Wiśniewska-Roszkowska: Vegetariánství

HISTORICKÝ NÁRYS

A VEGETARIÁNSTVÍ V SOUČASNOSTI

Je pravděpodobné, že vegetariánství bylo u kolébky lidského pokolení, jako biologicky nejpřirozenější soustava výživy pro člověka. Vegetariánství nalézáme nejvíce u národů východu a jihu, zatímco na severu Eskymáci se živí jen masem a tukem zvířat a ryb (nízký průměr života).

Vegetariánství jako specifická soustava výživy přišlo do Evropy ve starověku pravděpodobně z Asie – od bráhmanů, jógínů, buddhistů a stoupenců Zarathustry. Již je tomu 5–6 tisíc let, kdy kněží starověkého Egypta nejídali maso. Rozdělovali pokrmy na čisté a nečisté. Mrtvoly zvířat byly nečisté a nebylo možno se jich ani dotýkat.

Antičtí autoři popisují kraje a rasy, kde se žilo vegetariánsky. Tak např. Hekataios z Milétu a Tacitus se zmiňují o tom, že obyvatelé severní části Řecka – Thrákie (= „čistý kraj“) vůbec nejedli maso (proto byli lidmi „čistými“) a byli známí svým zdravím. Ostatně i v našem století badatelé popisují jistá místa dlouhověkosti, izolovaná, hlavně vysokohorská údolí, kde po tisíce let žijí nevelké národy, živíce se zcela vegetariánsky a vyznačující se výrazně dobrým zdravotním stavem a dlouhověkostí. Možno se zde zmínit o „šťastném údolí“ v Himálajích, kde žije malý nárůdek Hunza1, nebo v údolí Vilcabamba v Andách, nebo o plemeni Tubu, žijícím v datlové oáze ve střední části Sahary.

Ovidius v XV. knize svého díla Proměny představuje nauku Pythagorovu, vkládaje do jeho úst plamennou tirádu proti užívání pokrmů masitých. Pythagoras zde připomíná, že „zlatý věk“ byl šťastný a neposkvrňoval se zabíjením. Lidé přece mají dosti dokonalých pokrmů, které jim dává příroda bez zabíjení a prolévání krve. Jak jsou nevděční, když zabíjejí pokojné ovce, krávy, voly, kterým se takto odvděčují!

Antický básník zde podtrhuje především etický aspekt vegetariánství. Ostatně mnoho starověkých filosofů žilo vegetariánsky, tak např. Buddha, Zarathustra, Pythagoras, Sókratés, Platón, Plútarchos, Hippokratés, Ovidius, Seneca a jiní.

V novější době bez masa žili Leonardo da Vinci, Michelangelo, Newton, Spinoza, Rousseau, Goethe, Wagner, Schiller, Byron, Shelley, Schopenhauer, Maeterlinck, Lincoln, Nietzsche, Voltaire, Ibsen, Selma Lagerlöfová, Bernard Shaw, Rabíndranáth Thákur, Gándhí, Tolstoj, Gorkij, objevitel vitamínu B12 Lester Smith. Rovněž slavný běžec dlouhých tratí Nurmi byl vegetariánem.2

Jistě, že ne všichni tito slavní lidé, které vegetariánská literatura vyjmenovává, byli vegetariány po celý život. Zřejmě k tomu přicházeli ve zralém věku, podle stupně svého duchovního rozvoje. Příkladem toho může být Lev Tolstoj.

Ve své současné nové formě se vegetariánství rozvíjelo především v Anglii – již v prvé polovině XIX. století – dovezené z Indie.

O rozvoj ideje vegetariánství na přelomu XIX. a XX. století v Evropě se zasloužil Tolstoj svou morální autoritou. Narozen v r. 1828, kolem svého 60. roku přešel na vegetariánství a začal propagovat tento způsob výživy především z důvodu filosoficko-etického.

V Japonsku je na 30 000 vegetariánů, seskupených hlavně v pacifistické organizaci Ómoto a mezi stoupenci zenové filosofie.

Náboženství a askeze Východu velmi přejí vegetariánství. V Indii každý pravověrný hinduista je zapřisáhlým vegetariánem.

V Polsku je poměrně málo stoupenců vegetariánství a mnohdy lidé, kteří jej praktikují, jsou vlastními rodinami považováni za podivíny.

Lechové, tedy předchůdci dnešních Poláků, byli hlavně vegetariány, což se odvozuje od původu slov „strava“ a „potrava“ od „tráva“3, neboli rostlina.

ZVYKY. ÚLOHA MASA.

