Misantrop: Planomluvy & Hovada s lidskou tváří

M I S A N T R O P :

PLANOMLUVY

1.

Nikdy nechval myslitele za jeho promluvy! Neboť tím jej zkazíš, ježto pak snadno nabude přesvědčení, že může plácnout jakýkoliv blábol a bude za něj chválen dál. Potom už to však nebudou promluvy, nýbrž planomluvy. A proto nikdy nechval myslitele před večerem!

2.

Žít za každou cenu, to nemá žádnou cenu.

3.

– Jsem optimistka, protože jsem žena.

– A já jsem pesimista, protože jsem muž.

4.

Ženy? Velké děti, jež mají malé děti, toť vše!

5.

Ženská má mléko. O co se má tedy ženská starat především? O mléko, nikoli o politiku. – Hele, ženská, běž si k plotně, aby ti neuteklo mlíko!

6.

– Jaké kouzelné slůvko obměkčuje zatvrzelost srdce? Napovím ti: Pr...

– Prosím.

– Nikoli. Prachy!

7.

Co neudělá člověk pro lásku – k prachům!

8.

„Bloudím, paní, sám a sám,

bloudím světem jen pro vás...“

„Eh, ty bloude, co s tím mám?

Jestli bloudíš, podívej se na kompas!“

9.

Kdo jinému jámu kopá, ten do ní těžko padá – protože sám nejlépe ví, kde přesně ta jáma tkví.

10.

Lidovládce říká: „Stát jsme my všichni!“

Samovládce říká: „Stát jsem já!“

A samotář oběma odpovídá: „A já jsem všechno, jen ne stát!“

11.

Jsou myšlenky, jež nemají lidé z vlastní hlavy; a často je nemají vůbec – z hlavy.

12.

Nechci nikoho urazit – on se urazí sám, až mu povím, co si o něm myslím.

13.

Řekl to tak, aby to bylo nežalovatelné. To je sice od něj moc pěkné a moc opatrné, ale tím to zároveň řekl také tak, že je to naprosto nesrozumitelné.

14.

Svoboda slova? Občas, chvilku, nikdy nadlouho a už vůbec ne navždy; to by bylo poprvé v dějinách. Lidský rozměr to nedovolí. Aby bylo každému dovoleno, aby si každý žvanil, co chce, k tomu není lidská přirozenost uzpůsobena. Jsou na světě takové pravdy, že lidským hovadům spadne při jejich zaslechnutí jejich předstíraná lidská tvář a zůstane jenom to nesnášenlivé násilnické hovado. Ale to jsou všechno jenom marné a plané řeči; to jsou všechno jen planomluvy.

15.

Dáš-li lidem svobodu,

přiblíží se k hovadu.

16.

Místo socialismu či kapitalismu s lidskou tváří přišlo hovadství s lidskou tváří.

M I S A N T R O P :

HOVADA S LIDSKOU TVÁŘÍ

Neděle 19. května 53

Po dlouhé těžké zimě je tu opět milé, něžné jaro, plné barev, vůní a nadějí. Letos příliš nespěchám pod stan na svou lesní zahrádku, neboť počasí je tentokrát studené a deštivé oproti loňsku a předloňsku. Do lesíčka na shledanou se srnkami a zajíčky jsem sice chodíval po celou zimu mráz nemráz, sněhy bezsněhy každý den dopoledne, jinak bych to ani nevydržel, ale ke stálému pobytu pod stanem jsem se odhodlal až dnes, v druhé půli měsíce května.

Zima byla tuhá zvlášť pro mého starého nemocného tátu, který ji přečkal snad jen zázrakem, kterému jsem byl nápomocen veškerou svou mocí jen já. Pouze totiž zázrakem a mým včasným zásahem a následnou péčí přežil táta onu škaredou lednovou neděli dne sedmadvacátého toho krutého zimního měsíce.

Vrátil jsem se tehdy právě z nákupu a táta seděl v kuchyni ve svém koutku zhroucen na židli u stolu v bezvědomí, v kalužích bílých zvratků a s očima nevidomýma. (Ty jeho bílé zvratky jsem mimochodem viděl ve věšteckém snu loni v létě!) Zhrozil jsem se: to je asi konec. Máma štkala, ječela, brečela, běhala nesmyslně okolo a nevěděla, co má dělat. Ani já jsem nevěděl, co počít a co se vlastně s tátou stalo. Na první pohled to vypadalo na mozkovou mrtvici.

Nakonec tedy máma zavolala na lékařskou pohotovost, zdravotníci se jí pokoušeli udílet určité rady, jak poskytnout tátovi první pomoc, ale protože jenom brečela a nesouvisle blábolila, musela předat telefon mně. Táta předtím seděl u snídaně, takže záchranáře napadlo, jestli mu náhodou jenom nezaskočilo sousto. Poradili mně, abych zkusil dát tátovi herdu mezi lopatky. A to zabralo! Táta se téměř okamžitě probral. Jenže sanitka už byla na cestě a tátu odvezla do okresní nemocnice na vyšetření. (U nás, v našem městečku, bývalou nemocnici mocipáni zrušili. To jsme se dočkali časů. Zlatý dřívější socialismus.) Chudák táta. Mával mi na rozloučenou, jako kdybychom se neměli už nikdy vidět. Příjemná nebo povzbuzující nebyla ani bezcitná odpověď chladné ošetřovatelky, která prohlásila, že je můj táta zkrátka už starý. Asi ta necitelná potvora myslela „starý na umření“. Ta slova mne vyděsila asi tak, jako kdyby řekla, že ho zabijí, že mu ukrátí život. Ona to tak sice doslova neřekla, ale znělo to tak.

Hned jsem začal chystat u příbuzných záchrannou výpravu, abychom tátu z nemocnice co nejdřív dostali zpátky domů a nenechávali jej tam samotného, vystaveného na pospas těm bezcitným lékařům.

Navštěvovali jsme jej každý den. Chudák táta tam ležel s propadlými bezzubými tvářemi připoután k lůžku, napojen na hadičky a omámen utišujícími léky.

Za dva dny tátu přivezl další zcela bezcitný zřízenec, vyklopil ho před domem polonahého na mráz, s hadičkou s pytlíkem napojenou na močovou trubici, úplně omámeného jakýmisi uklidňujícími „léčivy“, a v tomto stavu se musel bez nosítek, jen s mou pomocí, odbelhat pěšky, třesa se zimou, až do třetího poschodí domu, kde bydlíme. To je ta novodobá bezplatná či spíše bezcenná zdravotnická péče, za kterou platíme vysoké daně našemu nenasytnému, avšak velice pokrokovému, lidumilnému a lidovládnému zřízení.

Jestliže táta přežil tuto drsnou zimu a toto nelidské zacházení, pak jistě beze mne přežije i jeden den, který strávím celý v lese. On to vydrží, kdežto já už to nemohu bez lesa vydržet. Potřebuji se hlavně vyspat. A kde jinde se spí tak měkce a sladce, jako v tichém a liduprázdném lese?

Vstal jsem ve čtyři ráno a ještě za svitu takzvaného Buddhova úplňku jsem prošel dosud pustými předměstími do vytouženého lesa. Potkal jsem jen jednu kočku.

Tam, v lese na Šibeničním vrchu, jsem se posadil k odpočinku na zdejší lavičku. Ptáci zpívají jeden přes druhého jako o závod a mně je blaze. Bude pomalu svítat. Ze zamlženého lesa vyšly dvě ztepilé postavy lesních srn, zcela nehlučně a tajemně jako duchové. Krásné přivítání, hezký začátek. V zimě jsem tady vídal kromě těchto štíhlých srn a chundelatých zajíčků i malou lištičku a denně jsem také čistil les, odnášeje lidské odpadky, jež jej hyzdily. Nejvíc však hyzdí les sami lidé. Dnes ráno tu však žádní naštěstí nejsou. Jen srny v dáli napjatě sledují, kdo že to k nim kráčí obtížen plným polním nákladem.

Postavil jsem stan na starém místě, prošel jsem se chvilku po nejbližším okolí, těše se z dovádění dvou zajíčků na pustém poli, najedl jsem se a šel jsem spát. Konečně jsem se vyspal do sytosti!

Je hezky, sluníčko konečně svítí a hřeje, ale brzo slyším nějaké lidi. Už jsou tady. To je ale mrzuté... Je to nějaký muž s kloboukem na hlavě a s košíkem hub v ruce. Doprovází jej malý kluk. Houbaři? To tedy začali brzo. Někteří bez toho nemohou být, tak jako já nemohu být bez lesa. Je prostě pěkná neděle, a tak táhnou ta škodlivá hovada s lidskými tvářemi do přírody. Hurá do lesa, tam kdeco orvat a můžeme jít spokojeni domů. Nenávidím lidi.

Mám spavou, ale i psavou náladu. Myšlenky se jen hrnou v tomhle rozjímavém lesním tichu. Myslím na tátu, jak se právě teď asi má, co dělá a jestli mne neshání a necloumá bezvýsledně klikou od zamčených dveří do mého pokoje. Snad jsem měl přece zůstat doma a krmit jej kašičkami, napájet ovocnými odvary, vodit ho za ručičku na záchod a bavit jej v jeho starobě promítáním starých dobrých českých filmů.

Teď spolu například sledujeme vynikající starý český seriál F. L. Věk podle Aloise Jiráska. Naposledy jsem to viděl jako dítě a stále si některé věci, věty a děje z F. L. Věka velmi dobře vybavuji. Pamatuji si dodnes i to, že jsem stejně jako malý František Věk, probudiv z mrtvých nebožtíka, měl z toho hrůzu, jež mne i jej děsem zcela ochromila. Nyní už mi ten výjev nepřipadl tak strašidelný. Táta se na to dívá odměřeně a mnoho se mu to asi nelíbí, ale dívá se, protože jinou zábavu nemá. Číst nic nemůže, jít nikam ven nemůže, a tak se dívá se mnou. A já jsem rád aspoň za to.

Už ani máma na tom není zdravotně nejlépe; neuplyne den, aby něco nevyvedla, nevylila, nevysypala nebo sobě neublížila. Jednou zakopla o pantofle a padla rovnou na nos, čímž si jej zlomila, a naposledy se opařila při neopatrném otvírání tlakového hrnce, s následkem nehojícího se protrženého puchýře. Navíc ji musím držet, aby ve vzteku nebila vetchého tátu, uklidňovat ji zvýšeným hlasem, políčky i nevážně míněnými hrozbami jejího zavření do blázince, aby neječela, aby nenakupovala hlouposti, nevyhazovala jídlo a tak dále a tak podobně – a vůbec jde u nás všechno od desíti k pěti.

Najednou jsem zaslechl další lidské hlasy. Okolo stanu jdou muž a žena! To nejsou houbaři ani jen takoví náhodní výletníci. Tihle tady cosi vyměřují. V rukou mají jakýsi list papíru a cosi podle něj zkoumají. Zřejmě polohu. Napjatě je sleduji překvapenými nevěřícnými zraky. Vracejí se. Radši jdu ven ze stanu. Procházejí v tak těsné blízkosti od mého stanu, že by museli být slepí, aby si jej nevšimli skrytého mezi stromy a mne též. Ti lidé si však ničeho jiného nevšímají než toho záhadného lejstra, nic zřetelného neříkají, ani o mně nic. Jdou dál k okraji lesa, kde na ně čeká vůz. Ženská si ještě čapla na bobek, vychcala se, oblékla, oba nasedli do vozu a odjeli.

Co to bylo? Kdo to byl? To sice nevím, možná vlastníci pozemku, ale rozhodně tuším něco zlého. Musím pryč, jinam! Tady už nebudu. I ta zdejší velká klikatá zmije před nimi nebo přede mnou zalezla raději zpátky do země. Škoda, že je neuštkla.

Po krátkém obhlížení se rozhoduji rychle. Stan jsem sbalil a postavil znovu na jednom místě v sousedním lesíku, kde už jsem kdysi také tábořil. Bylo tam tehdy stejně tak hezky jako tady. Tak, a teď jsem zvědav, kdy a kdo mně sem zase vleze! To je hrozné s těmi lidmi; nedají pokoj už ani v tom lese! Snad jsem měl přece zůstat doma s tátou a mámou. To je život... Oč lépe jsou na tom zvířata. Lesní sýkorka, ztratí-li sílu k životu, spadne s větve na zem a rychle a bez pomoci umře, netrápíc dlouho ani sebe, ani žádnou jinou sýkorku. Příroda je moudrá utěšitelka. Zarmoucený člověk se hned utěší v lůně přírody, vidí-li všude kolem sebe, že je všecko moudře zařízeno tak, aby nikdo nemusil být smuten a ztrápen, a vidí-li, že v tom není na světě sám. Osamoceně se cítím jen mezi lidmi, nikdy v lese mezi ostatními lesními tvory.

Narodili jsme se a zemřeme a nic po nás nezůstane. Tak to má být. Co bychom chtěli víc? Co vlastně očekáváme od života než to, že jak začal, tak i musí skončit, a že je to tak vlastně velmi dobré a správné, dělaje tak svou nevyhnutelnou smrtí místo a prostor životní mladším a zdravějším tvorům této výsostně spravedlivé přírody. Jsme unaveni, jsme choří a staří, jsme otráveni a přesyceni pádícími roky, uplynulými léty, celým životem. My umřeme, ale mnoho a mnoho jiných bude žít. My všichni jednoho dne umřeme. Nebyli jsme před narozením, nebudeme ani po smrti. Co je na tom tak děsivého a hrozného? Nic. Vůbec nic – jsme-li jen málo lidmi a více přírodními tvory.

Snáší se tma a ptáci umlkají. První můj letošní den v lese končí. Tuto noc strávím pod stanem, pořádně se vyspím, ráno se půjdu podívat domů a pak se uvidí.

Pondělí 20. května 53

V noci se spustil déšť a prší i ráno. Příroda rozhodla v souladu s mým přáním: jdu domů.

Krásně jsem se vyspal do nového dne, třebaže deštivého, ale lesní ptáčkové tady všude kolem si zpívají vesele dál. Jaká to potěšující sounáležitost. Je tady hezky, i když prší.

Dnes, přesně před deseti lety, jsem prodělával poslední směnu v jedné místní továrně. To zaměstnání bylo tak ponižující a mne nedůstojné, že jsem se zařekl, že už nikdy v životě nechci pracovat, dokud nebude práce opět svobodná, čestná a důstojná jako byla za mého mládí. Nenáviděl jsem ji sice i tehdy, ale to, co z ní ti novodobí chamtivci, hrabivci a krutovládci udělali dnes, to není práce – matka pokroku, jak se říkávalo –, nýbrž ponižující otročina pro cizí kapitál a nedůstojný výprask kvůli žebrácké mzdě. A ti lidé, s nimiž je nutno spolupracovat – to nejsou lidé, nýbrž jen jakási bezcitná hovada s lidskou tváří. Brr, už nikdy více takové práce! „Bezcitná hovada s lidskou tváří“ – to je ono, ten výraz se mi líbí, toť přesný popis současných lidí, jež teď vídám všude kolem, a co hůř, i v lesích, jako včera; někteří dokonce odhodili zcela i tu líbivou škrabošku lidské tváře a už se ani nepřetvařují. Já už se také nepřetvařuji; ale zatímco já jsem tím zkrásněl, oni tím zošklivěli.

Úterý 21. května 53

Ráno vyspán odejít do lesa, jeden den tam prožít, přespat tam a na druhý den ráno jít hezkou procházkou lesem domů, další den zrovna tak – tenhle nový způsob života se mi líbí, asi se jej podržím napořád. Sice tak potkám po cestě víc lidí, což nemám rád, jako dnes ty dva hrdé rodiče jednoho bojácného psíka, který přede mnou utekl a málem se zaběhl, ale to nevadí.

Mladí lidé, a místo dítěte pěstují psa. Není to úchylné? Ačkoli děti a množení lidí rád nemám a raději bych byl, kdyby lidstvo vyhynulo, stejně bych radši viděl, aby naše ženy měly třebas jen jedno dítě, místo čím dál obvyklejšího psa. Dříve jsem to schvaloval, ačkoli ani psy nemám vůbec v lásce, jenže jak je patrné, celé lidstvo tím stejně nevyhyne ani se početně nezmenší a naopak se do našeho uprázdněného životního prostoru budou tlačit jiná, cizokrajná hovada s tvářemi nikoli bílými, lidskými, nýbrž snědými, černými či žlutými, která místo našich smeček psů pěstují v neomezovaném počtu smečky svých vlastních dobyvačných harantů, kteří se jako žravé kobylky šíří do celého vyspělého světa. Brr! To už jsou mi milejší ta lidská hovada s bílou lidskou tváří, která mluví česky jako já, zachovávajíce podobné zvyky a vzorce chování také jako já.

Cestou k mému lesnímu doupěti jsem se zastavil ke krátkému posezení na starém posedu v jasanovém háji. Vyplašil jsem svým příchodem spícího zajíčka. Snědl jsem k snídani ovesnou tyčinku, nasypal chlebové kůrky zvířatům do krmítka a pokračoval volně dál.

Je oblačno a mokro po včerejších dešťových přeháňkách, ale chladno mi není. Ohlušuje mne pouze burácení stíhacích letounů majících zase jeden ze svých neblahých leteckých dnů. Strašný rámus. Na kraji mého lesa potkávám zase někoho: muže na kole. Zeptal se mne, zdali ty včely tam jsou moje. Zarazil jsem se, dokud neřekl „včely“, že snad myslí stan. Už jsem myslel, že našel můj stan. Nenašel. Našel jej však někdo jiný: hraboš. Vykousl do něj přes noc velkou díru. A já jsem naposledy zaslechl při stmívání, že něco narazilo do zadní stěny! Byl to hraboš. Uvnitř stanu po sobě zanechal několik maličkých bobečků, ale naštěstí kromě toho obrovského kruhového otvoru nerozkousal nic jiného. I tak je mi jasné, že stan musím znovu přestěhovat jinam, pryč z hrabošova dosahu.

Kousek dál v nitru lesa jsem našel jiné vhodné místo a tam jsem stan přemístil. Tady jsem ještě nikdy neležel. Doufám, že je to dost daleko od působiště toho ničitelského hraboše. Sem se snad nedostane, i když je to vlastně jen opodál. Hrabošům stačí malé území a dál se příliš neodvažují. Otázkou je ovšem to, zda tady, na novém místě, nežije jiný takový nenechavý kousavec. Uvidíme. Stan už mám samou díru, samou záplatu. Provází mne smůla. Možná jsem měl zůstat doma.

Táta mě prosil, ať nikam nechodím, ale s těžkým srdcem jsem jej musel opustit. On beztak celý den proleží a prospí, a já bych se doma trápil, že nemohu být venku v lese. Ono je to těžké rozhodování.

A to jsem rád, že už jsem tátu trochu spravil po těch dvou zimních dnech v nemocnici. Když nám ho tenkrát vrátili, byl v ještě horším stavu než dřív. Trvalo mi až do jara, než se mi podařilo jej vrátit do původního rozpoložení i co se týče nálady. Nejedl, nepil a o nic nejevil zájem, ani o ty staré české filmy. Nyní už je na tom díky mně ne dobře, alespoň však jako před tím, před tou nemocnicí.

Je to vskutku k nevíře, jak dokážou pouhé dva dny strávené v nemocnici, kde mají člověka léčit, člověkem tak otřást, že to byla málem jeho smrt!

Říkám to stále, že dostat se lékařům do rukou je něco podobného jako pozvat si kněze na poslední rozhřešení. Takový kněz, který se dostavil k umírajícímu stejně neomylně jako hyena nebo sup k mršině, zůstával s nemocným sám, beze svědků, nikdo neviděl, jak bezmocného starce na smrtelné posteli místo zpovědi rdousí, aby mohl po vyjití z umrlčí komory slavnostně prohlásit, že duše nebožtíkova po jeho návštěvě doznala klidu rozžehnavši se se světem a spojivši se s Bohem na výsostech... Kdo ti zaručí, že to tak nebylo? Mám dokonce takové podezření, že se jedná o stejnou podstatu a že ti i oni člověka schválně zabíjejí, místo aby ho léčili nebo mu skýtali duchovní útěchu. Znám přece lidi. Ti i oni jsou stejného druhu, jsou stejní zabijáci s lidskou tváří.

A přidejme k nim klidně i politiky. Místo aby tě chránili, chtějí tě zničit – s lidskou tváří samozřejmě, jsme lidé. Vždyť co udělali prvního například španělští socialisté nedávno po vyhraných volbách? Uzákonili euthanasii. Takže od nynějška smějí lékaři ve Španělsku podle vlastního uvážení přestárlého člověka, jako je můj táta, zabít. Taková jsou všechna ta hovada s lidskou tváří: zabíjejí – avšak lidsky, hlavně lidsky. Trápit nikoho nenecháme – tak jsme my lidští.

A co když se trápit chci, až do konce?

Středa 22. května 53

Celou noc prší a ráno, při cestě domů, též. Spěchám v tom dešti lesem, když tu pojednou se nade mnou rozestřela jakási plachta. Podívám se vzhůru, a on to černý čáp vznášející se na rozpjatých křídlech přímo nade mnou! Úžasný pohled. Takhle zblízka jsem tohoto mimořádně plachého lesního ptáka ještě neviděl; veliká vzácnost je vůbec jej spatřit, natož takhle téměř na dosah ruky. Jsem nadšen, ale spěchám mezi kapkami silného deště a loužemi vod pokrývajícími celý les a stékajícími v proudech průseky cest s kopců a návrší dolů k lidem, nikoli však s klidem. Lidské počasí, že bys člověka ven nevyhnal; však je také všude pusto a liduprázdno. Měl jsem radši zůstat doma.

Přišel jsem domů a táta ležel na zemi přikryt a s hlavou na polštářích, pomočen. Prý večer upadl a máma jej nedokázala sama zvednout, aby jej dopravila alespoň do postele. Udělal si něco s kyčlí, chůze jej bolí, jakýkoli pohyb ho vyčerpává, je žízniv a hladov. Seřval jsem mámu, co to zase provedla, a začal jsem hned o chudáka tátu pečovat. Prý pořád chodil po bytě a hledal mne, až se svalil. Neměl jsem do toho lesa chodit. Táta mne prosil, abych neodcházel...

Jen doufám, aby to zranění nebylo vážnější a že to brzo rozchodí, aby nemusel znovu do nemocnice. Snad to má jen naražené a nikoli zlomené. Stále se pomočuje, poněvadž nestihne dojít na záchod. Nevím, co budeme dělat. Už to vypadalo, že bude v pořádku, a teď zase nová starost. Myslím, že už se letos zpátky do lesa nedostanu, protože nyní budu mít strach nechat tátu doma jenom s mámou, která není schopna se o něj řádně postarat. Neměl jsem vůbec odcházet. Ale to také nelze být neustále doma zavřen jako v hrobce. Ono je to těžké.

Doba bezstarostného mládí skončila. Léta ubíhají a za dalších třicet let, které uplynou jako voda, mi také už bude přes osmdesát a budu starý. Už ani já nemám času nazbyt a musím žít, žít teď, dokud ještě mohu žít, dokud ještě mohu číst, psát, myslit, chodit ven do přírody, do lesů... radovat se z života... Ten život je tak nádherný... když jej ztrácíš...

A venku stále lije. Skličující čas. Aspoň mne tolik nemrzí být doma.

Pátek 24. května 53

Konečně se vyčasilo a venku je hezky a teplo. Plnou nezkalenou radost z toho ovšem mít nemohu. Krásný čas jsem teď mohl trávit v lese pod stanem, ale letos poprvé po sedmadvaceti letech budu musit být doma. Nedá se nic jiného dělat. Táta si lehl a nevstává, musím být doma a pomáhat mámě v domácnosti. Pořád běháme kolem nemohoucího táty a pořád pereme, poněvadž se často pomočuje. Máma zuří jako dračice s lidskou tváří, ječí na něj, bije ho a chce ho zabít. Mám co dělat, aby to skutečně neudělala. Po všech stránkách vyčerpávající práce. Nikdy bych si byl nepomyslil, že tohle budu jednou dělat.

Sestra z katolické Charity, která k nám dochází již od února, kdy se táta vrátil z nemocnice, říká, že má tu kyčel snad jen naraženou a že až časem bolest poleví, zase možná vstane a bude chodit. Bojím se, že to tak nebude. Táta dostal plenky a takzvaný kakáč (to jest židli s mísou) a navrch i nádobu na močení vleže zvanou bažant.

Mimochodem, ta sestra je tedy zjev: vlasy má jaksi rozčepýřené a šilhá. Šilhavce nemám rád, poněvadž dívá-li se každé jejich oko jiným směrem, nevím, kterým z nich se na mne dívají a do kterého se mám při hovoru s nimi dívat já. Jako kdybych mluvil s někým nepřítomným, kdo na oplátku zase nevnímá přítomnost mou. Zařazuji tudíž tu podivnou sestru do mé sbírky hovad s lidskou tváří. Ona je tak trochu hovadem – a lidskou tvář má koneckonců taky.

Dopoledne s troškou nadějí nicméně odcházím na svou pravidelnou procházku do lesa. Kojím se nadějí, že si snad přece jen udělám v lese pod stanem každý den chvilku volna, řekněme do dvanácti hodin, a pak se na noc zase vrátím domů; ale ani tohle zřejmě nepůjde. Ukázalo se, že nejsem-li přes noc ve stanu, prokousávají se do něj beze strachu hraboši a úplně by ho byli zničili, kdybych tam dlouho nebyl. Příroda nic neponechává prázdné a rovněž hraboši hned osídlí každý uvolněný prostor. Oni to vycítí, že je vzduch čistý, tak nelidský, tak krásně nelidsky čistý. Vždyť i já jsem obdařen tímto citem a dokážu využít všech možností nelidského prázdna ku svému prospěchu.

Zatím se těch možností naopak chopil hraboš a zvětšil onu vykousnutou díru natolik, že už ji asi nespravím. Stan mohu skoro vyhodit a v každém případě odnést z lesa domů. To je konec nadějí. Zůstávají mi tak pouze ony dopolední procházky jako v zimě, což je pro mne dost málo. Ještě že mám své letošní výlety už za sebou: začátkem dubna jsem byl na Baldě a potom na Perničkách.

Ale bylo dnes krásně v tom lese. Nerad, ale přece, sbalil jsem stan, naložil jsem plnou polní na záda a zamířil k domovu. Těžké loučení. Podél lesní stezky stála srnka a smutně se na mne dívala, jako by chtěla říci: „Kampak? Takhle krásně, a tobě se u nás nelíbí?“

Na koupališti se chystá večerní Rockoupání – nějaká ta zhulená hovada s lidskou tváří už se tam srocovala – a zítra nás čekají důležité volby do Evropského parlamentu.

Sobota 25. května 53

Volby do Evropského parlamentu. Já jim, mámo, dám, já jim ukážu! Volil jsem samozřejmě vlastenecky Svobodu a přímou demokracii Tomia Okamury, na prvním místě psychiatra Davida a dále generála Blaška. Ne že bych byl kdovíjaký zanícený demokrat, to vůbec ne, ale jsem pro svobodu a přímost; spíš bych si jako Římané v těžkých dobách zvolil nějakého toho rázného diktátora, který zemi vyvede z nejhoršího a zavede pořádek, ale protože žádný takový diktátor nekandiduje a ani nesmí kandidovat, z nouze psychiatr a generál se budou v tom euroblázinci bez pevné ruky hodit. Chtěl jsem volit zubaře Protivu za Klub angažovaných nestraníků nebo pana Gaunera za ANO, vytrollíme europarlament, ale pak jsem si to rozmyslil, u vědomí toho, že gaunerů už je tam dost a protivné zubaře nemá nikdo rád.

Členové volební komise, seřazeni za dlouhým stolem jinak prázdné volební místnosti, pozorovali můj vlastenecký úkon bystrými zraky jihoamerické harpyje pralesní, ale vypadali spíš jako slepice na hřadě. Slepice, které klovou, pokud se hlasující demokratická myška dopustí sebemenší chybičky při své přesně předepsané činnosti. Já jsem však opět viděl pouze hovada. Hovada s lidskými tvářemi.

Neděle 26. května 53

Je hezky. Příliš krásně na to, abych trčel doma. Vstal jsem velmi časně, abych nakrmil tátu, převlékl mu jeho pomočené prostěradlo a košili, a šel jsem ven, do prázdnoty.

Žádná hovada s lidskou tváří se mi nepletla do cesty, kráčel jsem stromořadími sám a sám. Až v blízkém okolí koupaliště se zřídka začaly objevovat zhulené postavy návštěvníků včerejšího Rockoupání. Prázdné nebo nedopité pohárky od piva Krakonoš z Krkonoš se válí v kruhové výseči na dohled k místu konání, jako by to byly kamínky a zemina z výbuchu nějaké hodně ničivé pumy. Hovada. Jsem zvědav, kdo to tady po nich bude uklízet. Asi zase já, jako skoro pokaždé. Žádné překvapení. Nebyl jsem překvapen ani nemile, ani mile, nebyl jsem totiž překvapen vůbec. Čekal jsem to.

V Liboháji sedí těsně vedle sebe dva zajíčkové a na útěk přede mnou se vydávají také ve dvojici. Je to roztomilé. Nejradši bych běžel nikoli za nimi, nýbrž s nimi. Dnes je tak krásné teplé počasí a klid volné neděle, že se zdráhám vracet zpátky. Co mne očekává doma? Nic dobrého. Dva nemocní staří lidé, kteří stejně většinu dne proleží a prospí. Připadám si tam zbytečný a zmarněný. Také bych se prospal, ale venku, v lese pod stanem. Nejradši bych všeho nechal, rodiče ponechal svému osudu, všecko ponechal osudu, vše bych nejraději hodil za hlavu a utekl zpátky do lesa. Je-li venku takhle hezky, šijí se mnou doma všichni čerti, jsem nevrlý a rozvzteklen. Ale musím se vrátit dřív, než dole na sídlišti zavřou o jedenácté samoobsluhu.

Doma máma mlátí tátu, protože se zase pochcal. Zuřivě zasahuji. Jsem už sdostatek nasrán kvůli tomu, že se vracím v takový krásný den domů, a navrch ještě tohle uvítání. Bít starého, nemocného, bezmocného člověka, zcela závislého na pomoci a péči svých blízkých, bít svého muže a manžela, který pro naprostý úpadek svých duševních sil není schopen pochopit, co se mu vyčítá a proč je tak nenáviděn, to je hyenismus, mrchožroutství a nestydatost nejhrubšího zrna.

Doma je to jako v blázinci, nemocnici, porodnici. Všechno dohromady. Bydlím v jednom bytě se dvěma naprostými duševními ubožáky, chorými nemocnými starci, kteří různou rychlostí spějí k nerozumu a bezmoci malého novorozenečka. Neozývá se nic jiného než jekot, řev, křik a pláč. Jednou bude mít táta na náhrobku nápis:

UMLÁCEN VLASTNÍ ŽENOU, KDYŽ SE POCHCAL,

ČÍMŽ JI VYRUŠIL OD SLEDOVÁNÍ TELEVIZE.

Mám sto chutí utéci od toho všeho zpátky do lesa a již nikdy se nevrátit. Tam bylo dnes tak krásně a klidno... Nenávidím tenhle život mezi těmi hovady s lidskou tváří. Jak je nenávidím!

Pondělí 27. května 53

Letos poprvé po sedmadvaceti letech nebydlím na jaře v lese. Je to strašné, ani jsem netušil, jak strašné to bude. Je zajímavé, z hlediska počtů, že tehdy před sedmadvaceti lety mi bylo také sedmadvacet let a za dalších sedmadvacet let mi bude přesně osmdesát a dospěji do toho věku, kdy člověk už začíná být nemohoucí. Podle toho, jak rychle uplynulo těchto posledních sedmadvacet let, dosáhnu věku vetché přestárlosti co nevidět. Utíká mi tedy drahocenný čas, který mi zbývá, a pak věčné sbohem, můj milovaný lese, protože už možná do tebe nedojdu anebo budu tak stařecky blbý, že mi to bude jedno.

Je opět krásně. Kráčím podél pomníku mistra Jana do lesa. O obrovitý kámen, z něhož je pomník vytvořen, se opírá uříznutá větev podříznutého stromku. Veliký kámen, zasazený hluboko do země, se ani nezachvěl. Je pevný jako Husovo vytrvání v pravdě. Ten kámen ani pravdu nic nezlomí. Jsem ale zvědav, kdy jej nějaké hovado se zahalenou lidskou tváří postříká barvou, jako to vidíme na omítkách veřejných i soukromých zdí a dokonce i na památkách stavitelských či přírodních. Těm hovadům není nic svaté a na všem musejí zanechat svou pečeť darebáka. Nemusí k tomu dojít, ale mohlo by. Jen mně to tak napadlo v mé nynější černozrakosti. Vůbec bych se tomu totiž nedivil. Ten Husův pomník by nicméně potřeboval trochu oživit a vyčistit. Nápis na kovové desce je již zašlý, málo výrazný, téměř již nečitelný. Chtělo by to obnovu – jak samotného pomníku, tak i Husovy pravdy.

Je příkrý nezvyk být doma, když je venku v lese teď tak hezky. Je to nejen značný nezvyk, je to dokonce neštěstí. Ano, jsem z toho hluboce nešťasten. Vstupuji alespoň často na naši lodžii a smutně odtud zírám do bující zeleně okolních stromů a na květinový trávník dole a nejradši bych do něj skočil. Jen tak pro radost z pádu, hlavně aby byl volný, bych skočil dolů, třebas i z toho našeho třetího poschodí, abych unikl a ukončil to trápení. Koukám závistivě na svobodně poletující ptáky a natahuji k nim své přátelsky prosebné ruce, aby mne za ně chytili a vzali mne s sebou tam, vysoko nad střechy domů a dál do polí, luk a lesů.

