Misantrop: Vanaprastha



A tenkrát vznikla ve mně nenávist k lidem a opovržení jimi.

Neboť co znamenají všechny ty praktické, prašivé snahy lidí,

jejich průmysl, blahobyt, štěstí, proti minutě,

kterou jsem prožil v ráji svém.“

(Ladislav Klíma, V zasněném údolí)



mangalavár, 6. dubna 44

Jsem vanaprastha, jsem ten, jenž odešel do lesů. Ráno jsem se hezky vyspal do pěkného dne, vstal jsem po deváté hodině, žádný spěch, dojedl jsem zbytek bramborových noků se špenátem ze včerejška, sbalil jsem se a v deset vyrážím do lesů. Na sobě mám černé kalhoty, černou mikinu a zelenou maskáčovou vestu. Zapomněl jsem jen dalekohled, což zamrzelo, když jsem hned na pláni za městem spatřil tři srnky s mládětem. Zvířata nejsou na jaře ještě tak plachá, proto všechny srnky utekly přede mnou, majíce mě mylně za člověka, až když jsem došel blízko k nim. Nezkušené mládě mě naopak zvědavě pozorovalo a běhalo stále kolem mne. Na tváři se mi rozzářil široký šťastný úsměv. Jsem zase doma mezi svými.


Začátkem dubna je ještě zima, leckde na nejstinnějších místech v lese jsou patrny zbytky sněhu –, který ostatně napadl před pouhými šesti dny.

V poledne jsem dorazil do starého ášramu za vsí Haidžarí. Rozbil jsem stan, přečetl deset stránek z Třetího šimpanze, pojedl ořechový závin a hodinku si poležel. Pak jsem se dychtivě vydal na první jarní procházku. Ačkoli svítí sluníčko, přesto je dost chladno. Oblékám zimní kabát, rukavice a maskáčový šátek na hlavu, aby krotil mé dlouhé, neposlušně povlávající vlasy do čela. Je krásné ticho vůkol a rajské liduprázdno. Všude je spousta srn, zajíců, hrabošů, kachen a ovšem nejvíc nejrozličnějšího ptactva, které vesele poletuje sem a tam, vyluzujíce ze svých chvějících se hrdélek ty nejsladší tóny přírody, jaké znám. Je to krása pozemská a nebeská.

V lese je po zimě hodně polomů; od července, kdy jsem tu byl naposledy, přibylo i holosečových, co dím, přímo holocaustových pařezů. Některé části lesa prostě zmizely – víme, čí vinou. Nedaleko u rybníčku Khalídž za tu dobu vyrostl též různobarevný včelín, velký jako malá chatička. Zhrozil jsem se: To by tak scházelo, aby si tady někdo postavil chatu; stačí, že tady chovají kachny. Letos zde však žádné kachny zatím nejsou, takže by tu tentokrát mohl být od člověka svatý pokoj.

Poseděl jsem na břehu rybníčku Khalídž, vyhřívaje se na slunci. Je zde krásně.

Po návratu do stanu opět čtu Třetího šimpanze, jím a spokojeně usínám. Jsem příjemně unavený, bolí mě však nohy.

Probral jsem se až do hluboké tmy, s hvězdným nebem nad hlavou, neboť jsem schválně pro ten účel nepokládal na vnitřní moskytiéru stanu vnější střešní díl. Nechce se mi už spát a navíc je krutá zima. Lituji, že jsem si nepřipravil ve dne ohniště a dřevo na oheň. V jeho teplé záři by se teď lépe četl Diamondův Třetí šimpanz, než v drkotavé zimě při chladném světle baterky.

Usínám opět po půlnoci, lehce znaven tou trochou intelektuální námahy. Noc byla krutě studená: třásl jsem se zimou.



budhavár, 7. dubna 44

Ráno v devět pospíchám honem pryč ze studeného ášramu ve stínu ohřát se někam na chráněné výsluní. Bíle ojíněná loňská suchá tráva svědčí o mrazivé noci. Beru si s sebou knížku a čtu. Sluníčko hřeje, ptáčci zpívají a mně je za pár chvilek zase dobře, teplo po těle i na duši.

V poledne jsem přestěhoval stan z toho mrazivého stínu právě sem na toto hřejivé výsluní. Ihned jsem se mohl na přímém slunci vysvléci donaha. Chybu to tu má jen tu, že právě odtud mě před lety vyhnal takzvaný vlastník lesa, třebaže příroda ve skutečnosti nepatří nikomu, nýbrž všem. Ale předpokládám, snad správně, že jarní inspekci už udělal o velikonocích a teď už sem tudíž nepřijde. Přinejhorším mě vyhodí znovu. Pak ovšem padá možnost zřídit si tady ohniště, protože to bylo tou nejzávažnější příčinou toho, že jsem mu tehdy musel slíbit, že se nevrátím. Slib byl vynucený pod nátlakem, slib je promlčený, slib je neplatný. Svět má patřit divokým tvorům, jako jsem Já, a ne jemu. Zatím je mi krásně teplo – zatím.

Je den vzdělanosti, a tak si budu číst Třetího šimpanze. Narozeniny má Mahávíra, zakladatel džinismu. Letos by mu bylo 2611 let. Stylové zahájení sezóny coby vanaprasthy!

Na procházce jsem viděl pást se srnku na jakési polní jařině, nebo co to je. Ochutnal jsem to taky. Bylo to dobré: malé lístky, podobné například kedlubnovým a téže chuti. Sednul jsem si k té chutné pastvě na bobek a bez ostychu za svou zvířeckost jsem si skvěle pochutnal.

Pak jsem si zase sednul na prosluněný břeh rybníčku Khalídž a oddal jsem se pozorování ryb. Měl jsem štěstí, neboť připlouvaly důvěřivě až ke mně a v průzračné čisté vodě je bylo dobře vidět: kapři, pstruzi, dokonce i párek zamilovaných štik, plujících pomalu vedle sebe tělo na tělo.



guruvár, 8. dubna 44

Noc byla opět jasná a krutá. Pro mráz se nedalo vůbec spát. Spatřil jsem padat „hvězdu“ při otáčení z boku na bok. Krásně houkaly sovy.

Ráno byl stan pokryt námrazou, led se utvořil i uvnitř ze spadlé večerní rosy. Vítám jitřní paprsky slunce stejně posvátně jako gibon či pohanský žrec.

Jen co se slunce trochu výš vyhouplo nad obzor a oteplilo se, musím ještě hodinku dvě dospat.

Tentokrát jsem si připravil na noc ohniště; ale ne zde na výsluní, kde příliš padá rosa, nýbrž na původním místě, kde je sice přes den stín, ale v noci zato sušeji. Natrhal jsem plnou krosnu sena na podpal, posbíral několik kamenů na vyhraničení ohniště a pak jsem ještě nanosil tenké větvičky, tři krosny větších polen a na rameni jsem si ještě jako bájný Atlas přinesl velkou kládu na sezení. Snad to bude na jednu noc stačit. Dnešní noci se ohřeji.

Viděl jsem pod jedním stromem, že se tam slétají na něco mouchy. Byla to míza z břízy, která skapávala dolů z jedné její nalomené větve. Vzal jsem svůj samurajský nožík a zkusil jsem navrtat do kmene otvor. Překvapilo mě, že se odtud ihned po prvním vrýpnutí vyřinul silný proud březové mízy. Přiložil jsem k té ráně ústa a sál tu tekutinu jako robě z matčina prsu. Bylo to dobré, ale myslil jsem, že to bude sladší. Chutná to spíš jako obyčejná voda, jíž je všude jinde záplava. Zbytečně jsem zranil živou bytost. Promiň, sestřičko břízko.


Dnes jsem se poprvé setkal s člověkem. Byl to jeden dřevák, jejž jsem mlčky, výletním krokem míjel na své obchůzce revírem. Měl tu drzost, že na mne promluvil:

„Turystyka?“, řekl pidžinizovanou češtinou větu neúplnou.

Jelikož je o mně známo, že na takové vulgární projevy jazykového primitivismu zásadně neodpovídám, odvětil jsem místo odpovědi jinou řečnickou otázkou, jež nezavdává příliš možností k delšímu rozhovoru:

„Tady je polomů po zimě, že jo?“

Dřevák řekl takové to rétorické „nó...“ ze slovníku politiků a zřejmě by byl rád pokračoval nějakou inteligentní myšlenkou, kdyby na ni měl dost inteligence... – ale to už jsem se otočil zády a šel jsem si po svých, dávaje nepokrytě najevo, že slyšení je u konce.


Raší první kopřivy, petrklíče a sasanky, v rybníčku jsem též zahlédl dvě tři ropuchy.

Znovu jsem se zastavil na poli napást se těch výtečných „kedlubnových“ lístků. Přemýšlím, co to může být za rostlinu. Vytrhl jsem jednu i s kořenem, který skutečně vypadá jako nějaká brukvovitá miniaturní řípa. Její lístky jsou opravdu velice chutné. Již je mi to jasné: je to řepka olejka, tedy ta dobře známá zemědělská plodina, která později tak nádherně žlutě rozkvete a jež bude tak omamně sladce vonět do celého kraje, vytvářejíc hustý, spletitý, neprostupný porost.

Říká se mezi lidáky taková pověra, že prý jsou její chutné lístky nějak škodlivé pro zvěř, která se jimi jednostranně živí. Srnky jsou prý po nich jako zdrogované a nebojí se člověka. Nevím, co je na tom pravdy. Slyšel jsem už za život příliš mnoho podobných lží a nesmyslů, jež vzešly ze sebevíc učených hlav, abych tomu přikládal velkou váhu. Zvykl jsem si zásadně lidem nedůvěřovat, neboť vím, že jsou plní omylů, slabé inteligence a že si rádi vymýšlejí záměrné, úskočné lži. Vždycky se ukáže, že podobné nepravdy šíří někdo záměrně: buď myslivci, nebo lesníci, zemědělští odpůrci výsadeb řepky ve velkém, nebo dokonce olejářská lobby, která nevidí ráda v řepkovém oleji konkurenci. Možné je všechno, prazdroje lidských lží se nikdy úplně nedohledáte.

Tato pověst – řepková báchorka – se opět příčí všem mým zkušenostem; neboť Já sám na sobě nepozoruji žádné škodlivé účinky po požívání řepkových lístků, a ani u žádné srny nevidím, že by byla zfetovaná nebo ztratila svůj spásonosný strach z člověka. Spíš naopak. Ony také bytostně nedůvěřují všemu lidskému. Vzpírá se to i všem instinktům: jedovaté rostliny mají většinou odpornou nebo mdlou chuť, ale něco, co chutná tak výtečně, nemůže být špatné.

Vzhlédl jsem a vidím, že nejsem sám: opodál se pase se mnou pět srnek. Jsou klidné, ale jen dokud dřepím u země; jakmile se zase postavím do vzpřímené lidské podoby, ihned raději utíkají schovat se do lesa.

Večer jsem četl až do tmy. Téměř vzápětí jsem usnul jako špalek. Probudil jsem se asi v jednu hodinu, Velký vůz přímo nade mnou v průhledu okolních stromů. Pojedl jsem kousek bábovky, znovu chvilku četl, sklapl knihu a zase usnul.



šukravár, 9. dubna 44

Ráno bylo zima, ale v stínu vzrostlého lesa ne tak hrozná a mrazivá jako tam v otevřeném mlází. Alespoň jsem neměl potřebu rozdělat oheň, třebaže slunce dnes zakrývají šedá mračna.

Místo toho jsem se vypravil na procházku. Došel jsem k velmi pěknému místečku, jemuž vévodí obrovský mohutný buk. Pod bukem se tísní malá dřevěná chatka, podle stupně sešlosti několik desítiletí stará a dávno nepoužívaná, s přilehlým rybníčkem, jehož břehy zdobí mnoho trsů bledulí a též pár modře kvetoucích plicníků a nad jehož vodami, z nichž pijí čížci a v nichž tiše kuňkají žabky, se sklánějí dlouhé pruty nepěstěných vrbiček. Hezké místo. Poseděl jsem dlouho na lavičce pod starými dvěma smrky.

Vrátil jsem se do ášramu. Je chladno. Konečně rozdělávám oheň, abych se zahřál. Plameny vesele plápolají a Já zažívám hřejivý pocit domácího štěstí a bezpečí.



šanivár, 17. dubna 44

Týden pršelo a dokonce i ještě sněžilo, ale nyní už je zase hezky a Já jsem zpátky v lese.

Doma jsem dočetl Třetího šimpanze. Nebylo to nic moc: velká bublina, která splaskla. Nedozvěděl jsem se nic, co bych už nevěděl a podání také nebylo nijak oslňující. Zhruba ve čtvrtině knihy jsem poznal, že autor Jared Diamond musí být určitě Žid, podle způsobu myšlení a psaní. A také že ano; trefil jsem se dobře: jeť to původem polský Žid.

Jen chlípný Žid dovede hodiny a hodiny vykládat o sexu a „vztazích“1; jen k vyhlazení určený a vyhlazení uniknuvší Žid dovede hodiny a hodiny vykládat o holocaustu a genocidách. Jeho kniha se hemží tolika hroznými nesmysly a humanismy, tváříc se přitom kdovíjak chytře a pesimisticky, snad málem i misantropicky, až je četba skoro nesnesitelná.

Titulní „objev“, že člověk je třetím druhem šimpanze, není žádný objev, ale v podstatě jen převrácený fakt, že šimpanzi učenliví a šimpanzi bonobové jsou nám geneticky nejpříbuznější a že se lišíme jen ve 2 % genů.

Říkám sice „my“ a „nám“, ale mezi mnou a lidmi musí jistě existovat daleko větší rozdíl než mezi lidmi a šimpanzi. Srovnávat člověka se šimpanzi a připodobňovat ho k nim, se mi navíc jeví jako zřejmá urážka šimpanzů, na nichž není zhola nic lidského, jak se nám, totiž mně, snaží autor namluvit. A lidé už vůbec nemají nic šimpanzího! Člověk, jako omyl přírody, nesnese srovnání s ničím na této planetě; leda snad jen s nějakou jinou chorobou, nemocí, morem, rakovinou, virem...

Nejsem z této knihy nadšen tak jako jiní, najmě ti, kteří ji chtějí dobře prodat. Světová rakovina se projevuje různými způsoby, ale své ničemné existence se nehodlá za žádnou cenu vzdát dobrovolně. Stále si vymýšlí nové a nové důvody, proč dál sužovat tento svět. A ačkoli je jejím osudem smrt a vyhynutí, přece stále doufá, že se tomuto jejímu nevyhnutelnému osudu vyhne a přežije, přežije navěky věkův amen, přežije i samu zkázu přírody, již zapřičiňuje. Směšné. Směšné a pobuřující.

I papírovou masku pesimismu a hraného misantropismu si neváhá nasadit tato celosvětová lepra jménem lidstvo; ale když se pozorněji podíváte pod její masku, pod její obvazy a fáče plné hnisu, spatříte zase jen nestvůrnou tvář člověka. A máte-li dost trpělivosti s lidstvem – víc než Já –, můžete se od něho dočkat jen toho, že svou škrabošku nakonec sundá, odchlípne se mu nebo se mu věkem zkroutí, zpráchniví a odpadne sama – a jeho ohyzdné nehojící se strupy a boláky a hnisavé vředy se opět ukáží a rozhojní nákazu, otráví svět a zničí jeho krásu i divokou majestátnost. To je lidstvo.

Nevěřím lidem, ani když na sebe vezmou podobu kajícníka. Svou zparchantělou podstatu změnit nemohou.

Dobrá byla jedině kapitola o lovcích-sběračích z doby před 10 000 lety a dál do minulosti, předtím než se rozmohlo zemědělství, s jeho velkoprodukcí potravin a tím lidužel i lidí, s jeho zotročováním zvířat a následně i lidí a s jeho ničením pralesů. Ale to, že vznik zemědělství neznamenal žádné zlepšení života, naopak jeho zhoršení, na to jsem přišel také, i bez Jareda Diamonda.

Shrnutí? Z Ameriky nikdy nic kloudného nevzejde. Tradice amerického selfmademanství je tam příliš silná, a proto se největší oblibě těší nejrůznější obskurní příručky o tom, kterak se stát tím či oním nebo naopak tím či oním nebýt: „Jak vydělat milión“, „Jak se coby chudý přistěhovalec s jediným dolarem v kapse stát boháčem“, „Jak udržet funkční manželství“, „Jak vyhrát v kasinu“, „Jak napálit důvěřivé hlupáky a zbohatnout“ – to poslední by ostatně mohlo být podtitulem pro Diamondovu knihu Třetí šimpanz. Nebo ještě lepší podtitul mě napadá pro tuto jeho příručku: „Jak se stát tím, čím jsme coby lidstvo nikdy nebyli, nejsme a čím ani nikdy nebudeme, nestat se obětí našeho vlastního ničení světa a přežít to všechno“.

Také tuto knihu odhazuji v dál...


Příroda je liduprázdná. Na větévce dlí jako zlatý šperk sytě žlutý strnad, o kousek dál poletuje a poskakuje červenka. Všude je plno srn. Před vesnicí mě vítá všech osm koní, v potoce se potápí kachna. Nahoře v lese si i letos zbudoval hnízdo pár černých čápů. Tentokrát ne na mohutném sekvojovitém modřínu, nýbrž na vysoké jedli. Když se přibližuji, čápi z něho vzlétají a krouží po nebi.

Stan je v pořádku na svém místě, jen v moskytiéře ční malá dírka od „myšičky“, která se mi hned vzápětí přišla ukázat, jako by se tím, co provedla, chtěla pochlubit.

Stěhuji stan na výsluní, abych jej vysušil, i věci a šatstvo v něm, zalepuji díru záplatou a snažím se dospat dluh z bezesného domu v sousedství zlověka.

Střechu opět záměrně nenasazuji, takže dobře vidím na okolní stromky, ptáky na nich zpívající, a také na ta tři káňata, jež se honí po obloze. Dvakrát se spustila až k zemi a prolétla těsně nad mým stanem, vlastně mně nad hlavou. Svistot jejich křídel a zvuk těl, prorážejících velkou rychlostí vzduch, byl ohromující. Jsou to věru mocní dravci! Nechtěl bych být jejich kořistí!

Po probuzení se již těším na procházku.

V suché trávě šustí milá ještěřička a chytrýma očkama se na mne dívá. Poletují různí motýli, hlavně černopláštník čili babočka osiková a babočka paví oko. Lidáci odporní nikde, nanejvýš kdesi v dáli na obzoru v nějakém zemědělském vehiklu. Tentokrát jsem doma dalekohled nezapomněl, a tak je můj požitek z liduprázdné jarní přírody zmnohonásoben tím, co bych na vlastní oči nespatřil.

U rybníčku Khalídž ani pomoc dalekohledu nepotřebuji, neboť ropuch od minule znatelně přibylo a nejsou vůbec plaché. Hrají si spolu, dovádějí z čisté radosti ze života, narážejí do sebe, párují se, lezou po sobě a plovou těsně u břehu, avšak mnou, který sedím vedle nich na břehu, se nenechají vůbec vyrušovat.

Je krásné je pozorovat. Divoký svobodný život je krásný a stojí za to jej žít. Černé myšlenky nás napadají, jen když je něco v nepořádku s naším vlastním životem, ne s životem jako takovým. Nejsme-li svobodní a divocí, zjišťujeme náhle, že naše úcta k životu se vytrácí. Na to je jen jeden lék: odejít jako vanaprastha do lesů a žít životem volných tvorů, kteří neznají porobu, otroctví a blízkost člověka.


Vrátil jsem se do ášramu, až když slunce zapadalo. Přestěhoval jsem se k ohništi a pustil se do Shakespearova Snu noci svatojánské.

Četl jsem až do úplné tmy, pak při světle baterky, dokud jsem nedočtl do konce.

Také to nebylo nic moc. Zdá se, že všechny dobré knihy, jichž je na světě málo, jsem už v životě přečetl a že už mě nic nového nepřekvapí. Totéž si myslím ostatně i o všech současných i budoucích knihách.

Shakespeare jako by znal jen samá „podpásová“ témata. Také ve Snu jde především a pouze o ty věčné a mně navýsost protivné „slasti a strasti lásky, nevěry a žárlivosti“. „Kultura člověka se odehrává jen od pasu dolů“...

Já znám lepší a vyšší lásku, vyšší kulturu, než je láska člověka k člověku. Zdráhám se ji dokonce nazývat stejným zprofanovaným slovem „láska“ a raději jí proto říkám „návist“ – je to láska k přírodě, tedy lépe návist k přírodě. Vylučují se tyto dvě lásky, láska k člověku a láska k přírodě? – Ó, ano! A jak! Neboť milujete-li přírodu, nemůžete zároveň milovat i tu stvůru lidskou, která vaši milovanou přírodu neustále ničí, otravuje a poutá. Příroda se bez člověka ráda obejde, avšak Já bez přírody velmi nerad, kdežto lidstvo ze srdce nenávidím. Nadešla kdysi doba velkých rozhodnutí, velkého misantropického finále, kdy bylo postaveno na jednu stranu lidstvo a na druhou příroda. Kterým směrem jsem se vydal? Taková otázka je již dnes u mne bezpředmětná, neboť je již dávno zodpovězena. Ale otázka, již položí světu budoucnost, bude znít jinak: Kterým směrem půjde budoucnost? Přikloní se k přírodě, nebo k lidstvu? Někteří říkají, že budoucnost bude buď zelená, nebo žádná. Jak pro koho žádná budoucnost. Svět nepotřebuje lidstvo. To bude nanejvýš jednou vyhlazeno a postupně nahrazeno nějakou novou misantropickou rasou divokých, vysoce kultivovaných lidí, ke každému jinému než k člověku mírných a nenásilných, samotářských a málo početných, tak jako kdysi v dávnověku vyhladil a nahradil člověk kromaňonský primitivního neandrtálce. Dnešní lidstvo je také příliš primitivní a také příliš překáží v cestě přírodní evoluci. Tak to končí se všemi nepodařenými zmetky, jež jsou nebezpečné samy sobě, přírodě, jež jsou brzdou přirozeného výběru. Každá slepá ulička má svůj konec a ti, kdož se po ní ubírají s nadějí na pokračování, nebo jen proto, že jednoduše není cesty zpět, dojdou jednou na konec. Lidstvo skončilo na této planetě. Již je vlastně mrtvé, jen si to dětinsky dosud odmítá přiznat. Nu, jen se porozhlédni kolem sebe, člověče, a pokus se již dnes uhodnout mezi svými bližními zástupce a první výhonky té vyšší misantropické rasy! Poznáš-li je, budeš je jistě nenávidět, tak jako oni nenávidí tebe. Ano, nejprve zanikne láska k člověku – možná, že pro lásku k přírodě – a potom zanikne i samo lidstvo.


Ale aspoň je Shakespearův Sen noci svatojánské napsán kultivovaným jazykem, který nepostrádá originální obraty, rytmus, vtip a rým; také špetku přírody, pohádkového snění, i vždy přítomného stínu smrti.

Sen noci svatojánské má být komedie; ale mockrát jsem se u toho nezasmál. Nejhumornější jsou jen uštěpačné a ironické poznámky aristokratů k nevalnému výkonu ochotnického představení ve scéně divadla na divadle, například:

„Umírám, rám, rám, rám.“

„Jakýpak rám, ten je snad pod obraz.“

„Kdepak pod obraz, ten už je přímo pod drnem.“

„S lékařskou pomocí ještě přijde k sobě a bude z něho nesmrtelný vůl.“

A podobné.


Dočetl jsem, zavřel knihu. Nastala zatím černočerná noc, ptáci zmlkli, vyšly hvězdy a měsíc. Zapálil jsem seno na oheň; ale zapomněl jsem, že týden lilo a že bude asi příliš vlhké. Chvilku to hořelo, ale nakonec to vždy zhaslo. Po několika marných pokusech rozdělat oheň z vlhkých surovin jsem to vzdal a šel si lehnout.



ravivár, 18. dubna 44

Noc byla studená. Ráno balím stan a stěhuji se na výsluní. Dokud se v noci dostatečně neoteplí a dokud nenastane na výsluní přílišné horko, budu to tak asi dělat den co den.

Na sluníčku vyspávám pohodlně až téměř do poledne. Zdálo se mi, že sem někdo leze. Když jsem se probudil, skutečně jsem se zhrozil, když jsem slyšel praskání větviček a jakési blížící se nesrozumitelné mumlání. Nebyl to však naštěstí žádný lidák, to jen dvě srnky procházely kolem a jakousi podivnou srnčí řečí spolu rozmlouvaly. Fuj, to se mi ulevilo!

Usušil jsem seno, připravil si na noc hromadu klestí a dříví a šel jsem si sednout na břeh rybníčku Khalídž k ropuchám. Při vyhýbání se dvěma lidákům na nedělním špacíru – neb je neděle, ravivár, lidáci mají svátek a Já zkažený den – jsem se dostal náhle k louce uprostřed lesa. Tam se páslo pět srn a srnců, úplně jako v nějaké pohádce o vílách, které tančí na paloučcích – nebo ještě lépe jako elfové v Shakespearově Snu noci svatojánské, avšak zde za bílého dne. Náhle jsem si živě představil, jak si ty srny zpívají potichu pro sebe jako Shakespearův elf:


Přes hory, přes doly,

přes trní hlohů,

po lukách, po polích,

toulat se mohu,

přes oheň, přes vodu,

tancovat dovedu.


Chvíli pozoruji jejich ladné pohyby a aniž by si mě všimly, rozhrnuji opět opatrně zelený závěs opony ze smrkových větví a mizím v lese tiše jako duch Oberon, nebo jako herec, jenž nedopatřením vstoupil na jeviště mimo svůj výstup.


O jednom loži jenom z kvítí vím,

šípkové růže tam co baldachýn

se nad mateřídouškou klenou tiše,

tam na fialky a petrklíče

se Titanie v noci uloží,

zmožená tancem, vůní, rozkoší.


Také Já se jdu uložit na lože z kvítí, ač Titanie není jméno mé.

Večer pročítám a prohlížím Obrazovou galerii rodu Hohenemsů, mých možných předků. Jedna z urozených dam, jakási Aloisie Josefa z Hohenemsu, rozená z Lichtenštejna (1670–1736) z mladší linie rodu je skutečně svými rysy velice podobná mé prababičce. Portréty posledních pěti příslušníků rodu Hohenemsů ze starší linie se přitom kupodivu vůbec nezachovaly. Jistotu nemám, podezření však vzrůstá.



Pak je už tma, klíží se mi oči únavou, poslouchám koncert nesčetných hlasů ptáků, až dokud nepostřehnutelně jeden po druhém neumlknou a dokud také Já nepostřehnutelně neusnu. Uložil jsem se k spánku přesně v rytmu přírody.



sómavár, 19. dubna 44

Probral jsem se ve dvě hodiny, zřejmě zimou. Oheň chytl krásně napoprvé a plál, hřál a osvětloval můj ášram nejméně po dvě další hodiny než mě znovu přemohl spánek. Krásně jsem se tím ohníčkem zahřál, rozveselil, najedl se u něho chleba, napil vody a oheň ještě plápolal dál, když jsem opodál ve stanu usínal.

Oheň je přítel v studených dubnových nocích. Ohřál mě natolik, že mi teplo vydrželo až do bílého dne, kdy příjemně rozlenošen dlouho s očima otevřenýma zírám skrz vršky stromů do nebe. Nevím, jestli indičtí vanaprasthové odcházeli do lesů hledat též štěstí kromě moudrosti, ale Já zde nacházím obojí.

S uspokojením též zjišťuji, že počínaje dneškem nastalo zjevně jihovýchodní proudění, jež k nám pravidelně kolem 20. dubna přináší pravé teplé jaro. Konečně! Zima už mi není, takže se už na výsluní nemusím stěhovat.


Dnes jsem si zašel k tomu druhému lesnímu rybníčku, k tomu mnohem menšímu, u mohutného buku se starou chatou. Bledule odkvetly a místo nich se objevily žluté květy podbělů a narcisů. Také v tomto rybníčku se hemží a kuňká mnoho žab.



guruvár, 22. dubna 44

Stále je zima. Včera dokonce padal déšť se sněhem. Za vsí Haidžarí je to ještě dnes znát podle mokra a zbytků sněhu. Po cestě jsem myslel, že umrznu, jaký fouká severák. Islandská sopka Eyafjallajökull (v jejím jméně je mimochodem pěkně slyšet, jako by to byla hora, islandsky fjall, která ejakuluje!2) stále vyvrhuje značné množství popela, což by mohlo znamenat studené léto nebo i celé studené roky. Rád bych se mýlil.

V souvislosti s touto probuzenou soptící horou se opět názorně ukazuje a potvrzuje, že ani ta největší přírodní katastrofa nemůže co do rozsahu a ničivosti soupeřit s lidským morem na této planetě. Erupce islandské sopky Eyafjallajökull dokonce paradoxně přispěla ke krátkodobému ozdravění ovzduší nad Evropou! Ano, skutečně je tomu tak! Tím, že kvůli sopečnému prachovému mračnu musela být zrušena letecká doprava, znečištění vzduchu a hluk kolem letišť se výrazně snížily. Neboť zatímco samotná erupce vyvrhla do vzduchu jen 150 000 tun oxidu uhličitého, běžný letecký provoz nad Evropou vyprodukuje denně asi 510 000 tun oxidu uhličitého! To jsou paradoxy! Zase je lidstvo „výjimečné“ a „nejlepší“ na světě... „Blahopřeji“, verbeži lidácká!


Pod nepřátelskými, podezřívavými pohledy domorodých lidáků, v nenávistném štěkotu jejich psů, si zase připadám jako štvanec.

Vtom vejdu do lesa – vítr se utišil, ustal, slunce vysvitlo a zahřálo trochu, nekonečná samota a klid se rozhostily vůkol, jen ptáčci švitoří. Ach, to je přece nádhera! Všechno zlo je rázem zapomenuto. Rázem jako bych přímo z pekla lidské civilizace vešel do neporušeného ráje bezdomoví, ba přímo bezokoví.

Po příchodu do ášramu hned stěhuji mokrý a studený stan na výsluní. Při balení jsem odkryl pod stanem velké množství drobných živočichů, kteří tam zřejmě hledali úkryt před tím nečasem. Byli zde nejvíc brouci střevlíci, jeden velký pavouk, škvor, několik červů, mnohonožek, svinulí a dva slimáci.

Spím v tomto blaženém ráji od poledne až do osmnácti hodin. Další hodinu snáším dříví k ohništi. Obloha je jasná, již je na ní vidět půlměsíc. Stojím v tom tichu a nádheře a jsem šťastný jako poslední „člověk“ na Zemi.



šukravár, 23. dubna 44

Vstávám ve čtyři hodiny a rozdělávám oheň. Tmou se kolem kdosi plíží a ztěžka oddechuje. Jsem ostrůvek tepla a světla v nekonečném temném a mrazivém vesmíru. Všichni mě mohou teď zdálky vidět, jak tu sedím mlčky a nehnutě u pravěkého ohně, opřen o strom, avšak Já vidím jen to nejbližší, co ozařují poskakující plaménky.

Tma postupně řídne, světla přibývá a probouzejí se první ptáci, samozřejmě jak jinak než se zpěvem. Ach, ti neúnavní zpěváčci!

Náhle se v lese rozhořelo mnoho rudých ohňů, nejen ten můj. To obrovitá žhnoucí koule sluneční vyhoupla se nad východní obzor a zapaluje paty kmenů stromů. Jdu se na ten spektákl podívat na kraj lesa. Ten mocný životodárný Bůh, který jednou také veškerý život na Zemi vysuší, spálí a zničí, jak věděl již Hérakleitos, však nikomu nedovolí, aby na něm spočinul nechráněným zrakem pozemšťana. Dovedl by oslepit mé troufalé oko, avšak nezahřeje.

Vracím se proto k sálajícímu ohni a s jeho teplem přichází i touha po spočinutí ve spánku v lůně probuzené přírody, o nějž mě příliš brzy okradl její mrazivý chlad. Svět vstává, Já jdu ještě spát. To je život!


Odpoledne jsou uhlíky v ohništi ještě žhavé. Toulám se bezcílně po lese. Někdy přijdu na tak krásná místa, že mě to donutí zastavit se a v náhlém zmámení se musím opřít o nejbližší strom, obejmout jej a snad ho málem i zlíbat.

Kuká kukačka. Ano, opravdová kukačka, opravdový živý pták, žádné kukačkové hodiny, jejichž strojek pohání mosazné závaží ve tvaru smrkových šišek. Ano, tady ještě ano. Tady, zdá se, není ještě kukačka na vymření. Třeba jí v tom pomůže tahle krásná červenka, jež se přede mnou dává do melancholického zpěvu. Právě o července se totiž říká, že prý „nedobrovolně“ odchová nejvíc kukaččích mláďat a kukačka sama je prý takto „hnízdní parazit“.

To je velmi ošklivé slovo, hodící se spíš k nějakému člověku; až na to, že člověk je parazit celé přírody. Nechce se mi zkrátka věřit, že by tak chytrý ptáček, jako je červenka, nepoznal a nerozeznal už podle jiného vzhledu a jiné velikosti svá vlastní vajíčka a posléze svá vlastní mláďata od jiných, cizích. Jako kdyby ženská vysrala na svět dalšího nebezpečného vetřelce, nepoznala ho, spletla si jej s nějakým atimánavem, česky nadčlověkem, a s láskou jej opečovávala. Možná to tak je – u lidáků tedy určitě. Neboť lidák obecný je za všech okolností nebezpečný vetřelec na této planetě!

Možná je člověku, jenž šíří tyto nepodložené lži, tak bytostně cizí jakýkoli mezidruhový altruismus, nebo i jen v přírodě jinak zcela běžný a rozšířený symbiotismus, že prostě-sprostě odmítá uvěřit, že by se něco takového mohlo vyskytovat u někoho jiného.


Srnci se přede mnou dávají na útěk, vyhýbajíce se mi, jako Já se vyhýbám lidákům. Neláká mě opustit tento les a jít se přes nějakou vesnici podívat třeba do jiného lesa. Kam bych se hnal? Tady mám vše, co potřebuji k životu. Lidáky vidět netoužím. Koukám raději po ptácích, nebo po mé první letošní veverce. Je to velký chundelatý veverčák s nějakou zřejmě obzvlášť výživnou šiškou, již si vynáší v ústech nahoru na strom. Zdálky ten veverčák připomínal malého zajíčka, tak byl velký a silný.

Dalším letošním prvním spatřeným zvířetem byla před pár dny užovka. Nebyla však lidužel živá, nýbrž mrtvá. Doplazila se na silnici, kde jí nějaký motorizovaný dobytek přejel hlavu. „Ať žije lidstvo!“

Jiné mrtvé bytosti nevzbuzují tolik smutku anebo nenávisti k lidstvu. Ne – pohled na tohoto neživého zajíce zde ležícího přede mnou, nad jehož vyhaslým tělem bez duše pietně postávám, nevzbuzuje zármutek. Ušák nebyl zabit: on prožil plný, spokojený a svobodný život; on jistě předal svoji zaječí ideu, své geny další generaci, nikdy nepoznal žádné zajetí, lidskou zvůli a nespravedlnost, žádnou dřinu, nikdy nikomu nemusel sloužit; celý život si volně běhal po lesích a polích, jak se mu zachtělo. Nyní tu leží schoulen v závětří kořání stromu, jako kdyby jen spal; ba jistě také spal, a zemřel blaženou smrtí ve spánku, jež je vyhrazena jen spravedlivým z nejspravedlivějších. Nebál se smrti. Pro něho, jako pro filosofa Epikúra, smrt nic neznamenala. Prožil šťastný život, aniž by si svou smrt uvědomil. Takového úmrtí nemusí nikdo litovat.

Neželím proto ani té přirozenou smrtí zemřevší červenky, jež náhle za letu padla mrtva do starého rozklovaného pařezu a nyní tu posmrtně visí zapříčena hlavou dolů, tak podivně najednou nehybná a ztichlá. Vždyť také ona prožila svůj život na svobodě, bez klece a bez bidýlka, bez okroužkování, volná a šťastná, sama radost rozdávající těm, kdož jsou k radosti vnímaví.

Také starý tlustý hraboš undír, který vydechl naposled v půli cesty v trávě mezi svými tajnými úkryty a skrýšemi: Nikdo ho za celý jeho život neulovil, nikdo ho nemučil a nerozřezával zaživa jako laboratorní myšku. Žil možná u srovnání s člověkem krátce, nejvýš tak dva roky, zato jistě plně a šťastně. Smrt ho zastihla opět v běhu, zemřel zaživa, jak Já říkám, aniž by se kdy jeho duše trápila starostmi o nesmrtelnost nebo posmrtný život.

Ne –, takovými hloupými starostmi se trápí a ponižují jen bytosti nízkého, zmateného, nečistého ducha, bytosti celý život ujařmené, vykonávající nějakou nesmyslnou práci, bytosti již za života mrtvé, jen bytosti lidské.

Jsou však přeci také někteří „lidé“, kteří v jasném, nejjasnějším okamžiku prozření a štěstí, jakkoli krátkého, mívají najednou neobyčejně ostrý pocit naplněnosti života a nechtějí proto už žít dál, jako by dalším lpěním na životě všechno mohli jen pokazit, zachovavše si tento božský, nadlidský, zvířecí pocit naplněnosti a volnosti životní až do konce. Mají pocit, že víc už nelze v životě dosáhnout; že o nic, ani o jídlo, ani o vzduch, nemá již smyslu dál bojovat, usilovat a toužit. Nic jiného než tento omamný pocit – a říkejte si tomu, jak libo: třebas „pocit štěstí“, „pocit neskutečného krásna“, „pocit neskonalé volnosti“, „nirvána“ a podobně –, nic jiného je už nezajímá na tomto lidmi zpotvořeném světě. Takoví lidé umírají šťastni a bez nářku – jako ta zvířata.


U rybníčku Khalídž dnes nevládne ticho. Na okolních polích pojíždějí traktory. Zřejmě sejí. Brambory to však zase nejsou. Brambory se prý u nás nevyplatí pěstovat, protože dovážené jsou levnější. Tak tedy už i ty obyčejné brambory... Dým a vůně bramborové natě a brambory pečené ve žhavém popelu tulákova ohníčku zřejmě co nevidět stanou se luxusní vymožeností s visačkou made in China. Kdyby aspoň na úkor polí a luk tím víc přibylo lesů... – ale ani to se neděje.

Traktory vrčí, nicméně u rybníčku Khalídž vládne alespoň klid, když už ne ticho. Ropuchy všech hnědých odstínů po milkování vyskakují na břehy nebo se vyhřívají na kamenech. Ach, ti báječní obojživelní tvorové! Co my, pouzí jednoživelní omezenci, můžeme vědět! Brzy se možná opět rozlezou a rozskákají po lese, když byli pokryli hladinu rybníčku svými rosolovitými shluky vajíček. Až se v těchto vodách budu za pár měsíců koupat, z těchto vajíček se stanou pulci, kteří tu budou plovat se mnou a s rybami.


Dočetl jsem Obrazovou galerii rodu Hohenemsů a nyní už mi zbývá na čtení a prohlížení obrázků jen Renčínova Dobrá zpráva, špatná zpráva. Tato knížka vyšla v novém tisíciletí (v roce 2003) a zdá se mi poněkud horší než ta minulá. Vzájemná analogie je tu nabíledni. Smích pomalu přechází a zdá se, že i múzy umlkají čím dál víc, čím víc se blíží konečné zúčtování s lidstvem. To jsou však jen samé špatné zprávy – žádná dobrá... Nicméně i zde jsem nakonec přece jen nalezl i pár podařených misantropických vtipů, jako vždy. Nejlepší z nich je asi tento (pro větší čitelnost přidávám titulek):


ZEMNÍ PLYN - naděje přírody. POHŘEBNICTVÍ - poslední naděje přírody.


Ano, je to tak: poslední nadějí přírody je to, že lidstvo vychcípá.



šanivár, 24. dubna 44

Noc byla krutá, ale den slunný a teplý. Svatý Jiří opět nezklamal. Lidužel to znamená také to, že les je pojednou celý obklíčený samými dřeváky. Já si však pro sebe nějaký ten tichý koutek vždycky naleznu, kde se mohu oddat nerušeným meditacím.

Než odejdu na procházku, připravuji si ještě otop na noc. Seno na podpal žnu nožem, jehož používám jako srp. Našel jsem v tom seně velkou housenku osenice, která se při vyrušení stáčí do klubíčka. Lidáci ji považují za největšího škůdce, Já ji chráním. Největší škůdci přírody jsou oni sami – lidáci.

Kvetou violky lesní i rolní, raší první zelené lístky na keřích bezů a maliníků, také lesní svěží zeleňoučká travička se má čile k světu. A na procházce jsem možná našel dobrý alternativní ášram, úkryt, kdyby bylo nejhůř. Je to pěkně v mlází, na slunci i ve stínu, můžu si vybrat. Ale lepší než ta moje současná skrýš to pořád není.

Zásoby se tenčí, mám chuť na řepkové listí. Dojdu k poli, rozhlížím se, naslouchám – nikde nikdo. Sotva si však sednu k pastvě, uždíbnu pár lístečků – už slyším a vidím drápat se zase do kopce další dřevařské nákladní auto! Dnes se vážně zase všichni domluvili...

Otráveně vstávám z pole a vracím se lesem ke stanu. Řekl jsem už, jak moc si přeji, aby lidstvo vychcípalo? Asi ano, asi tak tisíckrát. Promiňte, ale toto nelze nikdy dost často opakovat.

Večer jdu ještě k potůčku pro vodu a při té příležitosti jsem si udělal další velkou procházku po okolí. Slunce zapadá. Loučím se se sluncem. Západní obzor zdobí překrásné červánky. Srnci mi přebíhají přes cestu.



ravivár, 25. dubna 44

Otevřel jsem oči a spatřil jasný blankyt nad sebou. Usínat a procitat v lůně přírody, uprostřed hlubokých lesů, ukolébán melodickým zpěvem ptáků a s azurovou oblohou nad hlavou je tak krásné, že mi málem splývá vědomí toho, co je ještě sen a co už bdění. Od včerejší poslední večeře mám prázdný žaludek, ale necítím žádné nepohodlí, spíš naopak. Kdyby mě tam „doma“ ve městě čekala nějaká hrozná fabrika nebo vůbec jakákoli práce či povinnost, teď, právě v tento den a v tuto hodinu, v tuto vteřinu, již mám z celé věčnosti opravdu ve své svrchované moci, jako žádný politik tu svou – právě teď by se mi chtělo nejvíc zemřít zde na tomto opuštěném místě hlady, ležet a ležet až do úplného vyčerpání všech sil a živin, jež mé tělo i duše tak marnotratně vydávají a vyžadují nazpět. Nechce se mi vstát.

Ale „doma“ mě naštěstí nečeká žádná práce ani povinnost, jen malá nutnost doplnit zásoby, umýt se, oholit, převléknout, vzít si novou knížku na čtení a zapsat své bohaté zážitky tím chudým lidským jazykem, jenž není ani při vší snažné dokonalosti s to je náležitě vyjádřit. Ne, to se musí zkrátka prožít.

A tak vstávám a jdu, opouštím na pár dní tento les, ačkoli přece nerad. Po cestě na mne zase odevšad štěkají psi, předjíždějí mě dva motokrosaři, lidáci kácí stromy, pálí klestí a čumí blbě, co to jde kolem nich za vandráka. Blížím se holt k lidem.

V bývalém Reinlebensbornu jsem se zastavil, abych poseděl na starém posedu. Je zde hezky tak uprostřed lesa. Bylo by ještě hezčeji, kdyby sem nedoléhal kvil pil a řev motorů od motokrosové dráhy. Ne že by byl Reinlebensborn úplně mrtvý, to jest zničený – jen přestal vyhovovat mým stále rostoucím nárokům na odloučenost od všeho lidského. Tak kdysi přestala vyhovovat má poustevna na zahradní chatce, tak přestal nakonec vyhovovat i k ní přilehlý lesík. Polesí za vsí Haidžarí, kde dlím jako vanaprastha teď, je poslední výspou; dál již lze jít jen do jiné země, do jiného zeměpásu, do zcela jiné džangalí.



mangalavár, 27. dubna 44

Kvetou pampelišky, ptačince, blatouchy podél potůčků, kvetou i břízy, jimž raší první lístky, zelenají se modříny a louky, na nichž tráva bují. Na poli u pláně kníká čejka, u lesa se pasou tři srnky. Jím banán a pozoruji je. Jsem po včerejší noci, strávené „doma“, ještě plný dojmů ze sledování filmů Modrá laguna a Návrat do modré laguny. Představuji si, že jsem také na takovém pustém ostrově. Oba tyto filmy sice poněkud kazí příliš časté a nudně dlouhé narážky na sex a na takzvanou „romantiku“, to jest na lásku dvou lidí, ale ta přírodní romantika, ta odloučenost života na tropickém ostrově se mi líbí. Takový život bych bral. Připomíná mi to mé vlastní zážitky z cest a znovu lituji, že jsem se z těch nádherných zemí vždy vracel zpátky.


Přicházím do mého lesa, jenž je mi jakousi slabou náhražkou takového pustého tropického ostrova. Iluze by byla téměř dokonalá, nebýt nižších teplot a absence širého moře kol kolem, přes něž by se sem mohl přeplavit jen málokdo a málokdy.

Mám s sebou vynikající knihu vzpomínek Do posledního dechu od španělského surrealistického filmaře Luise Buñuela. Knihu čtu po dlouhé době již podruhé, tentokrát však s o to větším požitkem. Kniha je mi blízká nejen svou introspektivní formou, ale i osobou autorovou, s jeho sklonem k anarchismu, přirozenému mysticismu (opak nadpřirozeného), zálibě v provokacích a skandálech, ve snění nočním i denním, v dobrodružstvích nejrůznějšího druhu – a s jeho nespokojeností s moderní dobou a jejím směřováním. Zemřel ještě relativně včas, v roce 1983, takže nového, čím dál šílenějšího a totalitnějšího tisíciletí se již naštěstí nedočkal. S hnusem by se asi odvrátil... – jako Já se odvracím.

Introspektivní forma psaní, respektive autobiografická, je nejlepší, protože nejlepší příběhy píše sám život. Nic, žádné vyseděné, vypocené, složitě sesumírované romány s většinou nerealistickými zápletkami, se nevyrovná čistě osobním zážitkům a autentickým myšlenkám. To je můj pevný názor, jehož se také držím. Ne však každý může psát jen podle svého života. Čí život a osobnost jsou natolik nudné, všední a obyčejné, že by podle nich vznikala jen samá nudná a banální díla, ten si musí složitě, avšak nevěrohodně, to jest špatně, vymýšlet. Taková literatura se nikdy nemůže rovnat dobré introspekci nějakého zajímavého „člověka“.


Buñuelovy slavné i méně slavné a tudíž méně známé filmy mám rád, mnohé z nich jsem kdysi viděl jen jednou či dvakrát v různých filmových klubech, neboť pro normální blbé obecenstvo jsou naprosto nestravitelné, málo klišovité, málo idiotské; ale v mé soukromé videotéce mám dosud jen jediný jeho film: je to Viridiana z roku 1961. Jinak nic. Vzhledem k tomu, že se má sbírka filmů zakládá z velké části jen na nahrávkách z televize a vzhledem k tomu, že televize důsledně Buñuelovy filmy ignoruje, jako ostatně všechno lepší, pochybuji, že bych v nejbližší době zaznamenal nějaký další příspěvek z jeho geniální tvorby. Pak je tu ovšem ještě internet; ale ani tam to není valné: Zlatý věk, Andaluský pes, Šimon na poušti, Surovec a dokument Las Hurdes – země bez chleba, a potom jen pár krátkých nekvalitních sekvencí, dokumenty o tvůrci, rozhovory s ním, jinak nic. – Takže je toho vlastně docela dost a časem možná i něco dalšího přibude. Snad bych se mohl někdy pokusit získat nějakou kopii některého jeho filmu koupí (našel jsem ostatně jen jediný – Kráska dne), ale to zas leze do peněz. Inu, uvidíme.


Na Buñuelových vzpomínkách mě nejvíc udivilo, že se ani slovem nezmiňuje o Romanu Polanském, ani o jeho výrazně surrealistických filmech, jako je Nájemník, Rosemary má děťátko – anebo Hnus, v němž hlavní roli šílené dívky ztvárnila Catherine Deneuve, která hrála podobné úlohy i ve filmech Buñuelových! Zvláštní opomenutí svého uměleckého protějšku! Že by nějaká nevysvětlitelná řevnivost? Či nepochopitelná neznalost?...


Pozdě odpoledne vyrážím na procházku po mém „pustém ostrově“. Lidužel tak docela pustý není:

Stojím na kopci a rozhlížím se dalekohledem po okolí. V dáli u lesa, na opačném konci polí a luk se pasou tři srnky. Jsou klidné, jen jedna cosi větří v lese před sebou. Nic tam podezřelého nevidím a srnka zřejmě také ne, neboť se nyní zase klidně pase dál. Poklidný obrázek. Stáčím hledí dolů do údolí a prohlížím si vesnice a domky v nich. Když se chci podívat znovu na ty tři srnky, nejsou již tam. Tak náhlá změna mě překvapuje a pátrám proto po příčině. Náhle ji vidím: arcinepřítel všeho živého číslo jedna – myslivec, bouchal! Kráčí v tmavězeleném kabátě, v mysliveckém klobouku a s puškou přes rameno zvolna k místu, kde se před chvílí ještě tak pokojně pásly srnky. Okamžitě se proto obracím k ústupu do nitra lesa i Já. Pod prvním stromem, jsa kryt částečně jeho chvojím, se ještě jednou zastavuji a se obracím, abych zkontroloval, co bouchal dělá nebo kam jde. A vida ho, parchanta záludného; stojí rovněž skryt mezi smrkovými větvemi a také se mým směrem dívá dalekohledem! Hrome, dívá se přímo na mne! Parchant jeden! Koukáme na sebe zoči voči, z okuláru do okuláru! Musel mě vidět již prve, dřív než Já jeho! Tedy o mně ví. To mám „radost“. Mizím.

Vydal jsem se rychle opačným směrem, co nejdál od něho, abych ho někde ještě nepotkal, při mé smůle. Zákeřný parchant! Zkazil mi náladu a celou zbývající procházku jsem se v obavách, že ho potkám, otáčel stále kolem sebe.

Viděl jsem však spoustu dalších srn a už žádného lidáka, a tak se mi dobrá nálada opět pomalu začala vracet.

Některé srnky se přede mnou dávají na útěk. Nyní úplně přesně rozumím jejich pocitům, jejich obavám a jejich strachu z člověka. Ani před lvem by tak neutíkaly, vidouce ho někde v dáli, jako utíkají před člověkem. Nejlítější bestie pod sluncem nevzbuzuje tolik panického strachu, jako jej budí nezřetelná postava dvounožce v šeru nastávajícího večera. Člověk je horší než smrt. A Já jsem mu, lidužel, tak podobný, ač mírný vegetarián jsem. Může existovat větší prokletí?

Vyčerpán a zlomen na duchu, sedám si na vysoký posed. Kolem se pode mnou potuluje osamělý zajíc a čenichá v trávě. Asi zachytil pach nějaké zaječice. Holocaustní holinou přelétl rychle nízko nad zemí nějaký malý dravec, pravděpodobně ostříž.

Stmívá se. Vychází nádherný měsíc v úplňku. Ach, to je krása! V lese je již velká tma. Klopýtám mezi stromy přes kořeny, po zvířecích cestičkách, jen po paměti. Bouchal je zapomenut, vše zlé odešlo s ním a s denním světlem, noc je bezpečná, žádný výstřel se dnes nikde neozval. Lovu zmar! Životu zdar!

Čtu ještě dlouho Do posledního dechu při světle baterky. Noc byla klidná, úplněk však zahalovala lehká oblaka. Letos poprvé mi nebylo zima, takže jsem spal celou noc, dlouho, bez přerušení až do pozdního dopoledne následujícího dne.



budhavár, 28. dubna 44

Tak dlouho a zdánlivě vydatně jsem spal, a stejně jsem byl malátný a klimbal jsem pokaždé, když jsem usedl na procházce někde na posedu, na pařezu, v tichém lesním zákoutí nebo na břehu rybníčku Khalídž. Pozoroval jsem ropuchy, jichž trošku ubylo oproti minulému překypujícímu množství, díval se na rozličné ptáky – hlavně se mi líbili barevní štýglicové, neboli stehlíci, a rovněž hezky do žluta zbarvený horský konipásek s pocukávajícím ocáskem –, naslouchal jsem jejich něžnému zpívání a zvukům veškeré přírody, až mě to všechno, spolu s teplem a sluncem blyskotajícím se na hladině rybníčku, tak příjemně ukolébalo, že jsem se zvedl a šel jsem si do stanu znovu lehnout.

Hodinku jsem ještě četl Buñuela, pak jsem usnul.


Probudil jsem se večer. Slunce právě zapadalo. Je mi líto prospaného dne – i když by nemělo být proč, neboť nic důležitého jsem nepromeškal, žil jsem přece a snil – a jdu se ještě honem projít, než padne tma.

Procházím se však jen v hloubi lesa, nikdy ne na pokraji nebo dokonce mimo les v otevřeném terénu. Po včerejší nemilé zkušenosti s bouchalem jsem si propříště podobné neopatrné vylomeniny zakázal pro tuto hodinu, kdy myslivci obcházejí. Nikdo nesmí vědět, že jsem tady. Pak bude mé štěstí vanaprasthy, lesního muže, trvalé.

Večerní procházky po lese jsou přitom tak krásné, tak snivé! Ptáci v tu dobu spustí ty nejlíbeznější trylky, které si po celý bílý den schovávali pro tuto slavnostní hodinu, poněvadž jsou to pro tento den jejich trylky poslední.

Všechen ruch ponenáhlu ustává, všechno možné nebezpečí ze strany člověka se s přibývající tmou vytrácí, začínají nyvě houkat sovy, ticho vůkol nabývá vlády spolu s tmou nové noci, že se misantrop až ostýchá silněji došlapovat svou humpolácky obutou nohou, neboť každý těžký došlap náhle tak tajemně a cize duní, jako by se podsvětí dralo na povrch...

Je noc. Čtu v kuželu světla svítilny, jenž klouže po řádcích a písmenech, zanechávaje v temnotě nevědomosti to, kam nedosáhne. Je jako paprsek poznání v době temna. Čtení při baterce má své záhadné kouzlo. Tím, že nemůžete lehce a najednou přehlédnout ve slabém soustředěném světle celou stránku, více řádků najednou, ale jen slovo za slovem odhalujete neznámý text, přibližujete se luštiteli zapomenutého písma v cizím jazyce, jemuž však dobře rozumíte. I sám text se ve světle svítilny stává tajuplnějším, esoteričtějším, více vzrušujícím – a vy dychtivě čtete a čtete a nevnímáte čas, nevnímáte prostor, jako kdyby na každé nové stránce, pohlcené dosud v temnotě, mělo se skrývat odhalení tajemství vesmíru, bytí a života. Většinou tam nenajdete nic, avšak ono si jistě najde vás, budete-li dost vnímavý a přemýšlivý.



guruvár, 29. dubna 44

Procitám o půl páté ráno. Ptáci jsou ještě zticha, obloha se však již začíná světlat. Spát se mi nechce, ležet také ne, číst též ne. Je mi trochu zima. Usedám k ohni.

Zastihl jsem ranní svítání v barvě růžovo-rudé, poslechl první ptačí matiné, opekl jsem si nad ohněm sójové párky, snědl je, zapil pramenitou vodou a popsal několik stránek deníčku vanaprasthy.

Můj „ostrov“ je pustý, duše má však přetéká bohatstvím. Z okolních vsí dole v úvalech zaznívá kokrhání kohoutů, kdákání slepic, štěkot psů a rachot motorů pracovního dne. Já jsem svobodný, volný jako divoké zvíře.


Ve dne se udělalo přímo překrásné počasí: obloha jasná, bez nejmenšího mráčku, až na nějaký ten ojedinělý cirus, věštící pěkné počasí i na zítřek, a teplo je jako letos ještě nikdy. Při sbírání dřeva jsem měl na sobě jen kalhoty a vestu.

Dnes podnikám o trochu delší cestu, a to až na kopec nad horním koncem vsi Haidžarí, tam, kde plynule přechází do obce další. Je odtud báječný výhled na severní obzor, včetně pohraničních hor.

Haidžaríské polesí má tu výhodnou polohu, že se rozkládá na velké ploše, ale přitom víc podélně než do šířky, kudy se lesy táhnou po vrcholcích a úbočích hřebenů téměř bez přerušení. Hlavně je nepřerušují žádné vesnice, a proto díky tomu lze zde konat dlouhé pochůzky přírodou, aniž by misantropický poutník, vanaprastha, potkal nebo spatřil člověka.

Spatřil jsem tam dnes další párek čejek, veverku, několik zajíců a srn, potěšil jsem své oči pohledem na kvetoucí vrby, jež zároveň nasazují i rozvíjející se listí, vyposlechl koncert mnoha lejsků, pěnkav a kosů, a na zpáteční cestě už jsem musel – a rád! – často tu i onde posedávat, jak mě bolely nohy z té dlouhé chůze.

S potěšením nicméně zjišťuji a konstatuji, že ty loňské potíže s bolavými koleny, jež jsem si namohl a málem odrovnal v té hrozné nezvířecí fabrice, úplně zmizely a letos, ani po celou zimu, jsem nepocítil nejmenší bolest v kolenou. Jsem naráz úplně vyléčen ze všech neduhů. Ta strašná fabrika by mě odrovnala, zůstal-li bych tam déle! Kdepak: příroda léčí a svoboda uzdravuje – nenávist k lidem pak osvobozuje!


Vrátil jsem se do ášramu až v devatenáct hodin. I přes značnou únavu – přece jen jsem se letos ještě pořádně „nerozchodil“ – jsem se dnes cítil o dvacet let mladší. Dlouhé husté černé vlasy mi povlávají ve větru jako dřív, kráčím nalehko oděný krokem uvolněným, s náladou do zpěvu, s radostí ze života a z krásného dne, oddávaje se mým oblíbeným samomluvám, žádný lidák nablízku, avšak všichni úžasní tvorové přírody kolem mne.


Po půlnoci se ohřívám u ohně. S hrůzou jsem nejméně třikrát zpozoroval, jak se noční můry sebevražedně vrhají do plamenů. Okolo žároviště se též pohybuje velký brouk střevlík. Hodlá snad i on spáchat sebevraždu sebeupálením? Na protest proti čemu? Na protest proti jaké okupaci? Na protest proti existenci lidského rodu? Na protest proti lidské okupaci této planety? To bych musel být Já první, kdo vstoupí do ohně! Odháním ho pryč. Ach, krutý živote! Jsme všichni věčnou příčinou neštěstí jiných bytostí? Mám se snad vzdát i ohně, jako jsem se kdysi vzdal masa? Džinista by to udělal.



šukravár, 30. dubna 44

Po ránu zaznamenávám vpád barbarských dřeváků do blízkého vysokého lesa, kde nejraději sbírám dříví. Poděsily mě nejprve jejich hlasy, které zněly tak zřetelně, jako kdyby se ozývaly z větší blízkosti, než odpovídalo skutečnosti. Pak začaly pracovat jejich hlučné pily. Připlížil jsem se k nim až na dohled. Zanedlouho už jsem viděl padat k zemi první stromy.

Tito vetřelci se mi tady teď hodí ze všeho nejméně – jako ostatně vždy. Potřeboval bych tu teď nejlépe zůstat a být na stráži, ale jídla mám již málo, chtělo by to jít „domů“ pro nové zásoby, dokud je šukravár, česky pátek, pracovní den, dopoledne; nerad chodím ven, když mají lidáci po práci volno.

Nevím. Váhám. Rozvažuji. Dřeváci jsou daleko, mne neohrožují, porazí si pár stromů a zase odtáhnou, můj úkryt neobjeví.

Jdu.


Dnes je znovu tak krásně... Sneslo by se jít jen v krátkých kalhotách a tričku. Mám na sobě černé tankistické kalhoty, maskáčovou vestu a hnědé triko s dlouhým rukávem barvy srnčí srsti.

Zdá se, že tento můj úbor opravdu jaksi uklidňuje jednu osamělou srnku, která si mě zdálky obdivně prohlíží, ale neutíká. Také koníčci mohou na mně oči nechat, jindy tak apatičtí ve své elektrické ohradě. Jeden sivák by byl snad nejraději šel se mnou, a kus cesty mě také doprovází.

V tomto pěkném a hřejivém počasí se rázem objevily orseje, pomněnky, sedmikrásky, černohlávci, rozrazil rolní, dále první něžně zelenkavé lístečky mladých boučků, kvete už i žlutý pryskyřník, v řepkových lánech poletují již řepkoví bělásci, perleťovci menší a síťkované babočky, odkudsi kuká kukačka, na louce „roztáčí řehtačku“ v hrdle svém bíločerná straka – slovem všechno najednou vzkvétá a ožívá. Lidužel se ozývají i motorové pily a křovinořezy. Divím se, že nějaké lesy vůbec zůstávají.

Zastavuji se opět ke krátkému odpočinku na starém posedu v lese bývalého Reinlebensbornu. Jaká úleva, sednout si v tichu lesa a dát si nohy nahoru! V lese rozkvetly šťavely, které tvoří nádherné bílozelené koberce. Svah sjezdovky „Putinovky“ stále ještě pokrývají zbytky umělého ledovce. Studánka v Liboháji je čistá. Všechny městské stromy se s náskokem před těmi lesními již nesměle olisťují. Valpuržina noc bude dnes patřit čarodějnicím. Já jsem své čarodějnice pálil včera. U mne bych tomu možná měl říkat jinak: třeba pálení věřících.

Zítra má pršet.



šukravár, 7. května 44

A také že ano. Týden propršel!

Za tu dobu jsem „doma“ ve vyhřátém baráku přečetl celou Rousseauovu knížečku Sny samotářského chodce, již jsem doporučil městské knihovně ke koupi. Pod vlivem této četby jsem se nevýslovně těšil do lesa a proklínal špatné počasí, jež mou touhu kazilo.

Samotný Rousseauův text nebyl špatný, dokonce byl na mnoha místech dost dobrý, ba vynikající, ale znovu si musím postěžovat na to, co s ním provedla překladatelka (jakási Eva Berková): K překladu nemám námitek, ale ta gramatika! Dnes nikdo neovládá gramatiku a pravopis. Hlavně má Berková potíže se zájmeny vztažnými a přivlastňovacími, zejména s tvary zájmen mne a . Téměř všude je používá nesprávně, jeden dokonce zaměňuje za druhý. Je to dost častá chyba, což ví asi málokdo z našich „intelektuálů“. Připomínám, že tvar zájmena mne se má správně používat jen tam, kde by se v druhé osobě jednotného čísla napsalo, a tudíž i řeklo, tebe. Jako by nestačilo, že už naše řeč je tak zkurvená, že místo „mě“ říkáme „mně“; nebo že místo „filosofie“ se říká, a nyní už i píše, „filozofie“ – přezvali tak moji drahou a milovanou bohyni moudrosti na jakousi zprzněnou „Zofii“, namísto původní Sofie! Každý umělec má jistě právo a výsadu používat svůj vlastní pravopis, ale mám za to, že to musí také dobře znít. A když čtete tím způsobem, že vám slova znějí v uších, doslova v duši, pak ono mne, kde byste však řekli , nejen neodpovídá mluvené řeči, nerezonuje a melodicky nesplývá, nýbrž ruší. Někdo si snad myslí, že ono mne bude znít kdovíjak knižně a poeticky. Mýlí se. Ruší to. A navíc to není gramaticky správné. – Samé „mne“: z toho si tak akorát oči a čelo – mnu! – No a „vymícení zla“ s měkkým -í- – to už je vrchol nedovzdělanosti! Čeština je holt plná úskalí a jemných rozdílů: Zlo nejen mýtíme, ale zlo také vymítáme. A tento malý významový odstín zřejmě paní Berkové také uniká. Nikdo už neovládá jemné nuance krásného jazyka českého.


Mezitím na zahradách rozkvetly jabloně a třešně a také konečně přiletěli rorýsi a vlaštovky. Na Šibeníku vidím na cestě zajíce. To je milé přivítání! Před vesnicí vidím dalšího. Tenhle neutíká, nýbrž volí jinou strategii: zalehl, sklopil své dlouhé uši, znehybněl jako hrouda půdy, snaže se splynout s okolím, a po očku mě pozoruje.