Již před staletími bylo známo, že zvířata savci, žijí průměrně 6–7 krát déle, než trvá doba jejich osobního vývoje. Trvá-li tedy u nich doba vývoje dva roky, pak žijí průměrně 12–14 let. Čím těžší mozek v průměru k tíži těla, tím delší je průměrný život toho kterého druhu. To se nazývá cefalizace. Člověk jako biologický druh má největší index cefalizace a nejdelší dobu osobního vývoje, z čehož by se dalo usuzovat, že by měl žít 120–130 let i déle. Někteří gerontologové tvrdí, že naše nejdůležitější ústrojí – především mozek a srdce – by nám mohly sloužit 150 let i déle, pokud by se pro to vytvořily podmínky a chránila by se ústrojí před škodlivinami. Průměrný věk v evropské civilizaci je 74–76 let pro ženy a 68–69 let pro muže.4 V posledních letech údajně prodloužil se věk následkem menší úmrtnosti dětí. Lékařství však ještě dnes nedovede se vypořádat s vleklými nemocemi a nedovede jim čelit, k čemuž přispívá rozvoj průmyslu, urbanismu, nečisté ovzduší, hluk a nesprávná strava. Toto vše jsou příčiny nemoci a kratšího života.

V přírodě žijící zvířata si vybírají vhodný pokrm a regulují jeho množství. To dnes již vesměs člověk nedovede. Jí nevhodně, málo se pohybuje, tloustne. To začíná již od dětství a postupuje po celý život. Tak se vytvářejí různé návyky.

Lidožrouti si libují v pojídání lidského masa, které by bylo pro člověka ze západu něčím obludným. Tento západní člověk však s chutí pojídá skopové nebo vepřové maso, což u pravověrného hinduisty – důsledného vegetariána – mohlo by vést až k vrhnutí z ošklivosti. Svého času, následkem nedostatku mléka, začali v Pekingu krmit nemluvňata výtažkem ze sóji, která se svým složením nejvíce podobá mléku. Dr. Heiser o tom píše, že „...je to nejodpornější nápoj, jaký jen možno si představit.“ Ale děti, zvyklé na tento nápoj, pily ho lačně a pak, když dostaly čerstvé kravské mléko, vyplivovaly ho s odporem. Stejně tak i dítě, které nikdy nejedlo čokoládu, může ji zpočátku vyplivovat jako něco „nedobrého a nezvyklého“. Musí si pro ni nejprve vytvořit chuťově stravný stereotyp.

Masité pokrmy vytvářejí procesy hniloby v tlustém střevě, odkud hniloba přechází do krve a otravuje celý organismus. To má velký dopad především u lidí starších, u kterých čistící činnost jater a ledvin je již značně slabší. Zvířecí tuk způsobuje vzrůst cholesterolu ve stěnách tepen.

Maso se připravuje s větším množstvím soli, což rovněž škodí organismu. V úvahu je nutno brát i to, že maso zabitých zvířat obsahuje škodlivé produkty proměny hmoty, které za živa byly vylučovány ledvinami, což bylo překaženo smrtí zvířete. Mimo to, používá se vesměs maso zvířat tlustých a nemocných. Otylost zvířete, tolik ceněna výrobci masa, je přece nemocí, stejně jako otylost u lidí.

Je nutné se zmínit o tom, že zvíře před zabitím prochází šokem, stresem, který mění negativně celou sestavu jeho organických látek a smrt zabránila vymísení těchto toxinů. Všechny substance dávají ostrý pach a chuť masovým výtažkům. Hovězí polévka by nebyla chutná bez přidání koření a soli.

U zabitých zvířat se projevují i různé vleklé choroby, kterými trpěla následkem nenormálních podmínek života, nedostatkem pohybu a nadměrné stravy. U chovaných zvířat, hlavně prasat a ovcí, se projevují četné nemoci kloubů, nervů, oběhu a metabolismu. V mase těchto zvířat vzrůstá silně kyselina tuková.

Všechny tyto změny nejsou zjistitelné mikroskopem. Zůstává otevřenou otázkou, jaký vliv má maso na zdravé lidi, kteří je požívají. A zda škodliviny masa nejsou větší než jeho hodnota.

Maso je dobrou půdou pro bakterie a cizopasníky. Palička tyfu během 48 hodin, při teplotě 14–18°C může proniknout 14 cm hluboko do masa. Nákaza břišního tyfu apod. vytváří jisté toxiny, které nehynou ani při teplotě 120°C ani uzením, ani pečením. Celkově vzato, maso může obsahovat různé bakterie a toxiny, trichíny5 a zárodky tasemnic. Pojídání syrového masa (tzv. tatarské bifteky) je vždy riskantní.

