Goethe: Básně

Johann Wolfgang Goethe

Básně

(výpisky)

VĚNOVÁNÍ

Já v pozdrav slunci pozvednout chtěl témě:

vždyť po mhách dvojnásob se zaskví zas!

Tvé jméno nevyřknu. Ve všedním kruhu

tě leckdo jmenuje a zve tě svou,

všech lidí zraky ve tvou míří duhu,

však bodavé tvé záře nesnesou.

Ach, když jsem bloudil, měl jsem tolik druhů,

a skoro sám teď stojím před tebou:

své štěstí v samotě jen mohu najít,

tvou milou záři musím skrýt a ztajit.

V mé krvi bouří radost, vůle, vznět,

můj život bude úrodný a živný.

Tvých darů zříci bych se nedoved,

však zahrabávat nechci už své hřivny!

Ten šťastný tvor vždy vzlétat bude k výším,

jenž duši tichou a dar tento má:

V něm slunce zář a ranní vůně žije;

zde, z rukou Pravdy, závoj Poesie!

TŘI ÓDY NA MÉHO PŘÍTELE BEHRISCHE

Ty jdeš! Já reptám. –

Jdi! Nech mne reptat!

Poctivý muži,

prchni z této země!

Buď necitelný!

Snadno dojaté srdce

je špatný statek

na nestálé zemi.

Neopírej se nikdy

o dívčí chlácholivou hruď,

nikdy o přítelovu

bědonosnou paži!

PRASLOVA

Co srdcí v povšechnosti poroztává!

To nejdražší však jednomu se dává!

PROMÉTHEUS

Já pod sluncem neznám nic

chudšího, než jste vy, bozi!

Stravou veleby vaší,

ach, skomíravé,

je obětí nuzná daň,

je našich modliteb dech:

a bláznovské důvěry nebýt

žebráků a dětí,

vy mřeli byste hladem.

Kdo mně štít

proti Titánů zvůli dal?

Kdo mne od smrti spasil,

od poroby kdo?

Zda vše to samoten, všecko zda nezmoh,

srdce, tvůj svatý žár?

Já tebe uctívat? Zač?

Zda jsi kdy nadnášel břímě

tomu, jejž tíží bol?

Zda jsi kdy zkonejšil slzy

tomu, hrůzou jenž lká?

RYBÁŘ

Proud šuměl vln, proud vzrůstal vln,

kde rybář vyčkával,

zřel na udici míru pln,

až k srdci chlad mu vál.

Jak naslouchal, jak seděl tich,

hle, proud se vydouvá,

z vln zčeřených, z vln pročíslých,

to žena vzeplouvá.

A jme se pět a rozprávět:

„Proč vábíš mi je z vod?

Proč lákáš do smrtelných běd

svou lidskou lstí můj rod?

Jak blaze rybkám v hloubce tam,

to kdybys zatušil,

však sestoupil bys na dno sám,

pak teprv zdráv bys byl.

Což sluníčko, což luny zář

se v moře nesklání?

Což nekrášlí se jejich tvář,

dech vln když dýchá z ní?

Což nebes tůň tě neláká

svým zvlhlým blankytem?

Neláká vlastní tvář tě tvá

v tu věčnou rosu sem?“

Proud šuměl vln, proud vzrůstal vln

a k bosé noze střik’;

jak pozdrav milé, touhy pln,

až k srdci žár mu vnik’.

Tak děla tam, tak pěla tam,

a padal níž a níž:

Půl tažen tam, půl kles tam sám,

a nezhlédli ho již.

KRÁSNÁ NOC

Měsíc září v dubech, v mlází,

vánek hlásá, kudy šel,

každá z bříz ho doprovází

tím nejsladším z kadidel.

V letní noc, kdy luna svítí,

v chladu rozkoší se chvím!

Ó jak lze teď pocítiti,

co je duši blaženstvím!

ZIMNÍ CESTA HARCEM

Ach, kdo vyléčí toho,

komu se balzám zvrátil v jed?

když mu z lásky nadměrné

v číši zbyla k lidem jen zášť!

Dřív povrhován,

teď povrhující,

tajně stravuje vše,

co nejcennějšího má,

a zoufale se vžírá v sebe.