Po minulém vpádu dřeváků do mého lesa zbyly po nich hluboké blátivé rýhy, pár pařezů a nezbytné prázdné plastikové flašky. Nadávám na celé lidstvo. To zas byl vynález zkázy, tyhle plastové lahve na jedno použití! Něco takového po tisíce let nezničitelného, přirozenými procesy neodbouratelného a nerozložitelného hromadně vyrábět, stáčet do toho ještě k tomu tu nejobyčejnější, nejdostupnější základní přírodní tekutinu, jíž je všude dost, avšak vydávat ji a prodávat jako něco lepšího a zvláštnějšího, než je dejme tomu obyčejná voda z vodovodu, vhodit pak ten výrobek nezodpovědně mezi lidstvo a pošetile doufat, že lidé, ta pakáž přemnožená, škodlivá a mizerná, budou ty flašky hnusné poctivě a disciplinovaně odhazovat do připravených kontejnerů – inu, něčeho takového se může dopustit jenom blbec!

Nejvíc jsem se však zhrozil při příchodu ke stanu. Někdo tu byl a nahlížel do něj, protože zip ponechal nedovřený!

Sakra! Je jasné, že teď musím zmizet, nejlépe do úplně jiného polesí. Jak už o mně někdo tady ví, nezáleží, zda to byli dřeváci, myslivec nebo jen nějaký náhodný pocestný, mám po klidu a musím se přestěhovat jinam.

Zatím jsem se přesunul jen o kousek dál na výsluní, abych tam po deštích usušil stan, šatstvo a spací pytel a odpočinul si. Kdy a kam se vrtnu, to si ještě promyslím. Dlouho mi to tady nevydrželo. Radost z pobytu v přírodě mi to kupodivu ani příliš nekazí. Dá se říct, že už jsem na toto neustálé štvaní z místa na místo zvyklý. Jsem jako Jean-Jacques – chudák. Jenomže on pořád věřil v lidskou dobrotu, ležící ladem kdesi na dně černých lidských duší, a proto svými vyhnanstvími tak trpěl, kdežto Já už vím, co jsou lidi zač, a proto mě od nich nemůže nic překvapit, nic šokovat. Zlé jazyky tvrdí, že Jean-Jacques trpěl k stáru stihomamem, čímž se vysvětluje zatrpklost jeho posledních spisů. Směšné tvrzení. To může tvrdit jen někdo, kdo nikdy nemusel před lidáky prchat, kdo nepotřebuje k životu samotu, to jest svobodu, to znamená ten, kdo se s lidmi ve všem podstatném a nejobecnějším shodne, to jest ten, kdo je stejný hajzl jako všichni lidi. Já se s nimi neshodnu v ničem.

Jean-Jacques Rousseau velmi trpěl vyhoštěním z lidské společnosti. V tom jsme my dva naprosto rozdílní. Nepřátelství lidí, které on přesto tolik miloval, si možná zavinil sám – tím, že za nimi neustále dolézal a v dojetí nad sebemenším projevem opětované náklonnosti dokonce dojatě plakal.

Otravné dolézání nemá rád nikdo, nejen misantropové. A podivínské chování na veřejnosti, a dokonce i v soukromí, je lidmi nenáviděno za všech dob a za všech okolností. Přepjaté výlevy citu, dávané opět veřejně a nepokrytě najevo, vzbuzují nadřazený smích a odmítavost, nevraživost u lidí, kteří žádné city nemají, nebo nanejvýš jen citečky nízké, sobecké a čistě účelové, a proto každý vyšší, pro ně nezvyklý, divný a tedy jistě „zvrhlý“ cit, naprosto nepochopitelný, pokládají za projev nějaké duševní vyšinutosti, choroby, bláznovství, jež by se mohlo stát nebezpečným pro lidskou společnost, kdyby se jako nákaza, či lék, rozšířilo mezi lidský mor.

Při pomalém, ale přesto dychtivém pročítání jeho Snů samotářského chodce, jsem si často říkal: Kdyby žil Rousseau dvakrát déle, možná by se z něj nakonec přece stal misantrop. Náběh k tomu měl slušný, ačkoli svou nenávist k lidem a pohrdání lidmi popíral i po všech ústrcích a neblahých zkušenostech s nimi. Nechtěl být prostě tím, kdo nenávidí. Měl by se dožít dneška: Přelidněná, lidmi zničená, zamořená, vyplundrovaná, ropnými skvrnami poskvrněná, plastovými flaškami zaházená planeta, zbavená většiny lesů, se zvířaty buď vybitými, anebo zotročenými, s lidmi zotročenými, by mu snad pomohla procitnout ze Snu a otevřít oči. Ale to všechno už bylo a dělo se alespoň v malém a v náznacích již v jeho století. Zdá se, že k opravdové vševidoucí a vševědoucí genialitě je třeba víc než být později vyzdvižen lůzou na piedestal.


Nyní čtu Černé slunce, román o markýzi de Sade od Františka Kožíka.

Zatím se to čte dobře: není to nic složitého a osoba „božského markýze“ mě zajímá; méně už jeho dílo, jež má pověst pornografickou.

Jednou jsem četl Justinu. Byl to takový samizdat s vlepenými pornografickými fotografiemi. Moc velký dojem to na mne neučinilo. Jiné jeho spisy dosud neznám. Buñuel a Černé slunce (ten výraz prý pochází od Bretona) mě třebas navnadí na další Sadovy knihy.


Večer po přeháňce se jdu podívat k lesnímu rybníčku Khalídž. Ropuchy jsou všechny do jedné pryč. Obhlížím také to záložní tábořiště, jež jsem si vyhlédl. Lidužel, i tam se pracuje a pracovat bude. Loučím se pohledem s tímto polesím. Svůj ášram budu muset založit jinde, na skrytějším místě.



šanivár, 8. května 44

Celé dopoledne prší. Odpoledne se konečně vyčasilo v krásný den. Jdu na dlouhou procházku, ale podléhám před odchodem okamžitému dojmu, že cestou nebudu mít hlad, neberu si proto s sebou žádné jídlo, a pak se musím vrátit dřív, než je mi milé.

Blízko mého ášramu mají hnízdo kosi. Už dvakrát jsem kolem něj prošel, a vždycky jsem se podivoval, že odtamtud poděšeně a s křikem vylétá pták. Dnes jsem se konečně lépe podíval a vidím nad sebou ve větvích mladého modřínu miskovité kosí hnízdečko. Raději budu chodit jinudy.

Pořád řvou po lese motorové pily a pořád duní lesní půda pod pády podťatých stromů. Došel jsem až do tichých míst, kde je absolutní klid, snivé výhledy do dálav a kde sladce voní trnkové keře, bezy, hloží a první žluté kvítky řepkové. Zde uprostřed luhu se zastavuji a naslouchám zurčení lesního potůčku. Po návratu do stanu s velkou chutí vyhladověle jím. Čtu dlouho Černé slunce a pak spokojeně usínám až do večera. Zapadající slunce zbarvuje oblaka do růžova a zemi do žluta jako nějaký geniální impresionistický malíř. V noci mi přes hlavu přeběhla nějaká „myšička“, totiž zevně, po plášti stanu. Probudila mě tím.



ravivár, 9. května 44

Ráno je nádherný, slunný den. Však je ravivár – den Slunce. Ptáci zpívají, holoubci vrkají a všude je božské ticho jako na jiné šťastné planetě bez lidí. Slunce již osvětluje a ohřívá můj pelíšek. Vesele vstávám a bosky běhám kolem stanu, aby se nohy mé potěšily z hebkosti dosud zarosené lesní travičky. Ach, dobře je vanaprasthovibégharu, v bezdomoví svém!

V poledne jsem si sbalil do batohu láhev s vodou, chléb a bezmasý salám a vyrazil jsem na pětihodinový výlet po zalesněném hřebenu směrem na východ. Cestou jsem šel kolem druhého a menšího lesního rybníčku, kde jsem se zastavil. Na vodě ploval párek divokých kachen, které se mým příchodem vyplašily a uletěly. Chvilku sedím na lavičce pod smrkem a oddávám se meditacím. Pokračuji v chůzi dál na východ, dál a dál, až do míst, kde jsem letos ještě nebyl.

Objevil jsem sklápěcí past zhotovenou z dřevěné bedny, zřejmě na lišku. Prozkoumávám ji. Všude okolo se povalují kosti a zbytky lebek, peří a chlupy jako v jeskyni Kyklopově. Žádná mrtvola ani zdechlina tam není, ani žádná masitá návnada, ale mrtvolný puch je přesto děsný. Také brouci hrobaříci jej cítí, proto jich tu je také několik. Strašné místo. Kdyby byla návnada nalíčena, sklapnul bych past sám, aby se do ní nějaké neopatrné zvíře nechytilo.

Nechci se pouštět do psychologického rozboru pachatelovy duše. Bylo by to zbytečné. Takoví lidé žádnou duši nemají, tak jakýpak rozbor? Myslím, že by se misantropická společnost budoucnosti měla takovýchto bezcitných hovad zbavit a vyhladit je z povrchu zemského, jinak zmizí ze světa všechna krása, se zvířaty vymřou i básníci a celá Země se přemění na ohavnou páchnoucí abatoř, jako je toto místo. Stromy vydávají sladké plody, zelenin máme přehršel druhů, pšenice dává dozrát moučnému zrnu, máme dokonce už i rostlinné náhražky masa, k nerozeznání od pravého, zrozeného ve smrti. Přesto jsou lidé stále schopni schvalovat, připouštět, tolerovat, plánovat a spáchat vraždu zvířete, jako kdyby na nevinné krvi záviselo jejich přežití, a jsou schopni vraždit jen pro ten psychopatologický požitek nebezpečného primitiva, jenž jej vyhledává ne kvůli hladu, nýbrž pro falešný pocit nadřazenosti člověka nad zvířetem, pro megalomanský pocit vlády nad světem, pro nenávist ke všemu divokému, pro zvrácené přesvědčení, že člověk je bůh, jenž vyžaduje zvířecí obětinu, aby se nezhroutil řád vesmíru.


Nyní už pokračuji v chůzi lesem dál na východ, až docházím do míst, kde jsem ještě vůbec nikdy nebyl. Připadá mi to tu divoké a opuštěné... Jsem na konci poutě. Dál už je silnice a vesnice. Po chvilce odpočinku mi nezbývá než se pomalu vracet. A právě když si nejvíc pochvaluji tu zdánlivou divočinu a nedostupnou opuštěnost, vidím nejdřív jednoho cyklistu, pak dva, tři... – dohromady jich bylo asi pět nebo šest a řvou po celém lese. S odporem se jim obratně vyhýbám. Naštěstí měla ta verbež namířeno jinam než kudy jsem se ubíral Já. Je holt ravivár, neděle a ta pakáž po světě rozmrdaná má volno...

Až na tuto krátkou epizodku jsem jinak neviděl už žádného lidáka, a tak se vracím kolem rybníčku trochu jinou cestou zpátky. Kachny se mezitím znovu usadily na hladině rybníčku a znovu jsem je tedy svým příchodem zaplašil. „Promiňte, že se podobám člověku, ač člověk nejsem. Nevypadám tak schválně, abych vás poděsil.“



sómavár, 10. května 44

Probudil jsem se ve dvě hodiny. Noc je plná hvězd, mezi nimiž putuje družice. Letos poprvé jsem usnul bez zimního kabátu. Ta jasná teplá noc mě láká z pelíšku ven, a tak se aspoň chvilku procházím jen tak naboso kolem stanu s hlavou zvrácenou ke hvězdám.

Musím stále myslet na tu hroznou past, na tu páchnoucí abatoř, již jsem našel včera v lese. Představil jsem si strach, úzkost a hrůzu nebohého tvora, jenž se do ní možná někdy chytil. Představil jsem si ty nekonečné hodiny, dny, možná i týdny mučivé hrůzy a zoufalství, než přišel nějaký člověk, řezník bez kouska slitování, který uchystal tato krutá muka pro prání, pro dýchající bytost, a jenž ji přišel zavraždit, stáhnout snad i z kůže, umučit ji a ukřižovat tím nejstrašnějším způsobem...

Měl jsem se pokusit tu bednu, tu rakev, nějak rozbít – vždyť jsem tu dnes naposledy –, ale bylo to tak odporné, tak smrduté, tak vším se protivící mému zjemnělému citu vegetariána, že jsem sám co nejrychleji v hrůze prchl, jako by ta past byla nalíčena na mne. Však v živé představivosti, jíž jsem nadán, neexistuje rozdíl mezi mnou a zvířetem, jež je týráno netvorem, jménem člověk. Cokoli se děje zvířatům, děje se i mně, i Já tím trpím. Ach, kdybyste věděli, jak za tohle nenávidím člověka!


Rána jsou na pobytu v lese nejlepší. To ponenáhlé procitání do ticha, rušeného výhradně samými přírodními zvuky, jež neruší, nerozčilují, jako ty městské, civilizační, nýbrž uklidňují, ukolébávají, obšťastňují, činí vanaprasthu hloubavým. V baráku, kde jsem burcován boucháním dveřmi, dupáním po schodech, hovorem lidáků, štěkáním psů, rachotem motorů, tam nelze nikdy zažít tak oduševnělé procitání do nového dne, jako je tomu v přírodě.

Četl jsem kdysi pravdivý příběh o jedné ženě, která se zúčastnila jakési turistické výpravy do Grónska. Ta žena pocházela z přelidněného Japonska a nikdy nepoznala samotu, nikdy v životě nebyla sama. Jednoho dne projevila přání odloučit se od své organizované skupiny, aby mohla strávit jeden den o samotě. Sbalila si tedy stan, trochu jídla a odešla na jiné místo do grónské pustiny. Uplynul den, uplynuly dva dny, třetí den už začali mít o ni starost, protože se stále nevracela. Čtvrtého dne se rozhodli ji najít. Našli ji celkem snadno a brzy, neboť nebyla příliš daleko. Jen se prostě nechtěla vrátit. Bylo jí dobře o samotě a byla naprosto šťastná a nadšená, třebaže veškeré jídlo už dávno snědla. V životě nepoznala větší svobodu a víc štěstí než v těch několika osamělých, jakkoli hladových dnech v pustině Grónska. Kdyby ji nenašli, byla by se sama jistě už nikdy nevrátila. Ta náhle poznaná svoboda, již přináší samota, ji naplnila takovým nadlidským štěstím, že by byla ráda zemřela hlady, než aby se jej zbyla. A to byla pouhá žena, tedy tvor slabý a v podstatě samotu nemilující, považující ji jen za jakousi nevšední turistickou atrakci! A co teprv Já mám říkat: Já, jenž jsem muž, nadčlověk, misantrop a vanaprastha, tvor silný, samotu milující a aktivně ji vždy a všude vyhledávající! Myslím, že i Já bych milerád položil život za opravdové štěstí v samotě přírody, jež by mohlo přetrvat až do smrti.


V deset hodin je zataženo, ale naštěstí neprší. Balím stan a odcházím na východ přes louky, přes lesy a přes tři vesnice za ves jménem Bainar. Alavidá! Sbohem! Loučím se navždy. Bylo zde krásně, byla zde dobrá tábořiště, nádherné procházky. Ale nebylo zde už bezpečno.


Celou trasu z jednoho polesí do druhého jsem ušel asi za dvě hodinky. Šel jsem rychle, svižně, nikde jsem se nezdržoval; ve vesnicích bylo jen pár lidí, na silnicích minimální provoz. Viděl jsem jen jediného psa: dobromyslného švýcarského salašnického ovčáka, který mě sice sledoval vleže od prahu domu, ale ani neceknul. Viděl jsem po vesnicích vlastně víc kurů a koček než psů – jaký to příjemný rozdíl oproti městům a předměstím! Viděl jsem také úžasně rozkošné stádečko oveček i s malými černými jehňátky v prostém přístřešku z balíků slámy a pár prken. Staré ovce mě dokonce zdravily na dálku a cosi na mne bečely tou svou skopičí řečí; malá roztomilá jehňátka zvědavě vstávala, na vratkých nožkách a s vyvalenýma očima a vztyčenýma ušima zírala na podivného nomáda s přenosným domovem na zádech. Byl to tak bukolický obrázek, až z toho srdéčko plesalo. Ale – a to jsem celý Já – za těmito kulisami rajské Arkádie jsem si představil také hned člověka, jenž se láduje skopovým a jehněčím masem a považuje to za tu nejpřirozenější věc na světě, již nestíhá žádný trest ni pohana.


V okolí nového ášramu potkávám už cestou mnoho srnců – dobré to znamení, značící, že tu mají nerušený klid. Já ho snad budu mít také. Poustevničil jsem zde vloni v létě, ale teď na jaře jsem to tu nemohl málem poznat, jak se liší jarní krajina od letní a podzimní. Všechno je jaksi olysalé, pokosené, otrhané, průhledné a nezarostlé. Příroda nedosáhla ještě vrcholu své bujné nádhery. Přesto kráčím najisto. Otisk loňské paměti je ještě čerstvý.

Nemilé překvapení na mne čekalo na samotném loňském stanovišti. Také to se změnilo. Avšak k horšímu. Nyní je ten pracně nalezený kousek rovné lesní půdy celý provlhčený, že z něj málem vyvěrá pramen! Hotové mokřisko! Zkouším nohama, jak se bude země chovat pod jejich tíhou. Samozřejmě že mokvá jako nějaké rašeliniště. Tady nelze postavit stan! Dobrou hodinu hledám poblíž místo jiné, a nalézám je až skoro u lesního průseku. Ideální místo to není, ale je tady sucho a výsluní. Zatím se s ním musím spokojit. To staré třeba časem vyschne, abych se na ně mohl vrátit.

Uf! Jsem doma – doma v bégharu, v bezdomoví svém. Mračna šedivá se protrhávají a vykukuje sluníčko. Zdá se, že bude všechno zase dobré.


Odpoledne jsem si trochu četl o Sadových dobrodružstvích a sotva jsem si odpočal, už jsem se nemohl dočkat, až se projdu po mém novém revíru.

Je tu především hodně komárů, za vsí Haidžarí nebyl žádný. Jinak je vše při starém. Radost mi udělal nález malého bramborového políčka, krčícího se hned na kraji lesa. Už se těším na nové brambůrky vlastnoručně vyhrabané z matičky země a pečené ve žhavém popelu. To bude dobrota!

Tohle políčko je snad jediné brambořiště v celém širém kraji! Brzo budou brambory stejnou cizokrajnou zvláštností jako byly někdy v šestnáctém století. Evropská Unie se rozhodla zlikvidovat naše národní hospodářství a učinit z naší země neplodný ráj turistiky. Dotace z evropských peněz dostanete na všechno: na zvelebení měst, na opravu památek, na budování infrastruktury, anebo na cyklotrasy, jejichž zřizování je – kdoví proč, neb Já si to nemyslím – považováno za cosi zvlášť ekologického a chvalitebného, za ohromnou vymoženost nového věku; na kdejakou nedůležitou věc vám dotace přidělí beze všeho, stačí si zažádat – jen zemědělství podporováno není. Slavné královské Čechy se stanou zemí třetího světa, která bude závislá na cizineckém ruchu. Odjakživa totiž platilo, že chcete-li někoho zotročit, ať jednotlivce, nebo národ, musíte mu nejprve odebrat jeho vlastní prostředky k obživě a učinit jej závislým na jiných. Pak zas bude muset přijít na svět nějaký velký vůdce formátu Adolfa Hitlera, jenž považoval rolníka za pilíř státu, nebo král Friedrich II. Veliký, který rozkázal brambory pěstovat ve velkém.


Posadil jsem se na svůj oblíbený polorozpadlý starý posed uprostřed lesa (takové mám nejradši!), navštívil jsem májově rozkvetlou třešeň a pak jsem se dlouho díval dalekohledem na srnce a srnky pasoucí se na louce u rybníčku.



mangalavár, 11. května 44

K jídlu už mám jenom gâteau marbré, neobyčejně sytý kus mramorované bábovky s čokoládovou polevou. Rozdělil jsem si jej na čtvrtky – tři na dnešek, jednu na zítřek k snídani.

Dnes jsem obešel můj revír v obráceném sledu. Z posedu jsem se díval na tmavěhnědého veverčáka (že je to skutečně sameček jsem poznal podle jeho dlouhých štětečků na uších); zničehožnic mě minul cyklista, zrovna když jsem si liboval, že je můj „ostrov“ liduprázdný (to je mor, ta pakáž cyklistická!); těšil jsem se z rozkvetlé a voňavé lísky a vystoupal jsem na zdejší nejvyšší kopec, odkud jsem se rozhlížel po dalekých obzorech jako přívětivý pán světa, sám strmící do výše jako sosna. Pročistil jsem si také svoje soukromé tajné cestičky uvnitř lesa, kde je ukrytý můj ášram; ulámal jsem některé příliš převislé překážející větvičky a odklidil z cesty větvičky spadlé, aby se mi po těchto zvířecích chodníčcích pohodlně chodilo.



Román Černé slunce o životě markýze de Sade od Františka Kožíka se mi začíná líbit. Autor sice neumí psát a text opět neprošel korekturami (nakladatelství „Winston Smith“ – Orwell se obrací v hrobě), takže se hemží debilními chybami, jichž bych se nedopustil, ani kdybych psal po dvanáctihodinové šichtě ve fabrice, ale markýzovy názory se mi líbí. Už asi chápu, proč Buñuel po přečtení jeho spisů zalitoval, že si před všemi ostatními, mnohem slavnějšími a uznávanějšími knihami od věhlasných spisovatelů nepřečetl nejdříve něco od Sada. Mně se při čtení tohoto románu nejčastěji vybavují scény a tváře herců z filmů Šílení od Jana Švankmajera a Quills – perem markýze de Sade. Sadomasochistickou povahu lidáků, jejichž nejpřirozenějším živlem je fašistický stát, jsem odhalil již před dvaceti lety také a sám, mimo jiné například v Poslední Revoluci Myslí, v Plivanci na rozloučenou, i jinde, takže nacházím se Sadem společnou řeč. Ctnost a Bůh nemohou existovat v tomto světě, jejž ovládá zlo. Sama příroda je zlá a ke zlu nás ponouká.

Sade ovšem vyšel z pozorování sama sebe. Já jsem přišel k tomuto objevu jednoduchým srovnáním kontrastu mezi mnou a lidstvem. Neboť lidstvo je zvrhlá sadomasochistická rasa, libující si v násilnostech a krutostech všeho druhu, Já jsem však naopak zcela jiný; Já opravdu nepřináležím k lidskému druhu.

Sade svou zvrácenost nijak netají, ale dělá to alespoň duchaplně a s grácií šlechtice, což mu lze možná i odpustit. Dokonce se domnívá, že má na své straně přírodu, která jej takovým udělala. Ach, ano: příroda dělá mezi jiným též chyby. Největším jejím omylem je však člověk. V životě můžete být buď genitální, anebo geniální. Všichni velcí myslitelé se stranili žen a vyhledávali samotu. Než zavřeli Sada do vězení, staral se jen o ženy a o svůj neukojitelný chtíč. Byl genitální. Teprve když ztratil svobodu, a tudíž i možnost milovat a týrat ženy, získal však paradoxně samotu, velkou pomocnici moudrosti, rázem zduchovněl, proměnil se, zniternil se, z povrchního floutka vyhledávajícího krátkodobé rozkoše se stal geniální, hlubokomyslný filosof, jenž už znal zlo tohoto světa z vlastního nitra. Nemusel nic poznávat a zkoumat jinde; stačilo mu jen poznat sama sebe, aby uměl pojmenovat a pochopit svět. Sadomasochismus lidského světa, jako fúze jatek, koncentráku, blázince a nevěstince, se projevuje i ve zcela zdánlivě nevinných zábavách a činnostech člověka. Pro mne je sadomasochista například i zahrádkář, který se zlostnou vervou ničí plevel, seká trávník, topí krtka, rozšlapává slimáky, střílí po špačcích a i jinak s „láskou“ pečuje o svůj milovaný záhonek. Ten člověk si koupil zahrádku pro své potěšení – ale podívejte se někdy, jak se při tom tváří: jako mučedník, jako galejník, jako kdyby dostal toto své hobby uloženo za trest, trpí svou „láskou“; sadista, který dobrovolně trpí. Hle, toť nepřikrášlený obraz člověka.


K večeru se jdu ještě před spaním projít nahoru do lesa nad loukou, kde se pasou srnci a také jeden zajíc. Mají mezi sebou též pár dorostenců, kteří bujaře běhají sem a tam. Podívaná je to pěkná, ale radost mi kazí hejna dotěrných komárů. To je hrůza, co jich tady letos je! Polidštili se nám. Srnce obtěžují taky, ale ti se mohou proti nim bránit jen stříháním ušima a hustou srstí, dosud šedavě hnědou, zimní. Ani ta jim však zřejmě není proti komářím bodancům mnoho platná, jak lze soudit podle jejich častého ošívání celým tělem.


Trnkové keře a třešně sladce voní. Slunce stojí těsně nad západním obzorem. Jeho barva je teď temně oranžová a čím se noří níž k zemi, tím víc se červená a nachoví. Stydět se však nemá zač; dnes krásně hřálo. Utíkám před komáry zpátky do stanu. Zpoza moskytiéry se jim můžu chutě posmívat. Nějaký kolemjdoucí srnec se polekal mého osvětleného stanu a nyní poplašeně beká na celý les. Vzdaluje se k potůčku a utichá. V nočním tichu doléhá zurčení jarních vod potůčku až k mému citlivému sluchu. Obyčejný člověk by tak slabý zvuk už nevnímal, Já však ano.



budhavár, 12. května 44

Pomalu procitám do nového svěžího dne, naplněného neúnavným zpěvem ptáků. Zakládám si ruce pod hlavu a pozoruji nad sebou pomalé, avšak pátravé pohyby obrovského slimáka, jenž s očními i s hmatovými tykadly, napjatými k prasknutí, hledá cestu z vnitřní stěny vnějšího stanu. Mravenci, mušky a jiný drobný hmyz mu bojácně uskakují z cesty, a také on podrážděně stahuje svá tykadla, kdykoliv se ho některý z těch maličkých dotkne. Je zábavné sledovat to hemžení, z něhož se mi dělají mžitky před očima. Zdá se mi dokonce, že jsem se naladil na slimákovo pomalé vnímání času, neboť jeho pohyby jsou teď nějak rychlejší a častěji mění polohu. Čas přitom vůbec neplyne, zastavil se. Jen on, slimák, se pohybuje v celém vesmíru, jinak všechno stojí. Je to však opravdu jen moje zdání, protože nepostřehnutelně podléhám ještě častým mikrospánkům, jež přerušují plynulý tok normálního času, jejž zažíváme jen při plném, soustředěném, bdělém vědomí, nejlépe ještě tak podporovaném nějakým časoměrným přístrojem. Kromě toho je dnes zataženo, pohyb slunce po obloze je schován a nezřetelný, takže i proto se zdá, že se čas zastavil.

To bude asi z hladu; žaludek mám prázdný, zbývá mi poslední stogramová čtvrtka gâteau marbré k snídani – přesně podle plánu.

Odcházím „domů“, letos poprvé přes vesnici Bainar. Vynořil jsem se ze zamlženého lesa jako přízrak z bažin a překvapil osmihlavé stádo srn na louce. O kousek dál se plíží podél polní stezky krásná černá kočička. Všichni se rozutekli, jako když do nich střelí. Z kopce nad vesnicí si prohlížím spokojené krávy, jež jsou rády s telátky. Pod kopcem vidím další dvě srnky, nebojácně se pasoucí na louce hned za prvními domy. Jdu zřejmě z nečekaného směru, protože jim trvá nezvykle dlouho, než mě zpozorují a utečou jako před nejhorším nepřítelem, ačkoli jsem naopak jejich nejlepší přítel. Ves Bainar je liduprázdná, jen dvě auta přejela po silnici. Nad vesnicí potkávám další kočku, tentokrát šedou, která neutíká a nechává mě projít kolem ní. Napravo vidím několik ovcí v ohradě. Na kopci nad vesnicí jsem se zastavil, abych nabral dech a rozhlédl se kolem. To zastavení se zřejmě zdálo podezřelým párku křepelek, každoročně zde na stejném místě bytujícímu, který byl schován v trávě, když jsem procházel kolem něho, a proto nyní raději odletěl dál do křoví. Co kdyby...?

Pokračuji dál v cestě, již lemují různé keře a na nich posedávající ťuhýci a bramborníčci, obracím na nožičky střevlíka měděného, bezmocně se zmítajícího na zádech, a nalevo už se přede mnou otevírá výhled na velký mělký rybník Svarg. První zvíře, které poblíž něho vidím, je černý čáp. Užívám si tento liduprázdný den zvířat jako už dlouho ne. Na vodě rybníka plavou divoké kachny a poláci. Na kameni nad vodou stojí volavka. V poli kníká čejka. Srnec se běží schovat do remízku, zajíc peláší taky. Škoda, že všichni tak utíkají. Radši bych byl, kdyby takhle přede mnou utíkali lidáci, to by jim slušelo lépe. Samozřejmě jsem si šel ještě sednout na starý posed než sestoupím dolů k lidem. Také letos poprvé jsem se konečně dostal k mému dubu. Stále stojí a zelená se jako symbol nezdolnosti a věčnosti. Příroda je dnes tak krásná, když v ní nejsou lidi... – ani nevadí, že je zataženo a že začíná drobně pršet.



sómavár, 24. května 44

Letos není zatím dobrý rok. Pořád prší. Všechno je pod vodou, nasáklé vodou, půda se změnila v bahno. Dole na Moravě jsou samozřejmě zase záplavy. Deset dní a nocí téměř nepřetržitě lilo, bylo chladno a až teprve nyní jsem konečně znovu spatřil slunce a měsíc. Sucho však přesto nenastává. Ještě dnes brzo ráno se přihnala bouře a znovu zaplavila svět, jako kdyby kdovíjak dlouho žíznil. Počasí je nestálé, oblohou se prohánějí přeháňkové mraky. Také rybník Svarg vypadá sklíčeně jako archa Manuova po potopě světa. Od každého druhu zvířete je tu jen jeden pár. Jen člověk tu chybí. Avšak komu? Mně tedy určitě ne. Ostatně, a jen tak mimochodem, v arše to museli být z páru lidáků bratr se sestrou, jinak by pokolení lidské nebylo se tak zvrhlo.


Už jsem to v baráku nemohl vydržet a dnes jsem se odhodlal opět odejít do lesů, počasí nepočasí. Bál jsem se, v jakém stavu naleznu po tak dlouhé době stan, ale překvapilo mě, že je vcelku suchý a netknutý, ani žádná „myšička“ se do něj po dobu těch dvou týdnů nenastěhovala. Dokonce jsem musel stan chvilku hledat, protože tráva kolem něj mezitím povyrostla a stromky se obalily více zelení, takže jsem své stanoviště zprvu přehlédl!


„Doma“ ve verbežárně jsem se zhojil z mnohočetných komářích bodanců a štípanců od klíšťat a dočetl jsem román Černé slunce o životě markýze de Sade.

Jeho osoba se mi však úplně zhnusila a zprotivila, jakkoli nikdy nepatřil k mým oblíbeným spisovatelům. Na svobodě vůbec nedovedl rovně, hrdě a s čistým štítem žít! Zapletl se s lůzou Francouzské revoluce, stal se z něj ustrašený muž dvou tváří, patolízalský pamfletář, podbízivý oportunista, sentimentální baba, lísající se ke své družce jako kňučící pejsek, zapírající se, tloustnoucí sketa, křivák a podrazák. Lépe mu vyhovovalo a slušelo vězení, kde mohl psát, myslet a chovat se tisíckrát svobodněji než na svobodě. V kriminále nebo v blázinci nemusel se starat o nic jiného než o sebe, všechno mu dozorci přinesli na požádání. Mohl být naprosto nezávislý. Jakmile však kdy vyšel ven, na svobodu, kde si sám musel shánět živobytí a žít pod vládou surové, zabijácké lůzy, ztratil veškerý svůj půvab svobodomyslného libertina a stala se z něho obyčejná prodejná kurva. Takhle bych Já nechtěl dopadnout. To už bych se snad nechal raději gilotinovat než ztratit tvář. Také tvůrci amerického filmu Quills – perem markýze de Sade, jenž se mi líbí, si zřejmě tuto pozdější markýzovu proměnu k horšímu uvědomovali, a proto ho nechali raději milosrdně zemřít v blázinci v Charentonu. Dopřáli mu tak ve své fantazii, mimo historickou skutečnost, důstojnou smrt; vložili do jeho posledních slov dokonce věty rouhavé; ale vlastní život skutečný skončil markýz de Sade potupně: jako – fuj! – obyčejný člověk.

Kromě Justiny jsem nalezl na internetu v češtině ještě jeho Juliettu, ale to je totéž nesmyslné a bezduché porno navršené z hromad nechutností, násilností a zvráceností jako v Justině. Autor psal tato „díla“ vyloženě pro lůzu a pro její pobavení, to jest pro peníze, to je z nich poznat. Snad to i markýze bavilo také a sám měl ty zvrhlé lidské sklony v sobě, ale rovněž jistě věděl, čím se sprosté lůze zavděčí. Inu – zavděčil se jí, jak patrno, a strefil se do jejího nevkusu, jen co je pravda! Avšak pro misantropa je to možná jen dobrá a poučná sonda do psychologie a sexuality člověka, ale jinak, například duchovně nebo filosoficky, jsou to díla naprosto bezcenná, určená skutečně jen a jen pro mrzkou lůzu.

Z děl markýze de Sade mě tudíž zajímá již jen jeden jeho román, jenž by mohl obsahovat nějaké ty filosofické myšlenky, pro něž si jej vážil Luis Buñuel a jež zaznívají ve filmech Quills – perem markýze de Sade a ve Švankmajerových Šílených: je to román, který mají dokonce i v naší městské knihovně – což je co říct – a který se jmenuje 120 dní Sodomy.

Na motivy tohoto románu natočil Pasolini stejnojmenný film. Pár ukázek z něho jsem viděl, ale pouze jednou v italštině a podruhé ve španělštině, takže jsem příliš dobře nerozuměl dialogům, jen jednomu nadějně znějícímu monologu, který začínal slovy: „My, fašisté, jsme největší anarchisté, protože...“, ale jak to bylo dál, to už jsem nepochytil a mohu se proto jen dohadovat. Nemyslím však, že bych souhlasil, kdyby končil nějak takhle: „...protože přinášíme na svět chaos a zmatek.“ Se Sadovým románem to ostatně nemá co do činění, neboť markýz sice poznal teror, avšak nikoli ještě ten fašistický. Není to však jedno, jaký má teror přízvisko, nebo zda je skrytý či otevřený? Je-li vám stále něčím vyhrožováno, je to teror vždy. Platíte-li výpalné mafii za „ochranu“, není to skutečná ochrana, nýbrž vydírání. Platíte-li státu, té největší a nejlépe organizované mafii za ochranu před lůzou, také to není opravdová ochrana, ale vydřidušství. Nezaplatíte-li za dům, zboří vám ho. Nezaplatíte-li výpalné, takzvané pojištění zdravotnické mafii, zabaví vám majetek. Nevyplníte-li řádně formulář na sčítání lidu, zaplatíte pokutu. Nezaplatíte-li daně, seberou vám živnost. Ve státě jsou podobné hrozby stále přítomné. Zdaž i to není teror? U sociálních demokratů teď tvoří přímá hrozba dokonce součást agitace v předvolební kampani, jak jsem si povšiml: jejich heslo NEVOLÍŠ – ZAPLATÍŠ není nic jiného, a tuto stranu můžou tudíž volit opravdu jen duševně méněcenní podlidé – takže většina. Ostatní volí protistranu – a opět z téže hrozby: tentokrát proto, aby se jí vyhnuli! Ať však volíte koho chcete, nikdy nevolíte svého ochránce, nýbrž svého vydřiducha. V tom filmu se ostatně stačí jen dívat na ty explicitní scény násilností, ponižování a krutostí, jichž se člověk dopouští a jež trpělivě snáší, aby misantrop lehce pochopil i beze slov, o co tam jde.

V románu Černé slunce mě zaujala jedna věc: markýzovy údajně ztracené spisy se po letech objevily dílem neuvěřitelné náhody a část jeho pozůstalosti se dokonce našla v jeho kufříku, kde ji nikdo nehledal. Malá nápověda pro mrchožrouty, kteří se jednou slétnou nad mou literární mrtvolou nebo po mém záhadném zmizení: také Já své spisy schraňuji v kufříku!


K večeru jsem šel na procházku. Okolo vod bují žlutě kvetoucí vlaštovičníky a řeřišnice s kvítky bílými. Na cestě jsem viděl ležet živého – nepřejetého! – slepýše. Již za hodinu mě však přiměla k návratu do stanu další blížící se bouře. Slepýš už na cestě nebyl. Pršelo dlouho do noci. Četl jsem až do tmy znovu od začátku můj Plivanec na rozloučenou. Naštěstí jsem toho za život napsal už tolik, že si vystačím s mým vlastním dílem, jež je nejlepší a jež mohu číst pořád dokola jako nové.



mangalavár, 25. května 44

Jitro časné ozvučeno jest bekáním srnce a neobyčejně krásným zpěvem kosím. Ten nápěv se mu povedl! A zmizí zároveň s ním, jako vše velké a nedostižné na tomto světě. Dopoledne však ještě dlouho vydatně spím. Teprve o jedenácté konečně vstávám, abych rozvěsil po okolních větvích šatstvo a spací pytel k usušení a provětrání. Neprší a zdá se, že bude výjimečně krásný a suchý den. Hodinku si ještě čtu „Plivanec“ než slunce a větřík osuší mé věci.

Dnes jsem se vydal daleko – až na skálu Vinatí. Vzal jsem to však zkratkou přes les zvaný trefně Mumbaí, snad proto, že tento divoký a rozlehlý hvozd někomu připomněl indickou džungli, když jej chtěl pojmenovat.

Na skále Vinatí jsem byl v minulosti již několikrát, ale touto zkratkou přes hvozd Mumbaí jdu poprvé. Bez mapy, bez kompasu, veden jen svým neomylným orientačním smyslem, skutečně jsem našel správný směr i cestu a velice příjemně jsem se tak vyhnul nejen zdlouhavé zacházce oklikou, ale i jedné vesnici a jednomu městečku, přes něž bych býval musel projít, kdybych se držel značených turistických stezek.

Mumbaí je vskutku nádherný hvozd! Hodiny a hodiny tu lze kráčet po dřevařských cestách a nepotkat člověka, nezaslechnout jediný lidský hlas! Můj dojem umocňuje i to, že vlastně objevuji pro mne úplně neznámé nové území, kde jsem ještě dosud nikdy nebyl. A rozhodně tu dnes nejsem naposledy, to mi věřte!

Došel jsem ke skalám, aniž bych jedinkrát zbloudil, naprosto intuitivně, s mapou v hlavě, jako stěhovavý pták letící do země zaslíbené. Byl jsem překvapen sám sebou, jak snadno jsem to našel. Stačilo jít pořád vzhůru a na jih.

Vyšplhal jsem na vrcholek Vinatí, jenž se zdvíhá nad okolní lesy. Ach, to je nádhera! Celý svět mi leží u nohou.

Strávil jsem nahoře dlouhou dobu. Nechtělo se mi dolů, zpátky na zem z této nadzemské výšiny. Byl jsem tu sám, samojediný, jako by celý svět patřil jenom mně. Pro tyto vznešené pocity, jež skály vzbuzují, mám je tak rád. Když se zadívám do krajiny pod sebou, na lidská sídla hluboko pode mnou, představím si vždy, jak asi tento kraj vyhlížel před tisíci lety, než do něj pronikl člověk s pilami, sekerami, zemědělstvím a posléze s průmyslem. Hluboké bukojedlové hvozdy se táhly do nedozírna, krajem se neslo melodické vytí vlků a dobromyslné bručení medvědů, nebe patřilo sokolům a orlům, noha lidská se sem bála vkročit. To musel být ráj. Jakkoli je to tady i dnes docela hezké a zdánlivě polodivoké, jsou to přece již jen nepatrné zbytky dřívější neporušené nádhery. Zdejší pole a louky, vesnice a silnice, sloupy a elektrická vedení, působí při té představě náhle jako lidská sněť, jež zachvátila zemi. Misantrop tu má najednou jasný pocit, že nynější zubožený stav přírody nemůže trvat věčně a že se jednou ta bývalá panenskost musí navrátit, i kdyby lidstvo mělo vymřít. A možná, že právě to vychcípání lidstva je tou podmínkou jedinou, nejkardinálnější a nejrozhodnější. Ano, tomu věřím: jednou se příroda lidstva zbaví a ožije znovu do krásy! Jinak to snad ani nemůže být. Jinou budoucnost si představit neumím a ani nechci. Takhle to prostě nemůže a nesmí zůstat! To zde chci přísahat těmto posvátným skalám, těmto svatým lesům i těmto ušlechtilým zvířatům. Přísahám jménem génia, jenž oživuje mé tělo a mého misantropického ducha, génia, jenž vidí věci budoucí a dál, než kdy kterýkoliv člověk dohlédl svým krátkozrakým pohledem.



Dlouho jsem takto v zamyšlení proseděl na této mé věštecké hoře jasnozření, kde se vítr prohání svobodně a volně jako můj nespoutaný duch. Jednou dokonce prudký náraz větru málem byl by shodil můj batoh a svrhl jej do propasti, kdybych jej na poslední chvíli nezachytil! Vším ten vichr lomcuje, jen Já tu stojím nepohnut jako Bůh nesmiřitelného hněvu, jenž vynáší svůj ortel nad lidstvem. Vůle má nezdolná věru podobá se skále, jež po věky tu třmí a třmít bude, až z lidstva zbude již jen škaredá vzpomínka. Musí nastat vyrovnání. Vždycky nastane. Ať klátí a ničí přírodu jaká chce lidská choroba, vyrovnání jednoho dne nastane a Rakovina na kůži Země bude nakonec přemožena, vyléčena a vyloučena z těla přírody jako živel nežádoucí a jí nebezpečný. Stejně tak to bývá i s počasím: ať je rok deštivý či suchý, vyrovnání nastane také vždy.

Sestupuji z této podnětné hory zapomnění i rozpomínání na věci minulé i budoucí vlastně jen proto, abych prozkoumal stezku, která pokračuje dál a kde jsem rovněž ještě nikdy nebyl. Ubírám se jí tedy a nestačím žasnout nad tou úchvatnou scenérií, jež se mi každým krokem otevírá, nabízejíc mým zrakům dychtivým všemožnou krásu velikou. Říkám si: „Takováto rozkošná lesní pěšinka kdyby vedla na tisíc mil nepřetržitě daleko, Já šel bych po ní dál a dál třeba až do Středomoří nebo do tropů, anebo snad až na kraj světa, a nezastavil bych se, neobrátil svůj krok více.“

Asi po dvou kilometrech jsem došel k dalšímu nádhernému koutu, polozapomenutému a ležícímu v ruinách: byl jím Dům mých snů; velká, dnes již notně zchátralá osamělá usedlost uprostřed lesů a luk, jež zřejmě dříve byly rozsáhlými polnostmi, přináležejícími k tomuto statku. Jednopatrový ten dům v lesích má typický vnitřní dvůr se stájemi a stodolami. Obešel jsem jej kolem dokola jako u vytržení, ale dovnitř jsem se nedostal. Dům je již ve velmi špatném stavu, ale očividně jej stále někdo navštěvuje, o čemž výmluvně svědčí čerstvé zámky a petlice, vyjetá kolej v trávě od auta a hlavně zase nezbytná postmoderní „vymoženost“: halda plastikových flašek v díře vzadu za domem. Také malé políčko před ním nese neklamné známky obdělávání.

Dříve se tu však muselo žít báječně a představuji si, že jsem se zde narodil, že jsem zde strávil veškeré své bezstarostné dětství a mládí v bohaté rodině se služebnictvem a zemědělskými nádeníky, kteří se starají o chod statku, zatímco Já i moje rodina trávíme dny hrou, procházkami a intelektuální zábavou.

Široko daleko, kilometry a kilometry lesem, není žádné jiné stavení! To je můj Dům snů!

Dům má tři vchody: jeden z vnitřního dvora, druhý po straně, k němuž kdysi vedla cesta lemovaná třešněmi a alejí šeříků, a třetí, hlavní vchod, s honosným portálem, se schodištěm, nyní již zborceným a zarostlým travou, dále s dveřmi opatřenými starodávnou masivní zdobenou klikou a se zrezivělými zbytky kladkového mechanismu, který po zatáhnutí za něj zvenčí rozezvučoval uvnitř domu zvoneček, nyní již rovněž zrezivělý a ztichlý.

V nynějším zchátralém stavu dům obklopuje bujná zeleň a les, ale dříve tu musela být překrásná zahrada s jabloněmi, lípami a obrovským starým javorem. Patrné jsou zde dosud betonové sloupky, jako pozůstatek nějakého velkého plotu či ohrady.

Muselo zde být krásně, asi tak před sto lety, když to tu bylo nové a udržované. Jímá mě smutek z pohledu na ruiny jistě bývalé krásy a prosperity, jako kdyby to nebyl jen můj domov vysněný, ale i skutečný, jejž jsem ztratil jakousi neznámou pošetilostí rozumu či hroznou dobovou tragédií. Vzpomínám na dědovo stavení v Bainaru, o něž jsem přišel také takovou podivnou syntézou matčina nerozumu a dějinných souvislostí. Tento dům mi všechen ten osudový zmar znovu bolestně připomněl. Proč jen, proč, musí všechno krásné a ušlechtilé podlehnout zkáze a zničení? Dobré věci by měly přetrvat navěky – a Já bych měl být jejich vlastníkem a neomezeným pánem!

Přemýšlím, jaký asi člověk to byl, jenž si vybral takové odloučené místo za svůj domov nebo možná jen coby letní byt. Jistě to byl člověk neobyčejný, samotářský, vznešený a kultivovaný. Představuji si, že dům zněl smíchem; že v něm zněl tichý zpěv doprovázený klavírem a že se zde po večerech při světle svící a petrolejových lamp četly ušlechtilé knihy a vyprávěly se nevšední a obdivuhodné příběhy, jimž šťastné děti naslouchaly s očima rozzářenýma a se zatajeným dechem.

Jsem zkrátka nadšen a u vytržení tímto záhadným domem, ztraceným v pustině, o němž bych mohl ještě dlouho povídat a o něm snít. Život v takovém domě, to by byl ten pravý život pro mne!

Opouštím jej a jdu dál a dál, opět kilometry daleko, než konečně docházím rajským lesem na konec. Tady všechno dobré končí a zlé se počíná – silnice. Říše člověka. Dál už nejdu. Vracím se, neb jediná cesta pro mne teď vede zpátky.

Přístupová cesta do lesa je zatarasena ocelovou závorou Lesní správy. Zákaz vjezdu všech motorových vozidel. Takto by to mělo být všude. Lidužel, i zde jsou na zemi stopy po motorkách...

Dnes je však pracovní den, lidáci nikde a je krásně. Bolí mě však už nohy a do svého ášramu jsem se dovlekl z posledních sil jako mátoha. Byl to krásný výlet. Někdy si jej snad ještě zopakuji. Nyní chci jen odpočívat a šťastně se usmívat.

Den končí tak jak začal: ptačími trylky a bekáním srnců. Kdesi blízko se náhle ozval výstřel bouchalovy pušky! Idyla je rázem zkažena. Usínám s pocitem, že zlo dosud bdí a obchází kolem. A měsíc přitom tak krásně svítí...



budhavár, 26. května 44

Od samého rána zase prší nebo mrholí. Stejně jsem nechtěl nikam jít, nýbrž odpočívat, zapisovat obyčejnou tužkou do sešitku své dojmy a myšlenky, přemýšlet a číst si „Plivanec“. Ale nepříjemné je to plačtivé počasí beztak. Zkurvené počasí, zkurvená země! Furt leje! Ptákům to však nevadí; ti si vesele pohvizdují dál a Já jsem alespoň pod střechou v suchu a v přírodě. Buďme tedy veselí, že žijeme, že jsme svobodní a zdraví, my blažení tvorové! Jiní dřou teď ve fabrikách anebo zmírají na jatkách. Nám je však blaze.


Odpoledne pršet přestalo. Ve čtyři hodiny jsem se vypravil na malou tříhodinovou procházku po okolí. Našel jsem posed, z něhož včera večer třeskl výstřel bouchalův. Stopy jeho motorky v podmáčené trávě jsou čerstvé. Je to krytý posed, se střechou a se čtyřmi stěnami. Vylezl jsem nahoru. Bouchal zapomněl zavřít po sobě skleněné postranní okénko. Nechal jsem vše tak jak bylo, s ničím jsem nehýbal, abych na sebe neupozornil jediným znamením, že tu někde jsem, bydlím a žiji. Uvnitř jsem nalezl pouze zavázaný pytel, důvěrně známý z PONASu: pytel od zrnek umělé hmoty, z nichž se lisují plasty. Ta fabrika mě pronásleduje. A čím déle jsem z ní pryč, tím víc odpornější mi připadá. Že by ten bouchal byl nějaký můj bývalý kolega? Možné to je. Blbců tam bylo požehnaně. Děsil jsem se, co asi strašného může ten pytel obsahovat a připravoval jsem se na nejhorší: že tam snad ke své hrůze najdu rozčtvrcenou mrtvolu zabitého srnce, či co horšího; ale již na omak tam bylo jen cosi sypkého, co mě dál nezajímalo.

Tak tady se to vraždění včera odehrálo! Jakoby na usmířenou vysvitlo na chvilku – ale opravdu jenom na pár okamžiků – sluníčko. Rozradostnilo hlavně ptáky, kteří se ihned vesele rozezpívali.

Já pokračuji dál mokrem zčernalým lesem kolem skalky ke starému posedu, kde tak rád sedávám, naslouchaje tiché symfonii zurčícího potůčku a zpěvu ptáků.



guruvár, 27. května 44

V noci se spustil tak prudký a vydatný déšť, že když potom ustal, bylo slyšet silné burácení vzedmutých vod potoka, jež ani jitřní pravidelná polyfonie ptačích ód na život zcela nepřehlušila. Svět je po ránu vodním světem, jak jím hrozí, či jak jej slibují klimatologové. Když došlápnu bosou nohou do trávy, která studí, vytvoří se kolem ní loužička vody. Kdysi jeden ekolog prohlásil, že kdo dnes sází smrky s tím záměrem, že je za padesát let podřízne jako jateční zvířata, ten že je prý s prominutím hloupý. Chtěl tím říct, že naši zem čeká v budoucnu suché klima, v kterém se smrkům dařit přestane. Ten „chytrý“ ekolog se teď musí ostudou červenat a chytat za frňák! Nyní je on s prominutím hloupý! V Řecku a jinde na jihu Evropy suché klima panuje odnepaměti; a přesto tam horské lesy prospívají z vydatné zimní vláhy po celý rok. A lesy by tam rostly i v nížinách u moře, kdyby je lidáci nevykáceli. Není důvod k domněnce, že katedroví vědci toho vědí víc než my, přírodní filosofové. Vědci nejsou chytřejší ani moudřejší filosofů, kteří se dívají na svět z pohledu věčnosti – sub specie æternitatis. Πάντα ρει (panta rhei), že, Hérakleite? Všechno je v pohybu, a vše dojde vyrovnání vždy jen nakrátko, stejně jako každý výkyv a každá krajnost. Nesnažme se přimět tep života, aby se ustálil a zastavil a aby srdce všehomíra přestalo bít, jakkoli znepokojivě by mohlo znít zakrslým uším nějaké nemuzikální verbeže jménem lidstvo. Sub specie æternitatis se nic nemění ve vesmíru. Lidstvo nanejvýš vyhyne – kdo by se zabýval takovými bezvýznamnostmi? To se může stát, a stát by se to dokonce mělo – žádná ztráta pro mne, pro svět, pro Zemi, jež má lidstva po krk; spíš výhoda a dobrá zpráva, evangelion. Ve vodním světě prospívá vše, co neničí zemi: prospívají rostliny, daří se ptákům, hmyzu, měkkýšům, rybám a obojživelníkům. Nestálo by za to, přenechat jim konečně tento vodní svět?


Ráno je oblačno, neprší. Stan začal nepříjemně provlhat zespodu. Potřeboval by vysušit. Stejně dnes musím odejít do verbežárny pro nové zásoby jídla. Jdu. „Doma“ vyčkám lepšího počasí, pokud vůbec nastane a pokud to vydržím bez svého lesního bezdomoví. Ale tolik vody, co jí všude stojí, jsem ještě nezažil! Pevná zem přestala existovat. Je buď zatopena, nebo se proměnila v bažinaté bláto. Zachraňuji topící se mouchu v kaluži. Na rybníce Svarg plují poláci, kachny obsadily velké ploché balvany, jež vyčnívají z vody, a k nim si přilétá stoupnout volavka, která za letu chraplavě křičí. Opodál na louce stojí pár černých čápů. Ještě dál leží na jiné louce stádečko spokojených sytých krav. Vpředu přede mnou prchá vyrušený srnec a velkými dlouhými skoky po způsobu africké vodušky mizí v blízkém lesíku. Z vysoké mokré trávy jsem hezky po německu durch, skrz naskrz mokrý a v botách mi čvachtá voda. Dnes to také není na koupání.

Náhle nastal na rybníce jakýsi poplach. Kachny odlétají a s nimi i volavka, poláci odplouvají dál směrem mým, blíž ke středu rybníka. Pátrám dalekohledem, co se to děje, kdo to ruší jejich pohodu... – No samozřejmě, to mě mohlo hned napadnout: už vidím čouhat zpoza hráze se vynořující palici záškodnického člověka, nejapně podle vzezření přemýšlejícího, co by těm ptákům provedl a jak by jim ublížil! Poznám na první pohled tyhle primitivní typy kazisvětů, co nenechají nikoho na pokoji! Verbež číhá všude. Blb mě uviděl také a čumí na mne. S nevýslovným odporem se odvracím a kráčím dál svou cestou k verbežárně.



šukravár, 4. června 44

Po týdnu špatného počasí, deštivého a studeného, jsem opět v lese. Země je nasáklá vodou a utopená v bahně tak, jak jsem to v životě ještě neviděl. Brambořiště připomíná víc rýžoviště. Na místě, kde jsem loni tábořil, teče nyní slabý pramínek vody. Potoky tečou i na dalších nezvyklých místech, kde nikdy nic neteklo, les je plný louží, v nichž se množí hejna obtížných komárů. Potok Saféd, jenž protéká městem, jsem včera cestou do knihovny nemohl ani poznat, jak je rozvodněný jako nějaký veletok, jindy byv jen úzkým pomalým proužkem, líně vtékajícím a zase vytékajícím z bahnitého smrdutého rybníka podél středověkých hradeb!

Vypůjčil jsem si Stendhalovy Povídky a novely a Italské kroniky, vše v jednom čtyřsetstránkovém svazku. Stendhal vyhovuje dokonale mému vkusu, lépe než markýz de Sade, jehož 120 dní Sodomy má ostatně nyní vypůjčeno někdo jiný. Stendhal nejen že umí psát; totiž že umí půvabně poskládat větu a vložit do ní vždy nějaké milé překvapení v podobě jemného vtipu, nejušlechtilejšího francouzského espritu, hluboké myšlenky, skoro nepostřehnutelné satirické narážky, strefující se do lidské ješitnosti, hlouposti, náboženství či vysmívající se každodenní všední banálnosti, ale i jeho hrdinové jsou půvabní a milí. Stendhalovi hrdinové a hrdinky oplývají nadlidskými charaktery, jež později ani Nietzsche nedovedl tak dobře vylíčit ve svém konceptu nadčlověka. Jsou krásní, bledí, černovlasí a oblékají se také nejraději do černého. Jsou mimořádně hrdí, třebaže často pocházejí z chudých poměrů, a na malé lidi s jejich malými všedními citečky a cíli, s jejich malými špatnými povahami a jejich malými zlými dušemi pohlížejí s opovržením. Jsou-li tito hrdinové muži, jsou to většinou příslušníci nejvyšší vojenské kasty nebo alespoň zbojníci. Vynikají statečností a udatností v boji, jsou nelítostní k nepřátelům; ale k přátelům, k milenkám a k těm, jichž si váží, chovají nejupřímnější city, jež se rozplývají v pravých neskrývaných slzách. Jsou mimořádně vášniví, téměř až k čirému nerozumu. Ženy je zbožňují a padají jim k nohám. Často myslí na sebevraždu, když jsou jejich vznešené plány zhaceny či jejich neposkvrněná čest pošpiněna. Jednají vždy zpříma a neznají umění přetvářky a intrik. Často přemítají o sobě a často jsou sami. Jsou to přirození páni země, avšak vládnutí a panovačnost se jim z duše protiví. Praví nadlidé jsou tito hrdinové a hrdinky vyšlí z pera Stendhalova!


Dnes je tedy po dlouhé době zase krásně. Znát je to hlavně a lidužel ve vsi Bainar, kde se to hemží haranty i dospělými, jichž je jako much, když vysvitne sluníčko. Vlastně by se to mělo říkat spíš obráceně: že much je jako lidí; ale ty nejsou tak otravné, škodlivé a nebezpečné. Nevím nic o tom, že by byl dnes nějaký svátek a že by měli mít tudíž lidáci volno. Šukravár je holt už takový malý šanivár, ledaže by byl svátek blbců a bláznů. Ale to by musel být takový každý den... Potichu zuřím, když vidím, jak se ta verbež množí přímo před mýma očima a jak dorůstá další generace mých, jakož i celosvětových trapičů.

Po cestě jsem naštěstí viděl a potkal kromě těchto nedokonalých hovad i tvory ušlechtilé a dokonalé, jako je srnec, koroptvička, krávy, ovce, jedno hříbě, ptactvo nebeské, broučci a hlemýždi pod mýma opatrně a ohleduplně našlapujícíma nohama džinistického vanaprasthy.

Pampelišky odkvetly a vzduchem, stále jaře chladným, polétávají jejich ochmýřené padáčky semínek. Žluť pampeliškových květů však nahrazují žluté kvítky pryskyřníků, takže zářivá barevnost luk zůstává zachována pro estetické oko jednoho zatoulaného přírodního filosofa, jménem Misantrop. Příroda je ostatně nyní již v plném rozpuku své nádhery a bujnosti, takže vyjmenovávat vše, co roste a kvete, by bylo totéž jako sepisovat katalog zdejšího rostlinstva – něco úplně nadbytečného a pedantického.

Teď je příroda také nejfotogeničtější, a proto jsem si s sebou vzal fotoaparát a stativ na pořizování autoportrétů samospouští.


V poledne, když slunce svítí přímo na stan, jsem se vysvlékl ze všech šatů a oddal jsem se nejprve četbě a potom sladkému lenošení. Konečně jsem zase široko daleko sám a bez domova, jenž je mi jen vězením. Sluníčko příjemně hřeje mé nahé, svobodné tělo. Motýl babočka admirál tančí kolem mého stanu. Zde se tak krásně žije a usíná...!


V noci mě probudil šramot pod stanem. Otevřel jsem oči jako ve snu, takže ani nevím, jestli se mi to nezdálo. Vždycky však důvěřuji snům, neboť ty nás neklamou, jako tak často klameme sami sebe. Věřme snům! A oklamou-li nás přece, pak je to jenom naše vina – měli jsme jim lépe porozumět. Sny jsou jasnozřivé, i přes svou častou mlhavost. Sny jsou prorocké, i přes to, že se jejich proroctví někdy nevyplní nebo vyplní opačně. Sny jsou odvážné, skutečnost je opatrnická a zbabělá. Sny mají křídla, na nichž vzlétáme do nadoblačných výšin a nehledíme na nebezpečí pádu Ikarova; v bdění však těžkne noha i mysl probuzeného. Království nebeské je ve snu. Jen ve snech – a v samotě – jsme sami sebou, nemyslíte? Když se probudíme, bereme na sebe úlohu, masku, jež nám tak zcela nepřísluší, a hrajeme divadlo sami před sebou a před jinými. Nemohu-li se rozhodnout, zda byl přelud mysli pouhým sněním či toliko bděním, věřím vždy proto raději svým snům. Ukáže-li se skutečnost přeludem, pak ji přelud ospravedlní svou krásou či poznaným omylem. Je-li tomu naopak, že zdánlivý přelud byl skutečností, pak se s tou skutečností tím lépe setkám. Celý život citlivé duše není než svárem opilého snu a střízlivého bdění, není-liž pravda? Veškeré naše ušlechtilé ideály jsou původně našimi sny, a my bdící, my probuzení, my násilím zburcovaní, nečiníme nic jiného, než že usilujeme o to, abychom znovu usnuli a aby se náš krásný sen vrátil do naší mysli a do naší skutečnosti. –


V noci mě tedy probudil šramot pod stanem. Snící či bdící, otevřel jsem oči. Podlážka se hýbala. Položil jsem na to hýbající se místo zlehka ruku. Hraboš undír se leknul, cuknul sebou a byl pryč.

Vstal jsem při té příležitosti, když už jsem se vzbudil, došel jsem si na záchod a přioblekl jsem se do kabátu. Noc je černá, ale nebe je plné hvězd, tak jak to ve městě nikdy neuvidíte. Zavřel jsem stan, aby dovnitř netáhl chlad a přečetl jsem si ještě na dobrou noc dvě stránky ze Stendhala. Oči se mi již řádně klížily. Měl jsem jakési divoké sny plné všelijakých neutříděných nesmyslů.



šanivár, 5. června 44

Ráno jsem se nasnídal, sbalil jsem si do batohu vodu, jídlo a fotoaparát se stativem a zamířil jsem ke hvozdu Mumbaí. Chci se podívat k rybníku Garvit, jejž jsem objevil na mapě. Tu mapu s sebou ovšem nemám, tu mám v hlavě. Myslím, že v mé fotografické paměti plní svůj účel lépe než nejlepší a nejpodrobnější mapa papírová, a že bych spíš zabloudil s papírovou mapou než s mapou v mé hlavě.

Věděl jsem, že musím jít v Mumbaí směrem na západ, a třebaže jsem nemohl jít po lese stále rovně, nýbrž pokud možno po lesních cestách, pěšinách a průsecích, za dvě hodiny jsem skutečně bez bloudění přišel k rybníku Garvit.

Nejprve mě jedna cesta zavedla k dalšímu skrytému domu uprostřed lesa. Lidužel v něm však toho času byli právě lidáci na víkendu. Viděl jsem už zdálky otevřená okna a auto na zahradě. Cesta vedla přímo k domu, ale nebylo jisté, zda tam končí nebo vede dál. Šel jsem tedy drze přímo k domu. Tu se v otevřeném okně zjevil čokl a začal na mne samozřejmě štěkat. Vzápětí vyhlédl z téhož okna mladý muž ne až tak nesympatického zevnějšku. Pozdravil jsem a zeptal jsem se na cestu, zda vede někam dál. Odpověděl mi celkem kultivovaně, že cesta vede „v podstatě jen do lesa“.

„To mi naprosto vyhovuje, díky,“ odvětil jsem a rychle jsem pokračoval dál „v podstatě jen do lesa“.

Byl to hezký dům, s velkou zahradou a s vypuštěným rybníčkem v ní. Dům ztracený v lesích. Hned za ním stál v ruinách další dům, ne tak hezký a zřejmě dávno opuštěný. Kdysi se ho zřejmě snažil někdo opravit, avšak marně. Troska odsouzená k zániku. Zajímavé věci lze nalézt v tomto velkém lese! Už chybí jen nalézt zde ztracený svět, ztracený ráj, nebo ztracený kmen divochů z pravěku! Nedivil bych se ničemu z toho.


U rybníka Garvit jsem byl sám, a tak jsem se svlékl donaha, abych se vykoupal. Kráčel jsem neohroženě do vody, ale napoprvé jsem došel jen do hloubky po kolena a musel jsem z vody zase vylézt. Je strašně ledová. Podruhé jsem se octl ve vodě až po pás, ale také jsem se nakonec vrátil na břeh. Tak strašně mě zábly nohy, že se to nedalo vydržet. Obdivoval jsem užovku, která s hlavou zdviženou plavala hbitě od jednoho rákosového břehu k druhému. A to je studenokrevný živočich! Já bych v té ledové vodě asi umrznul, svaly by mi ztuhly a do noh by mě jistě chytla křeč! Alespoň jsem se tedy jemně celý opláchl a vylezl jsem z vody ven. Kromě mne, užovky a jedné potápky nebyla jinak na rybníce živá duše, nepočítáme-li starou nafouklou duši z pneumatiky buď traktoru nebo nákladního vozu. Je to škoda: krásně je, teplo taky, nikde nikdo; jen ta příliš studená voda to kazí. Ještě to bude chtít počkat. Však také takových pěkných dní bylo letos zatím pár: voda se ještě nemohla dostatečně prohřát.

