Shakespeare: Komedie

WILLIAM SHAKESPEARE:

Komedie

(výpisky)


BOUŘEDVÉ_ŠLECHTICŮ_VERONSKÝCHVESELÉ_ŽENY_WINDSORSKÉVETA_ZA_VETUKOMEDIE_PLNÁ_OMYLŮMNOHO_POVYKU_PRO_NICMARNÁ_LÁSKY_SNAHATROILUS_A_KRESSIDADOBRÝ_KONEC_VŠECHNO_SPRAVÍ



BOUŘE


PROSPERO: Teď zavoláme si Kalibána, mého otroka, jenž nedá nikdy vlídnou odpověď. Hej, otroku, hej, Kalibáne, slyš! Ty hroudo země, mluv!

KALIBÁN: Ať rosa zlá, již stírala moje matka pérem krkavčím ze zhoubných slatin, skropí vás! A vítr jihozápadní ať oduje vás puchýři po těle veškerém! Všecka kouzla, jimiž vládla Sycorax,1 a netopýři, brouci, ropuchy ať zachvátí vás! Neboť jediný jsem zde váš poddaný, kde druhdy král jsem býval svůj. Naučili jste mě řeči; a můj prospěch z toho jest, že vím, jak zlořečit. Ať rudý mor vás zachvátí, že naučili jste mě řeči své!


GONZALO: Již, prosím, pane, rozveselte se, vždyť jak my všichni máte příčinu se radovat.

ALONSO: Mlč, prosím tě.

SEBASTIAN: Přijímá útěchu jako studenou polévku.

ANTONIO: Ale milosrdný těšitel se jí ještě nevzdává.

SEBASTIAN: Hle, natahuje hodiny svého vtipu; hned se dají do bití.

GONZALO: Pane...

SEBASTIAN: Jedna! – Počítejte.

GONZALO: Když každá žalost, jež se namane, se živí, živitele očekává...

SEBASTIAN: Výplata.

ANTONIO: Hu – jak marnotratní jazykem!

ALONSO: Prosím tě, ušetř mě.

GONZALO: Nuže, domluvil jsem; ale přec...

SEBASTIAN: Chce a chce mluvit.


GONZALO: Já, pane, kdybych měl zde na ostrově osadu...

ANTONIO: Osázel by ji kopřivami a slézem a lopuchy.

GONZALO: ...a byl tu králem, víte, co bych učinil?

SEBASTIAN: Vše, jen se neopil, kde vína není.

GONZALO: Vše naopak bych v říši prováděl než jinde: nižádného obchodu bych nestrpěl ni jména úřadů; všecka učenost by byla neznáma; chud, bohat nikdo, ani v službách kdo; smluv, dědictví a plotů, mezníků ni rolí, vinic by tu nebylo, ni kovu, zrna, vína, oleje; vše bez řemesel, muži do jednoho bez práce všichni – ženy též – však nevinni a čisti; žádné vlády...

SEBASTIAN: Až na to, že by králem chtěl být on.

ANTONIO: Konec té jeho obce zapomíná na začátek.

GONZALO: Vše pro všechny a bez potu a klopot by nesla příroda; zrad, věrolomství a mečů, nožů, oštěpů a děl a jakýchkoli strojů válečných bych nestrpěl; neb všechno v nadbytku svou měrou rodila by příroda, by uživila nevinný svůj lid. Tak výborně bych, pane, kraloval, že by byl překonán sám zlatý věk.2

ALONSO: Dej pokoj, prosím; mluvíš samé nic.


Z beznaděje, ó, jaká naděje pro vás vyrůstá! Ta beznadějnost tak vysokou jest opět v jiném směru nadějí, že sama ctižádost zrak pozvednout výš o vlas nemůže a pochybuje, zda ještě něco by tam odkryla.


Nuže, řekněme, že je to smrt, co zachvátila je spící; o nic hůř by na tom nebyli než teď. Neboť jsou lidé, kteří tak vládnout umějí jako ten, kdo spí; jsou páni, kteří žvatlat dovedou tak hojnou měrou a tak zbytečně jako ten Gonzalo. Já bych mohl sám být kavkou němtající3 zrovna tak.


Jsou namáhavé hry a práce v nich jen rozkoš množí; mnohé ponížení se čacky podniká; věc nejchudší se nese často k cílům bohatým. Má nízká práce byla by mi těžkou, jak jest mi odpornou; leč velitelka, jíž sloužím, i co mrtvo oživuje a činí slastí moje klopoty.


