Swift: Gulliverovy cesty

Rozhodl jsem se, že už nikdy, bude-li mi jen trochu možno vyhnout se tomu, nebudu skládat důvěru ve vladaře a ministry.

Jak marná je snaha člověka, když usiluje dodat si vážnosti před těmi, kdož mu nejsou naprosto rovni, ba ani nesnesou srovnání s ním.

Nadobro ho ohromil můj dějepisný přehled událostí u nás za poslední století. Dušoval se, že je to pouhá snůška spiknutí, vzpour, vražd, řeží, převratů, vypovídání, nejhorších to následků lakoty, stranictví, licoměrnosti, prorady, ukrutenství, zběsilosti, šílenství, zášti, závisti, chlípnosti, zloby a ctižádostivosti.

„Dokázals jasně, že nevzdělanost, lenost a neřest jsou vlastně nezbytnými vlastnostmi pro zákonodárce. Ale z toho, co jsem se dověděl z tvé zprávy, a z odpovědí, které jsem z tebe pracně vymámil a vyždímal, nemohu leč usoudit, že valná část tvých krajanů je nejškodlivější drobná hnusná havěť, jaká se kdy z dopuštění přírody plazila po povrchu země.“

Dobře se pamatuji, že když jsem jednoho dne v rozmluvě s králem prohodil, že je u nás napsáno několik tisíc knih o umění vládnout, pojal (přímo proti mému úmyslu) velmi chatrné mínění o našem rozumu. Podle jeho názoru každý, kdo vypěstuje dva obilné klasy nebo dvě stébla trávy na půdě, kde rostlo dříve jen jedno, zaslouží se více o lidstvo a prokáže vlasti důležitější službu než všichni politikové dohromady.

Učenost tohoto národa je velmi kusá. U nás by si jich tedy tuze nevážili. O idejích, bytnostech, abstrakcích a pomyslných pojmech nemohl jsem jim vpravit do hlavy ani nejmenší představu.

Kniha pojednává o slabosti lidského pokolení a kromě ženských a obyčejných lidí nikdo si ji tuze necení. Spisovatel probral celou obvyklou látku evropských moralistů a ukázal, jak nepatrný, bídný a bezradný je svou přirozeností člověk. Neubránil jsem se myšlence, jak obecně je rozšířen sklon vyvozovat z našich rozporů s přírodou mravoučné lekce, či spíše reptání a nářek. A jsem přesvědčen, že by se při důkladném zkoumání ukázalo, že jsou u nás právě tak bezdůvodné jako u toho národa.

Měl velkou chuť opatřit mi ženu mé velikosti, abych s ní rozplemenil chov; byl bych však, myslím, raději zahynul, než bych se tak ponížil a zplodil potomstvo, které by chovali v kleci jako ochočené kanáry a časem třeba i prodávali urozeným lidem jako rarity. Jinak se mnou zacházeli velmi vlídně: byl jsem miláčkem velkého krále a královny a potěšením pro celý dvůr, jenže za podmínek nesrovnávajících se s lidskou důstojností. Chtěl jsem být mezi lidmi, s nimiž bych mohl hovořit jako rovný s rovným.

Rozumná mysl je vždycky přístupná pravdě.

Žádal jsem, aby se mi zjevil v jedné velké místnosti římský senát a v druhé pro srovnání moderní sněm. První vypadal jako shromáždění bohatýrů a polobohů, druhý jako smečka kramářů, kapsářů, banditů a chvastounů.

Věru, chatrného mínění jsem nabyl o lidské moudrosti a bezúhonnosti, když jsem po pravdě zvěděl o zdrojích a pohnutkách velikých činů a revolucí na světě a o malicherných příhodách, jimž vděčí za svůj zdar.

Dokazovali mi pádnými důvody, že se královský dvůr bez zkaženosti ani neudrží, neboť ono neústupné, smělé, vzpurné smýšlení, jež člověku propůjčuje ctnost, jenom ustavičně brzdí veřejné záležitosti.

Prosil jsem toliko za prominutí, když neodhalím ony části, jež nás naučila příroda zakrývat. Pán mi na to odpověděl, že má řeč mu zní velmi divně; nechápal totiž, proč by nás učila příroda zakrývat to, co nám sama dala. On sám ani jeho rodina prý se nestydí za žádnou část těla.

Přiznávám sice, že jsem Jahuům venkoncem podoben, ale jejich zvrhlou a surovou povahu si nedovedu vysvětlit.

„Cos mi řekl,“ ozval se můj pán, „o válce, ukazuje věru nanejvýš podivuhodné účinky onoho rozumu, který si nalháváte.“ Řekl, že kdo rozumí povaze Jahuů, ten snad lehce uvěří, že je u tak mrzkého živočicha možné, aby byl schopen všech skutků, jež jsem vyjmenoval, vyrovná-li se jeho síla a úskočnost jeho zlobě. Má řeč v něm ještě posílila odpor k celému tomu pokolení a pozoruje, že mu působí v hlavě zmatek, jaký dosud naprosto nepoznal. Když si jeho uši zvyknou na tak ohavná slova, zdá se mu, že je možná budou znenáhla přijímat s menším hnusem. Třebaže má tamní Jahuy v nenávisti, přece prý jim nemá za zlé jejich protivné vlastnosti, právě tak jako nezazlívá gnnajhovi (dravému ptáku) ukrutnost nebo ostrému kameni, že mu rozrývá kopyto. Ale když může být tvor, který si nalhává rozum, schopen takových zvráceností, hrozí se, není-li snad zkáza té vlohy horší než sama zvířeckost. Snad jsme místo rozumem nadáni toliko nějakou vlastností, která dovede jen posílit naše přirozené neřesti; zdá se mu totiž, že příroda a rozum jsou dostatečnými vůdci pro rozumné živočichy, za něž se vydáváme, neboť nám ukazují, co činit a čeho se vystříhat.

