Sterne: Tristram Shandy

Ταράσσει τούς άνθρώπους

οὒ τά Πράγματα

Άλλά τά περί τῶν

Πραγμάτων Δόγματα

*

Lidé nejsou zneklidňováni věcmi,

nýbrž svými vlastními názory o věcech.

(Epiktétos)

„Prosím tě pěkně,“ řekla matka, „nezapomněl jsi natáhnout pendlovky?“ – „Kristepane!“ ulevil si otec výkřikem, ale tak, že přitom ztlumil hlas: „Jestlipak co svět světem stojí, nějaká ženská vytrhla muže z práce takovou pitomou otázkou!“

Dne pátého listopadu 1718 byl jsem já, blahorodý pan Tristram Shandy, porozen na tento náš prašivý a zhoubný svět. – Že já jsem se nenarodil na Měsíci nebo na nějaké jiné planetě (vyjma Jupitera a Saturna, protože chladné počasí nesnáším), hůře bych nepochodil na žádné z nich než na této naší mizerné, špinavé planetě – planeta je to jinak obstojná pro toho, komu je dáno narodit se na ní jako velmož nebo zazobanec; nebo komu se poštěstí domoci se úřadu a postavení poskytujícího důstojenství a moc – jenže to já nejsem – ať si každý mluví o jarmarku podle toho, co sám stržil – já tedy znovu a znovu tvrdím, že je to ze všech stvořených světů ten nejmizernější.

Každý spisovatel má svůj fortel – mně se protiví handrkovat se a smlouvat o pár zlaťáků někde v tmavém průchodu.

Řeknu vám, milostivá, na světě je hodně znamenité cudnosti, o níž, kdybyste se rozkrájela, nic příznivějšího nepovíte.

Vážnost je dareba, a to náramně nebezpečný, protože poťouchlý; ten ošálí – bodejť ne – za dvanáct měsíců poctivé, bezelstné lidi o tolik majetku a peněz, že to kapsáři a krámští zloději za sedm měsíců nedokážou. Prostoduchou nahotou, s jakou se jaré srdce odhaluje, neškodí nikomu – leda sobě; kdežto samou podstatou vážnosti je úmysl, a tudíž úskok; je to kejklířství, kterým se má světu nabulíkovat, že má někdo víc rozumu a vědění, než v něm vskutku vězí; a se vší tou šalbou nebývá o nic lepší, ba často spíš horší, tak jak to kdysi dávno definoval jeden duchaplný Francouz (La Rochefoucauld): „Záhadné držení těla, aby se zakryly duševní nedostatky“ – tato definice vážnosti zaslouží, aby byla zapsána zlatým písmem.

Když má někdo pifku a je odhodlán zchladit si ji na nevinném a bezbranném stvoření, v křoví, do kterého se zatoulalo, nasbírá jako nic dostatek klestí na oheň, na kterém je pak obětuje. (volně podle Bacona)

Vrchovaté trápení ho nemine. Svět soudí podle výsledků, a neštěstí mu pak ještě ztrpčí tím, že všechnu vinu svalí na něho.

Všichni političtí spisovatelé od počátku panování královny Alžběty až po naši dobu svorně se pozastavovali a naříkali nad tím, jak mohutní proud lidí i peněz hrnoucích se pro nic za nic do hlavního města, že to až ohrožuje naše občanská práva a že je tomu v těle národa i v těle přirozeném naprosto stejně, jakmile se krev a živočišné částice nahrnou do hlavy tak rychle, že z ní pak nemohou ven; krevní oběh se pak nutně zarazí a v obou případech je z toho smrt.

Otec ten nápad o působení křestních jmen myslel vážně; byl v tom soustavný a jako všichni soustavní myslitelé na podporu své hypotézy rozhýbal nebe i zemi a zkroutil a pokřivil kdeco v přírodě. Zkrátka, myslel to vážně; a tak se vždycky rozlítil, když lidé, zejména vyššího stavu, kteří z toho měli mít rozum, přímo před jeho očima dávali dětem jméno tak lhostejně a ledabyle, jako když se rozhodnou říkat pejskovi Puňta nebo Azor, ba ještě lhostejněji a ledabyleji. Říkal, že se to vůbec nehodí: „Váš syn! – váš synáček – od jehož roztomilého a upřímného ducha si tolik slibujete – copak pro všechno na světě dopustíte, aby dostal jméno Jidáš? Kdyby se váš syn jmenoval Jidáš, špinavost a zrádnost s tím jménem nerozlučně spjatá provázela by ho po celý život jako stín, a i kdyby měl ve vás, vašnosti, nevímjaký příklad, skončil by jako lakomec a zlosyn.“ – Takový argument mu jakživ nikdo nevyvrátil.