Těším se celý zbývající den a noc na zítřejší vycházku do lesa. Dopoledne mám vyhrazena ke svobodným toulkám v tichu a samotě lesa. Ach, jak já se těším, až se tam nadechnu svěžího vzduchu, jejž vdechují svobodní!

Večer jsme se na rodinné poradě usnesli, že se nedá nic jiného dělat a že musíme dát tátu do léčebny dlouhodobě nemocných, zkráceně do eldéenky (LDN). Ta zkratka by ale mohla znamenat spíš Lidské Depo Nepotřebných.

Shodli jsme se, že takhle už to dál nejde; táta nevstane z postele, stále se pomočuje, několikrát za den mu musíme převlékat postel a jeho taky, máma je z toho zralá na blázinec a já jsem z toho nešťastný. Nezvládáme to. Moje sestra to nevyhnutelné rozhodnutí obrečela a já málem taky, když jsem v noci ulehl ke spánku a padla na mne pojednou v úplné tmě a v hrobovém tichu všechna ta ponurá tíha a tíseň osudu. Malý Otík Pojar z Klatov doputoval po šestaosmdesáti letech ke konci své životní poutě a bude odložen mezi nepotřebné, kteří jsou svým blízkým již jen na obtíž. Mně je z toho také do breku. Dlouho jsem nemohl usnout, díval jsem se z okna pokoje ven do tiché teplé noci a nejradši bych do ní odtud utekl.

Zatracený život. Tohle by měli vidět a zažít ti, kteří prohlašují život za nádherný a množí jej, dávajíce život dalším a dalším dětem. Ano, v mladosti bývá život nádherný – ale každé dítě jednou vyroste, dospěje a zestárne, a život ve stáří už pak nebývá tak nádherný a člověk bude se musit s tímto životem nakonec rozloučit. Malý Otík Pojar z Klatov se pomalu loučí právě teď.

Zatracený lidský život. Ne, není to nádherný život. Je to hnusný lidský život.

Úterý 28. května 53

Večer a v noci zase lilo jako z konve. Ráno je zataženo, ale neprší. Les je nicméně plný louží. I můj loňský lesní záchod je pln vody. Ach ano, loni; to byla doma ještě pohoda, ve srovnání s letoškem. Ale kdeže ty loňské záchody jsou...

Ony ty dopolední procházky nejsou tak špatné a lze díky nim oželet i to, že letos nemohu být z vážných rodinných příčin celé jaro a léto pořád, dnem i nocí, v lese pod stanem. Lze si na to zvyknout, v čemž je mi značně nápomocno i to letošní chladné a uplakané počasí. Tak jsem to ostatně dělával i dlouho předtím, než jsem nakonec dostal ten skvělý nápad pořídit si stan a přebývat v něm, místo doma. Však se k tomu lesnímu životu jistě zase vrátím, až budu na světě sám a sám a nebudu se musit už vůbec na nikoho ohlížet.

Já se nyní projdu po lesích, posedím si na posedu v jasanovém hájku, na patách uprostřed březového lesíka, na lavičce u kříže pod starobylými lipami a buky, a za tři hodinky osamělého toulání a rozjímání vracím se celkem uspokojen domů.

Táta se pořád pomočuje. Lékařka, která se dnes na něj přišla podívat, odhaduje stejně jako já, že to už táta asi znovu nerozchodí. Je to smutné. Nejvíc na tom všem nenávidím ty záchodové úkony. To je něco pro mne, neustále vyměňovat plenkové kalhotky, pomočená prostěradla, prát a sušit prádlo. Ložnice čpí močovinou, páchne celý byt. Těchhle konců jsem se obával.

Cestou po úzké lesní pěšince jsem se dnes blížil k srnce, která mne nechala přijít až blízko k ní. Teprve pak odběhla. Bylo to hezké. Jen mi vadí nárůst výskytu hovad s lidskými a psími tvářemi, kteří vjíždějí stále častěji osobními vozy na lesní stezky a překážejí mi tam v nerušené procházce. Mnoho se také nyní v lesích pracuje, takže všude, ze všech stran, se ozývají vrčící motorové pily a dunivě těžké zvuky k zemi padajících stromů.

Odpoledne znovu prší. Deštivý rok, do hrobu krok.

Středa 29. května 53

Ráno ve čtyři jsem se probudil žízní. Venku je zataženo, chladno, vlhko. V ranním šeru a tichu nádherně zpívají kosi. V lese teď musí být krásně za těchto jitřních ptačích zpěvů. Škoda, že tam letos nejsem a nebudu.

Za další čtyři hodiny už přesto mířím na krátkou procházku do lesa. Alespoň to. Je nadále chladno, je mi zima, zadek studí a mokvá, dlouho sedět nelze, a tak se jen pomalu procházím. Les je celý mokrý, ale tím víc jsou v něm k vidění zajíci a srnci, kteří běhají blízko kolem mne, a hlavně tu nejsou žádní lidé, žádná ta nenáviděná hovada s lidskou tváří. Uspokojivá vycházka.

Od školní jídelny se line vůně připravovaného oběda – bude rajská. Na školním hřišti hrají chlapci kopanou. My jsme se dopoledne učili a teprve až po obědě býval tělocvik, aby si děti protáhly tělo a pročistily si hlavu zdravým pohybem. Tak se nabyté vědomosti nejlépe vstřebávaly. Dnes je všecko opačně, takže nejprve se děti nechají rozdovádět hrami, aby se pak o to hůř mohly soustředit na učivo. Tak se z dětí záměrně vychovávají nevzdělaní blbci, kteří nic neumějí, nic neznají, nic nečtou a nedovedou bez chyb psát ani mluvit, ale o to víc je lze snadněji ohlupovat a podvádět.

Na našem sídlišti sekají trávníky – za obrovského hluku. Zkuste to kosou, hovada lenošná! Vyje a štěká do toho sousedčina čubka, uvázaná na dlouhém vodítku před domem. Nikdo si jí nevšímá. Já nevím, nač toho psa tedy mají! Na to, aby hlídal dům, to těžko; na hraní a na mazlení nebo aby si ho někdo všiml, na to zřejmě také ne, takže nač? Nechápu, nač lidé chovají psy, nač děti a jiné neužitečné a otravné potvory. Nechápu, nač to vlastně všechno je a nač je vůbec život.

A když jsem měl toho povykování právě dost, rozčílil jsem se, vyklonil z okna a zařval jsem dolů: „Budeš už zticha, potvoro!“ Vyjící čubka se po mně ohlédla, jako kdyby mi rozuměla, ztichla, a já zavřel okno.

Čtvrtek 30. května 53

Otepluje se a bude se oteplovat víc. Žádný další déšť ve výhledu. Pro mne to ovšem neznamená nic než to, že mé dopolední procházky po okolních lesích budou trochu delší a příjemnější.

Dnes bylo krásně. Lituji tátu, že je mu odepřeno dobrodiní svobodné chůze, a jímá mne hrůza z pomyšlení, že jednou možná dopadnu stejně tak jako on. To bych radši nežil, protože to by nebyl žádný život.

V Liboháji, zase místo vyučování, závodí děti na kolech. Nadávám na všechna hovada s lidskými tvářemi, že musím jít jinudy. Dál v lesích se však uklidňuji, protože tam už není nikdo, vůbec nikdo, jen švitořící ptáčkové a milá lesní stvoření, jimž se říká srnky.

Doma je táta opět pochcaný. Hnusí se mi převlékat jej a musí to dělat máma. Po mém příchodu nicméně nastává cosi jako střídání stráží nebo směn. Máma se jde dívat na bednu do obýváku, zatímco já si lehám vedle táty na postel, dělaje mu společnost.

Táta nechce být sám a já mu rád posloužím. Ten bude nešťasten v té odkladovně pro nepotřebné. Ale možná tam bude nakonec šťastnější než doma s mámou, která mu sprostě nadává a hrubě se k němu chová. Cizí lidé se o něj budou starat možná vlídněji než vlastní žena.

Ba, ba, tak už to chodí na tom světě mezi hovady s lidskou nebo ženskou tváří. Je to neštěstí být závislý na někom, kdo tě nenávidí a kdo ti dává nepokrytě najevo, že jsi mu na obtíž. Ještě že jsem se nikdy neoženil; lépe být sám a chcípnout sám, než žít s někým, kdo tě tajně nebo otevřeně nenávidí.

Nejtrapnější je na tom všem to, že i mně se nakonec hnusí člověk, který mi v životě nikdy neublížil ani slovem, ani myšlenkou, natož činem – na rozdíl ode mne. A třebaže se mi nyní tak hnusí, když se pochčije, jsme přesto právě teď nejlepší přátelé. Ono je to složité.

Pátek 31. května 53

Táta se ráno zase pochcal. Nejde to, nejde. Chudák táta stále činí nové a nové pokusy vstát a začít chodit, ale bezvýsledně. Už to prostě nejde. Strašné zjištění.

Oblékl jsem lehkou březovou soupravu a vyrážím ven, dokud alespoň já ještě mohu. Je krásně. Po ulicích se pohybují podivné postavy jakýchsi bezduchých hovad s lidskými tvářemi, které se za chůze pořád dívají do dlaně na nějakou krabičku. Je to děsivý pohled. Lidé bez duše. Mladá maminka jde s malým dítětem, jež se jí plete pod nohama, ona je nevidí, protože nemůže odtrhnout zrak od té krabičky, kterou drží před sebou v napřažené ruce, dítě klopýtá a padá, matka nevidí, klopýtajíc též přes vlastní dítě... A takových je všude mnoho. Nazývám je hovady, bezduchými hovady s lidskými tvářemi.

V lese už rostou houby – ale jaké pěkné a velké! Až je objeví houbaři, bude jich tu šmejdit, povykovat a otravovat plno ještě před prázdninami. Tak to raději ne. Ale až se s nimi zase jako každoročně roztrhne pytel, tentokrát nebudu muset mít strach, že najdou mou skrýš se stanem – žádný totiž letos v lese nemám. To je taky určitá výhoda. Uteču jednoduše před těmi hovady s lidskými tvářemi jako každé jiné plaché lesní zvíře.

Pod můj posed v jasanovém háji dnes přišel oparůžkovaný srnec. Krmil se vášnivě lístky zelených keříků v lesním podrostu a já jej celou dobu pozoroval zhůry jako bůh. Krásné a klidné posezení. Dolů ani domů se mi nechce.

Doma propuká nechutné záchodové představení, avšak bez konečného rozuzlení. S velkou námahou dostaneme tátu z postele hned vedle na kakáč, abychom vzápětí zjistili, že se tátovi srát nechce. Tak se to opakuje několikrát denně. Je to k zbláznění. Tohle nenávidím. Už abych šel zítra ráno zase ven.

Sobota 1. června 53

Ráno jsem šel do města nakoupit a potom jsem šel rovnou do lesa se slunit.

Nejradši chodím do města přes sady, které jsou velmi hezké, osázené rozličnými okrasnými stromy, keři a sochami. Dnes jsem tam však spatřil i cosi děsivého. Na dětském hřišti uvnitř toho parku seděla na lavičce podivná postava jakéhosi mladého bezducha, jenž bez hnutí s hlavou svěšenou na hrudi buď vyspával opici ze včerejší páteční noci, anebo tupě zíral do rozevřených dlaní položených na klíně, v nichž možná držel onu kouzelnou krabičku, která dělá z lidí na ní závislé živé mrtvoly. S největší pravděpodobností však dělal obojí: čuměl v noci na krabičku tak dlouho, až ztratil se zbytky rozumu i vědomí, anebo zemřel na předávkování a nyní jeho bezduše žije dál uvnitř té krabičky. Strašidelné pomyšlení – avšak nikoli nemožné. Nemožné není žádné pomyšlení; nemožná je pouze ta lidská havěť, ta hovada s lidskou tváří.

Obstaral jsem rychle nákupy, nedívaje se více na ty divné lidi, a odešel jsem do lesa. Je teplo, letos poprvé mám na sobě jen zelené krátké kalhoty a zelenou vojenskou vestu. Mířím nejkratší cestou k lesu do jednoho mého oblíbeného koutku, kde se rád v samotě slunívám.

Rozprostřel jsem do trávy při okraji lesa pokrývku, svlékl jsem se úplně donaha, lehl si a začetl se do starého čísla časopisu Fakta & Svědectví. Článek pojednával o mém oblíbenci, o Leonardu da Vinci. Ale byl to příšerný článek. Jednak byl sesmolen neobratnými větami a byl pln chyb, a za druhé se v něm naznačovalo nebo připouštělo, že Leonardo byla žena či že se považoval za ženu a že byl určitě teplý, protože se neoženil a neměl děti.

Nesmysly. Podle tohoto zkratkovitého uvažování bych musel být i já teplý jako kamna v zimě, ježto ani já nejsem ženat a jsem bezdětek. Ještě že jsem už dávno odhlásil předplatné tohohle podivného časopisu, protože jak vidím, i v něm se zřejmě prosazují všechny ty úchylnosti, zvrácenosti, protipřirozenosti, překrucování dějin a jiné současné vymyšlenosti a zkaženosti, tak jako ve všech ostatních hromadných sdělovacích prostředcích. Všichni slavní a význační mužové byli najednou vlastně ženami nebo byli teplí, dokonce i takové lamželezo, jakým byl Leonardo da Vinci, jehož vznešený duch, stejně jako můj, nikdy ani nepomyslil na něco tak nízkého a sprostého, jako je nečistý pohlavní styk s jakýmkoli člověkem, hovado zvaným.

Tak takové hnusárny tedy číst nebudu, vy hovada s lidskou tváří! Doma jsem si vystřihl z obálek podobizny Antonína Dvořáka a Adolfa Hitlera, připíchl je doma v pokojíku na nástěnku a všecky tyhle hnusácké časopisy půjdou hned zítra do sběru. Já vám ukážu, vy hovada s lidskou tváří!

V poledne jsem se oblékl a pomalou procházkou jsem se vydal domů na oběd. Doma je mrtvo, neživo. Máma uvařila výborné nové brambory z Řecka a vyprala špinavé prádlo. Já jsem si dal k těm bramborám fazolovou polévku, dal jsem i tátovi, usušené prádlo jsem složil a uklidil, vyprané pověsil na balkón. K večeru zase trochu sprchlo. Už zas. To letošní počasí je jako letošní táta – pochcané.

Neděle 2. června 53

Ráno je doma zase blázinec a shon, protože se táta pochcal a je třeba jej přebalit a převléci jeho postel. Takhle nyní začíná každý den. Mám toho dost. Od svítání máma řve a ječí a brečí... ale kdyby jen to: ona sice ječí na tátu, že je dobytek, jenže jsem-li nad ním nahnut, řve to mně přímo do ucha. Možná je táta opravdu dobytek, dělá-li pod sebe, ale nechápu, proč mám kvůli tomu já ohluchnout? Táta neví, nechápe, co se kolem něho děje, táta ji neslyší, zatímco mně zaléhá v uchu, až mně z toho brní hlava a brzo asi také přijdu o sluch jako ten chudák táta. Strašné. A já jsem se pořád divil, jak to, že je tak silně nahluchlý od té doby, co se oženil s mou ječící mámou. Ta má hlas jako nějaká operní pěvkyně! Jenže táta operu nesnáší a já nesnáším ječení.

Po nákupech odcházím do lesa. Páni, tam teprve si našinec pořádně odpočine! Sluníčko dnes hezky připaluje a zdá se, že jsem se i trochu opálil.

Na oběd se vracím chůzí loudavou domů. Jdu lesem a najednou vidím před sebou na cestičce, jak se honí dva hraboši. To je švanda, oni se otočili a teď oba běží směrem ke mně! Zastavil jsem se a zůstal stát, aby mě neviděli. Vskutku si mne nevšimli a přiběhli až ke mně, jenže tu poznávám, že to nejsou dva hraboši, nýbrž dvě lasičky! Proběhly mi pod nohama a pádily dál. To jsem nezažil. Dole v Liboháji jsem ještě viděl malou užovku obojkovou.

Je hezká slunná neděle, a tak je vylezlých mnoho těch hovad s lidskými tvářemi. Strašné tlamy. V pustém lese mi bylo lépe.

Přicházím utrmácen mezi těmi nedělními davy k našemu domu a už dole slyším nahoře mámin nezaměnitelný jekot. Tak zase nanovo. Záchodové výjevy pokračují. Táta už ani nepozná, jestli se mu chce na záchod nebo nechce, jestli čurá pod sebe nebo nečurá – naprostý rozpad a rozvrat. Ten dopadl.

Ani máma už na tom není nejlépe, nikoli ovšem co se týče síly a průraznosti jejích hlasivek, nýbrž co se týče duševních výkonů. I ona už je blbá. Zjistil jsem například, že pere prádlo v pračce vždycky nadvakrát, natřikrát, kdo ví, ne-li i víckrát, protože po vypnutí zapne pračku znovu v domnění, že ji vypíná. A téměř každý den něco někde vylije a polije. Vyhodil jsem ji od té pračky, aby ji snad ještě nerozbila. To by ještě scházelo, aby přestala jít pračka, když kvůli tátovu pomočování musíme prát každý den!

Ach ty ženy! Já nevím, nač vůbec jsou. Svěřte jim nějaký stroj, ony jej rozbijí; svěřte jim své prádlo, ony je roztrhají; svěřte jim přípravu jídla, ony je spálí; svěřte jim své sémě, ony porodí zmetka; a svěřte jim svůj život, a ony jej zničí.

Pondělí 3. června 53

Táta se pomočuje naprosto pravidelně a soustavně a k opětovnému chození se také nemá. Nemohu jej ani oholit, ani vykoupat, ani vzít podívat se u mne na nějaký film – nic tak jako dřív. Jen leží. To je konec. Jednou k tomu ale muselo dojít. Čeká nás to všecky.

Vstávám brzo, abych jej převlékl do suchého, nakrmil a napojil, a odcházím nakupovat. Je krásný, slunný a horký den; ale nesnáším v samoobsluze matky s dětmi. Pletou se všude do cesty a já mám chuť je za to bezohledně povalit a pošlapat. Co sem lezete, hovada s lidskými tvářemi!

Je horko. Nasedl jsem na kolo a odjel sedm kilometrů přes les k rybníčku se vykoupat.

Cestou vyjel jsem z lesa na palouček, kde jsem překvapil srnku s mládětem. Hezký pohled jako vymalovaný. Tyhle dva plaché tvory bych nepošlapal. Koukají na mne a já na ně tak dlouho, dokud jsem se neztratil opět v lese. Neutíkali ani se nebáli.

U rybníčku jsem zcela sám, nikde nikdo ani v okolí. Břeh je zarostlý vysokou trávou, v níž se úplně nahý schovávám. Voda je dosud studená, ale osvěžující. Na hladině vzplývají bílá kvítka lakušníku, z příbřežních vod skřehotají žáby. Na sousedním velkém rybníce plovou kachny a labutě s malými labuťátky. Jako vloni. Jako by to bylo předvčírem. Jak ten rok rychle utekl! Už zas mají mladé. Vloni jsem se tady fotil a ještě mám ten film stále v přístroji nedofocený a nevyvolaný. Čas utíká jako ta proudící a zurčící voda v přepadovém náhonu.

Náhle zaplácala čísi křídla, zašuměl lesík a blízko mne v trávě ozvalo se kachní kvákání. Leže skryt ve vysoké trávě napodoboval jsem tu kachní řeč v odpověď. Chvilku jsme si takhle nelidsky povídali, než pobloudilý kačer vzlétl zpátky k rybníku.

V poledne odjíždím domů. Vykoupal jsem se a zaplaval si celkem třikrát a zčervenal jsem pod sluneční výhní. Na kůži mám nyní takovou tu rudou základní barvu, která se používá před nanesením hlavního nátěru. Hezká bronzová barva se domaluje později.

Hezká byla i jízda krásným lesem a krásnou krajinou mého domova. Cestou ovšem s láteřením sbírám lidské odpadky, které upadly kdejakým hovadům od těch jejich hnusných pazour. Co sem lezete a špiníte můj krásný domov, vy hovada s lidskou tváří!

Doma je táta zase pochcán. Už to nebude lepší. Lepší už to bylo. Vyprávím tátovi, co jsem dnes všecko zažil, a oznamuji mu, že máma šla k mé sestře, která právě slaví narozeniny. Malé Mirečce je už devětapadesát let. Táta na to řekl jediné: „Co si dáme dobrého?“

Úterý 4. června 53

V noci jsem špatně spal, protože jsem myslel na tátu, na život a na smrt a na věci konečné, které se nikdy nevrátí. Bude tu po něm prázdno a pusto a mrtvo. Jako teď. Noc je teplá, na černém nebi září nespočet hvězd a hvězdiček. Nejradši bych hned teď utekl do tmavé noci a nechal se zavést tichými kroky liduprázdnými předměstími do svobodných, volných lesů. Jen tam je náš společný osud snesitelný.

Po pravidelné ranní výměně tátova prádla a po nákupu odcházím na procházku do lesa. Včera jsem se u vody trochu připálil do ruda, a tak než pokožka zhnědne, procházím se místo opalování po lese. Ono je to zábavnější střídat různé činnosti a vtipně měnit rozvrh dne. Doma je nyní vedro, ale v lese je příjemný stín a chládek. Je tu však také mnoho hovad s lidskou tváří. Daří se mi jim vyhýbat a setřásat je pouze se střídavým úspěchem. Před rokem jsem v takovém případě prostě zalezl na dva na tři dny do lesa, nikoho jsem po tu dobu neviděl a byl jsem šťasten. Chybí mi to a mám z toho chození leda žízeň. Rovněž sojka je žíznivá; slétla k lesní tůňce a dlouho z ní nabírá vodu do zobáku a pije. Při návratech do města trpím horkem a přelidněností.

Doma se opakují nekonečné záchodové výjevy s tátou, doprovázené máminým jekotem. Copak to nikdy neskončí? Na stáří je nejstrašnější to, že si starý člověk nemůže už sám dojít na záchod a že neudrží kromě myšlenky také moč. V tomto bodu naprosté tělesné a duševní zchátralosti by měl každý dobrovolně umřít, aby netrápil ani sebe, ani své blízké. Jenomže umírat se nechce nikomu, ani tomu nejzchátralejšímu, který už jenom leží a tupě čumí do stropu, a jeho blízcí by se s ním také neradi loučili, i když s ním mají jen samé trápení. Ono je to složité. Místo člověka, který je hloupý a nerozumný (jak vidno příkladně při každých volbách), je tu příroda, která je moudrá a zodpovědná, a ta rozhodne za něj. Ať se děje na světě cokoliv, není to ve skutečnosti člověk, kdo o něčem rozhoduje, byť hovoří veleučeně a tváří se lidsky, nýbrž je to vždy příroda, pro jejíž dalekosáhlé a nevyzpytatelné záměry jeden promlouvá rozumně, kdežto druhý zvráceně. Rozumně hovoří a koná ten, jehož hodlá příroda zachovat (nikoli však navěky), zatímco zvráceně si počíná a mluví ten, koho chce příroda zničit (ovšemže navěky). Jindy zase v projevech rozumný a přemoudřelý člověk spěje k vlastní záhubě, zatímco ten nerozumný a lehkovážný zachová si tím lépe život. Ono je to složité. V obou případech se projevuje nekonečná moudrost přírody, kterou ani jeden z dotyčných nemusí přitom vůbec chápat a dohlédat dál než na špičku svého nosu. Všichni a všechno je v rukou dobrotivé přírody. To by to dopadlo, kdyby do přirozeného chodu všech věcí zasahovali a mluvili lidé, kteří jsou z podstaty nerozumní, hloupí a nezodpovědní! Proto také tam, kde tito lidé vládnou a mají moc do všeho mluvit, příroda trpí a přirozenost se potlačuje.

Středa 5. června 53

Dnes ráno o půl deváté odvezli tátu do té odkladovny pro nepotřebné. Já jsem u toho nebyl, neboť jsem prohlásil, že se nechci dívat, jak se táta navždy loučí s domovem. Bylo by mi ho líto a nesnesl bych ten pohled. Také bych nevěděl, co tátovi říci, co mu nalhat, jakou milosrdnou lží jej oklamat, aby se jeho oči za mnou nedívaly vyčítavě, nechápavě nebo snad dokonce prosebně. To bych nesnesl. Odešel jsem tedy raději včas před tím vším do lesa.

V lese je mi do breku, ale jsem muž, a muži nemohou plakat, i kdyby chtěli. Slzy nekanou z mých očí, ale zato dvakrát tolik pláče můj duch a srdce mi krvácí. Utěšuje mne pouze příroda a les a rozpustilá zvířata, která potkávám.

Po návratu domů je v bytě pusto, ticho a mrtvo. Máma, která tátu do nemocnice doprovázela, nyní spí. Málem tam prý zůstala taky, poněvadž se jí tam udělalo špatně, a to zřejmě z hladu v důsledku její cukrovky. I ji nejspíš za několik let čeká stejný osud jako tátu. Pak budu úplně sám.

Odpoledne po obědě jsem se vypravil tátu poprvé navštívit v jeho předposledním bydlišti. Posledním bude hrob. Táta je veselý a spokojený, svůj stav si zjevně nijak tíživě neuvědomuje, chová se stejně jako doma. Přinesl jsem mu jeho oblíbený borůvkový koláč a ovocnou šťávu. Pochutnal si a víc mu snad nechybí. Leží ještě se dvěma dědky na pokoji číslo 6 (upomíná mne to na Čechovův pavilón čís. 6) u okna, odkud má skvělý výhled na košaté stromy a na věže kostelů. Na stěně nad ním mu visí Muchův Podzim. Hezké a příjemné prostředí. Táta to ovšem stěží vnímá. Dědek uprostřed bezvládně leží jako mrtvola, zatímco muž vpravo u zdi bude asi nějaký psychotik, který stále vykřikuje: „Prosím, pomozte, pusťte mne, já jsem nic neukradl!“ Táta z nich dvou vypadá asi tak nejlépe.

Po dvou hodinách se táta s nezájmem o mne otočil ke mně zády, a tak jsem se s ním pro dnešek rozloučil. Venku je krásně teplo a živo, doma však číhá mrtvolná tesknota. Najednou je doma příliš prázdno a příliš ticho. Tátův koutek u kuchyňského stolu osiřel, jeho hrnek s čajem stojí nedopit a jeho postel je prázdná. Strašné. To už snad bylo lepší to věčné mámino ječení a neustálé vyměňování tátova pochcaného prádla.

Čtvrtek 6. června 53

Ráno jsem se těšil, jakou bude mít táta z mé návštěvy radost, ale zastihl jsem jej tvrdě spícího. Položil jsem na něj ruku, on pouze pootevřel oči a spal dál. Šel jsem tedy zdrcen na procházku do lesa, abych se potěšil pohledem na srnku s mládětem a na jinou, která na mne zírala z bezprostřední blízkosti z podrostu. Bylo to hezké. Tohle je hezké. Ještě že jsou na světě zvířata, příroda a lesy. Ale je mi zima, poněvadž se zatáhlo a já jsem málo oblečen. Sedět se nikde dlouho nedá, jen mohu chodit a chodit a chodit – tedy to, co už táta nemůže.

Oběd mi nechutná, poněvadž mám žaludek zkažený zármutkem z blížícího se konce tátova života. Uvědomuji si, že umírá. Nebyl bych si nikdy pomyslil, že je to vůbec možné. Ještě docela nedávno se zdálo, že tady bude ještě deset, dvacet let, až do stovky! Nyní skládám a ukládám do skříně jeho vyprané oblečení, které už nikdy nevezme na sebe. Přemlouvám mámu, aby šla za ním se mnou, ale ona tvrdí, že by tam nedošla. Mně se spíš zdá, že je ráda, že se ho zbavila. Ona je taková necitelná, úplně jiná než my, umělci. My všecko daleko víc prožíváme a víc tím trpíme. Zdá se mně, že jsem mu zbyl jenom já. Jdu tedy za tátou sám.

Tentokrát mě vítá s úsměvem, protože nespí, ačkoli měl oči zavřené (co má taky jiného dělat?), a je rád, že jsem u něj. Přinesl jsem mu rýžovou kaši s karamelem, dortík a šťávu z ananasu, pochutnal si a je spokojen. Hlavně že tam s ním někdo je. Povídat není brzy co, a tak oba mlčíme a držíme se tiše za ruce. Navrhl jsem, že mu pustím hudbu do sluchátek, ale neměl zájem. Optal jsem se ho, zdali se mu nestýská po televizi a po filmech, na které jsme se spolu dívali, ale odvětil, že nestýská. Stýská-li se prý po nich mně. Ne, ani já nemám na nic náladu. Jako kdybych umíral s ním. My umělci jsme na tohle velmi citliví.

Asi po dvou hodinách se táta otočil zády a já mu pro dnešek zamával na rozloučenou. Venku na ulici se dívám nahoru do okna, za nímž leží můj umírající táta. Ten pohled se mi vryje do paměti. Myslím, že sem na ten chodník s výhledem na nemocniční okno budu chodit jednou vzpomínat, až tam za těmi okny už táta ležet nebude.

Procházím nepřítomně rušnými ulicemi. Kdo by si to byl ještě před rokem představil, že v pohostinném měsíci červnu budu bloumat po lidnatém městě, místo po liduprázdných lesích. Kdo by si byl pomyslil, že se budu nacházet v tak hlubokém stavu sklíčenosti, že budu procházet rušnými ulicemi s takovou bolestí v srdci, že ani nebudu vnímat všecka ta míjená hovada s lidskými tvářemi a nebudu jim tiše lát a v duchu po nich plivat. Kdo by si byl pomyslil, že závist bude u mne jednou silnější než nenávist. Ti lidé se mají, že jsou mladí, plní životních sil a nadějí a že mají dosud mladé i rodiče. Je to divný pocit, že náhle pláču nad ztrátou těch, jež jsem kdysi právem i neprávem nenáviděl. Pro takový pocit chybí jméno. Snad je to lítost. Snad je to lidský úděl.

Pátek 7. června 53

V noci mne probudila bouře. S třeskotem ozařovaly blesky temnou báň nebes a na zem se snášel prudký liják. Ráno jsem se ptal táty, zda tu bouři viděl za svým nemocničním oknem. Neviděl nic, nevěděl nic. Lékařka říkala, že nechce pít a ledviny má špatné. Nevypadá to s ním dobře. Stýská se mu po domově. Nejradši bych ho vzal zpátky domů. Ale kdo by ho přebaloval? Já ne a máma taky ne. Nezbývá než chodit za ním co nejčastěji a být tam s ním co nejdéle. Chodím tam jenom já. Zase je to všechno na mně. Jen já ho v tom nenechávám samotného. Jen já mám na to dost času. Všichni ostatní příbuzní na něj kašlou. Moje sestra, která bydlí naproti přes ulici, a mohla by za ním tudíž chodit každou chvíli, jela dnes kamsi na výlet, máma špatně chodí, ale dnes jsem ji přemluvil, aby za tátou přišla, přidržujíc se vozíčku.

Nejhorší na tom všem je to, že si zvykám na lidi; zvykám si ta hovada s lidskými tvářemi potkávat, mluvit s nimi, být s nimi v jedné místnosti, v jedné budově, na jedné ulici, v jednom městečku. Je to ale rána! Za ta dlouhá nerušená léta mé nelidské samoty jsem lidem zcela odvykl. Změnili se hrozně. Jsou ještě horší než tehdy, když jsem je samé a jejich šílený svět opouštěl. Netušil jsem, jak strašné bude je zase pravidelně vídat a potkávat. Mám dojem, že jen spím a zdá se mi děsný sen. Všichni lidé pořád čumí do nějaké krabičky, kterou stále drží před sebou v ruce. Jdu po ulici, všude kolem chodí lidé s hlavami svěšenými ke krabičce. Lidé na lavičkách, v parcích, v autech – každý z nich čumí do nějaké krabičky. Je to jako v blázinci. Malé děti kouří jako dospělí a dospělí se projíždějí na koloběžkách jako malé děti. Chůze po městě vyžaduje tu nejvyšší možnou pozornost a opatrnost, protože všude na chodce najíždějí nějaká auta. Není jediné uličky, jediné nejmenší křižovatky, aniž by vás tam neohrožovalo nějaké auto, ba ani na chodníku není chodec zbaven neustálého rozhlížení, ohlížení a vyhýbání se někomu, vždyť i na chodník občas vyjede vůz či kolo. Je to blázinec. Lidé po mně divně čumí, hovada s lidskými tvářemi a špatně předstíranou přetvářkou dělají blbé obličeje, vedou blbé řeči, podezřele se chovají a já jen čekám, odkud od nich přijde nějaký úder pod pás.

Dnes jsem viděl v lese koně. Stahoval klády a jeho vodič na něj křičel „brr, brr!“ Viděl jsem také v Liboháji skupinku otylců na vycházce. Určitě to byla výprava debilů ze zvláštní školy, protože jen debil nechápe, že nemůže sežrat jako nějaký všežravec úplně všechno, nač přijde, ale že musí dodržovat zdravou životosprávu. Vyhnul jsem se jim velkým obloukem, protože tato hovada nemají už ani tu lidskou tvář a přetvařovat se neumějí, ježto jsou na tu přetvářku příliš blbá. Asi jako psi, kteří se také jako tito debilové nestydí přiběhnout až k vám a očuchat vás.

Procházka mě netěšila, poněvadž musím myslet na chudáka tátu, co on tam v té odkladovně dělá sám a sám, všemi opuštěn a jako starý nepotřebný střep vyhozen na smetiště, mám truchlivou náladu, trpím nechutenstvím a bolí mě žaludek a nohy.

Dopoledne mrholilo, bylo chladno, pak vysvitlo sluníčko a mně bylo najednou horko. Lepší by to bylo někde daleko v pustém lese bez lidí. Obávám se, že vinou současných rodinných potíží už ani tam by mě to příliš netěšilo.

