovně jsem si půjčil Příběhy z moudrosti Indů II, „soubor indických legend a příběhů, v nichž se vypráví o obyčejných lidech i vládcích, indických bozích, mudrcích, asketech i zvířatech.“ Tak se praví na zadní straně obálky, a dále se tu píše: „Nalezneme tu moudrost nebo podnět k zamyšlení nad životem, člověkem, lidskými vlastnostmi a jednáním. Protože indická kultura je hluboce spirituální, mají spirituální zabarvení i tato krátká vyprávění, která vycházejí z hinduistického nazírání světa a z jeho chápání běhu života. V naší kulturní oblasti mohou zaujmout úhlem pohledu, který je v západní kultuře méně obvyklý, a může tedy být v mnohém netradičně podnětný.“ - Tolik tiráž. Já také doufám, že tato útlá 150ti stránková knížečka bude pro mne přínosem i podnětem. Schopenhauer mě naladil na hinduistickou vlnu a tohle je výsledek. Jen škoda, že nemají v knihovně také první díl. Nicméně nepředbíhejme, ještě jsem se do ní nezačetl; to si schovám až do lesa, jako správný potulný asketa samana (v sánskrtu śramana). Kéśin neboli „dlouhovlasý“ ještě nejsem, ale už na tom moje životní síla („vůle“, jak by řekl Schopenhauer) pracuje. Již některé názvy kapitol zní slibně, jako například „Rozprava beze slov“, „Příběh, který neměl posluchače“, „Soustředění“, „Osamění“, „Klid“, „Čtěte znovu a znovu“ nebo „Podstata moudrosti“. Kdo tyto příběhy sebral a zaznamenal pro naši hloupou a zabedněnou Evropu není příliš důležité; je to mimochodem jakási francouzská etnoložka a psychoterapeutka jménem Martine Quentric-Séguy. Jestli knížka obsahuje to, co si myslím, že obsahuje, tedy starobylou moudrost, která vysoce převyšuje všechny výpotky a výšplechy evropské kultury za poslední tři tisíciletí – kromě vzácných výjimek, samozřejmě –, pak by tu knihu měli číst především sami Francouzi, což je snad jeden z nejzaostalejších národů západní Evropy, jak se alespoň zdá, vzhledem k jejich odmítavému poměru k vegetariánství a ve vášni střílet na jaře a na podzim protahující stěhovavé ptáky (Wandervogely!), jakož i žrát takové nechutnosti, jako jsou žabí stehýnka, měkkýši nebo lanýže, a zapíjet to zkaženými hroznovými šťávami4.

Také přední obálka této knížky nevypadá zle:



Táta šel do knihovny se mnou a vybral si tam výpravnou publikaci o východní frontě za druhé světové války. Ta vypadá také dobře; možná si ji též přečtu, i když tento kus historie již pro mne nemá téměř žádná tajemství; spíš mě rozčiluje, jak se o něm neustále rafinovaně lže. Uvidíme.



1.8.43

Při odchodu do lesů, do mého ášramu, neboli do mé poustevny, jsem se tentokrát zdržel, protože jsem se nejméně čtvrt hodiny vztekal s tkaničkami od bot. Boty promočené od rosy jsem dal vyschnout ven na slunce na lodžii, ale toho jsem se nenadál, že z nich táta oddělá tkaničky! Sdělat mu šly totiž jistě dobře, ale jsem se pak s nimi ráno musel mordovat! Konce jsou roztřepené, úchytky k jejich provlečení úzké a neprůchodné – inu, hrůza.

Ulice jsou prázdné. Na rybníce Ráj jsem napočítal pět volavek, jen jednu kachnu. Ve vesnici není nikdo, jen na hřišti stojí velký stan se spuštěným soundsystémem a před ním sedí na lavičce čtyřčlenná parta mladých. Samozřejmě si neodpustili blbé poznámky na mou adresu. Týkaly se mého maskáčového úboru a zazněla slova o armádě. S armádou a vůbec s vojenstvím má můj oblek společné jen to využití, jinak nic. Kromě účelu maskovacího mají moje maskáče vyjadřovat mé sepětí s přírodou a je to také tradiční oděv trampů, což mladí v dnešní době již neznají. V neposlední řadě jsou vojenské materiály výhodné v tom, že jsou jedny z nejkvalitnějších. To jsem těm mladým nicméně nevnucoval; předstíral jsem, že je neslyším a kráčel jsem dál svou cestou. Nikde jsem se nezastavoval.

Došel jsem ke stanu v osm hodin. Stan je v pořádku. Zemědělci začali hnojit a orat i to pole přímo před a pode mnou. Močůvku kupodivu necítím, dokud nepřijdu rovnou k poli, nebo dokud septik nepřiveze další várku. Smrdí to; ale jaký dobrý, chutný a voňavý chléb je pak z toho udělán! Je zvláštní, že žádná mně známá kultura na světě neuctívá takovou základní matérii jako je močůvka či hovno. Je to sice odpadní látka, ale jinak zcela podstatná a v koloběhu přírody dokonce i důležitá. Nikdo však hovno neuctívá jako svého boha. Proč ne? Kromě moderní západní popkultury, která ve velkém měřítku uctívá a konzumuje sračku jako recyklační materiál, podávaný a prodávaný vždy jako nový, to snad byli jen staří Egypťané, kdo uctíval hovno alespoň nepřímo skrze skaraba, brouka hovnivála. Zvířata jsou zkrátka i v tomhle lepší než lidáci: oceňují jen to, co má cenu.


2.8.43

V noci něco naráželo do stěny stanu. Asi nějaká žabka. Spal jsem jen v tričku a kalhotech přibližně jedenáct hodin: od deváté večerní do osmé ranní; v tu dobu mě probudily páchnoucí stroje rolníků, jež dodělávaly hnojení a orbu přilehlého pole. Nyní je všude ticho a zápach močůvky se ztratil. Je stále nádherné tropické počasí. S tou knížkou Příběhů z moudrosti Indů a s tímto teplým počasím si opravdu připadám jako nějaký indický vánaprastha, neboli „odešedší do lesů“. Indové ovšem odcházeli do lesů proto, aby tam nalezli moudrost; Já naopak proto, že jsem ji našel.

Jdu se vykoupat do rybníčku. Pak jsem se prošel po divoce zarostlých lesích za ním. Obloha se zatahuje řídkou oblačností. Večer se nahoře u skalky pasu na prvních ostružinách. Sedím na kameni a s pohledem na dálný obzor rozjímám. - Vtom se kdesi za mnou ozval výstřel doprovázený ozvěnou! Bylo to sice za dostřelem, ale přesto jsem se lekl, protože jsem zrovna myslel na to, že mi není dáno žít životem divokého zvířete, nicméně možná jako divoké zvíře jednou zemřu.

Ve 23 hodin začíná bouře. Pouštím si k těm rozpoutaným živlům do sluchátek tu nejpříhodnější kulisu, to jest hudbu britské skupiny Stampin‘ Ground. Dříve se jejich stylu říkalo lépe a přesněji „hardcore“, nyní spadá do povšechného, avšak nepřesného a nicneříkajícího označení „metal“. Hudba skupiny Stampin‘ Ground však není žádný „black“ nebo „death“, hráči jsou také povětšinou vojensky, sportovně ostříhaní a nepěstují žádnou satanskou mystiku, jako spíše vlastní silné tělo a čistou mysl; tudíž většinou ani neuznávají žádné drogy, jen osobní tvrdou disciplínu (příkladnou skladbou tohoto zaměření může být píseň Bolest je slabost opouštějící tělo), a mezi takovýmto druhem kapel najdeme též největší procento vegetariánů. Od toho se vyvíjí i jejich texty. Některým z nich není cizí ani hinduismus, jak napovídá skladba Mantra za umírající svět. Však z tohoto ranku kapel pochází i vynikající česká hindu-hardcoreová skupina Kashmir 9:41; ta bere ovšem hinduismus skutečně vážně jako náboženství, a ne jako filosofický systém. Náboženství je přece věcí slaboduché, samostatně nemyslící, nesvobodné většiny; směšné a nesmyslné náboženské rituály, morálka a všechny ty posvátné lži kolem, to není nic pro svobodné duchy. Jejich hudba je ovšem také jiná než „obyčejný“ metal: je údernější, jaksi v pochodovém rytmu, a je úspornější; vyzařuje z ní ohromná síla. Často se s takovouto hudbou setkáme v akčních filmech jako soundtrack.


3.8.43

Bouře se silným deštěm trvala dvě hodiny. Do stanu kape. Nevím, kdo navrhuje stany, ale určitě nikdo, kdo někdy zažil pod stanem pořádný liják; jinak by navrhnul horní díl vnitřního stanu minimálně ze stejného materiálu jako horní tropiko; to kvůli dvojnásobnému jištění, že dovnitř nepronikne ani kapka.

Dlouho jsem nemohl usnout. Ráno je zase hezky, lejsci si vesele pohvizdují. Velký hnědý luční koník s ostruhou na zadečku, jemuž můj stan poskytl za bouře útočiště, je tu se mnou stále. Za celý den nevidím nikde člověka. Konečně jsem snad našel to pravé místo. Je tu takový krásný klid a odloučenost!

Procházku jsem zakončil „obřadní“ koupelí v rybníčku. Nikde nikdo. Jen teď, v 18:50, jako bych to přivolal, jsem slyšel někoho projít nahoře po cestě; to bylo poprvé – a doufám, že i naposled.

Zase něco naráží do stěn stanu. Teď však už vidím zcela jasně, že to dělá ten koník, když se odráží svýma dlouhýma zadníma nohama a skáče v prostoru mezi vnějším pláštěm a vnitřní moskytiérou. A Já myslel, že to dělá zvenku nějaká žabka! Koník dokonce v noci trochu tiše cvrká!

luční koník


4.8.43

O půl čtvrté drobně prší. Ráno je zataženo, chladno, nadále v přeháňkách drobně poprchává. Dočetl jsem Příběhy z moudrosti Indů. Za necelé čtyři dny! Knížka se velice dobře četla; také po grafické stránce se velmi povedla. Všechny ty krátké příběhy, až pohádky, mě nadchly a okouzlily. Nikde se například nežere maso, krávy jsou krásné, ptáci zpívají dětem ukolébavky, nikdo nezabíjí ani nemučí zvířata, leda špatní lidé z nečisté kasty nedotknutelných, jako jsou lovci či řezníci (řezníka dodnes v Indii najdeme jen mezi muslimy! – slovo k podstatě islámu, podle Schopenhauera a Berlusconiho nejhloupějšího ze všech náboženství). Všechny povídky pak prostupuje hluboká moudrost, dobrota, vůně květin a sluneční jas. Vulgární materialismus tam nefunguje a člověk si bez remcání vystačí s málem. Jednoduchý život je nejlepší a nejvyšší životní úroveň je ta nejjednodušší. Taková byla vždy indická tradice – jednoduchý život a vznešené myšlení. Bez ohledu na častý náboženský motiv, jejž povídky obsahovaly, se mi v nich pokaždé aspoň něco líbilo, nebo jsem se z nich něco poučného dozvěděl.

Tak hned v první povídce Mnich a novic jsem se dozvěděl, že mniši, aby zabránili jakémukoli probuzení touhy po ženě-vábničce, obracejí se ke každé ženě s oslovením „matko“; což je chytré, neboť žena je skutečně vábnička života, z něhož pak moudří hledají různě po lesích cestu ven. Žena je vábnička k pokračování lidského rodu na Zemi, ačkoli tento má vymřít, aby přenechal Zemi zvířatům. Ale vysvětlete to nějak šetrně těm „maminkám a tatínkům, kteří si přejí mít miminko“. A tak se náboženská víra motá neustále v nehynoucím rozporu, přičemž lidský rod také zrovna nehyne, spíše naopak roste do katastrofálního množství. Zatímco jedni, ti nemyslící, se modlí za narození syna, druzí, ti, kteří začínají myslet, prosí boha za to, aby se vymanili z koloběhu životů a splynuli s nekonečnem; ti, co myslí, ti chytří, misantropové a nelidové, již dávno na sobě provedli tuto nenáboženskou očistu ve své soukromé poslední revoluci myslí a nezmnožují hříšné lidstvo tím nejvýše správným, nejpřirozenějším postupným vymíráním a podkopáváním moci lidstva; my jsme se nezřekli života vůbec, my se zříkáme lidstva vůbec! Což nemyslící většina lidí nikdy nepochopí, třebaže je to tak jednoduché. Ale holt právě ty nejjednodušší pravdy bývají na tomto světě nejhůře sdělitelné, poněvadž musejí soupeřit s nepřemožitelným bojovníkem lidským sebeklamem, jenž i v té nejhorší bídě a v nejhorších zločinech proti přírodě namlouvá lidem, že jejich nesmyslné pinožení má nějaký vyšší smysl. V povídce novic přenesl ženu přes řeku a víc na ni nemyslel, na rozdíl od mnicha. V životě jsem Já ten novic: Já jsem se přes lidstvo přenesl, kdežto hlupáci nesou lidstvo stále v sobě. To však má zhynout!

V povídce Královo tajemství je překvapivá shoda se starořeckou legendou o oslích uších krále Midáse (podobná je i irská pohádka, již zpracoval K. H. Borovský v „Králi Lávrovi“). Shoda je i v tom, že to „strašné“ tajemství v obou případech prozradí nějaká rostlina vyrostlá z vykopané jámy, kam svědek královy „hanby“ ono tajemství potají vyřkne: v indické povídce to nakonec prozradí bubínek z chlebovníku, ve starořecké legendě to zaševelí rákosí. Avšak indický král s oslíma ušima se po odhalení zachová zcela jinak: místo, aby se zlobil, zuřil či klesl pod tíhou hanby, důstojně vstane a před ohromeným davem si rozmáchlým pohybem odhrne vlasy. Konečně odhalí své tajemství a smíří se s tím, že ho lidé spatří takového, jaký skutečně je. Ve chvíli, kdy si vlasy odhrne, nejsou však již jeho uši oslí. Vypadají důstojně jako vznešené boltce na hlavě sloního boha Ganéši, na nichž spočívají klenoty pokory a pravdy. To se mi zdá jako to nejúžasnější zakončení této zřejmě prastaré legendy. Král zvítězí tím, že je hrdý na své zvířecí uši.

V povídce Příběh, který neměl posluchače se dozvídám něco o indickém svátku Rathasaptamí, svátku slunečního boha Súrji, který se slaví sedmého dne po prosincovém úplňku; je tedy lepší obdobou našich (vašich!) zkurvených židokřesťanských vánoc nebo židovské chanuky. Jádrem příběhu je stará vdova, která obchází město, aby vyprávěla příběh o slunečním bohu Súrjovi; neboť vykoná-li se obřad v tento den, umožní to všem kastám postup do vyšší, ženám pak přinese zmoudření, pokud ovšem projdou ještě postem.

sluneční bůh Súrja


Výborná povídka s jinotajným přesahem je ovšem Král Šibi: Bohové Indra a Agni zkoušejí královu šlechetnost tak, že se promění v luňáka a holubici a snesou se do jeho zahrady. Holubice hledá u krále ochranu před luňákem, avšak luňák rozumnými důvody králi vysvětluje, že musí on a jeho rodina něco jíst, jinak zahynou hlady a že nemá smysl chránit jeden život, aby jich kvůli němu zemřelo několik. Král tedy nabídne luňákovi v náhradu za holubici kus masa vyříznutého z vlastního stehna o stejné váze, jakou má holubice. To však nestačí, neboť po každém zvážení holubice ještě více ztěžkne. Král odřezává z vlastního těla další kusy masa a přikládá je na váhu. Stále to není dost. Nakonec si šlechetný král stoupne na váhu celý. Bohové Indra a Agni se dávají poznat a za to, že se chtěl šlechetný král dát ze soucitu, vracejí mu tělo neporušené a odměňují ho nadlidskostí.

