Misantrop: der Feuerteufel

"...A ať se podívám kam chci,"

pokračoval čert,

"všude vidím choré mozky."

- Alain-René Le Sage: Kulhavý ďábel

12. května roku 42 misantropické éry (2008 podle jejich chorého křesťanského letopočtu)

        Ano, choré mozky jsou všude; nevidí je jen Asmodej, kulhavý ďábel ze stejnojmenného satirického románu Alaina-René Le Sage, ale i Já se s chorými mozky střetávám téměř denně a stále mě udivují svými nekonečnými metamorfózami a svými neustále novými projevy, jejichž ohavná látka je snad nevyčerpatelná. Zrovna jako dnes v robotě: Starý vrátný - nebo spíš strážný -, který působil na první pohled docela rozumně, se projevil, odhaliv plnočelnou nahotu svého chorého mozku. Prý mám po směně zavřít všechna okna. Namítl jsem, že po mně přijde další směna, která jistě bude chtít mít také otevřená okna, neboť počasí je teplé jako v létě, a je proto bláznovský nesmysl zavírat okna jen proto, aby si je vzápětí někdo další musel zase otevřít. Ne, prý to tak musí být - a odešel, zanechav mě naprosto konsternovaného nad tím výplodem chorého mozku. Nechápu, že někdo může vydat tak nesmyslné nařízení. A nechápu, že někdo další vás ještě s takovým nesmyslem otravuje dál; že si to předávají dál od jednoho chorého mozku k druhému, aniž by se našel jeden jediný zdravý mozek, který by se jako Já, ohnivý čert Feuerteufel, vzepřel nerozumu a absurditě a který by řekl:

        "Basta! Takové šílenosti po mně nechtějte! Odmítám ze sebe dělat většího blázna než jste vy. Ještě by mi to zůstalo. Tenhle příkaz Já nesplním. Odporuje to mému náboženství. Ptáte se, jaké je moje náboženství? Inu, moje náboženství spočívá v přesvědčení, že vy máte choré mozky a Já že jsem božská bytost vyššího řádu, jíž člověk říká odnepaměti Ďábel, ohnivý čert, der Feuerteufel!"

        Samozřejmě že jsem se na toho starého strážného vykašlal a jeho chorý příkaz nesplnil. Nejsem člověk; nemám na to dost chorý mozek; jsem Feuerteufel - mám svou tvrdou hlavu, opatřenou trkavými rohy nezávislého rozumu; mám svou infernální důstojnost!

        Nevím proč, ale najednou se mi v hlavě rozezvučela jedna píseň od Rammstein:

"Feuer und Wasser

kommt nicht zusammen..."

        Tvrdím sice, že nevím proč mě napadla právě tato píseň, a právě v této situaci, avšak tuším. Pro stoika Zénóna duše byla oheň. Já jsem ten oheň a oni, ty choré mozky, jsou ta voda. Oheň a voda nejdou dohromady. Zpíval jsem si tu píseň až do konce šichty.

29. dubna 42

        Ve fabrice je málo práce, a tak byla vyhlášena celozávodní dovolená. Naše parta se poslední noc sesedla v kanceláři nad lahvemi piva. Mne také holky a seřizovač pozvaly, i když jsem se jim o to neprosil. Vnutily mi pivo, třebaže je nemám rád a není mi po něm dobře. Vnutily mi ten odporný patok, ale musel jsem jej zaplatit! 20 korun mě to stálo! Taková drahota za něco, co nesnáším!

        Pivo jsem, budiž, s krajním odporem vypil, aby se neřeklo, že jsem protiva, ale vůbec jsem se u toho a s ostatními nebavil. Akorát mě ještě navíc zbuzerovaly za to, že cvrndám po zemi. Pachuť hořkosti mi zůstala: v ústech po pivu, v duši po spolcích s lidáky.

        A co Feuerteufel nechtěl, příští týden se chlastalo zas! Ale toho už jsem se ve vší slušnosti odmítl zúčastnit. Škoda nadarmo hrdlem prolitých dvaceti korun. Škoda každé minuty strávené ve společnosti lidí. Ráno po šichtě jsem měl jít k zubaři a nechtěl jsem, aby ze mne táhlo pivo. Doktor trhá zuby, jež mě nebolí; ty nejbolavější si zřejmě nechává naposled a mne nechává trpět. Přesně opačně. To je taky chorý mozek. Už aby ty zuby byly venku!

        "Češi jsou hrozní", hlásá titulek novin. "Chtěli by pracovat až do sedmdesáti let."

        Kampaň na zpracovávání chorých mozků začala. Já neznám nikoho, kdo by chtěl pracovat takhle dlouho. Neznám ani nikoho, kdo by nechtěl jít do důchodu okamžitě! Pravdou ovšem je, že znám dobře jen sám sebe.

12. května 42

        Dnes jsem byl zaplatit fakturu za opravu počítače a za novou klávesnici. Stálo mě to dohromady 1 143 korun. Ta takzvaná "nová" klávesnice je samozřejmě nějaká stará, protože u ní trochu drhne klávesa pro písmeno P, ale rozhodl jsem se s těmi chorými mozky dál nejednat a nedohadovat se s nimi víc. To je taky debilita. Klávesnice funguje jinak dobře a až se zase rozbije, což jistě nebude dlouho trvat, vezmu ji, vyhodím do popelnice a koupím si fungl novou v nějakém jiném obchodě. Takhle by to jen opravovali a opravovali a nebralo by to konce ani rozumu - jen by ze mne tahali další peníze.

13. května 42

        V robotě si sám pan ředitel pozval celou naši partu k sobě nahoru do zasedací místnosti. Myslel jsem, že nám bude kvůli něčemu pro mne bezvýznamnému nadávat a vyhrožovat sankcemi za nízkou kvalitu práce, ale bylo to naopak. Tedy ne že by nás chválil, to ne, ale nabídl nám zvláštní peněžní prémii 800 korun měsíčně, když dokážeme pracovat bez reklamací. To je férová nabídka, ale na mne žádný ohromující dojem neudělala. Kdybych tam byl sám, tak bych mu to všechno odkýval, jen abych už byl pryč a měl to z krku, ale kvůli zbytečně a nemoudře upovídaným kolegyním se ta schůze neúměrně své důležitosti natáhla a protáhla. Nebavilo mě to. Všichni blbě pindali úplně v podstatě o ničem. Já bych to vyřídil během minuty jednou holou oznamovací větou. Ale ženské málem svými nemístnými připomínkami ředitele naštvaly tak, že užuž chtěl svůj návrh stáhnout! Já bych se neozval ani tak. V práci je mi všechno fuk. Chodit sem musím a zbytek jsou nepodstatné podružnosti. Dívám se na věc z filosofického hlediska. Hlavní, základní chybou je to, že vůbec nějaká práce a fabrika musí být a Já že do ní musím docházet. To je ten základní, kardinální problém! Podružnosti neřeším. Co pro mne znamená pár drobných peněz k výplatě navíc? Nic. Míň než nic. Vždyť si ani výplatnici nikdy nepročítám a neštuduju "kolik mi to hodilo tentokrát" a jestli to mám správně a zda mě náhodou neošidili. Ne, nic takového mě nezajímá; pouze si přečtu, jakou výslednou částku mi převedli do banky na konto, zanesu si ji doma do počítače a tu částku si pak následně co nejdřív celou vyberu na hotovosti.

        Ředitel je tak trochu mladý diktátor, ale mluvil docela rozumně a zpříma. Je to asi rovnej chlap. Drží, zdá se, fabriku pevně v rukou a ví, jak na to.

        Ano, to jsou všechno pěkné věci a někomu to možná imponuje, ale mně tohle všechno není ani sympatické, natož abych tomu věnoval sebemenší pozornost. Jde to všechno mimo mne. Já patřím do jiného světa, do jiné doby; jsem anachronismus, jak říká Ignácius ze Spolčení hlupců.

        Seděl jsem tam tři čtvrtě hodiny, koukal jsem nepřítomně z okna na rozkvetlé stromy a na poletující ptáky a neřekl jsem ani slovo, třebaže ostatní byli hovorní až moc. Obával jsem se jen jednoho: aby po mně, proboha, nechtěli, abych se také zapojil do těch nesmyslných plků! V duchu jsem si již proto připravoval cosi jako závěrečnou řeč, která by celý ten nesmysl rázně ukončila. Jakkoli to možná byla plodná a rozumná diskuse, Já o tom nic nevím; šlo mi to všechno jedním uchem dovnitř a druhým zase ven - bez účinku. Přes všechen rozum, přes všechnu objektivitu, přes všechnu nevyhnutelnost, Já spatřuji daleko obšírnějším zrakem než mají lidé, že celá civilizace a všechno v ní je jen opět výplodem takových chorých mozků, které tu diskutují usazeny v dutých hlavách těch debilů tady kolem mne. Nejraději bych se byl zvedl, omluvil se, nebo taky ne, a beze slova odešel za zvířaty do lesů. Ta mají víc rozumu. Už jen tím, že nežijí tak uboze jako tady ti blbci okolo. Jsou to prostě kreténi. Ano, rozumní možná jsou - ale jen v rámci člověčenstva. V širším rámci přírody to jsou pořád choré mozky a tahle fabrika je pořád něco mezi kocourkovským blázincem a táborem nucených prací. Celý lidský život, tak jak jej žijí lidáci, jejichž reprezentativní vzorek teď spolu se mnou zasedá v rokovací místnosti - celý lidský život je jeden obrovský omyl. Omyl, jejž není nikdo z lidí ochoten napravit a neschopen pochopit. To je celá jejich tragédie.

15. května 42

        Můj dentista tvrdí, že to, co mě sužuje dole vlevo v ústech není od nemocných zubů, ale že to je prý "jen" zánět dásně.

        A to nemá nic společného se zuby? Když jsem měl zuby zdravé, žádnými záněty dásní jsem netrpěl, to je zajímavé!

        To jsou doktoři, to jsou odborníci! Seděl jsem po noční šichtě v čekárně a usínal tam hodinu a půl než na mne přišla řada. Doktor mi stále trhá zuby, které mě nebolí, i když jsou špatné, to uznávám. Ale už se mu to nějak zajídá. Nejraději by mě už odbyl, aby mě měl z krku. Představuji pro něj moc práce. Doporučil mi na ty záněty odvar ze šalvěje nebo z řepíku. Zkusil jsem si vypláchnout ústa řepíkovým čajem a zdá se, že zánět trochu povolil. Stejně je to však od zubů, nikoliv z nedostatku řepíkových průplachů, to mi žádný chorý mozek nevymluví.

        "Čert" byla moje přezdívka v Hradci Králové, "Požár" - po francouzsku - mi říkali na vojně. Odtud mé příjmení Feuerteufel - Ohnivý čert.

19. května 42

        V knihovně jsem si půjčil nové vydání Nietzscheova "Ecce Homo" z roku 2001. Je to reprint původního českého vydání z roku 1929, jejž jsem kdysi vlastnil, avšak hloupě prodal "Židákovi". Obálka tohoto nového vydání je tak zmršená, až je to zarážející i u takových moderních degénů s chorými mozky jako jsou dnešní lidé! Jsou na ní jakési blbé omalovánky, zvané "mailart", s ničím uvnitř knihy nesouvisející, naprosto se k této knize nehodící, naprosto debilní a blbé. Další důkaz chorých mozků lidstva.

        Dnes mi zubař vytrhl tři horní přední zuby, takže vypadám jako bezzubý dědek a i tak šišlavě mluvím. Horní špičáky mi nahoře zbyly jako jediné, takže si teď s nimi připadám jako upír. Naposled jsem takhle vypadal v kojeneckém věku. Jsem zvědavý, jak se mu povede ta protéza. Nečekám od něj žádné zázraky. Hlavně že mě každá návštěva v zubní ordinaci stojí třicet korun.

        Dalšího chorého mozka jsem poznal v lese o den později. Jezdil tam po lesní silničce jakýsi magor v zeleném autě sem a tam a za pomalé jízdy neustále troubil. Smysl jeho chorého počínání jsem nepochopil, ať jsem se snažil a kombinoval různé možnosti sebevíc. Asi, chudák, chtěl, aby se nad jeho trápením konečně někdo slitoval a zastřelil ho. Já bych to udělal hned a s chutí.

        V bulvárním tisku se objevila zpráva o "tajemném Mauglím z Asie". V Číně prý žije čtrnáctiletý napůl kluk, napůl zvíře! Zpráva vypadá vzrušující, ale málo pravděpodobná. Když navíc uvážím, z jakého nedůvěryhodného zdroje ta zpráva pochází (deník Aha!), nebudu daleko od pravdy, ba nemohu se mýlit, když ji budu považovat za podvod. Bylo popsáno již mnoho takových případů a všechny byly podvodné. Obvykle celou "senzaci" připraví a sehrají chudí rodiče, kteří svůj podvod prostě výhodně prodají novinářům, kteří jsou vždy lační po podobných "sólokaprech" pro své slabomyslné čtenářstvo a platí za takové "příběhy" přímo královsky. Téměř jistě je to podvod, pokud zvířecí dítě vyrůstá v rodině. Něco jiného by bylo, kdyby dítě vyrůstalo skutečně mezi zvířaty. Pak by však dlouho nepřežilo. Nezvítězilo by silou své lidskosti nad svými "méněcennými" zvířecími pěstouny a neovládlo by jako člověk, Mauglí či Tarzan zvířecí říši. Ne, mezi zvířaty by žádný člověk, slabý a slaboduchý, dlouho nepřežil, pokud by musel žít jako skutečné zvíře. To je možné jen ve vybájených příbězích. Zvíře uvězněné v lidském těle nikdy nezvítězí; je to totiž neživotná zrůda, jež je odsouzena trpět svou polovičatostí až do konce života. Nezapírám, že lidé-zvířata existují. Vždyť jsem jeden z nich! Avšak tyto obojaké zrůdy trpí nedostatky obou světů, zvířecího i lidského, a radují se též z obou těchto světů, nenáleží však plně žádnému z nich. Vím o čem mluvím, mluví ze mne má vlastní zkušenost.

6. června 42

        Nedaleká munička, skrytá v lesích, dostala nové ohrazení z ostnatého drátu a výstražné cedule hlásající striktně "nepovolaným vstup zakázán!" s výmluvnou siluetou volajícího muže s černě napřaženou odmítavou dlaní.

Ta cedule by se měla stát exponátem muzea chorých lidských mozků. Jenže do muzeí se umisťují jen předměty dobově vysloužilé a nefunkční, kdežto tady je to žhavá funkční současnost. Ale stejně bych dovedl dovnitř podlézt, kdybych chtěl. Kdysi jsem se po tom zalesněném areálu s jezerem procházel sám a nahý. Kdysi. A i tehdy mě tam málem načapali! Vloni mě odtud křikem zahnal jakýsi rybář. Tehdy jsem měl sto chutí se za ním rozeběhnout a ztrestat jeho opovážlivost smrtí. Dalo mi to hodně přemáhání, ale ještě že jsem to neudělal. Kdysi jsem si chtěl pořídit pořádný lovecký nůž, něco okrasného v pouzdře za pas. Ještě že jsem si jej nekoupil. Jednoho dne bych se v podobné situaci neovládl a vážně bych někoho zabil!...

10. června 42

        Pravidelná kontrola u očaře, na niž jsem byl vyslán podnikem ve svém volném čase, dopadla katastrofálně! Jak jinak s těmi chorými mozky! A na vině je opět moje pravdomluvnost, která mi už v životě nadělala tolik problémů!

        Začalo to celkem nevinně; všechno šlo zpočátku docela dobře: Já se dostavil v určenou hodinu, čekal jsem jen asi půl hodinky, Já úspěšně absolvoval vstupní kontrolu zraku pomocí čtení písmenek z tabule, jejíž dobrou polovinu jsem neviděl, leč pamatoval si z čtení mých předchůdců a předchůdkyň, Já úspěšně prodělal i zírání do temné komory, opřen bradou a čelem a zíraje na stromeček uvnitř... - zkrátka všechno šlo jako na drátkách... - dokud jsem se neprořekl, že mám doma brýle. Od toho okamžiku byly všechny ty zkoušky k ničemu a neplatné, i když jsem byl přítomen Já osobně i s mýma očima i s mými právě změřenými výsledky. Ale pro ty choré mozky, které se vyžívají ve zbytečném buzerování, to najednou bylo málo; najednou jsem musel mít s sebou i ty brýle, které nepoužívám, nenosím a o nichž ani nevím, kdy a kde jsem k nim vlastně přišel! Ale najednou, když jsem tak neprozřetelně prozradil, že je vůbec mám, najednou nestačila ani má přítomnost, ani mé dvakrát změřené oči.

        Tak to už je fašismus, tohleto! To je týrání obyvatelstva! Nejenže mi zkazí víkend, to minimální volno, na něž mám nárok, ale ještě budu muset celé to představení absolvovat podruhé nebo potřetí znovu. Ani vlastní oči, které toho už tolik za život musely shlédnout, ani moje vlastní oči už mi nepatří, protože patří státu!

        Jsem rozlícen a nepříčetný. Jsem zralý na to odejít do lesa a už nikdy se nevrátit. Máma mě doma chlácholí, že prý je to pro mé dobro. Takže Já navíc ani nepoznám rozdíl mezi dobrem a zlem? Kdyby aspoň držela hubu a nepopuzovala mě ještě víc! Takže Já jsem ten nechápavý, který nic nechápe! To je fašismus! To je velmi křesťanské, velmi lidské, velmi fašistické, velmi civilizované! Vždyť oni se mě takto snaží zcivilizovat! Jako Římané takzvané "barbary", jako křesťané takzvané "pohany" a jako všichni ostatní moderní světoobčané poslední zbytky přírodních národů, takzvaných "divochů"! Ale Já chci být barbar, chci být pohan a chci být divoch! Chci dokonce ještě víc: chci se vrátit ke zvířeti! Chápete to?

        Nikoho jsem se o nic neprosil; proč mám chodit na nějaké zdravotní prohlídky, znovu a znovu? Proč? Protože vám prostě nedají pokoje, proto. Protože chtějí, abyste jim patřil a nežil samostatný život. Budou vás buzerovat neustále, abyste si nemyslel, že jste svobodný člověk, který si může dělat co chce. A to dokonce ani ve svém volném čase! I ten vám zkazí a ukrátí, stejně jako celý život. Lékaři nás úspěšně zbavili vší, ale nastěhovali se nám tím do uprázdněné hlavy sami. Z osvoboditelů se stali noví tyrani. Nepřipomíná vám to něco?

        Příště vás budou povinně vyšetřovat na kapavku, nebo se vám budou šťourat v jídle, v řiti, v nose, v mozku, v soukromí; budete podávat zprávu o tom, jak trávíte volný čas mezi prací, examinací u nějakého místního Mengeleho a zase prací? Budete povinně odevzdávat krev, sperma, vzorky ranní moči a stolice, či duplicitní orgány? Už přece odevzdáváme na různých daních a poplatcích polovinu majetku, polovinu výdělku - tak v čem bude rozdíl? Je to fašismus, povídám, spiknutí chorých mozků - a všem se to tak zřejmě líbí, to je to nejhorší. Až jim budou vpalovat do těch jejich chorých mozků čipy na dálkové ovládání, také se to všem bude líbit a také budou všichni říkat, že je to pro jejich pochybné "dobro". Už to mají přece vyzkoušené na domácích zvířatech, která musejí mít čipy povinně, brzy dojde i na lidi. A smíří se s tím, jako se po teroristických útocích muslimů smířili občané hrdého britského impéria s ponižujícími průkazy totožnosti, do té doby neznámými. Cui bono? Cui prodest? Však to víme, komu to prospívá. Až nás všechny pošlou do koncentráku, kde už vlastně stejně jsme, také v tom budou ty choré mozky spatřovat dobro. A mít čip voperovaný do mozku může přinášet i výhody; jen je potřeba lidi dostatečně zblbnout nějakou reklamní kampaní. Ztratí se, dejme tomu, dítě, nebo je unesou, a hned se nadhodí žhavá otázka dne, zda by nebylo lepší, kdyby rodiče, policie, úřady mohly pohřešované dítě vysledovat satelitním vyhledáváním pomocí pěkného levného čipu v mozku, a to skoro zdarma! Pohleďte, lidé, na ty nekonečné výhody! Pověříme ministerstvo zvláštních záležitostí, aby dbalo o to, že toho nikdo jiný nezneužije. A zanedlouho to bude povinné pro všechny. Hlaste se u svého obvodního lékaře! Nástup! No tak, bude to?

        Ale samozřejmě, že to bude! Svět se stane jednou velkou přehlídkou domácího zvířectva. Všichni budou krásní a čistí a pojištění a načesaní s brýlemi a zářivým úsměvem a bez viditelné vady - ale všichni budou také naprosto přešlechtění, zdegenerovaní a neschopní svobodného života. Přesně o to jim ale jde! A teď tuhle neživotnou stvůru chtějí udělat i ze mne! Ze mne! Já, který tíhnu naopak k úplně protilehlé straně životního principu! Já, který nikdy nepřijal již jen jakýkoli náznak lidskosti za svůj! Já, který bych nejraději žil se zvířaty v lese a pásl se večer na loukách se srnkami! Ze mne chtějí udělat - člověka?

        Kdybych se tak hloupě neprořekl, že mám doma brýle, co by se stalo? Nic; až na to, že by mi je chtěli vnutit. Myslel jsem, že se tak vyhnu tomu, že by mi chtěli brýle předepsat, ale ono by to bylo jedno, jak vidím. Já bych řekl, že žádné brýle nechci, oni by mi je vnutili. Až se tam příště dostavím s brýlemi, řeknou jistě, že jsou nedostačující a stejně mi budou chtít předepsat jiné. Zas budu platit za něco, co nechci a co nepotřebuji! Zas budu živit ty krvežíznivé bestie, jež mi pijí krev a užírají nervy! Příště půjdu asi ještě na psychiatrii! Jenže tam by to dopadlo podobně, jak je tak znám. Ne-li hůř. Na psychiatrii by mi taky nepomohli a ještě by mi sebrali poslední zbytek svobody a rozumu. Slyšel jsem o tom dost. S čerty ani s lidáky nejsou žádné žerty. Lépe si s nimi nezačínat, nic od nich nechtít a hlavně všude tvrdit, že nic nemám a nic nechci; že nemám brýle; že nemám bankovní konto; že nemám žádné zájmy, žádný majetek, žádné schopnosti, žádné vědění, žádné myšlenky, nic, co by mi mohli vzít a na čem by se mohli přiživit. Žít ve skrytu, jak doporučoval Epikúros. Stane se ze mne notorický lhář. Ode dneška budu ve všem lhát a zapírat, všechno jejich snažení sabotovat nebo budu němý. Jako ve válce. Nenápadné, zato však pádné sabotáže. Skryji svého misantropického ducha za závoj neproniknutelných lží a vzdorovitého mlčení. Je to fašismus!

11. června 42

        V práci taky:

        Den co den nějaké školení kvůli tomu, že se někde našlo smítko. Pořád vás za nějakou pitomost sekýrují a nedají vám pokoje.

        Jednou byly reklamovány špatně ořezané kusy. A zase jsme za to mohli jedině my - my nejnižší. Konečný výsledek výroby celého podniku leží na nekvalifikovaných silách, všechno. Tudíž také všechno odneseme - za ně, za ty "nahoře". Já tedy nevím, vzdělání nemám, ale i Já znám hlavní ekonomické pravidlo, které říká, že chcete-li zmenšit množství zmetků, musí být lidský podíl na výrobě co nejmenší. Chcete-li strojově přesné výrobky, musí je vyrábět stroje, ne různě šikovní lidé. Říká se tomu "eliminace lidského faktoru". U nás všechno závisí právě na tom nejvíc omylném "lidském faktoru". Stroje jsou špatně seřízené, nebo dokonce ve špatném stavu, ale je na nás, na omylných lidech bez kvalifikace, abychom tyto procesní nedostatky zachraňovali se skalpelem v ruce a hráli si na umělecké řezbáře, jimiž nikdo z nás s rozdílnými schopnostmi není! "Nahoře" v tom mají bordel, ale všechny jejich základní chyby si odpykáme nakonec my "dole". Tomu se lidově říká "zákon padajícího hovna".

