Hašek - výpisky z díla

ÚVOD

Tato kniha, která jest předložena čtenářům, jest opravdově psána duchaplně a patří výběrem prací, jich uměleckou hodnotou i úpravou k největším památníkům světové literatury.

Namítne-li někdo, jak to přijde, že si sám svou knihu vychvaluji do nebe, mohu odpovědět, že když člověk něco napíše, je rozhodně tomu blíž než nějaký postranní kritik.

Jaké bych psal úvodníky, kdybych byl redaktorem vládního listu

Všude dobře, doma nejlíp – Když někdo mluví u nás, že je utiskován, ať se podívá do Siamu. Tam se vládne absolutisticky, totiž tak, že dá mocnář libovolně, komu chce, srazit hlavu. U nás chodí lidi dobrovolně bez hlavy.

Z trampot lokálního referenta

Jeden týden se stalo, že nikdo nikoho nezabil ani neokradl. Vyslovil jsem nad tím své politování v redakci a prohlásil jsem, že život nemá pro mne žádný půvab, když se lidé nevraždí. Kdyby alespoň nějaká matka utýrala své dítě. Ale nic, vůbec nic.

Své myšlenky vyjadřoval jsem i v cizí společnosti. Tak ku sklonku týdne, kdy se nic nedělo, seděl jsem v jedné kavárně a bubnoval jsem prsty o stůl. Na policii o ničem nevěděli, v nemocnici nikdo neskočil z okna. Bylo to něco strašného.

Nějaký neznámý člověk seděl naproti mně. Byl to starší pán, který za chvíli, když se důvěrně rozhovořil, mně sdělil, že přijel do Prahy, aby se pobavil.

Udělal jsem takový ztrápený obličej, že sebou ulekaně trhl.

„Vy jste přijel do Prahy se pobavit?“ zvolal jsem skepticky, „vždyť v Praze není zhola nic! Celý týden nebyla spáchána ani jedna loupežná vražda, nikdo se nezastřelil, žádné násilné smilstvo, a vy jedete do Prahy se pobavit. Vždyť zde ani nikoho nevykradli. Pane, to byly časy a doby, kdy bylo rozkoší žít na světě. Buď se někdo polil petrolejem a zapálil, nebo udělal sebe i rodinu nešťastnou, že ji pobil sekyrou, umučil svou matku nebo otce. Jaká to rozkoš. Ale dnes není v Praze zhola nic. Ty doby jsou pryč, když našli nějakého utopeného. Nebo pamatuji se,“ pokračoval jsem dál vzníceně, „na nějakého chlapíka, který se podřezal a mlátil sebou hodinu na Ferdinandově třídě. To byla krása. Už ani vás nepokouše pominutý pes, ani vás bohužel nerozmačká kotel ve strojírně. Zhola nic se neděje, je to hrozná nuda. Nevíte ani, jak se mizerně žije v takových poměrech. Vím kupříkladu, jaká to byla slast, když ta matka vrazila svému dítěti do zadní části těla, do konečníku, ten kolík. To byla radostná událost.“

Katolický tisk

Chce-li některá zbožná duše po celém světě někomu hodně vynadat, obrátí se vždy na katolický tisk.

Vonná květinka katolického tisku potřebuje ku svému vzrůstu častého opakování slova „zhovadilci“. Ach bože, co zhovadilců se toulá světem dle katolického tisku! Kdo věří v Darwinovu teorii, je zhovadilec. Redaktoři za živého boha nepřipustí, že povstali z gorily. Museli by uznat, že všichni ti jejich protektoři ve fialových pláštích, že to je vlastně všechno jedna opice, orangutan nebo šimpanz, zkrátka nevzdělaná lidoopice.

Katolický tisk hájí úřady tím, že každému, kdo jim co vytýká, vynadá.

Připadá mi, že čtu po záchodech nápisy, když prolétnu sloupce katolického tisku.

Rady pro život

Jest zajímavé, že lidi potřebují nejrozmanitější rady pro život a že většina sama nemyslí, ale čeká na nějakou radu. Každý člověk chce být mentorován a veden. Dovoluji si podat též několik rad pro život a uvidíte, že se vám bude, jestliže se jim podřídíte, jistě líbit na světě.

1. Těš a raduj se!

Jestliže se nám samým nedostalo nic radostného a nemáme-li sami ani malou, ani velkou radost, nalezneme pěknou náhradu v radosti jiných, abychom se nezapomněli těšit.

Odtáhnou-li nás do průjezdu a dají svěrací kazajku, musíme se tvářit co nejpřívětivěji, abychom jim tu radost nezkazili.

2. Nesmějme se cizímu neštěstí

Velice často se stává, že jsme svědky cizího neštěstí. Musíme být v takovém případě cituplnými. Vidíme-li například, že někomu elektrika uřízla obě nohy, nesmíme se mu vysmívat a ptát se ho, čím teď bude hrát fotbal! Vystříhejme se dělat posměšné poznámky. Uřízne-li nákladní automobil někomu hlavu, nesmíme ji brát do ruky a potěžkávat. Je pravdou, že jemnocitnému člověku taková uříznutá hlava ukládá často neobyčejnou zkoušku. Pokuste se však obstát a vystříhejte se surových poznámek. Utrpení vašeho spoluobčana nesmí vám být nikdy směšným. Vidíte-li, že se někdo topí a dělá při tom různé grimasy, nesmíte se chechtat na celé kolo. Nemůžete-li se udržet, raději odejděte od takového případu. Nesmějte se postiženému! Hoří-li divadlo, nechte si všechny poznámky pro sebe. Pravý vzdělanec nesměje se nad oteklou hubou člověka, kterého bolí zuby, nedělá si legraci z pohřbu či železniční katastrofy.

4. Nenadávejte!

Sprostá nadávka velice často raní. Musíme být pamětlivi toho, že člověka nadávkou můžete urazit. Taková slova jako „vole“ nebo „krávo“ neměla by být v rozhovoru používána. Názor o účincích nadávek není správně rozšířen. Nemyslete si, že když někomu hrozíte do očí, že je pitomec, že dotyčný to vždycky přeslechne a nemůže na to reagovat. Jest sice pravdou, že jsou lidé, kteří dostali v životě tolikrát vynadáno, že mají opravdu už hroší kůži, ale to jsou výjimky, to se týká jedině poslanců, politiků a lidí veřejně činných. Většina z nich je na nadávky zvyklá z parlamentu. Musíme si však být toho vědomi, že život není žádné Národní shromáždění, kde nadávka patří k politické debatě. Zabočit vně parlamentu na dráhu sprostoty svědčí o malé inteligenci. Kromě toho musíme si přiznat, že v nadávkách, kterých používáme, bývá mnoho nevkusu. Obyčejně spokojíme se nějakou prasprostou nadávkou, plácneme, co nám slina přinese na jazyk, neuvažujíce o tom, že i v nadávání může být jistá elegance a že se může leccos říci vybranými slovy. Proč musíme použít právě fráze: „Vy jste hloupý jako poleno,“ když se to dá obejít slovy: „Tak se mně zdá, že vy také učíte ovci aportovat.“ Doporučuji vystříhat se sprostých nadávek a mluvit více v aforismech, kterými se dá velice mnoho říct. Aforismus tolik nebolí a je těžko na něj odpovědět a vítězství v hádce je vaše. Říci někomu: „Koukejte, kde tesař nechal díru,“ není tak elegantním jako slova myslitele Tom. Carlyla:1 „Nejvýhodnějším pro vás jest neukazovat se v dosahu naší sluneční soustavy, nýbrž poohlédnouti se, zda není pro vás někde jinde nějaká shnilá oběžnice.“

5. Nechoďte světem s obličejem zasmušilým a nevlídným

Máme si být toho vědomi, že není nic ošklivějšího jako kabonit se, když nás pronásleduje neštěstí. Díváš-li se na věci z jejich veselé stránky, budeš šťasten a nebudeš mrzut. Ztratíš-li své jmění, máš se smát na celé kolo. Vedou-li tě k šibenici, vypravuj knězi anekdoty, směj se a tvař se klidně.

6. Nekupujte zajíce v pytli!

Kromě toho strkání zajíců do pytle jest týráním zvířat.

7. Čím více se do tebe mluví, tím méně mluv

Jestliže tě chce například otec dospělé dcery, za kterou chodíš, přimět záplavou slov k zasnoubení, musíš si ihned pomyslit, že reelní2 obchodník mnoho nemluví. Musíš si připamatovat, jak veliká by byla škoda, kterou bych si způsobil ukvapeným rozhodnutím, jedině na základě žvanění toho mluvky. Vezmi klobouk a beze slova odejdi a nevracej se nikdy víc. Pozoruj takového žvanila, který ti vnucuje dceru, s naprostým klidem. Čím více mluví otec, tím méně mluv ty. Podobně se chovej i vůči své manželce. Nech ji mluvit, ať se unaví a vybije svou energii. Choď při tom po pokoji a hvízdej si z nějaké operety. Nedej se strhnout přívalem slov své manželky. Nech ji útočit, ona se unaví. Nemluv nic. Až tě to omrzí, učiň jako v prvém případě. Seber klobouk a odejdi. U soudu mnoho nemluv. Pamatuj si, že mnoho lidí bylo právě proto zavřeno, že mnoho mluvili.