Kárám špatný vkus, který znenáhla opanoval tisíce dam – číst o překot a hledat spíš dobrodružství než hluboké poučení a vzdělání, jaké jim kniha této ražby při náležité četbě nesporně poskytne. – Mysl si má při čtení zvyknout oddávat se moudrým úvahám a odvozovat důmyslné závěry; ten zvyk měl Plinius mladší; tvrdil, že „nikdy tak špatnou knihu nečetl, aby z ní něco nezískal.“ Prohlašuji, že prolítnout bez snažného pohřížení řecké a římské dějiny je méně platné než pohřížit se do příběhu o Parismovi a Parismenovi nebo o Sedmeru reků anglických. – Hrozná to smůla pro mou knihu, ale ještě větší pro literární obec – a co proti té má smůla znamená! – že naše snahy a sklony nadobro opanovala chlípná touha po nových a nových dobrodružstvích – a že prahneme jenom po ukojení této žádostivosti – a tak se nás u slovesných děl dotýkají jen místa obhroublá a kluzká. Jemné náznaky a nevtíravé poučky přírodovědy stoupají jako silice vzhůru; tíživé mravní naučení zas klesá dolů; a tak ani z jednoho, ani z druhého svět nic nemá, jako by obojí uvázlo někde na dně kalamáře. – Kéž čtenář neponechá mnohá důmyslná a pozoruhodná místa bez povšimnutí. Kéž se to u něho nemine s účinkem – a kéž se všichni dobří lidé, čtenáři a čtenářky, naučí číst.

Prosím vás pěkně, jak se jmenoval ten člověk, který poprvé učinil ten postřeh, že je u nás počasí i podnebí velmi nevyrovnané? Ať už to byl kdo chtěl, postřeh je to trefný a správný. – Ale z toho plynoucí důsledek, že totiž proto se u nás v takové rozmanitosti vyskytují praštěné a podivínské povahy, ten nebyl od něho; na ten přišel dobrých sto padesát let po něm někdo jiný. A právě proto, že máme na skladě takovou nepřebernou hojnost svérázné látky, vynikají naše komedie vysoko nad francouzské i všechny ostatní, které kdy na pevnině napsány byly nebo teprve budou. A že nám ta podivná nevyrovnanost podnebí vytváří tak podivně nevyrovnané povahy, a tím nás zároveň odškodňuje, abychom se měli čím obveselovat, když se za nepohody nemůžeme hnout z domu, to je můj postřeh.

Doufejme, že vezme za své veškeré spisování. A tím, že nebude spisování, vezme za své čtení; a časem – chtěj nechtěj – tak jako válka plodí chudobu a chudoba zase mír, vezme za své veškeré vzdělání. A potom nám nezbude, než začít znovu neboli jinými slovy octneme se tam, odkud jsme vyšli.

In foro scientiae (podle soudu vědy) žádný mord není – je toliko smrt.

Učený biskup Hall, totiž slavný dr. Josef Hall, který byl za panování Jakuba I. biskupem exeterským, v jedné své Dekádě na konci Božského umění rozjímavého, vydaného r. 1610 u Johna Beala v Londýně, Aldergate Street, nám říká: „Je ohavné, když se někdo sám chválí“ – a já si to taky myslím. Na druhé straně přece jen, když je něco mistrně provedeno a nikdo si toho nevšímá, zdá se mi zrovna tak ohavné nemít z toho žádnou slávu, jen se tím hrdým vědomím užírat, a tak odejít ze světa. A to se děje se mnou.

Zatemněnost a zmatenost lidské mysli má trojí příčinu. Především tupá čidla. Za druhé, i když čidla nejsou tupá, lehké a pomíjivé otisky, které v nich předměty zanechají. Za třetí paměť jako řešeto, takže neudrží, co přijme. A vydatný pramen zatemněnosti vždycky je – a bude – nepřesné užívání slov; to mnohdy poplete i rozum nejjasnější a nejsvrchovanější.

S touhou po vědění je tomu jako s žízní po bohatství: ukájením jí jenom přibývá.

Spisovatelé mého ražení mají jednu zásadu společnou s malíři: Když při přesném kopírování dopadá obraz nevýrazně, volíme menší zlo; soudíme, že spíše se promine prohřešek proti pravdě než proti kráse. To je nutno brát cum grano salis.

Někdy pozbýváme práva naříkat tím, že je neuplatňujeme.

