Tolstoj: Sonáta Kreutzerova

Lev N. Tolstoj:

SONÁTA KREUTZEROVA

(výpisky)

ÚVODEM.

Na Rusi stejně jako v Rakousku-Uhersku stihl Sonátu Kreutzerovu konfiskační zákaz. Také první český překlad knihy (vydaný ve Vzdělávací bibliotéce r. 1890, z pera Ant. Hajna) byl skonfiskován v celém rozsahu.

Tolstoj v Kreutzerově sonátě zapřel všechno krásné a kladné, co dříve napsal o lásce. Ústy svého nešťastného, hluboce trpícího hrdiny Pozdnyševa popírá všecko, pronáší anathema na samotnu lásku a prohlašuje, že není lásky vůbec – neexistuje, jest jenom smyslnost, cit pohlavní.

V PRAZE, v červenci 1909.

Vinc. Červinka.

*

„Pouze v hloupých románech se píše, že ti dva se milovali po celý život. A pouze děti tomu mohou věřiti. Milovat po celý život jediného muže, či jedinou ženu, – toť asi totéž, jako byste řekli, že jedna svíčka vydrží hořeti po celý život.“

„Ale vy mluvíte stále o smyslné lásce. Cožpak nepřiznáváte vůbec lásky, založené na shodě ideálů, na hodnotách duševních?“

„Pročpak bych nepřiznával, ale v takovém případě není potřebí, aby spolu dva lidé spali (promiňte mi hrubý výraz). Ale ta shoda ideálů se nevyskytuje mezi stařečky, nýbrž vždycky jen mezi hezkými a mladými lidmi,“ řekl a zasmál se nepříjemně.

Ale vždyť manželství – toť klam a násilí.

Když však, jak to bývá až nejčastěji, muž a žena vzali na sebe povinnost žíti spolu po celý život a nevědí sami proč a zač a už na druhý měsíc by si přáli rozejíti se zase a přece spolu dále žijí, pak z toho povstává ono strašné peklo, v němž se lidé zpíjejí, střílejí, zabíjejí a otravují, otravují sebe i jeden druhého...

Láska, manželství, rodina! Všecko je lež, lež, lež!...

Žijeme až po uši v takovém bahně lží, že netřísknou-li nás po hlavě, nevzpamatujeme se z toho.

Znají to dobře na jakou udičku loviti muže. Ženy to vědí velmi dobře, – že ta nejvznešenější, jak my říkáme poetická láska nezávisí od mravních hodnot, nýbrž od fysické blízkosti.

Zeptejte se zkušené koketky, která si uložila úkolem lapiti muže, co chce raději riskovati: zdali chce být v přítomnosti toho, koho vábí, usvědčena ze lži, ukrutnosti a třeba ze zkaženosti, či chce-li se před ním ukázati ve špatně ušitém a nehezkém šatě? Každá dá vždycky přednost prvému. Ví dobře, že našinec stále jen lže o vznešených citech – ale potřebuje pouze tělo, a proto odpustí všechny špatnosti, ale ohyzdný, nevkusný šat, nehezkou barvu neodpustí. Koketka to ví vědomě, každá nevinná dívka to zná neuvědoměle, asi jako každý živočich.

Odtud ty darebné pásy, ozdoby na zádech, ta holá ramena, ruce a skoro i ňadra. Ženy, zvláště ty, které prošly mužskou školou, vědí náramně dobře, že hovory o vznešených předmětech nejsou nic víc než hovory, ale muž že chce tělo a všechno to, co je vystavuje v nejlákavějším světle, a dle toho i jednají. Ostatně poohlédněme se jen po životě našich vyšších a třeba i nižších tříd, jak vypadá v celé své nestydatosti – je to jediný veliký veřejný dům — —