8. Odlož rozhodnutí učiněné ve zlosti!

Pamatuj si, že není slušné si myslit: „Já ho musím zabít,“ a že je ještě neslušnějším konat dalekosáhlé přípravy k uskutečnění svého úmyslu.

10. Nepomáhej, pokud pomoci žádající sám si může pomoci

Pan Gloatz, bojovník za práva lidu

V oné tyrolské vesnici bylo dobrých 60% idiotů, v druhé vesnici 35%, v třetí 40%, ve čtvrté 50%, v páté 45%.3 Pak přišla další řada vesnic a městysů, kde kreténové měli většinu. A všechny ty vesnice a městysy s těmi idioty tvořily volební okres, který volil za poslance do říšského sněmu faráře ze Solenicku pana Gloatze.

Fejetony

O lotrovi, který statisíce lidu pobil, dočte se každý v dějepise. Dějepis není ostatně pro nic jiného, než aby se zajímal o vrahy. Slavný válečník, slavný žhář, slavný řezník žije v památce všech profesorů dějepisu. Běda žákům, kteří nevědí, kde a kdy pobíjel lidi. Žije v památce mnohých.

*

Jest to vždy velice smutné a trapné pro člověka, když zabývaje se studiem lidských povah po delší dobu, dospěje k tomu názoru, že nejchytřejší a nejrozumnější lidé si často počínají tak, že musíme vrtět hlavou nad jejich jednáním.

*

V Praze je po celý týden takzvaná svatojosefská pouť. Až jednou po dlouhém čase bude historie psát o nás, vyjádří jistě svůj obdiv nad hloupostí těch lidí, kteří slavili své jmeniny, pořádali josefské zábavy a veliké poutě. Tyhle josefské zábavy a vyhrávání lidem, kteří se Josefy jmenují, bude jedním dokumentem lidské pošetilosti a ti rozumnější, kteří po nás přijdou, lehce nahromadí důkazy o ní. Bez mozku nemůže myšlenka existovat, a kdyby věda přesně nemluvila o složení lidského mozku, tu by se člověk musel ptát:

„Z čeho se skládá mozek těch, kteří si dají na svůj svátek vyhrávat a kteří si navzájem blahopřejí, že ve stáří šesti dní dostali na křtu jméno to a to?“

Badatelé neznáma

Láďa, žák druhé třídy gymnasia, zakusil plnou měrou platnost slov Camilla Flammariona4, že volné bádání po pravdě jest nepříjemné všemu světu, poněvadž každý mozek má své drobné předsudky, jichž se nechce zhostiti.

Vidíš, Láďo, badateli neznáma, jak pravdivá jsou slova, že volné bádání po pravdě jest nepříjemné všemu světu, poněvadž každý mozek má své drobné předsudky.

Rodinná tragédie

Jsou okamžiky v životě lidském, že i hovado se zblázní!

Hodina pravopisu

Pan učitel říkal, že dub jest neživotný a že se musí psát „duby stály“, a přeci stojí v čítance, že i stromy cítí bolest a že žijí.

Jak se Baluška naučil lhát

„Když ono mně to se lhaním nejde.“

„Nic si z toho nedělej, až ti bude nejhůř, tak se lhát naučíš.“

Nešťastná historie s kocourem

Pan Hustoles řekl jednou v debatě ke svému sousedu Křičkovi: „Vaše strana, to je moc krásná strana. Když nějakého lumpa odříznou od šibenice, jde hned kandidovat na program vaší strany.“

To bylo v době voleb, kdy zvíře může lehce dostat vzteklinu.

Na výstavě psů

„Co jest to, prosím, svědomí?“

„To se bojíte, že budete bit!“

„Pak mám svědomí.“5

Zvláštní zvíře

Měl jsem po ruce Brehmův Život zvířat a jiné spisy přírodovědecké, dle kterých zvířata se dělí na určité politické strany, jako jsou: simiae6, opice starého a nového světa, hadi, ještěři a jiné potvory, ryby a taenie7, cizopasní hlísti, měkkýši, zákožky svrabové8, acarus9 a motýli.

O spletené rosničce

Jednoho dne podařilo se jí utéci ze sklenice se žebříčkem. Skočila z okna dolů do zahrady. Pršelo, jen se lilo, a tu vylezla radostně na nejvyšší větev lípy a vysoko nad celým okolím v lijáku ozvalo se její svobodné: „Kvák!“

Povídka z hipodromu

Osel zahýkal radostně a řekl, že ví, že prospěje lidstvu, poněvadž je osel.

Rekův románek

„My psi musíme být inteligentní z dlouhé chvíle. Bez inteligence bychom se ukousali nudou.“

Sdružování mezi zvířaty

Důležitou pomůckou v tomto ohledu je studium zvířecí psychologie, studium zvířecí duše, jež existuje, byť by i to v pánu tvorstva, člověku, budilo nezasloužený odpor, urážející a ničící jeho staré, zpozdilé předsudky o svrchovanosti lidské, která u jiných forem vylučuje něco obdobného s lidskou duší. To právě bylo příčinou, že tak pozdě přistoupilo se opravdu vědeckým způsobem ku studování zvířecí psychologie, jež hraje tak důležitou úlohu při tvoření se společností mezi zvířaty. Právě tento bod, důležitý ku prozkoumání této otázky, není posud podroben takové úvaze, aby vyhovoval předmětu. Tato věc týče se hlavně hmyzu, mezi nimiž vyskytují se společnosti, čítající tisíce, ba miliony druhů.

Mnohé z těchto společností mezi zvířectvem staly se člověku předmětem potřebným a člověk odcizuje výsledky práce těchto společností a přitom on, jenž v říši zvířectva na vše sáhne svou neomalenou rukou, těší se z výsledku práce těch tvorů, kteří se pro něho namáhají, pracují. On chválí je, dávaje je sobě za příklad, mluví o pilných včelkách a beze všeho zmocňuje se jejich zásob.

Světci a zvířata

Svatý Eustach, tento dobrý svatý muž, potkal v lese medvěda. Medvěd šel ve své drzosti tak daleko, že chtěl světce sežrat. Klerikální listy by napsaly, že ten medvěd byl volný myslitel.

Strana roste, ale je bita

Ti, kteří jsou v menšině, rozhlašují do světa, že na jejich straně jest morální vítězství. Morálního vítězství domůže se každý, komu odpůrce přerazí nohu.

Pokud se týče rozbitých hlav, ty vám spraví na každé chirurgické klinice, neboť se vzrůstem politických stran pokročila též věda chirurgická.

Když vám utrhnou hlavu, nechte ji ležet, protože ji k politice nepotřebujete.

Svět zvířat

Kdo je politik, musí prodělat velkou školu života, hlavně musí se naučit klamat lidi. V politice není nic bezúhonně čistého. Většina politiků schází se v hospodách a usmívá se těm naivním lidem, kteří jim pomohli, aby mohli do těch hospod chodit.

Časopis Svět zvířat způsobil v mé duši naprostý politický převrat. Co se tam provádělo v malém, děje se v politice ve velkém. Jedině klamáním celé společnosti mohou jednotlivci pohodlně žít. Psali jsme o ubohých psech proletářích, kteří o hladu, v dešti ran choulí se skrčeni do kouta, a když pozvednou svůj hlas, jsou biti nanovo; a sluha Čížek bil ty psy, kteří byli ve psinci Světa zvířat, až jedna radost. A když v noci štěkot psí probudil přítele zvířat Václava Fuchse ze spánku, tu vycházel Čížek ze svého pelechu s býkovcem v ruce a ztloukl ony psy revolucionáře. Tak se dělá i politika. – Stará slečna Drahocká koupila mi jednou tři košile na vyrovnání účtu nedobytného inzerátu té firmy v našem časopise, strhla mi za ně plnou cenu z mé gáže a rozhlašovala všude, jaké dobrodiní mi prokázala, ačkoliv jsem ty tři košile nepotřeboval, a tvrdila, že ví, že se jí jednou za to ukáži nevděčným. Ale já děkuji jí tímto, jako děkuji celému Světu zvířat za tu zkušenost, již jsme převzali do programu strany mírného pokroku v mezích zákona, a to onu krásnou větu: „Dělej, co chceš, ale mluv o sobě vždy jen to nejlepší!“

Drobílkovo milostné dobrodružství

Jsou na světě šlechetné povahy, které vykonávají však přitom trpný úkol lidí klamaných, lidí, kteří dožijí se konečně všelijakého nevděku. Zejména pokud se týče styků těchto šlechetníků s druhým pohlavím, přichází se přečasto k tomu názoru, že právě ty nejšlechetnější muže klamou ženy nejraději a že ti nejšlechetnější mužové mívají v lásce velká neštěstí.