Ano, teprve až si celé lidstvo stoupne na onu pomyslnou misku vah spravedlnosti, jež by svou vahou převážila veškeré ostatní tvorstvo, teprve pak – možná – dosáhne nadlidskosti. Být nadlidský však znamená přestat být člověkem: zaniknout jako člověk coby jednotlivec, vyhynout coby druh, jenž přináší světu jen bolest a strádání. Dokáže však být někdo tak hluboce šlechetný a nesobecký jako král Šibi?


Dobrá povídka je též Soustředění. Jakýsi žák, který se nemohl soustředit na meditaci, poněvadž musel stále myslet na svou krávu, jak je milá a hodná a co spolu prožili, na louky a háje, kam se vydali za chutnou trávou a dobrou vodou, po níž má její mléko medovou chuť; až mu mistr poradil, aby se příště tedy soustředil jen na svou krávu. Po různých nezdarech se žák nakonec soustředil tak hluboce jenom na to jedno, tedy na svou krávu, až se sám stal krávou. Mistr k němu vešel, něžně ho pošimral po tlamě a řekl: - Vidíš, tak to má být. A teď stejným způsobem své myšlenky soustřeď i na boha!

V povídce Klid chtějí z chrámu vystrnadit asketu, který je líný, celý den jen sedí a medituje, nic nedělá a nechává se obdarovávat. Když na něj promluvili, odpovídal vždy: - „Počkejte, prosím, pět minut, pak vám odpovím.“ Ale po pěti minutách, když na něj znovu mluvili, odpovídal jim pořád stejně: - „Ještě pět minut.“ To se opakovalo až do té doby, než si naléhatelé za tu dlouhou dobu čekání konečně uvědomili, že v životě je nejdůležitější klidná mysl. Při té příležitosti jsem si vzpomněl na Vietnamce, kteří mají na každou dotěrnou otázku vždy připravenu podobnou odpověď: „Zítra.“

V povídce Deset ánů chodí Buddha po vodě jako údajně chodil Ježíš Kristus, jenže Buddha o pět set let dřív. Bylo to proto, ježto neměl čím zaplatit převozníkovi přes řeku.

Další vynikající povídka, nebo spíš bajka, Zákon cti, vypráví o lovci, jenž uniká před tygrem, vyšplhá po lianě na strom, jenže tam sedí medvěd. Dole se tygr rozesmál: - „Ach, bratříčku medvěde, ten člověk chce ulovit tebe i mne, je náš společný nepřítel. Shoď ho a já ho sežeru.“ Medvěd ho však neshodil, protože zákon cti mu nedovolil vyhnat svého hosta. Tygr ulehl do stínu velkého stromu. Podřimoval. Věděl, že zralé plody ze stromu vždycky spadnou. Muž tři noci nespal, nejedl, nepil a pak celý vyčerpaný spadl jako plod vlastních činů přímo do chřtánu svého osudu. Karmický zákon v podobenství.

V povídce Poklad se chudý vesničan honí tak dlouho za bohatstvím, až ve světě nalezne na pokraji vyčerpání větší poklady než stříbro, zlato a diamanty: naučí se znát sám sebe, znát bytost, jíž je. To se dobře srovnává s řeckým γνώθι σεαυτόν, poznej sám sebe, jako nejvyšší moudrostí.

V povídce Sávitrí jdou lesní svatí mužové na svatbu jako svědci – jo, to byly časy! A na konci „chytrá horákyně“ ukecá logickou kličkou ne moc důvtipného boha smrti Jamu, aby jí vrátil manžela. Síla lásky přemohla smrt. Pěkná pohádka, jakých známe tucty, avšak žádná taková se v životě neuskutečnila.

Poslední povídka Podstata moudrosti je nejlepší: jistý král toužil po vzdělání, a tak dal na svém dvoře shromáždit veškerou moudrost světa. Jenže knih a svitků bylo tolik, že nebylo v silách ani možnostech jednoho člověka je všechny přečíst. I krátký výtah z nich by byl ještě příliš obsáhlý na jeden život. Když král s tímto vědomím umíral, zašeptal: - „Rádče, řekněte mi jedinou větu, která shrne všechno vědění a všechnu moudrost. Jedinou větu, než zemřu!“ – „Pane, pravil rádce, celá moudrost světa spočívá v těchto slovech: Žít a prožít každý okamžik.“ ...Jako by byl poslední, carpe diem, chtělo by se říct s římským básníkem Horatiem.

Inu, byla to moc pěkná a poučná knížka. Někdy si možná seženu i ten první díl. Ostatně na internetu je toho také poměrně dost, jak jsem zjistil při hledání „doplňkových informací“. Jenom mít víc času a umět s ním správně naložit. Ještě že nemusím nikam do práce.

Zavírám stan a usínám. Ve 14:30 mě burcují těžké neohrabané kroky a praskot větviček. Někdo se blíží, obchází stan a zastavuje se těsně před vchodem! Už jsem myslel, že se bude dobývat dovnitř! Já ležím celý napnutý uvnitř, ani nedutám a jen čekám, co vetřelec udělá. Neudělal nic, nepromluvil a zase odešel, pošlapav svýma humpoláckýma hnátama nádherná vraní oka před vchodem; ale faktem zůstává, že mě někdo objevil, což je zlé. Asi se budu muset přestěhovat dolů mezi olše. Sakra! Zrovna v nejlepším! Zrovna, když jsem si to tu tak pochvaloval! Pakáž šmejdivá lidská, všude mě vyčmuchá! A mám po klidu! Teď abych se bál ten stan tady nechat, ba jen na pár hodin opustit, vzdálit se na pár minut, aby ho někdo mezitím nevyloupil, neponičil, nebo dokonce neukradl celý jako vloni na Baldě! Do prdele!

Nejdřív ze všeho jsem se šel v klidu projít a vysrat na „poradní skálu“, abych si utřídil myšlenky; načež jsem se rozhodl, že se raději přestěhuji dolů mezi olše hned, dokud neprší a je sucho. Nač otálet? A jak jsem si usmyslil, tak jsem také udělal. V 17 hodin bydlím opět pod olšemi. Snad mě tady nikdo dlouho nevyčenichá.

Večer o půl deváté se vracím do stanu z dlouhé procházky, a co nevidím: tmavě zelená kupole jakéhosi stanu se osaměle rýsuje na vrcholku kopce na louce kousek od mého nového tábořiště! Nemohu uvěřit svým vlastním očím; je to jako bych se díval na své minulé Já, protože ten cizí stan stojí přesně na tomtéž místě, kde jsem kdysi před sedmnácti lety tábořil! Přesto to mé minulé Já určitě není, a proto doufám, že tu ten záhadný cizinec dlouho nezůstane; ještě druhý takový v mém revíru, to by vážně nedělalo dobrotu!

To je hrozné: zase se na mne „domluvili“; tři týdny nikdo, a najednou všichni! Mor! Mor! Lidský mor!


5.8.43

Celou noc jsem se třásl horečkou, protože jsem se zřejmě otrávil jídlem. Oplatky, jež jsem jedl naposledy, však prošlé nebyly, vůbec to nechápu. Jediným vysvětlením by mohlo být, že jsem jich snědl přespříliš, ale to se mi nezdá možné; tolik jich nebylo. Někdy vám prostě něco nesedne. Nemohl jsem se jít přitom ani vyblít, aby mě neuslyšely v tom stanu na kopci – byly to dvě holky, jak jsem ráno v osm hodin zjistil, když se balily; a už jsou pryč. Oplatky prošly útrobami ven, ale stejně je mi ještě špatně. Hrůza. Naštěstí je zataženo, takže si asi lehnu a ani se nehnu.

Odpoledne vykouklo sluníčko, a tak jsem se šel přece jen projít. Hlavu mám ale jako střep a žaludek na vodě jako po flámu. Ještě abych tak měl něco se slinivkou, to by byl malér! Jsem vždycky takový nějaký dehydrovaný, když přijdu z lesa domů; přitom se snažím udržovat pravidelný pitný režim a piji docela hodně; láhev s vodou vždy nosím všude s sebou a často si z ní přihýbám, i když ani třeba nepociťuji žízeň. Je to divné. Asi mi chybí nějaký zeleninový vitamin, který jinak doma čerpám z mých oblíbených česnekových vývarů. Něco holt dělám špatně.


6.8.43

Ve 4 hodiny září úplněk a vlevo vedle něj Jupiter. Cítím, že je mi líp, je po krizi a vrátila se mi chuť k jídlu. Snídám tedy tři pufované rýžové chlebíčky s čokoládovou polevou, chvilku si čtu znovu od začátku Příběhy z moudrosti Indů a poslouchám polskou skupinu Behemoth. Vlastní CD-RW jsem tentokrát nenahrával, protože se porouchala vypalovačka. Mazat se s ní teď nebudu, tak nutně ji zatím nepotřebuji.

Nové tábořiště mezi olšemi se mi líbí. Připomíná mi zahradu, kterou jsem měl a už nemám. Rostou tu v hojném množství pcháče zelinné a děhely lesní, na jejichž květech sají nektar pestrobarevní motýli, včely, vosy a jiný hmyz. Na tu krásu bych mohl koukat pořád.

Po poledni jdu domů pro nové zásoby, vyměnit disky, knihy a prádlo. Rosu už slunce vysušilo, a tak kráčím tentokrát suchou nohou vpřed. Vesnice je skoro pustá, pokrývači pracují na střeše kostela. Za vsí vidím tři vzácné pozůstatky dříve početnějších koroptviček a jednu křepelku. Na koroptve byl legrační pohled: vždycky, když se oklepaly, zvířilo se kolem nich mračno prachu. Chuděrky se všechny tak bály... Bylo mi jich úplně líto. Díky za nic, lidáci. Vidíte, co jste způsobili?

Na závěrečnou etapu po předměstí Poličky jsem si vzpomněl na staré dobré zašlé časy a návyky a nasadil jsem si do uší sluchátka s hardcorem skupiny Stampin‘ Ground. Hned se mi lépe šlo; měl jsem spojence a nenáviděné lidáky kolem jsem přestal vnímat. Ať si vyserou oko! Bílé vlasy, přeležené ještě ze stanu, mi trčely vzhůru jako bodliny punkáčů, sveřepě jsem se tvářil nebo uškleboval a kráčel tanečním krokem k domovu. Je to paráda chodit všude s walkmanem. Misantrop má hned jinou náladu, když nevnímá davy a neslyší je. Ani nevím, kdy a proč jsem s tím přestal. Určitě se k tomuto pěknému zvyku zase vrátím.


9.8.43

V noci mi bylo doma v posteli zima. Asi končí to krásné období, kdy se může a musí spát nahý, a začíná ten neblahý čas, kdy i pod dekou se musí ležet oblečený, protože jinak to nejde.

Pod olšemi už také není žádná výheň jako dřív; teď je to tam akorát. Občas okolo v trávě zašustí „myška“, nebo v podzemí krtek, a vždy alespoň jednou denně se sem nic netuše připlíží vysokou trávou srnec, vtom zmerčí před sebou stan, lekne se jej jako cizího nestvůrného zvířete, načež se dá na hlučný panický útěk. A Já se tím rámusem polekám samozřejmě též, domnívaje se, že sem leze zase nějaký lidák.

Ke čtení mám s sebou tu tátovu Východní frontu, k poslechu 80 minut s kapelou Old Man’s Child.

Ta kniha není nic moc: je to sice na pohled krásná velká obrazová publikace na krásném křídovém papíře (jenž se mimochodem příliš leskne a znesnadňuje tak dobré čtení), ale co do obsahu za vší tou pompézní grafikou pokulhává.

Autor, jakýsi Charles Winchester, jednak neumí moc dobře psát, a za druhé se dopouští faktických chyb a nepřesností, například když jednou tvrdí, že v 1. světové válce Rusko porazilo Německo, a na jiném místě říká zase opak: že Německo porazilo Rusko. Jak to tedy bylo? Pravdou není ani jedno, ani druhé: skončilo to smírem na požádání Ruska kvůli vypuknuvší bolševické revoluci – a nutno říct, že Německo, bojující na dvou frontách, ten smír nadšeně přijalo. Takže jen v jistém smyslu porazilo Německo Rusko. Naopak Rusko stálo nakonec na straně vítězných mocností: tedy jen v tomto úzkém smyslu „porazilo“ Rusko Německo v 1. světové válce; asi stejně jako můžeme říct, avšak pouze s jistou humornou nadsázkou, že Československo „porazilo“ Německo ve 2. světové válce – což také není pravda. Divím se, že v takovýchto poměrně známých skutečnostech může mít někdo, zvláště autor historiografické knihy, takový zmatek. Už to naznačuje „ducha“ celé knihy!

„Perlou“ je potom tato věta: „Původním účelem děla Gustav ráže 80 cm bylo prolomit těžce opevněnou obranu českého pohraničí v Sudetech francouzské Maginotovy linie“ (!). - Tak v tomto zmateném „stylu“ se nese celá kniha.

Kniha je navíc opět špatně přeložená: místo „vojín“ se tu píše „střelec“ (což by ještě s přimhouřením oka nemuselo být tak úplně špatně), místo „nálet“ či „útok“ se píše „výpad“ či dokonce „nájezd“ a podobně. V mnoha případech je opět otrocky zachováván anglický slovosled. Chybí také rozdíl mezi mužským a ženským rodem, když evidentní obrázek ruské ostřelovačky s prsama je popsán jako „ostřelovač“. Chápu, že v angličtině v tom není rozdílu, ale čeština, jakož i němčina, ještě pozná rozdíl mezi mužem a ženou. Možná mělo Německo přece jen tu válku vyhrát... Překládatel jako vždy neumí pořádně česky (nejvíc chybuje v předložkách a ve správném skloňování). Text se dále hemží (opět!) tiskovými i pravopisnými chybami („ofenzívi“ s měkkým i, apod.). Ty historiografické práce se zkrátka obecně vyznačují velmi slabou úrovní. Ostatně všechny tyto luxusní edice mají pravidelně řadu nedostatků, z nichž ten nejpodstatnější je slabá literární úroveň (viz např. můj zkurvený Atlas jazyků za 700 korun). Asi se budu napříště těmto typům publikací vyhýbat. Je to ztráta času vyplýtvaného na něco, co lze svou nízkou úrovní srovnat s obyčejným blbým bulvárním časopisem nebo novinami (ostatně, myslím si, že pojmy, jako „bulvární“ kontra „seriózní“, jsou zcela mimo jakékoli odlišné hodnocení: všechno to jsou v podstatě stejné pornografické plátky – stačí se jen lépe podívat!). Je to jen další zbytečné úsilí vynaložené na pouhé dávno nalezené, potvrzené a neustále se rozšiřující poznání hrubé, kruté, násilnické a krvelačné povahy válečnického lidoopa, jenž neváhá (často i dobrovolně) podstupovat nezměrná muka hladu, mrazu a stálého strachu o holý život pro pochybný požitek ze zabíjení, znásilňování, rabování, terorizování, pocitu moci a dobrodružství v cizích zemích. Válka je hodně špatným druhem turistiky a adrenalinového sportu. Ach, ta nuda! Nejvíc misantropa na připojených fotografiích z té doby a z těch válčišť překvapí rozesmáté, téměř šťastné tváře vojáků, kteří – zvlášť na ruské frontě – šli téměř na jistou smrt. Přesto se, jak vidno, náramně bavili. Že ti válečníci radši neseděli doma za pecí! Myslím, že na týdenním trampu by si bývali užili víc; a možná by se vrátili stejně utrmácení jako od Stalingradu, jen živí a zdraví a duševně vyléčení. Divně se to zvrhlo hnutí Wandervogelů!