To je hrozné. Jednou k tomu muselo dojít, ale že mě to tak velmi rozhodí, to jsem neočekával. Mám najednou po klidu v lese i doma a nikde nemám stání. Nejlepší by bylo rychle to skončit. Pak budu opět volný.

Po obědě, který mi nechutnal, ač jsem měl velmi chutnou čočkovou polévku, chléb s rostlinnou pomazánkou a broskvovou dřeň, strávil jsem část odpoledne s tátou v odkladovně. Vypadal o hodně lépe než ráno, protože jej zavodnili umělou výživou, což mu udělalo dobře, usmíval se na mne, byl rád, že tam jsem, tvářil se spokojeně, chutnala mu rýžová kaše s ostružinami, kterou jsem mu donesl, a povídali jsme si. Táta potom uspokojen tím, že je s ním někdo blízký (já mu byl vždycky nejblíž), klidně odpočíval. Navrhoval jsem mu, že ho naložím na kolečkové křeslo a odvezu dolů do nemocniční zahrady, která je sice malá, ale útulná, kde jsou stromy, lavičky, cestičky, vzduch, sluníčko i stín, ale nechtěl, neměl zájem. Tak jsem u něho mlčky seděl a četl jsem si svůj rozečtený Reinlebensborn (já teď čtu jenom svoje vlastní spisy). To je strašné, jak člověk skončí, že jenom znaveně leží a nemá o nic zájem. Doufám, že já takhle nedopadnu a včas se dobelhám někam stranou, kde zemřu tiše a sám. A bez lítosti.

Sobota 8. června 53

V odkladovně pro nepotřebné to vypadá jako v márnici. Ti starci tam všichni leží na zádech se zavřenýma očima a otevřenými hubami jako mrtvoly, jen můj táta z nich vypadá nejlépe. Ten tam působí spíš dojmem, jako by se tam přišel jen vyspat.

Táta si dnes odpojil vyživovací hadičku. Sestry mu za to ve vší slušnosti vynadaly – jsme přece hovada s lidskými tvářemi – ale táta jejich výtky zřejmě přeslechl. On za to nemůže. Vypadalo to však tak, jako by to udělal schválně, jako kdyby to chtěl sám už skoncovat.

V lese bylo dnes pusto a smutno. Obloha šedivá, chladno. Sedět mne nebaví, protože pak příliš doléhají chmurné myšlenky. Musím chodit, třebas pomalu, po krůčcích, ale hlavně chodit. V tomto duševním rozpoložení bych nevydržel být v lese tři dny a tři noci jako vloni. Kdeže loňské jarní dny a noci jsou? Jak to bylo všecko krásné a bezstarostné! Vloni to bylo ještě v pohodě. A jak je to „vloni“ najednou dávno! Táta je nyní v posledním tažení a všecky mé myšlenky se teď stáčejí za ním. Příroda je však mocná utěšitelka. Ne že by přímo zaháněla chmurné myšlenky až tak, že by člověk myslel na něco jiného, na něco veselého, to vůbec ne; spíš zmírňuje zármutek a žal nad konečností lidského života, neboť ukazuje ve všech svých projevech, že život nikdy nekončí, vše se vždy znovu a znovu zazelená a rozbují a rozkvete. Umírá jen jednotlivec, na kterém přírodě nesejde a který musí uvolnit místo novému životu; na tomto jednotlivci zvráceně záleží jen lidem, kteří se s tímto přírodním zákonem nemohou vyrovnat. Všechny naše strasti a bolesti plynou právě z této lidské zvrácenosti, kterou ostatní živé bytosti netrpí. Je prokletí být člověkem.

Vešel jsem do bytu a slyším hlasitý mámin hovor. Než jsem si uvědomil, oč jde, v první chvíli jsem nabyl dojmu, že zase jako dřív nadává tátovi. Nebylo to pravda. Mluvila pouze na mne, nikoli na tátu, který doma není a nebude, protože už se nikdy domů z odkladovny nevrátí. Aspoň kdyby mu nadávala, ale hlavně, aby bylo v bytě zase trochu rušno a živo! Místo toho je teď doma nesnesitelné mrtvo a ticho. Dřív jsem odtud utíkal před rámusem, nyní utíkám před přílišným tichem, které je skličující, zlověstné, ponuré a tísnivé. Už to není to uklidňující ticho, jež je stvořeno k rozjímání a k útěšným myšlenkám, nýbrž ticho, jež dohání lidi k sebevraždám. Můj nebožtík strýc se chtěl oběsit, když zůstal po dědově smrti v celém domě najednou sám.

Neděle 9. června 53

Zdálo se mi, že ležím jako táta v odkladovně pro nepotřebné a že také nemohu vstát a stále jen spím a spím a nemohu se probrat ze spánku. Jenže to byla noc, ale ráno jsem zase jako obvykle procitl a vstal a chodil. Chůze po vlastních nohou – jaká vymoženost! Dokud může člověk chodit, tak je to dobré. A mít ostrou, jasnou mysl – jaký to poklad! Dokud to člověku myslí, tak je to ještě dobré.

Zašel jsem za tátou do nemocnice, ale nemohl jsem ho vzbudit. Dlouho mu trvalo než se probral, aby snědl s velkou chutí rýžovou kaši s jahodami, dortík, banán i plněnou buchtu, kterou jsem měl s sebou k snídani. Celou mi ji snědl, takže jsem byl potom v lese na procházce o hladu. A sotva jsem ho zburcoval k životu, už abych se s ním zase loučil.

Tak si myslím, že za ním budu chodit jen odpoledne, kdy je vyspalý a mnohem živější. Už to začíná, už ho postupně opouštím. Ono je to těžké, když je venku tak krásně, že je úplná škoda vysedávat někde v nemocnici u lůžka umírajícího. Tomu krásnému a teplému počasí však odpovídá i počet různých hovad s lidskými tvářemi, které potkávám. Ten počet je obrovský. Hrůza. Před rokem jsem byl o nedělích zalezlý hluboko v lese, že jsem ani nos odtud nevystrčil, abych ta hovada neviděl a ona mne. A nyní? Trpím všestranně.

Odpoledne po obědě šla se mnou za tátou i máma. Belhala se v mém doprovodu přidržujíc se za chůze nákupního vozíku. Cesta do nemocnice, kterou ujde zdravý chodec za čtvrt hodinky, nám trvala nejméně třicet minut. Zpátky ještě déle. Myslím, že nepotrvá dlouho, až si máma taky lehne a už nevstane.

Táta byl vzhůru, vítal nás a byl rád, že jsme přišli. Vypadal spokojeně v naší přítomnosti. Zase jsme byli všichni tři pohromadě jako doma. To mne přivedlo na myšlenku, s kterou si pohrávám už od samého začátku tátova odložení na skládku nepotřebného lidského odpadu: vzít tátu zpátky domů, položit jej znovu do jeho opuštěné postele, pořídit mu takové to neprodyšné prostěradlo, na jakém leží v nemocnici, najmout milosrdnou sestru, která by ho přebalovala, a mohl by být opět doma mezi námi. Máma ovšem takový návrh považuje za nemožný. Stejně jako tenkrát, když jsem navrhoval přestěhovat se z města na venkov. Na všechno už je v jejich věku pozdě. A pro mne možná též.

Pondělí 10. června 53

Táta je v nemocnici pátý den. Začínám si zvykat. A co on? On nejspíš taky. Co jiného nám zbývá? Trápit se pro něco nelze celý život. A že by toho bylo proč! Musí se také žít, docela sobecky žít.

Dnes ráno jdu místo za tátou rovnou do lesa. Na školním hřišti právě zase probíhá tělocvik namísto řádného učení. Jiné děti jdou ve zpovykané skupince za mnou až do Liboháje. Strašné. Za nás se úderem osmé začala škola, dveře se zavřely a venku se potulovali leda záškoláci. A takoví žádní nebyli.

V lese je krásně, byť zpočátku trochu oblačno a chladno. Sedět dlouho nedokážu, protože jakmile si sednu, sedne na mne tíseň z příliš dotírajících vzpomínek na minulost a z chmurných vyhlídek do budoucnosti. Chybí mi les, ale pouhá tříhodinová procházka po něm mi nestačí. Radši bych tu zůstal pod stanem tři dny. Ale tátu v tom lidském depu nepotřebných nemohu nechat tak dlouho samotného. To by byla zrada. Domů se mi nechce, nespěchám a prodlužuji si procházku jak nejvíc to jde, ale brzo nemám kam jít, a tak se pomalu vracím domů na oběd.

V samoobsluze řádí jakýsi rozjívený nevychovaný harant, jehož matka na něj zjevně nestačí. To jsou vždycky zážitky. Já bych na vchod do obchodů umístil nápis „Psům a DĚTEM vstup zakázán!“ Takového parchanta neposlušného bych z krámu vyhodil i s jeho neschopnou matkou. Asi mu chybí pevná a pádná otcovská ruka, která by kluka zlobivého přehnula přes koleno a naplácala mu zadek. Ta matka by to ostatně podle jejího zpupného chování a nabubřelé tváře potřebovala taky. U dospělých lidí je to podobné jako u dětí: když se jim mnoho povolí, tak jsou drzí jako opice a dovolují si čím dál víc. Děti, stejně jako dospělé lidi, je zkrátka nutno držet zkrátka. Jsou pak mnohem šťastnější a spokojenější – a hlavně já – než umanutci, kteří mají na všechno právo, nic není jejich povinností (ani chovat se slušně), a tak už nevědí samou rozmazleností, co by si ještě vymyslili za rošťárnu. Já bych jim dal svobodu, těm hovadům s lidskou tváří – ale až se budou slušně chovat!

Po obědě jsem šel za tátou. Byl vzhůru, vyspán a vesele mne vítal. Přinesl jsem mu nějaké dobrůtky na přilepšení, ostříhal jsem mu nehty na rukou, stručně jsem mu oznámil, co je nového, prohodili jsme spolu pár slov a pak jsem jen u jeho lůžka tiše seděl.

Ticho na pokoji však nebylo. Jeden z jeho dvou spolunocležníků, pětadevadesátiletý dědek, stále hlasitě cosi vykřikuje, volá jménem nějakou Mílu a sestřičky si z něj utahují, že chce ženskou. Táta je z toho jeho věčného křiku už celý nešťastný. Prý takhle křičí i v noci. To musí být k zbláznění. Lépe by mu bylo doma.

Později, asi za dvě a půl hodiny, se na tátův pokoj dostavily i moje sestra Mirka a máma. Navrhl jsem, abychom tátu vzali odtud zpátky domů a najali někoho na jeho hlídání a přebalování. Mámě se to moc nezdá a brble, ale Mirka je pro. Prý se na to zeptá v Charitě a zjistí, co a jak a hlavně za kolik.

Úterý 11. června 53

Noc je teplá. Láká mne to jít ven, do lesů. Před rokem jsem teď kráčel tmou do svého lesního doupěte. Stýská se mi, stýská. Taková teplá červnová noc je v lese báječná. Aspoň na malou procházku bych mohl jít... Jenomže den byl náročný a nyní se mi již chce příliš spát.

Ráno se na kole probíjím silným protivětrem směrem k rybníku se vykoupat. Je horko a jasno. Projíždím krásným Baldským lesem a opět mne přepadá stesk. Na louce u lesa stojí malá srnka. Chvíli se na mne dívá a pak utíká do lesa. Závidím jí. Před rokem jsem byl jako ona divokým lesním zvířetem, které se bojí lidí a schovává se před nimi v lese. Letos jsou lidé mým denním chlebem, který se mi však zajídá. Hovadům příliš často mizí jejich lidská tvář.

Příroda je liduprázdná, i u rybníka jsem úplně sám, úplně nahý a úplně svobodný. Ve strouze překračuji ropuchu. Voda je studená, leč osvěžující. Rybníček zarostl lakušníkem tak, že se v něm nedá plavat. Pouze kolem schůdků, které jsou betonové, a kolem kamenitých břehů je voda čistá. Nevadí. Plavat nemusím; hlavně že se ve vodě osvěžím a osvěžen se mohu procházet po okolí v naprosté nahotě a samotě.

Asi jsem usnul, protože čas jaksi rychle uběhl. Je poledne, čas k obědu. Pěkně jsem se zase na tom ostrém sluníčku spálil do ruda.

Po obědě mě táta radostně vítá u svého nemocničního lůžka. Přinesl jsem mu na ochutnání mámin bramborák. Snědl skoro dva. Stále mu navrhuji, že jej odvezu dolů do zahrady, ale nechce. To já bych bez zeleně nevydržel; mně by se stýskalo po nějaké zeleni, jako se mi stýská po lese. Strašně, strašně moc se mi stýská.

Ani dlouhá chvíle prý tátovi není. To já bych se ukousal nudou, kdybych jen ležel a spal a nic jiného nedělal. Ale vtip je v tom, že táta už nic jiného dělat nemůže, než právě jen ležet, a naštěstí mu to stačí. To je hrozné. Někdy se mi zdá, že už i mně začínají nějak divně bolet nohy, a čtu už také čím dál míň. Utíká mi drahocenný čas, který mi zbývá v činorodém životě, to vím. A dnešní noc bude zase tak lákavě teplá...

Středa 12. června 53

V noci před spaním jsem vystoupil ven do naší lodžie. Je krásná, teplá, tichá noc, zdobená půlměsícem a hvězdami. Zahleděl jsem se směrem, kde stojí nemocnice a kde leží táta. S pohledem vysílám i myšlenku, která k němu zalétá. Ale když jsem se ho potom odpoledne ptal, jestli snad neměl v noci škytavku, z toho, jak jsem na něho myslil, nebo jiný pocit, odpověděl, že neměl a že o ničem neví.

Tak už je tam týden. Zvyká si a říká, že je spokojený. Zato já jsem se uprostřed noci náhle probudil zpocený děsem! Zdálo se mi, že jsem starý a že brzo umřu. Hnusný sen. Mládí v prdeli, jak se říká, a důchod nebude.

Po včerejšku jsem ještě dost zarudlý od slunce, a tak jdu ráno na procházku do stinného lesa. Musí se to střídat.

Horko, bujná lesní zeleň, lehký oděv a sandály na nohou mi připomínají mé blahé dřívější cesty po tropických zemích. Tam jsem většinou také střídal výpravy do džungle s pobytem mezi lidmi. A také mi to příliš nevyhovovalo.

Žerou mě komáři. Chybí mi můj lesní byteček, můj malý stan, kam jsem si zalezl a měl jsem klid na nerušený odpočinek, na dostatečný spánek, na hluboké přemýšlení, na důkladnou četbu i na psaní. Spím osm hodin denně a stejně je to málo. Nejlépe jsem si vždycky odpočinul, vyspal se a nabral nových svěžích sil v lese pod stanem. O to jsem teď připraven. Kdybych byl úplně bez svědomí, bez ohledů a bez citu, odstěhoval bych se do lesa hned, jakmile tátu odvezli do odkladovny. Ale právě proto, že mám to svědomí, ty ohledy a ten cit, právě proto to nemohu udělat. Nevydržel bych tam. Táta si zaslouží, abych ho neopustil. I máma mě potřebuje. To je právě to neštěstí a ta hrůza, že nemohu být ani doma, ani v lese napořád. A tak jsem uvízl někde napůl a nemohu dál. Nejlepší je nemít nikoho, být sám.

Odpoledne kráčím rozžhavenými ulicemi k nemocnici. Všude je plno cizích rozjívených dětí – asi nějaký školní výlet. Děti, všude samé děti. Ale, promiňte, já děti nerad! Ti haranti se pletou pod nohy a je jich plná ulice. Není kudy je obejít. Rychle proto vklouzávám do úzkých postranních uliček našeho starobylého městečka. Tam je konečně volno a prázdno.

Tolik hovad s lidskými tvářemi! Ne, na tohle si opravdu nikdy nezvyknu.

Čtvrtek 13. června 53

V noci se mi zdálo, že mě bolí pravé koleno a levý kyčelní kloub a že proto už nikdy nebudu chodit. To pravé koleno mám vskutku pochroumané už z dřívějška, kdežto levou kyčel si pochroumal táta, který to už nerozchodil.

Ráno jsem však naštěstí jako vždycky vstal a šel jsem na procházku do lesa. Naštěstí to byl jen sen, i když nohy mě po tom neustálém chození po lesích a potom do nemocnice už opravdu bolí. Potřeboval bych si odpočinout někde v klidu a tichu v lese pod stanem. Jako vloni. Bez stanu to nejde, protože mě žerou komáři, a tak nezbývá než chodit, pořád chodit.

Jedině vysoko na posedu mám od komárů pokoj, poněvadž ti se drží víc při zemi. Ale jakmile sednu, sedne na mne ospalost. Chybí mi takový ten zdravý sytý spánek, kdy je člověk (v tomto případě já) už tak přespalý, že je rád, že se může v klidu, pomalu a třebas jen velmi krátce projít po pustém lese, zadívat se v zeleň a rozjímat. Tyto krátké, ale časté a vydatné spánky mi letos velmi chybí.

Navíc jsou teď všude školní výlety. Dnes jsem viděl dvě takové dětské výpravy; naštěstí jen zdálky viděl, ale nepotkal. Nesnáším totiž děti, stáda hovad s lidskými tvářemi a jiné hlučné skupiny, které se potulují po venku. A s láteřením uklízím po lese povalující se odpad, který nějakému hovadu spadl s pazour i s jeho lidskou tváří, kterou si nasazuje k mému oklamání. Mne však neoklameš, ty hovado s lidskou tváří!

Ve městě je těch hovad také dost. Jedno hovado má vzadu na autě překrásně vyvedený nápis, žádající ohleduplnost k tělesně postiženému řidiči, který potřebuje mít za vozem alespoň tři metry volného prostoru, aby mohl vytáhnout ven lyžiny pro své kolečkové křeslo. Krásně vyvedený nápis, opravdu překrásně... Až na to, že lyžiny se píší s tvrdým -y-, nikoli s měkkým! Hovado si nezapomnělo nasadit svou klamavou lidskou tvář, ale zapomnělo se naučit také vyjmenovaná slova po -l-! To je ostuda!

Tátu dnes v nemocnici oholili a vypadá hned mladší. Nějak hůř ale slyší, poněvadž se mne ptá, proč mluvím tak potichu. Nakonec ještě ke všemu ohluchne úplně. Když jsem přišel k němu na pokoj, díval se oknem ven na stromy. Chudák táta celý den leží, dostává jen tekutou nebo kašovitou stravu, pije brčkem a podělává se do plenek. Jako malé dítě. Tak se člověk na konci své životní poutě vrací tam, odkud přišel.

Pátek 14. června 53

V noci jsem zase hleděl z lodžie směrem k nemocnici, kde leží táta. Kdyby ležel v hrobě na hřbitově, který se nachází vhodně umístěn nedaleko od nemocnice, tak je to skoro jedno. Doma není a nebude. Dříve či později se na tom hřbitově stejně sejdeme vedle sebe všichni, celá rodina: táta, máma, já, moje sestra...

Srdce se svírá dál, ale už to tolik nebolí; zřejmě si začínám zvykat, že táta už nepřijde. Už teď je to tak, jako kdyby byl mrtvý. Jednoho dne změním jenom místo návštěv: místo do nemocnice budu za ním docházet na hřbitov. Jde o zvyk. A tak jako se čtenář již nudí líčením stále stejných, třebas vzrušujících dobrodružství a stále stejných, byť navýsost podivuhodných zázraků, jestliže se tyto mnohokrát opakují a čtenář si na ně již navykl, tak i já si zvykám na bolest a považuji ji již za všední záležitost. Už to tolik nebolí jako zpočátku.

Po noční bouřce a následném výpadku elektrického proudu je ráno krásný horký den. Jedu na kole přes les na svou tajnou nudistickou pláž.

Při vjezdu do lesa zažívám překrásný pocit naprostého uvolnění a blaha. Nadýchl jsem se osvěžující vlhkosti chladného lesního chrámu a uslyšel v sterých ozvucích líbezné zpěvy ptáků. Byla to nádhera.

Zdalipak se ještě někdy ubytuji v takovém úžasném prostředí, jakým je les? Jenom abych si neodvykl! Zdá se mi, že si odvykám a že se mi dokonce víc líbí chodit či jezdit do lesa jen na krátkou, ale o to silněji prožívanou návštěvu.

U rybníka jsem byl nahý jako Adam v ráji, samozřejmě bez Evy, ale zato se zvířaty. Plaval jsem s labutěmi a poslouchal pěnice ve větvích stromů. Máma říká, že si mám nějakou Evu najít, abych nezůstal na stáří sám. Odpovídám, že si nebudu kazit celý zbývající život kvůli několika okamžikům chcípání. Vždyť by to bylo trapné. Co bych té Evě řekl? Že nechci zůstat sám? Vždyť by to byla lež! A ostatně jsem už příliš starý na nějaké ženění. Když jsem to neudělal v nerozumném mládí, neudělám to ani v rozumném stáří. Vím, jak sprostě se nakonec máma chovala k mému starému tátovi. Nejhoršího zacházení se člověk dočká od svých nejbližších, kteří tě za padesát let společného soužití leda tak nenávidějí a mají tě za tu dobu právě tak dost. Kdepak: nejlepší je žít sám a chcípnout sám. Žít dlouho a pomalu a chcípnout rychle. Nechci se nakonec dočkat toho nejhoršího: až hovada s lidskými tvářemi, kterým jsem věřil, odhodí svou přetvářku a lidé stanou se těmi, jimiž byli ve skutečnosti odjakživa.

Sobota 15. června 53

Dnes jdu pro změnu zase do lesa, ale jen na skok, na posed, poněvadž je horko, jsem od včerejška doruda ožehnut sluncem a bolí mě nohy.

Les je nádherný. Vloni touhle dobou bych se procházel nahý a bosý po své bývalé lesní zahrádce a bylo by mi dobře. Začínám přemýšlet o návratu pod stan. Táta je v nemocnici zabezpečen a v pohodlí, je o něj dobře postaráno a možná si ani nevšimne, nepřijdu-li dva či tři dny za ním. Ano, přemýšlím o návratu do lesa, protože mi chybí.

Za těchto myšlenek jsem strávil na posedu celou hodinu. Nechce se mi zpátky domů, ale musím stihnout otevřenou samoobsluhu. I za tu hodinku jsem plný klíšťat. Aspoň si jim neodvyknu a budu dál i díky nim zdráv.

Po obědě jdu přes město za tátou. Nejhorší je míjet ty roztodivné lidské tlamy. Ze všeho nejvíc nenávidím, když někdo jde a žere nebo chlastá u toho něco, většinou nějakou nechutnou západní sračku. Další hnusná amerikánská tlama s kšiltovkou opačně naraženou na palici vysedává v autě, z otevřeného okénka visí jeho hustě potetovaná pracka a druhou si u tlamy přidržuje láhev s vodou, jako by to byl dudlík. Odporné zjevy.

Před nemocnicí si prohlížím dětské kresbičky načmárané křídou na obrubníku. Kromě takových těch ryze dětských malovánek v podobě sluníček, postaviček, stromečků a domečků čtu pojednou také neočekávaný nápis Rusko je svině, jo! – Co to je? Nestačím zírat, co dnes malují malé děti na chodníky! Tak tohle jim vtloukají do hlaviček ve škole či školce? To tedy zírám. My jsme také ledacos malovali – vzpomínám, že jsem často a rád kreslil Hitlera nebo Pinocheta – ale nikdy žádné politické výkřiky ani proti USA, ani pro tehdejší Sovětský svaz, nynější Rusko. Pochybuji, že ty děti vůbec o tom nenáviděném Rusku něco vědí – pravdivého, pochopitelně. Nepravd, jak vidno, se jim dostává do makoviček dost. Rusko že je svině, jo? A co vám udělalo? To jsme mohli psát my, my jsme k tomu mohli mít právo, protože Sovětský svaz se k naší zemi v osmašedesátém skutečně zachoval jako svině – ale my to nepsali. My jsme byly děti, my jsme si jen hrály. My jsme si jako kluci hráli na sovětské vojáky i po osmašedesátém a nepsali jsme žádná hesla proti USA, kterými nás krmili a kterých bylo tehdy všude plno, jako dnes proti Rusku. Tohle že jsou děti, malé nevinné děti, které si jen hrají? Co to z těch dnešních dětí udělali? Hnusné stvůry, z kterých jde strach. Hnusná, odporná hovada s lidskými tvářemi z nich udělali, kterých se začínám bát.

Táta mě v nemocnici vítá s pohnutím a hlas mu selhává dojetím. Málem se štěstím rozplakal. Tak tohle mnou otřáslo dnes podruhé. Jako kdyby znal mé myšlenky; jako kdyby četl z mého čela, že uvažuji o tom, že jej opustím kvůli lesu. Ne, to nejde; po dnešku jej neopustím už ani v myšlenkách.

Večer se přihnala prudká bouře s krupobitím. Ty kroupy byly velké. Jednu jsem sebral z okenního parapetu. Byl to rachot jako v plechárně. Někomu možná potloukly karosérii vozu. Někomu možná vytloukly skleník. Ještě že nemám v lese stan; možná by jej ty kroupy rozbily.

Ale stejně bych byl radši tam,

kde jsem kdysi míval stan.

Neděle 16. června 53

Je škaredě a prší. Do lesa dnes nejdu. Máma upekla ze sójové mouky jakousi buchtu, a tak jsem donesl tátovi několik kousků na ochutnání a na přilepšení. Pochutnal si a s úsměvem přisvědčil, že je jako bouchačka (tuhle hlášku si pamatuje z Přednosty stanice). Smál se, i když jsem mu třásl pravicí – vlastně levicí – a přál mu všechno nejlepší k svátku – je totiž Den otců. Považoval to zřejmě za dobrý vtip. Já ostatně také. Chvilku jsem si u jeho lůžka četl a jelikož mne už tlačila židle, prohlásil jsem, že se ještě projdu po parku a půjdu si domů lehnout, načež jsme se rozloučili.

Domníval jsem se, že se pěkně projdu cestou domů, ale příliš pěkná procházka to nebyla. Všude chodí, posedávají a postávají divná hovada s lidskými tvářemi, kteří se po mně divně dívají a divně se chovají. Do parku jsem nakonec ani nevkročil, poněvadž tam seděl jakýsi zpovykaný hlouček výrostků, kteří se všelijak pošťuchovali, pohlavkovali a podobné neklidné kousky tam vyváděli. To nemám rád. Mám rád klid a samotu. Nejraději se procházím sám a sám v liduprázdném lese nebo i třebas v parku, jen je-li tento prázdný a bez lidí. Když chci být sám se svým hořem nebo se svou radostí, jsou všichni lidé dvakrát tak odporní než obvykle, a proto se jim musím vyhnout.

Tak jsem různými oklikami nakonec doputoval domů z úplně jiného směru, než z kterého jsem vyšel. Bolí mě nohy a nejvíc právě ta levá kyčel, jako u táty. Že by sympatetická bolest? Mám strach, že také zchromnu. Kdo by si to byl vloni touhle dobou pomyslil, že za rok už budu místo do lesa docházet za tátou do nemocnice. Bojím se, že skončím jako on. To okno, za kterým přebývá, si budu pamatovat. Může mi tam zamluvit místo.

Zdrcen vracím se zadem domů. Doma je smutno, máma čumí na bednu, což mě nezajímá, smuten si v mysli maluji obraz táty sedícího ve svém kuchyňském koutku, ale on tam není. Je pusto a prázdno v srdci mém. Kdyby tam byl, uspokojen bych šel zítra do lesa pod stan s vědomím, že je všechno jako dřív. Jenže není. A nebude. Smutná neděle. Sakra, měl jsem radši pobýt s tátou o trochu déle.

Pondělí 17. června 53

Dnes jsem jel k rybníkům se vykoupat. Přibývá různých hovad s lidskými tvářemi. U mého rybníčku byli nějací zemědělci a něco tam dělali. Otočil jsem tedy kolo a vydal se k jinému rybníku: k tomu, kde byly vloni pijavky. Třeba tam letos nebudou.

A opravdu tam už žádná pijavka nebyla, měl jsem štěstí! Svlékl jsem se donaha, vyplašil při tom jednu srnku, která plavmo přes vysokou trávu odskákala do lesa, a lehl jsem si na pokrývku. Není žádné vedro, a tak si spokojeně ležím a vyhřívám se na sluníčku, pokud zřídka vůbec vykoukne z oblaků. Do vody se mi zpočátku ani příliš nechce, ale pak se z nudy přece jen osměluji. Voda je báječná a já slastně plavu vstříc potápkám. Je to blaho nořit se úplně nahý do toho tekutého chladného přírodního živlu, nechat se jím obtékat, pohltit, plavat a převalovat se v něm. A potom je rozkošné stát na břehu, chodit po něm zcela bez šatů, pokryt jen drobnými kapičkami, a vypínat své nahé schnoucí tělo do výšky. Neznám větší pocit naprosté volnosti.

Na zpáteční cestě lesem si připomínám místa, kde jsem se kdysi každý den v zamyšlení pomalu procházíval, když jsem v zdejším lese tábořil. Já abych také někde tady v okolí netábořil. Takový les snad ani není v blízkém i vzdálenějším okolí mého domova, abych tam nikdy neměl stan. Všude je to tady můj domov. Domov, po němž se mi stýská. Ale když on má chudák táta vždycky takovou radost, když jej přijdu navštívit v nemocnici, že jej prostě nemohu opustit. Stejně bych na něj musel pořád myslit, v lese bych kvůli tomu dlouho nevydržel a musel bych jít nakonec za ním.

Co počít? Nic. Čekat. Snad jednou ještě z posledních sil, až budu na světě úplně sám, došourám se do svého lesního domova a znovu se tam upokojím.

Aspoň kdybych se nemusel každý den dívat na ta hovada s lidskými tvářemi, která na ulicích přede mnou zase za chůze žerou jakousi nechutnou amerikánskou sračku v ubrousku! To je vážně k zblití!

Úterý 18. června 53

Dnes jsem to vzal kolem naší bývalé první zahrádky do lesa. Živý plot koupaliště tam zastřihoval chlap motorovými nůžkami, které dělaly příšerný rámus. Opovržlivě jsem si zacpal k nim nejbližší ucho, abych neohluchl nebo abych se nezbláznil. Chlap tupého vzezření dál vykonával svou hlučivou práci, aniž hnul brvou. Hovado – ale s lidskou tváří. Nesnáším hlučné lidi.

Další taková hlučná a škodlivá hovada s lidskými tvářemi se probíjela smrčím k mému jasanovému háji, kde mám posed. Viděl jsem odtud nejméně tři ty škodivce. Až se jednou probourají skrz ochrannou stěnu smrků, tak proniknou k mým jasanům a javorům. Pak bude zle. Hluku nadělali nicméně méně než ten chlap s těmi nůžkami, protože jejich pila byla zřejmě elektrická, podle zvuku.

Obešel jsem les a na okraji louky jsem spatřil mladou nezkušenou srnku. Vůbec se nebála, jen přede mnou nerozhodně ustupovala, až jsem došel téměř k ní. Jako kdyby byla ochočená. Stačilo skoro natáhnout trochu víc ruku a mohl bych ji pohladit jako nějaké přítulné domácí zvířátko. Krása.

Dole v Liboháji jsem si ještě nadlouho sedl na lavičku před pomníkem mistra Jana Husa, poněvadž se mi vůbec nechtělo domů, když je tak hezky a nikdo tam nebyl kromě mne. Líbilo se mi dívat se střídavě na Husův reliéf s jeho nesmrtelným a věčně živým výrokem o pravdě a střídavě se dívat na okolní zeleň a poslouchat při tom zpěv ptáků, v tomto parku zvlášť hojný a zvučný.

Když jsem potom odcházel domů, přiběhlo do sadů stádo malých holčičích hovad s lidskými tvářemi a začalo tam cvičit za dozoru učitelčina. Jako poslední doběhla či se spíše doplahočila s jazykem na odulých rtech malá cikánečka, černá jako negr a škaredá jako čert. Zpražil jsem tu hnusnou černou potvoru nenávistným pohledem tak mocným, že jej ucítila a zaměřila na mne své kulaté černošské oči. Odporné stvoření. Odvrátil jsem honem zrak, částečně znechucen a částečně pobouřen možností, že by si snad ten hnusný malý negr ještě mohl myslet, že se mi snad líbí anebo nelíbí-li se mi, že by mne mohl nahlásit humanitárním organizacím celého světa, že ho diskriminuji, že ho nenávidím a že jsem rasista – v čemž by měl ovšem ten malý černý spratek naprostou pravdu. Nenávidím negry, ta hovada s černými lidskými tvářemi!

Odpoledne se prodírám rušnými ulicemi za tátou do nemocnice. Jenom kvůli tomu, že mu chci koupit v cukrárně na náměstí dva malinové řezy, musím snášet davy malých harantů, vystát dlouhou frontu v krámě a potom znovu snášet davy malých harantů, kterým právě skončila škola. Strašné. Nejradši bych ty houfy parchantů rozprášil jako hejno ukdákaných slepic, ať jsou bílé nebo černé. Ono je to v podstatě jedno, zda jsou ti malí hnusní trapiči černí nebo bílí; ale naštěstí jsou všichni jenom bílí jako čistý padlý sníh – z negříků bych se asi osypal samým hnusem a potom bych z nich asi navíc zešílel.

Táta mne přivítal s malou mluvnickou chybou slovy: „Ty jsi přišla?“ a pak si neobyčejně pochutnal na těch dortících, které jsem mu přinesl. Pouštím mu do ouška z kapesního počítače hlásky kosů a pěnic, aby slyšel, co se mu ozývá za okny. Poslouchá pozorně a rád. Zkoušel znovu vstát, ale nemohl. Je to marné. Zabydlil se tam. Ošetřovatelům a sestřičkám tyká a zdraví je „Ahoj!“ Já už jsem tam také skoro zdomácněl. Hrozné. Tohle bych si nebyl nikdy pomyslil.

