Misantrop: der Weltabwender

ten, jenž se s hnusem odvrátil od „světa“



neděle, 26. října 43

Právě se vrátil čas o hodinu nazpět. Někomu tyhle každoroční změny času vadí, mně je to však jedno. Mám dovolenou, celopodnikovou, již mi vnutili, a tak aspoň chodím na procházky. Jsou mi nutné, i když je neděle a pod kopcem rachotí ta verbež motokrosová. Nahoře v lese panuje mrtvolné ticho a chlad. Jen společné hejnko sýkorek a mlynaříků mi dělá radost. Hrají si na přežití důvěrně blízko mne, skoro mě nevnímají. Také brhlík tesá do kmene stromu. Postávám pod posvátným dubem, jako bych navštěvoval svůj vlastní hrob. Veverky sice nevybíhají do polí, což podle lidové pranostiky zvěstuje tuhou zimu, leč zima se blíží. Co nevidět začne prvně sněžit. Jeden psík se za mnou zatoulal až do otevřeného baráku a dokonce vběhl i k nám do bytu! Musel jsem toho neposedu bezcitně vzít do náruče a beze slova vynést za dveře. Ať si ho ten jeho lidácký moula najde! Také jsem byl kdysi jako tohle štěně. Teď je ze mne to, co jednou bude i z něj: rozmrzelý mrzout, který chce mít od každého pokoj. Svět je čím dál horší. Například pod kopcem se už prohánějí auta ve třech směrech tam a zpátky: po silnici, po louce podél potoka a po úzké cestě mezi zahrádkami. Vím, že bude ještě hůř. Nyní je mou poslední nadějí již jen dvacet let čekat na důchod, abych byl osvobozen od práce a mohl se na pokojné dožití odstěhovat někam na samotu, kde civilizace ještě tolik nedotírá. Těším se na to bezpracné, svobodné stáří jako na nové požehnání mladosti. Jako stařík s dlouhými bílými vousy i vlasy ožiju jistě novou bujarostí.


pondělí, 27. října 43

Je zima, leč jsem dobře oblečen: rukavice, čepici, spodky i bombera mám na sobě; lehkou snídani sestávající z půlky rohlíku a jedné mrkvové pomazánky si nesu rovněž s sebou. V přírodě chutná nejlépe. Na Berlíně je zase psinec a vidím tam toho psohlavého vola, kvůli jehož otravnému čoklovi jsem ho jednou málem zmlátil. Když jsem se tudy asi za dvě hodiny vracel, utrhoval se na mne pro změnu zcela jiný pes. Potíže s tímto „nečistým škodlivým zvířetem, jehož existence spočívá ve znečišťování“, jak píše Strindberg, jejž teď čtu – potíže se psy měl i tento švédský spisovatel, jak se dočítám. Rozlévá se mi zrovínka teplo na duši, když vím, že mám svého bližního, svého spolutrpitele. Strindberg měl aspoň to dobové štěstí, že ještě nepoznal nevýhody přebujelého automobilismu. Dnes jsem zase málem nepřešel silnici, dělící mne a les od civilizace. Je to strašné. Valí se jedno auto za druhým. Nevím, nevím, jak to tady ještě víc než dvacet let vydržím. Bojím se i toho, jak to tady bude vypadat za deset let, za rok, za dva! Věšet se kvůli tomu nebudu. Počkám. Jsem zvědavý, jak píše Strindberg. Ale mé odvrácení se od „světa“, čti od světa lidí, je alespoň vnitřně úplné. Musím tu s nimi sice pořád být, ale nezajímá mě jejich svět. Nečtu noviny, nedívám se na televizi, nezajímá mě politika, veřejné dění. Uzavřel jsem se v duchu těmto věcem. Chci se věnovat nějakým pozitivním věcem, ty negativní mě tak jako tak dostihnou samy, těm naproti nemusím chodit a taková chůze by mi byla již odporná, jako byla ostatně vždy. Nejradši bych vstoupil do nějakého toho kláštera pro intelektuály, jak navrhoval Strindberg. August Strindberg má ostatně také něco společného s Nietzschem: dopisoval si s ním.


Na dnešní procházce jsem vyrušil zajíce ze spánku. Ten jeho spánek musel být věru tvrdý, protože jsem došel skoro až k němu, aniž bych o něm věděl. Zajíc pak náhle vyrazil pryč a bylo to jen kousek ode mne. Jinak bylo v lese dost přelidněno: dva lidáci tam cosi rvali – zřejmě chvojí na hrob, nebo dřevo do kamen. Příště zas budou škodit přírodě před vánoci oškubáváním stromků. Furt něco. A pokoje nedají.


Stáhnul jsem si z internetu mp3 Bachových Brandenburských koncertů. Je to jiná nahrávka než ta, kterou mám na gramofonové desce. Tahle nová mi připadá horší, než ta starší, jako všechno nové a moderní. To už snad nemůže být jen subjektivní dojem! Horší se všechno. Za pět set let – bude-li tu ještě smrdět lidstvo (doufám, že ne!) – to zde bude vypadat jako ve filmu Absurdistán (v originále „Idiocracy“ – zas to nemístné a nesmyslné přejmenovávání! Název „Idiokracie“ – vláda idiotů – by byl možná lepší): lidáci budou už tak zdegenerovaní, že dnešní největší tupci by byli budoucností považovaní za největší mozky. Poslední mezi prvními. Já už v tom absurdistánu žiji léta. Nicméně mám v plánu vypálit si ty nové koncerty na disk. Booklet jsem si k tomu už vytisknul.


pátek, 31. října 43

Je krásně jako na jaře. Vskutku mi všechno připomíná jaro: je trochu vlhko po posledních deštích, svítí ostré sluníčko, stromy jsou bezlisté a sem tam se ozve i nějaký ten vrabčák nebo uhelníček. Po obloze krouží několik kání.

Donutil jsem se vstát po půl desáté a šel jsem do lesa. To je nejlepší doba, poněvadž lidáků je venku málo a nastal dokonce i ten „historický okamžik“, kdy jsem nerušeně přešel silnici, aniž by se odněkud na mne valilo nějaké vozidlo.

V lese vládne ticho. Odložil jsem svrchní šatstvo a vyšplhal nahoru do větví mého starého přítele – do koruny posvátného Misantropova dubu. Dosud má listí, i když značně zažloutlé. Vyskočil jsem na jeho nejnižší záchytnou haluz až na několikerý pokus. Asi budu muset víc trénovat, jinak jednoho škaredého dne zjistím, že už na svůj vlastní dub nevylezu! Buď mi chybí cvik, nebo je ten dub vyšší než býval; ale nakonec jsem se na něj přece jen vyhoupnul silou svých svalů a pružností těla. Jinak bych musel použít židli, což by byla ostuda.

Sundal jsem z dubiska poslední zbytky horolezeckých lan; takhle je hezčí a přirozenější (což je vlastně pleonasmus). Poseděl jsem hodnou chvíli na jedné z jeho mohutných větví. Cítil jsem se jako divoké dítě ze včera shlédnutého stejnojmenného francouzského filmu. Ten příběh se skutečně odehrál. Skončí ale špatně: z hocha, chyceného v lese lovci, jenž kdysi přežil své úkladné zavraždění a jenž žil pak několik let divoce jako zvíře po lesích, vydrezúrovali lidáci způsobného civilizovaného občana porevoluční Francie. Pokusím se ještě dohledat nějaké další informace na internetu.

Seděl jsem na dubu a cítil jsem se naprosto šťastný – pocit, který mi byl dlouho odepřen. Snad si za to mohu sám. Po dočteném Strindbergovi si nyní říkám stejně jako on: „Jen vpřed, stále vpřed!“

A stejně jako mein Leidensgenosse August Strindberg, i Já putuji krajem za pomoci dalekohledu, i když na rozdíl od něho to nemohu dělat z okna mého bytu, nýbrž musím vyjít ven na kraj lesa. Odsud krásně vidím – neb je to na dohled – místo mého letního pobytu.

Z posedu jsem dnes pozoroval osamoceného samečka hýla. Upoutal mou pozornost hned jak se zjevil, protože v jinak dost fádním opadaném lese vyhlížel tento živoucí karmínový drahokam jako ojedinělé červené jablíčko na zimní holé větvi.


18:04

Je hodně webových stránek věnovaných jak samotnému „divokému dítěti z Aveyronu“ tak i ostatním „divokým dětem“, jež vychovala divočina, nebo různá zvířata, jako jsou psi, vlci, medvědi, laně, ptáci, opice, klokani atd. atd. Mnoho stránek jsem přečetl též o tom francouzském filmu, ale i o knize, na jejímž obalu je tento obrázek (je to zřejmě plakát k filmu):

Přečetl jsem toho mnoho na toto mé celoživotní téma. Četl jsem a brouzdal po internetu nejméně tři hodiny! Úplně mě to pohltilo! Myslím, že kdyby mě dnes nebo kdykoli jindy někdo z lidáků viděl na stromě (šedovlasého třiačtyřicetiletého chlapa!) nebo nahého chodit po lese, zařadili by mě jistě do seznamu „divokých dětí“ též. Mnoho zajímavého a poučného jsem se dozvěděl z této četby! Je to zajímavé téma. Člověk je totiž umělý výtvor. Kdyby s ním šlo všechno přirozeně, podle přírody, kdybychom žili podle přírody, byli bychom všichni „divoké děti“ a nebyli bychom lidmi. Lidmi jsou někteří z nás jen násilím ze strany lidáckých utlačovatelů. „Lidskost“, se vším, co k tomu kletému výrazu patří, nám byla pouze vnucena – výchovou, rodinou, školou, společností, kulturním prostředím; ale není naší přirozeností. Lidskost je spíš získaným zlozvykem, na který bych rád zapomněl, zřekl se ho, či se ho zbavil jako neřesti nehodné přírodního tvora. Je veskrze zajímavé, řekl bych až mysticky, že něco podobného píše i Hölderlin, k němuž jsem se právě vrátil:


Člověk se nemůže zapřít, že býval kdysi šťasten jak volný jelen v lesích, a ještě po nesčetných letech v nás doutná toužení po dnech pravěku, kdy každý procházel zemí jak bůh, než člověka nevím co? zkrotilo, kdy místo zdí a mrtvého dřeva ho ještě všude laskala duše světa, posvátný vzduch.


Nu, co na to říkáte? Nemohu rozhodně zapřít, že jsem také duší velký německý romantik – to minimálně! U mne však platí to, co povídají o Hannibalu Lecterovi: neexistuje slovo pro to, co jsem.


sobota, 1. listopadu 43

Znovu jsem dnes vylezl na dub; tentokrát jsem na první záchytnou větev vyskočil na první pokus. Vítr s námi oběma kolébal jako bychom byli bratři. Tehdy nejlépe cítím, že můj posvátný dub je také živá bytost.

Škodné je dnes v revíru hodně, ale na to, že je sobota, není to tak hrozné s těmi lidáky.

Pouze srnky nejsou vůbec vidět. Vždycky tu přitom byly. Asi už je tady na ně také moc rušno. Z ptáků jsem dnes pozoroval hlavně sojky, a to dost nezvykle zblízka.

A odnesl jsem do města jednu povalující se plastikovou flašku, která mě už dlouho iritovala. To lidské hovado, které ji odhodilo, se sem možná už nevrátí, aby vidělo po sobě ten člověčník, ale Já, který sem chodím mnohonásobně častěji, bych se na to musel dívat pořád.



18:45

Dozvídám se právě, že zemřel Miloslav Mareček, nejslavnější český hladovkář. Bylo mu teprve čtyřiapadesát. Našli ho doma sedícího v křesle, lampičku rozsvícenu, zapnuté rádio. Asi ho „klepla pepka“ nad nějakou rozhlasovou „Jobovou zvěstí“.


Tak tedy další ušlechtilý weltabwender opustil tento svět. Nemusí ničeho litovat, aspoň už se nebude trápit nad tím, co kolem sebe vidí. Problémy s mocnými tohoto světa měl za každého režimu – naposledy se zdravotní pojišťovnou kvůli neplacení výpalného čili takzvaného „pojistného“ – jako Já.

Kdyby si ovšem mohl přečíst ty „nekrology“, které k jeho úmrtí sepsali diskutéři na internetu, ranila by ho mrtvice znovu. Urážejí jen jeho památku a nic nechápou.


neděle, 2. listopadu 43

V práci to vypadalo jako v univerzitní čítárně, pouze s tím rozdílem, že tam se nečtou (aspoň si to myslím) pitomé ženské časopisy. Jen Já jsem si četl kvalitní literaturu: Hölderlinova Hyperiona.

Bylo holt málo práce. Tedy, ne že by nebylo co dělat; ale každý měl na starosti jen jeden lis – což je pro vedení málo. Jak nelítáme od jednoho lisu ke druhému, tak je zle. Už se něco chystá proti tomu, proti nám.


pondělí, 3. listopadu 43

Nemůžu uvěřit, že je listopad! Jindy by už padal sníh, ale letos je počasí jako někde ve Středomoří!

Ptákem dne je straka.


pátek, 14. listopadu 43

V souvislosti s hospodářskou krizí vyhlásila fabrika dovolenou. Využívám ji k procházkám po Šibeničním vrchu. Pod kopcem se každého rána pase stádo krav. Celá louka je úžasně provoněna tím libým pachem, jímž voní všechna zvířata.


středa, 26. listopadu 43

Ke čtení jsem objevil v městské knihovně známého českého lovce beze zbraní, Jaromíra Tomečka. Jeho knížka Doteky ticha jsou krátké příhody a zážitky z přírody, prokládané hezkými poetickými obrazy, hlubokými myšlenkami, odkazy na bájesloví a znalostí hvězdného nebe. Žádný misantropismus, ale líbí se mi to. Psát tedy umí, to klobouk dolů. Ostatně, vždy se nechápavě divím tomu, že někdo, kdo je natolik ušlechtilý a moudrý, že zbožňuje přírodu i s jejími všemi tvory, dokáže být přesto tak polovičatý, že necítí ani trochu nenávist k těm, kteří na tomto světě jako jediní rozsévají jen zmar a zkázu – tedy k lidem, k lidské rase vůbec. Je to slepota, nebo jen obyčejná zbabělost přiznat si, jakou úlohu hraji já a lidstvo v přírodě? Jak to, že podobní lidé nikdy nenahlédnou a nepřiznají si ten jediný logický závěr, že dokud bude žít na Zemi jediný člověk, ničení světa nepřestane a svoboda nebude dotud existovat? Snad to je jen strachem ze samoty, strachem před lhostejností přírody, do níž se člověk misantropický vrhá, odvrací-li se s hnusem od lidského světa. On sám přírodu sice miluje, ale sám bez lidí by v ní nepřežil. Ani by jej ti lidé nenechali, aby se takto rozhodl. Nežít už jako člověk, jako Ničitel Světů? Vždyť by to byla sebevražda! Proto musí být k lidem shovívavý, i když není proč, i když to je zhoubné. Miluje přírodu, avšak on sám je již nenapravitelně také zkažený, jako všichni lidé. Vědoucímu člověku by bylo líp, kdyby se raději zajímal o motocykly, o žrádlo či o děvky. Protože jinak jej z toho bludného okruží jímá trudný smutek, jejž nic nezažene nadobro. Zdá se mi, že jen blbec se může na tomto zkaženém polidštěném světě ještě z něčeho bezvýhradně radovat.

Jinak je Jaromír Tomeček jako Já: chodí na výlety do přírody, „do volnosti“, jak sám říká, „pryč z kamenného vězení město zvaného“, vyzbrojen jen dalekohledem, používá dokonce i stejné výrazy jako Já. V mnoha věcech je naopak úplně jiný, allzumenschlicher, příliš lidský, například houbaří, rybaří, nezlobí se na lesníky a myslivce, na lidi vůbec, o kočkách nemá valné mínění, zatímco psi mu nevadí a tak podobně. O moru automobilismu nebo přelidnění se ještě nezmiňuje, možná jen proto, poněvadž jeho zápisky se vztahují asi tak k šedesátým létům takzvaného dvacátého století, a ta i Já pamatuji coby celkem pohodová – oproti dnešku a zítřku...

V jiných momentech je až odporně lidský, často také bezpříkladně naivní, například když zimní krmení lesní zvěře považuje za výraz dobroty lidského srdce, a ne za to, co doopravdy, tedy za pouhé sobecké vykrmování, aby bouchalové měli pořád po kom střílet. Vylézt si jen tak pro radost na strom shledává Tomeček „nevážným a dospělého člověka nedůstojným nápadem“ – prostě v mnoha ohledech se při četbě jeho povídek ošívám odporem.

Jsou knihy, po jejichž přečtení mívám neodolatelnou chuť začíst se do mých vlastních spisů. Neboť jsou knihy a lidé, kteří jsou nadějní, avšak tím víc pak zklamou, protože jsou jaksi nedotažení, a moje spisy jsou pak tou pravou náplastí na chybějící místo. Chci říct: kdyby existovaly dokonalé knihy, v životě bych nenapsal ani řádku.


pondělí, 1. prosince 43

Včera jsem dočetl Tomečkovy Doteky ticha a vrhnul jsem se hladově opět po rozečteném Flaubertově filosofickém románu Bouvard a Pécuchet. Musím však podotknout, že na to, jak jsem byl zpočátku Tomečkem nadšen, tak jsem byl nakonec zklamán. V závěru se totiž Jaromír Tomeček projevil jako naprostý hajzl. Žádný „lovec beze zbraní“! Nýbrž skutečný lovec, bouchal a idiot! Na závěr se tedy odhalil, jen co je pravda! Popisuje hon na divočáky. A ačkoli žádného nezastřelil, vystřelil alespoň do země, protože co by si ostatní lovci pomysleli, že prasata kolem něho proběhla a on správně nezareagoval, že? No, tady se přímo odkopal! Proč tam s těmi bouchaly tedy lezl, když – jak nám později vysvětluje – se v něm hnulo v tu chvíli svědomí, nebo co to bylo. Tohleto nesnáším. Tu neupřímnost, tu přetvářku, to hraní si na mravného a útlocitného. Nesnáším tento druh lidí, kteří si hrají na něco lepšího než je člověk, ale přitom to jsou v podstatě stejná hovada jako všichni ostatní lidé. Zvláště u takzvaných „milovníků přírody“ bývá tato odporná hajzlovitost přímo pravidlem. Vždycky se z nich nakonec vyklube humanistický zmrd. Jejich lidskost vyplave znenadání na hladinu.

Poslední povídka je ještě horší. V ní se utápí ve vánoční náladě, v tom nejhorším smyslu slova. A jak jinak v takovém případě, opět dochází k nevyhnutelnému poznání, že jedině člověk má cit, velkodušnost srdce, a aby se to nepletlo, také nezapomíná připomenout, že je mezi lidmi málo lásky.

„Málo lásky“? Jaképak „málo lásky“? Mezi lidmi je naopak málo bojů a násilí a nevraživosti a hněvu! A proč? Protože hrají divadýlko a snaží se od věků namluvit sami sobě, že jsou něco víc než příroda. U sebe se jim to možná daří – vždycky tak kolem těch posraných vánoc. U mne to však nepůjde, holánci.

Tomečkův vlastní doslov je potom už úplný blábol, navazující na předchozí, takže jsem rád, že jsem knihu odložil. Hodně dlouho se k ní nebudu vracet – pokud vůbec.

Tak a teď si s ohromnou chutí přečtu všechny mé spisy! V nich je všecko: vášeň, láska, nenávist, poetika i humor, a hlavně pravda pravdoucí – a má to styl i filosofickou hloubku! Jsem prostě nejlepší.


středa, 3. prosince 43

Včera jsem se odhodlal zase vyjít do lesů Šibeničního vrchu. Měl jsem před noční, bylo hezky jako na jaře...

V lese je ovšem mrtvo, semtam ptáček. Objevil jsem čerstvý zaječí trus, pak další, ještě čerstvější. Doslova se z něj ještě kouřilo. Ten zajíc musí být tady někde poblíž...

A skutečně! Stanul jsem nehybně na místě a větřil jsem, rozhlížel jsem se kolem. Vtom kousek ode mne vystartoval zajíc. Kdyby byl zůstal nehybný, vůbec bych ho nezpozoroval. Vyskočil a kalupem pryč. Asi se mu přitom zamotala hlava, protože zpočátku běžel jaksi šejdrem, nakřivo, bokem.

Na posed mi někdo evidentně chodí, poněvadž jsem na něm nalezl stopy po polystyrenu. Menší polystyrenová deska se ostatně válela nedaleko dole pod jasany; zřejmě ji tam odfoukl vítr.


neděle, 7. prosince 43

Na dnešní procházce jsem trochu kličkoval před lidáky. Pod kopcem venčila své dva vlčáky ta děvka, s kterou jsem se kdysi střetl v otevřeném slovním konfliktu, právě kvůli jednomu z těch vlčáků. Proto jsem u koupaliště prošel cestičkami mezi zahrádkami a na svou posvátnou horu jsem vstoupil od Liboháje. Bubnoval tam zrovna strakapoud a lidáci žádní tam nebyli. Počasí se však zhoršilo a začal pršet déšť se sněhem. Nevadilo mi to. Poblíž mého dubu jsem nalezl podezřelé lidské stopy. Někdo tudy prošel. A silou obrazotvornosti jsem se pojednou zděsil: dub nikde! Neviděl jsem ho! ...Ne – oddychl jsem si a podivil se nad silou fantazie, která nás jednou klame, zatímco jindy nám zjevuje budoucnost. Naštěstí je dubisko dál na svém místě. To by byl konec jedné epochy, kdyby ho lidáci zlikvidovali! Na to nechci ani pomyslet! Stačí, že odsud vyhnali mne.

Když už jsem sestupoval zpátky do koncentráku (štěkot stovek psů je dnes obzvlášť intenzívně slyšet) a myslel si, že snad dnes nespatřím jediného většího obyvatele lesa, přeběhli mi přes cestu rovnou tři srnci.


pátek, 12. prosince 43

Pokusil jsem se získat na poslední chvíli nějaký pobytový zájezd někde na jihu, ale nepodařilo se. Už je pozdě. Příliš jsem otálel. Měl jsem začít shánět dřív. Hotely jsou o prázdninách na konci roku plné. Vyhlédnul jsem si přitom naprosto senzační malý penziónek uprostřed divokých hor na kanárském nejmenším ostrově Hierro! Velká škoda, že je už obsazený! Je to v malebném prostředí, blízko vesnice a hlavně nedaleko od neporušené přírodní rezervace. Něco takového by bylo přímo ideální pro zimní pobyt přírodního filosofa! Musím si jeden pokoj zajistit dlouho předem aspoň na příští rok a nechat si dostatek řádné dovolené a peněz. Takže se zřejmě znovu vrhnu do studia španělštiny, abych tam pak němě nečuměl jako úplný negramotný idiot. Němců – chci říct Germánů, abych neurážel – tam ostatně bude jistě také dost. Takže budu moci uplatnit znalost obou těchto jazyků – španělštiny i němčiny.