I mrakotyčné věže, nádherné paláce, chrámy velebné, ta velká zeměkoule, ano, vše, co na ní dědicem, se rozplyne; a jak ten nepodstatný, slavný zjev ni mráčku nezanechá po sobě. Jsme látka, z jaké utvořeny sny, a naše malé žití kol a kol jest obklopeno spánkem.


Tam, kde včelka, saju med,

v petrklíče léhám květ,

soví křik tam slýchám znět;

na netopýru se v let

dávám létu v sled a sled.

Vesele, vesele žít jako kdysi

pod květem budu, jenž na sněti visí.


Napříště už budu moudřejším. Jak dvakráte jsem trojnásobný osel byl, že moh jsem za boha mít opilce a klaněti se bláznu hloupému!



DVÉ ŠLECHTICŮ VERONSKÝCH


VALENTIN: Milovat, kde posměch za nářek se trží; hrdý pohled za vzdechy, jež srdce rvou; mžik prchavého štěstí za dvacet nocí těžkých, probděných a nekonečných; kde, i vyhráš-li, snad šťastná výhra nešťastný je zisk, a prohraješ-li, trapné klopoty si dobudeš: toť věru bezhlavost za všechny zdravé smysly koupená neb smysly bezhlavostí zmořené.

PROTEUS: Tak po svém rozumu mne bláznem zveš.

VALENTIN: Tak po tvém rozumu jím asi budeš.

PROTEUS: Ty svými vtipy míříš na lásku; já nejsem láska.

VALENTIN: Avšak láska jest tvou mistryní a tebe mistruje; a kdo se dal tak bláznem osedlat, by tuším neměl zván být mudrcem. Nač ale mařím čas a radím tobě, jenžs vyznavačem touhy blouznivé? A tedy sbohem ještě jedenkrát!


Ba věru, ovce často zbloudí ráda,

když pastýř na chvilku se vzdálí stáda.


Fi, fi! jak rozmarnou je bláznivá ta láska – že jak děcko urputné svou chůvu poškrábe a nato hned, zcela pokořeno, metlu zulíbá!


VALENTIN: A kterak víš ty, že jsem zamilován?

SPĚCH: Aj, podle těchto zvláštních znamení: předně jste se naučil po panu Proteovi lomit rukama jako rozervanec; kochati se v milostné písničce jako čermák; obcházeti sám jako ten, kdo měl mor; vzlykati jako školák, jenž ztratil slabikář; plakati jako malá holčina, když jí pochovali babičku; postit se jako někdo, jenž se léčí hladem; nespati jako ten, kdo se bojí okradení; skuhrat jako žebrák o Dušičkách. Když jste se jindy smával, kokrhal jste jako kohout; když procházel se, chodil jste jak lev; když postil jste se, bylo to hned po obědě; a když jste hleděl smutně, bylo to proto, že jste neměl peněz. Ale teď vás naruby obrátilo děvče. A není oka, jež vás uvidí, aby jako lékař podle moči ve zkumavce nerozpoznalo vaši chorobu. Když milujete, nemůžete ji vidět. Protože je láska slepá. Ó, kéž byste měl moje oči aneb kéž by vaše viděly tak jasně, jako vídaly, když jste plísnil pana Protea za to, že chodí bez podvazků.

VALENTIN: Co bych pak viděl?

SPĚCH: Svou vlastní nynější pošetilost a její hroznou škaredost.


S člověkem není nikdy konec, dokud se nedostal na šibenici.


SPĚCH: Bude svatba?

OŠTÍP: Optej se mého psa: řekne-li tak, bude; řekne-li ne, bude; zavrtí-li ohonem a neřekne nic, bude.


Já sobě sám jsem dražší přítele; jeť láska k sobě skvostem největším.


Potůček, jenž plyne, libě zurče, rozzuří se netrpělivě, když zastaven; leč když mu netarasen krásný běh, s lesklými kaménky si sladce hude a každou třtinu jemně celuje, již stihne na své pouti; a tak dál se vine klikatými choboty a milou hrou až v širý oceán. Tož nech mne jít a v běhu nebraň mi; chci být jak tichý proud.