PÍSNĚ VELKÉHO KOFTY

Bloud je, kdo mní, že kdy zmoudří, kdo blázní!

Světla-li znalí jste, buďte též rázní,

z bláznů jen blázna si dělejte zas!

NOTTURNO

Mně věčná žehná záře,

v mém pohledu se skvíc;

už nezřím lidské tváře –

Dřímej! A co chceš víc?

ŘÍMSKÉ ELEGIE

Sbohem! vám, kdož jste v malém či velkém kruhu tak často mne už k zoufalství dovedli hnát.

Politizujte jen a přemílejte si fráze.

Vždy je čtverákem Amor; a podveden, kdo se mu svěří.

Na mnoho zvuků se horším, leč ze všech nejodpornější bývá mi štěkot psí: hafání trhá mi sluch.

Muže šlechtí-li vzdor a směle svobodná síla, hluboké tajemství, věř, svědčí mu ještě snad víc.

ILMENAU

(3. září 1783)

Zas, v zeleni své věčné, lese ty,

zas, vábné údolí, můj duch tě zdraví;

zas přátelsky mne přijmi v stín svůj tmavý,

krov rozhrň větví, těžce visutý.

Teď, světu vzdálen, se sebou jen spjat,

v těch vašich mlhách koupu se tak rád.

Západovýchodní díván

1814-1820

KNIHA PĚVCOVA

ŽIVLY

Posléz nutno, aby básník

choval k mnoha věcem záští,

hnusné nekrášlil a špínu

nekryl v estetickém plášti.

DRSNĚ – ZDATNĚ

Básnění, toť zbujnění,

slyšte slovo mé!

Také vám se rozpění

srdce svobodné.

Kněžourku ty bez kutny,

nech si žvásty své!

Stanu se z nich urputný,

ale skromný – ne!

Spoustou frází přežilých

jsem tak otráven!

Spustíš-li, já utek bych

v dálku, v svět, jen ven!

BLAŽENÁ TOUHA

Vám jen, mudrcům, to pravím –

dav, jenž tupí, je mi vzdálen:

Živoucí já život slavím,

jenž chce v plamenech být spálen.

KNIHA ROZLADĚNÍ

Když klidně žiješ a spravedliv,

počne tě soused štváti;

pokud muž zdatný je zdráv a živ,

chce svět ho kamenovati.

Leč sotvaže je nebožtík,

už sbírají dary a částky,

za jeho dřinu vzdát mu dík

a pomník mu budovat z lásky.

A vlastně by se lid měl ptát,

zda výhodnější není,

aby ten dobrý občan pad

ve věčné zapomnění.

Můžete si protestovat

proti světavládě pánů;

já se hodlám informovat

u chytrých jen, u tyranů.

Dlouho dost už omezenci

chlubivě se vypínali,

kompromisní pomatenci

dost se nám už posmívali.

Já však chci být nezávislý

na všech mudrcích i bloudech;

na těch, stoické kdo mysli,

na těch, rtuť kdo mají v oudech.

Plotem-lis pak obehnal

pozemek svých statků,

spokojen si žiji dál,

volně, beze zmatku.

Já dím pak: Nač, příteli,

se světa se hnáti!

K nejhoršímu dojde-li,

uč se, k čertu, práti!

Hleď to vření, hleď, co cení!

To, co pro ně stoupá v ceně,

patrně to pravé není.

Kdo chceš ceny dojít pravé,

z hlubin uč se žít! a velce!

Nabubřelosti však žvavé

dutě zní a plynou mělce.

NEVZRUŠENÝ POUTNÍK

Nikdo ať mi netrne

nad sprostotou světa;

věř si, poutníku, či ne:

v ní je moc, v ní meta!

Špatné-li je ovzduší,

ještě víc je zkazí;

dobrou půdu poruší;

vše, co krásné, srazí.

Psota – slota – sprostý den –

Ptáš se: kudy na to?

Ať se v prachu zalknou jen

smršť i zaschlé bláto!

Nač, blázni, kazit bláznovství,

když mudrc sám se za mudrce má?

Vždyť je to blázen jako vy:

nechutný světa dík on promrhá.

Zítra, zítra kéž je lépe –

všude, vždyť ta naděj žije –,

ale dnes, ach, dnes kéž vzkvétá

jen ta stará mizerie!