Myslíte, že to je naivní pohled na fenomén lidského válčení ve všech jeho rozličných podobách, nejen v těch organizovaných? Ne. To lidáci jsou naivní ve způsobu, jak žít na tomto světě!


Norská skupina Old Man’s Child, již jsem poslouchal celou dobu snad desetkrát a ještě po cestě domů, je jakýmsi B týmem skupiny Dimmu Borgir, takže je to mému srdéčku velmi blízká hudba. Toto vkusné spojení blacku a deathu mám prostě rád. Všechno je u této kapely bezvadné: zpěv, misantropické texty, výborné bicí, zvuk, trocha těch kláves a symfonična – všechno na svém místě a všechno ladí. Skoro jako u zmíněných Dimmu Borgir, jejichž kytarista Galder kapelu Old Man’s Child založil a vede.


Galder


Večer u potoka spolu rituálně zápolí dva srnci. Úplně jako nějací dva jeleni se potýkají parůžky. Není to však nic divokého, ani hlučného. Oba jsou zticha; jediný zvuk, který jejich škádlivou hru doprovází, je šustot a praskot podrostu. Jednou pro efekt nabral srnec parůžky kus spadlé haluze a odhodil ji stranou. Velmi působivé.


10.8.43

Ráno mám průjem; nejspíš po melounu, který jsem doma snědl.

Večer nabírám v potoce vodu a v zamyšlení chvilku v sedě ustrnu. Když jsem se probral a vstávám, stojí nade mnou srnec, překvapený stejně jako Já, a s dusotem se valí po hřebeni kopce honem někam schovat. V lese vládne tísnivé ticho; ozývají se jen cvrčci z luk a palouků.


11.8.43

Od půlnoci prší; o půl desáté už zase svítí letní sluníčko. Trošku se tím rozezpívali ptáci. Slyšet jsou kupříkladu lužní sýkorky, koňadry a místní ťuhýci, hnízdící nedaleko v růžovém křoví. Lidužel se dnes také rozhlučeli zcela jiní „ptáci“ – stíhačky.

Bydlení ve vysoké trávě s sebou nese jisté nevýhody: jsem obsypaný malinkými klíšťátky. Vytahuji si je z kůže někdy ještě i doma na druhý den. Hrozně to svědí.

Přeháňky během dne pokračují, k večeru se vyjasnilo. Pozoruji z posedu srnce, jak prochází šeřícím se lesem – a učím se. Vychází z úkrytu zpravidla až večer, až je všude klid. Jde pomalu, obezřetně, všechny smysly napjaté, často se zastavuje a větří; zkoumá okolí, dává si načas. Spěch zabíjí; a když jdete pomalu, víc toho uvidíte, lépe rozpoznáte nebezpečí pohybující se rychleji.


12.8.43

V noci pršelo. Ráno mám opět průjem. Prakticky už třikrát po sobě. Něco se děje, jenom si zatím nejsem jistý co. Ale zjistím to. To nebude melounem.

Ve 20 hodin došlo jídlo. Před půlnocí se musím přistrojit a zavřít stan, jaká táhne zvenku hnusná, vlhká, lezavá zima. Pod podlahou a kolem stanu šustí a šuká „myšička“.


13.8.43

Den leváků, můj den. Avšak špatný den. Ve 4 hodiny mám hlad, spát už se mi nechce a venku prší. V 7 hodin konečně přestává tolik lít, a tak se hladový vydávám na vlhkou a dlouhou cestu domů. Samozřejmě jako naschvál znovu prší, jen co vytáhnu paty z lesa, a pak drobně mrholí skoro celou cestu. Sice jsem se táhnul promočený a vyhublý jako zbědovanec od Stalingradu, ale takovou procházku bych bral častěji: po celé dvouhodinové trase jsem míjel spoustu srn a krav, ale ani jediného lidáka! Nádhera.


16.8.43

Zažívání se ustálilo. Zjistil jsem, že jsem zřejmě prodělal střevní chřipku ze zkaženého jídla. Tu jsem ještě neměl.

Vstávám dřív než slunce. Elegantní štíhlá kočka, černá jako panter, se vymrštila mocným dvoumetrovým skokem z hlubokého koryta potoka před dědovým stavením. Snídám lehce na březové lavici pod „borkami“ a pokračuji dál. Stan je v pořádku, přestože pod ním bydlí „myšička“, jen trochu páchne plesnivinou. Asi ho budu muset některý den sbalit, odnést domů a nechat ho pořádně vyschnout.

Je krásný tropický den. Ptáčci poletují kolem v olších a motýli se radují z květů. Po moskytiéře se prochází ještěrka a loví drobný hmyz. Zábavné je pozorovat pavouky sekáče – tedy pokud se vůbec hýbají, protože většinou odpočívají se svýma osmi dlouhýma nohama doširoka roztaženýma jako předsunutá obrana. Chytne-li jej útočník za jednu nohu, pavouk tu nohu uvolní a útočníkovi ji ponechá, zatímco sám prchá. Někteří staří harcovníci už mají jen sedm nebo i pouhých šest nohou. Některé nohy mají kratší, ulámané nebo okousané. Můj stan si sekáči oblíbili nejen jako místo k odpočinku, ale používají ho i jako rezonanční plochu: postaví se na nohy, tělo zvednou do výše a tajemnými rytmy bubnují tělem o stěnu celty. Pohybují se chůzí srandovně houpavou. Mně se však již klíží oči. Konečně se kloudně vyspím.

Východní frontu jsem doma dočetl a nyní jsem si s chutí otevřel můj Plivanec na rozloučenou. To je kniha! Myslím, že většinu chyb, jichž jsem se v životě dopustil, jsem udělal v důsledku toho, že jsem si málo připomínal mé geniální myšlenky, málo se jich držel nebo je dokonce pozapomněl. Na základě četby této knihy knih mě právě teď napadlo zbudovat si tady mezi olšemi zemljanku, abych tu mohl přebývat i v zimě. Tady by to možná konečně šlo, sem nikdo nepřijde. Jenomže ta práce s tím! Ani nevím, jak se taková zemljanka dělá. Snad najdu návod na Internetu a pak o tom budu ještě přemýšlet. Odrazuje mě už teď vyhlídka na týdny, možná i měsíce dřiny, utajování, opatřování a nošení nářadí... Navíc na podzim listí opadne a bude sem víc vidět, v zimě napadne sníh a pak sem moje stopy někoho zavedou a budu mít utrum i v létě... – kdepak, vidím to bledě. Lépe se držet krizové varianty „Tahiti“. –

Náhle jsem zaslechl z přilehlého lesa lidské hlasy. Snad poprvé odtud někoho slyším. Tady pod olšemi se však vůbec nebojím, že by sem někdo vnikl a objevil můj tábor.

Neprostupnou okolní džunglí jsem si prošlapal cestičku k dolnímu bližšímu potůčku, zničil při tom nechtěně asi základ jednoho nově budovaného ptačího hnízda, ale vody proudí v žabí strouze příliš málo na nabrání do lahve. Po dešti to bude možná lepší. Prozkoumal jsem při té příležitosti i protější břeh a hustý lesík na něm rostoucí. Zajímavé místo. Pár nouzových stanovišť by se v případě potřeby našlo i tam.

Dvakrát jsem na podvečerní procházce potkal jednoho a téhož sportovního běžce: jednou, jak supěl do vršku, a podruhé, jak přeskakoval kaluže bláta směrem dolů. Pak jsem ještě zdálky viděl další dva pěší turisty, zřejmě otce se synkem; s takovým škaredým dítětem, tlustým v obličeji – nejspíš kripl na těle i na duchu. Dnes je tu nějak rušno. To bude tím, že je neděle. Raději se stáhnu zpátky do své skrýše. Výstřely z pušek se ozývají už od samého rána a večer ještě víc.

K poslechu mám další dvě skvělé hardcorové kapely: All Out War a o něco lepší Hatebreed. Druhým diskem k poslechu je pak ještě album „Paradise Now“ výborné německé industriálně metalové kapely die Krupps. Škoda jen, že její texty nejsou v rodné němčině, nýbrž ve „vítězné“ angličtině.


17.8.43

Léto budiž pochváleno! Ten srpen je stejně nejlepší měsíc: vyznačuje se nejpěknějším a nejstálejším počasím. Je opět horký tropický den; jako v Indii, nebo spíš jako na Tahiti, k němuž upínám své poslední naděje. Však jsem si již začal doma opakovat francouzštinu; nerad bych ji zapomněl, jednou se může hodit. Myslím na to pokaždé, když vidím vysoko na nebi třpytit se letadlo na konci dráhy z kondenzačních par.

Vedro je šílené. Jdu se k potoku napít a hned nato k rybníčku se vykoupat. Potom jsem se posadil v stinném lese a oddal se hlubokým meditacím.


18.8.43

Půl hodiny po půlnoci se strhla bouře. Přes den je však zase hezky. Po poledni jdu na procházku. Zkazili mi ji tři cyklisti. Zas někdo! Asi se budu co nejvíc vyhýbat i té modré stezce; ta je nějak moc frekventovaná. V trávě jsem málem šlápnul na hada. Byl černý, takže zřejmě užovka. Stejně jsem se však lekl. Já a zmije... –

Od rána mě bolí levé koleno. Musel jsem si ho nějak přeležet, nebo co. Vůbec ho neohnu. Žel, je to totéž koleno, jež mi otíká už od mého neslavného účinkování ve fabrice. Začínám být chabrus na kolena. Budoucnost nebude pěkná.

V 16 hodin jsem snědl poslední jídlo – česnekové tofu. Je čas přichystat se na strastiplnou cestu domů pro další zásoby. Teď odpoledne to bude jistě horror non vacui, ale nedá se nic dělat: do rána bych o hladu nevydržel v o nic lepší náladě. A když si na cestu nasadím sluchátka s dobrou údernou muzikou, tak to možná nebude tak zlé...

...Avšak zlé to opravdu bylo. Ani zapnutý walkman mi tentokrát nepomohl. Vesnice byla plná lidáků, aut i psů. Nejotřesnější bylo, že i z dědova stavení na mne štěkala smečka hned tří čoklů! To mohl být můj domov – a „Brňáci“ z něj už taky udělali psinec! U rybníka Ráj se také couraly nějaké dvě coury – málem jsem je potkal! U zahrádek pod kopcem na mne také hulákali čokli, před krámem samozřejmě zase hlídkovala stará známá firma: ten chlap s černým chundelatým čoklem, s nímž jsem se jednou dostal do konfliktu! V baráku na chodbě jsem potkal sestru. Ta je taky nějak odporně tlustá... Všude lidí jako vší! Všichni tak hrozně páchli jakousi smradlavou mastí (asi na opalování), že se to nedalo vydržet. A ze všech – z lidí i psů - vyzařovalo takové nesnesitelné neurotično, že jsem byl rád, že můžu doma za sebou zavřít pokoj a zamknout se v něm. Odporné. Myslel jsem, že se najednou všichni na sebe vrhneme a budeme se navzájem vraždit, kousat a rdousit! Už nikdy nesmím nikam jít odpoledne. Zkusil jsem si to – a bylo to hrozné.


20.8.43

Ranní přechod z domova do bezdomoví se nesl v duchu vyjádřitelném slovy: srnky, krávy, kočky – a Já. Už nikdy nesmím vkročit na nepřátelské území v odpolední špičce – to si prostě zapovídám! Minule to bylo tak hrozné, že se divím, že jsem to přestál bez konfliktu. To neurotično bylo tak husté, že se dalo krájet. Dnes jsem sice taky potkal dva tři psohlavce a průmyslový rambajz drásal mé uši též, leč všechno z toho bylo ještě ospalé, bylo toho málo a ihned za městem to skončilo – načež se rozhostil ráj zvířat, ta lepší, světlá, odvrácená strana planety.

Koleno však stále bolí. Obávám se, že jsem si ho odrovnal ve fabrice a že už se to nikdy nezlepší; že už nikdy nebudu skákat přes kaluže; že to znamená konec mládí; a že stáří se hlásí už teď postupným chřadnutím těla. Seton měl artritické koleno už ve třiceti letech, a Já to mám mít navíc po kom zděděné: po matce.

Kvůli ohlušujícímu rachotu stíhaček se špatně dospávalo. O 13. hodině jsem se chystal jít se vykoupat. Nejprve jsem jedl, pak chvilku četl Plivanec na rozloučenou, pak jsem dostal chuť poslechnout si trochu hudby skupiny American Head Charge, načež se mi chtělo spát... – a probudil jsem se večer v 19 hodin!

Na mé „zahrádce“ před stanem poletuje z květu pcháče zelinného na květ dlouhozobka svízelová svým typickým kolibříkovitým způsobem. Jdu pro vodu a dále ještě nahoru k louce podívat se na srnky. Viděl jsem tři, ale všem jsem nechtěně zkazil pastvu, poněvadž mě také uviděly. Byla to škoda, protože se mi líbilo, jak si labužnicky pochutnávají na jeteli. Bát se a mít se na pozoru před člověkem mají proč, neboť je slyšet několik výstřelů, byť vzdálených. Já jsem samozřejmě ostražitý též. Znám myslivce a vím, že to jsou všichni nebezpeční psychopati, psychisch abnorm.

Tam nahoře v lese je krásně sucho a o dost tepleji než dole mezi olšemi. Dole je to sice dobrá skrýš, ale pořád se nemohu zbavit dojmu, že jsem tam v podstatě ve vyhnanství.


21.8.43

V noci bylo zima. Po 14. hodině se jdu vykoupat. Voda je teplá, ale hladina rybníčku je následkem toho pokrytá zelenými sinicemi. Koupání v takové vodě prý může způsobit alergické kožní reakce, zažívací potíže nebo zánět spojivek – nic z toho se mě zřejmě netýká; nevadí mi to. Asi je to záležitost jen pro ultramoderní degény, ne pro přírodního tvora jako jsem Já.

Zdálky pozoruji na modré stezce dva takové exempláře ultramoderních degénů: povedený párek cyklistů v červených trikotech, jak nadávají na rozbahněnou cestu:

„Do píči, tady je vody, kurva!“

Měl jsem chuť zavolat na ně z úkrytu jako duch lesa:

„Tak co sem lezeš, vole, nikdo tě nezval! Mamí, já jsem se ušpinil, přijď mě umýt, vyprat a přežehlit! Mamí, já jsem se posral, přijď mě přebalit!“

Odporné hovado, ten člověk. Stačí ho jen krátce zahlédnout či zaslechnout, abych měl po náladě.

Po západu slunce zkouším z posedu nad rybníčkem vyčkat příchodu srn na pastvu, ale dlouho nešly, a tak jsem to vzdal. Neviděl jsem ani kopýtko. Holt mě přechytračily. Pouze zvědavý párek tamních budníčků se na mne létal dívat, jinak nic. Aspoň něco.

V noci sprchlo a trochu se i blýskalo a hřmělo.


