Embedded Files
Percy Bysshe Shelley
LYRIKA
(výpisky)
_____
VÁLKA
Moc, lakota a ctižádost teď mění
v suť, smrt a zkázu svět náš zkrvavený.
To jistě smetl mstitel rozzuřený
ten bědný zástup z přeplněné scény.
Co je to tedy král? – Zřím dav se chvít,
jej krutovládci slyším lichotit;
ten milostivě na chvíli mu kyne,
však úsměv vládců, sotva zrozen, hyne.
ĎÁBLOVA PROCHÁZKA
Balada
Svůj rudý nos Satan do škvír úzkých cpal –
řekl bys: jehňátka nevinná,
hřích u nich, kdepak by ten se tu bral!
Snad jen zkoušejí šat či chystají bál –
však čert, ten je lépe zná.
Kněz na modlitbách, k němuž ďábel přišel
a blíž si přised důvěrný co host,
prohlásil, že být zde Pokušitel,
nestrpěl by jeho přítomnost.
Cha! ďas málem vzkřik, toť vyčichlý trik,
vždyť v kočáře, můj milý, by tě nevozili,
kdybys čertu nelíbil se dost.
K tupému králi pak Satan vzlét,
též peklem mu sálal dům.
Tam zástupy křídlatých rarachů zhléd,
zhléd hemžit se pestrý ten raraší svět
poblíž, kde král měl trůn.
Ha! řek si Satan, tu pastvy je dost,
tu pěkně se bude stádečku dařit!
Lidská krev je jim pro radost,
krmí je stony a vzdech těch, co mrou,
a sytě se cpou, než ulehnou.
Ten objem lýtek! V hlavě nic
a v srdci pusto. Aby zbod
za dvacet floutků, ba i víc,
než praskne mu šev u kalhot!
Čert (přirozeností též zvaný)
o mocné takto vzorně dbá.
Ze všeho jejich počínání
on, původce, se vyklubá.
Právníka Satan zmiji skolit zřel,
když na stůl se plazila k němu.
Nápadně si tím ránu připomněl,
již zasadil Kain bratru svému.
Břichatý biskup ke zdaru
kvete – i štíhlý advokát;
v paruce každé, v taláru
ďas hledá úkryt zvláště rád.
PROMĚNNOST
Vše jedno! – Neboť žal i radost plyne
dál řekou času, vždycky širou dost,
a lidské zítřky budou stále jiné!
Nic věčně netrvá – jen proměnnost.
WORDSWORTHOVI1
Básníku přírody, tys zaplakal,
že v nenávratnu mizí kouzlo chvil:
dětský věk, mládí, první lásky dál
prchly jak sladké sny – stesk po nich zbyl.
Jak útočiště na skále jsi čněl
nad davem, jenž se slepě rval a přel:
v cti chudoby tvůj hlas nám písně tkal,
jež volnosti a pravdě zasvětil.
HYMNUS NA DUŠEVNÍ KRÁSU
Ó duchu KRÁSY, kterým prozářen
je každý lidský tvar – jenž myšlenkám
připínáš křídla – kam jsi prchl, kam?
Proč mizíš, aby v pustém prázdnu jen
zněl šerým údolím žití náš pláč, náš sten?
Člověk by věčný, všemohoucí byl,
kdybys mu se svým průvodem jak král,
neznám a tajemný, vždy v srdci přebýval.
Tvůj stín mne náhle obetkal.
Vzkřik jsem a ruce v nadšení jsem spjal!
LORDU KANCLÉŘI
Falší slov lpící na rtech nevinných
jak do okvětí ukápnutý jed,
předsudky, které od kolébky v nich
až k hrobu budou do lží halit svět.
WILLIAMU SHELLEYOVI2
Pověrou plodící zločin a zmar
je zotročili v květu jar
a budou nás oba proklínat,
že též se raby nechcem stát.
Věř, padnou jednou tyranové v zbroji,
pomine klam, jejž kněží šířili!
Na kraji řeky rozběsněné stojí,
té, jejíž vlny smrtí ztřísnili.
Již kyne dálka azurová,
Řecko, matka svobodného slova.
A Hellady řeč na tvých rtech
probudím, aby nevinný
tvůj věk znal její hrdiny
a její dávnou moudrost vsál.
Budu ji v tobě živit dál,
bys právem vlastencem se zval!
PŘÍTELI PROPUŠTĚNÉMU Z VĚZENÍ
Ať tyran dál
řetězy řinčí, sije žal,
ať vztekem vře, že vstal jsi jaře
jak z dřímot síla – ze žaláře,
v němž marně doufal zkrušit člověka,
jenž má jen jeden cíl – střást pouta odvěká.