TÍMÚR DÍ

Jak? Příčí se vám vír mé duše dravý,

vy zdrobňovatelé, vy popi lhaví!

Bůh kdyby červem chtěl mne mít,

mohl mne červem utvořit.

KNIHA POŘEKADEL

Co žaluješ na nepřátele?

Chceš míti za přátele

ty, kterým už pouhou bytostí svou

jsi potichu věčnou výčitkou?1

Jaký div, že to mudrce zlobí,

když dotěrný hlupák mu dí,

aby za naší velké doby

byl poněkud skromnější.

Nechte se závist vyvztekat,

Jen ať ji sežere vlastní hlad!

Respektován chceš-li být,

štětinatě je ti žít.

Chceš uspořit si krádež potupnou?

Své zlato skryj, svůj obchod, víru svou.

Jen se mi nikde a v žádný čas

nenechej svádět k odporu!

Mudrci přijdou o věhlas,

s hlupáky jsou-li ve sporu.

Když pavouka jsem kdysi zabil,

já krutou výčitkou se trápil.

Vždyť bůh, jak mně, též jemu život vdých

a díl přál na dnech vezdejších.

Krajinu chceš-li znát a zřít,

až na střechu musíš vystoupit.

Kdo mlčí, má pokoj a klid.

Jeť člověk pod jazykem skryt.

KNIHA ZULEJČINA

Shodou lidu, rabů, pánů

platí vždy ta jedna ctnost;

nejvyšší slast pozemšťanů

jediná je: osobnost

Jakékoli veď si žití,

jen když’s opravdu v něm ty;

všeho, všeho lze se zbýti,

zůstaneš-li tím, kdo jsi.

Ztracen pod cypřiší

když můj dech se ztiší,

nač bych mluvil dál?

V kruhu mého ticha

vládne duch a dýchá,

snivec, mudřec, král.

KNIHA ŠENKOVA

Sedím tu sám.

Kde lepší společnost mám?

Nebrání nikdo mým myšlenkám

a já jich tolik, tak zvláštních mám!

Že v mravu jsem se neškolil,

tu výtku snes’ bych od kohokoli.

Moudře já opodál vždy byl,

když kathedry se svářily a školy.

Z POZŮSTALOSTI

Tuhle módní potrhlost chceš

zanášet mi do Šírásu2,

dřívko, jež se s dřívkem kříží,

má mne přivést do úžasu?

Abych té tvé trapné tretě

přec jen poctu vzdal, mi radíš?

Nu, proč ne? Vždyť nejsi sama,

k modlářství-li chotě svádíš.

Ale žádáš víc než jiné!

Šalomoun sic dal se zviklat;

modly vzývaje svých ženin,

služby bláznovské dal příklad;

jejich bůžci měli čumák,

z býka roh či zoban z ptáka. –

Ty však boha chceš mi stvořit

z dřevěného ubožáka!

Nechci já se dělat lepším.

Šalomoun byl bezbožníkem

a též já jsem zapřel boha

a též já jsem odpadlíkem.

Ti všichni, kdo věnec mi vili

a kdo mne zdraví a ctí,

ti všichni vztekem šílí,

neb na smrt mne nenávidí.

POZNÁMKY A POJEDNÁNÍ

k lepšímu porozumění Západovýchodnímu dívánu3

Mlč jako had,

jed hněvu ať se v tobě perlí!

Dech zmijí vydechuj,

jejž čáry nezaženou!

Nestrádám neštěstím,

ať ono samo strádá!

Obracíme-li se nyní k mírnému, spořádanému národu, k Peršanům, protože jejich básnické výtvory vlastně daly podnět k této práci, musíme se vrátit do nejranější doby, aby nám ozřejmila novější.

