Shelley: Lyrika

Percy Bysshe Shelley


LYRIKA

(výpisky)

_____


VÁLKA


Moc, lakota a ctižádost teď mění

v suť, smrt a zkázu svět náš zkrvavený.

To jistě smetl mstitel rozzuřený

ten bědný zástup z přeplněné scény.

Co je to tedy král? – Zřím dav se chvít,

jej krutovládci slyším lichotit;

ten milostivě na chvíli mu kyne,

však úsměv vládců, sotva zrozen, hyne.



ĎÁBLOVA PROCHÁZKA

Balada


Svůj rudý nos Satan do škvír úzkých cpal –

řekl bys: jehňátka nevinná,

hřích u nich, kdepak by ten se tu bral!

Snad jen zkoušejí šat či chystají bál –

však čert, ten je lépe zná.


Kněz na modlitbách, k němuž ďábel přišel

a blíž si přised důvěrný co host,

prohlásil, že být zde Pokušitel,

nestrpěl by jeho přítomnost.

Cha! ďas málem vzkřik, toť vyčichlý trik,

vždyť v kočáře, můj milý, by tě nevozili,

kdybys čertu nelíbil se dost.


K tupému králi pak Satan vzlét,

též peklem mu sálal dům.

Tam zástupy křídlatých rarachů zhléd,

zhléd hemžit se pestrý ten raraší svět

poblíž, kde král měl trůn.


Ha! řek si Satan, tu pastvy je dost,

tu pěkně se bude stádečku dařit!

Lidská krev je jim pro radost,

krmí je stony a vzdech těch, co mrou,

a sytě se cpou, než ulehnou.


Ten objem lýtek! V hlavě nic

a v srdci pusto. Aby zbod

za dvacet floutků, ba i víc,

než praskne mu šev u kalhot!


Čert (přirozeností též zvaný)

o mocné takto vzorně dbá.

Ze všeho jejich počínání

on, původce, se vyklubá.


Právníka Satan zmiji skolit zřel,

když na stůl se plazila k němu.

Nápadně si tím ránu připomněl,

již zasadil Kain bratru svému.


Břichatý biskup ke zdaru

kvete – i štíhlý advokát;

v paruce každé, v taláru

ďas hledá úkryt zvláště rád.



PROMĚNNOST


Vše jedno! – Neboť žal i radost plyne

dál řekou času, vždycky širou dost,

a lidské zítřky budou stále jiné!

Nic věčně netrvá – jen proměnnost.



WORDSWORTHOVI1


Básníku přírody, tys zaplakal,

že v nenávratnu mizí kouzlo chvil:

dětský věk, mládí, první lásky dál

prchly jak sladké sny – stesk po nich zbyl.

Jak útočiště na skále jsi čněl

nad davem, jenž se slepě rval a přel:

v cti chudoby tvůj hlas nám písně tkal,

jež volnosti a pravdě zasvětil.



HYMNUS NA DUŠEVNÍ KRÁSU


Ó duchu KRÁSY, kterým prozářen

je každý lidský tvar – jenž myšlenkám

připínáš křídla – kam jsi prchl, kam?

Proč mizíš, aby v pustém prázdnu jen

zněl šerým údolím žití náš pláč, náš sten?


Člověk by věčný, všemohoucí byl,

kdybys mu se svým průvodem jak král,

neznám a tajemný, vždy v srdci přebýval.


Tvůj stín mne náhle obetkal.

Vzkřik jsem a ruce v nadšení jsem spjal!



LORDU KANCLÉŘI


Falší slov lpící na rtech nevinných

jak do okvětí ukápnutý jed,

předsudky, které od kolébky v nich

až k hrobu budou do lží halit svět.



WILLIAMU SHELLEYOVI2


Pověrou plodící zločin a zmar

je zotročili v květu jar

a budou nás oba proklínat,

že též se raby nechcem stát.


Věř, padnou jednou tyranové v zbroji,

pomine klam, jejž kněží šířili!

Na kraji řeky rozběsněné stojí,

té, jejíž vlny smrtí ztřísnili.


Již kyne dálka azurová,

Řecko, matka svobodného slova.

A Hellady řeč na tvých rtech

probudím, aby nevinný

tvůj věk znal její hrdiny

a její dávnou moudrost vsál.

Budu ji v tobě živit dál,

bys právem vlastencem se zval!



PŘÍTELI PROPUŠTĚNÉMU Z VĚZENÍ


Ať tyran dál

řetězy řinčí, sije žal,

ať vztekem vře, že vstal jsi jaře

jak z dřímot síla – ze žaláře,

v němž marně doufal zkrušit člověka,

jenž má jen jeden cíl – střást pouta odvěká.



