Zweig - výpisky z díla

Stefan Zweig

(1881 – 1942)

výpisky z díla

(Die Heilung durch den Geist, Léčení duchem)

Společenská omezení, století od století přísnější, zužují a pokřivují naši citovou energii a zvlášť sexuální život kulturního člověka je těžce poškozen. Působí někdy dojmem zanikající funkce, tak jak se to jeví u našich orgánů, našeho chrupu a našich vlasů. Duše člověka se však tajuplným způsobem nedá oklamat o tom, že za bezpočet nových, dokonalejších ukojení rozkoše, jež jí dennodenně předstírají umění, vědy, technika, ovládnutí přírody a jiné životní příjemnosti, jí byl vzat nějaký jiný, plnější, divočejší a přirozenější druh slasti. Něco v nás, snad biologicky utajeno v nějakém koutě mozkových cest a proudící spolu s krví našimi tepnami, se v každém z nás mysticky rozpomíná na onen prapůvodní stav bez sebemenší vnitřní zábrany: všechny ty dávno kulturou přemožené instinkty, krvesmilstvo, otcovražda, pansexualita straší ještě v našich přáních a snech. A dokonce i v hýčkaném dítěti, které bylo zrozeno tím nejjemnějším a bezbolestným způsobem vysoce kultivovanou matkou v přepychovém sále soukromé kliniky zbaveném bakterií, elektricky osvětleném a příjemně vyhřátém, procitne ještě jednou bývalý pračlověk; ještě jednou musí projít po stupních celé tisícileté řady od zmatených prapudů až k sebeomezení a zažít a protrpět si na svém drobném narůstajícím tělíčku ještě jednou celou výchovnou práci, vedoucí ke kultuře. Tak v každém z nás přetrvává nezničitelná vzpomínka na bývalou svéprávnost a v mnoha okamžicích touží opět naše etické já docela zdivočele po anarchii, po volnosti nomádů, po zvířeckosti našich počátků.

Svobodu lze vyškrtnout ze sbírky zákonů, ale nelze ji vyškrtnout z paměti.

(Verwirrung der Gefühle, Zmatení citů)

Příroda, věrna svému mystickému úkolu zachovávat tvůrčí mohoucnost, zapouští vždycky do dítěte osten proti otcovu sklonu a posměch. Nechce pohodlné, bezkrevné dědictví, pouhé pokračování a následování z pokolení do pokolení: vklíní vždycky nejprve opak mezi jedince stejně uzpůsobené a teprve po lopotné a plodné oklice dovolí mladšímu, aby se vrátil na dráhu předků.

Možná že toto opájení vlastní šťávou, toto časem plýtvající běsnění proti sobě samému patří nějak k povaze každého silného a pout náhle zbaveného mládí.

Cítil jsem se sdostatek pevný, abych se dík své vyprovokované vůli zřekl všech méněcenných zábav, zmocnila se mne nedočkavost vyzkoušet promarňovanou sílu na poli duchovním, dychtivost po opravdovosti, střízlivosti, ukázněnosti a přísnosti. V té době jsem se cele zaslíbil studiu jako klášterní obětní službě, nevěda arci o výsostném opojení, které mě očekává ve vědě, a netuše, že i v onom umocněném světě ducha jsou pro bouřliváka vždycky přichystána dobrodružství a nebezpečí.