Molière - Hry
MOLIÈRE
HRY
ŽÁRLIVÝ BŘÍDIL
(La Jalusie du Barbouillé)
BŘÍDIL
Je oblečen jako lékař, a já jsem proto myslel, že mu musím povídat o penězích.
DOKTOR
Říkat málo slovy hodně je krásná vlastnost a příliš hovorní lidé nebudí u posluchačů nikdy pozornost, nýbrž jsou naopak velmi často obtížní, takže jim nikdo nenaslouchá. Virtutem primam esse puta compescere linguam!1 Ano, nejkrásnější vlastností slušného člověka je mluvit málo. Sókratés doporučoval svým žákům velmi důrazně tři věci: zdrženlivost v jednání, střídmost v jídle a stručnost v řeči. Povězte všechno několika málo slovy, bez jakýchkoli okolků a samolibých rozvláčných řečí, vyřkněte všechno jednou obsažnou větou! Vystříhejte se všech zbytečných slov!
ANDĚLA
Abych pravdu řekla, doktore, já na vás a na tu vaši učenost kašlu. Já, když na to přijde, já jsem taky doktor.
DOKTOR
Říkáš, že jsi také doktorem, když na to přijde? U všech kozlů! To jsi asi podařený doktor! Já bych myslil, že tuze podléháš svým choutkám: máš z řeči ráda jenom konjunkci2, ze všech rodů jenom mužský rod, z pádů vždycky druhý pád3 a ze syntaxe jenom mobile cum fixo4... A co se kvantity týče, miluješ hlavně daktyl, quia constat ex una longa et duabus brevibus.5
ŠKOLA PRO MUŽE
(L’École des maris)
SGANAREL
Dost! Už toho nechme být
a každý žijme tak, jak je nám libo žít!
Věz, že se nehodlám dát tebou cepovat,
že nikdy nebudu dbát žádných cizích rad,
že dám si radit vždy jen vlastní fantasií
a že jsem spokojen s tím životem, jak žiji.
Moh’ bys mi tedy říci,
co vytýkají mi páni pakritici!
ARIST
Tvůj nevraživý duch bez trošky jemnosti
postrádá bohužel vší společenskosti.
Vypadáš divousky a budíš špatné zdání,
jsi komický i v samém oblékání.
SGANAREL
Mám hledět na módu, mám, pravda, módy dbát,
a ne jen pro sebe se dobře oblékat!
Pod rouškou krásných slov, jak už jsou v zvyku,
mi radit k způsobům módních tajtrlíků?
Buď tomu jakkoli, já přes tvé horlení
si dále zachovám svůj způsob strojení.
Kdo má to za nevkus, ať na mne nehledí!
ARIST
Zkušenost, učící být v žití nezávislým,
nám dává mnohem víc než všechny knihy, myslím.
SGANAREL
Když člověk zvykne si v svém mládí volně žít,
je těžké z něho pak ten zlozvyk vymýtit.
SGANAREL
Nevzkypí v tobě žluč snad přece nakonec?
Ach, vzal tě ďas! Jsi starý pitomec!
SGANAREL
Moc pěkná familie!
Jdou jeden k druhému. Líp vybrat nešlo by je!
Zde, věru, přišel by sám mudrc o rozum,
chtít trochu napravit ten podařený dům!
A proto bez všech dlouhých slov,
půjdu žít zase na venkov!
Ta mravní zkaženost, tak velmi vzácná dřív,
je dnes tak obecná, že je to na podiv.
Na venku, stranou kdes,
tam budu uchráněn té mravní spouště dnes...
ERGAST
Já nejsem na ženské, nic na ně nedržím
a nemám v povaze být příliš dvorný k nim.
SGANAREL
Je ztracen, kdo by chtěl ženám věřit, bloud!
I ze všech nejlepší je snůškou všeho zlého.
To ženské pohlaví je zhoubou pro každého.
Já nechci nic mít s tím hadím plemenem.
Odříkám se ho, a pro mne – čert je vem!
ŠKOLA PRO ŽENY
(L’École des femmes)
ANEŽKA
Želím všech, kdo trpí pro zlý svět,
a pláči, vidím-li kdy kuře zabíjet!
ARNOLF
Těch poklon můžeme, můj Bože, nechat snad.
Mne nic tak nezlobí jak tyto formality.
Být po mém, byly by jich naše mravy zbyty.
Ten zpropadený zvyk by také měl vzít ďas.
Svět hloupě marní jím z dvou třetin vzácný čas.
Nuž, klobouk na hlavu!
ARNOLF
Spřež různých kramářek, tak jako kalounkářek,
či banda vetešnic, šiček a parukářek.
Ten sprostý pronárod, jak dávno dobře vím,
se vlastně zabývá jen tajným kuplířstvím.
Znám svět a jeho šejd, mne jen tak neošálí.
ARNOLF
Má sudba, zavilá a vzteklá po čertech,
mi vůbec nepřeje už ani nabrat dech.
Přes dvacet dlouhých let jsem hleděl, bystrozraký,
tak jako filosof na muže ubožáky
a poučoval se na jejich poklescích,
na výsost osudných i nejmoudřejším z nich.
Za tímto cílem jsem pak užil vůbec všeho,
co lidský duch je s to si smyslit případného.
ARNOLF
Nedokonalost žen je dobře známa všem.
Na výsost výstřední, jsou zosobněným zlem,
nic není slabšího a omezenějšího,
nic není sprostšího a ošemetnějšího,
jsou jako bez srdce a jako bez duše.
ARNOLF
Jak člověk neklesne, když, bloud, má slepě rád!
KRITIKA ŠKOLY PRO ŽENY
(La Critique de l’École des femmes)
DORANT
Ach, u všech čertů, račte mlčet, pánové! Mějte na paměti, že vás svět bude možná pokládat za docela chytré lidi, budete-li držet zobák.
URANIE
Nechtějme šlehy všeobecné kritiky pokládat za útok na svou osobu, a můžeme-li, těžme z poučení, aniž dáme znát, že se týkalo nás. Na všechny směšné postavy, které se uvádějí na divadle, se máme dívat bez jakéhokoli hněvu. Jsou to nastavená zrcadla a není dobře dávat najevo, že se v nich vidíme. Pohoršovat se nad tím, že se tepe ta nebo ona chyba, znamená veřejně se ke jmenované chybě hlásit.
KLIMENA
Je pravda, že vkus obecenstva je podivuhodně zkažený a že se naše století strašlivě poluzuje.6
DORANT
Nemá snad jednotlivec rozhodovat o tom, co mu poskytuje nebo neposkytuje potěšení? Proto si tedy z toho šikanování, které by rádo usměrnilo vkus obecenstva, nic nedělejme a dbejme vždycky jenom dojmu, kterým hra na nás působí.