Nyní se pokusím najít Dům snů. Nebude to snadné, protože z tohoto místa jsem k němu ještě nešel. Vím jen, že teď by to chtělo jít jižním směrem.

Využíval jsem opět lesních cestiček – a skutečně jsem po jedné z nich došel přímo k tomu starému domu v lesích! Stanul jsem přímo před ním, před Domem snů!

Nikdo tam nebyl. Hned jsem začal s focením. Kolem však jako naschvál právě procházeli dva lidáci, a tak jsem spěchal. Šanivár, čili po česku sobota, se pozná. Byl jsem hotov, a titíž lidáci se vraceli! Zabloudili a hledali cestu. Já jsem se strategicky uklidil poněkud stranou, abych je nemusel potkat a mluvit s nimi. Naštěstí potkali další dvojici turistů, radili se a vydali se pak společně všichni čtyři jinudy než Já. Přesto jsem po cestě ke skále Vinatí potkal ještě jednu zatrolenou dvojici: otce s dospívající dceruškou. Měla na sobě jen tílko a šortky a už zdálky se na mne usmívala. Sklopil jsem zrak k zemi a prošel jsem kolem nich mlčky, nedívaje se na ni. Proti takovým pokušením jsem se zatvrdil. Byla černovlasá, s pevně staženými dlouhými vlasy, rasově spřízněná, s tělem pružným a štíhlým, jaké mívají jen hezké dívky v jejím mladičkém věku, ale později už ne. Také ve tváři nebyla škaredá, a možno-li soudit podle výrazu, byla snad i trochu inteligentní, vstřícná a přímá. Ale říkám: vanaprastha míjí dívčí krásu a lásku k dívkám. Je to jen mámivé chvilkové pokušení zatvrzelého samotáře, s nímž se tento zatvrzelý samotář lehce vyrovnává a jež snadno poráží. jsem ten zatvrzelý samotář. Láska k dívce je jen zlatý přelud, jenž se rozplyne v lučavce královské samoty. Především každodenní banální skutečnosti neodolá romantická láska i k té nejkrásnější a nejmilejší dívce na světě. Rozpustí se v reálném životě jako cukr ve vodě. Láska je možná jen v platonickém smyslu, jen v mysli – avšak ani tam není nevinná, neboť škodí čistým myšlenkám misantropického světce, jenž putuje světem se spravedlivou nenávistí k lidem. Možno jen nenávidět – nebo milovat vše; a ztratit při tom sám sebe, ztratit to nejcennější na světě, nebýt už sám, ztratit svobodu. Láska k dívce znamená vždy také lásku k lidem. Z hloubi duše miluji jen samotu, to jest sebe. Sebeláska je prvním zákonem všech živých bytostí. Ne každý však zároveň se sebou miluje i svou samotu. Lidi nenávidím. Nenávidím tedy i dívky.

Samozřejmě i Já se dovedu potěšit pohledem na krásnou mladou dívku; proč bych to zapíral, jsem koneckonců zdravý, silný muž, třebaže jiný, vyšší druh člověka. Je-li ta dívka zcela nahá, v přírodě, například v lese nebo ve vodě, s dlouhými rozpuštěnými vlasy, líbí se mi ten pohled. Musí to však být jednoznačně nahota cudná, přirozená, to jest bez vyzývavých erotických póz a bez jediného kouska oděvu. Roztažené nohy a názorný detail vagíny mě pouze odpuzují. Také mužská krása musí splňovat tato náročná kritéria. Jakékoli chlípné náznaky, jež obyčejně lidé spojují s nahotou, naprosto odmítám. Sadomasochistické porno je pouze odporná lidská zvrhlost, přesně souhlasící s lidskou povahou. Nevidím v tom nic vzrušujícího, jen hnus. Dívám se na krásné nahé lidské tělo nikoli jako na předmět sexuální touhy, ale stejně jako na každé jiné krásné zvířecí tělo. Ale je tak těžké splnit tyto požadavky! Nahý člověk je nejohyzdnější zvíře, co znám. Hlavní nedostatek nahého lidského těla – a možná též hlavní důvod, proč se odívání ujalo i v horku a dokonce jako morální povinnost – spatřuji v nestejnoměrném ochlupení a v celkové tělesné ochablosti civilizovaného člověka. Zatímco dlouhé vlasy jsou ozdobou každého nahého člověka, včetně vousů mužů, naopak ostrůvkovitý porost v ohanbí, v podpaží a na prsou je kaňkou na této kráse. Buď by měl být člověk zcela holý, nebo celý osrstěný, jako jiná zvířata. Kůň však zůstává krásný, i když má jen dlouhý ohon a hřívu. Takováto estetická nestejnoměrnost je u člověka odporná. I lidoop s olysalým zarudlým zadkem a obrovskými plandavými varlaty je krásnější než průměrný nahý člověk! Není divu, že se lidé za svou nahotu veřejně stydí a zakazují ji všem. Mají věru proč. Lidská nahota má být také sterilní. Nesmí z ní být patrné nic sexuálního; nic, co by upomínalo na pravý účel sexuality: tedy na prostředek k zhoubnému množení lidí. Jak je to zhoubné přitom kromě jiného vidíme už v tom, že zatímco všechna mláďata ostatních zvířat jsou na pohled hezká a roztomilá, mládě člověka je odporný, oteklý, brunátný, věčně posraný, vřeštící parchant, kterého by měli hned po narození raději utopit. –


Je prostě šanivár, sobota. Bál jsem se, že ani na skále Vinatí nebudu mít od lidáků pokoj, ale naštěstí jsem tam byl výjimečně sám. Pořídil jsem pár dalších fotek, najedl se na vrcholu, sám jsa na vrcholu blaženosti, uniknuv všem pokušením, poseděl jsem, porozhlédl se po širém tom světě... – a vydal jsem se nyní již známou cestou zpátky do mého ášramu.

Potkal jsem ještě další čtyři lidáky: dvě od pohledu i od způsobu neotesaného chování a mluvy protivné čůzy se svými otravnými čokly a jedním mladým mužem jako bezvládným přívěskem, a dále odporného tlustého cyklistu v těsném trikotu, a samozřejmě ještě dvě auta. Je holt šanivár. Samota přestala existovat dokonce i zde – v sobotu tedy zcela určitě.

Vraceje se přes jeden lesní palouk, na prosluněném svahu, spatřil jsem vzácně velmi bledě fialově zbarveného orlíčka obecného. Rarita!

Po sedmi hodinách, uřícený, s nohama zapařenýma, bolavýma a k smrti unavenýma, doputoval jsem takto a rád do mé skrýše. I tady jsem pořídil dva snímky. Píše tyto řádky, přiletěl znenadání velký drozd, usadil se na protější větev jako na pódium přímo přede mnou a jal se krásně zpívat.



ravivár, 6. června 44

Dopoledne svítí zase sluníčko a je příjemně teplo. Oděl jsem se jen vzduchem a četl jsem si. Pak mě ještě znovu přemohl sladký spánek. Zburcovalo mě z něj až nesnesitelné vedro a sluneční výheň, jež sálala uvnitř mého stanu. Sbalil jsem si batoh a vydal jsem se dnes na dlouhou pouť k jinému lesnímu rybníčku: k rybníčku Khalídž. Na sebe jsem si vzal jen kšilt proti slunci, maskáčové trenýrky a zelené tričko, jež jsem si mimo civilizaci vždy sundával. Cesta ubíhala dobře, pochvaloval jsem si ten lehký úbor.

Je to stále tentýž úbor, po nahotě můj druhý nejoblíbenější, jejž nosívám v horkých dnech, jako je tento, již drahně let. Nevyměnil jsem ho dosud za žádný úbor lépe odpovídající mému zralému věku. – Avšak jaký by to měl vlastně úbor být, ten úbor pro zralého muže v letech? Snad pracovní modráky? Nebo kravata a business suit? Ne. Myslím, že způsob oblékání nemá co dělat s věkem, s nějakým určitým věkem; spíše se stavem mysli, anebo ještě lépe se stavem společenským. Svobodní muži se oblékají mladě, protože neženatí mladíci bývají mladí. Není to však ve skutečnosti úbor mladých, který tito mladíci nosívají, nýbrž úbor svobodných. A je-li tedy potom svobodný pán skutečně svobodný, pak nezáleží na tom, kolik je mu let – oblékán chodí většinou stále mladě, totiž podle módy a vkusu svého svobodného stavu. Svobodný pán může být tělesně stár řadu let, avšak má-li mysl mladou, nebude se nikdy chovat ani oblékat tak, jako se obvykle chovají a oblékají starci. Naproti tomu také platí to, že ztratí-li tělesně mladý člověk svou svobodu (ženitbou, prací), či ztratí-li svou mladou mysl a začne myslet podle toho, tedy jako nesvobodný stařec, pak i tento mladík, ač dosud fyzicky mlád, v duchu již zestárl víc než svobodný pán, jemuž je třebas dvakrát tolik let. Svoboda to je, co uchovává věčné mládí až do hrobu, a jará mysl, nikoli skutečná léta!


Je ravivár, neděle, a tak se všude hemží lidáci. Počítal jsem s tím, a tak mi to zpočátku ani moc nevadilo. Těšil jsem se na koupání. Jen u posledního domu, jejž jsem musel minout, jsem vzbudil nemilé extempore, když se na mne rozštěkal jeden jezevčík. Když jsem se pak později stejnou cestou vracel, čekali tam na mne už jezevčíci dva a extempore bylo jejich vinou ještě větší a halasnější. Oba čokli byli puštění na volno a doráželi na moje nohy. Bál jsem se, aby mě snad ještě k tomu všemu nepokousali. Ale co může ubohý cizinec, tulák jako jsem Já, proti tomu dělat? Zřezat je holí, zkopat? To bych byl rázem Já ten špatný, Já, kdo vyvolává konflikty, a extempore by bylo ještě horší. Dokonce by snad hnali holemi a kopanci ti vesničani mne! Nejlepší je prostě jít rychle dál svou cestou a nevšímat si těchto xenofobních výstřelků. Lidáci se hrnuli před domy podívat se, co se děje. Nenávidím psy! Nenávidím lidi! Tudy už nikdy nepůjdu!, sliboval jsem si. Jakkoli jindy proti vrozené a zkušenostmi prohlubované lidské xenofobii a homofobii nic nemám, neboť učí nenávisti nejprve k cizím lidem, později ke všem lidem bez výjimky, a tudíž učí lásce k samotě, k odloučení od všech lidí, a tudíž ke svobodě, jsem-li však Já sám vystaven účinkům této vrozené lidské xenofobie, není to nic příjemného. Tím jí to však v ničem neubírá její užitečnost, nevyhnutelnost a neskonalou potřebnost! Právě naopak: vždyť xenofobie nepostihuje nejvíc mne, samotáře, který mezi lidi nechodí zásadně, takže mu to nemusí tolik vadit, nýbrž hlavně lidi, kteří se zásadně s ostatními lidmi sbližovat chtějí. A to mi vadit také nemusí, naopak z toho můžu mít jen škodolibou radost. Já odejdu do své samoty, ale lidem společenským naruší xenofobie jejich pochybnou, všelidskou, totalitní jednotu.


K lesnímu rybníčku Khalídž jsem dorazil za dvě hodiny úmorného pochodu přes tři vesnice plné nepřátelských lidáků. Ať žije zákon a pokrytectví! Jinak by mě byli sežrali zaživa! Jsem hodně utahaný, unavený. Unavený vším. Když jsem vstoupil na břeh, odletěl odtud právě nějaký pták od rozsápaných ostatků domácího holuba. Pták odletěl tak rychle, že jsem ani nestačil určit druh, velikost nebo jeho barvu. Z domácího holoubka zbývalo již jen peří a jeden okroužkovaný pařát, jinak zhola nic.

Chudák holoubek se vylíhnul z vajíčka své maminky, žil si doma v holubníku mezi ostatními holoubky, dělal vrkú, vrkú, radoval se ze života... A nyní je z něho tohle: hromádka peří a jeden pařát poznamenaný lidským područím. Padla na mne existenciální tíseň, těžká jako černá opona tohoto absurdního světového tyjátru. Nevyčítám jeho lovci nic; jistě měl hlad a jeho mláďata ještě větší. Podivuji se jen nad tímto nesmyslným způsobem života, jenž tvoří živá stvoření, jež jsou vybavena pro život bázlivou duší a úzkostným vědomím, a jenž tato stvoření vzápětí dovoluje a přikazuje ničit, zabíjet a trhat na krvavé cáry jiným oduševnělým a uvědomělým bytostem z masa a kostí. Proč jen máme duši? Proč jen to všechno má duši? Proč jen jsme nadáni vědomím, my, kteří se děsíme smrti? Je snad Země opravdu peklem, jak říkají někteří? Proč nemůžeme existovat věčně jako neživé, necitlivé, bezduché věci, anebo jako takové nevědomé věci prostě beze vší bolesti vznikat a zase bezbolestně zanikat? A jaký vrchol zvrácenosti je pak tvor, jenž, pozoruje to, trpí tím vším, jako by to byla všechno jeho bolest a jeho vědomí? Nebyl život vlastně příliš starý a příliš vyvinutý už tehdy, když poprvé získal smrtelnou duši a vědomí sama sebe?


Svlékl jsem se donaha, vstoupil na prkenné molo a spustil jsem se opatrně do vody, zavěšen pažemi za zábradlí. Voda se zdála být hodně studená, ale dodal jsem si odvahy a pustil jsem se zábradlí. Zahučel jsem do vody a potopil jsem se v ní až nad hlavu. Byla sice studená, ale dalo se to vydržet. Tímto střídavým namáčením a sluněním jsem strávil u rybníčku Khalídž více než dvě hodiny. Nakonec jsem se osměloval do vody rovnou po hlavě skákat z mola a trochu i déle plavat. Nebylo to špatné pokoupání, nikdo mě nerušil. Skvěle jsem se osvěžil a odpočal si. Pořídil jsem další dva autoportréty.

Na zpáteční cestě provoz znatelně zhoustl. Lidáci se hromadně vracejí z víkendového venkova do svých městských robotáren-otrokáren. Také ta dálka z mého ášramu až sem k rybníčku Khalídž je dost značná, aby se dala bez potíží překonávat každý den. Denně bych takovou štrapáci nechtěl podnikat, zvlášť když navíc všude jezdí auta a štěkají a dorážejí psi pod blahosklonným dohledem nepřátelských lidáků. Ale léto bez koupání není žádné pořádné léto. Asi budu muset využívat zdejší miniaturní pidi-rybníček jako loni.

Po cestě jsem viděl též kupodivu hodně srnců. Našel jsem také nedávno zesnulého samečka ťuhýka. Vzal jsem ho do ruky. Očka má skelná jako černé korálky a je už celý tuhý, jakoby vycpaný. Jen ho přibít k bidýlku a vystavit citově otrlým dětem ve školním kabinetu.

Když jsem se blížil k mému lesu, vidím, že po brambořišti jezdí traktor. Doufám, že to pole nerozorává, třebas kvůli tomu, že se brambory, zatopené vodou, neujaly. To by mě mrzelo. Tolik se na ně těším jako na pochoutku největší a nejexotičtější...

Nechtěl jsem nicméně okolo toho traktoristy procházet, a tak jsem se rozhodl obejít ho spodem, kolem miniaturního rybníčku. Alespoň se podívám, jak to tam letos vypadá... –

Vypadá to tam stejně jako loni, ale teď tam byl zrovna v blízké chatě její majitel. Bez dalekohledu, jejž jsem nechal tentokrát ve stanu, jsem si až na poslední chvíli všiml mopedu, stojícího venku před chatou. Vrátil jsem se tedy trochu výš na kopec a křižmo přes louku jsem se začal prodírat vysokou trávou k lesu. Spodní přístup do mého ášramu přes potok mezitím zarostl hlavně pohříchu kopřivami. Nezbývalo mi než zatnout zuby a holýma, nechráněnýma nohama si razit cestu těmito žahavými kopřivami. Naskákaly mi z nich velké bíločervené pupeny po celých nohách, jež pálí jako samo peklo.

Při příchodu do stanu zjišťuji, že vnitřek je plný mravenců. Zas něco! Jak se tam jenom, u všech všudy, dostali? Hledám otvor, jímž prolézají, ale nenacházím. To je zvláštní... Mravencům stačí zřejmě jen nepatrná skulinka, jíž se dokážou protáhnout, a chemickými stopami přivedou další. Až dosud jsem každého jednotlivého mravenečka ohleduplně vynášel po jednom. Nyní to vzdávám. Bydlím prostě najednou s mravenci. Jsou jich tisíce. Snad zmizí zrovna tak rychle jako přišli. –


V jedenáct hodin v noci třesknul zase výstřel! Zase to bylo odkudsi zblízka! Ale ležel jsem v tu chvíli právě na břiše a na uchu, takže jsem nerozeznal směr, navíc jsem spal. Je mi to divné: je dávno tma, měsíc se blíží k novu a navíc ještě ani nevyšel; že by myslivci byli vybaveni přístroji na noční vidění? To se mi nezdá.



sómavár, 7. června 44

Hezké počasí dlouho nevydrželo. Ráno zase prší. Vlastně jen tak střídavě občas poprchává, ale i tak už to není to, co v uplynulých třech krásných dnech. Dnes se mi také rozhodně nechce udělat ani jeden zbytečný krok!

Vzal jsem na sebe zdánlivě nemožný úkol: pochytat se zručností krutihlava všechny mravence a vyházet je pokud možno živé ze stanu.

Šlo mi to dobře a asi tak za hodinku jsem je opravdu všechny pochytal a vyházel. Ztráty na životech jsou minimální, spokojenost na obou stranách „konfliktu“ nejvýš možná.

Přemýšlel jsem ještě jednou, odkud se tam tolik mravenců vzalo a dospěl jsem k nejpravděpodobnějšímu vysvětlení, že jsem si je tam asi postupně zatahal všechny sám, hlavně tím, že jsem sušíval své věci a krosnu přímo na trávě, nikoli tedy zavěšené na větvích břízy jako nyní; mravenci si do těch věcí při své všetečnosti vlezli a tímto způsobem se mi také dostali do stanu, kde se zabydleli spolu se mnou jako tiší a nenápadní podnájemníci. Když bylo chladno, zůstali téměř neviditelní v rozích a v různých koutech, kde jich bylo také nejvíc na sebe namačkáno, a teprve nyní, když se oteplilo, rozlezli se poslušni svého pudu po celém stanu.

Doufám, že mám pravdu a že se nepletu a že budu mít od nich pokoj. Nedalo se kvůli nim v klidu ležet, spát, aniž by mě nelechtalo jejich horečné pobíhání sem a tam a přese mne. Také mé jídlo a odpadky si očividně oblíbili. Sanitární den snad splnil svůj účel.

Odpoledne se zase udělal krásný den. Šel jsem se projít k nedalekému rybníčku. Před chatou stojí zase opřený ten moped. Tentokrát nepropadám panice a obcházím chatu z druhé strany. Zdálky vidím v dalekohledu, že celá chata je pozavíraná, dveře i okenice. Nic se tam nehne, nikdo tam není, a ani včera možná nebyl. Avšak právě když jsem začal uvažovat o koupání, objevila se zničehonic nahoře na kopci hlava lidáka. Okamžitě jsem se otočil a nenápadně jsem se začal vytrácet pryč. Jeli sem dva haranti na mopedu, nejspíš ti, jejichž rodině to tu patří. Šel jsem pomalu pryč a nakonec jsem se ještě jednou ohlédl. Haranti nejprve jeli mimo chatu nahoru do svahu, kde před nimi utíkala do lesa srnka. Nevím jistě, jestli ji pronásledovali schválně, ale jak znám lidi, tak určitě ano. Parchanti pak přijeli k rybníčku a jeden z nich na mne také čuměl dalekohledem! Parchanti mizerní! To mám strašně „rád“, tohleto! Nestačí, že jsou lidáci všude, takže nelze být nikde ani ne pět minut o samotě, ale navíc jsou ještě vyzbrojeni dalekohledy, aby mě lépe viděli!

Jsem rozhodnut přestěhovat se zpátky za ves Haidžarí, už kvůli tomu nerušenému koupání v tamním lesním rybníčku Khalídž. Léto bez pořádného koupání není to správné léto. Jsem přesvědčen, že lesnické práce, jež mě odtamtud vypudily, již ustaly a nyní je tam jistě znovu klid. Kvůli tomu báječnému osamělému koupání v rybníčku Khalídž stojí za to zkusit se tam vrátit.

Jsem rozhodnut. Naneštěstí mi dochází jídlo, takže zítra musím jít ještě „domů“ do verbežárny pro další. Pak se uvidí.



mangalavár, 8. června 44

Ráno naslouchám jitřním písním ptáků. Kos zní jako Telemann, budníček lesní je Johann Sebastian Bach, drozd a kukačka jsou Mozart a strnádkovo „pa pa pa pá“ je Beethovenův motiv z „Osudové“.

Dnes musím jít „domů“ pro zásoby. Nechce se mi. Je krásný tropický den. Oblékl jsem se opět nalehko. Dlouhé kalhoty a vestu jsem nechal ve stanu. Půda a cesty konečně trochu vysychají. Takovéto pěkné suché počasí by mohlo vydržet aspoň měsíc, když předtím měsíc lilo.

Viděl jsem po cestě asi tři srnce. Všichni samozřejmě prchají jako šílení. Ani před nejlítější bestií na Zemi by neprchali tak jako před tvorem, jejž pro jeho vnější podobu mylně považují za člověka. Ani kdyby ti srnci uviděli kráčet s kosou samu Smrt, neutíkali by před ní tak jako před zjevením člověka. Jsou to sice známé a běžné věci, co tu vyprávím, a někomu velmi neznalému pravého stavu věcí se mohou zdát dokonce přirozenými, ale ony takové zdaleka nejenže nejsou, ale navíc jejich směšnost a absurdita nebyla zdaleka dostatečně popsána a reflektována – a připomínána. Je přinejmenším směšné, že za tohoto stavu věcí se člověk sám ještě dokáže nazývat dobrým, laskavým, nesobeckým, nenásilným, svatým, ušlechtilým, rozumným, mravným, slušným, moudrým a kdesi cosi, a myslet si to o sobě! Láry fáry! Myslíte si, že je člověk dobrý, nebo ne horší než jiná zvířata? Běžte a zeptejte se zvířat, jež před vámi v panice prchají, nebo je pozorujte, nedovedete-li se ptát, jak se před vámi chovají, a pak porovnávejte, kdo budí v přírodě největší hrůzu! Ach ten člověktoť vtělený sebeklam! Co ten už nám o sobě lživého navykládal!


Došel jsem k rybníku Svarg. Vidím tam černého čápa, volavky, kachny s kačátky, poláky, lysky, potápky, ledňáčka, ryby vyskakující nad hladinu. Ti všichni se spolu snesou bez nejmenších potíží. Jsou tu – všichni spolu, protože nablízku není žádný člověk. Protože jsou lepší než člověk.

Také Já využívám toho, že jsem tu sám z druhu Homo a svlékám se ku koupeli. Dnes je vedro, osvěžení mi přijde vhod. Voda je báječná, teplounká. Plavu kraulem k ostrůvku a prsama se vracím na břeh. Mezitím všechno živé opustilo rybník. (Co jsem říkal!) Navlékl jsem si trenýrky a vyfotil jsem se s rybníkem v pozadí. Pak jsem se znovu svlékl a smočil jsem se ještě jednou, potápěje se jako rozpustilé dítě.

Pomalu se vzdaluji k městu. Vyrušená kachna vede zpět svá kachňátka. Celou cestu až ke starému posedu ve stínu jasanového háje, kde se vždy zastavuji posedět a porozjímat, jsem nepotkal jediného lidáka. To tady nebývá dvakrát obvyklé. Nebýt průmyslového randálu, podlehl bych snad tomu mému starému dojmu, že snad lidstvo vychcípalo – vychcípalo na lidskost. Mne by lidskost nezahubila, mne ne; možná bych měl pár dní horečku, ale přežil bych. Tak málo je ve mně lidského, tak málo špatného a zlého... – a i to málo do mne vložili oni nebo to vyprovokovali. Kdyby vychcípali – vidím to jasně – už bych se neohlížel stále přes rameno, neutíkal bych před nikým, nepřemýšlel bych, který den a hodina je nejoptimálnější pro vycházku, nezabýval bych se tím, co mám na sobě a pokud vůbec něco mám na sobě. Hned bych se vypravil na jih, za sluncem, za teplem. Co tady? Celý den bych si mohl shánět potravu a budovat si úkryt jako ostatní divá zvířata. To by byl život! Bez lidí by byl svět rájem.


Sotva jsem vkročil na předměstí, vešel jsem rovnou jakoby do psince, do blázince, do odchovny hnusných lidských hovad, do centra vší neřesti, hluku a špíny. V lese se vždycky za těch pár dní tak krásně odlidštím, že mám z návratu mezi tu verbež malý šok. U nás před barákem se na ulici slézá zase všechna ta chamraď ze sousedství, psi nechybějí ani jeden, čubka uřvaná v čele. Je dusno k zalknutí, přesto musím několikrát zavřít kvůli nim okno, abych je neslyšel:

„Kurva, do píči, mrdat!“ – Mládež se baví družným rozhovorem.



guruvár, 10. června 44

Nádherné tropické počasí trvá již týden. Věděl jsem, že musí nastat vyrovnání! V baráku se za těchto veder ovšem nedá vůbec bydlet. Nelze na chvilku otevřít okna, ač by měla být otevřena neustále. Ale to prostě nejde. Ten kravál, co lidáci venku nadělají, se nedá poslouchat. Celý den někde štěkají nějací psi, vrčí nějaké motory, zaznívá zřetelný hovor pitomců. Za těsně zavřenými okny je to lepší; pak se však v tom horku dusím ve vlastní šťávě. Pouze po západu slunce, když se všechna ta verbež odebere ke svým televizorům, mohu pak konečně otevřít okno, vyklonit se z něj, svobodně dýchat a v šeru pozorovat poletující netopýry. Kdybych totéž udělal ve dne, verbež, která žije na ulici jako cikáni, by mi ten požitek jednak zkazila a za druhé by si ještě mohla myslet, že se tak zálibně dívám z okna právě na ni a kvůli ní a že bych se k ní chtěl snad dokonce i připojit! Fuj! Hrůza i jen pomyslet! Nepřekvapí proto ty, kdož mě znají, jsou-li tací, že jsem „doma“ vydržel jen jeden celý den a že dnes už zase chvátám do lesa.

Lidáků jsou všude mraky. Je ten den, kdy se všichni opět jakoby spikli a domluvili, takže platí okřídlené „je-li jeden, jsou všichni“ Shakespearova Timóna. Viděl jsem například starou známou z fabriky, mou nenáviděnou kontrolorku, která mi vypila tolik krve po dobu našeho společného účinkování v tamější tragikomedii s názvem „práce“. Nenáviděná, nyní však lidužel viděná, a to nerada. Zda i ona viděla mne, a zda mě také vůbec poznala – prošel jsem kolem ní – neboť jsem změnil visage k nepoznání, to je otázka, na niž odpověď nehledám.

Za městem jsem potkal také nezvyklý počet lidáků, na to, že je normální pracovní den. Největší zklamání mi toto všeobecné lidácké „spiknutí“ připravili dva lidáci na rybníce Svarg, kolem něhož jsem šel, těše se na vykoupání. Tušil jsem to! Dva chlapi tam sypali do rybníka zřejmě nějaké krmivo pro ryby, pro své budoucí úlovky. Ať žijí celosvětová jatka!


Dnes je takové vedro, že jsem se neobtěžoval oblékat si na sebe ani své černé tílko s oranžově vyšívaným motivem Seychellského souostroví, jež jsem si vzal s sebou. Kráčím k lesu tedy jen ve vzdušných tmavěmodrých trenýrkách.

Hic dosahuje vrcholu, právě když jsem dorazil do ášramu. Zpocené nohy, ošlehané od vysoké trávy, svědí a pálí jako čert.

Když už nemohu horko snést, vylézám ze stanu a tak jak jsem, nahý a bosý, jdu se po mém lesním chodníčku alespoň svlažit k blízkému potůčku. Vody v něm již výrazně ubylo, neboť nastává vyrovnání, ale koupel v něm byla přesto velice příjemná a osvěžující.



šukravár, 11. června 44

Dnes jsem se přestěhoval zpátky do lesa nad rybníčkem Khalídž. V osm hodin ráno jsem se sbalil a bez lítosti jsem opustil polesí za vsí Bainar. Cestou jsem viděl několik srnců, oveček s jehňátky, koz s kůzlátky, krav s telátky a jednoho zajíce – zkrátka samé krásné tvory, jimiž krvelačná lidská sběř pro jejich mírnost tak pohrdá.

Ve vsi Bačhadá, jíž jsem procházel, vyvolal můj zjev opět psí pozdvižení. Tentokrát ale jinde. Ve snaze vyhnout se domu, kde na mne minule doráželi dva jezevčíci, šel jsem kolem jiného domu, proti proudu potoka, jenž v dáli vytéká z lesního rybníčku Khalídž. Šel jsem tudy již několikrát a nikdy u něj žádní psi nehlídkovali! Až dnes.

Byli tam dva. Jeden takový pohodový voříšek, který si mě nevšímal, zato druhý, jakýsi druh teriéra, snad Jack Russellův, nebo jeho kříženec čili bastard, mě vztekle vyprovázel až na konec pozemku hlasitým štěkáním, vrčením, ceněním zubů a nebezpečným dorážením na moje nohy.

Ale bál se mě; vždycky, když jsem se k němu otočil, když se nebezpečně jeho zuby blížily k mým lýtkům, ustrašeně odskočil. Přesto byl tak hloupý, že útočit neustával. Někdo by toto chování nazval statečností, Já to zvu hloupostí. Taková je každá „statečnost“ bez nutnosti. Výjev připomínal štvanici na medvěda, přičemž Já byl ten, koho štvali, Já byl ten medvěd!

Pes může někomu připadat přítulný, věrný, s „lidským pohledem“, chytrý, dobrý společník, dokonce hodný a podobně, ale jen tomu, kdo ho živí, kdo je jeho pánem. Pro lidi cizí, ba divoké, jako jsem Já, už pes není tak milý tvor, jak možná připadá svému majiteli. Pes je zvíře misantropické par excellence, chované především k hlídání a k honitbě, tedy na ochranu člověka před člověkem, tudíž ze strachu před člověkem, tudíž z nenávisti člověka k člověku! Neplatí tedy zcela ono Hobbesovo okřídlené Homo homini lupus, jako spíše Homo homini canis. Ale všichni velmi dobře víme a chápeme, co tím měl Hobbes na mysli!

Když na mne ten čokl dnes tak dlouho a vztekle dorážel, přičemž pán nebo paní domu nikde, přiznám se, že už mě to dopalovalo tak, že jsem hledal klacek nebo kámen, jímž bych to otravné psisko buď zahnal nebo ubil. Litoval jsem, že s sebou nemám svou kynickou hůl proti psům. O napadeních chodců psy čteme ve zprávách neustále. Je chybou se domnívat, že jsme v civilizované společnosti v bezpečí; že se můžeme plně spolehnout na zákony, na policii, na dobré mezilidské vztahy a společenské ohledy: na nic z toho není spoleh, nic z toho nefunguje a nic z toho nenahradí možnost a schopnost bránit se vůči napadení kýmkoliv sám a vlastními prostředky.

To by ovšem byla anarchie. Již pouhé toto hrůzostrašné slovo nahání hrůzu všem vládám a všem jejím občanům, to jest poddaným, to jest otrokům. Čím silnější vláda panuje nad svými otroky, tím vytváří totalitnější fašismus. A čím totalitnější fašismus, tím víc proto není legální vlastnit a používat zbraň. V ochraně proti strašáku anarchie se dokonce připouštějí takové absurdity a zjevná bezpráví, že je místo útočníka trestán obránce, který se brání sám a vlastními zbraněmi. Děje se to jednak proto, že bezbranný otrok se tím stane ještě více závislejším na státu, a za druhé z pochopitelné obavy každého státu, že ozbrojený občan by se potom nemusel bránit jen proti státem kriminalizovaným vrahům, násilníkům, zlodějům a nebezpečným zvířatům, ale bránil by se aktivně se zbraní v ruce i vůči státu samotnému, to jest vůči všem těm různým výběrčím daní, úředníkům, policistům a dalším přisluhovačům vlády. Také všichni ti otravní sousedé, motorizovaní imbecilové, všichni ti ocásci, kteří vás nenechají chvilku o samotě, všichni ti příliš hluční a přemnožení nevychovanci, kteří ničí životní prostředí, by byli rázem v ohrožení před náhle legálně ozbrojeným a odhodlaným anarchistou, který si nenechá nic líbit. Ti špatní, jichž je většina, se proto anarchie bojí a rádi by měli klid – klid zbraní, klid na práci a nehybné bezvětří i v mozku.

I pes jako legální zbraň člověka proti člověku je dobrým prostředkem v zápase za misantropickou anarchii, jež se zdá jednou nevyhnutelnou, nyní však je pes zatím prostředkem zbaběle používaným jen proti slabým, neškodným a neozbrojeným jedincům. Ale nynější ohavná móda vlastnit psa není jen potvrzením výroku G. B. Shawa, že koupit psa je jediný způsob, jak za peníze získat lásku, nýbrž i potvrzením výroku filosofa Hobbese, že Homo homini lupus, nebo ještě lépe: Homo homini canis, jak říkám Já.

Dosud jsem měl štěstí, že mě ještě žádný pes nepokousal, ale toulat se po světě bez domova, jen tak neozbrojený, je hazardováním s trpělivostí Štěstěny!


Konečně jsem po dvou hodinách dorazil k lesnímu rybníčku Khalídž. Shazuji s otlačených ramen těžkou krosnu a vrhám se z mola po hlavě do svěže chladivé vody. Skoro to zasyčelo, jak jsem byl po cestě rozpálený! Lidé a psi jsou za mnou, teď už jsem sám, bezpečný, uklidněný, zchlazený.

Po koupeli jsem snědl jeden kousek zeleninového závinu, oblékl si zase trenýrky, nazul boty, naložil si na záda krosnu a vydal jsem se hledat vhodné místo pro stan.

Všechna místa, jež jsem si tu zjara vyhlédl, však rozpalovalo slunce. Nyní hledám především stín. Nakonec jsem nalezl jedno takové polostinné místečko skoro na stejném místě, kde jsem tábořil na jaře. Zatím vyhovuje; kolem je krásná zelená travička, mladé smrčky a modříny. Nový ášram vanaprasthy byl zbudován.


Odpočíval jsem vleže s dobrou knížkou od Stendhala. Oblohou se honí tmavé mraky, ale neprší z nich. Tlaková výše, která panuje, je všechny zjevně rozpouští. Je stále krásné tropické teplo, jež dovoluje být po celý den nahý tomu, kdož se odívá vzduchem po způsobu indických digambarů, jimž Řekové říkali γυμνοσοφιστοι – nazí mudrci.

V sedmnáct hodin jsem sešel dolů do údolí pro vodu a potom k rybníčku Khalídž vykoupat se. Skočil jsem do vody třikrát, nechal jsem se sluncem a vánkem osušit, prohlédl jsem si ryby a opět jsem vystoupal nahoru do mého nového ášramu.

Jedna cesta nahoru krásně zarůstá mateřídouškou a malinkými semenáčky modřínů s čerstvými letošními výhonky. Nikde v okolí žádné starší modříny nerostou, jichž by byly tyto malé semenáčky dětmi, a proto je dost dobře možné, že jsem jejich zárodky roznesl Já na podrážkách bot či na oděvu z míst, kde dospělé modříny žijí a kde tábořím. Pravidelně po této trase chodívám jen Já a potom snad i nějaká ta zvěř.

Pochvaluji si, že jsem se vrátil přesně po měsíci zase sem do tohoto krásného polesí. Alespoň pro dnešek je můj „ostrov“ liduprázdný.



šanivár, 12. června 44

Na začátku kapitoly z Italských kronik s názvem Cenciové (1599) má Stendhal vynikající úvahu na téma don Juan a morálka. Dokazuje v ní, že je nejen skvělým a nedostižným spisovatelem, zajímavým vypravěčem a pronikavým znalcem lidských duší (ať už to znamená cokoliv), ale i brilantním filosofem. Friedrich Nietzsche Stendhala četl a vážil si ho a myslím, že mu vděčí za mnohé nápady. Již dlouho tvrdím (v Zápisníku živého muže, čtvrtek 25. září 43), že Stendhal je Nietzschemu jedním z hlavních inspiračních zdrojů (pokud jde o problém morálky, pak viz například Nietzscheovu Genealogii morálky) a tato úvodní úvaha ke kronice o Cenciích to jen dokazuje. Kdo byl však inspirací Stendhalovi? Jen těžko se hledá podobný spisovatel s tak originálním slohem a duchaplným myšlením! Opsal jsem si jeho úvahu skoro celou; jinak to nešlo.


Šanivár, čili po česku sobota, se projevuje už od rána. Šel jsem se umýt jen tak nalehko v trenýrkách – a už jsem viděl, jak se proti mně vleče lesem do kopce ženská s bicyklem! Uhnul jsem jí z cesty, abych ji nemusel potkat, a schoval jsem se za strom.

Umyl jsem se v rybníčku Khalídž a hned jsem se zase vrátil nahoru do ášramu. Dnes bude lepší nepokoušet štěstí a zůstat raději schovaný ve stinném úkrytu.


Celý den trpím střevními potížemi. Příčina bývá v takových případech vždycky stejná: znečištěná voda. Je čím dál těžší nalézt v přírodě čistý zdroj vody. Na vině je samozřejmě – jak jinak – zločinnost člověka. Sama příroda je znečištěna, otrávena lidskostí, tudíž také voda i v těch nejmenších lesních potůčcích bývá často zkažena, vyvěrajíc z otrávených podzemních vod, kam z okolní lidáky zamořené půdy pronikají všechny ty jedy z průmyslové a živočišné výroby. Hrozím se dne, kdy bude otrávena všechna přírodní voda, všechny lesní plody, všechen vzduch. Ten den, kdy všechno, co pijeme, jíme a dýcháme, bude muset být uměle upraveno, aby nás to neotrávilo, bude také dnem zpečetění naší závislosti na civilizaci a tudíž také dnem, kdy skončí veškerá možná svoboda na planetě Zemi, dosud stále možná. Masové vymírání druhů, jehož jsme v nynější éře člověka na Zemi svědky, je nutno přičíst také tomu tragickému faktu, že příroda je začlověčená lidskými jedy, jež divoká zvířata nemají jak neutralizovat.


Pozdě odpoledne jsem se přece jen odvážil vyjít si na malou procházku. Oblékl jsem si tílko a dlouhé maskáčové kalhoty, abych byl trochu chráněn před komáry. Usedl jsem na posed. Vzdálené dunění ohlašuje blížící se bouři. Sakra, s tím jsem nepočítal! A stan jsem nechal otevřený, jak jsem si rád navykl jej nechávat v suchém počasí uplynulého týdne! Teď abych se rychle vrátil! Musím však ještě aspoň dole v potoku nabrat vodu do láhve. Snad to stihnu než začne pršet. První kapky deště však začaly padat již u potoka. Rychle nahoru! Stan je otevřený a právě teď do něj skrz slabou moskytiéru jistě proniká déšť! Tak rychle jsem ještě nahoru do toho hrozného svahu nevystoupal, co dnes! Kolem dvou srnců jsem se přehnal tak rychle a náhle, že si celí zkoprnělí nevšímali ani mne, ani míhajících se blesků. Asi jsem jim splynul v jedno. Přesto mi to zabralo dobrou čtvrthodinu. Uvnitř otevřeného stanu je už samozřejmě vlhko, z něhož se dokonce utvořila na podlaze malá loužička. Bouře burácí, blesky se míhají a blikají a silný lijavec doráží zprudka na střechu mého stanu dlouho do noci. Čtu si Stendhala a usínám.



ravivár, 13. června 44

Střevní potíže přetrvávají dál. Dnes je obloha potažená šedí mračen, z nichž občas vypadávají přeháňky. Pěkné počasí skončilo v noční bouři. Z tropů Indie jsme zase skočili rovnou doprostřed Čech. Dokonce přilétl i pár havranů, který krákorá cosi do zamlklého ticha, byť nikolivěk jistě ono bezútěšné poeovské „nevermore“, neboť není ještě všem veselým dnům konec, nicméně tito ponuří černí ptáci jako by svým nenadálým příletem spolu s ponurými mračny ohlašovali a dotvrzovali nadvládu Severu.

Přestože je takové smutné, nehezké počasí, musel jsem se – poplatně s ravivárem, česky nedělí – opět vyhýbat a schovávat před lidákem na nedělní procházce. Viděl mě a dokonce v probuzeném, v člověku nikdy však nespícím instinktu lovce-zabijáka, který pronásleduje každého, kdo před ním prchá, šel za mnou, ale do křoví, kde jsem se před ním schovával, se neodvážil. Byly to trapné okamžiky, v nichž trpěla má hrdost. Příště se radši sice všem lidákům vyhnu, jako doposud, ale skrývat se nebudu. Půjdou-li dál za mnou, jak to mívají v zlozvyku, zastavím se a vzkřiknu: „Dál ani krok! Nepřibližujte se! Mám zbraň!“ Lidáci jsou možná puzeni ke všemu, co je převyšuje, to jest ke mně, ale to ještě neznamená, že to vyšší, nadlidské, jim věčně neuniká.

Sedl jsem si na posed. Vtom přiletěl pěkný žlutý strnad, posadil se naproti mně na vrcholek smrčku a užuž chtěl něco zanotovat. Ale všiml si mě a zase odletěl. Škoda. Také je tak plachý a nedůvěřivý k člověku, jako Já, i když v mém zvláštním případě by nemusel. Každý má však rád své soukromí, a zvláště, když chce zpívat a radovat se ze života.

Drobně prší. Srnci už mají pěknou lesklou letní srst. Z rybníčku Khalídž vzlétly poděšeně dvě divoké kachny, když jsem k němu přicházel. Ve včelíně poblíž rybníčku dnes také někdo je. Zaslechl jsem odtamtud bouchání okenic a v dalekohledu jsem viděl včelín celý pozotvíraný. Dnes bych se tedy raději nekoupal, kdyby bylo hezky. Nesnáším neděle.

Vodu dnes nabírám na zkoušku do lahve z jiného potůčku, ještě menšího. Voda bývá někdy, velmi zřídka, nezdravá také z přirozených příčin, například může v korytě potoka zůstat ležet nějaké uhynulé zvíře (to už jsem také viděl!), nebo se následkem horka a sucha ve stojaté vodě příliš rozmnoží choroboplodné bakterie a řasy; ale prvotní příčinu otrávené vody je třeba hledat vždy u pachatele nejznámějšího a proto také nejpravděpodobnějšího – u člověka.

Do ášramu se vracím úplně promočený a urousaný. Prší celou noc. Kvůli bubnování deště do střechy stanu se nedá ani pořádně spát.



sómavár, 14. června 44

Střevní potíže ustaly, zato nebe se jakoby protrhlo. Prší neustále i ráno. Obávaný středoevropský monzun, takzvaná Medardova kápě, má sice pět dní zpoždění, nicméně je tu – a s plnou silou!

Všecko jídlo jsem už snědl; potřeboval bych jít do verbežárny pro další. Rozhoduji se mezi dvěma nepříjemnostmi: buď jít „domů“ v dešti, nebo být o hladu. V osm hodin jsem posnídal poslední konzervu fazolí, takže hlad zatím nemám. Prší však stále a zdá se, že nemíní přestat. Vyčkávám dalšího vývinu situace s dobrou knihou od Stendhala; zbývá mi poslední jeho nedokončená novela Sestra Scholastika. V noci z 22. na 23. březen roku 1842 se Stendhal náhle skácel mrtev na rohu jedné pařížské ulice. Byl stár přesně na den 59 let a dva měsíce.


V deset hodin stále drobně prší. Důkladně jsem rozvážil svou situaci a rozhodl jsem se jít. Došel jsem totiž k názoru, že kdybych ještě déle otálel s odchodem, vystavil bych se nakonec trojímu možnému protivenství: mohlo by to nakonec dopadnout tak, že bych musel jít tak jako tak v dešti, pokud by nepřestal, za druhé bych měl navíc hlad, a dále za třetí bych pak musel jít třeba až odpoledne, až budou všichni lidáci zase ze svých otrokáren všude venku. Lépe tedy snášet jen jednu nepříjemnost, a sice drobný deštík. Odcházím.


Všude je samozřejmě mokro. To, co s takovou pracností slunce minulý týden vysušilo, je znovu pod vodou. Ještě jsem ani nevyšel z lesa a už jsem byl mokrý až po vykasaná kolena. Nejhorší bylo projít neposekanou travnatou plání. To bylo jako chůze po pás ve vodě. Šatstvo jsem mohl na sobě ždímat. Jednou jsem zapadl do močálu až po kotníky. Přes tato protivenství jsem se těšil z přírody, jakkoli podmračené a nevlídné, těšil jsem se ze zvířat, jež jsem potkával a jimž deštík nevadil, tak jako nevadil mně, a měl jsem radost z rostlin, jakkoli zmoklých, například z bělostných, ctnostně nících květů silenky. Ve městě mě všude vítaly už jenom zamračené obličeje lidáků, čumících na mne zpoza skel automobilových okýnek. „Doma“ mě vítá otec s brekem, že měl o mne starost při bouřce. Vynadal jsem mu za tu pošetilost a poslal jsem ho k psychiatrovi. Já nemám domov.



mangalavár, 22. června 44

Po týdnu se udělalo znovu hezky, a tak mířím neomylně k lesu. Po cestě jsem viděl dvě kočky. Jedna, již jsem míjel, mě nechala projít kolem sebe; pouze zalehla a upřeně mě sledujíc, zaujala polohu připravenou ke skoku. Tu druhou jsem rozpoznal až v dalekohledu nahoře na jedné louce. Před vesnicí Haidžarí jsem procházel též kolem osmi koní, kteří po mně otáčeli své velké moudré hlavy. Dole ve vsi na mne zase štěkal čokl, který před jedním domem vždycky hlídkuje, ale někdo si ho zavolal a Já se rychle prosmýkl okolo.

Za týden mé nepřítomnosti se mi zatím do stanu nastěhovala nějaká „myšička“. Prokousala jednu díru do rohu a druhou do podlahy a zanechala po sobě spoustu hovínek a ochutnala i karimatku a límec kabátu. Ještěže jsem tam nenechal žádné jídlo; to by byl stan možná zřízený hůř. Otvor v podlaze jsem snadno zalepil záplatou, ale díru v rohu jsem musel pouze ucpat jinou záplatou.

Z „domova“ jsem si přinesl rozečtenou autobiografickou knížku od známé české prvorepublikové a protektorátní herečky Adiny Mandlové s názvem Dneska už se tomu směju. Tuto knihu si vypůjčil v knihovně táta, ale Já jsem se do ní nakonec ze zvědavosti také začetl a shledal jsem ji docela zajímavou a poutavě napsanou. Je to sice ve slohu dívčího deníčku, říznutého bulvárními tlachy, prostě ženská literatura, ale poskytuje to dobrý, jiný, osobní, autentický pohled na historii a hlavně do zákulisí „velkého světa“ filmového a vůbec uměleckého prostředí. Nekonečné mejdany, promiskuita, samí teplouši, komouši, perverzní lidé, Židé a položidé, různí zbohatlíci, nekalí kšeftaři, politici, zrady, nevěry, nenávisti, závisti a pomluvy, kolegiální řevnivost, nezdravá ctižádost, intriky, sebevraždy a pokusy o sebevraždu, nechtěná těhotenství, potraty – všechny náležitosti mondénní společnosti jsou zde přítomny ve velkém množství a v míře vrchovaté. Milovníci a hlavně milovnice skandálů, afér a bulvárních historek si přijdou na své. Takže v polovině knížky už je mi Adina Mandlová naprosto protivná a odporná. Přesto čtu zvědavě dál. Dokonce jsem částečně přišel na chuť i starým filmům pro pamětníky, které jsem jinak vždy nesnášel, filmy, jimž nechybí mnohdy vtip, kuriózní „hlášky“ a dobré herecké výkony ještě ve starém divadelním stylu. Dnešní herci oproti těm starším „hrají“ tak civilně, že by jejich role zahrál kdejaký pobuda vzatý z ulice, kdyby se naučil text, a mnohdy by ani ten text umět nemusel. Však také dnešní herci nehrají – oni si své role zahráli, jak se teď nejapně říká! Rozdíl oproti dnešním filmům je takřka roven rozdílu doby, ve které vznikaly. Ve starých filmech chybí na první pohled především výrazné popředí jakékoli hrubosti, násilí a sexu. Tyto věci jsou tam sice v náznacích také, ale jsou upozaděny. Nejhrubší nadávkou je v nich asi „Vy protivo!“ Staré černobílé filmy jsou všechny ještě jaksi idylické a čiší z nich jistá naivita, bezproblémovost, optimismus a touha se bavit a milovat. Šarmantní pánové ve fracích líbají krásným dámám v přepychových róbách ruce, všichni pijí šampaňské nebo koňak, tančí, zpívají, tvář jim neustále ozařuje široký, zubatý, rozesmátý škleb a všichni kouří až se z nich hulí. Pánové jsou k dámám dvorní a milí, všichni jsou zamilovaní, všichni jsou až dojemně a na dnešní dobu až neuvěřitelně úslužní a zdvořilí. Ze všeho jsou cítit ještě staré dobré mravy, jež se zhlédly v nápodobě vzorů nejlepších dvorských způsobů šlechty. O pár desetiletí později, hlavně po válce a ještě více po komunistickém převratu, už všemu začne vládnout lidovost, sprostota, vulgarita a celková obhroublost.


Midsummer night jsem v přírodě promeškal o jeden den, zato dnes si užívám dlouhé večerní procházky při svitu velkého kulatého měsíce. První změny, jíž jsem si všiml, byla změna v množství komárů: výrazně jich ubylo. S přelomem roku však žel ubylo trochu i ptačího zpěvu. Poklesly i teploty: na koupání to není. Viděl jsem jednoho zajíce a jen jednoho srnce, z posedu jsem pozoroval dalekohledem ťuhýky a strnady. Pár metrů od mého stanu vídávám často zalétat a vylétat z jednoho místa v trávě u paty smrčku nějakého ptáčka. Nejdřív jsem si myslel, že je to budníček, jenž tu má své hnízdečko, ale později jsem si všiml rezavé náprsenky a typického chování červenky: přiletí, posadí se nejprve na nějakou okolní větévku, zkontroluje situaci a když je „čistý vzduch“, vletí teprve do hnízda. Připadám si jako v nějaké Tajemné zahradě Agnieszky Hollandové, kde mi průvodce dělá červenka. Občas také usednou na větévky stromků okolo mého stanu anebo přímo na jeho střechu nějaké putující koňadry a dopřejí mi radovat se z jejich nebojácné přítomnosti a z toho, že můj příbytek považují za přirozenou a integrální součást lesa. Opožděná Midsummer night, ta středoletní noc kouzel byla vlahá, hvězdná a čistá.



budhavár, 23. června 44

Ráno jsem se probudil do krásného, slunného a tichého dne. Četl jsem si „Mandlovou“ a pospával. Odpoledne už jsem se nudil, a tak jsem se šel podívat ke druhému, menšímu lesnímu rybníčku. Nejdříve jsem se podíval na hnízdečko mého souseda. Uprostřed opuštěné misky upletené umně z trav jsem potajmu nahlížel na tři bílá vajíčka. Hned jsem se vzdálil, aby se mohla samička vrátit zpátky a zahřívat je.

Cestou k rybníčku jsem našel malé naleziště lesních jahůdek. Letos jsem měl zatím jen komerčně vypěstované, nebo lépe řečeno vyfabrikované jahody, které nikdy nechutnají tak sladce jako jahody lesní. Jahody vyfabrikované jsou často červené jen uměle, aby se prodaly důvěřivým bídníkům z města, kteří jakživi nepřijdou do lesa a kteří tudíž jakživi neochutnali pravé jahody divoké a kteří tudíž ani nevědí, jak má vypadat správná jahoda. Já dokonce upřednostňuji lesní jahody i před jahodami zahradními, které se přes svou na první pohled lákavou velikost přesto těm malinkým lesním jahůdkám v chuti naprosto nemohou rovnat. Jahodové prefabrikáty, které se prodávají pod názvem „jahody“, jsou často uvnitř úplně zelené a tvrdé tak, že je nutno je nejdříve povařit či rozpéct v mikrovlnné troubě a navíc ještě hodně dosladit cukrem, aby byly vůbec poživatelné. A co se pak týče výsledné chuti, obsahu vitamínů nebo zdravotních důsledků z konzumace takového nezralého ovoce, to už je vůbec na pováženou. A ta drahota! Kdepak – nejlepší věci jsou z přírody! A tyto lesní jahůdky jsou mé letošní první.

Na rybníčku jsem svým příchodem vyplašil nějaké kachny, jež jsem ani nezahlédl, jen uslyšel. Pár minut jsem poseděl u té kalné vody čpící rybinou, kde sebou občas pleskla nějaká ta ryba.

Vrátil jsem se zkratkou přes mez obilného pole a louky a zaběhl jsem ještě k potůčku pro dobrou, osvědčenou vodu. Pořád se mi nechtělo do stanu, a tak jsem si ještě na chvilku vylezl na blízký posed, odkud jsem pozoroval malého lejska a blížící se šedá mračna. Fouká studený vítr, takže slézám a jdu přeci do stanu.



guruvár, 24. června 44

Na svatého Jána otvírá se létu brána – praví pranostika. V tento den býval ve starém Římě svátek Štěstěny: Fors Fortuna. Po ránu je opět krásně. Dočetl jsem Dneska už se tomu směju od Adiny Mandlové. Zajímavé osudy této populární české herečky! Zmoudření jí přinesly – stejně jako markýzi de Sade – až věznění, pronásledování, stáří a nemoci; tedy zmoudření co do hodnoty až druhého řádu; na prvním místě je totiž vždy moudrost filosofická, vzniklá z úvahy, z nadbytku sil, tedy ne moudrost nefilosofická, vnucená okolnostmi, podmíněná životními útrapami a nezdary, jež sice také přinášejí zklidnění, odevzdanost mysli a jisté zamýšlení se, jenže ne skrze úvahu, nýbrž skrze nedostatek sil. U ženy, a navíc u herečky, je ovšem jakákoli úvaha vždy povrchní a co do kvality a originality rovněž vždy sporná. Žena a filosofie, to je nesoulad, který se nerýmuje a který budí nanejvýš blahosklonné pousmání. Pravé filosofické zmoudření – jako třeba Buddhovo nebo Misantropovo – bývá učiněné naopak již v mládí, v přebytku sil, v blahobytu, ve štěstí, v podstatě proti všem obecným očekáváním. Ale co jsou ta „obecná očekávání“! Nic než písek, s nímž si hraje vítr!

Mandlové vzpomínková knížka končí v srpnu 1974 v jejím domě na Maltě, takže dalších sedmnáct let svého života až do smrti v dobříšském zámku pochopitelně nepopisuje, ale i tak to na jeden lidský život bohatě stačí.

Já kdybych měl shrnout můj dosavadní život, také by už bylo nač vzpomínat, kdybych si na všechno tak dobře vzpomínal jako ona – například mnohá jména a jiné nedůležité podrobnosti zásadně nedržím v paměti.

Četné paralely mezi jejím a mým dobrodružným životem by tu byly, byť Já jsem si na rozdíl od ní dovedl vždy poněkud lépe vybírat s kým se budu stýkat a s kým ne. To vysvětluje, proč jsem se velice brzy a mlád uzavřel do misantropické samoty. Veškeré její životní trable pošly vlastně právě jen z těchto špatných styků a z ničeho jiného. Povolání herečky, jako každé veřejně činné zaměstnání, je vůbec to nejhorší pro spokojený a klidný život: všem lidem na očích, všem lidem stále v pomlouvačné držce... Teprve v ústraní, v anonymitě, může člověk žít klidně a spokojeně.

Ale každé vzpomínání přináší nutně deprese. Já sám se tomu již v mém věku stěží vyhýbám. Člověk byl kdysi mladý, čilý, veselý, plný elánu a podnikavosti, zdravý, odvážný, zdánlivě nezničitelný. Uběhne pár desítiletí, přijdou první zlé zkušenosti, první životní prohry, první zklamání, nemoce, které ochudí i čilost ducha, a člověk pomalu rekapituluje ne své radosti a úspěchy, nýbrž ponejvíce své bolesti a svá trápení, jimiž za život prošel a jež ho zkrušily, takže se ptá, jestli to všechno snažení a boj vůbec stálo za to. Náhle se přistihne, že místo aby rekapituloval, kapituluje; že srovnává fotografie z dětství, na nichž se smál dokonce i ve škole, z mládí, na nichž už občas bylo lze zahlédnout posmutnělý výraz tváře; že srovnává tyto rané fotografie se současnou svou vrásčitou, bělovlasou podobou, na níž se už sotva kdy mihne nějaký úsměv, vzpomíná, co krásného kdy prožil a jak prchavé a nenavratitelné to byly okamžiky štěstí; pochopí, že mládí a jeho svěžest se již nikdy nevrátí a že naopak blíží se postupné zhoršování, konec, smrt, konec všeho. Srdce, jež kdysi tak radostně poskakovalo v neposedném těle dítěte, již nebije tak vesele jako dřív; teď jeho zlověstný tlukot rozechvívá hruď jako neúprosné konečné odpočítávání, které nás ruší z klidu, budí ze spánku, připomínajíc svému vlastníkovi, že jednoho dne ten životodárný tep ustane a my navěky ztratíme to, na čem nám nejvíc záleží.

Je však základní chybou nejen vůbec se narodit, ale je chybou i potom mít přehnanou úctu k životu. Život rozhodně nemá takovou absolutní hodnotu, jakou mu přikládáme. Víme to o životech druhých, cizích, například o životech nenáviděných lidí, víme to o životech zvířat či rostlin, jimiž s klidným svědomím mrháme, ale o životech našich vlastních si myslíme, že jsou nad všechno zlato světa, ba i nad sůl, a že všechno živé i neživé se tomuto zvláštnímu, ojedinělému životu musí podrobovat a obětovat. Ostatní si myslí totéž. Mýlí se však všichni. Smrt je z tohoto rozšířeného omylu vyvede velice záhy a razantně.

Vzpomínky jsou depresivní a po přečtení této knížky přeskočila určitá stísněnost i na mne. Já nikdy nenapíšu „dneska už se tomu směju“, protože smích mě už přešel.


Dnes jsem se toulal od jednoho konce lesa na druhý. Líbí se mi, jak voní lesní půda ohřátá sluncem; líbí se mi žlutá sluníčka kvítků jestřábníků, jež dekorují les; líbí se mi má volnost uprostřed toho všeho. Kéž by to takto zůstalo ještě mnoho let, když už nejde vrátit čas ani ho pozastavit! Někdy mi připadá, že tok času, stáří, smrt a veškeru konečnost si vymysleli lidé, kteří by se jinak nudili, kdyby se všechno na světě zastavilo v kosmické ataraxii a nehýbalo se z místa. Já bych naopak v nepohnutelnosti veškerenstva dlel rád. Snad je to jen jiný název pro smrt, pro nebytí, toto zastavení veškeré dynamiky života, ale faktem je, že si často na konci dne smuten říkám: „To už je zas večer? Ach, jak ten den rychle uběhl!“

Chodím si lesem a úkosem pozoruji slunce, jak pádí po obloze. Všechno bere rázem tak rychlý konec! Dnes jsem viděl dvakrát, jak lesní mravenci přepadli brouka listokaze zahradního a jednu žížalu. Bylo mi jich líto, těch přepadených, ale do přírodních dějů pokud možno nezasahuji, pouze snad, je-li třeba zachránit tonoucí mušku nebo obrátit bezmocně se zmítajícího broučka ze zad na nožičky. Muselo by mi být líto nakonec i těch mravenců, že je připravuji o těžce dobytou potravu. A nejsem indický král Šibi, abych se jim sebeobětoval sám. Vždyť ani ten soucitný král nezrušil svým dobrým činem věčný světový hlad, jenž se nikdy neukojí, ani nezrušil světový boj, jenž se nikdy neutiší!



U rybníčku Khalídž jsem se díval na horského konipáska, na ryby, na černého čápa a poslouchal jsem zpěv různých ptáků, kteří si hráli nad mou ustaranou hlavou. Jejich život i můj jsou konečné, ale teď na to nemyslím, anebo jen málo, aby mi před nimi nebylo hanba.

Dnes bych se snad i vykoupal, třebaže panuje jen hezké středoevropské počasí, nic víc, tedy žádné indické tropy, ale na obou blízkých loukách jezdí lomozné traktory, jež sečou trávu, takže v tom hluku mě tady moc netěší být. Odcházím proto nahoru do svého ášramu, kde je ticho, pohodlí a kde mám připraven rozečtený Plivanec na rozloučenou, nejlepší knihu od nejlepšího spisovatele – ode mne.

Jacísi ptáčci si oblíbili kupoli mého stanu, kde mohou snadno a pohodlně sbírat hmyz. Vídám je jen zevnitř, protože kdybych vystrčil hlavu, nebo se i jen pohnul, jistě by uletěli, takže se jen uhaduji, co za ptačí druh by to mohlo být: snad některý z tří druhů budníčků, jichž je tady v okolí vidět a slyšet habaděj, možná to jsou dokonce mí sousedé červenky. Přes průsvitnou látku celty vidím však dobře jejich stínové siluety, hlavně nožičky s dlouhými ostrými drápky, a mám trochu obavu, aby jimi stan neproděravěli a nepotrhali. Jednou, kdysi, se to už stalo, ale tehdy byla látka stanu už notně zpuchřelá a dokonce mám dojem, že to udělal nějaký větší pták, nějaký dravec velikosti káněte, ne takovýto maličký ptáček, jehož drápky ani zobáček zobající hmyz z kupole nemohou celtu poškodit.



šukravár, 25. června 44

Plivance vyzařuje, sálá, žhne taková duševní síla, že po pár přečtených stránkách jsou všechny chmury pryč. Knížka Adiny Mandlové má sice v názvu smích, ale jinak je spíš k pláči. Už nikdy nesmím nic takového strašného číst, leda bych si to uložil za zkoušku mé duševní síly a neoblomnosti!

Plivanec jsem psal v šestadvaceti letech, kdy jsem na tom byl podobně jako nyní: svobodný a vítězoslavný, s budoucností však krajně nejistou. A přesto jsem se ještě tolik neoddával smutku a tragickému pocitu jako teď. Je to tím, že tehdy toho bylo víc špatného za mnou a víc dobrého ve mně a přede mnou. Kdežto teď? Teď se mi často zdá, že to nejlepší je za mnou a horší mě teprve čeká. V určitém smyslu to je pravda. Návratu do přírody, návratu úplného, se vším všudy, zvířecího, návratu ke zvířeti, jsem sice dosud nedosáhl, ale jinak stojím triumfátorsky nad životem jako nikdo z lidí. Užívám si takové samoty v přírodě jako nikdy předtím, ale tím víc se bojím, že to jednoho dne skončí, anebo hůř, že systém mě semele jako tolik jiných mých současníků a vrstevníků. V této fázi života bych se měl oddat klidnému a vyrovnanému rozjímání, s radostnou myslí, po vzoru indických poustevníků, a nemyslet na uplývající čas. Ano, do bezčasovosti bych se měl svou myslí ponořit a vzdát se těžkých myšlenek, jež pramálo jsou případné tomu, kdo dlí v zakotvení absolutní svobody! Neporušenost posvátné mysli indického vanaprasthy sluší tomu, kdo je nejsvobodnější a kdo dlí tudíž nejosaměleji ve svém lesním ášramu! Co znamená všechen ten smutek a nepokoj? Co nakonec značí? Jen to, že mysl jedince dokonalého si hledá další překážky, i když už není co překonávat! Kdy jindy je svrchovaný čas stát se neporušitelným středem vesmíru, světovým stromem, centrální osou své nadlidské bytosti?


Odpoledne, když jsem se do sytosti vyspal a vyležel, oblékl jsem si khaki tričko ze Seychell, maskáčovou vestu a kalhoty a vyrazil jsem zase na potulky.