Venku padá sníh s deštěm. Rozmrzelost nad tím, že zimní prázdniny budu muset strávit zase doma, v baráku a v koncentráku, mi pomáhá zmírnit jen mé nové 3CD s Telemannovou hudbou.


sobota, 13. prosince 43

Na zemi leží jemný poprašek měkkého sněhu. Se stromů opadává noční námraza. V lese čtu stopy zvěře. Mdlé zimní slunce rozlévá po obloze šikmou, podivně žlutavou záři. Jak putuje denní slunce nízko nad obzorem, o tolik výš ční v noci měsíc. Právě byl v perigeu, a i když bylo zataženo, stejně byla díky jeho jasu nezvykle jasná noc. To jsou divy.

Viděl jsem velké stádo srn. Rozuteklo se přede mnou do všech stran. Jen jedna srnka zůstala na dohled a po chvíli si dokonce lehla na sníh a odpočívala zády ke mně. Ten úprk celého stáda mi připomněl nesmysl, který jsem včera slyšel v televizi v pořadu Živé srdce Evropy: Podle „odborníků“ se stáda zvěře cítí v lesích bezpečně, protože je neohrožují šelmy. Což je nesmysl, neboť nejpodlejšího nepřítele mají právě v člověku. A před ním musejí být stále ve střehu, stejně jako Já, ježto je všude a početný – početnější než zvěř je tato lidácká sběř.

Dole na předměstí jsem se stal svědkem rvačky dvou kavek. Pustily se do sebe zuřivě. Jedna z nich měla zřetelně navrch: Podařilo se jí přitisknout vahou svého těla soupeřku k zemi a nemilosrdně ji zasypávala sprškou úderů zobákem. Na místo se slétly všechny kavky z okolí a byl z toho všeobecný povyk a rámus.


úterý, 16. prosince 43

S hnusem jsem se odvrátil nejen od „světa“, ale i od práce. Celý týden jsem měl chodit každý den na ranní směnu od šesti do dvou hodin. Včera to byla v práci taková nuda, že jsem se od ní s hnusem odvrátil a dneska už jsem do fabriky nešel. Představa, že tam budu muset být ještě čtyři dny po celých osm hodin, nemít co na práci a nemít se kam zašít v zalidněné továrně, se mi stala nesnesitelnou. V noci v posteli jsem o tom všem přemýšlel a dospěl jsem k názoru, že tam nikomu chybět nebudu a že na to možná ani nikdo nepřijde. Alespoň včera to tam tak vypadalo; kdybych tam nebyl, nic by se nestalo. Výkaz práce mám odevzdaný, sestavu zaměstnance jsem také už dostal, výplatu též; navíc tam zřejmě z naší směny nikdo nebude; všichni mají záhadně nějak moc dovolené a do práce tento týden před svátky nemusejí. A Já ano? To je nějaké divné.

Buď jak buď, ráno jsem normálně vstal a vypravil se jako do práce, abych nezneklidnil tátu (máma je ode dneška v Brně na arthroskopii), odešel jsem tmou na Šibeniční vrch, místo do fabriky, tam jsem si sednul pod kříž, nasnídal se a odebral jsem se zpátky domů. Tátovi jsem nakukal, že nás poslali pro nedostatek práce domů – což se ostatně velmi podobá pravdě, takže jsem až takové divadýlko nemusel před ním sehrát. Nicméně sehrál jsem tu etudu znamenitě; táta nemá nejmenší podezření.

Doma to mám tedy v klidu. Horší to bude v práci (jestli to někdo vůbec zjistí – neudělal bych to, kdyby tu ta možnost nebyla!). Ale mně už je všechno jedno. Když tak řeknu, že jsem si to spletl. Maximálně můžu přijít o dovolenou, o peníze, nebo mě mohou vyhodit, což by mi nevadilo.

Za ten pocit svobody, který se ve mně rozhostil, to stálo. Najednou jsem si dnes ráno, když jsem mířil tmou do lesa místo do fabriky, připadal tak svobodný jako už dlouho ne. Zase jsem dobrej. Ten nadlidský pocit, to vědomí, že divoká příroda se ve mně ozve silou silnější než všechna lidská pouta, je mimořádně povznášející. Já nikdy nebudu otrokem, jenž by líbal své drahé okovy! Vždycky ze mne čas od času vyvře a vysoptí nespoutaná divočina jako žhavá láva z jícnu zlé hory! Co na tom, že pohřbí vše, čemu dovolila vyrůst v době své relativní mírnosti a bezpečnosti! Svoboda se vždycky přihlásí o slovo.

Jsem zvědavý, co z toho bude. Vsadil bych se, že nic.

Je to zvláštní, ale podobné osudové věci se mi stávají právě šestnáctého dne v měsíci. Dělal jsem to v Ingstavu, dělal jsem to v p@kárně, dělal jsem to všude. Já už jiný nebudu.

Takže mám teď plné tři týdny prázdnin, až do šestého ledna. Paráda! Škoda jen, že není jaro či léto, nebo že není volný pokoj v tom pěkném penziónku na Hierru. Zvláštní, ale když nyní čtu Pludkův popis Atlantidy, vidím Kanárské ostrovy.


středa, 17. prosince 43

Obloha je zatažená, šedivá, na zemi bláto. Fouká studený vítr. V lese jsem viděl celkem pět srn.

Na zpáteční cestě se tam vyrojili dva lidáci. Jeden šel za mnou až na předměstí. „Strašně příjemné“ mít na zadku přilepeného lidáka, to vám povím! U zahrádek jsem odbočil doprava nahoru do svahu, ve snaze ho setřást, ale on jako by schválně šel furt za mnou! To je neuvěřitelné! Cožpak nepochopil, že mi není jakožto ocásek milý? Že chci být sám? Řekněte mi, co to je za netaktní vlezlá hovada! Měl jsem se k němu zprudka otočit a zahartusit na něj:

„Co za mnou lezeš!“

Ale raději jsem se zastavil a nechal ho přejít před sebe. A ani potom nijak nespěchal! Jako kdyby mě miloval, nebo co! Možná to byl teplouš.

Fuj! Zkazil mi celou procházku. Lidáci už mají asi taky volno. No, to se mám na co těšit.


pátek, 19. prosince 43

Po nevlídném deštivém dni a noci jsem procitl do sněhově bílé krajiny. Hlavně že nic dalšího mokrého nepadá a že nejsou žádné velké závěje. Musím jít ven pokaždé, kdy to jen trochu jde. Jinak bych se asi zbláznil. Jinak bych si připadal jako ve vězení a měl bych pocit promarněného života. Nechápu, jak jsem mohl dřív vydržet být celou zimu doma. Ne že bych se doma nudil; že bych se nedovedl zabavit; ale svobodným procházkám přírodou se prostě nic nevyrovná.

V lese je plno zvířecích stop. Také bílý zimní les má své kouzlo. Občas se dokonce skrze bílou oblačnost proderou šikmé paprsky zimního slunce a na nebi se zjeví i kousek toho blankytu. Což mi připomíná, že se blíží zimní slunovrat.

Tady nahoře panuje ticho a skoro mrtvolný klid. Přesto je tu zvěře k vidění celkem dost. Míhají se přede mnou srny i zajíci, dvě samičky hýla a na obloze se vznáší poštolka. Dole pod kopcem se plíží podél potoka kocour. Za chvíli odtud odchází vítězoslavným krokem panské šelmy a v zubech si jako kořist odnáší uloveného hraboše. Jako nějaký tygr v džungli.

Horší je to na předměstí: zde neustává psinec. Jako v cikánské čtvrti. Nelíbí se mi žít s lidmi. Čubka v baráku také ještě pořád žije a uštěkaná je čím dál víc. Někdy huláká od rána do noci. Často si uštěkne i v noci. Dřív měl člověk na ulici jen teoretickou možnost, že ho přepadne nějaký násilník. Nyní máte zaručeno, že ať vyjdete v kteroukoli dobu ven, vybafne na vás odněkud nějaký čokl, a i když vám třeba nijak tělesně neublíží, určitě vám pokazí náladu. Konečně lidáci přišli na způsob, jak vám legálně ztrpčit život.

Přemýšlím pronajmout si na tyto volné dny alespoň nějakou chatu na samotě, kde bych mohl být sám a nemusel denně podstupovat toto martyrium misantropického světce, který je nucen dívat se na lidáky, procházeje kolem nich v odpuzující blízkosti. Hlavou se mi také honí myšlenky na práci, v níž jsem měl být ještě i dnes. Nevím, co si počnu. Jsem ve fabrice zaměstnán teprve třináctý měsíc, ale už toho mám po krk. Stále mezi cizími nepřátelskými lidmi – to misantropa snadno a brzo omrzí. Práce je to sice asi tak druhá nejlepší, již jsem kdy měl, ale přesto si stále víc uvědomuji, že ten prvotní nápad odstěhovat se, utéct někam do tropické divočiny a víc už se nevracet byl stejně bezvadný jako nevyhnutelný. Je to každopádně alternativa, k níž se mohu kdykoli obrátit, ať už jako k pouhé naději, nebo jako k všespásnému východisku. Tušil jsem to, že když tady zůstanu, ocitnu se jako v pasti. A teď to mám.

Ve dvě hodiny přivezla mámu sanitka. Nohu má obvázanou, po operaci. Mně už také občas otékají kolenní klouby. Jestli jednou nebudu invalida „na hlavu“, budu jím nejspíš kvůli nohám.




sobota, 20. prosince 43

Vydal jsem se do lesa jinou trasou, abych nemusel procházet kolem té verbeže na Berlíně před krámem. Šel jsem tedy podél pámelníkových keřů, širokou alejí do koule seřezaných javorů. Jdu středem kavčího hejna, kolem kosů, čížků a švitořících sýkorek. Čokl nikde žádný. Nahoře v lese se to hemží srnkami. Jediná vada tohoto dopoledne je ta, že začíná hustě chumelit. Sedím na posedu, snídám a pozoruji volně se snášející sníh mezi štíhlými kmeny jasanů. Připadám si jako v japonské zahradě.


neděle, 21. prosince 43

Ve 13.03 vstoupilo slunce do znamení Kozoroha. Nastal zimní slunovrat, začala astronomická zima. Více potěšující formulací tohoto každoročního přírodního jevu by bylo spíše konstatování té radostné zvěsti, že slunce se přestalo vzdalovat a naopak se začalo opět přibližovat a dny tudíž prodlužovat. To je to nejradostnější zjištění každého slunovratu. To je ta radostná zvěst, z toho se kdysi radovávali naši pohanští předci, a ne z indoktrinovaných narozenin jakéhosi hebrejského šarlatána!


Počasí je větrné. Srnky i Já v takovém studeném povětří oceňujeme, že les na Šibeničním vrchu je stále ještě poměrně hustý a že do něj tudíž neprofukuje. Také proto se tu ty srnky drží ve velkém množství. Mají tu svůj krmelec se senem a kamennou solí a v závětří jim není zima. I když sem každý den dopoledne chodím, zůstávají a vyhnat se nedají.


čtvrtek, 25. prosince 43

Sluníčko svítí, je polojasno, bez sněhu, ale teplota sotva nad nulou. Zmrzlé listí křupe pod nohama. V lese se opět vídám s několika srnami. Panuje vzácné ticho. Na placaté kameny pod křížem položila nějaká dobrá duše nadílku pro zvířátka: malá červená jablíčka a jednu velkou fialovou kedlubnu. Tu nevím, kdo si na ní pochutná... Snad jedině zajíc by ji mohl ukousat, srna těžko. Té by přišla vhod spíš voňavá otýpka sena, ale tu najde v blízkém krmelci. Koneckonců, když všechno nepokrývá sněhová závěj, nějaká ta zelená rostlinka k snědku se vždycky najde. Ta snůška zvířátkům, položená tak trochu neobratně na ploché kameny pod křížem u stezky, mi připomíná oltář pohanskému božstvu. Nebyly to tak úplně špatné zvyky. Rozhodně lepší než vánoční orgie nakupování, uklízení, šílení a přežírání, homofilie a zkaženého televizního programu. Nesnáším vánoční náladu, „vánočního ducha“! Letos to bylo naposledy, co trávím celé vánoce doma! Je to strašné. Rodiče mě otravují a ostatní lidáci mě štvou taky, ježto mají volno a jsou tím pádem rozlezlí všude po venku. Na Berlíně před krámem na mne zase skočil čokl. Hrůza. Máma koupila domácí kino, táta obrázkovou knížku se starými pohlednicemi Políček. To domácí kino má skvělý zvuk; nicméně můj počítač má zvuk ještě lepší. A stará Políčka měla své kouzlo malých útulných městeček uvnitř hradeb. Nyní je z ní psinec, obehnaný satelitními předměstími a paneláky, po ulicích a silnicích už nešpacírují důstojní vašnostové v nedělních šatech a se slaměnými kloboučky na hlavách; tam se teď prohánějí jen auta a chodníky a trávníky osrávají čokli. I ten starý táta už je se mnou zajedno.


pátek, 26. prosince 43

Pořád hlásí polojasno, ale pořád je zataženo. Pouze z počátku noci se vždycky krásně vyjasní, takže hvězdy září pronikavě jako kdysi v pravěku, kdy obloha ještě nebyla zlidštěna průmyslovými exhalacemi a světelným znečištěním. Mrzne, ale nesněží.

Na „Putinovce“ vyrábějí generátory umělý sníh. Pakárna. Bál jsem se, že to bude nahoře v lese slyšet, ale ono to pracuje poměrně tiše. Dělá to podobný zvuk, jako když kupříkladu prší nebo je puštěná sprcha. Kolik ta protipřírodní monstra asi stojí?

Nahoře v lese vládne naprostý klid a mrtvolné ticho. Vidím se opět s mnoha srnkami. Půda je zmrzlá natolik, že nic netlumí mé kroky a každý došlap zní dutě a hlasitě jako od několikatunového zvířete. Srnky jen poodběhnou, aby se mi vyhnuly, ale zůstávají opodál. Možná si už na mne a na moje pravidelné dopolední procházky zvykly. Nikdo jiný kromě mne jim sem do lesa neleze.

Společnost při sezení na posedu mi dnes dělal jeden šoupálek. Šoupal se po kmenech jasanů, k nimž je připevněn posed, takže jsem ho mohl pozorovat pěkně zblízka, i bez dalekohledu. Byl mi přímo nad hlavou. Štěbetal si něco jen tak pro sebe a jednou dokonce i krátce zapěl.

Stejně ty zimy nesnáším. Oblečený jsem dobře, ale omrzá mi obličej.


pondělí, 29. prosince 43

Mrzne až praští. Je sice jenom -5°C, ale mně to stačí ažaž.

V uplynulých hodinách mě však „praštilo“ něco zcela odlišného od typicky zimního počasí: Jde o objev, jejž bych mohl směle nazvat „epochálním“, kdyby to nebyl jen můj soukromý problém. Ale to je vlastně totéž. Zkrátka, objevil jsem radikální ekologickou skupinu, která vykazuje mnoho společných znaků se mnou, jakož i s mým zavilým misantropismem. Říkají, že nejsou žádná organizace, nýbrž pouze hnutí. Toto hnutí se jmenuje Hnutí za dobrovolné vyhynutí lidstva, anglicky – protože se jedná zřejmě o Američany – The Voluntary Human Extinction Movement, zkráceně VHEMT, čti „vehement“. Jejich heslem je „Ať žijeme dlouho a vymřeme“. Jak název a další indicie napovídají, je to přesně totéž, o čem sním již dlouhá léta a ještě delší zimy. Zaujalo mě to natolik, že jsem se rozhodl všechny jejich dostupné materiály přeložit. Zatím pro soukromou potřebu, později se s tím možná podělím se „světem“.

Moje seznámení se s tímto celkem nedávným hnutím byla složitá. Začalo to tím, že jsem hledal podobnou obrazovou publikaci, jakou jsem dostal od táty o starých Políčkách, jen tentokrát na oplátku o jeho rodném městě, o Klatovech.

Nenašel jsem, co jsem hledal, ale při procházení nabídek výborného nakladatelství ARGO (kdoví, zda by nevydali mé dosud nevydané spisy?...) mi padla do očí chystaná kniha, kterou musím mít, až vyjde.

Kniha se jmenuje Svět bez nás a pojednává o tom, jak by svět vypadal bez lidáků. Já to sice vím, že lépe až nejlépe, ale zajímá mě názor jiných mozků, které se touto epochální myšlenkou zabývají. A že to musejí být zvláštní mozky! Cynické, misantropické, zkrátka skvělé a nejlepší.

Na Slovensku už tato kniha – světový bestseller! – vyšla, a tak jsem si už nyní mohl přečíst krátkou ukázku ve slovenštině. Líbilo se mi to.

V souvislosti s touto knihou, nebo spíš s autorem té knihy, jsem narazil právě na to Hnutí za dobrovolné vyhynutí lidstva, o němž je v knize také zmínka.

No a pak už to šlo ráz na ráz: Internetová stránka onoho hnutí, různé odkazy na další zajímavé materiály... – prostě mě to pohltilo.

Zakladatel jménem Les U. Knight je anarchista, asi tak v mém věku, určitě od pohledu bývalý punk. Když jsem ho poprvé uviděl účinkovat v diskusním pořadu jedné americké televize, hned mi byl sympatický, jako kdyby to byl nějaký můj přítel. Působí vyrovnaným dojmem a třebaže redaktor onoho pořadu vypadal zjevně otřeseně a pobouřeně nad tím, že může existovat někdo takový, kdo zcela vážně hodlá nechat lidstvo vyhynout, Les U. Knight se nenechal žádnými sebedotěrnějšími a sebehloupějšími dotazy a narážkami vůbec zviklat a odpovídal věcně, zpříma a dokonce s humorem. To Já bych nedokázal. Příliš nenávidím lidi, na to abych s nimi mohl takto ležérně diskutovat. Já bych je nejradši vyhladil jedním stiskem tlačítka. A bez řečí.

Samozřejmě, že se toto nové hnutí nestane žádnou masovou záležitostí (VHEMT v to ostatně také nedoufá). Když jsem před dvaceti lety v podstatě zahajoval v českých zemích veganství, také se to rozšířilo jen mezi ušlechtilé lidi, jichž je v každé době mizivé množství bez nároku na ovládnutí toho nesmírného stáda kreténských hovad, jež si říká lidstvo. Debilů je vždycky převaha, a ta převaha bude „do toho bušit“ děj se co děj, bez ohledu jaké škody na Zemi lidstvo způsobuje a ještě způsobí. Oni svět stejně jednoho dne zničí, to je jisté. Všechny ekologické snahy prostě selhávají, dokud je na Zemi teď už skoro sedm miliard kusů toho nejzhoubnějšího, nejškodlivějšího, nejničivějšího, nejnebezpečnějšího a zároveň nejrozmrdanějšího viru, to je marné. Selže i tohle hnutí, ale aspoň je projeven nesouhlas, odpor, nenávist k lidskému rodu, který si zaslouží vyhynout a nechat svět zvířatům. Lidstvo už má stejně nejlepší časy za sebou. Nyní a potom mu zbude již jen bídná existence v znečištěném prostředí, v nesnesitelné lidské tlačenici, bez kouska živé divoké přírody, bez politické svobody, bez svobody pohybu, s čím dál dražšími a nedostupnějšími životními potřebami, až nakonec život omrzí i ty největší a nejposlednější hlupáky mezi lidáky a tím lidstvo skončí tak jako tak, jen – místo s čistým štítem – v bolestech a nedůstojně. Nechci se dočkat takového konce, i když pro mne už ten konec nastal a odvrátil jsem se od „světa“, jenž jej přivolal.


středa, 31. prosince 43

Je jasno, nadále bez sněhu; ale ten mráz! Nabalil jsem se jako pumpa: čtyři spodní slabší vrstvy, navrch bombera a na něj ještě zimní péřový kabát; pod kalhotami mám dvoje podvlíkačky a na rukou dvoje rukavice. A stejně mi bylo za chvíli vsedě na posedu zima! Okolo se to hemží srnkami a také dva zajíci spolu boxují na zadních jako klokani. Vyplašili tím srnky, ale pak se svorně usadili vedle sebe a něžně se dotýkali jeden druhého čumáčky jako nejlepší přátelé. Závidím jim. Já bych tu umrznul za půl dne, možná i dřív, tak za šest hodin; tři hodiny bych možná přežil zachumlán v mnoha vrstvách oblečení. Z „Putinovky“ je ovšem malý ráj a středisko zimních sportů, poněvadž monstra vytrvale vyrábějí umělý sníh. A těch aut kolem! Počítám, že nikdo tam není pěšky, jako jsme to dělaly my, coby děti. Pamatuji se, že mi vždycky „zalezlo za nehty“. Kdepak, Já pro zimu nejsem stvořený!


Dočetl jsem Nepřítele z Atlantidy. Slušný román. Alexej Pludek v něm skvěle vystihuje podstatu a mechanismus úpadku velkých světových říší. Takový byl nevyhnutelný osud starověkých civilizací, takový byl osud Říma, podobné události čekají USA, Evropskou unii a vůbec celou lidskou civilizaci. Ovšem autor doslovu román vůbec nepochopil – jako téměř vždy. Hlavní postava, kronikář Hero, není na straně „pokrokových sil“, nýbrž naopak jako představitel nejvyšší kasty je rozený konzervativec, který bojuje proti novotám, cizincům, všude vidí rozklad tradičních hodnot, není to žádný demokrat a zřídil koncentrační tábory pro pobudy, flákače a pouliční kazatele podvratného křesťanského typu. Ostatně Platónova Atlantis byla stejná. A když si dnešní demokrati berou do huby například řeckou demokracii, mýlí se, poněvadž nevědí, o čem žvaní. Tehdy to zdaleka nebyl takový bordel jako dnes, nebyl to však ani takový fašismus jako dnes!

Teď si čtu a prohlížím tu mou novou knihu o pohlednicích ze starých dobrých Políček. Ach, kdeže jsou ty idylické časy!


Zajímavé je také překládat propagační materiály Hnutí za dobrovolné vyhynutí lidstva. Myšlenka je správná, ten příměr lidstva jako rakoviny na kůži Země padne jako ulitý, Já to tvrdím už dávno. Zemi by bylo opravdu líp bez lidáků. Ale je někdo skutečně tak nesobecký, aby si přál vlastní smrt pro dobro života na naší planetě, kde lidstvo hraje úspěšně roli parazitujích vetřelců? Je to sice trochu pseudosektářské, trochu kompromisní (Já takové kompromisy nedělám, ani netvrdím!); něco nešikovně napsaného, neobratného či redundantního jsem vynechal, ale jinak zatím dobré. Je to na mne také ještě hodně humanistické a antropocentrické; zase prý totiž záleží jedině na lidech, což je začarovaný kruh; na „lásce“, na „sjednocení“ a podobné pokrytecké žvásty, při nichž jde zřejmě o to přitáhnout co největší spektrum lidí, neboli „dobrovolníků dobrovolného vyhynutí“, což je nechutný kompromis, který Já nedělám. Já lidstvo prostě nenávidím čistou neposkvrněnou nenávistí a nebojím se to říct těmi nejprostšími slovy – často i nejsprostšími – a chci lidáky do jednoho vidět mrtvé, nebo ještě lépe zmizelé. Na lidech naopak vůbec nezáleží. O nich, o jejich osudu, rozhodne něco jiného – a jinak. Toto století bude misantropické, ať chtějí nebo ne! Přesně podle mé předpovědi! Jde o uzavřený systém, který nepotřebuje žádný zásah zvenčí, protože se spouští a doplňuje automaticky vlastní silou. Jako příroda, jako Gaia. I pro člověka ještě platí přírodní zákony. Je to nevyhnutelný proces. Tak zní mé proroctví.


pátek, 2. ledna 43

Lidáci bouřlivě oslavili takzvaný „Nový rok“. Sice nelze očekávat, že by měl být lepší a přinést něco dobrého a že tudíž není co slavit, přesto se nesla silvestrovská noc jako vždy ve znamení ohňostrojů a novoročních přípitků. Ti kreténi by oslavovali, i kdyby byl konec světa na dosah. A vůbec jim nevadí, že už svět dávno skončil – aspoň pro mne. Oni si to však ve své hlouposti a zabedněnosti naneštěstí neuvědomují – tak jako mnoho jiných zřejmých věcí.