VERSAILLESKÁ IMPROVIZACE
(L’Impromptu de Versailles)
MOLIÈRE
Ne, ten svět se ale hemží dotěravci!
MOLIÈRE
Odsuzují moje kusy? To je jenom dobře. Bůh mě chraň, abych někdy napsal hru, která by se jim líbila. To by bylo pro mne zlé!
TARTUFFE
(Le Tartuffe, ou l’Imposteur)
PŘEDMLUVA
Tohle je komedie, s kterou se nadělalo mnoho hluku a která byla dlouho pronásledována. Lidé, které zobrazuje, jasně ukázali, že mají ve Francii daleko větší moc než všichni ti, které jsem až dosud uváděl na jeviště. Markýzové, preciosky7, paroháči a lékaři mlčky trpěli, že je zpodobňuji, a dělali, jako by se těmi portréty, které jsem dělal podle nich, bavili se všemi jinými. Ale pokrytci nerozuměli žertu, ihned se rozlítili a nemohli pochopit, že se opovažuji napadnout jejich strojené způsoby a chci znevážit výnosné řemeslo, kterým se zabývají. To je zločin, který mi nemohou nikdy odpustit; všichni se proti mé komedii zdvihli se strašlivou zuřivostí.
Je-li úkolem komedie napravovat lidské neřesti, nevidím, proč by měly být některé chráněny. Nejkrásnější šlehy vážného mravního kázání mají velmi často slabší účinek než šlehy satiry a většinu lidí nepokáře nic řádněji než vylíčení jejich chyb. Lidské neřesti nejkrutěji zasahuje, vydáme-li je na pospas smíchu veřejnosti. Důtka se lehce snese, ale žert se nesnáší. Být v očích lidí zlý, to jde, ale být směšný je hrozné.
Vytýká se mi, že jsem svému šejdíři vložil do úst zbožné řeči. Ale mohl jsem se tomu vyhnout, chtěl-li jsem dobře vystihnout charakter pokrytce? Svět musí komedii Tartuffe schválit, nebo zavrhnout šmahem všechny komedie.
Uznávám, že byly časy, kdy komedie upadla. Ale co na světě denně neupadá? Není věci tak nevinné, aby lidé nemohli do ní vpašovat zločinnost, umění tak blahodárného, aby nemohli zvrátit jeho úmysly, nic samo o sobě tak dobrého, aby to nemohli obrátit ve špatnost. Lékařství je užitečné umění a každý si ho váží jako jedné z nejznamenitějších věcí, kterou máme. A přesto byly doby, kdy se zvrhlo, a často se z něho dělalo umění jak otravovat lidi.8 Před lidskou zkažeností nejsou jisty ani nejsvětější věci; denně vidíme různé zloduchy zneužívat zbožnosti a zlovolně si jí pomáhat při největších zločinech.
PRVNÍ PETICE
Podaná králi ve věci komedie Tartuffe, která nebyla ještě veřejně provozována.
Sire,9
nemohu udělat nic lepšího než napadnout směšným líčením neřesti současného století. A poněvadž jednou z nejvžitějších, nejobtížnějších a nejnebezpečnějších neřestí je nepochybně pokrytectví, napadlo mě, Sire, abych napsal komedii, která by vylíčila pokrytce a náležitě odhalila všechny ty strojené tváře oněch výstředně poctivých lidí, všechna ta skrytá taškářství oněch falšovatelů zbožnosti, kteří hodlají nachytat svoje bližní na líčenou horlivost a sofistickou křesťanskou lásku.
Moje komedie, aniž je spatřena, je ďábelská a ďábelský je můj mozek; jsem démon v tělesné schránce a v lidských šatech, libertin, neznaboh hodný příkladného trestu. Oheň, který by mě veřejně očistil z viny rouhání, je málo, vyvázl bych příliš lacino.
DRUHÁ PETICE
Upřímné duše se dají tím snadněji oklamat, že soudí druhé podle sebe.
Moje hra napadá a zesměšňuje pokrytce samé, a to oni nemohou snést. Kabala10 zvedla hlavu. Nikdy mi neodpustí, že jsem odhalil před zraky celého světa jejich přetvářku.
Ale je jisté, Sire, že nemohu již pomýšlet na to, abych psal divadelní hry, mají-li vrch pokrytci, kteří si budou osobovat právo mě pronásledovat a budou nacházet závady na nejnevinnějších věcech, jež kdy vyjdou z mého pera.
TŘETÍ PETICE
Jeden velmi počestný lékař11, jehož pacientem mám čest být, mi slibuje, že mi zajistí ještě třicet let života. Já jsem mu na jeho slib odpověděl, že na něm tolik nežádám a že budu spokojen, když se mi zaváže, že mě nezabije.
TARTUFFE12
neboli
SVATOUŠEK
PANÍ PERNELLOVÁ
Zde každý vede svou a chce jen poroučet.
Takový blázinec se nevidí tak hned!
DAMIS
Mám trpět pokrytci se naparovat tady?
Mám snad mu dovolit se ujmout krutovlády,
abychom nemohli se vůbec ani smát,
když by to neráčil ten ptáček schvalovat?
Ne, říkat jinou věc bych si měl za pohanu.
Vždyť on zde jedná tak, že každou chvíli vzplanu.
Vím, jak to dopadne, jsem štván tím šibalem.
Vše skončí nejinak – než velkým skandálem.
KLEANTES
Chtějí, aby celý svět měl klapky na očích.
Ten, kdo má jasný zrak, je libertin dle nich,
a kdo se neklaní hned všemu klamu s nimi,
je ovšem ihned zloduch – se sklony kacířskými.
Svět není otrokem těch vašich ctnostných synů.
Je mnoho pasvětců a mnoho pahrdinů.
Člověk je zvláštní tvor, rád šálí o sobě,
má sklon se nejevit ve své pravé podobě.
Střízlivost se mu zdá ne dosti působivá,
své znaky s oblibou před světem nadnášívá.
Mám za vši učenost však jednu schopnost zkrátka:
dovedu rozpoznat hned pravdu od pozlátka.
Tak zase naopak nic nenávidím víc
než křivou zbožností se honosící líc,
ty všechny podvodné a podlé pánbíčkáře,
odpornou škraboškou své licoměrné tváře
prznící bez trestu, ač náležel by jim,
co smrtelníkům je zde nejposvátnějším.
DORINA
Necítím nikdy s tím, kdo vede hloupé řeči.
VALERIUS
Jevit lásku tam, kde pášou na nás zradu,
je zbabělost a slabost bez příkladu.
DAMIS
Chtít šetřit pokrytce by bylo přece k smíchu.
Je nutno pokořit tu jeho drzou pýchu.
ORGON
Mou velkou radostí je dopalovat lidi.
ORGON
Ba, teď se budu bát všech zbožných lidiček.