Pravíte, že ženy v naší společnosti žijí pro jiné zájmy než ženštiny ve veřejných domech, ale já vám povídám, že ne, a dokážu vám to. Jestliže lidé se liší v nazírání na cíl životní, na životní jeho podstatu, pak musí toto rozlišování býti patrno i na vnějšku, a vnějšek bude rozdílný; ale podívejte se jenom na ty nešťastné, opovrhované a na nejvznešenější dámy: vidíte touž nádheru, tytéž drahé toiletty, tytéž voňavky, stejné obnažování nohou, ramen, ňader, stejné stahování zadku, stejnou vášeň k drahokamům, k drahým ozdobám, tytéž zábavy, tance, hudbu, zpěv. Jedny lákají k sobě všemi prostředky stejně jako druhé. Žádného rozdílu tu není! Máme-li přísně rozlišovati, třeba říci, že prostitutkami na krátkou lhůtu se obyčejně – opovrhuje, ale ony na dlouhé lhůty – jsou ve vážnosti.

Byl jsem vychován v takových poměrech, z nichž vyrůstají jako okurky v pařeništi zamilovaní mladí lidé. Mužové naší společnosti se pěstují a krmí jako hřebci. Je třeba jen přidržeti pojišťovací záklopku.

Všimněte si ještě, jak svět lže. Totiž jakým způsobem se naše manželstva uzavírají.

Děvčata sedí jako na bazaru a mužové přicházejí a vybírají si. A děvčata čekají a myslí si, ale nahlas říci se neopovažují: „Báťuško, mne! Mne, ji ne, podívej se, jaká já mám ramena a to ostatní!“ Ale my, mužové, jak tak obcházíme, okukujeme. A při tom hovoříme o právech žen, o svobodě, která jim vyrůstá z učebných kursů.

Jestli rovnost, tedy rovnost. Shledalo-li se, že dohazování jest ponižující, jest toto tisíckrát horší. Tam jsou práva a vyhlídky stejny, ale tady je žena – otrokyní na bazaru a poněvadž nemůže přiznati, že jest otrokyní, poněvadž nemůže také sama se nabízeti, tedy začíná tu ještě druhá a ještě ohavnější lež, které se někdy říká „uvádění do světa“, jindy se to zove „zábavou společenskou“ a ve skutečnosti to není pranic jiného, než lovení ženichů.

Řekněte některé matince anebo dcerušce samotné pravdu, že se totiž zaměstnává pouze tím, jak by ulovila ženicha – bože, jaká to urážka! A přece jenom všecky dělají pouze to a nemají nic jiného na práci. A co je při tom strašlivé – viděti, jak se tím obírají často zcela mladinké, ubohé, nevinné děvušky. A zase kdyby se tak činilo aspoň otevřeně, ale to je všecko klam. „Ach, to vznikání obrazů! To je zajímavé! Ach, Lili se nesmírně zajímá o malířství! A vy přijdete na výstavu? Jaké je to poučné... A na trojkách budete jezdit?... A což do divadla?... Anebo na symfonii?... Ach, to je pozoruhodné!... Moje Líza je zblázněná do hudby... A proč Vy nesdílíte tohoto přesvědčení?“

Ale myšlenka je při tom stále tatáž: „Vezmi si mě, vezmi, moji Lízu si vezmi! Mne! Nu, aspoň to zkus!...“

Znáte snad tu vládu žen, jíž strádá svět... To všecko z toho pochází.

Z jedné strany je svrchovaně pravdivé tvrzení, že žena je dovedena na nejnižší stupeň ponížení, z druhé strany však, že – přece jenom vládne. Je to s ní zrovna tak jako se Židy. Jako oni svojí peněžní mocí splácejí nám svoje uhnětení, tak i ženy. „Tak vy tedy chcete, abychom byli kupci? Dobrá, my kupci vás opanujeme,“ povídají Židé. „A vy chcete, abychom byly pouze předmětem smyslnosti? Dobrá, my jako předmět smyslnosti si vás podmaníme,“ říkají zase ženy.