Já jsem si musel také alespoň symbolicky přiťuknout a připít sklenicí červeného vína, abych měl pro letošek od rodičů pokoj. Jen jsem si usrknul; to víno bylo odporně trpké. Takový bude určitě i „nový rok“ – odporný a trpký. Příští zimní prázdniny musím stůj co stůj odletět na Hierro, i kdybych na to neměl peníze nebo byl bez práce! Včera jsem několik hodin cestoval alespoň virtuálně po internetu. Nehledě na tu protivnou zimu, furt k nám lezou nějací příbuzní, na které nejsem zvědavý, které jsem nezval a které už málem ani neznám a znát nechci.


Chumelí a mrazy polevily. Zarůstám vousem. V knihovně jsem si půjčil Takových tisíc let, další Pludkův antimýtus, v němž se snaží si představit, jak by svět vypadal po vítězství Velkoněmecké říše. Nepochybuji o tom, že v té sci-fi zřetelně rozeznám prvky žhavé současnosti roku 2009 po Kristu.


sobota, 3. ledna 43

V noci se vyjasnilo a hodně mrzlo (-10°C). Ráno je jasno, sníh křupe pod nohama. Moc se mi do toho mrazu nechtělo, ale nakonec jsem nelitoval. Ostré šikmé světlo zvolna, ale jistě se navracejícího slunce vytvářelo na pozadí bíle zamrzlého lesa a azurově čisté oblohy úchvatné scenérie. Krásně je vidět až na moji „posvátnou horu“ za Sádkem, kde mám svůj letní „srnčí pelíšek“. Stálo za to vypravit se na procházku.

Všude je plno stop zajíců a srnek, ale viděl jsem jen pár živých kopýtek.

Krajina je zmrzlá jako na Klondiku. Dokonce jsem viděl i jedno psí spřežení! Směrem od přehrady k psinci si to šinul chlápek, stoje na vozíku na kolečkách, který táhlo pět bílých psů. Nevěřil jsem vlastním očím: asi nějaký místní Jack London! Čokli na zahrádkách se mohli z toho neobyčejného výjevu pominout.


neděle, 4. ledna 43

Sněží, leč nemrzne. K posedu mi vlezl myslivec. Věděl jsem, že se to jednoho dne stane. Byl to ten, který tu bývá často, poněvadž sem chodí krmit zvěř. A je to ten samý myslivec, který mi kdysi před lety vlezl znenáhla do tábora, právě když jsem v ranním chladu cvičil úplně nahý v trávě sklapovačky. Ptal se mě tenkrát, jestli se tam tak sám nebojím. Podruhé jsem ho viděl nevěřícně čumět zdálky mezi stromy na můj stan pod dubem. Tehdy se nepřiblížil a neoslovil mě jako dnes.

Prý jestli jsem „něco“ viděl.

Nechtěl jsem se s ním příliš vybavovat, a proto jsem odpovídal jen na přímý dotaz a jen jednoslovně:

„Neviděl.“

„Já jsem tady teď viděl šest kusů srnčího.“

Nemohl jsem si nepovšimnout, že mluvil o lesních vílách srnkách jako o kusech masa – prostě lidák, prostě bouchal.

„Díval jsem se i po prasatech, ale žádné jejich stopy tu nejsou,“ pokračoval.

Neodpověděl jsem, abych neprozradil, co nemusí vědět každý, zvlášť ne myslivec: že prasata se tu nikdy nevyskytují, protože je zde na ně příliš rušno, a kromě toho bych je musel vidět v první řadě Já, když tu v podstatě žiju.

Nedokážu říct, jestli si mě taky pamatoval a jestli mě poznal jako Já jeho. Snažil se být milý. Nevybavoval jsem se s ním vůbec a hleděl jsem hned zmizet. Naštěstí už jsem byl najezený a skoro na odchodu. S lidáky se nebavím, zvlášť ne s hajnými. Nepřítel zvířat je i mým nepřítelem. Každý lidák je mým nepřítelem!


S postupujícím překládáním propagačních materiálů vehementního Hnutí za dobrovolné vyhynutí lidstva zjišťuji, že i to je na mne moc humanistické. Není to ani tak hnutí misantropické, jako spíš malthuziánské (s Malthusem jsem se vyrovnal již dávno, krátce a geniálně ve spise Zpátky ke zvířeti). Já bych nechtěl děti, ani kdyby nebyla Země přelidněná. Nevím, jaká představa mě děsí víc: zda by moje děti byly po mně, nebo nebyly. Obojí by bylo hrozné. Buď pro ně, nebo pro mne. A vůbec – tvrdím to pořád – pro filosofa jsou jeho dětmi jeho spisy. Mé spisy jsou jako mé děti: zpočátku je nikdo nezná, pak je nikdo nebere vážně, pak dospějí, zvážní a žijí si dál svým vlastním životem i po mé fyzické smrti. Samy ponesou dědictví misantropismu a antihumanismu dál.


pondělí, 5. ledna 43

Poslední den prázdnin. Kéž bych dostal výpověď z práce! Ach jo, co jen se mnou bude?

Sněží dál a ještě víc. Většina lidáků je už naštěstí zpátky v práci, a tak mám celý les pro sebe. Musím si to ještě naposledy užít. Mám divný pocit odsouzence na smrt. Zítra zase do toho vězení...


úterý, 6. ledna 43

Vyhazov jsem nedostal, nikdo na nic nepřišel. Zůstávám v práci. Škoda.


čtvrtek, 8. ledna 43

Dočetl jsem Pludkův „román“ Takových tisíc let. Bylo to krátké. Ona je to spíš novela než román. Nicméně skutečně jsem v tom fiktivním obraze světa po vítězství nacistického Německa nalezl něco ze žhavé přítomnosti! A to debilin, který si občané píchají do žil, aby šli vesele do práce, do války, do plynových komor. Ovšem takový debilin je ve skutečném světě zbytečné extrahovat kdoví z čeho, vyrábět a intravenózně aplikovat. Takový debilin je totiž trvale přítomen v krvi obyčejných lidí. Jen mně se ho jaksi nedostává...

Dostává se ho například Marice, mé kolegyni z fabriky? Nevím. Dnes jsme neměli co dělat, a tak jsme si docela pěkně popovídali. Svěřovala se mi zase se svou starostí o stav a budoucnost světa; se starostí, již spolu sdílíme. Došli jsme k závěru, že svět je přelidněn a že by se s tím mělo konečně něco dělat.

Byla to docela akademická rozprava na to, že jsme ti nejposlednější z posledních. Mají takové starosti i přední mezi prvními? Toť otázka. Přednášku jsem tedy držel hlavně Já, protože Marika nemá takové přesné encyklopedické znalosti co Já. Ona to spíš chápe srdcem, než mozkem. Já obojím.

Jiná moje kolegyně, Monika, je březí a tudíž už nemusí do práce.

To je právě ono. Vlády tu katastrofu ještě podporují, místo aby ji řešily.

Nevím, jak k tomu přišla, ale už to bezmyšlenkovité fabrikování dalších a dalších přebytečných fakanů považuji za hloupost, za schválnost proti mně, dokonce za ekologický přečin! Nevím, na co myslela. Většina lidáků prostě neuvažuje. Holt, když je čurák v kundě, je rozum v prdeli. Asi si píchla debilin. Monika je holka, která nikdy neztrácí veselou náladu a věčně se na dílně chichotala. Teď už dochichotala. A Já donkichotuju! Fabrika vůbec právě zažívá úplnou epidemii v tomhle zvráceném směru: slečna Markétka Dostálová je březí taky. A taky už se ani neukázala!

Marika říká, že je to částečně tím, že zdejší pracovní prostředí má být škodlivé; že by prý ty čůzy mohly potratit.

To by byla ztráta! Kéž by potratily všechny! Venku také není kdovíjak zdravé ovzduší, zvlášť takhle někdy o dopravní špičce. Však to znám. Pro těhotné čubky je tu nezdravo, a my ostatní to můžeme dýchat?

Avšak zpátky k Pludkovi:

„Román“ Takových tisíc let začíná tak, že jsme v podezření podsunout autorovi nezastřené sympatie k nacismu a k společnostem, rozděleným hierarchicky na rasovém základě. Což by nebylo nic divného: v Nepříteli z Atlantidy má k tomu také náběh (tady ostatně Atlantidu také zmiňuje!); a také známe například jisté jeho extrémistické názory, které se pokoušel prosazovat, coby poslanec sněmovny za Komunistickou stranu (konkrétně návrh odebrat sociální dávky takzvaným „nepřizpůsobivým“ občanům – návrh ne až tak špatný).

Ve vlastní fabuli příběhu se schyluje k tomu, že Willi Thieme, takto kdysi dávno poněmčené dítě jménem Milan Tůma, odebrané rodičům, kteří byli „anihilováni pro anarchismus“ – tedy že tento Willi Thieme má státem přidělenou nordickou manželku Helgu, která je ve skutečnosti, nějakým byrokratickým omylem, náhodou jeho sestra Olga. Ani jeden z nich to však netuší a na své dětství si uchovali jen mlhavé vzpomínky. Willi své pravé rodné české jméno zjistil jednoho dne v počítači, ale svou ženu prověřit zapomněl. To Já bych nezapomněl. To asi nikdo.

To je snad jediná vada románu, nebo spíš malá nedotaženost.

Nakonec se v tomto poslušném převychovanci ozve stará anarchistická krev a namíří a vypustí při ostrém cvičení atomovou raketu přímo do hlavního štábu.

Ano, svoboda je to! Svoboda, jež je projevem šílenství.“

Pěkný románek! Na dvou místech je tam zmínka i o Nietzscheovi. Je to v souvislosti s jeho učením o nadčlověku. Mýtus, který ovšem nacisté pouze přejali a zneužili, a se svobodomyslným a v podstatě protiněmecky naladěným filosofem Friedrichem Nietzschem nemá mnoho společného. Nietzscheho neustálé výpady proti vlastnímu národu (nejvíc asi v Ecce Homo) se ostatně týkají německého sklonu k bezvýhradné poslušnosti, k stádovitosti a k uctívačství všeho druhu – vlastnost, která není vlastní jen jednomu určitému národu, nýbrž všem. Spojovat Nietzsche s nacismem může jen někdo, kdo jeho geniální dílo nezná nebo nechápe.

Nietzscheho výborné Ranní červánky jsem si vzal na čtení do práce. Opět po dlouhé době v této knize nacházím nové a jiné myšlenky, jež mě dříve tolik neoslovily. Jako bych je četl poprvé.

„Ranní červánky?“ říká Marika. „To je nějaká romantika?“

„Ne. Filosofie. Chceš si v ní číst?“

„Ach, ty tvoje složité knížky...“


čtvrtek, 15. ledna 43

Od té doby, co jsem se vysral na práci a prošlo mi to, mnou zmítají dva protichůdné pocity: V prvé řadě pocit frustrace z toho, že mě nevyhodili, neboť už jsem s tím potají počítal a těšil se, že si udělám rok prázdnin; do práce teď chodím s největším odporem, při němž nemám daleko podat výpověď sám a dobrovolně; druhý, protichůdný pocit, je ten, že nesmírně vzrostlo moje sebevědomí, dokonce jsem dostal i veselou náladu, jsem mírně přidrzlý, čtu si v práci klidně i na ranní šichtě před šéfy a ostatními, vtipkuji se ženskými, střílím od boku mými slavnými ironickými šlehy, jsem najednou výřečný. Myslím, že mě tam nepoznávají, jaká se se mnou udála změna.

Co je toho příčinou jsem samozřejmě nikomu neprozradil.

Najednou jsem dostal opět chuť do cestování; chuť do opětovného hledání ráje. Nesmím se vzdávat. Jednou přece jen najdu úrodný ostrov pod příjemným podnebím, kde bych se mohl skrýt před lidáky, usadit se tam a žít divoce v zalesněných horách jako zvíře. Jednou to určitě vyjde! Nesmím se jen nikdy vzdát hledání!


Zima teď nabyla té nejhnusnější podoby: mrzne, sněží, sníh se pod nohama rozbředává do odporné břečky, věčná sychravá mlha svírá zemi i nebe.

Avšak už mám zase cíl! Prachy se mi pěkně hromadí a mohl bych se vším seknout hned a utéct, utéct daleko od lidáků do teplých krajin! Nějaký čas bych vydržel... A pak...?

Cítím, že už to dlouho takhle nevydržím. Nemůžu. Nemůžu dál. Tohle není život pro mne. Pořád do práce a z práce a návrat do společné ubikace v psinci... Nevidím v tom pinožení žádný smysl.

Kráčím ležérním krokem do fabriky – skrz park u rybníka – a ptám se sám sebe, a snad i toho nepřívětivého nebe nad hlavou, k čemu to všechno je. Vždycky mě napadne otočit se zpátky domů, odbočit ven z města a do lesů... Bylo by to tak snadné! Jenže je mi zima a nemám žádnou letenku v kapse.

Jsem v pasti. Ale zahlédl jsem v posledních dnech cosi jako záblesk světla na konci temného tunelu.

Zatím šetřím potměšile penízky. A až jich bude opravdu hodně... Kdoví? O příštích vánočních prázdninách si musím určitě zajistit ubytování v tom malém venkovském penzionku „El Sitio“ na ostrově Hierro. Nejprve pod střechu, abych prozkoumal okolní terén; potom třeba pod stan; a nakonec... Kdo ví? Každopádně jsou i jiné ostrovy. Nejdůležitější je neztrácet naději – už nikdy! – a hledat, hledat, i kdyby to hledání zabralo dalších patnáct dvacet let a i kdybych tím utratil kupu peněz!

Bojím se, že jednoho dne budu muset provést něco velmi bezhlavého a nerozumného, něco velice afektovaného, skoro až bláznivě sebevražedného, co mě buď vyvede na světlo svobody, nebo do temné náruče smrti. Opravdu, šílený jsem z této nuzoty už dost!


úterý, 20. ledna 43

Události poslední doby a hlavně můj duševní stav mě přiměly zabývat se vážně tou možností, že podám v práci výpověď a udělám si roční prázdniny. Potřebuju to už jako sůl. Celé jaro a léto bych měl volné a v zimě bych ještě mohl letět na Hierro. Pak bych přijal místo vrátného v pivovaru. Myslím, že tam je to lepší zaměstnání, bez stresů, bez honiček. V Ponasu si už ani nemůžu jít lehat o nočních šichtách, neboť bachaři neustále obcházejí, fabrika je pořád plná lidí, navíc nám zkrátili přestávku o polovinu, skoro nemám čas na četbu, stroje jdou špatně – zřejmě schválně –, abychom to měli pracnější... – zkrátka a dobře, už to tam není taková ulejvárna jako dřív, hodně se toho zhoršilo. Je čas zvednout kotvy, zpřetrhat řetězy...

Jednou kdosi ve fabrice nakopíroval z legrace formuláře na podání výpovědi. Tenkrát jsem si ten list papíru prozřetelně schoval; věděl jsem, že se mi bude hodit! Dnes jsem si ho vzal domů. O víkendu tu žádost pravděpodobně vyplním a v úterý podám. To bude překvapení! Za dva měsíce můžu být opět volný!

Zima mezitím polevuje; venku je obleva, 10°C, ptáčci pějí. Těším se na jaro. Teď dvojnásob.


úterý, 27. ledna 43

Nový čínský rok se nese ve znamení buvola. Můj – ve znamení vola. Výpověď jsem pochopitelně nepodal, spíš jsem ještě dostal přidáno: o celých 80 haléřů na hodinu víc! Radši bych bral o osmdesát minut kratší pracovní dobu; nebo o osmdesát dní dovolené navíc. Těch pár haléřů víc je stejně k ničemu a utratí se jako osm korun nebo osm set. Ale volný čas je k nezaplacení. Ten jediný.

Výpověď jsem nicméně nedal, poněvadž jsem si to všechno pečlivě rozvážil a posléze i rozmyslel.

Musím cestovat. Musím se do toho znovu pustit. A to již letos. Stůj co stůj. Musím „do akce“. Zůstávat v této severní ledové krajině a vázat se na ni jako na osudem určený a neměnný domov, neřkuli dokonce „vlast“, to by byl pouze začarovaný kruh, a to i tehdy, měl-li bych či neměl právě rok či dva prázdnin. K čemu to? Ty zdejší zimy jsou prostě příliš dlouhé a deprimující. Potřebuju prachy, abych si mohl najít jiný, lepší domov, kde bych přežil bez práce a divoký. Tenhle stávající „život“ nenazývám plnohodnotným životem. Aspoň kdyby už bylo jaro, abych mohl vypadnout na pár dní ven z lágru do přírody! Alespoň to! Není nic přirozenějšího. Abych se měl nač těšit.

Ale takhle? Jen z práce a do práce, a když přijdu domů, jsem zde jako ve vězení.

Horké hlavy se ve fabrice poněkud zklidnily a vládne celkem pohoda. Což je štěstí, protože kdyby to bylo jinak, možná bych tu výpověď přece dal – a pak by mě to mrzelo.

Ne že bych se s kontrolorkou skamarádil – protivná je pořád –, ale poté, co jsem na ni byl minule trochu „zlý“, dává teď na chvíli pokoj. Ovšem jen na chvíli! S takovými lidáky nemáte pokoj nikdy a vy na ně musíte být „zlý“ čas od času vždy, když zapomenou, že to umíte taky, a ještě víc. Jen to není v mé přirozenosti. Je to prostě pakáž.

Zůstávám tedy dál v Ponasu. Doufám, že neprohloupím. Mezi chlapy sedět v pivovaru na vrátnici mě také moc neláká. Měl jsem se narodit v lese jako zvíře – to by bylo nejlepší.


středa, 4. února 43

Kontrolorka mě ráno před odchodem ze šichty zase tak nakrkla, že jsem zalitoval, že jsem tu výpověď přece jen nepodal. Stejně to budu muset jednoho dne udělat, protože jasně vidím a chápu, že jsem se tu opět „nesžil s kolektivem“.

V knihovně mě zase buzerovali za to, že si knížky půjčuji zadarmo na tátovu průkazku. Příště si tu jejich blbou průkazku konečně koupím, abych měl od nich pokoj – peníze jsem s sebou dnes neměl.

Drtí mě to všechno. Naštěstí se aspoň začalo oteplovat, led a mráz a sníh povolují své sevření a ode dneška se v parku dokonce rozezpívali kosi.

V knihovně jsem šel najisto za novou sbírkou humorných povídek Woodyho Allena, s povzbudivým titulem Čirá anarchie (vydalo opět skvělé nakladatelství Argo). Je to velmi pěkně provedená kniha čtvercového formátu, v pevných tvrdých deskách, s velkými literami uvnitř. Kousek jsem si už přečetl na záchodě, a je to dobré. Kosi a Woody Allen mě odvrátili od sebevražedných chmur.

Těším se na Hierro, a proto to musím ještě rok ve fabrice vydržet. Aspoň nějakou malou naději na zvířecí volnost musím nechat hořet, jinak by byl takovýto „život“ nesnesitelný. Nejvíc mě na cestování baví právě ta nadějná možnost, to svůdné pomyšlení, že ta cesta může být poslední, najdu-li někde přívětivé podnebí, rajské liduprázdno a zdroj potravy; že se tam můžu jakoby „ztratit“ a víckrát se už nevrátit k nenáviděnému životu mezi lidáky. Začal jsem si proto opakovat španělštinu.


čtvrtek, 5. února 43

Cestou z práce jsem potkal dávného známého, kamaráda punka Bukvu. Střetli jsme se v úzké středověké uličce vedoucí městskou branou ven ze starého města k hradbám. Je to moje oblíbená trasa, poněvadž je stylová, má ducha a málokdo tudy chodí. V té uličce se nachází bar, nu a před tím barem jsem potkal kamaráda Bukvu. Prý do toho baru chodí s ostatními punky každý den. Nabídl mi mimo jiné možnost autorského čtení. Naoko jsem se zdráhal – ostatně moje spisy jsou většinou příliš osobní, důvěrné, dokonce intimní –, ale třeba Rakovinu na kůži Země nebo Boha nesmiřitelného hněvu a jiné nedeníkové spisy (z těch novějších) bych mohl zkusit někde přednést. Rozhodně bych však mohl seznámit užší společnost s Hnutím za dobrovolné vyhynutí lidstva. V cizině se tohoto stébla tonoucího chytají hlavně punkové a anarchisti, tak proč ne tady.

Po krátkém rozhovoru se mi jej podařilo rychle setřást za pomocí nejrůznějších výmluv. Zase mě zval na nějakou punkovou pitku a dokonce na pivo. Vykroutil jsem se lehce, protože na mne musel být šíleně utrápený pohled. Byl jsem ještě z fabriky celý zdrcený a nebyla se mnou kloudná řeč. Někdy se tam možná zastavím „na jedno“.

Doma jsem ovšem obživnul jako polit živou vodou z předhumánních časů! Čekala na mne zásilka se dvěma novými deskami:

  1. Within Temptation – The Silent Force

  2. Benátské baroko, s různými vybranými skladbami od Vivaldiho, Albinoniho a Tartiniho.

Within Temptation jsem si hned pustil v počítači ke gymnastice – tolik jsem se na tohle album těšil! Miluji tuhle hudbu!

Na desce za pouhé dvě stovky je i video, zvuk je úchvatný. Zpěvačka je krásná, oduševnělá a nádherně zpívá – raduje se oko, sluch i fantazie, raduje se celý svět.

No a to baroko je prostě klasika. Mohu to poslouchat celou noc a celé ráno a pořád nemám dost. Přitom je ještě tolik dalších hudebních skvostů z tohoto historického údobí, že vážně nevím, kdy bude moje rozsáhlá sbírka desek nasycena, natož aby kdy byla vůbec kompletní.


sobota, 7. února 43

Na obloze můžeme pozorovat novou zvláštní kometu. Jmenuje se Lulin a její zvláštností jsou dva ohony, jeden prachový, druhý iontový.



Na Kanárských ostrovech napadl sníh. Lidé jsou z toho celí rozjívení a odvážejí si sníh z hor domů jako suvenýr. U nás naopak sníh hromadně taje a je teplo jako v předjaří (10°C).


neděle, 8. února 43

Na Kanárských ostrovech včera, u nás dnes. Po poledni jsem procitl do sněhem zavátého dne. Ovšem takovou dětskou radost, jakou měli ze sněhu obyvatelé Kanárských ostrovů, Já nemám. Co naplat: takhle to teď bude až do jara – jednou sníh, podruhé nadějeplná obleva. Důležitější, než pozorovat počasí, bude spíš sledovat kalendář, protože pořádné jaro stejně nastane zase jako vždy až v druhé půli dubna.