VERŠE KRITIKOVI
Kdo zlý je, kdo je licoměrný,
k tomu měj nenávist!
Splatí ti stejně nízkou berní
za výsměch tvůj, buď jist!
Kdo moci, zlatu otročí,
jen k němu přilni zvlášť!
Spíš jej tvá láska ochočí,
než vzruší mě tvá zášť.
Cit, jímž jsem plál a budu plát,
ten nelze rozdělit.
Nenávidím tvůj klam, tvůj chlad –
jak zášť nemám k tobě mít?
NA UVADLOU FIALKU
Vyprchal květu vonný dech!
Svým pláčem jej už nevzkřísím,
již neucítím jeho van!
V osudu jeho tklivém zřím
svůj vlastní úděl psán.
MAŠKARNÍ PRŮVOD ANARCHIE
Můj otec Čas již vysílen
je vírou v lepší příští den.
Nad všemi dětmi, co jich měl,
už černý hrob se uzavřel!
Vstaňte z dřímot jako lvové,
nezdolní vy zástupové –
setřeste pouta, jež vás dusila,
jak rosu, když vás v spánku zrosila,
jen hrstka je jich – a vás přesila!
Volnost! Co je volnost? Vy
dobře znáte otroctví –
vždyť pouhý toho jména zvuk
je ozvěnou všech vašich muk.
Toť práce a mzda taková,
že sotva život uchová
vám v těle, kde jak v kobce jat
jste každý pánem do tenat,
aby vás měnil jeho chtíč
v tkalcovský stav, pluh, meč i rýč,
v raba, jenž chléb mu musí dát,
dřít se zaň a proň umírat.
Toť snít o tučných soustech psů
na hodokvasech bohatců,
když cpou se žrádlem přemnohým
před skelným zrakem pánovým.
Strpět, by přízrak zlata dál
stokrát víc z lidské dřiny sál,
než tomu mohlo kdy snad být
za starověkých tyranid.
Papír – ten peněžnický klam
odkazu, který patří vám,
vám, kdo jste každý dědicem
všech statků, které skýtá zem.
Toť vždy jen rabskou duši mít,
bez práva osud naplnit
po vůli své a v každý čas
být zvůlí jiných na pospas.
Toť vaše robství, ubozí! –
Divoši, šelmy v brlozích
by nesnášeli to, co vy –
neznají vaše okovy.
Svobodo! Kdyby moh tak lid
z živoucích hrobů vyslovit,
co jsi – tu jako přízrak v snu
by prchl zástup tyranů.
Nejsi, jak lidé klamaví
říkají, stín jen prchavý,
pověra, prázdná ozvěna
z jeskyně Slávy šířená.
Jsi pro bohatce zábrana,
když oběť je jím deptána,
ty způsobíš vždy po právu,
že šlápne hadu na hlavu.
Jsi Moudrost – kdo má volnost rád,
ten nebude se domnívat,
že zatracen je na věčnost,
kdo žije kněžské šalby prost.
Jsi Mír – neničíš blahobyt,
na jatka nezaháníš lid,
jak hnán byl od tyranů všech,
když z Francie tvůj plamen šleh.
A britská dřina, krev a pot,
jež proudí jako příval vod?
Byť mohly ztlumit snad tvůj jas,
Svobodo, zdroj tvůj nevyhas!
Básnictví, věda, myšlení
jsou světla tvá; z nich pramení
jas v chaloupkách i v srdcích těch,
kdo šťastně žijí v jejich zdech.
Vy, kterým žal se v srdce vkrad,
když viděli jste, kolikrát
za krev a zlato kupčili
vám s vlastí, již jste ztratili –
svolejte jeden velký sněm
a slavnou výzvu dejte v něm,
že všichni jste, jak v onom dni
vás Tvůrce stvořil – svobodni!
Ať vaše prostá slova zní
břitce jak ocel bitevní,
ať každé z nich vás jako štít
svým stínem může ochránit.
Hrdě z vás každý hlavu nes,
stůjte jak hustý, němý les
s pohledem pevným, který je
též zbraní války vítězné.
Kdo by chtěl první poskvrnit
té velebnosti čistý štít,
krev, plod té choutky zločinné,
ne na vás, na něm spočine!
Tu mnohý chrabrý válečník,
jenž smrti hledět v tvář si zvyk,
zahanben činy vlastních řad
k svobodným sám se přidá rád.
A jeden ortel hřímavý
odsoudí Útlak krvavý
a všechna srdce jeden hlas
burcovat bude zas a zas: –
„Vstaňte z dřímot jako lvové,
nezdolní vy zástupové –
setřeste pouta, jež vás dusila,
jak rosu, když vás v spánku zrosila,
jen hrstka je jich – a vás přesila!“
MUŽŮM ANGLIE
Brite, rci, nač orat, sít
pro pána, jenž nedá žít?