Žena působí na mužovu smyslnost a prostřednictvím této smyslnosti si ho pokořuje tak, že pouze formálně volí on, ale ve skutečnosti volí ona sama. A zmocnivši se jednou tohoto prostředku, už ho zneužívá a osvojuje si strašlivou moc nad lidmi.

Kde je ta moc? Všude, ve všem. Projděte obchody v každém velkém městě. A podívejte se, je-li v devíti desetinách těch krámů něco pro mužskou potřebu? Veškerá rozkoš života se upotřebuje a udržuje ženami. Sečtěte si všechny továrny. Ohromná jejich část pracuje na neužitečných okrasách pro ženy. Miliony lidí, celá pokolení otroků hynou v této nucené práci továrenské pouze pro ženské choutky. Ženy jako carevny drží v zajetí otroctví a těžké práce devět desetin pokolení lidského.

Působí na naši smyslnost, loví nás do sítí svých. Ženy učinily ze sebe takovou zbraň působící na smyslnost, že mladý člověk, ba ani starý – nemůže se klidně se ženou stýkati. Podívejte se na sváteční zábavy mezi lidem, na naše večery a plesy: žena dobře ví, jak působí na muže; z jejího vítězného úsměvu to poznáte. A tak mladý muž, jakmile se přiblížil k ženě, podlehl jí jako působením durmanu a zpitoměl.

Nu, tak tedy lapili také mne! Byl jsem, čemu se říká – zamilovaný.

Byl jsem úžasné prase, a domýšlel jsem se o sobě, že jsem – anděl!

Jaké to bylo hanebné! Vždyť láskou duševní, nikoli smyslnou, vyrozumívá se duševní styk, tedy slovy, hovorem, besedami společnými. Ale nic takového nebylo mezi námi. Jakmile jsme zůstávali sami, bývalo nám velmi těžko hovořit. Ach, jaká to bývala Sisyfova práce! Sotvaže si vymyslíš, co říci, řekneš to a zas se mlčí, zas je třeba něco vymýšlet. Nebylo o čem mluviti. Všechno, co bylo možno říci o životě, který nás očekává, o zařízení, plánech – bylo řečeno, ale co dál? Vždyť kdybychom byli zvířata, věděli bychom, že se nepřísluší mluviti, ale tady, naopak, se mluviti musí, a není o čem, protože předmět hovoru nezajímá.

Kdyby jen věděli mladí lidé, blouznící o manželství, jaké je to rozčarování! Naprosté rozčarování! Ale – bůhví proč – všichni považují za nutno, neprozrazovati toho.

Chodil jsem jednou o velikonocích po všech komediích a zašel jsem podívat se podle vyvěšených plakátů také na bradatou ženskou a na vodního psa. Ukázalo se, že to nebylo nic jiného než mužský, dekoltovaný, v ženských šatech a pes nastrčený do mroží kůže a plovoucí ve vaně naplněné vodou. Všechno bylo velmi málo zajímavé, ale když jsem vycházel z boudy, tu vyvolávač mě doprovázel velmi uctivě a obraceje se před východem k obecenstvu a ukazuje na mne, vyvolával: „Tu se zeptejte toho pána, stojí-li to za podívání. Vstupte, vstupte, po franku za osobu!“

Bylo mi jaksi hanba říci, že to nestojí za podívání a onen vyvolávač s tím patrně počítal. Podobně tomu bývá i s těmi, kdož okusili vší hnusnosti manželství, ale nesnaží se vyvésti z bludu ostatní. Není pražádných slastí v manželství, ba naopak. Je v něm nevolno, stydno, smutno, hanebně, a hlavně nudno, do nemožnosti nudno. Je to něco podobného tomu, co zakouší jinoch, když se učí kouřit, když jej to nutká k vrhnutí a tekou mu sliny, ale on je polyká, tváře se, jako by to bylo velmi příjemné.

„Ale jakpak by,“ řekl jsem s údivem – „jak by se udržovalo lidské pokolení?“

„A nač by se mělo udržovat?“ namítl mi neočekávaně.