22.8.43

Skoro celý den vytrvale prší. Bavím se četbou mého geniálního velevýtvoru – Plivance na rozloučenou. Schopenhauer má pravdu: nejlepší dílo stvoří „člověk“ v mládí, v rozpuku tvořivých sil. Nyní sice píšu také, a rovněž geniálně, ale to hlavní jsem už v podstatě promyslel a sepsal, není co víc k tomu dodat. V současnosti mi zbývá již jen psaní deníků, ono neúnavné zapisování prožívaných dobrodružství; což také není úplně marná činnost: čte se to potom jako napínavý román na pokračování.

Po 19. hodině, dřív než se setmělo, jsem konečně využil té mé prošlapané cestičky k potůčku v dolním lese a nabral jsem z něj vodu do lahve. Bál jsem se, že v korytu poteče málo vody, ale byl jsem příjemně překvapen docela silným proudem. Však také prší bez ustání skoro celý den! Za plného světla druhého dne jsem zjistil, že ve vodě plave spousta jakýchsi drobných částic – zřejmě rostlinných zbytků zachycených silným proudem –, ale zase mi po tom vůbec nic nebylo! Proč by také mělo, že? Nejsem přece žádný degén.

Až v noci přestal padat déšť – zato však začaly padat stromy: slyšel jsem skácet se minimálně dva! Já jsem naštěstí mimo dosah dopadu kteréhokoliv z velkých stromů v okolí.


23.8.43

V poledne mi došlo jídlo. Bylo sice zase už dost pozdě, ale v neděli je to prakticky jedno. Cesta byla celkem pohodová: lidí jsem si nevšímal. Míjel jsem z nejkratší možné vzdálenosti stádo dobře najezených, spokojených a ležících krav a telátek. Bylo to hezké. Krávy jsou pohodářky. Ze všech zvířat divokých i domácích mi právě tyto velké ušlechtilé bytosti přirostly asi nejvíc k srdci. Nechápu, že na ně může někdo vztáhnout svou vražednou pracku! Co za úchylné sadistické stvůry to musí být! Ublížit třeba tomuto milému telátku přede mnou! To si žádá od srdce nezkaženého spíš pohlazení a bezpodmínečnou ochranu! Kdybych měl tu moc, chránil bych krávy víc než lidi. Myslím, že bychom v tomto měli jednoznačně následovat příkladu velké moudré Indie.


Cestu poličskými předměstími – uličkou hanby – jsem zvládnul také dobře, s pomocí kapely Napalm Death ve sluchátkách. Tato nestárnoucí anglická skupina je dobrým příkladem toho, jak hudebně nestárnout a držet krok s nejnovějšími trendy té nejtvrdší muziky. Začínali jako punk/hard core a vymysleli úplně nový druh hudby: britcore. (Jejich tehdejší bubeník Mick Harris také vymyslel nový styl hraní na bicí – ten nejrychlejší!) Nyní jsou ovšem vedeni jako grindcore nebo death metalisté, a i v tom je kus pravdy. Oni se totiž stále vyvíjejí a stále přicházejí s něčím novým – a stále je to ta nejtvrdší muzika. Neřekli byste do nich, že se na vrcholu hudebního nebe drží už tolik let – od roku 1982! Stále jsou také nespokojeni se stavem našeho světa, jak lze snadno zjistit z textů. Vynikající ruský bezplatný archív тяжёлой и рок музыки o nich píše, že: „tito inovátoři úderné muziky dělají takový proti všemu jsoucí brutální hluk, že lze jen těžko uvěřit, že to mají na svědomí lidé.“ Hned jsem si z toho archívu stáhnul dvě jejich nová alba. Já také nevěřím, že Napalm Death jsou jen nějací obyčejní špinavokrevní lidáci (víte, jak to myslím).

Napalm Death


27.8.43

U Borové byly nalezeny dělostřelecké granáty z druhé světové války. Nalezl je prý nějaký čtyřicetiletý muž pomocí detektoru kovu. To by tedy mohl být ten samý „šílený numismatik“, který na jaře u Jezírka za Sádkem prošel s hledáčkem kolem mého stanu! (viz der Weltabwender, 17. dubna 43) Kolik takových hledačů pokladů se může toulat po zdejším kraji? Moc ne. Určitě to je on.

Doma mě to sere. Krotitelé jsou po čase nesnesitelně otravní. Musím se před nimi zamykat, aby mě nerušili s každou hloupostí v ty nejnevhodnější okamžiky. Z baráku mezi lidi nevycházím radši vůbec. To si šetřím na nutné cesty do lesa a zpátky, i když je to pěkná procházka ta trasa Polička-Korouhev: nikde se nemusí jít po silnici, ani dlouho po vesnici a misantrop prochází hezkou otevřenou krajinou bez lidí a s mnoha zvířaty – co víc si přát?

Salomé zjistili doktoři cukrovku. To abych si na ni dával pozor i Já, protože po matce dědím všechny její tělesné neduhy, jak se ukazuje například na kloubech. Ještě že po ní nedědím její duševní nedostatky. Salomé tajně navádí tátu, aby mi nekupoval jídlo ven, protože pak utíkám na dlouho z domu.

Kdo by neutíkal? V baráku a kolem něj dál pořád štěká čubka nebo hulákají parchanti. Nedá se v něm spát, nedá se v něm žít. Jedině ostřelovačka by se v něm uplatnila. Ta by věru nevychladla!

V noci pršelo. Ráno je šero, mlha, ale teplo. Plížím se o šesté z domu jako z vězení. Nikde nikdo. Rudá žhavá koule se zanedlouho prodírá mlžnými mračny a pomalu je rozpouští. Za zahrádkami „pod kopcem“ jsem myslel, že jsem se snad přes noc změnil v srnu. S tou si mě totiž zřejmě spletlo jedno zatoulané srnčí mládě, které se ztratilo mámě. Blížilo se ke mně z husté mlhy a Já nevěřil svým očím. Několik minut mě zkoumavě obcházelo, zíralo na mne, až jsem si začal myslet, že snad chce jít se mnou, než konečně zblízka poznalo a pochopilo svůj omyl: ten záhadný tvor není jeho matkou. Načež rychle uteklo kamsi do mlhy směrem k lesu. To jsou zážitky! Musel jsem si to zapsat, jinak bych možná za pár dní podlehl dojmu, že se mi to celé jen zdálo. Snad srnčátko svou mámu v pořádku najde.

Koleno stále bolí. Není to bolest, spíš jaksi „vázne“. V chůzi mi to (zatím) nepřekáží, nicméně musel jsem kvůli tomu přestat cvičit karate. Právě cvičením karate jsem si tu bolest asi způsobil. Také mi teď působí potíže sedět po japonském způsobu, to jest na nohách skrčených pod sebou. To je vskutku bolestivé. Pravdou je ovšem fakt, s nímž je mi nutno se smířit: už to nikdy nebude jako dřív, jako za mlada. Spíš to bude víc a víc horší.

Ve vesnici už je rušno. Pod „borkami“ opět potkávám známou černou panteří kočku. Nikde po cestě jsem však tentokrát neviděl ani jedno stádo, ani jednu kravku. To je divné... Kde jsou všechny?

Po příchodu do stanu se potvrdily moje nejhorší obavy: „myšička podnájemnice“ udělala v moskytiéře dvě menší dírky. Tušil jsem, že se to dříve či později stane. Jak máte za sousedku „myšku“, tak je téměř jisté, že k tomu jednou dojde; že něco prokouše. Teď je to tady, a radost z toho pochopitelně nemám. Nový stan! Ze zkušenosti už vím, že teď pomůže jen buď se přestěhovat, nebo brát stan vždycky s sebou domů. Jinak mám po stanu. Sakra! Furt něco.

Těším se na kvalitní spánek. Usínám za zpěvu a tlukotu křídel ptáků. Frr! Píp! Frr! Tik, tik!

Odpoledne jsem se vydal za potůček hledat jiné stanoviště. Bylo krásně teplo, takže jsem se jen obul, ale jinak jsem zůstal nahý. Je to tam nahoře nad potůčkem pravý labyrint: místo jsem našel, ale dlouho mi trvalo než jsem si proklestil a zapamatoval cestu; často jsem bloudil a v rozpacích přemýšlel, kde to jsem a kudy jít.

Večer konečně již dobře znám cestu a stíhám se ještě i přestěhovat. Ani při tom se neobtěžuji s oblékáním. Je to paráda – cítím se jako Mauglí, dítě džungle.

Slunce zapadá a Já ještě stíhám vrátit se zpátky k potůčku a nabrat z něj vodu do lahve na nadcházející noc. Stále nahý žíznivě piji.

Na novém stanovišti je sucho, prostorno a vůbec žádní komáři. Jen hodně velkých rezatých samiček klíšťat. Jednu jsem nalezl přisátou i na hlavě ve vlasech. Kolem žije a roste plno malých modřínů, břízek, olší, u potoka i jeden doubek, a samozřejmě smrčky. Hlavně se to tu zdá být nedobytné, nepřístupné pro lidáky. Líbí se mi zde. Jak to tu bude s „myšičkami“, to ukáže čas. Letos je to už sedmé různé stanoviště. Jsem opravdu přelétavý pták, der Wandervogel! Změna je často nejen nutná, ale i užitečná a milá. Škoda, že to nejde tak snadno i s tím nenáviděným barákem ve městě.


28.8.43

Na dnešek připadá stylové výročí: v roce 1838 byl založen Žofínský prales.

Pozoruji po ránu veverky, jež chodí okolo, a drobné tvory, kteří osidlují volný nabízející se prostor mezi moskytiérou a střechou stanu: pavouček čelistnatka, pavouk sekáč, průhledná housenka s dvěma páry panožek, a jiní. Zpívají budníčci. Pohoda krásného letního dne.

Jdu se koupat. Nijak při tom nespěchám. Mám čas. Nikdo sem nepřijde. Koupání je to sice skromné, stísněné jako ve vaně, nicméně pár temp se dá přece jen udělat než misantrop přeplave na druhý břeh. Nastavuji pak mokré nahé tělo teplým slunečním paprskům. Sedí se tu tak dobře... U vody je pořád na co se dívat: na různý hmyz, na rozličné rostliny, na vodní živočichy, neboť právě u vody, víc než kde jinde, panuje velká rozmanitost druhů. Také se můžete rozhlížet široko daleko a do všech stran kolem sebe. Můžete pozorovat veškeré dění na obloze: od ptáků po měnící se tvary obláčků. Sama v slunci se lesknoucí a ve vánku se pohupující hladina vody působí uklidňujícím a mírně hypnotizujícím dojmem. U vody je to zkrátka fajn. Dokonce jsem odtud zahlédl i dvě srnky – toť se ví, že jen na dálku, dalekohledem.

Večer se stmívá ve zvláštním okrovém světle. Asi bude pršet. V noci se blýská a vzdáleně duní hrom, leč bouřka nepřichází. Podle prodlevy mezi zablýsknutím a hřměním vypočítávám vzdálenost bouře na přibližně dvacet kilometrů. Nás tedy minula.

A myslím, že jsem odrazil první pokus „myšičky“ zabydlet se pod podlahou mého stanu na novém místě. „Útočí“ věru brzo. Napadla mě otázka po původu onoho zaháněcího citoslovce „kšá“. Zní to trochu indicky, původ bude jistě velmi starý. Možná má to citoslovce „kšá“ společný kmen se sánskrtským slovem mókša (vysvobození), nebo se slovem akšara, což znamená „nezničitelný“ (samotné „kša“ by potom mohlo znamenat opak, tedy něco jako „znič se, zhyň!“). Inu, je to zajímavé. Kšatrijové se nazývala indická kasta válečníků. Něco s tím bojem nebo zabíjením či osvobozováním to možná přeci bude mít společného.

Od Jimramova zaznívá jakási hudební produkce. Jsou to ozvuky tamějšího každoročního festivalu Otevřeno. Nikdy jsem tam ještě nebyl, a ani letošek nebude výjimkou. Není to špatné, co slyším. Já si však pouštím do sluchátek něco lepšího: svéráznou hudbu americké skupiny KOЯN.


29.8.43

Ráno prší. Je chladno. Na Tahiti začal třídenní svátek žen a květin... Půlku dne jsem prospal, četl Plivanec a znovu spal, na malou procházku jsem se dostal až odpoledne, když opět vysvitlo sluníčko. Ochutnal jsem pár zralých ostružin. Nahoře u skalky zase šmejdila nějaká houbařka. Její nůž se blyštil ve slunci. Znechuceně jsem se otočil zpátky – to se dalo čekat. Na posedu jsem pobyl jen krátce, neb mě přepadl hlad. Do tábora jsem se vrátil jinou cestou – odzadu. Jen tak namátkou jsem vlezl v podřepu do lesíka – a objevil jsem se rovnou před stanem! To je orientace! Od Jimramova je opět slyšet „zábava“. Kdyby bylo vstupné bezplatné, možná bych se tam šel podívat, možná i jedno dvě pivka bych si dal, ale je to odsud daleko, peníze nemám a mezi lidi nechodím. Radši si pustím své oblíbené Napalm Death. Evropská noc pro netopýry může začít.


30.8.43

Rána jsou chladná. Přestože slunce svítí, dlouho, předlouho, až do dvanácti, se zahřát nemohu. V poledne také dojídám poslední jídlo: arašídové kukuřičné křupky. Ještě si dvě hodinky čtu, a když se chystám k odchodu, zjeví se náhle nehlučně přímo před vchodem do stanu roztomilá rezavá veverka! To jsem měl vědět; býval bych jí byl nechal pár kousků křupek – třeba i všechny! Na těch by si bývala pochutnala! Několik minut jsem se bavil pozorováním, jak běhá a skáče po okolních stromech. V přírodě je tak krásně... Teď veverčino skotačení vystřídal párek červenek, jenž zvědavě okukuje stan. Ta zvířata mě snad dnes nenechají odejít! Nasypu jim všem alespoň zbylé drobečky, aby ze mne také něco málo měla. Je to i tak stále málo za to, že těší můj žal a poskytují mi radost ze života. I kdybych se s nimi rozdělil o první i poslední sousto, pořád by to bylo málo. Nejlepší dárek, který by potěšil jak je, tak mne, by bylo snad jen vyhlazení lidstva.

Na cestu domů jsem vyrazil, stále trochu zimomřivý, oblečen v tričko, tenkou černou mikinu a maskáčovou vestu. Postupně, jak jsem se zahříval chůzí na slunci, jsem shazoval všechny svršky, dokud na mně nezbyla jen ta vesta a kalhoty.

Za plotem zahrady dědova stavení už mají vykopané základy čehosi, co zatím není patrné, jaká stavba z toho bude, až to bude. Nyní jsem jen zastihl čtyřčlennou rodinku házet do výkopu balvany.

Za vesnicí jsem potkal jakousi čůzu nahoře oblečenou jen v podprsence, kterak kráčí dolů proti mně. Čuměla na mne vyzývavě; asi si myslela, že jí budu zírat na prsa, nebo co. Vycítil jsem ten sprostý pohled děvky a schválně jsem se na ni ani očkem nepodíval, hlavu i zrak sklopený k matičce zemi. Matičku zemi mám rád, děvky nesnáším. Napadlo mě, že to je možná jedna z přechodných obyvatelek dědova stavení. Na obyčejnou vesnickou holku moc nevypadala; spíš patřila mezi brněnské lufťáky, jimž patří ve vsi nejedna prázdninová chalupa. Prázdniny teď končí, takže bude od nich pokoj. Šla zřejmě od rybníka Ráj. Proto tam nebyla jediná kachna, jediná volavka. Teplé slunečné odpoledne mě lákalo ke koupeli, ale při mé smůle by tam zrovna někdo vlezl a vyrušil mě s holým zadkem. Nechám si to na některý pěkný zářijový den, po prázdninách. To se možná osmělím, až nebudu všude cítit člověčinu.