Zabíjení bakterií masa vařením není snadné, protože maso je špatný vodič tepla – především tučné maso se zvolna zahřívá v místech středu. Vaření dlouhé dává masu jalovost.

Upravené a kořeněné maso dává více chuti na jídlo, má mnoho tuku (buď přímo v masu, nebo dodávaného při smažení). To snadno může vést k otylosti. Vegetariáni netrpí obezitou.

Pocit spokojenosti u masojeda po požití masa je stejný jako pocit spokojenosti u pijáka po požití alkoholu. Je zde síla zvyku. Eskymáci jsou zvyklí jíst i shnilé maso ryb a Číňané shnilá vejce. Není na tom nic divného. Vždyť i v našem evropském způsobu vysokobílkovinné potravy se procesy hniloby projevují v mase a lidé je požívají. Chuť a pach shnilého pokrmu, to je otázka návyku – vytvoření si patřičného chuťového a stravovacího stereotypu.

Člověk, který silně navykl na požívání masa, po jeho odstavení může pocítit jisté „oslabení“. Toto je jen přechodného rázu. Je doprovodem abstinence. Takovéto „oslabení“ může pocítit i člověk, který se vzdá kouření nebo alkoholu. Toto „oslabení“ neznají však vegetariáni.

VÝŽIVA A LETORA ČLOVĚKA.

ÚLOHA POKRMOVÝCH CELKŮ

V oficiálních příručkách výživy je možno se dočíst, že člověk od přírody není býložravec, že jeho zažívací ústrojí je jiné než u koně, krávy nebo kozy. Vůbec již není možné přirovnávat člověka k dravým zvířatům masožravcům. Člověka je možno přirovnat k opici, která je mu nejblíž.

Savci-masožravci se liší od býložravců v následujícím:

• 1. Masožravci mají krátkou délku střev, aby bylo možno rychle vyměšovat rychle hnijící částice masa. Býložravci mají střeva delší.

  2. Masožravá zvířata mají špičáky a drápy k chytání kořisti. Jejich čelisti se pohybují pouze jedním směrem – dolů a nahoru. U býložravců jsou zuby přizpůsobeny k ukusování rostlin a žvýkání – čelisti se mohou pohybovat i do stran.

  3. Dravci nemají potní žlázy v kůži; regulace tepla se provádí ústní dutinou a oddechováním. U býložravců pocením se.

  4. Masožravá zvířata nemají ve slinách ptyalinové6 kyseliny, zato v žaludeční šťávě mají 10krát více solné kyseliny, což jim umožňuje i trávení kostí. Pijí chlemtáním, zatímco býložravci sáním.

Již z toho je zřejmé, že člověk patří k býložravcům. Ale v celé skupině jsou i podskupiny a zde je nutno dát člověka do společné skupiny. Jeho nejbližšími biologickými příbuznými jsou šimpanz a gorila. Společné znaky: přímá postava, dvě ruce, dvě nohy, ploché nehty na nohou, bez ocasu, oči se dívají před sebe (ne do strany), podobný chrup a zažívací ústrojí, hladký jazyk, mléčné žlázy na prsou (ne na břichu), délka střev 12krát delší než délka těla (u masožravců pouze 3krát delší).

Pokud lze brát společné znaky anatomicko-fyziologické jako argumenty, pak přirozeným modelem pro člověka by byla strava opic. A jak známo, opice se živí zásadně ovocem. Proto opice nemohou žít mimo horké podnebí, kde je dostatek ovoce.

Člověk se přizpůsobil různým podnebím a různým možnostem potravy. Je možno říci, že za to zaplatil značným zhoršením zdraví a zkrácením života ve vztahu k fyziologickým možnostem. A to proto, že způsob stravování má velký vliv na délku života.

Je tedy zřejmé, že pro získání a zachování zdraví je nutno přizpůsobit i stravování, které je pro člověka nejpřirozenější, tedy ovocem a zeleninou, a vyhýbat se pokrmům, které jsou pro něj nepřirozené, tedy masité.

Živíme-li se ovocem a podobnými výrobky „celistvosti“, nemusíme zabíjet zvířata.

VEGETARIÁNSTVÍ A ZDRAVÍ

Vegetariánství je nejnáležitější formou výživy pro člověka. Ovšem v naší době je již jen málo míst na zemi, které je možné nazvat „body dlouhověkosti“, které budí obdiv badatelů.