Adolf Gottwald, překladatel ze světových jazyků

I ten největší filosof se často nějaké blbosti neubrání.

Soudruh Škatula

Jest to vskutku jeden z nejlepších sociálních demokratů a v boji za právo proletariátu utěšeně tloustne. Toť jest již osud všech vůdců nejen sociálně demokratických, ale osud vůdců lidových stran vůbec. A tak kdo z politických řečníků, agitátorů a redaktorů ve službách strany pomalu, ale jistě tloustne, ten se musí stát konečně poslancem, to je zákon přírody.

A Emanuel Škatula jedná zcela správně, když hledí využitkovat plnou měrou božího daru, kterému se říká politika. Když na schůzích lidu zahřmí: „Dejte nám chleba,“ sní k tomu chlebu po schůzi tři vídeňské řízky, nějaký sýr a vypije k tomu několik plzeňských. A když to člověk dělá den za dnem, pak není divu, že má naději stát se poslancem.

Přednáška o dr. Záhořovi

Každý pořádný člověk má se dát upálit. Toť jest ten pravý plamen osvěty, který rozdmychali plápolajícími hranicemi Giordano Bruno, mistr Jan Hus, Jeroným Pražský a celá řada jiných reformátorů církevních, svobodných myslitelů a čarodějnic, kteří s veselou i neveselou myslí dali se upálit zaživa pro své přesvědčení, hlásajíce světu, že ono obyčejné pohřbívání do země jest naprosto nehygienické a nezdravé. A tuto pochodeň osvěty uchopil po staletích náš dr. Záhoř, jda ve šlépějích oněch reformátorů pohřbů, a podařilo se mu také po delších studiích pozměnit onen systém středověký v ten smysl, že pro moderního člověka plně dostačí, dá-li se upálit až po smrti. Proti dr. Záhořovi stojí ovšem dnes v jednom táboře celá oficiální církev katolická, poněvadž nemůže se dosud zhostit starého zvyku upalovat lid zaživa, proti čemuž v Písmě svatém nelze najít ani jedné věty zakazovací, kdežto spalovat lidi již mrtvé příčí se dle jejího názoru duchu náboženství katolického, kteréž vyjadřuje se slovy Písma 'prach jsi a v prach se obrátíš', a nikoliv 'popel jsi a v popel se obrátíš' nebo 'dáš se obrátit', takže církvi katolické jde v první řadě jen o prach, nebo, lépe řečeno, jen o prachy.

Řeč o protikandidátech

Každý člověk má chyby, řeknu spíše malé chybičky, jichž v lidském životě vyskytuje se celá řada, kteréžto slabůstky však sloučeny v jeden celek jsou s to učinit z každého jednotlivce v očích interesentů neobyčejného lotra.

Nerad bych vám podrobně vyličoval jich život soukromý i činnost veřejnou, za kterou skrývají se největší zločiny a nejhnusnější povahy.

Přednáška o volebním právu žen

V Anglii sufražetky zpolíčkovaly ministerského předsedu Asquetha, poněvadž sice se snažil zavést hlasovací právo pro ženu, ale v dohledné době si dobře rozmyslí, zdali zavedení všeobecného práva hlasovacího pro ženy neznamenalo by nežli rozmnožit ohromnou řadu mučedníků z kruhů mužského pohlaví.

Ctěné shromáždění ví zajisté dobře, jak to dopadá, když má ženská pravdu. Jak zuří, nadává jak špaček, proklíná, škrábe, kouše, štípá, kope, skřípá zuby, zatíná pěstě, zkrátka počíná si tak jako ti nejnebezpečnější ošetřovanci z koridorů blázinců!

A když ženská nemá pravdu, tak to dopadá ještě hůř. – Teď si představte, že by takový nebezpečný tvor měl všeobecné právo hlasovací!

Zákon o volebním právu pro muže stanoví, že voličem se může stát jen člověk úplně duševně příčetný. A nyní si pomyslete, že by ženy měly právo hlasovací. Kdyby se jim kandidát nelíbil, jak by sebou škubaly, křičely, mlátily, dupaly, kopaly a hulákaly: „Já vás volit nebudu, vy jste šilhavej!“, třebas by ten šilhoun byl nejšlechetnější muž v českém národě!

Ovšemže by každá, i čtyřicetiletá, tvrdila, že je nejmladší kandidátkou. Nejvíce by však kandidovaly staré panny, které by aspoň touto cestou navazovaly styky s pány, neboť chytati voliče na ulici a přepadati v bytech nepovažuje se za nemravné.

Jeden den v redakci Českého slova

Není-li za den dostatečný počet nějakých pokusů sebevražedných, úrazů a podobně, jest třeba vymyslit si různé věci, které by zajímaly čtenáře. Jsou to hlavně meteory, dále vzácné úkazy na nebi, kterých není možno kontrolovat, zdali se skutečně udály.

Historie tří korun

Svědomí, jaképak svědomí, kdopak dneska bude mít svědomí. Dnes vás okrade váš nejlepší přítel! Nelidské? Dnes musíte dát dobrý pozor, aby vás neokradli vaši lidé, rozumíte, dnes nesmíte mít s nikým útrpnost. Kopněte každého, když od vás něco chce. Jsou to lumpové, rozumíte mně. Vykašlete se na přátelství. Mezi přáteli najdete právě ty největší zrádce.

Oprava podle paragrafu 19 tiskového zákona

Program strany mírného pokroku v mezích zákona.

§ 1. Znovuzavedení otroctví. (Dokud byli otroci, nemusel pořádný člověk nic dělat.)

Mezinárodní a česká situace

Socha není ještě úplně dohotovena, poněvadž schází na podstavci alegorické sochy oněch volů, které sv. Václav posílal každoročně do Němec. Prozatím zastupují to někteří nadšenci, kteří pod sochou vydrží stát zbožně po celou hodinu.

Jak jsem vystoupil ze strany národně sociální

Kdyby byl dr. Hübschmann majitelem Světa zvířat, psal by jistě články o smutném postavení psů v psincích, ale ten psinec by si vydržoval a ty psy by prodával. Poněvadž jest obchodník. Stejně mluví o strašném zvyšování činží, a zvyšuje je sám. A proč by to nečinil? Jest poslancem.

Vlastivěda

„Jsou okamžiky v lidském životě, že i vůl pláče,“ pravil kdysi jeden neznámý filosof po dvanácté hodině noční u Fleků.

„Veselost hraničí se sentimentalitou,“ řekl, řekněme, škarohlíd Schopenhauer.

Svěcení praporu katolického spolku

Pomlouvali jeden druhého pod heslem „Pravdou k vítězství, jednotou k cíli.“

Módní referát paní Jedličkové

Jakmile má nějaký časopis název Neodvislost, znamená to, že se našlo několik zámožnějších lidí, kteří pocítili potřebu kdekomu vynadat, a že si založili Neodvislost.

„Jak tam nebude svině, proklatče a vole,“ zvolal pan Jedlička, „tak článek ztrácí na své kráse.“

Zapomenuté jubileum

Dle židovského letopočtu počítá se od stvoření světa rok 5671, a dle bible roku 671 po stvoření stižena byla zeměkoule potopou. Letošního roku10 bylo tomu tedy právě 5000 let, co byla potopa světa.

Považme, kde bychom nabrali spoustu politických stran, kdyby byl Noe zapomněl vzít s sebou některé druhy hovad. Marně bychom se ohlíželi vůkol a hledali národní socialisty, kdyby byl Noe nezachoval v arše některé animály, bez nichž by musila tato strana zahynout. Že žijí mezi námi různí klerikální vychovatelé dítek, o kterých čteme každou chvíli pod titulem „Zase jeden“ – to vděčíme rovněž Noemovi, jenž v arše zachránil prasata před vymřením. Bez Noema nebyli by u nás ani živočichové, kteří milují kalné vody, ale přitom dovedou vždy plavat s proudem.

Všade je válečné napětí. Bude asi válka a mnoho lidí bude postříleno ve službách různých vlastí.