VERŠE KRITIKOVI


Kdo zlý je, kdo je licoměrný,

k tomu měj nenávist!

Splatí ti stejně nízkou berní

za výsměch tvůj, buď jist!


Kdo moci, zlatu otročí,

jen k němu přilni zvlášť!

Spíš jej tvá láska ochočí,

než vzruší mě tvá zášť.


Cit, jímž jsem plál a budu plát,

ten nelze rozdělit.

Nenávidím tvůj klam, tvůj chlad –

jak zášť mám k tobě mít?



NA UVADLOU FIALKU


Vyprchal květu vonný dech!


Svým pláčem jej už nevzkřísím,

již neucítím jeho van!

V osudu jeho tklivém zřím

svůj vlastní úděl psán.



MAŠKARNÍ PRŮVOD ANARCHIE


Můj otec Čas již vysílen

je vírou v lepší příští den.


Nad všemi dětmi, co jich měl,

už černý hrob se uzavřel!


Vstaňte z dřímot jako lvové,

nezdolní vy zástupové –

setřeste pouta, jež vás dusila,

jak rosu, když vás v spánku zrosila,

jen hrstka je jich – a vás přesila!


Volnost! Co je volnost? Vy

dobře znáte otroctví –

vždyť pouhý toho jména zvuk

je ozvěnou všech vašich muk.


Toť práce a mzda taková,

že sotva život uchová

vám v těle, kde jak v kobce jat

jste každý pánem do tenat,


aby vás měnil jeho chtíč

v tkalcovský stav, pluh, meč i rýč,

v raba, jenž chléb mu musí dát,

dřít se zaň a proň umírat.


Toť snít o tučných soustech psů

na hodokvasech bohatců,

když cpou se žrádlem přemnohým

před skelným zrakem pánovým.


Strpět, by přízrak zlata dál

stokrát víc z lidské dřiny sál,

než tomu mohlo kdy snad být

za starověkých tyranid.


Papír – ten peněžnický klam

odkazu, který patří vám,

vám, kdo jste každý dědicem

všech statků, které skýtá zem.


Toť vždy jen rabskou duši mít,

bez práva osud naplnit

po vůli své a v každý čas

být zvůlí jiných na pospas.


Toť vaše robství, ubozí! –

Divoši, šelmy v brlozích

by nesnášeli to, co vy –

neznají vaše okovy.


Svobodo! Kdyby moh tak lid

z živoucích hrobů vyslovit,

co jsi – tu jako přízrak v snu

by prchl zástup tyranů.


Nejsi, jak lidé klamaví

říkají, stín jen prchavý,

pověra, prázdná ozvěna

z jeskyně Slávy šířená.


Jsi pro bohatce zábrana,

když oběť je jím deptána,

ty způsobíš vždy po právu,

že šlápne hadu na hlavu.


Jsi Moudrost – kdo má volnost rád,

ten nebude se domnívat,

že zatracen je na věčnost,

kdo žije kněžské šalby prost.


Jsi Mír – neničíš blahobyt,

na jatka nezaháníš lid,

jak hnán byl od tyranů všech,

když z Francie tvůj plamen šleh.


A britská dřina, krev a pot,

jež proudí jako příval vod?

Byť mohly ztlumit snad tvůj jas,

Svobodo, zdroj tvůj nevyhas!

Básnictví, věda, myšlení

jsou světla tvá; z nich pramení

jas v chaloupkách i v srdcích těch,

kdo šťastně žijí v jejich zdech.


Vy, kterým žal se v srdce vkrad,

když viděli jste, kolikrát

za krev a zlato kupčili

vám s vlastí, již jste ztratili –


svolejte jeden velký sněm

a slavnou výzvu dejte v něm,

že všichni jste, jak v onom dni

vás Tvůrce stvořil – svobodni!


Ať vaše prostá slova zní

břitce jak ocel bitevní,

ať každé z nich vás jako štít

svým stínem může ochránit.


Hrdě z vás každý hlavu nes,

stůjte jak hustý, němý les

s pohledem pevným, který je

též zbraní války vítězné.


Kdo by chtěl první poskvrnit

té velebnosti čistý štít,

krev, plod té choutky zločinné,

ne na vás, na něm spočine!


Tu mnohý chrabrý válečník,

jenž smrti hledět v tvář si zvyk,

zahanben činy vlastních řad

k svobodným sám se přidá rád.


A jeden ortel hřímavý

odsoudí Útlak krvavý

a všechna srdce jeden hlas

burcovat bude zas a zas: –


Vstaňte z dřímot jako lvové,

nezdolní vy zástupové –

setřeste pouta, jež vás dusila,

jak rosu, když vás v spánku zrosila,

jen hrstka je jich – a vás přesila!“



MUŽŮM ANGLIE


Brite, rci, nač orat, sít

pro pána, jenž nedá žít?