Zření přírody bylo základem uctívání božstev u starých Pársů4. Zbožňujíce stvořitele obraceli se k vycházejícímu slunci jakožto jevu viditelně nejskvostnějšímu. Domnívali se, že tam spatřují trůn boží ojiskřený anděly. Kdokoli, i ten nejnepatrnější, mohl si denně zpřítomnit slávu této služby povznášející srdce. Z chýše vykročil chudý a ze stanu bojovník, a tím byl dokonán nejnáboženštější ze všech úkonů. Novorozeňata byla křtěna ohněm v těchto paprscích a po celý den, po celý život zřel Pársí, jak jej při všech počinech provází tato prahvězda. Noc osvětluje luna s hvězdami, obojí rovněž nedosažitelné, náležející bezhraničnu. Naproti tomu oheň jim bezprostředně pomáhá, svítí a hřeje seč je. Konání bohoslužby, klanění se pocitu nekonečna v přítomnosti tohoto zástupce mění se v příjemnou, útěšnou povinnost. Neexistuje nic čistšího nad radostný východ slunce a zrovna tak čistě je nutno rozdělávat a opatrovat ohně, aby byly a setrvaly posvátné, podobné slunci.

Zřejmě to byl Zoroaster, kdo první proměnil ušlechtilé, čisté, přirozené náboženství v zevrubný kult.

Avšak důležité je všimnout si toho, že staří Pársové neuctívají snad jenom oheň; jejich náboženství je veskrze založeno na důstojenství všech živlů. Proto ta posvátná bázeň před poskvrněním vody, vzduchu a země. Z této posvátné úcty ke všemu, čím příroda obklopuje člověka, vyplývají všechny občanské ctnosti; podněcuje a živí ohleduplnost, čistotnost a píli. Tato posvátná úcta byla základem vzdělávání půdy; protože stejně jako neznečišťovali toky, tak pro největší úsporu vody zakládali a udržovali v čistotě kanály, z jejichž oběhu pramenila plodnost země, takže říše byla tehdy desateronásob obdělána.

Hle, jejich hlavní příkazy a zákazy: nelži, nedluž se, střez se nevděku. Každý ethik nebo asketa si snadno odvodí plodnost těchto pouček. Vždyť první zákaz vlastně obsahuje oba další a všechny ostatní, které přece pramení jen z nepravdy a nevěry; a proto lze čerta na Východě naznačit jen v souvislosti s věčným lhářem.

Nelze pochybovat o tom, že jsme po dlouhých dobách tomuto náboženství stále velmi mnoho dlužni a že obsahovalo potence vyšší kultury.

Peršané, oddaní náboženství, ve kterém tělesa nebeská, oheň a živly jakožto bohu podobné bytosti byly uctívány ve volném prostranství, viděli věc hodnou naprostého zatracení v tom, že někdo zavírá bohy a modlí se k nim pod střechou.

Abychom blíže označili rozdíl mezi básníkem a prorokem, řekněme toto: Básník snaží se být mnohotvárný a ukázat, že je bez hranic co do myšlení a zpodobení. Prorok naopak sleduje jen jeden jediný určitý účel, a aby tohoto účelu dosáhl, používá nejjednodušších prostředků. Chce zvěstovat nějaké učení a chce jím a kolem něho jako kolem nějakého praporce sjednotit národy. K tomu potřebuje jen to, aby mu svět uvěřil; musí tedy být monotónní a musí v monotónnosti setrvat; mnohotvárnosti totiž nikdo neuvěří, lidé ji poznají.5

Jiní, troufalejší, tvrdili, že Muhammad zkazil jejich řeč a literaturu tak, že se nikdy nezotaví.6

Ve své nechuti vůči poesii je Muhammad zároveň velmi důsledný tím, že zakazuje všechny pohádky.7

Arabové se okamžitě vrhli na všechny knihy, podle jejich názoru naprosto zbytečné nebo i škodlivé škrabaniny; zničili všechny památníky kultury tak, že se nám z nich mohly dochovat jen nejnepatrnější zlomky.

Vůbec, při posuzování různých vládních forem nebývá dosti bráno v úvahu to, že ve všech, ať se jmenují jakkoliv, existují svoboda a otroctví zároveň jakožto polární protiklady. Má-li moc jeden, je podroben dav, má-li moc dav, doplácí na to jednotlivec; to platí na všech stupních, ač snad někde lze dosáhnout rovnováhy, avšak jen na krátkou dobu. Pro historického badatele to není žádným tajemstvím, avšak v pohnutých dobách si nelze o tom učinit jasno. Vždyť o svobodě slyšíme jen tehdy, když jedna strana chce ujařmit druhou a nemyslí na nic jiného, než aby moc, vliv a jmění přešly z ruky do ruky. Svoboda je tichou parolí tajných spiklenců, hlasitým hurá těch, kdo veřejně provádějí převrat, ba heslem despocie samé, když vede ujařmenou masu proti nepříteli a slibuje jí věčné vykoupení z vnějšího útlaku.