Touha po životě a zdraví je člověku od přírody vštípena. Vášeň s ní sourodá je láska k svobodě a volnému prostoru.

Pane na nebi! Jak takové poco più a poco meno italských kumštýřů – to nepostižitelné více nebo méně – rozhoduje o přesné linii krásy u věty, stejně jako u sochy! Jak se lehounkým dotykem dláta, tužky, pera, smyčce a tak dále, všecko zaoblí tak, že to působí opravdu libě! – Ó krajané, vyjadřujte se přesně, dbejte na svou řeč, a nikdy, ach, nikdy nezapomínejte, na jak nepatrných částicích záleží vaše výmluvnost i vaše sláva.

V Aristotelově arcidíle stojí: „Když člověk myslí na něco minulého, shlíží k zemi; když však myslí na něco budoucího, vzhlíží k nebi.“ – Strýček Toby nejspíš nemyslil na to ani na ono, protože hleděl vodorovně před sebe.

Vada běžná u nejslavnějších matematiků: předvádějí své poučky tak důkladně a urputně, až se tím tak vyčerpají, že jim nezbude dost síly na to, aby je s užitkem uplatnili.

Správně provozované psaní (jako je třeba moje, bodejť) je toliko jiný název pro rozhovor. A jako nenapadne toho, kdo ví, co se v dobré společnosti sluší, povídat všechno, tak i spisovatel, obeznámený s patřičnými mezemi společenských mravů a dobrého vychování, netroufne si domýšlet všechno. Nejvyšší úctu vzdáme čtenářovu rozumu tím, že věc přátelsky rozpůlíme a přenecháme mu, ať si tak jako my i on něco představí. – Co se mne týče, já mu takové poklony vzdávám ustavičně, a podobně jako svou, tak zaměstnávám všemožně i jeho obraznost.

Svědomí se dlouhým hřešením ponenáhlu otupí; a podobně jako měkká pokožka ono přílišným tlakem a stálými nárazy zvolna pozbude jemnocitu, jímž je nadáno.

Je povahy lstivé a prohnané. Popatřte na celý jeho život; je to jediné důmyslné předivo špinavých kejklů a zákeřných úskoků, ničemně namířených proti nejvlastnějšímu smyslu veškerých zákonů – aby se totiž s každým jednalo poctivě a aby směl v klidu užívat svého majetku. I uvidíte, jak takový člověk poťouchle líčí na nevědomost a tíseň chudých a potřebných; jak vytřískává jmění z nezkušenosti mladíka nebo z bezelstnosti přítele, který mu až za hrob důvěřuje. – Když pak přikvačí stáří a lítost mu pokyne, aby prošel celý ten truchlivý rejstřík a vyřídil si jej se svědomím, Svědomí nahlédne do Sbírky obecných zákonů a zjistí, že svým počínáním žádný zákon přímo neporušil; že nebyl odsouzen k peněžitému trestu ani k propadnutí majetku; že nad ním nepráská karabáč ani před ním nezeje žalářní brána. Čeho by se tedy ve svědomí děsil? Svědomí se důkladně zašancuje literou zákona; nikdo na ně nemůže; ze všech stran je chráněno hradbou soudních rozsudků a právních nálezů; žádným kázáním se odtamtud nedá vypudit.

Lidské zákony nepramení ze svobodné volby, ale z čiré nutnosti; mají nás chránit před zlobou takových svědomí, která si sama žádný zákon neukládají; u lidí zkažených a svedených, které nenapraví příkazy ani zákazy svědomí, sílu těchto příkazů a zákazů nahrazují paragrafy, a to strachem před žalářem a oprátkou.

Zamyslete se chvíli nad tím, jakými skutky míní vyznavači náboženství den co den sloužit Bohu, a zatím se jimi jenom zneucťují a zostouzejí. Jen se o tom přesvědčte a vkročte se mnou do žaláře inkvizice. Hle, jak tam Náboženství – spoutané Milosrdenství a Právo mu leží u nohou – chmurně trůní na černé soudcovské stolici, spočívající na skřipcích a mučidlech.

Zač stojí nějaký sporný názor, to nejlépe posoudíme, když vysledujeme, k jakým důsledkům vede.

Když ti někdo řekne: „To a to se příčí mému svědomí,“ věř, že to myslí zrovna tak, jako když ti řekne, že se to a to příčí jeho žaludku. Za tím obojím vězí obyčejné nechutenství.