Dnes jsem se toulal víc v polích a v lukách než po lesích. Došel jsem až nad vesnici Phitakirí. Nádherně tam voněl rozkvetlý bez. Neodolal jsem a přičichl jsem k bílé bezové latě pěkně zblízka. To je vůně! Obyčejný bez na mezi! Kam se hrabe Christian Dior se svými průmyslovými smrady! Zcela ta vůně přebila zápach z blízké hromady hnoje, na němž lovilo hmyz početné hejno špačků. Všichni špačci se okamžitě vyplašili, když jsem se přiblížil a zadíval se na ně dalekohledem. To nemají rádi, s tím mají své neblahé zkušenosti; pušky farmářů, sadařů a vinařů znají, lidužel, až příliš dobře.

Chodil jsem v tom krásném počasí a často jsem posedával na různých posedech. Celosvětová jatka mají svými filiálkami obšancovaný každičký kout přírody, nikde nezůstává žádné divoké zvíře mimo zorný úhel nějaké té strážní věže, odkud mamlas myslivecký číhá a vraždí ze zálohy.

Jeden z posedů se mi však zvlášť líbil. Byl umístěný ve větvích mohutného starého dubu, žijícího osaměle v jetelovém poli. Připomněl jsem si samozřejmě „můj“ dubReinlebensbornu, na který každoročně alespoň jednou rituálně vylézám. Ten je však teď daleko. Tento je samotář, je proto rozložitější. Bydlí v něm, zdá se, párek strakapoudů. Z jedné rány na nalomené haluzi vyprýštila míza, zatuhla a pokryla tu otevřenou bránu infekcím pevným strupem. Nyní na tom mízním strupu hoduje sršeň a když odletí, vystřídá ji babočka admirál.

Když jsem šel kolem potoka, všiml jsem si jakési podivné věci v jeho korytu. Ta věc se náhle pohnula, dřív než jsem stačil přiložit k očím dalekohled, a vyletěla ven nad pole. Byl to černý čáp. Zakroužil nade mnou, ne proto, aby se mi ukázal, ale aby nabral výšku a zmizel kdesi nad lesy. Jsem proklet, všichni se mě bojí. Všichni, kromě jediné křepelky, která mě doprovází kus cesty podél polní pěšiny, sama jsouc ovšem dokonale skryta a ozývajíc se jen svou typickou akustickou pareidolií „chcípněte, chcípněte“ – myšleno na lidi. Opravdu se jí tím voláním asi všechny lidáky daří zahnat nebo jim nahnat strachu ze chcípnutí, neboť za celý výlet jsem nepotkal ani neviděl ani jednoho.

Došel jsem k jedné chatě na kraji lesa. Nikdo v ní není, a tak si ji mohu dobře prohlédnout, třebaže ji nevidím poprvé. Něco takového bych bral, až půjdu za dvacet let do důchodu, a možná by mi nevadilo ani to, že by v té chatě nebyla zavedena elektřina nebo voda. Hlavní je samota a blízkost lesa. A volný čas, pochopitelně, abych si toho všeho mohl vůbec kdy užít.

Došel jsem k rybníčku Khalídž. Provoz je tu dnes v okolí také, neboť posekanou trávu na okolních loukách zase ve formě sena sklízejí, ale přesto randál není tak hrozný, ježto vlastně auto jen přijede, naloží do sebe automaticky seno a hned, za pár minut, jede pryč, přičemž dalších několik minut trvá, než náklad kdesi ve stodole na statku vyloží a vrátí se zpátky pro další. V tomto mezidobí a za těchto podmínek se u rybníčku dá vydržet a dá se dívat znovu na párek žlutých horských konipasů, kteří s pocukávajícími ocásky posedávají buď na molu nebo na prkenném voru, který tu zbyl z minulých let po „chovu“ kachen na odstřel bouchaly mysliveckými. Letos tu žádná krvavá jatka nebudou – snad kromě rybolovu.

Osměluji se skočit do vody. Je studená, vzduch je také studený, ale dá se to snést. Osvěžení, jež ta koupel přináší, a pocit sounáležitosti nahého těla s přírodou, osychajícího na slunci a větru, uprostřed lesa, je nenahraditelný. Vylézám z vody a mokrý a nahý usedám v lotosové pozici na molo. Příroda je kolem mne a příroda je ve mně. Náhle se má mysl naplnila tou nejúžasnější harmonií. Má mysl právě splynula s veškerou přírodou.


Večer – ještě bylo světlo – nakoukla prokousanou dírou v rohu stanu „myška“ a vůbec jí nevadilo, že je ta díra ucpaná kusem záplaty! Vadilo jí ovšem, že jsem uvnitř stanu Já, a tak se hned poroučela ven.

Pravděpodobně bych jí nic neudělal, jak se znám, určitě, ale jak vidím, navykla si ke mně chodit jako domů a to znamená, že by mi celý stan rozcupovala, až bych byl pár dní pryč. Než půjdu „domů“ do verbežárny pro nové zásoby, budu tedy muset vymyslet, jak se proti té neodbytné „myšce“ pojistit. Buď se přestěhuji jinam, nebo před odchodem sbalím všechny věci do krosny a tu postavím někam pod husté větvoví stromů, aby na ni nebylo moc vidět – to zase kvůli lidákům – a zároveň aby na ni moc nepršelo, kdyby pršelo. Zbývá ještě třetí možnost: celou tábornickou výbavu vzít s sebou. Nelíbí se mi ani jedna z těch tří možností. Popřemýšlím o tom.

Vybavuje se mi jeden zážitek z počátků mého poustevničení v lese, který má rozkošnou spojitost s podobnou neodbytnou „myškou“:

Jednoho dne ke mně vlezla „myška“ škvírou mezi stěnou a podlahou stanu, který se zapínal pouze na knoflíky, nikoli tedy těsně na zip. Vlezla si dovnitř, a protože jsem se nehýbal, nechtěje ji vyplašit, jala se nerušeně prozkoumávat mé věci a hledat něco k snědku. Chtěla ochutnat dokonce i mé prsty, kousla mě do nich trošičku, Já ucukl, ona ucukla, za vteřinu už na to zapomněla, Já taky, a hledala dál. Sesbírala pár drobečků a odešla kudy přišla. Za chvíli se vrátila znovu, zase si nabrala do úst pár drobečků a opět vyklouzla tiše ven. Zkusil jsem pro ni nachystat hrstičku ovesných vloček na podlahu. Když přišla zanedlouho znovu, objevila samozřejmě připravené vločky a začala si jimi ládovat své lícní torby jako křeček. Bylo to srandovní a bavilo mě ji sledovat, bavilo mě mít za společníka v mé samotě divokého tvora, který se pro pár soust chová jako ochočený. Tak jsem krmil svoji „myšku“ a bavil jsem se jejím sledováním. Častokrát jsem ji dokonce z legrace chytil do dlaně a zase pouštěl – docela jako ochočenou. Nebála se mě a vracela se. Když jsem však jednou odešel na dlouho pryč, zapomněv uvnitř stanu v batohu jídlo – myslím, že to byly indické placky čapátí –, „myška“ přišla jako obvykle pro přichystané pohoštění, nenašla je, ale zato posléze vyčmuchala v uzavřeném batohu jídlo a ten batoh tudíž naprosto celý rozkousala tak, že jsem jej pak mohl již jen vyhodit. Mohl jsem se však zlobit jen na sebe.



šanivár, 26. června 44

Nad přísnou disciplínou vanaprasthovou by zuřil každý vojenský velitel, skautský vedoucí, učitel, vychovatel dětí a mládeže, dílovedoucí, každý člověk společenský. Neboť disciplína vanaprasthova sestává z dlouhého spánku, aby se duše řádně občerstvila a aby v ní získala převahu její senzitivní část nad částí příliš rozumovou; dále z dlouhého nicnedělání, aby z nudy těla tím více uvedla se v čilost činnost duševní; z dlouhého osamělého pobývání na jednom místě, aby se také myšlenky nerozutekly do různých míst, ale aby zůstaly pěkně neroztěkány pohromadě; z dlouhého mlčenlivého pozorování, jež je více pouhým díváním se skrze podstatu předmětů než podrobným zkoumáním a rozborem nerozborného celku na nepodstatné části; z dlouhých, pomalých, osamělých, tichých procházek, jež nemají vanaprasthu někam zavést, nýbrž spíše k něčemu přivést, k nějaké myšlence, k nějakému souznění: cesta, po níž se krokem loudavým a duchem bystrým ubírá, není stezkou turistickou, nebo – hůř! – dokonce cyklistickou, je komunikací jen v určitém smyslu, neboť je to stezka duchovní: čas, vzdálenost nebo cíl tu nehrají roli, důležité je jen sebepoznání skrze přírodu, poznání jednoty obou, z níž čerpá radost. Tak na této duchovní cestě všude se zastaví, spočine náhle v zasnění, v upadnutí do hluboké meditace, usedne tu i onde, kde je klidný kout, rozkošný výhled do krajiny, líbezný zpěv ptáčka, zurčení potůčku, šelestění listů na stromech, ševel větru v korunách stromů, brebentění veverky ve větvích stromu; přičichne ke každé květině, ohmatá každý kámen, kůru stromů, pohladí každou rostlinu, zadívá se nadlouho na každého broučka, pílícího v trávě, do níž sám s rozkoší klesá, jakoby znaven poutí životní, zatímco je pouze zmámen štěstím, jehož přemíra si žádá spočinutí, zastavení běhu, aby ono nevyprchalo tak rychle... – Nad tím vším by vychovatelé ke kolektivismu, krotitelé lidstva zuřili; neboť je to přesný opak společenské morálky a její fašisticko-humanistické disciplíny. U lidí má naopak každá společenská disciplína vypěstovat člověka opačného, člověka bez duše, bez osobnosti, bez individuality, bez vůle; nemá mu poskytnout ani chvilku času sama pro sebe, aby nezačal sám od sebe samostatně myslet a jednat; aby příliš nezduchovněl, to jest aby neupřednostnil práci duševní pro sebe nad práci tělesnou pro ostatní a za ostatní, v níž ztratí svobodu; aby neupřednostnil sebe před jinými; aby je nezačal nenávidět pro to, jací skutečně jsou. Duch člověka společenského má být především oslaben a posléze zlomen: k tomu nejlépe slouží krátký, přerušený, málo vydatný spánek (spánková deprivace), zavalení nesmyslnou, nadbytečnou činností, neustálou prací, zbytečnými starostmi, znemožnění jedinci zůstat chvilku o samotě sám se sebou a se svými myšlenkami – a všechny ostatní způsoby, jak přinutit člověka k „státoprávnosti“. Všechny tyto metody „výchovy“ člověka ve „společensky platného občana“ jsou také osvědčenými metodami mučení, když se tyto metody znásobí a přeženou. Hle, ty, kdož neznáš lidi, jaké překvapivé poučení pro tebe, ty nevědomče, s nímž Buddha nedoporučoval se stýkat! Já však překvapen nejsem, Já tu lidskou chamraď dobře znám!


Počasí, které teď vládne, je naprosto perfektní: je sucho, slunečno, teplo, ale zase ne horko, jež by přitáhlo bouře, lijáky a krupobití. Noci jsou rovněž krásné a teplé a suché, dny i noci jsou bez komárů. Ideální počasí. Komáři jsou ovšem obtížný hmyz až č. 2; nejobtížnějším hmyzem č. 1 bývají v létě houbaři. Letos by možná i jich mohlo být výjimečně méně, pokud by se houbám v tomto suchu nedařilo. Zatím jich mnoho vidět není – hub, ani houbařů. Od rána však slyším v lese lidské hlasy. Odvažuji se proto chodit jen po vnitřních lesních cestičkách, kde se cítím před lidáky bezpečněji. Dnes mě však bolí nohy po všech těch túrách posledních dní a brzo jsem unaven, mám toho toulání dost, v sedě v lese jen usínám a po půl třetí hodině se vracím zpátky do stanu. Škoda, dnes je z celého týdne asi nejtepleji a k rybníčku Khalídž jsem ani nedoputoval.



ravivár, 27. června 44

Ráno se probouzím brzy, asi o šesté, mám hlad, ale nic k jídlu. Obloha je naprosto čistá, bez mráčku, krásné teplo, slunce už dávno svítí a jeho paprsky ozařují les a lákají spáče z pelíšku. Dnes bude ještě lepší den než včera. Musím však jít pro nové zásoby.

Sbalil jsem stan a krosnu stavím pod malý hustý smrček. Tohle bude nová zkušenost, takhle jsem to ještě nikdy nedělal. Odcházím k verbežárně jen s malým batůžkem na zádech. Budu spěchat zpět.

Příroda je v nedělním jitru nejpůvabnější. Klid a spousta různých zvířat. Viděl jsem dva zajíce, asi tři srnky, jednoho mrtvého krtka s čumáčkem trochu od krve, koníčky, kočky, mnoho různého ptactva, pěkných rostlin, například lupinu-vlčí bob, hrachor luční či kakost, a pak ještě kohosi, kdo v tom mihnutí vypadal jako tchoř. Příroda je liduprázdná – až na jedno auto, které jede nahoru k lesu, kdežto Já jdu dolů k vesnici Haidžarí. Za hodinu svižné chůze přicházím ke starému posedu. Musím jít k němu s rukama vzhůru, abych se nespálil o kopřivy, tak je zarostlý bujnou zelení! Alespoň je poznat, že mi sem nikdo nechodí. Kručí mi v břiše, ale čtvrthodince klidného tichého posezení v náruči lesa neodolám. Procházce lesoparkem – nyní rovněž pustým – neodolám! Příroda je dnes tak úžasně fotogenická v tom ostrém ranním slunci; škoda, že u sebe nemám fotografickou výbavu! Zdola z města zaléhá až sem psí štěkot. Psinec Evropy. Už se zase blížím k tomu, co nenávidím – k lidem.

Potkával jsem samé nenáviděné symboly člověka. První člověk, jejž jsem potkal, byl cyklista. Druhý čučel před panelákem do mobilu. Pak začli čokli. Na předměstích je to dnes skutečně samý čoklověk. Potkávám – nebo spíš chvatně míjím – všechny „známé firmy“, s nimiž jsem se kdy dostal do konfliktu. Jsou na svých místech a hlídkují. Už abych odsud zase odcházel!



mangalavár, 29. června 44

Tropická pohádka! Ale zároveň také den lidských hovad, jichž je všude plno. Začaly totiž prázdniny. Hovada jsou hlavně za městem, v lesích, na polích a lukách. V Reinlebensbornu bych teď nevydržel. Jakýsi školní výlet tam byl rozesraný po celém lese. Můj odchod do bezdomoví se tak opět ještě víc podobá útěku z koncentračního tábora. Na pláni za lesem, když už jsem se domníval, že je nejhorší za mnou, zjevil se naopak přede mnou pes a zaútočil na mne. Byla to zase jedna „známá firma“: baba – tuším, že se jí zde říká „prdlá Hanka“ – s otravným čoklem jménem Ferda. Když jsem zase viděl jeho štěkající tlamu s vyceněnými tesáky nebezpečně blízko mých holých nohou a majitelku čumět nevšímavě opodál jako by se nic nedělo, zavolal jsem na ni, aby si toho psa laskavě přivolala, protože mám strach, že mě pokouše. Pes ji samozřejmě vůbec neposlechl, a tak musela dojít až k nám a psa přivázat na vodítko. Že by se mi však alespoň slušně omluvila, to ani náhodou, to jsem od ní ani neočekával, jen mě pozdravila s přáním dobrého dne. Co se na to dá říct? Vůbec jsem jí neodpověděl a šel jsem rychle svou cestou dál. Co je platné, že mi přeje – navíc formálně – dobrý den, když mi ho stejně už ona a její čokl zkazili! Kdybych měl toto martyrium podstupovat každý den a každý večer se pak vracet do města, myslím, že bych to dlouho nevydržel. Buď bych se psychicky zhroutil, takže bych přestal úplně vycházet z domu, nebo bych jednoho krásného dne, jako je tento, někoho namouduši zabil. Nikdo si nedovede představit, čím vším musím projít, čím vším musím vykoupit to, že si chci na pár dní užít volnosti, samoty a klidu v lese daleko od všech lidí. To je opravdu jako útěk z koncentráku!

Hnal jsem celou cestu bez zastávky až na kraj lesa za vsí Haidžarí, kde teprve už jsem necítil žádnou člověčinu. Tam jsem ze sebe shodil těžký batoh naditý jídlem všech šesti základních chutí, lehnul jsem si na břicho ke korytu potůčku a dychtivě jsem pil. Ve stínu tichého, liduprázdného lesa jsem si sednul na zem pod stromy a v klidu jsem se konečně nasnídal. Dnes mi příroda připomíná tropické kraje, jež jsem procestoval. Konečně jsem unikl všemu zlu, totiž lidem, a jsem zase sám!

Krosna s tábornickou výbavou, již jsem zanechal schovanou v lese, je netknutá a v naprostém pořádku; žádní mravenci se dovnitř nedostali, žádná „myšička“ se dovnitř neprokousala, nic není vlhké nebo plesnivé, takže by to takhle mohlo fungovat i napříště. Přesto jsem postavil stan – zatím jen moskytiéru, neboť déšť se nepředpovídá – a na slunce rozvěšel po okolních větvích všechny svršky a spací pytel. Svlékl jsem se donaha a vyfotil jsem se, jak sedím v otevřeném stanu.

V lese probíhají srnčí námluvy. Srnec honil srnku okolo mého stanu, s náležitým dupáním, praskáním větviček, chroptěním a kvikáním, a mne si vůbec nevšímali. Lidé s tím nicméně nadělají daleko víc rámusu. Rámusu pro nic.

Těším se, jak si odpočinu od lidí a vyspím se. „Doma“, v tom neobyvatelném hromadném domě hrůzy, jsem naspal za dvě noci celkem jen asi jedenáct hodin špatného spánku! Těším se také na koupání ve zdejším lesním rybníčku Khalídž. Hned odpoledne, jakmile jsem se trochu prospal a odpočinul si, tam hned vyrážím. Voda je skvělá, pohoda neskonalá. Pořídil jsem tam další tři snímky. A při hledání vhodného místa na záběr jsem dostal včelí žihadlo. Náhle mě začalo pálit jedno místo na noze. Přičítal jsem to pálení kopřivám, ale žádné tam nebyly. Bylo mi to divné, až jsem objevil v kůži zabodlé žihadlo včely. Po koupání a slunění už jsem nikam jinam nešel. Pro dnešek to stačí.

Potůček, ze kterého beru pitnou vodu, sotva teče; těžko a zdlouhavě se z něj teď nabírá voda. Ale neprosím nebe o déšť. Toho bývá v našem kraji až dost, kdežto takovéto suché a pěkné počasí je vzácné.

Čtu kapitolu Z poustevníkovy lesní moudrosti, kterou jsem coby třicetiletý psal už také výhradně v lese.



budhavár, 30. června 44

Probouzím se do nového krásného dne. Žádná střecha nezbraňuje mi kochat se pohledem na okolní stromy, v jejichž větvích si hrají ptáčci. Čisté je nebe nade mnou, čistá je duše má. Ale je tak těžké vybojovat si tento kousek čistého štěstí.


Dnes by měla Olga Hepnarová 59 let, kdyby nepodlehla okamžitému impulzu a nestala se hromadnou vražedkyní. S cynismem sobě vlastním teď zlé jazyky o ní říkají, že prý neuměla žít. Možná. To ale není celé, že „neuměla žít“. Ona samozřejmě žít uměla, tedy lépe řečeno byla by uměla žít, kdyby jí nekazili život lidáci. Ona by žít uměla, kdyby ji žít nechali, ona „jen“ neuměla žít s lidmi, to znamená, že neuměla žít tak nízce a podle jako žijí lidé, žít tak mrzce a sprostě jako lidi; že nikdy neuměla zapadnout do jejich odporné společnosti. Jedině v tomto smyslu opravdu snad „neuměla žít“. V tom případě Já také podle lidských měřítek „neumím žít“. Ale jaká jsou ta lidská měřítka! Podívejte se na mne! Jenže neumět žít s lidmi, to je vždy známka vysokého ducha a ušlechtilé duše. Naopak, vyznat se v umění sžít se s každým člověkem značí vždy člověka nízkého, univerzálního, verzatilního, zkrátka povšechně bídáckého. Takové jemné bytosti, příliš jemné na to, aby žily s lidmi, s tou pakáží, by měly žít samy, což by jim mělo být umožněno. Já kdybych nemohl žít osaměle, bez každodenního drásavého kontaktu se vší lidskou špínou, bez každodenního šikanování úřadů, spolupracovníků, nadřízených, bez otravných sousedů, bez věčného hluku, bez stálého stresu, bez obtěžování každou lidskou hloupostí, každým lidským slovem, to jest lží, každým křivým pohledem, každou záludností, bojem o uhájení holé existence v tom všem lidském marasmu; kdybych nemohl žít sám a svobodně aspoň někdy, ale raději často a dlouho, jako dosud, díky pohostinství mých rodičů – nevím, nevím, jak bych skončil. Také bych se asi stal hromadným vrahem. Proto s Olgou tolik soucítím a proto je mi tolik blízká. Já jsem nyní svobodný, absolutně svobodný, bez nutnosti pracovat, stýkat se s lidmi; žiji si jako král, ba víc než to: lépe než král, neboť žiji osaměle, v lesích nejčastěji jako indický vanaprastha – a přesto i mne obtěžují lidáci natolik, že i Já mívám vražedné choutky; choutky, jež ani nelze poctivě nazvat nezdravými nebo šílenými; spíše to jsou choutky přirozené, pochopitelné při znalosti lidí, logické, potřebné, dokonce ekologicky čisté! Ale jsou to právě jen choutky: vím, že by mě lidáci zničili, kdybych je uskutečnil. Alespoň slovo je však svobodné, když ne činy! Ovády, komáry, klíšťata a kloše, kteří mi pijí krev, lze bez milosti zabít, ale lidi, kteří tě otravují úplně stejně, zabít nesmíš. To je spravedlnost?

Olga měla duši právě tak čistou a nevinnou jako Já, ale někdy je příliš těžké si ji mezi lidáky zachovat čistou a neposkvrněnou; někdy je tak těžké nestat se mezi lidmi – jejich vrahem. Odsuzováni a popravováni by neměli být vrazi a vražedkyně, ale spíš ti, kdo je k jejich často zoufalému, v podstatě sebeobrannému „zločinu“ dohnali. To by však byla spravedlnost nelidská – můj čtenář už ví, co tím myslím. Neboť základními kameny, pilíři a vůbec převažujícím materiálem každé lidské společnosti i každé lidské spravedlnosti jsou vždy lidé špatní, nespravedliví, zlomyslní, otravní a nadpočetní. Není spravedlnosti ve státě lidském. Podle spravedlnosti by takzvaná vražedkyně stanula nikoli na lavici obžalovaných, nýbrž jako svědek. A svědčila by podle pravdy a ukazovala by prstem: na rodiče, kteří ji týrali a zneužívali, na školní děti, které se jí posmívaly a trápily ji pro její odlišnost od nich, na učitele, kteří ji ze stejného důvodu nenáviděli, a proto všemožně šikanovali, na obyčejné lidi z ulice, kteří ji bezdůvodně napadali a plivali na ni, protože vypadala jinak, „divně“, nelidsky... – ano, ta takzvaná vražedkyně by musela ukázat na každého, kdo jí kdy v životě ukřivdil, a byl by z toho takový monstr proces, že by otřásl prohnilými základy celé lidské společnosti, jež se dnes a denně ustavuje a udržuje jedině násilím na jednotlivci! Neboť i všichni tito rázem nově obvinění, kteří svou vražedkyni „vyrobili“, by nyní museli uvést (udat!) také jména všech těch, kdo „vyrobili“ je samé a jejich špatnost. Jediný člověk by nezůstal čistý, na všech by ulpěla vina. Jenže to by byla anarchie, což lidáci nepřipustí. Proto je vždy jednodušší soudit a odsuzovat výjimečné jednotlivce, než celou špatnou společnost. Tak tomu bylo vždy co svět světem stojí. Proto není spravedlnosti ve státě lidském. Je jen spravedlnost lidská, tedy žádná. Olga byla oběť této nespravedlivé justice; ale vypořádala se s lidmi se ctí. Je navždy světicí a mučednicí misantropismu. Smrt lidem!


Po poledni jsem se šel koupat. Líbí se mi, jak se les odráží na hnědé, avšak čisté hladině rybníčku; líbí se mi vodou podemleté staré chůdovité pařezy na břehu; líbí se mi hbité rybky marně lapající mrštné vodoměrky a bruslařky obecné; líbí se mi kapři líně se povalující u teplé hladiny vody, dokud je nevyplaším buď Já svým skokem do vody a plaváním, nebo konipas, když nízko nad nimi přelétne; líbí se mi tu to klidné a nerušené ústraní, jež mi dovoluje těšit se ze samoty a nahoty.

Za čtyři hodiny už mi to bylo tak jednotvárné, že jsem se vrátil nahoru do svého ášramu číst si Z poustevníkovy lesní moudrosti.



guruvár, 1. července 44

Dnes jsem potkal srnku, která právě rozespalá vycházela z lesíka kolem rybníčku Khalídž. Konipasové si zvykli na moji neškodnou přítomnost natolik, že už se neletí schovat, jakmile se objevím, postavím se, ani když skočím do vody jako zpočátku. Nyní už vědí, že nejsem jejich nepřítel a dnes mě dokonce nechali připlavat až ke kachnímu voru, na němž sedávají.

Dnes jsem pozoroval pěkného kobaltově modrého samečka motýlice lesklé; místní dvě modrá šidélka jej však zahnala kamsi ke druhému břehu.

Začínám se pěkně opalovat, až spalovat do červena, proto mě nijak moc nemrzelo, když se po třech hodinách střídavého koupání a opalování obloha na dlouho zatáhla velkým mrakem, což mě přimělo k návratu do stanu. Pro dnešek stačí, nic se nesmí přehánět. Jak se praví v Indii: Mómdaréšan mém sab kučh! Všeho s mírou!

Počasí přesto zůstává dál nádherné. Dva dny jsem neviděl člověka, nezaslechl psí štěkot, zůstávám celé dny zcela nahý; pouze když jdu k rybníčku, obleču si pro všechny případy, avšak úplně zbytečně, trenýrky, a na noc si pouze, tak jak jsem, přelezu do spacáku. Nepotřebuji šatů! Takže jsem nejenom vanaprastha, ale i digambar. Jsem šťastný. Čtu kapitolu Škarohlíd.



šukravár, 2. července 44

Ráno mě maličká přeháňčička přiměla konečně nasadit také střešní dílec od stanu. Nestálo to ani za to, ale už je tam. Alespoň mi nebude každé ráno svítit slunce do rozespalých očí.

V poledne jsem se šel dolů vykoupat. Na opalování bylo příliš oblačno, téměř zataženo a dokonce se v jednu chvíli opět spustila další taková slaboučká přeprška. Vykoupal jsem se, zaplaval si, poležel na molu, podíval se na ryby a brzy jsem se vydal zase zpátky nahoru. Cestou jsem viděl malého skokana hnědého, veverku a na překrásně rozkvetlé chrpě parukářce různobarevné motýly a kovově lesklé páteříčky. Celý zbývající den se ušlechtile nudím, pozoruji své sousedky červenky, které si také z nudy vyšly na vycházku kolem hnízda, a dále jsem se úplně zahloubal do mého spisku Bůh nesmiřitelného hněvu. To je asi nejvzteklejší a nejnesmlouvavější kapitola z celého Plivance na rozloučenou. To je opravdu nesmiřitelný hněv!

Nic mi nechybí, nic mě netrápí, po ničem netoužím, žádný člověk mě nevyrušuje, mé myšlenky jsou klidné, a proto i nehybné, tiché a mlčenlivé. Není tedy co víc napsat. Vanaprastha dosáhl kýžené dokonalosti, po níž prahl, a proto mlčí.



šanivár, 3. července 44

Byla krásná měsíčná noc. Procitl jsem již před svítáním, společně s ptáky. Do jejich trylků se pojednou vmísily krajně nezvyklé až hrozivé zvuky! Ne, žádní houbaři, ti dosud ne, ani srnec. Tohle znělo jako funění a chroptění nějakého obra mezi zvířaty, cosi divokého a silného. Ty zvuky byly hlasité a zaznívaly zblízka, velmi zblízka, odkudsi za mým stanem, kam jsem neviděl, takže nyní jsem zalitoval, že jsem nasazoval střechu. Funění a zvláštní vrčivé zvuky neznámého původu mi naháněly hrůzu. Oblilo mě horko. Vylézt ven ze stanu jsem se neodvažoval, abych neznámé zvíře nevyplašil a snad i nerozdráždil k útoku. Má nevidoucí představivost si už malovala v duchu medvěda či snad dokonce exotickou šelmu uprchlou z cirkusového zvěřince nebo vypuštěnou nezodpovědným nabobem, jemuž jeho tygří koťátko, zakoupené od pytláků pro snobské předvádění, přerostlo přes hlavu a stalo se již příliš nákladným a nebezpečným.

Náhle jsem to funění, vrčení a chroptění zaslechl v tutéž chvíli ze dvou různých míst. Byla to tedy minimálně dvě zvířata, jež putovala předjitřním šerem kolem mého pelíšku kryta tou nejhustší vegetací. Zvuky se rychle vzdalovaly až ustaly docela, aniž bych cokoli spatřil.

Podobnou zkušenost jsem zažil jen v thajské džungli, v noci, za kvílení tisíců cikád, když jsem přespával na holé zemi pod širým nebem. Tehdy to byla divoká prasata, takže i tentokrát to jistě bylo jen pár či několik prasat. Ty chroptivé, funivé zvuky by tomu odpovídaly. Jen ono typické prasečí chrochtání a kvikání, jimiž se prasátka ozývají při krmení, mezi těmi zvuky chybělo. Škoda, že jsem ta prasata neviděl. V přírodě, na vlastní oči, jsem tady v Čechách ještě vůbec nikdy neviděl divoké prase. Je to zvláštní: takové velké mohutné zvíře, prý dosti početné, není-li to ovšem jen další lstivá myslivecká osvětimská lež – a přesto jsem ho nikdy nezahlédl ani Já, který v přírodě, v lese prakticky žiju a kde jsem viděl už ledacos a ledaskoho. Některá zvířata prostě zvládají být neviděna. Já bych to možná dokázal taky, kdybych musel a kdybych mohl neopustit les. Ale to je právě to „kdyby“. Někdy se mi to nicméně daří na dost dlouhou dobu, jako například teď za poslední tři dny. Prasata mají navíc v houštinách oproti mně, dvounohému, nespornou výhodu, že chodí po čtyřech; snáze se tedy houštím pohybují.

I když jsem ta prasata neviděl, stejně to byl vzrušující zážitek.


Další nevšední zážitek mám dnes od rybníčku. Počasí je báječné, na nebi ani mráček, voda je senzační. Voda je dnes zatím nejteplejší. Je tak teplá, že v ní lze vydržet velmi dlouho. Dost dlouho na to, abych přeplaval celý rybníček na délku – dělá to odhadem jen 40–60 metrů –, na konci abych se otočil, doplaval zpět k molu a ještě se u něj dlouho rozkošnicky potápěl, převaloval se ve vodě jako samotářská velryba grónská a všelijak jinak se tam ráchal. Když jsem pak vylezl na molo, abych se opaloval – a zde se dostávám k tomu nevšednímu zážitku –, lehl jsem si na břicho. Netrvalo dlouho a zpozoroval jsem nad sebou stín. Považoval jsem jej za stín poletujícího motýla. Něco mi vzápětí dosedlo na zadní stranu stehna. Ale nebyl to motýl, ani žádná moucha; na hmyz to bylo mnohem větší a těžší! Reflexivně jsem ucuknul, částečně též leknutím nad tou překvapivou vahou. Zvedl jsem hlavu a ohlédl se. Je to neuvěřitelné, ale byl to jeden z konipasů, kteří žijí na rybníčku a kteří se zpočátku našeho seznámení přede mnou schovávali! Ne že bych si troufal domýšlet si, že si na mne sednul z přátelství – prostě si mě spletl s neživou věcí –, ale přesto to bylo zvláštně milé. A Já hlupák ucuknul, jako kdyby se mě dotknul (fuj!) člověk! A aby to nebylo málo, za pár okamžiků, když jsem zvedl hlavu, abych se podíval na rybu, jež sebou ve vodě plácla, viděl jsem i druhého konipáska, jak už ke mně letí také, ale vida mě pohnout se, v poslední chvíli změnil prudce směr letu! To jsou zážitky! Málem na mně přistál i ten druhý!


Celý den jsem si nicméně připomínal, že je zase obávaný den Saturna, šanivár, čili po našem sobota, a že je nutno být zvýšeně ostražitý před lidáky. Půl čtvrté hodiny jsem vydržel u rybníčku, ale pak mě vyplašil zvuk první a lidužel dnes ne zdaleka poslední projíždějící motorky, donutil mě dokonce rychle kraulem doplavat ke břehu a střelhbitě vylézt z vody, a třebaže to byl planý poplach, ježto motorka zasraná jela dál, stejně jsem už potom neměl klid. Ono lepší, nerad bych se spálil. Ostatně, nevadilo by mi ani tak to, že by mě tady někdo přistihl bez trenýrek – na to kašlu –, jako spíš to, že by pak po mém příkladu mohl někdo dostat stejný nápad jako Já a chodil by se sem také koupat. Zdejší osamělost je tak vzácný a jinde již těžko vídaný poklad, že stojí za to si jej chránit jen pro sebe. Pro mne je to tu teď něco jako ráj na zemi. Vanaprasthovo nebe.



ravivár, 4. července 44

Toto nebe však zase na pár dní opouštím, byť nerad, protože mi zbývají jen poslední dvě plechovky fazolí. Na celý den až do příštího rána by to bylo málo, a tak balím stan, skrývám ho opět pod nízké smrčky a odcházím pro nové zásoby.

Vstal jsem sice velmi časně, spolu se sluncem, leč přesto hned od rána panuje velké horko. Přesto jdu lehce, svižně a s dobrou náladou. Prvního člověka jsem potkal až ve městě. Samozřejmě to byla tlustá čůza v těsných šortkách, v malém tílku s obrovskými cecky až po pás jako věstonická Venuše, která na provaze táhla čokla – pravé ženy jsou hrdé na své sádlo stejně jako praví muži na své svaly. Další člověk přes cestu byla také čůza s čoklem. Před krámem, v neděli otevřeným, také štěkali asi tři přivázaní čokli. Jedna z čůz okřikovala svého bílého sestříhaného teriéra: „To nesmíš dělat, rozumíš?“ Měl jsem sto chutí něco ironického za něj odpovědět, jako třeba, že nerozumím, neboť jsem pes, a ne malé dítě, za něž mě zaměňuje ve své pomatené mysli, ale byl jsem rád, že mě alespoň pro tentokrát žádný z těch psů nenapadl. Lidi (ne lidi, čoklidi!) na mne stejně koukají nějak divně, jako kdyby slyšeli, co si myslím. Buď jsem tedy magor Já, nebo se zmagořilo celé tohle zasrané sídliště! A myslím, že islám teď učinil významný sympatický krok: zakázal chovat psy, ta nečistá stvoření. Nejnečistšího patvora na světě – člověka – je však pěstovat stále povoleno.



Doma jsem si uvědomil, že zítra a pozítří jsou státní svátky, takže knihovna, kam chci jít, i pošta, kde musím zaplatit výpalné, budou otevřeny až ve středu a to znamená, že se „doma“ budu muset zdržet trochu déle než jsem předpokládal a než mi je milé.



guruvár, 8. července 44

Stejně bylo bouřlivo a trápily mě průjmy a zánět zubů. Průjmy zázračně vyléčil hořký černý indický čaj, zánět zubů pak osvědčený odvar z řepíku v podobě ústního vyplachovadla.

V knihovně jsem si vypůjčil Nejvyšší nauku od indického duchovního Mistra, jemuž Západ říká Osho. To je však anglická podoba tohoto jména. Já je však budu psát foneticky, tak jak se to skutečně vyslovuje, to jest Óšó, poněvadž v dévanágarí se to píše také se znakem pro „š“ – takto: ओशो, což se vyslovuje rovněž Óšó („o“ bývá v hindštině vždycky dlouhé, jakoby emfatické, básnické – krásná řeč!); tedy žádné Osho s vysloveným „s“ a „h“! Osho je způsob zápisu anglického, nikoli českého! Angličtina znak pro „š“ nemá, je proto pro ni nutné vypomáhat si spřežkou „sh“ pro výslovnost „š“; avšak čeština, díky Janu Husovi, „š“ může zapsat, není tedy nutné kopírovat anglický vzor! Ještě k tomu, když hindština a čeština jsou si tak podivuhodně blízké jazyky! Všechna slovanská písma mají nějaký svůj znak pro „š“, není proto nutné používat toporný anglický přepis! Písmeno „š“ v Óšóvě jméně píše bulharština, litevština, ruština, ukrajinština...; jen západní Slované, to jest Poláci a Češi, přepisují Óšóvo jméno hanebně po vzoru internacionálním! Proč? Proč se vzdávat naší kulturní výsady a připodobňovat se světu? Není to ani nutné, ani správné! Alespoň tedy v mém soukromí nehodlám tento sílící nešvar podporovat! Proto tedy budu psát správně Óšó, a nikoli nesprávně Osho. – Tolik k jazykovému vysvětlení.

Vybral jsem si Óša, poněvadž jsem chtěl něco indického, a Óša znám, protože mám doma jeho Zápisky šílence. Zlákal mě ten mnohoslibný název, a tak jsem si to kdysi koupil. Ale pak jsem se tomu smál, jak jsem naletěl. Nad jeho Nejvyšší naukou se také směji a přičiňuji u četby četné ironické poznámky, jichž by bylo příliš mnoho, měl-li bych je tady všechny zapsat. Nechci se však Óšem zabývat víc než je zdravé a než si koneckonců zasluhuje. Se Schopenhauerem a s Klímou opovrhujeme profesory filosofie, opovrhuji tudíž i jejich orientální obdobou, to jest takzvanými duchovními učiteli či Mistry. Já jsem si Óšóvu Nejvyšší nauku vypůjčil proto, že občas mu přece jenom ujede náhodou nějaká dobrá myšlenka. Ale Óšó není filosof, filosof praktický, přírodní, nebo dokonce misantropický; on je spíš náboženský vůdce, kazatel, přednašeč, podnikatel s duchovnem; jeho činnost je kšeft jako každý jiný; Óšó není žádný osamělý poustevník žijící v lese, žádný vanaprastha; tak by nic nenapsal, lépe řečeno nenadiktoval, neboť on skutečně nepíše: Óšóvy knihy jsou pouhými záznamy jeho přednášek; je tedy mistrem mluveného slova, nikoli psaného – a přílišné mluvení nemám rád. A lidé, kteří ho nábožně poslouchají? Co říci o těch? – Lůza. Lidská i filosofická lůza. Věřící verbež.

Já bych také nic nenapsal, a hlavně neuveřejnil, kdybych nemusel trávit zimy v baráku a kdybych neměl přístup k počítači. Ale jak říkám: Óšóvi se přece tu a tam povede nějaká hlubší myšlenka – a je to indické, což se mi líbí.

Óšó je však synkretik, což často znamená, že je to i synkretén. Říkám: směji se jeho synkreténismu, ale líbí se mi indická filosofie, jíž se zabývá, třebaže špatně. Nic lepšího, lidužel, se k nám zatím z Indie nedostalo. To je hodně špatná vizitka buď našich překladatelů a vydavatelů, nebo možná i současné indické filosofie. Zlatý starověk holt nevrátíš, a dnešní úpadek nezvrátíš. Jaká indická kniha by to musela být, aby se mi líbila? – Jedině něco podobného jako jsou tyto mé áranjaky, čili lesní texty; jedině něco takového jako je můj Vanaprastha, čili tento můj spis!


Po bouřkách není zatím moc horko. Voda v rybníčku Khalídž také hodně vychladla. Zamířil jsem tam hned, jakmile jsem dorazil do lesa, vypil půl lahve skvěle vychlazené vody, postavil moskytiéru a vybalil z batohu nové zásoby jídla. Je jich hodně. Doufám, že mi vydrží dlouho; na příštích pět dní hlásí totiž meteorologická služba tropický hic.

Zarudlá pokožka od opalování mi „doma“ mezitím pěkně zhnědla, takže teď mohu vydržet na sluníčku déle. Pokojně přepadávající voda v rybniční výpusti a tichý zpěv ptáků mě příjemně uspávají. Viděl jsem mrtvého rejska a malou užovku obojkovou. Hadů prý ubývá. Je horko a sucho, tedy ideální počasí nejen pro mne, nýbrž i pro hady, ale mnoho jich vidět není. Ubývá nejen hadů, ale všech druhů, všeho života na planetě sužované lidstvem.

Za čtyři hodiny jsem se vrátil nahoru do ášramu, když jsem předtím snědl všechny banány; nudil jsem se a dostal jsem nakonec ještě i hlad. Lesních jahůdek je málo, borůvek také, tak alespoň malin a ostružin by mohlo být letos víc.

Pozdě odpoledne vklouzávám zcela nahý do spacího pytle a zahloubávám se do Óšóvy Nejvyšší nauky. Po několika stránkách mě přepadl spánek.



šukravár, 9. července 44

V noci jsem se přioblekl, ale spal jsem dál až do devíti ráno, tedy víc než dvanáct hodin. To se to spí v přírodě! Nasnídal jsem se a znovu se začetl do Óšóvy Nejvyšší nauky.

Ne že by Óšó nebyl ten pravý, kdo má objasňovat filosofii upanišad; jistě je znalcem. Jen Já nejsem ten pravý, na koho se jeho přednášky obracejí. Já bych také nesnesl pobývat v některém jeho prázdninovém meditačním kempu. Hromadné akce jsou mi odporné, zvlášť týkají-li se filosofie, která má být vždy osamělá. Hromadné je jen náboženství, tudíž lež a tudíž hloupost. Filosofii by měl pravý filosof objevit sám. Sám by si měl také každý filosof utvořit svoji vlastní filosofii a rozhodně se ji neučit od žádného Mistra. Může se pouze nechat inspirovat, bez jeho dohledu, toť vše. Oddávat se filosofii, a hlavně meditaci či přemýšlení, by měl filosof také výhradně o samotě. Žít by měl filosof o samotě; bez žáků, bez Mistrů, bez dotěrných pohledů lidí, v odloučení od lidí, dokonce v nenávisti k lidem. To všechno je praktická přírodní filosofie, tak jak ji praktikuji Já. Ostatek je náboženství, tedy cosi nepoctivého, dvojakého, polovičatého, klamného a lživého. Filosofii se nelze naučit. Naučit tě můžou jedině něčemu, co není ve tvé přirozenosti, něčemu, co v tobě samo nevyrostlo bez přispění někoho cizího a co se tudíž v tobě nemůže ujmout, zapustit kořeny a vykvést do nádhery. Buď jsi filosof od narození, protože jsi inteligentní, zvídavý, poctivý a s něčím nespokojený, a tudíž máš lásku k moudrosti, anebo takový nejsi, protože jsi hloupý, bez zájmu o dění kolem tebe, nepoctivý, klamaje sám sebe, a spokojený s tím, co je, byť by to bylo špatné – pak lásku k moudrosti nikdy nezískáš a tudíž je tvou doménou oblast náboženství, tedy lží, a nikoli oblast moudrosti a tudíž i pravdy. Tak je to. Mám dojem, že Óšó se obrací právě na ty druhé: na typy lidí náboženských, nikoli filosofických. On sám je spíše náboženským vůdcem než osamělým, neřkuli misantropickým filosofem. Neboť náboženskému vůdci nevadí trpělivě vysvětlovat nejmenší podrobnosti své nauky pitomcům, kteří se sami ničeho nedovtípí, a není mu nikterak proti mysli stýkat se s hlupáky. Náboženský vůdce je vždy mužem moci, již získává nad zhypnotizovanými davy. Hlupáci mu tedy nevadí, on je naopak potřebuje. Pravý mudrc a filosof přemýšlí a píše jen pro sebe, nebo nanejvýš pro pár vyvolených, kteří okamžitě, z pouhého náznaku pochopí a správně ohodnotí jeho filosofii, jíž by hlupáci neporozuměli, ani kdyby k tomu měli dost nutné odvahy, nezbytného rozumu a ochoty, a ani kdyby se jim to vtloukalo do jejich blbých hlav násilím či polopaticky. Pravý mudrc a filosof ostatně nízký dav nenávidí a je-li ten filosof rovněž důsledný, pak nenávidí bez výjimky všechny lidi, protože nejvyšší naukou misantropického filosofa je to, že lidi jsou hnusná verbež. Náboženský vůdce proto hlásá lásku a mír, avšak pravý mudrc a filosof hlásá vždy naopak nenávist k lidem a totální válku proti všemu lidskému, to jest proti všemu špatnému a hloupému. Náboženský vůdce také neuznává jedinečnost individua. To je pro něj nejpříznačnější. Vše je mu celkem nebo částí celku, jednotou, tedy i každá svébytná, ojedinělá, sama stojící a sama zůstávající, neopakovatelná a originální individualita. Moudrost pravého filosofa je naopak založena právě na této základní mravní osamělosti, na tomto boji jednoho jediného proti všemu všeobecnému a jednotnému, na výsadě, jež mu udělila sama příroda i on sám, na výsadě, jež je právě dána jen málokomu; tomu, kdo tedy není nikdy úplně součástí celku, nýbrž se sám svou výjimečnou a neopakovatelnou individualitou vyděluje z davu jakkoli sobě podobných, třebaže naprosto odlišných. Je-li privilegovaný jedinec osvícený, vyděluje se z davu prostředních sám a svévolně; není-li privilegovaný jedinec dosud uvědomělý, vyděluje se z davu prostředních také, dokonce aniž by chtěl. Nezavrhne-li dav on sám, zavrhne dříve či později dav jeho. Jednotlivost nenávidí celek a celek nenávidí jednotlivost. Je-li člověk částí celku, tedy lidstva, pak svébytný, originální, výjimečný a neopakovatelně individuální člověk lidstvo nenávidí, poněvadž jej ono omezuje a brání mu se projevovat, růst a kvést do nádhery. Z takovéto výjimečné individuality se pak stává člověk misantropický, nadčlověk. Je-li však tento misantropický nadčlověk součástí ještě vyššího celku, například zvířectva, živoucí přírody, kosmu, nemusí nutně cítit k tomuto celku nenávist, pokud mu tento celek nebrání být individualitou. Nebrání-li misantropovi příroda být individualitou – jakože nebrání –, nýbrž ho v ní naopak podporuje, pak je přirozené, že misantrop miluje přírodu jako sama sebe, zatímco lidstvo tím víc nenávidí, škodí-li lidstvo ještě ke všemu nejen jemu, ale i přírodě.


V jedenáct hodin jsem znovu na tři hodiny usnul. Je opět krásný a teplý tropický den. Moje sousedky červenky už opustily hnízdo. Nyní je dočista prázdné. Vajíčka byla vysezena, mláďátka vykrmena – to vše u nich trvá jen pár týdnů – a nyní se všichni rozletěli po světě.

Voda v rybníčku Khalídž byla zpočátku ještě studená, ale během pár hodin, kdy jsem se u něho opaloval a koupal, se ohřála znovu natolik, že jsem pohodlně mohl plavat až na druhý břeh a zpátky.

Začínám si v této nerušené samotě, na tomto liduprázdném „ostrově“ pomalu myslet, že zažívám dosud nejlepší svůj rok. Lepší než letos to snad nebylo ani za mlada. Horko a sucho je takové, že nikdo z lidí do lesa netáhne a houbaři také nejsou vidět, třebaže houby rostou. Je to vše naprosto dokonalé. Příroda je dokonalá, počasí je bez chyby, má samota je dokonalá, Já sám jsem dokonalý. Kéž by to nikdy neskončilo!


Den se chýlí ke konci. Zase tak rychle uběhl... Ptáci umlkají, leč tma ještě není. Kdesi se ozval výstřel. Někdo zabíjí, druhý padá mrtev k zemi. Ta láska a mír, o níž mluví pořád dokola náboženští vůdci, jako je například Óšó, zní směšně a nepatřičně z úst člověka, této kruté, necitelné, zabijácké, masožravé a otrokářské opice. Tato vraždící, násilnická opice si vytkla za ideál cosi, čeho nemůže nikdy dosáhnout, a proto toho má plnou hubu. Opravdu mírná zvířata o lásce a míru nikdy nehovoří, protože nemají proč klamat sebe i svět. Za němá ústa promlouvají nejlépe činy. Láska a mír ve slovech jsou dokonce nebezpečnou lstí a dělá chybu každý, kdo jim uvěří a spoléhá se na ně jako na slib. Neboť se zlou se potáže. Nevěř lidem ani slovo!


Na zem se snáší tma, rozsvěcují se hvězdy na nebi. V houštině šramotí srnec, hledaje si noční pelíšek. Také Já zavírám oči a usínám.



šanivár, 10. července 44

Den odplaty Olgy Hepnarové. Památný den světového misantropismu. Proč ne? Jiná bezvýznamná výročí jsou připomínána jako významné dny, jiní světci a světice jsou každoročně oslavováni, ačkoli to nebyli než obyčejní vrazi, bořitelé kultur a ničitelé národů. Jaký rozdíl mezi těmito světodějnými podvody, dějinnými bezvýznamnostmi a světovými katastrofami a pomstou jediné, osamocené, mladé a krásné nevinné dívky! Jaký nekonečný rozdíl mezi všelijakými svatými perverty a touto neobyčejnou pannou, dohnanou lidáky ke své spravedlivé odplatě! Oni si svůj trest zasloužili, ona svůj však nikoli. Byla to světice a mučednice světového misantropismu. Čest její památce!


Dnes je takové vedro, že jsem prakticky pořád ve vodě. Už třetí den jsem zase neviděl lidáka, což mě svádí ke zmenšené obezřelosti. Jsem si tak jistý, že v tomto horku sem nemůže nikdo přijít ani přijet, že rád zapomínám na lidstvo a chovám se absolutně svobodně a bez zábran, jako kdyby ono nikdy nebylo. Vylézám například z vody a prohlížím si své tělo, jak je čím dál víc opálenější. Kdyby sem teď vtrhnul nějaký lidák, myslím, že by mi trvalo delší dobu než bych si uvědomil, že jsem před ním vlastně úplně nahý a že bych měl podle lidských zlozvyklostí najít kus hadru, jímž bych zahalil svou nahotu, svou „hanbu“, jak oni říkají. A uvědomil bych si to nejspíš stejně jenom z toho, jak by ten lidák chlípně nebo pohoršeně fixoval pohledem můj lingam, česky pohlavní orgán. Znám lidi. Takže jsem rád, že jsem tu sám a že mohu být nahý a přirozený.


Po čtyřech hodinách už se nudím a dostávám chuť jít si nahoru do stínu stanu číst Óšóvu Nejvyšší nauku. Nabírám ještě vodu z potůčku, který napájí rybníček Khalídž. Minule jsem měl možná z této vody průjem, a tak jsem zvědavý, zdali nákaza již pominula a co to se mnou udělá. Z potůčku, odkud jsem dosud bral vodu, už se to skoro nedá, jak teče málo a pomalu. Zkusím to risknout, třeba mi nic nebude. Vždycky jsem pil vodu z tohoto více tekoucího potoka a nikdy mi nic nebylo. Třeba ty střevní potíže ve skutečnosti nezpůsobila voda, nýbrž nějaké zkažené jídlo. Uvidíme.


Nahoře na kopci jsem potkal zblízka, ani ne na pět metrů ode mne, malou, sotva odrostlou srnku. Třebaže procházela těsně kolem mne, vůbec mě nezaregistrovala! Anebo jí to bylo už všechno jedno. Pohybovala se jaksi kulhavě a trhaně jako zadřený hodinový strojek, na levé lopatce jí srst trochu olysala a vůbec vyhlížela celkově chorobně. Přesunula se mátožně kolem mne jako bych byl vzduch, nebo duch, a pomalu pokračovala dál do lesa, po cestě sem tam uždibujíc travičku, jako by ona sama byla duch srny, a ne zdravá, ostražitá, ladná srnka. To nebyl pohled, který by mě rozveselil. Snad byla jenom vyčerpaná z toho tropického horka; proto ta podivná odevzdanost.


Večer se opět ozvaly nejméně dva výstřely z mysliveckých zbraní.

V noci však část hvězd jakoby sestoupila blíže k zemi a rozpoutal se nádherný rej světlušek. Byl to tak kouzelný a přitom naprosto tichý tanec, že jsem se v úžasu posadil a sledoval ten tajemný bludičkový bál všemocné přírody. Vše se odehrávalo naprosto bezhlučně. Kdyby ten úkaz doprovázel jediný tón hudby, jediný třesk výbuchu jako při sírou čpícím lidském ohňostroji, byl by dojem zkažen. Zde však panovalo naprosté ticho, ani nejmenší bzukot křidélek nebylo slyšet, vše bylo tak ohromující a neodolatelné, když se tolik živoucích lucerniček vznášelo jako nehmotné dušičky potemnělým lesem, že jsem zíral znovu jako dítě s pusou a s očima dokořán, jako kdybych to viděl poprvé, jako kdyby to byla obživlá pohádka na dobrou noc, jako neskutečný sen, jenž se pomalu vkrádá pod víčka klížících se zraků. Ach, přírodo, tvým divům se nevyrovná nic lidského! Kdyby se o něco podobného pokusil člověk, nebylo by to ani zdaleka tak tiché a úsporné. Kolik zbytečné energie, kolik rámusu, kolik zničeného životního prostředí by měl člověk zapotřebí, aby stvořil něco tak divučarovného!



ravivár, 11. července 44

Střevní potíže žádné se neobjevily, voda z potoka je tedy už zdravá. Hurá!

Dnes jsem spatřil pěkně zblízka toho ptáčka, který tak často sbírá hmyz na střeše mého stanu. Je to samozřejmě budníček větší. Teď bez střechy jsem ho viděl velmi dobře, a dlouho jsem ho proto mohl nepohnutě pozorovat. Ležel jsem na znaku, s očima upřenýma v hluboké meditaci do nebe, když tu náhle přiletěl a začal lovit hmyz z moskytiéry. Ani jsem se nepohnul, abych na sebe neupozornil a nezaplašil ho. Zážitek, který se mi tím naskytl, jen tak někdo nezažije: vidět na dosah ruky divokého ptáčka při jeho přirozené činnosti. Zbývalo k dokonalosti jen, aby ještě začal zpívat!


Po poledni jsem se odebral jako každý den koupat. Dole v lese u rybníčku Khalídž jsem náhle zaslechl cosi jako hlesnutí, krátký úryvek lidského hlasu! Okamžitě jsem se zastavil a zaposlouchal se. Nic dalšího jsem neslyšel, nikoho neviděl. Považoval jsem tudíž ten předchozí zvuk za zabzučení jen nějakého hmyzu, jak to tak obvykle bývá – jak navzájem zaměnitelní jsou obtížný hmyz a obtížné lidstvo! – a kráčel jsem dál směle k rybníčku, nic zlého netuše. – Jak jsem se mýlil! Ušel jsem sotva několik dalších kroků a už jsem ho viděl! Člověka! Byla to mladá holka s velkým bílým psem, sbírající houby. Bylo ale už pozdě: viděli mě – oba! Pes se ke mně přihnal, očuchal, ale výjimečně nechal být. Holka v šortkách, v černé úzké podprsence bez ramínek a s tetováním na pravém lýtku mě pozdravila, Já opětoval její pozdrav a šel jsem jakoby nic dál. Rybníček jsem pochopitelně minul, jako kdybych nebyl šel právě k němu, a ještě k tomu se tam koupat, a zamířil jsem kolem něho pouze k potoku. Tam jsem nabral vodu a pak nezbylo mi nic jiného než dívku s čoklem obejít shora lesem a vrátit se druhou stranou kopce do ášramu. Moje včerejší sebejistota, že sem v tomto horku nemůže nikdo přijít, byla zřejmě klamná.


Ve stanu jsem přečetl celou kapitolu s názvem Bez začátku ... bez konce z Óšóvy Nejvyšší nauky a ve tři hodiny jsem to šel znovu dolů zkusit. A zase tam někdo byl! To je ale pitomý den! Zasraný ravivár, neboli neděle! To bude tím! Tentokrát tam byli také dva – samotného vidím málokdy –, ale oba lidáci: jeden samec s černým krátkým plnovousem, druhý, který stál na molu ke mně zády, přehlížeje rybníček, byl asi také muž. Oba sice byli zřejmě na odchodu, ale jakmile jsem je viděl – zase na poslední chvíli, zblízka – a ten s plnovousem viděl mne, automaticky jsem se otočil a šel jsem zase nahoru. Nikdo z nich nepromluvil, proto jsem je neslyšel. Nepromluvil ani ten s plnovousem, ani Já, třebaže jsme stáli v jednu chvíli blízko sebe, doslova mi vstoupil do cesty. On si pouze odkašlal, možná proto, aby na sebe upozornil, protože mi vlezl pod nohy opravdu nečekaně.

K rybníčku s sebou dalekohled nebrávám, ale po dnešku přemýšlím, že asi budu muset, jestli by to vůbec pomohlo. Spíš ne. Je to tou nedělí – najednou tak přelidněno. Doufám, že to tu takhle nebude vypadat každý den – nemůže! Ach, můj rajský „ostrove“, jak dlouho mi ještě vydržíš být pustý jako dřív?


V osmnáct hodin jsem dočetl kapitolu Smrt: vyvrcholení života. Příliš pozdě na to jít se ještě pokusit vykoupat. I kdyby tam nikdo nebyl – jako že určitě zase byl! –, stejně už bych tam nemohl být moc dlouho, neboť by slunce klesalo a vlády nad rybníčkem by se brzy ujal stín. Musím si to zapamatovat: o raviváru nikdy raději neopouštět úkryt!


Mimochodem: ta kapitola Smrt: vyvrcholení života byla zatím nejhorší. O smrti, o vyvrcholení nebo o životě bylo psáno velmi málo, zato nesmyslných blábolů o odevzdání a vzdání se ega nadbytek. O to právě všem sektářům jde především: „Zapomeň na sebe a plně se mi odevzdej!“ Toť hlavní ani ne tak myšlenka, jako spíš příkaz všech náboženských sekt: ztráta vlastního já a odevzdání se kolektivnímu vědomí. To známe. Notoricky sektářské. Nejprve tě omámí líbivými, zdánlivě moudrými a pravdivými řečičkami, aby si získali tvůj intelekt a tvou důvěru a pak tě zbaví vlastní vůle a svobody, když jim uvěříš. To není jen záležitost a metoda všech sekt a spolků, nýbrž i všech náboženských a politických systémů. Stará obnošená vesta. Přesto se najde vždycky dost hlupáků, kteří se nechají nachytat zas a zas. Pozorný a nezaujatý čtenář však vždy objeví ve svatých knihách a zákonících úryvky, z nichž ho zamrazí a před nimiž ho jeho inteligence, má-li jakou, neomylně varuje. Také Já, jako zkušený filolog, jsem našel v Óšóvě Nejvyšší nauce taková podezřelá místa, kde se tak říkajíc odhalil a ukázal nevědomky pravou tvář. V jedné z předcházejících kapitol například tvrdí, že vegetariáni jsou násilnější než masožrouti, poněvadž prý nemohou svou násilnost a agresivitu ventilovat žraním masa. To by možná s jistou dávkou ironické nadsázky a velké tolerance mohlo platit nanejvýš mezi lidmi. Mezi pravými lidmi – víš, jak to myslím. Ale co ta zavražděná a sežraná zvířata? Jak ta k tomu přijdou, že díky jejich umučení a zabití si masožrouti, žvýkajíce a drtíce zuřivě zuby jejich maso, uvolní agresivitu a násilnost, takže si ji pak nemusejí vybíjet na lidech – ale oni stejně budou! – a dál mohou pokrytecky hlásat jakousi „lásku“ a jakýsi „mír“? Zde se tedy opět zneužívají zvířata jako obětní beránci! Typicky lidské! A to mám „strašně rád“! Ukazuje to náhle zcela jasně, že všichni lidé jsou stejní, ať je to svatý muž, filosof, věštec, muž míru a lásky, nebo ať je to obyčejný pobuda z hospody nebo z masokombinátu. Všichni lidé jsou stejní, ať mluví o čem chtějí, vždycky je nakonec nachytáte při nějaké lži, při nějakém sebeklamu, při nějaké přetvářce. Vsadil bych se, že se Óšó, ačkoli to byl Ind (naštěstí chcípnul v roce 1990), hinduista a pseudofilosof, muž lásky a míru a kdesi cosi jiného a „ušlechtilého“, vsadil bych se, že s gustem žral maso a že si ho dopřával s veškerou zvrhlostí vší kastovní tabuizace. Proto hlásá, že kdo nejí maso, není lepší než vrah zvířat, aby ospravedlnil sám sebe. Především sám sebe! Dává nám za příklad Buddhu a Mahávíru, ale nikde se neříká, že tito velcí indičtí filosofové byli agresivní a násilní, protože nežrali maso! Celá džinistická praxe nenásilí je tedy vlastně výrazem agrese? Celé novodobé veganské hnutí? I Mahátmá Gándhí byl tedy vlastně mužem války a násilí, když se nenapil ani mléka, ačkoli mu to lékaři v době jeho nemoci doporučovali! – Takto tedy myslí – nebo spíš nemyslí – dnešní, postmoderní indický rádobyfilosof jménem Óšó! Fuj! To tam opravdu nemají nikoho lepšího? Jeho Nejvyšší nauka – myšleny ovšem starodávné upanišady!, jinak by to byl nemístný žert! – je sice pěkně napsaná, srozumitelně, jednoduše, krátkými, jasnými větami; ale někdy se Óšó dopouští takových nesmyslných blábolů a nudných žblebtů, že je to buď k pousmání, nebo k uzívání – pokud z toho arci rovnou nevstávají hrůzou vlasy na hlavě! Kde má pravdu, zařadí ji často do nesprávného kontextu, kde si vyloženě vymýšlí, kontext je naopak správný. – A tak bych mohl pokračovat dalšími a dalšími nesrovnalostmi a absurdními bláboly v Óšóvě „myšlení“, kdybych si už na začátku neslíbil, že se jím nebudu zabývat víc než je zdrávo a víc než si zaslouží. Proto raději zmlknu, přečtu knihu – snad – až do konce, pořídím výpisky a jistě z těch mých výpisků vznikne jako vždy hodnotnější spisek než autor zamýšlel.



sómavár, 12. července 44

Ať žije den Měsíce! Sláva pondělí! Lidáci táhli do práce a Já jsem opět u rybníčku Khalídž sám. Ale zas tak úplně sám přece nejsem. Někdo tu přibyl. Naproti vzadu u břehu se cosi hnědého hemží. Jsou to samozřejmě malá kachňátka, jichž je celé jedno neposedné a dovádivé hejno. Škoda, že nemám dalekohled! Na pohled je to sice milé, ale znamená to mimo jiné i tu nepříjemnost, že ten, kdo je sem vypustil, bude sem víceméně také pravidelně docházet je krmit, kontrolovat a podobně.

Po celý čas mé lázně mám oči na šťopkách a uši napjaté. Nakonec jsem si řekl: „Nač se nervovat? Přijde-li někdo, Já odejdu. Jednoduché. Nikdo mě snad nezastřelí jako tyto kachničky, až vyrostou do velikosti pekáče a lidské držky.“

A tak jsem kachničkám přenechal polovinu rybníčku, zatímco Já sám jsem se koupal pouze na své polovině, abych je neznepokojoval. Brzy na moje pravidlo přistoupily i kachničky a vůbec se již nelekaly, kdykoli jsem skočil po hlavě do vody a plaval si jen na mé polovině. V přírodě zavládlo příměří.


V tůňce potoka, odkud beru pitnou vodu, sebou cosi mrsklo a žbluňklo. Zřejmě tam zase (nebo ještě pořád) žije nějaká rybka, jako v minulých letech. Dnes jsem ji uviděl. Nestačila odplout a skrýt se jinde, a tak se přitiskla ke stěně tůňky. Chvilku jsem si ji prohlížel a pak jsem ji nechal být, aby se nebála a mohla si zase plavat dál. Je jako Já: samotářská, spokojuje se s malým prostorem k žití, bez očividného kontaktu s ostatními rybkami, možná k nim dokonce i nepřátelská, žije ve skrytu.