Volavky byly všechny na louce u lesa, kde dělaly společnost jedné poklidně se pasoucí srnce. To bylo shromáždění! Nejméně osm volavek! A jak se pěkně spolu se srnkou snesly! Škoda, že nepřijaly mezi sebe i mne, když jsem se ubíral napříč loukou k jednomu ostružiníkovému keři, kde se každoročně krmím. Avšak ouha! Tentokrát se buď žádné ostružiny neurodily, nebo mi je někdo všechny vysbíral! Spíš bude platit ta druhá možnost, protože tráva je kolem keře nějaká prošmejděná, jako od nějakých šmejdů. To je hrůza! Nechali mi jedinou ostružinu, ještě k tomu hlídanou pavoukem křižákem, jenž si kolem ní utkal svou síť. Tak tu si můžete nechat taky, hovada chamtivý! To je strašné: kradou mi svět, po kouscích, rok co rok něco ztrácím, rok co rok mě o něco připravují, odněkud vypuzují. Kde to skončí? Za pár let se snad už nenapiju ani té čisté vody z lesního potůčku, protože ji lidáci jistě svedou do vlastního přivlastněného koryta a mne k ní nepustí.


31.8.43

Návštěva knihovny. Taky hrůza. Chtěl jsem si půjčit Oceán příběhů od indického autora jménem Sómadéva, ale v knihovně panuje takový bordel, že nemám nic. Vůbec jsem tu knihu nemohl najít! V katalogu ji mají vedenou, ale v regálech není. Až jsem musel požádat knihovnici, naši sousedku (ta protivná a hloupá tam nebyla), aby mi tu knihu pomohla najít. Samozřejmě, že ji také nenašla. Dívala se do počítače – tam ji mají; sice si ji prý ještě nikdy nikdo nevypůjčil (jaké překvapení), ale je tam vedená. Ve skladě také není. Záhada. Vlastně to není žádná záhada: je to bordel. Je to však především škoda: na tento druh literatury jsem zrovna naladěn. Indie mě fascinuje. Samotné posvátné hinduistické texty jsou sice nudné slátaniny, ale v příbězích z běžného života Indů se skrývá mnohé kouzlo i moudrost. Asi si Oceán příběhů budu muset objednat za 10 korun z jiné knihovny. Půjčil jsem si místo toho něco jiného, podobného: jmenuje se to Moudrost a umění starých Indů. Je to velká přehledná publikace s obrazovými přílohami (i barevnými), kniha o třech stech stránkách čtvercového formátu, vázaná v pevných, tvrdých deskách, vyšlá v roce 1971 v nakladatelství Odeon u příležitosti 20. výročí indické republiky a prodávaná tehdy za cenu pouhých 53 korun československých! Na dnešní dobu neuvěřitelná láce! Ať byli komunisti jací chtěli hlupáci a násilníci, podporou takovýchto levných a přitom kvalitních knih se zavděčovali.

Pro tátu jsem vypůjčil knížku Za Heydrichem otazník. Tu si možná také přečtu, třebaže nacistická éra nemá pro mne již větších otazníků a v podstatě mě literatura faktu z tohoto jakkoli velice zajímavého období dějin nudí.



Také jsem se dnes praštil přes kapsu a v levném obchodě „vše za 39 Kč“ jsem pořídil barvu na vlasy. Moji oblíbenou černo-modrou sice neměli, ale obyčejnou černou ano, a tak jsem ode dneška zase jako mladík s havraními vlasy. Těch stařeckých šedin jsem měl už dost, vypadám s nimi jako nějaký usedlý starý pakokot. Ještě by to chtělo, aby vlásky víc povyrostly do délky, a tím i do divoké krásy. Už mi lezou skoro do očí a přes uši.


2.9.43

O šesté jsem se potají vytratil z domu. Cestou jsem viděl neuvěřitelné množství srnců: dohromady čtrnáct! Konec prázdnin je znát: méně lidu a tím i více zvěře, která není již tolik rušena a odvažuje se častěji vyjít z úkrytů. Konec prázdnin lidužel znamená i to, že vesnicí proudí zástupy školáčků, právě když jí po sedmé hodině procházím Já.

Stan je netknutý. Doma jsem strávil tři celé noci, a proto měl jsem trochu obavy, jestli se v něm nezabydluje nějaká „myšička“. Naštěstí ne. Po těch třech nocích a dnech už jsem se opět správně těšil zpátky do lesa. Teprve tady oceňuji hodnotu ticha a samoty. Mám s sebou Moudrost a umění starých Indů, takže se těším, že mě žádný štěkot psů, hluk sousedů, městský ruch, ani hovor krotitelů nebude odtrhávat od plného soustředění. Hned od počátku je to nesmírně zajímavá a poučná kniha.

Tři metry před vchodem do stanu, tak abych dobře viděl, jsem umístil prozatím jednu zkušební kokosovou sušenku, v naději, že přiláká nějaké zvířátko. Veverku, i červenku a jiné možné strávníky, už jsem viděl ochomýtat se okolo, ale blíží se večer a zatím na sušence hodují jen dva mravenci. Uvidíme ráno, zda ji neobjeví a nesní nějaký noční tvor, třeba myška a podobně.


3.9.43/44

Mám narozeniny. Avšak nijak si tento slavný den neužívám, protože mi není dobře: cítím se malátný a slabý, a určitě budu mít horečku. Bolí mě celé tělo a je mi zima jako při nachlazení nebo chřipce. To se mi v létě ještě nestalo.

Je oblačno, vypadávají drobné přeháňky.


4.9.44

Prší. Stále je mi špatně. Mám pořád žízeň a nechutná mi jíst. Nebaví mě ani číst. Nemám náladu ani na muziku. Když tak o tom přemýšlím, docházím k přesvědčení, že jsem se musel nejspíš nachladit doma při barvení vlasů! Měl jsem půl hodiny mokrou hlavu a deset minut jsem mokrý seděl ve studené prázdné vaně. Faktem však zůstává, že se mi podobná lapálie ještě nikdy nestala. Asi mi nepřidalo to, že jsem šel hned do studeného a vlhkého lesa. Je to divné.


5.9.44

Stále je mi stejně špatně. Dal bych si čaj. Napadlo mě, že bych měl jít domů se vyléčit. Jenomže moc se mi nechce, protože i když jdu jen kousek dolů k potůčku, vracím se odtud zadýchán a unaven jako po absolvování maratónského běhu. Tady to však také nemá cenu: pořád jenom ležet a trpět. Doma mi bude líp: i když nemůžu číst, můžu alespoň koukat na video nebo tak něco, pít jeden čaj za druhým, krmit se česnekovými polévkami a podobně. Jdu.

Oplatka je stále na místě, jen rozmočená od deště. Přibalil jsem si na cestu plnou lahev vody, protože mám pořád žízeň. Jídlo, jež mi zbylo, nechávám na příště, na místě. Je sedm hodin, když se jako mátoha vypotácím z lesů směrem k Poličce. Bude to dlouhá a namáhavá cesta. Fouká silný studený vítr. Možná jsem se takhle hrozně nachladil právě z něj, kdo ví? Skutečně se nějak ochladilo, brr! Ještě že jsem si vzal i tu druhou, silnější černou mikinu, jinak bych snad vážně dostal zápal plic!

U posledního vesnického stavení mě zdraví domorodec. Že mají tito „starostové“, jimž nic neujde, sklon obývat zrovna taková místa, kudy chodívám Já! Věčně jsou venku před domem. Asi to bude tou polohou. V Poličce jsou podobné tendence: na všech strategických bodech hlídkuje celý den nějaký otrava, nejčastěji i s nějakým čoklem.

Ze zvířat, z tvorů milejších než člověk, jsem viděl ovečky, krávy a jednoho srnce. Dvě krávy se pásly přímo v mé klopýtavé dráze. Díky maskovacímu oděvu jsem došel nezpozorován až k nim. Pozdravil jsem je zmoženým hlasem: „Nazdar, krávy. Jak se máte? Já špatně...“ Z krav promluvila letitá zkušenost s člověkem a ustoupily mi z cesty.

Vyčerpaně jsem se zastavoval všude, kde se dalo, dokud mě odtud nevyhnal a nepostavil zpátky na nohy severák. Piji studenou vodu, ale vůbec mi nesvědčí: zdá se mi, jako kdyby s hašením žízně hasila i můj životní žár. Moje nemocná kolena se projevují: píchá v nich. Myslím, že mě to opravňuje stát se v budoucnu práce neschopným. Uhrát to na invalidní důchod by bylo štěstí v neštěstí.

Jako ke krávám přišel jsem skoro až k jednomu srnci. Zdalipak i srnci trpí na chřipku? Řekl bych, že ne. To je choroba nedokonalých bytostí, ne srnců. U nich to ani nikdo nezkoumal: v područí člověka nežijí a podle srnčího hřbetu na talíři na mysliveckém bále to není poznat. Je to i věc velmi dlouhodobého návyku či otužilosti. Srnec je otužilý. Při málo kalorické rostlinné stravě a s krátkou srstí dokáže přežít naši středoevropskou zimu, v níž by pomrzli lidé nabalení do nejteplejších spodků i svršků. Tasmánie nebo Patagonie má obdobné klima jako střední Evropa; přesto se první Evropané nestačili divit, že domorodci chodí nazí. Možná právě proto je považovali za zvířata.

Domů jsem došel v 10:30, po třech a půl hodinách nevylíčitelného strádání. Hladový, poněvadž jsem dva dni prakticky až na pár soust nic nepozřel, jsem se ihned vrhl ke sporáku. Nejdřív jsem si udělal čaj. Málem jsem se z něj poblil! Ještě že krotitelé nebyli doma. A mám sračku. Nicméně to nejhorší mám za sebou.


21.9.44

Po dlouhých dvou týdnech nemoci jsem opět v lese. Nemoc byla hrozná. Vůbec jsem se jí nemohl zbavit. Ještě že jsem se z posledních sil odšoural marodit domů, jinak bych byl v tom lese snad zemřel. I doma byla nemoc zlá; bolelo mě úplně všechno: od kořínků vlasů, celá hlava, přes žaludek až po bolestivé klouby a svaly. Ačkoli jsem hodně pil, několik dní byla moje moč tmavě oranžová. Nechutenství přetrvávalo. Kvůli bolavým kloubům jsem nemohl pořádně a bez bolesti ani chodit, ani vstát, sedat si, nic. Bál jsem se, že mi to zůstane. Každý pohyb, včetně převracení se v posteli, doprovázela nesnesitelná bolest hlavy, závrať a mžitky před očima. Nemohl jsem číst, nanejvýš dvě stránky a pak jsem si musel zdřímnout. Nemohl jsem ani poslouchat hudbu, protože nemoc se mi vrazila i do uší, což mělo za následek to, že každá sebetišší a sebeklidnější hudba zněla v uších nesnesitelně dutě a s ozvěnou jako uvnitř kovového sudu. Teprve když jsem našel a pil lipový čaj, udělalo se mi líp. Jenže pak jsem špatně zkousnul a následný zánět zubů vyvolal novou horečku. Zánět jsem zahnal vyplachováním úst odvarem z řepíku a horečku znovu lipovým thé. Ať žijí bylinky! Na ně nedám dopustit. Do týdne jsem byl vyléčený.

Dočetl jsem za tu dobu Moudrost a umění starých Indů a pustil se i do Heydricha. Pár výpisků z první knihy jsem udělal (přináším je v příloze), hlavně ze závěrečných kapitol o dobývání Indie muslimy. To bylo nejzajímavější, jak silná, sebevědomá a sama sebou si jistá, i když naprosto nevýbojná indická filosofie přežije každý cizí vpád, sama neotřesena žádným terorem barbarů, ale naopak vstřebá nepřátelskou nadvládu a dokonce způsobí i změnu myšlení útočníků. To je případ jak muslimů v Indii, tak i později Britů. Cizí ideologie se v Indii nikdy neujala, avšak indická filosofie natrvalo pozměnila myšlení vetřelců a ovlivnila celý svět. Není lepšího důkazu o veliké moudrosti starých Indů. V moderní době samozřejmě velká část hloupých lidí přejímá konzumní „ideály“ zglobalizovaného světa, ale hrstka inteligentnějších jedinců, na nichž každá vysoká kultura jedině vždy záleží, napříč celým světem vyznává a uznává nekonečnou moudrost starých Indů, a nejen Indů. Všude byli předkové moudřejší než čím dál blbější a zkaženější potomstvo. Těžko říct, proč také naši dávní evropští předkové neodolali cizí ideologii, vpašované semitskými pronárody mezi germánstvo a slovanstvo prostřednictvím Římanů. I když také křesťanství se muselo našemu bývalému pohanství přizpůsobit, aby si je vítězně podrobilo, přece jen to bylo jen v podružnostech, jako jsou lidové zvyky a svátky. V tom hlavním, ve filosofii žreců, byla barbarská Evropa poražena na hlavu. Snad je to tím, že tady chyběla dlouhá nepohnutá staletí vysoké kultury jako v Indii a nemohla se proto utvořit kasta vzdělanců, která by uchovávala a šířila posvátný objev, že vesmír nemohl být stvořen žádným Bohem, nýbrž že se sám nekonečně obnovuje stálým vznikáním a zanikáním.

Kniha se docela dobře četla – tedy pokud jsem byl zdravý – až na pár humanistických nesmyslů (viz přílohu). Zaujalo mě vyprávění o osvíceném buddhistickém panovníkovi Ašókovi z poloviny třetího století před současnou érou. Něco takového, podobný jev, stejný způsob osvíceného vládnutí, jaký ztělesňoval král Ašóka, je v dějinách naprostý unikát, lidužel však unikát neopakovatelný. Pravý filosof na trůnu. V Indii požívá Ašóka dodnes zasloužené úcty, ale jinde, například u nás, toho o něm není mnoho známo. Takový výjimečný monarcha by měl být přitom neustále zmiňován a dáván za vzor. Nepamatuji se, kupříkladu, že bychom se o něm učili ve škole. Ale to u takové zapšklé instituce, jako je povinné školství, nepřekvapuje.


Ašóka


Jak říkám, kniha se četla dobře, až na podivný způsob zápisu některých známých indických výrazů. Tak například jóga se tu píše jako „jóg“, karma jako „karman“ a ramadán dokonce jako „ramazán“! Ještě že naši „vzdělanci“ nenapsali „parmazán“, to by byl vrchol...


Do týdne jsem se tedy jakžtakž uzdravil, ale nechtěl jsem nic uspěchat. Potřeboval jsem ještě znovu nabýt sílu, neboť po nemoci jsem byl zesláblý natolik, že jsem se zadýchával a najednou jsem nezvládal své obvyklé cvičební penzum. Týden neuvěřitelné každodenní dřiny s činkami i bez nich mi trvalo než jsem se opět rozhýbal a získal původní sílu.

Nyní jsem tedy zase zpátky v lese. Krotitelům jsem doma namluvil, že se do večera vrátím, abych se vyhnul hysterii. Zabralo to. Moje malá válečná lest měla na ně uklidňující účinek.