Středa 19. června 53

Táta je v odkladovně pro nepotřebné již druhý týden. Zvykáme si. Nač si ale nezvyknu, to jsou děti v samoobsluze. Dnes se tam přivalil jako záplava celý školní výlet. Potichu nadávám na zlořečený zkurvený život a zřejmě nejsem sám, protože jedna starší paní se durdí zcela otevřeně a nahlas. Není to samozřejmě nic platno proti těm sígrům. Jaké to jsou ale děti; vždyť jsou větší než já! Pouze se jako nerozumné děti chovají (ale to i dospělí). Většinou si kupují nějaké zbytečné nesmysly, jako žvýkačky, cukrátka anebo nějaké pitíčko. Některé ty „děti“ si nekupují vůbec nic, doprovázejíce ostatní, a jenom překážejí. Mně to připadá tak, jako kdyby to nebyl školní výlet někam ven do přírody, nýbrž exkurze po obchodních domech.

S velkým ulehčením jsem vypadl ze samoobsluhy a posléze i pryč z města. Jedu se na kole koupat.

Je horko a široko daleko ani noha. Skoro bych řekl, že takhle bez stanu je to lepší; aspoň ho nemusím hlídat a strachovat se před jeho objevením hovady s lidskými tvářemi. Obávám se však, že to je asi tak jediná výhoda. Ale zase je to lepší než být zavřený za takového krásného počasí někde v nějaké špinavé dusné továrně mezi lidmi, kteří jsou obyčejnými hovady pod svou falešnou lidskou tváří. Stačí, že každého dne odpoledne docházím do té nemocnice, kde jsou ta lidská hovada také a kde to páchne léky a nezdravostí.

Dnes odpoledne v nemocnici to však bylo výjimečně lepší. Venku zabouřilo a spustil se déšť. Do nemocničního pokoje zavanul svěží vlhký obohacený vzduch, který bylo požitkem nasávat a dýchat. To byla vůně!

Čtvrtek 20. června 53

Se stády dětských hovad s lidskými tvářemi jako by se roztrhl pytel – nebo spíš slepé střevo, řádně zanícené. Hned ráno vidím jedno z nich přímo z okna mého pokoje a dalších několik všude venku. Naštěstí se mi daří se jim úspěšně vyhýbat. Z pomyšlení, že bych se měl do jejich stáda zaplést nebo jím být pohlcen, se mi dělá husí kůže.

V lese je dnes krásně. V bytě a na ulicích je horko a dusno, ale uvnitř lesů a parků panuje příjemný vlhký chládek. Vykonal jsem krátkou procházku, poseděl si na lavičkách a na posedu a dofotil jsem konečně všechen film, který mám v přístroji už přes rok. Samozřejmě mne při tom vyrušil jakýsi chodec, který na mne zíral takovým tím zpola vyděšeným a zpola čumilským způsobem, jako kdybych chtěl snad na místě spáchat sebevraždu, či co mám v úmyslu. Pokud jsem to tak cítil z jeho zvědavého a starostlivého pohledu já, cítil to on určitě také. Žádné sebevraždy se ode mne ale nedočkal. Tak snad někdy příště. Budu-li potkávat samá takováhle hovada s lidskou tváří, tak se zcela jistě ode mne dočkají čehosi velmi divadelního.

V krámě – abych pokračoval jako Al Bunda – není dne, abych nestál před pokladnou za někým, kdo zdržuje. Jednou někdo zdržuje placením kartou, která se dlouho načítá a dlouho potvrzuje, podruhé si platící zákazník najednou vzpomene, že ještě cosi zapomněl, a zase se na něj čeká, jindy si smradlavý kuřák nemůže vybrat ten správný druh těch nejsmradlavějších a nejnezdravějších cigaret, a jindy se baví pokladní se zákazníkem o blbostech nebo o blbých soukromých věcech, a znovu se na ně čeká, až se vyžvaní. No hrůza.

Dnes stála u pokladny mladá ženská, hezká, milá a se sladkým hláskem (ale znáte mě, že takové povrchnosti na mne nemají vlivu, neboť všecko je lidská přetvářka, za níž se skrývá hovado), a ta mne zase ztrapnila jakýmsi časopisem pro puberťáky s přiloženou holčičí sponkou do vlasů jako dárkem. Nechala ten časopis na pásu, nevšímajíc si jej. Domníval jsem se, že k ní nepatří, že je to jen zase nějaká reklama, jako obvykle, a vyndal jsem svoje zboží na pás k tomu časopisu. Samozřejmě si hned na něj jakoby vzpomněla (zřejmě schválně pod záminkou seznámení nebo obtěžování) a cosi nesrozumitelného na mne s milým úsměvem zabrebentila. Vůbec jsem jí nerozuměl, co chce, a tak jsem jen mlčky zavrtěl hlavou na znamení nesouhlasu, ať s čímkoli. Tím se nedá nikdy nic zkazit. Bylo to trapné. Prodavačka také cosi stranou prohodila a zřejmě se obě ty strašné ženské dobře bavily. Na můj účet, pochopitelně. Připadal jsem si jako blbec, který v hračkářství shání pánskou ochranu nebo pánské spodky. Strašné. A takhle nějak podobně to bývá v tom krámě den co den.

Odpoledne se strhla bouřka, zrovna když jsem vkročil do cukrárny, abych tam koupil pro tátu dva citrónové řezy. Stál jsem pak jako tvrdé Y před krámem pod stříškou asi půl hodiny, než se přežene ten nejsilnější liják. Tak to vypadá, když jdu v bouřkovém období odpoledne ven. A stejně jsem byl mokrý.

V nemocnici jsme dnes zažili nechutné představení. Za sousedním spoluvězněm – vlastně nemocným – dostavil se celý v černém katolický kněz s kolárkem u krku v doprovodu dvou svíčkových bab a odříkávajíce sborem otčenáš (starou verzi, ne tu novou, pozměněnou současným lžipapežem) poskytli dědkovi takzvanou svátost nemocných. No, úžasný zážitek! Koukal jsem na tátu, co on tomu říká. Neříkal nic, ale tvářil se dost vyděšeně. Nedivím se mu. Táta se děsně bojí smrti a umírání a podobné výjevy nelibě nese. Vím, že třeba ve filmech neměl rád nic, co se týká pohřbů, chorob, zabíjení a podobných smrtelně vážných věcí. Upozornil jsem proto potom mámu, která byla tomu trapnému představení také přítomna a která je také svíčková, ale ne omáčka, aby jí nenapadlo takovéhle divadýlko někdy v budoucnu uspořádat také pro tátu. Mně to přišlo též děsné. Zde prostě leží dodýchávající ještě živá mršina, která se nemůže bránit, a černí havrani se už na ni nedočkavě slétli. Já bych něco takového nikdy nepřipustil; to bych to radši ukončil sám a dobrovolně.

Ten kněz, to byl také kousek hovada s lidskou tváří k pohledání. Vlastně takový vzorek ani netřeba hledat, neboť mezi kněžími jsou všichni takového výzoru, jako kdyby rozdávali s lidskou tváří dětem bonbónky, aby je na ně nalákali a aby je pak za rohem v křoví pohlavně zprznili. Ještě jsem neviděl žádného kněze, aby nevypadal jako úchylný člověk. Asi to bude tím, že jsou opravdu úchylní oni i jejich víra, a je to na nich proto na první pohled znát. Jsou to prostě hovada. Hovada s lidskou tváří.

Pátek 21. června 53

Na dnešek se mi zdálo, že táta vstal. Posadil se na posteli, bosé hubené nohy svěsil na podlahu nemocničního pokoje a v košilce a s plínkami jako přerostlé nemluvně vstal a začal chodit.

Jásal jsem. Přišla však sestra a křikem ho hnala zpátky na lůžko. Chodit prý nemůže. Ale táta právě chodit mohl!

Po sestře se přišel na ten zázrak uzdravení podívat ten včerejší úchylný farář. Ale tomu se to také nelíbilo. Že prý už jednou dostal poslední pomazání a byl by proto hřích se uzdravit. „To by tedy nešlo, milý synu,“ doplnil ještě tím drzým a směšným kněžským způsobem, podle nějž třebas i úplný mladík, jen je-li to nikoli jelito, nýbrž kněz, drze tyká úplně cizímu starému dědkovi a nazývá jej svým synem. Nebetyčná nestoudnost! Já bych po něm za to plivl, kdyby mne nějaký cucák oslovil jako malého kluka! Jako ta Maupassantova královna Hortenzie bych vstal napůl nahý ze smrtelné postele a vyhodil ho ze dveří!

Nakonec přišla máma a také tátovi nadávala, že chodí, když to má zakázáno od sestřiček i od pana faráře.

Pan farář, úchylný černoprdelník, zavětřil povědomý pach hloupé a důvěřivé ovečky, která při svém mdlém rozumu nechápe, že ovčáček, nastavuje jí svou lidskou tvář, nepásá ovečky z čisté křesťanské lásky, nýbrž proto, aby je nejprve pořádně oškubal a poté chladnokrevně podřízl a sežral jejich maso. „Ano, milá dcero,“ (zase ta nebetyčná nestoudnost!) pravil tak nějak svrchu ten drzoun mé staré prostoduché mámě, „pojďme pánovi zpřerážet hnáty, aby už nikdy nevstal!“ A tak šli.

Příšerný sen. Táta se zázračně uzdravil, ale nikomu to najednou nepřišlo vhod, a tak se všichni proti němu spikli, aby už nikdy nevstal. Odkud se ten sen jenom vzal? Kde si vzalo mé krajně vnímavé podvědomí příslušný podnět pro vykreslení takového hrozného nesmyslu? Nebo že by přece...? Že bych byl i ve snu prohlédl a pohlédl v pravou tvář hovadu, jež svou lidskost jen umně předstírá? Ano, určitě, jsem si jist!

Ráno pod zataženou oblohou jsem se procházel po zmoklém a chladném lese. Rostou houby, příslovečně jako po dešti. Až se budou všude potulovat houbaři, mou výhodou bude to, že letos nemám nikde stan, který by při svém smýčení náhodně objevili. Nevýhodou je však to, že si takhle bez stanu nemám kde v lese pořádně odpočinout, bolí mě každý sval jako při chřipce (říká se tomu svalová horečka) a žerou mě komáři. Ono je to těžké.

Ochutnal jsem první borůvku. Nebyla ještě dobrá. A opět jsem zdálky viděl řvoucí stádo školních hovad s dětskými tvářičkami! Radši jsem kvůli nim pozměnil směr. Blízko posedu pracovali zase ti lýkožrouti s lidskými tvářemi a elektrickou pilkou. Prosekávají se blíž a blíž. Nejlépe jsem si nakonec pohověl u pomníku mistra Jana v Liboháji. Tam bylo krásně.

V krámě zase zdržoval u pokladny jakýsi mužíček, kterému trvalo celou věčnost, než naskládal svůj nákup do kabely. Všichni na něj zdvořile čekali, až se uráčí pohnout a uhnout, ale on nic. Trémou rozhodně netrpěl. Spíš tupostí. Tvořila se zácpa a já si zase připadal jako blbec, na kterého to nakonec svedou. Jen jsem nevěděl, jak a proč zrovna já mám být tím blbcem a zdali mám ten pocit jenom já. Vím jenom to, že je tohle naprosto běžný zážitek z krámu, který se denně opakuje.

Odpoledne jsem přišel do nemocnice za tátou. Ležel a nehýbal se. Nevstal a nezačal chodit. Byl to jen sen. Na pokoji hrál rozhlasový přijímač. Daly jej tam sestřičky, aby měl ten dědek u zdi nějakou zábavu a nevykřikoval. Zdá se, že to pomohlo – tomu dědkovi. On už sice nekřičí, ale zas tam pořád hraje to blbé rádio. Táta je naštěstí nahluchlý a neslyší je. Horší je to se mnou. Já bych se z toho rádia asi zbláznil. Ale já naštěstí ještě mohu a smím chodit, a tak po dvou hodinách mohu jít zcela svobodně a volně domů.

Sobota 22. června 53

V krámě dnes nešla lednice a u pokladny se utvořila řada několika zákaznic čekajících, až půjde čtečka čárových kódů. Abych tam s nimi nestál jako blbec, šel jsem zatím k obslužnému pultu s ovocem, zeleninou a masem, abych si tam vybral banán pro mne a půl kila meruněk pro mámu na buchty. Tam však zase zdržovala nějaká vyběračná ženská, která pořád něco chtěla ukrojit, něco jiného odříznout, tamto chtěla a tamto nechtěla... A tak jsem tam za ní zase stál jako blbec a chtěl jsem jít raději s prázdnou pryč, jenže pokladna stále stála. Tak jsem se vrátil znova k pultu, ta ženská už mezitím naštěstí odešla a já konečně dostal ovoce své trpělivosti a také čtečka se rozeběhla. Byl jsem rád, že mám nákup hotov a že jsem zase venku. Co hrůz člověk musí podstoupit jen při obyčejném nakupování mezi těmi hovady s lidskými tvářemi! A to si ještě připomeňme, že některá ta hovada ty nákupy dokonce baví, je to jejich koníček, smysl života, životní náplň, ba nemohou bez nich vůbec být! To já bych byl radši bez nákupů – a koneckonců i bez těch hovad.

Táta mě přivítal děsivým dotazem: „A kterej ty seš?“ Nevzpomíná si prý ani kdo je on sám. V nemocnici panuje sobotní uvolněná nálada. Zřízenci laškují se sestřičkami a popíjejí kafíčko. Je ticho a klid. Rádio nějaký dobrák vypnul, dědek nekřičí. Táta snědl máminy meruňkové vdolky a spokojeně se na mne usmívá. Hladí mě po ruce nebo jen tak leží s očima otevřenýma či zavřenýma, ale vyžaduje, abych byl stále s ním. Nikdo z nás nic neříká. Já si čtu a píši si deníček. Za okny šelestí listnaté stromy, na nichž pějí ptáci.

Cestou domů pošilhávám po parcích a sadech. V lese jsem dnes nebyl, ale už mi chybí zeleň. Do parku ale nejdu. V městských sadech to není ono, poněvadž v nich chodí a posedávají hovada s lidskými tvářemi, a to nemám rád. Těším se raději zítra do lesa, kde snad budu sám a sám.

Doma smutně koukám na starou tátovu fotografii, na které si hraje se svými čtyřmi malými vnoučaty. Tehdy se smál a choval je s láskou na klíně. Dnes si na něj sotva kdo z nich vzpomene a kdyby nebylo mne, nikdo by jej ani nenavštěvoval. Před nebohým nemocným starcem, který už téměř nepoznává své blízké, padají hovadům se všemi ohledy i jejich lidské tváře. Ještě že jsem já nikdy neplýtval přílišnou vřelostí ke svým příbuzným. Bude se mi bez nich a v samotě umírat mnohem lehčeji.

Neděle 23. června 53

V noci pršelo a ráno, když se procházím po lese, skapává ještě voda se stromů. Po páteční nebo včerejší noci je tu velký nepořádek, který uklízím klna z plna hrdla hovadům s lidskými tvářemi. Jsou tu po nich po lesních cestičkách pohozeny zbytky svíčiček a nezbytné pivní pohárky. U nás aby se tak něco obešlo bez piva! Ani shakespearovské divadlo se bez toho piva neobejde! Nacházím promoklý list s úryvkem ze Shakespearovy hry Sen noci svatojánské, kterou tu nějací herci zřejmě sehráli (svatojánská čili středoletní noc byla teď z pátku na sobotu). Šel jsem rovnou k posedu v jasanovém hájku, odkud jsem se díval do kouzelné zeleně a kde jsem naslouchal tichým zpěvům pěnkav, a brzy jsem šel zpátky, abych stihl otevřenou samoobsluhu, která dnes zavírá už v jedenáct hodin.

V krámě bylo mnoho lidí, utvořil se dlouhý nehybný zástup čekajících zákazníků před pokladnou a já jsem si na konci té řady připadal zase jako blbec. Vtom další zaměstnankyně samoobsluhy otevřela druhou pokladnu, takže z posledního místa jsem se rázem přesunul na první. Tomu se v křesťanské věrouce říká „poslední budou mezi prvními“. Ano, poslední blbec ve frontě stal se prvním blbcem na řadě – tak nějak to bylo asi myšleno. Nevýhodou tohoto nového postavení je však to, že zezadu se na mne nyní nepříjemně tlačí a blbými řečmi dotírají další nedočkaví zákazníci, takže nemám dostatek klidu a času na pohodlné nandání zboží do batohu. Připomíná mi to spíš ty nechvalně známé krysí dostihy v továrně, jichž jsem se kdysi dávno účastnil, než pohodlný, pohodový, výhodný a levný nákup se šťastným úsměvem, jak to vidíme v reklamách. Všechno je to sprostá lež. Tady se tlačí jedno hovado na druhé a všecka ta hovada již dávno poztrácela svou lidskou tvář. Lidé podobají se tu hnusným olysalým krysám, které se perou o kousek shnilé brambory, kterou do podzemní stoky vyplavilo smradlavé potrubí.

Po obědě jdu za tátou do nemocnice. Vřele mne vítá a podává mi obě ruce. Nesu mu nějaké to sladké přilepšeníčko. Všecko to snědl a drže mne za ruku usmívá se. Téměř spolu nehovoříme, protože jsme oba od přírody nemluvové a stačí nám jen mlčet a být tiše spolu. Tomu pětadevadesátiletému dědulovi u zdi mlčet ovšem nestačí a nepomáhá k jeho zklidnění už ani to otevřené rádio. Huláká dál jako prve, trhá hadičku s výživou a shazuje se sebe přikrývku. Sestra mu nadává, že to nejde, aby se ukazoval přede všemi jen tak beze všeho nahý, protože tady chodí lidé, ale on, zřejmě starý sprosťák, vykřikuje: „Hovno! To přec vím!“ Je s ním sranda.

Rozhlas tentokrát tolik neruší, ba dokonce jej trochu poslouchám. Vysílá stanice Brno. Mluví se o Strážnici nebo o trampování a zaznívají staré české písničky, žádná ta úchylná poameričtělá moderna, kterou z duše nesnáším. Mohu si při poslechu klidně číst.

Před večeří se loučím s tátou a jdu domů. Po ulici jdou dvě ženské se psem. Vtom pes popadl do tlamy jakési hovno, které nalezl na chodníku, a ženské hned na něj spustily: „Fuj! Pustíš to! Hovado!“

Tak vida, hovada s lidskými tvářemi seřvala hovado s psí tváří za to, že nemá lidskou tvář. Seřvaný pes pustil hovno a pokorně svěsil hlavu. Náhle jako by získal jeho vzhled přece jen lidštější tvář. A já si pořád říkal, kde ta hovada berou tu svou lidskou tvář! Stačí je seřvat a hned jsou trochu lidštější.

Pondělí 24. června 53

Zase se mi zdálo, že táta chodí. Ale dělá to tajně, když se nikdo nedívá. Nechce si nikoho pohněvat. Chodí jen přede mnou, protože jen mně může důvěřovat, že to na něj nikomu neřeknu. Jakmile někdo jde, hned skočí zpátky do postele jako rozpustilý mladík a hraje si na nemocného starce.

Ráno jdu nejdřív na nákup, protože potom se chci jet vykoupat k rybníkům. Vůbec nejhorší je nakupovat ráno, kdy je krám zaplněn mnoha lidmi bažícími po čerstvých novinách a čerstvém pečivu. Nějací starci opět zdržovali u pokladny, kde si vybírali hnusné papírové nákupní kabely popsané anglickými nápisy (máma ji má samozřejmě také). Určitě ti starochové neumějí anglicky a nerozumějí, co je tam psáno, ale musejí tu hnusnou kabelu mít. I kdyby kabela nesla nápis „Jsem hovado s lidskou tváří“, oni by ji nosili s hrdostí. Já bych se styděl. Sakra, tohle mě štve! Copak jsme v Americe? Podle našich sousedů, kteří žerou pizzu, chlastají pepsi-colu a coca-colu a dítě pojmenovali Sam, asi jsme. Nejde to napsat česky? Neumíme u nás vyrobit blbou nákupní tašku, která by byla na první pohled česká a hezká? A proč tam vůbec něco psát? Nemáme mnohem krásnější vzory rostlinné, květinové, ovocné, zeleninové, zvířecí, různých barev? Ještě tam měli na výběr jinou kabelu, modrou s pruhy; ta byla mnohem hezčí. Ale ne, oni si vyberou tu hnusnější z obou. Tahle šeď vypovídá o duchu toho, kdo si ji koupí a nosí. Bezvýrazný duch si sám vybere, co jej nejlépe vystihuje a co se k němu nejlépe hodí: to jest bezvýraznost, hnusnou nevkusnou bezvýraznost.

Zase jsem tam stál v zácpě jako blbec a lidé za mnou mi dýchali za krk svůj těžký ranní dech. Hovada se pletou v uličkách mezi poličkami, zavazejí s nákupními vozíky, neuhnou, tlačí se v hloučcích nejvíc právě tam, kde si já potřebuji něco nabrat – a všem spadla jejich lidská tvář.

Vzal jsem kolo a jedu k rybníkům. I po cestě skrz les potkávám mnoho lidí. Zhruba za půl hodiny konečně dorážím na místo. Všechno ze mne padá: lidská tvář, lidská podstata, veškerý oděv i všecka tíseň. Teď jsem volný!

Jsem trochu nastuzen (žádná svalová horečka), a proto se hlavně sluním a hřeji. Ale aspoň jednou přece neodolám a jdu do vody. Rybníček je od minule pěkně očištěn od porostu lakušníku a voda je čistá k volnému plavání. Uprostřed ní nacházím mrtvou slípku zelenonohou. Někdo ji zabil. Táhnu ji ven z vody ke břehu, aby mrtvola nezkazila čistotu vody. Prohlížím si ji. Takhle zblízka jsem slípku zelenonohou ještě neviděl, natož abych ji držel v ruce. Ze zobáčku jí ještě vytéká slabý proužek červené krve, křídlo má zlomené, rudě podlité krví. Někdo na ni musel zaútočit docela nedávno; tělo je dosud vláčné. Asi dravec. Jsou tu však jen stopy po labutích; bílé peří a velké hromádky trusu. Labutě bývají útočné – ale že by zabíjely? Že by vůbec dovedly zabít? Nezdá se mi to možné. Žádné labutě tu ostatně už nyní nejsou. Jsem tu jen já sám – jako Adam.

Za tátou dnes jedeme vozem společně já, máma a moje sestra. Táta snědl banán a kousek buchty, jež jsem mu přinesl, vzal mne za ruku a spokojeně se usmívá. Moje sestra se tomu úsměvu podivuje, protože takhle tátu nezná. Se mnou se usmívá vždy. Eh, kdyby věděli, že dokonce i tajně chodí! Nebo to byl jen sen? Kdo ví.

Máma s mou sestrou za hodinku odešly, já jsem ještě další hodinu zůstal u táty. Četl jsem si. Pak se roznášela večeře. Byla krupičná kaše. Nakrmil jsem tátu, dal mu prášek na prostatu a brzy poté jsem se s ním rozloučil. Už mě tlačila židle a potřeboval jsem se narovnat a projít. Chtělo se mi také spát. Když jsem odcházel, byl táta celý mokrý. Za chvíli jej sestřičky přebalí a převléknou do suchého. Kdo ví, jestli se pak také půjde projít, až se nikdo nebude dívat? Nebo to je možné jen ve snu? Kdo ví.

Úterý 25. června 53

Ráno v samoobsluze zase zdržuje u pokladny stařík, který ucpal pás a zpomaleně nakládá své zboží do tašky. Zase mám tu smůlu, že stojím jako blbec za ním zrovna já. Ptám se, jak je možné, že ti zdržovači vždycky vyjdou na mne? Vysvětlení je prosté: protože tam zdržují úplně všichni zákazníci a všichni jsou takoví blbí a zpomalení. Šílím! Při setkání s těmi hovady prostě ztrácím svou lidskou tvář.

Koupil jsem kilový skrojek červeného vodního melounu. Odpoledne nakrájím nejlepší, nejměkčí a nejšťavnatější kousky pro tátu. Teď rychle s nákupem domů!

Je horko. Jedu se koupat. Cestou přes les pro nesjízdné hrboly a vystouplé kořeny sesedám s kola a jdu pěšky. Les! Krásný, tichý, stinný les! Jako bych vešel rovnou do nádherné pohádky. Každý les je opředen tajemným kouzlem, kterým na mne mocně působí. Stýská se mi po tobě, lese! A z toho stesku, hned na místě, jako by mi ji nějaký lesní bůžek našeptával, jsem složil zcela novou a původní básničku:

Lesíčku, lesíčku,

zelený ty chráme,

kdy spolu budem chviličku,

kdy se zas setkáme?

Není to krásné? Jedu se vykoupat k rybníku, ale zároveň mi není odepřen ani les. Na les je ostatně dobrý výhled i od rybníka.

Přijel jsem ke břehu, vyrušil spící srnku, svlékl jsem se donaha a lehl si do trávy mezi kopretiny a jiné kvetoucí byliny, nad nimiž poletovali čilí motýli. Na vodě plovou lysky, poláci, kachny a jejich mláďátka. Ve vodě žbluňkají zelené žabičky a pod břehem se schovává malý ptáček konipásek. Počasí je teplé, slunné, voda je báječná a často se v ní svlažuji. Je to pohodové dopoledne, které nemohou zkazit ani krvežízniví ovádi, ani houbař na mopedu, který jednou projel podél protějšího břehu. Nenávistně jsem jej pozoroval skrz stébla vysoké trávy, v které jsem se před ním skrýval. Chlap mizerná jel kolem a nespustil oči z mého prostoru. Možná doufal, že místo postaršího nahého muže uvidí nějakou mladou nahou dívku. Já jsem zase doufal, že už se tady ten chlap nikdy neukáže.

V poledne se zvedám k návratu. Nechce se mi. Bylo to jako v ráji. Úplně nahý a úplně sám jsem se tam slunil, koupal, cákal, plaval přes celý rybník nebo jen u břehu, chodil jsem trávou po okolí a zasněně se díval na les. Zpátky jdu také přes les.

Tátovi mé melounové kousky chutnaly. Máma se s tátou po chvíli rozloučila s tím, že jede na hřbitov. Táta nechápal, proč si chce máma dobrovolně lehnout na hřbitov. Ale když máma odešla, táta mě uchopil za ruku a šťastně se usmíval. Jako kdyby čekal jen na to, až máma zmizí. Už jenom vstát a chodit mu chybí. Možná s tím čeká, až odejdu i já.

Dnes hrála z rádia Dvojka. Vyjící dědula je u toho zticha, ale já se nemohu soustředit ani na čtení, ani na psaní. Nezbývá mi než poslouchat. Úderem šesté hodiny se sestry chystají převlékat postele a nemocné, což je pro mne znamením, abych se s tátou pro dnešek rozloučil a šel domů. Tak tedy zítra na shledanou!

Středa 26. června 53

Horko dosahuje vrcholu. Přestal jsem kvůli tomu vedru prozatím i cvičit, poněvadž jsem se bál, abych se nezhroutil z přehřátí. Šly na mne mdloby. Na rybníce se téměř pořád chladím ve vodě, protože jinak se to ani nedá vydržet.

Přeplaval jsem rybník až k lesíku, abych se tam vysral. Záchodový papír nepoužívám. Kecnul jsem si jen tak bez jakéhokoli kouska oděvu na bobek a očistím se potom ve vodě. Tak nějak to s námi zamýšlela příroda.

Seděl jsem vykonávaje svou přirozenou tělesnou potřebu, byl jsem nahý, bosý, opálený a okolo mne byl jenom samý les. Pocity naplněného štěstí a úplné volnosti se mi rozlévaly po duši. Tak je asi šťastné každé divoké zvířátko, každý volný ptáček.

Teď by bylo vrcholem smůly, kdyby sem k rybníku někdo vlezl, zrovna když úplně nahý seru v lesíku na druhém břehu, daleko od kola, pokrývky i veškerého oblečení. To by bylo opravdu na vážné zamyšlení, kdybych měl takovou smůlu, říkal jsem si.

A také že ano! Netrvalo dlouho a skutečně projížděl kolem mého lesíka někdo na motorce. Běžel jsem se podívat k okraji, kam jede. Vypadalo to se mnou špatně. Chlápek objížděl rybník z druhé strany a já už se bál, že vjede na břeh, aby se podíval, čí je to kolo a kdo tam je.

Dopadlo to ale dobře. Motorka vjela do protějšího lesa a byla pryč. Mohl jsem klidně vylézt z lesíka a chovat se nenuceně jako prve.

Ta moje smůla je ovšem skutečně na zamyšlení. Já se ale nezamýšlel, protože už jsem to udělal tolikrát, že nepřijdu na nic nového a objevnějšího než na to, že jsem ten nejsmůlovatější smolař na světě a že kdyby byl na celém světě jediný člověk, připlete se mi do života zrovna tehdy, kdy to nejméně potřebuji. To není smůla, to je zákon.

Zanedlouho vyjel chlápek na motorce z lesa a jel kolem rybníka po protější straně zpátky. Tentokrát jsem se před ním nijak neschovával a dál jsem se choval tak, jako by tam vůbec nikdo nebyl: právě jsem tam stál zcela nahý, pil jsem z láhve a sestupoval pak po schůdcích do vody. Nijak jsem se za svou nahotu nestyděl, nezakrýval se ani neotáčel bokem nebo zády; bylo mi najednou všechno jedno. Ať mne vidí! Co se budu upejpat před jedním hovadem s lidskou tváří, když já tu svou lidskou tvář právě teď a tady s velkou chutí zahodil!

Táta dostal dopis od České televize. Byli jsme překvapeni, co od něj může tato protinárodní, protičeská, vlastizrádná štvavá vysílačka chtít. Má prý vyplnit jakýsi dotazník spokojenosti. Žádná spokojenost ani nespokojenost není. Táta se jim na ty srágory prostě už nedívá a já také ne, leda někdy výjimečně na nějaký hodně starý český film. Zajímalo by mne, kde vůbec vzali tátovu adresu; kdo jim ji předal nebo prodal a za kolik. Táta by se jim na nějakou anketu vysral i dřív, když byl ještě mladší a při rozumu. Ale teď, v jeho nynějším stavu? Co od něj ještě kdo chce? Vždyť tátu už unavilo všecko na světě a chce mít od všeho otravování a od každého otravy konečně pokoj. Toho vola, co si ho k tomu úkolu vybral, bych chtěl vidět. Ten má určitě také značné potíže s rozumným uvažováním. Zjevně neuvažuje vůbec.

Táta je v odkladovně pro nepotřebné již třetí týden. Považuje již zřejmě nemocnici za svůj odvěký domov; na náš byt, kde jsme se spolu dívávali na filmy, a na balkón, kde jsme spolu sedávali, si nepamatuje. Neví nic. Sestry a ošetřovatele snad dokonce považuje za rodinné příslušníky. Když jsem se s ním pro dnešek loučil, nabádal mne, abych nikam nechodil a byl s ním „doma“. Nerozumí, proč říkám, že jdu domů, když jsem „doma“. To mu nevysvětlím. Hrozné. Tak dopadl můj nejoblíbenější nejbližší člověk, který se celý život kvůli rodině plahočil, pracoval, staral se, o cosi se snažil, cosi vybudoval, cosi nashromáždil. A k čemu to bylo? Zbyly po něm už jen ty vzpomínky na minulost; vzpomínky, na které si on ovšem nevzpomíná. Jako by nic z toho nikdy nebylo.

Dnes je mu také horko. Přinesl jsem mu pro občerstvení domácí okurkový salát. Snědl ho všechen. Pak se dostavily máma s mojí sestrou. Otočil se k nim po chvíli bez sebemenšího zájmu zády. Když pak obě naše ženské odešly, já jsem ještě hodinku u něj zůstal sám, a tu se ke mně zase otočil, chytil mne beze slova za ruku a výmluvně mlčel dál. Já jsem však věděl, že mi toho tím řekl mnohem a mnohem víc než komukoli jinému.

Čtvrtek 27. června 53

Horké dny pokračují. Noc byla také teplá. Před půlnocí jsem si na naší lodžii připomněl teplé loňské noci v lese. Ty byly nádherné! Tady je příliš dusno, i když máme okna neustále pootevřena. Jsem sice v lese každý den, ale to bych lhal, kdybych tvrdil, že mi to stačí a že se mi po něm nestýská. Zvlášť si to uvědomuji, když procházím lesem k rybníku. Kdysi jsem tu tábořil a procházel se tu všude okolo. Byl jsem zde doma. Teď jsem v tomto kouzelném lese již jen na krátké návštěvě, a to je sakra velký rozdíl. Příliš veliký rozdíl oproti minulosti! Nevím, jak dlouho to takhle vydržím. Něco se určitě stane. Něco se musí stát.

Dnes jsem si v mých soukromých přírodnických naholázních rozprostřel pokrývku pod břeh rybníka na palouku u lesa. Má to hned dvě nesporné výhody: není na mne odnikud zdálky vidět a nefouká tu tolik od otevřeného jeteliště. Projel-li či prošel kolem rybníka někdo – nevím nic, neviděl jsem nic ani neslyšel. Ani on. Kdyby někdo vyšel na břeh, shora by mne dole spatřil. Ale to by mi tak mnoho nevadilo. S jednotlivcem bych se vyrovnal, bylo by to jeden na jednoho; horší by to bylo se zpovykaným stádem hovad s lidskými tvářemi, kterých by na mne bylo mnoho – to bych utíkal – ale ty bych zase dopředu a včas uslyšel, neboť nedovedou držet huby. Takže jsem v klidu. Potřebuji-li se jít vykoupat, vyšplhám po břehu nahoru, obhlédnu, je-li čistý vzduch, a celý rybník je můj i s nejbližším přilehlým okolím.