A tu myslím, že i pánbůh si vzpomene na zapomenuté 5000leté jubileum a jako tenkráte, i nyní bude „litovati, že stvořil člověka“.11

Dr. Karel Kramář

Na tom zakládá se nová politická metoda: Dát volné pole průběhu událostí, nezasahovat nijak do běhu věcí, držet se v ústraní a čekat, až se to přežene, s vědomím, že se to přehnat musí. To jsou základy takzvané pozitivní politiky. Pozitivní politika povstala ze slova pozitiv, což ve filosofii znamená opak toho, k čemu se dospěje myšlením. Všude pozitiv (pozitivní) něco znamená, jenom v politice pozitivní politika neznamená nic, poněvadž, filosoficky řečeno, je to politika, ku které se nedospělo myšlením a přemítáním. Pozitivismus zakazuje vůbec přemýšlení.

Poslední mladočech v Košířích

Jsou momenty v životě lidském, že se i hovado zblázní.

Žádný by nechtěl nic dělat, a my abychom se na ně dřeli. Proto my také nic neděláme.

Lidožroutská historie

Všichni milovníci lidského masa pochutnávali si vlivem křesťanství na misionářích. Ovšem způsob úpravy misionářů byl velice různý. Chyba ovšem je, že všechny skupiny lidožroutů nevydávají časopisy, ve kterých by byla zavedena pravidelná rubrika „Jídelní lístek na týden pro pořádnou rodinu“.12

Fejeton

Řídím se příkladem starofrancouzského básníka François de Montcorbier,13 jenž sice básníkům nedělá příliš velkou čest – měl být roku 1457 pro krádež pověšen –, ale byl snad první francouzský básník, který si nic v básni nevybásnil. Předtím než měl být odvlečen k šibenici – jak veselé byly to časy pro francouzské básníky! –, napsal velice pěknou báseň, která začínala slovy: „Dnes mám být pověšen...“14 Byla to úplná pravda, kterou napsal a přečetl svému zpovědníku, – a ten uchvácen takovou přímostí vymohl na vladaři v jednom městě nad Loirou, že básník dostal milost.

Zachránilo ho prosté napsání pravdy, která v té době snad byla velice vzácná, že kvůli ní pustili na svobodu básníka-zloděje.

*

Můj holič praví vždy hlasem úplně přesvědčivým: „Vždyť na tom není kusa pravdy.“ A holí vás dále mlčky s beznadějným výrazem v obličeji nad lidskou špatností, která si vymýšlí takové věci, že člověk na první pohled, jen když si přečte dvě tři zprávičky, pozná, že je mystifikován, klamán, obelháván.

A s tichou rezignací odplivne si při této úvaze a počne mluvit o drahotě a vy ho rozhodně musíte těšit, toho muže s břitvou v ruce, aby ze zoufalství neublížil napřed vám, pak sobě.

Neboť kdybyste mu řekli, že všechno bude dražší, zbavil by snad ze zoufalství vás i sebe toho trápení naráz.

A tak ho těším. Upozorňuji ho, že drahota není tak veliká, poněvadž kam se podívá na nápisy na řeznických krámech, vidí: „Maso opět lacinější.“ Kupci mají pak vyvěšeno: „Mouka opět levnější.“ V novinách že jsou inzeráty: „Cukr opět levnější.“ Všechno můj dobrý holič klidně vyslechne – jenom to mu nesmím říct, aby šel k těm maloobchodníkům, řezníkům a kupcům něco kupovat. Neboť při nejbližší návštěvě by mně jistě břitvou něco udělal.

A tak mu vypravuji a těším ho věcmi, které čtu a kterým sám nevěřím a ve kterých při nejlepší vůli pravdy najít nemohu.

Reelní podnik

Lidi jsou volové; čím větší pitomost nebo hloupost, tím více lidí sáhne do kapsy, aby se také mohli na to podívat.

Je velice málo samostatných lidí v úsudku. Kdo má svůj určitý vlastní náhled, nejde se obyčejně tam podívat.

Je ale z toho vidět, že je na světě všechno možné. Já bych se chtěl vsadit, že více než polovina obyvatelstva na zeměkouli je živa podvody všemožného druhu.

Ručím vám za to, že lidi přejí jeden druhému všechno špatné, a ještě budou dělat reklamu a pobízet ty druhé.

Po stopách státní policie v Praze

Policejní lékař vydal mu pěkné svědectví, že je alkoholik, dědičně zatížený, neškodný idiot. A tak mohl se opět Netečka vrátit do lidské společnosti.

Malý oznamovatel Národní politiky

Neobyčejně rád čtu Nabídnutí k sňatku v Malém oznamovateli Národní politiky. Bývají tak sestylizována, že vedle nich uvidíte inzeráty, kde se nabízejí elektromotory, generátory, sukna na oblek, kalhoty, automobily, štětky, exportní pumpy, nápravy a zbytky šifónů. Někdo nabízí diskrétně vodičku na poprsí a hned vedle prodávají se páni i slečny, vdovy i vdovci, jako se tam prodává všetatská cibule, švestkové stromy, krmná řípa, nádherné masky, krakovský salám i dobytek různého druhu.

Někdy jsou nabídnutí k sňatku plná lží. Tak například:

Ušlechtilý majitel psince hledá touto cestou... atd.

Může být majitel psince ušlechtilé povahy, když při kupírování štěňat řeže jim ohony a stříhá uši?

Stejně by se mohl otisknout inzerát:

Ušlechtilý katův holomek hledá touto cestou...

V tom případě dal bych značku „Od oltáře k šibenici“ do adm. Národní politiky.

Změna jména

Je třeba věnovat úvahu a ostře přitom pokárat zemskou politickou správu, aby mužům, kteří jsou tak velice blízko ministerským křeslům a jmenují se Vyžrálek, Vyžranda, Vyžírka, Vyžírač apod., nepovolovala v zájmu veřejného pořádku změnu jmen, poněvadž to pak vypadá, jako kdyby se k něčemu přiznávali.

Při celé tragédii je nejsmutnější, že on sám to rozhlásil celému světu, jak se mu protiví to slovo Vyžrálek v souvislosti právě s ministerstvem financí. Měl to nechat klidně plavat a nikdo té shody okolnosti si tak dalece třebas ani nevšiml.

*

Ministerstvo financí může vydávat poetický almanach, který se bude bezplatně rozesílat všem poplatníkům, aby trochu duševně pookřáli z těch daní a nezblbli úplně z berního šroubu a jiných zařízení finanční inkvizice.

Biblický případ koupající se Zuzany v novém světle

Jedná-li se o chudého člověka, tu jsou policejní raporty vždy každému k dispozici. Jedná-li se však o vynikající městskou smetánku, koná policie vše možné, aby ututlala i darebáctví nejhorší, takže mohlo by nás i napadnout, že má v tom prsty i policejní ředitel ... Konfiskováno (12 řádků).

Státní stipendium pro spisovatele

V povídkách Karla Jarolímka voněly lučiny, modrá obloha klenula se nad ztichlými háji, slunce tam zapadalo v neobyčejně živých barvách za večerního ticha, umlkal zpěv ptáků a dály se podobné pěkné věci, které jistě byly vypočteny na to, aby Karel Jarolímek mohl si koupit k večeři uzené kolínko.

Chodil a po čtrnáct dní přemýšlel, jak naloží se stipendiem. Do jeho snů o životě epikurejce plížila se pomalu, ale jistě myšlenka na podražení bot. Už takřka s jistotou to viděl, jak stát dává spisovateli podrazit boty.

Novoroční fejeton – 1918

Stojí-li vůbec Nový rok za to, aby se o něm psalo, je otázka. Lidstvo odedávna říkalo sice dobromyslně „Šťastný a veselý nový rok!“, ale obyčejně nový byl vždy o nějaké procento horší než starý, takže již ve století desátém zakázal všechny gratulace k Novému roku Otto, biskup.

Před revolučním tribunálem východní fronty

„Schlechte Leute haben keine Lieder,“ napsal německý básník, konče své dvojverší.15 Ten večer zpíval jsem tak dlouho do noci několik tatarských písniček, že všichni lidé kolem mne nemohli spát a nemohli si klidně ulehnout, z čehož jsem usoudil, že německý básník lže.

Čžen-si, nejvyšší pravda16

Dobrá sláva odpočívá, špatná daleko běží.

*

Dnes vidím, že mnohým lidem mnoho schází k dokonalosti, a nejsem-li já dokonalým, že jsou jiní ještě daleko od toho, aby hledali cestu k dokonalosti, jako jsem já se pokoušel celý svůj život, hledaje vykoupení ve vědomé pravdě.

Třebas ani já nejsem dokonalým. Miluji však pravdu, čžen-si, nejvyšší pravdu, směřující k dokonalosti.

Obecní volby

Jsou určité věci, události, příhody a zjevení, které člověka neobyčejně osvěží. Jsou určitou složkou lidské radosti. Bez nich byl by lidský život prachmizerně jednotvárný. Lidstvo potřebuje zápasu, aby v srdci člověka to nevypadalo jako na Sahaře. Rovina, pláň, žádná legrace, písek a velbloudi. Proto lidstvo si vymyslilo obecní volby.