Klasickým příkladem takovéto společnosti je národ Hunza obývající tzv. „šťastnou dolinu“ v Himálajích, ve výšce 2 000 m nad hladinou moře, v horách pokrytých ledem. Tato krajina patří Indii7 a je blízko hranic s Čínou a SSSR. Sestává ze 150 menších míst s několika tisíci obyvatel. Místo je dokonale izolováno vysokými horami, přístup je velmi nesnadný. Usedlíci jsou rasově podobní Evropanům. Pověst hovoří, že jsou to potomci utečenců z armády Alexandra Makedonského. Mají svou organizaci, svého krále a radu starších. Nemají však policii ani vězení, nejsou zapotřebí, protože nedochází k narušování veřejného pořádku. Klidná, souladná nálada, plná humoru a optimismu je charakteristickým znakem těchto lidí, pramenící jistě z jejich nádherného zdraví a radostné nálady. Vůči hostům jsou tito lidé pohostinní a upřímní. Váží si svých starců, kteří mají velkou autoritu. Stařeckou otupělost a nemohoucnost tam neznají. Lidé, kteří již značně překročili stovku, pracují na poli a konají dlouhé výlety do hor.

Protože Hunzové mají málo úrodné půdy, jsou nuceni skromně se stravovat, ba mnohdy hladovět, mají jen zeleninu. Jsou příliš chudí na to, aby pěstovali psy, kočky a prasata. Každodenní potravou jsou placky a polévky z celého zrní, zelenina a ovoce. Cukr a bílá mouka nejsou známy.

Jušikava prozkoumal 200 Japonců stoletých a starších a zjistil, že většina z nich se živila pouze rostlinnou stravou.

Vegetarián praví, že stolice maso jedících silně páchne a stejně tak i jejich krev se rychleji kazí. Je pravdou, že při požívání masa se tlusté střevo stává líhní hnilobných bakterií, jejichž toxické a páchnoucí produkty nejen že odcházejí s výkaly a střevními plyny, ale vstupují i do krve a některé z nich mohou v letní době vycházet s potem a dýcháním.

Čím větší je ve společnosti spotřeba masa, tím větší náklonnost k nemocem, jako je zánět slepého střeva, rakovina (především tlustého střeva), nemoci duševní a degenerativní.

Zajímavý je vliv vegetariánství na psychiku člověka. Děti, vychovávány bezmasou výživou, jsou mírnější, snadněji se zvládnou, vychovávají. Mají více rozvinutý morální smysl se sklonem k soucitu a obětavosti. Jsou rovněž vytrvalejší v duševní práci a lépe snášejí fyzické nesnáze.

Nejsilnější a nejvytrvalejší zvířata, jako slon, velbloud, kůň, gorila, jsou vegetariány, jsou mírnější, zatímco masožravá zvířata jsou dravá a krutá. Když se však toto od přírody divoké zvíře přizpůsobí na bezmasou stravu, což je poměrně snadné např. u psů, je možno pozorovat překvapivou změnu jejich chování, stávají se pokojnějšími, přátelštějšími.

V této souvislosti citujme mínění lorda Byrona, že požívání masa podněcuje lidi k válkám a prolévání krve. Člověk, který má sklon k mučení zvířat a je bez soucitu k jejich utrpení, bude mít vždy větší sklon k zabíjení a mučení i lidí, pokud k tomu bude mít příležitost. Vegetariáni praví, že maso je pokrmem, který vzbuzuje negativní, agresivní instinkty, přičiňuje se k nepřátelství a nenávisti jak mezi lidmi, tak i mezi národy. Dává rovněž i sklon k alkoholu, kouření a jiným nešvarům. Mezi vegetariány není kuřáků a alkoholiků. Jsou to lidé zdraví, mají soudnost a silnou vůli, schopni zdravotní askeze.

Vegetariáni dovolávají se i přírodního instinktu člověka, který se rád dívá na ovocné sady, dozrávající ovoce, což u něj vyvolává pocit krásy, zatímco kusy masa mrtvých zvířat dávají pocit nelibosti, snad i lítosti. Ne každý je schopen zvířata zabíjet. Mnohdy, obzvláště děti, je třeba nutit k požívání masa, pokud ještě mají přirozený instinkt. Teprve, až si na maso zvyknou, začíná jim chutnat.