Proč vždy šatit, živit máš

od kolébky po rubáš

trubce, kteří pro svůj hlad

budou pot, ba krev ti sát?


Britské včelky, nač zbraň kout,

nač plést provaz vlastních pout –

aby z vaší dřiny tyl

trubec, jenž sám líný byl?


Máte domov, blahobyt?

Teplo lásky, volnost, klid?

Zač platíte tak draze? Zač

dáváte svůj strach, svůj pláč?


Vy sijete, a jiný žne,

vy tvoříte, on bohatne,

tkáte, a jeho zdobí šat,

kujete meč, on aby vlád.


Sijte – však pán ať nesklízí!

Zisk ať vám šejdíř nezcizí!

Šat tkejte – ne však pro pány!

Meč kujte – vás ať ochrání!


Řetězy řinčíte? To vy

skuli jste si své okovy!



ANGLIE ROKU 1819


Král bez úcty, stár, slep a šílený,

rod jeho tupý, všemi pohrdán –

kal napájený v kalném zřídle tmy,

bezcitný vládce, omezený pán,

pijavka vlasti, lačně přisát k ní –

křesťanství, v němž zhas dávno božský cit,

senát, jenž mrtev měl už dlouho tlít –

toť hroby, z nichž snad skvělý Přízrak zas

vzplá, aby prozářil náš bouřný čas!



ÓDA NA OBHÁJCE SVOBODY


Vpřed, vpřed, vpřed!

Vzhůru, vzhůru, vzhůru!

V odvěkém sváru vždy tyran a otrok stál –

Střeste pout svých chmuru!


Korouhve výš ať vlají,

když Svoboda vyjíždí bojovat,

ať nesrotí se ve válečný roj,

a jen k obraně její ať podstoupí boj!


Dobyvatel vždy krušil jen nepřátel pych.

Vy slavněji zvítězte: nad sebou v srdcích svých!


Věnčete čela svá

fialkou, jehličím, břečťanem!

Zeleň – toť síla,

modř – naděje věčně živá.



ÓDA NA ZÁPADNÍ VÍTR


Nezkrotný Duchu, který všude dlíš,

ochránce, ničiteli, slyš mne, slyš!


Ach, výš jak vlnu, oblak, list mě vznes!

Nechť jsem tvou lyrou jak les šumící,

ač touhy mé jak jeho listy mrou!


Duchem mým se staň,

nezlomný Duchu! Bouřlivče, buď mnou!


Myšlenky mé věj v širou světa pláň

co zvadlé listí k zrodu nových jar!

A veršem mým jak zaklinadlem hnán


rozptyl jak jiskry, které vznítil žár,

má slova mezi lidstvo dál a výš!

Polnicí rtů mých zvěstuj příští tvar


zemi, jež sní! Když padá zimy tíž,

což není, větře, jaro blízko již?



NAPOMENUTÍ


Ať není mocí, zlatem zpit

pěvců volný, božský duch!

Zářivé děti slunných hvězd,

duchové dálných, lunných drah,

nebažte po poctách!



SKŘIVÁNKOVI


Zdráv buď, duchu jasu!

Nikdy nebyls pták!

Vyzpíváváš krásu

světa do oblak

v proudech melodií tak prostých, volných tak.


Výš, výš od nivy

prcháš do azuru

jak mrak ohnivý.

Míjíš zemskou chmuru

a vzlétáš zpívaje a zpíváš v letu vzhůru.


V zlátnoucím když blesku

slunce níž a níž

klesá v mračen lesku,

v let se vypravíš.

Jak radost nehmotná se vznášíš výš a výš.


Mdlý purpur večerní

za tvého letu bledne.

Jak hvězdu v světlém dni

oko tě nepostřehne,

však zpěv tvůj jásavě se nad oblaka zvedne

jak paprsek jasné

hvězdy, jejíž svit

v bílé zoři hasne,

až je zraku skryt,

ač cítíme dál plát ten tajuplný třpyt.


Zemí a vzduchem zní

tvůj trylek jásavý,

jak když v čas půlnoční,

vypluvši z mrákavy,

luna svůj lije svit a vše jím zaplaví.


Co jsi, kdo z nás to ví?

S čím tě jen srovnat, s čím?