Má duše, zhrzena, se jich už navždy zřekla.
Teď budu na ně zlý ... Zlý jako sám pán pekla!
DON JUAN
neboli
KAMENNÝ HOST
(Don Juan ou Le Festin de pierre)13
SGANAREL
Mohu, na mou duši, mohu namítnout... Nevím, co namítat. Vy to totiž točíte tak šikovně, že se zdá, jako byste měl opravdu pravdu. Ale ono je zatím pravda, že opravdu pravdu nemáte. Měl jsem báječné nápady, a vaše řeči mi to všechno v hlavě popletly. Vy se ale dočkáte. Já ty svoje myšlenky jednou sepíšu a budu se s vámi hádat.
DON JUAN
Pomalu, pane hlupáku, jen pomalu! Už jednou jsem ti myslím řekl, že nemám mravokárce rád.
DON JUAN
Dneska to není žádná hanba. Pokrytectví je módní neřest a všechny módní neřesti se pokládají za ctnosti. Úloha zbožného člověka je nyní nejlepší úlohou, kterou lze hrát, a povolání pokrytce má báječné výhody. Přetvářka je považována za umění, a proto je stále vážena, a třeba ji všichni prohlédají, nikdo se neodváží proti ní nic namítat. Všechny ostatní lidské neřesti jsou vydány na milost a nemilost soudu a každý je smí veřejně napadat. Ale pokrytectví je neřest výsadní, která vlastnoručně zacpává všem ústa a v klidu se těší svrchované bezpečnosti. Přetvářením se úzce spolčujeme se všemi přívrženci lži. Kdo uráží jednoho z nich, poštve na sebe všechny a ti, o kterých se ví, že jednají upřímně a jsou opravdu horliví, ti, prosím, jsou druhými vždycky napáleni. Sedají důvěřivě na vějičku licoměrníkům a berou slepě v ochranu taškáře, kteří si z nich dělají jen opičky. Co myslíš? Znám hodně těch, kdo tímto chytráctvím zastírali prostopášnosti svého mládí, kdo si z pláštíku náboženství dělali štít a pod tímto úctyhodným rouchem mají dovoleno být nejhoršími ničemy na světě. Třeba se o jejich piklích ví a oni jsou až tuze dobře známi, přece proto nepožívají mezi lidmi o nic menší vážnosti.
DON JUAN
Budu vystupovat jako mravokárce, o každém budu soudit špatně a dobré mínění budu mít jenom o sobě. Když se někdo někdy o mne sebeméně otře, nikdy mu to neodpustím a v skrytu srdce si uchovám nesmiřitelné záští. Tak a nejinak se má využívat lidských slabůstek, tak se přizpůsobuje neřestem svého věku moudrý člověk.
SGANAREL
Vám k dovršení míry na mou duši nescházelo už nic než pokrytectví, vrchol všech ohavností. Tahle poslední mrzkost mě tak rozčiluje, že nemohu už mlčet. Můžete si se mnou dělat, co se vám zlíbí, můžete mi nabít, naložit, že se ani nehnu, a když vám bude libo, třeba mě i zabijte, já ale musím ulehčit svému srdci a říci vám, co se mi patří.
MISANTROP
(Le Misanthrope)
ALCEST
Ne, v srdci plném lži o místo nestojím.
K ničemu necítím většího odporu
než k výrobcům lži plných hovorů.
Odmítám přátelství a všechnu úctu lidí,
když nerozlišují a všechno stejně vidí.
Já žádám, aby mě tak trochu lišili.
Mně zkrátka lidé jsou na výsost nemilí.
Je toho přespříliš, co moje zraky mučí.
Nevidím kolem nic, než co mi hýbe žlučí.
Vždyť já se setkávám jen se lží, s proradností,
se šalbou, zištností a nespravedlivostí!
Pln hněvu, nejsem s to se déle zdržeti,
chci vypovědět boj vší lidské havěti!
Já nemám lidstvo rád a jsem tak zhnusen jím,
že bych byl pohoršen nad jeho uznáním.
Ach, já je, říkám vám, z té duše nenávidím!
Cítím ošklivost k všem lidem bez rozdílu.
K těm proto, že jsou zlí bez možné nápravy,
a k oněm proto pak, že k zlým jsou laskavi,
že nechovají k nim té svaté nenávisti,
jak patří jistě těm, kdo jsou v své duši čisti.
Ta vlídnost bez míry se jeví k netvoru,
se kterým, bohužel, dnes stojím ve sporu.
Mám všech těch okolků s tak zřejmou bezectností,
té laskavosti k ní už, milý pane, dosti
a čím dál častěji si v duchu říkávám,
že prchnu do krajů, kde budu sám a sám.
To ten váš rozvážný, mudrlantský klid
se nedá opravdu již ničím pobouřit?
Když někdo zradí mě a chce mě poškodit,
mám k tomu přihlížet a nechat, lotra, být?
Ach, aby tě vzal ďas, ty jeden pauměle,
kdybys chtěl spáchat víc tak geniálních děl!
Zamilovaní, svou touhou posednuti,
nemají popouštět své veršovnické chuti
a mají zdržovat svůj nedočkavý chvat
a svými výpotky hned neobtěžovat,
neb tou lačností se pyšnit svými díly
se mnozí pisálci již světu zprotivili.
Třeba člověk má sta dobrých vlastností,
lidé soudí nás jen podle slabostí.
Nač potřebujete vy pustě rýmovat?
A co vás nutká tak to uveřejňovat?
Skládání bez vtipu, na štíru s poezií,
lze promíjet jen těm, kdo z toho tady žijí.
Přemozte, radím vám, své pokušení psát,
svět nemá, pane, kdy se kdečím zabývat.
Dnešního nevkusu je věru co se bát!
Vkus našich pradědů je lepší napořád.
Chci být sám!
Já nudné hovory, jak víte, nemám rád.
Nuž, proč mě nutíte jim tady naslouchat?
Za všechny neřesti a všechny špatné zvyky
lze právem lát na jejich pochlebníky.
Nevražím na lidi. Ach, ano, zajisté!
Žel, nenávidět je jest vždycky na místě.
Vždyť lidé přece jsou – nechť cokolivěk ráčí –
buď lichometníci či nactiutrhači.
A byť si škodím tím,
já tyto záliby nesnáším.
Ach, koho dneska svět svou chválou nezanese?
Náš věk už nevidí, čím vlastně lišíme se,
a každý pitomec má jenom přednosti.
Má duše má pro kariéru málo nutných ctností.
Jedinou přednost mám v své ryzí upřímnosti.
Já neumím, když mluvím s lidmi, lhát,
a kdo je neschopen, co myslí, zakrývat,
ten se v tom domově, kde jenom faleš sídlí,
na tuze dlouhý čas, jak známo, neusídlí.