LIDÉ A ZVÍŘATA

Jak známo, věřící a praktikující buddhisté jsou vegetariáni. Jejich náboženství nedovoluje zabíjet zvířata a jíst maso. Mezi hinduisty existuje sekta džinistů, kteří tento zákaz dodržují až do krajnosti; dbají na to, aby ani nezašlápli, ani nesnědli nějaký hmyz, červíčka. Mezi evropskými a americkými vegetariány je dosti zájemců o náboženství a filosofii dálného východu, okultismus, teosofii, jógu a směry, které se vyznačují ctěním zvířat, nezabíjením jich. Vegetariáni důrazně dbají na zachování přikázání „Nezabiješ“, zahrnujíce do něj i zvířata, která máme právo zabíjet jen v obraně, když na nás útočí a ohrožují nás. Mimo to je nutno o ně pečovat, neboť jsou to naši „mladší bratři ve vývoji“. Zvířata pociťují stejně tak jako my hlad, bolest, mají se ráda, nebo se nenávidí stejně jako my, ale opravdověji, upřímněji. Proto, že jsou přirozená, jsou v tomto i hezká. Dovedou sloužit člověku a mít ho ráda. Častěji se ho však bojí. A to právem, protože jejich „starší“ bratr může být netvorem.

Člověk s rozumem, inteligencí, vyšším morálním citem měl by se více kontrolovat a míti jiný vztah ke zvířatům, pečovat o ně.

Na první místo společenských přestupků se staví krádež, ale zbavování života všech tvorů (mimo člověka) se uznává za souladné s morálními zásadami a právem. Tak páté přikázání desatera je dále znásilňováno lidmi a národy kvůli domnělé přirozené potřebě masožerství. Ke zdůraznění potřeby masožerství odvolává se člověk na vědu, lékaře, přírodovědce, jako by oni svými názory byli neomylní v tomto směru.

Nikde na světě nebyly organizovány takové výzkumy, které by plně dokázaly, že opravdu je nutno jíst maso. Je známo, že existují celé velké národy, které po celá tisíciletí živily se vegetariánsky a netrpí následkem toho a svou morální úrovní převyšují lid západu. Potřeba jezení masa nevyplývá z lidské přirozenosti, ale ze zlozvyku, vypěstovaného mnohdy násilně rodiči v dětství. A pak člověk zcela zapudí hlas svědomí, morální zábrany a týrá, mučí bezbranná zvířata, vydaná mu na milost a nemilost, prost vší zodpovědnosti, způsobuje jim bolest, zabíjí je jen kvůli naplnění svého věčně zvířecích mrtvol lačného žaludku. Člověk, postupující ve svém vývoji, měl by také rozvíjet vyšší škálu šlechetného soucitu a lásky k méně vyvinutým tvorům. Když se díváme na tato stvoření, máme radost z jejich života a zdraví, pěkného utváření a nepociťujeme instinktivní chuť roztrhat a sníst je – rysy, které jsou vlastní masožravcům. Ba naopak: při pohledu na zabíjené a z kůže sedřené zvíře máme pocit nelibosti a kdo spatřil raněnou srnu a její oči plné slz s výrazem skutečného zoufalství, výčitek a němé prosby, v tom se ozve soucit a výčitky svědomí za hroznou křivdu, spáchanou na bezbranném zvířátku.

Zde několik myšlenek známých osobností na téma vztahu lidí ke zvířatům ze sbírky Lva Nikolajeviče Tolstého. Začněme od Tolstého samotného: „Masožerství je pozůstatkem nejprimitivnějšího barbarství...“

„Masožerství dalo by se prominout, pokud by bylo podepřeno rozumovými důvody. Ale těchto není. Je to zlá záležitost, nemající v našich dobách nijakého opodstatnění.“

„Když vidíte děti, jak trýzní kočku nebo ptáčka, napomínáte je, učíte je soucitu se živým tvorem. Ale sami chodíte na lov a zasedáte k obědu, pro který bylo zabito pár tvorů. Nepozastavíte se nad touto zjevnou protichůdností?“

„Nezabiješ nevztahuje se jen na vraždění člověka, ale na vše, co žije. A toto přikázání bylo zapsáno v srdci člověka ještě dříve, než bylo dáno na hoře Sinaji.“

Plútarchos: „Byl to boj o existenci nebo nezadržitelná hloupost, která vás přinutila poskvrňovat si ruce krví, opakuji, majících vše, co je zapotřebí a užívajících všech výhod jsoucnosti? Proč očerňujete Zemi, jako by nebyla schopna vás obživit a nasytit?“

Lamartine: „Přijde doba, kdy lidé pocítí takový odpor k masu zvířat, jaký všeobecně pociťují k masu lidskému.“

Schopenhauer: „Nesprávný názor, že náš vztah ke zvířatům nemá morální význam nebo že vůbec ke zvířatům není žádných závazků, přivádí k nevzdělanosti a barbarství. Soucit se zvířaty je tak úzce spojen s laskavostí povahy, že s jistotou lze říci, že kdo je krutý vůči zvířatům, ten nemůže být dobrý vůči lidem...“

Rousseau: „Jedním z důvodů, že masitá potrava neodpovídá člověku, je lhostejnost, jakou projevují děti vůči ní a chuť, jakou mají na zeleninu a ovoce.“

Opravdový vegetarián je ten, kterého k odložení masa pudí humánní podněty, protože nezabíjí. Téměř každý masojed může říci, že nezabíjí. Jistě, nečiní to vlastní rukou, vraždí za něj jiní s jeho svolením a pro jeho potřeby. Avšak to ho nezbavuje zodpovědnosti. Vše na světě navazuje na sebe, má spojitost a každý náš čin má následek. Člověk by neměl být původcem utrpení.