„Jak to, nač? Jinak by nás přec nebylo!“

„A načpak nás má být?“

„Jak to, nač?... Abychom přece žili.“

„K čemu žíti? Vždyť Schopenhauerové, Hartmannové1, ba i všichni buddhisté ujišťují, že blaho spočívá v tom, aby člověk nežil. A oni jsou zajedno právě v tom, že lidské blaho jest totožné se sebezničením.“

„Podivná theorie,“ řekl jsem.

„Co je tu podivného? Podle všech učení církevních přijde konec světa, podle všech učení vědeckých je totéž nevyhnutelno. Co je tedy podivného v tom, že z učení mravního vyplývá totéž?“

Všimněte si toho, jaké jsou to u nás převrácené pojmy, když nejšťastnější stav člověka, totiž svoboda, život mimo manželství, považuje se za cosi ubohého, směšného. Vyšší ideál, nejlepší stav ženy – být čistou, vestálkou2, pannou – znamená postrach a posměch v naší společnosti. Jaká spousta mladých dívek přináší svoji čistotu v oběť tomuto molochu3 veřejného mínění, vdávajíce se za ničemy, jenom aby nezůstaly pannami, to jest vyššími tvory! Ze strachu před tím, že zůstanou ve vyšším stavu, se uvádějí v záhubu.

Zamilovanost zmizela ukojením smyslnosti a zbyli jsme jeden proti druhému ve svém skutečném poměru vzájemném – to jest dva naprosto si cizí egoisté, přející si dostati co možná nejvíc požitku jeden prostřednictvím druhého.

Nevěděl jsem tenkrát ještě, že tomu je ve všech manželstvích právě tak. Ale že všichni, právě jako já, se domnívají, že jejich neštěstí jest výjimkou, skrývají to svoje výjimečné, zahanbující neštěstí nejen před ostatními, nýbrž i před sebou samými, právě jako ošklivou nemoc a ani sobě samým se k němu nepřiznávají. Tak to bylo i se mnou. V hloubi duše jsem hned v prvních týdnech pocítil, že jsem se napálil.

Fuj, hanebnost! Jak jsem jen mohl neviděti tenkrát vší mrzkosti toho...

My všichni, všichni, mužové i ženy, všichni jsme vychováni v jakémsi zbožném uctívání toho citu, který nazýváme všeobecně láskou. Už od dětství jsem se chystal, jak se zamiluju a zamilovával jsem se po celou mladost svou a měl jsem z toho radost, že jsem zamilován. Bylo mi vnuknuto, že to je nejšlechetnější a nejvznešenější zaměstnání na světě – být zamilován.

Ale v tom je právě klam. V theorii předpokládá se láska ideální, vznešená, kdežto v praxi jest láska cosi mrzkého, svinského, o čem i mluvit i vzpomínat je hanba a stydno. A jestliže hanba a stydno, tož třeba to tak i pojímat. Ale tu lidé naopak se tváří, jako by mrzké a hanebné bylo – krásné a vznešené.

Otroctví nezakládá se na ničem jiném, než že jedni lidé užívají práce mnohých. A proto, aby otroctví nebylo, je třeba, aby lidé nechtěli využitkovávati práce druhých, aby to považovali za hřích či za hanbu. Zatím však vezmou, odstraní vnější formu otroctví, zařídí všecko tak, že nelze už otroků kupovati a domnívají se i ujišťují, že otroctví neexistuje a nevidí i nechtějí vidět, že ono trvá dále, poněvadž lidé ve skutečnosti i nadále rádi užívají práce jiných lidí, majíce to za věc dobrou i spravedlivou.

Jakmile pak to mají za věc dobrou, najdou se vždycky takoví lidé, kteří jsou silnější či chytřejší ostatních a dovedou to tak zařídit.

Zvířata páří se jenom tenkrát, kdy mohou zploditi potomstvo, ale hanebný vládce přírody – stále, jen když je to příjemné. A málo toho, povznáší ještě toto opičí zaměstnání na perlu stvoření, na lásku.