        Dnes jsem koukal na jednu takovou "školící důstojnici", kterou "zhora" vyslali podle zákona padajícího hovna, aby nám udělila ponaučení o kvalitě práce. Taková hezká, na pohled sympatická žena, mladá, zdála se i inteligentní... - a také má chorý mozek, jako všichni ostatní; také se nechala semlet systémem. Díval jsem se na ni, pronikal jsem pohledem až na dno její zmatené duše a říkal jsem si:

        Myslíš to vážně, co nám povídáš? Nebo jsi prostě dostala nepříjemný úkol, který musíš splnit, ale o němž si myslíš své, zrovna jako právě nyní Já si o něm myslím cosi zhanobujícího, avšak s tím rozdílem, že Já se k tomuto blázinci chorých mozků nevyjádřím jediným slůvkem, jež bych ztratil na takovou choromyslnost, kdežto ty, milá paní přešlechtěné rasy, ty musíš mlet pantem úplně zbytečně, protože mně už je všechno naprosto lhostejné, co se děje uvnitř fabriky. Nejsem na tom, řeklo by se, ne snad přímo "hmotně zainteresován", zato však "ideově" je mi to všechno zcela jistě naprosto fuk. Pro mne za mne, fabrika se může třeba položit, mohou mě třeba na hodinu vyhodit, sebrat prémie... - z toho si nic nedělám. Horší by bylo, kdyby mi vzali volný čas - a ten mi vzít nemohou.

        Měl jsem chuť porušit mé zatvrzelé mlčení a vpálit jí do toho jejího chorého ksichtu:

        "Každý dělá chyby. I příroda je dělá. Důkazem jste vy, lidé vašeho ražení, vašich chorých mozků! U vás právě udělala příroda největší svou chybu: že stvořila lidi, jako jste vy. Tuto chybu byste měli nejprve napravovat!"

        Ale na ně je škoda slov; stejně by to nepochopili. Hůř, kdyby to pochopili! S nimi je lepší stavět se hloupým a nevykazovat příliš ducha. Nic jakoby neumět, ničemu jakoby nerozumět, nic jakoby nevidět, neslyšet... - jen počítat minuty do konce šichty, přežít ji co nejsnáze, pokud možno bez zbytečných konfliktů, řečí a komplikací. Udělat své nutné a jít od toho. Do ničeho se nehnat a třebas i nechat všechnu nepříjemnou práci na nich. Mysli si své, nemluv raději zbytečně, ať se ani slůvkem neprozradíš, flákej to, jak se dá, a potichu se jim za zády směj a utahuj si z nich - to je nejlepší taktika přežití mezi tou chorou spoustou. Jednoduchého jedince mezi sebou ještě snesou, lépe než zvídavého a vědoucího, který jim vidí zřetelně pod lebky. Hlupáci mají s nimi snazší život. Doma v nejhlubším osamělém soukromí mohu klidně za zamčenými dveřmi v nočním tichu sepisovat vrcholná filosofická díla epochálního významu, zabývat se hlubokomyslnými úvahami, číst ty nejduchaplnější a nejsložitější texty, studovat cizí jazyky, učit se přírodním vědám a kochat se nejvyššími druhy umění - jen oni, ti tupci s chorými mozky, o tom nemusí nic tušit. Vše, co umím a znám, si schovávám jen pro sebe a pro svou vlastní potřebu. Vědění je moc, obrovská moc. Je to jediný majetek, který vám žádná fašistická obec na světě nemůže nikdy vzít. Ani nevědí, že máte v hlavě takové bohatství a v těle takovou ďábelskou moc! Jsem Feuerteufel, a ať si říká kdo chce co chce - Já vím, že lžou a že to není pravda!

        I když to někdy zabolí, podceňují-li mne, ale takové ješitnosti jsem dalek. Ambice jsou totiž na prd: jakkoli vysoko se dostanete, nadřízených, kteří vás buzerují, máte pořád hodně a práce a odpovědnosti tím víc, čím výše jste postaveni. A dosáhne-li někdo úplně nejvýš, pak ho buzerují všichni. Dosáhne-li někdo vysokého postavení, neosvobodí ho to od ničeho - spíše naopak se stane ještě větším otrokem než člověk na úplném dně. Tam se nacházím Já a nestěžuji si, nezávidím nikomu jeho "vyšší" posty. Oni se musejí bát o své postavení, kdežto Já nemám co ztratit. Vykonávám jednoduchou práci, nad níž po krátkém zaučení nemusím už dál příliš přemýšlet, a proto mohu myslet na co chci a být duchem jinde. Nemusím se s nikým na ničem mnoho dohadovat, pracuji sám a samostatně a mám od každého pokoj. I v práci tak zůstávám alespoň vnitřně svobodný. Lidé s ambicemi jsou otroci své vlastní ješitnosti. Já jsem svobodný.

        Za komunistů na spoustu věcí lidé kašlali, protože už věděli, kdo je jejich nepřítel. Teď to ještě nevědí. Ale až se jim v těch makovicích prázdných jednou rozsvítí, jako se jim nakonec matně rozsvítilo za komunistů, budou to také sabotovat na všech frontách jako Já a systém se znovu položí. A ode dneška teprve začnu! Na práci jsem kašlal sice už dřív, ale teprve teď začnu pořádně podrývat tu jejich fašistickou mašinérii!

        Nietzsche chtěl z lidí vypěstovat vyšší rasu. To jsem Já nikdy nechtěl - kromě sebe. Nechci lidi nadlidské, chci je mrtvé.

        - Tak pravil Feuerteufel.

19. června 42

        V práci nějaká ženská pitomá žení syna a musí o tom samozřejmě každý vědět, jako by to nebyla její věc, nebo věc jejího syna, ale jako by to byla věc nás všech! "Podarovala" nás všechny sladkou výslužkou; ale co je to za "podarování", když to pohoštění nebylo zadarmo? Očekává se samozřejmě, že se na oplátku udělá finanční sbírka a ta že se jí zpětně předá. Takže jsem přišel lehko k cukroví a k dortu, ale také jsem přišel o čtyřicet korun. Já jsem ty zákusky nechtěl - a zase musím platit za něco, co nechci! Kdyby to bylo jen tady, v malém, tak bych nad tím mávnul rukou, jenomže ono je to tak všude a ve všem - a ve velkém! Co je komu do cizí pitomé svatby nějakého vola, který si nedával pozor! Jak může mít někdo tu drzost ještě se tou hloupou, ubožáckou ordinérností chlubit! Já bych se styděl. Co je to za podlidi, že nevidí, co se děje a kam svět spěje? Ženit se a vdávat se a mít rodinu a děti může v dnešní zfašizované době a v dnešním přelidněném a zdevastovaném světě jen úplný blbec a kretén. Kdybych jim to řekl, měli by mě za nelidskou stvůru, za zvrácence, který "nemá rád děti". Natolik jsou svými nečistými "pudy", nebo co to mají, odtržení od reality! Vidím-li někde těhotnou ženskou nebo matku s dětmi, vždy je to na pohled primitivní osoba, hovado, jemuž se ve tváři nezračí žádná vyšší myšlenka, kromě myšlenky na hrubé plození čili "touha po miminku", jak tomu ony eufemisticky říkají. Zachraň se kdo můžeš! Hloupost se chce stát nesmrtelnou a ještě se chce rozmnožovat! Nebo je ta "touha po miminku" jen touhou vzdorovitého klacka po živé hračce. Jsou to automati, pouhé plodnice a výtrusnice. Chlapi to samé: jsou to pouzí tupí trubci, mrdáci, kteří myslí jen na jedno a kteří by "ojeli" i vlastní matku, kdyby nebylo do čeho "píchnout".

        Pak mi ještě vnutili pivo, ale to už jsem vyzunknul docela s chutí. Kdyby mi podali bolehlav, jako Sókratovi, možná bych se také nevzpouzel. S kolegyněmi se ovšem nedá vůbec o ničem kloudném mluvit. Obvyklé lidové pověry, znamení zvěrokruhu, dětičky, podprsenky, pracovní otázky, výše platu, drby a pomluvy a další neslušnosti, o kterých ani přede mnou jistě nemluví - a vše skončí zase jako vždy u "žrádla", v jejich podání, totiž u grilování prasete!

        Zase mám kromě toho další "hrozný průser", že jsem neodhalil jakési závady na výliscích, jako kdybych za to mohl Já, a ne ten stroj, chybně nastavený, chybně fungující, chybně vyrábějící. Já jsem bytost chybující, jako celá příroda, jako celé člověčenstvo, ale tady se z každé chybičky dělá "záležitost". Ani stroje nepracují bez chyb, i když by měly (pročpak asi ne, což?, není za tím zase nějaký naschvál?). Ani ty stroje nepracují bez chyb - a Já mám být jiný? Kdyby mi radši dali dovolenou! Nebo kdyby mě chtěli vyhodit! Tři roky prázdnin bych bral! Seru na práci, seru na systém! Neudělal jsem to přeci schválně, takové okaté naschvály nedělám. Bohatě stačí nebrat si nic příliš k srdci a nedělat nic navíc, co nemusím. Holt tu máme zase klasický pád hovna, který nejvíc postihne ty dole, ačkoli vyšel zhora a příčiny má také nahoře.

        Člověk se stane strojem, jak předpovídá  francouzský spisovatel Gustave Flaubert ve svém románu Bouvard et Pécuchet.

        Ano, to se již stalo smutnou skutečností - lidužel. Ba co víc: stroje jsou na tom líp než člověk. Stroje jsou totiž zbaveny jednak odpovědnosti a za druhé nemají povinnost pracovat bezchybně - na rozdíl od lidí, tedy od těch, kdož se pletou neustále. Stroj se může splést - nebo ten, kdo jej možná záměrně tak blbě zkonstruoval, nastavil či seřídil -, ale Já se nesmím unavit, zmýlit, ani trošičku přehlédnout? Vždyť je to absurdní! - Ano, absurdní - avšak zcela v duchu chorých mozků! Absurdní pro mne - jim, lidem, to připadá normální. Celá organizace práce, celý plán výroby je založen na tom, že stroje budou kromě bezvadných výrobků vyrábět také zmetky - proč? Dopředu se s tím automaticky počítá - proč? A považuje se za zcela samozřejmé, že to bude až omylný člověk z masa a kostí, ten nejobyčejnější dělník na nejnižším stupni, kdo teprve bezchybně roztřídí, co stroj vyrobil - proč to tak je? A že tentýž nejposlednější ze všech nádeníků mezi dělníky to rovněž po stroji bezchybně zváží a zabalí a popíše o tom stohy kontrolní dokumentace - proč to tak musí být?

        Řeknu vám proč: protože jinak by člověk neměl co dělat a jeho místo by se stalo přebytečným jako je on sám nebo by byla jeho práce příliš snadná. A lidi je přece nutné nějak zaměstnat na dlouhé hodiny, přidělat jim starosti, ujařmit je jako tažná zvířata a dát jim pocítit, že si nemohou dělat co chtějí a že si svoje živobytí musejí nějak zasloužit, aby k němu nepřišli moc snadno. Lidé nesmějí dostat mnoho volného času, aby nezačali myslet. Jinak by je třeba mohlo také napadnout, že nepotřebují tolik pracovat anebo že možná ani nepotřebují mít nad sebou žádného nadřízeného ani žádného pána. A to nelze připustit - to by byla anarchie, noční můra každého státu, každého rozeného bafuňáře, vydřiducha, politika a jiných vší na hlavě lidstva.

20. června 42

        Daně z nemovitostí prý porostou. Máma měla s prodejem zahrádky takové nestydaté "obštrukce", že je opravdu lepší nic nemít. Prodáváš vlastní zahrádku a ještě za ten prodej musíš různým příživníkům na několika různých úřadech zaplatit málem stejnou částku, jakou jsi utržil! Neutržil jsi nic, jen pořádné ponaučení, jak se věci mají a kam jsme to jako společnost dopracovali. Komunisti ti majetek prostě sebrali. Tihle novopečení soudruzi, jakkoli se pyšní falešným peřím přívlastků "liberální", "sociální" či "demokratičtí", ti to soukromé vlastnictví alespoň tak znechutí a ztíží všelijakými byrokratickými zádrhely a nesnázemi a poplatky, že tě lehce přejde chuť něco vlastnit. To bude platit za každého režimu, ať se sám nazývá sebesvobodnějším. Jednu věc totiž žádná společnost na světě nehodlá trpět a ani nebude: aby nějaký člověk na této zemi kdy žil životem byť i jen trochu nezávislým na ostatních lidech. To nemůže žádná společnost připustit, aby někdo žil soběstačně díky svému majetku a třebas i úplně bez jakýchkoli vazeb, jež by jej poutaly (to je to správné slovo!) k mocipánům, k jejich úřadům, k jejich institucím, k dalším lidem. Ne, to by přece byla anarchie! To se nesmí připustit! A tak jsme byli od prvopočátku bezprávnými otroky, potom nevolníky na vlastním políčku a nakonec ubohými bezzemky, vyhnanými z vlastní živné půdy a nahnanými z čistého zdravého venkova do chorých, úchylných, černým morem nakažených měst, kde nás opili levným alkoholem, kde nás kurvy kazili chtíčem a syfilidou, kde nás pejzatí, nosatí die Scheiß-Ausländer odírali lichvou a kde nás břichatí vyžírkové nechali pozavírat jako do vězení do svých špinavých páchnoucích fabrik! Od té doby je práce za trest a má sloužit k jedinému účelu: aby se člověk odnaučil svobodě a aby se lidé kvůli práci drželi na jednom místě a aby si moc nevyskakovali.

        Robotizace práce se nezdařila nikoli vinou nějakých technických potíží. Ne, to vůbec ne kvůli tomu! Když dokážeme vyslat člověka do kosmu a na Měsíc a poslat pracovat automatickou sondu na každou vzdálenou planetu v naší sluneční soustavě, není problém v technických možnostech. Problém je to ryze politický. Robotizace a společnost volného času se nezdařila - nebo spíše lépe říct "se neuskutečnila" - proto, poněvadž se přišlo na to, že by bez práce nebylo jak jinak udržet lidi v poslušnosti a pohromadě. Jen si zkuste udržet tu přebytečnou verbež aspoň trochu v klidu! Nemožnost! Současné vylidňování venkova a vytváření megapolí je vítězstvím celosvětového koncentráku, o jakém vždy lidé s chorými mozky snili!

        Vybrat si v práci nárokovatelnou dovolenou je nepřekonatelná obtíž, ztížená ještě i tím, že o ni musím milostivě prosit snad až u generálního ředitele, který ji stejně neschválí, protože "nejsou lidi". Za komunistů taky "nebyli lidi", ale na každou práci připadli tabulkově tři, čtyři lidi. Jeden dělal a ostatní na něj koukali. Nebyl problém vzít si volno, často i neplacené! Když jsem se ráno probral v posteli své milé nebo s těžkou hlavou po noční pitce s kamarády a nechtělo se mi jít do práce, stačil jeden telefonát a věc byla vyřízena, volno zařízeno. To bylo za těch "zlých" komunistů! Dnes, v takzvaných "svobodných časech", je situace daleko horší. V dnešní "svobodné" době abych si málem podal žádost o to minimální volno, na které mám stále ještě ze zákona nárok; abych si o ně podal s půlročním předstihem žádost rovnou u prezidenta republiky, jako kdybych žádal o nějakou zvláštní milost nebo amnestii! Na takovou "ohromnou sociální vymoženost" se můžu zvysoka vysrat! Plazit se před někým kvůli svým takzvaným "právům" není můj styl!

        Dnes se šetří i na lidské pracovní síle, takže dřívější práci pro tři musí nyní zastat jeden dělník. A dovolenou mu milostivě udělí, až když si za sebe sám najde náhradu nebo až není náhodou co dělat! Tak mají tu dovolenou zrušit úplně, včetně všech svátků a víkendů a nedělat si z nás maňásky a netrápit nás marnými nadějemi! Znám už čelit nevyhnutelnému! Stejně to tak jednou dopadne, vždyť už "nahoře" přemýšlejí, jak to šikovně zaonačit, aby se mohlo zase pracovat o sobotách a bez nároku na důchod až do úplného vyčerpání a smrti. Někde už to tak je. Vernichtung durch Arbeit! Takhle to dopadne, dokud se veškerý život lidstva nezastaví kvůli své nesnesitelnosti a drahotě. Už aby to bylo.

        To samé se má s přestávkami na svačinu a na oběd: Dříve se sedělo půl hodiny, hodinu; na začátku směny, než se začalo něco dělat, uběhla další půl hodina; ke konci směny se už další půl hodinu, hodinu nic nedělalo - a dnes? Nárok na dvě půlhodinové přestávky sice "papírově" máme, ale stroje se nezastavují, "jedou" a vyrábějí dál, takže pak musíte stejně dohnat, co jste proseděli! Takže tím jako by vůbec žádná přestávka nebyla. Je to "na hlavu". A ještě nám tu "přestávku", která žádnou skutečnou přestávkou není, nezaplatí! Je to bordel.

        Stávkují jen učitelé a lékaři, to jest ti, kteří mají silnou lobby v parlamentu a kteří to ani nepotřebují, protože mají na rozdíl od obyčejných dělníků snadné živobytí. A ani ti nestávkují kvůli lepším pracovním podmínkám, nýbrž za vyšší plat!

        Stávková hnutí nepodporuji. Zvyšují jen všeobecnou drahotu. Milerád bych je podpořil, kdyby usilovala kupříkladu o kratší pracovní dobu nebo o delší dovolenou. Ale volný čas ty choré mozky nepotřebují; lidáci chtějí jen hrabat prachy, aby je buď nerozumně utratili, nebo aby je pak obratem ruky odevzdali na daních státu, který je "přerozdělí" zase mezi jiné vychytralé vyžírky. A pořád mají málo! Šetřit však musejí i multimiliardáři, zatímco žít si jako boháč může i úplně chudý člověk, když neutrácí za zbytečnosti. I chuďas může žít jako pán světa, má-li dostatek volna. Peníze pro mne nepředstavují tak významnou, ba nejvýznamnější hodnotu, jaká se jim všeobecně přisuzuje. Slouží jen k opatření si základních životních potřeb, jako je jídlo, teplo, ošacení - či internet a hudební disky. Hodnotu nejvyšší nemají tedy peníze, jako spíše volný čas; ten je k nezaplacení a nejméně dostupný ze všech ostatních životních potřeb; to je ta pravá nadhodnota, pro ambiciózní pitomce zdánlivě bez hmatatelného zisku. Peníze vám mohou vzít, ukrást nebo je znehodnotit, ale volný čas je cele váš, nikdo vám nemůže přikázat, jak s ním naložit. Milerád bych se z "krysích dostihů" moderní společnosti vykoupil a zaplatil bych si znovu nějaké ty další tři roky prázdnin, ale oni už se "postarali" i o to: je to příliš drahé a na malém městě se pak těžko shání jiná práce.

28. června 42

        Po přestálé vichřici, která napáchala značné škody, pozabíjela pár mých nepřátel a načas ochromila jejich chorou civilizaci, mě moje vlastní šílená matka obvinila z toho, že jsem to přivolal Já! Už jsem za život vyslechl mnohé, ale tohle překonává vše dosavadní. Já že bych měl takovou moc? Kéž by to bylo tak jednoduché! Přivolal bych zkázu na jejich tupé hlavy ještě větší! Ostatně měli by si zvykat: extrémní podnebí na planetě, kterou denně ničí a zamořují miliardami sebe samých a svými exkrementy a exhalacemi, bude čím dál extrémnější. Vinou těch chorých mozků bude jednou život na povrchu země nemožný; budou se muset nastěhovat buď pod zem, nebo na jinou panenskou planetu, kterou ovšem zanedlouho také zničí jako ničemný virus na nezadržitelném postupu. A za všechno prý mohu Já! Má šílená matka mi přisuzuje větší moc než přírodě. Což jsem snad bůh? Či ďábel? Kéž by to tak byla aspoň z polovice pravda! Poznali by můj nesmiřitelný hněv!

29. srpna 42

        Marika z práce mě zklamala. Kvůli jakémusi špatně ořezanému výrobku nám všem strhli asi tři koruny z bonusových odměn a ona celý den sháněla jména těch, kdož to způsobili. Trapné. Kvůli třem mizerným korunám. Jasný výkaz nefilosofického ducha. Myslel jsem, že má všechno na háku. Celý den sháněla jména těch "viníků", jména, která musíme psát na každou krabici, kterou zabalíme, a stejně jí je nikdo neprozradil! Jestli si někdo myslí, že takovýmito kolektivními "tresty" docílí toho, že Já budu za každým stát a kontrolovat ho, tak je ten "někdo" na hlubokém a fatálním omylu. Nejsměšnější na celé věci je to, že my nesmíme udělat chybu, ale ten, kdo nás na ni upozorňuje veřejně na jakési "tabuli hanby", nedovede napsat bez chyby ani tak jednoduché slovo, jako je "bonus", a napíše místo toho "bolus"... Ta tabule nese název "Problémy s kvalitou". Mám sto chutí tam připsat červenou tužkou "Problémy s pravopisem".

        Oční prohlídka se zvrhává ve vážný problém. Zase mi napsali, že šestnáctého září neordinují a že jsem přeobjednán na devátého. To nevěděli dřív? Mám už tak třetí termín. Ještě že se docela strefili, takže mám ten den náhodou volno. Je to sice dopoledne po noční, nicméně mám náhodou volno. Jinak bych se musel znovu přeobjednávat na čtvrtý termín. Korespondenční lístek, na němž mi bylo vše oznámeno, je tak nečitelně naškrabaný jakousi dysgrafickou rukou, jako kdyby to nebyla latinka, nýbrž starogermánské runy! Hlavně že mají všude počítače, ale používat je nikdo neumí. Při tomto přístupu se děsím onoho neblahého data, až mi bude podstoupit oftalmologické vyšetření. S těmi chorými mozky jeden nikdy neví.

        Ve fabrice úspěšně podrývám pracovní morálku. Už jsem několikrát zapříčinil zastavení výroby nebo jsem k tomu navedl ostatní a svým příkladem strhávám jiné, aby se zbytečně nehonili. Všechno v rámci nenápadného předstírání, že se to nedá stihnout. Zdá se, že to zabírá, zvláště když nedržím jazyk za zuby a kritizuji, co se dá. Však je toho hodně. Všechny tak nakonec přesvědčím, že nic nemá cenu, a nemá proto význam se o nic snažit - hlavně ne o lepší pracovní výkon. Neboť čím více práce zvládneme, tím víc nám jí ještě potom přidají. Vzít nám odměny můžou, výplatu vyplatit musí. Dvanáct hodin nás tam můžou držet, pustit nás musí. Jde o to jen co nejhladčeji přežít další směnu a na ostatní věci sere holub.

        Nejinteligentnější tvor na světě je totiž holub: na všechno sere. Nejinak i Já. Samozřejmě bych dokázal strhat mnohem víc práce, kdybych chtěl a kdybych sebou hodil, jenže nyní je ze mne docela jiný člověk. A snad ani ne člověk, spíš ten holub. Už se nenechám strhnout k nějakému naivnímu stachanovství, ostatně ani holky ne, protože jak nemají čas se shluknout a povídat si, jsou nešťastné. Jedna byla nejméně půl roku marod s hlavou, než podala výpověď, další holku jsem už také nejmíň půl roku neviděl - tak kam bych se hnal Já. Serou na to víceméně všichni.