Avšak člověk pociťuje jen svou bolest.

Ovce se zabíjí podříznutím hrdla. Někdy ovce sama klade nadějně hlavu na kolena člověka, nepředvídajíc, co ji čeká.

Před zabitím zvířata dva dny nedostávají pokrm a nápoj. Tato zvířata mají prý hodnotnější maso a jsou oslabena, nebrání se tolik. Vykládání z transportních vozů je brutální, bezohledné, padající zvířata mnohdy se brání, polámou si nohy. Pak čekají v čekárně na zabití, cítí pach krve a slyší hlasy zabíjených. Pak následuje „koupel před zabitím“, neboli umývání (ve vztahu k „hygieně práce“), vesměs spoutávání, protože zvířata, cítící smrt, se nechtějí nechat zabít. Používá se též kroužku, připevněného do nozder, a tak je zvíře vedeno k vytahovadlu a přivázáno ke kolíku v podlaze. Zdvihadlo (jeřáb) s uvázaným zvířetem zajíždí k místu, kde stojí člověk s elektrickou jehlicí. Pustí proud do hlavy zvířete, které padá s chvěním. Rychle je chytá jiný pracovník a než ustane činnost srdce a plic, zavěšuje zvíře hlavou dolů a následuje přetínání tepen a žil na šíji, aby byla získána krev, která je rovněž důležitým „výrobkem“. Pak zvíře dostane do průdušnice zvláštní kolík a opět je vezeno dále, kde je zbavováno kůže a krájeno. Nikdo nečeká na poslední výdech zvířete, nikoho nezajímá, zda zvíře ještě cítí, zda je pod silným vlivem bolesti. Je to jen produkt masného průmyslu.

Kolik zvířat hyne denně ve světě, je těžko říci. Ve Velké Británii, podle údajů vegetariánů, na 180 000 zvířat denně. V jiných zámožných zemích je tomu stejně.8 Všude pracují tyto velké továrny smrti.

Kdo se lhostejně dívá na hrozné utrpení, způsobované zvířatům – jatky, vivisekce, lovy – ten může uznávat i nevyhnutelnost válek, ale na jejich následky tento člověk nemá morální právo si stěžovat. Romain Rolland píše: „Ukrutnost vůči zvířatům i samotná lhostejnost vůči jejich utrpení je, podle mého mínění, největším hříchem lidstva. Je příčinou lidského úpadku. Vytváří-li člověk kolem sebe tolik utrpení, jaké má právo si stěžovat, když pak sám trpí?“

Ti, kdož tvrdí, že zvířata tolik nepociťují bolest, nikdy nebyli na jatkách. Richard Wagner po pobytu na jatkách napsal: „Je hnusné, o jakou bezednou propast podlosti se opírá naše slasti oddaná jsoucnost.“

Zvířata na jatkách celým svým chováním ukazují, že rozumějí této hrozné chvíli, vědí, že čekají na smrt. Ve smrtelném strachu padají na kolena, třesou se na celém těle, zalitá smrtelným potem strachu, od kterého tmavne jejich srst. Jedna bučí přerývaně, lkavě, jiná pláčí tak hrozně, že se na podlaze vytváří malé strouhy z jejich slz. Pro lidi, jejichž soucit ještě neotupěl, je otřesné dívat se na zoufalství v očích zvířat, na jejich pokornou prosbu o milost, zachování. Ostatně peklo těchto zvířat začíná již ve chvíli, kdy jsou určena pro jatka, hladem a dopravou, krutou vládou lidí bez všech citů, považujících zvířata za pouhé zboží.

K tomu je možno dodat, že jezení masa vůbec není potřebné a užitečné, naopak toto bezmezné utrpení, způsobované zvířatům, nejen že snižuje citovou a morální úroveň lidské společnosti, ale přináší jí obrovské škody na zdraví.

Lidé zabíjejí zvířata nejen na jatkách, ale i na lovech, ze kterých si činí sport, zábavu pro své potěšení. Být myslivcem, zabíjet slabá, nevinná lesní zvířata, to není jen zábava, ale i chlouba, čest, chvála.