V ničem nedůvěřuj člověku, který si z ničeho nedělá svědomí. A sám pro sebe si zapamatuj tuto prostou poučku, jejíž zneuznávání zahubilo tisíce lidí, že totiž tvé svědomí není zákon.

Spisovatelé musí hledět dopředu, aby jejich dílo mělo plynulost a spád.

Kdeco je na světě vykloubeno; politická klenba se viklá; a podle dobrozdání odhadců podryty jsou samotné základy našeho výtečného řádu církevního i státního.

To je nějakého nářku, že jsme národ zničený, nadobro ztracený. – Jak to? Jak to, že jsme zničeni? – Protože jsme prodejní.

A stejně tak je tomu v celém okruhu věd; na jejich hlavní, uznané články se jen tak sahat nedá. – Příroda se sama brání svými zákony; jenže když člověk nedá pozor, chyba – (a tu se významně zahleděl na matku) – chyba se vloudí i drobounkou skulinou nebo nepatrnou škvírou.

Zatrolená smůla! Zatrolená smůla, ovládat složitý úsudek, že se skvělejší už ani nenajde, a mít přitom ženu, které za živého boha jediný závěr nevpravím do palice.

Unce vlastního důmyslu vydá za tunu cizího. Důmysl každého člověka musí vycházet z jeho vlastní duše, a ne z duše někoho jiného.

Není divu, že je – jak to vidíme – intelektuální tkáň na cucky a nadranc a že i nejbystřejší hlavy jsou jako zmuchlané přadeno hedvábí: samá zadrhlina, samý uzel. Celý svět se spikl, aby nás připravil o tu špetku důvtipu, kterou máme, a do tohoto spiknutí jsou zapleteni taky profesoři.

Je už v povaze hypotézy, že jakmile ji člověk pojme, všechno ona obrátí ve svou potravu.

Teprve okolnosti, jimiž je tady na světě kdeco sešněrováno, dávají věcem vzhled a tvar. Každá věc je taková, jaká je, podle toho, jak ty okolnosti přilehnou nebo povolí – velká, malá, dobrá, zlá, valná, nevalná, jak kdy.

S tělem a duší, budiž jim všechna čest, je tomu u člověka zrovna tak, jako s kazajkou a podšívkou na kazajce; jednu-li pomačkáš, pomačkáš i druhou. Jenom tehdy to rozhodně neplatí, když má člověk naštěstí kazajku z pryžové dykyty a podšívku do ní ze sarsenetu nebo z tenounkého perziánového hedvábí.

U Řeků Zenón, Kleanthes, Díogenés Babylonský, Dionýsius Héraklejský, Antipatros, Panaitios a Poseidónios; u Římanů Cato, Varro a Seneca; u křesťanů Pantaenus a Klemens Alexandrijští a Montaigne; a ještě hromada jiných, hodných, poctivých, myslivých shandyovců, co jich kdy bylo, na jejichž jména si nevzpomínám, ti všichni o své kazajce tvrdili, že je takto ušitá. Ať se svrchu jak chce mačká a muchlá, ať se smolí a žmolí, ať se cepuje a cupuje nadranc, ať se s ní provádějí třeba psí kusy, děj se co děj, vnitřek kazajky zůstane bez úhony.

Namouduši si myslím, že tak nějak je zrobena i moje kazajka. Drbali ji tak vydatně, jak se to snad žádné chudince kazajce nestalo. A přece, tvrdím, její podšívka, pokud o tom mohu soudit, není o nic horší. Bušili mi do ní šmik-šmik, řízy-říz, bum-bác, třásk-prásk dlaní i hřbetem, napříč i podél, že nemít tak v podšívce ani špetku pryže, přisámbůh! dávno by ji z ní vydrhli a vydrolili.

Páni literární kritici! Jak jste mi jen mohli do kazajky tak mlátit a sekat? Copak jste si myslili, že mi rozsekáte podšívku?

Z upřímného srdce a z hloubi duše poroučím vás do ochrany té Bytosti, která nám nikomu neublíží; ale až zas někdo z vás bude skřípat zuby a vztekle proti mně soptit, jako jste skřípali a soptili, nezlobte se, když přes to i tentokrát klidně přejdu; neboť jsem si umínil, že pokud budu žít a psát (a to je u mne totéž), k žádnému poctivému muži se hůř nezachovám, než se zachoval strýček Toby k mouše, která mu při jídle pořád bzučela kolem nosu: „Jdi, jen jdi, chudinko,“ pravil, „kliď se, proč bych ti ubližoval? Však je na světě pro nás oba místa dost.“

Malými kletbami za velké věci jenom zbytečně maříme sílu a zdraví duše. To je, jako když se na šance střílí vrabčími broky. Šťávy se tím sice zkvasí, ale štiplavosti nepozbudou. Já sám klnu a spílám málokdy; ale když se k tomu přece jen dám strhnout, hledím duchapřítomně, aby to k něčemu bylo. Jinými slovy klnu tak dlouho, až se mi uleví. Moudrý a spravedlivý muž se však vynasnaží, aby šťávy z něho odcházely přiměřeně k vlastní nakvašenosti – a taky k hrubosti a zlovolnosti urážky, nad níž vzkypěly.