Za tuto újmu však jsem ušetřen té hany,
hrát pana Ťululum před velmožnými pány.
Ty jeho veršíčky chválit nehodlám.
A komu chybí um, ten, opakuji vám,
si má dát zajít chuť pod trestem smrti, páni,
a darmo se nepokoušet o štěstí v rýmování.
ELIANTA
Je trochu podivný, jak jedná, paličák.
Já si ho, přiznávám, snad proto vážím však.
V té přísné přímosti je velká mravní síla,
je velmi statečná a velmi ušlechtilá.
Toť dneska velká ctnost, tu tak hned nevidět.
Kéž by jí jako on měl vůbec celý svět.
ALCEST
Je zcela zbytečné mi domlouvat.
V tom směru nehodlám dbát žádných cizích rad.
Věk, v kterém žijeme, je rájem zkaženosti.
Nestojím o lidi. Mám styku s nimi dosti.
Veškerá poctivost podléhá zrádné lsti.
Úkladník nachází prostředky k vítězství.
Moc jeho přetvářky, ze které čiší lstivost,
naléhá na právo a zvrací spravedlivost.
Utrápil bych se, žít dál v tom světě, pane!
Pryč z toho pralesa, z té stepi na číhané!
Žijete opravdu jak vlci vespolek –
– a já, já jsem se vás, vy zrádci, navždy zřek’.
Sprostý ničema se soudu nebojí.
Smí páchat zločiny a dál žít v pokoji.
Dalek možnosti si škodit na pověsti,
spíš zítra povýší a upevní své štěstí.
Přicházím o hodně snad.
Mám však své dobré právo lát,
být nesmiřitelný k té hnusné lidské rase
a živit počestně své záští k ní.
V tom zdá se zbytečné mi vnucovat svůj soud!
Co byste mně též chtěl a mohl namítnout?
Měl byste odvahu mi tvrdit bez zardění,
že to, co děje se, nic konec konců není?
FILINT
Jsem s vámi zajedno a nesouhlasím s vším.
Náš svět je ovládán, žel bohu, sobectvím.
Dnes vítězí v něm lež, před kterou vše se klaní,
a lidé měli by být lepší o poznání.
ALCEST
Zde, prosím, vidíte, co všechno láska může.
Jste svědky slabosti a bezmocnosti muže.
Ale to není vše a nezdá se tak zlým.
Já zajdu ještě dál, a tím vás přesvědčím,
že zcela neprávem se máme za mudrce
a že je v každém z nás jen slabé lidské srdce.
Jest vám jen schválit to, co v duchu pojal jsem:
útěkem do samot se spasit před lidstvem,
tou rasou proradnou a veskrz naskrz klamnou.
Já, zdeptán příkořím a zrazen vším a všemi,
dám sbohem této zlé, lží zamořené zemi
a naleznu si kraj, ne ovládaný zlem,
kde bohdá ještě lze být čestným člověkem!
(Odejde)
AMFITRYON14
(Amphitryon)
Mám ti to říci, moje milá?
Na lidské řeči dá jen hloupý ubožák.
Má devíza by vždycky byla:
„Míň cti, víc klidu!“
SOSIAS
Mám vkládat pravdu do svých vět,
anebo mám dbát zdvořilosti?
KLEANTIS
Já nic nedám na doktory.
Ať radí tomu, kdo je chorý,
a nestarají se o toho, kdo je zdráv!
Míchají se v moc věcí, páni,
když předpisují nám, a plni přísných přikázání
nám chtějí vykládat své bajky pro zasmání.
Má láska...
ALKMÉNA
Nechte si své něžné výlevy!
JUPITER
Kam chcete vlastně jít?
ALKMÉNA
Kde nebudete vy.
JUPITER
Já půjdu všude s vámi.
ALKMÉNA
A já vám všude prchnu zas.
JUPITER
To budím hodně děsu, paní!
ALKMÉNA
Víc nežli možno slovy říct.
Jste pro mne netvor se zavilou skrání,
kterého radno je se stříct
a kterého se každý straní,
pln temné hrůzy bez hranic.
Má duše, zřím-li vás, se plna muky sklání,
taková tíha padá na ni!
Nevidím kol sebe nic,
co by mě mohlo strašit víc.
Jste odporný, až dobří bozi brání!
JUPITER
Proč jenom se vám zdám netvorem?
ALKMÉNA
Ach, jak se můžete tak tázat po tom všem?
JUPITER
Váš duch by neměl vzkypět hned...
ALKMÉNA
Dost řečí, nechci vás již vidět!
Teď je to jenom živé rozhořčení,
hněv, jehož zavilost se ničím nepozmění.
A to je nenávist, nad kterou není!
Neutíkejte se k směšným lstem!
Nečiním rozdílu ve svých uražečích, pane!
Má zloba platí stejnou měrou všem
– i zášť, kterou právem plane.
To vám mám zachovat ve své duši ještě vděk,
když jste pro mne měl jen spoustu urážek?
Ne, zasluhujete mé pomstychtivé zloby!
JUPITER
Nenávidíte mě?
ALKMÉNA
Vší vůlí, kterou mám v sobě.
Neumět chovat nenávist,
toť odpouštět již podvědomě.
AMFITRYON (sám)
Mám dosti slídění, na výsost znaven jím.
Jest úděl, který by byl nelidštější mého?
Já nalézám jen ty, o které nestojím.
Na tisíc protivných, mně nepříjemných lidí,
ač mě v tom životě snad vůbec prvně vidí,
budí ve mně vztek.
Upadám v rozpaky za jejich dotírání.
Chci marně prchat, když je míjím,
před jejich obtěžováním.
A moje ústa zlořečí jim
a namilionkrát potichu klnou jim.
UČENÉ ŽENY
(Les Femmes savantes)
ARMANDA
Tak ty, nic nedbajíc, co jest v tom pojmu vnad,
máš, sestro, v úmyslu se jména panny vzdát?
A chceš si dokonce z těch vdavek dělat slávu?
Jest tento nízký cíl ti s to tak poplést hlavu?
JINDŘIŠKA
Je, sestro!
ARMANDA
To tvé „je“, toť věru přespříliš!
Jde na mne nevolnost, když slyším, jak je díš.
JINDŘIŠKA
A co je v manželství tak strašně ošklivého?
ARMANDA
Fí! Toť vrchol všeho!
Ty, sestro, opravdu v své duši necítíš,
co hnusu vnuká nám to samo slovo již?
A jakou urážkou jsou pro nás, ctnostné ženy,
ty zvláštní představy, jež jsou jím probouzeny?
Rci, ty se neděsíš? Chceš zapřít všechen stud?
Víš, jaké následky má ten tak strašný blud?
Ty máš tu porobu za kýženou?
JINDŘIŠKA
A co je lepšího, když jsme už zralou ženou?