6. září 43

        Tentokrát jsem to asi přehnal s těmi mými nenápadnými sabotážemi. Vlastně Já za nic nemohu, jako vždy. Všechno se stalo náhodou, zlou shodou okolností.

Nejdřív jsem se dozvěděl, že nám zase ubrali tři koruny na hodinu z těch slavných "bolusů"... - (Abych nezapomněl: myslím, že mi svítá v tom, proč se kdosi velmi hloupý spletl v tom slově a napsal omylem právě toto, tedy "bolus". Psychologové tvrdí, že v přeřeknutí se ukazuje skrytý záměr, jenž takto vyšel na povrch. Potom, podle této teorie, je věc jasná: "bolus" je slovo podobné "obolu", staré drobné minci nejmenší hodnoty, která se vkládala mrtvým pod jazyk, aby měli čím zaplatit převozníkovi v podsvětí. Takže ty naše slavné "bolusové" odměny mají mít skrytý význam ten, že se také jedná jen o "obolus" pro ztracence a mrtvé duše, jako jsme my chudáci zavření ve fabrice. Nebo může mít ten nechtěný překlep, který toho tolik odhaluje, také jiný význam: může totiž jít o "bolaso", tedy druh indiánské vrhací a úderné zbraně ke spoutání či usmrcení zvířat a lidí. Od začátku totiž tvrdím - a nejsem sám -, že ty takzvané "bonusy" jsou jen návnadou pro nachytání hlupáků. Já hlupák nejsem, a proto jsem holub, který na všechno sere a vrká: "Vrkú, vrkú, za vás nedám do ohně svou ruku, ruku...")

        Takový jsem Já chytrolín. Ale jak říkám, tentokrát jsem to vážně přehnal. Zkazil jsem pár kousků při zalisovávání kovového kolíku do plastikového spodku, čili samce do samice, protože jsem od toho musel odejít a jít zjišťovat u kontrolorky, která to měla mít dávno zjištěné, po kolika kusech to mám vlastně balit. Mezitím některé kusy vychladly a pak jsem je už za studena pořádně nezalisoval. Náhradní kolíky mi nedali ani jeden a množství bylo potřeba odvést přesně na počet kolíků. Takže jsem nemohl žádný zmetek ani vyhodit, ani jej nevyexpedovat. Co jsem měl dělat? Takže jsem v tom v podstatě nevinně! Je to blázinec. Nevím, proč jsem to musel dělat zrovna Já. Na takovéto věci nejsem moc šikovný. Asi si ženské myslejí, že když jde u této práce o to narvat kolík do díry, tak to hned musí být mužská práce. Nechtěl jsem to dělat, poněvadž je to nuda, od které se nedá odejít, a takhle to dopadlo. Ovšem v souvislosti s ukradenými "bolusy" si všichni začali myslet, že jsem to udělal schválně v souladu s mojí holubí filosofií. Což je pravda jen poloviční. Seru na práci, ano, ale tentokrát to byla nehoda, pouze přiživená tím, že jsem v práci liknavý už programově. A jelikož všichni znají mé názory, chodili za mnou a vyzvídali, proč jsem to udělal a že prý z toho bude zase průser a žádné "bolusy" a podobně. Nemohl jsem se samozřejmě přiznat. Ono ostatně ani není k čemu. Byla to opravdu náhoda - třebaže zákonitá.

        Luddité v počátcích industrializace rozbíjeli stroje, protože jim braly práci, Já bych ty mašiny naopak nejradši zničil proto, že mi tu práci dávají.

7. září 43

        Holky v práci citelně ochladly. Marika též. Vedoucí dílny povolil ženské z jiné směny, že může dělat jednu šichtu s námi, tím pádem nás bylo o jednoho víc, ředitel kvůli tomu zuřil, čehož výsledkem je zkrácení "bolusů" za prostoje. A ty hlupačky, které se ode mne ničemu nenaučily, jsou tak naivní ve své prostoduchosti, že jdou a slídí a vyptávají se, kdo, kdy, kde a jak udělal chybu, hledají vinu u sebe, v poblouznění nad jakýmisi "bolusy", které mají "hodnotu" právě jen toho mizerného obolu, a které stejně neuvidí, neb je to jen návnada pro důvěřivé hlupáky. Obviňují pak dokonce i mne! Nemá to cenu je vést k rozumu nebo dokonce k mé filosofii. Obrací se to jen proti mně. Musím se teď mít před nimi dokonce na pozoru, aby mě neudaly, že to schválně sabotuji a jim kazím práci. Jak říká Nietzsche: je to stádo blbců s otrockou morálkou. Raději se s nimi nebudu moc bavit, abych se neprozradil. Beztak už moje názory znají. Seru na ně. Já je k ničemu nepotřebuji. Vzbouřit se můžeš jen jako individualita, s ostatními se na ničem kloudném nedomluvíš. Ti mají před sebou vidinu málem zlatého prasete, to jest těch pár mizerných obolů navíc - odměna, která by svobodného a hrdě stojícího Feuerteufela akorát tak urazila. Ale oni jsou otroci; oni se budou plazit po kolenou, jen aby si aspoň trochu takzvaně "přilepšili" něco k výplatě, to jest k té ubohé, mizerné almužně, již každý měsíc dostáváme (převodem na bankovní konto ovšem! - to zní, jako kdybychom byli nějací boháči, že musíme mít sejf v bance! - směšná ubohost všedního otroctví ultramoderní doby). Platí nám, abychom nechcípli hlady a abychom mohli dobře zaplatit všechny ty daně a poplatky, jež na nás uvalil sociální stát. A kvůli té otrocké almužně by tě roztrhali zaživa jako bakchantky Orfea, kdybys jim ji překazil nebo zpochybnil! Těch pár korun navíc stejně nerozumně utratí za nějaké pitomosti, které je ještě víc zotročí. Jsou to blbci. Nemá to cenu. Nemá cenu jim ukazovat jiné hodnoty, například volný čas. Otroci chtějí své peníze, ale nevykoupí se jimi ze svého otroctví. Na co jim tedy potom jsou? Nemá to cenu brát je s sebou do mého svobodného světa. Dělám s nimi pod jednou střechou, ve stejném nejpodřízenějším postavení, ale Já takový otrok, jako jsou oni, nejsem. Otrokem jsem jenom ve fabrice; venku ze mne všechny okovy padají, ba ani v té fabrice nejsem dost poslušným otrokem! Do práce chodím poslední, odcházím první, na svačiny si chodím kdy chci nebo když zavelí příroda uvnitř mne, přestávky držím několikrát, a zase kdy chci, ulejvám se a zašívám, jak jen to jde, chodím si v noci nahoru lehat, ve dne číst, unikám před bachaři; průmyslových kamer, jež nás mají mít pod dohledem, se nebojím, jsouce pro mne vzduch, odmítám se honit, odmítám přílišnou práci, odmítám sebou posunovat pokaždé, jak se šéfům zamane, nejsem prostě - jako ostatní - žádná ustrašená figurka bez vůle, pocitu důstojnosti a sebevědomí svobodného a lepšího člověka, než je kdokoli z nich, i těch nejvýš postavených. Ani tam v té hnusné fabrice mne žádný řetěz nespoutá, byť by byl spletený ze zlata. Vyjdu ven před fabriku a jsem volný - oni zůstávají otroky po celý život. Ony to ani tak nejsou otrokyně, jako spíš kurvy - ano, prodejné kurvy, které si za pár šupů nechají líbit všechno, i to nejoplzlejší, a všechno za těch pár šupů i udělají. Nejsou to otrokyně, jsou to obyčejné kurvy!

        Ne, uzavřu se zase do své mlčenlivé samoty! Jim nevysvětlíš, že nemá smysl se o něco snažit a dělat si nervy z něčeho, co stejně ve své bezmoci nemohou ovlivnit. Zákon padajícího hovna na ně dopadne tak jako tak. Není divu, že si s nimi jejich páni dělají, co libo; že s nimi tak zametají - vědí, že pro pár haléřů si nechají líbit všecko. Málo peněz mají i miliardáři; i oni musejí šetřit.

        Zase jsem v tom zůstal sám. Jsem zase sám. A je to dobře.

        (Mimochodem: ten inkriminovaný text s "bolusem" náhle zmizel. Asi se autor chytl za frňák a sundal tu hanbu své dysgrafie, blbec jeden, nebo ho někdo na tu hrubici upozornil.)

9. září 43

        Konečně vítězoslavně třímám lékařskou zprávu z oční ambulance! Konečně a napotřetí! Ale bylo to o chloupek a neměl bych zase nic! Je to neuvěřitelné, ale ačkoliv mě ti doktoři sami přeobjednali, málem mě nevzali a vůbec o ničem nevěděli! Musel jsem jim to složitě vysvětlovat znovu od začátku, snad od prvopočátku, a stejně to pochopili až někdy napotřetí, nebo snad na pošestnácté, Já nevím. Nevěděli nic o tom, že jsem byl k nim vyslán podnikem, třebaže přede mnou museli jistě takto vyšetřit mnoho mých spoluzaměstnanců, nevěděli ani, jestli jsem už u nich někdy byl, nevěděli nic - blbci. Hlavně že tam mají nejmodernější výpočetní techniku, ale zacházet s ní a používat ji správně, vhodně a účelně, aniž by mě zbytečně neokrádali o drahocenný čas a o nervy, to neumějí.

        Po asi půlhodinovém čekání, kdy mě žrala nekonečná nuda a pocit promarněného osobního volna, jsem konečně přišel na řadu. Moc se jim však nechtělo. Nejraději by šli na dvouhodinový "oběd".

        Doktor mi svítil do očí a divil se, že u toho mrkám a nedívám se rovně. Celá ta šaškárna mi vůbec připadala jakoby sehraná schválně pro mou zlost a pro mé potrápení nějakými zvlášť pro ten účel najatými komedianty nebo chovanci blázince. Podruhé už mě tam nikdo nedostane. Zprávu mám, vítězoslavně třímám jako Přemysl Otakar I. Zlatou bulu sicilskou, tu si pěkně naskenuji do počítače a jestli mě tam za rok nebo za dva zase podnik požene, vytisknu si ji a odevzdám jako novou. Ani ji nebudu muset jakkoli falšovat. Pochybuji, že si někdo z těch blbců ve fabrice povšimne jiného data. Mám toho dost. Mám dost té jejich takzvané "sociální péče", kterou nikdo nechce. Sabotovat se to musí, jinak všichni skončíme jako otroci. Tedy, abych to upřesnil, Já tak nechci skončit - ostatní už otroci jsou. Sabotovat se to jejich humanizační úsilí musí. Ani tuto dnešní lékařskou zprávu dobrovolně neodevzdám, dokud ji po mně nebude někdo výslovně chtít. Třeba se na to zapomene; a když ne, tak ať i oni musejí podstoupit tu alespoň špetku námahy, kterou to stálo mne! Sabotovat se to musí na všech frontách a v každé jednotlivosti. Nesmějí dostat nic zadarmo a lehko!

15. září 43

        Nejde mi už asi týden připojení na internet. To zase bude běh na dlouhou trať! Zdá se, že je vadný kabel. Zkoušel jsem také možnost, že by bylo nějakým virem vyhozené a změněné nastavení, ale pouze jsem to asi zkazil ještě víc, když jsem se pokoušel něco zkusmo změnit na nastavení. Teď ani nevím, jestli mám nastavení dobře nebo špatně, nebo jestli je opravdu špatný jenom ten kabel. Možné to je, protože máma má na něm postavený žebřík (!). Nejhorší je, že na to nemůžu nikoho sehnat, kdo by se na to přišel podívat a spravil to! Volal jsem do obchodu, kde jsem počítač koupil a odkud mi internet zaváděli, ale tam se k tomu neznají a tvrdí, že od nich nic nemám; že mě tam nemají vedeného - jako kdyby na tom záleželo! Zase debilita! Zase mám pocit, že mi nikdo nerozumí, ačkoli se vyjadřuji jasně a zřetelně! Číslo na jednoho opraváře mi sice dali, ale ten tvrdí, že je odborník pouze na bezdrátový internet, na což přišel až asi po půlhodině, když jsem už na něj stejnou dobu čekal. Marně. Třebaže jsem mu vysvětlil, že moje potíže zřejmě vyplývají z porušeného kabelu, vůbec mě zřejmě neposlouchal! Připadám si jako mezi blbými! Nakonec jsem ho přemluvil, aby se na to v úterý, až budu doma, alespoň přišel podívat, že nikoho jiného nemůžu sehnat a sám se v tom nevyznám, jenže dneska, když jsem se vrátil z lesa, zjistil jsem, že mezitím, co jsem byl mimo barák pitomej, někdo ještě k tomu doma rozbil kabel k telefonu, ke kterému mám připojený počítač! To je blázinec! Jako naschvál! Pokaždé, co se hnu na pár dní z bytu, najdu doma něco rozbitého. Počítač se už takto "záhadně" porouchal letos třikrát: nejdřív klávesnice (to byl taky problém na třikrát řešený), pak hlavní spínač a teď internet. Z bytu je skladiště nepotřebných krámů, máma si klidně staví těžký ocelový žebřík na citlivý kabel, táta v opilosti pro změnu tříská v obýváku věčně dveřmi (není to poprvé, co tímto způsobem narušil telefonní linku!), Já přijdu po dvou a půl dnech domů, najdu byt vzhůru nohama, rozbitý a rozmlácený, jako kdybych bydlel s malými dětmi, a ještě k tomu mi máma zapírá, že už to tak bylo a že s ničím nikdo nic nedělal! Já však vidím něco zcela jiného! Když jsem odcházel, telefony fungovaly oba. Teď jeden z nich nefunguje. Tak kde to jsme! V blázinci? Všechno mě štve na tomhle baráku a teď ještě tohle! Bojím se udělat krok ven, aby "staroušci" zatím doma něco nevyvedli!

15. září 43

        Sláva! Telefon funguje! Trošku jsem se povrtal v kabelu, zahýbal s ním - a telefon se opět rozpípal! Kabel musel být nějaký přiskříplý pod prahem. Vyškolil jsem tátu, aby se ovládal a netřískal dveřmi.

        V práci se sabotáže dokonce vyplácejí. Reklamace za minulou sabotáž zatím nepřišla, ale ten hlavní úspěch spočívá v tom, že teď stačí jenom se zmínit, že něco nechci dělat, a nedělám to. Když jsem měl jít na vahadla, což je hnusná práce u poloautomatu, kde musí člověk stát pět a půl hodiny a nesmí odejít (mne z toho vždycky bolí nohy) - tedy když jsem měl jít na tuhle hnusnou práci, ani jsem nemusel sám od sebe nijak protestovat, zeptaly se mě holky samy, jestli na to chci jít. A když jsem samozřejmě odvětil, že se mi moc nechce, stačilo to a nešel jsem! Asi se bály, že bych jim to zase schválně zkazil. Ale jinak sekám jakoby latinu a nevzpouzím se při lehčí práci. Nicméně je poznat, že se už trochu bojí svěřit mi náročnější a odpovědnější práci - většinou hnusnou dřinu -, což je výhoda, která nemá žádné nevýhody, protože se ke mně jinak chovají normálně, nestěžují si na mne nikde, ani na mne nejsou protivné, dokonce ani ne odměřené. Berou mě takového, jaký jsem. Jako holubího muže, který už je dost starý na to, aby se nevysral na práci.

17. září 43

        Kvůli poruše internetového připojení mě všude posílají od čerta k ďáblu a nikde mi nepomůžou. Jsem zastaralý. Opět. Dnes konečně až telefonicky na bezplatné zákaznické lince diagnostikovali můj problém jako vadný modem. Ten je ovšem po pěti letech zastaralý a všude mě od něho zrazují. Vypadá to, že se budu muset zase proti své vůli "zmodernizovat".

        V práci povídá ta nová kontrolorka Olina:

        "Copak to čtete?"

        "Friedrich Nietzsche," odvětil jsem stručně, ukazuje jí obal.

        "Hm, »Mimo dobro a zlo«," povídá ona, když si přečetla titul. "To neznám."

        "Jak bys mohla," pomyslil jsem si.

        "Je to dobrý?"

        "Je. Je to dobrý. Čtu to už podruhé po dvanácti letech."

        "A to vás baví číst znovu, když víte, o čem to je?"

        "Dobrá kniha je jako krásný obraz, krásná hudba nebo dobré jídlo. Nikdy vás neomrzí, stále znovu v ní nalézáte něco nového."

        "Hm, jasně."

        "No, jasně, ty blbko," myslím si v duchu, "ty tomu tak rozumíš. Jako koza petrželi. Prý »o čem to je«! Vrať se k rádiu. Tam hrají stupidní songy, které byly vyžilé už před dvaceti lety a štvou mě dneska stejně jako tenkrát, když je musím kvůli tobě poslouchat! Podle toho se pozná ordinérní člověk bez vlastního názoru: že mu nevadí nechat se bavit nezábavným, otravným vysíláním bez vlastního výběru, v podstatě propagandou; že mu nevadí ta odporná rádoby 'muzika', která nahluchle, leč ryčně, chrčí bez ustání pořád dokola z reproduktorů jako z tlampače volebního náhončího, přerušovaná stejně pořád dokola omletou a otravnou reklamou, či 'akčními' zprávami a 'horkými' novinkami 'ze světa i z domova' - no hnus, hnus, hnus! Prosím, nerušit!"

        Tu knihu jsem dočetl - celou jen v práci! Dokonce jsem zkusil znovu si přečíst ten Neubauerův "ontologický" canc na konci, neboli doslov. Ale to se prostě nedá. Leda tak pro srovnání, kdo je brilantním myslitelem, básníkem a vzdělancem, a kdo jím není. Kontrast je přímo do očí bijící. "Pan profesor" Zdeněk Neubauer cancá úplně "z cesty", jeho uvažování nemá hlavu ani patu, naprosto Nietzscheho nepochopil a nerozumí mu, místo toho blbě cancá pořád dokola o Platónovi a o Sókratovi, jako kdyby psal doslov k nim, a ne k Nietzschemu; plácá o jakémsi "usebrání", o nadpozemských výšinách, kde dlí a kam se "eroticky" pozvedá odtělesněná duše... ("Eroticky"? To znamená, že se má snad eroticky pozvedat - jako čurák?) Zkrátka canc. "Neubauerův canc" tomu a podobnému budu napříště říkat. Pro ostudu tyhle "doslovy"! Kdo to vymyslel? Plně dávám za pravdu Schopenhauerovu názoru na profesory filosofie. Skuteční filosofové a skutečná filosofie jsou jinde, než na filosofických fakultách. Tam jsou jen bezduché cancy. Tohle byla názorná ukázka.

20. září 43

        V práci se zase dělaly ty zálisky. Znovu jsem tu práci vyfasoval Já, třebaže jsem ji minule sabotoval. Karel Bartoš to jednou zkazil a už ho k tomu nechtějí pouštět, Já jsem to minule také zkazil - dnes ostatně málem taky - a přece jsem to zase musel dělat Já. Nevadí. Četl jsem si u toho Stendhalovy Energické múzy a Karel mě přišel po půlnoci sám od sebe vystřídat. Kontrolorka Olina se na to dívala sice s úděsem, ale nebylo jí to nic platné. Karel si prosadil svou a Já jsem se tomu také nevzpíral. Dělat jednu a tutéž nudnou práci dvanáct hodin v kuse není žádný med.

23. září 43

        Máme tu podzim jako vyšitý. Stromy jsou však ještě hustě obaleny sytou zelení svých listů.

        Po denní šichtě přišel jsem na ubikaci naprosto psychicky zničený. Ve fabrice byl zase audit. Nepřečetl jsem jedinou stránku kvůli neustálému hemžení lidí a když jsem zasedl s knížkou na záchod, hned mi tam někdo vlezl, ani ne po dvou řádcích! Nemohl jsem se vůbec nikde zašít a navíc jsem se prvních šest hodin nemohl skoro ani hnout z místa, protože jsem zase vyfasoval to obávané lisování. Šlo to ztuha, něco na tom bylo v nepořádku a vyděsil jsem tím vedoucího i seřizovače - a stejně mi tuhle pitomou práci pořád cpou! Nevím už, co mám dělat, aby mi svěřovali jen lehčí práce. Zřejmě je na mně ještě příliš poznat, že jsem schopný a spolehlivý, když chci, a že neschopnost a flegmatismus jen předstírám. Ostatní to asi sabotují lépe než Já, že to furt musím dělat jenom Já! Jenže ti hloupost předstírat nemusejí; proto jsou přesvědčivější. Musím se ještě v tomto směru víc zlepšit a víc to sabotovat. Nestačí být jen holubím mužem, který na všechno sere; musím být také víc jako osel - ten hraje hloupého, aby se po něm nevyžadovala poslušnost.

Audit zase nahnal všem vítr; ne snad do plachet, nýbrž do něčeho podobného, totiž do kalhot. Předposraní byli všichni zase jak zákon auditu káže! Takže se gruntovalo, odemykaly se jindy zamčené nádoby na zmetky, nerazítkovalo se dopředu jako jindy, a vůbec se všechno dělalo, jak se to nikdy nedělá - to jest podle pravidel. Prostě blázinec. Tak ať se to tak dělá pořád, nebo nikdy, ani při auditu! Tyhle Potěmkinovy vesnice mě dohánějí k šílenství. Najednou se lepí štítky "Hmota na přestříkávání formy", jenže ten debil, pan inženýr, pan vedoucí neumí ani tak jednoduchý nápis správně a bez chyby napsat a místo toho napíše "Hmota na překávání formy". Nevadí, že se mu někde ztratila rovnou celá čtyři písmena; nějaký další blbec, který si té chyby také nevšimne a který tu ostudu našeho vysokého technického školství bez okolků vyvěsí, se vždycky najde. Já mu říkám: "Máš tam chybu! Copak to nevidíš?" - "To není moje chyba." - "Tak kdopak to psal?" ptám se. -  "Zezula (vedoucí, inženýr, ten debil)." - "No dobře, a kdyby ti dal vyvěsit nápis, že jsi vůl, také bys to tak nechal? Takhle ta ostuda padá i na tebe!" - Vše marnost nad marnost. Jemu to nevadí. Stejně by si té chyby nevšiml, kdybych ho na ni neupozornil, a nikdo další též ne. Jsou to debilové. Všichni. Snaživí blbci. Nejhorší druh lidí co znám, protože ti ještě ke všemu vyčtou, že jim tu blbárnu kazíš! Hrůza.

        Tyhle audity mě zničí. Tyhle audity jsou katastrofa.

        Další katastrofou je to, že nám nařídili den dovolené. Katastrofa je to proto, protože už je podzim, a ne léto nebo jaro. Radši bych měl dovolenou jen na jaře nebo v létě. Co teď s ní, v té zimě venku? Katastrofa.

        Marika mě láká, abych s ní šel po práci nakupovat do supermarketu. Tím se mi dneska nestrefila do nálady! Nejen proto, že se takovým místům zdaleka vyhýbám jako ohnivý čert Feuerteufel kříži, ale také - a hlavně! - proto, že dnes bych s ní nešel ani do postele, nebo na příjemnější místa, protože dnes chci už jen jedno: zalézt jako myška tiše do svého kabinetu, zamknout za sebou, vysvléci se do naha a zacvičit si a odreagovat se, vybít nahromaděnou agresivitu, poslechnout si hudbu (jinou, než která celý den vyřvávala ve fabrice z rádia jako z vysílání pro sluchově postižené!), dát si dobré, lehké vegetariánské jídlo, osprchovat se, očistit se od všeho a uvelebit se s knížkou v křesle a číst a číst v tichu noci, dokud mě hojivý spánek nezmámí. To tak! Po všech těch hrůzách ve fabrice ještě courat s kolegyní po krámech plných lidí! A můžu si za to sám. Neměl jsem si tak hloupě naběhnout dotazem, co si dnes pěkného koupí.