Skromnost je v podstatě společenská ctnost, svědčí o velikém vzdělání; je to sebezapření směrem ven, sebezapření, které proto, že vychází z veliké vnitřní hodnoty, je považováno za nejvyšší vlastnost člověka. A tak slyšíme, že dav chválí u nejznamenitějších lidí především skromnost, aniž se nějak zvlášť dává strhnout ostatními kvalitami. Skromnost je však vždycky spojena s licoměrností a je to jistý druh lichocení, které je tím účinnější, protože nevtíravě dělá druhému dobře, nemate jej v jeho blaženém sebecitu. Avšak všechno, co se nazývá dobrou společností, spočívá ve stále rostoucím popření sama sebe, takže societa se nakonec bude rovnat absolutní nule.

S málem se spokojující derviš může dokonce sám sebe přirovnávat ke knížeti; vždyť opravdový žebrák je jistým druhem krále. Chudoba rodí odvahu. Rozhodl se, že nebude uznávat pozemské statky a jejich hodnotu, že nebude žádat nic nebo málo z toho všeho, a toto rozhodnutí rodí v něm bezstarostná blaženství. Místo toho, aby hledal úzkostný majetek, v myšlenkách rozdává země a poklady a vysmívá se tomu, kdo je skutečně měl a ztratil.

Ve své Růžové zahradě (5,16) vypráví Sa’dí toto: „Mne naplňuje uspokojením toliko nějaké doupě ve světě, kde mohu dlít sám. Ve městě je tak kluzko a blátivo, že i sloni tam snadno uklouznou a padnou; a tak bych i já při pohledu na špatné příklady nestál pevně.“

POZNÁMKY:

1 Co žaluješ ... výčitkou? – Toto Goethovo básnické pořekadlo najdeme použito např. i A. Schopenhauerem v Aforismech k životní moudrosti nebo L. Klímou (v jiném překladu) v povídce Podivná příhoda: Je důležitou, ale téměř neznámou pravdou, že lidé obyčejní, to jest duševní otroci, planou bezradnou nenávistí k duchům vysoce rozeným, to jest volným. Samostatný soud pociťují jejich poslušné duše jako zápach, personalitu, česky samostatnost, jako zločin. Není snad hlubší záště než zášť skutečného otroka ke skutečnému pánu, nenávist nízkého k podstatně vyššímu. Velká je už zášť proletáře k boháči, – ale čím je proti zášti obyčejného vzdělance ke géniovi! Peníze, vnější moc jsou pouhá accidentia. Myšlenka, že existuje člověk esencielně vyšší než já, – toť něco, čeho lidská přirozenost nesnese: příliš hluboko koření víra v rovnost všech lidí. „Jak mohli by ti, jimž bytost, jako jsi ty, jest věčnou předhůzkou, býti tvými přáteli?“ dí Goethe, – a Nietzsche: „Před tebou cítí se malými a duše jejich doutnají neviditelnou pomstychtivostí.“ Zvláště vzdělanci doutnají jí nejvíce. Neučený vidí ve tvé superioritě vždy jen školy a kantory, a vinu své inferiority svaluje na své rodiče, peníze, okolí a jiná accidentia a zcela se tím upokojí. Vzdělanec útěchy té nemá, tím více, když vidí, že „erudicí“ nad génia často vyniká: pomáhá si tedy – ale nepomůže – teoriemi o abnormalitě, patologičnosti géniů, namlouvá si, že jsou prostě blázny; ba pojem „génius“ má tento původ; raději normální neboli ordinérní člověk připustí, že nějaká nadlidská moc, démon, obrala si z čert ví jakých důvodů právě tebe za svůj příbytek, učinila tě jen svou hlásnou troubou, než aby sáhl k nejpřirozenějšímu vysvětlení: ten člověk je vznešený, já červ vedle něho. – Pro zaníceného germanofila je ovšem pravou pochoutkou teprve původní německá verze tohoto významného čtyřverší v plné kráse a nádheře klasické němčiny: Was klagst du über Feinde? // Sollten solche je werden Freunde, // Denen das Wesen, wie du bist // Im stillen ein ewiger Vorwurf ist. – Poznámka Misantropova.