ARMANDA
Ó, chraň Bůh!
Jak strašně přízemní jest ten tvůj pididuch!
Jak nepatrné máš na světě aspirace,
ke všedním starostem na život uvázat se
a všechny slasti zřít jen ve svých čtyřech zdech,
v svém bůžku manželu a v dětech křiklounech!
Tak nízké zábavy a všechnu jejich bídu
přej sprosté spodině a obecnému lidu!
Ty upni tužby výš, ke slastem hodným jich,
hleď hledat ve vyšších rozkoších zalíbení,
buď lačna statků, jež jsou ve vědění,
a v brzku uhlídáš, co slastí skýtá nám
ta živá náklonnost a láska ke vědám.
Spíš nežli manželu, tak jako otrokyně,
služ filosofii, té krásné disciplině,
jež nás tak povznáší nad lidstvo našich dnů
a dává plnou moc a vládu rozumu.
Vznešený vznět a vděk, pro který máme žít,
jest, sestro, pouze v ní a v ničem jiném skryt;
a ony tužbičky, jež mají z nás tak mnohé,
ty já, jak vidím je, mám prostě za ubohé!
CHRYSAL
Mám nerad těch hostů jako much,
a nejmíň je mi vhod pan Trubec, ten bůh,
to on, jen on a jeho Múza.
Vše, co kdy prohlásí, je pitomé až hrůza,
vy ale dumáte, co moudrého to řek’,
a on ten génius – je padlý na mozek.
CHRYSAL
Je jistě hanebné být tak ponížený
a úpět poslušně pod krutovládou ženy.
Trpěl jsem dost dlouhou dobu, sláb.
Teď však se navzdor všem chci chovat jako chlap.
VADIUS
Velikou vadou těch, kdo zvou se autory,
je tyranizovat svou tvorbou hovory,
číst všude, v saloně i venku, bez únavy
své fádní veršíky, jež velmi brzo znaví.
Je strašně nevkusné, ba hloupé, zdá se mi,
když autor žebroní o polichocení,
když chytá každého, kdo, chudák, má dvě uši,
a krutě mučí jej, dokud ho neohluší.15
Já nejsem, jak svět ví, tak směšně bláhový
a dávám za pravdu jednomu Řekovi,
jenž jako zkušený, na výsost moudrý rádce
svým žákům zakázal hned chlubně číst své práce.16
PAN TRUBEC
Já dím, že na té znělce je znát spár génia,
a důvod vidím v tom, že autorem jsem já.
FILAMINTA
Zevnější krása jest, žel, krása míjivá.
Toť kvítek, jehož vděk po čase mizívá,
lesk, který závisí jen na pokožce lící.
Duševní krása jest však nepomíjející.
ARMANDA
Za takovýchto ran, jež osud zasadí jí,
má duše bohudík štít ve filosofii.
Tou lze se povznésti nad všechno nakonec.
Jak s tebou jednají, to jest však jiná věc.
KLITANDR
Já, slečno, odpusťte, však naneštěstí cítím,
že kromě duše mám i tělo s jeho bytím.
Je tuze skutečné, abych je přehlížel,
a rozloučit se s ním já nedovedu, žel!
Tu filosofii mi nebe odepřelo.
Má duše stále má za společníka tělo.
PAN TRUBEC
V neznalém hňupovi má hloupost ryzí formu.
KLITANDR
V učeném zvyšuje studium její normu.
PAN TRUBEC
Vědění v sobě má dost důležitosti.
KLITANDR
Vědění v pitomci je plno zpupnosti.
JINDŘIŠKA
Penězi, ve kterých se zhlíží tento svět,
se pravý filosof však nedá pokoušet
a opovržení, které k nim v duši chová,
se nesmí omezit jen na nevinná slova.
FILAMINTA
Pravého mudrce nezkruší žádná rána.
I když vše pozbude, má vždycky sebe sama.
ZDRAVÝ NEMOCNÝ
(Le Malade imaginaire)
POLICHINEL
Ha-ha-ha-ha-ha! To jsem jim nahnal strachu! Pitomci jedni, mají ze mne stejnou hrůzu jako já z nich! Inu, na ten svět se na mou duši musí jít jenom s flintou! Ha-ha-ha-ha-ha!
DIAFORIUS
Pomalu rostoucí stromy nesou nejlepší ovoce. Do mramoru se sice ryje nesnadněji než do písku, ale vyryté věci v něm zato vydrží mnohem déle.
BERALD
Medicinu pokládám za jednu z největších hloupostí vládnoucích mezi lidmi. Když se na ty věci dívám jasnýma očima, musím říci, že jsem neviděl žertovnější komedii, že jsem nikdy neviděl nic, co by bylo tak směšné jako člověk, který si troufá léčit druhého.
ARGAN
Co má podle tebe tedy člověk dělat, když je nemocen?
BERALD
Nic. Nic než zůstat pěkně v klidu. Když ji necháme, příroda si pomůže sama a pomalu dostane tělo ze všeho toho nepořádku, do kterého je uvedla. Náš nepokoj a netrpělivost všechno jenom pokazí.
ARGAN
Nu ale musíš přece uznat, že můžeme té přírodě nějak napomoci.
BERALD
Ach, my se dáváme rádi unášet pouhopouhými domněnkami. Lidé byli odjakživa posedáni krásnými představami, kterým věřili, jelikož je konejšily, jelikož by bylo dobře, aby nebyly liché. Když lékař říká, že napomáhá a ulehčuje přírodě, že jí odnímá, co jí škodí, a dává, čeho se jí nedostává, že obnovuje její správný stav a uvádí její funkce v hladký chod, když zkrátka říká, že zná tajemství, jak prodloužit život, vypravuje právě jenom pohádky o medicině. Ale když dojdeš ke zkušenosti a pravdě, nic z toho všeho nevidíš. Má se tomu jako s krásnými sny, z kterých ti po procitnutí nezbude nic jiného než nelibost, žes jim věřil.
BERALD
Nemusíš nic než mluvit v taláru a v baretu, aby se každý nesmysl hned stal učeností a každá hloupost moudrostí.
SKOROMĚL
aneb
DOMNĚLÝ PAROHÁČ
(Sganarelle ou le Cocu imaginaire)
SKOROMĚL
Srdce mé zle nenávidí horkokrevné lidi,
duchy mírumilovné jen velmi rádo vidí.
Hle, byť zdály se ty věci nejvíc opravdivé,
mohou domnění nám v ducha vštípit zcela křivé.
Příklad ten si pamatujte dobře: sebe víc
kdyby uzřeli jste, neuvěřte nikdy v nic.
LAKOMEC
(L’Avare)
NESYTA Z NEDÁNIC
Co jen ti lidé na tom mají, že každé třetí slovo u nich je peníze, peníze, a zas peníze!