Je horko a stále mám žízeň. Kolik vody s vitacitem za den vypiji, to je k nevíře. Doma větráme do průvanu, aby se ochladil vzduch, ale není to mnoho platné. Před domem ve stínu sedí sousedé jako hejno slepic v kurníku a čumějí nám přímo do oken. Hovadům v tom vedru stekla jejich lidská tvář jako zmrzlina po dřívku. Na lodžii na druhé straně bytu (na té jižní, sluneční) se nedá vůbec vydržet. Slunce nemilosrdně rozpaluje dlaždice do nesnesitelného žáru, čpí tu dým kuřáků a čumilové na mne zírají zdola také, což z pochopitelných důvodů nesnáším. Nevím, čím to je, že vždycky něčím upoutám jejich nestydatou pozornost. Proč zrovna já? Asi je to tím, že mívám na sobě jen spodky. Jednou na mne zdola z ulice ukázal prstem jakýsi malý kluk a oznámil své matce, že tam nahoře na balkóně je někdo nahatý. Všichni se okamžitě po mně ohlédli. Nebylo to pravda, měl jsem na sobě slipy, zdola zřejmě neviděné, a tak to možná skutečně budilo dojem, že jsem úplně nahý. Bylo to trapné. Připadal jsem si v tu chvíli jako nějaký přistižený úchylák. Přece se nebudu kvůli těm hovadům s lidskými tvářemi oblékat! Mohou být rádi, že si vůbec činím to násilí a opravdu nejsem před nimi zcela bez kouska oděvu! Samozřejmě jsem utekl do bytu a zavřel za sebou dveře, jako kdybych skutečně nahý byl. Utíkám ostatně, i když jsem oblečen, protože nesnesu na sobě jejich úchylné pohledy.

Táta si dnes sám svlékl košilku a leží polonahý. Také je mu horko. Na něj si nikdo pohoršeně neukazuje. Dostal punčový řez, smetanovou přesnídávku a banán. Mámu skoro nevnímá, protože to s ním neumí a záhy odcházívá. Nejradši má mne. Já na něj mluvím, starám se o něj, krmím jej a zůstávám s ním déle. Mne měl vždycky z celé naší rodiny nejradši. Není divu, že je to náklonnost vzájemná.

Pátek 28. června 53

Ze škol chodí haranti s vysvědčeními. Samé jedničky, vždyť každý má dnes právo na vzdělání, i hloupí a nevzdělaní, všichni mají dnes právo na samé jedničky. Nevadí, že neumějí počítat, číst ani psát; ono to nevadí. V životě to stejně nebudou potřebovat. Stačí si nasadit lidskou tvář a blbé hovado hned vypadá chytřeji. Může se stát i ministrem.

V krámě zase zdržoval u pokladny ten zpomalený stařík. Asi také vstává v osm hodin, jako já, a jde na nákup. Znovu jsem stál jako blbec na konci dlouhé řady hovad s lidskými tvářemi a ta moje polidštěná tvář už se mi samou netrpělivostí drolila.

Nemohl jsem se rozhodnout, zda mám jet opět na své soukromé nudistické koupaliště, nebo jít na opačnou stranu do lesa na višně a třešně. Nakonec jsem jel k rybníku. Bylo tam ale citelně chladno, třebaže alespoň jednou jsem se přece vykoupal. Z výpusti při tom na mne koukal malý bílý konipásek. Plaval jsem těsně vedle něj, ale on se nebál a dál mne klidně pozoroval. Zaujal ho ten podivný nahý tvor, jenž se noří do vody, kousek uplave od břehu a pak se zase noří z vody ven, aniž by jakkoli ohrožoval nebo si všímal malého drobného ptáčka, který ho zvědavě okukuje přímo nad ním z lávky.

Tátovi jsem přinesl do nemocnice banán v čokoládě s pudinkem a piškoty. To si pochutnal! Nejspokojenější je táta tehdy, když jsme tam sami dva. Drží mne za ruku a šťastně se usmívá. Jakmile přijdou máma a ostatní příbuzní, úsměv mu zmizí z jeho tváře, odcizí se a často se k nám navíc otočí zády. Já tahle skupinová setkání také nenávidím. I já se stáhnu víc do sebe a duch družnosti ze mne rázem vyprchá. Nejlepší je být tam s tátou sám. Člověk nemusí nic povídat, nemusí poslouchat žádné blbé žvásty, bohatě stačí mlčet a tiše být se svým nejbližším člověkem. Dvěma lidem to stačí; stádu hovad s lidskými tvářemi to nestačí nikdy.

Nejhorší je loučení, kdy je potřeba jít domů a tátu tam nechat samotného. Nikdy nevím, jak mu vysvětlit, že já jdu domů, zatímco on tam zůstane a domů už nikdy nepřijde. Připadám si jako naprostá sketa, která jej nechce vzít k sobě tam, kde měl tenhle odložený starý člověk ještě nedávno svůj domov. „Kam jdeš, kam jdeš?“ tak se vždycky téměř plačky ptá. A já si pojednou připadám zcela nesmyslně a provinile jako proradný lhář, když po pravdě říkám, že domů a že zítra zase přijdu.

Sobota 29. června 53

Jdu k lesu na višně a třešně. Je den hovad s lidskými tvářemi. Vychází to každý rok do puntíku. Kromě toho mám dnes také jmeniny: je Petra a Pavla. Asi se nechám úředně přejmenovat na Přemysla Otakara. Při nejbližší vhodné příležitosti si o to zažádám. Začnu znova.

Den lidských hovad se projevuje spoustou lidí a harantů všude po venku. Je to základní znak tohoto dne. Začínám si na ty lidi zvykat. Je to hrozné zjištění, ale je to tak. Už se jim tak úzkostlivě nevyhýbám, nicméně utíkám před nimi a od nich dál – v čase i místě. Je dobře, že si zvykám. Ono to ani jinak nejde, když se letos nemohu schovávat v lese. Ale nic na světě mne nepřinutí, abych se těm hovadům díval do jejich lidských tváří. Ten pohled by jistě zabil buď je, nebo spíš mne. Vždyť úplně stačí, cítím-li na sobě jejich zlé zabijácké pohledy, a hned se mi dělá špatně.

V lese panuje chladný stín a sváteční ticho jako v kostelíčku. Pouze s tím rozdílem, že tady nevisí žádné choré výjevy křižování, smrti a utrpení. Odmyslíme-li si občasné odpadky, které však rychle uklízím za láteření „hovada!“, zdá se být vše v naprostém pořádku. Les má zdánlivě život věčný. Je to ale křehké zdání a křehký život.

Došel jsem k mé loňské lesní zahrádce. Moje cestičky beze mne zarůstají. Beze mne to tu neuvěřitelně spustlo. Moje tajné pěšinky v lesní trávě, moje důlky vyseděné – všecko je pryč, je zarovnáno, je pohlceno lesem, který zahladil mé stopy jako sněhová vánice zimní cestu.

Pod jedním stromem stojí opřeno čísi kolo. Někdo tu je! Asi houbař. Naštěstí už tady nemám stan. Naštěstí? Raději bych jej tu měl. Bylo to tak krásné...

Ale nic už není jako dřív. Letos se všecko zkazilo. Ani ty loňské plané višně a třešně letos nejsou. Neurodily se. Myslil jsem, že je snad někdo tak důkladně otrhal, že nezbyla ani jedna, ale nikde nic není nejen na zemi pod stromy a na nižších větvích, nýbrž ani nahoře, kam by nikdo nedosáhl ani nevyšplhal. Prostě se letos nic neurodilo. Ani lesní jahůdky letos nejsou.

Sedl jsem si zdrceně na pokosenou zem, zády opřen o kotouč sena a vybalil jsem z nouze dvě ovesné tyčinky k snídani. Všecko se letos nějak pokazilo – i doma – a nic už není jako dřív, jako vloni.

Odešel jsem si sednout na posed do jasanového háje. Seděl jsem tam dobře půl hodiny. Bylo tam hezky. Nechtělo se mi zpátky mezi lidi, mezi ta hovada s lidskými tvářemi. Stačilo, že jsem jejich povykování slyšel všude kolem. Dostihl mne uvnitř klidného hájku i smrad z výfukových spalin od motorky, která projela při okraji lesa. Fuj, to byl smrad! Hovado alespoň zasmradí, nemůže-li ublížit či otrávit jinak.

Vrcholem dne rozjívených lidských hovad se stalo závěrečné posezení na lavičce v Liboháji před pomníkem mistra Jana. Přišly dvě ženské, patrně nemístní, a čučely. Rád bych byl odešel, ale čekal jsem, až odejdou, protože bych byl musel projít kolem nich. Nechtěly se hnout. Bylo to už trapné. Nevěděl jsem, kam s očima, cítil jsem, že rudnu, a jejich přítomnost mi byla navýsost nepříjemná.

Já nevím, co je to za lidi, že jim samým to není trapné takhle někoho obtěžovat. Já když vidím, že někde někdo je, kdo chce být sám, když vidím, že někde někdo třeba rozjímá, tak se takovému člověku tím spíš ohleduplně vyhnu, nehledě na to, že se každému vyhýbám zcela samozřejmě kdykoli mohu. Ale tyhle tupé ženské? Liboháj je prostorný a liduprázdný, místa je tu pro tři lidi dost; ale ony musejí čučet zrovna tam, kde duchovně rozmlouvám s naším národním světcem právě já! Co je to za hovada, to mně řekněte! Vyhnout se druhému člověku, který o druhé očividně nestojí, je slušnost; v mém případě i poznaná nutnost. Proč jsou ta hovada s lidskými tvářemi tak tupá? Tohle mi řekněte!

Dnes jsem s tátou v nemocnici sám. Ono je to tak lepší. Pro oba. Táta se na víc než na jednoho člověka nesoustředí. Já také ne. Já nesnáším i sestry, které občas přijdou na pokoj něco udělat.

Popřál jsem tátovi žertem k mému svátku. Nevěděl sice, že mám jmeniny ani jak se jmenuji, ale svoje jméno si ještě pamatuje – tak to ještě není tak zlé. Má dobrou náladu. Je rád, že jsem tam s ním právě já a jenom já. Nikoho dalšího nepotřebujeme; další člověk už by byl přebytečný, rušící naše vzácné tiché souznění.

Při loučení, které přijal tentokrát klidněji, jsem se jej zeptal, co mám od něj vyřídit mámě. Nic. Nemám jí nic vyřídit. Mám zase zítra přijít.

Neděle 30. června 53

Celou noc až do rána jsem ve spánku poslouchal novou nahrávku barokní hudby, kterou jsem si koupil k svátku. Jedná se o Bachovy Goldbergovské variace, provedené jedním naším českým kvartetem pomocí dřevěných dechových nástrojů. Je to velmi příjemná hudba. Čeští hudebníci (a němečtí) jsou nejlepší na světě. V tom se nám svět nemůže rovnat. A stála mne ta nahrávka pouhých 209 korun (virtuálních). Stejně mně ty peníze (papírové) nakonec dala máma, aby měla pocit zadostiučinění, že mne něčím podarovala. Ono je to jedno, protože beztak máme rodinný rozpočet společný, ale nešť! Hudba je to krásná, ať stojí cokoli, nebo ať nestojí. Prachy vzal ďas – nebo žid. Dobrá hudba je nejlepší dárek – stejně jako třeba dobrá kniha.

Ráno v samoobsluze jsem vystál obvyklou zácpu u pokladny a tradá k rybníku! Dnes je obzvlášť horko. Sluníčko peče jako trouba a kůžičku mám od něho pěkně dohnědava. Užívám si v úplné nahotě a samotě nerušeného koupání a slunění. Je to nádherné. Společnost mi dělají jen dvě malé zelené žabičky a vodní ptáci. Jedna potápka se náhle vynořila přímo u schůdků do vody, vtom mne spatřila nad sebou stojícího, načež se bleskurychle znovu potopila a byla pryč!

Léto je nádherné. A nejlepší je trávit je doma. Lidé jezdí k moři, do ciziny, do daleka, stojí je to spoustu peněz, pláže jsou tam přeplněné, plno křiku dětí, štěkání psů, musejí být oblečeni v plavkách, bydlet v cizím domě a snášet obtěžování kdekoho cizího a nepříjemného. Samozřejmě, že veřejné nudapláže jsou všude přístupny, ale já bych tam nešel. Tak jako jsou mi protivní oblečení lidé, byli by mi protivní i lidé zcela nazí. Já bych se mezi nimi styděl a cítil se trapně úplně stejně, jako mezi oblečenými. Jistě by se navíc mezi nimi vyskytovalo mnoho všelijakých dotěrných úchylů, kteří by mě chlípně očumovali nebo by se chtěli se mnou seznamovat a podobně otravovat a kdoví, co ještě! Kdepak, nejlepší je být pěkně doma v pohodlí u liduprázdného rybníka, kde to znám a kde nikdo neočumuje mou přirozenou nahotu. Díky vám, lidé, kteří jezdíte raději k moři, že jste všichni tam a ne tady!

Dnes se mi to u rybníka zvlášť líbilo a o čtvrt hodinky jsem si to tam dokonce prodloužil. Musím však také domů na oběd a potom za tátou do nemocnice, aby tam nebyl tak sám.

Táta žíznivě vypil tři decilitrové stříkačky nemocniční šťávy s vodou, dostal ode mne roládu a smetanovou pochoutku s jahodami, pochvaloval si, že jsem to vybral dobře, a vyhlíží spokojeně. Je stále stejný. Nelepší se ani nezhoršuje. Snáší svůj stav s klidným a trpělivým odevzdáním. Co má také jiného dělat?

Pondělí 1. července 53

Ráno se v krámě zase u pokladny vybavovaly dvě ženské a já jsem za nimi stál jako blbec, než se vykecají.

Je horko. Na rybníku plovala malinká kačátka. Matka kachna (byla to čírka) nad nimi bděla na lávce k propusti a předtím, než skočila přede mnou do vody za uhánějícími tam kachničkami, do poslední chvíle snažila se být neviditelná přitisknuta k zemi. Marná čírky snaha.

Vedro je veliké. Jinak, než stálým ovlažováním ve vlažné vodě rybníka a ovíváním smočeného nahého těla větrem, nelze je snést. Leda v chladném stínu lesa kdes...

Odpoledne se strhla bouře. Bílý den potemněl jako večer a rozpoutal se prudký liják pročesávaný blesky. Ochladilo se příjemně a vzduch se osvěžil a vyčistil.

Máma kvůli té bouřce odvolala svou návštěvu v nemocnici, a tak jsem šel za tátou sám. Ono je to tak lepší.

Přišel jsem právě na roznášku večeře. Na jídelníčku byla tátova oblíbená krupičná kaše. Krmil jsem ho samozřejmě sám. Táta snědl celou misku a ještě si dal jako zákusek dortík, který jsem mu donesl. Je jako bouchačka.

Táta vypadá zdravě a na první pohled mu nic není. Jenom vstát... Jenomže to právě nemůže. Stačilo by málo, aby jako dřív úplně obyčejně vstal, odešel domů, skočil pro auto do garáže, naložil do něho celou rodinu a jelo by se někam k vodě. Jako dřív. Jenomže už to nejde. A nic už není jako dřív. A nebude. Staré a dobré musí udělat místo novému a špatnému. Dobří staří lidé musejí uvolnit prostor mladým hovadům s lidskými tvářemi. Nenávidím hovada s lidskými tvářemi!

Úterý 2. července 53

Pršelo a blýskalo se dlouho do noci. Ráno je ještě zataženo a chladno. Příjemná změna. Oblékl jsem si dlouhé maskáčové kalhoty a tričko, obul boty a šel jsem se projít do lesa. Není to úžasné a krásné, jak se nám příroda stará o pestrost? Jednou je horko, jindy prší a je chladno, a pořád nic není stejné a všecko se příjemně střídá.

Kráčel jsem cestou vzpomínek po svých lesních pěšinkách, které beze mne pomalu mizejí. Připadá mi to už jako dávná minulost, že před pouhým rokem a krátce i letos jsem žil v lese pod stanem. Co bych za to dal, kdyby se to vrátilo. Jenže nic se nevrací, naopak všecko pádí kupředu. Les je pojednou beze mne cizí, nedomácký, nezvyklý. Tenhle hnědý suchý vysoký les býval kdysi dávno hustým zeleným mlázím, za jehož neprostupnou hradbou jsem se skrýval. Jak je to dávno! A letos to skončilo. Doufám jen, že nikoli navždy; že se vrátím, ač mlád již znovu nebudu. Čeká mne už jen neradostné stáří, nemoci a nevyhnutelná smrt. Vím, jsou to předčasně chmurné úvahy – ale ono to uteče, jako uteklo mé bezstarostné mládí!

Dlouho, předlouho jsem se dnes toulal po lesích a vzpomínal na lepší časy. Nemusím ani zdůrazňovat, jak se mi nechtělo domů, do města. „Domů“ – dřív to „domů“ znamenalo „do lesa“.

V krámě jsem zase jako blbec stál u pokladny za jednou ženskou s obrovským nákupem. Nekonečné čekání. Naštěstí aspoň nezdržovala placením kartou. Zezadu se na mne mezitím přilepili dva cizinci (podle řeči asi Ukrajinci). Jeden z nich se o mne otřel. Cítil jsem, jak rudnu.

Cestou k domovu náhle u chodníku zastavilo auto a spolujezdec na mne cosi volal ze spuštěného okénka. Neznal jsem ho; ale obracel se s něčím zjevně na mne. Vystoupil a slovensky mi začal nabízet přístroj na noční vidění, pilu, dalekohled, rybářské náčiní a ptal se, nejsem-li myslivec nebo rybář. Na všechny jeho drzé nabídky jsem odpovídal, že nic z toho nechci, nepotřebuji a nejsem ani myslivec, ani zasranej rybář. Jistě ho spletl můj zelený šat, a proto mě považoval za někoho, kým nejsem. S nepořízenou nastoupil zpátky do vozu k čekajícímu řidiči a oba odjeli.

Zatracení cizinci! Ti nám tady chyběli! Živí se to všelijak podezřele, nepoctivě, pokoutně, podvodně, překupnicky, jak vidno podle těch Slováků. Ti Ukrajinci tady zřejmě pracují na stavbě; a bude to zřejmě ještě horší, až udělají ubytovnu pro cizince v Liboháji, kam rád chodívám na procházky a kde nebyla dneska mimochodem ani noha. Množí se to. Když jsem šel odpoledne za tátou, viděl jsem ve městě černošku černou jako bota z opice! Lízala, svině černá, zmrzlinu. Doufám, že tu byla jenom na skok a že si tím skokem dalekým zlomí nohu. Stačí, že jsou tady všude rozlezlí zdomácnělí rákosníci z Vietnamu a jejich malí haranti. A ke všemu jsem v jednom projíždějícím voze zahlédl ženskou v islámském šátku – ale nejsem si jist, zdali mi ten obrázek nevykouzlila má zjitřená představivost. To by tady scházelo: mohamedáni! Vždyť už tady nejspíš jsou: mají v městě přece kebabárnu, hovada masožravá krvelačná! Já bych to hnal, všecky ty cizince! Ať každý táhne tam, kam patří, kde se narodil a kdoví kvůli čemu nekalému ze své vlasti odešel, a ať nedělá zlou krev v cizím prostředí! Vždycky to dělá zlou krev. Lidé nesnášejí cizí lidi. Já nesnáším ani naše bílé cizí lidi, natož všelijaké negry, rákosníky, mohamedány, cikány a jiné přitulačené přičmoudlíky. Jsou to všechno hovada, neboť slušný člověk zůstává doma a neotravuje sám sebou domorodé obyvatele. A ti, kteří ty cizáky snášejí, milují a vozí je sem, jsou hovada největší – hovada, která se pyšní lidskou tváří, ale přitom působí ve společnosti zlou a nelidskou krev. Nenávidím je.

Táta je stále stejný, v obličeji kulaťoučký, dobře živený, čisťounký, hladce oholený, hezký, tváří se jakoby rozumně. Nic na první pohled neprozrazuje jeho těžkou chorobu. Jen by mne zajímalo, jestli se někdy zbytky svého rozumu zamýšlí nad svým stavem; jestli si uvědomuje, že skončil. Zajímalo by mne, jestli má ještě nějaké touhy, naděje a plány. Nedovedu si vůbec představit, že bych já nic z toho neměl. Pokud člověk nežije s vyhlídkami do budoucnosti ani se vzpomínkami na minulost, což je tátův případ, pro co vůbec žije? Ono žít výhradně přítomností lze dost dobře také (a dokonce i šťastně), ale stačí to? Mně ne. Jednou možná změním názor. Jednou možná bude změněn můj názor. Pak ani nepoznám, že to prostě musí stačit. Nyní vím jen to, že zase budu sklíčen smutkem, až doma v pokoji uvidím tátova opuštěná sluchátka a budu vědět, že už jich nikdy nevyužije.

Středa 3. července 53

Chladno trvá nadále, a proto jdu opět na procházku do lesa. Měl jsem si ale vzít tričko s dlouhým rukávem, protože ve stínu mi bylo zima na holé ruce. Je však hezky, les je téměř liduprázdný, až na dvě či tři hovada s lidskými tvářemi, jimž se lze snadno vyhnout, a to vynahrazuje veškeré nepohodlí. Lesní jahůdky jsou červené, avšak kyselé, a borůvky jsou černé, avšak chuti mdlé. Roste hodně hub, ale samé prašivky. My, kteří houby nejíme, se na houby jen díváme. Objevil jsem nádherně vzrostlou diviznu, jedinou svého druhu. Obdivně si ji prohlížím a čichám k jejím žlutým květům. Voní slabou, ale opojnou vůní. Musel jsem dávat pozor, abych nosem nevdechl některý z mnoha druhů hmyzu, který se také nechal přilákat lákavostí jejích velkých rozevřených kalichů a z nich linoucí se omamné vůně. Nádherná divizna se nachází u lesní silničky, a tak jsem zvědav, kdy a kdo ji zničí. Kdy, to s určitostí nevíme; ale kdo ji zničí, to víme zcela jistě: hovado s lidskou tváří. Kdo jiný?

Mám rád veškerou květenu i zvířenu; jen hovada s lidskou tváří nenávidím. Nejvíc, když po nich uklízím les.

Viděl jsem jedno malé srnčátko. Stál jsem v lese bez hnutí a ono se blížilo ke mně. Nevidělo mne. Několik kroků ode mne se zastavilo a začalo se rozhlížet kolem sebe. Zřejmě mě cítilo. Páchnu potem a člověčinou. Aniž by mne zpozorovalo, dalo se malé roztomilé srnčátko s velkýma ušima na útěk. Hezké a milé blízké setkání.

Spodní příčel posedu na okraji jasanového háje uhnila a upadla, když jsem na ni stoupnul. Je to velmi starý posed. Vím, že za tu dlouhou dobu, co jej navštěvuji, ho už jednou opravovali. Dostal tehdy nový žebřík a nové sedátko. Nyní se rozpadá zase. Jsem zvědav, jak dlouho na něj budu ještě šplhat, zda jej znovu někdo opraví nebo zda ho nechají ti, kteří ho postavili, spadnout a rozpadnout. Zdá se, že na něm sedávám jenom já a že se o něj nikdo jiný nestará. To by mě mrzelo, kdyby ho třeba zbourali nebo nechali ztrouchnivět. Kde bych si tak báječně pohověl?

Z vrcholu sjezdovky se otvírá daleký pohled až k pohraničním horám. Rýsují se na obzoru zcela zřetelně a ostře. To dělá ten chladný a čistý vzduch. Hezký rozhled.

V podřepu vnikám do lesních zákoutí jako do tajných zelených skrýší. Skryl bych se tu hned. Tohle jsem měl vždycky rád. Vnikat do nepřístupných lesních koutů a vědět, že tam budu sám a v bezpečí před hovady s lidskými tvářemi. Tak aspoň na několik chvil jsem nad nimi zvítězil!

V krámě jsem tentokrát nečekal jako blbec u pokladny, ale štvali mě lidé, kteří se mi pletli do cesty zrovna tam, kde jsem si vybíral zboží. Klidně k vám takové hovado přistoupí, jako kdybych tam vůbec nebyl! Jen tak tak, že mi ten dobytek nerozšlape košíček, který jsem si položil na podlahu, abych měl volné ruce! Když mně tohle někdo udělá, jdu radši jinam vzít si něco jiného nebo dalšího a vracím se k poličce s potřebným zbožím, až to hovado s lidskou tváří odtud odejde. Lidskou tvář to má – ale pod ní je to sprosté nevychované hovado.

Táta mne vítá v odkladovně pro nepotřebné s utrápeným výrazem. Vidím na něm, že je mu samotnému smutno. S mým příchodem se ihned rozveselil a nechtěl pustit mou ruku. Stále se ujišťoval, že tam budu s ním. Už je tam čtyři týdny. Škrábe se pod plínkami. Chudák táta je opruzený v oblasti bederní. Má to od toho, že ho dlouho nechávají mokrého, než jej přebalí do suchého. Ale to by ho ty sestry a ošetřovatelé musely hlídat a převlékat mnohokrát za den i za noc, na což tam asi nejsou zařízeni. Mažou mu to prý zinkovou mastí. Aspoň něco. Chudák táta. Je mi ho líto. Nechce mě pustit, když odcházím domů. Má po náladě. Plačtivým hlasem mne prosí, abych zítra zase přišel. Nenávidím tahle loučení.

Čtvrtek 4. července 53

Den před státními svátky už vlaje na mateřské školce veselá vlajka naší země. Do té mateřské školky jsem coby dítě chodíval a ty veselé slovanské barvy naší české vlasti jsem nosíval. Dokud byla naše česká státnost pro mne jaktěživou samozřejmostí, byly to barvy všední, které tu vždy byly se mnou a nikdy, zdálo se, nebude to jinak. Nyní, kdy je naše státnost ohrožena, slovanská ta trikolóra náhle jakoby září jasněji a prapor plá hned veseleji. Nikdy bych si byl nepomyslil, jak mi bude naše trojbarevná zástava jednou milá a vzácná. Inu, všecko zlé je na něco dobré, jak se správně říká, a všecko dobré je k něčemu zlému, jak se rádo zapomíná dodávat. Já nezapomínám.

Dnes jsem si vzal do lesa dlouhý rukáv a bylo mně dobře. Při procházce řídil jsem se heslem lužeského arboreta: „Popojdi a sedni, popojdi a sedni.“ Sedě na lavičce u lesní tůňky v nádherném prostředí bujné letní zeleně, přiběhla náhle veverka a šest kroků ode mne pustila se do velké houby. Mne přehlédla, poněvadž jsem se nehýbal. Pozoroval jsem tak z nejmenší vzdálenosti, jak jí veverka houbu. Ruka, opřená o opěradlo, mně už brněla odkrvením a potřeboval jsem ji svěsit, ale vytrval jsem nehybný, abych veverku nepoplašil a nepřišel tak o nevšední zážitek. Zvířata jsou zábavná.

Horší je to s lidmi. Co ta hovada dnes vyvádějí, to je děs. Nejenže jich je všude plno, úplná stáda hovad s lidskými tvářemi, ale navíc ještě po sobě nechávají hromady odpadků a hoven. Kudy chodí, hovada, tudy serou!

Pod rozložitou slovanskou lípou jsem dnes k svému zděšení nalezl tak obrovskou kupu různých lahví a dalšího odpadu, že jsem to odnášel nadvakrát! Od té doby, co je tady lavička, sem chodí haranti mizerní chlastat. Hlavně že ti parchanti nevychovaní chodí za školu stávkovat proti podnebním změnám (já žádné změny nevidím), ale že zamořují zemi nerozložitelným odpadem, to je jim jedno. Naše mládež! Umí to leda chlastat, hulit, čumět do krabiček, ale blbé je to jako hovado – s lidskou tváří ovšem. Tohle jestli je budoucnost naší vlasti, bez vlastní čisté země, bez krásných a moudrých knih, bez vlastního jazyka, bez citu, bez mravů, bez met a bez obsahu, pak se jí nechci dočkat.

V krámě jsem stál zase jako blbec před pokladnou a trpně jsem čekal, až se zákazník vykecá s prodavačkou. Vůbec jim to nebylo trapné, že mne přivádějí do rozpaků vyslechnutím jejich blbých žvástů. Oni rozpačití nejsou nikdy – přinejmenším přede mnou. Přede mnou padají všechny ohledy. Lidskou tvář si ta hovada ovšem zachovávají vždy. Já však dobře vidím pod ni i za ni!

Odpoledne kráčím městem směrem k nemocnici. Hovadskost těch lidských hovad je citelně přítomna ve všech jejich projevech. Osádky vozů nadávají kolařům a hrozí jim pěstmi z otevřených okýnek, chodci se pletou autům a auta chodcům, nějaká nehoda či bouračka je na spadnutí, není nejmenší a nejpostrannější uličky, kde by neproudily davy hovad s lidskými tvářemi nebo kde by nepojížděl nějaký vůz. Některý couvá, jiný se vyřítí zpoza rohu, kličkují, já kličkuji před nimi, náklaďák stojí přes celou uličku, chodci se mu vyhýbají po bocích a nemohou se vejít – jedním slovem blázinec. Kdyby náhle vypukla všeobecná rvačka všech se všemi, vůbec by mne to nepřekvapilo ani neudivilo. Udivuje mne spíš to, že se ještě neřežou. Však to přijde. Budoucnost je jejich, těch lidských hovad, jen ta mají budoucnost, jen k hovadství jsou pěstována, nikoli k lidství.

Do odkladovny pro nepotřebné dnes zase přišla s modlitbami a tělem a krví spasitelovou nějaká dvě hovada. Nevšímal jsem si jich a táta také ne. Za ním nepřišli. Navštěvují svými směšnými a strašidelnými obřady na vyžádání příbuzných jenom ty dva sousední dědky. Ti z toho stejně nemají pojem, ale hlavně že je zadostučiněno lidské tváři našeho hovadství. Je to dost děsivé. Příbuzní ty umírající trosky nenavštěvují, ale namísto sebe pošlou pánaboha v zastoupení dvou cizích lidských hovad. Sakra, nechte je umřít důstojně a nestrašte živé! Tahle nábožná hovada nectí ani život, ani smrt. Těm modlilům není vůbec nic svaté.

Pátek 5. července 53

Pátek – svátek. Ta hovada s lidskými tvářemi mají tři dny volna! Také to podle toho vypadá. Hříště je plné kopálistů, kteří hrají malou kopanou a řvou u toho jako tuři. Ochozy prázdné, aut však kolem plno a řvou jenom ta splašená kopálistická hovada.

Za koupalištěm na louce stojí také mnoho vozů a stanů a také tam pochoduje mnoho lidských hovad. Odhaduji to na nějaké technoparty. To bude zase odpadků tam i v širém okolí jako po výbuchu pohárkové pivní pumy! A uklízet to budu po nich zase jenom já, protože nesnáším procházky po smetišti. Příroda má být čistá – bez odpadků a bez hovad.

Dnes se to ale vůbec nedaří; hovada s lidskými tvářemi se rozlezla! Jsou všude, všude! Jedno cyklistické hovado v úplném dresu a s přílbou na kebuli vlezlo ke kříži na Šibeníku, kde jsem seděl na lavičce. Cosi tam pořád šramotil v kabele a hrabal se v nějakých papírech. Otravné hovado s lidskou tváří! Stále jsem čekal, až odtud konečně zmizí, ale nechtěl se hnout! Já myslím, že to dělal naschvál a pouze mně k vzteku. Znechuceně jsem se nakonec zvedl já a utrousiv potichu své opovržlivé „hovado!“ odkráčel jsem důstojnou chůzí dál.

Raději po několika setkáních s hovady, která opovážlivě nebo úkosem zírají na mne a na mou sváteční březovou soupravičku, odbočuji z pěšinek někam stranou dovnitř lesa, kde jedině je klid a samota. Tam jsem si sednul na paty zahloubav se nad nesmrtelností hovada s lidskou tváří. Nebýt mého starého posedu v jasanovém háji, kde jsem jako v ráji, a nebýt blízkého náhodného setkání s krásnou srnkou hebké srsti, od níž mne dělil jen vysoký porost netýkavek, považoval bych dnešní vycházku za ztracenou a svět za zničeníhodný.

V krámě bylo prázdno, ale stačili jen dva lidé a byl z toho zase trapas. S jedním jsme se málem srazili mezi policemi a druhý zase zdržoval u pokladny. Stačili tedy bohatě pouzí dva zákazníci na celou samoobsluhu, abych si tam opět připadal jako blbec. Doma za sebou s úlevou zavírám dveře. Sem se ta hovada nedostanou!

Odpoledne proudy vozidel řítí se ulicí a matka s kočárkem marně vyhlíží dobrodince, který zastaví a pustí ji. Čeká dlouho marně, neboť uvnitř vozů sedí bezcitná tupá hovada, sice s lidskými tvářemi, ale s nelidským srdcem. Ženská konečně přechází a směje se štěstím jako to blbé hovádko. Takoví jsou dnes skoro všichni lidé. Snad už ani nežijí a necítí, nýbrž jsou jen oživeni a ocitliveni.

Táta mne v nemocnici radostně vítá, chápe se mé ruky jako tonoucí stébla a tímto upokojen spokojeně se usmívá. Taky jedno hovádko. Dělám mu tichou společnost až do večera. Za okny šoumají břízy (jak říká Fráňa Šrámek) a na ocelovém lešení se hrdlička probírá peřím.