Proč vždy šatit, živit máš
od kolébky po rubáš
trubce, kteří pro svůj hlad
budou pot, ba krev ti sát?
Britské včelky, nač zbraň kout,
nač plést provaz vlastních pout –
aby z vaší dřiny tyl
trubec, jenž sám líný byl?
Máte domov, blahobyt?
Teplo lásky, volnost, klid?
Zač platíte tak draze? Zač
dáváte svůj strach, svůj pláč?
Vy sijete, a jiný žne,
vy tvoříte, on bohatne,
tkáte, a jeho zdobí šat,
kujete meč, on aby vlád.
Sijte – však pán ať nesklízí!
Zisk ať vám šejdíř nezcizí!
Šat tkejte – ne však pro pány!
Meč kujte – vás ať ochrání!
Řetězy řinčíte? To vy
skuli jste si své okovy!
ANGLIE ROKU 1819
Král bez úcty, stár, slep a šílený,
rod jeho tupý, všemi pohrdán –
kal napájený v kalném zřídle tmy,
bezcitný vládce, omezený pán,
pijavka vlasti, lačně přisát k ní –
křesťanství, v němž zhas dávno božský cit,
senát, jenž mrtev měl už dlouho tlít –
toť hroby, z nichž snad skvělý Přízrak zas
vzplá, aby prozářil náš bouřný čas!
ÓDA NA OBHÁJCE SVOBODY
Vpřed, vpřed, vpřed!
Vzhůru, vzhůru, vzhůru!
V odvěkém sváru vždy tyran a otrok stál –
Střeste pout svých chmuru!
Korouhve výš ať vlají,
když Svoboda vyjíždí bojovat,
ať nesrotí se ve válečný roj,
a jen k obraně její ať podstoupí boj!
Dobyvatel vždy krušil jen nepřátel pych.
Vy slavněji zvítězte: nad sebou v srdcích svých!
Věnčete čela svá
fialkou, jehličím, břečťanem!
Zeleň – toť síla,
modř – naděje věčně živá.
ÓDA NA ZÁPADNÍ VÍTR
Nezkrotný Duchu, který všude dlíš,
ochránce, ničiteli, slyš mne, slyš!
Ach, výš jak vlnu, oblak, list mě vznes!
Nechť jsem tvou lyrou jak les šumící,
ač touhy mé jak jeho listy mrou!
Duchem mým se staň,
nezlomný Duchu! Bouřlivče, buď mnou!
Myšlenky mé věj v širou světa pláň
co zvadlé listí k zrodu nových jar!
A veršem mým jak zaklinadlem hnán
rozptyl jak jiskry, které vznítil žár,
má slova mezi lidstvo dál a výš!
Polnicí rtů mých zvěstuj příští tvar
zemi, jež sní! Když padá zimy tíž,
což není, větře, jaro blízko již?
NAPOMENUTÍ
Ať není mocí, zlatem zpit
pěvců volný, božský duch!
Zářivé děti slunných hvězd,
duchové dálných, lunných drah,
nebažte po poctách!
SKŘIVÁNKOVI
Zdráv buď, duchu jasu!
Nikdy nebyls pták!
Vyzpíváváš krásu
světa do oblak
v proudech melodií tak prostých, volných tak.
Výš, výš od nivy
prcháš do azuru
jak mrak ohnivý.
Míjíš zemskou chmuru
a vzlétáš zpívaje a zpíváš v letu vzhůru.
V zlátnoucím když blesku
slunce níž a níž
klesá v mračen lesku,
v let se vypravíš.
Jak radost nehmotná se vznášíš výš a výš.
Mdlý purpur večerní
za tvého letu bledne.
Jak hvězdu v světlém dni
oko tě nepostřehne,
však zpěv tvůj jásavě se nad oblaka zvedne
jak paprsek jasné
hvězdy, jejíž svit
v bílé zoři hasne,
až je zraku skryt,
ač cítíme dál plát ten tajuplný třpyt.
Zemí a vzduchem zní
tvůj trylek jásavý,
jak když v čas půlnoční,
vypluvši z mrákavy,
luna svůj lije svit a vše jím zaplaví.
Co jsi, kdo z nás to ví?
S čím tě jen srovnat, s čím?
Jako básník pěje
– v duši snivý jas –
verš, jímž rozechvěje
k soucítění nás,
že nadějí i bázní chví se v hrdle hlas –
Jak muška svítivá
v rosné dolině
při letu rozsívá
sta barev v noční tmě
do trav a do květin, kde skryta očím je –
Jak květ růže v spánku
v loubí lístků skryt,
dechem vlahých vánků
náhle porozvit
vůněmi mámí hmyz, až opojně je zpit –
Jarních pršek šelest
v stéblech třpytivých,
pestrých květin svěžest,
kterou déšť jim vdých,
radost a světa jas nám vstříc zní z písní tvých.