SLUŽEBNICE SVÉ PANÍ
FRANTÍK
Poctivost bez užitku se nyní nevyplácí, kdežto nepoctivost, ba i krádež dobré úroky nese, jen umí-li to člověk chytře nastrojit.
To důkazem jest nám,
že poctivost, že poctivost
jest nepotřebný krám.
Molière
na obrazu Nicolase Mignarda z roku 1658
MOLIÈROVSKÉ OHLASY
v dílech velikánů ducha
Molièrova komedie je příliš prostoupena satirou a nedovoluje mi proto příliš často vesele se smát, dá-li se to tak říci. Když si jdu odpočinout do divadla, hledám tu nespoutanou obraznost, jež by mě rozesmála jako malé dítě.
Naše učebnice literatury nám za studií pověděly, že Molièrovi se smějeme, a my tomu věříme, poněvadž zůstáváme ve Francii po celý život v zajetí školských názorů na literaturu.
Zkusil jsem chodit v Paříži do Francouzského divadla pokaždé, když dávají komedie od Molièra nebo jiného hodnotného spisovatele. Poznamenávám si tužkou ve svém výtisku přesně ona místa, jimž se lidé smějí, a jakého druhu je tento smích. Smějí se například, když některý herec pronese slovo klystýr, nebo se smějí oklamanému manželovi...
Dne 4. prosince 1822 se dával Tartuffe. Hrála slečna Marsová, nic nechybělo k svátečnímu dojmu. A vidíte! V celém Tartuffovi se lidé smáli jen dvakrát, ani o chlup víc, a to ještě docela lehounce. Častěji se tleskalo břitkosti satiry nebo narážkám...
V údivu nad tím, že se lidé tomuto Molièrovu mistrovskému dílu tak málo smějí, sdělil jsem své pozorování společnosti duchaplných lidí. Řekli mi, že se mýlím.
U nás se všemu, co je silné, říká neslušné. Molièrova Lakomce vypískali (7. února 1823), protože v této hře se syn nechová uctivě k otci.
Molière projevuje v Misantropovi stokrát více ducha než kdokoliv jiný.
V monarchii, aby mohl existovat Molière, musí mít za přítele Ludvíka XIV.
Životopisci vědomě lžou, když vám ukazují, že velicí mužové byli ctěni ještě za svého života; luza ctí jen armádní generály. Molière byl pro tři čtvrtiny Paříže pouhý fraškář a nebyl ani členem Akademie, kteréhožto postavení dosáhl rázem kdejaký abbé sloužící jako vychovatel sebemenšího vévody.
Pravá směšnost Alcestova je v tom, že se zatvrzele brání vlivu režimu, v němž žije. Je to člověk, který chce zadržet oceán zahradní zídkou.
*
Skrytý misantropismus je k nalezení i v obyčejných, byť výborných, českých satirických komediích a moralitkách typu Dědečku, já už budu hodný! (kde lze dokonce vyposlechnout úryvky z Molièrova Misanthropa!)
Doktůrci! Na co! Není nic, od čeho by neodpomohl šikovný kovář či bylinkový čaj. Doktůrkům se vysmíval i Molière. Škoda přeškoda, že ho nikdo pořádně neposlouchal. Dnes jsou jeho duchaplné frašky a komedie uznávány a považovány za klasiku, ale že by byly i dostatečně pochopeny, to ani náhodou. Berou si z něho jen co se jim hodí, ostatek přehlížejí jako krajinu hnědouhelné pánve. (Mimochodem: už jenom taková maličkost, jako je správně napsat jeho jméno i s příslušným francouzským accent grave nad prostředním „e“, je pro ně mnohdy neřešitelná obtíž!)
Molière se zabýval jen jedním velkým tématem, jako všichni géniové: Byla jím přetvářka a pokrytectví jeho doby, již pranýřoval. Nedávno jsem si s potěchou vyposlechl rozhlasové provedení jeho Dona Juana a báječně jsem se při tom bavil. Co mi však nadobro zkazilo náladu a celkový dojem, byl závěrečný dovětek hlasatelky, podle něhož bylo Molièrovým záměrem nikoliv odhalit licoměrnost společenských vztahů, jak to chápu Já, nýbrž poukázat potrestáním jednoho jediného nemravného svůdce Dona Juana na jeho vlastní nemorálnost a sobeckost a na to, že se takové jednání nevyplácí v mravně počestné společnosti. Zcela v tomto pojetí zaniká ta skutečnost, že ani jedna postava z Molièrových divadelních her není žádný vzorný slušňák; že všichni jsou tam nějak zkažení. Jako v životě. Ani hlavní postavy nejsou jiné. Ty jsou však alespoň sympatické tím, že se neskrývají se svými pocity, které ani nemohou být jiné nebo lepší ve stávajícím prostředí, a cynicky je vyjevují celému světu.
Molièrův Don Juan ale není jen jakási moralitka pro poučení a obveselení „vznešené“ společnosti. Hlavní postava sobeckého nemorálního bonvivána a svůdce žen je také zároveň modelem a vzorem krajního individualisty a volnomyšlenkáře, který si nejvíc ze všeho považuje a chrání vlastní svobodu, což bylo v 17. století jistě velice nové a revoluční. A nebezpečné, dlužno dodat! Bezbožný, posměvačný, skeptický zlosyn, který si dělá co chce, je totiž rozkladným prvkem každé společnosti. Tím, že stojí vysoko stranou všeho davu a všech jeho posvátných mínění, tím také víc pohrdá a nenávidí. A společnost bez pout lásky, či bez pout nevyhnutelnosti a společenských potřeb, je společnost nemožná, stojící jen na hliněných nohou otřásaných všeobecným bojem jednoho proti druhému. Pohrdlivá osamocenost ničí každou společnost smradlavých lidáků. Don Juan je tak podobný i jiné Molièrově postavě: Misanthropovi! Ale má mnoho společného i s pobožnůstkářským pokrytcem a nemravou Tartuffem, jehož by měl být vlastně zdánlivým opakem! Ale všechny tyto postavy jsou tak geniálně vykresleny, že jsou každá jiná, přesto však svými charaktery téměř identické. A nejednoznačné! Pro někoho s líným duchem ovšem tím pádem i nepochopené. Není v tom kouska moralizování! Ani trochu! To je základní a nejběžnější omyl všech molièrologů! Don Juan sice přitahuje svou absolutní volností a svými úspěchy u žen, nicméně špatně to s ním dopadne. Misanthrope zuří vášnivou nenávistí k lidem, ale činí tak čistě z lásky, ze zhrzené lásky; to jej jakoby omlouvá. Tartuffe je podlý licoměrník s maskou svatouška, leč není – téměř – potrestán; dobří naivní lidé se pouze zachrání z jeho úkladů. Kde v tom je mravní poučení? Nikde. Jako v životě. Příroda se čerta stará o to, kdo je dobrý a kdo zlý. Molière byl nejspíš dobře obeznámen s touto epikúrovskou myšlenkou.