Srovnání přečetných ctností těch výtečných čtvernožců s lidskými zvrhlostmi otevřelo mi oči a rozšířilo můj duševní obzor, takže jsem se začal na lidské skutky a náruživosti dívat v docela jiném světle a začal si myslit, že mi nestojí za to, šetřit cti svého rodu. Byl jsem pevně odhodlán nevrátit se již nikdy k lidskému pokolení, nýbrž strávit zbytek života rozjímáním a pěstováním všelikých ctností mezi těmi podivuhodnými Hvajninimy, kde nebudu mít příkladu ani popudu k neřesti.

Pokládá nás za jakési živočichy, jimž se dostalo, ač nemůže uhádnout jakou náhodou, jakési špetičky rozumu. Jenže my jej vynakládáme jenom na to, abychom s jeho pomocí ještě zhoršili své přirozené zvrhlosti a osvojili si jiné, které nám příroda nedala. Připravujeme se o těch několik málo schopností, jež nám uštědřila, rozmnožili jsme zdárně své přirozené potřeby a celý život marně usilujeme ukojit je svými vynálezy. Naše soustava vlády a zákona pochází zřejmě z našich hrubých nedostatků rozumu a tudíž i ctnosti. Vždyť rozumnému tvoru není nic jiného třeba, než aby se řídil pouhým rozumem. Nemáme tedy práva dovolávat se toho čestného názvu už jen podle zprávy, kterou jsem mu o našich lidech podal.

Byl naprosto přesvědčen, že ze samého záští, které mám k těm hovadům, nedám se jimi zkazit.

U žádného člověka se tak neosvědčila pravdivost těchto dvou zásad: že totiž přirozenost se ukojí velmi lehce a nouze je matkou vynalézavosti. Těšil jsem se naprostému tělesnému zdraví a duševnímu klidu.

Probral všechny naše neřesti a pošetilosti a odhalil mnoho takových, o nichž jsem se mu ani nezmínil, a to tak, že si představil, jaké vlastnosti by v sobě mohl vyvinout tamní Jahu se špetkou rozumu. A došel k závěru až příliš pravděpodobnému, že je to tvor ničemný a bídný. Když jsem pomyslil na rodinu, přátele, krajany a na lidské pokolení vůbec, viděl jsem, co skutečně jsou.

Měl jsem v úmyslu vyhledat pokud možno neobydlený ostrůvek, který by mi však poskytl s mým přičiněním dosti životních potřeb. Byl bych si to považoval za větší štěstí, než kdybych byl prvním ministrem na nejvybranějším evropském dvoře. Tak hrozné mi bylo pomyšlení, že bych se měl vrátit a žít ve společnosti Jahuů a pod jejich vládou. V samotě, po níž jsem toužil, budu se aspoň oddávat vlastním myšlenkám, aniž bych měl příležitost upadnout do neřestí a zvráceností svého pokolení.

Mluvil tak jímavě, že jsem se posléze snížil k tomu, abych s ním jednal jako se zvířetem majícím špetku rozumu.

A když jsem si pomyslil, že jsem s obcováním s příslušnicí jahujského plemene zplodil další Jahuy, pojal mě nesmírný stud, zmatek a děs. Jakmile jsem vešel do domu, vzala mě žena do náručí a políbila. Nebyl jsem už tolik let zvyklý doteku toho odporného zvířete, a tak jsem upadl skoro na hodinu do mdlob.

Naprosto mě nepohoršuje pohled na právníka, kapsáře, plukovníka, hlupáka, velmože, karbaníka, státníka, kurevníka, lékaře, svědka, úplatce, návladního, věrolomníka a podobné; tak to už na světě chodí: ale když vidím, jak se hromádka mrzáctví, tělesných i duševních chorob nadýmá pýchou, přejde mě rázem trpělivost; a nikdy nepochopím, jak se takový tvor shoduje s takovou neřestí.

Hvajninimové, kteří žijí pod vládou rozumu, nepyšní se svými dobrými vlastnostmi, právě tak jako já bych se nepyšnil tím, že mi nechybí noha nebo ruka. Těmi se přece žádný rozumný člověk nechlubí, třebaže by bez nich byl ubožákem. Mluvím o té věci obšírněji, protože si přeji, aby mi nebyla společnost anglických Jahuů tak zcela nesnesitelná. Žádám tudíž snažně ty, kdo mají jen stín této směšné neřesti, aby si netroufali chodit mi na oči.

DALŠÍ CITÁTY

I génius má své hranice, kdežto hloupost je nekonečná.

Když pozoruji, jak jsou lidé zlí, nikdy se tomu nedivím, ale často se divím, že se nestydí.

Život je tragédií pro toho, kdo cítí, a komedie pro toho, kdo myslí.

Stoické učení, že máme odstranit své potřeby, mi připadá jako výzva odřezat si nohy, abychom nepotřebovali boty.

Myšlenky o rozmanitých věcech:

Když se na světě objeví opravdový génius, pozná se podle toho znamení, že se všichni hlupci proti němu spolčí.1

Ještě jsem nepotkal vtipálka, aby to nebyl hňup.

Sliby a jízdní řády jsou k tomu, aby se nedodržovaly.

Bitva knih:

Ó, bohové,

jsme čím nás Homér ráčil udělat,

i můžeme jen řečí nebeskou nadávat.

Vyžeň z mysli všechny chyby, vady,

jinak budeš zase jako člověk tady,

s jeho ambicemi, hrabivostí, chtíčem,

vzpurným vztekem, nedůvěrou v ničem.

POZNÁMKA:

1 Motto J. K. Tooleova Spolčení hlupců. – Poznámka Misantropova.