        Horor pokračoval lidužel i venku. Všude vidím najednou samé blbce. Tuhle si vykračuje elegán ve vytahaných teplácích, zavěšený důstojně za rámě s manželkou, tamhle zas se courá stařena s tenkýma nohama rovněž v teplácích, s batohem na zádech a za chůze si zhluboka přihýbá z asi dvoulitrové plastové lahve vody. Nejvíc aut samozřejmě jezdí právě ve chvíli, kdy se chystám přejít ulici. Kolemjdoucí lidáci na mne divně zahlížejí. Asi je na mně vidět, že šílím. Připadám si jako v blázinci. Ne - připadám si jako někdo, koho do blázince brzo odvezou!

        Doma to není lepší. Máma mi oznamuje, že velryba není ryba, nýbrž savec. To je neuvěřitelné! Je vůbec možné, že teprve v sedmdesáti letech někdo zjistí, že přestože se říká mořskému savci lidově "vel(ká)ryba", není to ryba? Vtírá se otázka: Co ten člověk, ještě ke všemu můj nejbližší pokrevní příbuzný, celých těch sedmdesát roků dělal? Čím se zabýval? Kde žil? Na planetě Zemi asi těžko.

24. září 43

        Zase prší. V noci se mi zdálo, že střílím své spoluobčany na potkání. Byl to příjemný sen. Jen jsem se bál, že mi brzy dojdou náboje. Nakonec jsem se do těch lidí nemohl trefit. Typická feuerteufelovská smůla.

25. září 43

        V práci jsem zase vyfasoval to zalisovávání. Tentokrát to šlo dobře, i půlhodinovou přestávku jsem si udělal a přečetl jsem mnoho stránek ze Stendhalových "Energických múz", ale přesto jsem se ozval s protestem. Schválně to kazit zřejmě nemá smysl, a tak jsem byl alespoň protivný. Zdá se, že to zabralo. Uvidíme příště, jestli se té práce ujme taky nějaká ženská. Jako na potvoru mi to dnes uběhlo celkem příjemně, takže bych se příště ani moc nevzpouzel. To je u mne normální: Když se snažím něčeho dosáhnout, nejde to; ale když mi pak na tom už nezáleží, najednou to jde. To je také typická feuerteufelovská smůla.

        Ti blbci po nás dnes chtěli, abychom si v říjnu a v listopadu vybrali zbylou dovolenou, což je sice od nich "hezké", teď při špatném podzimním počasí, nicméně nám neprozradili, kolik dní si máme nechat na vánoce. Napsal jsem se na 1.10. a na 9.10., hned zkraje, protože mi je to jedno, jen jsem se staral o to, aby to byly denní směny, ježto ty nesnáším, těm se rád vyhnu; noční šichty jsou volnější, fabrika prázdnější, bossové nikde a Já si mohu číst, toulat se po podniku a spát nahoře ve skladu - což všechno je ve dne vyloučeno.

26. září 43

        Dnes jsem dostal zase vynadáno. Za co? Na tom nezáleží. Vždycky je to kvůli nějaké malichernosti, do níž se odmítám nechat vtáhnout. Můj problém to není. Ale ta nová kontrolorka Olina plně přejímá po slečně Vávrové úlohu toho nepříjemného v bludném společenském kruhu.

        Vyfasoval jsem poloautomat na vahadla - práci, při níž se pět a půl hodiny stojí téměř na jednom místě a odejít se nedá nadlouho. Bolely mě z toho nohy, a co je horší - i kolenní kloub, jak jsem se furt otáčel na místě jako čamrda. Tohle kdybych měl dělat každý den, tak dopadnu jako máma - s pokročilou gonartrózou.

4. října 43

        Rozbil se videorekordér. Koupil jsem nový, s DVD, ale nefunguje. Zvuk z něho slyším, obraz nevidím. Opravář nejde a v obchodě mi nedokážou pomoct. To jsem zvědavý, co s tím je. Čím modernější a složitější technika, tím víc je na prd. Není lepší nic nemít? Diogenés to dělal dobře; zvířata to dělají dobře. Ale holt vysoká inteligence si chce hrát, protože nesnáší nudu a potřebuje řešit zapeklité problémy.

        Nicméně rychlý internet je "spitzen qualität"! Do tří do rána jsem se jím bavil a za dvě hodinky jsem vstával do práce. Chtělo se mi spát. V práci byl zase blázinec: Přebalovaly se výrobky z velkých krabic do menších. Do těch velkých se pohodlně vešly, kdežto ty menší pak nešly pořádně ani zavřít. Ať žije blázinec! Hlavně že nás mohou něčím trápit. Práce mi připadá nesmyslná, jako svého druhu mučení, jako trest za nějaký neznámý hřích, jako kriminál za nespáchaný zločin. Kdybych byl, dejme tomu, hrobař, pravděpodobně bych musel podle stejného principu vykopávat mrtvoly a pohřbívat je o kus dál. Znechutilo mi to veškerou zbývající snahu a dělal jsem to jak nejméně a nejpomaleji to šlo. O přestávce jsem si šel místo čtení Stendhala - výtečného Stendhala! - raději nahoru do skladu lehnout a na pár minut jsem usnul. Po poledni se mi už tolik spát nechtělo.

        Nebyl na to ani čas, ani pomyšlení. Ta nová kontrolorka Olina - zase ona! - si vymyslila, že je něco špatně a že za to mohu Já. Zase Já! Já, který nikdy za nic nemohu! Později pak sice říkala "my", ale stejně mě prudí. Asi jí něco pěkného od plic povím. Měli by ji vyhodit. Je úplně neschopná; nic včas nezkontroluje, neudělá co má a pak to svádí nejčastěji na mne, když může. Odhaduji, že dá brzo sama výpověď, jako tolik jiných před ní, protože to psychicky nevydrží. Já si naproti tomu z ničeho nic nedělám a ještě popouzím ostatní. Zařekl jsem se sice, že toho nechám, aby se to jednoho dne neobrátilo proti mně, ale ten Feuerteufel uvnitř mne si nedá říct. A holky měly dnes zrovna takovou kritickou náladu, že jsem se neovládl a spustil misantropickou tirádu na téma "padajícího hovna". Ony si to sice potom holky řeknou samy mezi sebou, až se nebudu dívat a až je zase popadne to dobrovolné otroctví v aristotelovském smyslu, takže si veškeré průsery spojí se mnou, ale Já už jiný nebudu. Ten čertík ve mně stále vyskakuje ven. Jsem ochoten za to i hrdě pykat. Tím totiž stojím vysoko nad nimi, nad tou lůzou. Ujařmeni jsme v podstatě všichni. Jim se to však líbí.

        Stejně se mi nemůže nic stát. V pekle už jsem. Níž se propadnout nemohu.

        Nakonec se ukázalo - když ji přišla vystřídat kontrolorka nové směny -, že bylo všechno v pořádku a že bylo tudíž to vztekání a vzrušení úplně zbytečné. Normální blázinec jako vždycky. Nedělám si z toho těžkou hlavu. Zavřít mohou, pustit musí. Šestá hodina padne vždy a pak jsem volný. Proti všem a každému na truc.

6. října 43

        Blázinec z předešlé šichty měl dnes další nepříjemné dozvuky. Tentokrát mi vyčetla kontrolorka z další směny, že jsem po sobě minule nechal nepořádek, chaos a nedodělky. Hájil jsem se tím, že to bylo hektické odpoledne a že jsem nestačil držet s tím blázincem krok. Bylo toho na mne moc. Dušoval jsem se, že to bylo ode mne poprvé a naposledy. Ta kontrolorka byla naštěstí docela slušná: prý: "Neberte to ve zlém, pane Pojar, ale..."

No jo, tak pro ni jsem "pan Pojar", no... Z toho si tak něco dělám! Nejhorší je, že poslední dobou se mi na mysl vtírá práce i po práci. Ach jo, kdy to skončí?

        Holky byly nějaké načuřené, hlavně Marika. Už si to mezi sebou zase vysvětlily a zase se vrátily samy k sobě, to jest ke své otrocké povaze. Kdybychom byli na vojně, řeklo by se, že "to moc žerou". Já to ale nežeru! Už si to zase mezi sebou řekly. A s tím ďábelským našeptávačem, to jest se mnou, s Feuerteufelem, nechtějí mít nic společného. Chtějí být zase hodnými a poslušnými holčičkami.

7. října 43

        Vydal jsem se zase jednou do města, abych si půjčil film. Chtěl jsem Coppolové Marii Antoinettu. Samozřejmě ji v žádné z obou videopůjčoven neměli! Do té třetí jsem se už ani neobtěžoval, protože to je v soukromém domě a navíc tam mají jen samé populární šunty pro blbce. V první videopůjčovně ten film sice měli, ale nějakému zákazníkovi ten disk prý sežral pes, či co, takže debilita chorých mozků opět zvítězila.

11. října 43

        Že by si někdo povšiml "negativního" vlivu, jejž mám na ostatní? Po dobu mé nepřítomnosti, když jsem měl dovolenou, zřejmě někdo vymýšlel, že by nás rozhodili a mne přesunuli do jiné směny. Důvod k tomu nenacházím v ničem jiném, než že se někdo "nahoře" velmi snaží, abychom se mezi kolegy příliš neskamarádili. Pak bychom mohli třebas držet víc při sobě - při sobě proti nim, těm "nahoře".   Dozvídám se také jinou novinu, možná s tím vším související: jedna ženská z jiné směny odmítá obsluhovat víc než dva stroje najednou. "Řeší" se to tak, že dostala od představenstva podniku výhružný dopis! Nevěřím vlastním uším! Výhružný dopis za odepření bezmezné poslušnosti! To je jak mafie! Hůř! Jako vláda!

        Třetí novinou, byť se zdráhám nazvat ji "novinou", když je to na denním pořádku, je to, že nám zase strhli "bolusové odměny" za jakousi reklamaci, kterou můžeme my "dole" sotva nějak významně ovlivnit. Považoval jsem ředitele za schopného chlapíka, který ví, jak držet fabriku pevně v rukách, ale teď už začínám chápat, že to tak není. Je to stejný chorý mozek jako všichni ostatní lidáci. Když trestáte nekvalifikované námezdní dělníky za něco, co nemohou ovlivnit žádným zvýšeným úsilím, nakonec to u nich vyvolá jen apatii a nespokojeného ducha. Na příkladu té ženy, která se vzbouřila proti nadměrné práci, je vidět, že mám pravdu - jako vždycky. "Bolusové odměny" měly být motivačním programem. Není však nic více demotivujícího, jako to, když víte, že ať děláte co děláte, vždycky je něco špatně - nebo může být. To nezáleží na vás. Nebo vás potrestají kolektivně, za chyby někoho jiného - což je ještě horší. Motivací by pro mne mohla být například možnost většího volna (copak peníze!), ale když neexistuje způsob, jak toho dosáhnout, neexistuje ani motivace. Jsme prostě nesmyslně uvězněni a tohle je jen další nesmyslná tortura, nic víc. Musíme jen přežít. Jako v přírodě. Jenomže tam jsou tvorové alespoň svobodní.

        Ve světové ekonomice je v těchto dnech jakási krize. Výplatu z banky pořád pravidelně každý měsíc vybírám pro jistotu celou. Bankám nevěřím. Neexistuje zákon, který by nařizoval vrátit mi moje peníze, pokud banka zkrachuje. Doba je nejistá. Krachují podniky, jako teď například jedny sklárny v našem kraji, a jejich zaměstnanci vůbec nedostali mzdu. Nedělám si žádné iluze jistoty. Do práce chodím, jako by to bylo naposled. Jen se nemohu rozhodnout, zda je výhodnější peníze šetřit pro horší časy nebo je naopak co nejdřív utratit, dokud je mám a dokud mají ještě nějakou kupní hodnotu. Na náhlou změnu kurzu doplatili už mí prarodiče a s nimi i moji rodiče a tudíž nakonec i Já. Přišli jsme tak v podstatě o vlastní dům. Nechtěl bych, aby se to opakovalo. Od těch chorých mozků se lze nadít ledasčeho.

18. října 43

        Včera na ranní šichtě, zase jednou po dlouhé době, mě neminulo další z řady takzvaných "školení", o něž jsem byl "ochuzen" po čas mé blažené nepřítomnosti díky dvěma dnům dovolené.

        (Nechtělo se mi zase do toho blázince, nechtělo se mi brzo ráno vstávat a v práci se mi chtělo spát. Jsem teprve ve středním věku, ale už teď se těším do důchodu. Normálně se těším. Myslím, že to bude moje druhé šťastné mládí. Těším se na to. Fakt že jo.)

        Musel jsem to školení tudíž absolvovat sám. Měl jsem hlad a bylo právě těsně před oficiální přestávkou, kdy si chodívám legálně nahoru na šatnu číst. Proto jsem se snažil zbytečně to neprotahovat a nezavdávat vůbec příčinu k protahování. Na všechno jsem kýval a nezdržoval připomínkami nebo dotazy, i když by jich mohlo být mnoho a i když bych mohl odporovat. Ale měl jsem hlad a spěchal jsem na šatnu. Upřímně řečeno, odkýval bych všechno, i kdybych čas měl, protože to stejně nemá cenu. Svých autogramů mohu rozdat po libosti, peníze mi vzít mohou, zavřít můžou, pustit musí. Tak je to. Ačkoliv jsem zachovával kamennou tvář, stejně se na mě dívala jako kdybych z toho měl švandu. A nebyla daleko od pravdy.

        Mého jediného mužského kolegu Karla nyní odvelují do směny C, protože se asi po půlroční nemoci vrací jedna holka (Monika). Správně by do jiné směny měla jít ona. Nemoc není žádná zásluha; ten, kdo by měl být znevýhodněn, by měl být ten, kdo chyběl. Dobře, že ten přesun nepotkal mne, jak se původně zamýšlelo v jakémsi chorém mozku. Nerad bych si zase zvykal na nějakou jinou verbež. S touhle už jsem se trochu sžil a oni si zřejmě také zvykli na moji nezvyklou osobnost.

4. listopadu 43

        V práci to vypadá v těchto dnech jako v univerzitní čítárně. Nudíme se. Je "málo" práce. Tedy, pro mne je práce až nad hlavu a nudou rozhodně nezmírám, a i kdyby - zmíral bych rád. Nicméně už se chystají protiopatření - proti nám, proti mně. Celosvětová hospodářská krize dolehla i na "moji" fabriku. Nepřetržitý provoz bude ukončen a bude se dělat jen od pondělí do pátku. Pouze nám dali na výběr ze tří variant. A jako u demokratických voleb - rozhodne většina hlasů. Zatím vede varianta, kterou bych nebral, ale zdá se, že jako vždy vyhraje hloupost a ojedinělý hlas rozumu zůstane nevyslyšen.

        Jak jsem uvedl na začátku: holky se snaží zabavit něčím na čtení. Většinou to jsou pitomé ženské časopisy, pouze kontrolorka Olina si četla knihu, nějakou ezoteriku. Skutečně kvalitní literaturu mám jenom Já, a to Hölderlinova "Hyperiona".

5. listopadu 43

        Krize dosahuje stále obludnějších rozměrů! Práce není a nebude. Fabrika najíždí od prosince pouze na třísměnný provoz. Vyhazov dostanou všichni důchodci a všichni se smlouvou na dobu určitou. Šetří se přímo zběsile: každé světlo, které není nutně potřeba, je zhasnuté, zabaveny jsou chladničky, mikrovlnné trouby. Ke konci listopadu budeme mít dokonce velké volno, které nám ovšem strhnou z dovolené na příští rok. Pozitivum na tom všem blázinci je jen to, že máme na dílně leháro; špatné je to, že tam být přesto musíme a musíme dál předstírat zaměstnanost, i když není nudou do čeho píchnout.

        Mne dnes poslali mimo fabriku do jiné budovy ve městě, kde máme sklady. Kontroloval jsem tam s jednou příjemnou paní, s níž jsem byl kdysi krátce zaměstnán v p@kárně, jakési díly. Objevil jsem díky tomu svou jedinečnou šanci! Neboť tamější pracovní prostředí by mi naprosto vyhovovalo. Krátce, to by bylo něco pro mne! Je tam klid a ticho, malá místnůstka slouží za manufakturu, kromě skladníků není v celé budově nikdo, žádní vedoucí, žádní byrokrati, žádní bachaři, žádné kamery. Dokonce se tam nachází i líbezný vnitřní travnatý dvorek se dvěma vzrostlými smrky, kde jsem dnes viděl párek strak, a když jsem neodolal a šel se tam projít, přišla tam i bílá kočička. Ideální místo pro pracoviště podle mého gusta. Dělat tam pořád by bylo něco jako vykonávat práci strážce majáku, o níž jsem vždycky snil. Ta paní teď kvůli krizi končí, a tak mně zákonitě napadlo, že bych se tam mohl přihlásit jako dobrovolník. To by byl džob pro mne, skvělá zašívárna!

8. listopadu 43

        Hrozím se chodit do práce! Každý den přináší nové úchylné projevy prohlubující se krize. Nyní někdo "chytrý" vymyslel, že se nepřetržitý provoz přeruší už během tohoto měsíce a že se na to volno, jež tím vznikne o sobotách a o nedělích, bude čerpat dovolená. Zaměstnancům, kteří mají tu smůlu, že už na to nemají tolik dovolené, bude "milostivě" dovoleno napracování. Opravdu "skvělé" řešení, zcela v souladu s chorými mozky lidáků! Ve fabrice se už začínají ozývat nespokojené hlasy a někteří dělníci se poohlížejí po jiném zaměstnání. Přiznám se, že mě to taky napadlo. Brzo možná přijdu o práci, takže si spíš zase jednou udělám delší prázdniny. Ostatně "krysy" už potápějící se loď opouštějí a vůbec nevadí, že ta "krysa" je zrovna shodou okolností "kapitán". Ano, přesně tak, můj chápavý čtenáři: ředitel u podniku končí a stěhuje se za prací kamsi do ciziny.

        Mimochodem: kvůli řediteli jsem se před nedávnem před ostatními ztrapnil, když jsem projevil neznalost jeho jména. Jako by mi po něm něco bylo. Já mám hlavu v oblacích a odtud z té nebeské výše jsou všichni lidé titěrní jako hmyz, od sebe nerozeznatelní a na jejich jmenovky není vidět.

13. listopadu 43

        Krize trvá a bratříčkuje se s mým bratrem Chaosem. Stalo se už mezitím to, že mě převelili do jiné směny, pak mě zase vrátili, a tak mám kalendář natřikrát popsaný a přeškrtaný, že se v něm sotva vyznám. Je to chaos.

        Holky ovšem poněkud nelibě nesly ztrátu mé osoby, byť to byla ztráta jen jednodenní a ještě k tomu pouze virtuální. Těžce nesly, že jsem s tím převelením tak lehce souhlasil a že je mi to v zásadě jedno. Slyšel jsem výčitku v jejich hlasech, zvlášť Marika se tvářila jako oklamaná manželka. To mají z toho, že se mě na něco ptají ráno o pracovním dni, kdy jsem ospalý, malátný, v těžké depresi a tudíž je mi všechno jedno. Kdyby mě v tuto dobu chtěli popravit, nevzpouzel bych se ani popravě. "Nu, je snad život tak veselý?" utrousil bych spolu se Strindbergem.

Zítra odpadla noční šichta a dnes mi vedoucí nabízel, jestli bych nechtěl dělat v Jimramově. V Jimramově! O tom malebném, tichém městečku přece dávno sním! Tam bych šel hned! Jenomže bydlení tam není a musel bych tam dojíždět autobusem. To jsem odmítl. Přestěhoval bych se tam hned, stejně mě Políčka už pěknou řádku let dusí, cožpak o to, ale to bydlení... Škoda, že nemůžu disponovat s naším bytem. Hned bych ho prodal nebo vyměnil za nějaký domek v tom Jimramově. Jeden tam k prodeji před časem byl.

        Avšak právě pro tohle miluji krize: poskytují mi netušené možnosti. Pro normální lidáky je to katastrofa, všechno vzhůru nohama, ale mně naprosto krizové situace vyhovují. Proto se těším na konec světa, na zánik civilizace, na vyhlazení lidstva! Dovedu si totiž živě představit ty nekonečné možnosti, ty druhé a třetí šance, tu neomezenou svobodu! Nedivte se mi pak, že uctívám krizi!

        Z vyhřátého místečka v Tofě, v tom "opuštěném majáku" s vnitřním dvorkem se dvěma smrky - z toho sešlo, protože už to místo prý obsadili někým jiným, ale alespoň už vědí, že bych tam šel dobrovolně, už o tom vědí a už jsem další v pořadí. Takže stačí, aby ta ženská - nebo koho tam dali - stačí, aby chcípla, onemocněla, otěhotněla, dala výpověď, odešla do důchodu, nebo aby toho prostě měla jednoho dne dost - to stačí, aby to místo bylo moje!

        Jednoho dne se to stane. Musí to tak být, je to nevyhnutelné, vím to. Stačí si jen počkat.

        Co všechno slibují krize!

        Žít jako divoké zvíře v tropickém lese se mi sice nepodařilo, ale tropy mezitím přišly skoro za mnou! Podívejte se ven! Je listopad a stále panuje mírné klima jako někde ve Středomoří! Teploty jsou zde stejné jako v Athénách! Za dalších dvacet let tu možná zimy přestanou existovat. To všechno také díky jedné globální krizi - díky globálnímu oteplování! Někde to zatopí přímořská města, co je mi po nich, a u nás na Vysočině bude možná přímořské tropické klima!

        Tvrdím to stále: mám rád krizové situace. Lidáci z nich šílí, Já se z nich tajně raduji a těžím z nich pro sebe to, co jsem si odjakživa přál.

        A aby těch krizí nebylo málo, Čechy málem v pondělí a v úterý zažily energetickou krizi, přetížení elektrických sítí a zatmění - "Black-Out". Kvůli silnému větru totiž sousední německé větrné elektrárny vygenerovaly více elektřiny než je únosné a česká elektrorozvodná síť se následkem toho mohla zhroutit.

        Neblahý list ovšem přikvačil dnes a večer po šichtě na mne čekal doma. List s nechvalně známou hlavičkou takzvané "Zdravotní pojišťovny". Po roce si nějaký ouřada svým chorým mozkem vymyslel, že jsem prý nezaplatil poslední samostatnou splátku výpalného a nyní ji chtějí mít vyplacenu - i s patřičným penále.

        Inu, zaplatím. Co jiného mi zbývá? Hodím jim do chřtánu těch těžce vydřených 1086,00 Kč, abych měl od těch kurev pokoj a aby mi pro ten nepatrný obnos nesebrali všecko.

        Ale nepřestanu nikdy tvrdit a do světa rozhlašovat, že jsou to bezectní vydřiduši, zloději, násilníci, mafiáni, parchanti a hajzlové, kteří rádi někoho ponižují. Nejde totiž ani tak o ty peníze, ty vem ohnivý čert; tady jde hlavně o to ponížit vás a dát vám znát, že nejste nic jiného než poddaný jeho veličenstva státu.

To penále by mi prý mohlo být milostivě prominuto, kdybych o to kdesi na dalším úřadě poníženě zažádal. To tak! Ještě se budu pro pár korun před někým plazit a prosit za odpuštění, lítat a shánět, jako kdybych se dopustil nějakého zločinu. A co bude dál? Mám ještě prosit prezidenta republiky o amnestii, že jsem včas nezaplatil výpalné?