V noci, kterou jsem celou probděl nad dílem a osobou malíře, grafika, spisovatele, vlastnoručního knihtiskaře, tuláka v Pošumaví a svérázného umělce Josefa Váchala – tedy v této čarokrásné probdělé noci ještě pršelo, bylo teplo a jen kos pískal, když jsem se výhledem z okna kochal tím nelidským tichem a samotou. Tím tichem a samotou, jimiž se rád opájel i Josef Váchal, můj takořka předchůdce a spolčenec. On to ticho a samotu viděl pomalu umírat již počátkem minulého století, zvláště na jeho milované Šumavě, jejíž slatistní miazmata kolují po otci i v mé krvi. Oba spatřujeme příčiny zlořádů v tomtéž: v přelidněnosti, v automobilismu, v neposlední řadě v lidské chamtivosti, v té odvěké chorobné mysli člověka-lidáka.

Josef Váchal


pondělí, 16. února 43

Dočetl jsem Woodyho Allena Čirou anarchii. Sranda, ale v závěru už mě to nudilo. Mám pár výhrad k překladu, v knize se vyskytují časté tiskové chyby. Zase si to po sobě někdo nepřečetl. V povídce Tak jedl Zarathustra paroduje Woody Allen německou filosofii z hlediska gastronomie, což je docela zábavné a ne tak zcela od věci: třeba takový Nietzsche se otázkou správné výživy a jejího vlivu na životní postoj jednotlivců i celých národů zabýval dost často.

Nyní jsem se vrátil ke knize o starých pohlednicích z Políček. Tady už jsem také na konci. S chybami je to zde podstatně lepší; první tiskovou chybičku jsem našel až teď k závěru; věcná chyba je tam jen jedna, a to v popisku u jedné fotografie, kde se uvítací srbský nápis ДОБРО ДОШЛИ vykládá chybně jako ruský. Rusky se ale „vítejte“ řekne jinak než srbsky: добро пожалуйте!

Zajímavý je též dodatek o dějinách výroby pohlednic a o různých metodách tisku. V podstatě to vše začalo u nás ve střední Evropě. Mám chuť experimentovat.

Venku pořád sněží, kupy sněhu se hromadí kolem baráku. Čubka mě svým nesnesitelným hulákáním budí každé ráno, a co horšího – zdává se mi o práci. Ještě rok to tam v té hrozné fabrice vydržím – kvůli penězům – a končím. Je to kriminál. Nechybí mnoho, aby nám zakázali se spolu bavit. Práce je víc, je pracnější, ale lidí na ni i peněz za ni je míň. Stroje zmetkují a ještě se ti snaží podsunout pocit viny za to, že občas nějaký zmetek v tom nezvířecím frmolu přehlédneš. Většinou mi povaha práce připadá jako kdybych ji měl uloženu za trest. Jsem si jistý, že rok prázdnin by se mi hodil a že v pivovaře na vrátnici by to bylo lepší a hlavně důstojnější: dělám mezi samými ženskými a mám vtíravý dojem, že si proto každý o mně myslí, že jsem nějaký debil. Kdejaká čůza nevzdělaná si dovolí otevřít si na mne svoji nevymáchanou hubu. Je to verbež. Také se mi zdá, že už jsem na ty místní „krysí dostihy“ poněkud starý. Rozhodně se taková otročina neshoduje s mou představou o důstojnosti misantropa. Ještě rok a končím.


čtvrtek, 19. února 43

Knihu o políčských pohlednicích už mám také přečtenu. Objevil jsem tam na závěr jednu pohlednici z dvacátých let dvacátého století, jejíž nenápadný dekorativní motiv tvoří řady svastik. Autoři knihy to nijak nekomentují; zřejmě si toho nikdo jiný nevšiml. Možná i díky tomu přestála takto ozdobená pohlednice pozdější poválečné nálady. Tehdy, ve dvacátých letech, byla svastika ještě docela nevinným symbolem, možná dokonce běžnějším než dnes, a rozhodně s jiným významem.

Vrhl jsem se s chutí nyní do mých vlastních memoárů, konkrétně do Zápisníku mrtvého muže. A je mi přitom jako kdybych se vrátil z dlouhé cesty domů. Nemůžu si pomoci, ale moje spisy mě prostě baví ze všeho nejvíc.


V úterý večer po práci jsem se konečně setkal v baru Relax s kamarádem Bukvou. Byla tam s ním docela dobrá parta kluků i holek. Zpočátku jsem se nudil, později, s přibývajícími čárkami na lístku, se rozproudila zábava. Vypil jsem šest piv. Hrála se ruská ruleta s pistolkou na kapsle, karetní hry „prší“ a „záchod“, hry se zápalkami. Počastoval jsem některé jedince přiléhavými přezdívkami a stáčel hovor na hnutí VHEMT a na psy. O VHEMT projevili živý zájem, a co se týče psů, souhlasili se mnou. Na pár minut vypadnul proud. My ale neseděli při svíčkách, nýbrž při světlech mobilních telefonů. Já jsem také vytáhnul svoje PDÁčko.

Druhý den jsem se probudil se ztěžklým mozkem a bolavou hlavou. Ale špatně mi nebylo.


Po dnešní noční šichtě jsem se však vůbec v klidu nevyspal, poněvadž Čubka byla sama doma a pět hodin v kuse bez ustání štěkala a vyla. Strašný barák.

Proud znovu vypadnul, což mě též probudilo, neboť se tím přerušila hudba barokních Benátek, která jediná jakžtakž rušila rušivý vliv Čubčina nesnesitelného hulákání.

Stále sněží (také bez ustání) a kupící se sníh už pomalu není kam odhrnovat. Jsem zvědavý, za jak dlouho ty bílé spousty roztají. To bude vody! Tím sušší by mohlo být jaro.


pátek, 20. února 43

Asi budu muset jezdit do práce na lyžích. Chodit se v těch závějích totiž normálně nedá. Dnes nad ránem jsem se tím měkkým sněhem vláčel do fabriky jako raněný sob. Probíjel jsem si cestu těmi bílými nepřátelskými spoustami statečně jako polárník na pokraji smrti vysílením, ale stejně jsem přišel na dílnu pozdě. Samozřejmě mi to nezapomněli připomenout a pokárat mě za to. Zajímavé: víc by mi vadilo, kdyby mě chválili. Beztak vím moc dobře, jak přišli všichni ti otroci ke svým bezúhonným existencím, závratným postupům a výnosným kariérám: Oni jsou prostě poslušní a nikdy v ničem a nikomu neodporují. Já jsem naproti tomu ztělesněná neposlušnost a odpor. I když mě proto stále kvůli něčemu buzerují, nesu svůj osud hrdě a s pýchou. Nechtěl bych být tak servilní jako ostatní. Jsem rád tím, kým jsem.


Jinak dobrá zpráva: Ta píča březí z fabriky právě samovolně potratila, a tak se vrací zpátky do výrobního procesu (pro nechápavé podotýkám, že ta dobrá zpráva je ukrytá ve významu první věty v předešlém souvětí; to jest, že potratila!). Ano, opět jeden z důkazů jednak zničeného životního prostředí, když na pohled zdravá a mladá žena neudrží v sobě foetus, a za druhé důkaz naprosté zdegenerovanosti člověka. Není totiž první ani poslední!

Náhodou se nyní těmito věcmi zabývám, v souvislosti s překládáním propagačních materiálů Hnutí za dobrovolné vyhynutí lidstva, a proto vím, o čem mluvím: kupříkladu stav kostní dřeně současného člověka je v tak povážlivém stavu, že kdyby byl takový morek u prasat, neodpovídalo by to veterinárním normám! Jsme tedy nemocní a zdegenerovaní doslova a do písmene „až do morku kostí“! Je také změřeno, že průměrné lidské IQ klesá pravidelně a nezadržitelně o jeden bod u každé následující generace. To znamená, že ve víceméně blízké či vzdálené budoucnosti lidstvo buď zahyne na degeneraci, neboť nebude už schopno plodit mladé, nebo zhloupne natolik, že se jednoho krásného dne zařadí někam za opice. I na to ostatně existují některé dosti životaschopné teorie: podle jedné z nich zažíváme (s útrpností) právě vrchol technických a populačních možností, a pro příště nás čeká již jen úpadek a návrat do původního zvířecího stavu.

K tomu jen dodávám moje oblíbené: jen aby nebylo pozdě! Stejně to je jen další neskonalý lidský optimismus, touha rakovinového viru přežít a množit se dál v jiné podobě! Jako bych to neznal!

Světem teď hýbou jiné teorie a jiná hnutí než za našich mladých let! Bestsellerem se stávají představy o tom, jak by Země vypadala bez nás (viz Alan Weisman: Svět bez nás). Mládež se už nezajímá ani tak o to, jak chránit přírodu, jako spíš o to, jak snížit počty lidí, aby k dalšímu ničení už nedocházelo.

Při překládání narážím na odkazy na sebevražedné kulty (i na vražedné ostatně!), na Unabombera (jehož Manifest vlastním!), na Gaia Liberation Front (a my víme, od koho chceme Gaiu osvobodit!), nebo na Euthanasijskou církev (Church Of Euthanasia), jejíž jedno jediné přikázání zní: nebudeš ploditi! Čtyři nosné pilíře hnutí pak tvoří sebevražda – potrat – kanibalismus – sodomie (pod tímto pojmem rozuměj homosexualitu a další sexuální aktivity, jejichž následkem se nemůže stát zrození dalšího člověka).

Jako výstraha a stálá připomínka toho, kam se řítí svět, je na stránkách Euthanasijské církve umístěno on-line počítadlo celosvětové populace. V přímém přenosu tak vidíte, jakým enormním tempem přibývá lidáků. Číslice se míhají jedna za druhou a nemá to konce.

Kam se ovšem hrabe Hnutí za dobrovolné vyhynutí lidstva na tuto Euthanasijskou církev! Tamto je ještě příliš umírněné oproti Euthanasijské církvi! Alespoň Já jsem byl velmi příjemně překvapen, jak jsou její členové otevření a nekompromisní. To je ono!

Jedno z jejich videí – ale co jedno!: všechny jejich materiály jsou až drsně úchylné, ale přitom právem! Šokuje to, ale takový je prostě svět jednadvacátého století – doufejme, že na konci času, neboť svět si ten konec času, konec lidstva na Zemi, začíná dokonce přát! – svět šokující a úplně úchylný. Ekonomové a historici (například A. J. Toynbee a jiní) hledají, kde se stala chyba a dospívají k tomu, že lidé jsou prostě špatní, neschopní jako živočišný druh žít jako ostatní zvířata v rovnováze a harmonii se svým životním prostorem. Konečně na to kápli! To je objev na Nobelovku!

Tohle je konec lidstva, ne konec světa!


Máma si stěžovala sousedce na včerejší nesnesitelné vytí její Čubky a Já ji před barákem potkal, když jsem se vracel domů z fabriky.

Býval bych si už nevzpomněl, kdyby s tím nezačala sama. Prý jak jsem se včera vyspal. Udivilo mě, na co se mě to ptá, načež to z ní začalo lézt: Že prý se omlouvá a kdesi cosi. Hned jsem se upamatoval živě na tu hrůzu a řekl jsem jí, že se to, lidužel, děje až příliš často a že by to chtělo tu Čubku dát jinam nebo jí dát výcvik. Nemyslím, že by si moje výtky vzala k srdci a zařídila se podle nich, ale aspoň to ví.

Já ti dám! Žádné omluvy nepřijímám! Budeš to mít na talíři denně!


středa, 25. února 43

Konečně se trochu otepluje na 10°C. Také sníh trošičku mizí, hlavně z povrchu střech, ulic, silnic či parkovišť. Ovšem ty obrovské a do výše člověka se tyčící vyházené sněhové bariéry kolem chodníků – ty budou odtávat asi hodně dlouho. Jsem zvědavý, do kdy. Takové kupy sněhu snad nepamatuji!

Po parapetu se prochází několik broučků, s nimiž je sranda. Pobíhají živě semo tamo, občas rozevřou své krovky či vzlétnou a občas se nešikovně překlopí na záda a chvilku jim trvá, než se zase dostanou zpátky na třepotající se nožičky. Otevřu-li okno, abych se podíval po místních kavkách, zvoncích, sýkorkách a strakách, broučci sborově utíkají dál od dovnitř proudícího studeného vzduchu zvenku. Říkám těm broučkům „moje malá fauna“.

Po „rozhovoru“ se sousedkou je od její Čubky zdánlivě pokoj. Už ji tolik nenechává celé dny hulákat pod mými okny. Slyším ji ovšem pořád a někdy mě i dál budí. Ale pokrok k lepšímu je už jen to, že nehuláká dole venku celý den. Už to je pokrok! Hrozné, že? Lidi prostě potřebují jednou za čas seřvat, aby byl od nich aspoň na chvíli pokoj. Jsem zvědavý, jak dlouho jí to vydrží. Navždy to není, tím jsem si jist.

Další novinkou je to, že vyšel český překlad knihy Alana Weismana Svět bez nás. Na okamžik jsem zaváhal, zda si ji nemám koupit, ale je samozřejmě dost drahá – přes tři stovky. Taková kniha by možná neměla chybět v mé soukromé knihovničce, ale ta už je plná, a tak lepší a levnější bude si knihu za pár korun vypůjčit.

Ostatně, nyní čtu svůj Zápisník mrtvého muže, což je tak oslňující četba, že v jejím světle všechny ostatní knihy blednou. Tudíž jsem se zařekl, že cizí knížky budu číst jen na střídačku s mými vlastními spisy. Ty jsou nejlepší, jim chci být věren. V noci ve fabrice jsem si udělal malou povinnou přestávku pěkně v tichu a o samotě na šatně s dvěma hutnými stránkami Zápisníku mrtvého muže a na dílnu jsem se vrátil odpočatý a občerstvený jako po dlouhém sladkém snu. Mimořádně vzpružující záležitost!

Na noční obloze by měla být vidět kometa Lulin, jenomže je pořád zataženo. Takto ji vyfotil jeden šťastnější amatér v Arizoně:


pátek, 27. února 43

V přírodě se pozvolna otepluje. V práci mi bývá také občas horko, když (jako včera) se něco dělá a ke konci šichty se zjistí, že to je špatně a že se to musí honem přerovnat. Používám sice trpný rod, ale může za to kontrolorka, poněvadž nic nezkontroluje, ničemu nerozumí, nicméně to prosazuje s vehemencí všemocného všeználka. Já taky ničemu nerozumím a čerta starýho vím, jak má co vypadat a kdy je co špatně a kdy ještě ne. Ta práce mě nebaví. Ty věčné stresy nenávidím. Náš vzájemný vztah je tedy to jediné, co zůstává chladným na bodu mrazu. Ten pracovní stres mě ničí. Po včerejšku opět uvažuji o výpovědi. Jsem unavený a mám toho dost. Ta divná únava a chronické nevyspání z poslední doby jistě pramení z mé narušené psychiky. Nejsem v pohodě. Pár měsíců prázdnin by mi v tom pomohlo. Ale příští zimu chci letět na Hierro. Nemohu se rozhodnout. Asi bych o tom neměl tolik přemýšlet a prostě udělat, co mě prvního napadne. Ach jo. Nejlepší by bylo, kdyby mě sami vyhodili!


sobota, 28. února 43

Pohár přetekl! V mém záměru dát v práci výpověď mě po právě minulé noční směně už nic nezviklá. Ve středu jdu na ranní a dávám výpověď. To, co se dnes ve fabrice dělo, překročilo meze mé ochoty hrát si dál na otroka. Končím.

Nejdřív to vypadalo, že se situace i kontrolorka uklidnily; pak však ženské zase nalezly něco špatného. Jenže vinit z toho mne tentokrát nemohly – a stejně jsem si to vypil Já!

Když mě nemohla buzerovat za něco, co jsem neudělal, našla si náhradu v neustálém navážení se do mne, při každé příležitosti. Buzerovala mě jako malého kluka! Snad si nemyslí, že si to nechám líbit!

Zatím jsem se ovládnul, ale dlouho mi to nevydrží, jak se znám! Schyluje se k něčemu velice nepěknému!

Ta ženská je obtížná jako veš. Škoda, že ji také nemůžu jako tu veš zamáčknout!

Jediné správné řešení je odejít. Vykašlat se na práci si mohu naštěstí s klidem dovolit; peněz mám našetřeno odhadem na šest let prázdnin!


Teplota se drží dál nad nulou, sníh pomalu taje, občas prší. Čtyři kraje už mají povodňovou pohotovost.

Ve 14:44 minula neškodně naši planetu západně od Tahiti ve vzdálenosti pouhých 63,5 tisíce kilometrů planetka 2009 DD45, tedy ve výšce necelého dvojnásobku vzdálenosti, ve které obíhají stacionární družice. Podle odhadů astronomů se jedná o obrovský balvan o průměru necelých 30 metrů.

Uf! To by byla šlupka!


úterý, 3. března 43

Po dlouhé době vysvitlo sluníčko. Krásný předjarní čas. Chodníky a ulice jsou již bez sněhu. Tím se ovšem odhalila nespočetná psí lejna, jež aby jeden hnedle přeskakoval jako v nějaké poblblé dětské hře v panáka. Ale to je už něco jiného. O prasatech, o těch ubohých zotročených tvorech, zavřených nadosmrti, leč krátce, do přeplněných špinavých kotců, říkají s pohrdáním, že si serou pod sebe, ale co dělají sami lidi? Prasatům nic jiného nezbývá – ostatně víc než o prasečí špinavosti svědčí jejich takzvaný chlívek spíše o vrozené špinavosti lidí, kteří je v špíně chovají –, ale lidi si nechávají pod sebe srát naprosto normálně a běžně, přičemž jako další důkaz lidské špinavosti těla i mysli nemohu neuvést například stav záchodků ve fabrice a vůbec veškerých veřejných „sociálních zařízení“; jak to pak asi musí vypadat u lidáků doma, to si nechci raději ani představovat.

Ale dnes je hezky a čím víc se odvracím od špíny lidského světa, tím víc se přimykám ke světu naturálnímu.

Ve zdi baráku se znovu rojí vosy. Ptáčci zpívají. Například na naší střeše se usadil jeden vytrvalý zpěvák a vyluzuje ze svého hrdélka líbeznou melodii. Sice ho z okna nevidím, ale podle zpěvu jsem jej určil jako rehka zahradního.

Z noční jsem šel v mlžném přísvitu nového dne. Právě se zhasínaly pouliční lampy. Ten břeskný přísvit mi byl zároveň i příslibem, symbolem toho, že i mně jednou nastane nové jitro. V takovémto dychtivém předjarním rozpoložení mě už nemůže nic odvrátit jak od samotného odvrácení se od „světa“, z nějž jsem právě vyšel, to jest ze světa lidí a jejich fabrik, tamních krysích dostihů a potlačování přirozené svobody, tak od úmyslu skončit s prací. Výpověď jsem ještě nepodal, ale už ji mám na zítřek přichystánu v šatně ve skříňce. To bude překvapení!

Už mohu téměř odpočítávat, kolik směn mi zbývá do konce všeho utrpení – jako na vojně, jako v kriminále! Dělá to přibližně „jen“ třicet směn, zbytek zbývá ještě na řádnou dovolenou a víkendy! Letos se mohu těšit na jaro dvojnásob!

Ne že by těch „pouhých“ třicet směn ale nebylo hrozných! Dneska jsem kupříkladu lítal zase jako hadr na holi. Kontrolorka byla na mne výjimečně milá jako milius – přenos myšlenek tedy zřejmě funguje, protože jsem byl na ni nachystaný – , ale Já nekončím s prací jenom kvůli ní; snad bych měl napsat spíš díky ní! Ta práce je prostě i tak hnusná, fabrika je hnusná, jakož i lidáci v ní. Nikdo ještě nic o mém úmyslu neví, maximálně tuší. Baví mě to povznášející vědomí, že tam sice musím ještě být, ale již jen dočasně. Také jejich všech dočasná a chabá moc nade mnou je oslabena, slábnout bude s přibývajícím časem dál, až zmizí úplně.


Televize vysílá perfektní Večerníček: jmenuje se Podivuhodná cesta ježka Aladina. Koukám na to každý den v počítači. Ponechám-li stranou dosti naivní průvodní slovo (je to koneckonců pohádka pro děti), pak je tu konečně dokonalý seriál z naší přírody se spoustou tuzemských zvířat. Dalším dobrým pořadem je také Živé srdce Evropy.

Ježek Aladin


středa, 4. března 43

Den s velkým „V“ – „V“ jako výpověď! Nebo snad „V“ jako vítězství?

Šlo to hladce jako po másle: Donesl jsem na osobní oddělení svou výpověď, ta byla přijata bez zbytečných řečí... – a to je vlastně všechno. Zvítězil jsem. K 31. květnu jsem zase volný jako pták! Ani další dnešní „krysí dostihy“ mi už tolik nevadily u vědomí toho, že toto utrpení brzy skončí. Už se na ten slavný den těším. Nechám si znovu narůst dlouhé vlasy...

Teď jsem však unavený. Večer po takové nesmyslné a nezvířecí honičce už ani nemívám chuť na gymnastiku. Strašná práce. Už abych byl pryč! Těším se, až si po poslední šichtě před branou fabriky pěkně s chutí odplivnu!


pátek, 6. března 43

Prší a sníh mizí i z trávníků. Špinavé hromady sněhu však odolávají jako antarktický ledovec.

Při cestě do práce si na mne na přechodu pro chodce zatroubil nějaký hulvát v autě. To je spěchu! Aby ti něco neuteklo, debile!

Každý den je to tu přitom stejné: vrhám se jako nějaký ekoterorista střemhlav do vozovky, abych vlastním tělem sabotoval automobilový provoz. Jenomže Já chci jenom přejít na druhý chodník!

Auta zlevňují a ekonomové kolem hospodářské krize mají největší starost o to, aby se výroba a prodej dalších aut nepropadla, nýbrž aby dál stoupala. Tomu se říká „krize“ tváří v tvář hrozícímu biosférickému kolapsu! To jsou starosti! Aspoň že Já už dlouho v automobilovém průmyslu nebudu zaměstnán!

Vylidněnou zónu kolem Černobylu zaplnila divoká zvěř. Zakázaná oblast vytýčená v třicetikilometrovém rádiusu kolem černobylské jaderné elektrárny, kde 26. dubna 1986 vybuchl jaderný reaktor, je nyní přírodní rezervací. Hemží se to v ní vlky, losy, zubry, divočáky a medvědy. V lesní oblasti na hranicích Ukrajiny a Běloruska, kontaminované po výbuchu před třiadvaceti lety, člověk zvířata neruší. Je to tedy jako v té knize Svět bez nás, která právě vyšla v češtině. James Lovelock, autor teorie Gáia, zastává názor, že přírodu lze zachránit již jen masivním zavedením jaderných elektráren. U takového ekologa jsem se nejdřív zhrozil nad tím šíleným nápadem, ale teď si začínám myslet, že to asi myslel jinak: Až to vybuchne všude, zaplní svět zvířata, která přírodu neničí.