Dobrodružství Václava Pejse (historie silvestrovská)

Dne třicátého prvního prosince, tedy na sv. Silvestra, odbýval První spolek abstinentů valnou hromadu. Den tento ustanoven byl – na návrh samého předsedy pana Václava Pejse – proto, aby demonstroval proti šílenému řádění kořalečního moru, jenž v tento den dosahuje netušených rozměrů.

„Pravíme-li kořalečního moru, máme výslovně na mysli i tak zvané mírné pijáky piva a vína – neboť nenalézáme rozdílu mezi člověkem (možno-li tak nazvati podobné individuum) pijícím svých pár sklenic piva, jež obsahuje průměrných 35 cm³ absolutního alkoholu v litru – a mezi tím, jenž pije „šedou“17 nebo mogador.“18

Šťávnická idyla

Kořalka působila tak blahodárně na policejního inspektora v mrákotách, že týž se zvedl a počal proklínat celý svět. Vrátil se do života, do společnosti a první jeho bylo, že se upamatoval na nejlepší nadávky.

Časopisy pro mládež

Mládí mé bylo neveselé, poněvadž mně mí pěstouni, jinak řádní lidé, předplatili Rajskou zahrádku.

Rajskou zahrádku redigoval páter Pohunek. Jest význačné, že mnozí vynikající katoličtí pracovníci mají jména tak podivná.22 Vezměme si za příklad klerikála Kaňourka, Kopala a Škrdle. Páter Pohunek redigoval tedy časopis Rajskou zahrádku.

Dodnes ještě pamatuji se na obsah. Nejvíce mne zajímalo, že jeden chlapec v jednom čísle ztratil, poněvadž se nemodlil, nohu, otce, ještě jednu nohu, pak matku, nato sestru a ještě jednu nohu a nakonec bratra. Teprve to ho napravilo a žebral pak bez svých tří noh u hřbitova: „Co jsem to vyvedl, můj bože, co jsem to vyvedl.“

Jinak měly povídky v Rajské zahrádce také tendenci, že s poctivostí nejdál dojdeš.

Misionář, který vydával Věstník misionářský pro Afriku a okolí, vybral na všech školách předplatné a práskl do bot.

Pak nám doporučovali Echo z Afriky a nebožtík otec, když jsem chtěl na něm peníze na tento časopis, zavrtěl hlavou a řekl: „Milý hochu, to bude také zlodějna!“

Fialový hrom

Dostal domácí vězení, poněvadž práskl do kardinálů na římském koncilu. Darmo se vymlouval, že koncil odhlasoval, že rouhači mají bleskem být usmrceni.

*

„Odpusťte, ale mne už to nudí. Dnes ráno jsem potkal alespoň pět mučedníků, a ti všichni mně vyprávěli, co s nimi dělali, než je dostali až sem. Už se nám to všem přejedlo. Napřed to bylo pěkné a nové, ale slyšet to patnáct set let bez ustání, to není žádná nebeská radost.“

Můj přítel Hanuška

Byl jsem vyšetřován kvůli tomu, že při jedné pouliční demonstraci nešťastnou náhodou upadl jeden policejní strážník hlavou na mou hůl.

Oslí historie z Bosny

Zemská vláda vykácela lesy a pak si vzpomněla, že tím hubením lesů jsou vinny kozy. Ta darebná zvířata okusují křoviny a stromy. Pak byl ukaz23 vlády zrušen, poněvadž bratranec jednoho náčelníka zemské vlády měl od lékaře předepsáno pít kozí mléko. Koza se nemůže odvolat a bylo by jí to také málo platné.

Mladočeské volby na Malé Straně

V hlavní volební kanceláři panoval rušný život. Bylo zde shromaždiště charakterů, kteří díky všeobecnému právu hlasovacímu přišli se sem zadarmo napít. A pak, proč by si sociální demokrat nevydělal tři i čtyři koruny, když je přece na programu sociálně demokratickém snaha po sociálním blahobytu? Byly to společné zájmy, které vedly odtud trochu vrávoravým krokem do volební místnosti. Vzadu byla garderoba. Půjčovali si tam navzájem kabáty a vyměňovali klobouky, jako sociální demokraté mění své přesvědčení. Byla to tak krásná shoda! A jako v kostele voní kadidlo, jehož vůně opájí věřící, tak i zde vonělo pivo a slivovice. Přicházela na stůl i fašírovaná pečeně, která svou vůní nutí volit. Mnozí sem přišli jako sociální demokrati. Vypili jedno pivo, druhé, třetí, dostali hlasovací lístek se jménem, vypili ještě slivovici a šli volit. Když už je všeobecné právo hlasovací, třeba z něho pokud možná nejvíce vytlouci.

„Vítězství je jisté,“ pravil ve volební kanceláři předseda volebního výboru, „pijte, přátelé, a po volbách dostanete piva dvojnásob.“

Nadace pana Kaubleho ve prospěch místních chudých24

Žebráci z toho nikdy neviděli ani haléře, poněvadž všechno pohltila agenda při chudinském úřadě. Na žebráky se tedy nedostalo.

Dobrý voják Švejk v zajetí25

Jeho oddanost k císaři pánu vylíčena byla jako těžká psychóza zcela dle slov pana štábního lékaře, který, když došla řada na Švejka, řekl šikovateli: „Zavolají sem toho blba.“

„Soudní lékaři jsou toho mínění, že obžalovaný Švejk, dávaje různými výkřiky najevo, že chce císaři pánu sloužit až do roztrhání těla, činil tak z mdlého rozumu, neboť soudní lékaři mají za to, že normálně duševně vyvinutý člověk rád se zbaví toho, aby na vojně sloužil. Láska Švejkova k císaři pánu jest abnormální, vyplývající jedině z jeho nízké duševní úrovně.“

*

Zejména v Rakousku duševní choroby za války nabyly slavného rozšíření, neboť bylo mnoho těch, kteří zdravým rozumem nemohli pochopit, proč by měli svůj život obětovat pro tuto říši. Vyplývalo to z dějin, vyplývalo to z jednání s českými vojáky v kasárnách i na bojišti, vyplývalo to krátce z prokleté spojitosti českých zemí s rakousko-uherskou monarchií. Bylo to doopravdy k zbláznění.

Kdyby se to všechno, co zde lidé křičeli a jak si počínali, mělo správně posuzovat, musel by každý dojít k jedinému východisku, že vlastně celé Rakousko bylo velký blázinec.

Tam v rohu chodby seděl například člověk, kaprál, který křičel, že je arcivévoda Bedřich a že za měsíc bude v Moskvě.

Toho zavřeli na pozorování, ale nesmíme zapomenout, že skutečný arcivévoda Bedřich se jednou sám tak vyjádřil a nestalo se mu nic, jen utrpěl trochu blamáže.

Nebo vezměme si případ císaře Viléma. Každé malé dítě dnes ví, že císař Vilém trpí úbytkem mozku. Ve dvorních kruzích jeho žvásty a plány považují však za geniálnost. Nebožtík císař František Josef I. vypověděl válku jen následkem duševní poruchy. Při pitvě tohoto stupidního starce bylo zjištěno hnisání mozku (atrophia cerebri senilis). A u Františka Josefa nebylo to opět nic jiného než zděděný kretenismus, kterým trpí potomci Habsburků. Karel I. v útlém mládí byl stižen vodnatostí dutin mozkových.

Je to vyložená anoia (blbost), ve které se Rakousko pohybovalo a žilo.

Rozjímání o tom, kolik bylo v naší době v Rakousku bláznů, mohlo by tvořit velmi objemnou knihu. To však není mým účelem, o tom si každý jistě udělá úsudek sám.

*

Zavedeme nový systém léčení. Vezmeme to pěkně odshora až po okresní hejtmany, předepíšem všem těmto přátelům to, co navrhoval kdysi již dr. Thomayer, Corylus avellana, tak sluje po česku lískovka. A vyprášíme jim kanduš26 tak důkladně, aby každé arciknížátko mohlo si zavést alespoň obchod s jelity.

*

Historie nás učí, že drobným potřeštěncům není popřáno místa v stránkách dějepisu. Tam přicházejí jen velcí lotři, lupiči, žháři a vrahové, kteří čím více lidí zabili, tím větší mají tituly knížecí, královské a císařské. Jsou tam Attilové, Tamerlánové, Vilémové a Habsburkové. A ti vyžadují do té doby nových obětí, dokud buď nezhynou přirozenou smrtí, nebo nevyskytne se rozumný člověk, který tomu udělá rázem konec.

*

Dobrý voják Švejk ví, že rozkaz je čímsi posvátným, že je to něco podobného, jako když misionáři pouštěli do černochů elektrický proud a říkali jim, že to je pánbůh. Od té doby černoši věřili v pánaboha stejně jako Švejk v sílu rozkazů.

