Lichtenberg: Myšlenky

Georg Christoph

Lichtenberg

Myšlenky, postřehy, nápady

(výpisky)

Předmluvě by se mohlo říkat plácačka na mouchy a věnování měšec na peníze.

Předmluva by se mohla jmenovat hromosvod.

Velký trik, že malé odchylky od pravdy považujeme za pravdu samu, na němž je založen celý diferenciální počet, je zároveň též základem našich důvtipných myšlenek, kde by se často všecko zhroutilo, kdybychom ty odchylky posuzovali s filosofickou přísností.

Nalézání nejdůležitějších pravd závisí na jemném abstrahování, a náš obyčejný život je ustavičná snaha, abychom takové abstrakce nebyli schopni; všecko je dovednost, návyk, rutina – u jednoho víc, u druhého míň – a úkolem filosofů je, aby nás těmhle malým klamným schopnostem, které jsme si od dětství pozorováním získali, zas odnaučili. Slušelo by se tudíž, aby filosof byl už jako dítě vychováván zvlášť.

Největší věci na světě jsou působeny jinými věcmi, které podceňujeme, malými příčinami, které přehlížíme a které se posléze hromadí.

Velkou ctižádost a nedůvěru jsem dosud vždycky viděl pohromadě.

Pocit vyjadřovaný slovy je vždy jako hudba, kterou chci popsat slovy: výrazy nejsou s věcí dost homogenní...

Mírou neobyčejnosti jsme my; kdybychom hledali míru obecnou, pak by neobyčejnost pominula, a všechny věci by byly stejně veliké.

Blázen, který si namlouvá, že je panovníkem, liší se od skutečného panovníka jen tím, že blázen je negativní panovník a panovník negativní blázen; vynecháme-li znaménka, jsou si rovni.

Kdykoli měl použít svého rozumu, bylo mu, jako když pravák má něco udělat levou rukou.

Každý člověk má taky svůj morální zadek, který ukazuje jen v nouzi a jejž pokud možno přikrývá kalhotami slušného chování.

Vyrostl ze své knihovny, jako se vyroste z kazajky. Knihovny vůbec mohou být duši příliš těsné nebo příliš velké.

Jsou dvě cesty, jak prodloužit život. Za prvé, že se oba body, narození a smrt, od sebe oddálí a cesta je tedy delší. V tomto oboru vykonali velice mnoho někteří lékaři. Druhý způsob je ten, že se jde pomaleji; a to je věc filosofů, kteří teď přišli na to, že nejlepší je, když přitom člověk botanizuje, chodí sem a tam, tu se pokusí skočit přes příkop a pak zas nazpátek, a kde je čistý vzduch a nikdo ho nevidí, odváží se udělat i kotrmelec a tak dále.

U ženy se sídlo point d’honneur1 shoduje s těžištěm, u mužů je trochu výš, v prsou, kolem bránice.

Často nevyjdu celý týden z domu a žiju velice spokojeně. Ze stejně dlouhého domácího vězení na něčí rozkaz bych onemocněl. Kde je svoboda myšlení, tam se člověk s lehkostí pohybuje ve svém kruhu, kde je myšlení pod nátlakem, tam se i dovolené myšlenky vynořují s bojácnou tváří.

V hlavě, kde slova neleží na svém místě, vládne zcela jiný způsob myšlení, jiné ius naturæ2, jiné belle lettres3, celé hospodářství se nutně změní, člověk se stává cizincem ve své vlastní zemi i ve světě. A tak bych chtěl všem mladým lidem poradit, aby si všechna nová slova pěkně uspořádali a utřídili jako minerály, aby je bylo možno nalézt, když se po nich někdo shání nebo jich sami chtějí použít. Říká se tomu slovní ekonomie a přináší to rozumu stejný užitek jako peněžní ekonomie měšci.

Bylo mu tehdy čtyřiapadesát let, kdy rozum a vášeň i u básníků začínají jednat o mírové smlouvě a taky obvykle nedlouho poté mír uzavřou.