Sobota 6. července 53

Mistr Jan Hus upálen. K jeho pomníku dnes ale nejdu, protože se jedu koupat. Ani do krámu nejdu. Máma si včera pro sebe nakoupila a já nic nepotřebuji. Já se vůbec raději uskrovním. Hus byl na hranici pro pravdu upálen a já bývám v krámě pro žvanec dopálen. Hus byl v tento den církví upálen, já budu v tento den sluncem opálen. A na plavání a rozkošnické převalování v surovém vodním živlu jsem také nezapomněl. Po koupeli se mé zvlhlé nahé tělo třpytí kapičkami vody a je napadáno obrovskými ovády, jejichž štípnutí by jistě velmi bolelo. Nedávám jim, hovadům, k tomu příležitost. Několik hbitých plácnutí – a je po hovadech. Škoda, že se takto jednoduše nemohu zbavit i těch ještě větších hovad s lidskými tvářemi. To bych se uplácal.

Vracím se domů. Před naším domem sedí na lavičce jako kuřata tři malé děti našich sousedů „amerikánů“. Když jsem přijel s kolem ke vchodu, děti pozdravily a zvedly se k odchodu, aby mi nepřekážely. Děti-kuřata si šly sednout nedaleko do toho kurníku, kde úplně stejně jako slepice na hřadě a v řadě sedívají dospělí. Je to divné. Děti mají prázdniny, ale místo her a skotačení sedí nečinně vedle sebe jako skřivánci na niti a nevědí, co s volným časem. To za nás nebývalo. Možná je to tím, že v dnešních školách a školkách se děti baví, místo aby se učily, a tak se nenaučily využívat prázdnin k něčemu, co ve školním roce nebývalo za nás dovoleno, takže se nudí, ale hrát si samy nedovedou. A tak sedí jako pecky v meruňkách. Jen ty krabičky jim dát, aby měly co dělat s rukama a do čeho tupě zírat jako dospívající děti! Je to skličující pohled.

Za dveřmi jejich rodičů se na společné chodbě s námi válí opět kromě desítek bot také odpadky. Jako obvykle bordel jako u cikánů. Dnes je tam vyhozena jako pozůstatek slavnostního svátečního rodinného oběda krabice od pizzy. Naši „amerikáni“ nevaří, ale místo kloudného českého jídla žmoulají v tlamách kus suché placky. Představuji si je všecky kolem rodinného stolu, na kterém je položena otevřená placatá papírová krabice a všichni společně se cpou jakousi nechutnou amerikánskou plackou, kterou zapíjejí hnusnou amerikánskou coca-colou nebo pepsi-colou. Hovada. Jak jinak je nazvat, než bezduchá hovada s lidskými tvářemi? Příhodnější jméno mně nenapadá. A toto jsou naši nejbližší sousedé.

Po obědě se k nemocnici plížím postranními uličkami, abych se vyhnul co největšímu množství hovad s lidskými tvářemi. Víceméně se daří. Bývá to horší.

Táta mě v odkladovně pro nepotřebné radostně vítá, podává mi ruku a blaženě se usmívá. Zase jsme spolu. Zase je všecko v pořádku.

Po večeři se kroutí na posteli naříkaje, že se mu chce na záchod. Musí do plínek, jako vždycky, nabádám jej. Chudák. Musí to být pro něj něco hrozného chcát i srát do plínek a pak čekat, až ho milostivě nějaká cizí ženská přebalí a převleče do suchého. Já bych to také těžko snášel. Musí to být hrozné.

Neděle 7. července 53

Sousedovic haranti si postavili pod lodžiemi v trávě stan. Ach, osude, proč se mi vysmíváš? Natáhli jim tam ovšem shora dolů z bytu elektrický kabel; v noci jim tam něco modrého svítilo. I ti haranti mohou být pod stanem, ale já nic. Ach, krutý osude, proč se mi vysmíváš? Tátu ale nemohu nechat v odkladovně samotného. Tak nač vlastně žehrám? Dobrá otázka. Veselit se přesto příliš nemohu.

Zvlášť v krámě. To zas byla hrůza. Lidí jako nasráno a jakási mladá maminka se tam klidně a se spokojeným výrazem prochází s kočárkem! Nic nenakupuje, jenom se prochází sem a tam mezi policemi jako v nějakém parku a vůbec jí nevadí, že překáží ostatním, kteří nakupují. Ohromně pokrokový nezpůsob. Divím se, že ji odsud nikdo nevyhodí. Se psy se sem také nesmí.

Tlačenice před pokladnou je příšerná. Postavil jsem se na konec dlouhatánské řady za ženskou, jejíž mužíček vezoucí nákupní vozíček se bezohledně hrnul za ní a přede mne. Potichu zuřím. Kdybych takhle drze předbíhal já, to by mne hnali! Ale jim to ani nepřijde blbé.

Abych nevyvolával zbytečné křiky, předstírám, že jsem ještě cosi zapomněl vzít, a opouštím své místo v řadě. Za mnou se již tlačili další čekající a hbitě postoupili na mé uvolněné místo. Div se u toho nepotloukli. Při odcházení na druhý konec samoobsluhy jsem ještě zahlédl, jak ten chlap s vozíkem už od pokladny znovu pro něco odbíhá a opět předbíhá! Ta hovada si počínají jako z řetězu puštěná!

Obcházím obchod a na druhý pokus se pak vracím k pokladně. Naštěstí zrovna otevřeli druhou pokladnu. Byl jsem u ní jako druhý. Za mnou se ovšem tlačila další zhovadělá hovada s lidskými tvářemi a zle dotírala. Ani mě nenechali v klidu naložit nákup do batohu a málem mi při tom jedno to hovado šláplo na nohu! Nejradši bych do něho strčil a okřikl je: „Počkej si!“ Ale ovládl jsem se a byl jsem rád, že už jsem z krámu venku.

Hovada zatracená! Co to s těmi lidmi je, že se chovají jako zdivočelá hovada? Co je na tomhle stádu po sobě dupajících hovad ještě lidského? – Nic. Jenom ta nepravá lidská tvář.

Abych se uklidnil a uklidil z dosahu dalších lidských hovad, nasedám na kolo a ujíždím k lesům a rybníkům. Tam není nikdo nebo skoro nikdo a těm několika hovadům, které přesto potkám, hravě ujedu nebo je jízdmo rychle minu.

Pod hrází rybníka jsem rozložil svou zelenou pokrývku, svlékl jsem se donaha a slunil se. Je chladno, zahalí-li mrak hřejivé letní sluníčko. A když se mračny zatáhla celá obloha, oblékl jsem se a šel jsem se projít po lese. Kolo jsem nechal schované pod hrází.

Šplhal jsem na břeh a pomalu a nenápadně jsem vystrkoval hlavu, je-li čistý vzduch. Nikde nikdo. Jen přímo přede mnou sedí zajíček a ohryzává krátká stébla. Překvapením jsme ani jeden z nás nevěděli, co počít. Byli jsme tak blízko u sebe jako nikdy! Teprve až jsem se postavil na dvě lidské nohy, zajíc odběhl jedním směrem a já odešel druhým směrem k lesu.

Tenhle les je mi důvěrně znám. Však jsem tu kdysi dlouho tábořil – a není to tak dávno. Kráčel jsem borůvčím najisto k mému bývalému úkrytu. Nic se tu nezměnilo za tu dobu. Můj lesní koutek je stále tak útulný, jak býval. Mohl bych si tady znovu postavit stan a vše by bylo jako dřív.

Ach, osude, proč mne pokoušíš? Je možné, že o tom uvažuji? Ale co táta? Ne, letos už je pozdě. Letos už je to ztracené. Snad příští rok. Táta si třeba víc zvykne... nebo umře... Ne, to raději ať žije, však se do lesa dostanu i tak... Čas ale nemilosrdně utíká jako voda mezi prsty i mně.

Jsem zvědav, jak dlouho to táta v té léčebně vydrží. Já bych to nevydržel jenom ležet, jíst, pít a vyměšovat, spát, čučet do prázdna... a těšit se, až přijde někdo blízký, kdo mě má rád. Musí to být strašné.

V lese na starém místě se mi líbilo. Prošel jsem si všechna zákoutí, která jsem měl rád. Holou nohou jsem se při tom ocitl v bujném porostu a ucítil jsem pálení jako od kopřiv. Žádné tam nebyly, zato tam bylo trní. Ale pak jsem uviděl a uslyšel rojení vos a hned mi bylo jasné, co je příčinou toho pálení. Bodla mě vosa a další se začaly nebezpečně rojit okolo. Rychle jsem odtud vypadl. Bylo to dobré. Ranku jsem vyčistil vlastními slinami a už jsem o nijakém pálení nic nevěděl.

Odpoledne jsme se sešli s mámou u táty. Ona pak odešla dřív, a tak jsme já a táta spolu osaměli. Já to tak mám raději. Máma se baví se sestřičkami a s návštěvami, kdežto já se nebavím s nikým, protože nesnáším blbá hovada s lidskými tvářemi a jejich blbé kecy.

Táta už skoro nemluví anebo plácá cosi nesrozumitelného. Byl by ale nejradši, kdybych tam s ním seděl pořád a neodcházel vůbec domů. Nechce mě pustit. Je mi ho líto. Takhle končí člověk, který mi toho tolik dal. Copak ho mohu s klidným svědomím jen tak opustit?

Pondělí 8. července 53

Ráno mne budí čermáček. O šesté hodině na mém okně vítá jitřním zpěvem letní sluníčko. Neodolal jsem a přes velkou ospalost jsem vstal z lůžka, abych se na milého návštěvníka podíval zblízka skrz zataženou žaluzii. Sameček čermáčka neboli rehka domácího skutečně seděl na parapetu a v plné již záři sluneční vítal svým radostným hlasovým projevem nový krásný den. Jak usilovně a úpěnlivě ten ptáček otvíral zobáček a jak se čepýřil takřka po kohoutím způsobu! Neznám výstižnější vyjádření radosti ze života a z rozbřesku nového dne! Trochu té jeho radosti přešlo i na mne, ale já už jsem se dávno takhle nezkaleně neradoval. Naposledy vloni v lese, v mé lesní zahrádce. Tam jsem byl šťastný.

Dnes jsem se tam vypravil v rámci mé dopolední vycházky. Prošel jsem dávno zarostlými pěšinkami až na vyvýšený pustý ostrůvek, kde stával můj útulný zelený stan, a tam jsem si tiše sedl na paty, vzpomínaje na časy lehkovážného mládí, kdy jsem zde vítal ranní sluníčko podobně náruživě jako ten domácí rehek za oknem.

Je chladno. Vzal jsem si na sebe březovou soupravu, a přesto mi bylo brzy zima. Léto je teď chladné. Chladné a suché. Potok vyschnul. Jak bylo na jaře v lese všecko pod vodou, tak je nyní všecko suché. Aspoň neobtěžují komáři a houbaři a člověk nemá zarousané boty a nohavice.

Ochutnávám borůvky a jahůdky. Borůvky jsou kyselé, avšak jahůdky jsou slaďoučké. Žluté řepkové lány nahradily bílé máky. Má to snad znamenat přechod hospodářství od řepkové bezmoci k drogové velmoci? Nevím. Ale něco to jistě znamená. Možná víc makových buchet, možná víc drog. Však se to dříve či později dozvíme.

Je mi zima. Studený vítr zle dotírá. Aspoň se nikde necourá tolik hovad s lidskými tvářemi. Nejhorší a největší stáda se vyskytují ve dnech svátečních a volných. Dnes je ale chvalné pondělí, den pracovní. Hovada jsou buď v práci, nebo na dovolených, a je od nich větší pokoj. Ale ta zima... ta zima mne dnes vyhání z lesa domů poněkud dřív.

V krámě je nyní před polednem také prázdno. Jen jsem jako vždy stál před pokladnou jako blbec, čekaje nikoli na zdržující zákaznictvo, nýbrž na to, až si dvě prodavačky přepočítají tržbu. Zase jsem měl ten známý pocit trapnosti, nejapnosti a nepatřičnosti, jako kdybych tam nepatřil a jako kdyby na mne nikdo v ničem nebral zřetel a nemusil jej brát. Vůbec si mne nevšímaly a vůbec jim nebylo blbé, že mne zdržují. Na mně přece nezáleží; já přece nejsem jako oni; já přece nejsem jeden z nich. Já přece nejsem hovado s lidskou tváří.

Máma doma vložila do mikrovlnné trouby kovový hrnec, zapnula ji a pak se divila, proč to v ní tak jiskří. Takhle to začalo s tátou. Myslím, že jednou vyhoříme a máma poputuje rovnou za tátou – ale ne na návštěvu, nýbrž doživotně.

Táta je dnes nějaký mdlý a netečný. Kdo by nebyl? Nedivím se mu. Já bych po měsíci pouhého ležení bez nějaké činnosti, vzruchu a podnětu upadl jistě také do netečnosti a ospalosti, už jen z čistě obranných důvodů. Vždyť nemoci plnohodnotně žít, ale plnohodnotně přitom myslit, snažit se a doufat – z toho by si musel jeden leda zoufat. Takhle je to snad pro něj lepší. To nejhorší už na něj dolehlo, když se dostal sem, do lidského depa nepotřebných.

Úterý 9. července 53

Čím větší hovada, tím větší nenávist. Zuřím. Takový krásný den – a v Liboháji je od těch hovad tolik nepořádku! Čím větší hovada, tím větší bordel. Já nevím, co je to za hovada, ti lidé. Za jediný den tolik odpadků všude, že než jsem si to tu po nich uklidil a dostal se ze samotného Liboháje dál nahoru do lesů, ztratil jsem spoustu času. A ten rychle uplývá. Hovada. Chlastat a hulit a pohazovat odpadky všude, kam přijdou, srát, kudy chodí, to jim jde, to je nikdo nemusí učit; ale uklidit si to po sobě, to už ne.

Poslední dobou lidé strašně zhovaděli. Takhle hrozné to s nimi přece nikdy nebývalo. Kdo je to učí, kdo je k tomu hovadství vychovává, kdo je tak kazí a proč? Já jsem pro to, aby se ta hovada jednou provždy vyhladila z povrchu zemského a byl by klid. Já bych měl klid. Hovada. Čím větší hovada, tím větší nenávist. Oni jsou velmi velká hovada a já jsem velmi velký nenávistník.

Uklidňoval jsem se na lavičce u lesní tůňky, kde různí drobní ptáčci poletovali a poskakovali po okolní zeleni a pijíce smáčeli své švitořivé zobáčky v hladké stojaté vodě. Má mysl se tím obrázkem občerstvila spolu s nimi a rozbouřené vlny duše se zhlazovaly jako ta hluboká tůň přede mnou. Tady si člověk krásně odpočine... nejsou-li zde ta hovada s lidskými tvářemi.

Prošel jsem své zarůstající pěšinky a vracel jsem se stejnou cestou zpátky. Ty návraty... ty mne ničí. Musel jsem uhnout a jít jinudy, abych se vyhnul ženské, která právě mířila do lesa. V jedné ruce si nesla pohárek s kávičkou a v druhé mačkala papírový kapesníček. Hovado. Kde si myslí, že je? V zahrádce nějaké hospody? Hovado. Vsadím boty, že zítra ten pohárek a ten kapesníček najdu pohozeny na zemi.

Jdu na opačnou stranu než ona. Tímto úhybným pohybem jsem přišel k čemusi, co mělo vystrčenou prdel, ohnutý hřbet a cosi si mumlalo pro sebe. Ne, nebylo to žádné mohamedánské hovado modlící se v křoví, nýbrž hovado opět ženské (mužská hovada jsou teď v práci), které sbíralo borůvky střídavě do nádoby a do huby. Mám těch hovad už dnes po krk. A nejen dnes.

Procházel jsem lesem k posedu. V podrostu vidím nějaké zvířátko. Že by zase to srnčátko? Nikoli, byli to dva zajíčci, kterým čouhaly jenom dlouhé uši. Jakmile mě uviděli se blížit, oba utekli týmž směrem. Sedl jsem nahoru na posed a udělal si pohodlí. Tady se krásně sedí. Tady si člověk odpočine... jen když tu nejsou žádná hovada s lidskými tvářemi.

Je to možné, že už jsem venku čtyři hodiny a že je čas jít domů na oběd a pak za tátou do nemocnice? Pomalu a nerad sestupuji zpátky k lidem, ale ne s klidem. Ta lidská hovada s neupřímnými tvářemi a s bezohledným chováním bych nejradši neviděl. Ale mně se přání neplní.

V krámě je v poledne sice nejméně lidí, ale rozčiluje mě pokladní, která si bez ostychu nejdřív přečte úvodní nadpis novin, jež kupuji pro mámu (já sám ty jejich blebtačky nečtu), a teprve potom konečně začne sečítat položky mého nákupu. Hovado nevychované.

Další hovado nevychované a bezohledné přijíždí na kole k samoobsluze a projede kolem mne tak blízko, že do mne málem narazí! Hovado. Asi se na tohle jejich časté otírání jednou zaměřím a chráně si svůj prostor budu ta hovada prostě hrubě odstrkovat. Hovada. Na hrubý pytel hrubá záplata. Čím větší hovada, tím větší nenávist. Vracím se domů s temným pohledem a s chutí mučit a vraždit. Čím větší hovada, tím větší nenávist.

Odpoledne mě táta vítá s veselou, ba rozvernou náladou; dokonce se hlasitě smál. Ostříhal jsem mu nehty na rukou, opiloval je, a on si pochvaloval, jak pěkně jsem to provedl. Po večeři (měl krupičnou kaši) se začal kroutit, že se mu chce kakat. Sestry ho posadily na kakáč, ale musel jsem ho hlídat já. Celý ten úkon tátu tak vyčerpal, že se až třásl. Pak ho přebalili a uložili zpátky na lůžko. Lehl si a spokojeně odpočívá. To byla dřina! A přestože jsem si dal na tátových nehtech tak záležet, sestra si stejně postěžovala, že ji táta poškrábal.

Středa 10. července 53

Každý nový den uklízím po těch hovadech stále nové odpadky. I když je to zdánlivě marná práce, přece není tak úplně zbytečná. Je čisto, kde se vyskytuji já! Tak si říkám, jak to asi musí vypadat tam, kudy nikdy nechodívám. Musí to být velmi nešťastná a velmi špinavá část země. Lituji každou zemi, která nemá mne. A dokud mne bude mít, bude tahle země žít.

Šťastný to kraj, město, les,

jež mají svého nelidu kdes!

Snídal jsem dvě buchty s mákem na lavičce na kopečku u kříže a pod košatými stromy, a sotva jsem dojedl a vstal k další procházce, už jsem viděl přijíždět průsekem bílý vůz. Schválně jsem si na něj počkal, abych probodl přísnými hroty mých černých očí ta hovada, která zde kácejí stromy. Řidič se na mne upjatě uculoval jako nevinné hovádko boží, že bych mu byl snad s lidskou účastí podal ruku se stokorunou. Ale mne ty jejich nastrčené lidské tváře nespletou, abych pod nimi nerozpoznal škodlivé hovado, které mně nastrkuje lidskou tvář jen proto, poněvadž má z mého nepřátelsky upřeného pohledu trochu strach a trochu špatné svědomí.

Šel jsem si sednout o kus dál k lesní tůňce, kde poskakují po větvičkách čiperní ptáčci. Tady si jeden odpočine...

Ochutnávám borůvky, lesní červené jahůdky jsou jako lahůdky a začínají se leckde červenat i první maliny. Vystrčené prdele značí nepřátele. Lidé sbírají borůvky.

Prošel jsem mimo nich neviděn a neslyšen. Byli daleko. Po zarostlých cestičkách kráčím lesní zahrádkou k bývalému domovu, kde stával můj stan. Tam se krásně rozjímá a vzpomíná...

Můj oblíbený lesní koutek nyní místo mne zabrala zvěř. Blíže se k němu, vstala z něj pojednou srnka a s rozmrzelým vyděšeným pohledem se ptala, kdo to ruší. Tak jsem asi vyhlížel já, ochomýtalo-li se kolem hovado s lidskou tváří. Nyní má stejné obavy z narušitele klidu a míru srnčí zvěř místo mne. Pomalu a ohleduplně jsem se otočil a tiše jsem se odsud vzdálil. Srnka pochopila a uklidněna odpočívala dál. Šťastná to srna.

Čas vyhrazený na procházku zase tak rychle uplynul... Musím ještě na nákup a za tátou.

V krámě jsem zase stál před pokladnou čekaje jako blbec, až se jediný zákazník vyžvaní s pokladní. To byly pitomé plky a rádoby vtipné hlášky! Rostu z těch hovadin, které těm hovadům vycházely z hnusných křivých rozšklebených tlam! Nesnáším, když někdo s někým laškuje a já to musím vyslechnout! Ke všemu se to hovado dalo před východem z krámu do řeči s jiným hovadem a vůbec jim nevadilo, že nemohu skrz ně projít ven.

Máma si mrzutě stěžuje, že jsem jí nekoupil nic podle chuti, což mě rozčílilo na nejvyšší míru. Hovado je mlsné jako bernardýn a pak to beztak nežere! Stejné mrzutosti dělala tátovi, až ho uštvala. Hovado blbé. V nemocnici jsem viděl také jednu takovou babu, mlsnou jako tchýně. Baba (asi je také nějaká blbá) vyhazovala přímo přede mnou do koše dva rohlíky a krabičku plnou jakési pomazánky. Nevěřil jsem vlastním očím. Hovado zmlsané! To nesnáším, tohle vyhazování jídla. Za trest bych ji nechal o hladu tak dlouho, až by sama hlady ty rohlíky a tu pomazánku vybrala z toho koše a třeba i zkažené a plesnivé by to sežrala, baba zmlsaná! Dvě z věcí, které nenávidím, jsou mlsní lidé a vyhazování jídla. To je vidět, že ta hovada přežraná a nenažraná nikdy nepoznala opravdový hlad. Já bych jim ho dal poznat, to by zírali!

Táta je v nemocnici pátý týden. Je po koupeli, čistý, převlečený, ale má podlitinu na lokti, zřejmě od toho, jak se bránil. Snědl máminy dvě domácí palačinky s marmeládou a smetanovým krémem a navrch i polévku a chléb, jež dostal k večeři. Tváří se spokojeně jako Švejk. Vymyslil jsem mu říkanku, která se mu velmi líbí a která jej dojímá. Zní takto:

Jsme dva věrní kamarádi,

co jsou rádi, že jsou rádi,

že jsou věrní kamarádi.

Ohromně se mu to líbí. Nechce pustit mou ruku ani mne samotného, když se s ním musím pro dnešek rozloučit. Lituji každého člověka s lidskou tváří, který nemá mne. A dokud mne bude mít, bude tenhle člověk žít.

Čtvrtek 11. července 53

Bolí mě nohy; s námahou stoupám do strmého svahu Šibeničního vrchu a sotva popadám dech. Dnes jdu jenom na posed pořádně dlouho si tam odpočinout s výhledem na bujnou zeleň letního lesa. Nikam daleko nejdu; budu se jen potulovat po tomto vrchu; však je tu na to místa dost. Stejně slyším ze všech stran lidské hlasy a jiné podezřelé zvuky a cítím ve vzduchu zneklidňující pach člověčiny – a že na tenhle pach mám velmi dobře vyvinutý čich!

Po jisté době slézám konečně s posedu a procházím se po důvěrně známém lese v jeho okolí. Také tady jsem kdysi dávno a na několika místech stanoval. Jak to bylo tehdy krásné! Procházím si ta téměř k nepoznání již změněná místa a vzpomínám na svou jarou mladost. Byla to báječná léta. Báječná léta pod stanem.

Z okolního prostoru stále občas zaslechnu lidské zvuky. Páni, tam těch hovad dnes musí být! Lépe je držet se v nepřístupném nitru lesa. Dokonce i když se jdu vysrat (samozřejmě do nejpustšího místa, nikoli jako ta hovada hned vedle stezky), stále slyším lidi a stále se rozhlížím, neblíží-li se nějaké to hovado. Ani na to sraní dnes nemám klid.

Ale v lese je přesto hezky a pouhý pobyt v něm a vykonávání v něm svých základních potřeb jednoho jaksi uspokojuje, třebaže ví, že je to jen na několik hodin denně.

Nakonec jsem se protulačil až k tůňce, kde z lavičky pozoruji ptáčky. Viděl jsem sýkorky, jednu kosici a jednoho hýla. Zahlédl jsem také hraboše; právě zalézal do díry v zemi.

Hezky a příjemně se mi sedělo na sluníčku u té lesní tůně... dokud mi tam nevtrhlo stádo zpovykaných hovad s lidskými tvářemi! Slyšel a viděl jsem je dlouho dopředu, takže jsem okamžitě před nimi uprchl jako před medvědem. Snad ani před tím medvědem bych neutíkal tak rychle, jako před tím lidským stádem.

Tento záchranný bezhlavý útěk před bezhlavým stádem mne dovedl k borůvkám. Jsou velké, jsou chutné a je jich spousta. Konečky tří prstů pravé ruky mám fialové jako od inkoustu. A zrovna tak, jenže naopak, jsem měl v prvních školních třídách, kdy se ještě psávalo násadkou a plnicím perem, prsty potřísněné inkoustem jako od borůvek. Kampak to stádo harantů, před nímž jsem utekl, asi mířilo? Na borůvky jistě ne. Dětská ústa se již nebarví do modra od borůvek; leda zmodrají od chlastu, když se jím přiotráví do bezvědomí. Hovada.

Sedl jsem si pod jedli. Je hezky v této nejzazší zastrčené části vysokého řídkého lesa. Až sem dozadu málokterá lidská hovada dojdou při plenění hub či borůvek; od pomezní silničky je sem pro ně daleko a pěšinka je sem nezavede. Je tady krásně. Ani člověčinu zde necítím. Avšak čas se nachyluje a je třeba jít domů na oběd.

Na cestách a stezkách je příliš rušno, a proto sestupuji nejkratším směrem k městu. Na louce za koupalištěm, kde minulý pátek a sobotu stanovali návštěvníci hudebního představení, se povalovalo nesčíslné množství odpadků. Se zděšením nad tou spoustou a s nadáváním na nepořádná hovada to sbírám do jednoho z odhozených pytlíků. Byl to docela velký pytel a naplnil jsem jej k prasknutí. Hovada nezdárná.

Nákup v krámě dnes proběhl celkem hladce, až na to, že zaměstnanci a zaměstnankyně právě doplňovali zboží do polic a překáželi mi. Některé uličky jsem musel kvůli nim dokonce obcházet. To ty police nemohou doplnit předem nebo po zavírací hodině? Aha, to by museli pracovat přesčas, hovada lenošná! Také přímo nenávidím lidi, kteří postávají před obchodem a zavazejí, když z něho vycházím nebo do něj vcházím. A ty zkoumavé pohledy, jimiž vás ta poflakující se hovada neužitečná prozkoumávají! Hovada otravná.

Táta chtěl dnes v nemocnici zase srát a znovu jsem byl u toho. Posadili ho na takzvanou toaletní židli (lidově zvanou kakáč), ale jenom se vyčural. Pak chtěl vstávat a jít si lehnout, jenže sestry zrovna převlékaly jinde ostatní nemocné, a tak musel táta čekat, až přijdou a přebalí jej. Nemohl jsem ho na té židli udržet a táta to už také nemohl vydržet. Také mně to už bylo nepříjemné; trvalo to příliš dlouho. Táta byl z celého toho úkonu unaven, zmaten a rozčilen. Ještě dlouho se již vleže uklidňoval. Každý máme rádi svůj klid a nejhorší je to, že nám jej ruší cizí lidé a cizí prostředí. Já bych rovněž mohl vyprávět. Ale dnes už ne, až zítra.

Pátek 12. července 53

Od rána až do odpoledne prší, nejdu proto nikam na procházku, nýbrž prodlužuji si spánek o další hodinu.

Zdál se mi nesmyslný sen o tom, že si kopu míčem se slavným argentinským fotbalistou Diegem Armandem Maradonou. V tom snu jsem se mu plně vyrovnal v jeho nevyrovnatelném umění. Ale jak se mi mohlo zdát něco tak pitomého, to si vysvětluji jen tím, že coby kluk jsem tohoto hráče velmi obdivoval.

Inu, to je tak, že někdy jednomu vyplují na povrch mysli zdánlivě zapadlé a zapomenuté vzpomínky, že ani neví, jak a proč. Táta si také ještě občas zcela neočekávaně vzpomene na některé věci a události z dětství, třeba jako jednou si vzpomněl na svou babičku, jak pravidelně vycházela ven z domu. Nevzpomene si, co měl před chvílí k obědu, ale vzpomene si, jak jsme mu tenkrát před lety, kdy začal blbnout, neustále připomínali, že nesmí nechávat klíče od bytu zevnitř v zámku dveří, abychom se my zvenku mohli dostat dovnitř.

Je to zvláštní, kolik vzpomínek je uloženo v tajemném nitru našeho mozku a že některé už dávno zapomenuté vzpomínky náhle a neočekávaně vynoří se úplně nahodile, beze smyslu a bez potřeby, ale naproti tomu si častokrát nemůžeme vzpomenout na určité slovo, jméno, číslo či událost, na kterou si vzpomenout potřebujeme. Naše vlastní mysl si z nás prostě ráda tropí šprťouchlata a my se potom užasle ptáme, kdo koho vlastně ovládá, zdali my svou mysl, nebo mysl nás, a pátráme po důvodech, příčinách a účelech rozdvojenosti a nejednotnosti našeho vlastního těla. Snad bychom to ani nebyli my, kteří díky tomu tvoříme světy a bohy, my, kdo stoupáme ke hvězdám a zase z nich díky naší zhovadilosti padáme na hubu a tak dále a stále dokola, abychom nikdy a nikde nenalezli klid a stále se něčím vznešeně jako nadlidé i zcela nízce jako hovada trápili. Co jen to v nás je podivného, co z nás dělá rozdvojená hovada s lidskou tváří, že nedovedeme být ani hovady, ani nadlidmi a jsme jen prostě a sprostě hovada – hovada s lidskou tváří? Co jen to je? Je to lidskost, nebo je to spíš zhovadilost? To je ta osudová otázka!

Pokračujícího deště využívám také k návštěvě spořitelny, abych si tam uložil jistou větší uspořenou částku v hotovosti. Objednal jsem se pomocí internetu na čtrnáctou hodinu. Je však již deset minut po čtrnácté a stále nevyvolávají mé pořadové číslo! Teprve až jsem zbyl v celé spořitelně samojediný zoufalec (čekající opět kvůli někomu jinému jako blbec), všimli si mne a pak se mi velice omlouvali, že to asi nějaký šotek zavinil, ale oni ne, oni nikdy, hovada! To šotek zavinil, ne náš šlendrián, ne my, hovada s lidskou tváří! A tak jsem velkodušně prohlásil, že to se stává a že se nic neděje. Co jiného jsem měl říci? Vždyť si na těch hovadech nic nevezmete. Oni za to nemohou, že jsou to takoví nezdárníci, a já zase nemohu za to, že jsem takový smolař. Je však zajímavé, že mne ta smůla potká vždy jen tehdy, když potkám lidi. Ne, to není zajímavé – to je zákon.

Tátovi dnes v nemocnici hraji z kapesního počítače jeho oblíbenou hudební skladbu Koncert f moll od Johanna Sebastiana Bacha. Tahle nádherná křišťálová hudba se líbí snad každému – i mámě, která naprosto nemá hudební sluch, se tahle úžasná tříminutová skladbička líbí. A chtěl bych vidět toho, komu by se vůbec nelíbila. To by muselo být leda nějaké hodně blbé a hodně tupé hovado.

Po měsíci návštěv u táty v nemocnici už si tam připadám málem jako jeden ze zaměstnanců, něco jako duševně duchovní pracovník, který se stará o dobrou léčivou náladu jednoho vybraného nemocného a občas jej nakrmí, pohlídá, zabaví, pomůže s něčím. Znám všechny sestřičky a zřízence, vím, kde co je, kdy se co dělá a jak; jsem tam zkrátka už jako doma. Tak doma asi jako chudák táta.

Po sedmé hodině večerní musím jít domů, protože nemocnice se zamyká před vlezlými hovady zvenčí. Když se občas zdržím déle, dostávám se pak ze zamčené budovy všelijak dobrodružně jako trestanec Kajínek z vězení, ale stejně jako on si vždycky svůj způsob úniku najdu. Tak zase zítra.

Sobota 13. července 53

Skoro celý den se přeháněly deště, a tak jsem na procházku nešel, jen do města na velký nákup hlavně mražené zeleniny do zásoby a potom odpoledne za tátou.

Přišel jsem za ním do nemocnice brzo a brzo jsem posléze odešel. Nevěděl jsem, čím zabavit jeho, a co hůř, nevěděl jsem, čím zabavit sebe. Neměl jsem co číst a neměl jsem co psát. Chtělo se mi spát. Kdyby si tady mohl jeden aspoň lehnout... vleže se nuda přece snáší lépe než vsedě. Doma jsem si vždy lehl vedle táty a dělal jsem mu společnost, třeba tichou, avšak přeci nějakou; jemu to stačí. Nuda je nejstrašnější věc na světě. A nejvíc ze všech lidí trpí nudou činorodý člověk; což se týká nejvíce mne, avšak táty už nyní nejméně. V tom je jediná výhoda jeho zoufalého stavu; jeho mysl je tak otupělá, že se tím pádem ani nemůže tolik nudit jako zdravý člověk. Jen hovado je tupé a zároveň znuděné, a myslím tím hovado s lidskou tváří. Co se už toho naprováděla ta vyhlášená tupost hovad s lidskými tvářemi ve spojení s jejich znuděností!

Pozoruji, že ty jejich tváře jsou u mnohých zarostlé plnovousem jako ta bradatá hovada mohamedánská. Není to zábavné? Mohamedáni jsou teprve přede dveřmi, ale naše česká předposraná hovada se jim vzhledově přizpůsobují už teď, jako kdyby u nás vládl islám!