Každá, ať jakákoli ženská výchova má na zřeteli pouze lapání mužů. Jedny je chytají na hudbu a kadeře, druhé – na svoji učenost a občanskou zdatnost. Cíl je přitom jediný, a nemůže býti než jediný, protože druhého – není; cílem jest: okouzliti muže a ovládnouti jej.

Můžete si například představiti ženské kursy a ženskou učenost bez mužů, totiž že ony budou učené, ale muži o tom nebudou nic vědět? Já nemohu. Žádná výchova, žádné vzdělání toho nemůže změniti do té doby, dokud bude sňatek nejvyšším ideálem ženy, a nikoli panenství.

Kromě všeobecné příčiny vzájemné nenávisti mezi manželi, která spočívá ve spoluúčasti na poskvrňování lidské bytosti, a ještě jiných příčin, pramenem neustálé vzájemné trýzně manželské jest také vzájemná žárlivost. Ale vzájemnou dohodou jest ustanoveno tajiti to přede všemi, a tak se to tají.

Ach – co to je za strašlivý cit – žárlivost!

Ukazuje se, že by ženám bylo lépe, kdyby jejich děti byly gutaperčové4, takové, aby nemohly ani stonat ani umírat, takové, aby se daly vždycky spravit. Jaký to zmatek v hlavách i v srdcích těch nešťastnic!

Slepici, krávě scípne kuřátko, zdechne tele, ony si pokdákají, pobučí, a žijí dále. Ale u nás se dítě rozstůně. Co to je? Jak je léčit? Kde léčit? Kterého doktora pozvat? Kam s dítětem zajeti? Nu, a když zemře, kde jsou nožky? Kde ručky? K čemu to všechno bylo? Nač ta muka? Kráva se po tom neptá, a proto jsou nám naše děti mukou.

Jenom si všimněte: slepice, husa, vlčice vždycky zůstanou ženě nedosažitelnými vzory zvířecí lásky. Což, je to snad proto, že žena stojí níže než zvíře?

Existence dětí nejenom nezlepšovala našich vzájemných styků, nepojila nás, nýbrž naopak rozpojovala. Děti byly pouze novým podnětem k různicím. Od těch časů, co byly děti, a čím víc dorůstaly, tím častěji právě tyto děti stávaly se nástrojem našeho zápasu, prali jsme se spolu bezmála dětmi. Každý jsme měl svoje zamilované dítě, jako zbraň sporů. Stávaly se našimi spojenci, které jsme získávali každý na svou stranu. Trpěly tím strašně, chudáčkové, ale nám ve stálých našich sporech ani nenapadlo, abychom o tom přemýšleli.

Cítil jsem hlavně, že já, muž, který měl vládnouti podle mých pojmů, dostal jsem se, jak se říká, pod pantofel, a nijak se z pod něho nemohu vymanit. Hlavní, co mě pod tím pantoflem drželo, byly – děti.

Měla děti, a opírajíc se o ně, vládla.

Já pak považoval jsem to za pouhé ženské hračky: plínky, cucáky, cucáčky, jak jsem tomu žertem říkal – za činnost zcela opovrženíhodnou, z níž si člověk může a smí tropiti šašky. „Ženské už vědí, jak to zařídit.“

Ve mně nenávist k ní kypěla strašlivě. Díval jsem se, jak nalévala čaj, jak kývala nohou, jak nesla lžičku k ústům, jak srkala, pila tekutinu, a nenáviděl jsem ji za to jako za nejhorší chování.

Periody hněvu vznikaly dokonale pravidelně a rovnoměrně, odpovídajíce periodám toho, co jsme nazývali láskou. Po periodě lásky následovala – perioda hněvu. Mocná perioda lásky, dlouhá perioda hněvu.

V tom jest spása i trest člověka, že žije-li nesprávně, může být zatemnělý, aby neviděl ubohosti svého postavení.