Jak denní zkušenosti člověku se stanou návykem! Tu stinnou poušť, ty opuštěné lesy snáším líp než města kvetoucí a lidnatá. Zde mohu sedat, nikým neviděn, a ku slavičím teskným klokotům svou ladit strast a zpívati svůj žal.



VESELÉ ŽENY WINDSORSKÉ


Vši só zviřátka přítolny a znamenajó lásko.


Nebude-li na počátku zrovna moc lásky, dá Bůh, že jí při bližší známosti nabude až jen budem svoji a bude více příležitosti navzájem se poznati. Doufám, že při důvěrném spolužití se jeden druhému ještě více zprotivíme.


Věřte tomu, co víte sám.


Ujíti tomu, co jsem, nemohu, ale že jsem, co nechci být, mne nezkrotí.


Chtěl bych, aby celý svět byl napálen; neboť jsem byl napálen sám a k tomu bit.


Pomni, Joviši, žes býkem byl pro svou Evropu; láska ti nasadila rohy. Ó mocná lásko, která jednak měníš zvíře v člověka a jinak člověka děláš zvířetem. Hřích první spáchán v podobě dobytčete. Ó Jupitere, byl to dobytčí hřích.


Hanba hříšné obraznosti,

hanba chtivé smyslnosti!

Chtíč je pouze krve žeh,

z nečisté jenž touhy šleh;

tyje v srdci; mysli dech

výš ho dmýchá v plamenech.



VETA ZA VETU


CLAUDIO: Tak! Pravomoc, ta polobohyně, nás naše viny platit nechává jich celou váhou! Nad kým chce, se slituje, a nad kým nechce, ne; a vždy to zovou spravedlností!

LUCIO: Co jest, Claudio – proč tak volnosti jsi pozbaven?

CLAUDIO: Pro volnost přílišnou, můj Lucio, pro volnost přílišnou. Jak přesycení plodí dlouhý půst, tak volnost nevázaně užitá se zvrhá v nevoli. Svou povahou jak myši hltající otravu se ženem za zlem žízeň budícím, a když se napijeme, umřeme.

LUCIO: A přece, abych pravdu děl, mám raději to bláznovství svobody než mravouku žalářní. – Tvé provinění, Claudio?

CLAUDIO: To říci, bylo by jen vinou zas.


Ne, zbožný otče, té myšlenky se zhosť a nevěř, chabý lásky šíp že může protknout zocelenou hruď.


Naše pochybnost je zrádkyně a často připraví nás o dobro, jež bychom získali, jen beze strachu po něm sáhnouce.


Když častá, milost milostí již není;

neb novou vinu rodí odpouštění.


Člověk, hle, ten hrdý člověk, v krátkotrvalou svou oděn moc a nejvýš nevědom jsa toho, o čem nejjistěji ví – své sklenné křehkosti – jak hněvný op se před velebou nebes pitvoří tak bláznovsky, že pláčou andělé, a kdyby byli naší povahy, by samým smíchem zemřít museli.


Zloděj krást má právo tam, kde kradou soudcové!


Ty si o tom rozhlašuj, co chceš,

tvou všecku pravdu převáží má lež.


Chci čista žít, ať bratr život ztratí;

víc nežli bratr nevinnost nám platí.


VÉVODA: Smrt mějte za jistou. Pak smrt i život vám zesládnou. A rcete životu: Jestli tě ztratím – ztrácím, co jen blázen by mermomocí držel; jsi jen dech, závislý na všech změnách v povětří, jež ohrožují každou hodinou tu tvoji schránku. Jsi jen šaškem smrti, pachtíš se, jak bys před ní utekl, a pádíš k ní. Jsi neušlechtilý: protože všechno, co jde tobě k duhu, má nízký původ. Nejsi statečný: leká tě i ten útlý jazýček bídného plaza. Nejlepší, co máš, je spánek: voláš jej – a ze smrti, jež není víc, máš strach. Sám sebou nejsi: vždyť trváš z tisíců a tisíců zrníček prachu. Ani šťasten nejsi: stále se pídíš po něčem, co nemáš, a pomíjíš, co máš. Jsi nestálý: tvá povaha se mění s náladami jak měsíc. Máš-li bohatství, jsi chudák: jak osel, jenž se shýbá pod nákladem, vlečeš své poklady jen kousek cesty a smrt je složí. Nemáš přítele: vždyť vlastní krev, jež nazývá tě otcem, sám výron tvého ledví, proklíná dnu, hostec,4 vředy, že tě nesklátily už dávno dřív. A nemáš mládí, stáří, obojí jak by v odpoledním spánku se ti jen zdálo: celé slavné mládí jen stárne, když na chromém stáří mámí almužnu času; až jsi stár a bohat, zas nemáš sílu, krásu, chuť a žár, jak užít bohatství. Co v tomhle všem je hodno jména „život“? Když ten život má v sobě sterou smrt: a každé smrti se bojíme, že tyhle sváry srovná.