Upekl jsem si s sebou báč z kila brambor (zajímavé slovo ten „báč“ – možná je to zkratka pro bramborový koláč nebo pro bramborový pekáč). Vstal jsem před devátou hodinou ranní a šel jsem. Cestou mě brzo začaly bolet nohy, jak jsem si odvykl po dobu nemoci chodit. Stan jsem nalezl netknutý a zapadaný modřínovým jehličím. Uvnitř již chytaly věci plíseň. Naštěstí je pořád ještě teplo, a tak jsem mohl spacák i šatstvo rozvěsit po větvích a usušit. Už jsem se těšil do lesa. To ticho!

Čtu Heydricha, ale je to taková ta obvyklá snůška marxisticko-humanistických lží, polopravd a tendenčních subjektivit. Jako seriozní historiografické dílo je ta knížka naprosto bezcenná. Začíná mě podobná literatura unavovat. Autor, jakýsi Miroslav Honzík, vypadá a vyjadřuje se jako nějaký estébák. Na ksichtě dvě bradavice, na nose přísné brýle. Hledal jsem namátkou jeho jméno v lustračních seznamech, ale ovšem že marně. Tam nenajdu ani ty, o nichž prokazatelně vím, že tam patří. Kdovíjak známý spisovatel také není. Jeho kniha vyšla v roce 1989, takže teď už je nicméně nejspíš mrtvý. Z data vydání v posledním roce komunistické vlády vyplývá, že z knížky vane již trochu reformní gorbačovovský duch glasnosti, podle slovního základu „říkat nahlas co si myslím“. Však si také autor zvolil za motto knihy jeden nepodařený a naprosto ordinérní Gorbačovův výrok. Honzík by si však měl poněkud doplnit vzdělání: Valhalla, případně česky Valhala, síň padlých bojovníků, se v žádném jazyce nepíše „Wallhala“, jak to píše on; německy je to Walhall, ze staronordického Valhall, a anglicky Valhalla. Podle Honzíka byl Hitler sice správně voluntarista, ale naprosto špatně si toto cizí slovo vykládá: jako člověk, který všechno ponechává náhodě. Pravý význam slova voluntarista je přitom přesně opačný – člověk, který se spoléhá na svou vůli! To je nemožný nedouk, tenhle Honzík! Často uvádí příklady ze „Švejka“ nebo z „Hejtmana z Kopníku“ ve snaze zesměšnit nacisty, což by třeba takový Hitler s opovržením označil a odsoudil za typicky české. Ale nacisté byli všechno možné, jen ne směšní. To jsou až teď, kdy si do jejich lví mrtvoly rád kopne každý zajíc, každý Honzík. Autor také nevynechá jedinou příležitost, aby nám nepřipomněl, jací byli nacisté hloupí, duševně zvrácení, bezcharakterní, pokrytečtí a práce se štítící. Ale to je, myslím, v povaze každého politika, najmě současného a zvlášť komunistického, jak v minulosti, tak i v přítomnosti. A „práce se štítící“? Sám se na jednom místě prořekl, že je na práci nešikovný. Proto se také asi stal spisovatelem, a ne obyčejným dělníkem. Takže i o samotném autorovi by se dalo říct, že se štítí práce. Například u mne je to poněkud jiné: Já práci nenávidím, protože odvádí mysl od duchovních věcí, na něž pak nezbývá dost času, klidu a samoty, dále proto, poněvadž práce přispívá k ničení přírody a nakonec proto, poněvadž práce je nástrojem ovládání a zdrojem nedůstojného nevolnictví.

Mein Kampf je u Honzíka knihou „téměř nečitelnou“, což tvrdili například i o mé knize, a přitom ji vůbec nečetli. Vsadil bych se, že Honzík Mein Kampf vůbec nečetl. Také jej nikdo nemohl číst, neboť za komunistů byla tato kniha zakázaná, po převratu sice krátce vyšla, ale nyní je zakázaná zas. Pročpak asi? Určitě ne proto, že je údajně „téměř nečitelná“ (o tom vím své), nýbrž proto, že obsahuje cosi – a Já asi tuším co –, co je aktuální ještě dnes a z čeho mají dnešní vládci stále strach.

Autor si dále plete některá zažitá česká rčení, u fotky, na níž evidentně příslušníci freikorpsu odvádějí zajatého komunistu, pózujícího se zdviženou pravicí zaťatou v pěst, píše a vymýšlí si, že prý to má být výjev z neúspěšného nacistického puče v Rakousku; nebo u průkazkové fotografie normálně se tvářícího, usměvavého, tuctového obličeje Eichmannova tvrdí – opět falešně –, že se v něm zračí jeho zločinnost. Tak podobné bulvární nesmysly by se daly tvrdit a vymýšlet o každém člověku, zvláště o každém politikovi, jehož cíle i denní praxe jsou přece také zločinné. Politik nebo jakýkoliv obyčejný člověk, jako přinejmenším zločinci proti přírodě, mají ovšem sami před sebou čisté svědomí a ani náhodou je nikdy nenapadne, že by mohli svým každodenním obyčejným životem dělat něco špatného, natož aby se cosi špatného vtisklo do výrazu jejich hloupých tváří. Nacisté si také nemysleli, že dělají něco špatného, ne-li přímo zločinného, vždyť vsugerovat se dá to či ono. Totéž si dnes myslí též každý obyčejný politik, každý řadový byrokrat, policista, voják, řezník, myslivec, rybář, motorista, dělník, matka od dětí a tak dále a tak dále. Nikdo z nich se proto nebude na fotografiích tvářit ani ďábelsky, ani provinile jako právě dopadený vrah, zloděj, podvodník, defraudant či jiný sprostý kriminálník, neboť všichni věří, že mají čisté svědomí.

Dále by si měl Honzík doplnit též svoje filosofické vzdělání, aby neplácal nesmysly o tom, že špatná společnost umožňuje vyniknout špatným lidem. Neboť jsou to právě špatní lidé, kdo tvoří základ, páteř a pilíř každé společnosti, každého státu i každé lidské skupinky. Není to tedy tak, že by se jeden eón urodila společnost dobrá a v dalším eónu společnost špatná. V každé době byla, je a vždy bude společnost špatná, protože lidé ji tvořící jsou vždy špatní.

Je to zkrátka kniha, která mě může leda tak nanejvýš poučit o mechanismu státní moci, a to moci jakéhokoli státu, jenž je ve své podstatě a funkci vždy vyděračský, utlačovatelský a zločinný.


22.9.44

První den jsem skoro celý zase prospal. Druhého dne vycházím nedočkavě na dlouhou tříhodinovou procházku. Všude je liduprázdno, jak má být a jak mám rád. Báč jsem dojedl odpoledne. Ještě mám chléb, pár pomazánek a sušenky zbylé od minule.


23.9.44

Začal podzim, ale počasí je stále krásně teplé a slunečné, byť první listí již žloutne a se stromů opadává. Dokonce vyschly i lesní cesty. Dočetl jsem Za Heydrichem otazník. Jediné sympatické na té knížce bylo to, že se její autor nebojí klást všetečné otázky a konstruovat odvážné teorie. Také si nedělá těžkou hlavu s vysvětlivkami, poznámkovým aparátem a seznamem použité literatury. Nic z toho nepěstuje. Jsem s ním vzácně zajedno, když na závěr píše, že dost dobře nechápe jejich smysl a účel. Jen mi v celé téměř třísetstránkové knize chyběl nějaký pěkný proslulý Heydrichův citát o českém ksindlu. V tak obsáhlé monografii však autor zcela opomíjí některé důležité informace, v jejichž blízkosti se přitom pohyboval. Ve zmínkách o Heydrichově manželce Lině a o jeho blízkém spolupracovníkovi a sousedovi SS-Gruppenführerovi Walteru Schellenbergovi chybí například dosti pozoruhodný fakt, že Lina Heydrichová a Schellenberg byli milenci, a to dokonce prý s tichým Heydrichovým požehnáním.

Pozoruhodná je ovšem Honzíkova teorie o tom, jak a na co vlastně Heydrich zemřel. Samozřejmě následkem atentátu, ale autor též odvážně naznačuje, že by mohl být otráven vlastními lidmi, kteří jej tajně nenáviděli a chtěli se ho zbavit. Zpackaný atentát jim pouze poskytl vhodnou příležitost, jinak by se byl snad Heydrich uzdravil.

V pohřební řeči nazval Hitler Heydricha mužem se železným srdcem. Honzík v tom přívlastku spatřuje problém a skrytý dvojsmysl. Prý jemu kdyby někdo řekl, že má železné srdce, tak se urazí, poněvadž měkké srdce, nikoli železné, je prý odnepaměti považováno za sídlo všech těch krásných a ušlechtilých citů, jež dělají člověka člověkem.

Za prvé nenávidím tyhle prolhané humanistické žvásty, a za druhé si myslím, že Honzík hledá chyby a maluje čerty i tam, kde nejsou. Muž se železným srdcem je prostě muž tvrdý, chrabrý a statečný; žádný jiný smysl bych v tom nevinném přirovnání nehledal. Vždyť stejně tak by se musel urazit i český král Přemysl Otakar II., král železný (a zlatý) zvaný.

Odpoledne je opět teplo a slunečno. Pozoruji ptáky a veverky a pak jdu na procházku. Nahoře v lese, u bývalého tábora, pracuje chlap. Neviděl jsem ho a málem jsem došel až k němu, než jsem si ho všiml. Ale jsem dobře maskovaný, splývám s lesem a pohybuji se pomalu a neslyšně jako přízrak. Vlastně si teď vzpomínám, že se odtud včera ozývala motorová pila. A dnes se to tady poklízí, rovnají se klády na sebe a dělají se typické blbé lidské kupky z roští.

Dnes jsem si vůbec nevybral správný směr procházky. Sedl jsem si k rybníčku, bylo hezky, ale na koupání ani pomyšlení, házel jsem rybkám kousky chlebové střídy a užíval si samoty, když tu se přivalila shora od vesnice čůza se dvěma čokly a pohodu mi zkazila. Už i tady... Sice jenom zpovzdáli prošla, ale i to stačilo. Co kdybych se zrovna koupal nebo opaloval? Příště se budu bát svléknout a vlézt do vody. Měl jsem se raději procházet druhou stranou po lese, a ne po otevřených lukách. Poučení pro příště.

Dochází jídlo. Už mám jenom samé sladkosti. Zítra dopoledne musím jít domů. Stejně hlásí škaredě.

V četbě se vracím k rozečtenému Plivanci na rozloučenou. Čtu až do tmy. Poslouchám kosy, jak se opodál ukládají ke spánku. Já činím totéž, ale spát se mi ještě nechce. Teď je konečně ta pravá chvíle na Brandenburské koncerty. Honosné tóny Bachovy geniální skladby se mísí s hlasy nočních ptáků, našich nejhojnějších sov kalouse ušatého a puštíka obecného. Je to kouzelné. Noci začínají být delší než dny.


24.9.44

Po osmé se probouzím, snídám pár vaflí a balím se k odchodu. Vesnice je pustá, všichni jsou v práci, jen na okraji na mne nesměle pobafává jakýsi čokl. Jinak je ticho jako po vymření. Škoda, že to není pravda. V dálce koukám na poklidné stádečko krav a přímo přede mnou spěchají přes cestu srnka s dvěma mláďaty. Navozuje to neskonalý mír v duši a pocit nesmírného štěstí. Jsem rád, že jsem svobodný a že nemusím být v práci. Kráčím si svobodně liduprázdnou krajinou. Rybník Ráj je také opuštěný. Dříve hojné volavky jsou všechny pryč. Zřejmě mávly svými velkými popelavými křídly a odletěly zimovat do Středomoří nebo do tropické západní Afriky. Ty se mají.

Předměstí jsou také celkem prázdná. Jeden chlápek nadává na stíhačky. Nejsem sám, komu to vadí. Den co den takový nesnesitelný randál. Myslím, že ani za války nebyl takový rámus od letadel, co v současnosti. Když procházím lukami kolem pomníku havarovaných pilotů, mám sto chutí jej vyvrátit, zničit, zhanobit. Za to každodenní šikanování hlukem si svoji smrt právem zasloužili.


26.9.44

Verbež rozšiřuje své panství. U baráku si za dopoledne postavila „pergolu“, která však vypadá jako obyčejný zastřešený altán. Odpoledne už v ní dřepí několik lidáků a kolem pobíhá ten otravný čokl Sunny. Je to velmi škaredá stavba, nejen proto, že postrádá jakýkoli ornament, pěknou křivku nebo nějaké zaoblení či výzdobu; misantrop si ji v žádném případě nemůže splést ani s Flóřiným chrámem. Je to jen ošklivá konstrukce bez vkusu, jíž ta verbež z nedostatku vzdělání říká nepřesně „pergola“; jen pár sbitých trámů a navrch valbová střecha, zatím bez krytiny. Dosud ta pakáž po cikánsku žila a překážela na ulici jen občas. Odteď bude hlídkovat v novém altánku nepřetržitě a za každého počasí. Nyní abych snad raději chodil kvůli nim druhou stranou!


27.9.44

Proklouznul jsem nepozorovaně. Máma je v Brně podívat se na papeže a táta se díval na televizi, když jsem odcházel do lesa. Je stále hezky a teplo. Na to, že je neděle, je i poměrně liduprázdno. U Jelínku se mi ukazuje veverka. Na podmáčené louce se pase sama kráva a opodál odhaluje můj dalekohled párek dvou volavek. Rybník Ráj je pustý. Pustý ráj... Vzadu za dědovým stavením pokračují tři lidáci ve zdění. Na louce u rybníčka se zdaleka vyhýbám zpovykané rodince lidáků s dvěma haranty, která právě vycházela z lesa, samozřejmě s čoklem, který si hraje na lov hrabošů. U potůčku překvapuji srnku. Mám žízeň. Voda v láhvi se od minule zkazila. Plavou v ní jakési nevábné sraženiny, zjevně bakteriálního původu. Dole v potůčku je vody málo. Podařilo se mi jí sice nabrat plnou láhev, ale při pokusu o vytvoření většího splávku jsem odstranil nesprávný kámen, zničil tím zbytečně obydlí mnoha podvodních larev a říčních červů, i splavné korýtko samo, takže teď už z něj vodu do láhve nedostanu vůbec. To jsem tomu dal! Od nynějška budu muset chodit pro vodu jinam. Nevadí. Vody je všude jinde dost.

Dvě čokoládové kostky z halvového těsta, jež jsem minule vyhodil a ponechal v plen zvířatům, už „myška“ téměř snědla. Jistě také není sama, jako jsem Já. Jednou jsem ji uviděl proběhnout, jinak se snaží být neviditelnou. Má tady soustavu svých nor, ale stanu se naštěstí zatím vyhýbá.

Vyrostly tu též asi čtyři nebo pět brusinek. Nechávám je, třeba se příští rok rozmnoží. Čtu si mé Básně a písně, ze sešitu ručně slepeného a ještě tehdy na psacím stroji napsaného. Třebaže jsou některé z básní staré i dvacet let a jsou vůbec tím prvním, co jsem kdy vymyslel a sepsal, líbí se mi stále. Je dobré si po sobě pořád číst své myšlenky. Poznáte, že držíte kontinuitu a že jste po všech těch letech pořád stejný bouřlivák.

Po setmění vlezla nějaká „myšička“ pod podlahu. Lokalizoval jsem ji podle šramotu a zlehka položil na to místo ruku. Byla tam. Sáhl jsem si na ni. Leknutím sebou škubla a utekla. To nečekala.


28.9.44

Pročítám Rakovinu na kůži Země, první z mých děl, jež doposud nebyla vydána. Chodím jen tak naboso po mém lesíku a vyhledávám k meditaci místa prozářená chladnoucím sluncem. Noc byla již hodně studená.