Kdo je to?

Jenom já.

Och, to je víc než dost.

Nejstarší přísloví je možná:

Příliš mnoho škodí.

Jak se vám líbilo v té společnosti? Odpověď: Moc, skoro jako když jsem sám doma.

Nečti příliš mnoho, jen to nejlepší a pomalu, a ptej se na každém kroku: Proč tomu věřím? Plyne to z mého celkového myšlenkového systému, nebo se to na něj navěsilo jen proto, že se mi nechtělo přicházet věcem na kloub vlivem předsudku, fidei implicitæ4 a podobně.

Ve všech vědách existují obecně potřebné a v oběhu jsoucí pravdy, které dosud nevyšly tiskem.

Existuje jediná chyba, kterou má vtipný spisovatel společnou se spisovatelem dočista špatným, že totiž obvykle svůj předmět vlastně neosvětluje, nýbrž potřebuje ho jen k tomu, aby ukázal sebe sama. Poznáváme spisovatele a jinak nic.

Kdyby byla příroda nechtěla, aby hlava popřávala sluchu žádostem břicha, proč potřebovala spojovat hlavu s břichem? Břicho by se mohlo dosyta najíst a pářit, aniž by se vlastně dopouštělo toho, čemu říkáme hřích, a hlava by mohla bez břicha vymýšlet systémy, abstrahovat a bez vína a milování mluvit a pět a tlachat o platonickém opojení a platonickém vytržení.

Otravovat polibky je od přírody ještě mnohem horší jednání než otravovat šípy nepřátel ve válce.

Přál bych si jen být králem, abych se při svých nepatrných vlohách mohl jmenovat Lichtenberg Veliký.

Přál bych si, aby mezi Shakespearovými nejsvětějšími verši byly jednou červeně vyznačeny ty, za které vděčíme sklence vína vypité ve šťastnou chvíli.

Je hanba, že většina našich slov jsou nesprávně používané nástroje, páchnoucí často ještě špínou, kterou je znesvětili dřívější majitelé.

Že génius je jistý druh nemoci, dokázal pan Unzer5 ve svém „Lékaři“ tak znamenitě, že by měl jít mráz po zádech každému, kdo by si tuto velice nebezpečnou nervovou chorobu přál. A ten národ, jemuž je pod sluncem třeba nejvíc závidět, myslím tím Angličany, to taky poznal, protože jeden z jeho nejslavnějších přírodovědců, velký Hill6, vynalezl čaj zahánějící přemýšlení, jistý to důkaz, že tento veliký duch považoval přemýšlení za slabost.

Na světě nemůže být všecko úplně v pořádku, protože lidem se musí stále vládnout podvodem.

Sa Majesté très voltairienne, král Pruský.7

V angličtině je přísloví: Na blázna je příliš hloupý. Je v něm ukryto velice mnoho bystrého pozorování.

Častěji se má zkoumat to, na co lidé většinou zapomínají, čemu nevěnují pozornost a co považují za tak známé, že už jim to nestojí za zkoumání.

Ano, jeptišky nesložily jenom přísný slib čistoty, ale mají ještě také silné mříže na oknech.

V Hannoveru jsem byl jednou ubytován tak, že mé okno vedlo do úzké uličky spojující dvě široké ulice. Bylo tuze zábavné pozorovat, jak lidé mění výraz tváře při vstupu do uličky, kde je, jak se domnívali, nebylo tolik vidět, a jak jeden tady močil.