2 Šírás – správně Šíráz (ve Fischerově překladu ponechána kvůli rýmu koncovka –s.) – hlavní město jihoperské provincie Fárs, někdejší středisko perské vzdělanosti a rodiště slavných básníků Sa’dího a Háfize. V přeneseném významu Goethově je tedy Šíráz idylickou zemí básnickou, kam se nehodí zanášet žádné „módní potrhlosti“ jako je např. křesťanský kříž. E. A. Poe v povídce Eleonora používá jméno „barda Šíráze“ dokonce pro označení určitého básníka, pocházejícího z toho města; snad jím myslel Sa’dího, snad Háfize, snad rovnou oba, jakožto dvojjediné (srov. s tamní mojí pozn. 4). – Pozn. Louis Fürnberg + Mis.

3 Západovýchodní díván – slovo díván označuje sbírku orientálních básní, zprav. lyrických. Přívlastkem západovýchodní chtěl Goethe vyjádřit provázanost západozemského básníka s orientálním básnictvím a svůj inspirační zdroj. Slovo díván ale označuje také (aniž by šlo přitom o synonyma) orientální titul ministerského rady (byl jím např. Kiplingův Purándás z Knih džunglí) a v přeneseném významu bychom je tedy mohli chápat jako Goethovo sebejmenování se jakýmsi kulturním vyslancem a zároveň i prostředníkem mezi Východem (Orientem) a Západem (Evropou). Oba významy slova díván lze tedy významově dobře uplatnit. Celá tato závěrečná stať je čistě Goethovým vlastním naučným elaborátem o rozsahu sto stran. – Pozn. Mis.

4 pársí – vyznavač učení Zoroastrova (žil snad někdy v 8.–6. stol. př. n. l.). Pársové, tj. Peršané, věřící Zoroastrova (Zarathuštrova) kultu vystěhovavší se do Indie. Zoroastrismus neboli pársismus je staroperské náboženství předpokládající, že existuje bůh dobra a světla Ormuzd (Ahura-mazd, Ahur Mazda) a bůh zla a temnot Ahriman (Angró-mainjuš, Anra Mainju), kteří spolu zápasí, a že po vítězství Ormuzdově vstanou lidé z mrtvých. Prorok Zarathuštra se stal titulní postavou Nietzschova mistrovského básnicko-filosofického veledíla Tak pravil Zarathustra. – Pozn. L. F. + Mis.

5 Básnická mnohotvárnost je pro duševně méněcenný dav lidí příliš složitá a nesrozumitelná; lid si vždy žádá jednoduchost vůdčích úderných hesel, nad nimiž nemusí mnoho přemýšlet: to platí v náboženství stejně jako v politice; a stejně tak pro muslimy jako dejme tomu pro komunisty – nebo pro křesťany. Srov.: F. Nietzsche, Antikrist: Pavel chtěl účel, tudíž chtěl i prostředky... Čemu sám nevěřil, tomu věřili idioti, mezi něž rozhodil svoje učení. – Jeho potřebou byla moc; Pavlem se ještě jednou kněz domáhal moci, – mohl upotřebit jen pojmů, učení, symbolů, jimiž se dají tyranizovat masy, tvořit stáda. Co jediné převzal později Mohamed z křesťanství? Vynález Pavlův, jeho prostředek kněžské tyranie, prostředek tvoření stád: víru v nesmrtelnost – to jest učení o „soudu“... – Pozn. Mis.

6 Muhammad prý dokonce neuměl ani psát! – podle knihy Moudrost a umění starých Indů. – Pozn. Mis.

7 Muhammad zakazuje též pití vína. Srov.: Ch. D. Grabbe, Don Juan a Faust: „Ať žije Mohamed! Měl víno rád tolik, že zakázal je pít. On věděl, že zákaz zdvojnásobí požitek!“ – Pozn. Mis.

Page updated

Google Sites

Report abuse