29.9.44

V devět ráno mám žízeň, jdu tedy pro vodu a zároveň se i projít. Je zataženo. Napadlo mě, že bych se mohl projít kolem chatek, jež lemují břeh Svratky. Jak jsem předpokládal, nikdo tam nebyl. Procházel jsem se jim drze po zápražích a nahlížel okny dovnitř. Před jednou chatkou stály boty, v druhé věšák se svršky, v jiné nechali schválně otevřené okenice, samozřejmě jen v patře, aby se zlodějům zdálo, že jsou majitelé uvnitř, ale na mne si nepřijdou. Kdyby byl někdo doma, stálo by tu jistě auto, štěkal by nejspíš pes, ozývaly by se hlasy a zvuky, byl by někdo vidět. Jen v jednu chvíli mě vyplašil rybář, který šel po vzdáleném břehu řeky. Každou z těch chat bych bral, hlavně na zimu, ale ty sousedy jim nezávidím. Jsou nahloučeny na můj vkus příliš blízko sebe. Takže i tady z toho mají malý koncentrák jako kdekoliv jinde, ve městech a vesnicích. O prázdninách nebo o víkendech tady musí být nesnesitelně přelidněno. Nic pro mne.

Vrátil jsem se za čtyři hodiny, celý uondaný slézáním strmých kopců. Posadil jsem se pak ještě v luhu na břehu potůčku, abych pojedl svačinu, již jsem si vzal s sebou.


30.9.44

V noci drobně prší, zavírám stan. Ráno prší stále drobně a vytrvale, jídlo dochází, knížku mám skoro přečtenou, vyspalý jsem do sytosti, začíná tu být nuda... – jdu domů.

Celou cestu stále drobně prší, přesto mi vůbec není zima. Ve vesnici se spolu druží dvě ovce a jedna kráva. Sluší jim to, ale když se misantrop lépe podívá, vidí, že jsou všichni tři připoutáni ke stromu. Jinak by to byl rozkošný pohled, nebýt toho krátkého řetězu. V potoce se pak vesele čvachtají domácí bílé kachničky. Ty mají volnost, a proto je to již radostnější pohled. Za vesnicí, ve stejnou dobu, na stejném místě, potkávám znovu tutéž srnku, doprovázenou potomstvem. Dnes však není něco v pořádku: srnče je jen jedno, druhé není v dohledu. Že by zemřelo? Stává se to. Matka beká, ale netuším, zda tím volá ztracené mládě nebo zda tím jen nesouhlasně reaguje na mou přítomnost. Minule byla zticha, když měla ještě obě mláďata.

Na podmáčené louce se opět pase samotná kráva, skoro na tomtéž místě, co minule. Dnes však v její blízkosti nevidím žádné volavky, nejspíš proto, že kvůli dešti nevyužívám pomoci svého dalekohledu. Jsem rád, že bez něj vůbec něco vidím. Například to, že rybník Ráj ožil párem labutí a nejméně desetinásobkem divokých kachen. Na kraji lesa mě pak vítá opět čiperná veverka.


1.10.44

Začíná zřejmě poslední měsíc mého divokého táboření v lese. Dnes jsem však nebyl v lese, nýbrž ještě doma a v městské knihovně. Oceán příběhů stále nenašli, a pochybuji, že se najde, protože tam v tom mají bordel. Jistě tu „téměř nečitelnou“ dvojknihu o dvanácti stech stranách dávno vyřadili, poněvadž si ji nikdo nepůjčoval, a zapomněli ji vymazat z katalogu, to je všechno. Upozornil jsem knihovnici, že jestli ji dopříště nenajdou, objednám si ji z jiné knihovny.

Pro tento měsíc jsem si nicméně vypůjčil jiný pozapomenutý klenot, a to dlouho plánovaného Seneku a jeho dílo O duševním klidu. Neboť, jak praví překladatel Václav Bahník hned v první větě předmluvy: „Jsou knihy, které musí číst každý vzdělanec.“


O bordelu v knihovně svědčí i tato kniha. Místo na samostatné polici s antickou literaturou, kam patří, ji mají zařazenu mezi historickými pracemi, kde se krčí naprosto osamocena. Já jsem ji šťastně našel jen podle katalogizačního čísla.

Nelíbí se mi ani politika zdejší knihovny. Podbízí se špatnému vkusu pitomých čtenářek, jimž servíruje každý měsíc stále nové a nové pitomé romány pro ženy, zatímco na čtenáře, jako jsem Já, s vyššími nároky na hodnotná díla, upřímně kašlou. Štěstí, že existuje vymoženost jménem „meziknihovní výpůjční systém“ – byť zvlášť zpoplatněný –, a tak náročný čtenář sežene k levné výpůjčce prakticky jakoukoli knihu z jiné (a lepší) knihovny, kdekoli po republice. Myslím, že začnu tento systém využívat častěji než dosud, protože čím dál chudnoucí nabídka naší knihovny mě přestává uspokojovat.

Jaké čtenářky tvoří většinu zákazníků zdejší knihovny jsem měl ostatně možnost posoudit i dnes, úplnou náhodou, když jsem zaslechl úryvek rozhovoru jedné z nich s knihovnicí. Nevím, o kom byla řeč, ale ta ženská žádala o prodloužení jisté knihy, protože prý „...on to nečte normálně, on to přímo studuje!“ - Jenomže, nemilá paní, jedině takhle se správně čtou knihy! Ovšemže jen ty kvalitní, v nichž je vůbec co „studovat“, čímž se asi myslí číst pomalu, filologicky, a zamýšlet se nad čteným, vychutnávat si vytříbený jazyk a sloh. Jedině bezduchý škvár lze přečíst snadno a rychle.

Právě Seneca je z těch autorů, jehož spisy se musí „studovat“, to jest číst pomalu, stále znovu a znovu. Již od prvních řádků na vás dýchne ta atmosféra vytříbené antické rétoriky. Seneca patří k mým nejoblíbenějším spisovatelům, třebaže s ním v mnohém nesouhlasím. Ale to je naprosto přirozené. Jen lidé bez vlastního rozumu, jen věřící, jen „lidé knihy“, jak nazývají muslimové židy, křesťany a sami sebe, se mohou s něčím nebo s někým beze zbytku, bez odporu a bez kritiky ztotožnit. Neuznávám tedy Seneku ani tak jako filosofa, jako spíš skvělého spisovatele. I když ani jeho filosofie není vlastně špatná, neboť stoicismus má blízko ke kynismu a ten je blízký i mně.

Svazek, vydaný roku 1999, má zhruba čtyři sta stran a obsahuje tyto kapitoly:

  • O hněvu

  • O blaženém životě

  • O krátkosti života

  • O prozřetelnosti

  • O stálosti mudrce

  • O duševním klidu

  • O volném čase

  • O laskavosti

  • Epigramy

  • Apokolokyntóza


Jak vidno, samá mně příbuzná témata. Názvy kapitol se ostatně až neuvěřitelně podobají názvům kapitol z mého spisku Z poustevníkovy lesní moudrosti!

Těším se na příští dny a noci strávené s touto Senekovou knihou, byť první překlep se vyskytuje hanebně již na záložce, v tom podivném řeckém slově „Apokolokyntóza“, a další hned na straně 14. Doufám, že mi ty debilní chyby nezkazí požitek.

Má to být – ta Apokolokyntóza – prý menippská satira vysmívající se prohlášení císaře Claudia za boha, protože Claudius byl prý slaboduchý a neschopný. Jsem na to zvědavý, již jen proto, že mám o Claudiovi i zcela odlišné, ba přímo protichůdné informace, a také proto, ježto zbožňuji samu satiru.

A o onom zvláštním řeckém slově, v řečtině άποκολοκύντωσις, se mi podařilo vybádat, že je odvozené od řeckého slova κολόκυνθα, jež znamená tykev, kebule, (prázdná) palice, makovice, kotrba a podobné posměšné významové konotace. Apokolokyntóza je tedy česky něco jako „zkebulovatění“. Překladatel vysvětluje toto slovo jako „proměna v tykev“ – utvořeno podle apoteóza (proměna v boha), což podle mého názoru není právě nejnápaditější překlad.

No, snad to bude dobré.


5.10.44

Odcházím z baráku po půl desáté, až když táta odešel nakupovat a máma je taky pryč. Odcházím s tím, že je to až do jara naposled. Teploty klesají, počasí se horší, dnové zkracují. V baráku se topí, jen u nás v bytě je zima jako na dělnické ubytovně. Topení asi bude potřeba ještě jednou pořádně odvzdušnit. To bude zase trvat než se někdo v baráku uráčí to udělat. Máma furt říká, že skončím jako bezdomovec, ale Já už jím jsem a nikdy jsem jím být nepřestal. Tohle totiž není domov, to je ubytovna; nic, co bych mohl považovat za své. Tam v ubytovně byla také stále zima, také jsem musel čekat, až se někdo důležitý uráčí zatopit, jsa stále v područí, stále v podnájmu, stále někomu podřízen a na někom závislý. Může se mi někdo divit, že jak můžu utíkám do lesa, kde jedině mohu mít pocit opravdového domova?

Dnes jsem váhal s odchodem do bezdomoví, poněvadž bylo zataženo a vypadalo to znovu na déšť, který během noci ustal. Nakonec jsem nelitoval: o polednách, když jsem dorazil do tábora, zázračně vysvitlo sluníčko; sluníčko, jež však už nezahřeje po těle, jen na duši. Kape mi z nosu a je mi zima. Přesto je v lese stále nádherně. Musím se z něj stáhnout spíš z důvodů rozumových, vzhledem k pokročilé roční době, než kvůli počasí. Lépe to udělat teď, kdy je venku ještě snesitelně, než být vyhnán potom plískanicemi, fujavicemi a ranními mrazíky.

Zvenku stan osídlila maloočka smaragdová, pěkný velký zelený pavouk. Pravidelně po setmění prochází kolem stanu nějaká „myšička“, ale naštěstí má vždy namířeno jinam.

V noci prší.


6.10.44

Ráno je po dešti, ptáčci zpívají jako na jaře. Je to nějaké stěhovavé hejnko budníčků a sýkorek, jež putuje lesíkem ze stromu na strom. Tak jako hejnko čížků u nás před barákem, jež jsem z okna kabinetu pozoroval dalekohledem.

Vstávám, abych se po dlouhé noci protáhnul. Obouvám se a sestupuji lesem na cestu vinoucí se údolím potoka. Svítí slunce. Listí padá, havrani krákají. V potoce nabírám vodu. Je to místo se silným proudem. Voda se odtud nabírá do lahve rychle a pohodlně. Má to však nevýhodu v tom, že proud s sebou strhává poprvé mušku, podruhé jakousi larvu, až teprve napotřetí je voda konečně jaksepatří průzračná a čistá. Pěkně jsem se tou chůzí rozhýbal, ve dvou mikinách zahřál (minule jsem si ještě vystačil jen s jednou), a dostal jsem vlčí hlad.

Je tu stále krásně, i když čím dál větší zima. Les je tichý jako opuštěná svatyně. Nebude se mi odsud chtít.

Čtu Seneku. Zatím se mi líbí ze všech antických autorů nejvíc, i když ani on si neodpustil „povinné“ humanismy a anti-animalismy; zvířata zjevně neznal z přírody, nýbrž jen jako otupělé otroky lidstva nebo jako rozzuřené bestie z cirku. Humanismy v jinak dobré knize jsou nešvarem všech nedůsledných filosofů – takže všech. Na to jsou všichni prostě příliš lidští. Seneca je mi sympatický tím, že chválí Epikúra, a to i přesto, že – jak sám píše – je to v rozporu s jeho souvěrci, to jest se stoiky. Pilně opisuji, takže výpisky vydají na další velkou přílohu.

V knize se ovšem vyskytují časté chyby. Jsem s četbou zhruba v polovině a už jsem napočítal přes čtyřicet chyb. Odpovědný redaktor se jmenuje přiléhavě Šmatlák. Stránky jsou od nějakého vypůjčovatele tak špinavé a ušmudlané, že se z toho zvedá žaludek a kriminalisté by z nich mohli pořizovat otisky prstů – to jsem nezažil. Některým lidem knihy do jejich nečistých pracek opravdu nepatří.

Často vázne překlad, například místo slova „znenadání“ napíše překládatel podivný paskvil „mimo nadání“ a podobně; věty někdy nedávají smysl a tak dále. Někdy se mýlí i ve vysvětlivkách: u výrazu „hemina“, což je název nádoby na víno, řecky také zvaná kotylé, česky mísa, píše poprvé chybně, že je to pouze dutá míra, a podruhé se mýlí v tom, že tato míra má 0,44 litru, kdežto ve skutečnosti je to 0,27 litru.

Dvě hodiny před západem slunce se jdu projít po horním lese s výhledem na rybníček a louky. Vidím celkem pět srn i s mláďaty. Otravují kloši, tato „létající klíšťata“. Vletí vám do otevřených úst, do očí, nalétávají do obličeje, do uší, do vlasů, za límec. Dostanou-li se na kůži, zbaví se křídel a sají krev. Jednou jsem jednoho takového kloše našel ve vlasech přisátého k mé hlavě. Většinou je však najdu dřív než se přisají, protože strašně lechtají.

kloš jelení (Lipoptena cervi)


V noci zase prší, anebo je příliš zataženo, aby mohl úplněk naplno předvést svá kouzla.


7.10.44

Jídlo došlo, je čas sbalit stan a odebrat se do baráku přezimovat. Bojuji se svým vlastním rozhodnutím. Je stále tak poměrně teplo... Ale jak jsem řekl: brzy bude hůř, a je lepší to udělat teď, za ještě relativně dobrého počasí, než na poslední chvíli za počasí hnusného. Nechce se mi. Nerad se loučím na následující půlrok s přírodou, s lesem, s toulavým životem Wandervogela, a hlavně s touto vynikající skrýší zde mezi Korouhví a Sedlišti. Bylo to tak krásné, že je mi jako bych se loučil s životem. Letos jsem to nicméně dělal dobře, nejlíp jak to šlo. Strávil jsem v lese a na potulkách dohromady 80 dní a nocí, což dělá v průměru každý druhý den v lese za období od dubna do října, což je jistě zdaleka nejvíc za celou mou „kariéru“ tuláka a zálesáka. Příští sezónu bych mohl být ještě lepší, neboť letos na jaře jsem musel chodit ještě do fabriky a v září jsem ztratil čtrnáct dní kvůli nemoci. Dalo by se tedy bez nadsázky říct, že jsem si to letos užil nadmíru, bez stresu každodenního probíjení se předměstskými „uličkami hanby“. Přesto nemám dost a loučím se se smutkem v duši. Ptáčci tak po ránu krásně zpívají...: „Zůstaň, zůstaň tu s námi!“

Všechno mě zadržuje od mého úmyslu: bílý kulatý měsíc, jenž dosud nezapadl, slunce, jež vysvitlo, všechno. Je tak teplo, že snad nemůže být pravda, že už je říjen. Dnes bych věřil jakémukoli datu počínaje 7. květnem a konče 7. září. Ale přesto jdu, nalehko, jen v tričku, ačkoli a poněvadž je skutečně říjen. Jenže až do listopadu jsem to nikdy pod stanem nevydržel. Mohu mluvit o štěstí, že je na poslední cestu takhle krásné počasí. Život tím nekončí, ani moje potulky přírodou tím rozhodně nekončí.

Po příchodu do vyhřátého bytu se mi rázem zamlžil zrak. Ne však dojetím nebo smutkem, nýbrž tak, jako když se vám zamlží studené brýle či dalekohled v teplém vzduchu.