Tuze často jsem už přemýšlel o tom, čím se vlastně velký génius liší od obyčejného houfu. Tady je pár poznámek, které jsem si udělal. Obyčejná hlava se vždycky přizpůsobuje vládnoucímu mínění a vládnoucí módě; považuje stav, ve kterém se teď všecko nalézá, za jediný možný a chová se při všem trpně. Velkého génia u všeho napadne: Není snad i tohle nesprávné? Nikdy nerozvážně nedá svůj hlas. Znal jsem velice nadaného muže, jehož celý názorový systém se stejně jako jeho nábytek odlišoval zvláštním uspořádáním a zvláštní užitečností. Nesnesl v domě nic, co mu nebylo jaksepatří k užitku; opatřit si něco jen proto, že to mají jiní, nedokázal. Říkal si: Takhle o tom rozhodli beze mne, možná že by rozhodli jinak, kdybych u toho byl. Díky těmhle mužům, že občas aspoň vším jaksepatří zatřepou, když se to začíná usazovat. Nesmějí se z nás stát Číňané.

Z knihoven budou nakonec města, říká Leibniz.

Psát román je proto tak znamenité a příjemné, že si člověk může na všechny názory, které chce pustit do světa, pokaždé najít člověka, který je pronáší jako své vlastní.

Kdyby na světě byla jen řípa a brambory, možná že by si někdo řekl: Škoda, že rostliny stojí obráceně.

Protože je ten člověk už drahný čas mrtev, mohu ho jmenovat, je to Cicero.

Vskutku jsem na jeho tváři pozoroval mlhu, která se vždycky zvedává při slastném pocitu, který člověk má, když se cítí nad jiné povznesen.

Jsou lidé, kteří ani tak hezky nepíší, jako spíš umějí postřehnout módní rysy každého desetiletí a století, až by i čert uvěřil, že tak píšou od přírody. Ať je jaká chce bouře, zkroucené slupky plavou vždycky navrchu. Vždy mám raději člověka, který píše tak, že se to může stát módou, než takového, který píše, jak je to v módě.

Velcí lidé taky chybují, a někteří z nich tak často, že je člověk skoro v pokušení považovat je za malé.

Nikoliv síla ducha, ale síla větru z něho udělala hrdinu.

Lidé nemohou říci, jak se nějaká věc udála, nýbrž pouze, jak se domnívají, že se udála.

Čteme taky proto, abychom poznali i jiné spisovatele. Kdo by se od dětství seznamoval jenom s mistrovskými díly lidského rozumu, protáhl by údivem obličej, kdyby si přečetl některé naše nové knihy. Připadalo by mu to jako muzicírování na rozladěném klavíru nebo jako hudba pánví a hmoždířů a talířů. Situace, které by se dalo použít.

Pravda, boty si sám ušít neumím, ale svou filosofii, pánové, si předpisovat nedám.

Co je to žvanit? Žvanit znamená s nepopsatelnou čilostí donekonečna mluvit o těch nejobyčejnějších věcech, které každý buď už zná, anebo nechce znát, takže se tím nikdo nedostane ke slovu a nemůže se dočkat, kdy skončíme.

Provést srovnání mezi tím, co si lidé myslí, a tím, co říkají. Beze strachu, že budeme zmrskáni, můžeme říci, že polovina obyvatel by byla zmrskána, kdyby veřejně řekli, co si myslí, a přece je člověk to, co si myslí, a ne to, co říká. Dva lidé, kteří si navzájem skládají poklony, dali by si vzájemně po hlavě, kdyby věděli, co si jeden o druhém myslí.

Takový člověk si zvolí téma, posvítí si na ně svým světélkem, pokud jaké má, a pak určitým módním jakžtakž stylem napíše své všední poznámky, to, co by postřehl každý septimán, jenže by to nedokázal tak okázale napsat. Pro tento způsob psaní, jejž mají v oblibě průměrné a podprůměrné hlavy, kterými se to jen hemží ve všech zemích, kde se běžně píší časopisecké satiry, jsem nedovedl najít lepší výraz než kandidátská próza. Takový člověk rozvádí nanejvýš to, co si rozumní lidé pomysleli už při pouhém slově.

Novináři si postavili dřevěnou kapličku, které říkají taky chrám slávy, a celý den v ní přibíjejí a zase sundávají portréty a dělají přitom randál, že není slyšet vlastního slova.