Politické a sociální dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona

Její program byl úplně čistý, takže kandidát její byl poražen obrovskou většinou.

*

Každá strana politická má množství organizačních místností, nikoliv snad v soukromých bytech, nýbrž po hospodách. Čím víc alkoholu v hlavě, tím lépe se daří politice. Pohleďte na tábory lidu, velké veřejné schůze v prostranných sálech, tu nesmíte při řeči vůdce lidu, vůdce strany zakašlat nebo kýchnout, jinak jste ihned okřikováni, abyste byli tiše. Ale číšník, který nosí sklenice piva, zahřmí do toho davu zcela nerušeně: „Kdo chce pivo, platí se hned!“ A tu i sám řečník umlkne, počká, až se shromáždění uklidní, až se pivo roznese.

a nové myšlénky zas

do boje povedou nás.

Alkohol vzpružuje politické sebevědomí, působí ono příjemné rozčilení v duši, která stává se přístupnější slovům řečníka, alkohol jest jakási průprava k disciplíně všech politických stran. Za sklenici piva dají lidé pro vás duši. To bývalo kdysi. Dnes političtí vůdcové nechají si sami za sebe pivo zaplatit. Okrsky politických skupin jsou tedy vždy v hospodách a jsou velkými utopisty ti, kdož se domnívají, že by bylo možno zřídit velké budovy, kde by sály byly propůjčovány ku schůzím lidu a přednáškám a kde by žádné lihové nápoje, hlavně ani víno, ani pivo se neprodávaly. Pak bylo by po politických stranách. Politika stala by se věcí minulosti, poněvadž by na tyto bezalkoholní schůze přišel jen řečník, a ten by měl tajně v kapse lahvičku koňaku.

Je-li novorozeně živeno mlékem výtečné jakosti, prospívá na duchu i na těle; každá novorozená strana musí vyvolit svá střediska jedině tam, kde jest pivo první jakosti, jinak by nejen nepřibrala členů, nýbrž naopak své stávající členy by ztratila. Neboť alkohol jest mlékem politiky.

*

Čím větší pitomost, tím více lidí hledá v ní zrnko myšlenky, schopnost, neobyčejný talent, a tím více lidí uznává geniálnost básníka.

*

Hilar27 vrhl se na dráhu dramatického kritika. Věc velmi lehká. Samé fráze. Hloupost. Podivuhodná drzost. Darebáctví. Zaprodanost. Nemohoucnost.

Divadelní kritika, jako kritika vůbec, jest klamáním lidí. To se neděje kvůli nějaké umělecké snaze, to jsou nesmysly. Kvůli tomu, že někdo má odvahu si myslet, že je povznesenější nad všechno.

Sám neumí nic a stane se kritikem a dál to nedotáhne.

*

Nejspokojenější lidé jsou právě ti, kterým násilím nebyla vnucena vzdělanost.

*

Nežli si hrát na kněze jest mnohem krásnější hrát si na raubíře.

*

Přednáška o falšovaných a zkažených potravinách – Ctění přátelé! Zajisté že dovolíte, abych v této pohnuté politické době, kdy jest třeba vyslati do parlamentu lidi, bojující za nejsvětější statky lidstva, promluvil k vám několik slov o tom, co jest nám světější než všechno ostatní, o tom, co plní nitro všech voličů i kandidátů poslanectví a což tak krásně bylo již vyjádřeno ve starém Římě nápisem nade dveřmi městských krčem slovy: „Nacpi se.“ Podíváte-li se však kolem sebe, tu spatříte kormutlivý zjev, že se dnes vše, co patří k životním potřebám, falšuje. Bohužel však jakýkoliv předmět, který patří k poživatinám, málokdy vyskytne se v pravé jakosti, spíše bývá nahražen různými surogáty méně cennými. Obchodníci mají ďábelskou rozkoš, když mohou do potravin něco namíchat.

Tento neblahý zvyk přenesl se tedy i na voliče. Touha po falšování potravin způsobila onen smutný zjev, že jsou falešní voličové a falešné voličské seznamy. Znám jednoho kupce, který, když zfalšoval všechny potraviny ve svém krámě a už nevěděl, co má ještě falšovat, šel falešně odvolit. Z těchto důvodů jest, velectěné shromáždění, nutností, aby budoucí parlament chránil žaludky voličů, a běda tomu národu, který do parlamentu vyšle hokynáře...

*

Praví již svatý Jan Zlatoústý: „Komu, ach, komu, ouvé, komu hoře? Tomu, kdo u vína sedí a s pijany obecenství má.“

*

Pan Alois Širlo byl jedním z oněch podnikavých mužů, kterým hloupost lidská nijak nevadí a kteří by bez této možno říci veřejné vlastnosti nemohli ani existovat. Stal se úředně oprávněným vykladačem karet, hadačem a vydavatelem planet. K takovým věcem úřady ochotně dají povolení.

*

Jest to velice smutný zjev u nás, že lidé stojící na nejvyšším stupni společenském mívají různé ošklivé aféry. Proč to nestihne spíš nějakého bezvýznamného člověka?

Již chápete zajisté, že chci mluvit o pražském mladočeském starostovi dr. Grošovi, ačkoliv uznávám, že on sám není vinen za ty dluhy.28 Pan dr. Groš je svedený člověk. On za nic nemůže. To je výchova. Člověk když přijde do špatné společnosti, zkazí mu ta společnost i jeho nejlepší zásady.

*

O záhubě lodi Titanic – Ale to jste snad četl v Právu lidu, že to krásně vysvětlil žákyni páté třídy obecné školy v Hostivicích kaplan Josef Ptáček. Ten pravil, že se sázely dvě velké lodi, která dřív dojede do Ameriky. Jedna z nich narazila na ledovec a potopila se, protože se na ní nemodlili po celou cestu. Až teprve když se potápěli, ale pánbůh je potrestal, už to nebylo nic platno a všichni se utopili.29 Já mám též svůj názor. Ten ledovec se modlil a tak se mu nic nestalo. Ostatně znám ještě jeden případ, kam vede vlažnost ve víře. Hrálo fotbalové mužstvo Bubeneč proti Vršovicům. Levé křídlo Bubenečských přihnalo míč ku brance Vršovic a brankář Vršovic ten gól pustil, a když viděl, že míč proletěl brankou, vykřikl: „Ježíšmarjá.“ Jeden z diváků se nezdržel spravedlivého rozhořčení a řekl: „Tos měl, lumpe, dřív myslet na pánaboha!“

Velekněží v každé církvi vyznačovali se a vyznačují oním objemným obalem tuku, jenž způsobuje, že jejich břicho vystupuje z roviny, která u většiny věřících jest beze všech pahorků v okolí žaludku.

Zlatý řetěz, který houpá se na kulatém bříšku, zavdává opětně politickým protivníkům podnět k různým útokům, zvláště když kráčí v čele demonstrantů proti drahotě a jeho velké břicho se zlatým řetězem velebně se kývá vedle soudruha proletáře, držícího v hubených rukou standartu s nápisem „Umíráme hlady!“

*

Vážení pánové! Čteme-li noviny, jsme z toho úplně blbí.

O katolickém tisku

Pročítáme-li katolickou četbu, ať v próze či ve verších, seznáme, že sedmileté dítě dovedlo by redigovat celý katolický tisk.

Milujme své nepřátele

I při nejlepší vůli jest strašně těžké být zdvořilým. Kde jsem se to octnul!

Dr. Fr. Soukup

Z úst mu zazní rázné zaklení: „Pacholství této pakáže prozrazuje zhovadilost lotrů a politické svinstvo!“

Interview s panem cenzorem

Byl jsem již mnohokráte vybídnut, abych navštívil pana cenzora a s ním pohovořil, ale vždy jsem to odkládal, neboť jsem měl neurčitý pocit hrůzy před tím mužem. Mohu říci, že trpěl jsem utkvělou představou, že mne ten muž škrtne.

Chodil po pokoji:

„Nemívám vůbec rád, když někdo píše například: 'A tu si myslel leccos.' Pane, v tom 'leccos' se toho skrývá habaděj. Myslet si leccos, to je vyložené pobuřování, to je přečin proti veřejnému pokoji a řádu. Leccos si myslet, to může být i velezrádný projev myšlenkový. Domnívají se, že si člověk může všechno myslet, poněvadž stíhatelny jsou jen projevy. A co je ku všem čertům myšlenka? Myšlenka je projev duševní činnosti. Projev, povídám, a na projevy máme zákoník.“

Vzal tužku a pravil:

„Podívejte se na tu tužku. To je všechno. Takový chlapík má inkoust a péro, ale já mám tužku, setsakramentskou tužku. S tou to všechno rozpráším, přeškrtám a já je naučím, jak s nimi zatočím.“

Opustil jsem ho rychle, poněvadž mně tou tužkou šermoval pod nosem a já jsem viděl, že by mne bez milosti také s ní přeškrtl.