CLAUDIO: Dík pokorný. Jak vidím, chtěje žíti, hledám smrt, a smrt hledaje, život nalézám. Ať tedy přijde.

ISABELLA: Troufáš si umřít? Pocit smrti jeví se nejvíc v představě; a ubohý ten brouk, jejž ušlapeme, tělesně tak velkou muku cítí jako obr, když umírá.


Slyš moje pohrdání: zemři, zhyň! A kdybych měla se jen shýbnouti, bych zbavila tě tvého osudu, svou cestou šel by dále. Modliteb mám tisíc o tvou smrt, však slůvka ne o tvoji záchranu.


Ó nebesa! – Jaká to havěť zde! Jen řekni si: Z jich spolků ohyzdných a zvířecích jím, piju, šatím se a živím se. A myslíš-li, že tvoje živobytí je životem, když takto zapáchá? Jdi, naprav, naprav se.


ESCALUS: Co nového je ve světě?

VÉVODA: Nic; jenom to, že dobro dostalo horečku, z které jen smrt je vyléčiti může. Jen po novotě jest poptávka. Zbylo sotva tolik záruky na živu, aby zabezpečila společnost: ale zato rozmohlo se ručení tak, že se přátelství stalo věcí šerednou. Kolem té záhady otáčí se moudrost světa. Dost stará to novina, ale přece každým dnem nová.


Hanba těm, kdož za hřích bijí,

který sami v nitru kryjí!

Třikrát hanba, když hřích tvůj

vladař kosí, pěstě svůj!

Ó, co zla v člověku bývá,

třeba se jak anděl dívá!


Často hudby čarná síla

zlo k dobru, dobro ke zlu roznítila.


Ó velikosti, na miliony klamných očí se k tobě upírá a po tom lichém, sporném slídění jdou do oběhu knihy pověstí, co všechno děláš! – Tisíc úsměšků si tebe činí matkou prázdných snů a znetvořuje tě v svých výmyslech!


Málokdy se vidí,

že tvrdý žalářník jest přítel lidí.


Mor do vašich hrdel! Kdo to povykuje?



KOMEDIE PLNÁ OMYLŮ


LUCIANA:

Jsou muži pány vlastní svobody; čas jejich pán; a jak to velí čas, jdou nebo přijdou.

ADRIANA:

Proč mají muži volnější být žen?

LUCIANA:

Protože musí po svém z domu ven.

ADRIANA:

Já s ním tak jednat, to bych pochodila!

LUCIANA:

On uzdou je tvé vůle, moje milá.

ADRIANA:

Jen osel uzdě té se poddává.

LUCIANA:

Bičem se krotí volnost svéhlavá.

Všemu, nač jenom oko nebe zírá,

na zemi, moři, stanovena míra:

zvěř, ryba, pták, jenž křídlem brázdí vzduch,

hleď, u každého družce vládne druh.

Muž, božský víc nad tyto všechny rody,

zem ovládaje, pusté mořské vody,

jsa důvtipem a duší nadán tak,

že ryba se mu nerovná ni pták,

jest ženy vyšší; tedy cti v něm pána

a vůlí svou buď v jeho odevzdána.

ADRIANA:

Jen pro ta pouta vdát ses nechtěla!

LUCIANA:

Ne – manželských bych strastí neměla.


Ó, jak je snadno trpělivým býti

a krotkým, kde tě pranic neroznítí!

Když protivenstvím zdrcen nešťastník,

hned voláme, by zmlknul, jak jen vzkřik;

leč břímě jeho útrap snášejíce,

my naříkaly bychom ještě více.


DROMIO SYRAKUSKÝ: Člověku, jenž během přirozeným oplešatil, Čas už nedopouští, aby vlasů opět nabyl.