Ze všeho švadronění, jakým se na tomto švadronivém světě švadroní, nad nábožně pokrytecké švadronění snad nic horšího není – ale přece jenom nejprotivnější je švadronění kritické.

Jaký vrtkavec je člověk! Chřadne na rány, ze kterých by se vyhojil jako nic (po celý život se protiví lepšímu poznání). A rozum, ten vzácný boží dar, jenom mu je jitří a ještě mu přidává bolestí, až je z toho člověk celý smutný a nešťastný. Copak mu život sám nepřináší dost trápení, že si mermomocí ten nastřádaný žal rozhojňuje? To je mu málo potýkat se s vezdejšími zly, že se pouští do jiných, která by za desetinu starostí, které si tím přidělává, lehce zaplašil ze srdce?

Tady je dvojsmysl – a tady je dvojí cesta: blátivá a čistá. Po které se dáme? Toť se ví, že po čisté. Vysvětlovat, to je tolik, jako podceňovat čtenáře.

Od přírody je to tak blahodárně zařízeno, že se člověk vzpírá a vzpouzí přesvědčování zrovna jako staří psi: ti se také neradi učí novým kouskům. Pěkné třeštidlo byl byl i ten největší filosof všech věků, kdyby tak po každé přečtené knize, po každé pozorované skutečnosti, po každé promyšlené myšlence v jednom kuse střídal názory. To nemohl otec ani vystát. On vám sebral nějaký názor tak, jako když člověk v přírodním stavu sebere jablko. Potom je jeho. A je-li chlap, nedá si je vzít, i kdyby ho to stálo život.

Prudkost je přímo úměrná nevědomosti.

Psát knihu je ve všem všudy stejné jako broukat si nějakou píseň: jestli nasadíte tón nízko, nebo vysoko, na tom nesejde, jen když nevypadnete ze své tóniny.

Je zajímavé, jaké nepatrné okolnosti někdy opanují naši mysl; jakou neuvěřitelnou vahou nám vtiskují a vnucují názory na věci i lidi; lehounká pápěrka nám vštípí do duše nějaké přesvědčení, a to v nás tak pevně zakoření, že se nedá vyvrátit, ani když se do něho jako beranem buší Euklidovými důkazy.

Jakmile se na jevišti našeho podnebeského světa odehrají velké nebo nenadálé události, lidská mysl, která je podstaty všetečné, hned běží za scénu podívat se na jejich původ a zdroj.

Odjakživa mu přisuzovali tisíceré výroky a skutky, které byly jeho povaze naprosto vzdáleny. Při svém zvláštním založení nikdy se nenamáhal uvést nějakou věc na pravou míru, i když se to dalo snadno provést. Když ho tupili, počínal si vždycky tak, že mohl ji sice každému se ctí vysvětlit, ale nad to byl on povznesen; ostatně stejným škůdcem byl v jeho očích ten, kdo o něm utrhačné řeči vymýšlel, jako ten, kdo je roznášel, i ten, kdo jim věřil; aby je z toho vyváděl, k tomu se nesnížil – pevně věřil, že pravda a čas to udělají za něho. Toto hrdinství mu působilo lecjaké nepříjemnosti.

Co je život člověka, ne-li potácení sem tam, od žalu k žalu? Jeden zdroj zlosti ucpeš – odecpeš druhý!