Ať pták jsi, ať jsi duch,
své sladké sny nám zjev.
Písně svatební mi
i zpěv vítězný
ve srovnání s tvými
chlubivě jen zní,
jak krása marnivá, však něco schází v ní.
Kde jsou tvých písní zdroje,
pestrost nezměrná?
V čem kouzlo zakleto je?
Mrak, moře, zem je zná?
Radost tvoje plá vždy
jasným plamenem
v čirém srdci navždy
stínů zbaveném.
Ať už bdíš či spíš,
o smrti ty snad
hlubší pravdu víš,
než nám se může zdát,
vždyť jak by moh tvůj zpěv tak čistě vyvěrat?
Zpěv tvůj pěvci křídla
víc by rozpjal v let
než snad vědy zřídla,
zářný hudby svět,
milenče závratí, jenž z brázd jsi k slunci vzlét!
Kdybych polovinu
radosti tvé měl,
ze rtů mých by splynul
zpěv, jímž oněměl
by svět a ztichlý stál – jak já, když ty jsi pěl.
HYMNUS APOLLÓNŮV
Paprsků šípy usmrcuji klam,
jenž noc má rád a prchá přede dnem.
Kdo zlý či sklon má ke zlým představám,
z cesty mi jde, v mém jasu nadzemském.
HYMNUS PANŮV3
Údolím Mainalu4 sám
jsem nymfu stíhal, stisk však rákos jen.
Bůh nebůh, všem nám týž je souzen klam!
Hruď pukne ti, a jsi pak zkrvácen.
SMRT
Smrt je zde a smrt je tam,
hotova vždy k truchlohrám,
uvnitř, kolem, je jak hráz,
smrt je všude – smrt je v nás.
NOCI
Sotva jsem vstal a svítat zřel,
můj vzdech tě zval.
Když paprsek rosu s lístků schvěl
a květ i strom žárem umdléval,
když den, ač zemdlen, váhal jít,
nemilý host, jenž ruší klid,
můj vzdech tě zval.
PÍSEŇ
Miluji kouzlo krás
v přírodě, kterou lidských běd
stín nikdy zkalit nedoved.
Miluji tichou samotu,
společnost takovou,
jež dá klid, moudrost, dobrotu.
NESTÁLOST
Květ, jenž tak smavý byl,
rozvil se – zvad.
Je přelud krátkých chvil
vše, co máš rád.
Co rozkoš světa jest?
Tmám vzdorující blesk,
jen krátký lesk.
Jak křehké, vzácné jsou
přátelství, ctnost!
Jak láska za slast svou
chce zoufalost!
Však byť čas všechno vzal
i co jsi svým kdy zval,
ty živ jsi dál.
HUDBA
Po božské hudbě dychtím – srdce mé
je zprahlé jako květ, jenž uvadá.
Nalij mi tónů víno kouzelné,
ať stříbrem zvoní zvuků kaskáda!
Jak na deště dar vždy čeká suchopár,
tak bez nich zmírám, hynu – mdlý a stár.
Kéž prolne mne zcela ten lahodný zvuk –
z jeho pramene prahnu pít.
Kéž z hrudi bych střás hada obav i muk –
chce srdce mé zardousit!
Ten tón, zvuk a zpěv všemi dráhami cév
mi prolíná srdce, mozek a krev.
VERŠE PSANÉ V LERICEJSKÉM ZÁLIVU
Jak šťastni, kdo pro rozkoš svou
bez lítostného citu mrou,
jejž zanechá vždy slastí vír,
a život ztratí jen, ne mír!
____________
„Mým zvykem je vysvléct se, sedět na skále a číst si Hérodota.“
VYSVĚTLIVKY:
1 William Wordsworth (1770–1850), význačný anglický romantický básník, jeden z představitelů tzv. „jezerní školy“.
2 William Shelley, syn z druhého manželství.
3 Pan, bůh stád a pastýřů, je vynálezcem píšťaly (Panovy flétny), skládající se ze sedmi třtin různé délky, jíž dal název syrinx podle stejnojmenné nymfy, kterou miloval a kterou bohové proměnili na její prosby v rákos, aby unikla jeho pronásledování. Více viz: Starověké báje a pověsti, Království hor a lesů a Hloupý král Midás.
4 Mainalos, hora v Arkádii na Peloponésu, pověstná svými krásami.
Page updated
Google Sites
Report abuse