Jako básník pěje

v duši snivý jas –

verš, jímž rozechvěje

k soucítění nás,

že nadějí i bázní chví se v hrdle hlas –


Jak muška svítivá

v rosné dolině

při letu rozsívá

sta barev v noční tmě

do trav a do květin, kde skryta očím je –


Jak květ růže v spánku

v loubí lístků skryt,

dechem vlahých vánků

náhle porozvit

vůněmi mámí hmyz, až opojně je zpit –


Jarních pršek šelest

v stéblech třpytivých,

pestrých květin svěžest,

kterou déšť jim vdých,

radost a světa jas nám vstříc zní z písní tvých.


Ať pták jsi, ať jsi duch,

své sladké sny nám zjev.


Písně svatební mi

i zpěv vítězný

ve srovnání s tvými

chlubivě jen zní,

jak krása marnivá, však něco schází v ní.


Kde jsou tvých písní zdroje,

pestrost nezměrná?

V čem kouzlo zakleto je?

Mrak, moře, zem je zná?


Radost tvoje plá vždy

jasným plamenem

v čirém srdci navždy

stínů zbaveném.


Ať už bdíš či spíš,

o smrti ty snad

hlubší pravdu víš,

než nám se může zdát,

vždyť jak by moh tvůj zpěv tak čistě vyvěrat?


Zpěv tvůj pěvci křídla

víc by rozpjal v let

než snad vědy zřídla,

zářný hudby svět,

milenče závratí, jenž z brád jsi k slunci vzlét!


Kdybych polovinu

radosti tvé měl,

ze rtů mých by splynul

zpěv, jímž oněměl

by svět a ztichlý stál – jak já, když ty jsi pěl.



HYMNUS APOLLÓNŮV


Paprsků šípy usmrcuji klam,

jenž noc má rád a prchá přede dnem.

Kdo zlý či sklon má ke zlým představám,

z cesty mi jde, v mém jasu nadzemském.



HYMNUS PANŮV3


Údolím Mainalu4 sám

jsem nymfu stíhal, stisk však rákos jen.

Bůh nebůh, všem nám týž je souzen klam!

Hruď pukne ti, a jsi pak zkrvácen.



SMRT


Smrt je zde a smrt je tam,

hotova vždy k truchlohrám,

uvnitř, kolem, je jak hráz,

smrt je všude – smrt je v nás.



NOCI


Sotva jsem vstal a svítat zřel,

můj vzdech tě zval.

Když paprsek rosu s lístků schvěl

a květ i strom žárem umdléval,

když den, ač zemdlen, váhal jít,

nemilý host, jenž ruší klid,

mj vzdech tě zval.



PÍSEŇ


Miluji kouzlo krás

v přírodě, kterou lidských běd

stín nikdy zkalit nedoved.


Miluji tichou samotu,

společnost takovou,

jež dá klid, moudrost, dobrotu.



NESTÁLOST


Květ, jenž tak smavý byl,

rozvil se – zvad.

Je přelud krátkých chvil

vše, co máš rád.

Co rozkoš světa jest?

Tmám vzdorující blesk,

jen krátký lesk.


Jak křehké, vzácné jsou

přátelství, ctnost!

Jak láska za slast svou

chce zoufalost!

Však byť čas všechno vzal

i co jsi svým kdy zval,

ty živ jsi dál.



HUDBA


Po božské hudbě dychtím – srdce mé

je zprahlé jako květ, jenž uvadá.

Nalij mi tónů víno kouzelné,

ať stříbrem zvoní zvuků kaskáda!

Jak na deště dar vždy čeká suchopár,

tak bez nich zmírám, hynu – mdlý a stár.


Kéž prolne mne zcela ten lahodný zvuk –

z jeho pramene prahnu pít.

Kéž z hrudi bych střás hada obav i muk –

chce srdce mé zardousit!

Ten tón, zvuk a zpěv všemi dráhami cév

mi prolíná srdce, mozek a krev.



VERŠE PSANÉ V LERICEJSKÉM ZÁLIVU


Jak šťastni, kdo pro rozkoš svou

bez lítostného citu mrou,

jejž zanechá vždy slastí vír,

a život ztratí jen, ne mír!

____________

„Mým zvykem je vysvléct se, sedět na skále a číst si Hérodota.“



VYSVĚTLIVKY:

1 William Wordsworth (1770–1850), význačný anglický romantický básník, jeden z představitelů tzv. „jezerní školy“.

2 William Shelley, syn z druhého manželství.

3 Pan, bůh stád a pastýřů, je vynálezcem píšťaly (Panovy flétny), skládající se ze sedmi třtin různé délky, jíž dal název syrinx podle stejnojmenné nymfy, kterou miloval a kterou bohové proměnili na její prosby v rákos, aby unikla jeho pronásledování. Více viz: Starověké báje a pověsti, Království hor a lesů a Hloupý král Midás.

4 Mainalos, hora v Arkádii na Peloponésu, pověstná svými krásami.