Natrhal jsem si do úst trochu borůvek a odebral jsem se zpátky do stanu číst si Óšóvu Nejvyšší nauku. Už jsem s četbou této knihy za polovinou. Zdá se však, že nejlepší nápady Óšó vyčerpal v té první polovině. Teď už je to taková pořád dokola omílaná nuda. Kdybych tady měl nějakou jinou knížku, dávno bych asi tuto zahodil. To už nejsou jenom absurdity, to jsou přímo debility! Překlad od jistého Sw. Dhyan Sidden-Ondřeje Šidáka (ťululum!) trpí nesprávnými tvary českých i hindských slov, gramatickými i pravopisnými chybami, některé věty bývají často nedokončené. I slovesná úroveň je tedy jako obvykle nízká.


Večer – slunce ještě nezapadlo – jsem vyháněl zpod podlahy „myšku“. Nechtěla se hnout! Třebaže jsem ji zaháněl plácáním dlaní do podlahy, stále tomu nechtěla rozumět. Až když jsem jemně plácl přímo ji po hřbetě, načež ona párkrát nevrle zapištěla, pak teprve se zjevnou neochotou můj příbytek opustila. „Běž si najít svůj vlastní pelíšek, myšičko, a můj nechej na pokoji!“

A to jsem prakticky pořád ve stanu, kromě nejvýš čtyř pěti hodin různých pochůzek za koupelí, pro vodu a podobně! Jak by asi můj stan dopadl, kdybych ho nechal bez dozoru rozložený třeba několik dní! Nikdy nesmím zapomenout svůj stan složit, až půjdu do města pro zásoby! Nikdy, i kdybych týden žádnou „myšku“ neviděl! Jsou tu všude a čekají jen na příležitost. A pak sbohem, můj krásný nový stane! I tak už jsi od nich dost děravý!



mangalavár, 13. července 44

Nejméně třikrát na mne káplo z čistého nebe. Nejméně jednou se chtěla nějaká „myška“ nastěhovat pod podlahu. Výpisky z Óšóvy Nejvyšší náfuky – nebo náuky, to je fuk – už téměř nečiním žádné. Jednak už opravdu není co vybrat, a za druhé jsem dostatečně pronikl do jeho choré, nepoctivé mysli a tudíž už vím, jak to vlastně všechno myslí a o co mu vlastně jde. Není to žádný filosof, je to jen obratný doktrinář. Nechutné jsou zvláště jeho časté více či méně vhodné narážky na sex. Člověk je buď geniální nebo genitální. Ale Óšó prozrazuje, že na „to“ myslí neustále; sex se zobrazuje v jeho myšlenkách pořád, vyplouvá „to“ na povrch jeho mysli jako olej na hladinu vody, nemůže si pomoci. Občas na „to“ přirozeně myslíme všichni, jsme přece zvířata; ale jen člověka tyto chlípné myšlenky naprosto pohlcují. Správný filosof má být nejenže osamělý, ale měl by také zachovávat brahmačarju, česky celibát. Obé z důvodu nerušení jeho vznešených myšlenek. Neboť sex, žena, myšlenky na ně, vrací filosofa víc než cokoli jiného k lidem, odkud ho vyhnala láska k moudrosti a nenávist k hlouposti, vrací ho k lidstvu, k němuž ho přibližují, zatímco je má nenávidět. Bůh Šiva přece podle pověstí jednou spálil boha lásky Kámu na prach, když jej tento vyrušil z askeze! A plným právem! (Významné podobenství!) Pravý filosof má být tedy nejen manušjadróhí, čili misantropem, ale i poustevníkem a světcem. Dovedu si živě představit, jaký blázinec musel panovat v Óšóvých meditačních kempech. Jednak meditace, dhján či sádhan má být opět osamělá, nic skupinového, a pak rozhodně ne tantrická, sexuální. Každá Óšóva nadržená „žákyně“ se mu jistě velmi ráda a ochotně nabízela a on jistě milerád tímto jejím „svatým uctíváním“ nepohrdl, dokud žil. On jí už názorně předvedl, co to znamená „proniknout co nejhlouběji do podstaty Boha“ a „spojit se s Nekonečnem“! Tam to muselo vypadat: všude pobíhají nazí šílenci, kteří hulákají jeden přes druhého, skáčou, vřískají, točí se na místě, brečí, válejí se v křečích po zemi, sedí se zavřenýma očima v nepřirozené poloze, staví se na hlavu, mumlají si něco pro sebe, kývají se v sedu dopředu a dozadu jak debilové, prcají se navzájem jako zfetované opice, omdlévají, za každým slovem „oddání se“, „oddej se mi“, „zapomeň na vlastní já“... – to je filosofie? Já bych spíš řekl, že to je blázinec. Lidský svět v malém, zmenšenina lidstva in extremis, tedy pravý obrázek lidstva. A to má být filosofie? Pak je to tedy náboženství, náboženská sekta – dobře. Ale stejně mi připadá, že ty mnohomluvné Óšóvy rady a návody mohou fungovat nanejvýš tak pár týdnů dovolené, a to ještě jen pro ty, kteří nemají co na práci. Jediné zaměstnání, které v celé knize zmínil, byl úředník v kanceláři. A co obyčejný dělník z fabriky, který si musí na živobytí vydělávat špatně placenou mnohahodinovou každodenní dřinou? Budou platit ona ponaučení o odevzdanosti, o zavrhnutí vší touhy, všeho chtění, všeho jáství, všeho boje i pro obyčejného dělníka? Bude vůbec pro jakéhokoli adepta filosofie platit tvrzení, že „touha po osvobození jsou pouta největší“? To si nemyslím. Óšóva nauka je spíš dělaná na míru leda nějakým pomateným zbohatlíkům ze Západu, kteří nevědí co s penězi a co s volným časem a pro něž je Óšó jen prostředkem k nevšedním exotickým i erotickým prázdninám, k povyražení z nudy, k zažití výstřelků, jimž mohou s dobrým svědomím přezdívat „oduševnělé“, „duchovní“, „náboženské“, „očišťující“ a podobně. Mohou být vším, na co si znuděný bohatec vzpomene, jen ne skutečným návodem k žití pro obyčejného dělníka, a už vůbec ne návodem pro začínajícího, neřkuli pokročilého filosofa. Pro toho je tato kniha přímo zhoubná a měl by ji zahodit. Znuděný bohatý Zápaďan odjede domů a okamžitě zapomene. Zůstanou mu jen fotky a vzpomínky na to, jak se vyřádil, vyblbnul a zaprcal si při hromadných orgiích, ale žádného vyššího poznání nedosáhne. Óšó ani v podstatě také žádné poznání neposkytuje; všechno jsou jen trapné žvásty beze smyslu a bez užitku pro praktický život i pro praktickou filosofii. Už jsem to ostatně někde napsal: Filosofie, která nehlásá svobodu a která nevede k osvobození, je špatná filosofie. Óšóva „nauka“ svobodu nehlásá a stěží si lze představit, že by se na jejím základě mohl někdo osvobodit. Spíš naopak. Nač to tedy všechno bylo? Teď, Óšó, poraď sám sobě! Nevíš? Řeknu ti to: přece pro kšeft. Tvoje nábožensko-filosoficko-meditační cestovní kancelář přece takto báječně profituje a ty máš z čeho žít. Nemusíš jít po prázdninách makat do špinavé fabriky, abys měl co jíst. Řekni to dělníkovi, k němuž se však nikdy neobracíš čelem, ale podstatně jinou částí těla!

Óšó nebyl filosof. Óšó byl náboženský sektář. Filosof nemluví, nebo je málomluvný. Filosof lépe píše než mluví, proto se vyjadřuje písmem. Óšó však pouze mluví a mluví – tím nikdy nic neřekne. Filosof téměř nemluví, neboť je nemožné dát okamžitou odpověď na jakoukoli otázku, byť sebeprostší, natož na otázku kardinální. Filosof proto raději zaznamenává své myšlenky písmem, neboť psát může nesouvisle, hodiny a hodiny, třeba celý věk. Stejně jako přemýšlí dlouho a důkladně nad svými myšlenkami, uvažuje stejně tak i nad výběrem těch jedině správných slov. Ty nelze jen tak bez rozmyslu vyhrknout v družném rozhovoru, v monologu, v kázání. Obojí chce čas, spoustu času. A dokonce i pak jsou ty myšlenky a ta slova neúplná, a proto špatně pochopená. Nikdy plně nevyjádří skutečně to, co chtěl filosof říci. Osamělý filosof proto potřebuje ještě svého osamělého čtenáře, který pochopí nepochopitelné a nevyjádřitelné, byť by to byl on sám v jedné a téže osobě. Nepotřebuje naslouchajícího, nepotřebuje pouhého posluchače, který nezaslechne vše a který si nezapamatuje vše, co slyšel. Nejvyšší myšlenky potřebují čas. A ten čas kazatel ani věřící nemají. Mají jen přítomnou chvíli, což je zatraceně málo.


V poledne se obloha potáhla mračny a začalo poprchávat. Nasadil jsem na moskytiéru střechu. Znovu se však zopakovala situace z doby zhruba před týdnem, kdy se také zatáhlo, začalo krápat, ale pak se vyjasnilo. Šel jsem k rybníčku Khalídž, i když bylo stále zataženo řídkými bílými mraky. Chtěl jsem se alespoň podívat dalekohledem na kachňátka. Přesto jsem se vykoupal a dokonce i trochu opaloval, když na chvilku vyšlo sluníčko. Kačátka se čvachtají, ozobávají rostlinky podél břehu a probírají se mladým peřím. Radost pohledět. Snědl jsem fazole v chilli omáčce a protože bylo znovu zataženo a mně se už nechtělo ani se koupat, ani jít zpátky do stanu, rozhodl jsem se k malé procházce po lese. Po cestě jsem potkal dva cyklisty. Mířili směrem k rybníčku. Před půlhodinou by mě tam byli nejspíš nachytali nahého. Mám z nich pokaženou náladu, nad hlavou burácí ještě k tomu stíhačky. Zase ta příšerná, otravná přelidněnost, neuniknutelný kravál a hluk i v přírodě, zase všude cítím člověčinu. Posadil jsem se na posed a pozoroval ťuhýky. Mezitím se opět vyjasnilo. Ostře oslněná lesní mýtina píchá do očí. Ovádi, lidově zvaná hovada – tentokrát ta hmyzí, ne lidská – bodají. Dokončil jsem okruh a rozmrzele se vracím ke stanu. Nahoře na kopci, kde se nachází můj ášram, jsem potkal krásného srnce. Odběhl dál do hloubi lesa, kde po chvíli také začal láteřit, že viděl člověka, za něhož mě mylně považoval. Hroutím se unaveně na lůžko a na celou hodinu zapomínám na svět.

Večer před západem slunce jsem se šel ještě jednou projít, tentokrát lesem po východním hřebeni. Óšóva společnost se nedá snášet příliš často a příliš dlouho. Je to můj poslední den před zítřejší cestou do města pro nové zásoby, tak ať si jej pořádně užiju. Na pěšině jsem našel starou komunistickou pětadvacetihaléřovou minci z roku 1953. To je náhoda! Někdo to nenajde ani s detektorem kovů a Já ji teď uviděl lesknout se v prachu cesty. Ještě si na ni coby dítě pamatuji. Myslím, že se za pětadvacetník dalo koupit lízátko ve voskovaném papírku nebo podobná drobnost. Ve veselohře Svatba jako řemen posloužil jako náhrada šroubováku. Dětství by byla dobrá doba, nebýt školy. Ta všechnu radost, bezstarostnost a nevinnost dětství zničila. Opravdovou radost ze života jsem poznal až coby mladík po vojně, a to v lese, pod stanem. Jako teď.

Po setmění začaly řádit stíhačky. Rámus je tak silný, že mi zaléhají uši a bubínky div nepraskají. Dohání mě to k šílenství. Nevím, co mám dělat, protože vydržet se to nedá. Marně spílám nebesům. Oni neslyší. I kdyby slyšeli, nedbali by. Toto je všem jedno, na tento rámus si nikdo nestěžuje. Velice dobře chápu, na co to je; že to nemá nic společného s nějakou směšnou „obranou země“; Já vím, proč to dělají: – to aby nebylo úniku; aby to ani v přírodě nebylo jiné než ve městech; aby misantrop nemohl před lidáky uniknout nikam, ani do přírody, kde mohl odpradávna nalézt klid, samotu a hlavně ticho. Nyní už i toto poslední útočiště zničili. Není úniku před lidáky. Proto nezbývá než zničit lidstvo. Jsem zapřisáhlým nepřítelem lidstva. Dokud lidstvo nevychcípá, nebude na Zemi pokoj. Smrt lidem!



budhavár, 14. července 44

Ráno je opět božské ticho. Den bude krásný, a Já musím jít do města, do toho blbince, do toho psince, do té verbežárny. Ranní les je tak čistý, ani závan člověčiny neruší mé chřípí, ráno se nikdy nedůvěřivě neotáčím přes rameno, ranní les je tak bezpečný... – a Já musím jít tam, kde to nenávidím, do epicentra nákazy.

Potkal jsem srnku. Byla tak blízko ode mne! Přišel jsem k ní zcela neočekávaně, tiše, jako přítel. Vyděsila se samozřejmě z toho blízkého setkání, ale poodběhla a jakoby v šoku se zastavila a zadívala se na mne. Náhle jsem pocítil, že asi na okamžik zapochybovala o svých pradávných homofobních instinktech, jež ji ochraňují před člověkem, poprvé v životě zapochybovala, že by tento mírný tvor, jenž jde okolo ní, mohl by být její nepřítel. A Já opět zapochyboval, zda jsem člověk. Krásné pochyby.


„Doma“ mě čekal dárek od táty: po dlouhé době jedno nové CD. Je to nahrávka Mozartovy Velké mše c moll s Vídeňským pěveckým sborem a Berlínskými filharmoniky za řízení slavného Herberta von Karajan. Okamžitě jsem ten disk vsunul do přehrávače a pustil. Božské tóny noblesního Mozartova chorálního díla zaplavily místnost. Je to ta skladba, při jejíž pouhé četbě not z partitury upustil Formanův filmový Salieri v dojetí nad tou nebeskou krásou notové archy na zem, slze a neovládaje se v náhlém omámení citů. Je to bezesporu nejlepší Mozartova skladba, pokud to není vůbec nejlepší skladba všech dob.



šukravár, 16. července 44

Vedra pokračují. Dnes jsem si obul na cestu do bezdomoví nové sandály, ale to jsem neměl dělat. Samozřejmě mě tlačily na patách, na nichž se mi tím pádem utvořily bolestivé puchýře.

Ovádi bodají jako o život. Mají spíše žízeň než hlad. Koníčci před vsí Haidžarí se rozrostli o další tři jedince. Viděl jsem je právě ve chvíli, kdy od statku naklusávali do výběhu a kdy je starší členové stáda běželi uvítat se vzrušeně pokyvujícími hlavami. Dnes jsou koníčci díky tomu mnohem živější, než když jen jindy trpně stáli na nelítostném slunci bez možnosti napít se vody či se ochladit v nějakém stínu. Inu, chudák zvíře v područí člověka.



Dnes je také den motýlů. V tomto tropickém počasí se jim očividně daří a všude, kde je ještě nějaká louže nebo vlhčí místo, tam se slétají v obrovském množství. Připomíná to některé dokumentární záběry z písčitých břehů vod Amazonie. Před vstupem na posvátné území mého lesa také Já už dychtivě lokám osvěžující vodičku z malého potoka.

Konečně vcházím do stínu lesa. To je blaho! Tomu se nic nevyrovná. „Doma“, v tom strašném baráku, je tak otřesné dusno, že už jen to je k nevydržení, nehledě na neustálý hluk, který bez sebemenšího utlumení vniká do bytu nutně permanentně otevřenými okny. Několikrát za den jsem se musel chodit ochlazovat pod studenou sprchu, abych se nezalknul ve vlastním potu.

I v tom randálu, který se linul k mým těžce zkoušeným uším a nervům, jsem přesto nějakým zázrakem dočetl Nejvyšší nauku od Óša a dokonce jsem z ní stačil i opsat všechna dobrá nebo zajímavá místa. Nakonec je toho víc než deset stránek výpisků z knihy o čtyřech stech stranách; takže to asi nebyla tak špatná kniha, jak by se mohlo zdát z mých předešlých ostře kritických výhrad. To spíš Já mám zřejmě čím dál vyšší nároky.

Nyní mám s sebou v lese na čtení tři mé vlastní spisy: Sentence o lidském smradu, Básně a písně a Rakovinu na kůži Země. Po každé nové četbě je vždy příjemné i užitečné vrátit se, abych tak řekl, domů, k sobě.

K jídlu jsem si napekl dva plechy placek z mouky, kukuřičných lupínků, hrozinek, brusinek, kousků sušených banánů a kokosových ořechů. Dobrodružství může pokračovat. Pohoda vanaprasthova může nastat.


Po příchodu k rybníčku Khalídž jsem nikde nemohl najít kachničky. Krčily se totiž přímo u mola ve stínu na mé polovině území. Zůstaly tam, i když jsem se kousek od nich koupal a plaval. Vůbec jsme si nepřekáželi. Teprve až stín pokročil také na jejich polovinu, kde mají též korýtko s krmením, vydaly se naráz jako jedno tělo tam. Líbilo se mi, že se mě nebály.

Voda byla senzační. Odpoledne, když už se mi zdálo, že jsem u rybníčku nebezpečně dlouho, vrátil jsem se do stanu. Při stahování usušeného a vyvětraného spacího pytle jsem pak asi musel šlápnout bosou nohou na včelu, protože jsem náhle ucítil nesnesitelně palčivou bolest v pravém palci. V rukách jsem právě držel spacák, a tak jsem se snažil původce té bolesti rychle setřást drhnutím chodidla o trávu. Povedlo se. Bolest ihned ustala. Pak jsem tu včelu objevil. Žihadlo, jež mi uštědřila, jí vytrhlo vnitřnosti a ona teď umírala.


V noci přišla prasata. Posadil jsem se, ale zase jsem žádná neviděl, protože byla tma. Chrochtající a funící záhadní tvorové byli všude okolo mne. Cvrčci umlkli, ozval se poděšený hlásek ptáčka. Říkal jsem si, zdali také ta prasata vědí, že jsem tady. Mnoho toho sice také nevidí, ale jejich čich je vynikající a inteligence skvělá. Zdálo se, že se mi důsledně vyhýbají; ale jak by se zachovala, kdyby mě objevila? Za koho by mě považovala a co by si o mně pomyslela? Nezaútočilo by některé z nich v dobře míněném sebeobranném reflexu? Utekla by všechna v panickém strachu z neznámého lesního tvora, s nímž se dosud nesetkala? Zkušenosti ze setkání s prasaty v přírodě mám jen kupodivu z thajského národního parku Khao Yai, kde byla však jaksi napůl krotká, zvyklá potulovat se, hledat zbytky a rochnit se lidem v blátě kuchyňských výlevek, navyklá bez obav pohlížet na člověka, protože žádný z nich jim nesměl ublížit. Ale tady, kde jsou prasata mnohem divočejší, homofobní, pronásledovaná jako štvanci, nucená žít v temnotě, ve skrytu, ve věčném strachu z člověka, a proto k člověku nepřátelská – jak mnoho máme společného! –, jak by se zachovala, kdyby mě náhodou objevila? Raději jsem ani nedutal, dokud všechna neodešla.

Asi za hodinu se ozval výstřel. Ojedinělý výstřel, krátký, úsečný, bez ozvěny zapadnuvší do tmy. Venku v polích mimo les je možná viditelnost lepší, ale přesto se mi to zdá podivné. Je absolutní tma a dokonalé ticho. Jako při zločinu. Mám dojem, že nám tu někdo pytlačí. Tedy, ne že by obyčejní myslivci nebyli v podstatě rovněž pytláky; neboť zlo, jež činí, je naprosto zbytečné; v tom si mohou podat ruce ve shodě se všemi řezníky světa. Ano, je to zlo, je to dokonce vražda prvního stupně, ta nejzločinnější! Člověk nezabíjí z hladu, živit se přece může snadno nenásilně, jako Já; vražda zvířete je však předem pečlivě připravovaný zločin, plánovaný, plánovitý, podlý, vědomý, často pohlcující spoustu času a zbytečné námahy, nesnadný, vyžadující plno dalších nákladných prostředků; není to nevinné, jako když šelma zatíná své drápy a zuby do masa, když zabíjí kořist – ba i to slovo „kořist“ je nesprávné, neboť dravec „nekořistí“: to, co uloví, mu náleží právem přirozeným –; to člověk v plném významu toho slova kořistí: bere si, co mu právem přírodním nepatří; a jen člověk si dokáže – musí dokázat! – svůj zločin rozumově zdůvodnit tak, aby se již vražda neškodného zvířete nejevila zločinem proti přírodě a on se za svůj zločin nemusel stydět a tajit se s ním před nelidskými bytostmi s mnohem vyšší úrovní vědomí – před misantropy.



šanivár, 17. července 44

V zimě mého pětatřicátého roku mě vezlo taxi do hor kanárského ostrova La Palma. Na konci všech silnic mě řidič vysadil a povídá:

„No hay gente.“ – „Nejsou tam žádní lidé.“

Hodil jsem svou krosnu na záda a pravil jsem jen:

„Es mejor.“ – „Tím lépe.“

A odkráčel jsem do pusté samoty hor.



Palec je po bodnutí včelím žihadlem oteklý, ale nebolí, jen svědí.

Dnes jsem na rybníčku Khalídž učinil smutný nález: U břehu blízko mola jsem spatřil vzplývající tělíčko mrtvé kachničky. Zrovna jsem jedl placky, takže jsem měl okamžitě po chuti. Lidákovi by se možná naopak začaly sbíhat sliny. Mně pak také, ale jen proto, abych po něm plivl. Tělíčko nebohé kachničky se nicméně zdá být bezhlavé a cosi jako možnou hlavičku vidím ve vodě o kus dál také vznášet se u břehu. Zanedlouho jsem objevil ještě jedno tělo! Plove na hladině vody u jiného břehu, mezi kořáním chůdovitého pařezu.

Co se tady dělo? Co se stalo? Byla ta mláďátka snad nemocná či neduživá? Lidé sami odvykli tomuto krutému způsobu přírodní eugeniky, proto jsou také tak zdegenerovaní, ale toto se prostě v přírodě běžně stává: slabí a neduživí umírají. Ano, ale proč to tak bývá, proč to tak dokonce musí být, aby život nezdegeneroval a byl stále krásný a silný? To, podle mého mínění, dosud žádný filosof dostatečně nepromyslil a neosvětlil. Chápeme sice jakž takž – hlavně však jen u jiných, nikdy sami u sebe –, že život má zůstat silný, a slabých je proto nutné se zbavovat; méně však už chápeme, nebo skoro vůbec, otázku nejkrajnější a tudíž i nejkardinálnější: Proč má vůbec existovat cosi, co vyžaduje stálou krutost a co se vyznačuje tolikerým utrpením – proč má vlastně existovat sám život?

Příroda se zbavuje všech slabých a neduživých, aby silní a krásní mohli žít. Ale proč mají právě tito umírat a tamti žít? Proč to nemá být kupříkladu opačně? Odpověď je nasnadě: Protože se slabými by i sám život byl slabý a lehce by se mohlo stát, že by zanikl veškerý život.

Ano, otázka i odpověď jsou jasné, pochopitelné; ale proč nemá vlastně zaniknout sám veškerý život a proč musí trvat za tolikerých běd a obětí? To je ta otázka zásadní, nejkrajnější a tudíž i nejkardinálnější! Proč má existovat život?

Život je slepá síla, nevědomá, leč silná, neuvěřitelně silná. Život je tvrdý sen, z něhož se nikdo nemůže probudit a procitnout k úplnému vědomí, k úplnému poznání. Proto všichni spící souhlasí, že život má samozřejmě být a nesmí zahynout. Ani Buddha nebyl v tomto směru plně Probuzený, ani Mahávíra se doopravdy nestal Velkým Hrdinou v boji s životem. Z jejich myšlenek nikde ani alespoň neprosvítá, že by skutečně věděli, čím život je a jak se z něj „probudit“, jak zvítězit nad životními útrapami jednou provždy. Rozhodně to nemohli prokázat. Nikdo z obou velkých filosofů starověké Indie neposkytuje žádný praktický návod, jen máloobsažné řečičky, tvářící se tajuplně, jež jsou však zcela ploché a nesrozumitelné. Duševními stavy, nějakou meditací, nějakou správnou, tou jedině pravou meditací či duchovním cvičením nelze do života, do jeho podstaty, nijak zasáhnout. To má význam, jakkoli velký a významný, jen pro duševní vývoj, pro filosofování, pro přemýšlení, pro uvědomění si něčeho vyššího – ale není to žádná akce, nic konkrétního, žádný návod pro život v osvíceném stavu, žádný skutečný návod pro odstranění utrpení a tedy i života!

Proč mají slabí zahynout? Také proto, poněvadž slabí, jakožto trpící, se nad životem příliš nebezpečně zamýšlejí a sami přemýšlejí, jak se utrpení, a tudíž života, zbavit, jak prohlédnout skrze závoj Májin, skrze životní iluze, jak procitnout ze sna života. Proto život nemá rád slabé a proto také nemá rád příliš chytré, ty, kteří životu zvědavě koukají pod pokličku. Jsou mu nebezpeční, protože by ti chytří a zvídaví mohli snadno odhalit zbytečnost veškerého života, marnou snahu za zachování života a prokouknout všechny triky a klamy, jimiž drží život v moci své oživené loutky, aby se těšil z jejich utrpení, jež si všichni živí tolik pochvalují a nechtějí se ho vzdát jen tak bez boje. Silní a krásní – a hloupí – se nad životem nezamýšlejí téměř nikdy; nemají také důvod; netrpí životem tolik, nebo si své utrpení ani neuvědomují – ti spí spánkem nejhlubším. Jedině velká bolest tě může probudit ze sna. Ale žádný filosof dosud jasně neřekl: „Chcete se zbavit utrpení, chcete se zbavit života, který není než utrpení? Nuže, probuďte se ze sna, nabuďte konečného vědomí, uvědomte si, že utrpení odstraníte jenom tak, že sami nebudete život šířit, zmnožovat ani sami plodit, sami sebe duplikovat – nemějte již děti!“

Jenže to žádný filosof neřekne, kromě mne, poněvadž by ho nikdo neposlouchal – všichni totiž tvrdě spí a po rušiteli životního snu se divoce ohánějí rukama hrubýma a surovýma: „Cože! Nemít děti? Dobrovolně vyhynout? Co je to za nesmysl? Život přece musí pokračovat! My musíme pokračovat! Za každou cenu! Jsi blázen! Neumíme to vysvětlit, ale je to tak! Musí to tak být! Podobné myšlenky si zakazujeme!“

Ale filosof si nezakazuje žádné myšlenky! A proto s těmito zpupnými spáči, s těmito náměsíčníky, s lidmi, kteří se sami uspávají pomocí všelijakých narkotik, s těmi osvícený, probuzený jedinec, kráčející osaměle tímto spícím královstvím běd, s těmito vědomými, avšak nevědomými zatvrzelci misantrop soucit nemá. Žít a trpět mohou jen bytosti nevědomé, které si své utrpení ani neuvědomují. Bytosti na vysokém stupni bdělosti či bolesti, jehož dosáhly, objeví nakonec také možnost, jak v životě nepokračovat, to jest neplodí už. Také však tyto probuzené bytosti mají soucit s dosud neprobuzenými bytostmi, což znamená, že nezabíjejí a že samy nejsou příčinou žádného utrpení nebo bolesti. Vědomá bytost kráčí osaměle světem jako živoucí neživý svědek a příklad všem živým a po životě toužícím. Ale život je silný, velmi silný – a chytrý. V tomto kosmickém eónu nám život dává ještě možnost volby, protože si je jistý, jak se většina z živých rozhodne: totiž vždycky špatně, to jest pro život, to jest pro utrpení. I ty nejznámější takzvané moudré hlavy starověké Indie chtěly utrpení života odstranit pouze dalším utrpením, asketickým týráním těla i duše, jógickými cvičeními, nesmyslným mumláním svatých slabik, různými poblblými psychotaktickými eskapádami a duchovními veletoči; jako kdyby po vzoru malých nerozumných dětí tyto blbé hlavy vůbec netušily, jakou cestou přicházejí lidé na svět! Směšná, trestuhodná, opovrženíhodná tupost! A to si říkali „filosofové“! Každé zvíře to ví! Oni, lidé, takovou základní životní poučku neznají! Ani ti nejchytřejší! Domnívají se dosud, že je přinesl čáp, či snad spíše rovnou bombardér, jehož svržené pumy-děti způsobují populační explozi; nebo se domnívají, že děti nosí mytické harpyje, jež všechno sežerou a poserou – a po nich i tyto děti všechno sní a pokálejí! Nebo si myslejí – v jejich (indickém) případě –, že bytosti na zem sesílá trpět nějaký karmický zákon! – „Zákon! Je to zákon!“ – Toť vždy poslední argument člověka. Záleží však na našem rozhodnutí, zda se množit nebo nemnožit pohlavní cestou dál a dál, a zda tedy dál trpět! – Jenže člověk nikdy pravdu sám nenalezne; nanejvýš o ni nechtě náhodou klopýtne a natluče si frňák. – Ale co kdybychom tuto možnost volby neměli nebo ji ztratili a množili bychom se pak bez naší vůle, jakkoli slabé, zcela automaticky, například dělením nebo parthenogenezí? Život je mocný, velmi mocný... – Pak by nezbývalo než jako bájný Úranos nenávidět naše děti, svrhnout je jako on do podsvětí; nezbývalo by nám než věčně hubit naše děti, požírat je jako Kronos; a znaveni tím neustálým zabíjením a požíráním dětí, nakonec bychom museli zabít i sami sebe, abychom měli pokoj od všeho vznikání i zanikání. Zatím máme šanci nedělat to; byť v té či oné podobě už to děláme: odsuzujeme své děti k mukám života i smrti už jen tím, že je tak nerozvážně zplodíme a přivedeme na tento bídný svět.

Takoví byli indičtí mudrci. Ti byli ještě docela dobří. To na Západě udělaly tupé hlavy naopak z utrpení atribut božství a z trpitelů bohy. Trpící bůh! Božský trpitel! Není většího contradictio in adiecto. To nebyl zdaleka vynález až židokřesťanské epochy; nejen Ježíš, a po něm všichni mučedníci; už například starořecký Odysseus byl nadán tou hloupou, ale o to víc uznávanou, zbožňovanou, protiřečící si „božskou trpělivostí“.

Utrpení není božské; utrpení je naopak velmi nízké a ponižující; utrpení je vědomé bytosti nedůstojné. To není nic pro mne. Neboť můj bůh, můj rek, můj vítěz opravdu probuzený ze sna života, by se od veškerého utrpení osvobodil a dlel by ve věčné blaženosti až do konce života – svobodný, osamělý, bezdětný, nenásilný, nehumánní. Probuzený Vítěz.

A prvním příkazem Probuzeného Vítěze, tohoto arahanta, který zničil karmu, je tento:

Neplodit a nezabíjet!

Z toho vyplývá další vznešený příkaz:

Nestat se příčinou plození ani zabíjení!

Z čehož plyne další vznešený příkaz:

Mít soucit se zplozenými i nezplozenými a nestat se příčinou jejich utrpení!

Jednoduchá Tři vznešená přikázání Probuzeného Vítěze. Dokonce poslední přirozeně a logicky navazuje zase zpátky na první, jako Koloběh ctností, takže by se daly vyjádřit i pomocí grafu.

Je možné, že jsem tak jednoduché zásady formuloval poprvé v celých dějinách filosofie teprve až Já, Misantrop?

Ale přijme je někdo? Nejsou při své jednoduchosti až příliš dokonalé pro tento nedokonalý svět?


Lidáka jsem dnes neviděl, ale přece jsem zaznamenal jeho škodlivou přítomnost podle paseky, kterou nadělal svými nenechavými prackami. Kdosi zřejmě dopoledne vysekával trávu okolo malých smrčků – ještě jsem cítil vůni čerstvě posečené trávy. No dobře, dejme tomu, ačkoli je to úplně zbytečná práce, stromy přece rostou samy – ale proč to lidské hovado muselo vejpůl přelomit také všechny bezové stromky v okolí, to je záhada, jíž může porozumět a ji vysvětlit zase jen chorý mozek člověka, Já si to vysvětlit nedovedu. Chápej: nepodřezal je, neuříznul u země; pouze je zlomil vejpůl a nechal být. Jako kdyby se těm stromkům mstil, jako kdyby to měl být nějaký úchylný trest někomu pro výstrahu, pranýř, říkající a oznamující celému lesu: „Tady vládnu já, člověk, ředitel zeměkoule! Země by se zastavila, nebýt mne, odborníka na slovo vzatého!“

To však nebyl žádný odborník, ten, co tu spáchal takový ohavný zločin; to byl spíše blb, kterého by měl vyšetřit zcela jiný odborník, a to odborník v oboru psychiatrickém. Lidužel, psychiatr by nanejvýš zjistil leda cosi obecně lidského, co nelze vyléčit, pouze vyhubit. Zlámat tomu člověku jeho nenechavé, ničemné pracky! Přelomit jeho páteř vejpůl, jako to on udělal s těmi bezovými stromky, jež jsou léčivé a užitečné celému světu, kdežto on, člověk, je pouze chorobný a nikomu na světě užitečný! Pokosit lidstvo jako plevel, jímž taky je, namísto toho, co ono za plevel pouze považuje!


Pole okolo lesa se bělají květy máků. Zase nic kloudného k snědku. Z plodin převažuje řepka a mák. Na co tolik maku? Hodlají snad přeměnit tuto zemi nejen na zemi třetího světa, závislou na dovozu potravin, ale navíc i na zemi vyvážející narkotika, vyráběná z nezralých makovic?


Odpoledne mě od rybníčku zahání zpátky nahoru kupící se mračna a blížící se bouře. Bouře zuří celý zbývající den i celou noc. Blesky trhají a párají nebesa s ohlušujícím třeskem. Země duní pod lítými nárazy výbojů. Země se dokonce znatelně chvěje, což může pocítit jen zvíře spjaté se zemí, jako jsem Já. Proto také my zvířata vždy jako první vycítíme příchod každého kataklyzmatu o mnoho dříve než pouhý člověk, který necítí nic na betonovém dláždění. Jsem na vrcholu nejen blaha, na vrcholu nejen bdělosti, uvědomění a osvícenosti, nejen na vrcholu pyramidy života, ale i na vrcholu kopce, takže všechny blesky se vybíjejí právě tady nejvýš. Rány to jsou někdy děsivé, až se lekám. Ale není čeho se bát. Bouře je nebezpečná jen venku, nikdy tehdy, jsi-li vleže přitisknut k zemi ve stanu. Nanejvýš tě to může zabít.



ravivár, 18. července 44

Prší ještě dlouho do rána, to je celkem víc než dvanáct hodin nepřetržitého deště. K mému nemilému překvapení zjišťuji, že ležím zřejmě na nějaké vyschlé louži, kam prosakuje spodní voda, protože podlaha pode mnou je celá mokrá.

Prší bez ustání celý den. Ale i když prší celý den, dokonce i tehdy je to v lese, daleko od všech lidí, lepší než kdekoli jinde v jejich blízkosti. Nedá se kam jít, co jiného dělat, než ležet nebo sedět ve stanu a číst si nebo pospávat, ale ani to není nuda. Neboť hlavou mi víří tolik myšlenek, že se mi ani nechce je všechny zapisovat. Ten vynucený klid na lůžku a ta uzavřenost před světem je dokonce pro zvýšení toku myšlenek nejlepší ze všeho. Hlavní výhodou je však bezesporu ticho.


Pozdě odpoledne konečně přestalo pršet, ale dál je zataženo. Ptáci se probudili a začali zpívat a poletovat sem a tam po stromech. Také můj stan nevynechali a sedali na něj. Náhle můj známý budníček podlétl vnější střešní stanový dílec, vlétl uvnitř na moskytiéru a jal se z ní nerušeně lovit mušky, pavoučky a jiný hmyz. Už zase! Zase takové blízké setkání! Ani nemusím nikam chodit, a zvířata za mnou chodí sama! – Tedy ne samozřejmě kvůli mně, ale i tak je pozoruhodné, jak takový malý, chytrý ptáček najde cestu dovnitř stanu a zase ven a že dokonce ví, co tam uvnitř najde, aniž by to viděl. A pak že jsou zvířata hloupá. Hloupí jsou naopak lidé, kteří to o nich říkají, protože je neznají. Jsem polichocen touto milou návštěvou, poctěn a nadšen!


Další dnešní zajímavý nález jsem učinil pár kroků od mého stanu. Je to vlastně zázrak, poněvadž jsem mezi dvěma smrky objevil – až dnes! –, světe, div se, – krušinu olšovou! Mladá, plodná krušinka zde hrdinně a osaměle soupeří o světlo a živiny s převládající jehličnanovou přesilou. Záhadou je rovněž to, jak se sem dostala; kdo sem, doprostřed lesa, zanesl malou krušinkovou pecičku, která ještě ke všemu sama vzklíčila a vyrostla v mladý stromek, sice pokřivený, jak si hledal mezi smrčím místo na slunci, ale přesto zdravý a živý, dýchající skrze zelené listí. Krušinka není skutečně ani v nejmenším napadena žádnou chorobou ani žádným ožerem. Roste si tu a zatím zdárně prospívá i bez šlechtitelských zásahů, bez opečovávání sadařem, široko daleko sama, jediná svého druhu. Pro mne jsou takovéto úkazy zázrakem; pravým, nefalšovaným zázrakem. A Já si jej všiml až dnes, kdy indické tropy vystřídalo zase to šedé, škaredé středoevropské pošmourno.


V devět hodin večer – ještě bylo světlo – přišla znovu prasata. Jedno z nich jsem slyšel chrochtat a funět přímo za zadní stěnou mého stanu! Bál jsem se pohnout. Dělily nás opravdu jen dvě slabé stěny stanu!

Ví o mně to prase? Cítí mě?

Zase jsem nezahlédl ani jednoho z těch divočáků, třebaže bylo světlo a třebaže byli jednu chvíli též přímo přede mnou, kdesi v hustém smrčí. Drželi se důsledně v těch nejhustších houštinách, kde je nemohl nikdo zvenčí uvidět. Asi to mají tak zažito po staletích nelítostného pronásledování.

Najednou se jejich vůdce rozběhl nazpět, vydav zřejmě nějaký varovný signál k ústupu. Buď zahlédl mne, sedícího v otevřeném stanu a zírajícího tupě do slepé prázdnoty, snaže se něco zahlédnout, nebo se polekal stanu, anebo snad také zaslechl hudbu, linoucí se zdola z vesnice Haidžarí. Nevím. Ale něco je určitě vyplašilo. Za minutu byli pryč a s velkým dupáním vzdalovali se, odkud tak tiše přišli. Je jasné, že tábořím na jejich pravidelné trase, takže se s nimi asi budu setkávat častěji. Celý život jsem v tuzemské přírodě divoká prasata ani nezaslechl, a teď, letos, jsou tu již potřetí, jakkoli jsem z nich nezahlédl dosud ani štětinu. Je to všechno tak vzrušující!



sómavár, 19. července 44

Hrdličky po ránu smutně hrdlí. Hnusné počasí se nelepší a k tomu začíná být zima. Navíc mi dochází jídlo. Je čas odebrat se do města pro nové zásoby a vyčkat lepšího počasí. Puchýře se zahojily, přesto však nové sandály tlačí a dřou mi kůži zase na jiném místě. V hrbolatém, obtížném terénu se mi v nich podvrtávají kotníky, což mě nutí k nezvykle opatrné chůzi. Odvyknul jsem sandálům! Myslím na římské vojáky, kteří žádné jiné boty než právě sandály nenosili. Ale copak římští vojáci! Těm nevadilo ani nechat se zabít pro větší slávu Říma!

Všech jedenáct koníčků se skamarádilo a drží se spolu, dnes poněkud dál, až nahoře na jedné louce, už tedy ne podle cesty, po níž se ubírám k městu. Viděl jsem také tu srnku, k níž jsem minule přišel tak blízko, že ani neutíkala. Tentokrát však byla dál u lesa.

A když jsem vešel do lesa nad městem, abych si tam ještě poseděl na posedu, odpočal si a psychicky se připravil na závěrečný sestup dolů k lidem, uviděl jsem utíkat srnce a srnku. Když jsem pak došel kopřivami ke starému posedu, oba srnci byli tam, jako by na mne čekali. Srnec a srnka však opravdu nečekali, že se vynořím právě tam, takže jsem k nim došel zase hodně blízko. Srnec vyrazil z hustého podrostu honem pryč do hloubi lesa, zatímco srnka poodběhla několik srnčích skoků, zastavila se a pozorovala mě napjatě, co udělám. Já jsem jakoby nic začal šplhat na posed, což ji přimělo rychle následovat svého druha. Osaměl jsem. Pouze pěnkava vytrvale zpívá svůj jednotvárný nápěv. Už abych se zase vracel zpátky do mého lesního ášramu!



budhavár, 21. července 44

Nazul jsem své staré kotníčkové pohorky a vyrazil zpátky k lesu. V botách se jde o moc pohodlněji než v sandálech; nohy mám zase jako v bavlnce.

K četbě si nesu knížku Života sladké hořkosti od další staré české herečky – od Lídy Baarové.

Je to ryze odpočinková četba. Oproti knížce Adiny Mandlové je tato snad o trochu lépe napsána, ale je to v podstatě tentýž typ „dívčího románku“. Nejvíc místa tak opět zabírají popisy takzvaných „lásek“, rozchodů a návratů, seznamování, flirtování, obav o svou „ženskou čest“, sbližování, večírky, schůzky s čelnými politickými a kulturními pohlaváry, pomluvy, pláč, hysterické záchvaty, udobřování a pohněvávání, gynekologické obtíže, a tak dále a tak podobně. Zkrátka vesměs záležitosti humánního života, životního snu, v němž vždy nejvíc dlí právě žena jako jeho největší přímluvkyně a zastánkyně. Žena spí nejtvrději z lidského pokolení; muž se přece jen na rozdíl od ženy občas ze životních iluzí probudí a má alespoň někdy své okamžiky jasnozřivého vědomí než i on nakonec také upadne do spánku života spolu s ženou, často i na jednom společném loži. Žena však neprocitne nikdy.

Text mě poznovu uráží množstvím tiskových chyb, jako například z nejčastějších „byla jsme / byli jsem“, debilní potíže s psaním jednoduchých slov „sekretář“ – pokaždé psáno debilně jako „sekterář“ – a „film“ („flim“, ve „filemch“); v textu se vyskytuje i jedna pravopisná hrubice („typovat“ výsledek) a jedna věcná chyba v popisu pod obrázkem (místo Argentiny uvedeno Španělsko – jazykově těsně vedle, leč špatně) a další a další chyby. Nicméně začetl jsem se do toho, poněvadž z toho přeci jen sem tam prosvítají zajímavé dobové glosy očima pamětnice.


A kachničky zmizely z rybníčku Khalídž!

Tak toto záhadné zmizení teď podrobí mé dedukční schopnosti těžké zkoušce! Uhynuly všechny? Nebo je někdo pozabíjel? Byla ta dvě mrtvá těla jen předzvěstí nějaké hrozné nákazy, která vyhubila nakonec celé hejno? Nebo je zabila bouře, člověk, predátor? Anebo se pouze skrývají mým zrakům někde v hustě zarostlém korytě potoka, jenž vtéká na opačném břehu do tohoto lesního rybníčku? Doplaval jsem se tam podívat, ale kromě prázdného krmítka a zvýšené hladiny vody jsem tam nic jiného nenašel; ani stopy po kachničkách.

Nakonec platila ta poslední možnost. Kachničky se najednou objevily skutečně u vtoku potoka do rybníčku a děsně si to užívaly, jak mě doběhly! To jsem rád. Ale přeci je na nich cosi divného. Jsou nějaké jiné, jako vyměněné: jsou jednak větší, a za druhé jich je méně, o dost méně; pouhých šest! Původně jich bylo nejméně dvakrát tolik! Je to divné. Něco se tady rozhodně stalo. Byl jsem však bez jejich přítomnosti dnes klidnější, uvolněnější; ježto jakkoli jsou milé a rád se na ně dívám, mají přece jen spojitost s člověkem, mým nepřítelem, jenž je sem vysadil, který je zde odchovává (nebo spíš pěstuje na maso) a který je sem chodí krmit a kontrolovat. Také mě často plaší, když se ony samy něčeho polekají (což ryby ostatně dělají taktéž). Ukázaly se až těsně předtím než jsem odcházel zpátky do stanu. Jakési torzo zvířecího těla, napůl ožrané, dnes také plavalo na hladině vody. A na okamžik jsem spatřil přeběhnout z kopřiv do kopřiv jakési hbité zvíře. Mohla to být kuna, lasice, tchoř nebo i liška.


K večeru přilétl k mému stanu kos a hopkal v trávě dva metry přímo přede mnou, hledaje něco k snědku. „Doma“ v baráku také někdy pozoruji kosy, ale z výšky třetího patra to není ono. Tady v lese je ten zážitek navíc umocněn tím, že lesní kosi jsou mnohem plašší než jejich městské protějšky. Takovéto blízké setkání s plachým lesním kosem je tedy značně vzácné. I kvůli tomu se vyplácí být ve stanu tichý a příliš se nepohybovat. Divoká zvířata si na vás zvyknou a s vědomím, že nedělají nic nebezpečného, důvěrně se s vámi sblíží. S láskou vzpomínám na Peterovu zahrádku vysoko v seychellských horách, kde na jeho zavolání přilétal z džungle jakýsi ptáček a dal se krmit. To bylo úžasné. Je krásné žít s divokými zvířaty a vědět, že i ona vás přijímají, nebojí se vás a nejste jim proti mysli. Vždyť se mnou se to má zrovna tak. Škoda jen, že v druhé polovině roku ptáci již tolik nezpívají jako na jaře. Já bych je mohl poslouchat pořád.



guruvár, 22. července 44

Plaval jsem si mezi hřbetními ploutvemi kaprů. Dnes se kachničky ukázaly zase až později; nepozorovaně se objevily na mé straně břehu. Pozoroval jsem jejich dovádění dalekohledem. A opět se s nimi udála změna! Je jich oproti včerejšku o jednu méně, tedy už jen pět! Že by je lovilo nějaké zvíře, které využívá toho, že jim zlí lidé přistřihli křidélka, aby jim nemohly uletět, jim ani žádnému jinému nepříteli, a že je nechrání žádné dospělé a zkušené kachny? Bleskla mi před vnitřním zrakem ta včerejší šelma, jež se mihla v kopřivách, nebo káně, jež tu přelétávají.

Krmítko mají dnes naplněné, mohu se tedy oddat poklidné lázni uprostřed tiché přírody. Ale jak jsem se zmýlil! Stalo se totiž to, co se podle zákona pravděpodobnosti muselo jednoho dne stát: byl jsem odhalen!

Ležel jsem si poklidně na prkenném molu, když jsem pojednou cosi více vytušil než zaslechl. Zdvihl jsem hlavu a podíval se za sebe na hráz porostlou olším. Člověk! Nepřítel!

Rychle, leč bez paniky, jsem si navlékl trenýrky a vstal jsem, abych uklidil dalekohled. Člověk přicházel k molu. Pozdravili jsme se a Já, abych zakryl rozpaky, prohodil jsem pár bezvýznamných plků. Zajímalo mě, jestli má tento člověk na starosti údržbu tohoto lesního rybníčku. On mi začal vykládat technické parametry rybníčku. To všechno jsem však znal. Dále mluvil o kachnách, o rybách, o houbách. To jsem také znal. Jako vždy jsem odpovídal stručně, většinou jen přikyvoval, ale nerozpřádal jsem hovor, jak je mým dobrým zvykem. Nechtěl jsem žádnou otázkou ani odpovědí prozradit nic, co by mě mohlo mrzet a co by bylo strategicky pro mne jakkoli nevýhodné. Proto jsem téměř mlčel. Ať raději tento nepřítel neví nic nového ode mne, co by sám neviděl a čeho by se sám nedovtípil. Pochopil to a zadíval se na mne zpytavě. Cítil jsem ten pohled, ale neopětoval ho. Přímý pohled člověka ve mně vzbuzuje strach a agresi – jako u každého divokého zvířete. Navíc je mi člověk jako takový odporný. Ale byl na člověka ještě docela slušný a výjimečně neotravoval žádnými obvyklými fašisticko-humanistickými otázkami typu: „Co tady děláte, odkud jste, kde jste zaměstnán?“ a podobně. Nasypal rybám krmení, rozloučil se se mnou a odešel. Oddychl jsem si. Za lesem nastartoval auto, jež jsem předtím trestuhodně přeslechl přijíždět, a odejel. Osaměl jsem. Zbavil jsem se napětí z nepříjemné a nevítané přítomnosti člověka, ale rozladění nad mým objevením a nad tímto samotným nemilým setkáním jsem se nezbavil ani po jeho odjezdu. Obul jsem se a vydal se zpátky do stanu. Teď už by mě to tady nebavilo a kdyby sem přišel ještě někdo jiný (z lidí), byl bych otrávenější tím víc. Pro dnešek jeden lidák stačí. Stejně už jsem chtěl jít. Roztrpčen stoupám do kopce ke svému ášramu.

Avšak s lidmi se dnes zřejmě roztrhl pytel. Jižně od mé skrýše se kdesi v lese pod ní ozývají nadmíru rušivé motory dvou pil. Nějak se ta idylka vanaprasthova kazí.

Asi za hodinu stroje umlkly a v lese se znovu rozhostilo hojivé ticho.



šukravár, 23. července 44

Brzo ráno jsem uslyšel hřmění. Okraj vzdálené bouře procházel krajem. Pršelo. Ve dne zůstala obloha podmračená, ale teplo trvá zatím dál. Přesto se nám v poslední době nějak rozpršelo a suchá tropická idylka se kazí.

Budníček dnes dopoledne třepotal křídly ve vzduchu na jednom místě před vchodem do stanu, ale vida mne sedět uvnitř, netroufl si vletět na moskytiéru a hledat tam hmyz jako obvykle. Ono se to ani dost dobře nedá, když je stan otevřen.

Dnes mě to neláká někam jít. Když jsem však viděl toho hladového budníčka třepotat se kolem stanu, napadlo mi připravit ptáčkům malé pohoštění. Otevřel jsem oba větrací otvory na vrcholu kupole stanu, čímž vznikly dvě rovné plošinky, a tam jsem nasypal semínka, opadaná z již snědeného pečiva. Jsem zvědav, jestli se na to nějaký ptáček naláká a Já tak budu moci zevnitř pozorovat jeho zobání. Nikam dnes nejdu, budu si jen tiše číst a pospávat, tak snad něco uvidím. Zatím se ukázal jen hraboš undír, který se zvědavě prošel po mém dvorku a pak zase zmizel, jinak nikdo. Možná že na zemi našel pár spadaných semínek. Ptáčci létají kolem, ale ještě žádný z nich nezasedl k hostině ze zrníček, mnou přichystané. Spíš bych se jimi zavděčil tomu hrabošovi.

Na rtu se mi udělal menší opar, určitě z toho včerejšího leknutí, anebo na mne možná lidák přenesl nějakou kapénkovou nákazu; to není samo sebou; víme přece, že jsou lidáci plní stovek nakažlivých chorob, jež jim samým neublíží, avšak divoké dítě přírody mohou i zabít.

Dnes zůstávám ve své lesní poustevně. Chci alespoň jeden den nevidět člověka.



šanivár, 24. července 44

Celou noc pršelo. Ráno dlouho kape voda se stromů. Podél stanu prošel hraboš undír. Nemám rád mokro. Přesto bylo v noci takové horko, že jsem mohl ležet zcela nahý v otevřeném spacáku. Vítr dál sráží se stromů kapky deště a přináší z vesnice odpudivé pazvuky dechovky z tamějšího obecního rozhlasu. Stále drobně mží. Hnusné počasí. Knížka Života sladké hořkosti od Lídy Baarové, kterou jsem právě dočetl, je depresivní, tragická, ale napínavá, dobrodružná, byť psaná často stylem jejích filmových rolí (to stálé, opakující se „Ničím jsem se neprovinila.“). Směšné. Přede mnou se nikdo ospravedlňovat nemusí; mne něčí soukromé aférky naprosto nezajímají, zatímco malá dušička malého českého človíčka z nich dokáže udělat národní velezradu a pak věznit, týrat, šikanovat a pronásledovat až za hranice země i snesitelnosti. Češi se za každého režimu mstili svým slavným rodákům; tak to prostě je; ale mstít se na výjimkách je i obecně lidskou vlastností.

Kniha je však svým množstvím tiskových chyb typickým českým neokapitalistickým tržním šmejdem po roce 1989. Zase „nebyl čas“ provést korektury; zase se spěchalo, už aby to bylo venku a moc to přitom nestálo; už aby se mohlo na tom vydělat, co nejvíc „trhnout“. Mně nevadí na tyto opakující se ediční nešvary stále znovu téměř po každé přečtené knize upozorňovat. Nešvary to jsou a je proto nutné je tepat.


Stále prší a mně začíná být zima. Musel jsem udělat něco dosud nepředstavitelného: poprvé po mnoha dnech se musím obléknout. Hraboš undír občas obejde stan; asi se mu líbí, že je podél něj sucho.

Odpoledne déšť ustává. Pouštím se znovu do rozečtené Rakoviny na kůži Země. Toto dílko se mi povedlo; vložil jsem do něho více slovesné vytříbenosti; filosoficky je pak dokonalé: další sžíravá kritika všeho lidského; nic důležitého jsem v ní neopomněl.

Počasí se stále nelepší. Má vyrovnaná mysl se naštěstí spokojuje dlením na jednom místě. Ven, do toho studeného vlhka, mě to stejně neláká. Dokážu se dostatečně zabavit i unavit toliko četbou. Vítr žene po obloze olověná mračna. Po dvou dnech se ozval srnec, jenž tu má někde nedaleko v bučině své oblíbené zákoutí. Semínek na střeše si jednou jedinkrát zobnul nějaký ptáček, jinak nikdo.



ravivár, 25. července 44

Další den v lesní samotě. Nechce se mi vstávat ani nic dělat. Co bych také dělal a proč bych vstával? Nikam nemusím jít, nikde jinde nemusím být, nemám žádné povinnosti, nikoho nemusím vidět, nikoho ani nechci vidět, s nikým nechci mluvit, nikoho poslouchat, s nikým nemusím pracovat, s nikým se setkat, po nikom nic nemusím chtít... – a tak po procitnutí jen dlouho ležím a naslouchám hučení větru a frkání křídel ptáků, kteří nehlasně poletují okolo stanu. Vůbec už nezpívají, jen občas nesměle pípnou.

Je mi takto dobře. Nemám hlad ani žízeň, ničím netrpím – jsem vítěz nad strastmi života. Nezmítá mnou žádná tělesná ni duševní potřeba. Neprší, jen sluníčko by mohlo zasvítit, aby bylo tepleji. Na tu stálou příjemnou a pohodlnou nahotu z uplynulých tropických dní bych si zvyknul rád a rychle. Třást se však zimou a muset být oblečený jako nyní není ani trochu příjemné nebo pohodlné.

Hraboš undír venku nepozorovaně prozkoumával moje boty; povytáhl z nich jednu ponožku a dokonce ji i trochu potrhal. Hlavně že ji neodnesl; musím před ním ponožky raději schovat do stanu.

Je chladno jako na podzim. Je mi zima hlavně na nohy, poněvadž tu nemám žádné kalhoty. Zaběhl jsem si k nejbližšímu potůčku pro vodu. Teď po deštích v něm teče zase víc vody. Trochu jsem se tím výšlapem zahřál. Jen občas a na chvilku prokoukne sluníčko zpoza šedivých mraků. Snědl jsem pár borůvek a honem zpátky do vyhřátého spacáku. Není mi však moc dobře; myslím, že jsem se nachladil.

Vůkol je krásné ticho. Takové bývá jen o raviváru, když všude ustane veškerý průmysl a když utichnou motory. Jen ten vítr stále duje.



sómavár, 26. července 44

V noci opět prší. Stěhovaví ptáci už jistě pomýšlejí na návrat do teplých krajin. Letěl bych nejraději s nimi; tohle není počasí pro mne. Prší až do rána, pak zázračně přestává. Mohu se sbalit a jít do města. Nemám už co číst, nemám už co jíst – hlavně to první: co číst. Dopoledne v lese je opět tak nádherné. Ne snad ani tak počasím, jako tím klidem.

Na cestě je spousta hlemýžďů a slimáků. Před prvním vesnickým stavením chlap na vzorově střiženém trávníku po čemsi dupe. Není těžké uhodnout, že dupe právě po slimácích. Jeden jediný pohled stačí; stačí jen letmo zahlédnout – a s hrůzou a odporem se odvracím; odvracím se od člověka. Ecce homo! Co víc k tomu říct? Já opatrně našlapuji, abych žádného živého tvora ani náhodou nezašlápnul a někdo jiný, kdo má být údajně mého druhu, ničí život schválně všude ve svém dosahu, ve své umravněné zóně smrti, kde nic živého nesmí žít a růst bez povolení a dovolení člověka. Já ze soucitu nešlápnu zbytečně ani na žádnou rostlinu, když ji mohu obejít, poněvadž vím, že i rostlina cítí bolest. Pravověrný džinista by po dešti raději nikam nešel, aby ani náhodou nezahubil živého tvora, lezoucího a plazícího se po zemi. To by udělal ovšem džinista pravověrný, tedy věřící, tedy fanatik víry, jenž všechno musí přehánět, poněvadž v zásadě neví, proč tak činí, neboť ke své víře se dostal bezmyšlenkovitým jejím přijetím, nikoli filosofickou úvahou. Nechce zabít žádného živého tvora; ano, ale jen proto, aby došel odměny, již mu slibuje jeho náboženství; nechápe, že tato víra, toto přesvědčení, tento kodex chování má, nebo kdysi dávno měl, hluboký filosofický základ a význam. Pravověrný džinista proto všechno své soucitné konání přehání a chtěl by být papežštější než papež, lepší a moudřejší než sám Mahávíra, jenž to takto jistě nemyslel ani neučil. Já učím něco jiného: Buď soucitný a ohleduplný k jiným tvorům, ale měj soucit také sám se sebou a nesnaž se obětovat svůj život zásadám, jež jsou v přírodě bezvýznamné a bez trestu i bez odměny. Žij a nech žít druhé. I ty, soucitný světče, se však někdy nevědomky, nechtěně či v sebeobraně staneš příčinou zániku živého tvora. Nauč se dobře žít s tím vědomím, ale nečiň zlo schválně a vědomě tam, kde nemusíš. Žij a neplač, nermuť srdce své rozbolavělé tím, co nikdo nenapraví. Tvé srdce je čisté, čistší než kohokoli jiného, čistší už být nemůže. Nesnaž se obětovat čemusi, co žádná tvá oběť nespasí a co nikdo neocení. Ty nejsi nejhorší; můžeš však být nejlepší, ale nemůžeš se vyhnout nevyhnutelnému. Toto nevyhnutelné sluje smrt a utrpení. Dokud žijeme, trpíme a sami jsme též příčinou utrpení. To je nevyhnutelné jako sama smrt. Ty s tím nic nenaděláš; ty nejsi ten, kdo se má kát a bít v prsa. Ty, světče, jsi nevinný jako příroda sama, ty jsi pravý arahant. Neploď a nezabíjej! To má smysl na tomto světě. Nestaň se příčinou plození a zabíjení! I to má svůj hluboký smysl na tomto světě. Měj soucit se zplozenými i nezplozenými a nestaň se příčinou jejich utrpení! Také toto má svůj filosofický význam. Všechny tyto Tři vznešené příkazy Probuzeného Vítěze mohou změnit tento svět násilí a hrůz. A snad ani ty na tom nemůžeš nic změnit. Povznes se nad všecko. Buď sám a prozříš. Namo arhantanam! Poklonu arahantům!


Za těchto hlubokých myšlenek se šedivá mračna začala náhle protrhávat, jasně azurová místa mezi mraky se zvětšovala, slunce prozářilo a proteplilo svět. Jako by sama příroda mi dávala takto znamení, že se mnou souhlasí a že Já plně souhlasím s ní.

Krásné počasí se však dělá jako naschvál právě když mířím k městu. Nic není dokonalé. Jen tato chvíle.

Srnka na pláni už není sama, dnes má společnici a tudíž o dvě pozorné oči navíc, takže už zdálky přede mnou obě srnky utíkají.

Já jsem málem zase potkal „prdlou Hanku“ i s jejím zlým psem Ferdou. Na lesní cestě jsem ji z pláně neviděl, zato ona si mne zřejmě zapamatovala po minulém extempore, a jakmile mě uviděla, nasadila psovi vodítko a pádila s ním rychle po cestě, aby mě nepotkala. Dobře že tak. To bylo štěstí. Vůbec jsem je totiž neviděl; stačilo jít o minutku dřív a nepříjemnosti bych neušel.

Usedám na starý lesní posed, nejen proto, abych dal „prdlé Hance“ a Ferdovi náskok než mi zmizí z očí i z mysli. Zde se tak dobře přemýšlí a píše! Jen ta pěnkava, co tu vždycky tak vytrvale zpívá svůj stále stejný, leč uklidňující nápěv, jen ta pěnkava dnes mlčí.

Mezitím se nebe znovu zachmuřilo. V pokoji se vrhám zvědavě k počítači. Předpověď počasí nevypadá ani trochu nadějně.



šanivár, 31. července 44

Po vydatných deštích je příroda zaplavena jako byla na jaře. Svět se mezitím také stal o něco větším vyhlazovacím koncentrákem i smetištěm. V prvém případě je to tím, že lavičku pod stromy na pláni, kde jsem často sedával, přestavěli řezníci s flintami na střílnu do živých terčů. Další vítězství pokroku! Další „vylepšení“ celosvětových jatek! To na ten nápad přišli až teď, po všech těch letech, kdy se tu pouze nenásilně odpočívalo a naslouchalo živé přírodě? Ale vynalézavému lidskému duchu nic neujde, na všechno nakonec přijde; cokoliv zlého vás napadne – ale mne nikdy –, to lidáky napadne taky. Jeden posed, jedna ta strážní věž, ta střílna, jež přehlíží ponuře celou pláň a pod níž se právě teď pase moje známá srnka, k níž jsem dnes opět přišel tak blízko, tato jedna střílna jim, těm vrahům, nestačí, neboť z ní by se netrefili do pokojně se pasoucího, nic netušícího zvířete na opačném konci travnaté pláně. Teď svět „vylepšili“; žádný živý tvor se jim už neschová ani tady; všechno už mají pod kontrolou.

V druhém případě se stal svět ještě větším smetištěm, než dosud. Elektrikáři vjeli s těžkou technikou do lesa, udělali v něm mýtinu, aby se dostali k podložení vysokonapěťových sloupů betonovými kvádry, a na místě po sobě zanechali ne snad jen pár odpadků, jako vždycky všude tam, kam pronikne člověk, ale zanechali tam po sobě rovnou celou skládku odpadu v modrých a bílých plastikových pytlech! Obrovských výkonů je schopen lidský duch, jen co je pravda! Všechno to pracné třídění domácího odpadu, všechno to nedůstojné přehrabování se v popelnicích jako šúdrové, všechna ekologická opatření, všecka upřímná snaha o udržení čistého životního prostředí je jen směšný boj s větrnými mlýny, něco naprosto dětinského, dětsky naivního a neúčinného, věčně selhávajícího a věčně kulhajícího za lidskou vynalézavostí a plodností, tak jako zákon kulhá za zločinem, tak jako morálka vždy kulhá za lidskou přirozeností a jako dobro kulhá za zlem. Oni nakonec tento svět zničí. Je naprosto marné snažit se tomu vzdorovat, jakkoli takový defétismus neschvaluji. Pouze se tomuto marnému úsilí, ať o záchranu nebo o šetření Země, cynicky směji. Je totiž úplně jedno, jestli se zadusíme pod horami odpadu vytříděného nebo nevytříděného. Udusíme se stejně. Něco zničit, pošpinit, otrávit je totiž vždy snazší a rychlejší než to pak pracně obnovovat, čistit a ozdravovat. Každodenní ničení životního prostředí, každodenní chrlení tun odpadů a chemikálií, čemuž se říká vznešeně, leč falešně práce, zaměstnání, povolání, dokonce živobytí, to všechno navíc vysoko převyšuje jakékoli dobře míněné práce obrozovací a napravovací. Není naděje. Ať se naivkové dál snaží snížit svou „uhlíkovou stopu“, ať se dál přehrabují v kontejnerech a tak dále – stejně to dělají jen proto, aby mohli v co doufat, čemu věřit; aby měli naději, že přežijí a že budou moci otravovat Zemi dál, donekonečna a ve stále větším počtu. Směšné, nic než směšné je jejich počínání a myšlení. Není naděje, leda v brzkém vyhynutí lidstva; jedině v tom zbývá poslední naděje na záchranu planety Země.