Nenech se nakazit, nevydávej žádný cizí názor za svůj, dokud ses nepřesvědčil, že ti vyhovuje; tvoř si radši názor sám.

Jak bláznivé musí připadat rakovi, když vidí člověka jít kupředu.

Tři pointy a jedna lež dělají dneska spisovatele.

Člověk je možná napůl duch a napůl hmota, tak jako polyp je půl rostlina a půl zvíře. Na pomezí se vždy vyskytují velice podivní tvorové.

Napsal osm knih. Určitě by byl udělal líp, kdyby byl zasadil osm stromků.

Géniové razí cesty a krasoduchové je urovnávají a zdobí.

Je to práce, při které by si tuším i trpělivost rvala vlasy.

Na žádném díle, hlavně na žádném spise nesmí být vidět námaha, kterou to stálo.

Bez zvláštního důvtipu lze psát tak, že druhý musí mít tuze mnoho důvtipu, aby tomu porozuměl.

Hudba byla v prvních dobách rámus, satira paskvil, a tam, kde se dneska říká Dovolte laskavě, dostal člověk za starých časů přes hubu.

Když se srazí kniha s hlavou a zaduní to, je to vždycky vina knihy?

Tato teorie představuje podle mého soudu v psychologii právě to, co ve fyzice velice známá teorie, vysvětlující polární záři třpytem sleďů.8

Kdybychom víc sami mysleli, měli bychom mnohem víc špatných a mnohem víc dobrých knih.

Ten člověk měl tolik rozumu, že se už skoro k ničemu na světě nehodil.

Knihy se píší z knih. Naši básníci se většinou stávají básníky čtením básníků.

B: Ale ten Remus je přece určitě poctivý člověk!

A: To bych řekl, vždyť jinak nemá co dělat.

Seznam tiskových chyb v seznamu tiskových chyb.

Předávám vám tuto knížečku jako zrcadlo, abyste se do něho dívali na sebe, a ne jako lorňon, abyste se dívali skrze něj a na druhé.

U všech lidí ducha najdete sklon vyjadřovat se stručně, říci rychle, co má být řečeno. Neškodilo by, kdybychom v každé větě počítali slova a snažili se ji pokaždé vyjádřit nejmenším jejich počtem.

Nic více nepřispívá k duševnímu klidu, než když člověk nemá vůbec žádný názor.

Kdo má dva páry kalhot, ať jedny zpeněží a opatří si tuhle knížku!

Ten člověk si dal práci, aby odhalil mé chyby; protože služba, kterou mi tím prokázal, není právě nejpříjemnější, mohu jaksi uplatňovat nárok na náhradu škody. Nepožaduju žádné větší zadostučinění, než aby teď sám vytiskl něco ze svých vlastních prací.

Mělo to takový účinek, jaký obvykle mívají dobré knihy. Hlupáci byli potom hloupější, chytří chytřejší a u zbývajících tisíců lidí nedošlo k žádné změně.

Jistým znamením dobré knihy je, když se nám tím víc líbí, čím jsme starší.

Kdyby tak všichni lidé ve tři hodiny odpoledne zkameněli.

Náš život lze přirovnat k zimnímu dni: mezi dvanáctou a jednou v noci přicházíme na svět, je osm hodin, než se rozední, a před čtvrtou odpoledne se zas už stmívá, a ve dvanáct umíráme.

Kniha je zrcadlo: jestliže do ní nakoukne opice, nemůže z ní ovšem vyhlížet apoštol. Nemáme slov, jimiž bychom s hlupákem mluvili o moudrosti. Moudrý je už ten, kdo moudrému rozumí.

Soudí o tom jako profesor práva o satiře.

Velké pravidlo: Jestliže tvoje maličkost není sama o sobě nic zvláštního, řekni to aspoň maličko zvláštně.