Můj skoro-kmotr Molière.
(Misantrop, Rakovina na kůži Země)
*
Carevna pravila, že nikoli monarchistická vláda potlačuje vznešené, ušlechtilé pohnutky, přehlíží a pronásleduje výtvory rozumu, poezie a umění; naopak, že králové vždy byli jejich ochránci, že umělci jako Shakespeare a Molière tvořili pod jejich velkomyslnou ochranou, kdežto Dante nemohl najít koutek ve své republikánské vlasti.
(N. V. Gogol, Petrohradské povídky)
*
666: Jsou některé významné souvislosti mezi tímto obávaným šťastným číslem a mou osobou.
1. Šumavský prales Boubín se rozkládá na ploše 666 ha
2. Molière napsal svého Misanthropa v roce 1666.
*
Kdyby se do dnešních časů vrátil Molière, měl by nový námět na hořkou komedii. Mohla by se jmenovat Zdravý nemocný naruby a od původní verze by se odlišovala pouze v tom, že by v ní hlavní roli nehrál hypochondr, nýbrž jeho pravý opak – člověk zdravý, z nějž hypochondra dělají lékaři a zákon. Obě verze by však měly společného toho lstivého mastičkáře, který obratně zneužívá buď hlouposti svého dojného oslíka, nebo – v případě druhém – zákonné pravomoci k bezostyšnému odírání zdravých lidí, kteří přesto, že jsou zdrávi, musejí platit, jako kdyby byli nemocní. Zdraví nemocní naruby.
(Misantrop, Zápisník mrtvého muže)
*
Stendhal mluví podobnou řečí jako Já. Alespoň mu rozumím. Já jsem z Molièrova Misantropa titulní postava Alcest, on jeho dobrotivý chlácholitel Filint.
(Misantrop, Zápisník živého muže)
*
„Králové, byť se nám zdáli sebenudnější, uznávají a hýčkají Shakespeara, Molièra, Wagnera, Huga atd.; republiky posílají do vyhnanství Aischyla, pronásledují Danta, popravují Andrého Chéniera. V republice, víte, mají na starosti jiné věci než dbát o génia! Mají plné ruce práce, jak víte.“
(Villiers de l’Isle-Adam, Kruté povídky)
*
Není pochyby, že Molièrův don Juan je záletník, především je to však člověk společenský; dříve než podlehne neodolatelné náchylnosti, která ho strhuje k hezkým ženám, snaží se být práv jistému ideálnímu vzoru, chce být mužem svrchovaně obdivovaným na dvoře galantního a duchaplného mladého krále.
Molièrův Don Juan se hrál na počátku vlády Ludvíka XIV., 15. února 1665; tento panovník nebyl vůbec ještě zbožný, a přece církevní censura potlačila scénu s chudákem v lese. Aby si tato censura dodala sil, chtěla namluvit mladému králi, tak nevýslovně nevědomému, že slovo jansenista je synonymem slova republikán.
Původní hru napsal jakýsi Španěl, Tirso de Molina; kolem roku 1664 hrála v Paříži nějaká italská divadelní společnost její napodobeninu a měla s ní sensační úspěch. Patrně žádná jiná komedie na světě nebyla tolikrát opakována. Je v ní totiž ďábel i láska, strach z pekla i vášnivá láska k ženě, to, co je nejhrůznější a nejsladší v očích všech lidí, jsou-li alespoň o stupínek nad stavem divošským.
Že dona Juana uvedl do literatury básník španělský, jakýpak div! V životě tohoto národa zaujímá láska velké místo; tam, ve Španělsku, je to opravdová vášeň a ta si kategoricky podrobuje všechny vášně ostatní, a dokonce – kdo by to řekl? – i marnivost. Tak je tomu i v Německu a v Itálii. Po pravdě řečeno, Francie jediná je úplně prosta této vášně, která ty jinorodce vede k tolika pošetilostem, například k tomu, aby se oženili s chudou dívkou pod záminkou, že je hezká a že jsou do ní zamilováni. Ve Francii se dívkám dostává obdivovatelů, i když se jim nedostává krásy; jsme lidé obezřelí. Jinde jim nezbývá než jít do kláštera, a proto jsou ve Španělsku kláštery nevyhnutelné. V této zemi nedostávají dívky věno a tato zvyklost tam udržela nadvládu lásky. Cožpak se ve Francii láska neutekla do pátého poschodí, to jest k dívkám, které nejsou provdávány prostřednictvím rodinného notáře?
*
Čtu – opět z internetu – vynikající Čapkovo drama R.U.R. Je to hned po Válce s Mloky asi nejlepší autorovo dílo, v němž Čapek předvádí svůj nesporný vizionářský talent, dokonce i s jemným nádechem misantropismu. Poslednímu člověku na Zemi dal Karel Čapek mně velmi povědomé jméno Alquist. Nemohu samozřejmě vědět, proč zvolil právě toto jméno, tak nápadně se podobající Alcestovi čili Misantropovi ze stejnojmenné Molièrovy hry; nevím, avšak tuším!
(Misantrop, Zima v sousedství zlověka)
*
Náhodou jsem objevil deník Salomé z roku 1988. To bylo počteníčko! Takhle jsem se nepobavil ani při četbě Haška nebo Molièrových komedií! Napadlo mi, že kdyby se to vydalo, byla by to nejlepší sarkastická fraška všech dob! Podle obsahu by se to mohlo jmenovat Zápisky zoufalcovy aneb Pobožná hysterka.
(Misantrop, Plivanec na rozloučenou)
*
Úkolem komedie není napravovat lidi zábavným způsobem, jak se mylně domníval Molière. Nic, tedy ani komedie, totiž nemůže napravit, co je zásadně nenapravitelné a co by bylo třeba pouze zničit.
(Misantrop, Umění nenávidět 3.)
POZNÁMKY:
1 Virtutem primam esse puta compescere linguam! – (lat.) Pomni, že první ctností je držet na uzdě jazyk! – Je to citát z tzv. Catonových dvojverší. -- Poznámka vydavatele & Misantropova.
2 konjunkce – v gramatice spojka, v astronomii kryjící se postavení dvou nebeských těles. – V originále obhroublý vtip, jakým se vyznačovaly leckdy středověké frašky, založený na dvojsmyslných výrazech (viz i další vysvětlivky). – Pozn. vyd. – Zde tedy konjunkce znamená v onom přisprostlém dvojsmyslném významu lísání se, tisknutí se k sobě, případně soulož. – Poznámka Misantropova.
3 druhý pád – v originále: génitif (odvozeno od lat. genus – rod, pohlaví). – Pozn. vyd.