Další hovada chodí i v nejparnějším horku s kapucí přes svou tupou hlavu, jako kdyby fičel mrazivý vítr. To je zase černošský způsob oblékání po vzoru rapperů. Však negři jsou teď také v módě, tak proč se jim rovněž trochu nepřizpůsobit; však jsme prý všichni stejní – tedy kromě mne, protože já nejsem stejný jako ta hovada s lidskými a černými tvářemi, nejsem ani žádný smradlavý zpocený negr s dredy a s odulými pysky a nesnáším černošskou hudbu.

Vídám všelijaké zjevy. Hovada jsou potetovaná, ožralá, zhulená nebo žerou něco z papíru či lížou zmrzlinu (k smrti nesnáším, dělají-li to s tím oplzlým jazykem a otevřenou hubou přede mnou!); a dnes jsem viděl i bouračku. Pomačkané a odřené dva vozy stály na vozovce a ztěžovaly už tak dost ztížený provoz poblíž rozkopaného kruhového objezdu. Řidiči stojí na chodníku a marně zatím čekají na policisty. Tak nevím, nudí-li se nebo mají konečně o trochu vzruchu postaráno. Snad obojí. Já to na těch jejich tupých tlamách nepoznám.

Neděle 14. července 53

Ráno je mokro, ale neprší. Sláva, mohu jít na chvilku nahoru do lesa!

Tam je ticho, jen nejmenší ptáčkové, střízlíci a budníčci, zpívají své jednotvárné trylky nejhlasitěji. Vymezený čas dnes ubíhá ještě rychleji než jindy, protože musím stihnout otevřenou samoobsluhu, která zavírá v jedenáct. Vůbec se mi nechce dolů, třebaže je mokro a chladno, což nemám rád. Ale člověk se v lese, v přírodě vůbec, potěší víc než ve městě či doma. Není tu sám; jsou tu živé bytosti, stromy, bylinky, květinky, na nich motýli, jsou tu ptáci, hlemýždi a osamělý člověk občas spatří i utíkajícího zajíčka. Také má strach o život, jako já; a také se raduje, že unikl před člověkem, jako já. To potěší, že člověk, který nenávidí člověka, není na světě úplně sám, nýbrž všude má své blízké, kteří jsou mu v tomhle tak podivuhodně blízcí – bližší než lidé.

Do krámu jsem dorazil těsně před zavírací hodinou, takže tam skoro nikdo nebyl; rannímu nedělnímu návalu, tlačenicím a strkanicím jsem se tak hezky a pohodlně vyhnul. Přesto zase stojím jako blbec před pokladnou a čekám, až pokladní sečte obrovský nákup přede mnou. Ženská s mladší ženskou (asi dcerou) platí stravenkami a chvíli jim trvá, než najdou skutečné peníze k doplacení rozdílu. Ty stravenky, už podle jména, jsou snad ale určeny na něco jiného, totiž na stravu pro zaměstnance, nikoli na sváteční nedělní nákup pro domácnost! Divím se, že se jim to trpí a že jim to berou a uznávají za platidlo. Já bych to netrpěl. Ale všechna hovada na světě jsou tak vynalézavá, pokud jde o to něco ošulit, obejít či ukrást, že se vlastně nenajde skoro nikdo jiný, nějaké to nehovado, jako jsem například já, kdo by jim ty každodenní drobné podvůdky zatrhl. Ta hovada ty své podvůdky považují za něco tak běžného a obyčejného, za něco, „co se dělá“, že je ani za podvod nepovažují. A pak se rozčilují, že někdo jiný okradl nebo podvedl je samotné, a nadávají na kdekoho, na vládu, na presidenta, na lidstvo... jenom ne sobě. Hovada musejí zachovat lidskou tvář, i kdyby žádnou neměla. Však i ta jejich lidská tvář, předestíraná před sprosté, hloupé hovado, není nic jiného než podvod a klam.

Začíná zase pršet, zrovna když se chystám jít za tátou na návštěvu do nemocnice. Zatracené počasí! To určitě neřídí příroda, nýbrž nějaký zlomyslný člověk, to jinak není možné! A táta tam mezitím na mne čeká jako na smilování.

Za chvilku – na chvilku – přestalo lít, a tak jsem vyšel do ulic. Ještě že jsem si s sebou vzal deštník, protože samozřejmě to hovado nahoře, které řídí počasí, naklonilo svou konev s dešťovou vodou a začalo zalévat úrodnou zahrádku světa krás a bolestí. Páni, ten deštník už jsem neměl dávno nad hlavou! Naposled kdysi, když jsem ještě chodíval jako otrok do práce, a to už je řada let. Teď docházím do nemocnice jako do práce. Nejhroznější je to, že mi to tak i připadá.

Tátu ale vidím rád – a on mne. Někdy na mne ve své nynější blbosti špulí rty chtěje mě pusinkovat. Říkám mu vždy, že jsme muži, a muži se nelíbají. Je to ovšem pouhá milosrdná lež; v tom dnešním zvráceném a úchylném západním světě si chlapi (či spíš hnusná mužská hovada) provádějí i cosi daleko horšího, co se zdráhám i jmenovat a nad čím se obyčejnému neznalému člověku zvedá žaludek. Hovada teplá, úchylná.

Abych tátu trochu pobavil, přinesl jsem mu ukázat dvě staré černobílé fotografie, které jsem doma vyhrabal. Na obou jsme zachyceni jen my dva spolu. Jedna je z léta roku 1986, pořízená u nás na balkóně. Já jsem byl tenkrát právě doma z vojny na krátké dovolence. Táta měl tehdy tolik let, co teď já, a mně bylo necelých jedenadvacet let. Krásné časy! Druhá fotografie je z roku 1982, také z léta, a jsme na ni spolu zachyceni v plavkách na břehu Zlatých písků u Bratislavy. Já držím pod bosou nohou míč a pažemi propletenými na prsou žertovně napodobuji postoj hráčů kopané. Pamatuji si ještě stále živě, jak jsme si tam spolu hráli s míčem a jak jsem ho při tom hraní pěkně pohonil po té pláži. Mně bylo necelých sedmnáct, tátovi teprve devětačtyřicet. Kdyby se to všecko vrátilo... ten náš mladší věk i ty staré dobré časy! Ale co naplat: čas nemilosrdně ubíhá dál a dál a to staré a dobré musí uvolnit místo novému a špatnému. Takový je zákon času a zkaženosti lidské. Však to dobře vidím všude kolem sebe, jaká hovada se tlačí na naše místa. Kazí se všechno rok od roku. Snad to nějaké to hovado nahoře, které řídí čas a kazí lidi, zařizuje tak schválně kvůli nám starým a starším, abychom vidouce zkažený svět kolem nás, lépe a bez lítosti z něj odcházeli. Pohrdání světem a nenávist k hovadům s lidskými tvářemi je nám tak hojivou náplastí na zjitřené rány přivozené krátkostí a bolestí našich životů.

Táta se dlouho mlčky a se zaujetím díval na ty staré fotografie. Z výrazu jeho lidské tváře se nedalo vyčíst nic určitého. On byl vždycky takový uzavřený. Říká, že si nepamatuje; že si nevzpomíná. Snad je to tak lepší. Snad se jenom brání vzpomínkám, aby ho netlačily; aby ho nebolely... Prostěradlo pod ním bylo mokré; táta se podělal. Nic už nebude jako dřív. Ale dokud jsme spolu, je to pořád skoro jako dřív.

Nemocniční zřízenec tátu převlékl do suchého a čistého. Ze sesterny zní rachotivý pochod německé skupiny Rammstein. Táta mi mává na rozloučenou. Je pozdě. Nemocnici už zamkli. Hraběte Monte Christa ani mne však žádné zdi nezadrží.

Pondělí 15. července 53

Chvála svatému, svátečnímu pondělí! Nemají-li hovada s lidskými tvářemi svátek, mám svátek já.

Celý v černém kráčím stromořadím k lesu. A samí černí ptáčci mne doprovázejí. Kosice i čermáček jsou zaujati mým svátečním černým úborem a poskakují přede mnou po chodníku nemohouce se na mne vynadívat. Kavky se klidně procházejí vedle mne nebojíce se černě oděného muže. Hleďme, svrchu plotů mne zblízka pozorují dokonce i hnědošedí vrabčáci! Tak vesele a radostně začíná svaté, sváteční pondělí!

U sjezdové dráhy se ovšem něco děje. Je tam bagr a někdo se tam poflakuje. Doufám, že to tam nechtějí vylepšovat, poněvadž mají-li hovada v úmyslu něco vylepšit, zhoršují to ve výsledku. Musím kvůli nim pozměnit směr. Od starobylé slovanské lípy zase zaznívá štěkot psa, takže musím jít neschůdným středem. Zase ve skutcích popírám starověké přísloví, že středem se jde nejbezpečněji. Nejbezpečněji ano, ale nikoliv nejschůdněji. Hovada můj svátek nedrží.

Šťastně jsem se dostal na posed. Tady je klidné ústraní. V celém lese je dnes přímo sváteční klid a pustota! Procházím se, otáčím se, ohlížím se – a nikde ani človíčka. Dokonce jsem se odvážil pustit se i po pomezní silničce vedoucí mezi lesy, a ani tudy nic nejelo, nikdo nešel kromě mne! Opravdu sváteční, svaté pondělí! Ochutnávám borůvky, jahůdky a dnes poprvé i maliny. Byly celkem dobré. U lesní tůňky pozoruji sýkorky, které se sem slétávají napít. Dvakrát se tu blízko mne mihla i lasička! Škoda, že jsem se v tom krátkém okamžiku právě pohnul! Kdybych byl seděl na lavičce bez pohnutí, byl bych ji mohl sledovat zblízka, jako nedávno tu veverku, která jedla velikou houbu a celou ji snědla.

Mé sváteční štěstí skončilo u malin, kde jsem se právě kochal pohledem na nejkrásnější část lesa z celé Vysočiny. Štěstí jsem měl vlastně jen v tom, že jsem se právě stihl ledva vymočit, a už jsem za sebou na stezce spatřil blížící se hovado s lidskou tváří. Já tím močením ta hovada snad přitahuji, to není možné! Hovado šlo za mnou. Otočil jsem se k němu zády a předstíral jsem co nejvolnější chůzi, přičemž vyloženě nesnáším mít někoho za zády a netušit, co dělá nebo co zamýšlí. Ale přeci kvůli němu nepůjdu nazpátek nebo se před ním nepostavím do pozoru! Dívat se hovadu do jeho lidské tváře, to také k smrti nesnáším. Namísto na nejkrásnější lesní koutek Vysočiny se mám dívat na nejhnusnější hovado pod sluncem? Nikdy! Nezbývá než ho nechat mne předejít, uhnout není kam.

Hovado mne brzy dostihlo, předešlo a pozdravilo. Lidskou tvář umí to hovado zachovávat za všech okolností, všechna čest. Nasadil jsem také lidskou tvář a pozdrav jsem opětoval. Vida, také to umím jako oni! Není to nejlepší možnost, ale je to mnohem lepší než se vraždit na potkání. I když, kdo ví, co by bylo vlastně nejlepší a pro koho. Nikdy to totiž lidstvo nedotáhlo ani v jednom směru až do konce: ani se neuzdravilo, ani se nevyvraždilo. Takže nevíme, co by bylo lepší.

Jedno hovado mne minulo a další dvě jdou směrem ke mně po lesní cestě! Inu, je-li jeden, jsou všichni, jak praví Timón Athénský. Odbočil jsem do nitra lesa a prošel jím obloukem znovu na uvolněnou cestičku. Byli to Jeníček s Mařenkou. Vedli se za ručičku do černého lesa. Na lavičce po sobě nechali setřený los. Prachy nebudou, budete muset jít dělat. „Hovada, zase nějaký odpad!“ nadávám a tiše si sedám. Ale nic už mě netěší vysedávat tu dlouho, poněvadž dříve čistý vzduch po těch hovadech zesmrádnul člověčinou. Je rázem po klidu, i když žádná hovada už nepotkávám.

Tak zas zpátky k lidem, ale ne s klidem. Tak copak mi dnes ještě ta hovada vyvedou? Ale stejně to dnes bylo v přírodě hezké.

V krámě je skoro prázdno, u pokladny nikdo. „Že by to dnes proběhlo hladce?“ říkám si. Kdepak, ani tentokrát ne! Tady nic nejde tak hladce. Pokladní se dostavila k pokladně, aby spočítala můj nákup, ale předtím se bavila s nějakým známým a nehledě na mne, bavila se s ním dál! Hovado, její známý, si dokonce stoupnul přede mne, aby s ní mohl hovořit lidskou tváří v tvář, a vůbec mu nevadilo, že mi tím překáží. Měl jsem chuť ho kopnout, aby uhnul. Hovado.

Po obědě, právě když se chystám jít za tátou do odkladovny, venku se rozpršelo. Počasí, že bys hovado nevyhnal, ale já jsem se vyhnal. Táta je tam sám a čeká. Vzal jsem deštník a šel jsem.

Přišel jsem na tátův pokoj číslo 6 – a zhrozil jsem se. Táta leží na posteli napuchlý s hubou otevřenou a v bezvědomí jako mrtvola! Lekl jsem se. Když jsem však přišel k té žijící mrtvole blíž, poznal jsem svůj omyl. To nebyl táta. Naštěstí to nebyl on. Jeho dnes přestěhovali na pokoj číslo 2, k lehce nemocným, a místo něho na šestku umístili nějaký těžký případ. Však to bylo na něm už zdálky vidět. To jsem si oddychl. Umírání se odkládá.

Táta se po mém objevení se ve dveřích jeho nového pokoje rozzářil štěstím. Byl sice pomočen, ale vesel. Leží na pokoji s dvěma dalšími dlouhodobě nemocnými. Ti jsou na tom se zdravím mnohem lépe než táta a jeho bývalí spolutrpící z pokoje číslo 6. Tamti skoro vůbec nevnímali, co se kolem nich děje, a člověk si tak mohl v mnohem větším soukromí popovídat s tátou. Tihle dva dobře slyší i vnímají, a tak se před nimi mnohem více ostýchám mluvit. Ale snažím se na ně nemyslet a chovat se naprosto nenuceně jako dřív. Myslím, že mi to šlo. Táta byl alespoň spokojen.

Přinesl jsem mu různé dobrůtky a zase další staré fotografie. Máme jich doma přehršel. Mne najednou také baví si je prohlížet. Staré dobré časy jsou na nich zachyceny. Na jedné z nich se tenkrát ještě velmi mladí máma a táta na sebe zamilovaně usmívají. Takhle jsem je já nikdy nepoznal. Já jsem je znával vždy jen hašteřivé, nevrlé a nenávistné. Že se kdysi měli takhle rádi, jsem si nikdy nedovedl představit. A přece to tak bylo.

Mně se zdá, že až jednou zůstanu v našem prostorném bytečku úplně sám bez rodičů, s nimiž jsem tam prožil většinu života, ozdobím si pak jeho stěny, police a prosklenné skříně právě těmito starými fotografiemi. Budou tak pořád se mnou i po smrti. I když mne často rozčilovali a otravovali, přesto budu na rodiče vzpomínat s něhou, s pohnutím a rád. Nebyli to špatní rodičové. Umožnili mi a nadále umožňují, kromě jiného, že jsem nikdy nemusel pracovat, nechtěl-li jsem sám. Práce je až poslední zoufalá možnost. Život je příliš nádherný a krátký na to, aby si jej člověk kazil otročením pro blaho cizáckého kapitálu a ztratil tím svou důstojnost a svobodu. Z práce nakonec člověk nic nemá, leda soužení. Nenávidím práci! Zahynul bych v práci! Usoužil bych se jí k smrti. Oni mne chápali a chápou. Vědí, že by vzácnou a citlivou rostlinku mého života zadusila nedůstojná otrocká dřina.

Co jen tam v tom bytě budu jednou dělat sám? A to jsem se na to vždy těšil, až budu sám! Co tam budu dělat? Jednoduchá odpověď: To, co teď. Příroda mě zachrání. Les mě zase přijme do svého nitra, v němž se rád ztratím před dotěrností hovad s lidskými tvářemi.

Úterý 16. července 53

Dnes ráno jsem viděl moji pomocnici. Divná ženská, hubená jako chlapec s dlouhými světlými vlasy, sbírala v Královské aleji odpadky do nákupního pytle. Dívala se kolem sebe, nesleduje-li ji při tom někdo. Tak se vždy ohlížím i já při uklízení povalujících se odpadků, zdali mne nevidí ta hovada, která je upustila ze svých pazour, líných hodit je do některého z nedalekých a všudepřítomných odpadkových košů. Hovada lenošná, nepořádná. Ještě by se mi za to pohrdlivě smála, že jsem blázen a ubožák. Však je znám.

A tak mám svou pomocnici. Tušil jsem, že mi někdo pomáhá! Občas některé odpadky, které jeden den nepoberu, jako by samy od sebe druhý den zmizely.

Ženská je také jako já oblečena v zeleném. Teď po mně hodila rychlým, vyděšeným pohledem. Naše oči se krátce setkaly, ale hned zase plaše uhnuly. Už jsem si jí víckrát nevšímal, aby si o mně nemyslela, že jsem také jedno z těch posměvačných a zkažených hovad, po nichž my, nespolečenští blázni a zneuznávaní vyvrhelové, uklízíme naši krásnou zem, zatímco ti společensky úspěšní a ctihodní se k vlastní zemi chovají přehlíživě a opovržlivě jako k cizí. A tak to bude zase na nás, na krásných bláznech a podivínech, abychom udrželi naši zemi také tak krásnou a podivuhodnou, jako jsme my sami.

Včera v lese vedle sjezdové dráhy vykopal bagr jakési vyhloubené cestičky. Dokud tam dnes ráno nikdo nebyl, tak jsem si to tam prohlédl. Je to tam vyhraničeno bíločervenou páskou a na mne to činí dojem, že tu myslivci budují další cvičnou noru. Jedna už je nedaleko odtud v takové lesní rokli, kde se dřív prý hrávalo divadlo. To je také znamení rostoucí zhovadilosti lidské a celkového úpadku mravů, že tam, kde kdysi účinkovaly nadlidské múzy, vyžívají se dnes hovada s lidskými tvářemi v nelidském týrání lišek. Hovada zhovadilá.

Tak zas bude o jedno kouzelné lesní zákoutí méně. Kolik už jich zmizelo jen za můj život! Jak se někde otevře vstup do lesa, vnikne tam hovado s lidskou tváří. Člověk je jako nákaza, která proniká do otevřené ranky v kůži. Je schopen, stejně jako ta nákaza, zničit celé tělo, celý les, celou zemi. Hovada ničivá nakažlivá.

Je chladno. Aspoň sluníčko kdyby zahřálo člověka maličko. Sedět se dnes nedá dlouho, a tak se potuluji lesem. Přetáhl jsem si přes hlavu kapuci a celý v zeleném srostl jsem vjedno s pařezem. V tomto důmyslném převleku jsem však neviděl žádná větší lesní zvířata, než jednu jedinou veverku.

Tátovi jsem odpoledne přinesl ukázat jeho obrázek coby vojáka s nápisem „Obránce vlasti!“, jímž prý kdysi obloudil mámu, a jeden žertovný snímek, na němž ještě jako svobodný mládenec napodobuje Pepka námořníka. Táta si beze slova prohlíží své obrázky a zdá se, že vzpomíná. Ale zda si také pamatuje, to už není jisté.

Vzpomínáme a zapomínáme. Je to drahně let, kdy jsme byli mladí. A ze vzpomínek zbyly už jen ty staré němé fotografie. Ostatní svědci jsou již dávno mrtví. Jsem zvědav, kdo se bude jednou přehrabovat v mých starých fotkách. Po mně však také zbudou mé umělecky ztvárněné deníky. To už nebudou tak docela němí svědkové!

Středa 17. července 53

V Liboháji si dnes hrají dvě veverky na honěnou. To je legrace! Honí se dokola kolem širokého kmenu starodávné lípy a pak i po zemi. Ta zvířata si ale vyhrají; ta zvířata si ale umějí hrát!

V lese je mi dnes zima, a tak jsem využil čerstvě posekané louky a vypravil jsem se dál do polí.

To byl ale báječný nápad jít ven do políček nad Políčky! V polích v otevřené krajině je víc prostoru, víc tepla a méně lidí – lépe řečeno nikdo – zatímco po lesích se stále potulují otravná hovada s lidskými tvářemi. Nad poli se třepotají skřivánci, nad polním a lučním kvítím zase početní motýli a políčka zlátnou obilím. Letos je zde dokonce víc brambořišť než lánů s řepkou. To asi naši zemědělci zjistili, že dovážené brambory jsou dražší než banány, a tak ucítili příležitost si vydělat tím, čeho si lidé žádají, to jest našich českých poctivých a levných brambor.

Bramborová nať také nyní kvete a vůbec je dnes v polích krásně. A ty rozhledy po mém domovském kraji! Takové nejsou nikde na světě, jen u nás doma.

Sousedé sedí zase před domem jako slepice v kukani, když odcházím do nemocnice za tátou. Kdyby tam aspoň snesli vajíčko, jako ty kvočny, aby z nich byl nějaký užitek! Hovada neužitečná.

Nějaký člověk na ulici telefonuje a představuje se: „Hovado.“ – Nebo říkal „No, haló?“ – Nevím, ale znělo to jako „hovado“, já jsem to tak slyšel. Každopádně se to rýmuje a shoduje: „Haló, haló, zde hovado.“

Probil jsem se tím městským blázincem a už jsem u táty na pokoji číslo 2. Vítá mě jako vždy radostně, ale zdá se mi, že je tam ze všeho nešťastný: z několikadenního přebalování a převlékání, z koupání, z krmení, z cizích lidí okolo, on, takový uzavřený člověk... Nejvíc mu vadí, že tam bouchají dveře a on leží hned u dveří. Dnes nemá na nic chuť; snědl trochu mého okurkového salátu a trochu nemocniční rajské polévky s chlebem, napil se kapky mé jablečné šťávy a víc nic. Na obvyklý dortík ani na mámin bramborák nemá chuť. Chudák táta. Mluvím na něj, vypravuji mu lecjaké hlouposti, pouštím mu skřivánčí hlas, ukazuji mu jeho staré fotografie, ale on mlčí a na nic nemá náladu. Musí to být pro něho strašné jen ležet; pro něho, který se do poslední chvíle snažil pořád chodit, dokud mohl a dokud neupadl a víckrát se nezvedl. Bojím se, že brzo upadne znovu, tentokrát do úplné netečnosti a otupělosti. Zajímalo by mne, co se mu asi tak honí hlavou. Možná, že skomírající světélko jeho zkormoucené mysli obíhá pořád kolem dokola ničeho, nemouc se chytit něčeho, zrovna jako ty dvě veverky dnes ráno kolem stromu. Musí to být hrozné. Tady končí veškerá legrace i veškerá hra.

Čtvrtek 18. července 53

Po lesích a parcích proudí zdivočelá stáda hovad s lidskými tvářemi, ale do polí nejdu, poněvadž dnes je tam příliš teplo. A tak sedím hodinu na posedu a pak se toulám okolo. A sotva vyjdu ven z nitra lesa na pěšinu, už se po ní přibližuje další hovado. Takový habán, pupek přepouklý přes krátké kalhoty a v pracce si nese láhev s pitím. Odpudivý zjev. Toho tady vídávám často. Prošel kolem mne a já jsem ještě k tomu ucítil jeho stejně odpudivý pach. Hovado smradlavé.

Poseděl jsem na lavičce u tůňky a pak jsem si sednul na pařez v sousedním vysokém lese, cestou ochutnávaje borůvky. Ještě že jsem seděl daleko od pěšinky, kde mne nebylo vidět, kde jsem se ztratil ve svém zeleném oděvu v zeleném prostředí, protože ke své zděšené nevoli jsem spatřil to smradlavé hovado znovu! Vracelo se po pěšince přes les! Nenávistně jsem ho ze své bezpečné vzdálenosti pozoroval. Hovado, klátíc se při chůzi jako polidštěný šimpanz, se dvakrát zastavilo: nejprve sáhlo prackou do zadní kapsy kalhotek, načež vytáhlo z ní mobil, a podruhé se debil zastavil, aby si přihnul z té láhve, kterou s sebou stále jako nějaký vesnický blázen nosí. Když ho vidím a pozoruji ze své zelené skrýše, omdlévám hnusem z toho hovadského chlapa a zároveň se dusím nezvladatelnou záští. Jeden takový otravný chlap dokáže otrávit celou procházku. Není nad pusté prázdné prostory bez takovýchhle blbých otravů. Kdyby mne někdo postavil před jednoznačnou volbu, zda si přeji mít svobodu pohybu, nebo spíš svobodu projevu, vybral bych si bezesporu svobodu pohybu. Nač by mi byly nějaké planomluvy, byť stokrát svobodné, kdybych nemohl svobodně jít kam chci a kdy chci! Svoboda mít kolem sebe dostatek volného prostoru bez otravných hovad s lidskými tvářemi je základní svoboda, z níž vyplývají všechny ostatní. Kašlu vám na planomluvy, já chci mít volný prostor bez hovad!

Nejlepší byl závěr dnešní dopolední vycházky. Sedě na lavičce u kříže na Šibeničním vrchu, zjevila se náhle jako duch zcela neslyšně máma srnka a za ní v závěsu srnčátko. Srnka se bedlivě rozhlížela jako já, je-li čistý vzduch, ale mne, splývajícího s okolím, naprosto přehlédla. Naskytl se mi tak jeden z nejúchvatnějších pohledů, jaký můžeme v lesích vidět: pohled na plaché zvíře. Možná proto lidé tak uchváceně zírají na mne, kdekoliv mne potkají. Také se jim asi zdá, že vidí před sebou nějakého velice vzácného a velmi plachého divokého tvora. Možná ani netuší, jak blízko jsou pravdě.

Táta je v odkladovně šestý týden, čtyřiačtyřicátý den. Ubývá postupně a zřetelně na duchu čím dál víc. Už jenom nesouvisle blábolí cosi nesrozumitelného, sotvaže je schopen na položenou otázku jednoslovně odpovědět nebo jen přikývnout, zavrtět hlavou. Dnes se přejedl a přepil a pak to všecko vyzvrátil. Klidně v tom ležel dál, než přišla sestra jej převléci. Být u něho máma, tak dostane záchvat a uteče, poněvadž má nepodloženou hrůzu ze zvratků a zvracejících lidí. Měl jsem na sobě čerstvě vyžehlenou bleděmodrou tátovu letní košili. Naštěstí se jí ty zvratky nedotkly, takže zůstala čistá bez poskvrny. Táta svoji košili vůbec nepoznal, jak se dalo čekat. Jsem rád, že aspoň poznává mne. Ale jak dlouho ještě? Chudák táta. Když jsem se s ním pro dnešek loučil, vypravil ze sebe jediné dvě souvislé věty, avšak zcela nesmyslné: „Kam jdeš? Buď doma!“ – Chudák táta; nechápe, že už dávno není doma, ale v nemocnici. Nu, snad je to tak pro něho lepší.

Pátek 19. července 53

Otepluje se. Různými kličkami a odbočkami, jimiž se vyhýbám četným hovadům s lidskými tvářemi, stoupám pustými lesními pěšinkami k posedu na kraji jasanového háje. Sem nikdo nepřijde, sem chodím jenom já. Dnes obzvláště nechci nejen nikoho vidět, ale nechci ani žádné hovado potkat. A tak sedím, sedím, střídaje polohy, a hodina je pryč. Už mě to nebaví, a proto sestupuji z výšiny bezpečného posedu dolů do lesního podrostu, v něm se procházeje. Nakonec jsem vystoupil i na stezky, protože jsem necítil ve vzduchu žádné hovado. Byl to naprosto přesný pocit: nikde nikdo. Jsem v lese úplně sám. Ale stejně dbám na neviditelnost – to už je taková moje zásada vypěstovaná dlouholetým „soužitím“ s hovady. Ono to totiž ani zdaleka není žádné soužití, jako spíše souboj. A jen neviditelný soupeř má od soupeře pokoj.

V krámě jsem přistoupil k pokladně, abych zaplatil – nikoli za ono „soužití“, nýbrž prozatím za nákup – a přede mnou tam zdržovalo jakési hovado, ukazujíc pokladní v mobilu jakýsi obrázek (asi haranta). Už je to tady zas. V duchu jsem znejistěl. To zas bude trvat!

„Hovado, nezdržuj!“ pomyslil jsem si, a zřejmě to byla velice silná myšlenka, protože to hovado hned jako na povel schovalo mobil i s uloženým harantem a uvolnilo místo pro mne.

Díky za poslušnost; neboť ta se dostavuje podle toho slova až po slušnosti. Slušnost u hovad žádná, leč lidská tvář řádná. Hovado, nevím, koho zajímá tvůj prťavý harant! Já nevím, kdo může mít rád děti nebo je dokonce úchylně pohlavně milovat jako nějakou vyspělou ženskou! Ti dětimilové, o nichž se teď všude mluví a píše, že to nejsou žádní zločinci a že mají mít, chudáčci, také svá lidská práva, jsou vážně úchylná hovada! Milovat haranty a mazlit se s nimi – no fuj, kde jste to viděli, taková úchylná zvrácená zhovadilost! Já, vidím-li haranta, utíkám jako před šelmou! Nenávidím haranty! Dospělá hovada se aspoň přetvařují, takže aspoň na povrchu vypadají lepší než jsou uvnitř, avšak děti ani tu lidskou tvář nemají, to jsou úplná hovada.

Když jsem odpoledne přišel za tátou na pokoj číslo 2, svlékal si právě nemocniční košilku, takzvaného anděla. Bylo mu horko. Vytřeštěným nepříčetným pohledem se na mne podíval, jako by mne nepoznával. Skličující pohled. Bojím se, že ho budu takového vídávat čím dál častěji. Teprve za chvíli se na mne zřejmě upamatoval a jeho cizí pohled se konečně změnil na známý.

Není snad dne, aby táta neprovedl něco trapného. Dvakrát tvrdil, že se mu chce na záchod. Poprvé, když přišel zřízenec, byl už podělaný, podruhé jej posadili na kakáč, a já jej hlídal, ale táta nic neudělal. Ošetřovatelky a ošetřovatelé se s těmi trapnými příhodami vyrovnávají všelijak: někteří to berou s humorem, jiní vážněji a mrzutěji. No a co, tak měla jít, hovada, dělat něco jiného, je-li jim zatěžko starat se o nemocné! I jim postupem času přede mnou padají jejich nepravé lidské tváře, pod nimiž se skrývá obyčejné sprosté hovado.

Aspoň že se táta tentokrát nepozvracel. Je mu strašně nepříjemné, hýbají-li s ním, a trapně se cítím i já, jeho samozvaný přidělenec. Je mi to krajně nepříjemné do té nemocnice každé odpoledne docházet. Tohle přece nikdy nebylo nic pro mne. Vždyť mně byl vždycky každý člověk upřímně ukradený a mohl klidně přede mnou chcípat, se mnou by to nepohnulo. Ani za mámou jsem nikdy nebyl v nemocnici, když tam ležela. Ale s tátou je to najednou jiné. Tátu nemohu zradit a opustit. Vždyť to byl ten nejlepší táta na světě. Nejlepší táta, kterého ztrácím.

Sobota 20. července 53

Jako každou sobotu, nakupuji dnes ve městě. Oproti samoobsluze na sídlišti není velký rozdíl mezi oběma krámy. Tam i tam lidé zdržují a uvádějí mne do trapných rozpaků. Dnes stál za mnou v řadě chlap, který se bezostyšně bavil před ostatními zákazníky se svou známou pokladní, a vůbec mu nevadilo, že ta pokladní ještě obsluhuje mne. Že si ty blbé žvásty nenechají na jindy, až je nebude nikdo cizí poslouchat, hlavně já, kterému je to nejnepříjemnější! To je hrozné. Copak člověk nemůže v klidu a bez obtěžování ani nakoupit? Zřejmě ne. Ale pak se mi nikdo nemůže divit, že ta hovada s lidskými tvářemi nenávidím.

Po tomto nutném každodenním setkání s hovadstvím krytým lidskou tváří jedu na kole k rybníku. Cestou pěšky přes les jsem viděl hovado houbařské. To bylo tak, že náhle mne cosi neurčitého zastavilo, abych zbystřil své smysly. A zastaviv takto, hned jsem toho chlapa zhovadilého spatřil v dálce se procházet mezi stromy s košíkem hub. To už je léty zažitý pud. Doufám, že jej neztratím, než se znovu do lesa navrátím.

Na rybníce je nějak podezřele málo ptáků. Copak se tady dělo? Aha, tamhle u lesa jsou narovnány klády dříví, tak tu je asi příčina! Dvě zelené žabičky, které na mne jukají ze sítin, jsou tu jako posledně, a tak je snad všechno, jak má být. Schoval jsem se jako vždy pod břeh a tady, úplně nahý jako v ráji, s výhledem na palouček a les, nevím o světě a svět neví o mně. Tady si člověk odpočine od člověka; tady se mne hovadství lidí nedotýká. Voda byla báječná, plaval jsem v ní kraulem, prsa, na znak i na takzvané ouško, jak mne mu naučil táta, když jsem byl malý.

Když jsem mu to později odpoledne v nemocnici připomínal, on si nevzpomínal. Jeho pohled se kalí. Dlouho na mne hledí, jako by mne nepoznával nebo jako by se snažil v mých očích cosi vyčíst. A když chce něco říci, nenachází slova. Nejde to, už to nejde.