        A jiní lidé jsou stále ještě spokojeni s tímto světem a s tímto stavem. Jsou dokonce tak spokojeni, že jsou schopni plodit a rodit další děti na tento prohnilý svět, od nějž se Já s hnusem odvracím. Ano, tento jejich svět, tento výplod jejich chorých mozků chtějí ještě odkázat a předat dál svým vlastním dětem! V Mauthausenu byli vězňové také ještě spokojeni. Také tam, v koncentračním táboře, se milovali a rodili dál děti pod heslem Arbeit macht frei...

        S úředními dopisy se vůbec roztrhl pytel. Píše mi také sám ministr vnitra Langer, že prý si mám nechat udělat novou občanskou legitimaci. To jsou mi starosti! Díky za nic, pane ministře! Příští týden ji mám hotovou! Ale divím se té dokonalosti kontroly, pod jakou spadám! To vědomí opravdu "potěší", že je kdesi někdo mocný, nějaký ten Velký Bratr, kdo neustále bdí nad mým poddanstvím. Nezbývá mi než si odplivnout - feuerteufel! Taková promyšlená buzerace nevládla ani za komunistů.

16. listopadu 43

        Otázka nezní, zda je ten či onen člověk šílenec, blázen, idiot, naprostý cvok nebo pomatenec; choré mozky mají všichni lidé; chorý mozek je to, čím se člověk odlišuje od zvířat.

20. listopadu 43

        Práce za krizové situace je úchylné absurdní drama; spíš fraška než drama. Na noční šichtě jsme byli čtyři a měli jsme na starost tři lisy. Ranní směna, která nás střídala, se dostavila v šesti lidech a na starost jim zbývaly již jen lisy dva.

21. listopadu 43

        Po pouhých sedmi týdnech běžného provozu se včera porouchal můj nový drahý DVD/VCR rekordér/přehrávač. To brzo. Kdyby se to stalo po sedmi letech, tak bych to bral, ale po sedmi týdnech, to je debilita hodná blbých lidáků a jejich šuntů. Čím modernější video mám, tím méně a méně vydrží.

        Další debilita je práce. Není stále co dělat, ale musíme tam být a ještě k tomu hloupě předstírat, že pracujeme. Lepší by bylo, kdybychom dostali náhradní volno, nebo třeba i neplacené, ale to ne. Ať mi však nikdo netvrdí, že to není než obyčejné týrání obyvatelstva!

        Snažím se přetrpět těch nekonečně dlouhých dvanáct hodin jak se dá. Hraju si například nenápadně s kapesním počítačem, a abych nevzbudil podezření u šéfů a jejich přisluhovačů, kdyby se někdo z nich blížil, jsem připraven rychle přepnout z elektronické hry na kalkulačku a předstírat, že právě vypočítávám výrobu.

        Nebo se různě potuluji po podniku a koukám z okna šatny, jak venku poprvé sněží a jak lidáci přebíhají rušnou ulici jako štvaná zvěř nebo jak drží u drštěk telefony. Až jim jednou budou vpalovat do těch jejich chorých mozků modemové čipy, nejen že se tomu nebudou vzpírat, ale ještě to uvítají jako komfortní řešení mobilních služeb - už ten telefon nebudou muset přidržovat u tlamy, ale budou ho mít rovnou v mozku. Pro ně to bude největší vymoženost. Pro mne příčina k emigraci nebo k sebevraždě. Oni budou šťastni: rodiče budou vědět, kde jsou jejich děti, a podobně. Vidím to na té dělnické verbeži tady: ti jsou ve fabrice jako doma a vesele se baví, koulují se a vůbec dovádějí jako malé nerozumné děti. Asi si vůbec neuvědomují, že jsou tu nuceni být; jim to prostě nevadí. Kupříkladu můj bývalý kolega Karel nadělává nezaviněně promeškanou pracovní dobu a když jsem mu sdělil svůj odmítavý postoj k tomu, řekl, že mu to nevadí; že by byl stejně doma a nudil se. Není lepšího příkladu za všechny.

        Ve fabrice se také zasněně dívám do dvora a představuji si, že mi patří celý ten rozměrný areál s velkými halami, s mnoha místnostmi a hlavně s tím nádherným vnitřním dvorem. S ním by se daly dělat věci! Já bych v něm nechal vytrhat veškerý beton a nasázel bych v něm svůj malý soukromý les. Nebyla by to žádná zahrada, háj či sad. Ne, nic takového umělého! Byl by to naopak pravý nefalšovaný prales, kam bych chodil na procházky a na pikniky a kam by rádi zalétali ptáci, poněvadž by se tady cítili v naprostém klidu a bezpečí před otravnými lidáky tam venku za vysokými zdmi. Možná i nějakým zvířatům bych zde poskytl nezbytný životní prostor.

        Ach, ty vzdušné zámky! Snad je to následek mé nynější četby. Čtu totiž Bouvarda a Pécucheta a také Já sním o tom jednoho dne se zbavit břímě nucených prací a odstěhovat se na venkovské sídlo.

        Když pak šéfové konečně zmizí, čtu si už tuto Flaubertovu knížku zcela nepokrytě.

26. listopadu 43

        Krize se nelepší, nýbrž ještě víc prohlubuje. Dneska v práci už jsem si raději přál, aby mě vyhodili, než muset podstupovat takové ponižování a nechat ze sebe dělat šaška. Bylo to směšné. Skutečná práce žádná není, a tak se vymýšlejí různé pitomosti, aby jako bylo co dělat. Ořezávají se skalpelem mikroskopické přestřiky, stroje se schválně neseřizují - prostě všechno se dělá proto, aby měla obsluha co dělat, i když ve skutečnosti nic na práci nemá a toto je práce absolutně směšná a nesmyslná. To je "hrozně uspokojující" dělat něco nesmyslného jen proto, aby se udrželo zdání zaměstnanosti. Raději bych byl nezaměstnaný. Sladce nezaměstnaný. Celou šichtu se k smrti nudím, koukám na hodiny, poháním čas, ale ten se vleče jako století. Zašít se není kam, všude někdo hlídkuje. A venku ještě ke všemu převzala vládu bílá paní Zima. Holky jsou veselé, což mi leze na nervy víc než běhat od jednoho lisu ke druhému. Nechápu to. Takto se projevují jen naprostí ignoranti a blbci. Na schůzi s vedoucím je nejvíc ze všeho zajímalo, jestli bude i letos tradiční vánoční podniková žranice. "Hurá, bude, tak je to dobrý!" Řekl jsem, že se mi tam nechce. Pravý důvod jsem takticky zamlčel - že se na ně nechci dívat i po práci a zvlášť na to, jak se cpou řízky a nalévají se laciným vínem. Však prý co: stejně nám to strhnou z platu, tak ať se aspoň pomějem. Ubohost. Musely mé tajné myšlenky uhodnout, protože se na mne tvářily celý den nějak divně. Ach, přírodo, co tam pohledávám! Nepatřím tam. Ani po roce jsem si ještě na tu hrůzu nezvyknul. Když vstávám do práce, nejraději bych skočil z okna. A den předtím už mám z toho deprese.

1. prosince 43

        Krize nabývá na intenzitě a vůbec nic na ni nezabírá, ani nové zeštíhlení a přerozdělení směn. Práce prostě není a nebude. Dnes nám vedoucí veřejně nabídl přejít do jimramovské filiálky. Já bych ten Jimramov bral, ale ne to dojíždění. Bydlel bych v Jimramově rád, ne však tam pracoval, abych se musel vracet sem do těch těsných Políček. Zatím nepodniknu nic, budu jen čekat, jestli mě vyhodí, nebo ne. Vyhazov by mi nevadil, spíš bych ho uvítal. Uvidím, co krize ještě dobrého přinese. Prázdniny by se mi hodily. Úspory mám. Mohl bych i znovu cestovat po světě. Konečně bych na to měl čas i peníze. Také to teplé osamělé místečko v Tofě není ještě ztraceno. Příští dny budou rozhodně napínavé a plné překvapení; nadějné dny. Mluví se dokonce o zavření lisovny na dlouhou dobu. Moje účinkování v tamějším trapném kabaretu se asi chýlí ke konci. Byl to dobrý flek, přesto jsem tomu rád. Nakonec to nebylo ani tak zaměstnání jako spíš zaneprázdnění.

6. prosince 43

        V noci jsem v práci pohodlně dočetl Flaubertova Bouvarda a Pécucheta, ten slavný filosofický román, plný pochmurné misantropie a děsivých paradoxů. Někdo je schopen v něm vidět komické příhody dvou strejců či snad jakousi donkichotiádu nemetodické vědy, věc tedy v podstatě k zasmání, nicméně Já, Feuerteufel, nikolivěk. Komično tam je, ale jen nehumánní. Proto se mi ta kniha tak líbí.

        Ale včera to byl zase den! Hloupý jako v oněch románových Chavignolles a blbý jako ve filmu Idiokracie.

        Nejdřív jakýsi psohlavec nejapný čuměl jak blb na naši vzrostlou břízu před barákem pitomým a divil se, čím to, že se její naklánějící se kmen nezřítí převážen svou vlastní vahou. Asi blbec netuší, že stromy mají také své pevné kořeny hluboko pod zemí ("ve zlu", podle Nietzsche), které jsou mnohdy stejně velké a mohutné jako sám strom nad povrchem! To jsou pitomci!

        Vyjdu před barák a samozřejmě koho nepotkám, jako Navrátilovou, naštěstí bez čubky. Prý:

        "Ať vás nevezmou čerti!" bylť právě mikulášský předvečer.

        "Já jsem čert! Ohnivý čert!" odsekl vztekle Feuerteufel.

        Satanský humor mě přešel v parku na mostě. Připletl jsem se tam do stohlavého stáda svátečně naladěného a rozjařeného póvlu. Noční můra všech misantropů, aristokratů ducha, samotářů a vůbec všech vyšších bytostí na tomto zhumanizovaném světě! Určitě se mi o tom ještě bude zdát!

        Chtěl jsem prchnout, vyhnout se jim, ale na úzkém mostě mě ta pakáž lidácká sevřela mezi sebe - mezi sebe! - a nebylo úniku. Musel jsem jít s nimi pomalu v jejich tempu, ó hrůzo vtělená, a vyposlechnout všechny jejich žvásty, vycítit všechnu jejich ohavnou blízkost a přičichnout k jejich odporným zápachům lidskosti! Byl jsem zralý k zhroucení, málem jsem omdlel tou ošklivostí a byl bych s chutí vraždil. Ještě k tomu všude bouchaly práskací kuličky. Celý park smrděl po střelném prachu. Ach, kéž máte skutečnou válku, vy bastardi! Chci vás vidět chcípat! To pak bude moje slavnost a moje ďábelské povyražení!

        Byl jsem nakonec rád, že jsem došel do fabriky. Tam jsem beze slova zalezl do svého prostoru a oddal se hojivé četbě mého Flauberta.

16. prosince 43

        Včera to bylo v práci k nevydržení. Nebylo co dělat, a tak se uklízelo, čistilo, umývalo. Hrůza. Ale většinou se nedělalo nic. Někdo říká o práci, že je to nutné zlo. Tohle však nebylo nutné zlo, to bylo zbytečné zlo.

        Četl jsem si střídavě Pludkův pozoruhodný román Nepřítel z Atlantidy, procházel se po podniku nebo se bavil hraním hry Bubble Breaker na svém kapesním počítači. Za osm hodin jsem tím do poloviny vybil baterii.

Měl jsem takto chodit každý den až do pátku. Měl.

        Ale ta představa, že zítra a další tři dny budu muset absolvovat totéž mučení, se mi stala nesnesitelnou. V noci jsem nemohl samým přemýšlením usnout. Dumal jsem, jak to zařídit, abych se tomu peklu v práci vyhnul.

        Nakonec mně napadlo, že se na práci jednoduše a sprostě vyseru. Vyhodnotil jsem situaci ve fabrice jako zmatečnou, takže nikdo by neměl zjistit, že jsem tam nebyl a nikomu bych neměl tudíž chybět.

        Svůj měsíční výkaz práce mám už odevzdaný, sestavu zaměstnance s docházkou už jsem také dostal k podpisu, výplatu mám též, a už včera, kdybych tam nebyl, nic by se podle mého mínění nestalo. Kromě toho, podle mých informací, nikdo jiný z naší směny tam nebude, což je podivné, protože se mi nezdá, že bych měl o tolik méně dovolené než oni, spíš víc. Je to prostě zmatečný podnik.

        Radiměřská se zase rozčilovala, že je to od podniku protiprávní jednání takhle žonglovat s pracovní dobou a s řádnými dovolenými o státních svátcích (v čemž jí dávám za pravdu) a končí; ona už nemusí do práce. A Já ano?

        Ne. Dnes ráno jsem sice vstal a odešel jako do práce, ve skutečnosti jsem však místo do fabriky zamířil potmě na Šibeniční vrch. Tam jsem se posadil na plochý kámen pod křížem, nasnídal se a vrátil jsem se zpátky domů.

        Toto divadýlko jsem sehrál pro tátu (máma jela do Brna na arthroskopii), abych ho neznepokojil a měl od něho pokoj. Zahrál jsem to dobře, přirozeně. Nic netuší.

        Můj čin - snad přečin či zločin - mi vrátil ztracenou sebedůvěru. Naplnil mě dlouho nepoznaný hřejivý pocit nadlidské svobody a moci. Ještě si stále dovedu dělat, co se mi zachce. To je oblažující poznání. Dělal jsem to tak v Ingstavu, dělal jsem to v p@kárně, dělal jsem to všude. Já už jiný nebudu.

        Jsem zvědav, jestli z toho budu mít nějakou nepříjemnost. Vsadil bych se, že ne. Jinak bych to nedělal, kdyby tu nebyla taková možnost. Maximálně mi vezmou peníze, dovolenou anebo mě vyhodí. Nic z toho by mi nevadilo. Radši bych bral tu výpověď.

21. prosince 43

        Teda, poučil jsem se již dávno, že není radno chodit do města na nákup v předvánočním šílení, ale ukazuje se, že ani po internetu není možné si nic koupit již od začátku prosince. Neboť to je jedním slovem chaos. Blázinec chorých hlav nyní panuje úplně všude a ve všem. To bylo letos naposledy, co jsem si něco objednával v internetovém obchodě před vánoci! S Telemannem byly potíže s dodávkou, přičemž Setherial ztratili či nenašli, a s mými dvěma objednanými filmy a jedním stolním kalendářem se to má zrovna tak. Když po těch blbcích něco chcete, tak jsou blbí jako tágo, ale běda, když nezaplatíte: to jsou najednou chytří a vynalézaví až hrůza!

6. ledna 43

        Po třítýdenních pololegálních prázdninách jsem šel ráno do fabriky s vědomím, že dnešní zápis rozhodně nebude jalový, protože buď dostanu vyhazov za mé absence, nebo ne. Každopádně že to bude v práci napínavé, možná zajímavé a bude o čem psát.

        Výpověď jsem nedostal, ani ji Já sám nepodal, nedělo se nic, ticho po pěšině. S vedoucím jsem se jako by nic pozdravil, prohodil pár slov, ale o mém útěku se nezmínil. Já taky ne.

        Takže to dopadlo přesně tak, jak jsem očekával. Nikomu jsem nechyběl, nikdo zatím nezjistil, že jsem nebyl čtyři dny v zaměstnání.

        Býval bych se zbytečně trápil čtyři dny ve fabrice! Dobře jsem udělal. K tomu očnímu jsem rovněž nemusel vůbec chodit (ještě k tomu dvakrát a o víkendu, o svém osobním volnu!); to potvrzení od očního ode mne také dosud nikdo nevyžadoval.

Chvála chaosu za ten bordel! Stále ještě existují malé skulinky v tomto totalitním století! Jen je čím dál obtížnější je najít a vměstnat se do nich. Ale jsou. Lidužel už jistě někdo někde pracuje na jejich zatmelení.

        Jsem prostě dobrej. Jsem však také trochu zklamaný, protože už jsem si maloval, jak si udělám zase minimálně roční oraz od veškeré otročiny, a teď, když mi pracovní místo zřejmě zůstane, cítím jakési nenaplnění a ztrátu. Kdo z těch otroků by mohl mít stejné pocity a myšlenky jako Já v této situaci?

Nikdo.

        Místo toho podnik zázračně sehnal hromadu práce (nebo se toho za ty tři týdny tolik nashromáždilo?), navíc nás bylo málo, takže jsem skoro celou šichtu lítal a dřel, ani jsem se pořádně nenajedl.

        Nu, aspoň to lépe uteklo.

        Takže otročím dál. Nikdo o mém prohřešku neví a jede se dál, nanovo, dokola, donekonečna, do zbláznění, doblba. Ach jo, kdy to skončí?

17. ledna 43

        Do práce chodím dál, ale jen s největším odporem. Nejradši bych cestou zabočil do lesa a ...

        Nicméně mé sebevědomí po mém nedávném úspěšném kousku stouplo a mám lepší náladu. Ještě se stále dokážu chovat svobodně a vzpurně. A na všechno a všechny zvysoka srát. Víc se také bavím se ženskými a vtipkuji. Jsem také víc drzý a uštěpačný.

        Práce mě ovšem jednoznačně sere! Nejenom to pravidelné docházení do fabriky, ale začíná mi vadit i vůbec druh činnosti, již vykonávám. Stroje zmetkují – kdo se v tom má věčně přehrabávat! Na výliscích se pak ještě navíc musejí skalpelem ořezávat různé přestřiky – no hrůza. Je to zbytečně a úmorně pracné a za každou drobnou chybičku vás každý jen peskuje. Tohle pocení není nic pro mne. Chtělo by to změnu. Začínám o tom uvažovat, zvlášť poté, co jsem se zase pohádal s kontrolorkou Olinou, která mě očividně nenávidí a která si nenechá ujít jedinou příležitost, aby mě za nějakou pitomost nesjela. Řekl jsem jí, že dělá kolem všeho akorát zbytečné zmatky a křiky, že ničemu nerozumí a že je tam jen do počtu. Je to pravda. Její rozkazy neposlouchám. Řekl jsem, že to neudělám, otočil jsem se a šel jsem si po své práci. Nezmohla se na nic.

20. ledna 43

        Události poslední doby, zvláště mé duševní rozpoložení, jež si žádá zase jednou nějakou "osvobozovací akci", mě přiměly, abych vážně uvažoval o výpovědi z fabriky. Mám toho dost. Nemám už sílu pokračovat v té nesmyslné frašce. Je to kriminál. Už se mi tam nelíbí.

        Jednou tam kdosi z legrace nakopíroval prázdné formuláře na podávání výpovědí a už tenkrát jsem si jeden list prozřetelně schoval. Věděl jsem, že dříve či později jej využiji. Teď ta chvíle nastala. Dnes jsem si ten blanket vzal domů, o víkendu jej pravděpodobně vyplním a v úterý na ranní směně jej zřejmě odevzdám.

        Uvažuji o tom už pár dní dost intenzívně. Dalších několik dní mám ještě na rozmyšlenou.

        A tři týdny po "novém roce" přišel konečně můj stolní kalendář "Život stromu", objednaný již od prosince. Dobré je na tom jen to, že ho alespoň dodali bezplatně, když už tak pozdě. Špatné je však to, že došel mírně poškozený: jeden růžek je trošku odtržený.

        No, hlavně že už ho mám. Ty filmy, které jsem měl dostat s ním, ti blbci ovšem nesehnali. Lepší po nich nic nechtít, nic neočekávat.

27. ledna 43

        Výpověď jsem nedal. Nakonec jsem přemýšlel tak dlouho, až jsem si to rozmyslel. Zase zvítězil chladný rozum nad horkou hlavou. Možná je to škoda. Snad mě to jednou nebude mrzet. Dokonce jsem dostal přidáno. Mezi mnou a kontrolorkou panuje chladné příměří. Musíte být na ně zlí, abyste měli od nich pokoj! Pakáž jedna!

30. ledna 43

        Rozvržením směn v podstatě fabrika kopíruje nepovedený model sovětského revolučního kalendáře. V Rusku s tím ovšem tehdy ve třicátých letech za nejtužšího stalinismu pohořeli. Je to stěží uvěřitelné, ale je to fakt. Negramotní mužici, vesničtí blázni a rudý proletariát to odmítnul. Všichni to zamítli a nikdo to nedodržoval. Celý týden měl namísto sedmi dní pokusně jen pět dní, všechny pracovní, avšak pracující byli rozděleni do pěti směn. Takže na každou směnu vycházel za každých těch pět dní jeden den volna.

        Neujalo se to. Tradice volných neděl byla ještě tehdy tak silná, že nikdo v neděli nechtěl pracovat. A také příbuzní nebo přátelé se nemohli setkávat, jestliže nepatřili do stejné směny.

        Ani za toho Stalina se s lidmi nic nesvedlo! Dnes si nechá každý všechno líbit, jen aby náhodou neztratil tu mizernou vyčerpávající práci, která jen oblbuje, nebo aby si vydělal o pár drobných korun víc. Sovětský revoluční kalendář se tak v podstatě podařilo uvést v život až sedmdesát let poté a dokonce dvacet let po oficiálním pádu komunismu. To jsme to dopracovali!

        Já bych to ovšem bral. Nynější volné víkendy mi už tolik nevyhovují. A mým důvodem je pravý opak toho, co ostatním již od dob Sovětského svazu tolik vadí: že nemají volno všichni zároveň. Já právě nejvíc nesnáším, když mám volno a mají ho i všichni ostatní.

        Ovšem udělat ze světa jeden velký koncentrák nebyla jen praxe takzvaných totalitních režimů: také liberálně demokratická první československá republička tatíčka Masaryčka zaváděla pracovní povinnost a dokonce i lágry nucených prací pro lidi, kteří přitom nebyli vůbec žádní zločinci! A kdyby se například s cikány zacházelo dnes jako tehdy, to by bylo křiku!

13. února 43

        Banka už mě za patnáct měsíců okradla o 2 388 korun. Přesně tolik peněz se utopilo někde mezi povinným zůstatkem a bankovními poplatky. Další "služba", kterou jsem nechtěl, ale kterou musím živit ze svého!

1. března 43

        Pohár přetekl! V mém záměru dát v práci výpověď mě po právě minulé noční šichtě už nic nezviklá. Ve středu jdu na ranní a dávám výpověď. To, co se dnes ve fabrice dělo, překročilo meze mé ochoty hrát si dál na otroka. Doba mého účinkování ve zdejším absurdním kabaretu chorých mozků se chýlí ke konci. Končím.

        Ženské zase nalezly něco špatného. Jenže vinit z toho jako vždy mne tentokrát nemohly - a stejně jsem si to vypil Já!

        Viděl jsem ty jejich naštvané obličeje, jež se po mně nenávistně otáčely a které jako by říkaly:

        "Stejně za to určitě nějakým způsobem může tenhle Feuerteufel! Určitě to očaroval, zaklel nebo uhranul! To není samo sebou! Jistě již jen sama přítomnost tohoto nečistého ducha zde způsobuje všechny naše nezdary! Ukřižovat, upálit, lynčovat ho!"

        To jsem zřetelně vyčetl z jejich verbežovitě znetvořených tváří.

        Když mě kontrolorka nemohla buzerovat za něco, co jsem ve skutečnosti neudělal - i když podíl na všeobecném chaosu a pádu industriální civilizace bych rád přiznal - našla si náhradu v neustálém navážení se do mne, při každé příležitosti a za každou maličkost. Buzerovala mě jako malého kluka! Snad si nemyslí, že si to Feuerteufel nechá líbit!

        Zatím jsem se ovládnul, ale dlouho mi to nevydrží, jak se znám! Schyluje se k něčemu velice nepěknému!

        Ta ženská je obtížná jako veš. Škoda, že ji nemůžu také jako tu bídnou, nanicovatou veš zamáčknout!