4 mobile cum fixo (lat.) – pohyblivé s pevným. – Pozn. vyd. – Zde tedy ve významu kluzké alegorie kopulačních pohybů. – Pozn. Mis.
5 daktyl – metrická stopa – quia constat ex una longa et duabus brevibus – “poněvadž se skládá z jedné slabiky dlouhé, přízvučné a dvou krátkých, nepřízvučných“ – zřejmě alegorické znázornění dlouhého penisu a dvou krátkých varlat, případně dlouhého penisu zabořeného ve dvou krátkých stydkých pyscích). Smyslem celé této doktorovy repliky je vyjádřit mínění, že ženy jsou schopny myslet jen na věci pohlavní; což je omyl. Ženy přece myslí i na jiné věci, jako je např. chov posraných harantů a čoklů, náboženství, klepy, móda, horoskopy či hádání z karet. – Pozn. vyd. + Mis.
6 ...že se naše století strašlivě poluzuje (v orig.: „...s’encanaille“) – sloveso s’encanaille, odvozené od podst. jm. canaille (luza, chátra), bylo pravděpodobně utvořeno aristokratickou společností a bylo v Molièrově době nové a nezvyklé (dnes je běžné). – Pozn. vyd. – To pěkné francouzské slovo canaille používal mj. také F. Nietzsche; najdeme je už u Schopenhauera a pak také v díle L. Klímy. Srov.: Kdo slíbí canailli „ráj ještě dnes“, sám je dosud canaille. Sám musí člověk nebe na sebe strhnout. Aby něčemu z egosolismu rozuměl, musil jej sám dobýt. (L. Klíma, Egosolismus, Egodeismus); V ohledu na intelekt je příroda nanejvýš aristokratická. Rozdíly, které zde ustavila, jsou větší než ty, které stanovily narození, hodnost, bohatství nebo kastovní rozdíl v jakékoli zemi: ale jako v jiných aristokraciích, tak i v této, připadá mnoho tisíc plebejců na jednoho šlechtice a existuje velký dav pouhého póvlu, mob, rabble, la canaille. (A. Schopenhauer, Svět jako vůle a představa). Srovnej taktéž s pěkným českým slovem kanálie = krysa z kanálu; přeneseně též mrcha, nečistý tvor, např. člověk. – Pozn. Mis.
7 preciosky – původně (v 17. stol.) ženy navštěvující pařížské salóny, usilující o dokonalé chování a vyjadřování, ale strojeně, přepjatě a nepřirozeně; strojené, afektované ženy vůbec. – Pozn. Mis.
8 lékařství ... se zvrhlo ... umění jak otravovat lidi – minulý čas zde naprosto není na místě, neboť za nynější doby dosáhla medicínsko-farmaceuticko-pojišťovací mafie nebývalé moci a nejenže nadále lidi otravuje – v obou významech tohoto slova – ale navíc prakticky činí skrze povinné poplatky z každého zdravého nemocného (viz stať Molièrovské ohlasy). – Pozn. Mis.
9 Sire (z lat. senior – starší) – titul, kterým byli oslovováni francouzští králové a císaři (v tomto případě Ludvík XIV.) v rozmluvě a v dopisech. – Pozn. vyd. + Mis.
10 kabala – tajná židovská nauka; v přeneseném smyslu tajné vědomosti známé jen zasvěcencům; Molière užívá tohoto slova ve smyslu spikleneckém, nazývaje tak mocnou koterii (kliku) pobožnůstkářů, vůči němu nepřátelskou. Není snad v dějinách umění, a literatury zvlášť, století, aby jen trochu kritický autor neměl problémy s všudypřítomnou stvůrou samozvané cenzury. Toto je platné, lidužel, až dodnes. V dřívějších dobách se nesmělo urážet bohy, pak se nesmělo urážet náboženství a nyní humanisté zase pro změnu zakazují hanobit lidskou důstojnost. Pche! Jako kdyby ta verbež kdy nějakou důstojnost měla! – Pozn. Mis.
11 jeden velmi počestný lékař – Molièrův osobní lékař Mauvilain. Ludvík XIV. se prý jednou informoval u Molièra na to, jak ho Mauvilain léčí, a Molière mu odpověděl, že především se svým lékařem rozpráví, pak si nechá předepsat léky, které však vůbec neužívá, a proto prý se vždy uzdraví. – Pozn. vyd.
12 Tartuffe – v originále doprovozeno jeho jméno poznámkou faux dévot – falešný, nepravý pobožný člověk, tedy „svatoušek“. Jméno je pravděpodobně odvozeno ze starofrancouzského nářečního výrazu tartoufle, tartufle (novofranc. spisovné truffe, trufle – lanýž), jež mělo i význam „šalba“, „podvod“ – jak nasvědčuje franc. truffer („nadívati lanýži“, ale také „podváděti“, „klamati“ – čeština tu krom toho nabízí ještě další, přímo na míru šité a krásné pojmenování: „nádiva“!). Výrazy tartuf (svatouškovský pokrytec), tartuferie (licoměrnost) a tartufovat (podvádět) přešly díky této oblíbené Molièrově komedii ihned do běžné lidové mluvy a posléze i do spisovné francouzštiny (už v 18. stol.), jakož i do češtiny („tartyf“). – Pozn. vyd. + Mis.
13 Předlohou této komedie je hra španělského dramatika Tirsa de Molina El burlador de Sevilla y convidado de piedra („Sevillský podvodník a kamenný host“). Vlivem špatného překladu podtitulu hry získal tento podtitul vlastně nesmyslný název „Kamenná hostina“, název, který je však už natolik vžitý a tradiční, že bývá vždy uváděn pouze takto chybně. Je to tedy další příklad toho, že počáteční chyba se už jen těžko napravuje. Já, Misantrop, však tradice neuznávám a sveřepé chyby potom dokonce přímo nenávidím a snažím se je uvádět na pravou míru. Pročež jsem zde, v těchto výpiscích, samozřejmě přejmenoval „Kamennou hostinu“ na správného Kamenného hosta. – Pozn. Mis.
14 Amfitryón – thébský král, s jehož manželkou Alkménou zplodil Zeus (v podobě Amfitryónově) slavného řeckého reka Héráklea. – Pozn. Mis.
15 Pro obdobné verše viz Martialis, Posměšky a jízlivosti III,44. – Pozn. Mis.
16 Kterýže moudrý Řek zakázal svým žákům číst hned chlubně své práce, to sice nevím, ale je známo, že i římský básník Horatius doporučoval nechat spisy „dozrát“ devět let v šuplíku, a až pak s nimi skromně vyjít ven; Cicero se za své vynikající spisy dokonce veřejně kál a mnohokrát se upřímně zaklínal přísahami, jež dokládal různými důkazy, že tyto drahocenné svitky sepisoval výhradně ve svém volném čase. – Pozn. Mis.