Ve Vysokém Mýtě káceli stromy v zahradě místní léčebny dlouhodobě nemocných, aby tam postavili domov důchodců. Pár aktivistů proti tomu protestovalo, jeden dokonce vylezl na jeden zbylý strom a nechtěl slézt, ale dělníkům to nevadilo: porazili prostě všechny stromy okolo. Chtělo by to jaderný reaktor ve Vysokém Mýtě.


Tu knížku Svět bez nás zatím v políčské knihovně nemají – a kdoví, jestli vůbec kdy mít budou – , a tak jsem si půjčil náhradní řešení: Gogolovy Petrohradské povídky. Jsou v nich zařazeny i Bláznovy zápisky, povídka, kterou jsem jednou slyšel v rozhlase a líbila se mi. Doufám, že se mi bude líbit i ostatních pět povídek.


Vypláznul jsem knihovnici sto korun za svou vlastní průkazku. Konečně se dušinka úzká uklidní, neboť měla „kolosální problém“ s tím, že jsem celá léta chodíval do knihovny na tátův bezplatný důchodcovský čtenářský průkaz.


neděle, 8. března 43

Na internetovém portálu MySpace.com jsem objevil profil bývalého zpěváka z anarcho-punkové skupiny CRASS Steva Ignoranta. Potěšilo mě, že ho stále ještě systém nesemlel, tak jako jiné, a stále je to takový rebelantský Weltabwender jako Já. Píše tam o sobě, že je mu 45 let, nekouří a nepije, je svobodný, bydlí ve stanu na mámině zahradě a ze zálib uvádí jednoznačně jedinou: ANARCHII!!! Tím vším je mi tedy blízký a je mi obrovskou vzpruhou do dalšího nezávislého života.

Při dalším průzkumu jsem shlédl zase jedno hrůzostrašné video o „životních“ podmínkách a zacházení s takzvanými „hospodářskými“ zvířaty. Sice to pro mne nebyla žádná novinka, ale přesto jsem byl znovu naprosto šokován otřesnými záběry z jatek a z farem, kde nejsou zvířata jen zabíjena a držena v zajetí, ale také surově mučena a mrzačena. Opět jsem si tak připomněl, proč jsem se kdysi stal vegetariánem, proč jsem jím i nadále a proč tolik nenávidím lidi. Už jen za to, co provádějí se zvířaty, si lidáci zaslouží, aby trpěli až do posledního dne, dokud všichni nevychcípají! To peklo na Zemi, jež lidáci stvořili pro zvířata, by jim měl někdo vrátit i s úroky! Ano, chci vidět lidáky trpět stejně a víc; žádný soucit s nimi! Kéž by se mi někdy dostala do rukou taková moc nad lidáky! Ó, to bych si užil!


Na stěně pokoje jsem našel malého broučka rušníka muzejního. Nežiji sice v muzeu, ani mě nijak neruší, ale je to on. Další přírůstek do mé „malé fauny“; maličký kousek živé přírody, který mi dělá milou společnost v mé hibernaci. Ještě tak šest týdnů do jara! Ještě 26½ směny ve fabrice!


úterý, 10. března 43

Střídavě sněží, prší a svítí sluníčko.

Došla mi další várka hudebního mistrovství Johanna Sebastiana Bacha. Znovu jeho vynikající koncerty pro cembalo a znovu 3CD za báječně nízkou cenu 247 korun.

Je to však nejspíš nadlouho poslední album, které si kupuji, poněvadž teď před naplánovanými šesti roky prázdnin nehodlám za nic zbytečně utrácet. Hudbu mohu docela dobře poslouchat i z internetu nebo z toho nepřeberného množství mých vlastních nahrávek, jež už stejně nemám kam dávat. Vydělávám peníze příliš těžko a pak potřebuji dlouhý odpočinek na zotavenou od všech těch „hrůz, jimž jsem denně vystaven v zaměstnání“ – řečeno s Toolovým Ignáciem. Od nynějška budu muset vydávat peníze jen za naprosté nezbytnosti, jako je výpalné státem podporované zdravotnické mafii, internet, občas náplň do tiskárny či půjčovné v knihovně. Musím vydržet bez práce co nejdéle. Už žádné zbytečnosti, žádné cesty do zahraničí, nic, co není naprosto nezbytné nebo vynucené. Beztoho bych se musel zase vrátit z teplých krajin zpátky – a bez peněz. Na cestu do tropů – na opravdu poslední cestu bez možnosti návratu! – si našetřím peněz, teprve až mě tady nebude nic držet, až mě tady nebude nikdo očekávat a až mi nic jiného ani nezbude, budu-li se chtít dál držet své doživotně nastavené linie svobodné existence. Je lepší se trošku víc uskromnit a být aspoň na čas svobodný a užívat si krás života, než utrácet za zbytečnosti a pak kvůli nim tím déle úpět v nějaké smradlavé fabrice mezi smradlavými lidáky.

Předseda vlády Topolánek řekl, že vláda potřebuje, aby lidi utráceli, ne aby si cpali peníze doma do strožoku. Jinými slovy, vláda nepotřebuje „lidi“, jako jsem Já. Vláda potřebuje masu nevolníků, kteří obratem ruky celou výplatu utratí, prochlastají, prožerou, prohrají a probendí za „produkty“ pochybné kvality z klamavých reklam. Samotný vládní program je klamavá reklama na něco, co nechci, co nedostanu, ale co stejně zaplatím. Do slamníku sice prachy necpu, ale jim do chřtánu také ne. Už jsem to řekl několikrát: peníze měním zásadně jen za svobodu. Už aby to bylo – ještě 25½ směny.


Právě čtu Gogolovu povídku Portrét. Upamatovávám se matně díky ní na její zdařilou českou filmovou podobu, tam ovšem pod názvem Podobizna. Byl to docela dobrý horor.

Dobře se čte zatím ten Gogol.


čtvrtek, 12. března 43

34. výročí Olžiny popravy. Vzpomínám a nezapomenu.

Pokouším se představit si ji dnes po letech stále živou. Nemožnost. Nějak mi do současného světa ne a ne zapadnout.

Já také nezapadám. Stejně jako u Olgy, i u mne je osudově předurčeno rozloučit se se „světem“ po zlém, v mém případě odvrátit se od něj.

Když jsem šel včera jako na pohřeb na noční šichtu do fabriky, ptal jsem se sám sebe, co to dělám. Byla to zoufalá otázka, na kterou neexistuje odpověď, protože vyhnout se tomu a utéci daleko na jih za hory a lesy v tuto dobu nejde. Ale vím, že to jednou přijde; že je to nevyhnutelné. A po pravdě řečeno, ani bych to jinak nechtěl.

Co čert nechtěl, před fabrikou jsem navíc narazil na kontrolorku, která se tam muckala s nějakým chlapem. Trapné. Já jsem celý nešťastný z toho, že se ze mne pomalu, ale jistě, stává otrok jako oni, kdežto jim jejich nevolnictví nijak nevadí a přijímají ho, jak je vidět, jako normální část života, jinak by se nemuckovali, nechtěli by se rozmnožovat, ani z ničeho radovat. Já na takové věci už dávno nemám ani pomyšlení; není to prostě, jak se říká, moje priorita. U člověka mi to přijde jaksi neadekvátní, nepřirozené, hloupé, dokonce perverzní. U zvířat je to něco jiného; ta mají aspoň nějaký život – a to báječný život! Ale u člověka? Na co to? Ta uřícená existence člověka – to není život podle mých zvířecích měřítek.

Furt v nenáviděné práci! Počítám už i hodiny. Do konce mi po dnešku zbývá 24½ šichty. Není to mnoho, ale – po vojácku řečeno – ještě se z toho ojebu. Příliš se to vleče.

Tolik ponížení a ústrků jsem snad nikde jinde nezažil! Není dne, aby mě někdo za nějakou maličkost nenapomenul nebo něčím nevyhrožoval.

Nyní nám dokonce vyhrožují až dvoutisícikorunovými pokutami za nějakou přehlédnutou vadu. Kdybych byl nepodal výpověď, udělal bych to teď. Nebudu čekat, až na mne zase něco svedou, protože stroje, kontrolorka a seřizovač jsou v tomto směru nespolehliví. Nakonec by ještě docílili toho, že bych dělal zadarmo, jen na pokuty. To je však jejich sen, nikoli můj!

Nevím, nevím, jak by mi má hrdost velela zareagovat na takovou zřejmou nespravedlnost! Výpověď už jsem podal (mírně pozdě, ale přece), takže bych si asi ještě týž den sbalil věci a druhý den bych už nepřišel.

Poměry ve fabrice mi připomínají závěry olduvajské teorie, podle níž má industriální civilizace svůj vrchol za sebou a nyní ji čeká sestupný pád, přičemž všechny pozdější pokusy o znovuzavedení průmyslové výroby selžou.

V naší fabrice už bezchybná výroba selhává teď. Není snad výrobku, u něhož by se nevyskytla alespoň malá závada. Ale na někoho se to svést musí, a tak se to svádí na ty nejníž postavené, kteří s tím nemohou nic udělat, totiž na nás, hlavně pak ovšem na mne.

Dnes na mne kromě toho ještě svedli, že špatně vypočítávám výrobu – na mne, který už přitom tolik chyb ve výpočtech odhalil u jiných a uvedl je do pořádku! To už je opravdu absurdní! Takže jsem to nakonec Já, kdo neumí počítat a dělá zmatky! To je neuvěřitelné! Tomu říkám pomsta idiotů! Klasické spolčení hlupců! Zřejmě se ze mne stal okamžikem nástupu do této fabriky naprostý idiot. Možná to tak je, protože chytrý „člověk“ by tam v životě nevlezl. To jsem se zase dostal mezi pěknou verbež! Nevím, co tam ještě pohledávám. No, však už ten omyl napravuji.

Směna jinak proběhla docela bezpracně, což bylo sice tím víc zdlouhavé a nudné, ale měl jsem aspoň dost času na četbu Gogola.

V lecčems připomíná Stendhalovy úvahy o malířství a dalších druzích umění, avšak na rozdíl od republikána Stendhala, kloní se Gogol spíše k monarchii, jako záruce a podpůrkyni vysoké kultury. Já si myslím totéž. Nemám rád lidskou spodinu, jsa sám duševním aristokratem. V humorných pasážích vystrkuje Gogol anarchické růžky, což je mi také blízké. Nepřehlédnutelným znakem Gogolova slohu je i jakási čechovovská úsměvná melancholie, doslova smích v slzách. Je to pěkná knížka a dobře se čte. Už jsem téměř u konce.


pátek, 13. března 43

Začal jsem číst poslední Gogolovu Petrohradskou povídku Bláznovy zápisky. Autor v ní používá deníkovou formu, což je mi samozřejmě blízké. Myslím, že bych si s Gogolem rozuměl i v názoru na francouzskou revoluci, na duševní aristokratismus, na umění, a blízký je mi i jeho zvláštní smysl pro humor. Například o francouzské revoluci se zmiňuje několikrát a nikdy pochvalně, avšak ani ji nijak zvlášť nerozebírá. Jen tu a tam nenápadně prohodí ústy jedné z jeho postaviček, že by patřilo všechny Francouze zmrskat a byl by pokoj, nebo jiná jeho postava utrousí o prasatech v blátě, že to jsou Francouzi a podobně. Prostě se nevnucuje, nýbrž baví. Vysmívá se banalitě a lidské hlouposti. Naopak o Kateřině Veliké se zmiňuje vážně a s úctou a uvádí dokonce převyprávěn jeden její proslov, vížící se právě k tehdejším revolučním událostem ve Francii:


Velkomyslná carevna ve své šlechetnosti, zdobící korunované hlavy, se zděsila a pronesla slova, která se svým hlubokým smyslem zapsala do srdcí mnoha lidem, byť se nám nemohla dochovat zcela přesně. Carevna pravila, že nikoli monarchistická vláda potlačuje vznešené, ušlechtilé pohnutky, přehlíží a pronásleduje výtvory rozumu, poezie a umění; naopak, že králové vždy byli jejich ochránci, že umělci jako Shakespeare a Molière tvořili pod jejich velkomyslnou ochranou, kdežto Dante nemohl najít koutek ve své republikánské vlasti; že praví géniové se rodí v době lesku a moci králů a království, a ne v dobách nezákonných politických jevů a republikánského teroru, které dosud nedaly světu ani jednoho básníka; že je třeba vyznamenávat básníky a umělce, neboť vlévají do duší jen mír a velebný klid, a ne rozruch a reptání; že vědci, básníci a všichni, kdož vytvářejí umění, jsou perly a brilianty na vladařově koruně a jimi se skví a získává na lesku doba velkého panovníka. Ve chvíli, kdy carevna pronášela tato slova, byla nadpozemsky krásná.

Pravda, rodová šlechta zdegenerovala a zeslábla, což dalo prostor k vládě lůzy, ale duševní aristokraté se rodí dál. A teď srovnejme pro zajímavost, co kdy zpotvořila lůza, jako byli ruští bolševici, čeští komunisté nebo středověcí křesťané. Srovnejme ale také namátkou s dneškem, s dnešním lůzovitým věkem, co ten vytváří za ohavnosti. Kultura nebo povýšení ducha se těm výtvorům dá říkat jenom velmi zřídka a stěží. V dnešní takzvané kultuře má v podstatě cenu jen to, co se právě proti takové „kultůře“ vzpouzí a co na ni útočí.


sobota, 14. března 43

Ničení světa pokračuje. Lidáci zase vykáceli několik stromů před zdejším zemědělským učilištěm. Vsadím se, že tam bude místo okrasné zeleně nějaké fádní betonové parkoviště. Nedávno ve Vysokém Mýtě se dělo něco podobného, avšak tam proti tomu alespoň někdo protestoval. Tady proběhlo všechno v klidu; nikdo z ochránců přírody se tu ke stromům nepřivazoval. Stejně by to nebylo nic platné. To by se musel každý člověk přivázat k jednomu stromu a bránit jej jako svůj vlastní život. Jenže právě ten „každý člověk“ se na tom ničení přírody přímo či nepřímo podílí. Takže co? Říkám to pořád: dokud někdo nebo něco lidáky nezničí, zničí lidáci svět.


Dočetl jsem Petrohradské povídky od Nikolaje Vasiljeviče Gogola. Z poslední povídky jsem si opsal dvě části; první jako by z oka vypadla mým zápiskům Feuerteufela, druhá je však také naladěna na mou notu; posuď sám, milý čtenáři:


86. březence. Mezi dnem a nocí

Dnes přišel náš exekutor, že mám jít do úřadu, že už víc jak tři neděle tam nechodím. Pro legraci jsem tam tedy šel. Přednosta oddělení si myslel, že se mu budu klanět a omlouvat, ale já jsem se na něho podíval lhostejně, ani moc rozzlobeně, ani moc blahosklonně, a sedl jsem si na své místo, jako bych nikoho neviděl. Díval jsem se na všechnu tu úřednickou chátru a v duchu jsem si říkal: Kdybyste tak věděli, kdo tu mezi vámi sedí! Pane bože, to by byl poprask, i sám přednosta oddělení by se mi hned klaněl až k zemi, tak jako se teď klaní řediteli. Položili přede mne nějaké listiny, abych z nich udělal výtah. Ale já jsem se jich ani netkl. Netrvalo dlouho a nastal nějaký shon. Že prý jde ředitel. Houfy úředníků začaly pobíhat sem tam, aby si u něho udělaly oko. Ale já jsem se ani nehnul. Když ředitel procházel naším oddělením, všichni si pozapínali fraky, ale já zase nic. To je toho – ředitel! A já mám před ním vstávat? Nikdy! Jakýpak ředitel? U mne je to onuce, žádný ředitel. Onuce, obyčejná onuce, a nic víc. Ten je tak dobrý na utření bot. Největší legrace byla, když mi přisunuli papír, abych se podepsal. Mysleli si, že napíšu až docela dole v rohu: sekční šéf ten a ten. To zrovna! A tak jsem na nejnápadnějším místě, tam kde se podepisuje ředitel podniku, načmáral: „Ferdinand VIII.“ To uctivé ticho, jaké v tu chvíli zavládlo – to byste koukali! Ale já jsem jen mávl rukou a řekl jsem: „Nepřeji si žádné projevy ponížené úcty,“ a odešel jsem pryč.


Přesně jako u nás ve fabrice! Misantrop by se z toho zbláznil.


D 34 ne Mc rkuo

349

Ne, už to nevydržím. Bože, co to se mnou dělají? Lijí mi na hlavu studenou vodu! Nevšímají si mě, nevidí mě, neposlouchají mě. Co jsem jim udělal? Proč mě tak týrají? Co po mně chtějí? Co jim, já chudák, mohu dát? Vždyť nic nemám. Už nemám sílu, už nesnesu to jejich mučení, hlava mi třeští, všechno se se mnou točí. Zachraňte mě! Vezměte mě odtud! Dejte mi trojku koní bystrých jako vítr. Sedni si, můj vozko, zazvoňte, rolničky, vzepněte se, koníčci a neste mě z tohoto světa. Někam daleko, daleko, kde není vidět nic, nic. Přede mnou se klene obloha, v dálce mrká hvězda, kolem se míhá temný les, měsíc pluje opodál, stříbrná mlha se stele pod nohama a v mlze zní hudba, z jedné strany je moře, z druhé strany Itálie a teď už je vidět ruské chaloupky! A tam v dálce vidím náš domek a u něho sedí má matka. Maminko, zachraň svého ubohého syna! Uroň slzu na jeho bolavou hlavičku! Podívej se, jak ho lidé trápí. Přitiskni k sobě nebohého sirotka. Nemá se kam utéct. Pronásledují ho! Maminko, slituj se nad svým nemocným synáčkem!... A jestlipak víte, že alžírský bej má rovnou pod nosem bouli?


Jediné příšerné na celé knížce byl zase doslov. Strašný canc. Já nevím, který blb ty doslovy vymyslel. Já bych je zakázal jako je zakázáno porušovat autorská práva. Doslovy jsou pro blbce. Kdo není schopen svým velkým, líným, zatemnělým a zakrnělým lidským mozkem porozumět dílům nadlidských géniů, měl by zůstat u svého duchovního dna a číst dál jen noviny a časopisy. A kdo čte díla géniů jako by četl sám sebe, ten žádné doslovy číst nepotřebuje. Že Já se nechám vždycky napálit beznadějným očekáváním! Ještě jsem snad nečetl žádný doslov, který by se mi zamlouval. Autor (jakýsi Zadražil) ho načmáral tak toporně a nezáživně, že misantrop, i kdyby to náhodou nevěděl, hned rozezná rozdíl, napíše-li něco génius pera, nebo obyčejný pisálkovský nádeník. Ten jeho nesrozumitelný canc se hemží samými relativistickými a alibistickými slovy, jako: novodobý, soudobý, dobový, moderní atd. Je to úplná posedlost zrelativizovat celkové vyznění Gogolova mistrovství a navodit tím dojem, že dnes, nebo za komunistů, kdy byla kniha vydána v češtině, už nic z toho, co napsal, nemá platnost. Je to jako středověká haplografie, palimpsest, či rovnou eisegeze, když křesťanští mniši přepisovali antické autory podle nové křesťanské ideologie či podle své vlastní (křesťanské) libovůle. Co na tom, že to byla už tehdy nemístná cenzura, podvod a komolení původního textu, čemuž se dokonce drze říkalo „překlad“; tak se to prostě dělalo a dodnes se to dělá podobně, akorát že se to mrzačení původního textu nazývá „doslovem“.


Teď jsem si otevřel obrazovou publikaci Západní Čechy, kterou jsem vypůjčil v knihovně pro tátu. Táta už ji má prý prohlédnutu dvakrát, takže teď je řada na mně. Úvodní slovo tvoří zase takový ten neumětelský canc, takže ten pohrdavě jen tak narychlo přelétám očima, abych si nezkazil dobrý vkus a dobrý dojem z Gogola a věnuji se raději jen prohlížení velkých fotografií, většinou naneštěstí černobílých. Někde na Šumavě by se mi však líbilo žít!


Před svítáním a ráno zpívají nádherně kosi, přes den je pak vystřídají zvonci. Poslouchal bych je pořád, ale to bych musel mít pořád otevřené okno; takový hazardér však nejsem: jednak je zima a za druhé bych slyšel i ten pekelný rámus, co nadělají auta, psi a vůbec ta chamraď lidácká. Ale musím s potěšením konstatovat, že od té doby, kdy jsem vynadal sousedce kvůli neustálému hulákání té její staré tlusté čubky, je od ní před barákem pokoj. Nicméně těším se, až budu smět poslouchat ptáčky zpěváčky někde v lese pod stanem. Takže zatím si zvonky a kosy přehrávám uměle v počítači.

Vydatně si přehrávám také mého nového cembalového Bacha. Zejména disk číslo 3 (Francouzské svity) je výborný. Ostatně ty jeho zvonivé cembalové trylky a „nekonečné“ melodie velice připomínají právě písně zvonků! Takže buď poslouchám Bacha, nebo ptáky, což je úžasně harmonizující kulisa pro usínání, procitání, přemýšlení i pro odpočinek na zádech s rukama za hlavou. Spím dlouho a často, což je jistě únava psychického rázu zaviněná prací ve fabrice. Též v kříži mě pobolívá, což je určitě také následek psychického stresu z práce, jakož i nepřirozeného pohybu, hlavně dlouhého stání nebo sezení. Ničí mě to. Nechce se mi vstávat, nechce se mi žít. Nejraději bych usnul a probudil se až v máji, do svobody...

A vtom jsem si uvědomil, že v ten den, kdy jsem podával výpověď z práce, bylo velice zvláštní datum: 4.3.43! Teď jsem si to teprve uvědomil! Jaká podivná náhoda! Aniž bych chtěl, aniž bych si to jakkoli plánoval, vyšlo na ten významný den tak neobyčejně spektakulární datum! To je neuvěřitelné! To nemůže být jen slepá náhoda!


pondělí, 16. března 43

Otepluje se. Dnes jsem šel večer z práce poprvé za celou zimu bez pokrývky hlavy i bez rukavic. Velké hromady sněhu se zmenšují, malé mizí. Práce byla odporná a každým dnem je odpornější. Přesto jsem měl jakousi jarní slavnostní náladu a dokonce i v tom nezvířecím očistci jsem si vyhradil chvilku na podívání se z okna na lesy a na procházku po podnikovém dvoře.


středa, 18. března 43

V noci se přihnala velká sněhová vánice. Venku to vypadalo jako v Antarktidě. Vítr hlučně lomcoval okny fabriky. Jednou se dokonce tak mocně zablesklo a zahřmělo, že to bylo vidět a slyšet i uvnitř na dílně. Sníh do rána neroztál a přes den se také udržel, takže máme novou zimu – jako vždy v březnu, když už má každý zimy dost a těší se na jaro.

Bolest v kříži trochu polevila, až když jsem snížil počet cviků s činkami. Víc už to nebudu zvyšovat; není to poprvé, co jsem to tak musel udělat právě kvůli té bolesti v kříži. Zase jsem na to zapomněl.

Škrábe mě však v krku, což jsem jistě chytnul od táty. Mámu také bolí v krku. Oba užívají jakési pastilky; táta z islandského lišejníku, máma z australského kajeputu střídavolistého. Já se léčím mým osvědčeným vyplavováním toxinů z těla pomocí horkých čajů a česnekovo-cibulových omáček.