Byli jsme dva vězňové druh druha nenávidějící, ale svázaní jedním řetězem, otravující si navzájem život a snažící se neviděti toho. Nevěděl jsem tenkrát ještě, že 99% manželstev žijí v podobném pekle, v jakém jsem žil já, a že tomu jinak býti nemůže.

V městě se žije nešťastným lidem lépe. V městě může člověk prožíti sto let a ani mu nenapadne, že už dávno umřel a shnil. Není kdy obírati se samým sebou, všecko je zaměstnáno: povinnosti, společenské styky, hudba...

Hudba je strašlivá věc! Co to je hudba? Co působí? Říkají, že hudba působí dojmem duši povznášejícím – nesmysl, nepravda! Nepůsobí ani povznášejícím dojmem, ani ponižujícím, nýbrž rozdražďujícím. Hudba mě nutí vždycky zapomínati sebe, svého skutečného stavu. Přenáší mě ve stav jakýsi druhý – nikoli svůj.

Pod vlivem hudby se mi zdává, že cítím to, čeho vlastně necítím, že chápu to, čeho jinak nechápu, že mohu to, čeho jinak nejsem schopen. Vysvětluju si to tím, že hudba působí jako zívání, či jako smích: nechce se mi spát, ale zívám, když se dívám na zívající; není čemu smáti se, ale směji se, slyším-li jiné, jak se smějí. Ona, hudba, rázem a bezprostředně mě přenáší v onen duševní stav, v jakém nacházel se ten, jenž ji skládal. Splývám s ním duševně, a společně s ním přenáším se z jednoho stavu v druhý. Ale proč to dělám, nevím.

Nikoli do syfilitické nemocnice bych dovedl mladého muže, abych od něho odvrátil touhu po ženě, nýbrž do svojí duše – aby popatřil na ty ďábly, kteří ji rozdírali!

DOSLOV.

Svobodní lidé, pokud nechtějí žít podle, povinni jsou zdržovat se všech žen – zrovna tak, jako by zachovávali zdrženlivost, kdyby kolem nich nebylo jiných žen, než jejich matky a sestry.5

Jest třeba naprosté změny názoru o smyslné lásce; mužové i ženy musí být svojí rodinou i veřejným míněním vedeni k takové výchově, aby se nedívali na zamilovanost a spojenou s ní smyslnou lásku jako na nějaký poetický a bůhvíjak povznesený stav, jak se dívají nyní, nýbrž jako na stav člověka snižující.

U mužů je to vyhledávání předmětu lásky, za jehož dosažením každá lež a každý podvod považují se za odpustitelný; u žen pak i dívek vábení a zavlékání mužů v manželství, a za takovým účelem ženy neštítí se používat prostředků nejnižších – třeba i napodobení módy prostitutek a vystavování těch částí těla, které nejvíce vyzývají smyslnost.

„Ale,“ říkají, „což pokolení lidské? Jestliže přiznáme, že věčné panictví je lepší než manželství a že cílem lidstva jest – ideál cudnosti, pak vyhyne lidské pokolení. A jestliže důsledek všeho toho uvažování jest ten, že pokolení lidské musí vyhynouti, pak je nesprávné všecko to usuzování!“

Ale to usuzování není moje: já jsem si ho nevymyslil. To, že člověk povinen jest míti ideál cudnosti a že panictví jest lepší než manželství, toť pravda, objevená Kristem už před 19 sty lety. V Evangeliu pověděno jest jasně a bez možnosti jakéhokoli jiného výkladu, že neženatec lépe učiní, neožení-li se vůbec a zachová nadále úplnou cudnost (Ev. Matouše XIX., 10-12.).

Tak řekl Kristus. Nemluvíc už ani o tom, že vymření pokolení lidského není lidem našeho světa pojmem novým, nýbrž lidem zbožným jest článkem víry, lidem vědeckým nevyhnutelným důsledkem vychládání slunce i naší planety.6

V Jasné Poljaně, 6. dubna 1890.

L. Tolstoj.