ANTIFOLUS SYRAKUSKÝ: Pročpak Čas tak skrblí vlasem, když ho všude tak hojně roste?

DROMIO SYRAKUSKÝ: Protože je to požehnání, jež naděluje zvířatům; a co člověku ubral na vlasech, přidal mu na rozumu.


Co sprostý dav si vymyslil o vaší ryzí cti, zůstane po vaší smrti snad i nad hrobem;

neb utrhačství od úst k ústům žije,

a kde se uhnízdí, tam navždy tyje.


Jak utíká, kdo medvěda se děsí,

tak před tou já, jež na krk se mi věší.


Jedovatý křik žárlivé ženy dřív usmrtí než zub vzteklého psa.


Kdo v jídle, živném klidu, kratochvíli

jest rušen, zvěř neb člověk, snadno zšílí.



MNOHO POVYKU PRO NIC


Raději bych slyšela svého psa štěkat na vrány než muže, který by mi lásku přísahal.


Doufám, že nemáš v úmyslu státi se manželem? – Co? Tak daleko to došlo? Cožpak už, na mou věru, není jediného muže na světě, pod jehož čepicí netušíš parohy? Cožpak už jaktěživ nespatřím šedesátiletého mládence? Jdi mi, jdi; chceš-li už mermomocí sehnout krk pode jho, snášej si jeho tlak a provzdychávej neděle.


Že mne žena počala, jsem jí vděčen; že mne vychovala, rovněž jí děkuji co nejpokorněji; ale abych si na čele dal rohy narůsti a loveckých trubek z nich nadělat k svému uštvání – to ať mi všechny ženy odpustí. Protože jim nechci ukřivdit tím, že bych nedůvěřoval jedné, zachovám si právo nevěřit žádné; a konec všeho jest – konec pro mne nejlepší – že zůstanu svoboden.


KONRÁD: U všech všudy, můj princi, pročpak jste pořád tak bezměrně zasmušilý?

DON JUAN: Není míry v příčině, která to líhne, a proto jest moje zasmušilost bezmezná. Neumím zakrývat, co jsem. Musím býti zasmušilým, mám-li proč, a nesmát se žertu nikoho; musím jíst, když mám chuť, a nečekat na libost nikoho; spát, když jsem ospalý, a nestarat se o věci nikoho; a smáti se, když jsem vesel, a nelísat se k rozmarům nikoho. To spíš mám v krvi, abych od všech snášel pohrdu, než abych se kroutil a krad si lásku číkoli. V tom, ač říci nelze, že jsem lichotící poctivec, nesmí se upřít, že jsem přímo jednající ničema. Důvěřují mi, protože mám náhubek; a dali mi svobodu s kládou na nohou; proto jsem si umínil, že v kleci zpívat nebudu. Kdybych tak měl volné zuby, kousal bych; kdybych měl svobodu, dělal bych, co chci; prozatím jen nech mne být, co jsem, a nechtěj, abych byl jiný.

KONRÁD: A nemůžete své nevole k ničemu použít?

DON JUAN: Používám jí, co jen mohu, neboť jen jí se živím.


Mlčení jest nejdokonalejším hlasatelem radosti. Byl bych jen málo šťasten, kdybych mohl vyslovit, jak velice jím jsem.


Jen tomu se divím, že člověk, jenž vidí, jak velkým bláznem jest někdo jiný, když se lásce oddává, sám, dost se navysmívav takové mělké pošetilosti u jiných, stává se terčem své vlastní pohrdy tím, že v lásku upadá.


Blahoslavení ti, kteří slyší o svých vadách a mohou je napravit.


Nikdy srdce ženské příroda z hrdější látky neutvořila než srdce Blaženino; pohrda a výsměch ze zraků jí srší jen, vše zlehčujíc, nač se podívá; a její důvtip cení sebe sám tak vysoko, že za slabošské má vše ostatní. Jest lásky neschopna, a náklonnosti ani podoba, ni zdání nemůže u ní vzniknouti; tak příliš samu sebe miluje.


Každý umí bolest přemáhat, jen ten ne, kdo jí trpí.


Mužnost se rozplynula v dvornůstky, statečnost v poklony a z mužů zbyly jenom jazyky, a hezounké, toť se ví. Ten je dnes tak bohatýrský jako Herkules, kdo v hrdlo zalže a odpřísahá to.