Povězte mi, učenci, copak budeme pořád jen přidávat na hromadu – a pramálo k hodnotě? Copak budeme pořád robit nové knihy, jako robí lékárníci nové mixtury, a to tak, že z jedné nádobky ulévají do druhé? Copak je na věčné časy naším údělem ve všední den i ve svátek vystavovat ostatky vědění, jako mniši vystavují ostatky svatých – a jeden, jeden jediný zázrak s nimi nezpůsobit? Copak byl Člověk – tvor na celém světě nejznamenitější a nejušlechtilejší, zázrak přírody, jak ho v knize Περι φύσεως nazývá Zarathuštra, Šekina božské přítomnosti podle Chrysostoma, obraz boží podle Mojžíše, paprsek božství podle Platóna, div nad divy podle Aristotela, nadaný mohutnostmi, které ho od země rázem až k nebi vymršťují – copak byl Člověk stvořen na to, aby se tak bědně, tak žalostně, tak ubožácky trdloval? Nadávat na to jako Horác, to se mi nechce, ale není-li ta touha nezřízená a hříšná, kdejakému napodobiteli bych z hloubi duše přál, aby si za tu námahu uhnal ozhřivku; a aby se zřídila ozhřivkárna, do které by se celá ta verbež, mužská i ženská, vešla a tam se kurýrovala rtuťovými parami.

Dobro a zlo nejsou v takovém protikladu, jak se svět domýšlí. Práce, starost, nemoc, nouze a bída jsou kořením života. „Umřel mi syn!“ – Tím lépe. – „Ale on nás navždy opustil!“ – Budiž. Unikl lazebníkovi, než zplešatěl; vstal od hostiny, než se přejedl; od pitky, než se opil. Thrákové plakali, když se jim narodilo dítě (však my málem taky), a hodovali a plesali, když někdo odešel z tohoto světa – a právem. Smrt odepíná pouta vězni a jinému ukládá nevolnickou robotu. Ukaž mi člověka znalého života, který by se jí nebál, a já ti ukážu vězně, který se bojí svobody. Naše tužby jsou vlastně choroby. Což není lépe vůbec nehladovět než jíst; nežíznit než zahánět žízeň lékem? Není lépe osvobodit se od starostí a klopot, od lásky i žalu a jiných horeček a zimnic života, a ne jako utrmácený pocestný přijít do hospody a vědět, že nezbývá než vydat se na další cestu? Smrt sama žádnou hrůzu v sobě nechová; tu si jenom vypůjčuje od stonů a křečí, od posmrkávání a utírání slz do cípů záclon u úmrtního lože. Svlékni ji z toho – a co jí zbude? Zbav ji már, plaček i truchlících, chocholů, ozdobných štítů a jiných fortelů – co z ní zbude? Smrt nijak strašná není; když jsme my, není smrt; a když je smrt, pak zas nejsme my.

Nejsme kus dřeva – no dobrá. A taky ne andělé – kéž bychom byli – ale lidé odění tělem a ovládání tužbami; a jak se na nich mlsně pase sedmero našich smyslů, zvláště pak některé z nich, k tomu se já, řeknu vám rovnou, až stydím přiznat.

Já se nikdy ničemu nedivím; tolikrát mi už v životě soudnost selhala, že jí teď ať právem, či neprávem nedůvěřuji – aspoň se pro chladné náměty nikdy nerozehřeji. Přesto jako každý jiný pravdu ctím; a když mi vyklouzne, stačí, aby mě vzal někdo za ruku a klidně ji šel hledat; vždyť jsme ji oba ztratili a bez ní se neobejdeme; kraj světa s ním půjdu. Ale hádky se mi protiví. A tak (nejde-li zrovna o věci náboženské nebo společenské), než bych se dal do nějaké hádky zatáhnout, uznám raději všechno, co mě už při vykročení neškrtí. Ale dušení je mi nesnesitelné a nejnesnesitelnější je mi smrad. A proto jsem si od prvopočátku umínil, že má-li se zástup mučedníků rozmnožit – nebo nový zástup naverbovat – já s tím tak či onak nechci nic mít.

Vědě se nazpaměť naučíš, ale moudrosti nikoliv.

Ach, blahé zdraví! Ty jsi nad zlato i poklady; ty rozpínáš duši, ty ji otevíráš, takže všemi mohutnostmi přijímá poučení a oblibuje si ctnost. Kdo má tebe, víc si přát nemusí; a nešťastníkovi, kterému ty chybíš, tomu chybí všechno.

Když Eudamidás, syn Archidamasův, slyšel Xenokrata, jak v pětasedmdesáti letech disputuje o moudrosti, ký div, že se ve vší vážnosti zeptal: „Jestliže ten stařec o moudrosti pořád jen disputuje a bádá, kdypak se dostane k tomu, aby ji uplatnil?“

Nejvyšší zdokonalení, jakého je slovo schopno, je vznosná metafora – myšlenka tím zpravidla spíše utrpí, než získá – ale ať je tomu, jak chce, když si to mysl odbude, je konec – mysl i myšlenka odpočívají – dokud se nevynoří další myšlenka, a tak dále. Nuže, pomocná slovesa jsou na to, aby duše dodávané suroviny sama obráběla; a tím hybným strojem, na který se navíjejí, otvírala nové oblasti bádání a z každé myšlenky jich plodila milióny.