Dnes je všude mnoho lidí. Jeden lidák mě dokonce sledoval až k lesu!

Stanoviště je po deštích nasáklé vodou a také věci uvnitř krosny jsou mokré, ačkoli byly uvnitř a ještě k tomu pod hustým stromkem. Nejdřív ze všeho tedy stavím stan na jiném místě, více prosluněném a suchém, a za druhé rozvěšuji krosnu, spacák, kabát i kalhoty a ponožky všude po okolních větvích, kde se dá, i na kupoli stanu.

Předpověď počasí byla slibná, když jsem opouštěl „domov“, ale kdo ví, jaké počasí bude ve skutečnosti; odpoledne se jako naschvál naopak obloha zase zatahuje, samozřejmě zcela v rozporu s předpovědí počasí.

Ke čtení mám s sebou knížku Indická filosofie od Egona Bondyho, a tak si v ní budu číst, poněvadž na koupání to není.

Tuto knížku, původně samizdat, vydalo v roce 1991 Vokno; tedy tentýž undergroundový časopis, který kdysi poprvé otiskl i můj Plivanec na rozloučenou, což byl také původně můj vlastní samizdat. Společného mám i něco s Egonem Bondym, dnes již zemřelým (†2007) a slavným: Psali jsme si. Jako mladík jsem si s ním vyměnil jeden či dva dopisy. Moc si na to nevzpomínám, ale vím, že jsem mu jednou poslal na posouzení některé své básně – nevím, proč právě jemu a proč vůbec někomu, inu zelené mládí – a vím, že mi odepsal a že mi doporučil k četbě Vrchlického, pokud se nemýlím. Egon Bondy tehdy ještě bydlel v Praze pod svým jménem občanským, poddanským: Zbyněk Fišer; psal jsem mu tedy na tuto adresu, ačkoli on do té doby neznal mne a Já se s ním také nikdy nesetkal. V undergroundu měl Egon Bondy samozřejmě už tehdy známé jméno a je dokonce možné, že můj dopis „od neznámého ctitele“ mohl považovat za provokaci Státní Bezpečnosti, aby ho měla za co zavřít. Nicméně odepsal mi.

Když jsem si tuto jeho knížku v knihovně půjčoval, věděl jsem, že už jsem ji jednou četl, protože jsem ji také vlastnil, ale posléze prodal „židovi“. Ale nenapadlo mi, že kniha, již si nyní půjčuji v městské knihovně, je skutečně tatáž, tentýž exemplář, tentýž výtisk, který byl kdysi dávno můj a který jsem prodal! Z mého vlastnictví pouze přešel k „židovi“, od „žida“ jej získala knihovna a z knihovny nyní opět Já! Zjistil jsem to tak, že jsem si všiml svých vlastních tužkou psaných poznámek na okrajích stránek. Sice jsem ty marginálie před prodejem vygumoval, ale mé zuřivé vrypy po nich stejně zůstaly vytlačeny a dosud jsou patrné! Jakmile jsem zjistil jednu svou marginálii, lehko už jsem vyhledal i další a další. Našel jsem tak například po bezmála dvaceti letech svoji téměř už zašlou poznámku, že Egon Bondy je filantrop par excellence, nebo dodatek k názvu knihy, že jsou to výplody chorobných mozků. Už tenkrát! To je neuvěřitelná náhoda! Neuvěřitelné setkání po letech! Tatáž kniha, která mi kdysi, před dvaceti lety patřila, se mi teď znovu podivuhodně dostává do rukou. Svět je malý. Názory na ni a na jejího autora jsem nezměnil; stále si myslím, že Egon Bondy je filantrop a že obsah knihy tvoří výplody chorobných mozků. Toto lze s jistou dávkou trpělivosti přečíst; s jistou dávkou tolerance se nad tím lze i zamyslet; s jistou rezervou to lze i vzít na vědomí – ale brát tyto myšlenky a názory doslova a vážně? K tomu se Já nemohu nikdy odhodlat, ba snížit, abych bral jakoukoli lidskou myšlenku vážně. Vždy to beru jako vtip, jako hru, čtu to nanejvýš pro pobavení, pro ilustraci toho, čeho všeho, jakých absurdit, je schopen lidský duch. Vždy si u něčeho podobného vybavím, co soudil Hérakleitos o lidských názorech: že to jsou hračky, nic než pouhé hračky, s nimiž si hrají velké děti. Brát ty názory, ty hračky, smrtelně vážně, nebo se jimi dokonce řídit, přemýšlet o nich, diskutovat, rozebírat je, studovat je, polemizovat s nimi, zařídit si podle nich život? K smíchu. Jen ztráta času zabývat se i jen trochu vážně výplody nějakého člověka, který se vážně domnívá, že snad filosofuje! Možná tomu žádný „filosof“ ani hluboko ve svém srdci nevěří, že opravdu filosofuje. Alespoň Já tomu nevěřím. Hle, člověk filosofuje – a Misantrop se směje! Je tak zábavné sledovat, jak se lidé snaží své „filosofické“ hračky logicky zdůvodnit, „dokázat“, aby jim to takzvaně pasovalo; aby jim jednotlivé teze do sebe logicky zapadaly a utvořily tak nevývratný systém; jak se přou a do krve hádají s protivnými stranami a konkurenty o slovíčko; směšné, jak každý „filosof“ snaží se být za každou cenu, i za cenu vlastního zesměšnění a zneuctění, zajímavý, originální a invenční; jak vymýšlí nové pojmy, nové kategorie, nová slova – a v neposlední řadě, jak se snaží zalíbit se svými názory-hračkami co největšímu množství lidí, stejným hlupákům, jako je on sám, kteří by mu to žrali a hráli si na moudré s ním. „Filosofové“ nikdy se nezabývají těmi správnými a vskutku důležitými problémy. Nepřijdou tak nikdy na nic – a zabývat se jimi déle, než dokud je ještě vtipné se tím zabývat, to může leda tak ohrozit zdravý zvířecí úsudek a neporušený klid poustevníkovy mysli.

Egon Bondy byl nadto, že byl ustrašený filantrop par excellence, myslím tím filosoficky neodvážný, pořád vyžadující po každé filosofii nějakou etiku, byl nadto i marxista, což mi také není dvakrát nejsympatičtější. Ty upracované věčné masy dělnictva (ať chcípnou – co je filosofovi po nich!), dějinný vývoj k lepšímu, pokrokářství a optimismus, vědecký materialismus a filosofický dialektismus se mi tak akorát hnusí. Není pravda, jak neustále do zblbnutí omílá a opakuje, že „tehdy to ještě nemohlo být tak dobré a poučené jako dnes a tak dobré a poučené jako to bude ještě lépe v budoucnosti“. To neplatí ani pro dějiny, ani pro stav světa – a už vůbec to neplatí pro stav filosofického poznání. Toto dějinné povýšenectví nesnáším. Není k takové aroganci důvodu ani příčiny. Všechny druhy hlouposti i všechny druhy moudrosti se na světě vyskytují za všech dob v konstantním množství: jedněch je pouze vždy hodně, zatímco druhých vždy velmi málo. Dějiny filosofického poznání nespějí od nejhoršího ke stále lepšímu a nejlepšímu – a už vůbec ne k nějakému konečnému rozuzlení gordického uzlu všehomíra. Všechno spěje naopak nevyhnutelně k horšímu, jak je vidět všude kolem nás. I vzdělanost se stále zhoršuje, i filosofické poznání; nejen to: neustále ztěžují se podmínky vůbec k tomu, aby se člověk mohl stát skutečným filosofem! Hloupost převládne, jako za všech dob převažovala nad moudrostí. Obojí – hloupost i moudrost – jsou za všech dob v nesmiřitelném a nesouměřitelném protikladu; v některých údobích dějin, například ve středověku, panovalo dokonce i jakési celosvětové zatmění mozků, globální blbnutí na kvadrát, hromadná totalita hlouposti; panovalo nejen Jungovo kolektivní nevědomí, ale přímo kolektivní nevědomost, kolektivní nerozum zároveň u různých nezávislých kultur (tyranie křesťanství v Evropě, vznik islámu v Arábii, znáboženštění buddhismu na Východě...) – všechno v jednu dobu. V tom nevidím žádný dějinný vývoj ke stále lepšímu. Mudrc vždy stál osamocen, nepochopen, umlčen, často i upálen. Vždy to tak bylo a vždy to tak bude. Žádný filosofický pokrok neexistuje. Všechno důležité už bylo dávno vymyšleno. Jen není jednoduché to přijmout. Pro normální lidi ovšem. Za všech dob.

Všechny tyto marxistické omyly jsou, žel Bondymu, na jeho výkladu indické filosofie znát. Podepsal se na tom. O džinismu se například zmiňuje jen letmo a jen z úzkého hlediska teoretického, nikoli z hlediska džinistické praxe, která je na džinismu nejzajímavější, tak jako je vůbec praktická filosofie vždy zajímavější a důležitější než pouhá filosofie teoretická, a vůbec ho zajímá spíše tvoření systémů, škol, kategorií a nauk, tedy právě ty mnou kritizované a odmítané (odvrhované!) výplody chorobných mozků; zajímá ho tedy jen to, co je na filosofii nejméně důležité a co je na ní zároveň i nejnudnější; školská „filosofie“ zajímá ho více než pravá filosofie praktická. O ní je pohříchu známo jen málo, protože právě ti největší a nejlepší filosofové nejsou známí. Známé a slavné jsou jen velké huby. Mlčenlivý filosof přírodní, praktický, je poustevník, vanaprastha, který jen sedí v lese, sám a sám, nahý, hubený na kost a skrývající se před světem. Jak ten by mohl dosáhnout věhlasu a překřičet, přehádat, přechytračit „filosofické“ velké huby? Jeho přírodní moudrost je příliš prostá a jednoduchá, jako jeho život. Koho by to mohlo zaujmout? V tom hlupáci moudrost nevidí. Jen absurdity mohou upoutat a zaujmout všední davy, vytrhnout je z jejich všednosti.

Na Bondym však oceňuji to, že se drží fonetického zápisu indických jmen, výrazů a pojmů a že nepodléhá nešvaru cizojazyčného přepisu. Oceňuji dále to, že kniha je (zatím) téměř bez chyb (zatím jsem našel jen tři větší chybičky na sto stran textu, což je v dnešní době zralé málem na udělení pochvaly a čestného diplomu za vynikající práci) – až na časté nesprávné dělení slov na koncích řádků + jednu debilní, ostudnou chybu ve slově „filosofických“ přímo na zadní straně obálky (viz tam).


Večer jsem se šel projít po lese a podívat se k rybníčku Khalídž. Přicházeje na jeho hustě zalesněný břeh, cosi jsem zaslechl a získal jsem silný dojem, že jsem někoho svým příchodem vyplašil. Zda to byl člověk nebo zvíře, to si netroufám říci jistě. Mně to připadalo jako člověk. Kachničky právě seděly na kachním voru uprostřed rybníčku a také všechny rázem zpozorněly (je jich mimochodem zase o jednu méně: nyní už jsou jen čtyři! Kam se dějou...?). Měl jsem nepříjemné tušení blízkosti nepřítele, možná dokonce ozbrojeného, pytláka nebo myslivce – všechno jedno: řezník jako řezník. V tento den, to jest o šaniváru, v sobotu, a v tuto večerní hodinu by mě nepřekvapil výskyt bouchala. Ze mne kachničky nervózní být rozhodně nemohly, poněvadž mě vůbec neviděly, jinak by nevstoupily z voru do vody a nepřipluly by blíž ke mně na druhý břeh. Někoho tam na druhé straně určitě viděly!

Nenechal jsem se tím však rušit a tiše jsem z úkrytu dál pozoroval kachny i přírodu kolem. Ony se pak také uklidnily. Narušitel zřejmě odešel.

Vrátil jsem se do stanu. Dvakrát za sebou kolem proklusal srnec. Po západu slunce se musím přiobléct. Nastává jakési vlhké chladno. Už to nejsou žádné tropy a myslím, že také brzo ztratím i tu krásně do hněda opálenou kůži, v níž teď vypadám jako nějaký skutečný Ind.

Ozvaly se nejméně tři výstřely. Zlo je tedy dnešního večera skutečně přítomné a obchází kolem, hledajíc koho by zabilo.



ravivár, 1. srpna 44

Noc byla krásná, nádherná, osvětlená měsícem. K spánku se vedle mne někde blízko uložil také nějaký srnec. Ale když jsem se převalil z boku na bok, vyděsilo ho to a s pomručováním utekl.

Časně zrána se znovu ozývaly výstřely zákeřných vrahů. Celý stan i tráva kolem jsou pokryty kapkami rosy. Na jasně modré, prosluněné obloze je dosud vidět ubývající měsíc, vyznačující v hinduistickém lunárním kalendáři takzvaný kršnapakš, temnou polovinu měsíce. Rajské lesní ticho je umocněno něžnými hlásky budníčků, sýkorek a strnádků.

V jedenáct hodin jsem se musel kvůli nesnesitelnému horku přestěhovat ze stávajícího výsluní zpátky do polostínu. Střechu prozatím nenasazuji. Je krásné počasí, ideální na koupání a opalování; ale je také ravivár, obávaná to sváteční neděle zjančeného lidáka. Už včera bylo všude plno lidáků, a tak zvláště dnes se mi nechce vůbec opouštět úkryt.

Odpoledne jsem to však přece nevydržel a vypravil jsem se na malou procházku po východním hřebeni. Našel jsem po cestě i trochu borůvek a malin; ale malin je letos zoufale málo a většinou jsou malé, nedozrálé anebo vůbec nedobré.

Tuto vycházkovou trasu mám rád: jde se jenom lesem, terén je nenáročný, žádné prudké stoupání ani klesání, v polostínu, nevede tudy žádná rušná turisticko-cyklisticko-naučná stezka, daleko od všeho lidského – a na konci trasy mám svůj vyseděný důlek v kořání stromů, ve společnosti modrofialových zvonků a štíhlých psárek, mírně ve svahu s dlouhým a širokým výhledem dolů do lesa. Les pode mnou, les nade mnou, všude okolo mne se rozprostírá vysoký řídký les starých smrků, jedlí a buků. Vzduch je provoněn jejich ozdravnými silicemi. Na tomto místě se vždycky nadlouho pohroužím do hluboké meditace. Samota a ticho vůkol; občas zaklepe strakapoud či datel nebo přeběhne ze stromu na strom veverka.

Vracím se zpátky a připadám si jako po lázeňské kúře; jenom je to zadarmo a procházím se tu zcela sám po této lesní kolonádě.


Kniha Indická filosofie od Egona Bondyho mě nevýslovně nudí. Na pustý ostrov bych si ji nevzal. Nelituji, že jsem ji tenkrát prodal. Prodal bych ji zas. Nebo bych ji spíš rovnou vyhodil; k „židovi“ bych se kvůli ní ani neobtěžoval chodit, abych ji tam prodal za těch pár mizerných drobných. Nacházím v té knize jen málo z toho, co mě na indické filosofii nejvíc zajímá. Tento Bondyho spis se zabývá spíše tvorbou teorií poznání všehomíra, zvláště pak „filosofických“ systémů. Ale to je „filosofie“ pouze v uvozovkách, pouhá nezáživná teorie, pouhá strohá věda; zatímco mne by daleko víc zajímal a upoutal nějaký román o skutečném indickém filosofovi, například o tom, co jej vedlo k odchodu do bezdomoví, s jakými praktickými nesnázemi se potýkal, jaká dobrodružství zažil, co jedl, co celý čas dělal, čím se bavil, na co myslel, s jakými zvířaty se setkal a jakým zvířatům se musel bránit, jaký byl jeho vztah k ostatním lidem, jaký přístřešek si zbudoval a jak si ho zbudoval – vše vkusně a nenuceně prokládáno hlubokomyslnými úvahami a krátkými básněmi; tedy nejlépe, kdyby to byl filosofický deník, a ne bezvýznamné myšlenkové konstrukce. V tomto druhu teoretické „filosofie“ nevidím žádný smysl. „Filosof“, který se odebere do lesa jen proto, aby tam našel model vesmíru, je u mne jen takzvaným „filosofem“. Dejme tomu, že ten model skutečně najde a nevývratně dokáže. No a co z toho? Na co mu to bude, nebo mně, nebo lidstvu, světu? Změní se tím něco, zlepší se tím něco, dosáhne se tím něčeho? Nebudu pak muset platit daně? Nebudu pak muset chodit do práce? Budu pak mít pokoj od lidí? Čeho se tím dosáhne? Prakticky ničeho. Vše zůstane při starém. Svobodu to nikomu nedá. Tu získáte jen o samotě, v moudrosti. Už samotný odchod vanaprasthy do bezdomoví, do samoty, mu dá svobodu, po jaké toužil – teorie nikdy! Pravá filosofie má vést ke svobodě, to jest k samotě, to jest k nenávisti k lidem. Však všechny tyto tři věci – svoboda, samota, nenávist k lidem – jsou spojené nádoby a jako takové se vzájemně doplňují; jedna nemůže existovat bez druhé a druhá bez třetí. Nebudeš-li nenávidět lidi, neosamostatníš se od nich nikdy a nezískáš tak svobodu. Nikdy nebudeš mít svobodu, nebudeš-li sám. A sám můžeš být jen tehdy, znenávidíš-li si sdostatek lidi. Jsou to spojité nádoby, jak vidno. Misantrop je proto nejosamělejší a také díky tomu nejsvobodnější. Nejsvobodnější bytost je tedy zároveň i nejosamělejší a nejmisantropičtější. A kdo nenávidí lidi, zůstane na světě sám, tedy svobodný. Jednoduchý princip spojených nádob. Nějaké pusté teoretizování o podstatě všehomíra nevede k ničemu, k žádnému vysvobození – a už vůbec ne k vysvobození z koloběhu životů. Mlácením prázdné pojmové slámy se nedosáhne ničeho, žádné svobody, a dokonce ne ani žádného konečného poznání. Jeden tvrdí to, druhý zas ono, třetí, že neexistuje nic, čtvrtý naopak, že existuje všechno, a všichni si myslí, že mají pravdu. Mýlí se však všichni. Vesmír se tím nezmění, svět se tím nezmění, lidstvo se nezmění žádným sebedokonalejším poznáním. Vše bude jako dřív, beze změny. Ukažte mi však jediné: jak se osvobodit od vašich tlachů, jak se osvobodit od vás, od lidí! To by bylo teprve to správné, univerzální poznání! Pak by byl jedině můj misantropismus tou pravou filosofií! „Poznej svého nepřítele, to jest člověka, a nic víc znát nepotřebuješ, jsi na nejlepší cestě k osvobození!“ To se vší vážností prohlašuji Já. Jedině takové poznání má praktický význam a smysl, ne teoretické tlachy rádoby „filosofů“. Pravý filosof je naopak ten, kdo odchází do lesa proto, aby se zde oddal lásce k moudrosti; to je pravý význam slova filosofie; už tím se stává filosofem, i podle toho jména, že miluje přemýšlení v samotě; všechno navíc je nadbytečný a dokonce mnohdy i scestný nesmysl. Vědecké bádání se spíše s moudrostí míjí, než by k ní přispívalo. Moudrý je naopak ten, jehož myšlenky jsou klidné, lehké a prosté. Těžké myšlenky a složité úvahy navozují spíše stav těkavosti, neklidu, roztržitosti a rozčilení. Kdyby filosofové psali místo teoretických úvah pouze filosofické deníky, bylo by to rozhodně čtivější a možná, že by tak své nejlepší myšlenky sdělili mnohem snáze a srozumitelněji jen tak náhodou, mimochodem, „mezi řádky“. Lépe by se tak poznalo, kdo je skutečným filosofem a kdo si na něj jen hraje, protože je v jádru obyčejný, nezajímavý, počtářský člověk bez špetky geniality. Napsat můžete cokoliv; papír toho snese...; ale váš praktický život vás neomylně prozradí a řekne toho o vás nejvíce. Takto o sobě indická filosofie vypovídá nejlépe tím, že prakticky vymyslela pojem béghar, česky „bezdomoví“ a že vynalezla ušlechtilé poustevnictví, dobrovolnou samotu a tím vlastně i předstupeň k misantropismu všeho druhu. Nic jiného na ní hodnotného nevidím; všechno ostatní jsou jen bláboly pomatených myslí. Příkladně ve starém Řecku musel být jeden z nejlepších filosofů, hodných toho jména, určitě kynik Diogenés. Proč? O jeho myšlenkách se toho příliš nedochovalo; ale zato tím víc se zachovalo epizod z jeho praktické filosofie, coby otrhaného poustevníka v sudu, jenž zahodil i starý střep, když zjistil, že vodu může nabírat do úst i dlaněmi! Toto byl filosof! Ne nějaký bezduchý, nepraktický teoretik, který si nezaslouží říkat mu ani „filosof“.



sómavár, 2. srpna 44

V noci byl les okolo mne zase tak krásně zalit měsíčním světlem. Dnes je jeho den – sómavár – den Měsíce. V noci jsem také slyšel dusot kopyt nějakého stáda. Zřejmě tu byla opět divoká prasata. Vím, že sem chodívají; poznám to už jen podle pošlapané trávy a rozrytého povrchu lesní hrabanky, kde svým výborným čichem vyhledávají i potmě různé houby, hmyz, chutné kořínky, hlízy a měkkýše. Ale myslím, že vědí, že Já tu žiji, neznají mě, bojí se mě trochu a blíž se ke mně raději nepřibližují.

Zrána přelétávají nad mou moskytiérou drobní zpěvaví ptáčci. Sluníčko už také vstalo tam kdesi za lesem a již ozařuje svými prvními hřejivými paprsky horní špičky stromů. Zdá se, že by mohl být hezký den.

Před polednem vjeli do lesa dřeváci. Jsou daleko. Jdu se koupat.

Ještě jsem ani nesešel s kopce dolů a už jsem slyšel za zády dva parchanty na kolech. Znejistěl jsem. Tolik jsem se těšil na sómavár, až konečně vypadnou všichni zpátky do robotáren a otrokáren, ale na harantí prázdniny jsem zapomněl.

Podruhé jsem znejistěl, když jsem přišel na hráz. Jako červená výstražná značka STOP tam svítil u mola čísi zapomenutý plastikový kýbl. Ani tím jsem se nenechal odradit. Pořádně jsem se rozhlédl po okolí. Nikde nikdo. Svlékl jsem se a skočil po hlavě do vody jako vždycky. Voda je studená, moc daleko proto neplavu a honem na molo opalovat se. Ani kachny tu prozatím nejsou vidět. Spokojeně se sluním. Určil jsem si však bezpečnostní pravidlo: skočím do vody třikrát a dost, víc raději ne, abych se tu nezdržoval nebezpečně dlouho.

Cestou zpátky do stanu jsem našel krvavý kousek rozsápané kachny. Já to věděl, že je tady nějaké zvíře loví! Kus rudého kachního masa i s peřím daleko od břehu, to by člověk neudělal, to má na svědomí nějaké zvíře, nejspíš dravý pták, který takto obvykle porcuje svou oběť; člověk nebo jiná šelma by mrtvolu odnesli celou někam dál, domů, do úkrytu; takhle to dělávají jen draví ptáci. Jeden nade mnou zrovna krouží. Je to káně. Možná to byla ona.

Nabírám vodu a na zpáteční cestě se ubírám oklikou okolo kopce a vracím se druhou stranou než jakou jsem vyšel. Najedl jsem se malin, viděl jsem celkem tři srnce – a našel jsem další starou minci. Tato také už neplatí: je to dvoukoruna československá z roku 1973. Ražba je zašlá, postižená takzvaným zinkovým morem, těžko čitelná. Doma ji budu muset vyčistit nějakým chemickým prostředkem, voda příliš nepomáhá.


Dnes je znovu krásné a příjemné tropické teplíčko. Po návratu do stanu mohu zůstat opět po několika studených dnech zcela nahý, tak jak to mám rád a jak mi to nejlépe vyhovuje.

Kolem proběhl hraboš undír, odkudsi zdola se s hlasitým bekáním blíží srnec, cvrkají cvrčci... – pohoda tropického odpoledne.

Večer nasazuji střechu. Na dnešek hlásili bouřky, je proto lepší pojistit se proti případnému nočnímu dešti dříve než se setmí a rozprší a pak to muset narychlo dohánět v dešti, potmě a rozespalý. Už se ostatně nějak zatahuje, a pokud to nejsou letadla, zaslechnu občas i vzdálené hřmění.

O půl deváté začalo pršet.



mangalavár, 3. srpna 44

Podle indické tradice bych byl takzvaný džívanmukta, to jest ten, kdo se osvobodil již zaživa. Podle buddhistické filosofie bych pak byl nejspíš takzvaný pratjéka-buddha, to jest osamělý jednotlivec, který se sám, vlastními silami probudil ze sna života a stačí mu to – o ostatní dosud spící a trpící se nestará. Pochopitelně! Přece když se uprostřed noci probudím, nevzbudím přece kvůli tomu celý dům, celé město, celý svět! Nezvednu přece kvůli tomu telefon a nebudu volat k protinožcům na účet volaného na opačný konec zeměkoule, aby vstávali, protože Já jsem se probudil! Nejenže by to bylo ode mne krajně bezohledné, ale nakonec bych tím byl i sám proti sobě. Jestliže totiž lidáci tvrdě spí, Já jsem tím víc svobodný a naopak. Nač bych je budil? Raději budu kolem nich chodit po špičkách tiše jako tichošlápek a užívat si těch vzácných chvil svobody, jež se mi tím naskýtají. Každá výlučnost a osamělost přece skýtá tolik možností, tolik neomezené svobody! Ať se probudí a osvobodí každý sám, pocítí-li ve svém srdci nevolnost a trápení. Většina spí spokojeně a ráda a utrpení si nepřipouští nebo si je vůbec neuvědomuje. Nač ji budit? Často nejvíc trpí životem jen ty nejvyšší, paradoxně nejdokonalejší bytosti, ačkoli jim nemusí zdánlivě nic chybět. Netrpí totiž ani tak přímo fyzicky, jako spíše metafyzicky, rozumově, v mysli, filosoficky. O ostatní se proto pratjéka-buddha nestará, nanejvýš se u něho může projevit odtažitý soucit. Ne však soucit s lidmi, kteří sami na světě způsobují nejvíc utrpení, jako spíše soucit se zvířaty a rostlinami; zvláště soucit se zvířaty pod knutou člověka, takže žádnému živému tvoru nebude chtít způsobovat smrt ani bolest, nebude jíst jejich maso, jejich vejce, pít jejich mléko, nosit jejich kůže a tak dále a tak podobně; stane se tato nejvyšší bytost – pratjéka-buddha – zároveň i praktikujícím veganem. Ale pokoušet se vzbudit celý tak sladce a často i půvabně snící svět? Jak? A proč vlastně? Protože jsem se Já jediný osamělý právě náhodou probudil ze zlého snu a nyní že se buďto bojím znovu usnout, anebo samou poznanou bolestí ani znovu usnout už nemohu, i kdybych se zbláznil? Co je spokojeně si ve spánku vrnícímu nevědomému světu po jednom nespavci? A co je mně – po světě? Od všeho jsem se osvobodil. Hlavně od veškerého soucitu s lidmi. Nad lidským neštěstím pociťuji již jen zlomyslnou radost. Pro lidské trápení mám jen pohrdavý, úlevný plivanec. Nic jiného si nezasluhují. Pro dotěrné problémy lidstva nemám pochopení. Existenci lidstva na této planetě odmítám. Jejich blízkost je mi nebezpečná, člověka si hnusím. Soucit s člověkem? Zbytečná starost. Jsou chytří dost. Tak ať se starají sami o sebe. Nakonec jsem si zamiloval toto jakkoli střízlivé bdění, než bych sdílel s ostatními jejich sladkou, nevědomou noční můru. Je v tom tolik svobody...!


Prší už zase víc než čtrnáct hodin v kuse. Tento druh středoevropského podnebí nenávidím ze všeho nejvíc. V tropech zaprší krátce a vydatně a za hodinku, za dvě už je zase hezky, svítí sluníčko a pára stoupá z pralesů. Ani v monzunovém období neprší v tropech v kuse tak dlouho jako tady. V Čechách je buď stále zima nebo stálý déšť. Hezkých, krásných, teplých slunečných dnů bývá málo; skoro by se daly spočítat na prstech za celý rok. Není to dobrá země. Proto se v ní rodí nejen tak málo ovoce, ale i tak málo plodů ducha. Především nejvyšší typ filosofa – lesní poustevník, vanaprastha – tu přežívá jen zcela ojediněle a vzácně a jen v příhodném období roku; stejně sice ušlechtilý, ale i stejně tak choulostivý a náchylný k odumření. Stačí málo, aby tento křehký, exotický květ pomrzl, nepřežil násilné přesazení, vytržení z kořenů a aby zašel na nevhodné stanoviště. Znám to. Mluvím o sobě.


Večer konečně přestalo pršet. Po dvaceti hodinách! Ale to v Čechách není nic výjimečného, naopak je to ještě ta lepší varianta deště. Největší radost z toho vyjasnění teď mají ptáci, kteří z bujnosti konají hotové nálety na můj stan. Není to však horor jako v Hitchcockových Ptácích; je to spíš jako svátek ptactva, oslava této blahoslavené rodiny zvířat; je to jako planeta ptáků, nebo cosi jako nácvik na dobu, kdy ptákům jednou bude zase patřit svět. Já si ve stanu čtu a potutelně se nad jejich dováděním usmívám. Rázem i mně je blaze spolu s nimi.

Kniha Egona Bondyho Indická filosofie mě takovou radostí zdaleka nenaplňuje. Nejen svým obsahem. Co hůř, na korektury se přesně v polovině knížky doslova vysrali a odtud se text hemží nejméně dvěma až třemi chybami na každou stránku. Přechválil jsem vydavatele. Největší potíže dalo někomu velmi blbému zvláště, a vlastně skoro výhradně, psaní hindských slov. Jako kdyby to bylo něco obzvlášť těžkého nebo nějak zvlášť odlišného kupříkladu od češtiny. Ale když lidem běžně dělají potíže i ryze česká slovíčka... – Já jsem se učil hindsky intenzívně toliko jednu celou zimu a za tu dobu pronikl jsem do tohoto jazyka, tolik blízkého a příbuzného češtině, tak lehce a samozřejmě, že mi nedělá žádné potíže. Nedovedu tudíž pochopit – a omluvit –, že se někdo může v jednom hindském slově splést třeba hned dvakrát na jediné stránce! Posmíváme se povýšeně Američanům, jak jsou blbí, že pořádají něco tak triviálního, jako jsou školní soutěže v hláskování slov – rodilých, anglických slov! –, ale sami na tom v Čechách nejsme o mnoho lépe, když nedovedeme ani opsat cizí slovo bez chyby. Však už i u nás by se mohly co nevidět pořádat přebory v hláskování českých slov – tak už jsme blbí a nedovzdělaní. Bylo chybou už to, že se ze všeobecného vzdělání vypustily klasické jazyky řečtina a latina. Je chybou i to, že se mezi klasické jazyky filosofie nikdy u nás nezapočítávala a nevyučovala i hindština, nebo ještě lépe sanskrt.



budhavár, 4. srpna 44

Ráno se balím a odcházím pro nové zásoby. Je zataženo, ale neprší, není chladno. Po cestě vidím celkem tři různé srnky, ale tu moji, z pláně, naproti novému „kulometnému hnízdu“, nikde nevidno. Samozřejmě mě napadlo, že ji nějaký bouchal nejspíš odstřelil.

První člověk, kterého vidím při vstupu na předměstí, je „prdlá Hanka“ s čoklem. Jdou mi za zády, slušně řečeno, a proto raději přecházím na druhý chodník. Druhý člověk je taky čoklověk. Oba se sobě vzájemně vyhýbají. Místní opilec a barový povaleč a „prdlá Hanka“. Samý „výkvět“. Že jim to není trapné. Je jim to asi trochu trapné. Ale málo. Mně je to z nich nejtrapnější, ale Já se nemám za co stydět, na rozdíl od nich. Oni se nikdy za nic nestydí; za to, jací jsou. Kličkuji mezi auty a dalšími čoklidáky. Jsem zase zkrátka ve městě mezi lidmi. Sotva jsem přišel, už mám města a lidáků v něm po krk. Sotva jsem přišel, už bych se nejraději otočil a odešel zase pryč.

„Doma“ mě čekal dopis. Vždycky strnu a zamrazí mě, vidím-li nějakou nevyžádanou poštu od neznámého pisatele. To nikdy nevěští nic dobrého. Co po mně zase kdo chce? Vždycky to začíná stejně: „Dostavte se... – dostavte se k zaplacení, k vysvětlení, k vyšetření, k potvrzení, k vyřízení, k odevzdání, k přezkoušení, k odpracování, k odběru krve, k darování semene, k přeočkování, k očipování, k lobotomii, k převozu do vězení, do ghetta, do lágru, k zastřelení...“ a podobně. I tento dopis začíná těmito slovy, ale naštěstí to není nic úředního, nic povinného: mám se pouze dostavit na sraz bývalé školní třídy.

Fuj, to jsem si oddychl! Takhle mě zvou pořád, mí bývalí spolužáci. Nikdy nepřijdu, nikdy se nedostavím na jejich vyzvání. Školu jsem nenáviděl. Je jsem nenáviděl. Jsem rád, že je to za mnou. A ještě na to vzpomínat? S nimi? S dávno cizími lidmi, s nimiž nemám nic společného a s nimiž si nemám co říct? Jim, cizím lidem, se mám jít do nějaké zaplivané, zakouřené putyky zpovídat a vyznávat z mých nejtajnějších přání, plánů a tužeb? Svěřovat se jim se svými nejniternějšími myšlenkami a názory, předestřít před nějakou cizí, nepřátelskou verbeží celý svůj dosavadní život? Nebo jen povrchně tlachat o ničem? To si může dovolit leda někdo, kdo nemá před ostatními žádné tajnosti, kdo nemusí před nikým nic skrývat, protože nemá v sobě nic výjimečného. Ale misantropický myslitel? Ten, který žije v podstatě pořád jako štvanec, stále na útěku před lidmi, stále v poloilegalitě, v anonymitě, stále inkognito, ve skrytu? Ten má teď zničehožnic jít mezi lidi a povídat jim o své nenávisti k nim, k celému lidstvu? Z toho by nic kloudného nekoukalo. Leda bych se tam opil a všechny urazil, pozvracel a pokálel, svlékl se před nimi donaha, zkrátka ztropil výtržnost, skandál, aby si do smrti pamatovali, kdo jsem. Ale škoda peněz, škoda zkaženého žaludku a škoda času, který bych vyplýtval na takovou pakáž.


Venku se rozkvílely sirény. Kdyby to tak byly alespoň trouby posledního soudu! Ale ne: toto je jen zkouška. „Velký Bratr tě sleduje.“ Musejí vám prostě za každou cenu něčím ten život otrávit, jinak to nejde a jinak to snad ani neumějí. Pološílený znechuceně zavírám, utěsňuji okna. Tady se nedá žít. Sotva jsem přišel, už mám „domova“ plné zuby.



sómavár, 9. srpna 44

Na odchodu z města do bezdomoví opět kličkuji a skrývám se jako partyzán v týlu nepřítele. A před kým jiným než zase před „prdlou Hankou“ a jejím zlým psem Ferdou. Okamžitě jsem vskočil ze stezky do lesa, jakmile jsem před sebou někoho zahlédl. Byl jsem připraven. Samozřejmě to byla ona, kdo jiný. Sice jsem ji zřetelně neviděl, ale psa jsem aspoň slyšel štěkat. Takže je úplně jedno, jestli to opravdu byla „prdlá Hanka“ nebo někdo jiný.


Vypukla houbařská sezóna. U mne v lese se to projevuje dvěma auty: jedno je zaparkované na okraji, druhé právě sjíždí po louce shora. Začíná to „pěkně“. Další houbaři šmejdili někde v blízkosti mého úkrytu, zrovna když jsem stavěl stan a rozvěšoval věci k usušení. Mohli mě slyšet, a proto jsem přestal se vší činností, kecnul jsem si na bobek a tiše jsem naslouchal jejich hovoru a praskání větviček pod jejich nohama. Naštěstí můj úkryt neobjevili a za chvíli byli pryč.


Dnes jsem přinesl něco na zub tomu hraboši, který neustále hladově slídí kolem a jemuž říkám po indicku undír. Rozpomněl jsem se na dobu před třemi lety, kdy jsem krmíval své „myšičky“ starým tvrdým pečivem, ukotveným k zemi stanovým kolíkem, a teď jsem to tedy udělal přesně tak jako tenkrát.

Asi za hodinu se ovšem dalo do deště. Už zas? Je to jen bouřná přeháňka, ale i ta dokáže přivolat kletby. V Čechách, i jinde ve světě, jsou záplavy, i s mrtvými. Dřív byly povodně tak jednou za sto let; ještě před deseti lety přišla potopa nejvýš jen jednou za rok; v současnosti vyplaví vzedmutá voda lidácké příbytky už ne jednou, nýbrž hned několikrát za rok, pokaždé když trochu zaprší. Kdo máš rozum k přemýšlení, zamysli se. Jen naprostý blbec, blbý tak, že si svou blbost ani neuvědomuje, by mohl popírat, že se cosi neblahého děje a že cosi horšího se ještě dít bude. A nemohu říct, že bych z toho neměl upřímnou radost; že by mě to nenaplňovalo nadějí na brzký zánik lidstva nebo aspoň civilizace.

Celý den se střídají přeháňky. Špatně jsem se podíval? Špatně jsem vyhodnotil předpověď počasí? Nebo zase tato selhala? Když si vzpomenu, že jsem se rozmýšlel, zda nasadit vůbec střechu při stavění stanu...

Ale dnes mi ten déšť nevadí; stejně se potřebuji trochu prospat; „doma“ jsem toho jako obvykle mnoho nenaspal.


Večer se probouzím opět do jedné takové končící přeháňky. Je mi zima, poněvadž věci dosychají až na mně, díky mému tělesnému teplu.

Znenadání přilétla červenka a postavila se přímo před vchod do stanu. Asi okukuje ten tvrdý rohlík, který jsem přichystal undírovi a vlastně všem zvířátkům. Zatím se ho nikdo, ani ta červenka, nedotkl.

Čtu si své tři roky staré veledílo, jehož četba se sem báječně hodí: Reinlebensborn.

Pak si jdu k malému lesnímu potůčku pro vodu. Vody v něm teď proudí hodně: za chvilku mám láhev plnou výborné, čiré vody.

Ochutnávaje pár většinou nedobrých malin, přecházím plynule na pěšinku vinoucí se mým oblíbeným východním hřebenem. Na kraji lesa, z této přirozené rozhledny, se rozhlížím po kraji. V poli zlatého obilí se pasou dva srnci, daleko od sebe vzdáleni. Rudé slunce právě zapadá. Šikmé světlo neosvětluje již les právě nejlépe, ale přesto se mi podařilo v dálce před sebou rozeznat jakousi hnědou skvrnu, jež by mohla být srnkou. Přikládám k očím dalekohled: je to srnka! Srnčí mládě, a ne jen jedno, nýbrž dvě! Hledám ještě nějakou jejich mámu, ale marně. Buď je již opustila, což je v jejich útlém věku vysoce nepravděpodobné, nebo ji spíš nějaký bouchal zastřelil. Bouchalovi je jedno, jestli střelí mámu od dětí nebo dítě, a z dětí že nadělá bezmocné sirotky. Bouchal nemá žádný podíl na přírodním zákonu. Bouchal je obyčejný sadistický řezník, v řádu přírodním tedy jakási nestvůrná anomálie, od níž se s hnusem odvrací veškerý ušlechtilý vkus i jemnocit; řezník, jenž má potěšení pouze ze zabíjení, a je mu proto jedno, koho zabije. Oč milosrdnější jsou zvířecí šelmy, jež zabíjejí mláďata, avšak jejich opatrovnice nechají být. Oč je to v řádu přírody neškodnější, než smrtí mámy přivodit tím i zánik jejích mláďat. Ale přesně tak to dělají lidé.

Osiřelá mláďata se nicméně mají čile k světu. Vesele a hravě skotačí jako všechna mláďata. Sbíhají dolů k louce. To mi poskytuje vzácnou příležitost připlížit se k nim šerým lesem až na dohled – „na dostřel“, řekl by bouchal. Sednul jsem si v lese na návrší na bobek a bavil jsem se pozorováním, jak se ti dva skotačiví srnčí sourozenci pasou na louce. Slunce již mezitím dávno zapadlo za dosud rudý obzor. Tmí se čím dál víc, hlavně tady uvnitř lesa, kdežto louka a srnečci na ní jsou stále dobře viditelní. Musím se však vrátit, nebo v nastalé tmě budu klopýtat a těžko hledat cestu zpátky do stanu. Vracím se tedy šťasten a spokojen, když tu mi zastoupil cestu srnec, který právě sestupoval tmavým lesem zřejmě také dolů k louce. Byl to jen okamžik, než mě ztotožnil s člověkem a nato s varovným skřekem odběhl.



mangalavár, 10. srpna 44

Hraboš undír můj nabídnutý dar objevil a přijal. Po syté snídani a po stejně sytém následném dopoledním spánku už jsem se mohl bavit pozorováním věčně hladového hraboše, který si cpal bříško starým rohlíkem, tak velkým oproti jeho maličkému tělíčku. Není to pro mne nic nového, neboť před třemi lety v Reinlebensbornu jsem měl tento obrázek denně na očích, přesto je ten pohled na krmícího se hraboše stále neodolatelný.

Odpoledne jsem se šel projít k rybníčku Khalídž. S koupáním jsem příliš nepočítal, poněvadž po chladné noci jsem se dosud náležitě nerozehřál a počasí je stále víc oblačné než slunečné. Přišel jsem k rybníčku a posadil jsem se v lese nad ním. Chvíli jsem takto v sedu meditoval. Jsem široko daleko sám. Teprve když vysvitlo sluníčko, napadlo mě, že bych se mohl přece jen vykoupat. Než jsem si to však rozmyslel, přijelo k lesu auto, otočilo se, zastavilo a bouchání dvířky mi dalo jasný signál, že někdo z něj vystoupil a že nejspíš přijde sem. Ještěže jsem zůstal oblečený a do té vody neskákal. Znechuceně odcházím druhou stranou pryč, směrem na západ. Lidužel, ani tady nejsem zbaven lidské otravnosti, neboť v lese se pracuje. Obcházím ty pracanty obloukem a vracím se už nejen znechuceně, nýbrž přímo otráveně do stanu. Tady nahoře na vrcholu kopce je přitom takový klid a ticho, že si musím položit otázku, co mě vlastně dolů k rybníčku a pak dál na západní stranu polesí tak vábí a přitahuje, když je tam furt tak přelidněno. Je to samozřejmě ten lesní rybníček a možnost koupání v něm, a pak krásné procházky dál na západ. To všechno by bylo hezké, kdyby... – zase to věčné lidské „kdyby“, na němž všechno dobré vždy selže – kdyby to bylo osamělé, bez lidí. Jenomže to právě není v tomto pitomém období roku možné: všichni mají prázdniny, dovolené, houbaři plundrují les od rána do večera, s lidáky se roztrhl pytel. Jen tady nahoře v mém ášramu bývá největší klid a pohoda, proto se sem dnes tak rád vracím. Tady je to nejlepší: ptáci pakší přilétnou sami až za mnou a navíc teď mohu pozorovat hraboše undíra při hostině, již jsem mu sám přichystal. Už má ten rohlík hodně ohlodaný, ale zdá se, že je na něj zatím sám.

Večer jsem šel znovu na východ; ale každý den není svátek. Tentokrát jsem ani nedošel na konec trasy a neposeděl si tam, natož abych spatřil nějaké zvíře. Překazil mi to nějaký dřevák, který tam někde v těch místech cosi řezal motorovou pilou. Obrátil jsem se a pomalu se zase vrátil do stanu. Srpen je vždy nervní měsíc: léto se pomalu chýlí ke konci, lidákům pomalu končí prázdniny, a tak si ještě naposledy hledí užít přírody, proto jich je všude plno; začínají žně, což také zvyšuje rachocení a počet lidáků venku a vůbec všichni střečkují tak otravně, že bych je nejradši vyvraždil. Neznám přesné měsíční statistiky vražd, ale domnívám se, že právě v srpnu jich musí být největší počet.



budhavár, 11. srpna 44

Dnes je opět po dlouhé době jeden z těch krásných tropických dnů, vhodných ke koupání. Po poledni zkouším ještě naposledy v tento morbidní prázdninový měsíc sestoupit dolů k rybníčku Khalídž. Jestli to nevyjde ani dnes, budu muset počkat nejméně až do září. Vyšel jsem z úkrytu na cestu a zaposlouchal jsem se. Všude je ticho, necítím žádnou člověčinu. Sestupuji opatrně k rybníčku, jen pravá bota mi vrže ze všech zvuků nejhlasitěji. To přece není možné, aby tu v pracovní den, o polednách, každý den, každou hodinu pořád někdo byl! Jestli ani dnes, za těchto optimálních podmínek, nebude tu liduprázdno, kdy jindy by to potom mělo význam zkoušet? Jdu dál lesním tichem dolů k rybníčku. Vtom jsem cosi podezřelého zaslechl. Zastavil jsem se a zaposlouchal se do ticha. Nesmím už nikdy podcenit žádný podezřelý zvuk! Tento se však neopakoval, jdu proto obezřetně dál. Přicházím konečně do údolí, do blízkosti rybníčku. Vtom jsem ten zvuk zaslechl znovu a silněji! Smůla. Zase smůla. Nyní již poznávám zcela zřetelně, že tu zase někdo je. Rozeznávám zřetelné lidské hlasy, podle pitomých řečí patřící houbařům: „Třetí! Čtvrtý! A další! Pravák!“

Tak to je konec. Ani se nepokouším k rybníčku vůbec přiblížit nebo pár minut počkat, nemělo by to stejně žádný smysl. Nemá to cenu. Pořád zde někdo je a bude. A dokud neskončí prázdniny, nemá smysl pokoušet tady štěstí. Znechuceně, leč nerad, se otáčím a vracím se opět nahoru. Alavidá! Na shledanou, rybníčku, – snad – někdy v září.

Večer na procházce po východní straně lesa to nebylo jiné. Taky jsem potkal jednu houbařku. Přišla znenadání z hloubi lesa, právě když jsem z jeho okraje přehlížel krajinu. Otočil jsem se k ní odmítavě zády, abych se na ni nemusel aspoň dívat. Ale úplně jsem cítil v zádech její pohled, jenž si mě dlouho prohlížel. Otočil jsem se po ní nevrle na znamení, že moc dobře vím, že tu je a že mi není její přítomnost milá. Kdyby čuměla dál, musel bych se jí snad nějakým hodně hrubým způsobem otázat, zdali něco nechce. To jsou lidi...

Rychle odkráčela dolů lesem. Já mám samozřejmě po náladě. Procházky po přelidněném lese mě nebaví. Došel jsem na konec trasy, sedl si a snědl dvě housky. Aspoň kdyby se mi ta verbež houbařská snažila vyhnout, jako Já jí. Ale to ne. Ještě to po vás čumí a neuhne. Verbež.

Po návratu do stanu mi udělala radost aspoň červenka, která opět přistála na mém dvorku a hledala hmyz. Hrabošův rohlík ji nezajímá. Rohlík se nenápadně zmenšuje, ale hraboš undír se bojí; téměř ho nevídám. Pravděpodobně tajně ukusuje, když jsem pryč, nebo v noci a brzo ráno, když spím. Pozoruji dál tu odvážnou červenku, která využívá možnosti sbírat pohodlně hmyz jak z mého stanu, tak na vyšlapaném jeho bezprostředním okolí. Vím, že hřaduje v noci na modřínu nade mnou. Toto je její večeře. Je tak zvláštně dojemně přítulná a nebojácná, jako kdyby byla domácí, ochočená. Srdéčko by se nad ní ustrnulo. Častokrát se zastaví přímo před vchodem do stanu a kouká dovnitř na mne. Jako by o něco žebronila. Jako by chtěla něco říct. Jenom promluvit. Ale je dobře, že alespoň zvířata nemluví lidskou řečí. To už by byl na světě vůbec nesnesitelný blázinec, kdyby i zvířata mluvila lidskou řečí. Však si rozumíme i bez toho, a lépe. Já jsem užitečný jí, ona zase mně. S lidáky se to má přesně naopak: oni škodí celému světu, Já škodím zase jim, v poměru ovšem žalostně nevyrovnaném v neprospěch můj i celého světa.



guruvár, 12. srpna 44

Procitám za svítání. Posnídal jsem a přečetl pár dalších stránek z Reinlebensbornu. V četbě jsem došel už po srpen 41. I na stránkách svého díla tedy zažívám analogické situace se současnými, protože tehdy v srpnu byla příroda také tak nesnesitelně přelidněná jako teď. Srpen bývá stále stejný, nejhorší měsíc v poustevníkově roce – snad jen rok od roku ještě čím dál horší. Slunce už osvětluje vrcholky stromů. Klíží se mi oči. Po ránu bývám ještě tak krásně ospalý... Slunce vstává, Já ještě na pár hodin uléhám k novému spánku. Dnes bude zase hezky. Z úkrytu v těchto houštinách se však jistojistě nepohnu. Kolem protahuje malé štěbetavé hejnko sýkorek, podle hlasu parukářek. Hraboše undíra vůbec nevídám, ale zato mě už vůbec neruší svými dříve neustálými pokusy dostat se do stanu, pod stan nebo obcházením kolem něj. Je od něj pokoj od té doby, co jsem ho zaměstnal tím starým rohlíkem. Až moc velký pokoj. Žel, teď už se neukáže vůbec. Možná si myslí, že ohryzáváním toho rohlíku dělá něco zakázaného, něco nebezpečného, něco, co mi škodí, nebo že je to na něj nalíčená past. Před třemi roky v Reinlebensbornu byly „mé myšičky“ také zpočátku plaché, než se nakonec osmělily.

Vysoko v korunách stromů fičí vítr, jinak je ticho. V dálce dosud houká puštík.

Po třinácté hodině jsem se vypravil pro vodu a zároveň na malou procházku jen v nejbližším okolí ášramu. Přesto i tady jsem nakonec po asi hodince nerušeného potulování po lese uviděl slídícího houbaře v bílé košili. Ihned jsem se samozřejmě vrátil do stanu schovat se a napjatě hlídkovat, jestli bílokošiláč nevleze i do mých houštin, dosud pro každého vetřelce nepřístupných. Strašná pakáž, tihle houbaři! Děsím se každého zaševelení větru, každého zašustění trávy. Ať jdu kdy chci, ať jdu kam chci, všude a vždycky jsou tam lidáci. To je prostě strašné. Nikde nemůže být misantrop sám; už ani v té přírodě ne, v lese daleko od města.

Ze stálého čtení mě už bolí oči i mozek. Hle, jak myšlení může bolet! Občas se pouze projdu bos travou uvnitř mé skrýše v houštinách. Lidská rozmrdanost ze mne ještě nakonec udělá přísného asketu, neopouštějícího nikdy svou poustevnu a dřepícího stále bez hnutí v ní.

Večer přišla veverka, vyšplhala na jeden z modřínů a krmí se jeho šiškami. Po devatenácté hodině, když už si myslím, že by mohl být čistý vzduch, se opět odvažuji vystrčit nos z úkrytu. A znovu slyším nedaleko jukat rodinku na houbách! To není pravda! Už se jenom divím, že mě žádný z těch stovek houbařů, co tudy za den musí projít, ještě neobjevil, ba že ještě ani žádného z nich nenapadlo mé houštiny vůbec prozkoumat! Buď mám neuvěřitelné štěstí, při vší smůle, nebo mám tak dokonalý úkryt, kam nikoho nenapadne vlézt. Spíš to bude to štěstí, ale hlavně ta smůla. Podobné plenivé nájezdy hord houbařů, podobné houbařské šílenství jsem nezažil. Něco tak blbého, škodlivého a ničivého nemá v přírodě obdoby. V tomto každoročním letním rabování lesů a šmejdění potrhlíků po lesech se ukazuje nejlépe plenivý a nájezdnický charakter člověka. Zde máme přímo před očima lidskou charakteristiku in vivo, jakožto patvora, který jednou vyplení a zničí Zemi. Je to prostě lidská lavina, již nelze zastavit. Za ní zůstává jen spoušť. Ale pak se i ta lavina jednou, nakonec, zastaví. Kdy to však bude, kdy? Kdy se konečně, jednou provždy, vyčerpá genetický potenciál lidstva a zastaví se jeho lavinovité šíření? Právě na houbařích a na houbaření je názorně vidět, že celosvětová lidská lavina je cosi, čehož síla je dána samospádem, jenž je všechno možné, jen ne rozumný. Samospád, jenž se po vyčerpání svých nevědomých samohybných procesů sám zastaví. Zůstane po něm ovšem naprosto zdevastovaná Země.

Přiblížil jsem se poněkud a sednul si do trávy. Slyšel jsem z různých směrů stále jen to přitroublé jukání, leč neviděl jsem nikoho. Zahlédl jsem jen srnce, jak před nimi také prchá do mých houštin. Přiblížil jsem se ještě víc. A už jsem konečně spatřil dva haranty. Šli dolů. Nebezpečí je zažehnáno. Nyní už snad mou večerní procházku nikdo rušit nebude.

Mířím na můj oblíbený východní hřeben. Konečně sám. I při všem tom přelidnění neztrácejí srnci náladu k námluvám. Ta mne už dávno přešla. Dole pode mnou v lese právě rozdychtěný srnec uhání srnku. Nespustí z ní oči a stále ji sleduje na každém kroku. Kdo by nepodlehnul tak naléhavým výzvám k zachování rodu. Té srnce to možná lichotí, Já bych podobné milostné návrhy od opačného pohlaví považoval když ne za drzé obtěžování, tedy určitě za cosi zvrhle perverzního, co nepřísluší ani člověku, ani nadčlověku, osvobozenému od všech strastí a nerozumných hloupostí života na této přelidněné Zemi. Ale srnci přece jen mohou být ještě jakžtakž v pohodě, protože oni nemají vůbec žádné synantropní vazby na člověka, kdežto Já stále, lidužel, mám, ačkoli se tomu bráním.

Myslel jsem, že oba srnci utíkají přede mnou, ale mne si nevšímají. Asi to budu dělat také tak: nebudu si lidí prostě všímat. Ale jak se znám, dlouho bych to nevydržel předstírat, a hlavně: lidi by nevydrželi nevšímat si mne, to je to nejhorší.

Došel jsem na konec trasy a posadil jsem se u okraje lesa a louky na placatý kámen. Slunce už zapadlo. Zvířata žádná odtud vidět nejsou. Rozjímá se zde ovšem báječně. Pode mnou leží údolí potoka a všude přede mnou se rozprostírá dálný výhled na celý jihozápadní obzor. Je tu pěkné posezení, když je misantrop sám.

Najednou se odkudsi zjevil hraboš. Prošel kolem kamene, na němž jsem seděl, zavětřil, zřejmě mě zpozoroval, jak jsem po něm otáčel hlavu, a zase se vrátil zpátky, odkud přišel. „Můj“ hraboš undír, kterého krmím, se mi neukáže, a tenhle cizí tu běhá těsně okolo mne. Rozkošný paradox.

V lese se silně stmívá. Na zpáteční cestě jsme se zase potkali se srncem, který právě sestupoval dolů k louce, ale pro tmu jsem ho skoro neviděl. Vracím se téměř potmě a po paměti do stanu. Snědl jsem poslední porci jídla. V blízkém bukovém hájku někdo dlouho přechází. Na obloze se objevily hvězdy. Bliknul atmosférický výboj. Záhadné kročeje ustaly. Už jsem myslel, že nějaký šílený houbař hledá houby i potmě! Bylo by to tak nemožné? Šílené by to bylo, leč nemožné, lidužel, nikoli. Po dnešku by mě od nich nepřekvapilo už vůbec nic.



šukravár, 13. srpna 44

Ráno se probouzím do pěkného dne a do cvrlikání parukářek a čížků. Mám hlad. Sbalil jsem stan a schoval ho pod smrček. Na sobě mám jen zelené maskáčové trenýrky, hnědé tričko a maskáčovou vestu. Jdu s vlasy rozpuštěnými, bez šátku. Cesta je volná, nezvykle rajsky liduprázdná. Nikde však nejsou vidět ani jinak po ránu obvyklé a hojné srny. Všechny jsou postřílené, zaplašené, zastrašené. Jen koníčci mě zdraví pokyvováním svými moudrými hlavami a dlouho se za mnou dívají. Jsou pěkní, ale nejsou svobodní. Dělí nás elektrický ohradník, jejž mezi nás postavil člověk. Kdybych je chtěl pohladit, mohl by jeden z nás, Já nebo kůň, dostat elektrickou ránu. Ale ani tyto kopající dráty mezi námi netvoří takovou nepřekonatelnou bariéru, jaká ční mezi mnou a těmi, kdož tyto ploty stavějí.

Na pláni u nového „kulometného hnízda“ bouchalů je mi už horko, takže svlékám vestu i tričko a pokračuji v chůzi polonahý.

Sotva jsem vešel na kraj lesa nad městem, už to zase začalo, už jsem začal zase proti své vůli kličkovat: houbaři. Jdu tedy jinou cestou. Po pravici, v blízkosti starého posedu, slyším šramot. Ohlédnu se po původci – samozřejmě další houbař leze z křoví v montérkách a v gumových holínkách, blbě po mně čumě. Stejně jsem dnes na posed nechtěl jít; mám na to příliš velký hlad. Samý houbařský nekňuba i tady. Byl jsem zvědavý, jaký blbý typ člověka potkám první, zda houbaře či čoklaře, ale zase to vyhráli ti pleniví šílenci měsíce. Čoklověk se umístil tentokrát až na třetím místě. Teprve čtvrtý v pořadí šel aspoň trochu normální člověk – ale co to u člověka znamená být normální? –, který si šel normálně po svých, pěšky, ani se psem, ani na houby.



budhavár, 18. srpna 44

Po týdnu špatného počasí tentokrát nijak natěšeně nespěchám do lesa. Hordy houbařů a jiných lidí i trvale špatné počasí neslibují žádné rajské zážitky. Nicméně, když teď má být týden bez deště, přece jen se zase vydávám na vznešenou pouť do bezdomoví po staré známé cestě do svého lesního ášramu.

Všude je mokro a bláto a sluníčko vykoukne jen výjimečně. Radost mi dělají jen zvířata. Mám štěstí hlavně na srny. Hned v lese za výpadovou silnicí vidím dvě krásné a velké. Třebaže to jsou ta nejběžnější velká zvířata ve volné přírodě, mně pojednou – a nejednou – připadají jako zvířata tajemná a bájná. Báječná jsou potom zcela určitě.

Lidáků a jejich aut rozesetých na okrajích lesů kolem travnaté pláně si nevšímám a jdu dál. Jinde je to prý horší, jak jsem se dočetl v misantropických zprávách na mé domovské internetové stránce. Lidáci to mají v hlavách tak do blýskava vymaštěné, že dostane-li se jim do nich nějaká myšlenka, idea, blbost, odráží se tato blbost od hladkých stěn jejich mozkovny donekonečna jako odraz obrazu v zrcadlové síni a vypudit ji odsud může zase jen jiná taková blbost. Takže jsou blbí pořád, jenom každou chvíli jinak. Houby, po nichž se oni mohou utlouct, jsem si vinou lidí nanejvýš zošklivil. V lese jsou krásné, ale jako jídlo se mi hnusí. V Indii se houby tradičně nejedí. Rostou jen tam, kde se vychcal pes, tak dí pověra. Ale jádro té pověry je pravdivé: houby jsou hnusné. Indie je velká a moudrá země, s prastarou duchovní kulturou a s nesmírným přírodním bohatstvím. U takové velké a slavné země už musí mít význam a váhu, že její obyvatelé nemusejí žrát všechno, co je právě po ruce: ani houby, ani maso zvířat. I v tom se projevuje vyšší duchovní kultura, s níž se ta zdejší, česká, nehezká, nedá vůbec ani srovnávat.

Moji rodiče, ani Já, houby vůbec nesbíráme. A přece se dostaly i k nám domů. Někdo přinesl mámě několik hub. Ona je nakrájela, udělala si smaženici, houbovou polévku a zbytek dala sušit do obývacího pokoje. Táta i Já společně nadáváme, jak odporně ty sušící se houby páchnou. Oba houby k jídlu odmítáme. On z obavy před otravou, Já teď proto, poněvadž mi je lidi znechutili a odevždy proto, že vypadají a snad i chutnají jako nějací slimáci. Ostatním lidem se, jak zřejmo, nepřejí nic. Nemohou si pomoct: dělají to přece všichni, tak proto oni musejí taky. Čím je nějaká blbost větší, tím je i nakažlivější, přenosnější z člověka na člověka. A čím je která bytost nelidštější, tím je vůči této infekci také odolnější. Člověk musí jít na houby i tehdy, když pro ně nemá využití. Pak je raději rozdá, vnutí někomu, kdo je ani nechce a po něm nežádal, kdo si je dokonce hnusí tak jako Já. Člověk musí jít do lesa na houby aspoň jednou za rok. A pak se v tom lese ztratí, zabloudí a musejí ho hledat policisté a hasiči, protože les nezná a nenajde cestu zpátky domů. Ale není to pro ně hanba, nestydí se za to; nemůžou si totiž pomoct: dělá to tak přece „každý“. Ale „každý“ to právě nedělá. Ukažte mi „člověka“, který nehoubaří, nepejskaří, nepodlehne ani žádnému jinému masovému šílenství; takový „člověk“ bude jistě jen velmi málo blbý; možná že bude naopak i velice rozumný a snad i moudrý. Pak to však pravděpodobně nebude člověk vůbec, nýbrž misantrop, jenž pohlíží na lidstvo s pohrdáním, despektem a nenávistí.

Tohoto lidstva si tedy nevšímám a kráčím dál přes pláň. I zde mám štěstí na dvě srnky. Kolem jedné jsem opatrně prošel tak, abych ji nevyplašil, ale druhá, blíž u koní před vsí Haidžarí, byla poněkud pozornější, i když i k ní jsem se přiblížil nepozorován na malou vzdálenost. Zvedla hlavu a podívala se náhle vyděšeně přímo na mne. Ten nehybný objekt – čili Já –, který tam před chvilkou ještě nebyl, ji znervóznil. Pohnul jsem se, abych přeťal to napětí a šel jsem dál. Srnka samozřejmě ihned utekla do kopřiv, přes potok a do lesa.

Koně přitahují hmyz a ten zase vábí vlaštovky. Jedna vlaštovka se vznáší ve větru těsně nade mnou.

Za vesnicí už stoupám do vršku k mému lesu. Na cestě před sebou vidím dva lidáky. Jeden je nějaký turista s batohem na zádech, druhá jede ženská na kole s košíkem na houby na zadním nosiči. To mám zase „radost“. Turista mi nevadí, protože záhy odbočuje vpravo, kudy vede značená stezka. Ženská však sestupuje z kola, to nechává v příkopu cesty pod stromy a dál jde pěšky s košíkem k lesu, přímo rovně, kudy vždy chodívám i Já. Tentokrát tedy odbočuji vlevo a stoupám oklikou přes louku k lesu z jiné strany. Dojdu k lesu, ale ani tady nemám ještě vyhráno; ani tady ještě není konec kličkování, uhýbání a skrývání se. V lese se totiž pracuje – jak je ostatně znát už jen podle rozryté cesty. Proti mně jede jakýsi traktor, který na svých ramenech vyváží z lesa jednotlivé klády. Schoval jsem se před ním do lesa a lesem jsem šel dál. Jednoho dřevorubce jsem zahlédl, on mne možná také. Proklouzl jsem do své skrýše. Konečně. Konečně sám.