Ráno mi bylo zle, na čemž se podepsala nejspíš také právě protrpěná práce, a měl jsem neklidné spaní rušené Čubkou a boucháním dveří, jak táta stále šmejdil místnostmi. Přemýšlel jsem o tom, že snad vstanu, půjdu k lékaři a hodím se marod, ale zas tak hrozné to není; horečku nemám a dva půllitry horkého čaje mi udělaly dobře. Nic mi v podstatě není a podstupovat kvůli tomu všechny ty úmorné byrokratické obstrukce se mi nechce. Kdybych mohl zůstat týden doma marodit jen tak beze všeho shánění a potvrzování, to by byla jiná, ale v stávajícím pracovně-právním systému budu raději dělat. Zbývá mi ještě 21½ šichty.

První polovina šichty proběhla hladce: přečetl jsem v pohodě úryvek z Camusova Cizince, který jsem si vyhledal na internetu a vytisknul. Ta ukázka textu – bylo toho asi pět knižních stran – nebyla špatná. Já jsem také takový cizinec jako hrdina Camusova stejnojmenného románu.


čtvrtek, 19. března 43

Mám mobilní telefon, ale mnoho jsem jej zatím nevyužil. Zapomněl jsem na něj, nenabil jej – a teď se vybil a ani po nabití nenaskočil. Zemřel. Máma si ho vzala k sobě, že ho odnese někam spravit, ale nevím; Já bych do něj žádné další peníze nestrkal. Nevím, na co ho vlastně mám. Obejdu se i bez něj. Zbytečný žrout elektřiny a peněz. Těch teď bude po málu...

Ještě 20 a ½ krát do práce a pak finanční zdroje vyschnou...


sobota, 21. března 43

Mám hroznou rýmu. Teče mi z nosu, teče mi z očí. Kapesník abych si při práci pořád přidržoval u nosu. Kdybych se nestyděl, požádal bych snad některou ženskou o tampóny. Měl jsem se hodit marod. Pomáhá mi lipový čaj, ale práce všechno zhoršila. Teď mám naštěstí víkend.

Kupodivu se práce obešla bez obvyklých stresů a konfliktů se zaměstnanci. Jako kdyby se zlý osud spokojil tím, že na mne seslal tu hroznou rýmu. Ale vleklo se to stejně nesnesitelně. Po dnešní noci se závěrečné odpočítávání překulilo pod číslo dvacet. Ještě 19½ směny.

Četl jsem si z internetu vytisknutou ukázku z románu Anatola France Ostrov Tučňáků. Ten román jsem jednou četl (od France ostatně skoro všechno jeho dílo a z té doby se mi dochovaly četné výpisky), ale vůbec nic si z něj nepamatuji. Líbí se mi ten obraz anarchie a pádu civilizace. Mistrovská je například jedna scéna, vedená v symbolické rovině, kdy malý chlapec, hrající si na koníčka, jenž se splaší, rozboří holčičce bábovičku z písku, upadne a dá se do breku. A do toho zazní první ohlušující výbuchy atomových náloží anarchistů, ničící fabriky, trusty, banky, úřady a veřejné prostory. Asi bych si tu knihu měl znovu vypůjčit.

Je první jarní den, ale venku to stále vypadá jako uprostřed ledna. Letos snad jaro nepřijde...


neděle, 22. března 43

Rýma pomíjí, tu největší krizi jsem překonal. Je mi líp. Alespoň už mi bez ustání necrčí voda z nosu a z očí. Nejím nic než polévky, nepiji nic než lipový čaj a zdá se, že to zabírá.

Telefon mi včera spravil jeden ze synovců, kteří zde byli na návštěvě, při příležitosti tátových 76. narozenin. Rozdělal ho, profoukal – a naskočil! Neuvěřitelné! Stejně ho nepotřebuji.


úterý, 24. března 43

Přes noc napadl nový sníh. Ženským z práce trvalo dvacet dní než zjistily, že jsem dal výpověď. V noci mi oznámily, že jsou z toho v šoku. Nejvíc v šoku je však kontrolorka. Bylo zábavné sledovat, jak jí spadla čelist. Celou šichtu jsem měl od ní pokoj. Krátí se to. Ještě 18½ šichty...


Na dnešní den připadá jedno velmi neslavné výročí: Je tomu právě 109 let, kdy jakýsi čtrnáctiletý spratek z Ohia zastřelil posledního volně žijícího holuba stěhovavého.

Tento pták byl před příchodem bílého muže nejpočetnějším ptačím druhem Ameriky. Za jedno století lidáci vyvraždili odhadem tři až pět miliard holubů stěhovavých. Poslední holub stěhovavý, samice Martha, přežívající v zoologické zahradě v Cincinnati, zemřela 1. září 1914. Kéž za to stihne lidstvo kletba, která mu oplatí stejným způsobem! Kéž vyhyne lidstvo! Děj se vůle má!



středa, 25. března 43

Znovu napadlo tolik sněhu až je všude bílo, a ráno mrzlo až praštělo. Venku je před šestou světlo. Zase se vyhýbám tomu blbovi Humeníkovi taženému psem. Večer při návratu z fabriky je to pro změnu stará blbá Pásková, hledající zaběhnutý povedený párek jejích čoklíků, koho prvně potkávám na sídlišti Velkého Bratra.

Prvotní šok z mé výpovědi v práci odezněl a nyní přišlo na řadu přemlouvání, vymlouvání a domlouvání. Problém má hlavně vedoucí dílny, který nemůže pochopit proč; proč někdo opouští své pracovní místo a chce jít jinam. Strašný „problém“. Co mu je do toho? Jako by to prostě nemohl přijmout jako fakt a víc se o to nestarat! Nebo to má snad v popisu práce? Nevím. Já přesto každému nalhávám, že přecházím do pivovaru a hotovo. Kdyby jen tušili, že plánuji šestileté prázdniny! To už by nechápali vůbec. To by pro ně bylo asi stejně nezvyklé jako setkání s člověkem, který by dýchal žábrami. Před pár desetiletími by bohatě stačilo jen se zmínit, že jsem vegetarián, a už by na mne čuměli jako na exota z jiné planety. Ještě dnes to ostatně nikde moc neroztrubuji, zvláště ne ve fabrice mezi tou spodinou. Ta by to nechápala ještě dnes, kdy je vegetariánství přece jen o poznání rozšířenější než dejme tomu za komunistů. Pracovat už není povinné, ale zdá se mi, že tím víc je to považováno za samozřejmost, za něco normálního, jako dýchání. Jenže Já se právě nejvíc dusím v práci. V jakékoli. U nich, u těch otroků, to chápu, že musejí neustále pracovat: mají velké náklady na život, a pak – co jiného by dělali, že?

Zkrátka a dobře, fázi šoku vystřídala fáze domluv. Alespoň vím, že ta moje výpověď nebyl jen krásný sen, nýbrž skutečnost, na niž lidé reagují – co na tom, že po svém lidáckém způsobu? Důležité je, že se věci daly do pohybu a že už nejsem odsouzen na doživotí k trpké úloze trpného trpitele.

Kontrolorka okolo mne chodí téměř po špičkách a dokonce se snaží být milá. Pozdě, ale přece. Svoji reputaci si u mne stejně nezachrání, ale aspoň je snesitelná. To se týká vlastně všech; najednou jsou nějací hodní a uctiví. Ale stejně je ta práce nesnesitelná. Debilin prostě došel. Nenávidím tu práci, nenávidím tu fabriku!

Dnes jsem kupříkladu nepřečetl ani řádek z mého Reinlebensbornu. Nebyl čas. Tyhle krysí dostihy nejsou nic pro mne. Ještě 17½ šichty.


pátek, 27. března 43

Do Čech dorazili první čápi. Pěkně se otepluje a Já mám čtyřdenní volný víkend před sebou!

Bolí mě však zuby. Vyplachuji si ústa vyzkoušeným odvarem řepíku lékařského. Kašlu na zubaře; jen bylinky jsou tím všemocným zázrakem léčitelství! Kde jsou kupříkladu ty moje dřívější každoroční akutní záněty nosní sliznice, které mě kdysi sužovávaly po celé tři dny! Rýmami trpívám nadále, avšak nyní s celkovou průplachovou bylinkovou léčbou jsem vykurýrovaný hnedle za jediný den!

Pracovní utrpení se stupňuje, nálada naproti tomu zlepšuje, a tím i snášení kolegů a kolegyň. Je to tím, že se jednak blíží jaro, a za druhé konec toho nesmyslného úvazku. Ještě 16½ směny.


pondělí, 30. března 43

Víkend propršel. Pozoruji z okna tři zmenšující se kupky sněhu. Hrdlička se mi prochází po římse a houká. Opatrně jsem se k ní přiblížil zpoza zatažené žaluzie, abych ji viděl zblízka. Krásný, něžný tvor ušlechtilého vzhledu.



Ještě naposledy jsem si ostříhal vlasy, protože zdaleka není jisté, jestli dostanu na celý měsíc dovolenou. Četl jsem si jen tak ze zvědavosti paragraf zákoníku práce, týkající se poskytování dovolených ve výpovědní lhůtě, a úplně jsem se zhrozil a vychladl nad tím nehorázně nemravným ustanovením. V podstatě všechno záleží na libovůli podniku! To je hrozné! Zůstávám tedy jejich otrokem až do června. Já to tušil.

Musím se tam na to někoho přeptat, protože formulace zákona je jako vždy nejasná a dvojsmyslná, ale nedělám si žádné naděje, že by mi fabrika chtěla můj odchod jakkoli usnadnit nebo snad uspíšit.


Z internetu teď čtu Dostojevského Zápisky z podzemí. Výborná kniha! Určitě nejlepší, co jsem kdy od Dostojevského četl. Hodně se to svou autobiografickou a filosofickou formou podobá dílu mému, takže se mi to líbí velice. Jako vždy se jedná o poměrně opomíjené dílo Dostojevského, a jako vždy je to zřejmě jeho dílo nejlepší. První a nejlepší. Ostatní jeho „slavné“ a notoricky známé romány v jeho temném světle blednou. To jsem zase něco objevil. Dokonce jsem tam našel i jednu zmínku o Gogolově „španělském králi“, takže i tato skrytá inspirace by mohla být shledána zjevnou.


sobota, 4. dubna 43

Venku už je prostě nádherně, konečně jaro! Ale jaké povedené! Skoro to vypadá, jako kdybychom z března vskočili rovnou do máje! Ačkoli je sobota a všichni lidáci mají tudíž také volno, nemohl jsem to vydržet a šel jsem na procházku.

Oblékl jsem se lehce, jen tmavomodré tričko s dlouhým rukávem, černou mikinu (tu slabší, co nosím doma) a zelené maskáčové kalhoty. Do baťůžku jsem si sice pro jistotu přibalil ještě tmavě modrou mikinu, ale vůbec jsem ji nevyužil. Je krásně teplo.

Tři kupičky sněhu před barákem docela zmizely a za městem leží sníh – ještě k tomu umělý – jen na „Putinovce“. Ten ostatně také rapidně odtává. Sem tam ovšem i v lese lze ještě najít malé žalostné pozůstatky po bílé zimě.

Nasnídal jsem se na sedátku pod modřínem, poseděl unter den vier Linden, na posvátném dubu a na posedu.

Příroda je prostě úchvatná. Vůbec se mi nechtělo odejít. Celou zimu – asi čtyři měsíce v kuse – jsem v lese nebyl a po té věčnosti odloučení byl účinek lesního ticha, samoty, zpěvu ptáků a přítomnosti divokých zvířat najednou přímo uhrančivý.

Viděl jsem červenku, střízlíka, kosy a další ptáky, viděl jsem velké stádo srn, viděl jsem veverky, viděl jsem motýly a jiný hmyz...

Z ptáků se nejvýrazněji ozývají pěnkavy a budníčci. Je to úžasné.

Nového jsem neobjevil nic, krom toho, že na koupališti zbourali starou budovu a stavějí novou, a že v lese je pokáceno několik stromů a další jsou označeny červení, značící, že na ně také brzo dojde.

Dub je v pořádku. Borku má porostlou lišejníky a mechy, některé haluze má uschlé, ale znovu nasazuje na nové pupeny listí. Na jedné z větví zanechala kuna trus.

To stádo srn jsem pozoroval hodně dlouho, poněvadž srnky a srnci nebyli přehnaně plaší; jeť těsně po zimě, takže dlouho neviděli člověka a odvykli nebezpečí a stálému vyrušování z jeho strany. Nyní, když se například blíží po cestě u lesa motorka, zvednou hlavu od pastvy a nevzrušeně se zadívají oním směrem, co za blba to jede kolem. Asi to při svém mládí považují za normální část života; Já jsem podstatně starší než oni, a tak vím, že to normální není.

O velikonocích prý budeme mít ve fabrice volno, pak i o květnových státních svátcích, pak budu mít ještě aspoň týden dovolené, takže doufám, že toto nádherné počasí vydrží. Kdybych nemusel zase v pondělí do práce, kdybych byl volný jako Wandervogel, byl bych teď už někde tábořil pod stanem.

Ach jo, zasraná práce!


neděle, 5. dubna 43

Dnes jsem pobyl v přírodě kratší dobu, neboť jsem čtyři měsíce nevytáhl paty za město, a proto mě po včerejšku bolí nohy. Posnídal jsem pouze a poseděl asi hodinu na posedu a šel jsem Libohájem zpátky.


středa, 8. dubna 43

Včera jsem viděl v lese podivuhodný zjev. Sedím si u snídaně pod modřínem jako vždycky, když tu se pojednou z mého sourozeneckého lesa vynoří záhadná postava s bílými nedlouhými vlasy, celá v modrém sportovním oblečení a s velkým ruksakem na zádech. Pomalu přešla přes hájek lip a javorů a nehlučně zmizela ve smrkovém mlází. Už už jsem se chtěl s láteřením zvedat, kdože mě to ruší v rozjímání v chrámu přírody, ale postava mě bez povšimnutí minula asi padesát metrů ode mne.

Nevěřil jsem vlastním očím. Bylo to jako setkání s bájným sněžným mužem. Něco jako můj vlastní předobraz. Pán byl však znatelně starší než Já. Že by také na věčném vandru? Že bych nebyl samojediný zástupce zdivočelého druhu člověka široko daleko? Zajímavé. Takhle budu osaměle putovat krajinou také za dvacet let až budu v důchodu – jestli budu.


Dnes jsem si půjčil v knihovně Výbor z korespondence Josefa Váchala z let 1940-1962 Zapáliv si cigáro Operas. Vypadá to na první pohled na kvalitní knížku z nakladatelství Ladislav Horáček - Paseka. Pevné desky, reprodukce fotografií, 271 stran. Mám co číst; však v lese pod stanem to bude jistě příjemná četba.


sobota, 11. dubna - úterý, 14. dubna 43

Díky velikonočnímu pondělí odpadla noční šichta, a tak máme čtyřdenní prodloužený víkend. Využívám jej samozřejmě k pobytu v lese pod stanem. Mířím, kam jinam, než do prověřeného sádeckého polesí.

Vyrazil jsem bez tréninku hned v sobotu ráno po práci. Sbalený jsem byl už den dopředu, stačilo jen naložit hromadu jídla a jít. Jídla bylo tolik, že jsem polovinu nesnědl a zbylými dvěma rohlíky jsem ještě nakrmil rybičky. Tentokrát to však při tom krmení nebylo takové to divoké a lačné víření vody jako vždycky. Bylo to částečně tím, že ryby v rybníčku Jezírko jsou malé a mají tudíž ještě malá ústa. Ale popraly se s tou mojí nadílkou statečně. Žáby tomu jen nervózně přihlížely, hlídajíce svá rosolovitá klubka s nakladenými vajíčky. Na rybníčku se letos vyskytují zase i kachny, ale ty divoké a nejvíc jen asi tři páry.

Šel jsem tedy, jak říkám, bez většího tréninku a musím se přiznat, že jsem toho měl dost. Nevím, jestli jsem měl tu krosnu tak obtíženou, nebo jsem si přes zimu odvykl – každopádně mě hodně bolela ramena. Asi je to tím nezvykem, protože nazpátek se mi šlo dobře – a o tolik jídla méně jsem nenesl.

Na místě v sádeckém polesí jsem se nejprve zhrozil, protože kolem mého tábořiště se jevily četné čerstvé stopy po nedávném kácení, ale řekl jsem si, že to nevadí, o svátcích tu bude klid. Můj odhad se vyplnil do puntíku: poprvé po zimě v lese a hned jsem si to parádně užil! Nikde nikdo, samota, ticho, klid, zpěv ptáků, krásné počasí. V noci mi bylo sice zima, takže jsem se choulil v mém starém vypelichaném spacáku navlečen do zimní péřové bundy, a ani jsem proto nevykonal jedinou noční procházku pod hvězdami a při svitu rudého měsíce1, ale to je prostě duben – ještě tam budem... Já však ne!

Nicméně to bych nebyl Já, abych hned nezačal pátrat po jiném, bezpečnějším a skrytějším tábořišti. Toto stávající začíná nevyhovovat také z toho důvodu, že okolní kryt ze smrkové omladiny roste nezadržitelně vzhůru, řídne a odhaluje z velké dálky můj stan. Našel jsem však místo lépe a bujněji zarostlé, kam hodlám zamířit příště, hned jak si odkroutím dvě další povinné šichty ve fabrice – už tento pátek.

V revíru je plno zvěře, hlavně tedy srnců a ptáků, jež potkávám doslova na každém kroku. To je na jaru právě nejlepší: že srnci ještě nejsou postřílení, vyděšení a zalezlí strachy před dotíráním a ohrožováním lidáky, jako tomu bývá ve vrcholném a pozdním létě, kdy se navíc k bouchalům přidají s vyrušováním ještě i dovolenkáři, parchanti na prázdninách a ovšem pakáž houbařská.

Já jsem za celé ty čtyři dny viděl všeho všudy jen dva motorkáře a pak ještě tři cyklistická nemehla, která zabloudila a klopýtala po lese über Stock und über Stein, ovšem zdaleka ne tak půvabně jako ten koníček ze známé školní německé říkanky.

Jaro má také tu výhodu, že jsou otevřeny desítky kouzelných lesních pramenů a pramínků, vyvěrajících z posvátné panenské půdy, která ušlechtile cedí nahromaděné zimní zásoby podzemní vody a chrlí ji ven v nesčetných rozkošných potůčcích a stružkách. Voda z nich chutná přímo znamenitě! Je rozkošné nejen pokleknout u nich na kolena, shýbnout se před nimi v jakési pradávné úctě a zhluboka si přihnout z jejich čirého daru, ale již jen usednout na jejich břehu je rozkoš z nejrozkošnějších, a zaposlouchat se do jejich obluzujícího zurčení, v lákavé symfonii s neutuchajícím cvrlikáním ptáků. Jak málo stačí přírodnímu tvoru ke štěstí! Nemusím konat žádné sáhodlouhé únavné túry po okolí; stejně to tu mám projité a prošlapané jako staré boty; na co? Akorát bych třeba potkal jen tím víc lidáků, o což nestojím. Mně stačí číst si ve stanu Váchala, pospávat, konat krátké příjemné procházky po lese a tam si sednout uprostřed nivy rozkvetlé bílými sasankami a žlutými prvosenkami. Tohle je život pro mne! Ne to otročení po fabrikách! Ne to snášení lidského zápachu a gangrén přemnoženého lidstva ve městech! Ó ano, zde v lese konečně žiji!

Ke čtení jsem tedy měl Váchala, jak jsem se zmínil, a to výbor z korespondence z let 1940-1962 Zapáliv si cigáro Operas. Ten trochu divný název knížky je vlastně úryvek z jednoho jeho „dopisu-románu“ a vystihuje docela dobře jak Váchalův značně archaický jazykový styl, tak i jeho hlavní celoživotní zálibu – totiž kouření. Jinak jsem rád, že jsem překonal dřívější nedůvěru k Váchalovi a seznámil se s jeho literární tvorbou a tedy i s jeho názory blíže. Líbí se mi jeho „pekelnictví“, jeho názory a jeho nezávislost. Média nám z jeho literární tvorby vnucují ponejvíce neškodné a pro mne nezajímavé věci, jako je například Krvavý román, což je mírně řečeno jen taková příliš nadhodnocená jeho blbá vedlejší odbočka, kdyžtě první a nejzávažnější, co by měl čtenář znát – možná i ten školou povinný –, by měla být právě jeho korespondence, v níž bez obalu a upřímně odhaluje svou mysl a svůj světový názor. Mně se jeho názory líbí a shoduji se s mnohými z nich. Jeho posedlost svobodným zednářstvím nesdílím, nebo jeho ztřeštěné, najmě jen slovní sexuální výstřednosti, ale jinak jsem s ním zajedno ve všem. Zajímavá je jeho pozice za protektorátu – ta mě upoutala nejvíc. Neklonil se ani k jednomu ze tří „ďáblů“: ani k židům, ani k nacistům, ani k bolševikům. Nejlepší cigára si přesto schovával až k příležitosti, kdy německá vojska vstoupí do Anglie a zničí zdegenerovanou kubistickou Francii. Na jednom místě dokonce hajluje, zdraví velkého německého vůdce a rád by šel třebas i bojovat proti bolševikům, kdyby mohl; proto se také všude tvrdošíjně označuje za kolaboranta. Divím se, že mu některý z jeho dopisů-románů komunisti neotevřeli a jeho za takové řeči pro změnu nezavřeli.

Váchal je zastáncem spíše klasických forem umění, ztělesňovaných jeho strýcem Mikolášem Alšem, a nesnáší modernismus, pokrok vůbec, označuje se otevřeně za reakcionáře. Také za Germána, což je pozoruhodné; přejímá nacistické propagandistické proklamace o údajných hordách Mongolů z východu, používá v řeči časté germanismy a podobně. Stejně jako Já. Pro vlast „tatíčkovců“ (rozuměj Masarykovců) a Benešovců, která jej neprávem opomíjí a upozaďuje, má jen pohrdání – a všude vidí tajné pikle zednářstva. Nenávidí sprostý lid, Marxův židobolševický proletariát, straníky, otrockou práci ve fabrikách pro obecné blaho mas a protežované pseudoumělce, kteří ho okrádají o zaslouženou slávu a uznání. V podstatě můj člověk. A nikdy nezplodil jediného „dvounožce“, snad proto, že jak sám praví ve verších: „dětičky jsou požehnání boží, jimiž se bída lidská množí.“ Města nenáviděl vždy, a když mu jednou v Praze v březnu 1939 nákladní auto přejelo matku, odstěhoval se definitivně na venkov. Žil se psy jako poustevník, jako „Diogenés v sudu“, jen se svou družkou na jejím rodinném statku ve Studeňanech u Jičína, na kraji vsi, v přírodě. To mu závidím. Vegetariánem byl jen z nouze za války, s pravopisem si těžkou hlavu nedělal, ale jinak můj člověk. Jeho „mile kostrbatý“ archaický styl, založený zřejmě na německé syntaxi, mi nedělá žádné potíže, zvykl jsem si na něj rychle. Vydavatel ponechal z úcty k Mistrovi všechno tak, jak to napsal, včetně chyb pravopisných a chyb v diakritice. Tak to má být! Nicméně Já bych alespoň některé z jeho nechtěných pravopisných chyb opravil, citlivě, protože některé tam takzvaně „sedí“ jako součást lidové mluvy. Jenže s tím by asi byla spousta práce, i pro inteligentního redaktora, a tak to prý nechal pan nakladatel2 být. To je úcta, co? Mně nakladatel opravoval i věci, které tam integrálně patřily, i když ne zcela, avšak záměrně a významotvorně nebyly podle současných pravidel, která se však mění každých dvacet let vždy s novým politickým režimem. V tom bych si asi s Váchalem také rozuměl. Vždyť mně opravili i slovo „zoo“ na „ZOO“ jen proto, že to tak bylo napsané v internetovém prohlížeči Google! Zřejmě budu muset také zemřít, aby si na mne někdo vzpomenul, vyzdvihnul mě ze zapomnění a také mé dílo takto pietně uctil! Normálka.