Viz úryvky ze Vzpomínek myslivce od Juliana Ejsmonda, zobrazující vzrušení, opojení a štěstí, prožívané na lovu:

„...Šel jsem po stopě zvířete, které jsem chtěl zastřelit, se zadrženým dechem, bušícím srdcem, s utajenou touhou spatřit v bílém sněhu vytouženou červeň krve. Jaká divoká živelná radost plní srdce myslivce na tento žádoucí pohled. Na sněhu stojí raněné zvíře. Padl rychlý výstřel, zvíře padá do sněhu... srdce lomcuje a trhá hruď. A bílá zima žehná mysliveckým srdcím, opojeným štěstím. Nyní hovoříme o tetřevech. A tu tajemný zvuk dolétá k mým uším. Tetřev začíná tokat. Pod kouzlem této písně začínáme skákat vpřed. Mířím do černé hmoty a střílím. Šum křídel je mi odpovědí. Jako kámen padá pták do potoka, až voda vystříkne. Kéž bych uslyšel ještě jednu píseň! Tu opět ukázal se tetřev. Rychle mířím. Pták padá k zemi. Lovecké štěstí mi bije do hlavy, srdce skáče divokou radostí jako šílené. A tak padala zvířata jedno za druhým, ozářená mysliveckou radostí. Srn bylo mnoho. Jejich pády nás plnily radostí. Myslivecké vzpomínky jsou pro nás pokladem, ve kterém se ukrývají nejdražší klenoty našeho života: smaragdy panenských pustin, safíry vyčasené oblohy a rubíny krve námi zabité zvěře.“

Takovou radostí napájí lesníky zabíjení zvířat. Sportovní rybářství má také mnoho stoupenců. Proč tito lidé nenavštěvují jatka? Tam teprve by mohli nasytit své krvežíznivé instinkty, kochat se utrpením nevinných zvířat. Pochopitelně, odmítli by tento návrh. Celý „půvab“ spočívá v tom, že bezbranné zvíře se dostihne, chytí do léčky, týrá smrtelným strachem a pak teprve zabíjí. A na jatkách jsou jen spoutané, bezbranné oběti, prostě masový průmysl již bez půvabu. Zde jde jen o to, aby člověk sám mohl zabíjet, nejen zabíjení přihlížet.

Jules Michelet, francouzský dějepisec, v r. 1861 v knize Moře píše: „Těžko si dnes představit, čím byla ona válka vypovězená světu zvířat před 100–200 lety. Organizovalo se obrovské zabíjení, krve se prolévalo více než v největší válce; kam vedlo toto krveprolití? Zabíjelo se pro zabíjení, k vychutnávání síly, krutosti, ke kochání se pohledem na zoufalství ubohých zvířat, příliš jemných, než aby se mohla bránit a mstít.“9

Hodně místa autor věnuje popisu vyhubení inteligentních a pracovitých bobrů v prostoru kanadské kolonizace. „Bobr, kdysi umělec v budování, stal se dnes bázlivým zvířetem, které nic neumí, prchá před člověkem. Ztratil odvahu, a tím i chuť do práce. Jistý cestovatel narazil na bobra, někde daleko u břehu zapadlého jezera. Nesměle se pustil do budování příbytku pro svou rodinu a chystal si kmen stromu. Když však spatřil člověka, vypadlo mu dřevo z tlap. Neodvážil se ani prchat, jen se lítostivě rozplakal.“

Podobný osud potkal i mořské tuleně. Doplatili na módu čepic a kožichů, za které se dobře platilo. Brian Davis, autor knihy Barbarský luxus, popisuje lov na tuleně, jak ho sám viděl. Celá armáda lovců přijížděla na lodích a přilétávala na helikoptérách a nemilosrdně zabíjela mláďata i matky, které se vrhaly na obranu svých dětí. Mnohdy z položivých zvířat sedírali kůži, aniž by se zajímali o jejich další osud. Je to masový zločin, konaný pro zisk a uspokojení choutek bohatých elegantek.

V době rozvoje kolonialismu do roku 1900 bylo vyhlazeno 66 druhů zvířat. A dalším 80 druhům zvířat a ptáků hrozí vyhubení. Mezi nimi jsou nosorožec, atlantická velryba, rypouš sloní, karibu z Kanady, tygr, gorila, orangutan, africký slon apod. Zubr v Polsku byl zcela vyhuben, nyní se opět začal chovat.