Ferdinand Cordovský byl v devíti letech tak moudrý, že ho pokládali za posedlého ďáblem – a v Benátkách dával najevo tolik vědění a dobroty, že ho mniši rovnou prohlásili za Antikrista.

Bystrý zrak tisícerými skrytými otvory rázem prohlédne až do duše člověka, a já tvrdím, že rozumový tvor tím, jak při vstupu do pokoje smekne klobouk a při odchodu z pokoje si ho nasadí, vždycky na sebe něco prozradí. Z těchto důvodů hofmistr, kterého si vyberu, nesmí šišlat, šilhat, mžourat, skřehotat, koukat zuřivě nebo hloupě; nesmí se kousat do rtů, skřípat zuby, huhňat, dloubat se v nose a smrkat do dlaně. Nesmí chodit rázně ani pomalu, ani si zakládat ruce – to je lenost –, ani jimi klátit – to je nejapnost –, ani je strkat do kapes – to je nevkus. Nesmí bít, štípat ani lechtat, nesmí si ve společnosti okusovat ani stříhat nehty, nesmí chrchlat, odplivovat, potahovat ani bubnovat nohama nebo prsty – a (podle Erasma) nesmí mluvit s někým, kdo močí, a nesmí ukazovat prstem na mršinu a lejno. Tohle je teprve nevkus.

Zloděje vám nejspíš chytí zloděj.

Radostno a veselo by, vážení pánové, bylo tady na světě, kdybychom se nemotali v bludišti dluhů, starostí, trampot, bídy, žalu, nespokojenosti, smutku, velkých výměnků, podvodů a lží!

Kdyby se tak dal svět stíhat jako nějaká korporace – otec by ho byl rovnou pohnal na soud a ukázal mu, zač je toho loket; ale sápat se na jednotlivce, to si rozhněvá nejlepší přátele. Jenže mlčky pověst snášet znamená aspoň podle názoru jedné poloviny světa veřejněji přiznávat; a hlučně ji potírat, tím zas utvrdí v tom názoru druhou polovinu světa.

Dřevní germánští Gótové, původně (jak najisto tvrdí učený Cluverius) usazení v krajině mezi Vislou a Odrou, později pak splynulí s Heruly a Bugunty a jinými vandalskými kmeny, měli moudrý zvyk, že o každé pospolitě závažné věci rokovali dvakrát: a to jednou opilí, a podruhé střízliví. Opilí, aby jim při poradě nechybělo ráznosti, a střízliví, aby jim nechybělo opatrnosti.

Pramálo jsou platné hvězdičky, které přece jen na nejtemnějších místech vyvěšuji, vždyť vím, že i při světle, které slunce v pravé poledne poskytuje, svět zabloudí jako nic.

Na pýthagorejcích se mi líbí to jejich „χωρισμόν άπό τοῦ Σώματος, είς τό καλῶς φιλοσοφεῖν“ – „je třeba vysvléci tělo, aby se lépe myslilo“. Dokud v něm tkví, žádný člověk nemyslí správně; svými osobitými šťávami je nutně zaslepen a podobně jako biskup a já tkání buď příliš ochablou nebo zas příliš napjatou je smýkán sem a tam – rozum, toť zpola cit; i nebe měříme jenom svou chutí k jídlu a svým zažíváním.

Zvyk je u člověka druhá přirozenost; tvorové rádi užívají světa, jako ho kdysi na jejich útraty užívali rodiče – a protože směrem dolů dluh splácet nemohou (jako muži a ženy a jiní živočichové), vyvádějí po straně, pokoutně, dozadu – do kopce, s kopce, jak se dá. Filozofové to při vší své etice jakživ pořádně nerozvážili – jakpak by to teprve mohl rozvážit podnapilý mezkař? Ten o tom vůbec nerozvažoval – musíme to tedy rozvážit sami; ať se tedy ten nad jiné šťastný a bezstarostný smrtelník dále potácí v svém živlu.