To by tedy byla četba. K poslechu jsem si vybral jedno z mnoha alb americké punkové legendy Bad Religion Against the Grain. Příjemná hudba pro krátké období před usnutím, když ptáci po celodenním koncertu umlkli.

Jednou při stmívání jsem ve veliké dálce pozoroval dalekohledem osamoceného černého býka. Dělal jakoby nic, jako by se pásl tu i onde, ale přitom se nenápadně, leč cílevědomě, přesunoval z louky k lesu. Určitě v jeho jednání byla cílevědomost; takhle na dálku bylo naprosto zřejmé, že věděl, co dělá. A samozřejmě netrvalo dlouho a skutečně v tom lese nakonec zmizel! Takže zaznamenávám prvního letošního uprchlíka.

Na zpáteční cestu jsem se otráveně zvedl v úterý o šesté hodině. Vyplašil jsem zajíčka ve své jamce, svého prvního letošního, a po rychle ubíhající cestě téměř pořád z mírného vršku jsem viděl mnoho srn. Ta zvířata se mají, že nemusí do fabrik. Také bych, jako ona, nejradši spásal jetelíček a žil si volně na Zemi. Jetel jsem ostatně i Já též ochutnal a když se pouhou trávou mohou uživit dželady v etiopských horách, proč ne Já?

Extempore s psími hlídkami se naštěstí nekonala, jen u nás na sídlišti jsem zase potkal Navrátilovou s Čubkou – koho jiného.

Doma mě ovšem čekalo „klasické přivítání“ v podobě tátova pláče, že měl o mne starost a tak dále a tak podobně. Z přírodního ráje rovnýma nohama do nenormálního blázince! Máma na to říká, že by měl brát prášky na nervy, ale sama mě vítá nesmyslnou pověrou, že krvavý měsíc nevěští nic dobrého. To by musel být krvavý pořád, protože pořád se děje něco špatného. Ale co naplat: „Říkali to v televizi.“ Hlavně že se o mne nikdo z blízkých nebojí, když jsem dvanáct hodin zavřený ve fabrice. K úrazu mohu přijít spíš tam, a ne v domovském bezpečí vlídné náruče přírody! Ach, jak je to v tom lidském světě všechno tak neurotické, tak perverzní – všechny hodnoty zvrácené! Vždycky když se vrátím z lesa, je ten rozdíl mezi přírodou a civilizací, mezi mnou a lidáky, nejmarkantnější. Nechtělo se mi odtamtud! S jídlem bych tam vydržel ještě další čtyři dny! Těšil jsem se do lágru a na ubikaci jen pro čtyři věci: na horkou sprchu, na horkou kávu s čokoládou, na měkkou vyhřátou postel – a na počítač.


pátek, 17. dubna – pondělí, 20. dubna 43

Prožil jsem opět jeden ze čtyřdenních prodloužených víkendů v ráji divokých zvířat a přírody.

Tentokrát jsem se utábořil jinde, kousek od místa, odkud mě před pár lety vyhnal takzvaný „majitel“ lesa. Byl jsem se tam pro zajímavost podívat. A strnul jsem úžasem na tou nádherou! Stromy jsou oproti dřívějšku hustší a tudíž neproniknutelnější – nádherné místo. Hned bych se tam znovu přestěhoval, ale z obavy z možného návratu „vlastníka“ bych tam neměl stání.

V mém nynějším táboře to není také nijak slavné, i když zpočátku se zdálo, že to bude bez problémů: kolem je ještě docela zachovalý hustý porost a velký travnatý prostor okolo stanu, ale...

To je zas ta moje smůla: Nikdy by mě nenapadlo, že mi tam vleze jakýsi šílený numismatik a bude tam slídit v lesní půdě s detektorem kovu! Ano, skutečně! Slyšel jsem nejdřív jakési kníkání. Ze zvědavosti jsem vyhlédl ze stanu, zvědav, co za divného ptáčka to vydává takové nezvyklé zvuky – znělo to jako ochraptělá kachna – a on to byl detektor kovu v rukou „hledače pokladů“! Kromě zmíněného detektoru, který kníkal jako čejka, byl chlápek snědé pleti vybaven ještě pěchotní zakopávací lopatkou, s níž ryl v zemi. No poděs. Optal jsem se ho samozřejmě, co hledá. Prý mince. Já to odhadoval minimálně na miny nebo rovnou na poklad Inků. Ale než jsem se ho stačil zeptat, jestli už touto metodou něco našel, zmizel mi již z očí v okolním porostu, vyzradiv na sebe ještě, že je z Telecího (vesnice v úvalu jižně za dalším kopcem), řka, že mne by tady nečekal. Volal jsem za ním, že mne nikdy nikdo nikde nečeká a že Já nyní bydlím přechodně tady, ale to už mě zřejmě neslyšel; jen jsem ještě dlouho slyšel to jeho kníkání. Doufám, že můj úkryt před „světem“ nevyzradí těm nesprávným lidem – což jsou vlastně všichni lidi. Tak jako tak tu stejně asi příštích čtrnáct dnů nebudu, tak co.

V přírodě jsem dočetl Váchala, ačkoli jsem již druhé noci nemohl číst, neboť se vybily baterie v malé černé baterce od táty – krám, nic nevydrží. Začal jsem pak číst jeden časopis o různých zajímavostech z přírody. Jeho název zní Globe Revue a je to takový ten časopis určený pro velmi laickou veřejnost, s kusými a mělkými informacemi, nepříliš seriózními fakty (například o zvířecí bisexualitě), chabou slovní vybaveností a celkově nízkou jak vědeckou úrovní, tak i malým zaměřením na ekologii a ochranu přírody vůbec. Prostě „velká huba“, drahá a barevná, ale ten obsah... – nemá velkou cenu pro přírodovědce, a pro přírodního filosofa už vůbec ne. Velký bombastický časopis s bombasticky klamavými titulky pro normální blbce, stejné špatně napsané a nejapné články jako všude jinde v novinách. Některé jsou dokonce tak hloupé, že jsem tam bez zvláštní námahy nalezl velkou a závažnou chybu, když zaměnili obrázky smrtelně jedovatého hada korálovce za neškodnou korálovku, hada, jenž svým zbarvením pouze imituje (ještě k tomu nepřesně) barvy svého plazího příbuzného! To je neuvěřitelná tupost! Malá velká chyba, za kterou se však platí životem.



Smrtelně jedovatý korálovec se plazí na obrázku vlevo. Má černé a červené pruhy ohraničené žlutými proužky. Nejedovatá korálovka stočená na obrázku vpravo má bílé a červené proužky lemované černými. V časopise tyto dva obrázky prohodili. Hlavně že nám, „chytráci“, chtěli vysvětlit mezi nimi ten rozdíl! Blbci... Pak něčemu věřte. Jiný článek, věnovaný nejnovějšímu vynálezu doktorů frankensteinů, klonování, představuje tuto protipřírodní zvrhlost jako dobro nejvyšší, jako šanci pro ohrožené druhy, pro nemocné lidské chcípáky (samozřejmě – na sebe zase jako vždy nezapomněli!) či dokonce – jaká hrůza! – jako možné řešení světového hladu. Snad jedině jako ojedinělý hlas zdravého rozumu v moři absurdit a zvráceností tam alespoň nechávají promluvit biologa Kenta Redforda z newyorské Wildlife Conservation Society, což je – jak ostatně již vyplývá z názvu – organizace zabývající se skutečnou ochranou ohrožených druhů a míst. Kent reaguje na jeden neúspěšný pokus naklonovat ohroženého divokého gaura, mohutného to, okolo dvou metrů vysokého, asijského bratrance našich turů, takto:


Je to jen ozvěna skutečného gaura, věc, co se narodila vědcům z krávy. Říct o něm, že je to gaur, je urážkou pro všechny gaury žijící ve svém přirozeném prostředí. To zvíře nebude nikdy schopné žít běžným gauřím životem, nebude procházet lesy v Indii a skotačit s ostatními gaury a jeho tělo se po smrti nestane prachem, z nějž budou vyrůstat týkovníky. A právě takoví jsou gauři, o jejichž přežití bojuji já.“

gaur indický


Správná a pravdivá slova; dokonce s nádechem poesie!

No nic, ten časopis je vcelku jen jedno moje setkání s blbostí. Další bylo v sobotu odpoledne, kdy po lese řádil snad celý motorkářský gang! Já nevím, kam před nimi budu muset utéct, abych měl od nich pokoj! Loni tu byli jen dva o letních prázdninách a i ti se alespoň omezovali toliko na cestu v údolí, kdežto letos rajtují po lese na poněkud silnějších kubaturách minimálně tři parchanti a plaší zvěř, včetně mne! Je to čím dál horší.

Ale většinou tu bývá přeci jen větší klid než někde poblíž koncentráku zvaného Políčka. Tam už je to úplně ztraceno, snad kromě dopolední pracovních dnů. Lidáci by měli pracovat neustále, Já nikdy. V dětství stačilo přejít velký lán za sídlištěm, abych se dostal pryč z civilizace. V mládí stačilo vystoupat na Šibeniční vrch kousek za městem. Nyní, ve středním věku, musím hledat pokoj a klid od lidáků o sedm kilometrů dál. Kam se poději na stáří, bude-li to takhle pokračovat – vlakem do pohraničních hvozdů?

K poslechu jsem si vzal s sebou německou kapelu Sodom, album, obsahující jejich slavný hit Agent Orange. Jenomže ani ne v polovině došly baterie i v discmanu, ačkoliv indikátor ukazoval dva dílky ze čtyř, takže jsem měl po muzice.

Možná to bylo tou zimou, jaká mne, i mé přístroje, drtila. Holt je pořád duben – ještě tam budem'. Aspoň jsem se v noci, místo čtení nebo muziky, vydal na dosud holé pole podívat se na hvězdnou oblohu. Byla jasná noc, bylo mi zima, ale byla to nádhera – žádné světelné znečištění jako ve městě, všechny hvězdy třpytivě jasné a výrazné a bylo jich mnoho. Dokonce jsem viděl prolétat dvě družice.

První dva dny slabě pršelo, druhé dva dny svítilo sluníčko, takže jsem se na ně chodil ohřívat a užívat si tichých lesních zákoutí. Kvetou už také pampelišky a fialky – i violky rolní –, na nichž se mačkají nedočkaví motýli zářivých barev. Les je stále plný srn a pějícího ptactva, takže je co pozorovat a co poslouchat. Na Jezírku stále zůstávají velice divoké kachny, které vždy nechtěně vyplaším, protože jejich bystré smysly odhalí mou přítomnost (i mé pouhé přibližování se!) na úctyhodnou vzdálenost. Inu, divoké pudy – ty jsou ostré. Dnes jsem viděl na rybníčku též čápa černého.

Prodělal jsem malou střevní příhodu, zřejmě po požití jedné pomazánky vyrobené ze sladových lupínků. Asi jsem na ně alergický, protože mi je po nich vždycky špatně.

Návrat do lágru proběhl opět bez problémů, ulice prázdné; ale nechtělo se mi, nechtělo...

Doma zase táta řve steskem jako malé děcko. Návrat z přírodního ráje rovnou do lidského nervového sanatoria.


čtvrtek, 23. dubna 43

Televize vysílala vynikající černobílý český film z roku 1966 Konec srpna v hotelu Ozon, film, natočený podle povídky a scénáře Pavla Juráčka, o konci lidstva na Zemi po jaderné válce. Nahrál jsem si jej na disk. Ačkoliv je to dílo skoro stejně staré jako Já, ještě jsem je nikdy neviděl. Liduprázdnou krajinou putuje několik mladých žen, vedených starou vůdkyní. Hledají lidi, hlavně muže, aby s nimi založily novou civilizaci. Cestou ničí přírodu, krutě se chovají ke zvířatům, a vlastně i samy k sobě. Některé sekvence mě šokovaly svou naturalistickou syrovostí a bestiální surovostí, zvláště ta se zastřelením krávy a jejím následným kucháním. Hle, obrázek člověka v jeho pravé přirozenosti, nespoutané žádnými pokryteckými ohledy, žádnými kulturními ani zákonnými pouty! Film vyznění velmi misantropického, velmi pesimistického, neboť zobrazuje člověka v jeho pravé podobě a bez příkras. Děj dopadne špatně (žádný happy end!), dokonce bez kouska naděje, protože ta zemřela spolu se starou rezignovavší vůdkyní, později se zastřelením starého muže, jehož jediného dívky nalezly v opuštěném hotelu Ozon, a nakonec s blížícím se podzimem na konci srpna. Otřesný film, avšak naprosto vynikající. Aktérky příběhu mi připomněly ty čůzy z fabriky, s nimiž dělám. Stejná zhovadilá pakáž.



Dnes v noci sprchlo, díky čemuž se všechny stromy a keře v parku nádherně zazelenaly a rozkvetly. Také můj oblíbenec myrobalán. Jasnou čerstvou zelení svítí habrová alej v parku i jírovcové stromořadí na břehu rybníka. Je to nádhera. Nádhera, která zřejmě včera večer přilákala i jednoho intelektuála, jenž si sedl na lavičku pod stromy a začetl se do nějaké knížky. To Já bych nemohl. Nebo lépe řečeno mohl, ale nic bych z té četby neměl, vinou lidí, kteří chodili kolem něho. Číst si venku v přírodě pod širým nebem je sice i moje zamilovaná činnost, ale musím být sám. Jak cítím blízko sebe jediného lidáka, je rázem veta po soustředění se na četbu. Přítomnost lidáka přináší s sebou nejistotu, nedůvěru; rázem je po tolik potřebné harmonii, která je nezbytná k tomu správnému ponoru do hlubin řádků textu. Podvědomě se ohlížíte přes rameno, cítíte-li za sebou lidáka; s lidákem za zády, před sebou, po stranách, všude kolem, myslíte jen na něho, na to, co si myslí, kam se dívá, posloucháte, co říká, co dělá, domýšlíte se, co by mohl provést, vám provést – světu...! Lidák je nepřítel vždy; i když se zatím neprojevil, přesto je tu a vyvede vás z dobré míry. Špatně se čte a sní s lidákem na dohled – dokonce i na doslech! Pouhé pomyšlení, že by tu někde mohl být (nebo přijít), vás vyruší z klidu, poruší mír misantropické duše. Dobří společníci jsou naopak zpěvní ptáci.

Citelně se však tím deštěm též ochladilo, takže v baráku pitomým se trochu topí.


sobota, 25. dubna 43

Ráno mě budí zase Čubka. Kdosi ve zdech ubikace zase buší do stěny. Dopoledne je hezky, a tak se odvažuji ven na malou procházku, třebaže mají všichni lidáci také volno. Pod stan nejdu, protože máme jen dva dny volna a to se nevyplatí táhnout se někam dvě a půl hodiny, tam přespat a jít zas zpátky. Jdu tedy alespoň na posed do lesa. Před barákem leží v trávě mrtvá kosice. Co se stalo? Že by stářím? Na zahrádkách soukromých domků kvetou různobarevné květiny i stromy. Ach, mít tak aspoň vlastní domek s velkou zahradou, nemusel bych nikam! Ve dne v noci bych mohl svobodně vyjít ze dveří a radovat se z růstu. V lese je také všechno rozkvetlé: hlavně fialky a šťavel. Také se tam, lidužel, pracuje, a to motorovou pilou, takže tím je celý dojem z přírody zkažen. Svět jako jedna velká fabrika. Nic dobrého se v ní však nevyrábí, nevytváří, nýbrž naopak ničí. Svět jako jeden velký vyhlazovací koncentrák. Říkám to pořád. Kolem se válejí neživé odřezané následky tohoto řádění parazitického škůdce, jménem člověk. Ze zbylých klád a klacků zrobili na kraji lesa nový posed. Je o polovinu nižší než ten „můj“, ale konstrukce je jinak stejná. Je to však ve stínu a na kraji lesa u pláně, kde často fičívá studený vítr... Snídám a asi za půl hodiny se zvedám znechuceně k návratu. Ani k dubu se nejdu podívat, protože právě tam odkudsi se ozývá ten děsný řev motoru. Všechnu zvěř tím zaplašili. Ale v listnatém lese nad Libohájem přesto vidím celkem šest srn! Sám Liboháj je lidučistý a patří ptákům. Dál už je to samý lidák. Největší klid teď hodinu po poledni panuje překvapivě kolem našeho baráku. Dnes by snad bylo skoro lepší zůstat tady. Využiji ten krátký víkend raději k výpiskům z Váchala, dokud jsem doma a dokud mám tu knížku doma. Například tato parodie na známý Gorkého výrok je dobrá:


Člověk, to zní mi HRDĚ!

proto zůstaňme radš

U JEDNOM JEN MRDĚ,

a neploďme dětí přes počet!“


A co tento tvrdý cynismus:


Jediná pravda země zní: aby moh‘ někdo svobodně žít, musí jiný chcípnout.“


Nebo tento návod k přemýšlení:


Dávám k meditování, odkud pochází tohle národní zdraví lidských mláďat a vůbec všechny ty zdravotní zlepšeniny ve prospěch lidského rodu. Jenom z vivisekcí a pokusů na zvířatech! A tak jednou dostanou tihle čtvernožci takového Jéžíška, za to utrpení, až z toho podívání planeta Mars odrudne a sešediví jako šestiměsíční nebožtík. Každýmu rodu tvorstva na této zemi jen chvilku hrajou a zas bude po mnoho věků na tomhle globu klid, aby se ta doba uhelná – co přijde – mohla dobře pod zem uložit a ty ledové spláchly ten sajrajt po tom vymetání mizerných jen přebytečných sedmi set milionů dvounožců, ha!“

Josef Váchal (1884-1969)


úterý, 28. dubna 43

Včera ráno při vstávání do práce se mi konečně naskytl pohled na takzvaný „prašný“ východ slunce, způsobený množstvím prachu v atmosféře, ať už ten prach pochází z aljašské sopky Mount Redoubt, nebo z prachu vyvolaného suchým a větrným počasím posledních dnů. Celá východní obloha těsně před svítáním byla zbarvena do jasného odstínu barvy bordó. Byla to nádhera, ale ten pravý požitek mi kazila nutnost vůbec jít a ještě k tomu spěchat do fabriky. Vypadalo to nějak takto:

Máma je s jakousi místní křesťanskou sektou na čtyřdenním zájezdu v polské Częstochowé, táta má zřejmě nějaké problémy s vysokým tlakem: nejdřív mu praskla žilka v oku, takže je má celé krvavé, druhý den se mu spustila krev z nosu a dnes znovu, takže se odebral do nemocnice. Takže jsem doma sám. Máma má zničené nohy, táta potíže s tlakem – nějak se mi ti mecenáši rozpadají zaživa.

Táta běhal v doprovodu mé sestry po doktorech a vrátil se zcela zničený, hlavně psychicky. Lehl si na gauč a bál se pohnout. Tváře propadlé, slzy na krajíčku, nechutenství; snad si myslel, že umírá... Já jsem z něho byl samozřejmě také špatný a ta jeho sklíčenost padla i na mne, a to plnou vahou, neboť jsem si poprvé v životě uvědomil tátovu smrtelnost. Třebaže tato jeho patálie nemusí být nic vážného, přesto v jeho věku 76ti let může být každá nemoc tou poslední... A myslím, že si toho i on musí být vědom. Proto ta zdánlivě přehnaná reakce – nás obou. Nemohl jsem kvůli tomu ani spát před nástupem na noční šichtu a celou noc jsem v práci myslel jen na tátu. Jednou to však přijde a pak budu ronit hořké slzy jako v tom snu kdysi, jejž jsem popsal ve Škarohlídovi v srpnu 36.


středa, 29. dubna 43

Máma se vrátila z Częstochowé a tátovi se s ní vrátila i jeho dřívější nálada. Už je zas dobře.

Já jsem se měl ve fabrice také kupodivu docela dobře, nikdo mě nebuzeroval a práce byla poměrně jednoduchá a nenáročná na čas, takže jsem v pohodě dočetl Antikrista. Kontrolorka se teď ke mně chová zdvořile a uctivě; když ode mne například něco chce, tak slušně poprosí, což dříve nebývalo jejím zvykem. Asi chce, abych si na ni uchoval ty lepší vzpomínky. No, stejně neuchovám!