Takoví lidé by měli nosit knoflíky s označením nula, aby byli k poznání.

Základem všeho je pozorování a znalost světa, a člověk musí sám mít mnoho odpozorováno, aby mohl využít pozorování druhých tak, jako by byla jeho vlastní, jinak se o nich pouze dočítáme a ona vstupují do naší paměti, ale nesmísí se s krví. Všecko čtení klasiků je marné, když se neprovádí takhle.

Nenadávejte na metafory, je to jediná cesta, jak znovu oživit silné rysy v jazyce, když začnou blednout, a jak všemu dodat života a vřelosti. Je neuvěřitelné, co všechno naše nejkrásnější slova ztratila.

Někteří lidé si myslí, že rozumné je všecko, co se dělá s vážnou tváří.

Městečko, v němž se jedna tvář rýmuje s druhou.

Chraň Bůh, aby se člověk, jehož učitelkou je celá příroda, stal kusem vosku, do něhož některý profesor otiskne svou vznešenou podobiznu.

Lilo tak, že všechna prasata byla čistá a všichni lidé špinaví.

Čarodějnice, které kdysi tolik pronásledovali ohněm a vodou, vůbec nebyly stvůry, jak si je obvykle představujeme – taky s jejich upalováním se přestalo trochu moc brzo. Shromáždil jsem nějakých 150 míst, na nichž mohu dokázat, že čarodějnice z dřívějška jsou vlastně takzvané milovnice kávy dneška. Pod označením milovnice kávy rozumím veškeré staré dámy, které se v mládí naučily tolik, že dokážou celkem obstojně přečíst bibli a které se kromě biblických příběhů věnovaly hlavně privátní historii všech rodin v městečku a registrují, která přišla do jiného stavu, kdy se kdo zasnoubil, kdy se kdo ožení a vdává a co která nosí na hlavě; které v každém onemocnění mladého děvčete vidí nemanželské dítě a uhádnou mužského i bál, který k tomu zavdal příčinu a poskytl příležitost, svými drby osnují hypotetická manželství mezi svobodnými a rozvody, k nimž nezřídka skutečně dochází, zkrátka všecky nerozumné, tlachavé, po návštěvách obcházející staré ženské. „Čarodějnice plavající po vodě“ je pouze obrazné rčení a má znamenat jen tolik, že čaj a káva jsou vlastně jejich živlem, a já vážně myslím, že naše nové čarodějnice nemohou v kafi utonout, protože jsem sám viděl, jak jedna onehdy vypila 14 šálků, kdežto nejzdravější vestfálské děvečky po čtyřech umírají.

Příčinou toho, že si lidé tak málo pamatují, je, že málo sami myslí. Dokáže-li člověk dobře opakovat, co řekli jiní, obyčejně sám mnoho přemýšlel, pokud ovšem není jeho hlava pouhým krokoměrem. A takové jsou mnohé hlavy, které budí pozornost svou pamětí.

Jedna jediná duše byla na jeho tělo málo, býval by uživil dvě.

Jsou jména, která by se měla vyvěsit na všech šibenicích světa.

Chceme-li něco stavět do vzduchu, myslím si, že vždycky jsou lepší zámky než domečky z karet.

Domnívám se, že zdrojem lidské ubohosti je většinou netečnost a změkčilost. Národ, který byl nejráznější, byl taky vždycky nejsvobodnější a nejšťastnější. Netečnost nic nepomstí, nýbrž nechá si líbit největší potupu a největší útisk.

Na dělání rámusu se vybírají nejmenší lidé, tamboři.

Metafora je mnohem chytřejší než její tvůrce, a tak je to s mnoha věcmi. Všecko má svou hloubku. Kdo má oči, vidí všecko ve všem.

Jsem přesvědčen, že se v druhých nejenom milujeme, ale že se v nich i nenávidíme.

Když promluvil, sklaply v celém sousedstvu samy od sebe pasti na myši.