Cílem tohoto vyhubení celých druhů živočichů je touha po zisku, jaký přináší obchod módními potřebami pro choutky bohatých elegantních dam. Obludným příkladem toho bylo zdobení žen živými chameleony v Americe. Živý chameleon, připevněný ke klobouku, měnil barvy před očima pouličních chodců. Teprve tisk, který způsobil poplach, učinil přítrž tomuto zvyku bohatých amerických žen.10

Je zřejmé, že pokud slovem člověk má se rozumět někdo ušlechtilý a myslící, tu nemůžeme pod druh homo sapiens zařadit takového představitele, který zabíjí zvířata pro zábavu, sport. Zabíjení pro potěšení je něčím obludným, nelidským a za takové by se mělo považovat.

Je nesnadné si představit, že by celá společnost ze dne na den mohla přejít na vegetariánství, tím méně na veganství, i když je to možné, ba pravděpodobné, že se jedná o způsob výživy lidstva v budoucnosti.

Zabíjení je vždy drsnou činností. A zabíjení pro potěšení je potupné, hanlivé.

POZNÁMKY:

1 údolí Hunza v severním Pákistánu, blízko čínských hranic, je považováno za inspirační zdroj Hiltonova románu Ztracený obzor (viz výpisky). – pozn. Mis.

2 ...a nezapomeňme na Alberta Einsteina! – Seznam úplně všech slavných vegetariánů, včetně těch současných, by byl dlouhý a čím dál delší. Mezi neprávem opomíjené velikány dějin, kteří byli vegetariány, patří bezesporu i Adolf Hitler (viz výpisky z jeho knihy Mein Kampf). Většinou mírumilovní a humanističtí vegetariáni tzv. „válečného zločince“ Adolfa Hitlera ovšem odmítají (nebo snad pouze „zapomínají“) mezi sebe řadit, byť určitý způsob nenávisti, ať k nepřátelským národům, nebo k celému lidstvu, je rozhodně mnohem důslednější a implicitnější postoj než humanismus ve spojení s láskou ke zvířatům. – pozn. Mis.

3 v polštině je podobnost slov stejná jako v češtině, např. „trawa“ (tráva) a „trawienie“ (trávení). – pozn. Mis.

4 Dnes (v roce 2010) se průměrný věk žen v EU pohybuje již nad hranicí 80 let a u mužů nad 75 roky života. – pozn. Mis.

5 trichína = svalovec, tj. oblý červ cizopasící (v larválním stadiu) ve svalstvu. – pozn. Mis.

6 ptyalin je enzym (obsažený v slinách) štěpící škrob na cukry. – pozn. Mis.

7 dnes již Pákistánu. – pozn. Mis.

8 V ČR to bylo jen v roce 2007 více než 4,5 miliónů. Tento údaj nezahrnuje ryby a drůbež. V EU umírá pouze pro potřeby kosmetického průmyslu zhruba 40 000 zvířat v pokusných laboratořích. Dalších zhruba 100 miliónů zvířat umírá každý rok v laboratořích celého světa kvůli testování léčiv, chemických látek, alkoholu, cigaret nebo vývoji a testování zbraní. Více než 50 miliónů zvířat umírá kvůli kožešinové módě. V USA bylo v roce 2008 zavražděno na jatkách celkem 35,5 miliónu skotu, 116,5 miliónu prasat, přes 18 miliard slepic a kuřat, 271 miliónů krocanů. Tomu už se nedá říkat ani hekatomby, ani holocaust... – pozn. Mis.

9 V tomto úryvku z knihy Moře (kapitola V. Válka s mořskými druhy) popisuje Michelet vraždění velryb a rypoušů sloních. Našel jsem si jej v původním textu. Nalézá se v něm dále mimo jiné ještě toto příšerné svědectví o řádění lidských stvůr: „Zabíjelo se denně patnáct nebo dvacet velryb a patnáct set rypoušů! Péron viděl jednoho námořníka, jak se vrhnul na jednu tulení samici; ta naříkala jako žena, sténala, a pokaždé, když otevřela zakrvácená ústa, námořník jí do nich vrážel veslo a lámal jí s ním zuby.“ – Tolik můj vlastní překlad. Micheletova kniha Moře je obecně považována za nejslabší část jeho celoživotního díla. Ponechávám tuto dostatečně výmluvnou skutečnost bez komentáře. – pozn. Mis.

10 Připomínku této chameleónní módy najdeme v humorném fiktivním dokumentu Woody Allena Zelig. – pozn. Mis.

11 os sacrum – (latinsky) kost křížová; plochá pánevní kost zakončená u lidí a lidoopů kostrčí, u ostatních zvířat většinou ocasem. U lidí existují rozdíly v kosti křížové také u pohlaví: muži ji mají užší, ženy širší. – Pozn. Mis.