Lijáky promočily krosnu a všechny věci v ní uložené. Hlavně spací pytel mohu ždímat, což také činím. Snad to do večera uschne. Všechno je buď mokré, navlhlé nebo plesnivé. Plíseň napadla dokonce i plastovou rukojeť čínského kuchyňského nože. Pomohlo by, kdyby svítilo sluníčko, ale místo toho mohu být rád, že alespoň neprší. V trenýrkách, v tričku a ve vestě se šlo příjemně lehce, ale ve stanu už je mi zima a musím se obléci do kalhot a do mikiny. Léto se nám nějak hatí. Dřeváci rámusí až do pozdního odpoledne. Pak se všude rozhostí to ticho, za nímž jsem přišel. Červenka se na mne přilétla podívat hned, jakmile jsem zalezl do stanu. Posadila se rozšafně na větvičku protějšího smrčku a zírala němě přímo na mne. Červenky jsou opravdu hodně zvláštní ptáčci. Někdy se vám při pohledu na ně zdá, že vás snad přišel navštívit sám ztělesněný duch lesa, jenž vám chce být ochráncem, průvodcem a zjevovatelem všech lesních tajemství. Není divu, že právě červenka figuruje v mnoha staroanglických mýtech a že jméno tohoto ptáčka se stalo i dochovaným „křestním“ jménem (v angličtině Robin). Něco takového máme u nás jen v příjmeních; v osobních jménech máme nanejvýš pár pojmenování po květinách, jako je například Viola, Květa, Růžena, Veronika, Laura, nebo po stromech, například Doubravka – samá pěkná přírodní jména, jistě velmi starého, pohanského původu. Zbytek přírodních, zvířecích jmen jsou sprosté urážky, ačkoli třeba Kravka, Sviňka, Husa nebo Slípka by byla také rozkošná dívčí jména, kdyby lidstvo zahodilo svou předsudečnou, ničím nepodloženou pýchu a kdyby se tak rádo nevysmívalo svým zkroceným zvířecím zajatcům. Výjimku tvoří snad jen Kačenka.


Hraboši undírovi jsem donesl dva skrojky starého černého chleba a připevnil je stanovým kolíkem k zemi. Od minule mu už nezbylo pochopitelně nic. Stále se však skrývá. Myška by ostatně bylo také pěkné dívčí jméno.

Čtu si Reinlebensborn. Zacpávám si při tom uši před náletem stíhaček, ale není to nic platné. Ten ohlušující rachot do mne proniká snad všemi póry.

Večer konečně umlkají i ony. Hodinu před západem slunce opouštím úkryt a vydávám se chůzí pomalou a hloubavou po východním hřebeni. Slunce však nesvítí. Les je proto tmavý, studený, vlhký a nevlídný. Všude je plno hub roztodivných barev, tvarů, velikostí a tolika vzácných či neznámých druhů, jež jsem v životě ještě neviděl. Jsou doslova všude, kam se podívám. Lidáci kvůli nim ani nemusejí prohledávat mé houštiny, kde se Já i houby před nimi skrýváme; stačí jim bohatě projít se po kterémkoli řídkém, vysokém lese a za chvilku musejí mít nasbíráno tolik hub, že to jedna rodina ani nesežere.

Na plochém kameni na pokraji lesa a louky na mne tak lezavě táhne studený vzduch, až jsem se z toho rozkašlal. Zapínám se až ke krku a ustupuji dál do lesa na můj vyseděný důlek. Ten je však zase provlhlý, třebaže se tu sedí a medituje lépe než dole v tom studeném průvanu.

Je mi zima. Spací pytel samozřejmě nestačil v tomto podmračeném, studeném počasí pořádně vyschnout. Je studený a vlhký, a proto je mi v něm zpočátku také zima. Z větší části doschnul až díky mému tělesnému teplu.



guruvár, 19. srpna 44

Ráno po procitnutí svítí nadějně slunko, ale když vstávám, nebe se opět pokrývá smutnými šedivými mračny. Dole pod kopcem pokračují dřeváci v hlučné práci, při níž se bortí stromy v temných úderech o zem. Chléb připravený pro hraboše undíra zůstal stále naprosto nedotčen. Že by ho neobjevil ani pod ochranným pláštíkem noci, za celou noc a jitro, se mi zdá nepravděpodobné. Neslyšel jsem ho ani nikde zašustit jako obvykle. Domnívám se proto, že možná nežije. Pakliže by se tato má domněnka potvrdila, znamenalo by to pro mne výhodu v tom, že bych už kvůli němu nemusel před odchodem „domů“ balit stan a věci v něm by mohly zůstat v suchu.

Vypouštím ven na svobodu kněžici, která v noci uvízla v mém stanu a dávám sušit spací pytel i kabát. Sluníčko se přece jen občas prodere skrz bezútěšná mračna.

V jedenáct hodin se mi zatajil dech, poněvadž jsem slyšel hovor a praskání větviček pod něčími kroky vně mých houštin. Někdo procházel okolo. Ani jsem nedutal a napjatě sledoval, nevstoupí-li někdo dovnitř a nenaruší-li posvátnou samotu mého ášramu. Naštěstí se tak nestalo.

O půl dvanácté schovávám spacák i kabát zpátky do stanu, poněvadž drobně prší. To už mi vůbec nepřipadá jako „polojasno“, jež slibovala předpověď počasí. Čtu si a potom nadlouho usínám.

Probudil jsem se v sedmnáct hodin. Je ticho. Dřevorubci jsou pryč. Je také hezky slunečno. Na obloze není dokonce ani mráček. Rychle vstávám, dávám na slunce sušit spací pytel a sám se rozkošnicky vystavuji posledním šikmým paprskům slunce. Ach, to jsem potřeboval!

Večer o půl sedmé slyším ještě v lese na sebe jukat poslední houbaře. To udržování zvukového kontaktu v nepřehledné spleti lesa musí být něco prastarého, archetypálního, protože to dělá téměř každá skupinka houbařů. Protahující hejnka ptáků to ostatně dělají nejinak. Já alespoň vím, kde se ta pakáž houbařská právě nachází a vím tudíž také, že nemám ještě svůj úkryt opouštět.

V sedm hodin večer je konečně „čistý vzduch“. Jdu dolů pod kopec k potůčku pro vodu a dál po východním úbočí hřebene. Srnky také opouštějí své úkryty v houštinách, v nikterak překvapující shodě se mnou a s mými životními návyky. Nabírám vodu a piji. Mám chuť na maliny. Tady dole býval před dvěma lety velký keř chutných malin... Ano, maliny jsou zde i letos. Není jich sice mnoho, ale jsou velké a dobré a na ochutnání stačí. Vyrušil jsem svým počínáním další srnku, která opouští svůj úkryt v tomto maliníkovém džangalí. Sám si teď připadám víc jako srnec než jako blbec, to jest jako člověk. Kráčím šerem pozdního večera až na konec trasy.

Vtom vyběhli z houští ti dva srnčí sirotci. Okamžitě jsem znehybněl, abych se zneviditelnil a brášky nepoděsil, ale jeden z nich mě už zřejmě uviděl a odběhl se schovat zpátky do houští. Druhý bráška se také zastavil a nechápavě se po něm ohlíží. Několikrát mu běží v ústrety, aby ho vylákal ven z úkrytu, leč bezvýsledně. Nakonec se vzdal všech pokusů přivábit svého brášku k sobě a utekl skotačivě za ním. Jakou rozpustilou hru si to na něho jeho bráška vymyslel? Vždyť nehrozí žádné nebezpečí!

Já si sedám do svého důlku vedle trsu fialově rozkvetlých zvonků a zahloubávám se do svých myšlenek.

Ale po chvíli mě z nich ruší sice vzdálený, leč příliš dobře slyšitelný jekot motoru obávaného křovinořezu. Je to jediný zvuk široko daleko a zrovna ten nejodpornější. Jsem tak daleko od všech vesnic a přece ani tady nejsem ušetřen neustálého lidského randálu. To je také cosi velmi prastarého, archetypálního: „zahánět zlé síly“ hlukem, křikem, hudbou, zvoněním, třískáním, bušením, tleskáním – v moderní době pak roztáčením uřvaných motorů, těchto profánních obdob a náhražek modlitebních mlýnků tibetských buddhistů.

„Zahnat zlé síly“ – ale co jsou to ty „zlé síly“? U člověka je to jednoznačně ticho. Ticho, jakožto projev smrti, absence života. Ticho je ta „zlá síla“, jež zvěstuje smrt, nebytí. Právě to ticho, v němž si tak libují filosofové a poustevníci, kteří hledají smysl života. Je-li tedy projevem života právě hluk, jenž ruší myšlenky filosofů a jenž drásá nervy samotářů, pak je život skutečně jen a jen utrpením. Ve všem tom kraválu však lidé zapomněli na to, že život se udržuje také v naprosté tichosti, v němotě, v klidném růstu a bujení, ve skrytu a tajně, nepozorovaně, to jest znovu hlavně a především v tichu. Lidé zapomněli, při všem tom „zahánění zlých sil“ ustavičným kraválem, že hluk je jen projevem života, kdežto ticho je života podmínkou. A zapomněli také, že přílišný hluk může přivodit zánik veškerého života – rozhodně veškerého vyššího, kontemplativního života.

Ano, svěř blbovi do pazour křovinořez a je konec se základní podmínkou života, jíž je ticho, klidná důvěra v budoucnost bez blbů s uřvanými motorovými křovinořezy. Svěř blbovi křovinořez a život se stane opravdu utrpením. Ten blb má z toho randálu dokonce nefalšovanou radost; tu radost, jež je poznovu archetypálního původu. A kdo sám způsobuje hluk, netrpí jím tolik jako ten, kdo ho musí poslouchat. To je také navýsost archetypální. Ten blb s křovinořezem opravdu „zažene zlé síly“, to jest ticho. Povýtce však s tichem zažene i filosofa. Sekat trávu lze mnohem účelněji, levněji a rozhodně ekologičtěji: kosou. To je však na člověka, který se bojí smrti, příliš tichý nástroj; tím žádné „zlé síly“ nezažene. V tichu se totiž každý příliš cítí být sám sebou: filosof se cítí být v tichu velkým a vznešeným, blbec se v tichu cítí být malým a nízkým. Proto vždy blbec bude na světě dělat největší rambajz. Proto všichni malí a nízcí vždy také nejvíc touží po velikosti, to jest v jejich případě po moci: rostou jí. Ale je to falešný pocit růstu. Nic totiž skutečně neroste, pokud pouze to okolní zarůstá – jako zdánlivý růst vlasů a nehtů u mrtvého: nerostou, to pouze okolní tkáň se umenšuje. Také blbec má falešný pocit moci, spustí-li co nejhlučnější motor či povyk: všechno živé, vše jemnější a vyšší než je on sám, od něj utíká. Utíká od něj i moudrost. Není to však ze strachu z blbcovy zdánlivé moci, nýbrž jen a jen z hnusu nad tímto blbcem, z odporu k jeho příliš hlučnému blbství.

Také Já se nyní znechuceně zvedám a vracím se ztemnělým lesem zpátky ke stanu. Za pahorkem dozvuky vzdáleného křovinořezu zanikají, avšak začíná zase pro změnu pravidelný večerní nálet stíhaček. Jsem jeden uzlíček nervů k prasknutí. Tak daleko od všeho lidského a stejně ještě tak příliš blízko. Různá letadla rachotí po obloze dál a když náhodou všechen lidský randál ustane, stane se zase slyšitelným ustavičné štěkání psů dole ve vesnicích.

Přicházím ke svému úkrytu. Velký půlměsíc stoupá po obloze vzhůru. Dlouho se ještě kochám tímto pohledem, svobodou nastávající noci a konečně i jejím tichem. Noc však byla rosná a studená. Oblékl jsem si na spaní zimní kabát.



šukravár, 20. srpna 44

Ráno se probouzím do nádherného dne. Na obloze není ani mráček, ticho oživují jen libé hlásky sýkorek. Červenka pátrá zase na mém dvorku po hmyzu. Toto hojivé ticho, tuto uvolněnou pohodu, ukončují opět dřevorubci dole pod kopcem svou usilovnou a hlučnou prací pro blaho kdovíkoho, kdovíčeho. Pro jejich osobní blaho to určitě nebude, pro mé už teprve ne. Pro čí blaho tedy? Ach, ano, Já zapomněl – a rád zapomněl: pro blaho státu přece, pro civilizaci, pro blaho lidstva. Ach, jak je to všechno pro mne nesmyslné, jak odtažité od všeho, co má smysl pro mne a co je mým blahem!

Dělníci dnes nicméně skončili s prací dřív, neboť je šukravár, poslední pracovní den v týdnu. Znovu se rozhostilo ticho. Je krásně, byť ne žádné tropy. Láká mě to něco podniknout, někam jít. Ale nechce se mi ani jen vylézt z úkrytu mých houštin a sednout si třeba venku pod strom na sluníčko, neřkuli jít někam dál. Vím, že by mi to zkazili nějací houbaři, a proto raději zůstávám uvnitř a procházím se raději jen zde, uvnitř mého dosud nedobytého ášramu.

Zvířata tu jsou se mnou také, jako například motýl, jenž vlétnul do stanu, když jsem seděl v lotosové pozici u jeho otevřeného vchodu, hbitá ještěrka ve vysoké trávě pod mýma nohama, anebo zajíc, k jehož pelíšku jsem nevědomky přistoupil až na vzdálenost dvou metrů a tím jej přiměl k bezhlavému úprku, rychlému, jako když vypálí střela. Kam bych se hnal? Mohu být rád, že je hezky, že jsem sám a že je ticho. Po pravdě mi nic neschází na tomto nevelkém prostoru. Venku bych se zdaleka necítil tak bezpečný a spokojený. Zůstávám proto ve skrýši. Čtu Reinlebensborn a pospávám.

Na večerní procházku jsem se odvážil o hodinu dřív, to jest o šesté. Les je již tou dobou liduprázdný, slunce se kloní k západu. Ochutnával jsem ostružiny. Je jich hodně, jsou velké a chutné, ale mnoho z nich je ještě kyselých. Neměl jsem hlad, přesto jsem se jimi nacpal k prasknutí. Jejich hlavní čas ještě přijde.

Vyrazil jsem na procházku o hodinu dřív, nicméně vracím se z ní opět za šera, za svitu téměř úplného měsíce. Moji meditaci znovu trochu rušil lomoz zemědělských strojů, jež potom ještě dlouho do noci pracovaly kdesi na polích, kam oko nedohlédne, avšak odkud se ten hluk nese až s přílišnou snadností k mému sluchu.

Před mými houštinami jsem si ještě jednou sedl na pařez a znovu jsem upadl do hluboké meditace. Tady se hloubá dokonce o dost lépe, neboť hluk polních strojů sem nedosahuje s takovou silou jako na východním hřebenu a navíc je tu širý výhled na tmavnoucí oranžový západní obzor bez jediného mráčku. Zítra bude jistě zase krásný den.

Je tak krásný, vlahý večer, že se mi vůbec nechce do stanu. Ale protože nevím, jak bych tuto blaženou hodinu vhodně prodloužil, odcházím do stanu, zachumlávám se do spacího pytle a po čtyřech přečtených stránkách z Reinlebensbornu spokojeně usínám.



šanivár, 21. srpna 44

Těsně před svítáním jsem pouze posnídal dvě celozrnné housky a spal jsem dál až do deseti hodin. Je opět nádherný den, dokonce tropicky teplý, lákající ke koupání. Ale je také šanivár, česky sobota, navíc prázdniny, navíc houbařská sezóna v plném rozmachu své šílenosti – ta cesta k rybníčku Khalídž by byla naprosto zbytečná, poněvadž bych se určitě s láteřením vracel zpátky s nepořízenou. Raději se jdu nasvačit ostružin, dokud mám na ně chuť a dokud mám prázdný žaludek. Napral jsem se jimi znovu k prasknutí a pěkně jsem se svlečený do půli těla na sluníčku zahřál. Kromě dřevorubců, kteří nám – mně ani sobě – nedají pokoj ani o šaniváru, se zdá být les liduprázdný. Nebo že by zase mezitím bez mého vědomí i souhlasu zavedli pracovní soboty? To snad ne. Někdy v blízké budoucnosti to tak jistě bude, někde to tak už prakticky je, i v neděli se leckde pracuje, ale zatím snad – oficiálně – nejsou ještě zavedeny pracovní soboty. Jsou to prostě otroci. To je jediné vysvětlení. Otroci, jejichž jedinou náplní života je jen práce a zase práce.

Nevěřím však tomu dojmu, jenž mi našeptává, že je les jinak až na dřeváky liduprázdný. Po krátké procházce proto zalézám zpět do bezpečí houštin. Svlékám se donaha, vyhazuji ze stanu malého slimáčka, jenž se zřejmě prosmýkl některou z miniaturních trhlin v moskytiéře, jež mi nestojí za námahu je spravovat, pozoruji ještěrku, jak se zvenku snaží marně vyšplhat na stan v honbě za drobným hmyzem a začítám se do posledních stránek mého Reinlebensbornu. Veverka čiperka se obratně proplétá větvemi modřínu, shazuje z něj šišky a ještě se stihne u toho podrbat. Čekám na večer, na svou hodinu procházky.

Dnes ji nic neruší, žádný nesnesitelný kravál. Je zádumčivé ticho a dosud příjemné teplo. Jen komáři kdyby neobtěžovali při meditačním sezení.

Po návratu k houštinám si před nimi ještě nadlouho sedám na sluncem dosud vyhřátou lesní půdu, zády opřen o dosud vyhřátý kmen vysokého smrku. Slunce již zapadlo a obloha je zase tak slibně oranžová a čistá. Sedím v této příjemné pozici až do tmy, dokud se úplně nesešeří a dokud se tělo neotlačí a nebolí. Blaženě zavírám oči. Byl bych tu usnul. Teplá půda voní, i jehličí provoňuje vzduch. Je to nejen libé k dýchání, ale dokonce to snad i odpuzuje dotěrný hmyz. Sleduji, jak se ptáčkové postupně rozlétávají na svá noční hřadoviště. Také Já se zmámen krásou vlahého večera nakonec odebírám do svého pelíšku, ukrytého před zraky všech lidí. Povečeřel jsem poslední konzervu fazolí a začal číst Zápisník mrtvého muže. Četba mě baví, třebaže jsem tuto knihu sepisoval ve stavu beznadějného zoufalství ze zimy a z práce ve fabrice. Ale baví mě to, protože teď zpětně vidím, že jakkoli to tehdy se mnou vypadalo nedobře zle, přece mé trápení netrvalo věčně a nyní jsem znovu volný – vítěz nad životem a smrtí. Se vším si vždycky nakonec poradím – a zvítězím. Pozor tedy na mne, lidstvo nehodné!


Probudil jsem se po půlnoci, nemoha spát. Úplněk ozařuje les. Ach, ta podmanivá krása a moc úplňkového měsíce! Neodolal jsem a vyšel jsem před stan. V trávě osvětlené měsícem se cosi pohnulo. Přistupuji k tomu blíž. Uskakuje to přede mnou. To je nějaký velký hraboš, říkám si zvědavě a plížím se za tím záhadným nočním tvorem blíž a blíž. Nyní se ten tvor zastavil a nehýbá se, takže si jej mohu prohlédnout. Není to však hraboš, ale krásná velká ropucha, která hledá potravu ve zválené trávě.

Nemohu spát v této čarovné úplňkové noci. Proto znovu vytahuji Zápisník mrtvého muže a ještě dlouho, předlouho čtu v záři baterky.



ravivár, 22. srpna 44

Procitám brzo do nádherného teplého dne. Je ticho, ozývá se jen ještě opozdilý puštík, vzdálené bučení krav kdesi na louce za lesem a sykání a pípání sýkorek a frkání jejich křidélek, jež je nesou z nočních hřadovišť ven do lesů a mýtin za potravou, hrami a dobrodružstvími. Ach, to je krásně na tom světě! Škoda, přeškoda, že musím jít „domů“ pro jídlo.

Balím si batoh, ale stan ponechávám tentokrát rozložený, postavený. Žádný hraboš, jenž by jej mohl poničit, se za čtyři dny a noci neukázal, nabídnutý chléb a semínka ani neokusil, a tak tím snad nic neriskuji. Věci uvnitř stanu tak budou alespoň v suchu.

Kráčím nalehko, jen v batikovaném tričku a maskáčových trenýrkách. V lese panuje zdánlivé liduprázdno. Ale opravdu jen zdánlivé. Sotva jsem sešel z prvního kopce dolů do vysokého řídkého lesa, už jsem je znovu spatřil: pakáž houbařská! Povedený páreček, jejichž volvo stojí na kraji lesa. Musel jsem projít nedaleko od nich. Je prostě ravivár, čili neděle.

Nejhorší tlačenice však byla za vsí Haidžarí, na polní cestě kolem koní, k nimž šly právě dvě čůzy, a dál k pláni, kde mě míjela motorka a motorová čtyřkolka. Smrdělo to po nich člověčinou.

Svlékám si tričko a dál jdu polonahý. Je mi horko, možná hlavně z těch nedělních davů. „Je prostě neděle a maj‘ dost času“, abych parafrázoval jednu populární písničku ze šedesátých let.

Po pravé straně na kopci suší dva rolníci seno. Sledují mě zrakem pohraničníků. „To je rarita, že? Někdo jde pěšky a polonahý! Pomiňte se z toho na rozumu!“

Přede mnou jde na konci pláně po lesní cestě chlápek v tílku a trenýrkách. Málem se zastavil samým překvapením, co to jde po louce za podivný zjev. On sám nejde, nýbrž rádoby „běhá“; teď pouze nemůže dál pro naprosté zadýchání. Já zase nemůžu dýchat z nich, z čumilů, z lidí.

Docházím konečně k posedu. Nějaký hromotluk na něm ulomil jeden příčel žebříku, jak na něj zřejmě plnou vahou svého tučného těla lezl. Strašné. Už také slyším vzdálený rej motorů od motokrosové dráhy. Zanedlouho se tím směrem řítí po blízké lesní pěšince další motorka. Takhle to vypadá, když jdu do města pro zásoby v neděli, kdy mají všichni volno a dost času. A to jsem zdaleka nedošel ještě do toho hlavního a nejhoršího, to jest do epicentra všeho hnusu, do města samého.

Slezl jsem odpočatý z posedu. U cesty jsem se zase otočil a couvám zpátky do lesa, protože po té cestě jde baba s čoklem, za ní jede navíc kdosi na další motorce. Jinou cestou je obcházím a scházím z lesa do přilehlého parku. Tam jsou celkem tři skupinky lidí s dalšími čokly. Jeden vlčák se užuž na mne řítí, pán jej naštěstí zavčas okřiknul a zastavil. Lekl jsem se spíš toho křiku než toho psa. Vyměnili jsme si nenávistné pohledy. Srpen je měsíc hromadných vražd.

Vyjdu z parku ke stadionu, kde je plno aut, plno lidu, plno dalších psů a plno jejich štěkání. Mumraj k zbláznění. Koná se zde asi nějaká kynologická přehlídka. Všechno, co nejvíc nenávidím a co mi nejvíc otravuje život, je tady, soustředěno na jednom místě. A Já procházím jeho středem. Jdou na mne mrákoty. Otřásám se hrůzou a odporem. Tady už si připadám jako ve zlém snu, jako v blázinci omylem nebo naschvál sloučeným s psincem. Zaříkám se a přísahám, že už nikdy v životě nevkročím do města v neděli. Nikdy, i kdybych neměl už nikdy vyjít na ulici, nepáchnu ven v neděli!

Osud se naštěstí spokojil s mým vytrestáním jen potud, po toto městiště hnusu, kde také mé utrpení tohoto zlopověstného dne všeobecného volna skončilo. Dál už byla cesta naštěstí volná. Všichni byli zřejmě toho času jen tam, vně a na okraji města a pak hlavně u toho stadionu. Naše sídliště i chodba baráku jsou již liduprázdné.

Tak takové je to tedy žít společně s lidmi! Jak rád jsem na to zapomněl, tam v lese, v tom slastném odloučení od všeho lidského!



budhavár, 25. srpna 44

Koníčků před vsí Haidžarí, za níž je v tamním polesí skryt před lidmi můj poustevnický ášram, je dnes jen deset, ale místo jedenáctého přibylo mezi ně jedno strakaté hříbě. Všichni koně stojí ospale a skoro bez hnutí u elektrického ohradníku podél stezky, po níž se ubírám do bezdomoví. Za městem až do vesnice byla cesta volná. Ve vesnici, na tom kousku, kterým musím projít, mě obkružovalo auto s pražskou poznávací značkou. Nejprve se otáčelo na parkovišti, pak mě předjelo na silnici a pak řidič zastavil za křižovatkou na úpatí kopce, jímž stoupám k lesu. Vystoupil, rozepnul se a nenuceně začal chcát jako pes, třebaže na něj koukaly dvě jeho spolujezdkyně. Zrovna mně v cestě. Sklopil jsem hlavu a prošel jsem kolem něho, co naplat. Je mi to žinantní i za něj. Dění přitáhlo samozřejmě vesnického čokla, který se na ně rozštěkal, i jeho pána, který svého psa napodobil pouze v tom, že místo štěkání si také stoupnul a bezostyšně na Pražáky čuměl. Psi jako lidi, lidi jako psi. Připomnělo mi to tu strašnou minulou neděli. A to jsme uprostřed pracovního týdne! Pohříchu však také uprostřed prázdnin. Kdyby to ti lidé dělali aspoň naschvál, aby jim misantrop mohl něco pěkného od plic říct, obořit se na ně hrubě, vynadat jim, zabít je...! Ale oni nejsou tak odporní schválně, oni jsou prostě takoví už od přírody. Zde nezbývá nic než odplivnout si, vypláchnout si ústa a jít dál, co nejdál od nich, pryč, do lesů, do samoty.

U potoka, jenž se mělce přelévá přes cestu, se shýbám, piji a vyplachuji si ústa na znamení duševní očisty. Vstávám, otírám si ruce i bradu a už vidím další auto. Stojí na kraji lesa a právě se k němu vracejí dva houbaři. Podruhé za sebou jdu tedy vlevo mírnou oklikou, abych se jim vyhnul. Fouká silný studený vítr, ale už jsem konečně sám.

Stan je v pořádku, uvnitř nalézám jen malou loužičku vody po včerejším tropickém lijáku, který sedm kilometrů odtud na sídlišti bičoval zem a ohýbal stromy, jako by to bylo rákosí neb třtina. Jak to vypadalo tady, nemohu pochopitelně vědět. Ale podle té loužičky soudím, že asi podobně.

Dávám sušit věci a snídám, ale hned po jídle už se musím obléci, neboť se zase v rozporu s předpovědí počasí zatahuje. Dva skrojky chleba pro zvěř někdo během mé nepřítomnosti téměř snědl. Zbývá z nich jen malý kousek, uvolněný z kolíku a volně ležící pár kroků před stanem. Ozývá se jen vítr, sýkorky – a krávy. To jsou asi ty černé vysoko na stráni nad vsí Bačhadá, jež jsou dalekohledem dobře pozorovatelné z východního hřebene. Je to odsud dálka, vlastně až ob jedno další údolí, ale v lesním tichu nese vítr to kravské bučení až sem velmi dobře.

Silou kontrastu mezi civilizací, již jsem zanechal na pospas svému osudu za mými zády, a lidučistým, tichým lesem, upadám jako vždy do hluboké meditace. Obžalobou proti bytí uprostřed lidí, jakkoli bych byl sám v pečlivě uzamčeném pokoji s pečlivě utěsněnými okny, je už sám fakt, že tam zůstávám napjatý, stále nervózní, nevyspalý, po něčem neznámém dychtící, zatímco tady v lese ze mne naráz všechno padá: každé napětí, každá nervozita, každé chtění, každá nedovršenost. Jedině zde v osamělém lesním bytí mám ten blažený pocit završenosti, o nějž usilovali indičtí asketové a mudrci a jemuž říkali vyvanutí, nirvána. Tou náhlou silou kontrastu mezi blázincem města a harmonií přírody nyní náhle jasnozřím, že i při všem hmotném dostatku mi „doma“ chybí vždy právě les, to jest bezdomoví. Věru špatně jsme založili naše životy, když domov je nám nepřítelem a vězením, a my z něj proto musíme prchat do bezdomoví, abychom v samotě nalezli spásu, abychom nalezli volnost a moudrost a abychom seznali svůj omyl!


Odpoledne jsem sladce usnul. Probudil jsem se večer, asi hodinu před západem slunce. Rychle na procházku!

Začal jsem ochutnáváním ostružin. Jsou tak dobré a výživné, že až do příštího dne nemusím nic dalšího jíst.

U mého vyseděného důlku na východním hřebeni někdo snědl ty fialové zvonky, jež mi dělaly společnost v mém zahloubání. Škoda. Jdu si sednout na plochý kámen dolů na kraj lesa. Slunce již zapadlo, ale jeho poslední paprsky dosud osvětlují všemi odstíny barev červeného spektra řídký oblak. Rychle se stmívá. Les se již černá tmou. Vracím se. V cárech řídké oblačnosti vychází na východě úplňkový měsíc. Jako lucerna se zdvíhá mezi stromy na obzoru. Přicházím k mým houštinám úplně potmě. Na západě teď místo slunce září Šukra čili Večernice a zažehují se i první hvězdy: Bhégá (Vega), Arcturus... Ve stanu ke své smůle zjišťuji, že baterie ve svítilně zřejmě vytekly, a proto pořádně nesvítí. Přesto při slabém jejím světle ještě dlouho čtu Zápisník mrtvého muže.



guruvár, 26. srpna 44

Spal jsem dlouho, i když jednou jsem musel v noci vstát, abych zavřel kvůli přeháňce stan. Ráno je střídavě oblačno. Zbytek chleba pro zvěř je pryč. Nic nového jim zatím nedávám. Stejně se ve dne neukážou, a pak nechci zbytečně přivábit dalšího hraboše, který by se tady mohl usadit a trhat mi v nestřežených chvílích stan. Nejčastěji vídám ze zvířat pouze červenku, která se několikrát za den přiletí podívat na můj dvorek, a srnky, které vídávám při večerních procházkách. Při té dnešní jsem také jednu viděl v žitě. Pohybovala se v tom poli zlatých stébel vysokými plavnými skoky. Já sám jsem zkusmo ochutnal jedno žitné zrno, ale na mne je to příliš tvrdé sousto. Ostružiny však dozrávají každým dnem víc a víc. Zvonky, které někdo okousal, mají nyní zase nové tři květy. Rostliny žijí dál, i když jsou těžce poraněny. Na krátký okamžik jsem před sebou zahlédl kunu, ale než jsem stačil přiložit k očím dalekohled pro detail, byla pryč.

V šeru si ještě sedám pod vysoký štíhlý smrk než půjdu spát. Vtom třesknul výstřel! Lekl jsem se, protože to bylo odkudsi zblízka. Nebojím se zemřít, ale chci smrt z rukou přírody, opuštěn všemi; chci vydechnout naposledy v lese, aby mě nikdo nenašel, dokud se nerozložím na kostru neznámého muže; smrt z rukou bouchala by byla potupou. Na svých večerních procházkách pro jistotu kontroluji každý myslivecký posed, každý temný okraj lesa, neskrývá-li se tam někde ta lstivá bestie bouchal. Vypadám sice jako člověk, takže teoreticky bych nemusel mít z bouchalů strach; ale s nimi je to stejné jako s ostatními lidáky, ba ještě horší: nikdy s nimi nejste úplně v bezpečí a ostražitost je vždycky na místě. „Nehody“ se stávají. Nestalo se mi jen jednou, že bouchal přede mnou významně jakoby nabíjel pušku a jakoby náhodou zacíliv na mne zkoušel seřízenost mušky. A vraždí-li už někdo, je přece jedno, je-li to zvíře nebo člověk – vrahem zůstává tak jako tak. Například podle džinistů je zabití živého tvora předstupněm k válce. Je to sice hodně antropocentrický názor, naznačující, že zabití jednoho „méněcennějšího“ tvora může postupně přejít až k hromadnému zabíjení lidí, tedy těch jakoby „cennějších“ bytostí, ale i tak je na tom kus pravdy. Prahne-li kdo po krvi a zabíjení, svou oběť si už najde. Na veřejnosti se přitom bouchalové snaží vystupovat málem jako nějací dobráci, ba jako velcí milovníci přírody, její znalci, dokonce jako milovníci a ochránci zvířat! A veřejnost jim to žere. Není absurdnějšího sylogismu! Je to totiž jen lež. Rozšířená a obecně přijímaná, přesto lež. Všichni si lžou do ruky. Jedni, aby zakryli své krvavé řemeslo a svou vražednou náturu, druzí proto, poněvadž nejsou v zásadě jiní. Krev na rukou a vraždu na svědomí mají všichni lidáci. Je to jedna zabijácká sebranka. Bouchal je přitom na venkově absolutním pánem. Může si dělat všechno, co jeho kořistnickou mysl napadne. Ani policie nebo vojsko – například pohraničníci – nemají natolik pokryté území svými kontrolními stanovišti a střílnami jako armáda myslivců. Myslivec je na vesnici často současně i policajtem, hasičem, starostou, zastupitelem obce, rybářem, činovníkem tu i onde, bodrým sousedem, který nechybí na žádné veřejné akci, jenž všechno zařídí, všechno dodá, s každým je zadobře. Nikdo si mu proto nedovolí něco vyčítat. Úředním kontrolám z okresního ústředí se směje. Je prakticky nepostižitelný, i když se všeobecně ví, že střílí i ohrožené a chráněné druhy zvířat; že líčí zakázané pasti, otrávené návnady; že obchoduje s vymírajícími druhy; že nedodržuje povolené kvóty odstřelu, nedodržuje stanovené hájení, a tak dále a tak podobně. Na bouchala si nikdo nepřijde. Nikdo si na něj ani pořádně dupnout nechce, neboť myslivci mají vliv na vysokých státních místech, lobbují úspěšně v parlamentu, určují, které zvíře je „přemnožené“, a tedy na odstřel, a které ne. Ale při všem svém obskurním podnikání mohou vraždit zcela otevřeně, protože jejich blízcí, příbuzní, sousedé, celá veřejnost jejich v podstatě pytlačení nejen přehlíží jako cosi naprosto normálního a běžného, nýbrž i schvaluje jako cosi potřebného a užitečného. Bouchal však není přítelem přírody, jak se sám představuje i jak je vnímán. Bouchal miluje pouze tak, že nenávidí. Miluje láskou zabijáka. Jeho takzvaná láska k přírodě, láska ke zvířatům je láskou úchylného parafilika, který své předměty lásky zabíjí, mučí a ponižuje. Nikdo nemá tak choré pohnutky k vraždění jako bouchal. A veřejnost mu to mlčky trpí, protože sama není jiná. Základem je samozřejmě nevyléčitelně chorá, perverzní mysl člověka – každého člověka. Proto nikdo nespatřuje na zabíjení zvířat nic zvráceného, nic, co by se dělo ze sadistických pohnutek. Ale zabití živého tvora není jen předstupněm k válce, jak říkají džinisté; ono to už válku znamená!


Po návratu do stanu zjišťuji nemilou věc: kapacita vyteklých baterií ve svítilně rapidně poklesla až téměř na nulu, takže nyní nesvítí skoro vůbec. Ale to je nepříjemné! Noci jsou teď přitom tak dlouhé, stále se dloužící. Nejenom že si nemohu číst na dobrou noc, ale nemohu se potmě ani pořádně najíst. Večeřím proto po paměti, po hmatu a pouze pro orientaci si svítím obrazovkou kapesního počítače.



šukravár, 27. srpna 44

Před svítáním se dalo do deště. Pršelo dost dlouho, déšť sílil a přidala se i bouře. Před polednem přestalo, ale obloha zůstává beznadějně šedivá. Jdu dolů k potůčku pro vodu. Voda je výtečná, čerstvá, dešťová. Oblékl jsem si na cestu jen trenýrky, abych si dlouhé kalhoty nezarousal. Z lesa stoupá dým. Zhrozil jsem se, že snad tady někdo něco zapálil. Ale ne: to jen les dýchá a takto svými sterými ústy vydechuje páru. Žádné sluníčko mu v tom však, žel, nepomáhá. I tak je to pěkná procházka, protože je osamělá a zima mi při ní není. Je přece stále ještě léto!

Odpoledne se samozřejmě podle očekávání rozpršelo znovu. Nesnáším tohle počasí. Teď bude déšť pleskat o střechu určitě zase nejméně dva dny. Ustavičně duje vichr, jako by chtěl roztrhat na kusy a rozehnat tu jednolitou šedou masu, která pokrývá oblohu. Nedaří se mu to ani náznakem. Stále pod věčně podmračeným nebem, stále v zimě. Teprve pozdě večer, na sklonku dne, se poslední sluneční svit začíná odrážet od žlutých mraků. To už je však pozdě. Smráká se. Noc je světlá, měsíčná, dokonce jasná. Čandra, česky Měsíc, kouzlí na stěnách stanu jako na promítacím plátně kaleidoskopické obrazce.



šanivár, 28. srpna 44

Od nejčasnějšího rána už déšť zase plácá o střechu. Je to zoufalé. Já to věděl. Nepřestane plácat ani na chvilenku, abych si mohl dojít v klidu na záchod, postavit se a protáhnout tělo či se krátce projít. Ale nestěžuji si. Stále je to lepší než „doma“ ve městě. Je sice špatné počasí, ale to má své nesporné výhody: je totiž především ticho; stíhačky nelétají, žádné řvaní motorů není odnikud slyšet. Sice se neprojdu, ale to „doma“ ve městě také nelze – ze známých misantropických důvodů. Dělám tudíž totéž co „doma“: polehávám, pospávám – a intelektuálně se bavím četbou mých vlastních spisů, to jest literaturou, která je mi nejvlastnější a která mě tudíž nemůže ničím rozčilovat ani nudit. Nepříjemné je jen to, že kvůli vyteklým bateriím nemohu číst i v noci. Nezbývá mi tedy než spát, ležet a přemýšlet. A to také není k zahození.

Takto bez výraznějších zážitků a dobrodružství uplynul den a už je zase noc. Spát se mi však nechce. Pozoruji hru světel na stěnách stanu. Nudím se. Toužím po světle, abych si mohl číst. Toužím po svítání, abych se mohl sebrat a jít do verbežárny pro nové zásoby a hlavně pro nové baterie. Dlouhá tmavá noc nemá konce. Venku krásně svítí čandra, ale zem je mokrá a studená a zebe do bosých nohou. Se stromů tiše skapávají krůpěje deště, k nimž se přidává noční rosa. Les nedýchá a nevydechuje páru; tu teď vydechuji Já a je mi zima. Oblékám si zimní kabát a choulím se do spacáku. Občas jako duch zahouká noční pták. Tahle dlouhá noc snad nikdy neskončí. Převaluji se z boku na bok, ze zad na břicho, ale všechny polohy mě tlačí. Takhle dlouhým nocím jsem odvykl. Dříve nebyly tak nekonečně dlouhé a tesklivé. Súrja (slunce) snad nikdy nevyjde. Utopil se v smáčivých proudech nebeských vod.



ravivár, 29. srpna 44

Konečně se levá, východní část stanu začala trochu světlat. Radostně rozepínám vchod, abych vpustil dovnitř ještě více světla. V pološeru nového dne otevírám a snídám poslední zbylou konzervu fazolí. Už mi řádně kručelo v břiše. Sice mi zásoby jídla došly zase tak nešikovně o raviváru, to jest v neděli, ale co se dá dělat. Půjdu brzo, většina lidáků bude jistě ještě chrápat, snad ta cesta do verbežárny nebude tak strašná jako minulou neděli.

A skutečně to nebylo tak hrozné. Všude jsem sice míjel němé neživé výstrahy toho, co by mě bývalo čekalo za peklo, kdybych se dnes byť jen o hodinku o dvě opozdil, to znamená všude zaparkovaná auta chalupářů, chatařů a zahrádkářů, ale unikl jsem tomu zdárně. Přesto jsem na pláni alespoň zdálky viděl dva bouchaly, jak vstupují do lesa. Pozoroval jsem je dalekohledem. Jsou to od pohledu hrubá, tupá hovada, bez známek jakéhokoliv citu. Lační jen po krvi, touží jen po zabíjení; to jsou všechny jejich touhy a ideály, jediný jejich zájem, jediný jejich životní koníček, jediná jejich zvrácená radost i zábava: zabíjet. Ozbrojen byl jen jeden z nich. V lese přímo před nimi právě přeběhla vyděšená srnka. Bouchalové naštěstí nestačili zareagovat. „To víte, ona se z lásky k vám, k lidem, nechá jen tak beze všeho odbouchnout!“, pomyslil jsem si pln pohrdání. Někdy se zdá – podle řečí –, že bouchalové snad skutečně takový zvrácený názor zastávají a že si snad opravdu myslí, že zvířata skutečně dobrovolně pokládají život za lidstvo, podobně jako pitomí lidáci za vlast, za císaře pána a podobně.

O kousek dál se u lesa na louce pase malý srnčí koloušek. Dosud má bílé puntíky na kožíšku. Jeho mámu také asi zamordovali, protože je na své útlé mládí podivně sám a sirý. Nicméně má se na pozoru už jako plně dospělý, byť předčasně vyspělý. Vidím ho a nesnažím se ani skrývat, abych ho mohl déle pozorovat. Jednak spěchám, abych už byl „doma“, než se všichni lidáci probudí, a za druhé ho tentokrát chci vyplašit; chci, aby utekl, neboť bouchalové jsou poměrně blízko, stále na dostřel, a pak chci také, aby to mládě mělo ten zdravý strach z lidí, jenž mu pomůže uhájit holý život. Nyní vidí i on mne a dává se na útěk. Dobře. S nepříjemným pocitem v zádech se vzdaluji. Také Já jsem mimochodem stále v dostřelu. Žádný výstřel naštěstí nepadl.

Leč pospěšme! Dole za posledním lesem na louce před zahrádkami už vidím prvního čoklověka v doprovodu velkého černého psa. Mám opět štěstí, neboť jsou ode mne ještě hodně daleko. Samoobsluha na předměstí je také ještě naštěstí zavřená. Výborně. Lidáků na ulicích však přibývá. V baráku na chodbě žádného souseda nepotkávám. Sláva! Vyplatilo se vstát a jít brzo. Jsem šťastně „doma“ a s úlevou zamykám se v pokoji. Bylo to napínavé, ale vyšlo to docela dobře. Lidáci mají poslední prázdninový víkend. Přesto se budu propříště raději vracet už v pátek dopoledne, a ne až v neděli. Nesnáším volné neděle rozjařeného lidáka.



A mezitím začal vanaprasthův pětačtyřicátý rok...


sómavár, 6. září 45

Letošní deštivá sezóna v bezdomoví pokračuje posledním měsícem září. V deštivém uplynulém týdnu, jejž jsem strávil „doma“, jsem mezitím přečetl skoro celý román Ztracený obzor od Jamese Hiltona. Je to docela zajímavý utopický román o nedostupném lámaistickém monastýru jménem Šangri-La, vypínajícím se nad údolím Modrého měsíce. To tajemné místo, ukryté uprostřed tibetských náhorních pustin, má tak příhodné mikroklima, že jeho obyvatelé, s přispěním jakési drogy z bobulí tangace, stárnou neobyčejně pomalu a dožívají se v meditacích, v radovánkách a ve vzájemné harmonii uprostřed nádherné přírody velmi vysokého věku sta až dvě stě let, nejvyšší láma dokonce umírá až ve dvou stech a devětačtyřiceti letech! Krásná utopie.

Zpracování však není nikterak oslnivé. Autor píše na můj vkus i pro toto téma příliš strohým, prozaickým, neromantickým slohem. Nicméně pár hlubších myšlenek, nebo alespoň pokus o ně, a několik pěkně napsaných odstavců jsem přece jen nalezl. Mohlo to být lepší, ale také horší. Vlastně si ani nejsem jist, jak lépe by šel ten příběh napsat. Snad mohl autor lépe popsat krásy onoho údolí a všední život jeho přejemnělých obyvatel a prodlít tak se čtenářem v Šangri-La o něco déle. Ale to je spíš moje touha, prodlužovat všechno krásné a příjemné donekonečna. Popsat však nějaké dokonalé přebývání vyžaduje velikou fantazii a veliké vymýšlení, často to vyžaduje i mnoho lží a falší. Vždyť to znám podle sebe: když zažívám dlouhé radosti a když prožívám dlouhou vyrovnanost mysli, není většinou mnoho co psát; i stálý pohled na jakkoli dokonalou přírodní krásu nakonec zevšední. Stejný problém by měl jistě i James Hilton, kdyby chtěl déle popisovat dokonalý způsob života a stále stejně dokonalou krásu přírody. Byla by to nuda. Leč líbí se mi to, tak jak to napsal. Lépe by to asi opravdu nešlo. Alespoň Já bych to určitě nesvedl. Já mohu psát deník o takové mé soukromé samotářské obdobě Šangri-La, nikoli však dobrodružný román. Píši svého Vanaprasthu spíše pro osobní svědectví o pravdivém životě lesního poustevníka, nepíši vymyšlený román pro pobavení. Proto se často opakuji, možná i nudím. Ale tak to má být. Klid myšlenek a život v ústraní je koneckonců plný nudy a opakujících se událostí. Ale ta nuda je ušlechtilá, ušlechtilejší než všechny výboje a boje a mravenčení světových událostí. Jen život plný utrpení je opravdu vzrušující. Jenže o takové vzrušení Já nestojím.

Při četbě takto nezaslouženě úsporné literatury mě několikrát napadlo, jak by příběh o Šangri-La vypadal zfilmovaný. A skutečně jsem našel a zhlédl filmovou verzi z roku 1973. Tato verze s odpornými muzikálovými výstupy je však uhozenější než předloha. Nejenže muzikál nesnáším jakožto nejnižší formu umění, ale navíc je celý film neuměřeně dlouhý – a tím pádem i nudný, hlavně v těch muzikálových odpornostech. V knižní předloze hraje v Šangri-La stříbrná hudba cembala a klavíru a zaznívají skladby Rameaua, Corelliho, Scarlattiho, Bacha, Chopina či Mozarta; ve filmové verzi zní cukrkandlové muzikálové odrhovačky jako na nějaké pitomé diskotéce pro starší a pokročilé. Už jen tento fakt svědčí o tom, jak je ta filmová verze oproti knižní zfušovaná. Nicméně přetrpěl jsem celou její dvou a půl hodinovou nekonečnou délku.

Na záložce knihy se píše, že dílo jejího autora patří ke skvostům klasické literatury a Ztracený obzor pak je prý vrcholem jeho rozsáhlého díla. Nevím. Nevím a pochybuji. Ostatní Hiltonovo dílo sic neznám. Já si to však nejenže nemyslím, ale přímo s tímto tvrzením – snad dokonce pouze reklamním, a tedy klamným tvrzením – nesouhlasím. Je to jen reklama, jejímž kořenem a základem je klam, nic víc. Je to slabota. Nápad dobrý, provedení není dobré.

Ještě horší je ovšem zase výkon českého nakladatelství Alpress. Když jsem narazil na první tiskovou chybu hned v tiráži a další na první stránce, začal jsem je pro zajímavost počítat. K dnešnímu dni mám přečtených 160 stran z celkových dvou set a napočítal jsem dohromady již přes šedesát různých chyb! Celá třetina všech stránek tedy obsahuje průměrně jednu chybu. Leckde v textu se několikrát ztrácejí celé řádky, nebo se naopak opakují a všelijak různě skáčou – asi proto pojmenovalo nakladatelství Alpress tuto edici, v níž Ztracený obzor v roce 2004 vyšel, edice „Klokan“. Řádky skutečně skáčou jako klokan. Další porevoluční neokapitalistický czech-šmejd. Znovu už bych si tuto knihu určitě nechtěl přečíst. A lze se jen dohadovat, zda se na mém zhusta negativním hodnocení této jinak výborné knihy nepodepisuje právě toto zbastlené vydání nakladatelství Alpress. Kdyby se vysrali na reklamu a vrhli by raději všechny síly a prostředky na pořádné korektury, udělali by lépe. Ale blbá lidskost holt světem vládne – a zkazí vám i to nejlepší, z čeho by mohl mít misantrop požitek.

Nicméně i tento šmejd mě inspiroval, nabudil a přinutil toužit po mém osobním „Šangri-La“, ukrytém v houštinách kopce na hřebenu polesí za vesnicí Haidžarí. I opustil jsem znovu po týdnu domov svůj i hřmotnou civilizaci, která se řítí do vlastní záhuby a zamířil jsem opět do mého samotářského „Šangri-La“, jež zovu jednou ášramem, podruhé skrýší a jindy pravým domovem svým.


Po neutuchajících deštích se louky změnily v močály. Na přechod do bezdomoví suchou nohou mohu zapomenout. Až po ves Haidžarí se však jde dobře, neboť je to procházka osamělá. Teprve za vesnicí to zase začalo nanovo. Prázdniny sice skončily, ale houbařská psychóza ještě zdaleka nekončí. A pořád je dost nezaměstnaných, kteří mají dost času i peněz, aby si zajeli o pracovním dnu s auty do lesa na houby.

U okraje lesa stojí hned dvě auta. Ale nejdřív jsem ještě potkal na cestě dva opěšalé domorodce, kteří se právě vraceli z lesa domů. Jejich pes na mne skočil, naštěstí jen ve hře, nikoli ve vzteku. Byl to ten pes, který na mne vždycky na rohu štěká, a ten blb, který vždycky na rohu tak blbě čumí. To jsou ti dva, co se tak nehezky doplňují.

Napil jsem se jako vždy přímo z potoka, vypláchl ústa a vystoupal jsem teď již pravidelnou oklikou k lesu, abych se vyhnul zbývajícím dvěma houbařům, jejichž auta hyzdí okraj lesa.

Uvnitř stanu je vlhko a vzmáhá se v něm plíseň. Musím ho přemístit na výsluní, aby pořádně vyschnul. Stejně jsem to chtěl udělat. Je září, sluníčko slábne, budu jen rád, když se na něm ještě letos trochu zahřeji. Stejně se oblohou honí šedá mračna a občas i poprchává. V Šangri-La svítilo stále slunce a nezbytnou vláhu přinášely jen potůčky vod z okolních ledovců. Tady, v mém ášramu, to tak není, ba často se spíše obloha zatáhne, když přijdu. Všechno naopak. Já však nežiji v utopii, nýbrž v reálném světě, který není dokonalý a který se navíc nachází v deštivém mírném pásu. U nás v baráku, ve městě, se už například topí. Od září po květen je nutno v bytech topit, tedy plných osm měsíců v roce. Není to dobrá země pro poustevníky utíkající z vězení domova do svobodných lesů.


Přečetl jsem jednu kapitolu ze Ztraceného obzoru a vyrazil jsem na procházku dřív, ještě odpoledne. Kdybych dnes totiž čekal až na večer, jistě bych předtím usnul a probudil bych se možná až po setmění.

Chuť jsem měl hlavně na ovoce, na ostružiny. Těch je už málo a hodně jich je již přezrálých nebo otrhaných plenivými lidáky, sezobaných ptáky, obsazených larvami, nakousaných vosami, kněžicemi i jiným hmyzem a snězených kunami a jinými zvířaty.

Sluníčko svítí, ale nehřeje. Poseděl jsem krátce na konci trasy východním hřebenem a vydal jsem se zpátky. Dnes jsem se ještě pořádně nezahřál. Ani když sedím na pařezu zády k slunci, aby mě hřálo, ale neoslňovalo, jeho zář je sice teplá, nikoli však hřejivá. Snad se zahřeji ve spacím pytli, vlastním teplem, sám sobě sluncem. Jdu si číst. Můj tábor se již noří do stínu.



mangalavár, 7. září 45

Spal jsem dlouho, leč špatně. Noc byla totiž studená a krutá. Zatoužil jsem po ohni, jako v prvním měsíci, v dubnu. Poslední měsíc je jako první. Ráno je obloha jasně modrá, sluníčko svítí a hřeje. Stan je celý zarosený. Pohodu nového krásného dne ruší jen nálet stíhaček. Vstávám s očima opuchlýma od včerejší dlouhé četby. Zbývá mi Epilog Ztraceného obzoru. Po jeho dočtení spím až do odpoledne. Nyní začínám číst další indicky laděnou knížku: jmenuje se Ájurvéda. Elixír dlouhého života od jakéhosi dr. Heinricha Wallnöfera. Knížka má pouhých 80 stran, takže to jistě nebude žádná vyčerpávající studie. První řádky tomu plně nasvědčují. Večer místo procházky sbírám dříví na oheň. Předtím jsem si pouze zašel k potůčku pro vodu. Při sbírání dřeva jsem se sice pěkně zahřál, ale jinak jsem si tu lopotu mohl klidně odpustit. Noc byla totiž překvapivě teplá, takže jsem oheň vůbec nezapaloval a celou noc jsem prospal v pohodlí. V druhé polovině noci navíc pršelo.



budhavár, 8. září 45

Ráno je pošmourno, obloha zase bezútěšně šedivá, lidužel není ani ticho – ruší je opět stíhačky. Stále ještě nejsem do sytosti vyspalý, a po náletu stíhaček proto spím jako včera až do čtrnácti hodin. Není divu: týden jsem „doma“ vlastně pořádně nespal. Častokrát už jsem si kladl otázku, jestli bych už dávno nespotřeboval veškeré mé životní síly, kdybych neměl možnost se každé léto pořádně v lese prospat. Myslím, že už bych byl dávno mrtvý.

Na blízkém poli sklízejí žito. Randál je z toho náramný. Zvedám se a jdu na procházku. Mířím na opačnou stranu od zemědělců a od žitného pole, tedy na západ. Viděl jsem jednoho houbaře, ale naštěstí daleko ode mne. Poseděl jsem na posedu, pak ochutnal pár ostružin. Dostal jsem se do míst nad rybníčkem Khalídž. Poseděl jsem v zadumání na okraji lesa a louky nad ním. Lesanky jsou již odkvetlé, ale kvetou ještě světle žluté lnice květely a žlutofialové černýše. Tady je sice ticho, ale je to ticho skličující, mrtvé, podzimní, bez zpěvu ptáků, bez bzukotu včel, bez vůní a zářivých barev. K rybníčku jsem se chtěl jít také podívat, ale když jsem viděl na cestě před ním stát auto, upustil jsem od svého záměru. Čím víc chřadne příroda, tím víc je zalidněnější. Není to příznačné? Teď už mi připadá jen jako krásný sen, když jsem se před dvěma měsíci chodíval jen v trenýrkách den co den k tomuto lesnímu rybníčku koupat a opalovat. Vzpomínky na tu dobu blednou, stejně jako bledne má opálená kůže, získaná v té blažené době vrcholného léta. Pole s řepkou, jejíž „kedlubnové“ lístky jsem zjara spolu se srnkami tak dychtivě a s chutí trhal a pojídal, je již také sklizené a holé a Já po jeho okraji nyní kráčím navlečený do zimního kabátu. Nahoře u mých houštin jsem nasbíral ještě trochu klestí na případný zátop a poseděl jsem opřen zády o strom. Nyní není tak příjemně teplý, ani půda pod ním není teplá a nevoní omamnou vůní letního lesa, prozářeného sluncem. Smutný je vždy závěr poustevnického období. Vlaštovky a čápi už odletěli do teplých krajin. Letěl bych též, ale Já už bych se na rozdíl od nich na jaře nevracel. Já zde potomstvo nehodlám vyvést. Můj rod se mnou zanikne. Můj živočišný druh musí zaniknout. Rád přenechám zničený a přelidněný svět těm, kdož jej do tohoto stavu uvrhli. Ať si jej protrpí sami. I oni musí jednoho dne zaniknout. I oni zaniknou, aby příroda žila dál.



guruvár, 9. září 45

Letos nebyl dobrý rok. Od setmění už zase nepřetržitě prší. V poledne déšť konečně ustal. Chvílemi se i usměje sluníčko na mokrý stydnoucí les. V tichu ozývají se krávy, sýkorky, sojky; naštěstí jen zřídka sem dolehne i štěkot psů z vesnic.

Dočetl jsem Ájurvédu. Elixír dlouhého života. Kvalita tohoto spisku byla ovšem velmi podprůměrná. Můj vztah k lékařství navíc není obecně dobrý. Lékaře nenávidím přibližně stejně jako nenávidím kněží – všichni jsou to koneckonců lidé, že? Však i sám pisatel tohoto útlého spisku, jakýsi bezvýznamný německý doktůrek jménem Heinrich Wallnöfer, píše hned na začátku (přiznává se!), že „cech lékařů, kdekoliv se s ním setkáváme, měl původně těsný vztah ke kněžství.“ Píši pisatel, nikoliv třeba spisovatel nebo autor, protože tento „pan doktor“ nic skutečně nesepsal a ničeho není skutečně autorem; on prostě jen napsal jakési slaboduché kompendium, sebrané tuhle i tamhle, které by se svým ubohoučkým obsahem hodilo spíše jako série článků na pokračování v nějakých měšťáckých novinách nebo v blbém časopise pro blbé ženy – a mám silné podezření, že to tak také původně vyšlo.

Jak jsem řekl: nemám rád lékaře. Obviňuji je nejen ze zločinného spiknutí proti přírodě, neboť oni ani ne tak léčí, jako spíše udržují naživu slabé, nemocné a přestárlé, jež příroda odsoudila k zániku, ale také je stejným dílem obviňuji ze zločinného spiknutí proti zdravým a silným, neboť je svými mafiánskými čachry v zákonodárství donutili, aby museli platit lékařům prakticky za nic, jen za to, že jsou kdesi – často neochotně a arogantně – k dispozici pro případ nemoci. Věru, nebývalé moci se v nynějších časech domohl dříve potulný mastičkář, který si musel dávat inzeráty typu: „Lékař hledá nemocného“!

Lékařství – a zdráhám se vůbec medicínu nazývat lékařskou vědou – se ostatně směšně mýlí za všech dob. Zábavné a poučné na tomto neumělém kompendiu jsou vlastně jen ty směšné omyly, jichž se lékaři za všech dob a ve všech kulturách dopouštěli a dopouštějí dodnes (jako příklad za všechny jiné stačí odmítavý oficiální vztah medicíny k veganství), a jejich předsudečné představy a pověry, jichž se dosud nezbavili a jež šíří dál, učeně se tváříce. Je chybou domnívat se, že vystudovaný lékař není méně blbý než normální člověk. Stejně jako kněží, i lékaři jsou živi z pověr, strachu, hlouposti a z vlastní nemohoucnosti svých „zákazníků“.

Lékařství snaží se léčit symptomy nemocí namísto jejich příčin. Paralely jsou v tomto případě naprosto shodné s nemocemi společenskými, jakož i světovými. Lékař ani nechce žádnou nemoc či neduh nadobro vyléčit a vymýtit. Nechce zdravé pacienty, chce stálé pacienty. Proto jakoby „léčí“ jen tak, aby sice pacient nezemřel, ale také aby se zcela neuzdravil. Lékař je kšeftař jako každý jiný řemeslník, například opravář. Opraví něco naoko, aby to vypadalo spravené, aby to určitý čas fungovalo, ale aby se to zároveň co nejdřív znovu porouchalo a aby ho proto znovu volali k „případu“ a on měl znovu práci. Stejně zachází lékař se svým pacientem. Staví se před ostatními lidmi nenahraditelným a nutným a chce asistovat u každého prdu, ačkoli neexistuje snad žádná choroba, u níž by byl lékař v podstatě zbytečný, když se nad tím i jen trochu málo zamyslíte; vždy totiž nakonec léčí a uzdravuje příroda nebo životní síly jednotlivce, nikoli lékař. Na této jeho nejvlastnější strategii závisí celá jeho obskurní, nepoctivá živnost. Proto také lékaři nepodporují žádné všem lehce dostupné bylinkářství a vůbec samoléčitelství jakéhokoliv druhu. V tomto směru se nápadně ještě víc podobají kněžstvu a státu jako takovému vůbec. Samostatné jedince, samostatně uvažující, sami sebe diagnostikující a léčící podle svých vlastních individuálních potřeb a pocitů, svými vlastními hojivými prostředky, neboť sebe zná každý nejlépe jen on sám a nikdo jiný, tedy ani žádný lékař, žádný kněz, žádný politik, takové samostatné jedince nepotřebuje žádný, jakkoli filantropicky se tvářící a přetvařující podvodník a tmář na světě. Samostatnost v něčem, nezávislost na nich – z toho měli vždycky všichni podfukáři, nepoctivci a kšeftaři největší hrůzu. S lékařstvím jsou shodné paralely i co se týče například vzdělání. Jako je nejlepší samovzdělávání, stranou, v samotě, v klidu, bez přepínání, formou hry, podle vlastního výběru a zaměření, bez rušivého vlivu učitelů a beze škol, tak je nejlepší léčbou vždy samoléčba. Jedinou podmínkou úspěšné samoléčby je jen znát dobře sám sebe, vědět, co mi nejlépe vyhovuje a umět si vytvořit ty jedině správné a individuální samoléčebné podmínky a prostředky. To je ta nejpřirozenější medicína na světě; dokonce to platí i v přírodě, jak vidíme na divokých zvířatech, která přece také nemají žádné lékaře, a přece se dokáží sama dost dobře vyléčit, najít si správný lék na své neduhy a vylízat se ze všech ran, často i takových, po nichž by člověk rychle chcípnul. Většina lidí však tak samostatná není, a proto se bez lékařů, bez kněží, ani bez státu neobejde. K jejich škodě – avšak k užitku šarlatánů všeho druhu.


Voda v potůčku, odkud nabírám vodu, nyní proudí silněji než na jaře po tání. Pokračuji v procházce dál na východní hřeben. Střídavě jdu jen tak co noha nohu mine a v zádumčivých partiích lesa usedám v pohroužení na bobek. Na zpáteční cestě se občerstvuji posledními ostružinami. Vyrušil jsem při tom u keřů nějaké ptáky, asi kosy, kteří také hodovali na těchto sladkých podzimních bobulích. Přešel kolem mne houbař. Nevšímal jsem si ho a ani on mne. Snad mě ani neviděl. Nevím. Já jsem ho rozhodně vidět nechtěl, a proto jsem se na něho ani nepodíval. Nechtít někoho vidět – to je, myslím, pravý význam slova „nenávist“. Později, když jsem se vracel ke stanu, jsem na něj narazil znovu. Dával jsem bedlivý pozor, takže jsem ho snadno objevil. Přičapnul jsem k zemi a zkoumal jsem toho šmejdivého vetřelce dalekohledem. V hustém porostu v přítmí končícího dne jsem sotva rozeznal lidáka i jeho velkého černého psa na obojku. Znám je. Ti také bydlí na okraji vsi Haidžarí. Je zajímavé, že všichni nejotravnější tvorové bydlí, hlídkujíce a obtěžujíce, vždy na okrajích vsí a předměstí, právě tam a ne jinde, kudy chodívám Já. A žijí vůbec ve vsích a městech jiní tvorové než právě ti nejotravnější? Ale ovšem: nebyli by jiní, ani kdyby žili v lese. Vždyť oni do lesa vstoupí, vyloupí jej, ale neodejdou domů lepší.

Opatrně jsem se proplížil do své skrýše v houští a pár minut ještě pro jistotu naslouchal, jestli se houbař neblíží. Je osmnáct hodin. Od rána do večera tu šmejdí ta pakáž houbařská, ale ještě mě nikdo z nich nenašel. Letos mám vážně dobrou skrýš!

Spát se mi nechce. Nic nového ke čtení nemám, otevírám proto znovu Ztracený obzor. Není to špatná kniha. Napodruhé se dokonce jeví ještě lepší než napoprvé. Myslím, že si ji přečtu celou ještě jednou.

Ach, mít tak své Šangri-La! Mít tolik času a pohodlí jako jeho mnichové! To by byl život! Nikdy z něho nemuset odejít, po dvě stě let se těšit z jeho nedostupné odloučenosti! Ta idea se mi líbí. Ze stránek Hiltonova Ztraceného obzoru se pojednou vynořují zcela nečekané filosofické myšlenky. Vysvítá z nich nejen Kantova misantropie vzniklá z romantických snů a robinsonád, ale také věčné úvahy o čase. Kdyby měli někteří lepší jedinci mezi námi více času, nemuseli by s ničím v životě spěchat; proto by také nic v životě neuspěchali a jejich život by byl tudíž o poznání uvážlivější. Nedopouštěli by se neuvážeností dokonce ani jako děti, ani jako jinoši; byli by moudří už jako děti, protože dětství plné her a volného času by bylo dlouhé a netísnilo by je pomyšlení nad jeho krátkostí, stejně jako mladíky by nehonilo v nerozumných eskapádách jejich bouřlivého věku pomyšlení nad krátkostí mládí. Kdyby měli tito lepší jedinci nekonečně mnoho času a nekonečně mnoho životních sil, kdyby měli nezvratné zdraví a nekonečně dlouhý život, pravděpodobně by se v životě zabývali úplně jinými věcmi než tvor krátkodechý, pomíjivý, smrtelný, zkrátka ten, který musí za svůj krátký život stihnout mnoho věcí, avšak na žádnou z nich nemá při krátkosti života dostatek času, aby je udělal s rozvahou, řádně a moudře – nebo aby je třeba vůbec neudělal. Kdyby měl tento sublimní, leč nesmrtelný tvor čas ve své moci, nejspíš by se ani do mnoha věcí vyhrazených smrtelníkům nepouštěl. Dokážete si představit vůbec tu možnost? Nemuset dělat to, co normální smrtelníci? Například plození potomstva: co kdyby lidé nebyli tlačeni časem ani biologickými hodinami, ani pomyšlením na vlastní konečnost a na pokračování v jiné podobě, v jiném špinavém, krvavém, zranitelném těle? Nerozmysleli by si nakonec plodit děti, kdyby měli dost času k přemýšlení? A kdyby chtěli plodit, nemuseli by pak znovu vynalézt a zavést do světa – smrt?