Poznámky

Žurnalistika je opravdu hrozná zbraň ve vynalézavosti prostředků, jak překroutit fakta. Neleká se ani toho, že žádných fakt třebas nemá. Od roku 1852, kdy jeden londýnský časopis uveřejnil zprávu, že v Birminghamu byl nalezen vyhladovělý muž, který v noci z 2. června na 3. červen spadl s měsíce, snaží se žurnalistika vymýšlet si nejrozmanitější příhody a kombinace.

DOSLOV

V životopise Jaroslava Haška bývá zdůrazňován rok 1906 a 1907, kdy jednak vrcholí a jednak se modifikuje jeho revoluční postoj ke skutečnosti. Bouřlivák a anarchista prožívá v těchto letech deziluzi, ztrátu víry v možnost radikálních společenských přeměn. Ani v okamžiku osobní deprese, jež vzniká absolutní negací dosavadních hodnot a ideálů, neztrácí důvěru v sílu slova a v bojovný význam satiry. Vlastně až po tomto prozření stává se pro českou veřejnost oním pověstným nepolepšitelným bohémem a posměváčkem, satirikem, který s neuvěřitelnou prudkostí temperamentu napadá nejen mocné a uznávané autority a instituce, ale i sakralizované symboly a mýty českého národního života. Trvalo dlouho, než jsme docenili význam této bohémské negace, která nemá v literatuře obdoby a která je zjevná jen z hlubších souvislostí společenských. Hašek s neobyčejnou důsledností proniká do zákulisí politiky a veřejného života, odkrývá skalpelem satiry a mystifikace jednotlivé její vrstvy, odhaluje a demaskuje jejich nicotnou podstatu. A to vše činí ve výbušných gejzírech jiskrného humoru a fantazie, jimiž oslňuje čtenáře.

V oblasti parodie, blasfémie, slovní hříčky a mystifikace dociluje Hašek pravého mistrovství.

Z tohoto hlediska považujeme Jaroslava Haška za objevitele moderní satirické zkratky. Humorný akcent bývá navozen hned od prvních vět, kterými se vstupuje do děje, je rozezvučen paradoxním obratem či autentickým životním motivem. Bystrý, vynalézavý postřeh humoristův dovedl vyhmátnout významové kontrasty, které plasticky a konkrétně demaskují falešnou tvář reality a nazývají věci pravými jmény. (Kontrast mezi vznešeným a nízkým, mezi duchovními hodnotami a materiálními potřebami patří od dob Rabelaisových k elementárním prostředkům komického básnictví a humoru.)

„Hašek prohlédl svět, zatímco ostatní o něm jen píší,“ prohlásil Karel Čapek a měl naprostou pravdu. Haškův humor překonal svou dobu, přežil pád starého Rakouska i první republiky, působí bez ohledu na reálie a fakta, která obsahuje, i na dnešní čtenáře. Je to humor, který má podobu více než literární a více než “neliterární“, který má charakter přírodního živlu. Snad právě proto působí tak bezprostředně, silně a neovladatelně.

Satirik Hašek dovedl hluboce a pronikavě pohlédnout až na kořeny doby: dovedl ji zesměšnit jejími vlastními prostředky.

V rámci naprosto volné humorné hry s významy, které v každé době představují autoritu, nebo jsou dokonce sakralizovány, dospěl k naprosté degradaci panujících institucí a norem.

Demaskující role Haškovy satiry byla již mnohokrát připomenuta; ale není dosud doceněn její hluboký myslitelský, ba přímo filosofický význam. Haškova tvorba hraje totiž svou roli v rozvoji kritického myšlení. Samozřejmě že společnost vyjadřuje již sama o sobě výrazné rysy absurdity; k jejich odhalení a zvýraznění však je třeba ostrosti vtipu a automystifikace. Byrokratické a administrativní projevy vycházejí z představy o správnosti po desetiletí panujícího a uchovávaného pořádku. Tento stav, udržovaný násilně strohým policejním režimem, je projevem oficiálního sebeklamu. Adekvátně tomu se formují rysy politické a žurnalistické frazeologie. Zde dochází k nejhlubšímu zneužití jazyka: oficiální fráze splývá s absurdním systémem, slova se mění v klišé a ztrácejí jakýkoliv význam.

Odhalení veřejných tajemství a společenských tabu! Za potměšilým smíchem posměváčka a cynika cítíme zcela bezpečně: jsou ještě jiné zločiny, které volají o pomstu, a to jsou zločiny každodennosti, ustrnulých mravů a zvyklostí, hamižné, kořistnické mentality, banality maloměšťáckého způsobu života. A mezi ně nás uvádí Hašek.

Lze ošklivost a trapnost života učinit předmětem smíchu? V čem spočívá osvobozující síla onoho „černého“ humoru, v čem tkví jeho obrozující a povznášející funkce?

Anarchistický radikalismus, protest proti světským i církevním autoritám, kritický a nahý pohled na banalitu maloměšťáckého života je trvalou, i když většinou skrytou součástí Haškova humoru. Jak krutě a bezohledně viděl svět, jak silně v sobě přemáhal bezútěšnost a hloubku své ironie, jež, jak praví Stendhal, je jediným možným výrazem zraněné duše.

Hašek čerpaje z bohatství ironie strhával oficiální iluze a klišé, pečlivě opatrované a ochraňované mluvčími národa.

RADKO PYTLÍK

Všechny dodatečné pokusy učinit z Haška pouhého ochlastu, zhýralce, anarchistu, bolševika či dokonce humanistu, se nezakládají tak úplně na pravdě. Ničím z toho, z čeho jej kdysi obviňovali nebo z čeho jej dnes podezřívají a co mu podsouvají, nikdy nebyl – alespoň ne úplně. Nazývat jej například humanistou je přinejmenším směšné; na to byl k lidem příliš cynický a v podstatě i krutý – krutý jako někdo, kdo nemusel nikdy nikomu doopravdy ublížit.

Před Haškem nebyl v Čechách nikdo, žádný takový humorista. Po Haškovi bylo pojednou haškovských vtipálků více; neboť inspiroval mnohé, nejen v literatuře (např. Hrabala), ale i ve filmu (viz kupř. nádherný vzorek typického českého švejkovství v postavě komisaře Ledviny z komedie Adéla ještě nevečeřela); Haškem počíná se také – už za jeho časů a ihned v dobách následujících – pojem „smějící se české bestie“.

MISANTROP

Žádná požehnaná ani spiklá chvíle pro básníka nebo proti němu; Hašek to psal v hospodě, aby měl na pivo.

(Ivan Diviš: Teorie spolehlivosti)

*

Hašek mi byl vždy blízký svým černým humorem, anarchismem, antimilitarismem, provokativními narážkami a téměř neznatelnými psychologicko-filosofickými přesahy ve svém díle a mýlí se ten, kdo to považuje za lehkou múzu nekomplikovaného a čistě zábavného rázu.

(Misantrop: Zima v sousedství zlověka)

*

Má být blahořečen poslední rakousko-uherský monarcha Karel I. Aby mohl být někdo blahořečen, musí být s jeho osobou spojován nějaký „zázrak“. Četl jsem o tom v novinách. Nějaká brazilská jeptiška se údajně zbavila křečových žil u Karlova hrobu. Banální, ber-kde-ber, leč Zázrak! - Zázrak? Jak na to přišli? Koho prvního to napadlo? Senilního Wojtylu, který už jen pořád chrápe? Kterej blbec mu to poradil? A komu jsou takové hlouposti ku prospěchu, co z toho kdo má? Já z toho nemám nic. A ti, jichž si vážím jako sám sebe, také ne. Zázrak? Takových „zázraků“ můžu vyjmenovat stovky! Ale kdo je potřebuje? Skutečné divy světa, jichž jsem denně svědkem, by se jim nelíbily. Nebyly by pro ně dost „svaté“. Např. to, jak jsem mohl vydržet v p@kárně jedenáct let a zachovat si poměrně neporušený zdravý rozum a vysokou inteligenci. To by museli svatořečit les a zvěř a hudbu! To je zase moje svatá trojice! Ne, něco se prostě už nezmění. Historie se neopakuje, ona jen kdysi zakopla o bludný kořen, zabloudila a bloudí dál. Toho se měl dožít Jaroslav Hašek! Jak ten by to uměl zesměšnit! Ať žije, pánové, císař pán a váš slavný c. k. blázinec! Nazdar!

(Misantrop: Škarohlíd)

*

To věčné štěkání, řvaní a ječení! Jako v Haškově kynologickém ústavu! Hůř! Poněvadž tohle není ani trochu zábavné.