Ani příležitost nedělá jenom zloděje, dělá taky oblíbence, lidumily, hrdiny.

Z nápadu, který dostane chytrý člověk, patří víc než polovina hlupákovi, proti němuž je zaměřen.

Náš pocit určitě není měřítkem pro krásu nedozírného plánu přírody.

Mýlit se je i do té míry lidské, že zvířata se mýlí málo nebo vůbec ne, alespoň ta nejchytřejší z nich.

Jistě by bylo velice užitečné ukázat světu spisovatele, kteří se znalostí jiných, kteří psali před nimi, tvořili jen sami ze sebe. Jedině od nich se učíme, a je jich určitě tuze málo, takže by si je každý mohl snadno přečíst. Ti ostatní napodobují a jsou v pravém slova smyslu penězokazi.

Kniha, která by měla být na světě první zakázána, je katalog zakázaných knih.

Teď se vyrábějí tak mladí doktoři, že hodnosti doktor a magistr mají cenu asi tak křestních jmen. Také je ti, jimž jsou udělovány, často dostávají, aniž vědí jak, jako křestní jméno.

Každý okamžik života, ať nám připadne z kterékoliv ruky osudu, příznivý stejně jako nepříznivý, proměnit v co nejlepší, v tom tkví umění života a vlastní výsada rozumné bytosti.

Bylo by štěstí, kdybychom mohli uši a ostatní smysly přivírat tak jako oči.

Psaní je znamenité k probuzení systému dřímajícího v každém člověku a každý, kdo někdy psal, přišel asi na to, že psaní vždy něco probouzí, co jsme předtím jasně neznali, i když to v nás bylo.

Zapomínám většinu toho, co jsem četl, stejně jako to, co jsem jedl; vím však, že obojí přesto přispívá k uchování mého ducha i těla.

Lze si představit myslící bytost, pro kterou by bylo snazší vidět věci budoucí než minulé. V pudech hmyzu je leccos, co nás přesvědčuje, že hmyz je více řízen budoucím než minulým. Kdyby zvířata měla právě tolik vzpomínek na minulost jako předtuch do budoucnosti, leckterý druh hmyzu by nás předčil, takto ale, zdá se, je síla předtuchy vždy v obráceném poměru ke vzpomínce na minulost.

Zločin urážky filosofie.

Dlouho jsem nedokázal jaksepatří pochopit, čím to je, že mi připadá tak hrozně zatěžko číst knihy mnoha věhlasných psavců, ale nakonec jsem to vypozoroval; je to tím, že ti lidé jinak, ve srovnání se skutečně velkými muži, jsou tak bezvýznamní, že člověka vůbec neláká dovědět se, co vědí.

Divnější zboží než knihy se na světě asi stěží najde: Tisknou je lidé, kteří jim nerozumějí, prodávají je lidé, kteří jim nerozumějí, vážou, recenzují a čtou je lidé, kteří jim nerozumějí, a teď je dokonce i píšou lidé, kteří jim nerozumějí.

Pro určité lidi je člověk s chytrou hlavou protivnější tvor než vyhlášený darebák.

Žijeme ve světě, v němž jeden blázen nadělá mnoho bláznů, ale jeden moudrý člověk jen málo moudrých.

Jedno z největších neštěstí, které by mohlo svět potkat, je, že by se zvuk šířil vzduchem dvacet mil a neslábl by.

Na velké dobyvatele budou lidé vždycky hledět s údivem a období všeobecných dějin budou střižena podle nich. Je to smutné, ale je to v lidské povaze. Proti velkému a silnému tělu hlupáka bude tělíčko největšího ducha a tím i velký duch sám vypadat uboze, aspoň pro největší část světa, a to dokud budou lidé lidmi. Dát přednost velkému duchu v malém těle vyžaduje rozmysl, a k němu dospěje velice málo lidí. Na dobytčím trhu se oči vždycky upírají na největšího a nejtučnějšího vola.