Pak jsou tu ovšem také tvorové nízcí, lidé neurození, se zkaženými pudy a zvráceným rozumem, to jest většina lidstva. Jak ti by naložili s nekonečným časem? A zdaž bychom potom také my nemuseli mít s nimi nekonečnou trpělivost, kromě nekonečného času? To zajisté. Ale navíc by tito špatní lidé, jichž je na Zemi většina, nezmoudřeli ani jako starci, kteří s blížícím se hrobem povětšinou už více rozvažují a rozdělují si zbývající čas podle svého nejlepšího rozumu i podle svého nejhoršího nerozumu. S nesmrtelnými lidmi by už vůbec nebylo k vydržení. Jedině spásná smrt je udržuje v mezích.

Ti první, lepší tvorové, se chovají jako nesmrtelní, i když smrtelní jsou. Jako děti jsou předčasně zmoudřelí, kdežto v dospělém věku si stále zachovávají dětskou nevinnost. U nich neexistuje pevná hranice mezi jednotlivými životními údobími. Přechod z jednoho životního stadia do druhého je u nich nezřetelný. Jsou stále stejní. Plynule procházejí životem bez větších změn. Čas pro ně nehraje roli. Nemají-li ho dost za života, většinou žijí dál i po tělesné smrti jako velicí géniové, epochální lidé. Vždycky to nějak tušili, že nikdy nezemřou. Kým byli v dětství, tím jsou i v mládí a tím zůstávají i v dospělosti a ve stáří. Smrti se nebojí. To už se spíš bojí života s lidmi a podle lidských pravidel a měřítek. S věkem se nemění, jako kdyby skutečně měli nekonečně mnoho času. Dělají věci, na které jsou podle mínění těch špatných a smrtelných v mládí příliš mladí a ve stáří příliš staří. Nikdy nezapadnou do úzkých vymezených hranic pojmu o čase, o tom jedině správném čase podle představ těch smrtelných a zlých. Neboť jejich osudem je smrt a zapomnění, kdežto géniové žijí věčně.

Dnešní noci se mi nechce spát. Bylo by příjemné rozdělat si teď ohníček a dumat v chladné noci se zrakem nehybně upřeným do mihotavých plamenů božského Agniho. Bylo by to příjemné, ale to by nesmělo být všechno dřevo i seno zoufale mokré.

Čtu dlouho a pak konečně usínám.



šukravár, 10. září 45

O čtvrté hodině noční procitám. Nebe nad hlavou je nyní absolutně čisté a plné zářivých hvězd. Neodolám té nádheře a vylézám z útulného tepla stanu. Nejzářivějším bodem na nebi je Brhaspati, staročesky Králomoc neboli Jupiter. Nejmlhavější se mému krátkému zraku jeví obláček Plejád. Přikládám proto k očím dalekohled, abych si je lépe prohlédl. Tohle ve světelně znečištěném městě neuvidíte. Proto také už nikdy žádný druhý Kant nevyřkne své slavné „Zwei dinge erfüllen das Gemüt...“ Ale Já teď mám své hvězdné nebe nad hlavou – a na rozdíl od Kanta, který měl za druhou úžasnou věc mravní řád v sobě, Já mám ticho; ticho, jež proniká tou vesmírnou temnotou až ke mně a uvnitř mne mě naplňuje úžasem. Ach, jak je to podmanivé! Dvě věci naplňují mou mysl vždy novým a rostoucím úžasem a úctou, čím častěji a více o nich vanaprastha rozjímá: hvězdné nebe nade mnou a nekonečné ticho ve mně.

Oblékám si kabát a zalézám zimomřivě zpátky do stanu. Hodinu ještě čtu další kapitolu Ztraceného obzoru.


Ráno je klid, úplné ticho však ruší vzdálené chrčení traktorů. Také obloha už není tak jasná jako v noci. Slunce již nicméně vysává ze země páru a zahaluje kraj mlhou. Jdu „domů“ do verbežárny pro nové zásoby. Cestou vidím celkem pět srn. Jdu brzy, o osmé ranní, přesto na cestu k lesu už odbočuje první houbařské auto a míjí mě. „Poserte se tady, blbouni nejapní!“

Na pláni vidím další lidské hovado, samozřejmě se psem. Je to nějaký sváteční běžec v roláku. Mám strach, že se snad zadýchá, zastaví se a bude na mne čumět. Naštěstí běží dál. Nestačím se divit: pracovní den dopoledne, ale tady za městem (z mého pohledu, žel, nyní před městem) to pořád vypadá jako ve středisku rekreačních sportů. Dotrmácím se vysokou mokrou travou k lesu, rozhlížím se na stezce vlevo i vpravo jako na rušné ulici, a první, co vidím, je zase nějaká ženská. Nestačil jsem se ani schovat. Naštěstí šla bez obvyklého psího doprovodu, jak je v těchto místech, a vůbec všude, kam páchne lidská noha, zlozvykem. A tak se v poklidu shýbám k pár kouskům ostružin, které vidím růst na kraji lesa, a jí si nevšímám. Mám trochu hlad a bolí mě nohy. Mířím proto ke starému posedu. Rukama jsem z něho ometl napadané jasanové listí a pohodlně jsem se usadil na kousek polystyrénové desky. Jedl jsem zbytek kukuřičných křupek ze sáčku, jenž hodně šustil. Sotva jsem dojedl, už slyším zase nablízku nějaký lidský hlas. Nejdřív jsem nikoho neviděl a domníval jsem se, že to budou nějací houbaři. Najednou jsem však uviděl ze své vyvýšené pozorovatelny známého psa. Byl to Ferda, čokl „prdlé Hanky“. Zrovna jsem na ni myslel. Zanedlouho jsem spatřil z posedu i ji. Neviděl mě ani jeden z nich. Hanka právě hovořila ke psu:

„Tak, kam půjdeme?“

Ferda neodpověděl, čmuchal a pak se celým tělem oklepal.

„Prdlá Hanka“ prošla chůzí pomalou, stařeckou, s rukama založenýma za ohnutými zády i s čoklem trochu stranou pod mým posedem, kde jsem zamaskován a nepozorován ani nedutal. Oba šli dál, aniž by mě spatřili. Hanka si mumlala:

„To je strašný, to je strašný...“

Pořád opakovala polohlasem jenom tuto větu:

„To je strašný, to je strašný...“

Pomyslil jsem si, že to Já bych měl spíš mít oprávnění neustále mumlat, ba říkat a nahlas křičet, že je to strašné, když ani tady na starém posedu v hloubi lesa nemám od lidí pokoj, a zvláště ne od ní. Já nevím, čím to je, že ji letos pořád všude potkávám! Ve chvílích, jako je tato, docela vážně uvažuji, že když nemám od lidáků pokoj ani venku v přírodě, že by snad bylo lepší vůbec nevycházet z domácího pokoje. Možná to tak jednou udělám, ale teď bych to zatím asi nevydržel. Možná že k tomu jednou dojde, až nebudu mít ani kouteček přírody jenom pro sebe, jako ho mám teď, tam daleko v lesích Haidžarí. Ale zatím bych nevydržel být doma, když by bylo, dejme tomu, krásné, slunné a teplé počasí. V zimě je poměrně lehké nevycházet z domu; nic mě ven netáhne a mohu mít hermeticky utěsněná okna, ale v létě by to bylo těžké vydržet. Ale schyluje se k takovému nouzovému řešení, schyluje. Dřív by mě taková nemyslitelná myšlenka ani nenapadla; teď o ní uvažuji stále víc a víc. Je to pro mne stále větší a větší nervová zátěž, probíjet se davy lidáků a nikde od nich přitom nemít pokoj. Skoro nepředstavitelné je už jen to, že jsem tady o kus dál před pouhými třemi roky ještě tábořil! V nynější době je to nemístně absurdní představa. Stačily tři roky, pouhé tři roky, aby lidáci zaplevelili sami sebou cosi, co jsem kdysi po dlouhou dobu mého mládí mohl nazývat Reinlebensbornem – čistým zdrojem žití! Dřív tu ale bylo opravdu lidučisto!


Když „prdlá Hanka“ zmizela z očí dál kdesi v porostu, rychle jsem se přichystal k závěrečnému sestupu do pekla města, dokud je ta ženská pitomá jen trochu dál ode mne. Avšak ouha! Vtom jsem uslyšel, že se z jejího směru ozývá praskání větviček! Je možné, že se Hanka zase vrací? Ne. Nevracela se, nýbrž uhýbala stranou do porostu svízelu, aby se vyhnula nějakým lidem, kteří šli s hlasitým povykováním po stezce, k níž se původně Hanka lesem blížila. Díval jsem se na to vše dalekohledem, takže jsem měl o všem dění dokonalý přehled. Hanka se očividně před těmi lidmi schovávala a bojácně se po nich ohlížela, jako Já se před lidáky schovávám a po nich ohlížím! Neuvěřitelné! Světový misantropismus nastává. Člověk se vyhýbá člověku; ze strachu, z trapnosti shledání, z odporu k němu, z nenávisti. U ní však zřejmě nehraje roli nějaký misantropický, neřkuli filosofický důvod, jako spíš prostý fakt, že se chce vyhnout nepříjemnostem, plynoucím z Ferdova zlozvyku napadat každého živého tvora, který mu vstoupí do cesty. Jistě už musela mít kvůli tomu zlému psisku řadu incidentů s jinými lidmi. To je jistě také jediný důvod, proč chodí venčit čokla vnitřkem lesa, postranními cestičkami nebo po pláni, kde má široký rozhled a může se leckomu včas vyhnout, aby předešla konfliktu. I ona musí měnit své návyky a trasy.

Rychle jsem sešplhal z posedu a opačnou stranou jsem uháněl z lesa dolů do města. Dnes se normálně těším, až budu „doma“ a zavřu se před tím úchylným venkovním světem ve čtyřech nedobytných stěnách mého pokoje.



sómavár, 13. září 45

Je příjemné teplo a sucho. Za městem, za zahrádkářskou kolonií, na louce mezi ní a výpadovou silnicí na jih, mi dnes cestu zpátky do bezdomoví kříží velké stádo býků. Musím je obejít obloukem, abych se dostal k lesu za nimi a za silnicí. Býci měli ze mne nevšední podívanou a kus cesty kolem elektrického ohradníku mě vzrušeně doprovázeli. Tím obloukem, který jsem kvůli nim udělal, jsem se, žel sám sobě, dostal dál od lesní pěšinky a musel jsem jít asi dvě minuty po silnici, abych k ní došel. Byly to perné dvě minuty. Z osobních i nákladních aut, jež mě za ty dvě minutky s ohlušujícím randálem a smradlavým kouřem míjela, jsem šílel. Zpocený a zadýchaný spěchem a nervově vyčerpán, dosáhl jsem konečně spásné odbočky na lesní pěšinku, která se mile vine nahoru do kopců a pryč od lidí. Dvě minutky chůze po silnici, ale Já se cítím tak mizerně, jako kdybych po ní kráčel nejméně dvě hodiny. Naštěstí to byla jediná nepříjemnost; dál už je cesta skoro volná. Jen skoro volná, protože u mého lesa za vsí Haidžarí stojí zase nějaké houbařské auto, takže opět činím další okliku.

Stan je na výsluní uprostřed nedostupných houštin suchý a vyhřátý, přesto však není úplně v pořádku. Navštívil jej zřejmě hraboš undír a prokousal v něm dvě trhliny v moskytiéře. Sakra! Budu muset ten stan zase při odchodu do města sbalovat. Hned jsem ty díry zalepil záplatami, aby mi pohled na ně nekazil náladu. Zalepil jsem i jednu další díru z dřívějška. Stan už je takto olepený celkem šesti různými záplatami.

Vyvěsil jsem k proschnutí všechny věci a zároveň jsem si ještě na noc nožem nasekal trochu víc trávy na podpal. Dnes v noci, pokud nebude pršet, si chci udělat malý táboráček pro radost i pro zahřátí. Třeba jím ostatně zaženu toho hraboše, který objevil a ničí můj stan.

V lese je vzácné ticho. Po vyspravené moskytiéře běhají brouci střevlíci a pavouci sekáči a okolo stanu poletuje červenka. Ta ráda sedává též na kupě dříví, připraveného na oheň. Je krásné teplé počasí a Já se konečně mohu věnovat nerušenému rozjímání anebo pokračovat v četbě podruhé rozečteného Ztraceného obzoru. „Doma“ jsem z tohoto výtečného románu zatím vypsal většinu výpisků, jichž není vůbec málo. Když si pomyslím, že se mi ta kniha nejdřív moc nelíbila...! Teď jsem si přečetl jednu kapitolu a došel jsem si pro jednu cestou sem vyhlédnutou kládu na sezení u ohně i před stanem. Hodil jsem si ji na ramena, ale na pohled nevypadala ani zdaleka tak těžká jako na nesení. Dost jsem se pod ní prohnul a s ní naposiloval jako s nějakou ohromnou činkou, než jsem pod její tíhou dorazil do tábora. Navíc jsem musel dávat pozor, jestli někde někdo není a nedívá se. Naštěstí je pole mezi dvěma lesy sklizené a holé, a tak jsem si mohl cestu zkrátit přes ně. Strniště stébel mi připomnělo časy, kdy jsme je jako děti vytrhávaly ze země a házely jimi po sobě jako granáty. S úlevou jsem v táboře upustil těžkou kládu na zem. Třesou se mi zmožené ruce. Sedí se však na ní pohodlně. Nyní si však musím odpočinout. Četl jsem a poté usnul.

Probudil jsem se až po setmění, příliš pozdě na procházku. Vynahrazuji si ji opět četbou. A byla to četba tentokrát nejen příjemná, ale nakonec i vzrušující. Přišla totiž po dlouhé době znovu divoká prasata. Slyšel jsem je už přicházet, ale nevěnoval jsem tomu pozornost; soustředil jsem se víc na čtení než na dění okolo sebe. Vytrhlo mě až temné vrčení, ozývající se zpoza nejbližších stromků. Bylo to jednoznačně výhružné vrčení, které nepřestávalo dokonce ani tehdy, když jsem do těch míst namířil světlo svítilny.

Je zvláštní, že zvířata reagují na umělé světlo naprosto jinak než člověk. Nelekají se ho, neuhýbají před ním, ba skoro by se zdálo, že je vůbec nevnímají. Oproti zvířeti se člověk náhle oslněný kuželem světla cítí vyrušený, zakrývá si před ním oči a snaží se mu vyhnout. Zvíře do takového světla naopak konsternovaně zírá a ptáci a hmyz, jimž světlo slouží k navigaci, jsou jím dokonce přitahováni.

Ani vůdce prasečí tlupy nijak nezareagoval na mé světlo a temně a výhrůžně vrčel dál, nevěda zjevně, co si má myslet o tom velkém neznámém kupolovitém zvířeti před sebou, z kterého vychází světlo. Mohlo by být nebezpečné? Tak jsme se ptali asi oba. Svítil jsem napjatě ven v marné snaze někoho uvidět nebo ukončit to napětí. Teprve když jsem svítilnu zhasil a zůstal jsem potmě a potichu sedět, přestal najednou divočák vrčet a bylo slyšet, jak se celé stádo na jeho pokyn rychle a hlučně vzdaluje. Ta náhlá změna situace jej zřejmě vyplašila víc než světlo namířené přímo do míst, kde se skrýval. Uf, to bylo dobrodružství! Chvilku jsem ještě seděl potmě, abych se uklidnil a srovnal si myšlenky:

Zvíře se světla nebojí, oproti člověku. Lze tedy říct, že jestli se někdo na světě štítí světla, je to právě člověk, nikoli nějaké ďábelské příšery z temnot. A snad je sám člověk tou ďábelskou příšerou z temnot. Zvířata žijí ve tmě ze strategických nebo bezpečnostních důvodů, často právě a pouze ze strachu z člověka. Člověk však žije ve tmě proto, aby páchal buď zločiny, nebo prostopášnosti. A zatemnělá mysl člověka je zdrojem toho nejhoršího zla na Zemi. Indové takovým tmářům říkají odnepaměti „tamasičtí lidé“, to jest lidé temnoty, podle hindského slova tamas, česky tma.


Potom jsem pokračoval v četbě dál až do konce načaté kapitoly. Nyní už se mi chce spát, takže z uchystaného táboráčku zase sejde... Je vlahá noc, avšak hvězdy nesvítí.



mangalavár, 14. září 45

Po ránu zpívá budníček jako na jaře. Tomu tedy říkám slastné procitání do nového dne!

Odpoledne se dalo do deště a nepřestalo ani celou noc. Za celý den jsem neopustil klidné zázemí mých nedostupných houštin.



budhavár, 15. září 45

Po ránu krátce zanotoval strnad. Už neprší. Dny začínají pěkně a s nadějí, že budou tak i pokračovat, ale vždycky, několikrát za den, je zkazí ohlušující a nervy drásající nálety stíhaček. Proklínám armádu, proklínám lidstvo. Lidstvo musí být zničeno, vyhlazeno do posledního, to vím už dávno. Můžete od lidí utéct co nejdál to jde, avšak jejich kravál si vás najde všude. Ve vztahu k lidstvu jsem nekompromisní nacista. Preferuji konečné řešení lidské otázky. Buď oni, nebo Já a ostatní dosud živá a divoká příroda. Jiná možnost není. Preference lidstva ostatně nejsou jiné – jsou jen opačné. Tu vyhlazovací válku začali oni, Já ne. Také lidstvo chce zničit nás. Je to tedy kdo z koho. I když lidi nevidím, coby jejich nenávistník, sami se den co den ušizaléhajícím způsobem vnucují, hlásí se a vnukají mi myšlenky na jejich konečné zničení; sami mi vnukají představy nesmírné krásy světa bez lidí.

Ticho se stává vzácným a vyhledávaným pokladem. Ticho už je tak vzácné, i v přírodě, že jsem tam s sebou přestal nosit svého starého discmana a místo hudby tam raději naslouchám tichu, když a pokud vůbec se někdy rozhostí. Často mi připadá, že v tom nekonečném randálu se svět musí zalknout a že v životu za takových nesnesitelných podmínek budou moci pokračovat jen bytosti velmi hrubého zrna, tupé, necitelné, necitlivé, úchylně si libující v dělání a poslouchání čím dál většího rámusu. Připadá mi, že přírodní selekce se vydala scestnou cestou co největšího možného hluku a že vyznává zásadu přežití těch nejhlučnějších. V tom případě by lidstvo zvítězilo. Ale snad je ten vzrůstající celosvětový kravál jen projevem lidské agónie na tomto světě a nakonec přeci jen převládne tichý ševel větru, šumění deště a pípání vznešených muzikálních tvorů. Jedno je jisté: svět skončí nikoli v hluku, nýbrž v tichu, tak jak začal. Není pouze jisté, zda to bude ještě také svět živý. Možná že hluk nakonec jistým způsobem patří k životu. Možná, že tím, že nenávidím hluk, nenávidím vlastně i sám život. Dost možná. Je-li hluk utrpením, pak je i život utrpením, a není tedy o co stát. Ale život se neprojevuje hlukem, nýbrž zvukem. To je ten základní rozdíl! Hluk je zvuk utrpení; kdo jej vydává, trpí něčím a své utrpení se snaží předat dál, alespoň k sluchu ostatních. Tichý zvuk je naopak projevem života spokojeného, snažícího se světu oznámit své štěstí. Nesnesitelný randál civilizace je tedy v tomto smyslu výrazem jejího agonického utrpení, jež podle vzrůstající intenzity musí buď brzy skončit, nebo zahubit vše živé okolo ještě nesnesitelnějším randálem, který neutichne ani na chvilku, ani v noci, a který bude čím dál hlučnější, až zahubí i toho, kdo jej vydává.

Člověk přišel na svět s odporným opičím skřekem; své nejlepší doby však prožil za tichého melancholického drnkání vín a sitárů, theorb, lyr a harf – a skončí v neurotickém šílení s ušima ucpanýma dělostřeleckou vatou, třískaje zoufale hlavou o zeď v sebevražedné snaze zbavit se toho nepřestajného kraválu své vlastní zbloudilé civilizace.

Můj táta je silně nahluchlý. Začínám mu jeho postižení závidět, i když se proto nemůže těšit ze zpěvu ptáků. Jeho postižení se však stává výhodou. Ve světě hřmotného randálu je hluchota blaženstvím, vstupenkou do ráje nerozborného ticha. Blahoslavení hluší, neboť jejich jest království pozemské blaženosti!


Hezké počasí, nebo spíš počasí bez deště, dlouho nevydrželo. Brzy přicházejí další přeháňky. Špatné počasí mě vůbec poslední dobou příliš často vězní ve stanu. Už to začíná být únavné. Proto, když jedna přeháňka ustala, vylézám jako macarát ze své jeskyňky a jdu se projít. Už jsem to potřeboval; a také vodu už nemám.

Když jsem vyšel s opatrným rozhlížením jako jezevec ze svých houštin, uvědomil jsem si, že se můj ášram přece jen trochu v něčem podobá bájnému Šangri-La, třebaže, jak se praví v knize Ztracený obzor, chtěli bychom toho po přírodě trochu moc, aby takový div vytvořila dvakrát. Avšak také moje houštiny jsou uvnitř krásně kryté před okolním studeným větrem a spolu s výsluním, na němž je postaven můj stan, tvoří toto závětří docela příjemné místo k pobytu.

Vně houštin fouká studený vítr. Opatrně se rozhlížím, jestli někdo nejde. Dole u potůčku se na mne dívá malinká žabička, když z něj nabírám vodu a piji. Pokračuji v chůzi dál dolů směrem k rybníčku Khalídž, kde už jsem tak dávno nebyl. Na koupání však nemůže být letos už ani pomyšlení. To skončilo. Rolníci sečou okolní louky, takže jsem přišel právě do toho největšího rámusu. Jako by jej nebylo za dnešek už dost. Téměř bez zastávky tedy pokračuji dál nahoru k posedu a po cestě se krmím ostružinami. Nejsou však už vůbec dobré. Jsou sice velké a pěkně černě vybarvené, šťavnaté, ale nejsou vůbec sladké; je na nich znát, že dozrávaly bez slunce, jako to ovoce, jež se běžně prodává v obchodech. Není to ono. Poseděl jsem na posedu, užívaje si v klidu samoty a ticha. Sotva jsem slezl, dalo se znovu do deště. Je to sice déšť slabý, ale přesto spěchám ke stanu, abych nepromokl. Beru s sebou do houštin do každé ruky po jednom polenu, i když moc nedoufám, že bych se dnešní noci mohl potěšit z ohníčku. Nejspíš bude pršet nebo bude zvlhlý otop. Krátce po příchodu do stanu nicméně přestává pršet. Ale na jak dlouho? Na moskytiéře pod střechou se usadil luční koník a myslím, že právě snědl jednoho pavouka sekáče a ostatní pavouky svou přítomností zahnal. Ztracený obzor mám podruhé přečtený, několik dalších výpisků poznamenaných, ale potřetí už to celé číst nebudu. Teď se vracím k mému rozečtenému Feuerteufelu. Stále drobně prší. Večer jdu přesto ještě na druhou dnešní procházku, tentokrát na hřeben. Na jeho konci usedám na placatý kámen a rozhlížím se po obzoru. Z oblohy se snáší jemný deštík, který mě však nesmáčí, ježto až dolů pod stromy nepronikne. Hustý baldachýn lesa mi připomíná prázdná krytá nádvoří monastýru Šangri-La. Kámen, na němž sedím, studí a od západu se valí další temná mračna. Z krmelce si beru velkou hrst suché slámy na případný zátop pod oheň, kdyby se náhodou počasí umoudřilo a přestalo pršet. Ale když jsem došel ke stanu, pršelo ještě víc, a ne a ne přestat. Odevzdaně jsem hrst slámy odhodil pod strom na lepší příležitost a zavřel jsem se ve stanu. Už je zase tma. Kdesi beká srnec. Dlouho si čtu a pak usínám.



guruvár, 16. září 45

Spánek mám v noci lehký a často se probouzím. Hraboš undír je této noci zvlášť dotěrný, snaže se zabydlet pod podlahou nebo šustě kolem stěn. Střídavě čtu Feuerteufela a pospávám až do chladného rána. Obloha je ráno nadějně čistá a jasná. Konečně by mohlo být hezky. Jenže jako naschvál mi právě dnes dochází jídlo a všechno už mám rovněž přečtené. Musím jít tedy do města doplnit zásoby obojího druhu. Balím stan do krosny, stavím ji pod hustý smrček a navíc ji ještě přikrývám svrchní celtou, aby nepromokla. Učím se stále novým dovednostem. Ohýnek jsem si ovšem vůbec nerozdělal po všechny ty tři noci.

Nijak nespěchám a nechávám slunce pokojně vystoupat co nejvýš. Je deset hodin, když jsem sbalený na cestu, ale ještě si musím odskočit na můj latrínový pařez vykonat velkou potřebu.

Studený vítr fičí tak zprudka, že ačkoli mám vlasy svázané nadvakráte do culíku i šátkem, stále mi některé volné vlasy poryvy větru vhánějí do tváře, do očí i do úst. Dlouhé vlasy jsou někdy na obtíž, ale zato jsou krásné a Já už bych se jich nevzdal. Jsou divoké a nespoutané jako Já.

Cesta je liduprázdná. Dnes poprvé od vypuknutí hromadné houbařské psychózy nestojí žádné auto na kraji lesa a ani po cestě jsem žádné neviděl přijíždět jako jindy. Neviděl jsem však ani žádné srnky, jen obvyklé stádečko deseti koní. Vyšel jsem sice oblečený do černé mikiny, ale po cestě jsem se chůzí zahřál dost na to, abych ji odložil, uvázal si ji jako bederní roušku kolem pasu a dál pokračoval k městu jen v maskáčové vestě a tričku. Kráčím lehce oděn, lehkým krokem, s lehkým jídlem v žaludku.

Jdu bez zastávky. Prvního lidáka – samozřejmě s čoklem – jsem potkal v lese nad městem. Dole na louce se znovu pase to velké stádo býků. Tentokrát se dá pohodlně obejít jen nepatrnou oklikou, pouze musím několikrát podlézat nebo přelézat elektrický ohradník, jenž brání býkům i mně ve volném pohybu. O kus dál jakási ničemná pakáž škodlivá strhává pomocí lan zuřivě k zemi jakousi vzrostlou vrbičku, která se nechce zřítit, třebaže ji už podťali. Další zavražděné stromky už opodál hoří. Má to plné ruce práce, ale rázem to musí všeho nechat, když to vidí jít mne, možného eko-teroristu v maskáčích a dlouhých vlasech, rychlým pohledem to musí ještě zkontrolovat, jestli na něj ten strom nepadá, a pak odvrátit palici blbou ke mně a po mně čumět. Druhý člověk, kterého míjím, je baba – opět s čoklem. Mám dojem, že vstoupil jsem do jakéhosi chorého světa, neslučitelného se vším, v co věřím. Už abych z něj zase odcházel.



sómavár, 20. září 45

Noci jsou již chladné, ale ve dne svítí sluníčko, čímž se to vyrovnává. Obloha je bez mráčku. Babí léto. Nikoli indiánské, u mne spíš indické léto. Listí na stromech však nezadržitelně zlátne a začíná opadávat. Cesta do bezdomoví je dnes neobyčejně pohodová a klidná. Dokonce jsem viděl i jednu srnku. Jen jsem musel znovu obejít stádo býků, kteří na mne zírali, a přeskočit kvůli nim potok. Lidáky jsem potkal až při sestupu do vsi Haidžarí. Byl to starší manželský pár jedoucí na jakémsi mimořádně hlučném a smradlavém vehiklu. Jeli zřejmě kosit trávu, soudě podle jejich výbavy. Nějak jsem se jim nelíbil, víc než se obvykle lidákům nelíbím, stejně jako oni se nelíbili mně, protože na mne nepřátelsky zahlíželi a drze přímo do tváře čuměli. Fuj, ti byli škaredí! Naštěstí to byla jediná nepříjemnost. Dál až do mého ášramu je cesta úplně volná a liduprázdná. Už ani houbaři nejsou nikde vidět, takže se zdá, že by mohl být pro letošek od nich svatý pokoj. V celém lese je dnes nádherné ticho, do nějž se s potěšením zaposlouchávám. Nikde nikdo, necítím žádnou člověčinu, cítím se naopak naprosto volný. Cestou se osvěžuji ostružinami a nikam nespěchám. Mám několik báječných dní a nocí před sebou, než se budu muset zase vrátit, odkud jsem právě přišel, tam do toho kletého místa na světě, jehož samotné jméno je tabu a jehož pouhé vyřčení přivolává smůlu. Ano, chci zapomenout.

Po příchodu do mých houštin jsem uvnitř schované krosny s veškerým tábornickým vybavením nalezl, žel sám sobě, další neklamné známky undírova vpádu. Sakra! Hraboš krosnu na zemi pod stromkem objevil, dokázal se do ní vrchem dostat – což je pro něj hračka – a ohryzal tam různé věci: karimatku, pytlík na stanové kolíky i se šňůrkami a dokonce udělal dvě další díry do stanu. To je neuvěřitelné! Už ani tento prve tak účinný trik na toho mazaného undíra neplatí. Co ho na těch umělých materiálech tak přitahuje, když má všude tolik přirozené a určitě mnohem jedlejší a chutnější potravy? Asi kouzlo nového a nepřirozeného, jež omamuje všechny zvídavé a zkoumavé tvory, nutící je okusit jich a probádat. Budu muset vymyslit jinou taktiku. Napadá mě například vysadit příště celou krosnu někam vysoko na strom. Undírové sice dovedou vyšplhat i na strom, když vědí, že je tam něco lákavého k snědku, pročež také například lidé v tropických zemích oplechovávají kmeny palem hladkým a kluzkým plechem, aby tak před undíry ochránili úrodu kokosových ořechů, ale tento můj hraboš by mohl krosnu na stromě docela dobře přehlédnout. Takže to asi zkusím. Ještě si to rozmyslím.

Přečetl jsem si deset stránek ze Zápisníku živého muže a pak jsem se procházel bosý po výsluní uvnitř mých houštin. Blaženě se vyhřívám v slábnoucích slunečních paprscích. Pozoruji jednoho čmeláka. Chudák – je na konci sil, poněvadž je těžce zraněný. Úraz vypadá úděsně: chybí mu totiž zadeček, z něhož zbývají jen cáry, jež přitahují mravence. Čmelák se přesto statečně drží naživu. Jeho tak na pohled strašné zohavení mu přitom vůbec nebrání v životu; nebrání mu v pohybu, jen kvůli tomu zřejmě nemůže letět. Je na něj skličující pohled, ale on bojuje, dokud dýchá, a uniká úspěšně před dotírajícími mravenci i před smrtí. Není mu však pomoci. Jeho zranění je nevyléčitelné. Tuzemská kultura je zvyklá v takových případech zkracovat nevyléčitelně zraněným živočichům trápení – tím, že je zabíjí. Indové však nezabijí žádné trpící zvíře. Nechají je protrpět se životem až do přirozené smrti, jakkoli bolestné a na pohled nesnesitelné. Zdá se to od nich kruté. Správnější mi však připadá ten druhý, indický zvyk, i když obě kulturní zvyklosti se mohou v jednotlivých případech ukázat nesprávnými – podle lidských měřítek ovšem. Avšak u obou se nabízí také jiná otázka: Kdo jsme my, abychom rozhodovali o tom, co je správné a co nesprávné? Kdo jsme my, abychom rozhodovali, zda tvor před námi skutečně trpí natolik, že uvítá či neuvítá milosrdnou smrt či život z našich nepovolaných rukou? Můžeme snad takto rozhodovat sami o sobě nebo o bytostech nám stejnorodých, to jest o ostatních lidech, ale nikdy ne o zvířatech či o hmyzu. Nevíme nic o tom, čím skutečně strádají natolik, že by si přáli zemřít. Vidíme je naopak bojovat a doufat v šťastný konec do posledního okamžiku, jakkoli hrozně jsou zraněni či zmrzačeni; drží se života vší silou dál. Z filosofického hlediska je dokonce správnější nechat každého protrpět se životem až do hořkého konce. Neuvědomí-li si trpící své utrpení, pak je dobře, dokonce i když nechápe příčinu. Uvědomí-li si je, pak je to také dobře, neboť tím nabude osvobozujícího poznání v rámci reinkarnačního procesu. Proto je filosoficky nejsprávnější nezasahovat do životních jevů, nechat přírodu být a zachovávat soucitnou lhostejnost. Ať si každý poradí, jak dovede. Příroda nezná soucit; je lhostejná k utrpení. A my se přírodě přibližme, chtějme být a buďme jako ona. Blížíme-li se s pomocnou rukou k trpícímu zvířeti, ono nás považuje za nepřítele. Neboť ono samo se chce vypořádat se svým trápením. Často to tak i je, že pomoc je nepřátelským aktem, neboť naše důvody jsou ryze sobecké. My zabijeme zvíře, ne proto, abychom zkrátili jeho utrpení, nýbrž naše utrpení z pohledu na to, jak se trápí. A pak: člověk přece tak rád zabíjí... Například kůň se zlomenou nohou by mohl žít spokojeně dál. Kulhal by nadosmrti a na svobodě by neunikl šelmám, ani by neudržel krok se svým stádem, nicméně žil by dál, kupříkladu pod ochrannou péčí nějakých soucitných nadlidských bytostí. Naše kultura koně se zlomenou nohou okamžitě bez soucitu zabije, protože jí přestal být užitečný. Nikoli tedy ze soucitu, nýbrž ze sobectví. Nechávají-li Indové nevyléčitelně trpící dál jakoby lhostejně trpět, pak je to od nich jistě daleko soucitnější a nesobečtější než kdyby takové zvíře zabili z pokryteckého důvodu milosrdenství. Vždyť kdyby koneckonců ono smrtelně zraněné zvíře chtělo samo co nejdříve zemřít a zkrátit si tak své trápení, mohlo by tak učinit samo a bez cizího zásahu, bez cizí „pomoci“ tím, že by prostě přestalo vzdorovat smrti. Ale zvíře smrti právě vzdoruje i za cenu tak nesmírného utrpení, že takzvaní „soucitní“ či „milosrdní“ lidé se na to nemohou dívat a mají potřebu jeho agónii ukončit násilím. Ale i to je vražda neškodného zvířete! Nestalo se to na výslovnou žádost ani na skryté přání toho dotyčného zvířete! Pokud jde o člověka, tam se lidé řídí úplně jinými etickými pravidly. Proč? V čem je rozdíl? Nevyléčitelně nemocného člověka lidé naopak udržují uměle při životě, často i proti jeho výslovnému přání, a zbraňují-li někomu v sebevraždě, podobá se to spíš donucení žít a pracovat dál než záchraně života. „Já ti dám, uniknout takhle lacino ze života a vyváznout z povinností člověka! To by tak mohl udělat každý.“ Tak dí a uvažuje člověk. Ani zabít sám sebe není v lidské společnosti dovoleno, jakožto svobodná volba. Podle nich, lidí, by si sebevraždu žádný duševně zdravý člověk dobrovolně a uvážlivě nezvolil. Proto musí být podle nich každý sebevrah duševně vyšinutý člověk nebo přinejmenším konající ve chvilkovém poblouznění smyslů – a je tedy nutno ho „zachránit“. Ale ten, kdo z vážných důvodů, najmě filosofických, chce opravdu dobrovolně a bez předstírání zemřít, ten svým „zachráncům“ nepoděkuje, nýbrž je vyplísní, a opět, jako všude v životě v lidské společnosti, musí sáhnout k prostředkům tajným, osamělým, dokonce nezákonným. Zvíře, které lidé vidí bojovat se smrtí, často i úspěšně, když je mu dopřáno dost času, toto zvíře lidé zabijí, a to jen proto, aby se na jeho utrpení a na jeho boj, jehož nejvlastnějším projevem je právě nevýslovná bolest, nemuseli dívat, ale člověka, který bojovat nechce a který chce odejít ze života dobrovolně, dokud je krásný a nikoli ještě přestárlý, toho násilím nutí žít dál proti jeho vůli. Všechno naopak, jako vždycky. V případě, že vidíme někoho trpět, je tedy filosoficky správnější zachovávat soucitnou lhostejnost, nemůžeme-li někomu pomoci žít. A nemůžeme-li pomoci někomu žít, neměli bychom mu pomáhat ani zemřít. Pomoci zemřít nikdo ve skutečnosti nepotřebuje. V tom si může pomoci každý sám. Nechme to proto na něm a nezasahujme.


Pak jsem si už pro ospalost musel lehnout a usnul jsem. Probudil jsem se až po setmění. Znovu jsem si četl a pak jsem si konečně rozdělal ten ohníček, který mi minule zhatilo deštivé počasí. Nyní je jasno. Svítí úplňkový měsíc. Asi hodinu před půlnocí jsem ještě přiložil na oheň a šel jsem si lehnout.



mangalavár, 21. září 45

Za pár hodin jsem se probudil zimou. Vstal jsem, abych se pokusil rozdmychat uhaslý oheň, ale není v něm už ani jiskérka a Já nemám uchystáno žádné další seno na podpal. Co se dá dělat. Půjdu spát nezahřátý. Navlékl jsem se do zimní péřové bundy a šel jsem si ve světle měsíce zase lehnout. Zakrátko už jsem se zase budil zimou a spát mi nedal ani hraboš undír, který neustále šramotí kolem stanu. Zřejmě cítí uvnitř jídlo a Já ho nestačím odhánět, jinak by mi byl rozkousal stan přímo mně pod nosem. Během této dlouhé a studené noci jsem začal uvažovat o konečném stažení se z lesa. Ráno je však opět krásně a teplo a s tím, jak se postupně zahřívám, pookřívá i má duše, můj „vnitřní vozataj“, jak říkají Indové, a Já zapomínám na blížící se podzimní rovnodennost. Nicméně krátí se mi mé letošní lesní poustevničení, krátí...!

Po ránu je vzácné ticho. Zpívají v duetu budníček s koňadrou. Čtu si Zápisník živého muže, dokud mě teplo nedonutí vylézt ze spacího pytle, sundat kabát a jít si dolů k potůčku pro vodu. Dnes jsem to tam však nepoznával: velká plocha lesa prostě zmizela. Holocaust lesní. Nemohl jsem najednou ani najít svou obvyklou pěšinku, jak se to tu změnilo k nepoznání. Jen ten potůček je stále stejný. Žabička méndhak, která tu vždycky bývá, pěkně povyrostla a nyní mi uskakuje z cesty. Voda je také stále dobrá. Na zpáteční cestě nahoru přede mnou přebíhá veverka. Zastavil jsem se a prohlížím si ji v detailním pohledu dalekohledem. Je ze mne nervózní, pocukává ocasem, vyráží vysoké hrdelní zvuky a šplhá výš po stromu.

Odpoledne jsem z velké části prospal. Připravil jsem si pak otop na oheň a vzhůru ještě na podvečerní procházku po východním hřebeni! Došel jsem na konec trasy a posadil se. Je to tu dobré místo k meditacím, ale po určité době si začínám uvědomovat sice tlumený a vzdálený, leč přesto slyšitelný hluk z nejbližší vesnice Bačhadá. Po určitém čase už zkrátka začínám příliš dobře vnímat zpočátku neslyšitelný, později však přesto rušivý štěkot nejméně tří psů najednou, různé údery, křik lidáků, kvil různých motorů... – a začíná mi to všechno nakonec vadit tak velice, že už je to dál k nesnesení a že mě z toho dokonce bolí hlava. Musím jít pryč, jako kdyby se ty odporné lidské pazvuky neozývaly až ze vzdálené vesnice z druhého údolí za obzorem, nýbrž odněkud velmi zblízka. A přitom stačí jen zajít za nejbližší pahorek a rozhostí se rázem opět slastné ticho. V té vesnici tam kdesi dole musí být peklo bydlet, pomyslil jsem si.

Na noc jsem se navlékl hned zkraje do zimní bundy a brzo jsem usnul. Probudil jsem se jen jednou, po půlnoci. Najedl jsem se, přečetl pár dalších stránek ze Zápisníku živého muže a protože mi nebylo zima, nevstal jsem a nerozdělal jsem oheň, jak jsem zamýšlel. Noc byla měsíčná, světlá skoro jako ve dne, leč rosná – tráva i stan jsou mokré od rosy. Nechtělo se mi dělat nic jiného než si znovu lehnout a spát.



budhavár, 22. září 45

Od devíti hodin ráno už sluníčko zase osušuje a ohřívá kraj i můj stan na výsluní uprostřed houštin. Dnes se sluníčko rozpálilo dokonce tak mocně, že jsem se mohl ještě naposledy letos svléknout donaha. Na obloze už se však také objevují mraky, naznačující, že babí léto dlouho nevydrží.

Šel jsem na krátkou procházku po západním lese, kde už jsem se dlouho neprocházel. Nyní už v něm neřádí žádní neřádi houbařští, a tak si mohu nerušeně užívat sluníčka, ticha a lesních samot. Viděl jsem jen jedno auto, které z mně neznámých důvodů najednou projelo po okraji lesa a sjelo polní cestou dolů k vesnici Haidžarí. Některé věci a jevy prostě nechápu. Jak lze v přírodě někam nejít pěšky? Najmě v přírodě? Jsem od lidí vzdálen víc než jen prostorovou vzdáleností, jež nás dělí.

Stoupal jsem na návrší, odkud jsem se dalekohledem rozhlížel po krajině, zašel jsem k druhému, menšímu lesnímu rybníčku, jehož vody jsou teď chladné a tudíž průhledně čisté, poseděl jsem nad nimi v meditačním pohroužení a pak jsem se jinou cestou vracel pomalu zpátky ke stanu. Poseděl jsem také chvilku na jednom novém posedu, ale zjistil jsem, že už mě nebaví sedávat na posedech, nýbrž jen tak na bobku. Tak je to nejlepší. Vybrat si nějaké krásné lesní zákoutí, s širokým rozhledem, a tam si jednoduše kecnout na bobek je lepší a lépe se při tom medituje, než čučet z nějakého nepohodlného posedu na holou louku či pole, u nichž většinou posedy stávají.

Dnes je tak krásný den, že nelituji, že jsem to ještě nevzdal a nestáhnul se dosud z lesa. Sednul jsem si do stanu, píši tento filosofický deník a oknem pozoruji červenky na okolních stromech. Ve čtyři hodiny už se však stan nachází ve stínu a teplota klesá. Ještě prudčeji klesne po západu slunce.

Večer jsem se vydal pro vodu a pak ještě jednou procházkovým krokem po západním lese. Vracím se až po západu slunce, kdy už se ozývá párek kalousů ušatých a ještě chvíli vsedě pozoruji purpurový západní obzor. Na východě se již tou dobou skví úplňkový Čandra. Nastává krásná noc. Kdesi daleko slyším štěkat lišku. Je v pohybu, protože se ten štěkot přesouvá zprava doleva.



guruvár, 23. září 45

Den podzimní rovnodennosti. Od 5:09 hodin je podzim. Oheň jsem v noci nezapálil, protože mi zima nebylo a vstávat kvůli tomu a rušit si spánek se mi nechtělo.

Ráno je opět hezky a slunečno, ale fouká silný vítr. Sluníčko se opírá do přední stěny stanu, ale zimní kabát si ještě chvilku ponechávám na sobě, třebaže ze spacího pytle jsem už vylezl. Odháním zpod podlahy hraboše undíra, který tam právě vlezl. Je neuvěřitelné, jak ho můj stan stále přitahuje, ačkoli jsem ho už tolikrát zahnal. Pozoruji sekáče a jiné pavouky, také jednu berušku nahoře pod kupolí stanu.

V jednu hodinu vyrážím ven na procházku. Libuji si, že už nepotkávám na každém kroku houbaře a těším se z hezkého počasí, z poletujícího admirála, z kvetoucího peťoura a z posedávání v rozkošných lesních zákoutích na svěží zelené travičce opřen zády o strom. Prošel jsem takto západním lesem, nad loukou Súkhí Ghás, k malému lesnímu rybníčku, pak na nejvyšší bod, odkud jsem se podíval dalekohledem až na protější vrch Bhágjašálí a pak jsem pomalu scházel dolů k rybníčku Khalídž. Blízko něj jsem viděl dvě srnky a jedno mládě. Chtěl jsem si také posedět na břehu tohoto rybníčku, kde jsem se v létě koupával, ale náhle jsem spatřil u stezky auto. Sakra! Zase tu někdo je. Pokolikáté už? Obešel jsem rybník zhora, z druhé strany, odkud je lepší výhled, ale stále jsem nikde nikoho neviděl. Nevadí, stejně se tady nebudu zdržovat, když je zřejmé, že se tu v blízkosti někdo potlouká. Jdu tedy pomalu a opatrně dál a kontroluji často cestu před sebou dalekohledem. Vtom vidím psa! Neklamná známka přítomnosti nepřítele – člověka. Psa vidím, ale lidi ne. Pes se po někom otáčí, Já však nevidím nikoho. Slyšel jsem jen z jednoho místa hlasy a z druhého praskání větviček. Jak jsem tak hledal lidi, zapomněl jsem úplně sledovat, co dělá pes a kam jde. K mému zděšení šel přímo ke mně! Rychle pryč! Přidal jsem do kroku. Musel jsem řádně natáhnout krok, abych jim nepozorovaně unikl, neboť bych se zanedlouho octl v jejich obklíčení, kdybych byl zůstal tam, kde jsem byl. Musel jsem se rychle několik metrů vrátit, pak ostře vystoupat nahoru po svahu a oklikou přes palouk jim zmizet dál nahoře v lese. Fuj! To jsem se zpotil tím nechtěným dobrodružstvím! Myslím, že k tomu rybníčku nebudu vůbec chodit. Vždycky tam někdo bývá, jako na každém známém a přitažlivě krásném místě, a vždycky mi to tudíž zkazí výsledný dojem z procházky, nehledě na tu trapnou hru na schovávanou. Letos už tady stejně dlouho nebudu. A příští rok? Vrátil jsem se okamžitě do bezpečí svého ášramu.

Večer jdu ještě jednou ven, a to pro vodu, ale slunce už zase tak brzy zapadá, a tak se vracím hned od potůčku nahoru, pouze s malou oklikou z druhé strany hory. Vyplašil jsem tím asi čtyři srnky.

V noci jsem si rozdělal ohníček. Vítr jej pěkně rozdmychává, ale nebaví mě u něj pořád sedět, a tak si chodím do stanu číst. Zápisník živého muže jsem už dočetl a teď čtu další můj spis: der Weltabwenderten, jenž se s hnusem odvrátil od „světa“. Na obloze září úplněk a vedle něho v blízké konjunkci Brhaspati, Jupiter. Udělal jsem si tím ohníčkem docela příjemné domácké prostředí, jinak by mi nezbývalo než jít spát brzy po sedmé hodině, kdy se stmívá, a dvanáct dlouhých hodin nevidět denní světlo. Můj ášram teď osvětluje jednak měsíc a podruhé oheň. Čandra a Agni. Oheň dokonce zahání i pravidelnou noční rosu, která jindy hned po západu slunce smáčí vše kolem. Připadám si spíš jako na zahrádce, a ne v lese. Jako kdybych pořádal sám pro sebe malou zahradní slavnost – slavnost podzimní rovnodennosti. Možná je to však spíše smuteční slavnost – slavnost na rozloučenou s letošním lesem. Spát jsem šel až těsně před půlnocí. Voním kouřem.



šukravár, 24. září 45

Probudil jsem se za svítání. Dochází mi jídlo, a proto se po deváté hodině balím na cestu do verbežárny. Jak jsem se uradil, sbalenou krosnu s veškerou výbavou jsem na druhý pokus vysadil do rozsochy jednoho modřínu. Doufám, že nespadne a že ji neobjeví undír. Příště už sem letos přijdu pravděpodobně naposledy.

Cesta začala špatně hned z kraje lesa. Zase tam stojí nějaký bílý volkswagen s poznávací značkou Brna-západu. Houbaři tedy dosud nevymřeli a šílet nepřestali. A „lufťáci“ už jsou zřejmě na svých víkendových chalupách. Pátek už je malá sobota. Několikrát jsem si již sliboval, že tak jako se vyhýbám vycházení ven o sobotách a o nedělích, budu se muset začít vyhýbat už i pátečním dopoledním, protože ta jsou také tak podobně vypjatá a přelidněná jako víkendy.

Ve vsi Haidžarí na mne zase štěká ten pes z nároží. S další houbařkou jsem se střetl na pláni u střílny na zvěř. Vyšla z lesa s poloprázdným košíkem a na chvilku už jsem kvitoval, že se snad zastavuje, aby mě nechala v klidu projít samotného. Ale ona si pouze svlékala svetr a pak šla dál, jako kdyby mne nebylo, kus cesty šla dokonce jako ocásek za mnou a vedle mne, až jsem konečně za nevěřícného kroucení hlavou zpomalil natolik, že mě předešla a pak naštěstí odbočila na jinou cestu, jinak bych ji snad musel zabít, abych se jí zbavil. Někteří lidé vůbec nemají cit pro udržování slušné vzdálenosti.

Další houbař mi přešel přes cestu v lese nad městem, naštěstí v dostatečně slušné vzdálenosti.

Za lesem jsem zase uvíznul na louce kvůli stádu býků a znovu jsem je musel složitě obcházet a přeskakovat potok, čímž jsem vzbudil nežádoucí pozornost nejméně tří čoklů v zahrádkářské osadě, kteří se okamžitě mohli vzteknout samou zuřivostí při pohledu na podezřelého vagabunda, který se plíží kolem potoka vysokou travou.

První člověk, kterého jsem potkal na předměstí, byla samozřejmě jako obvykle blbá ženská s blbým psem. Na dovršení všeho hnusu jsem ještě k tomu u obchodu viděl a byl viděn tím čoklověkem, jehož jsem kdysi seřval a málem zmlátil kvůli jeho otravnému psisku, jež ho i teď doprovázelo.

Takto se prodírám lidským světem pokaždé a ze všech stran čekám nějaký útok, a je jedno, jestli slovní, neverbální nebo fyzický.

U nás před barákem nenáviděným hlídkuje uřvaná čubka před garáží, mne naštěstí přehlédla. Po špičkách se vkrádám do bytu a zamykám za sebou dveře na tisíc západů.

Až příště ponesu z lesa „domů“ plnou polní, dám si zvláštní pozor na to, aby ten přesun proběhnul v jiný pracovní den a po trase co nejkratší a nejméně komplikované. A to chodím ven jen jednou týdně! Kdybych musel chodit takto každý den, dávno už bych seděl v doživotním vězení za masovou vraždu.



šukravár, 1. října 45

Týden propršel a už je říjen. Po ránu je chladno; mrznou mi uši a zebou ruce, když jdu do bezdomoví – dnes pro letošní rok naposledy. Budu se loučit s lesem i s mým ášramem, tam v nedobytých houštinách mých. Táta je sám doma, ježto máma je v lázních, a tak jsem mu slíbil, že se po víkendu vrátím. A bude to návrat letos definitivní; následující tři dni a noci budou letos v lese moje poslední. Ráno je zima, v noci je zima, brzy se stmívá a všechno je po deštích mokré, vlhké, zatopené, rozblácené a slunce už nemá tu dřívější sílu, aby zjednalo nápravu a vysušilo a ohřálo zemi i všeliké pozemské tvory na ní.

Cesta dnes byla volná, ale viděl jsem jen jednu ustrašenou srnku, vyšedší z remízku, ana přebíhá holé pole. Ve vesnici jsou pak k vidění alespoň koně a chuděrky bílé krůty zavřené ve stísněné drátěné ohradě. Je mi jich líto. Mám hrůzu z toho, že někdo musí takto nezvířecky přežívat v tak hrozných podmínkách, odsouzen jen k co nejrychlejšímu vykrmení a následnému zavraždění a sežrání. Mám z takových věcí hrůzu, poněvadž se to nebezpečí týká i mne a každého dýchajícího tvora. Tady někde život ztrácí smysl a my trpící, my kdož přemýšlíme o takových věcech, se pak začínáme ptát po jeho hodnotě. Víme, že v područí člověka takové nebezpečí vskutku reálně hrozí a že v jistém smyslu by lidstvo chtělo mít všechny živé tvory, ať lidské či nelidské, takto ujařmeny, poníženy a využitkovány pro lidské účely, jež jsou vždy chorobné, zvrácené a zlé. Víme, že právě toto je pravým smyslem veškerých lidských dějin a že svět pod jejich nadvládou neodvratně směřuje k celosvětovému koncentráku a celosvětovým jatkám. Víme to a děsí nás to, poněvadž my jasnozřiví, my předvídaví to už víme dávno dopředu. Předvídáme ve svých živých snech, v náznacích a střípcích současnosti, že budoucnost bude velmi zlá. Nyní ještě žijeme v poměrně idylických časech; stále ještě mohou být někteří z nás vyvolených svobodní a divocí a šťastní a stále ještě můžeme najít pro sebe kousek toho, co zbývá z přírody. Ale je to stále obtížnější. Také my, divocí lidé, jsme vymírajícím druhem. Z nás povstanou již jen lidé misantropičtí, neboť i my už jsme misantropy...


Celou cestu je krásné ticho a z tvorů jsou nejvíce vidět jen ptáci. Ochutnal jsem poslední ostružiny, ale jsou nechutné, mdlé.

Krosna s veškerým vybavením, kterou jsem na odchodu umístil do rozsochy jednoho modřínu, samozřejmě spadla, třebaže se mi zdálo, že tam drží pevně, a nejen že trošku namokla a věci v ní zvlhly, ale také se tím pádem do ní zase dostal hraboš undír. Trochu ochutnal kousek spacího pytle a dlouho po postavení stanu jsem ještě zjistil další novou díru ve stanu. Docházejí mi záplaty i lepidlo. Ještě že jsem tu letos naposledy.

Sluníčko svítí, ale dlouho mu to nevydrželo; zase se obloha zatahuje. Zanedlouho už také ohlašuje svoji přítomnost undír, když se hned dvakrát po sobě snaží dostat pod podlahu.

Začal jsem si okamžitě dávat schnout věci a připravovat otop na oheň. Jistě jej bude více než třeba v těchto posledních třech nocích. Dřevo, jehož se všude po lese povaluje spousta, je nicméně dost vlhké.

K četbě mám na rozlučku s mým „indickým“ rokem knihu Dušana Zbavitele Starověká Indie. „Doma“ už jsem z ní mezitím přečetl 130 stran. Stále se z ní dozvídám ještě mnoho nového a pro mne dosud neznámého ze života ve starověké Indii, ale už toho také mnoho nezbývá k objevování; většinu z toho už dobře znám.

Indický starověk muselo být úžasné údobí – vlastně starověk celý a kdekoliv po světě. Bylo to takové léto lidstva, které však skončilo v plískanicích novodobých pochmurných časů, stejně jako skončilo i mé letošní „indické“ léto, úžasné léto, i když se oproti jiným létům vydařilo méně, hlavně co do počasí. Bude se mi stýskat. To jsem poznal už teď, když jsem byl „doma“ nedobrovolně zavřen deštivým týdnem a z okna jsem mohl pozorovat jen nevlídnou oblohu, žloutnoucí listí, jež opadává se stromů stále hojněji, a ptáky, kteří budou ve městě přezimovat spolu se mnou. Blíží se to a Já jsem si vyměřil poslední tři dny a noci v lese. Nedá se nic dělat; v lese to přestává být na konci roku příjemné. Škoda, že jsem se nenarodil v Indii – a třebas ve starověku! Stále bych se tam mohl věnovat mým oblíbeným osamělým meditacím, požívat za to celospolečenské vážnosti a úcty a mohl bych tam hlavně zůstávat po celý rok bez přerušení v lese. Ale tady v Čechách? Co tady může vanaprastha dělat? Dlouho mu to poustevničení nevydrží a musí se vrátit včas na zimu „domů“, do městského bytu v domě, jenž je mu vězením, a mezi lidi, jež nenávidí; z vanaprasthy, z toho, jenž odešel do lesů, se v Čechách musí nevyhnutelně stát grhastha, tedy ten, jenž pobývá v domě; z tvora vyššího, ba vůbec nejvyššího řádu, z vítěze nad životem, se tedy musí degradovat v něco nižšího, ba nejnižšího: v obyvatele města. Čechy nejsou duchovní ani filosofická země...


Nasbíral jsem dříví na oheň, přečetl jsem si deset stránek ze Starověké Indie a usnul jsem. Nespal jsem však tentokrát tak dlouho, jako obvykle v první den v lese. Probudil jsem se už asi za hodinu. Slunce ještě nezapadá, ale už je citelné chladno. Je mi dokonce taková zima, že si oblékám zimní péřovou bundu a musím se jít trochu projít, abych se zahřál.

Procházel jsem se po západním lese nakonec tak dlouho, že posléze slunce zapadlo a Já se vrátil do stanu až se soumrakem. Obešel jsem svá známá a oblíbená místa, s nimiž jsem se už v duchu loučil a poseděl jsem na posedu. Viděl jsem srnku pomalu přecházet stezku a za ní ji následovalo její mládě, které si mne všimlo a chvilku se na mne dívalo. Neviděl jsem jediného lidáka, a to ani zdálky. Aspoň tu rozlučku že mi nic lidského nezkazilo.

V noci jsem zapálil ohníček. Připravené seno, klestí i dřívka však byla dosud vlhká a hořela špatně; byl jsem rád, že se mi vůbec podařilo oheň zapálit.

Asi dvě hodiny jsem proseděl v teple a záři ohně agniho než se mi začalo chtít spát. Vlezl jsem rychle do nevyhřátého spacího pytle, dokud jsem byl zahřátý od agniho, uzavřel jsem stan, aby netáhl dovnitř noční chlad a vlhkost, a usnul jsem.

Za pár hodin jsem však procitl zimou a dál jsem strávil celou zbývající noc jen v polospánku. Pro lezavou zimu se nedalo pořádně spát. U ohně se také nedá sedět celou noc... – a vyhlídka na další takovéto kruté noci mě donutila uvažovat o již zítřejším definitivním stažení se z lesa. Ta dlouhá mrazivá noc byla nekonečná. Těsně před svítáním jsem vůbec nemohl spát, a proto jsem se najedl, přečetl pár dalších stránek ze Starověké Indie a došel si na záchod. Obloha se již na východě světlá, ale noční srpek měsíce a hvězdy stále vévodí dosud temné obloze. Krásná noc, jen kdyby nebylo tak zima. Zalézám honem zpátky do nedostatečně zahřátého pelíšku a ještě jednou usínám. Je půl šesté.



šanivár, 2. října 45

Když jsem se konečně dočkal rána, zjistil jsem, že už je půl desáté a sluníčko že již osvětluje stan, avšak neohřívá. Posadil jsem se a znovu jsem zauvažoval, mám-li se již dnes stáhnout z lesa, nebo to vydržet až do pondělí. Vidina právě začínajícího hezkého dne nakonec nebyla tak silná, aby přebila vidinu podstatně horší, a to představu dalších dvou nekonečných mrazivých nocí. Rozhoduji se rychle: musím to tady už pro letošek sbalit. Nechtěl jsem to ukončit takto neočekávaně a nakvap, ale nedá se nic dělat. Už to tu prostě není příjemné; zbytečně bych zde pouze trpěl zimou. Musím dokonce překousnout i nezanedbatelnou nevýhodu, že je šanivár, tedy sobota a že tedy lidáci mají volný den a že jich tedy bude po cestě plno. Pro jednou už to budu muset přetrpět. Jsem rozhodnut. Odcházím. Ještě že jsem se včera odpoledne a večer tak pěkně na rozloučenou prošel po lese. Aspoň to. Život tím nekončí, i když mně to tak teď právě připadá. Příští rok snad bude také léto a kdesi snad ještě zůstane kousek volné přírody, kam se budu moci uchýlit před lidstvem. Jdu. Nesnáším toto balení a stěhování se pryč.


Na to, že je obávaná sobota, nedopadla má závěrečná cesta do verbežárny až tak úplně nejhůř. Extempore jsem zažil jen jedno, a to hned dole ve vsi Haidžarí. Procházel jsem kolem víkendové chalupy brněnských „lufťáků“, kde mě začal sledovat jejich bílý psíček. Šel za mnou tiše jako ocásek až na silnici, ale tam, zničehožnic, začal za mnou stěkat a vyprovázel mě takto hlučně po celý krátký úsek silnice. Nevychované velkoměstské psisko. Připadal jsem si jako vyvrhel, štvaná zvěř, zloděj. K jeho štěkání se samozřejmě připojil od nárožního domu ještě i druhý pes, takže se i koně otáčeli, co že se to děje. „Lufťáci“ byli venku před domem, ale neozvalo se jediné, byť třeba formální slůvko napomenutí nebo přivolávání. Připadalo mi, jako by se i ti koně ptali, zdali si to nechám líbit. Uvnitř jsem zuřil. Byl jsem z toho jeho ustavičného štěkání za mými zády už tak otrávený a nakonec i vzteklý, že jsem se za odbočkou na polní cestu už neudržel a náhle zprudka jsem se otočil a s tygřím řvaním jsem se zpoza živého plotu rozběhl i s plnou polní na zádech na toho uřvaného velkoměstského bastarda. Čokl se lekl, zahrabal naprázdno na kluzkém asfaltovém povrchu silnice svými drápky a dal se poděšeně na útěk. Měl štěstí: kdybych ho byl dostihl, zašlapal bych ho do země! To by ho naučilo zahrávat si s divokým zvířetem. Ostatně, ten tygří řev se mi podařilo napodobit vcelku věrně, že jsem se i Já sám divil, co za příšerné zvuky ze mne vycházejí. Čokl z toho musel mít šok a muselo to být slyšet hodně daleko. Něco takového se mu ve městě ještě asi nestalo. Snad se dokonce podivili i vesničané a ti „lufťáci“, nechápajíce souvislosti. V tu ránu jsem měl od čokla pokoj. Ještě jsem ho slyšel kdesi daleko za mnou, ale víckrát už se nepřiblížil. S „tygrem“ holt nejsou žádné hrátky.

Považoval jsem celé extempore jen za předzvěst dalších konfliktů, a proto jsem se trochu připravil a ozbrojil se pěkným tvrdým kamenem velikosti pěsti, abych ho příště případně po dalším otravném psisku mrštil. Zásah takovýmto těžkým kamenem do psí hlavy nebo do jakékoliv jiné části psího těla je velmi účinným prostředkem sebeobrany a dostatečnou hrozbou je už samo vržení kamene po útočníkovi. Čokli si nedovedou spočítat, kolik kamenného střeliva máte ještě po ruce, a proto bezhlavě utíkají, jako kdybyste měl po kapsách celý kamenolom. Bastardi. Strčil jsem ten kámen do otevřené kapsy u vesty a šel jsem odhodlaně a s tvrdými rysy ve tváři dál. Nikde mne už naštěstí nikdo nenapadl a lidáků bylo po cestě málo.

Tak tedy alavidá, nashledanou, můj milý lese, zase v lepších časech, až se kolo roku otočí svou příznivější, teplejší částí a příroda opět otevře svou vlídnou náruč pro osamělého lesního poustevníka, po indicku vanaprastha zvanému. Nechť je mu nadcházející zima lehká a lidští sousedé snesitelní. Alavidá! Alavidá!





POZNÁMKY:

1 Typicky židovské chlípnosti si povšimli i jiní přede mnou, nicméně tento archetyp je patrný u takových známých jmen a veličin, jako je Sigmund Freud, který na chlípnosti vybudoval svou psychoanalýzu, dále nepřehlédnutelná basální chlípnost v tvorbě i životě Woody Allena; z našich Židů mě napadá spisovatel Arnošt Lustig (Lustig – omen nomen!), nebo ještě lepší příklad, herec Miloš Kopecký.

2 Ve skutečnosti však islandské slovo Eyafjallajökull znamená doslova „ledovec ostrovních hor“.