LEONATO: Lidé umí raditi a těšit v tom, co sami necítí; leč okusí-li také bolesti, tu v zuřivost jich rada změní se, jež chtěla dávat rozjitřenosti lék poučný a prudké šílenství hedvábnou nití spoutat, zaklínat bol vzduchem, slovy úzkost smrtelnou. Ne, ne; tak umí každý kázat klid těm, kteří pod břemenem zármutku se svíjejí, však nikdo nemá sil a schopnosti tak moudrým býti sám, když trpí podobně. Tož neraď mi; má strast tvá domlouvání přehluší. Neb nebylo dosud mudrce, jenž bolest zubů trpělivě nes, ač slohem bohů psal a na osud a utrpení činil výpady.

ANTONIO: Však nenes všechnu bolest jenom sám; ať, kdo ti ubližuje, trpí též.

LEONATO: V tom pravdu mluvíš; ano, stane se.


Nepostaví-li si někdo za našich časů památník před smrtí, nepřežije v lidské paměti déle, než hrany dozvoní a vdova se vypláče. A proto jest u lidí rozumných nanejvýš radno, neklade-li zrovna pan Červík, svědomí, překážky, žádaje opak toho, vytrubovat své vlastní ctnosti, jak to dělám já. Tolik chvály buď o mně samém, jenž, jak sám si dosvědčuji, jsem vždy chvály hoden.



MARNÁ LÁSKY SNAHA


Břich tučný, mozek zhublý; při hostině

bohatnou žebra, duch je na mizině.


Dumain jest světem otroků unaven,

hrubému světu nechce být zůstaven;

chce lásce, zlatu, lesku odumříti

a dál jen jako prostý mudřec žíti.


BIRON: Nuž rcete, k čemu studování cílí?

KRÁL: Bychom, co nepoznáno, pochopili.

BIRON: Tož věc, jež prostým smyslům zastřena?

KRÁL: Tak, toť té snahy božská odměna.

BIRON: Nuž tedy přísahat vám budu rád:

studovat věci, kterých nemám znát.

A je-li metou učenosti ctné

chtít zbádat věci dosud neznané,

chci přísahat a nikdy neříct ne.


Znát přes míru jen znát víc tlachu značí.


Jsem slabý v počtech, ty sluší jen duchu kramáře.


Láska je duch domovníček, láska je ďábel a není zloducha nad lásku.


Vtipe, vymýšlej, péro, piš! – Jsemť rozveršován na celé folianty.


HOLOFERNES: Obrovské nevědomství, jak ohyzdný tvůj vzhled!

NATHANIEL: Lahůdek ze knih, pane, on nikdy nepojed,

nepožil papíru, abych tak řekl, ne, nenapojil se inkoustem; jeho duch není nasycen; je pouhý živočich, citlivý pouze tupějším ústrojím. A takové neplodné rostliny jsou nám dány před oči, abychom vděčni byli my, kteří máme vkus a cit, za ona ústrojí, která přinášejí ovoce hojnější v nás než v něm.

Jak mně se nelze hloupým a pošetilým vidět,

tak za něho by věda zas musela se stydět.


Ovidius Naso, to byl muž! – A proč právě Naso?5 – Zrovna jen proto, že vyčichal vonné květy fantasie a záblesky důmyslu!


Nechci milovat; jestliže miluji, ať mne oběsí.


V milování, v potupě druh milý.

Tak opilý se k opilému chýlí.


Nevinnost svou věšíme na lásky šibeničky.


Nikdo nehřeší, kde všichni vinni.


Samohláska! – Kdo se hlásí sám.


Zrak nejlepší když do slunce se dívá,

tou září světlo vlastní se mu stmívá.

Tak vaší velké duši moudrá věc

se mělkou zdá a chudým bohatec.



TROILUS A KRESSIDA


Budu se zdržovat, kde to šumí duchem, a straně pitomců dávám vale.


Jistota je bolák míru, přílišná jistota. Leč mírný strach je lampa uvážlivých, je to sonda až na dno nejhoršího.


Ký div, že rozum tě tak dráždí, sám když žádný nemáš?


Jářku, Thersite, jářku! Načisto ztracen v bludišti vzteku? Na mou duši, naučím se zaklínat a vyvolávat ďábly, ale nějaký užitek svého soptění spatřit musím. Vykonal jsem svou pobožnost a ďábel Zavilost ať řekne amen!

