Embedded Files
(výpisky)
Člověk je zlý a nezmýlíte se nikdy, hůře-li o něm soudíte, než jak se zdá.
Mladý doktor byl unaven návštěvami, které dopoledne vykonal; této chvíle chtěl užíti klidu a samoty. V koutku za ložem stál kufr. Ten nyní otevřel a nahnul se nad velikou zásobou knih, kteréž vzal sem do lesního zákoutí, aby tu měl společnost a posilu. Vybrav jednu z nich, kufr bedlivě zavřel, pak usedl do vycpaného měkkého křesla s vysokým lenochem. Chvatně rozřezával novou knížku, pak zabořiv se do tmavé lenošky a přeloživ nohu přes koleno, jal se čísti.
Užíval pravé a čisté rozkoše, jakou člověk má, když unaven hlukem světských společností, povolání, za volné chvilky sám a sám zasedne do tichého zákoutí, aby se potěšil starým, dobrým známým, autorem zalíbeným, nebo aby seznámil se s novým, jenž mu znova ducha zabaví nebo nové světy otvírá. Jak líbezně a harmonicky zní tu živlové tak různí: voda deštěm na okna rachotící, pak oheň v kamnech vesele praskající! Tak oddával se Kamenický dobrou chvíli horlivému čtení.
„Chceš-li bojovat, nesmíš být měkkým. V boji zhusta ne pravda a právo zvítězí, ale vytrvalost, houževnatost. To oni dobře vědí a v tom také kus jejich síly a moci.“
„Ano, brachu milý, nejen to, ale též zbraň, prostředky. Ty víš, že protivník má zbraň...“
„Kterou opovrhuješ a za nectnou máš, a že má divné spolčence a pomocníky, kterými rovněž opovrhuješ; ó znám to, příteli.“
Přátelé se zamlčeli. Místo samo, kdež rozvalinami byli obklopeni a od ostatního světa jako odloučeni, nutilo k zamyšlení.
„Byl jsem tu nejednou,“ přerušil vážně Rokyta ticho. „Ale kdykoliv tu stanu, napadá mne jakási tesknota a bezděčný smutek.“
„Prve jsi řekl, že rozvaliny připomínají na čas a jeho sílu. Je to jako na hřbitově, všude čteš a slyšíš: Memento mori! Vzpomeneš na bývalou moc a slávu, jež tu sídlily, pak uzříš různo rozmetané zbytky.“
„Nejen to, milý příteli. Tu také vždycky sobě vzpomenu, že když tento hrad stál a rodové jeho kvetly, že bylo lépe našemu království.“
Kamenický se rychle obrátil po kaplanovi a pln podivení se naň podíval.
„Co mluvíš, brachu? Nerozumím ti – snad bys nepřál sobě, aby ty časy plné zmatku a válek, plné tmy a tyranství dosud trvaly?“
Kaplan se smutně usmál.
„Bývalo někdy zle, ale ne tak, jak myslíš, příteli, každý věk má své svízele. I my je máme – jenže tenkráte bylo něco znamenitého, co nyní už není. Tu a všude jinde sídlily rodové z naší krve, našeho jazyka, kteří s národem cítily, jemu rozuměly. Všude byli našinci, my sami o sobě rozhodovali a rozsuzovali, a to vlastním mateřským jazykem. A teď jdi po panských sídlech, jdi do úřadů, jdi do škol...“
„Co platno, příteli, však v náhradu máme pokrok ve vzdělanosti, zlepšení...“
„Věru skrovná náhrada! Však ta by byla tak jako tak. Což myslíš, že by národ náš, kdyby pohromy ho nestihly, za ostatními byl zůstal?“
„Těžko rozsuzovati. Kdo za to?“
„Ach ano, otcové naši planá jablka jedli a nás zuby brní. Však byli bychom i my vinni, kdybychom se nestarali o to, co lze zachrániti,“ odvětil horlivě kaplan.
„Kolkolem zátopa. Co by se mohlo uchránit?“
„Jazyk – mateřská řeč – o tu především běží. V ní je náš život!“ zvolal mladý kněz. Tvář jeho živěji se zbarvila.
„Ach, příteli, blouzníš! Nic nemáme nežli lid, a ten – žel o tom rozmlouvat. Je ukován ve hmotné i mravní bídě. Jeď za hranice a uvidíš, jak jinde je a co my jsme proti cizině! Věru pozbyl bys všech iluzí.“
„Co nám teď do ciziny? O svůj krb třeba se starat! Zdaliž pobořím svou chaloupku, jíž bouře hrozí, vida, že soused má nádherný palác, v němž by mně popřál útulku jen za prodanou samostatnost a za otrockou službu?“
To je mé přesvědčení. Nač svědomí lidskému násilí činit? Nač je pronásledovat a donucovat k tomu, s čím jejich přesvědčení se nesrovnává? Vina je na obou stranách. Tu i tam jsou a budou zuřivci, zeloté, kteří každého pro jiné vyznání a přesvědčení zatracují. Přidej k tomu ziskuchtivost, ctižádost, panovačnost, sumou sobeckost lidskou, a vyložíš sobě mnohé zlo, jež jednotlivce, celé vrstvy i národy souží a proti sobě podněcuje.
Chléb z milosti je trpký, byť byl cukrem posypaný.
Jsouc konečně volná, chvátala Renáta do své komnaty. Ó jak byla ráda, když i komorná odešla, a ona o samotě, v klidném svém zákoutí se ocitla, sama, nestřežena, nenucena, aby po chuti jiným se tvářila.