        Jediné správné a rozumné řešení je prostě bez řečí odejít. Vykašlat se na práci si mohu naštěstí s klidem dovolit; peněz mám za ty měsíce nezvířecí dřiny našetřeno dost; odhadem až na šest let prázdnin!

        Takže jdu do toho. A od toho. Ať si dál hrají ty svoje choré hry - ale beze mne! Přeju jim to z celého srdce. Jejich otrocký úděl si nadělili sami. Jeden má moc nad druhým a všichni se bojí druhého.

        Pro příklad nemusím chodit daleko, neboť mi jej poskytl dnešek: bylo už dávno šest hodin, ale ženské stály před píchačkami jako stádo tupohlavých lidáků, dokud nebyla alespoň jedna minuta po šesté. Já jsem si odpíchnul přesně o šesté a šel jsem. Ony čekaly poslušně dál.

        Vím, že mě právě za takové drobné svobodomyslné projevy nenávidí, ale Já jimi pro jejich ustrašenost na oplátku pohrdám. Kdyby byli všichni tak nespoutaní a neposlušní jako Já, nikdy by nic tak chorého, jako je ta jejich civilizace, nevzniklo. Až sem to jejich vinou dospělo: od malých rodinných skupinek lovců a sběračů po tyto choré krysí dostihy ve smradlavé fabrice! Asi se jim to líbí. Ať to tedy mají! Já se budu opět svobodně toulat po lesích jako rohatý faun Feuerteufel!

3. března 43

        Dnes na mne byla kontrolorka výjimečně hodná jako milius - asi proto, že jsem přišel na dílnu první (za což se upřímně stydím), a možná i proto, že přenos myšlenek skutečně funguje, neboť jsem byl na ni po víkendu přichystaný a i s ostatními jsem jednal stroze.

        S prací však končím, i kdybychom se, nedejbože, spřátelili, což nehrozí. Už tu nekonečnou dřinu prostě nenávidím. Nedokážu si představit, že bych ji vykonával bez přerušení celý život až do důchodu. Ne, při takové představě mě zachvacuje panika jako ve smrtelném ohrožení. Strašné bude již jen to závěrečné odpočítávání počtu směn do konce. Zbývá mi přetrpět nějakých třicet směn, zbytek zbývá na řádnou dovolenou a na víkendy. A že to bude ještě krušných třicet směn, o tom mi poskytl názornou představu již dnešek:

        Práce bylo jako na kostele. Měli jsme ovšem výpomoc v osobách dvou převelených chlapů z horní haly. Výpomoc málo zdatná, neboť jim byl každému přidělen pouze jeden lis a na nás ostatní - tedy hlavně na mne - zbylo po dvou, po třech mašinách. Hrůza. Lítal jsem jako hadr na holi. A samozřejmě se mnou ženské zase vymetly tu nejhorší práci, přičemž samy chrápaly s hlavou na stole, telefonovaly, čuměly do pitomých ženských časopisů nebo klábosily. Tak tak, že jsem se najedl a přečetl si pár stran z mého Zápisníku mrtvého muže. Práce je příšerná a dělníci mě nenávidí. Doma jsem se vyčerpaně svalil na lože a tvrdě usnul komatickým spánkem, jenž se podobal smrti.

4. března 43

        Dnes je ten den, kdy zvítězil jsem! Podal jsem ve fabrice výpověď, takže k 31. květnu jsem zase volný jako pták.

        Kolegyně asi zatím nic nevědí, nebo to na sobě nedávají znát - nevím. Jsem zvědavý na jejich protáhlé obličeje, až si uvědomí v plném rozsahu, že jsem jim unikl. Jim všem, lidákům! Už ani ty další dnešní hrozné "krysí dostihy" mi tolik nevadily. Když znám přesné datum konce toho do dnešního dne zdánlivě nekonečného utrpení, snáší se hned lépe.

10. března 43

        Výplatní den přinesl opět patrný pokles mzdy a nárůst práce. Jsem utahaný jako čokl. Dobře jsem udělal, že odcházím. Konečné odpočítávání započalo. Ještě 25 a půl šichty.

12. března 43

        Furt v nenáviděné práci! Počítám už i hodiny. Po dnešní noční mi zbývá 24 a půl šichty. Není to mnoho, ale - po vojácku řečeno - ještě se z toho ojebu. Příliš se to vleče.

        Tolik ponížení a ústrků jsem snad nikde jinde nezažil! Není dne, aby mě někdo za nějakou maličkost nenapomenul nebo mi něčím nevyhrožoval.

        Nyní nám dokonce vyhrožují až dvoutisícikorunovými pokutami za nějakou přehlédnutou vadu. Kdybych byl nepodal výpověď, udělal bych to teď. Nebudu čekat, až na mne zase něco svedou, protože stroje, kontrolorka i seřizovač jsou v tomto směru nespolehliví a všechno nechají na mně. Nakonec by ještě docílili toho, že bych dělal zadarmo, jen na pokuty. To je však jejich chorý sen, nikoli můj!

        Nevím, nevím, jak by mi má hrdost Feuerteufela velela zareagovat na takovou zřejmou urážku! Výpověď už jsem podal (mírně pozdě, ale přece), tak co by mi zbylo? Asi bych se neudržel, ještě týž den bych si jednoduše sbalil věci a víckrát bych se v té fabrice hnusné neukázal.

        Poměry ve fabrice mi připomínají závěry olduvajské teorie, podle níž má industriální civilizace svůj vrchol za sebou a nyní ji čeká sestupný pád, přičemž všechny pozdější pokusy o znovuzavedení masové průmyslové výroby fatálně selžou.

V naší fabrice už bezchybná výroba selhává teď. Není snad výrobku, u něhož by se nevyskytla alespoň malá závada. Ale na někoho se to svést musí, a tak se to svádí na ty nejníž postavené nekvalifikované proletáře, kteří s tím nemohou nic udělat, totiž na nás, hlavně pak ovšem na mne.

        Dnes na mne kromě toho všeho ještě navíc svedli, že špatně vypočítávám výrobu - na mne, který už přitom tolik chyb ve výpočtech odhalil u jiných a uvedl je do pořádku! To už je opravdu choré! Takže podle těch chorých mozků jsem to nakonec Já, kdo neumí počítat a kdo dělá zmatky! To je neuvěřitelné! Ano, pro toho, kdo nezná lidáky a jejich choré mozky se to může opravdu zdát neuvěřitelným! Já tomu však říkám pomsta idiotů. Klasické spolčení hlupců. Choré mozky vidí, že nejsem jeden z nich, a tak musím být podle nich jedině Já ten nejhorší a nejhloupější. Zřejmě se ze mne stal okamžikem nástupu do této odporné fabriky naprostý idiot. Možná to tak je, protože chytrý "člověk" by tam v životě nevlezl.

A ty mezilidské vztahy tam! Hrozné! Jako v kriminále, jako za trest!

        Jeden z chlapů, přidělených k nám z vedlejší dílny na výpomoc, se dnes na šatně vyjádřil před kolegy o svém novém zařazení jako o "očistci".

        Docela to vystihl; až na to, že ten očistec nikoho neočistí, spíš naopak: udělá z něj stejně podlou a úskočnou verbež jako ze všech ostatních otroků tam. To jsem se zase dostal mezi pěknou verbež! Nevím, co tam ještě pohledávám. No, však už ten omyl napravuji. Ještě čtyřiadvacetkrát...

13. března 43

        Očistec pokračuje. Dnes se za mnou přiřítil jako velká voda mladý pán vedoucí, ten analfabet Zezula, a že prý jestli budu mít hodně zmetků, že si je zaplatím! Bránil jsem se, že Já přeci zmetky nedělám; dělá je stroj. Ještě jsem po ránu nezačal pořádně pracovat a už mě zase někdo napomíná pro nic za nic a vyhrožuje mi předem! To mám strašně "rád"! K někomu jinému by si nedovolil se takhle hrubě chovat. Najde-li se na něčem nepatrná chybička, vynadají vám a pohrozí sankcemi. Vyřadíte-li tedy každou nepatrnou chybičku mezi zmetky, je to špatné také a zase vám vynadají! Tak kde to jsme? Kde jsem se to ocitl? V blázinci, nebo na galejích? Tohle přesahuje meze snesitelnosti. Každou směnu nyní blahořečím sám sobě, že jsem dal výpověď. Jak slastný pocit u vědomí toho, že mi může být každý tyran na světě ukradený!

        Ostatně, od té doby, co jsem podal výpověď, mám v tom analfabetovi Zezulovi dalšího zavilého nepřítele. Chtěl by mě nějak ztrestat za moji "zradu" a za moje vysvobození, ale zžírá se svou zmenšující se bezmocí nade mnou. Vidím mu to na očích i na jeho chování ke mně. Nenávistně po mně čumí a už se mnou nežertuje jako dřív a neptá se, jak se mi daří. A už také vím, že to on na mne svádí co může i co nemůže! Musím si dát na něj pozor.

        S kontrolorkou jsem se naopak trochu udobřil, s ostatními také jakžtakž vycházím v dobrém. Je to asi hlavně tím, že teď, když už to mám takzvaně "za pár", snažím se "sekat latinu" a proplout těmi zbývajícími několika šichtami bez zbytečných kolizí a konfliktů. Teď už si to mohu dovolit. Zahojím se na svobodě. Ještě třiadvacetkrát...

16. března 43

Kleté číslo 16, které dědičně stíhá náš rod, se znovu projevilo. Šestnáctého mám vždycky smůlu. Dnešní šichta v očistci byla tak odporná, že jsem proklínal den, kdy jsem tam nastoupil. Práce je den ode dne odpornější, a není to jen tím, že už odpočítávám počet směn do konce a že se tudíž nemůžu dočkat vytoužené svobody. Ne - druh, množství a povaha práce je opravdu horší a horší. Už abych byl pryč!

Dnes mě poslali do vedlejší haly na ten otřesný poloautomat, který "člověku" nedá vydechnout. Oproti poslední práci u tohoto nezvířecího stroje si choré mozky opět přivymyslely něco trápení navíc, víc dokumentace, víc byrokracie, víc pracnosti. Vůbec jsem to nestíhal, kazil jsem to a bolely mě nohy a v kříži. Kontrolorka pak naštěstí přišla na to, že s těmi výlisky je cosi v nepořádku, a tak tu strašnou mašinu nakonec zastavili asi po třech hodinách a po velké poradě "chytrých hlav". Olduvajská teorie o pádu industriální civilizace tedy opět zabodovala. Dokonce dvakrát, protože pak jsem přešel na jiný automat a ten se nepodařilo spustit vůbec! Nejvyšší čas vypadnout!

Myslím, že jsem to tam na té hale špatně spočítal, takže doufám, že se na to v tom zmatku nepřijde a že se jim to už nikdy (po nejméně šest týdnů, co tam ještě budu muset být) nepodaří spravit a zprovoznit. Byl jsem z toho tak zmatený a furt se mi u toho někdo pletl a rušil mě, že jsem byl úplně vedle a zapomněl jsem počítat. Číslo do výkazu práce jsem si v podstatě vymyslel podle zdání největší pravděpodobnosti.

Na naší dílně jsem pak neměl dvě hodiny co dělat, a tak jsem měl pomáhat jednomu dělníkovi, který je u nás na výpomoc. A jemu také mašina pořádně nešla!

Já nevím, kde ta fabrika bere peníze na výplaty, když jde všechno takhle mizerně. Však co se divím; vždyť plat také měsíc od měsíce klesá!

Strašná fabrika! Jak si tohle mohl někdo vymyslet! Takhle to chtěli mít? To však není nic pro mne. Ještě dvaadvacetkrát...

18. března 43

        Druhá polovina noční šichty byla opět strašná. Zase jsem stál celých šest hodin na nohou a nemohl se urvat od mašiny. A myslím, že jsem zase něco zvoral. Nevím to jistě, ale doufám, že se na to nepřijde, dokud tam budu. Teď už je mi to jedno; můžou mě klidně vyhodit na hodinu; budu jenom rád. Melu z posledního. Každý den, každá noc v práci znamená jen jedno: bolest a utrpení. Nedokážu se soustředit na práci, jsem myšlenkami jinde. Kde? No přece tam venku na svobodě!

        Ještě jedenadvacetkrát...

19. března 43

        Celý den se v práci nezastavím; málem nemám čas ani se najíst, dojít si na záchod, přečíst si kousek ze Zápisníku živého muže...

        Ještě k tomu mě kontrolorka zase hned po ránu nasrala tak, že jsem měl sto chutí začít jí tykat a sprostě jí vynadat. Byli jsme spolu sami dva, výtečně by se to hodilo! Ale ovládl jsem se. Určitě by to žalovala ostatním a ještě si k tomu něco dramatičtějšího přimyslela (jako bych to neznal!), a ti všichni by se jistě postavili na její stranu. Kdo by se zastal camusovského "cizince"? Schovám si pro ni pár pěkných slov od plic až na poslední šichtu.

        Ale samozřejmě jsem se nedal jen tak pro nic za nic buzerovat a ve vší slušnosti jsem jí statečně oponoval. Ona patří k lidem, kteří prvně mluví a pak teprve přemýšlejí. Takové týpky přímo nesnáším, neb jsem jejich pravý opak. A že moc ráda všechno svádí na mne, to vím dávno.

        Dneska měla taky nějaké honičky a vypadala vystresovaně. Přeji jí to z celého srdce. Ona sama stresy pořád vyvolává, tak ať taky zakusí jejich tíži!

        Ale kdyby to byla jen ona! Jen dělníci na mé nejspodnější hierarchické stupnici si nedovolí jednat se mnou spatra, přísně a přehlíživě jako s póvlem. Jinak úplně každý ve fabrice, kdo se mi cítí být aspoň trošku nadřazen, ať z pozice vyššího zařazení nebo vyšší funkce, se na mne mračí jako na trestance, který má tu práci uloženu za trest. Jsem teď v takovém citovém rozpoložení, že bych radši zemřel než znovu ještě někdy pracoval.

        Ještě dvacetkrát... - a nerozloučím se na vrátnici jako vždy slovem "nashledanou", nýbrž "sbohem na věčné časy a nikdy jinak".

21. března 43

        Noční šichta proběhla kupodivu bez obvyklých stresů a konfliktů se zaměstnanci. Celou směnu mě však sužovala jiná věc: naprosto hrozná a příšerná rýma! Teče mi z nosu, teče mi z očí. Zlý osud a bůh schválnosti se zřejmě spokojili jen touto malou nepříjemností. Trpím však jako člověk. Měl jsem se hodit marod. Ještě devatenáctkrát...

24. března 43

        Dnes jsem slavil jedno malé vítězství. Holky se konečně po dvaceti dnech nějak domákly, že jsem dal výpověď.

        "Jsme z toho v šoku."

        Nakukal jsem jim, že přecházím do pivovaru. V podstatě je to pravda; jen neříkám kdy. Co budu těm tupým otrokům vykládat něco o svobodě! Mé pravé záměry nemusí nikdo znát. Nejednám tu přec jako rovný s rovným; oni nejsou jako Já. Vždyť ti ubozí nesvobodní tvorové nemají žádné rohy ani žádný oheň v duši jako Já!

        Když jsem přišel - poslední, jako vždy - hned na mne vybafli s otázkou, která mě ponejprv zmátla:

        "Něco jsme se o tobě právě dozvěděly."

        Znejistil jsem. Že by něco z mého soukromého, přísně tajného života? Po městě o mně koluje nejedna jedovatá zvěst; nebylo by tak těžké si o mně něco takového zjistit.

        Ale ne, hned v následující vteřině mi napadlo, že půjde asi jen o tu moji výpověď. A taky že ano.

        Všechny mi moje rozhodnutí v podstatě schvalují, jako že to není práce pro chlapa a podobně; to tedy hlavně Jarka. Marika je z toho trochu přepadlejší; ale nejvíc v šoku je kontrolorka. A to je právě to moje malé dnešní vítězství. Zkráceně, sklapla jí čelist. Pozoroval jsem ji jak sedí u stolku, mlčí a zpytuje svědomí:

"Udělal to kvůli mně? A když ano, uvedl to jako důvod výpovědi? Proč mě nikdo nemá rád?"

        Bavil jsem se tím pohledem. Zase jsem zvítězil. Feuerteufela nebude nikdo dlouho buzerovat!

        Nejde samozřejmě jen o ni; důvodů k odchodu z fabriky je mnoho; taky jsem si nikdy ani slůvkem nikomu na ni nepostěžoval. Ona a celá fabrika je pro mne prostě jen bezvýznamný hmyz, jen chřipkový virus, jehož je třeba se zbavit. Stejně jako ve velké politice, i v této malé záležitosti hlasuji zásadně nohama. Jak se mi něco nezdá, jdu. Jsem rozený útěkář.

        Celou šichtu jsem měl od ní a od všech krásný pokoj. Myslím, že jsem u nich tak trochu stoupl ve vážnosti. Dokonce to i docela nezvykle rychle uteklo. Četl jsem si ukázku ze Spolčení hlupců. Stylová četba.

        Jednou jsem vešel do kanceláře, zrovna když tam měly holky jakousi improvizovanou telekonferenci po telefonu s hlasitým odposlechem s tou píčou potracenou, která se dosud válí doma marodná (těhotenství ani potrat není nemoc, to je nehoda). Píča pitomá právě vykládala do telefonu své "vzrušující" zážitky z praní prádla - prostě nuda. Vzal jsem si, co jsem potřeboval, a vytratil jsem se jako duch. Ostatní ji dál bedlivě poslouchali jako studenti profesorovu přednášku o teorii částic. Tak už i ona to o mně teď jistě ví. A může mě pak klidně vystřídat, zatímco flákat se budu Já!

        Ještě osmnáctkrát a pak sbohem a plivanec!

25. března 43

        Fázi šoku vystřídala fáze domluv.

        Vedoucí mě zpovídal, proč odcházím. Řekl jsem mu, jako všem, že si chci najít nějaké klidnější místo, jež by mi lépe vyhovovalo. Snažil se mi vsugerovat, že to nikde nebude lepší a podobně. Trvám však neochvějně na svém.

        To známe. Když jsem končil v p@kárně, taky mě varovali, že jinou práci ve městě nenajdu a kdesi cosi... Nechápu, co je komu po tom. Nemohou to prostě přijmout jako fakt a hledět si svého? To jsou zkrátka lidáci - lidská mafie. Když jsme odhlašovali pevnou telefonní linku, taky to tam nemohli jakoby "pochopit" a dělali nám s tím nejméně půl roku různé naschvály, než nám konečně zrušili účet a odpojili telefon. Opravdu - dát se někdy nějak do spolku s lidáky, to je jak upsat svou duši ďáblu.

        Ještě sedmnáctkrát... - a moje duše bude vykoupena!

27. března 43

        Uprostřed Hradební uličky opět leží hromada hoven. Zajímalo by mě, který dobytek to dělá. Ráno po noční šichtě jsou ta hovna rozšlápnutá. To si někdo asi přinesl domů na podrážkách bot pěkný dáreček od svých milých zhovadilých spoluobčanů.

        Ve fabrice je práce nad hlavu a je čím dál horší. Přišel jsem první a odcházel jsem poslední. Pár stránek z Nietzscheova mistrovského díla Antikrist jsem sice stihnul, ale už to nejsou ty dlouhé nudné přestávky a ležení; teď se sotva nasvačím, málem ani dojít si na záchod nestíhám; svačím v podstatě nejčastěji jako v p@kárně, to jest při práci; dřu bez přestávky jako robot u "automatomatického" stroje (přesně tak blbě to tam mají, blbci, napsáno). Ach, démone Feuerteufele, vidíš to? - pomalu se ze mne stává to, co z nich: otrok "automatomatické" mašinérie dysgrafických blbů!

        Jinak fázi přemlouvání střídá fáze zloby. Nevzteká se však nikdo na mne - alespoň ne otevřeně - nýbrž tak, všeobecně.

        Dneska se verbež do krve pohádala. Vlasy si čůzy navzájem sice neškubaly, ani si pěstěnými nehtíky očíčka nevyškrabovaly, ale přesto to bylo dost teatrální na pobavení nezaujatého diváka ve výpovědním termínu.

        Hysterickou scénu kvůli malichernosti ztropila, lidužel, právě Marika, s kterou jsem si z celé té verbeže rozuměl nejvíc. Myslím, že si po mé výpovědi nějak matně svým primitivním mozečkem uvědomila, že to v té fabrice opravdu stojí za velké kulové, a má vztek, že tam musí zůstat, protože nemůže nebo nedovede odejít, praštit s prací a najít si něco lepšího. Tak nějak si člověk uvědomuje své zotročení, svou prohru - a má najednou vztek. A když ten vztek nemůže mít sám na sebe - protože se nechce vzdát dobré víry v sebe -, dá průchod jakkoli malichernému vzteku na jiné.

Ale ona tam ta nevraživost panuje pořád, co si budeme namlouvat. Je to prostě pakáž.

        S kontrolorkou teď naopak vycházím diametrálně dobře, jako snad nikdy. Oba jsme se tou mou výpovědí jaksi uklidnili a ujasnili si pozice. Alespoň Já získávám s blížícím se jarem a vysvobozením z toho očistce bujarou, mladistvou náladu. Kdo by to do mne řekl? Ona (ani celá fabrika hnusná) už mě nepředělá, nezlomí mě, neuhasí žár srdce mého horoucího, a Já její osobu velkoryse ignoruji. Ještě je formálně mojí nadřízenou, ale moc už nade mnou nemá. Nepřátelství je totam. Dnes jsem s ní dokonce vtipkoval, vyměňoval si s ní nesmyslné bezobsažné fráze a nakonec jsem ji ještě na odchodu z dílny dvorně pustil do dveří!

        Fuj, co to dělám? Už abych byl pryč! Ještě šestnáctkrát...

31. března 43

        Dnes jsem si v práci připadal jako školáček. Nahnali nás jako dobytek na hodinové školení a na závěr jsme dokonce psali test! Zdá se mi, že sním a propadl jsem se časem do politického školení mužstva na poddůstojnické škole. To nemůže být pravda, tohleto! Vždyť je to směšné! Co, směšné: vždyť se tomu nemůžeme ani zasmát! Školitel řekl vtipnou větu, holky se zasmály a hned je zpražil ředitel, aby se nehihňaly, že prý máme zmetkovitost za miliony korun! "A zakázali smát a zakázali zpívat..." Tuto sloku z jedné Krylovy písničky mi to připomnělo. Totalitní praxe přešla plynule z politické roviny do pracovní. Žijeme v pohádkovém Půlnočním království. Ať žije "vrchol evoluce"! Až sem to dospělo. Nikdo se neozval, nikdo neprotestoval, nikdo neměl odvahu poučit ředitele o tom, že není žádný nedotknutelný diktátor, disponující neomezenou mocí, a umravnit ho. Jediná Marika - říkal jsem, že je z nich nejlepší - pronesla polohlasem: "To už se člověk nemůže ani zasmát...?" Mne tedy smích přešel už dávno; a ředitelova nemístná impertinence mě v podstatě nezaskočila, nešokovala, nevyvedla z míry, a proto jsem na ni neměl potřebu nijak zareagovat. Stejně by to nemělo význam - ode mne. Já už tam nepatřím. Já už jsem se rozčílil jedenkrát na počátku března, čehož výsledkem je má výpověď z tohoto totálního nasazení. Není dne, abych si neblahopřál, že končím a za dva měsíce budu odtud pryč. To je prostě strašná fabrika. Od nového roku se zjevně vydala stejnou cestou jako již tolik jiných zaměstnavatelů před ní, kteří usoudili, avšak nesprávně, že za veškerými výrobními potížemi stojí (či se skrývají) ti nejníže postavení, kteří s tím nemohou nic udělat, a že tedy bude fabrika tyto potíže řešit větší přísností k zaměstnancům, a to opět zvláště k těm nejnižším. Scestný názor, scestná politika, fatální omyl, leč neobyčejně rozšířený v posledních letech.