Odpoledne jsem se vypravil do knihovny. Mámě jsem vypůjčil Saint-Exupéryho Kameny chrámu a sobě Knihu o Jizerských horách od Miloslava Nevrlého o třistašedesátiosmi stránkách (včetně přiložené mapy) a v nezvyklém vázaném formátu 14 x 30 cm, takže je úzká, dlouhá a tlustá. Zajímavé řešení. Originálně tématicky je též rozvržen text, pro názornost uvádím názvy kapitol z obsahu:


OBSAH

KVĚTEN – měsíc probuzení

Příběhy: Jizerka – koruna hor

Pověsti: O nejkrásnějších safírech Evropy

Pomníčky: Krop-Seffův kříž

Vyprávění: O jizerských rozhlednách


ČERVEN – měsíc světla

Příběhy: O staré jizerskohorské turistice

Pověsti: O Čihadlech

Pomníčky: Porscheho smrt

Vyprávění: O přírodních rezervacích


ČERVENEC – měsíc čilého hmyzu

Příběhy: Poslední výlet

Pověsti: O jizerskohorských lupičích

Pomníčky: Zabitý mládenec

Vyprávění: Zelený svět rašelinišť


SRPEN – měsíc hořkých vůní

Příběhy: O dřevěných chalupách

Pověsti: O zázračných studnách a léčivých pramenech

Pomníčky: Mietzelův obrázek

Vyprávění: O skleněných horách


ZÁŘÍ – měsíc jeleního řevu

Příběhy: O divokých povoznících

Pověsti: O Smuteční stezce

Pomníčky: Vražda na Štolpišské cestě

Vyprávění: O starých myslivcích


ŘÍJEN – měsíc blaženosti

Příběhy: Čihařství – jemné, líbezné a užitečné umění

Pověsti: O čarostřelcích z Velké Jizery

Pomníčky: Smrt nejslavnějšího pytláka Jizerských hor

Vyprávění: O skalách


LISTOPAD – měsíc zmrzlých mlh

Příběhy: O starých cínových dolech

Pověsti: O válkách a vojácích

Pomníčky: Vražda polesného Málka

Vyprávění: O jizerském kamení


PROSINEC – měsíc prvních stop

Příběhy: O dějinách Jizerských hor

Pověsti: O pohádkových bytostech Jizerských hor

Pomníčky: O těch, kteří zemřeli v lesích dobrovolně

Vyprávění: O dávných jménech


LEDEN – měsíc perlových mračen

Příběhy: O zimních poutnících

Pověsti: O zázračných doktorech, horských kouzelnících a podivínech

Pomníčky: Dřevorubecké smrti

Vyprávění: O jizerských jezerech a jejich obyvatelích


ÚNOR – měsíc spících netopýrů

Příběhy: Smrt dívky Annelore

Pověsti: Smrk – královna Jizerských hor

Pomníčky: Výlet tvrdošíjných pánů

Vyprávění: O netopýřím podzemí


BŘEZEN – měsíc vonných polední

Příběhy: O služebnících hor

Pověsti: O horách za zemskou hranicí

Pomníčky: Ztracený kříž

Vyprávění: O starých cestách


DUBEN – měsíc bystrých vod

Příběhy: Vraždy u Strážního buku

Pověsti: O hejnickém obrázku a sličné paní

Pomníčky: Hrob pytláka Hennricha

Vyprávění: O starých jizerských lesích


Za pozornost stojí charakteristiky jednotlivých měsíců jako jejich alternativní poetické názvy, jakoby převzaté z francouzského revolučního kalendáře. Pozoruhodné je již to, že „rok v Jizerských horách“ začíná, jako u dávných pohanů, v máji – v měsíci skutečného probuzení. Také září a listopad mají správné charakteristiky nebo červen a tak dále a tak dále – vlastně všechny měsíce jsou velice případně pojmenovány! Asi ten nápad převezmu. Z názvů kapitol mě nejvíce zaujaly O těch, kteří zemřeli v lesích dobrovolně, O zázračných studnách a léčivých pramenech, O podivínech a O starých jizerských lesích. Těším se na tu knihu!


pátek, 1. května - pondělí, 4. května 43

Po čtvrteční denní šichtě v nenáviděné robotě jsem si šel brzy, asi o půlnoci, lehnout, abych se dost vyspal, poněvadž ráno přesně v 5.20 (v čas, kdy jindy vstávám do práce) jsem vstal, jsa vzbuzen budíkem, a vyrazil jsem do Sádeckého polesí, mého ráje. Zbalený už jsem byl od večera, takže jsem se nezdržoval ani balením ani přemýšlením co s sebou vzít a ani nikdo z rodičů mi do toho nemluvil, poněvadž ještě spali. To bylo ale podstatně jinší vstávání, než když vstávám do práce! Vůbec mi to nevadilo, naopak: byl jsem čiperný jako mládě a nemohl jsem se dočkat! Přesun pak dopadl přesně tak, jak jsem předpokládal: naprosto v pohodě, neboť takhle brzy po ránu, v den prvomájového státního svátku, jsem nepotkal ani jednu lidskou hnátu, dokonce ani žádné komunisty, připravující se na svou každoroční blbou oslavu „svátku práce“. Fuj, práce! Tu mohou oslavovat opravdu leda tak komunisti! Myslím, že až budu mít prázdniny, budu to takhle dělat pořád, protože časně ráno před východem slunce patří svět ještě zvířatům, jež jsou také neobyčejně čilá a radostná. Celý svět vypadá lépe bez lidí! Navíc se mi i šlo lépe, neboť jsem byl pěkně vyspalý, odpočatý a na prožitá příkoří ve fabrice už jsem nemyslel, nebo se aspoň snažil nemyslet – ale znáte mě: Já nikdy nic nezapomínám! Na pláni za Šibeničním vrchem mě zastihlo vycházející slunce. U remízku na lavičce před trampskou osadou jsem lehce posnídal jednu mrkvovou pomazánku. Utábořil jsem se na tomtéž místě co minule, žádný „hledač pokladů“ ani nikdo jiný mě nenašel a nevyrušil. Všude vládlo ticho a klid. Jen jeden pěnkavák zpíval tak blízko stanu, že to bylo až nepříjemně ohlušující, ale vždycky toho nechal; stačilo se jen pohnout, zašustit něčím, převalit se z boku na bok, aby se nechal přerušit. Na pravidelných procházkách jsem se dostal do míst, kde jsem ještě nikdy nebyl, objevil nebo jsem navštívil všechna rozkošná zákoutí. Četl jsem Miloslava Nevrlého Knihu o Jizerských horách a po nocích poslouchal Symfonii pro ďábla od skupiny Witchery. Ta kniha je ale báječné čtení! Moc pěkně napsaná, s citem a porozuměním. Jizerské hory jsou autorovou láskou zřejmě již od mládí a zakouším s ním jisté spříznění. Zatím se zdá, že nemá moc rád myslivce a lidi vůbec; na jednom místě se například přiznává, že kdysi ničil turistická značení, aby odtud odlákal davy turistů! To je jako Já! Já jsem taky strhával značky cyklotrasy vedoucí mým „Reinlebensbornem“! Oba jsme ovšem dělali předem marnou práci... Dokonce bych hádal, že jeho láska k přírodě je skutečná a že jde tak daleko, že je možná vegetarián, soudě podle jeho často zmiňované stravy či výbavy na osamělé toulky po lesích a rašeliništích: chléb a sýr, ovesná kaše, placky ze sójové mouky. Skoro jako Já! Popisuje starý svět liduprázdných hor, prokazuje dobrou znalost rostlin i zvířat, skal a celé krajiny tohoto kraje, jemuž kdysi vládnul hlavně živel německý. Píše o tamních loupežnících, vraždách, nehodách, pomníčcích... – vše překvapivě velmi dobře a s básnickým citem napsáno. Až se musím ptát, kdeže se ten Miloslav Nevrlý doposud skrýval! Moc dobré čtení!

Tři volné dni uběhly jako voda. Počasí bylo slunečné, byť ve stínu a v noci stále chladné. Tentokrát jsem si s sebou přibalil i starou karimatku. Jarní stružky vyschly, zbylé prameny výtečné živé vody jsou dál ve svých korytech. Trochu jídla mi zase zbylo a velké baterie v baterce vydržely. Jednou jsem viděl přímo nade mnou letět černého čápa. Zbytky jiného velkého ptáka – snad volavky – jsem objevil na místě jedné holoseče a poblíž dokonce jakousi vyhrabanou noru se starými zaschlými stopami, možná od jezevce. K Jezírku jsem se dostal jenom jednou, v neděli, kdy jsem po lese napočítal dohromady na sedm lidáků, takže se vlastně ani moc nedivím tomu, že kachny tentokrát na rybníčku chyběly. Jinak bylo zase všude plno srn a ptáků radost pohledět. Viděl jsem zase otakárka fenyklového, běláska řeřichového (na obrázku), veverku na smrku hned vedle stanu. Celá příroda kvete a úžasně voní, můj stan pokrývá slabá žlutá vrstva navátého pylu. Byl to pěkný, vydařený víkend. V pondělí před polednem jsem se vrátil do lágru a večer jsem se opět vlekl na noční šichtu. Ach jo...


úterý, 5. května 43

Počasí je studené a podmračené s přeháňkami, nemusím proto ničeho litovat.

Jak jsem zjistil, Miloslav Nevrlý, autor Knihy o Jizerských horách, je narozen ve stejném roce jako můj táta (1933), má doktorát z přírodních věd, je to skaut s přezdívkou Náčelník a toulá se různě po horách světa. V toulkách hledá hlavně svobodu a poznání, v čemž jsme si Já a on hodně podobni. Jeho Kniha mi trochu připomíná Klostermanna. Avšak ačkoli by měl mít po předcích podle jména v krvi jakousi příměs misantropicky „nevrlé“ krve, příliš nevrle se zatím neprojevuje. A myslím, že ani nebude. U tohoto typu „seriózního ťunti“, který je se vším a s každým smířený a bojí se vyřknout jediné silnější slovo nactiutrhačného nesouhlasu, se to dá předpokládat. V tom se tedy my dva zase lišíme. Miloslav Nevrlý je daleko, avšak Já jsem dál, byť s třiatřicetiletým zpožděním. Je-li toto jeho současná podoba, vypadá na svůj věk poměrně zachovale. Inu člověk duševně i tělesně aktivní.


sobota, 8. května - pondělí, 11. května 43

Opět jeden z prodloužených víkendů, díky jakémusi svátku „vítězství“, který mě nezajímá a od nějž jsem se odvrátil. Já zvítězím až se zbavím té hrozné fabriky a toho nesmyslného angažmá v ní. Teprve to bude takové malé vítězství!

No nic. V sobotu ráno po noční jsem vzal nohy na ramena a krosnu na záda a uháněl jsem do své soukromé rajské zahrady v sádeckém polesí.

Za bývalým Reinlebensbornem, na travnaté pláni pod Hirschlem, to zase vypadá jako v Africe: tři bílí čápi se tam procházejí na svých dlouhých nohách a o kousek dál na poli se prohánějí čtyři zajíci. Z remízku se ozývá kukačka. Svět ještě patří zvířatům, i když dole ve městě už je touto dobou rušno. Oproti minulu mám hodinu zpoždění.

Za Sádkem je to pořád stejné: trochu nuda být pořád na stejném místě. Počasí bylo deštivé, ale teplé, v noci mi letos poprvé nebyla zima. V neděli už jsem dokonce na břehu Jezírka uvažoval o koupání! Ale cítil a slyšel jsem kolem příliš mnoho lidáků...

V pondělí, když lidáci konečně odtáhli do práce, už jsem si tam připadal jako na pustém ostrově. Nádhera. Zvířata to náhlé liduprázdno také vycítila; srnci se odvažují vylézt za plného světla z křoví, nedávají pozor a dokonce se přibližují k lidským příbytkům.

Četl jsem Knihu o Jizerských horách a za nocí poslouchal album punkrockových písniček od různých skupin. Teď co stahuju z internetu spoustu metalových skladeb, přijde mi starý dobrý punk mimořádně k chuti.

Miloslav Nevrlý není sice vegetarián, jak jsem se dohadoval, žere totiž „severské jídlo“ slaninu, ale nešť: i tak napsal pěknou a čtivou knížku. Popisy jizerskohorských skal mě nabudily k tomu, abych se i Já vydal někam na naše zdejší „vysočinské“ skály, kde už jsem tak dlouho nebyl. Rád bych si vůbec připomněl všechna stará místa, kudy jsem kdy putoval svobodně jako Wandervogel, a také bych rád navštívil i místa nová, kde jsem ještě nebyl. Jedno vím jistě: až budu mít prázdniny, vydám se opět na cestu po vzoru indických mudrců; nikde se nebudu zdržovat víc než jeden den. Na stále stejném místě to není ono. Už to tady moc znám, není to žádné dobrodružství poznání. Pořád jen ležím a čtu nebo spím, jím a konám jen kraťoučké procházky po okolí tábora. To není ono. V okolí po okrajích lesů, polí a remízků stojí zlověstně rozestaveno několik mysliveckých posedů. Vypínají se v krajině jako strážní věže koncentračního tábora. Na jeden z nich jsem vyšplhal. Je odsud krásný rozhled na Sádek a sousední Korouhev. Výhled trochu cloní kvetoucí rozložitý klen. Ta vůně! Druhý mohutný strom, jeřáb, je v kmeni přelomený a leží na zemi, ale kvete, voní, zelená se a žije dál. Nezlomná příroda. Uvnitř lesa jsem pak objevil dva unikátní prastaré modříny, svou velikostí a ztepilým vzrůstem připomínající malé sekvojovce. Kmen žádného z obou obrů by neobjali ani dva takoví jako Já.

Hodně čtu. Jinak abych nezapomněl, autor Knihy o Jizerských horách vypadá v současné době o hodně starší než na snímku nahoře. V dokumentu české televize Cesty a zcestí Jizerských hor vystupuje i on, Miloslav Nevrlý, a tam už na svůj věk rozhodně vypadá. Ten snímek bude asi z mladších let.

V kapitole o podivínech mě zaujalo vyprávění o muži, který se k stáru rozhodl stát se poustevníkem. Přestal si stříhat vlasy i vous, vlasy si spletl do dlouhého copu (jako kdysi Já!) a – světe div se – jen tak beze všeho si postavil malou kamennou poustevnu, kde žil a zemřel. Žádné stavební povolení nemusel mít, žádnou daň z nemovitosti nemusel platit, žádné zdravotní pojištění! To byly časy! To byla svoboda! Dokonce ani nemusel pracovat, neboť žil z milodarů! Jak by asi s takovým nápadem „vyžírat“ lidi dopadl dnes? A kdo by mu dnes jen tak zadarmo co dal! Leda by na něj pustili psa. Jó, to byly kdysi doby! Dnes je všelijakých vyžírků většina, ale nejsou to žádní svatí moudří mužové, jsou jen vychytralí: jsou v úřadech, v pojišťovnách, v bankách, na vedoucích místech, v parlamentu, ve školách, v ozbrojených složkách, v řadách nezaměstnaných, v ordinacích... Ti všichni vyžírají mne a ještě mají málo. Jak by po nich mohl chtít svatý poustevník nějaký milodar? Zdanili by jej, zavřeli, zajistili by mu práci! Pykal by za svou moudrost a nastavenou dlaň! Je nepředstavitelné, že by ještě někdo někomu dával jen tak nějaké milodary.

Nebo v kapitole o současných Jizerkách – míněna asi tak sedmdesátá léta minulého století: lidé už se na sebe neusmívají jako dřív a nemávají na sebe vesele, nýbrž srážejí se z lyžařských stop.

Skvěle vystihnuta atmosféra blížícího se misantropického století! Ostatně v onom nedávném televizním dokumentu jsme to již jasně viděli: Miloslav Nevrlý říká o lyžích, že to byl vynález zkázy pro hory, ale to vůbec nezmínil vynález horského kola! Však jsem v televizi viděl ty nekonečné láje cykloturistů, kteří se valí jako záplava kdysi neporušenými a liduprázdnými horami! Jako bych to neznal i odsud, odevšad! S přírodou bude brzy konec. A kde bude chráněná, tam s ní bude prakticky konec také, poněvadž odtud obyčejného trampa jako jsem Já vyženou, a tím pádem to bude pro mne rovněž zcela bezcenné území. Stejně jako kdyby je zničili, zdevastovali, odlesnili, zamořili svým množstvím. Lidáci všechno zničí již jen svým množstvím.

K této mé úvaze se báječně hodí jeden odstavec z Knihy o Jizerských horách, z kapitoly „O Starých cestách“:


Lidé si většinou neuvědomují, jak hluboce pozmění cesty každý kraj. Jimi začíná civilizace a jim vděčí za všechno. Cesty přinášejí i odnášejí dobré i zlé, jejich síť se stále zhušťuje, a budou to zase ony, kdo civilizaci pomohou jednou definitivně zničit přírodu. Dal bych za to mnoho, kdybych mohl projít Jizerskými horami před staletími, kdy byly bez jediné lidské cesty. Postupoval bych asi pomaleji než dnes a našel bych docela jiný kraj, s jinými stromy i zvířaty. Bloudil bych a jen matně a vzdáleně poznával neměnné obrysy horských hřbetů a vrcholů, snad i některé rašelinné louky, potoky a skály.


Doma jsem našel mámu ve zbědovaném stavu. Zase ji bolí nohy, ty kurvy doktoři ji nesmyslně honí na vyšetřeních po celém okrese nebo snad po celém kraji, nikdo jí skutečně nepomůže, dokonce ani moje sestra ji nechce nikam vozit autem, i když má čas, ježto je doma a nepracuje... Trpím s ní a soucítím, když má tyhle stavy zoufalosti nade vším, nad životem. Já je často mívám taky. Někdy je to k zbláznění. Rodiče tolik zestárli za posledních deset let! Kde jsou ty doby, kdy jsem mohl být v jejich pohostinství naprosto bezstarostný, co se peněz i budoucnosti týče. Nyní to všechno mizí. Také Já už dávno nejsem ten „bezcitný a bezohledný mladík“, který se toulal po světě, s ničím si nedělal hlavu a do všeho se vrhal po hlavě, nemysleje na následky, poněvadž si byl jistý, že je neporazitelný a nesmrtelný a že ho nikdo a nic nemůže nikdy natrvalo připravit o tu nesmírnou, až nelidskou, ano nadlidskou zvířecí svobodu, již si sám dal.

V noci jsem ještě před spaním sledoval v televizi dokument o Tahiti. Krásné, divoké Tahiti! Tam bych se rád ještě jednou vrátil! Všechno jsem poznával, na všechno, co jsem viděl, jsem se upamatoval. Jako by to bylo včera. A ono je to už třináct let, co jsem tam byl naposledy! Poznával jsem všechno: krajinu, město, ulice, tržnici, dokonce i hudbu! Jako bych nikdy neodletěl, jako kdybych tam nechal duši. Třikrát jsem tam byl, ale vždycky jsem se vrátil. Já blázen, co jsem to udělal! Snad by to bylo příliš nezvratné rozhodnutí, příliš definitivní čin, něco jako sebevražda. Ale tenkrát jsem cítil, že není všem dnům konec a že mám celý život před sebou. Mohl jsem plýtvat časem. Nyní se i Já pomalu skláním pod tíhou času. Tehdy jsem neměl nic; neměl jsem počítač, neměl jsem skoro žádné knihy, bezmála ani moje vlastní spisy, žádná cédéčka, byl jsem téměř bez peněz. Teď mám našetřeno tolik peněz, že bych mohl kdykoliv odletět kamkoliv do tropů na druhý konec světa a žít tam, ztracený, roky spokojeně pod stanem v lese. Možná bych to měl udělat, dokud ty peníze mám, těžce vydřené a vysoužené, za útrap pro normálního smrtelníka nepředstavitelných. Ale vím, že to neudělám, protože bych tady nechal rodiče, kteří mě vždy podporovali a kteří by se tu beze mne trápili. Musel bych tam na ně pořád myslet. Stačí jen je vidět, když jdu ven na pár mizerných dní a nocí. Dřív moje potulky a mizení mimo dosah civilizace snášeli lépe. Teď jsme připoutáni jeden k druhému. Těžko už se odlučovat. Jak říkám, měl jsem to udělat, dokud jsme byli mladší a bezohlednější. Jsou staří, potřebují mít ve mně oporu. Zní to ode mne, od misantropa, dost divně, ale je to tak. Měl bych jim asi víc pomáhat. Jenže právě začalo nejkrásnější a nejpožehnanější období roku, καλοκαίρι, „dobrý čas“, můj čas, léto... A oni ještě ani netuší, že jsem dal v práci výpověď. Nechci nic přivolávat, ale líp by mi bylo, kdybych osiřel. Pak by se mi zase vrátila má stará dobrá rozhodnost a zdravě sobecká bezohlednost a bezuzdná divokost. Už bych se nemusel vůbec na nikoho ohlížet. Ach jo, zkurvenej život!


středa, 13. května 43

Můj bývalý Reinlebensborn na Šibeničním vrchu byl dnes v těžkém obležení. V mém sourozeneckém lese řádil nejprve lidský „kůrovec“, tam jsem tedy nemohl jít sednout si pod modřín a nasnídat se. To mi ještě tak moc nevadilo, to se zdálo ještě zanedbatelným problémem, neboť vzápětí jsem spatřil přecházet přes lesní průsek, vlastně cyklostezku s naučnou stezkou, nádhernou srnku. Její štíhlá, atletická postava, již s novou leskle hnědou letní srstí mě naprosto uchvátila. Chvilku jsme na sebe navzájem zírali. Chtěl jsem se projít okolo, než si sednu na posed, ale procházku mi zkazili parchanti, kteří běhali po celém lese, nyní v podstatě již jen parčíku, a běhali všude okolo mne, ať jsem se pohnul nebo schoval kamkoliv. Zapřísahal jsem se, že už sem nikdy nevkročím, třebaže tu přísahu jistě nesplním, protože hned jak odtáhli zpátky do školy, rozhostil se opět ten starý známý klid. Nedivím se, že se jim tak dobře šmejdilo po mé dřívější nedobytné pevnosti misantropa. Dřeváci tu udělali napříč lesem přímo před posedem přibližovací cestu koly těžké techniky, a tak se těm parchantům šlo vcelku pohodlně. Hromy a blesky celého světa však ví, že jim to pohodlí vůbec nepřeji! Dub je ale netknutý a jeho listí září čerstvou zelení. Pod jeho patou kvetou letos jahodníky, vstavače a kopřivy. Na posedu jsem si snědl sójovou pomazánku s grahamovým rohlíkem, zapil ovocnou šťávou a přečetl jsem si další dvě stránky z Knihy o Jizerských horách. Z „Putinovky“ jsou krásně ostře vidět na obzoru severovýchodní pohraniční hory. Ve svahu spal zajíc, jehož jsem probudil a vyplašil, když jsem si prohlížel žluté pryskyřníky. Dnes je chladno. Inu, Servác. Táta mezitím koupil za zvýhodněných 49 korun DVD Neuvěřitelné vlastnosti zvířat.


čtvrtek, 14. května 43

Na náměstí jsem viděl krásnou dívku. Ne že bych se s ní chtěl oženit, mít s ní „kupu dětí“ a podobně, nebo ji chtěl mít dokonce i jen doma, leda snad jednou za čas v posteli – to ne, ale líbily se mi její bujné dlouhatánské rudé vlasy. Takové chci mít taky. Je možné, že jsem míval kdysi takto dlouhé vlasy i Já? Na tomto snímku jsem skutečně Já, jak vyměňuji kazetu v radiomagnetofonu, v mém dnes již porouchaném červeném japonském stereu. Kolik mi bylo tenkrát let? Není to tak dávno. Třicet šest?

Ta holka mi připomněla také jinou postavu z dějin, rovněž takového „podivínského“ aristokrata, v tom krásném duchovním smyslu, ale i urozeností a zděděnou modrou krví: míním tím známou „Sissi“, neboli naši rakouskou císařovnu Alžbětu Bavorskou, která sama sebe někdy jmenovala jako „Titanie“ ze Shakespearovy hry Sen noci svatojánské. Také ona si pěstovala krásné, přímo nádherné dlouhé vlasy. Kromě toho byla také velmi nadanou básnířkou. Například v této své básni z ní promlouvá také takový Weltabwender jako jsem Já. Sama krásná, nadaná a ušlechtilá – a jak tragikomicky skončila: italský anarchista – takový vysmátý debil už od podívání, jak ho vedou policajti – probodl její čisté srdce pilníkem. To by jednoho misantropa hnedle odradilo od veškerého jeho šlechtického anarchismu. Sama Alžběta byla anarchičtější než její sprostý vrah. Jsou to ale paradoxy! Jaká nespravedlnost! Jak potom nenapsat:


Ať Titanie k lidem nechodívá,

k čemu jí svět, v němž druha nenajde,
kde tisíc zevlounů se na ni dívá,
a zvědavě si šeptá: „Blázen jde!“
Kde nepřízeň ji hlídá se závistí
a každý její skutek zkomolí.
Ať radši vrátí se v kraj onen čistý,
kde příbuzné jí krásné duše dlí.


POZNÁMKY:

1 Měsíc byl rudý proto, poněvadž na druhém konci světa, až na vzdálené Aljašce, vychrlila tamní sopka Mt. Redoubt mračna sopečného prachu, jež u nás způsobila toto sytě barevné zabarvení.

2 Takto Jiří Olič, můj petrovský kolega!