Štěstí, že myšlenková prázdnota nemá takové následky jako vzduchoprázdnota, jinak by mnohé hlavy, které si troufají číst knihy, kterým nerozumějí, určitě splaskly.

Myšlenkové vakuum: jaké štěstí, že hlavy nesplasknou. Je-li myšlenková prázdnota také všude kolem nich, není to možné.

Se zvykem je to leckdy zlá věc. Působí, že se bezpráví považuje za právo a blud za pravdu.

Alespoň jednou o všem zapochybuj, i kdyby to byla věta: dvakrát dvě jsou čtyři.

Nejlépe poznáme člověka podle vtipu, nad kterým se pohoršil.

Pohlížím vždy na vojáky s bajonetem jako na argument a na přehlídku jako na logické cvičení, jak přesvědčovat lidi, čím jsou.

Tvrzení, že člověk je nejušlechtilejší stvoření na světě, si lze vysvětlit tím, že mu to žádné jiné stvoření nevyvrátilo.

v díle Arthura Schopenhauera

Shledávám nářky na muka, která myslícím lidem způsobuje hluk, v životopisech nebo jiných zprávách o osobních projevech téměř všech velkých spisovatelů, např. Kanta, Goetha, Lichtenberga, Jeana Paula.

(A. Schopenhauer, O hluku a zvucích)

*

Paralyzující účinek, který vyvolává hluk na duševně bohatého, vystihuje následující Lichtenbergova poznámka: „Vždy je dobrým znamením, když umělci mohou bránit maličkosti v patřičném provedení jeho umění. F..... bubnoval prsty na plavuně, když chtěl slyšet klavír. – Průměrné hlavě takové věci nevadí: – vede si téměř jako hrubé síto.“

(A. Schopenhauer, Svět jako vůle a představa)

POZNÁMKY:

1 point d’honneur – francouzský idiom znamenající asi tolik, co „věc cti“ nebo „otázka cti“. Doslovným překladem však získáme další, mnohem vtipnější význam, totiž „místo, kde se nachází čest“. – Poznámka Misantropova.

2 ius naturæ – opět dvojsmyslný idiom, tentokrát latinský, znamenající „přirozené právo“. Avšak přeloženo doslova to může znamenat také „právo přírody“. – Pozn. Mis.

3 belle lettres – francouzsky doslova „krásná písmena“; odtud pochází slovo „beletrie“ – krásná literatura. – Pozn. Mis.

4 fidei implicitæ (1. p. fides implicita) – latinsky „předpojatá víra“. – Pozn. Mis.

5 Johann August Unzer (1727–1799) – německý lékař, vydavatel lékařského týdeníku der Arzt („Lékař“) a jeden z prvních psychologů (na obrázku níže). – Pozn. Mis.

6 John Hill (asi 1716–1775) – anglický spisovatel a botanik (na obrázku níže). Proslulý autor ilustrované botanické příručky The Vegetable System (Rostlinná soustava). Pokoutně se zabýval i léčitelstvím pomocí výtažků z bylin, s nimiž dosahoval pozoruhodných výsledků. – Pozn. Mis.

7 Sa Majesté très voltairienne... – (francouzsky) Jeho velice voltairské Veličenstvo; narážka na to, že svobodomyslný a uměnímilovný pruský král Friedrich II. Veliký (1712–1786) zval ke svému dvoru nejrůznější umělce a filosofy, včetně velmi oblíbeného Voltaira. Na obrázku níže je zachycen první rozhovor pruského krále s Voltairem.

8 teorie, vysvětlující polární záři třpytem sleďů – to bylo přesvědčení starých Skandinávců; naproti tomu severoameričtí indiáni z kmene Kríů viděli v polární záři tanec duchů, středověká Evropa v ní spatřovala (jak jinak) znamení boží anebo odlesk padlých válečníků a zlatokopové na Aljašce věřili, že označuje velká ložiska zlata. – Pozn. Mis.