8.10.44

Den hanby a ponížení: byl jsem zaplatit výpalné státní mafii. Úřednice na poště cosi drze vypiskovala, že na složence datum splatnosti nemusím vypisovat. To je zajímavé! Třikrát to nevadilo a napočtvrté to najednou hrozně vadí. Platím za nic jako mourovatý a ještě mi za to málem vynadají! Vsadím se, že příští měsíc jim bude zase vadit, že tam to datum není. Jsem na dně. Ve městě je blázinec, samá auta, hluk a zápach. Doma mě krotitelé ještě ke všemu rozčilují dotazy, jestli jsem výpalné zaplatil, jako kdyby to ani nebyli moji rodiče, nýbrž tajní agenti státu, pověření úkolem dohlížet na mne. Nebo se snad bojí, že se na všechno vykašlu a zmizím neznámo kam, abych měl konečně od všech lidáků pokoj? Stejně to tak jednou dopadne. Vědí, že jsem se právě vrátil z lesa; vědí, že mám dost peněz na letenku kamkoliv a že jsem rozený útěkář; vědí, jak mě tady všechno a všichni serou; vědí, že jsem nespoutaný a vždy hotov k radikálním činům, i kdybych měl všechny mně milé a drahé věci ze dne na den opustit a tady zanechat; a vědí, že dovedu zmizet tajně a bez slůvka rozloučení třebas uprostřed noci. Dají-li si toto vše dohromady, pak je to jasné: nemůžou si být se mnou jistí. Ani oni, ani žádný stát na světě mě nikdy natrvalo nezotročí.

Při četbě Seneky jsem se musel už dvakrát podívat na internetu do originálního latinského textu; tak byly ty věty podivné a nelogické. V jednom případě tak divně opravdu asi Seneca psal, například když píše, že lékař řeže zduřelý prs. Ten prs se mi tam nezdál, spíš bych tam očekával zduřelý prst, a mylně jsem se již začal domnívat, že je ten prs zase jeden z četných překlepů nebo chyba překladatele. Ale opravdu je v originále uveden zduřelý prs, latinsky mammal! Seneca tedy zřejmě popisoval rakovinu prsu.

Ovšem ve větě „jeden druhého připravují o lid“ byl můj předpoklad omylu téměř jistý: další blbá tisková chyba. V originále je samozřejmě logičtější verze, totiž, že „jeden druhého připravují o klid“. Ano, jeden druhého připravují o klid. To je přesné, moudrý Seneko.

Cvičím a posiluji, ale stále nemohu jaksi dohnat bývalou kondičku. Však jsem toho letos v létě mnoho nenacvičil, jsa průměrně každý druhý den v lese! Sice už udělám svoje dřívější penzum, ale stále to není cvičení podle starořeckého ideálu, tedy lehké a bez potu. Nicméně lepším se.

Počasí je podmračené, leč stále teplé. Ve svetru mi dnes ve městě bylo normálně vedro! Když jsem včera odcházel z lesa domů přezimovat, utěšoval jsem se, že možná ještě vyrazím na pár dní do Sádeckého polesí, bude-li stále tak hezky. Ale ouha! Ukazuje se, že jsem měl opět mimořádný čich na počasí a že jsem stan sbalil právě včas: od příštího týdne už hlásí prudký pokles teplot až pod deset stupňů. To je konec.


11.10.44

Je to tady: nastalo pravé podzimní pošmourno, s chladnem a dešti. Můžu být rád, že jsem doma v teple. Blb Humeník topí, ale jako vždy jen nárazově – ráno a večer. Zatím to stačí.

Ven mě to pochopitelně netáhne, takže se mohu plně soustředit na četbu Seneky.

Někdy se podivuji nad překladem jistých nejasných pasáží textu, tu v podezření z cenzury, tam z anachronismu (například ve výrazu „lže jako když tiskne“), onde z nelogičnosti, ale unavuje mě hledat pořád v původním latinském znění, zda je to správně. V latině jednak moc silný nejsem, a za druhé jsem zjistil, že to je stejně jedno, protože překládatel vůbec z latiny nepřekládal, nýbrž z francouzských nebo italských edicí! Pak to má souhlasit a sobě se podobat, když je to vlastně druhotný a druhořadý překlad překladu!

No, to nic. I tak je to slabota, i když z výsledného mého výtahu možná vznikne falešný dojem, že Seneca byl mudrc podobný mně. Naopak: většina myšlenek je naivní, nedůsledná, humanistická či lidstvu podlézavá.

V knize O hněvu vystupuje Seneca přímo jako můj antipod (například ve srovnání s mým Bohem nesmiřitelného hněvu). Dobrý je v podstatě jen tehdy, když se svými úvahami přibližuje jógínskému učení staroindické Bhagavadgíty. Ovšem jako špatný přírodní filosof vůbec nemá právo brát si slovo „příroda“ do huby, což sice často činí, jako všichni stoici, avšak pravou přírodu, tu nelidskou, znal, jako vysoce (nebo spíš nízce) civilizovaný občan největšího otrokářského státu v dějinách, nejspíš jen zdálky z pohledu z bezpečí římských pahorků za hradbami „věčného“ Města. Neustále opakované „problémy“ jeho doby a jeho společenského postavení jsou z dnešního pohledu úplně směšné a odtažité: hlavním „problémem“ je stále politika, vojenské výboje, bohatství, požitkářství a nuda takzvaného „nemužného, zženštilého a změkčilého“ Říma. Neustálá starost o to, jak dosáhnout jakési „ctnosti“ a „spravedlivosti“. „Problémy“ v podobě té, máme-li chodit pěšky, nebo se nechat nosit otroky v nosítkách; co si počít, máme-li málo otroků a co, neseženeme-li dost spoluhodovníků, abychom náhodou – ta hrůza! – nevečeřeli sami. Seneca stále donekonečna a do omrzení projednává poměr ke Štěstěně a v knize O laskavosti, již právě čtu, projevuje tak odporné vlezprdelkovství k Neronovi, až to připomíná nechvalně známé ódy na Stalina. Čtu to jen s největším odporem a jen ze studijních důvodů a také ze zvědavosti, co všechno mi ještě lidská povaha odhalí. Myslím však, že nějaká dobrá literatura faktu by to udělala lépe a sílí ve mně nechuť k prozkoumávání další krásné literatury, jakkoli staré.


12.10.44

Až včera v noci jsem viděl svého prvního letošního ježka. Byl velký, před zimou řádně vykrmený a sebevědomý. To, že jsem uviděl prvního ježka až v říjnu, je zapříčiněno tím, že jsem letos málokdy chodil po venku po setmění, kdy ježci vstávají a vydávají se na potulky. Všiml jsem si ho ještě k tomu jen z okna baráku, a to navíc jen díky jednomu z čoklů staré Páskové, který ježka očmuchával.

Prší, fouká silný vítr. Hnusné počasí. Jsem doma, a tak si dopřávám hodně rýže. Není divu, že se vegetariánství rozmohlo nejvíc právě v zemích, kde je rýže základní potravinou. Pokrmy z rýže skýtají nekonečné množství chuťových variant, nikdy se nepřejí a barevně ladí s jakoukoli zeleninovou přílohou, neboť k bílé barvě rýže se hodí každá barva: kapiová červená, mrkvová oranžová, hrášková, papriková či pórková zelená, fazolová hnědá, i květáková bílá.

Dopřávám si také každou noc barokní hudbu. Dá se poslouchat i při spaní, ale spánek přitom neruší. I v polosnu a s očima dokořán můžete při jejím poslechu ještě dlouho po procitnutí ležet a snít, ještě hodiny a hodiny nežít, netrápit se životem. Dokonce i u Mozarta jsou nejlepší skladby ty, v nichž ještě doznívá baroko. Jeho tehdy módní symfonie už mě tolik neberou jako jeho barokizující triové sonáty a fugy. Nechápu, který blbec označil starou hudbu za „vážnou“. Vždyť dvě věty ze tří jsou označeny jako allegro, česky zvesela! A prostřední adagia bych mohl poslouchat téměř výhradně. Nejsou však „vážná“, nýbrž líbezná; krásně smutná a smutně krásná, jako kontrast k celkové veselosti skladeb. Takový je i život. I život člověka byl kdysi dávno takový. Dnes však už ne. Dnes už je všechno jenom hnus, nesvoboda, frenetický kvalt, neurotické pinožení a nesnesitelný randál. Nedávno jsem slyšel v televizi interpretaci starověké řecké hudby podle zachovaného zlomku not, hranou na dobové nástroje, jako je lyra, diaulos či kithara. To byla nádhera! Podle toho je barokní hudba velice blízká starověké řecké hudbě.

V četbě Seneky se pomalu blížím ke konci. Jsem znechucen. Ještě že ta kniha není moje. Zaměřte se na význam jmen překladatele Bahníka a odpovědného redaktora Šmatláka, a je vám hned jasné, že ti dva by si mohli založit firmu Bahník & Šmatlák s.r.o. – velkovýrobna zmetků. Ani jeden z nich nebyl natolik poctivý, aby si to po sobě přečetl. Těším se na návrat k mým spisům a potom na změnu tématického i geografického okruhu. Ta antika se mi nějak protiví. Když ji srovnám se starou Indií, například s povídkami z Mahábháraty, jejíž ochutnávku jsem okusil v Příbězích z moudrosti Indů II. a jejíž přídavek jako hlavní chod očekávám v Sómadévově Oceánu příběhů, zdá se mi ten odklon od řecko-římského starověku a příklon k starověké Indii nevyhnutelný.


Podle nových výpočtů nás pravděpodobně planetka Apophis5 mine, sice těsně, ale přece jen mine. Původní pravděpodobnost srážky se Zemí v roce 2036 byla 1:45000. Nyní se odhaduje na 1:250000. Zase má civilizace a lidstvo štěstí – k naší smůle. Tak zas možná jindy – a třeba nečekaně.


13.10.44

Poprvé chumelí. To brzo.

Máma nechává zavádět satelitní televizi. Budeme tak mít na výběr další televizní stanice, na jejichž blbé pořady se nebudu dívat.


Seneca je sice blbý, ale má rád lidi. To však u mne není žádná polehčující okolnost, spíš důsledek i příčina v jednom. Křesťanství padlo v Římě na úrodnou půdu. Je hnus to číst. Snad ještě ta Apokolokyntóza by mohla být dobrá, jinak s antikou končím. Už tenkrát byli lidáci zdegenerovaní a nepřirození až k zblití. V Indii v té době byli lidé také špatní a hloupí, alespoň však žili skromně, velkodušně, neopovrhovali zvířaty, moudrost hledali v lesích, světový řád sami v sobě a krásu v přírodě.


15.10.44

Listí ještě se stromů neopadalo, ale venku to už vypadá jako uprostřed ledna, a ne jako v říjnu. Všude je bílo. Již několikátý den zuří bez ustání sněhová vánice. To je konec.

V noci jsem dočetl a skoncoval ten nesmysl se Senekou. Ani závěrečná satira s názvem Apokolokyntóza nebyla nic moc; pousmál jsem se při ní asi jen dvakrát. Císař Claudius byl v podsvětí odsouzen k věčné hře v kostky, ale s kelímkem na vrhání kostek bezedným, takže jeho zaživa oblíbená zábava se mu po smrti změnila v marnou, nikdy nekončící sisyfovskou práci a muka, podobná trestu Danaoven, které musely nabírat vodu do bezedného sudu.

Kniha sama se hemžila chybami. Od začátku jsem je sčítal, neboť jsem tušil, že jich bude tentokrát víc než je obvyklé. A skutečně! Chyb jako lidáků, stejně blbých jako oni! Tolik, že v průměru připadá jedna chyba na každou čtvrtou stránku! To už je skoro stejná intelektuální úroveň jako na internetu, kde je to ovšem několikanásobně horší: tam to odhaduji tak na každou čtvrtou větu, v níž se vyskytuje nějaká debilní chyba. To je ovšem možná v průměru; někde, například v diskusích, mají ti debilové chybu snad v každém čtvrtém slově, a to odhaduji ještě shovívavě. V knihách bych si na podobný stav vzdělanosti nechtěl zvykat, na internetu je to zcela normální jev, že se kurví písmo, jazyk, kultivovanost projevu. Na internetu si zkrátka jazykový feinschmecker nepočte; tam se dají shánět jen základní informace a na jazykové nivó příliš nehledět. Jsou-li i ta zdánlivě největší moudra nebo nejchytřejší myšlenky zapsány slohem žáka zvlášňí školy, předem jim nevěřím a pohrdám jimi, jakož i pisatelem. Debil, který nedokáže psát bez chyb, nemůže být zároveň i mudrcem. Jsem připraven přečíst si i názorově odlišné pojednání, pokud je psané bez chyb a dobrým slohem, avšak nevážím si a odhazuji jakkoli chytrý či moudrý paskvil hemžící se debilními chybami.

Se Senekou tedy končím, nadobro končím i s antikou, až do jara s toulkami přírodou, a nadobro končím i s tímto mým spiskem. Není co dodat.

Konec



POZNÁMKY:

1 Pokračování či snad rozvinutí této jakkoli lžiprorocké úvahy slibuje Schopenhauer v kap. 47 druhého svazku. Už se těším.

2 V souvislosti se zpěvem ptáků jsem objevil, že je vlastně nesmysl přikládat ptačímu zpěvu jejich školsky nesmyslný darwinistický výklad jako o teritoriálních zvucích. Ptáci vůbec nejsou teritoriální. Neboť jejich zpěv se ozývá jednou odtud, podruhé zase odjinud, přelétávají putujíce po lese z jedné větve na druhou a nikde si nenárokují své teritorium, natož svým zpěvem. Okolí mého tábořiště o tom podává jasný důkaz. Žádný pták tu nedrží teritorium, nanejvýš může někde pár týdnů hnízdit, ale území si nenárokuje. Někdy tu zpívá pěnkava, drozd, kos, červenka, lejsek, budníček, jindy se ozývají z téhož místa zase hrdličky či strakapoudi a datlové. Ale žádný z těch ptáků svým zpěvem nevymezuje hranice. Všichni dohromady jsou tu doma, nikdo nikoho nevyhání. Pro školomety v profesorských katedrách je zřejmě zatěžko uznat, že ptáci si prostě zpívají jen tak beze všeho „evolučního účelu“ pro radost. - Tak to s lidmi chodí. Nejprve by zvířatům upřeli právo na svobodu a holý život, pak na duši, cit, vědomí a rozum, a teď jim upírají i právo na „neužitečnou, evolučně zbytečnou“ radost ze života. Upírají jim ostatně i jiné „evolučně nevýhodné“ vlastnosti, jako například krásu a vůli ke kráse vůbec. Jako by se s psychikou zvířat nepočítalo. Jako by na světě měla existovat jen jedna psychika: ta patologická, zvrácená, lidácká.

3 Člověk člověku vlkem. – Toto staré latinské rčení je ovšem zcela nesprávné. Správně by mělo znít „homo homini homo“, tj. člověk člověku člověkem, neboť neexistuje horší nepřítel nad člověka. Vlk je oproti člověku (nebo i např. oproti psu) zcela milé a neškodné zvíře, pravý ušlechtilý tvor divoké přírody se všemi atributy, jež se k tomuto pojmu víží. Říkejme tedy pro příště jednoznačně vždy jen „homo homini homo“, jak je to příhodnější a výstižnější.

4 = vínem.

5 Zmiňuji se o ní v Rakovině na kůži Země.