        Říkám raději, že končím "za dva měsíce", protože kdoví, jak to s tou mojí dovolenou bude. Nahlížel jsem do zákoníku práce a vrátil jsem se z nebe na tvrdou zem. Není zdaleka jisté, že vůbec nějakou dovolenou dostanu. Jen jedno vím určitě: že se jí u nikoho doprošovat nebudu, ani ji vymáhat, ani se o to starat. Dále je mi také jasné, že to bude ještě peklo. Radši ani nebudu nic odpočítávat. Koncem května prostě končím, to mi už nikdo nevezme a nezhatí, takže leda toho se můžu držet jako tonoucí stébla. A věru, že tonu a lapám po dechu!

        Dnes jsem v práci stihnul sotva dvě stránečky z Antikrista, a to ještě na záchodě. Práci jsem vyfasoval zase tu nejhorší možnou. Kontrolorka mě zase kvůli nějaké maličkosti zprdla - prostě normálka. V zasedací místnosti na školení seděla naproti mně. Bez pocitu ošklivosti jsem se nemohl jejím směrem vůbec podívat; jednou jsem nemohl přehlédnout její nenávistný pohled. Vše při starém. Kam jsem to vlezl? Už aby byl konec! Radši bych chtěl zemřít, než ještě někdy v životě vlézt do takového hrozného kriminálu!

        Večer se mátožně sunu na ubikaci, zlomen na duchu i na těle.

2. dubna 43

        Noční šichty jsou lepší. Mám i o trochu víc času na čtení Nietzscheova Antikrista, ale zase se to vleče. Dvakrát jsem šel na šatnu se najíst a pokaždé mi tam vlezl bachař. To nebude jen smůla. Asi ze své kukaně vidí světlo a hned jde, blbec, zhasnout. Zřejmě ho nenapadne, že kdo rozsvítil, ten také zhasne. Blbci.

Kontrolorka mě nechala celkem v míru, jen jednou se přihnala, že něco potřebuje; něco, čemu jsem nerozuměl, naštěstí jsem už na tom lise nepracoval, a tak z toho sešlo. To byla zase jedna ukázka těch jejích zmatků. Strašná ženská. Radši si jí vůbec nevšímám a vyhýbám se jí, jak jen to jde; potřebuji-li pro změnu Já něco od ní, nechám jí vzkaz na stole, abych na ni nemusel ani slova promluvit a s ní se na něčem domlouvat. Absolutně ji ignoruji. Myslím, že si toho všimla. Nenutím se teď do hovoru vůbec s nikým. Jako bych tam už nebyl. Jen mé tělo je tam ještě přítomno, duchem jsem však již nepřítomný.

        Píchačky šly o několik minut pozdě, takže jsem musel minutu čekat, než na nich konečně odbila šestá. Ještě jsem nezažil - a už asi nezažiju -, že by šly někdy napřed. Leda tak při příchodu. Přestávky máme za dvanáct hodin ubohé dvě patnáctiminutovky, což stačí akorát tak na nekulturní naházení jídla do žaludku a na rychlé odskočení na záchod; přestávky, které jsou navíc jen "papírové", protože stroje po tu dobu běží dál. Dvanáct hodin v kuse bez přestávky a ještě je to někomu málo a schválně nás tam pozdržuje alespoň takto o pár minut déle; na dílně přitom musíme být za pět minut šest a kontrolorka z druhé směny dokonce jednou v rozčilení tvrdila, že za deset minut. "Někdo" by nás tam nejradši držel pořád. A pak že nemáme otrokářský systém! Jisté náběhy k němu jsou více než zřetelné. A až "někdo" zjistí, že určití vyvolení jedinci používají peněz místo na nesmyslné nákupy na financování své svobody, svého volného času, v podstatě však jen svého vlastního výkupného, můžeme si být jisti, že nám potom dají k výplatě jen tolik peněz, abychom z nich zaplatili sotva jídlo, byt a daně a abychom se pak už nikdy z žádné fabriky co živi nedostali svobodní. Teprve potom se z nás stanou nefalšovaní otroci. Někteří už jimi jsou.

        Zmítal jsem se v příšerných snech: zdálo se mi o práci.

3. dubna 43

        V noci jsem se díval na rakouský dokument s eufemistickým názvem "Náš denní chléb". Bylo to tak depresivní, že jsem to musel přetočit na film o ptácích z Vánočního ostrova. To byla pak úleva!

        "Náš denní chléb" totiž tvořily nekomentované záběry z "výroby" potravin. Nejenže valnou část zabíraly hrůzostrašné sekvence z jatek, inseminačních stanic a drůbežáren, ale dokonce i pohled na mechanizovanou sklizeň zeleniny, ovoce a obilí mi nedělal dobře. Samá práce, většinou u nějakého toho nelítostného pásu. Svět jako jedna velká fabrika, jako jeden velký koncentrák. Uvědomil jsem si, že to je realita; že už se jim to povedlo. A měl jsem z toho, jak říkám, akorát tak hrozné deprese.

        A ráno totéž čekalo na mne.

        Alespoň se šichta tentokrát obešla bez větších extempore - i když i tak to bylo dlouhé a únavné. Venku se navíc udělalo konečně pravé teplé a slunečné jaro, takže i tím se mé trápení znásobilo; totiž vědomím, že kdybych nemusel být zavřený ve fabrice, užíval bych krás života někde o samotě po lesích.

        Svěřil jsem se kontrolorce - ani nevím proč -, že mi předchozí směna nechala moc práce.

        "Tak jste jí měl za to vynadat."

        "To není můj styl. Myslím, že nevraživosti je v podniku beztoho dost a dost."

        Harangová Olga - tak se jmenuje ta píča kontrolorská - mi připomíná jednoho z Páskovic psíků. Doráží na vás furt, ale když se naštvete a chcete ho nakopnout, utíká a kličkuje, že ho nemůžete dohonit. Pak zdálky štěká ještě víc. To je celá ona.

        Vedoucí se mě znovu optal, zda jsem si to s tou výpovědí nerozmyslel.

        "Není co rozmýšlet; výpověď platí."

        "Jó, Pavel, ten se bude mít nejlíp; bude pít v noci v pivovaru pivo..."

        Kdyby tak věděli...

        Pak mě napadlo přeptat se ho na tu moji dovolenou, ale už byl pryč.

        Zeptal jsem se proto nenápadně Mariky - koho jiného; s nikým jiným mi není tolik proti srsti hovořit - a začal jsem oklikou, neví-li náhodou, jestli bude volné velikonoční pondělí.

        Prý bude; což je dobře, poněvadž tím pádem budou rázem čtyři dni volna a příští týden zas. O májových státních svátcích má být také volno a dovolené bych měl prý též dostat alespoň polovic.

        Udělalo mi to radost a utekl jsem hned na šatnu, aby na mně ta radost nebyla vidět a "někdo" nepřejícný mi ji nezáviděl a nezkazil. Tam jsem si četl Antikrista.

Přesto to bude ještě dlouhé, nudné a hektické, než budu vysvobozen. Nezbývá než obrnit se svatou trpělivostí a nějak ty dva poslední měsíce přečkat. Myslím jako na vzor na duševní klid buddhistických mnichů. Ale moc to nefunguje. Oni nemusejí pracovat v žádné fabrice, v žádném otravném "bhópálu"; jen meditují v tichu a samotě kláštera, vyžebrají si svou denní misku rýže u vesničanů, kteří jim za to ještě poděkují, že od nich almužnu přijali, a mají klid. Za takových podmínek by byla moje mysl také tak neporovnatelně nehybná jako hladina rybníka za bezvětří. Práce je hrob veškerého duchovna.

6. dubna 43

        Už jenom vstát nad ránem do tmy a jít do práce je mi zatěžko. I když bych měl být podle počtu prospaných hodin vyspalý dost, přece bych spal dál nebo umřel. Ptáčci si vesele pískají a Já kráčím položit život za civilizaci, která mě ničí a v níž jsem ničím. V parku jsem krátce zauvažoval, že neodbočím tentokrát hradební uličkou do města jako vždy, nýbrž že půjdu dál rovně za nosem až do Sádku, do místa mého loňského tábora. To by byl poprask! Myslím, že by na mne snad poštvali policajty se psy, aby mě našli a odvlekli zpátky do fabriky robotovat pro stát. Kdybych se řídil srdcem, tak bych to udělal, bez ohledu na následky. Ale rozumnější bude odkroutit si své nevolnictví až do poslední šichty.

        Sotva jsem přišel na dílnu, už jsem to zase slízl: že prý jsem minule špatně uklidil. Zase po mně "někdo" našel někde nějaké malé smítko. Kontrolorka si vychutnává tyto jobovky. Ráda tlumočí tyto "vzkazy" druhých směn. To je ta nevraživost, o níž jsem mluvil. Naoko jsou všichni slušní, jak hloupost a zákon ordinérnosti káže, ale za zády vás pomluví, pohaní, požalují; a nejen za zády; ovšem že také nikdo nevynechá jedinou příležitost, aby druhého za nějakou malichernost nevytrestal či nepotrápil.

        Jarka to vtipně a trefně okomentovala:

        "Jdou po tobě."

        Ano, jdou po mně od samého začátku. Dokud jsem tam byl nováčkem, bral jsem to drobné trýznění jako běžnou a možná i nutnou součást zaučování, jako svého druhu pomocný dril; ale nyní již jasně vidím, že to tam je normální verbežovitý manýr, a také že mnoho lidí má se mnou problém. Jsem tam v podstatě jediný muž mezi samými ženskými, a tak si zřejmě všichni o mně myslí, že musím být nějaký debil, který jinou než ženskou práci nesežene. Podle toho se mnou všichni jednají. Uznávám, že hraje roli i to, že jsem holubí muž, jenž na všechno sere, což mé nezáviděníhodné postavení otloukánka jistě ještě víc zhoršuje, ale... - ale jaképak "ale"; jdu prostě pryč a končím s tou verbeží.

        Nenávidím ten přísný kontrolorčin pohled jejích bledých pichlavých oček za skly brýlí. Naštěstí dala celou směnu pokoj, ale klid jsem stejně neměl. Tancoval jsem šest hodin mazurku u pásového lisu na výrobu kancelářských boxů, to jest jedna krabice po deseti kusech za čtyři minuty. Jsem úplně vyčerpaný, nohy mě bolí, kolena a dokonce i prsty na pravé ruce mám oteklé. Nejradši bych si hmoždil ruce víkem od popelnic jako můj kamarád pankáč Fifi. Nebo bych si usekl prst, abych nemusel do práce, jako tátův kamarád, který se tak chtěl vyhnout totálnímu nasazení. Nacisti mu za to sekání prstů nakonec usekli hlavu. Bodejť, sabotáž ve válečné době není žádná sranda, ale proč Já; proč chtějí současní fašisté moji hlavu? Venku je krásně, a Já otročím na nucených pracech. Copak to nikdy neskončí? Že jsem nedal výpověď hned v lednu, když mě to poprvé napadlo! Byl bych už venku!

8. dubna 43

        S prací bych teď praštil, i kdybych měl tu nejlepší práci na světě. Je utrpení nechat se někam zavřít na půl dne, když je venku tak nádherné počasí. A když je pak práce mnoho, je to zlé, ale když jí je málo, je to zlé taky, protože se zas nudím a čas se vleče. Kontrolorka si mě nevšímá, a když už potřebuje něco říct, je nezvykle zdvořilá. Asi jsem si u ní udělal oko tím, jak jsem včera tak nezvířecky makal na těch kancelářských boxech: všem ženským musejí při této práci chodit ostatní pomáhat lepit kartony, Já jsem si v tomto ohledu vystačil sám. No co, teď už si mohu dovolit zlepšovat (respektive zhoršovat) normy - mám to "za pár".

        Po šichtě spím opět spánkem neklidným, zdáloť se mi o práci. Sním strašný sen o tom, kterak sice spím, ale práce padá ze strojů dál a Já to pak po probuzení budu muset stihnout a dodělat.

        Končím s prací právě včas: ještě půlrok navíc a byl bych z ní zešílel.

9. dubna 43

        Ráno - vlastně ještě v noci - jsem myslel, že snad nevstanu, jak se mi chtělo spát a nejít do práce.

        Na práci je to věčné každodenní přetržené spaní jedna z nejhorších věcí; to především a na prvním místě - bráno chronologicky a po pořádku. Pak otřesné zážitky následují tím, že se venku, na takzvaném "vzduchu", plném výfukových zplodin, musí "člověk" zapojit do chodící a jezdící masy spolunevolníků svěšených hlav a kvaltujících nohou - to je druhá hrozná věc. Třetí "nenáladotvornost" se zmocní misantropa při příchodu do fabriky při opětovném setkání s nenáviděnými tlamami spoluotroků, kteří však - a to je na tom ještě depresivnější - si ten celý svízel zřejmě náramně užívají a baví se jím. Čtvrtá potíž ohledně práce je pak práce sama - co dím "práce": krysí dostihy! A konečně nadělení páté, stejně nadbytečné a deviantní jako ono páté kolo u vozu, je délka pobytu v tom nezvířecím kriminále.

        Dnes byl výplatní den. Peněžitá "odměna" za tu nesmyslnou dřinu soustavně již od listopadu klesá, stejně jako křivka mé ochoty nechat se v těch galejích dál "zaměstnávat". A vedoucí Zezula ještě k tomu blbě poznamenává:

        "Tady's měl ale práci zajištěnou..."

        "Feuerteufel! Pěkně děkuju!"

15. dubna 43

        Po čtyřech dnech volna v ráji sádeckém jsem opět ráno mašíroval do fabriky. Je to tam čím dál horší. Svačím rychle při práci a z Váchala jsem za celých dvanáct hodin přečetl jen dvě stránky, a to ještě na záchodě. Pak jsem byl zase na šest hodin "zřetězen" a svázán s pásovou linkou na výrobu kancelářských boxů. Na dílně panoval obvyklý zmatek: přelepovalo se tisíc kusů boxů, poněvadž se zjistilo, že jsou popraskané. Blázinec a shon jako obvykle. Od toho přešlapování na jednom místě mě šíleně bolí nohy. Venku na ulici se pode mnou dokonce tak znenadání únavou podlomila kolena, že jsem se málem svalil. Na odchodu u píchaček byla opět fronta. Hodiny šly pozdě a třebaže ukazovaly minutu po šesté, holky čekaly dál. Já říkám:

        "Už je minuta po šesté, píchejte."

        "Ne, máme prý píchat aspoň dvě minuty po šesté. Děláme do šesti a minuta na převlečení je prý málo."

        Neřekl jsem na to nic a čekal jsem tedy jako vůl s nimi. Co se budu rozčilovat kvůli jedné minutce navíc, když se již brzy budu těšit z celých šesti roků prázdnin. Já tak malicherný nejsem, Já ne. Neřekl jsem sice nic, ale pomyslel jsem si:

        "Čím dál lepší v téhle fabrice pitomé. Přestávky už prakticky zrušili, ani pořádně v klidu se člověk nemůže najíst nebo vysrat, a ještě si ty neexistující pauzy podnik nestydatě a automaticky odečítá z pracovní doby i z platu, a nakonec tě budou ještě takhle trapně po minutkách zdržovat a ubírat ti ty poslední vzácné chvíle volna před a po další šichtě. Zanedlouho to dopadne tak, že zřídí ve fabrice společnou ložnici a domů a ven nás už vůbec nepustí. To bude teprv ten správný koncentrák!"

        Může být. Ale beze mne!

17. dubna 43

        V práci se mi povedla výtečná sabotáž. Jsem z ní ale venku, poněvadž se mi to podařilo navléci tak, aby to vypadalo jako nehoda, za kterou vlastně ani nemohu. Dva a půl hodiny mašina mizerná pracovala, pořád se zastavovala a dělala samé zmetky, které jsem musel drhnout jako kokot o stůl, abych z nich setřel přestřiky, až jsem ji nechal takzvaně "zastříknout", když se zase jednou zastavila - a bylo po ní. Seřizovač se tvářil naštvaně, ale v podstatě jsem jen splnil jeho příkaz, takže mi nemohl nic vyčítat. Kontrolorka se na mne tvářila také podezřívavě, ale nikdo mi to nemůže dávat za vinu. Práce pitomá, nenávidím ji. Pak mi zbyl jen jeden lis a ten byl natolik pomalý a vůbec nezmetkoval, že jsem měl až do konce pohodu a mohl jsem si nerušeně číst Váchala. Takhle se to dělá!

        Též jsme dostali za úkol vyplnit zase jeden z otravných testů, jimiž nás kromě práce ještě sužují. Byla to tentokrát každoroční bodovací anketa na téma "jak se vám u nás v podniku líbí". Anketa to není anonymní, takže podle toho také dopadla: nikdo neodpovídal úplně podle pravdy. Já jsem ve výpovědi a tudíž jsem si nechal záležet na tom, aby moje hodnocení vyznělo záporně. Nijak jsem to nepřeháněl - to abych nevzbudil takovou nelibou pozornost, že by o tom chtěl se mnou někdo diskutovat.

21. dubna 43

        Přišel jsem do práce - a nebylo co dělat! Dvě hodiny jsem čučel doblba a čekal, než pro mne někdo spustí nějakou blbou mašinu. Chodil jsem si sice na šatnu číst rozečtenou Globe Revue a na snídani, ale furt mi tam někdo lezl - neměl jsem klid. Práce však dnes svou pohodovostí připomínala staré zlaté časy z druhé poloviny loňského roku, dobu takzvané "krize", kdy také nebylo mnoho co na práci. Aspoň někdy (a skoro na závěr!) trochu oddych od těch věčných krysích dostihů. Jenomže i když není co dělat, práci stejně musíš předstírat - to je ten nesmysl největší! Slyšel jsem od kolegyň, že prý za čtení časopisu se tu dává dvoutisícová pokuta. Nevím, co je na tom pravdy (možná že nic) a za kolik se trestá četba knihy, zvláště hodnotné knihy, ale rozhodně to možné je. Tady ano. Tady v tom temnu bych tomu věřil. Bavit se může každý s každým podle libosti, na to nikdo nikomu nic neřekne, nenapomene ho, ani když telefonuje - ale běda, když se chceš ve volné chvilce pobavit s přítelem nejlepším, to jest s dobrou knihou! To je pak hned zle, hned nastupují samozvaní koniášové temna fabrik, aby ti zakázali číst a moudrým být.

        Práce mě nicméně nebaví ani když jí je málo a nejsem po ní uhoněný jako čokl s jazykem na vestě a s nohama jako konvemi. Asi nejvíc mi na ní vadí, že není vůbec efektivní. Stále se něco předělává, vyhazuje, přerovnává, třídí, ořezává... - zkrátka na každém druhu práce je vidět a poznat, že náš vklad, naše pracovní síla je lehce nahraditelná a nemá cenu ani význam; že tam jsme prostě proto, poněvadž musíme někde být a nějak si zasloužit (trpěním) své bídné živobytí. Je to jako trest za to, že jsme se narodili přebyteční do již beztak dávno přelidněného světa. A tak nevím, zdali se nacházím v kriminále nebo ve vetešnictví pro nepotřebné harampádí, kam jsem byl lidskou společností z vyšší nižší vůle odložen.

        Ostatní spoluotroci si tu práci ovšem náležitě užívají, každý podle svého hrubého necitu. Všichni jsou tu zabydleni jako v druhém domově a šťastni ve svém zotročeném stavu, takže současnému fašistickému režimu již jen zbývá odstranit z jejich nanicovatých životů jejich poslední vratké rodinné vazby, aby se neměli po práci kam vracet a na co se těšit, a mají stádo těch nejposlušnějších otroků, neznajících již více soukromí ani oddech.

        Jedna nádenice nepoužívá při lepení kartónů skalpelu, nýbrž rve lepicí pásku zubama jako zvíře, až mi z toho pohledu trnou zuby; jiná pracuje se sluchátky v uších, majíc své odporné popové šlágry puštěné na tu nejsilnější hlasitost, aby tím přeřvala řev strojů; mnoho dalších takových obhroublých nádenic, jež mají daleko do něžného pohlaví i do žen, poslouchá při práci rádio (to také není zakázané, na rozdíl od knih), i s těmi všemi pitomými plky a nesmyslnými cancy, zpravodajstvím o nepodstatných a bezvýznamných "světových" událostech, s bombastickými klamavými reklamami na "báječný nový svět" a otravnými, již dvacet let a více vyčpělými odrhovačkami, které mi šly na nervy už tenkrát, prezentovanými jako "hudba". Nikdy jsem lépe nechvalořečil rachotu strojů, protože díky nim nejsou ta jejich rádia aspoň slyšet - tedy, někdy právě že lidužel slyšet jsou. A na každém kroku, v každém koutě fabriky vás někdo sleduje. Zda je to onen "velký bratr", to nevím, ale čím víc má fabrika zaměstnanců, tím víc vás sleduje pozorných očí. Jim, ostatním, to ovšem nikterak nevadí; jim ne, oni jsou stále ve své špatné dobré společnosti.

        Dneska mě vyslýchal seřizovač Péťa. Chtěl vědět, kdy nastupuji do pivovaru, jak jsem jim nalhal, abych nemusel složitě vysvětlovat své vysoce intimní pohnutky k mému rozhodnutí udělat si šestileté prázdniny a žít na volné noze - věc, kterou by stejně jejich tupé mozky lidských soumarů obtížně chápaly. Pod jeho křížovým výslechem jsem poznal obtíže všech špatných lhářů. Docela mě svými všetečnými otázkami dostal do úzkých. Ale takové situace zvládám dobře, protože jsem dobrý lhář, nepředstavitelně nadlidsky chytřejší než normální člověk a vykroutil jsem se z toho tak lišácky, že jsem na jeho obličeji krásně poznal, že vlastně neví, co jsem mu řekl, avšak že to je přitom tak samozřejmé jako u mne vysoká inteligence a u něj přirozená tupost. Odpověděl jsem mu, že do pivovaru nastupuji v létě, všechno už je domluvené, ale nic není ještě vyřízeno. Koukal na to jako blbec a bylo vidět, že z té mé dvojsmyslné odpovědi není ani trochu moudrý; ale dělal, že rozuměl a spokojil se tím. Měl jsem jim to říct po pravdě, ať se s tím jejich dušičky a mozečky vyrovnají jak chtějí a umějí. Ale co: pro mne je to dobrá hra. Musím si připravit lepší výmluvu: nalžu jim třeba, že nastupuji v pivovaře od června; však si to zjišťovat nebudou - a i kdyby... Musím se potají smát, když si teď kdekdo plánuje, jak budou za mnou chodit na vrátnici pro pivo. Možná to tak někdy v budoucnu i bude, kdoví, ale budoucnost je v tomto ohledu značně nejistá.