(Misantrop: Reinlebensborn)

*

V podstatě totéž jízlivě posmutnělé přemítání nad stavem literatury a postavením génia nebo talentovaného jedince v ní a v době nepřející skutečnému umění, poněvadž je nepotřebuje a ani nerozpozná od kýče a od plevele, traitoval také například Leopardi, najdeme je u Schopenhauera, dokonce i u Haška (v humornější poloze), najdete to koneckonců i u mne.

(Misantrop: Zápisník mrtvého muže)

*

Hašek byl světovějším dříve než jeho dílo. Byl bez předsudků, kašlal a plil na veřejné mínění, a nic na světě, tedy ani rodina, ani přátelé mu nebyli ničím. Přerostl ten malý český svět ne o jednu, ale o několik hlav, a proto mu v něm bylo tak úzko.

(Václav Menger30)

POZNÁMKY:

1 Tomáš Carlyle (1795–1881) – slavný britský spisovatel, mj. autor útlého dílka Hrdina jako božstvo, s podtitulem Ódin a jiné skandinávské báje. S tímto svérázným skotským myslitelem sdílím jeho obdiv k německé kultuře, odpor k industrializmu a k liberálnědemokratickým tendencím a úctu k vynikajícím osobnostem (viz Misantrop: Reinlebensborn). – Nicméně Nietzsche v Antikristovi si jej bere za záporný vzor, když praví: Potřeba víry, něčeho nepodmíněného, jde-li o Ano a Ne, carlylismus, bude-li mi prominuto toto slovo, je potřebou slabosti.

2 reelní (obchodník) – tj. seriózní, poctivý.

3 Kdysi uvedl Miloš Zeman tato výmluvná statistická čísla: 62% voličů jsou hlupáci, 20% je duševně chorých, 10% alkoholiků … a jen 8% je soudných lidí. Hlavně že to ti politici vědí – a že toho také bohatě využívají.

4 Camille Flammarion (1842–1925, na obrázku níže) – francouzský astronom a spisovatel, značně odvážný ve svých fantastických románech i vědeckých hypotézách. Jistý jeho vliv lze nalézt v díle jeho vrstevníka a krajana Anatola France (1844–1924).

5 Srov.: Misantrop: Bůh nesmiřitelného hněvu: Silní udělují rány fyzické, slabí si udržují nadvládu morálními šlehy. Jedno od druhého se však příliš neliší. „Svědomí je jen strach, že budeš bit“, jak si povídají dva psi v jedné Haškově povídce.

6 simiae – (lat.) opice (mn. č.). Politika je vůbec taková opičárna (pardon, opice!, lépe by bylo říct člověčárna).

7 taenie – druh ploštěnky, červa, parazitujícího v tenkém střevě, jako je např. známá tasemnice dlouhočlenná (Taenia solium) nebo tasemnice bezbranná (Taenia saginata).

8 zákožka svrabová (Sarcoptes scabiei) – roztoč, který způsobuje onemocnění zvané svrab.

9 acarus – (lat.) roztoč. Velmi roztomilé Haškovo připodobnění a dávání do souvislosti všemožných druhů parazitických potvůrek k politickým stranám (a politikům vůbec, rovněž cizopasným), těmto vším na hlavě lidstva.

10 Židovský (či hebrejský) rok 5671 začal 30. března 1911.

11 „litovati, že stvořil člověka“ – viz Bible: Genesis 6,7: „Člověka, kterého jsem stvořil, smetu z povrchu země, neboť lituji, že jsem jej učinil.“

12 Viz další stati na lidožroutské téma: Euthanasijská církev: Úprava lidské mrtvoly ke konzumaci; Voltaire: Filosofický slovník: Lidojedi; Swift: Skromný návrh.

13 François de Montcorbier – vlastní jméno proslulého francouzského básníka Françoise Villona (15. stol.).

14 „Dnes mám být pověšen...“ – Srov.: Čtyřverší jež, složiv svou Závěť, napsal Pařížan Villon v pařížském Châteletu, odsouzen k smrti oběšením: „Františku, už tě nepotěší, / že Francouz jsi a ze vsi zdejší; / teď na krk oprátku ti věší; / ať pozná, oč je zadek těžší.“

15 „Schlechte Leute haben keine Lieder“ – nepřesný citát dvojverší od německého spisovatele a básníka jménem Johann Gottfried Seume (1763–1810). Správně má být: „Wo man singt, da laß' dich ruhig nieder, / böse Menschen haben keine Lieder.“ – Význam je nicméně správný (dovoluji si volně přebásnit do češtiny): „Kde se zpívá, tam upokoj se klidně, / neb špatní lidé nezpívají písně.“

16 Čžen-si – správně má být asi spíše čžen-li (čínsky „nejvyšší, svrchovaná pravda“), nebo ještě lépe čžen-siang („dokonalá pravda“), popřípadě čžen-ši („velká pravda“).

17 „šedá“ – lidový název buď pro nejlevnější výčepní lihovinu anebo pro nápoj smíchaný z čistého lihu a vody v poměru 1:3 resp. 1:4.

18 mogador – patrně jakási dřívější značka kořalky (či snad dokonce francouzského koňaku). Mogador je ostrov a současně i staré koloniální jméno dnešního marockého města Essaouira, v jehož blízkosti se tento ostrov nachází. – Pozn. Mis.

19 Podobně tomu se pravý džentlmen vždy omlouvá společnosti, odcházeje na záchod, že jde pouze podat kamarádovi ruku.

20 Volí se obecní strážník – Tato povídka byla v r. 1952 zfilmována (viz hlášky + krátkou videoukázku z: Haškovy povídky ze starého mocnářství).

21 terno – trojice osob navržených jako nejvhodnějších k obsazení některých úředních míst (výraz byl používán asi až do r. 1948).

22 katoličtí pracovníci mají jména tak podivná... – Srov.: Misantrop: Bůh nesmiřitelného hněvu: Také po jméně poznáte je! Všichni ti Špidlíci, Šmudlíci, Tajtrlíci, Štrajchpudlíci, Kriplíci a Pytlíci! Skoro to vypadá, jako by na pátera nebrali nikoho s běžným příjmením! Jeden se dokonce jmenuje Vlk! To je nejen urážka tohoto ušlechtilého zvířete, hrdiny všech vzácných kultů a mýtů, ale i nechtěná ironie! Jakže: Duchovní pastýř, ochránce stáda božích oveček – a vlk? To je jako kozel zahradníkem!

23 ukaz – (v ruském prostředí) vládní nařízení, výnos.

24 Povídka zfilmována r. 1955 jako součást Vzorného kinematografu Haška Jaroslava.

25 Dobrého vojáka Švejka v zajetí napsal Hašek v Rusku r. 1917. Bylo to jakési druhé pokračování Švejkových předválečných příhod sepsaných již r. 1911. Hlavní Haškův velký a slavný román Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války vznikl až po válce r. 1921.

26 kanduš – dětské šatičky z jednoho kusu látky se zapínáním na zádech; sukně šitá dohromady se životem (tj. s přední, břišní částí), ale bez rukávů.

27 Karel Hugo Hilar (1885–1935), vlastním jménem Karel Bakule. Haškovi je k smíchu (nejen v této stati) rádoby učené plácání nesmyslů, ale i přejmenovávání málo „poeticky“ znějících jmen (viz např. jeho humoresku Změna jména výše).

28 Narážka na starostování dr. Groše, za něhož vzrostly dluhy města Prahy na 160 miliónů korun. Jeho heslem bylo: „Nic se nestalo.“ – Povědomé heslo, vítězně si razící cestu i dnes... – Již jen jméno samo starosty Groše připomene novější aféru s obohacováním z nekalých kšeftů sociálního demokrata podobného jména Grosse, který si podezřelými finančními machinacemi kdysi nahrabal nikdy nevyjasněné miliónové jmění. Ale takových, ať se jmenují Groš nebo Gross, je samozřejmě víc, to dělá to prostředí a také příslovečná příležitost, jež dělá zloděje.

29 Podobné citáty ukazující všechny možné formy lidské hlouposti sbíral po celý život slavný francouzský spisovatel Gustave Flaubert – sem se hodí např. tento: Záplavy na Loiře jsou způsobeny výstřelky novin a zanedbáváním nedělních pobožností. Povšimněme si kromě toho příjmení kaplanova – Ptáček. „To je pěkný ptáček“, říká se o někom, kdo je šejdíř, lotr a lhář. „Ptáček“ je znovu příklad mnoha podivných příjmení tzv. duchovních. O příjmeních katolických hodnostářů viz Haškovu humoresku Časopisy pro mládež.

30 Václav Menger (1888–1947) – známý český prvorepublikový herec, přítel a životopisec Jaroslava Haška, s nímž se seznámil v ruském zajetí.