Stendhal: Lucien Leuwen


Stáří je přítel pořádku a bojí se všeho. Náš muž by si v stáří snadno přivykl vznešenému despotismu Ludvíka XIV. a vládě, kterou nám tak pěkně líčí neochvějný génius vévody de Saint-Simon. Psal pravdivě, říkají proto, že byl zlý.

 

Vždycky předpokládám, že kdo mi nemůže nabídnout nic skutečného, chce mě oklamat.

 

Nepomýšlím na sňatek vůbec, zatím bych raději šel do vězení.

 

Já jsem také zažil neštěstí, vymkl jsem si před šesti lety nohu, ale neotravuji s tím své přátele.

 

Přemýšlel o chimérách, místo aby se podíval, co se kolem něho děje.

 

„Cože! Odhalila jsem své srdce nízkým bytostem, na něž mi stačí si vzpomenout, abych si znechutila život na celé dny.“

 

Je lépe, nudí-li manželka svého muže nedostatkem duchaplnosti, avšak koná-li věrně své povinnosti. Tady, jako ostatně všude, je náboženství nejjistější oporou despotické moci.

 

Nenávidí lidi tak, že dokud ho někdo nechytá za knoflík u kabátu a neuráží ho, nikdy se nepokouší mluvit.

 

Jsou šťastni, a proto i méně zlomyslní.

 

Rozumný člověk věří jen tomu, co viděl, a hlavně co dobře viděl.

 

Je to poživačný a duchaplný člověk, ovládaný tou pekelnou vlastností, která je největším nepřítelem trůnu a oltáře: ironií.

 

Zapomínala na svět a domnívala se, že svět zapomněl na ni.

 

„S nelibostí pociťuji převahu pana Leuwena.“

 

„Proč byste neprováděl pošetilosti, ba dokonce hlouposti? Přece však je jedna, skutečně jen jediná, protože má následky: je to manželství.“

 

„Nemyslím příliš na zlato a nikdy jsem nepociťoval dost živě a dlouho jeho nedostatek. Ten pocit strašného nedostatku mi bude vždycky chybět, aby ve mně vítězně čelil znechucení.“

 

„Budete mít nejúctyhodnější postavení, jak říkají hlupáci. Budete však dost velkým lumpem, abyste si v něm uměl poradit?“

 

„A čím byste si přál, abych byl?“ otázal se Lucien prostě.

„Lumpem,“ odvětil otec, „chci říci mužem politiky.“

 

„Jsem obrovský hlupák, jsem obrovský blázen! Uctíval jsem to, co není hodno úcty: srdce ženy.“

 

Lucien se při své nechuti k lidem nijak nesnažil svěřovat se jim se svými myšlenkami; odpovídal jim jen dobře nacvičenými všedními frázemi.

 

„Nu tak, cítíte, že máte natolik zločineckou duši, abyste vstoupil na dráhu veřejných poct?“

 

Každá vláda lže stále i ve všem. Je to první státní zásada.

 

Vláda provádí kejkle s právy a penězi obyvatelstva, ač každé ráno přísahá, že jich dbá.

 

První dojem na hlupáky velmi působí.

 

Ani nemusil příliš zakrývat hlubokou ošklivost, kterou v něm budili všichni lidé.

 

Lucienova nenávist k lidem nabývala těchto forem: nestaral se o lidi, pokud je neviděl, ale jejich trochu delší přítomnost mu byla nepohodlná a brzy nesnesitelná.

 

Na Lucienových způsobech se příliš dobře pozná, že ho přítomnost lidí obtěžuje a dráždí.

 

Otočí-li se někdo jednou zády k společnosti, musí si zvyknout, že jeho hrdost bude přijímat denně deset pošklebků.

 

„Já nehledám štěstí v tom, jaké o mně mohou mít druzí mínění.“

 

Nespravedlnost a zpozdilost v něm proti jeho vůli vyvolávaly špatnou náladu a pak byl mrzutý, že ji má a že se zajímá o tu zpozdilou a ničemnou hmotu, která tvoří nesmírnou většinu lidí.

 

„Jak si někdo může vážit lidí, toho špinavého bláta, tolik, že zůstává v oposici?“

 

„Působí na mne dojmem zlomyslného člověka.“

         „Mýlíte se; je to jen člověk zbavený ilusí. Věří, že není Bůh, nebo je-li nějaký, je prý zlomyslný.“

 

„Jsem misantropem, protože příliš miluji lidi.“

 

Stal se ze zbožňovatele papeže milencem svobody. Svoboda je velkodušná a trochu zbrklá, často se zapomíná lidí zeptat: „Odkud přicházíte?“

 

Vládne většina, kterou z velké části tvoří chátra. Všeobecné hlasovací právo vládne jako tyran, a je to tyran se špinavýma rukama. Lidé nejsou váženi, nýbrž počítáni.



Související článek:

Nadlidští hrdinové Stendhalových románů

http://feuerteufel.blog.cz/1111/nadlidsti-hrdinove-stendhalovych-romanu