23. dubna 43

        Blíží se to, blíží! Blíží se konec toho nesmyslu mezi mnou a fabrikou. Kontrolorka sice chtěla na mne zase něco svést, neboť se prý něco muselo zase přebalovat, ale toho už si nevšímám a ani na to nereaguju. Mám to "za pár". Práce byla jinak pohodová, ani moc, ani málo, takže noční šichta rychle uběhla. Pokračoval jsem v četbě té debility, časopisu Globe Revue. Čím déle jej čtu, tím víc začíná urážet mou inteligenci. To je opravdu sračka pro normální lidi! Články stejně pitomé jako v kterýchkoliv novinách. Dnes mě dokonce napadlo srovnání s Haškovým Světem zvířat, protože například ústřední článek o homosexuálních nebo bisexuálních zvířatech může být jenom vtip, to nemůže nikdo myslet vážně. Je pravda, že býci, držení lidáky ve stádě bez krav, na sebe občas zkoušejí lézt, nebo že z jara roztoužený žabák skočí i člověku na špičku gumových holínek, když se splete, ale to jsou výjimečné omyly a rozhodně nelze považovat pouhé sdružování se a přátelení již za projev homosexuality, jak se nám snaží nalhat Globe Revue. K tomu je potřeba jistá explicitní "akce", abychom ji mohli označit za projev homosexuality, k tomu nestačí pouhé spolčování ve skupinách, jež se mimoto děje za úplně jinými účely než je kopulace. Zvířata jako buzeranti?! Měl jsem chuť ten časopis nedočíst a zahodit. Taková laciná senzacechtivost se sice možná dobře prodává, ale jinak je úplně bezcenná a hloupá. Co se týče těch sexuálních omylů, nevyhnuly se ani mně, když jsem si spletl obyčejného lidáka či lidačku se zvířetem mého druhu. Stává se to každému. Podobně bych mohl tvrdit, že to malé stádečko koz, jež tvoří holky na dílně, je také homosexuální, když chodí společně na záchod a na šatnu. Takto by v podstatě byla homosexuální celá ta jejich "slavná" civilizace, drží-li pohlaví důsledně oddělena - což je vlastně druh sexuálního apartheidu! Neboť máme jen šatny a záchody buď pánské nebo dámské a nikdy společné. A představte si, že bych měl vyzvat nějakého chlapa, ať jde se mnou na záchod, když se mně chce, jako to dělají holky! Přesto to z nich ještě nedělá lesby! Ten časopis je prostě urážkou inteligence, darmo mluvit. A takových debilit je tam spousta.

24. dubna 43

        Mezinárodní den laboratorních zvířat se nesl ve fabrice příznačně ve stylu krysích dostihů.

        Vedoucí se mě optal, jak prý se těším do nové práce. Odvětil jsem, že na novou práci se moc netěším; těším se spíš do důchodu. Škoda - teď jsem tak někde uprostřed: mládí v prdeli, a do důchodu daleko.

        Nádenice, která nedávno potratila, se chová jako by se nic nestalo - a vlastně se opravdu nic nestalo, naštěstí se jen nenarodil další mizernej parchant; hovádko se oklepalo a juchajíc tlačí svou naloženou káru dál. Nemá co na práci a klidně si luští křížovky! Mne už by za to vedoucí nebo kontrolorka nebo někdo napomenuli!

        Já také nemám prvních šest hodin mnoho co na práci, ale po neblahých zkušenostech z minula si netroufnu číst málem už ani na šatně - stejně je i tam plno lidí, uklízečka... A tak si nenápadně hraju s kapesním počítačem. To jsem dopadnul; nakonec je ze mne ustrašenec. Nejvyšší čas skončit.

        Na posledních šest hodin jsem však vyfasoval pakárnu, kterou nikdo jiný nechtěl a kterou mi nikdo nezáviděl. Ale zase jsem všechno zvládnul a šichta rychle utekla.

        Proslechlo se až ke mně, že prý včera museli na dílně ukončit veškerou práci a ořezat nějaké zmetky. Stává se to běžným. To je příšerná fabrika. Ještě že jsem tam nebyl; určitě by to zase svedli na mne. V druhé směně mají také svého obětního beránka na všechno: stal se jím zřejmě jeden chlap, převelený sem z nástrojárny. Ten také nezapadá: je to mánička, fousatá a dlouhovlasá, asi tak v mém věku. Zahlédl jsem u stolku kontrolorek, jak si o něm předávají písemné vzkazy. Stěžují si na něj na těch lístečcích, že prý dělá pořád v něčem chyby. Na mne, jako na bílou vránu, žalují jedna druhé jistě taky; způsobné a poslušné holčičky na mne ostatně žalují už od mateřské školky.

27. dubna 43

        Bojuji na závěr jako lev! Však také musím, neboť dostávám na práci samé "chuťovky". Jedna práce lepší než druhá, jen co je pravda! A než se rozkoukám a doženu zpoždění, abych držel s plivající mašinou krok, už jsem zas poslán dělat něco jiného, zpravidla horšího. Dnes jsem dělal šest různých prací - jako ten Ferda Mravenec!

        Vedoucí se mě pořád ptá na to samé: jak se těším do nové práce. Už mě s tím otravuje. Odpověděl jsem mu úplně stejnými slovy jako minule. Nezdálo se, že by se dovtípil a upamatoval, že už jsem mu jednou odpovídal na tutéž otázku. Tak mladý a už tak senilní. Blbci, nepodrží v paměti nic; stále melou furt to samé dokola jako flašinetáři s opičkou na rameni. Dost možná, že je skutečně "po opici"...

        Jediná potěšující zpráva je ta, že kontrolorka se chystá na dovolenou, neboť dnes zaučovala na své místo Jarku, takže ji asi pár dní neuvidím a možné je i to, že třebas už nikdy, protože Já mám přece také dostat na závěr dovolenou! Ale nechtěl jsem vyzvídat, jak dlouho bude pryč, aby to nevypadalo, že z toho mám radost. Ono je to stejně jedno: s ní, nebo bez ní, krušné to ještě bude, jakkoli se to krátí. A pak tu máme ještě zákon zachování blbosti v lidské společnosti, který praví, že jednoho blbce záhy nahradí blbec jiný, takže mě určitě místo kontrolorky bude otravovat někdo jiný, o němž to dosud netuším.

30. dubna 43

        Dnes si kontrolorka vzpomněla na svou pravou povahu a naplno se zase odvázala. Vše se nastartovalo tím, že zjistili na jednom druhu výlisků maličké přestřiky, s čímž bylo hodně práce to přebrat, mašina se musela zastavit, a tak dále, a tak podobně - normální blázinec všedního dne. A třebaže jsem s tím naštěstí neměl nic společného, dokonce jsem byl zalezlý daleko na opačném konci dílny, přesto jsem si to odskákal zase Já - kdo jiný! Kontrolorka si "za trest" vymyslila, že jsem jí neoznámil ukončení výroby na "mém" lisu a že mi tudíž zbyla k obsluze pouze jedna blbá mašina, s níž jsem měl přitom sám co dělat, abych uhlídal její mnohonásobné a rozličného druhu zmetky. A nahnala mě taky přebírat (naštěstí už bylo skoro všechno hotovo). Od té doby už jsem ji zase poznával, tu její protivnou buzerantskou povahu. Práce mě nebaví, rozčiluje mě, a ještě k tomu to věčné buzerování za drobnosti! To není pracoviště, nýbrž popraviště!

        Než konec se blíží! Od května nastupuje nová síla, náhrada to za mne, a proslýchá se prý, že od šestnáctého května mám dostat dovolenou a skončit. To by znamenalo, že mi zbývá posledních šest směn! Konečně! Akorát, že se to dovídám zprostředkovaně, přes šuškandu. To mi to nemůže někdo oznámit oficiálně? Zase všichni kolem mne vědí všechno, jen Já nevím nic, nebo se to dozvídám až poslední - a to se jedná o mne!

        Po práci míjím v parku partičku pankáčů. Vůbec si mne, "dědka", nevšímají. Před dvaceti lety bych byl ještě jedním z nich... Náladu mám tak zuboženou, že bych s nimi šel hned chlastat, jen aby se mi zlepšila. Ale to už se nikdy v životě nestane, dokud budu muset pracovat. Ty těžce vydřené prachy, jež si vydělávám snášením všech těch nepříjemností a lidí, s prací spojených, by mi bylo líto utrácet, byť za jedno jediné pivko, vypité v družné společnosti pankáčů. Dnes se mi zdá nepochopitelným, že jsem to tak dřív dělával a vůbec mi to nevadilo, neb místo do přírody šlo se pít a veselit se s kamarády v hospodě nebo na koncertu. Jó, to byly časy!

5. května 43

        V noci byla kontrolorka zase jako milius. Asi proto, že se nic špatného nepřihodilo, žádné komplikace. Stejně ji nesnáším, i když nebuzeruje. Práce bylo málo, četl jsem si Knihu o Jizerských horách. Nová náhradnice za mne - měl bych říct spíš "další oběť" - už od svých nových kamarádek samozřejmě ví, že "jdu do pivovaru". Začínám tomu věřit i Já, čímž se má pololež stává věrohodnou. Všichni to vědí, jen rodiče ještě ne. Maluji si, maluji, šest let prázdnin, ale všechno závisí na zdraví a hlavně životě mých rodičovských sponzorů, jež není právě z nejpevnějších: tátovi praskají pod vysokým krevním tlakem drobné žilky v oku nebo v nose a mámě teď nově zjistili nádor na děloze, takže musí co nejrychleji na operaci. Bez pohostinství mých rodičů bych nikdy na žádné dlouhé prázdniny neušetřil. S jejich životem jakoby "skončí" i život můj, tak jak jsem ho znával a jak si jej dosud slastně užívám. A musel bych se přitočit k opravdu velice snadné práci, abych ji vydržel vykonávat jako mezek celý život až do důchodu! To už bych spíš přeci jen odletěl jednou provždy a naposledy do těch mých bájných tropů, jak o nich sním již drahná léta. Jenže tenkrát jsem se vždy nakonec vrátil, protože jsem se měl kam vracet - a za kým. Ale až nebudu mít nikoho a zůstanu na světě sám, všechny možnosti, i ty nejšílenější, budou otevřeny. Pak možná dojde na všechny dávné sny a představy. Svobodný zůstanu tak jako tak. Já už jiný nebudu.

6. května 43

        Po dnešní šichtě jsem úplně vyřízený. "Křižovatku smrti" na cestě do práce jsem zdolal, kontrolorka byla klidná... - ale ta dnešní robota mi dala zabrat! Poslali mě zase dělat na ty příšerné kancelářské boxy, kde se nezastavíš, ani neposadíš, a nechali mě tam s přestávkami osm hodin! "Dámy" se vůbec neobtěžovaly přijít mi pomoct, nebo vystřídat mě na svačinu, takže jsem se musel najíst při práci. Kolena mě potom bolí přímo šíleně! Tak takhle by to dál nešlo! Ještě že končím (ještě asi čtyřikrát a konec!), jinak bych se tam úplně odrovnal! Domů jsem stěží odpajdal a doma ztěžka kulhám. Nová "oběť fabriky" není vůbec žádná oběť, naopak: je tam druhý den a už je tam jako doma. Já jsem tam neuvěřitelných osmnáct měsíců (!) a furt jsem tam jako poprvé, cizí rušivý element, který je dobrý akorát tak na to, aby oddřel tu nejhorší dřinu a aby se na něj všechno špatné svedlo. Až budu opouštět fabriku, bude to jako vysvobození z nucených prací na Ďábelských ostrovech. Já však teď ze všeho nejvíc toužím po zcela jiných ostrovech: po rajských ostrovech v nějakém zapomenutém koutu tichomoří.

8. května 43

        Zase mě nařkly, že prý špatně počítám výrobu a píšu tam nesmysly! Sočí proti mně! Když teď přicházívám kvůli nim na dílnu první, je jim to málo; když teď po sobě uklízím tak důkladně, že sbírám každé jednotlivé smítko, je jim to málo. Tak si musely vymyslet jinou věc, jíž by mě trápily, baby čarodějnické! Výpověď jsem podal přede dvěma měsíci, za pár dní končím - tak co ode mne ještě chtějí? Sežrat mě zaživa? Uklovat mě klevetnými zobáky? Dokonce už i naše kontrolorka to nevydržela a řekla, že je zvědavá, na koho se bude všechno svádět, až tam Já nebudu. Ale to prohlásila až poté, co jsem na ta nařčení reagoval nezvykle podrážděně, načež jsem sice odevzdaně, avšak hlasitě řekl, že už je mi to všechno jedno. Kdyby neviděla, že už mi je to opravdu všechno jedno a že to mám "za pár" a že už se mnou nikdo nic nenadělá, určitě by na mne kvůli tomu sočila také, ale vtom si uvědomila, že už nade mnou ztrácí moc - jako všichni.

        Větší pakáž jsem nezažil než v tomhle podniku! Myslím, že to bude pro mne záporný vzor pro všechna další zaměstnání. Nikde jinde už to snad nemůže být horší než tady. Tady si snad dala dostaveníčko ta nejhorší sebranka z celých Políček i blízkého okolí! Všichni mě uctivě zdraví přáním "dobrého dne", až mi to kolikrát už není ani příjemné, jak jsem za celý den "udobrýdenovaný", ale přitom za zády... Zdá se mi, že tím "dobrým dnem" si ze mne spíš "dobrý den" tropí, než že by mi ho přáli, upřímně přáli.

        V sobotu ráno po noční se vždy vypínají stroje. Když jsem kdysi před osmnácti měsíci přišel poprvé na dílnu, zdálo se mi, že si ty stroje předou docela tiše, ale teď když utichnou, slyším teprve, že vlastně vydávají pekelný rachot. V náhle nastalém tichu by se tam nyní dala poslouchat barokní hudba... - kdyby se ovšem tím pádem nedostalo sluchu jakémusi zapomenutému rádiu, jež nikdo neposlouchá, jež nikdo nevnímá a jež nikdo nikdy nevypíná.

12. května 43

        Konec mého utrpení už zná konečně své přesné datum: 19. května nastupuji na poslední noční šichtu ve fabrice a nazítří ráno 20. května definitivně končím! Vlastně ještě ne tak docela, protože od toho data zatím nastupuji "jen" pětidenní dovolenou, ale to už přece svoboda je, a navíc placená.

        Tak tedy jsem se dočkal. Konečně! Konečně mohu začít odpočítávat ne dny do konce, ani směny, nýbrž hodiny! Po dnešku to dělá přesně 4 šichty x 12 hodin = 48 hodin!

        Naše protivná kontrolorka měla dneska navíc dovolenou - a doufám, že už ji nikdy neuvidím -, takže i to přispělo významnou, ne-li rozhodující měrou k mé dobré a pohodové náladě. Nikdo mě nebuzeroval, a kdyby to tam takhle vypadalo pokaždé a kdyby nebyly ty hrozné poloautomaty, možná bych tam vydržel déle, ne-li napořád. Kontrolorku jsme měli náhradní, z jiné směny, a ta si tiše jako myška hleděla svého, ani jsem o ní skoro nevěděl. Kontrolovala, na rozdíl od naší kontrolorky, i když špatně, protože přehlédla spáleniny na dílech, které jsem Já ovšem nepřehlédl. Zdálo se, že to brala ode mne s jistým povděkem a jestli jí také o mně nalhali a vsugerovali, že chyby tam dělám jen Já, tak si asi o mně musela poopravit mínění. Zase jsem objevil chybu jedině Já. Jenže v téhle fabrice je zvykem, že to nikdo neocení; naopak to ještě svedou jako vždycky na mne, to jest na toho, kdo na chybu upozorní. Ano, tak to v naší fabrice skutečně chodí! Ale jenom jde-li o mou osobu. Persona non grata - to jsem Já.

        Ještě 48 hodin!

14. května 43

        Zvoní-li na dílně telefon, musí být, aby ho bylo slyšet, napojen na hlasitější alarm, který zní úplně stejně jako ten nepříjemně ostrý drnčivý zvuk z rozhlasového zpracování Orwellova románu 1984, po němž se ozve:

        "Velký Bratr tě sleduje."

        Přesně takový zvuk má dílenský telefon.

        Dnes v noci jsem myslel, že odtud už uteču. Zase se mělo cosi vadného přebírat a třídit - to je druh práce, kterou nenávidím ze všeho nejvíc. Samozřejmě chtěly po mně, abych se toho ujal. Hned jsem odmítl s výmluvou, že nerozpoznám dobrý kus od vadného. Bylo to pravda; skutečně jsem v nich neviděl rozdíl. To už není práce, to je debilita. Nakonec si to dělaly samy. Seru na práci. Dostal jsem jinou a ta už byla v pohodě, měl jsem spoustu času na čtení. Knihu o Jizerských horách tak již brzy odložím přečtenu celou. Ještě asi deset stránek. No a směny tři, hodin třicet šest.

15. května 43

        To, co se včera s takovou námahou a rozčilováním přebíralo a kontrolovalo světelnou lupou, se dnes přerušilo, zastavilo a víc už nerozjelo. Celý den to všichni možní "odborníci" spravovali a stejně nespravili nic. Podobná situace je v naší fabrice na denním pořádku. Lidužel to není jediná věc špatná. Dalším bodem na dnešním nesmyslném programu bylo ořezávání a oškrabávání vskutku mikroskopických přestřiků na dílech, které už byly takzvaně "najeté". To je také na denním pořádku. Neříkám na to nic, ale nebaví mě to a schválně nijak nespěchám. Naopak: hraji si s kapesním počítačem nebo si chodím číst na šatnu Pitevní praktikum pro pokročilé od mého petrovského kolegy, filozofa Standy Komárka.

        (Na tuto jeho knihu jsem si vzpomněl, když jsem ho včera viděl v nesmírně zajímavém dokumentu "Mír s tuleni". Vystupoval tam kromě jiných zajímavých lidí také jeden ochránce zvířat, který zřejmě patří do okruhu lidí kolem Hnutí za dobrovolné vyhynutí lidstva, protože také prohlašoval, že lidstvo je vetřelec a rakovina planety. Legrace byla, když během natáčení rozhovoru seřval jednoho negra, který se kolem poflakoval a okouněl. Dobrej borec. Říkal dobré věci. Je příjemné sledovat, jak se moje myšlenky samy šíří světem, úplně samovolně a skoro bych řekl, že i zákonitě. Jeho celé jméno jsem si nezapamatoval, jen François, ale jak dál... Francouz to možná ani nebyl, protože mluvil dobře anglicky bez špetky cizího přízvuku, spíš Američan.)

        "Krysí dostihy" sice náhodou nemám, zato celá ostatní fabrika vře, lopotí se a všude je plno bezradného pobíhání z místa na místo. Nemá to účel. Já si toho nesmyslného hemžení kolem sebe nevšímám. Jsem mimo jejich čas. Připadám si jako v těch videoklipech, kde ústřední postavu v popředí snímá kamera normální rychlostí, zatímco lidé a lidičky v pozadí se míhají ve zrychleném filmu kamery druhé. Mne se žádná jejich záležitost netýká. Harpyje z ostatních směn si mě také přestaly všímat. Moje tělo tam ještě je, leč duše je již osvobozena. Spíše to však vypadá obráceně: chodím mezi nimi jako duch bez těla, jako neviditelný. Zbývá mi 24 hodin práce, jeden den. Doma ve štúbě nebo venku v přírodě by ten čas utekl co by dup', ale v práci to bude ještě bolet.

16. května 43

        Obávaná rodová kletba čísla 16 se opět projevila. Táta objevil v mém stolním kalendáři údaj o nadcházející dovolené a pravda o výpovědi tak vyšla najevo. Bylo z toho mnoho pláče a bědování, málem jsem utekl do hospody. Dřív jim to bylo jedno a mé periodické "záchvaty svobody" brali pokojněji. Je fakt, že s přibývajícím věkem nás všech, se naskýtá otázka, co dál a kam to povede. Já to také nevím, přesto nemohu jednat jinak. Život naplněný prací není život pro mne. Nepožaduji nutně od života, aby probíhal hladce a úhledně, a aby třebas i neskončil tragédií. Osudy velkých hrdinů se často podobají antické tragédii; hrdina však bojuje se zlou sudbou, bojuje proti všem. Lépe zemřít svobodný, než živořit v porobě.

18. května 43

        Poslední denní šichtu mám za sebou! Ještě jednu noční a konečně konec! Zase jsem však lítal jako hadr na holi po třech lisech! Ani vychcat a napít se jsem málem neměl čas! Svačinu jsem donesl domů skoro celou. Naše kontrolorka se vrátila z dovolené, ale dala pokoj, kromě toho, že mi zkazila náladu, ježto jsem ji už nechtěl nikdy vidět. Vedoucí Zezula mě zastavil a podával mi ruku na rozloučenou. Jeho ruka je hladká, tlustá a měkká. Jako u buzeranta nebo u kněze. Stisknul jsem mu ji pořádně, silně, ne tak schlíple jako on. Je poznat, že to je "měkkýš", žádnej ledoborec, v podstatě kancelářská krysa. Zatímco "krysu na divoko" jsem měl Já k práci, alias "krysí dostihy"! Stiskli jsme si ruce a on povídá:

        "Tak ať se ti daří, a hlavně ať seženeš práci."

        Zas ta jeho "práce"! Má to tak někdo furt starosti! Vážně, kdyby mně to řekl ještě jednou, namouduši bych mu už vpálil do ksichtu:

        "Seru ti na práci, debile!"

        Já nevím, co to je za lidi, že nemají v palici nic jiného než pořád tu zasranou otrockou práci! Otroci to jsou, no, co jiného! To mi nemohl popřát jen dobré zdraví a spokojenost, jako normální člověk?

        Ještě jednou, ještě posledních dvanáct hodin...

20. května 43

        Poslední šichta včera večer začala jako vždy krysími dostihy, potil jsem se už při rozdílení práce, jaká to byla zase hrůza, avšak pokračovala a potom i skončila naprostou pohodou, násobenou dobrým chlastem, nicneděláním a četbou Komárkova Pitevního praktika pro pokročilé. Láhev bylinného likéru značky Magister, mnou donesená na rozlučku, všem chutnala, mně taky, takže jsem měl trochu špičku, jsa alkoholu odvyklý, a rozvázal se mi jazyk. Zvláštní věc, snad symbolická: otázali se mne, kam bych nejraději jel. Řekl jsem bez váhání, že na Tahiti. A rozhovořili jsme se na toto téma. Udivoval jsem všechny svou znalostí francouzštiny a vůbec, a myslím, že mě nepoznávali ani co se týče jiných mých řečí. Hlavně kontrolorka úplně změnila své chování ke mně, až dosud nepěkné a neuctivé - naštěstí pro ni, nutno podotknout. Pozdě. Stejně tu práci nenávidím i celou fabriku, i kdyby tam byli samí dobří a přátelští lidé. Seřizovač Péťa se mě otázal, zdali jsem si "to" nerozmyslel.

        "Nerozmyslel, naopak jsem se v tom utvrdil."

        Rozešli jsme se tedy v dobrém, bez velkých proslovů a ceremoniálů, jen snad Péťa se mi zdál nějaký přepadlý a též Marika měla v očích takový ten plačtivě posmutnělý výraz, jaký vídám u "našich" rodičů, když odcházím na několik dní a nocí sám ven do lesů.

        Ach, ano, "do lesů", tam zítra hned zamířím. Začíná nová kapitola mého života, doufám, že dlouhá a šťastná.

29. května 43

        Dnes jsem byl ve fabrice hnusné skutečně naposledy - pro otravnou zbytečnost jménem "zápočtový list". Srdce se mi na okamžik zastavilo samou nepodmíněnou úzkostí, jak jsem se přiblížil na dohled fabrice. To byl ale kriminál! Samotné převzetí oné trapné zbytečnosti, kvůli níž mě sem ještě takhle tahají, se obešlo bez zdlouhavých průtahů; horší bylo získat jinou zdánlivou maličkost: podpis vedoucího Zezuly na další směšnost jménem "výstupní list". Zase se mě, blbec, ptal, mám-li práci! Řekl jsem úsečně, že mám a rychle jsem se odporoučel. To je hrozné. Do poslední chvíle vás někdo musí s něčím otravovat! To jsou lidi... Vrátný se ke mně také choval jako k cizímu...; prostě jako bachař - jiné přirovnání by fatálně kulhalo. Strávil jsem naposledy ve fabrice sice jen pár minut, ale jak jsem byl rád, že jsem konečně venku! Je to vysvobození. Samozřejmě jsem si potom nezapomněl na chodníku pěkně od plic a samým štěstím odplivnout na rozloučenou. S prací už je opravdu konec. Feuerteufel je opět svobodný.