Abbé byl z lidí, kteří v duchu se radují, zamíří-li člověk zaslepeně v záhubnou síť. Buď se baví, prostě jej pozorují jako mouchu v pavučině, buď se těší, že poklesek jeho ukázal jim zbraň, kterou by ve vhodný čas proti němu mohli namířiti. Abbé pocítil obojí tuto démonickou radost. Nepřipadlo mu, aby z lidského soucitu napomenul, varoval.
Pravda je trpké, ale zdravé koření.
Dotěrný galán Tomáš Celerů vyšel si odpoledne na toulku ke Kubištům, řezníkovi, kdež, jak včera zaslechl, měli dnes porážeti. Tomáš se na porážku rád díval; u Kubištů již nejednu hodinku při ní prolelkoval. Dnes však tam ani nedošel. Zaslechlť cestou, že ze zámku šli na hon, a ten mu byl ještě milejší nežli krvavá porážka.
Bývalť nejkrásnější jeho sen a tužba, aby měl pušku a směl borem se toulati. Bylo to přání za těch časův a za jeho poměrů skoro nesplnitelné. Šetrná matka sotva by mu dala na pušku, a kdyby ji měl, což by mu byla naplat? Ledaže by chtěl v noci vycházeti a pytlačit. Už nejednou na to pomýšlel, aby ze srubu matčina nějakého „tchoře“1 odnesl a za stržené u žida peníze aby si tajně ručnici koupil. Prozatím bylo mdlou náhradou panské jeho chuti, že účastníval se honeb jako dobrovolný honec.
„Věříte v elixír lásky, jenž by ve chladném, lhostejném srdci budil cit vzájemné lásky?“
„Nevěřím.“
„A proč?“ otázal se hrabě nějak prudce.
„Protože mi věda zapovídá.“
„Elixír lásky!“ zasmál se bezděky doktor. „Ale tak to je, věda přišla do módy, páni sobě s ní zahrávají, aby se jen pobavili, a proto brzo se unaví. Pravdu má Leibniz, že se člověku konečně sám rozum zhnusí a věda že se mu stane nudnou. Pak nastane fantastika a vše, co má půvab tajemného a zázračného.“
Byl to hlas lidu, proti němuž, třeba nebyl hlasem božím, ozvati se je veliké hrdinství.
„Nikam nechodím – a nedivte se mně, prostému člověku, že učeným pánům nevěřím.“
„A proč?“
„Nejsem sám. Ti učení byli a jsou vždycky proti nám. Pěkně mluví, ale nakonec přece jen dokazují, že po právu se nám děje, když nás utiskují.“
„Nedivím se vám. Slyšel jsem o vás mnoho, a ze všeho jsem poznal, že jste z jiných, samostatný člověk. Takových je jinde mnoho. Již, milý muži, počíná svítati a nastane, pevně doufám, čas, kdy bude každému volno ke svému vyznání veřejně se přiznati.“
Bartodějský zakroutil hlavou: „Jak by to bylo možná! Co v rukou mají, toho nikdy nevydají.“
Velikou útěchou byly jí knihy. Výbor francouzských spisovatelův a básníků dovršil, ustálil i rozšířil názor a náhledy, k nimž položen byl základ v prvním jejím vychování, k nimž nesl se její jemný, ale smělý duch. Přinesly jí mnoho nového světla, podaly látky k přemyšlování, způsobily jí mnohou chvíli čisté duševní rozkoše, na kterou člověku vždycky lze beze rmutu a s potěšením vzpomenouti. Snad také to, že s přáteli Voltairem, Rousseauem, Diderotem a jinými, jichž dosud neznala, jen utajeně, ve skrytosti se mohla baviti, studiu jejímu velikého půvabu dodávalo.
Ó, jaká to byla rozkoš, když za zimy v pokoji nebo za letních dnů v hlubokém úkrytu starého parku jsem se z té duše oddávala čtení! Co chvil jsem tu prosnila, problouznila! A jak utěšené byly to procházky alejemi prastarých stromů za svěžích jiter i za šera podvečerního!
Ex ungue leonem,2
ex ore Jesuitam.
Jako poznáváš z pazouru
lva lítého jeho vzpouru:
tak Jezovita zlostného
z úst, skutků, praktyk škodného.3
DALŠÍ ODKAZY:
POZNÁMKY:
1 „tchoř“ – lidový výraz pro krádež nebo něco kradeného, utvořený zřejmě podle toho, že tchoř (plachá kunovitá šelmička při pronásledování odporně zapáchající) také jakoby „krade“ lidem drůbež. – Poznámka Misantropova.
2 EX UNGUE LEONEM – Podle drápu (poznáš) lva. Smysl: podle části lze posoudit celek. Lúkiános přisuzuje autorství rčení sochaři Feidiovi (5. stol. př. n. l.), který prý podle velikosti lvího drápu určil velikost celého lva, a Plútarchos (O omylech věšteb 3) řeckému básníku Alkaiovi (6. stol. př. n. l.). – Pozn. Mis.
3 Citát prý pochází – jak Jirásek uvádí – z knihy „Zrcadlo jezuvitův, tj. spis, v němž se ukazuje o sekty jezuvitské jakož původu, zmocnění, vzrostu; takž o lsti, obmyslnosti, praktykách, dvojitém ošemetném mluvení, nadto o účincích a skutcích zlých. – Vytištěný v Praze léta 1619.“ – Pozn. Mis.
Page updated
Google Sites
Report abuse