Ale nešť! Tebe na tebe! Obecná kletba lidstva, pošetilost a pitomost, budiž tvá v hojnosti výsadní! Nebe tě uchraň karatele a sebekázeň se tě nedotkniž! Své krvi otroč do nejdelší smrti! A jestli tě pak ta, jež tě bude strojit do rakve, shledá krásnou mrtvolou, hlavu za to, že co živa pochovávala jen samé lazary.


To je nějakých čachrů, nějakých machlů,6 nějakých lumpáren! To se mají proč futýrovat7 a buntovat8 a ukrvácet na tom k smrti! Aby zprašivělo a všechno se to uválčilo a usmilnilo nadranc!


Co nesvázala moudrost, snadno může rozvázat bláznovství.


Bát se nejhoršího často znamená ujít horšímu.


Kdo je dole, dřív než jej pocítí, svůj vlastní pád čte z očí druhým.


Ó přírodo, co plané na pohled, hle, prospívá, a to, co kdekdo chválí, nemá cenu.


Toť rys, jenž celé lidstvo sbratřuje: kochat se v zbrusu nových hračičkách, byť předělaných z dávno známých krámů, a pozlacený prach spíš velebit než zlato zašlé prachem.


Zdráv buďte. V dobrém chci vám povědět:

Hňup vybruslí, pod vámi praskne led.


Smilstvo, smilstvo, samé války a smilstvo, to tak hned nevyjde z módy. Příjičný ďábel aby je vzal!



DOBRÝ KONEC VŠECHNO SPRAVÍ


Ctnostmi buď urozenec, šlechetností šlechtic. Věř málokomu; žes nemluva, ať si tě kdo chce plísní, nikdo, žes mluvka.


Nahá moudrost se často zahazuje s vyšňořeným hlupstvím.


Z nezdaru často vinit lze jen sebe,

ne hvězdy. Osud určující nebe

nám vůli dává. Pomoci se zdráhá

jen tam, kde chybí účinlivá snaha.


To jsou mi věci, žena komanduje muže a kde nic tu nic, žádná rebelie!


Vědět víc vždy znamená míň věřit.


Divné je to s krví: slij krev nás všech, a barvou, teplem, váhou, krev jako krev, a přesto zrovna krví se tolik různíme.


Dobré zboží je dobré, špatné špatné, beze jména;

v tom, v čem je tím, čím je, tkví jeho cena,

ne v nálepce.


Sliby, návnady, pozornosti, důkazy lásky a bůhvíjaké nástroje chlípnosti, nic z toho není tím, zač se to vydává.


Všechno je dobré, co dobrý konec spraví,

dojdi jak dojdi, konec, ten se slaví.



POZNÁMKY:

1 Sycorax – jméno Kalibánovy matky se spojuje s řec. korax, κόραξ, tj. krkavec („stírala moje matka pérem krkavčím...“). Někteří se nám dosti pochybně domnívají, že snad prý Shakespeare utvořil toto jméno přesmyčkou podle starořeckého řečníka Kórakta ze Syrákús (5. stol. př. n. l.); nicméně z jazykového hlediska by ona předpona Sy- před corax) naznačovala spíše spojitost s krkavci, nikoli krkavce samého. – Poznámka Misantropova.

2 Gonzalovo blouznění o dokonalé obci má svůj předobraz v líčení komunistické osady v Montaignově eseji Des cannibales. – Pozn. Otakara Vočadla & Mis.

3 němtající – nesrozumitelně mluvící (jako např. Němci německy mluvící a jiná tzv. „němá zvířata“). – Pozn. Mis.

4 hostec = revmatismus. – Pozn. Mis.

5 Proč právě Naso vyčichal...? – protože Ovidiovo příjmení Naso (od lat. nasus – nos) znamená Nosák. – Pozn. O. V. & Mis.

6 machle = machinace čili tajná, úskočná, nečestná jednání; pletichy, pikle, pletky, čachry. – Pozn. Mis.

7 futýrovat se = buď 1. mrzet se; snad z francouzského foutre (en rogne) = remcat; nebo lépe 2. chytračit; z francouzského futé = chytrácký, prohnaný, vypečený, pálený, povedený. – Pozn. Mis.

8 buntovat se = tajným spolčováním umlouvat či chystat něco nekalého; z německého der Bund = spolek. – Pozn. Mis.