Osel. Ať chvátám, nevím jak, toto zvíře uhodit nedokážu – ve svém vzhledu i postoji má nevtíravé vepsáno tolik sympatické vytrvalosti v utrpení, že mě tím vždycky odzbrojí; jde to tak daleko, že mu nerad říkám hrubosti; naopak – ať ho potkám kdekoliv – ve městě nebo na venkově zapřaženého do vozu nebo obtíženého koši, na svobodě nebo v nevolnictví – vždycky s ním hovořím slušně; a protože slovo dá slovo (má-li zrovna volnou chvilku jako já), obyčejně se s ním zapovídám; podle rysů tváře perně si pak v duchu skládám jeho odpovědi; a pokud si ty rysy neumím vyložit, nořím se do jeho srdce a pátrám v něm, co si v takovém případě osel – stejně jako člověk – normálně myslí. Ze všech čeledí tvorů nižších než já jedině s ním to věru dokážu; na papoušky, kavky atd. slovo nepromluvím, ani na opice atd., a to celkem ze stejného důvodu: tyto se opičí, tamti zas papouškují, a mne hned přejde chuť dál se s nimi bavit.

Chytám myšlenku, ještě než ke mně sama přijde. Takhle na mou duši polapím leckterou myšlenku, kterou nebesa určila jinému.

Stěží dáš dvě myšlenky o lásce dohromady bez nějaké hypallagé. – A co to je? – Vůz před koněm.

Láska zalidňuje zemi – ale vylidňuje nebe.

Přejít na zcela jiné myšlenky, to je pravá zábava.

Způsobují klíčové dírky více hříchů a nepravostí než všechny dírky světa dohromady.

Nejdvornější romantický rytíř by neputoval dále, aby setřel slzu z ženského oka; a přece se do něho upřeně zadíval jenom jedenkrát; je to, jak v prostnosti srdce říkával, skoro (i když ne docela) taková špatnost jako mluvit oplzle.

Valem hyne čas – každé načrtnuté písmeno mi říká, jak prudce Život kvapí za mým perem; dny i hodiny, vzácnější nad rubíny, letí nám nad hlavou jako obláčky za větrného dne a nikdy se už nevrátí.

Nejlepší je, když se člověk pomodlí. Tím si však jenom uvědomí své duševní i tělesné křehkosti a slabosti. V tom ohledu mu tedy po modlitbě bude spíše hůř. Teologické ctnosti víry a naděje jí sice dodávají odvahy; ale o tu ji pak připraví kňouravá ctnost Pokory a člověk je pak na tom stejně, jako byl dřív.

Pokud se vůbec lze spolehnout na logiku a jestli mě nezaslepuje sebeláska, věru je ve mně kus génia; je to patrno už z toho, že neznám závist: jakmile totiž kápnu na nějaký fortel nebo turnýru na zvelebení spisovatelství, hned to rozhlásím; chci, aby celé lidstvo psalo tak dobře jako já. – A to se jistě stane, jestli bude jen trochu přemýšlet.

Duše a tělo se na všem počínání svorně podílejí. Při strojení obléká člověk také myšlenky; a když se nastrojí jako ušlechtilý muž, stejně zušlechtěnou vidí v duchu kdejakou svou myšlenku.

Převeliké jsou starosti i psoty manželského stavu. Co se dítek týče, ty jsou sice hlavním cílem tohoto zřízení a snad také přirozenou touhou všech rodičů, ale což nepozorujeme, že trápení s nimi je jisté, ale potěšení z nich nejisté?

Tón lidského účastenství uspává podezření. Tak si myslím, že na ten tón uhodil had při rozmluvě s Evou.

Že se tvor tak slavný, ušlechtilý, božský, jako je člověk, nějak rozmnožovat musí, to nikterak nepopírám; jenže filozofie hovoří o všem bez obalu; věčná škoda, tak soudím a myslím, že se to děje skrze náruživost, která nám ochromuje mohutnosti a deptá moudrost, nazírání a jiné duševní úkony – náruživost, která sdružuje a na roveň staví mudrce i hlupáky, takže ze svých slují a skrýší vylézáme spíše jako satyři a čtvernožci než jako lidé. Namítne se mi, že – podobně jako hlad, žízeň nebo spánek – samo o sobě a jako takové to není dobré ani zlé, neslušné ani slušné. – Proč se tedy proti tomu v Diogenovi a Platónovi bouřil jemnocit? A proč, když se hotovíme udělat člověka, zhášíme svíčku? A čím to je, že všechny přináležitosti – přísady, přípravy, nástroje a vůbec všechno, co s tím souvisí, se stoudné mysli žádným jazykem, překladem, opisem nedají vyjádřit? Zabíjet a hubit člověka, je však chvalitebné a zbraně, jimiž to provádíme, počestné. Na rameni s nimi pochodujeme; po boku si s nimi vykračujeme; pozlacujeme je; vyřezáváme; cizelujeme; šperkujeme – ba i na takovém všivém dělu odléváme ozdobu na spodek.