Neděle 21. července 53

Na poledne dnes počítač předpovídá déšť a bouřky, a proto jdu jen na malou procházku do lesa. Hovada po ránu ještě vyspávají svou noční opici – v jejich případě tedy spíš noční hovado – a tak je cesta přes zahrádky vcelku volná. V lese jsem ovšem neponechal nic náhodě a zdržuji se výhradně kolem posedu. Nejprve sedím dlouho tam, pak sejdu dolů, sednu si na bobek na malý vršíček, hloubám, hloubám, a na posledních šest minut znovu nahoru na posed. Tak uběhly dvě hodiny, je deset hodin a je čas pomalu scházet dolů.

Z vrcholu sjezdovky se dívám dolů k zahrádkám, je-li tam volná cesta a nedějí-li se tam nějaké zhovadilosti. Vypadá to dobře – odsud. Po úbočí kvete bodlák, pronikavě vonící, a motýli různých barev, paví oka, babočky bodlákové, bělásci, perleťovci, se z té vůně a šťávy mohou dychtivostí zbláznit. Já také přivoňuji, leč nemaje sosáčku, nesaji. Mně je určena jiná potrava, jiný sladký mls, a sice maliny.

Blížím se pomalu, neochotně k předměstím, stejně jako se blíží jedenáctá hodina, kdy samoobsluha na sídlišti zavírá. Přesto je tam stále mnoho lidí... no, „lidí“... hovad s lidskými tvářemi.

Když na mne přišla řada u pokladny, vysypal jsem přesně na korunu všecky drobné mince, a pokladní začala fňukat, že je to málo. Bylo to tak hodnověrné fňukání, že by mne jím to hovado nepočtářské málem popletlo! Naštěstí, dřív než jsem se do ruda dopálil, brzy poznala svůj omyl a vše bylo zase v pořádku. Její provinilý úsměv mne však příliš neuspokojil ani neusmířil. Ani malá zašpitnutá omluva by mi velmi nepomohla, abych se necítil zase jako blbec. Jsem nejradši, nevšímá-li si mne nikdo a nemluví na mne – to je to nejlepší, čím se mi ta hovada mohou zavděčit. Jenže to je právě to, čeho se mi od nich dostává ze všeho nejméně.

Odpolední chůze městem připomíná blázinec. Auta se řítí všemi směry jako bláznivá, takže se nestačím ohlížet na všechny strany a ještě před nimi uskakovat – a lidé, posedávající v parku, připomínají blázny, tiché blázny, kteří nedělají nic jiného, než že každý z nich čumí do dlaně. Oni jsou blázni, šílím však já. Do prdele, proč nesedí doma na prdeli a jdou vůbec ven, když si venku ničeho jiného nevšímají než toho proklatého vynálezu, který z nich dělá takové šílené blázny a taková zhovadilá hovada! To mohli klidně zůstat doma, aby jim něco v té krabičce náhodou neuniklo, a nepopuzovat mne – bylo by víc místa pro mne. Ven chodím snad proto, abych se díval do nebe, na zeleň, na stromy, na květiny, na ptáky, na hmyz – je toho tolik v přírodě, nač se lze dívat a z čeho mít radost, a ne abych čučel jako to hovado pitomé pořád na tu protivnou škatulku! Ale ta hovada nepřirozená, protipřirozená, pořád jako otroci zírají do dlaní, v nichž třímají ten zhoubný vynález! „Hovada, hovada,“ říkám si potichu, a snažím se na ně vůbec nepodívat. Z toho pohledu by se jeden vážně zbláznil!

Táta je pořád stejný. Vymyslil si novou hru, jíž se zaměstnává: hraje si na schovávanou s vlastním kapesníkem. Vždycky ho někam strčí, na kraj pelesti, pod košilku, pod polštář a podobně, v tu ránu zapomene, kde ho má, a já mu ho musím ukazovat. Stejně jako je tomu u her dětí s dospělými, jeho ta hra neúnavně baví, kdežto mne neuvěřitelně unavuje.

Na závěr mé návštěvy se táta jako obvykle podělal. Sestra dlouho nešla, aby nakonec přišla sama, když už jsem se právě chystal zavčasu opustit nemocnici, aby mne tam nezavřeli jako hraběte Monte Christo. Spráskla ruce, že to bude s tátou zase rvačka a že nemá nikoho na výpomoc. Tak jsem se nabídl já.

Táta se díky mně nepral, nebránil, byl klidnější než beze mne, a nakonec sestřičce dokonce poděkoval.

Pro mne však bylo veškeré to převlékání a převinování nepříjemné ze dvou důvodů: za prvé nesnáším posrané lidi, děti, psy a tak dále, a za druhé to byla práce natolik důvěrná – ve dvou, s hezkou mladou ženskou, kde účinkovala i nahota (tátova) – že mi to připadalo tak, jako kdybych s tou sestřičkou snad málem souložil! Minulou neděli jsme tam zbyli na ocet také jen my dva a bylo to stejné.

Ta sestřička je mimochodem ze všech tamních sestřiček nejmilejší. A ostatní ji tam nechaly všechno dělat samotnou a samy šly domů. Tak už to mezi hovady s lidskou tváří bývá: Kdo není úplné hovado a chová se slušně, klidně, nevtíravě a pokorně, prostě úplně jinak než ta lidská hovada, s tím jednají ostatní přehlíživě, bezohledně a sprostě; s tím se vymete všechno možné, a nelíbí-li se mu to, tak s ním ostatní zametou. On nepatří mezi ně a ta hovada nepatří k němu. Každý z nás, kdo nejsme hovada jako oni, to poznal na vlastní kůži mnohokrát, ba nesčíslněkrát. Slušnost však velí zachovat lidskou tvář, i když se chovám jako sprosté hovado. Tak to mezi lidmi chodí odnepaměti. Nechtějte však tu paměť po mém tátovi; ten už žádnou nemá.

Pondělí 22. července 53

Proti hovadům s lidskými tvářemi nezabírá ani pracovní pondělí, jsou-li zároveň prázdniny. Zase jich je všude jako nasráno a zase je všude nasráno jako od hovad. Však jedna taková vychrtlá běžkyně právě teď vypadá, jako by spíš spěchala do křoví na záchod, než že by běhala pro zdraví! Ta to běhání ostatně příliš nepotřebuje – a vlastně ani to sraní. Vidím kolem sebe daleko tlustší postavy, které by výborně dokreslovaly známé rčení o velkém biči a malém dvorku. Já bych jim prohnal tukové záhyby těmi správnými pohyby! Nežerte tak, hovada vyžraná! Anebo jako já mlsejte jen samé zdravé sladké lesní plody; jsou dobré a je jich mnoho – dokud se na ně nesesype jako hejno pažravých kobylek stádo vyžraných, přežraných a nenažraných všežravých hovad s lidskými tvářemi! Hovada!

Kdyby si mne aspoň nevšímali, nemluvili na mne a nezdravili mne! Asi se domnívají – mylně ovšem – že mi tím otravováním prokazují nějakou úctu, nebo že mi to dělá potěšení, nasazují-li si přede mnou, hovada otravná, nepravou, neupřímnou lidskou tvář. Vždyť mne ta hovada vůbec neznají, nemohou tudíž vědět, zda jsem slušný člověk, ani jaké mám o nich mínění. Kdyby to věděli, spadla by jim čelist i ta zrádná lidská tvář! Anebo to dělají schválně, jako si dělají všichni všem samé schválnosti, nejen mně, a pak je to ovšem přirozené – přirozené hovadství lidí.

Já nevím, kam se mám před nimi schovat, abych měl od nich pokoj aspoň v lese na procházce! Jó, loni, to byl ráj; zalezl jsem až na tři dny daleko, hluboko do nitra pustého lesa, vlezl jsem si do stanu, kde jsem mohl nerušen a v pohodlí odpočívat, spát a psát, a měl jsem klid a od lidí pokoj. Ale letos...?

V odpoledním městském blázinci je k vidění tentýž obrázek. Zde mne zaujaly různé oděvy a na nich cizácké nápisy a barvy. Ta hovada snad ani nejsou našinci Češi, natož věrní Češi, a tahle země snad už ani není česká! Vypadá to tady jako v Americe! Kdekdo má na triku cizí vlajku, britskou, americkou, australskou, jen ne českou. To ti lidé – co „lidé“, hovada! – nemohou být aspoň trochu vlastenci? Já nevím nic o tom, že by někde v cizině nosili tamní lidé na oplátku zase naše národní barvy nebo naše české nápisy, například „Navždy“, „Jsem v pohodě“, „Co se tady děje? Zůstanu tady“ a podobné, jako naši lidé, naše hovada nosí cizí! Já bych to na sebe tedy nevzal. Připadal bych si jako blbec. To oni ne. V tom je právě ta nesrovnalost, že ti největší blbci si vůbec jako blbci nepřipadají, naopak: jako největší borci. Blbec nebo borec – ono je to jedno nakonec; ono se to nejen rýmuje, nýbrž kolikrát i shoduje.

Úterý 23. července 53

Je horko a jasno. Hned ráno jedu na kole k rybníku, k svému oblíbenému zapadlému rybníku, k mé soukromé nudistické pláži, kde se hovada s lidskou tváří neukáží.

Na kolostezce se mi naskýtá pozoruhodný úkaz: mravenci táhnou spojenými silami žížalu. Jeden každý mraveneček se chopil kusadly kousíčku toho oproti nim obrovského tvora a jako jeden celek jej táhnou pomalu, ale jistě, kamsi k okraji a dál někam do trávy k nějakému mraveništi, kde již čekají další jejich maličcí druhové.

Takhle pospolitě spolupracovat a žít již lidé dávno neumějí. Dnes, cokoli je lidského, je zbudováno jen z přinucení tím, že jedni z postavení své moci vládnou druhým v postavení bezmoci. Nikdo již dávno nic neudělá prostě proto, poněvadž je to potřeba, nýbrž jen proto, že je buď uplacen, nebo nouzí donucen. Dnes dokonce i dobrovolné spolky vybírají dobrovolné příspěvky na svou činnost, jinak by ji neprovozovaly. Duch přirozené pospolitosti a soudržnosti se postupně vytratil. Dnes jsou lidé nesourodým stádem hovad, jejichž poznávacím znamením je nesoulad a třenice. Každý se cítí být jiným a každý má právo být jiným a každý v důsledku toho nenávidí kdekoho, protože mu překáží v jeho právu být jiným.

Mravenci jsou všichni stejní a všichni také úplně přirozeně, bez donucení, táhnou za jeden provaz, jak se říká, v tomto případě za jednu žížalu. Tak nevím, je-li ta protlačovaná rozmanitost a bezbřehá svoboda na něco dobrá; nedělá-li z lidí spíš nešťastná hovada, než vskutku svobodné lidi, ač navenek dodržují zdání lidskosti. Dobré mravy se nedodržují, zákony neplatí a místo nich zavládlo všeobecné hovadství. Zhovadilost je přímo jejich náboženstvím. Hovada s lidskou tváří to jsou, nic jiného. Jak je nenávidím!

Projel jsem téměř liduprázdnou vesnicí a stanul jsem v lese. Jako kdybych se ocitl v pohádce s dobrým koncem. Ach, lese, lese, kdypak se do tvého nitra navrátím? Kdy se znovu stulím ve tvé konejšivé náruči?

Našel jsem tam však, samozřejmě, škaredý pozůstatek po lidech, po těch hovadech, která všude zanechávají svou hnusnou stopu: krabici od rybízové šťávy, v tomto případě spíš krabici od hovada. Sebral jsem ji a naložil. Vyhodím ji potom ve městě.

U rybníka jsem naprosto sám a naprosto nahý, jak to chtěla příroda. Ano, i samotného mě příroda chtěla, nejen nahého! Jsem tedy nahý a sám a volnosti si užívám.

V návalu nadšení jsem se prudce ponořil do osvěžující vody a zadkem jsem narazil do betonového schodu. Trochu jsem se škrábl, ale nic to není. Ranka se brzy zacelila. I při největší opatrnosti není člověk nikdy a na všechno dost opatrný. Také jsem zjistil, že se mi udělal na spodním rtu opar. Pořád něco! Na tento neduh jsem odjakživa náchylný, aniž by proti němu jakkoli účinkovaly léky a masti (nemravně předražené mimochodem) či jakákoli jiná opatření nebo péče. Stačí mít trochu suché popraskané rty nebo malý škrábaneček na nich, a opar hned naskočí. Pronásleduje mě to téměř každý rok, hlavně v létě.

Té bolesti se člověk v životě zkrátka nevyhne, ať dělá, co dělá. Však skrze bolest vůbec cítíme, že jsme naživu; a nebýt bolesti, stala by se z nás ohavná rozkochaná hovada. Jen bolest dělá ze zhovadilého člověka lepšího člověka. Proto lidem přeji mnoho bolesti v životě. Je udělá lepšími a mne spokojenějším. A snad i mne dělá bolest lepším a nešťastnějším. Lze být zároveň lepší a zároveň nešťastný? Lze. Je to přímo vzorec nadčlověka!

Nenechávám si tím ovšem kazit radost. Nešťastný nebo šťastný, lepší nebo horší, s bolestí nebo bez ní, co je mi teď po tom! Tady člověk jen žije a odpočívá. Je tu voda, tři zelené žabičky v ní, které se přede mnou schovávají, když sestupuji po schůdcích do vody, jsou tu lesy, palouk, kvítí, sluníčko hezky hřeje a svítí a vůbec je zde krásně. Tři nerušené hodiny opalování a koupání v úplné nahotě! Nu, řekněte, kde jinde to takové najdete! Tady je to letos nejlepší. V lese pod stanem bych se musel obávat houbařů a lesáků, ale tady u rybníka je letos klid od všech lidáků. Možná, že okolo někdo projede, ale schován dole pod břehem, nevím vůbec o člověku, nevím vůbec o žádném. Tady si člověk od člověka věru odpočine.

Představuji si, že mám poslední tři hodiny života – a pak smrt. Co bych dělal? Jak bych s těmi třemi posledními hodinami života naložil? Asi nijak. Strávil bych je úplně stejně jako teď, vůbec nic bych neměnil, nic bych nezařizoval, nic neodkazoval, dokonce bych ani nijak netřeštil, nebláznil v bláhové snaze užít si ještě naposledy života. Můj život by byl právě těmito třemi hodinami naprosté volnosti, samoty a nahoty dokonale naplněn. Nic víc bych po životě nežádal.

Od rybníka jedu rovnou do samoobsluhy na nákup. Nemile mne překvapilo, že je tam nějak víc lidí, než po poledni bývá. Pochopitelně, vždyť jsem tam já.

U pokladny opět zdržovala jakási pomalá nemotorná ženská, za kterou se tvořila zácpa. Stál jsem samozřejmě hned za ní a za mnou už se tlačili další nedočkaví zákazníci. Co „zákazníci“ – hovada! Hovada s lidskými tvářemi ovšem. Tak. Tak už je to tady zas. Naložil jsem zaplacený nákup z pásu do košíku a odebral jsem se s ním stranou k druhé prázdné pokladně, abych měl klid na nerušené naložení zboží do batohu. Takový vyhrazený prostor pro nedůtklivé samotáře a nepřátele veškerého strkání, tlačení a zácep by měl být zřízen v každém krámě. Ale kdo se stará o pohodlí plachého samotářského člověka, který není takové hovado jako ostatní lidé?

Po obědě jdu za tátou do nemocnice. Zastihuji jej zmateně se převalujícího na posteli. Hned se uklidnil, když jsem přišel. Zaujaly ho moje bílé vlasy, které často hladí. Asi se mu líbí. Mně se také líbí mít bílé vlasy a bílé vousy. Konečně takhle vypadám jako vzor pravého bílého Slovana nebo Germána, bílého muže vůbec. To jsem si vždycky přál. Jen ty moje černé oči mi to trošku kazí.

Černá už se mi nelíbí. Je to barva negrů, cikánů, pirátů, islámského státu a jiných přičmoudlých hovad, která utlačují bílého muže. Do lesa chodím v zeleném oblečení, ale do nemocnice nosívám samé světlé barvy. Světlá a bílá jsou barvy bílého muže, který býval kdysi vznešeným vládcem celého světa. Světlá a bílá jsou barvy bílého nadčlověka, který vnáší světlo do temného světa negrů. Nyní je tmářem noci hovad. Zhovaděl jaksi tento bílý muž, znegrovatěl.

Na zpáteční cestě domů vidím samé cizince a našince, kteří zhovaděli. Všichni hulí a chlastají, jedna holka se dokonce právě zvedala z křoví, kde chcala, zrovna když jsem šel okolo, a další pochcanec už šel po ní za ní. Že já se musím vždy připlést tam, kde někdo právě chčije! Kdyby to byl chlap, tak mi to tak nevadí, ale u ženské je to ještě hnusnější. Aspoň žena má být čistá, nezkažená. Dřív se lidé styděli za své tělesné potřeby – to také nebylo úplně správné – ale aspoň, hovada, zachovávala svou lidskou tvář. Dnes jsou lidé něco jako jejich psi, kteří chčijou a serou na každém rohu úplně bez ostychu a bez uzardění. Zesurověl nám, zhovaděl bílý muž i bílá žena. Kdo je to učí, kdo jim podsouvá nepravé vzory? Jistě to mají z ohlupující televize, ze zvrhlého umění, z přepychu na dluh, jejž vidí všude kolem. To televize, umění a krátkodechý přepych je kazí, dělajíce z nich taková hovada, jimiž jsou. Můžeme se však vzdát přepychu a umění, jež jsme jakožto bílí lidé vnesli na svět? Ne, to nemůžeme! Musí to však být umění vznosné, zvedající člověka vzhůru k výšinám nadčlověka, nikoli umění hnusné, tlačící bílého muže v nízkost a zhovadilost negrů a cikánů! Dočkám se takového umění, které bude opět vychovávat člověka k nadčlověku? Toť otázka. Radši je zatím budu tvořit sám.

Středa 24. července 53

Je horko. Ráno vstávám s jedinou myšlenkou: Vzhůru přes les k rybníku!

V lese jsem byl však nemile zaskočen: nejsem tu sám. Po pěšince jde nějaká ženská, pochopitelně se dvěma psíky. To mne rozladilo. Do prdele, čubka zhovadilá! Šlápl jsem zuřivě do pedálů, abych to hovado se dvěma hovady co nejrychleji předjel. Jeden z čoklů se náhle proti mně otočil. Ženská, vidouc mne řítit se na kole přímo k nim, s křikem se v obavách shýbla pro čokla. Zřejmě se bála, že tu potvoru chlupatou přejedu. Připouštím, že jsem k tomu měl sto chutí a ještě jeden důvod. Opravdu mohla má zběsilá jízda připomínat úkladný útok. No a co! Čokli – nebo dokonce, jako tady, málem celá smečka čoklů – nemají v lese co pohledávat! Zvláště, nejsou-li na vodítku a nejsou-li jejich mordy opatřeny náhubkem! Totéž opatření bych zavedl i pro lidi – a nejen v lese – protože to nejsou lidé, nýbrž hovada s lidskými tvářemi. Jen ty tváře jsou na nich lidské. Přetvařovat se, to oni dovedou.

Obratně jsem se vyhnul nezvaným vetřelcům a záhy jsem už na ně zapomněl. K rybníku jistě nejdou, tam jsem klidný a v pohodě. Svlékám se donaha jako obvykle.

A přece jsem viděl další lidi! Náhodou jsem právě stál celý nahý a mokrý na břehu, když tu vidím rodinku houbařů putovat nenápadně a nehlučně ve stínu při okraji protějšího lesa. Táta, máma a malý chlapec se slaměným kloboučkem na hlavě. Nevím, jestli mě také viděli; ale je mi to jedno. Šli dál svou cestou, aniž se ohlédli. Ta tichá rodinka mi připomněla dětství, kdy jsme také podnikali rodinné výlety. Kdyby se to tak vrátilo... V tom chlapci se slamáčkem na hlavě jsem viděl sebe. A tomu chlapci chtěl bych vzkázat, aby nebyl jako já a vážil si rodičů, dokud je má. Jsou nenahraditelní.

Žabiček už je kolem schůdků do vody nejméně pět a dlouhými skoky mizejí přede mnou pod vodou, kde plovou prsa. Jediná žabička zůstává na hladině s bohorovným duševním klidem antického stoika a neschovává se. Asi už mě zná natolik, že ví, že neublížím.

Voda je plna plovoucích sinic. Mně to ale nevadí, hlavní věcí je pro mne zdejší opuštěnost. Pro tu snesu i mírně znečištěnou vodu. Člověk nemůže mít všechno zároveň. Mně to zatím nic špatného vzhledem ke zdraví nedělá, vodu nelokám, nos si pod vodou zacpávám a oči zavírám, doma se potom osprchuji, a když to nevadí těm zeleným žabičkám nebo potápkám na druhém břehu v rákosí, tak jistě odolám sinicím i já. Jsem na takové přírodní „nečistoty“ zvyklý.

Léto je teď nejnádhernější. V životě mě nikdo a nic nepřinutí, abych po ten nádherný čas léta chodil do práce! Totéž se týká jara. Život je na to příliš krátký a příliš krásný. V zimě a na podzim, když je venku chladné a škaredé počasí, práce někde v teploučku kvůli prachům je vhodná; ale za nic na světě si nenechám zkazit svobodné prožití jarních a letních měsíců zavřen někde v nějaké otrocké práci. Důchod tátovi běží dál, i když leží v nemocnici, máma má také svůj důchod, všichni tři se z těch dvou důchodů pohodlně uživíme a ještě ušetříme, táta má důchod skoro dvakrát vyšší než činila moje poslední mzda v továrně, tak to bych byl hloupý, kdybych teď v létě sháněl nějakou práci! Kdo by jej každý den chodil těšit a bavit do té odkladovny; kdo by tam s ním věrně seděl tři hodiny, když ne já, pokud bych celý den smrděl v nějaké smradlavé vyčerpávající práci? Ne, ne, dokud táta žije a bere svůj plný hornický důchod, já nehnu prstem!

Na nákup jedu jako včera rovnou od rybníka. Ale je to hrozné. Velmi mně vadí být přímým účastníkem bláznivého automobilového provozu. Lepší je chodit do samoobsluhy pěšky a po chodníku. Je to mnohem klidnější a bezpečnější. Nákup se navíc ledva vejde do mého batůžku, kde zabírá většinu místa pokrývka, na níž nahý ležívám u rybníka.

V krámě jsem dnes popošel k pokladně, kde nečinně stály dvě pracovnice nebo spíš jen zaměstnankyně, protože nic nedělaly. Koukali jsme beze slova na sebe, než se záhy odkudsi dostavila pravá pokladní. To ty dvě nemohly kváknout, co se děje, abych tam nestál jako blbec? To je strašný obchod. Pokladní se sice dostavila, ale místo neprodleného sčítání položek se opět nejprve začetla do úvodní stránky novin pro mámu! Nestoudná drzost! Jednou se neudržím a něco velmi sprostého té ženské řeknu! Třeba něco o hovadech s lidskými tvářemi, to se jí bude líbit.

To je strašný krám. Už jsem uvažoval chodit nakupovat jinam, ale ono je to stejně všude stejné, ne-li ještě horší, například ve velkých obchodních domech. Nezbývá mi než trpět pod těmi hovady dál a obrnit se svatou trpělivostí, ovšem bez odměny v nebi. Odměnou je samo o sobě už jen to, že nakonec vždy přece jen vítězoslavně vypadnu s nákupem ven, byť často ponížen jako zpráskaný pes.

Táta dnes v odkladovně začíná již svůj sedmý týden, je tam tedy přesně devětačtyřicátý den. Přinesl jsem mu nalezené káněčí pero, které létá, čímž tátu chvilku bavím. Také jsem mu donesl přenosný přehrávač se sluchátky a pouštím mu Händelovy Concerti grossi. Táta pozorně naslouchá, líbí se mu tahle stará krásná hudba. V tom máme zálibu společnou. Je mi líto, že není doma a nebude – už nikdy. Táta už na svůj bývalý domov buď zapomněl, anebo si jej nechce připomínat. Stejně se už nikdy domů nevrátí. Já ho chápu. Teď je jeho domovem odkladovna pro ty, kteří padli a už se vlastními silami nezvedli, lidské depo nepotřebných.

Čtvrtek 25. července 53

Je horko. Velmi horko. Nejprve jsem ráno skočil na nákup a překvapilo mě, že bylo v krámě málo lidí a že mi prodavačky ani nikdo jiný výjimečně neprovedl žádný naschvál. Krásný letní den začíná skvěle.

Jedu k rybníkům se koupat, ale dnes k jinému, k tomu maličkému. Včera mi bylo z těch sinic trochu nevolno: k večeru bolelo mě břicho a točila se mi hlava. Tenhle ze všech zdejších rybníků nejmenší je rovněž nejlepší: voda je průzračně čistá, dno je také čisté, vůbec ne bahnité, nehluboké. Hned jsem se pod břehem sousedního rybníka svlékl donaha a šel jsem se smočit. Už jsem to potřeboval. Na břehu uskočil přede mnou skokan zelený, plně práv toho jména, neboť jeho skok byl věru daleký. V průzračné vodě bylo hezky vidět, jak ten žabák plave pod hladinou.

Scházím po schůdcích do vody, protrhávaje nastraženou pavučinu. Voda se hemží drobným rybím potěrem, maličkými rybičkami, které se družně shlukují a rozestupují kolem mého nahého těla nořícího se do teplých, avšak přesto ochlazujících vlnek. S rozkoší se převaluji a plavu v těchto přírodních vodách. Jednou zachraňuji též topící se vážku. Nabírám ji do dlaně a dávám usušit na lávku výpusti. Dlouho se tam vzpamatovává, až nakonec šťastně znovu vzlétne. Život je zázračný.

Je takové horko, že se chladím téměř neustále ve vodě – jako včera ve zprávách ti návštěvníci jakéhosi koupaliště. Avšak s tím rozdílem, že k tomu, abych se cítil dobře, nepotřebuji mít na sobě mokré plavky, jak tvrdila jedna tlustá ženská, ani pivo, jak tvrdil jakýsi starší muž. Brr! Mokré plavky a pivo! Plavky bych na sobě nesnesl ani suché a chlemtat jako to hovado nějaké hnusné hořké zteplalé pivo, to už bych vůbec nemohl. Obě ty věci nesnáším a jejich vynálezce bych s chutí pověsil vedle sebe. To musela být hovada! Stejně hnusná a blbá hovada, jako jejich vynálezy i ti, kteří je šířili a používali dál, dokud se z toho nestal zlozvyk, zlořád a neplecha.

A když už jsme u hovad, bylo jich tu také dost. Ze své skrýše jsem jich viděl všude kolem nejméně deset. Jeden chlap se koupal také bez plavek hned v sousedním rybníce, ale naštěstí brzy odešel. Další lidé se tu a tam objevovali u jiných rybníků. Je jich tu tolik, že si každý může zabrat jeden pro sebe a být tam úplně sám, kdyby se mu to líbilo tak jako mně.

Jednou lidé vyplašili z lesíka srnku, která celá zmatená a zbloudilá přiběhla rovnou za mnou. Byla tak blízko, tak důvěrně blízko! Říkám to stále, že život je zázračný.

Tátovi přibyl na pokoji nový spolutrpící. Je to náš bývalý soused. Také jako můj táta už zestárl a nemůže chodit. Jeho snacha ho sem prý nechala zavřít a přivázat k židli, protože jí přeskočilo. Ty ženské jsou ve všech rodinách stejné. Každá ženská by se mohla jmenovat Salomé. Každá ženská prahne po mužově hlavě. Volám na něj zvesela: „Tak jsme zase sousedé, že, pane Schauer!“

Pátek 26. července 53

Je horko. Je tak krásně, že psal bych rád básně. Dnes nemám co nakupovat, a tak milerád vynechám ten bláznivý krám a jedu se radši koupat sám.

U rybníka se svlékám donaha a hned honem do vody. Tráva je na břehu ještě orosena, když trhám pavoučí síť a po schůdcích sestupuji do chladivé vody. Rybky se rozestupují. Nahý nořím se do vodní spousty. Přírodník splynul s přírodním živlem. Přímo přede mnou plove příčně ku rákosinám užovka. Dávám jí užasle přednost; ona je tu doma, zatímco já jen pouhý host v jejím prostředí.

Na vedlejším rybníčku plove kachnička s kačátky. Jednou se tato rodinka vypravila zalesněným průhonem do vnitrozemí našeho ostrova klidu a jistoty, ale pak máma káča poplašeně přede mnou odtud vylétla, když jsem se tudy vracel smočen do úkrytu. Kačenka nechala kačátka kačátky a uletěla. Překročil jsem opatrně strouhu, abych kačátkům, těm maličkým chundelatým kuličkám, neublížil, načež jsem slyšel podle jejich hvízdavého pištění, že se vracejí k vedlejšímu rybníčku k mámě. A nad vodami se vznáší tichá volavka.

V trávě pod břehem, kde schován před zraky hovad s lidskými tvářemi ležím, pozoruji luční koníky. Je s nimi zábava; nechávají se chytit a pak skáčou dlouhými skoky z dlaně zpět do trávy. Také luční kvítí mě naplňuje radostí. Nejvíc se mi líbí sytě růžový kvítek hvozdíku. Je ho tu málo, ale je to ozdoba. Čeho je málo, to je vždycky ozdobou přírody, jejím vzácným klenotem. Což o hovadech s lidskými tvářemi, jichž se všude až příliš, říci nelze. Lidská hovada plní v přírodě podobnou úlohu jako třeba kopřivy: nikdo je nemá rád, protože žahají. A totéž lidé.

A když už se zmiňuji o hovadech s lidskou tváří, málem o nich dnes nevím. Jsem schován ve svém skrytu a nikoho nevidím, neslyším. Neviděl jsem ani neslyšel toho kohosi, kdo mezitím nasypal rybičkám do vody krmení – byly to jakési jemné krupičky, po nichž se nakrátko zakalila jinak průzračně čistá voda. Já jsem rybičkám také donesl něco k snědku: chlebovou kůrku. Vhodil jsem ji do rybníčku a proud ji unesl. Stejně tak se slehla zem po té slípce zelenonohé, kterou jsem před měsícem čerstvě zabitou vytáhl z vody a pohodil pod břehem. Kdopak ji objevil a na ní si pochutnal?

O hovadech s lidskými tvářemi jsem dnes věděl jen tehdy, táhla-li jejich hlučná brebentivá stáda kolmo, to jest na kolech, po protější silnici, jinak ne. Ono mi to stačilo. U lidí si vystačím s málem; stačí jich málo a mám zkaženou náladu i den. Dnes však ne. Dnes je tak krásně, že psal bych rád básně.

Sobota 27. července 53

Horko skončilo, ale dál je hezky. Ráno jsem skočil do města s velkou pojízdnou kabelou na velký nákup. V sobotu se ve městě nakupuje nejlépe: není tam tolik lidí a je tam víc obchodů. A v těch obchodech jsou jiné prodavačky a jiné zboží. Změna je příjemná. Ale stejně se to ani tentokrát neobešlo bez nepříjemných zážitků. V zelenině jsem bral okurku, kterou prodávali v chodbě, a pak jsem se chtěl jít ještě podívat dovnitř, nemají-li něco chutného a zdravého v lednici, třeba kokosové mléko nebo jiné veganské dobroty, ale protože ve dveřích překážel rozkročen majitel, který právě vyřizoval nějaký hovor, otočil jsem se na patě a šel jsem naštvaně pryč. Právě jsi přišel o moje prachy, hovado zavalité!

V městě je mnoho cizinců, kteří přijeli na hudební „barevné setkání“. Obávám se, že to „barevné“ má znamenat „nebílé“, to jest „protibělošské“ – toho barevného moru, který má zničit přirozenou nadvládu bílého muže, je teď všude plno, včetně hudby. V parku si ta cizí „barevná“ hovada fotí naši nejobyčejnější bylinku řimbabu, jako kdyby to byla nějaká cizokrajná zvláštnost nebo jedinečnost. Je to směšné. Asi to doma nemají, chudáci, a proto musejí cestovat po celém světě jako bloudi. Asi jako my jezdíme obdivovat palmy a banánovníky do zemí, kde jsou zcela běžné. Také to jistě působí na tamní domorodce směšným dojmem. Oni mají možná doma zase to, co nemáme my; ale nikomu to nezávidím a ani na to nejsem zvědav. Už jsem to viděl. Lituji naopak každého, kdo není doma tady u nás. Doma je nejlíp, ať je to kdekoliv. Já jsem pro to, aby si každý zůstal tam, kde se narodil, a nehledal štěstí jinde – najde je totiž nejspolehlivěji právě doma. Všude je místních hovad s lidskými tvářemi dost; není ještě třeba, aby to bylo rozmanité nebo barevné. Stačí naše hovada.

V parku jacísi ožralové zřejmě srazili k zemi muže jedoucího na kole. Ležel tam a nehýbal se. Hovada ožralá na sebe řvala sprosté nadávky. Kolemjdoucí to pohoršeně sledovali, ale nikdo nic pořádně neviděl a nevěděl, co se vlastně stalo. Já vím jen to, že když jsem se později stejnou cestou tudy vracel z nákupu, poražený muž seděl vedle těch opilců na lavičce s hlavou v dlaních. Tak nevím, jestli ho tam drželi násilím nebo pod pohrůžkou zbití, aby nic nevykecal, nebo jestli patřil k nim... Někdo by měl asi zavolat záchranku. Někdo by měl asi zavolat pořádkovou hlídku. Někdo by měl asi v této zemi konečně zavést pevnou rukou pořádek. Lidé potřebují pevnou ruku; lidé potřebují pořádek, jinak se z nich stanou hlučná, otravná, ožralá a násilná hovada – s lidskými tvářemi ovšem, a právy, abych nezapomněl; na lidskost – na tu předstíranou – se nesmí nikdy zapomínat. Ale na opravdovou lidskost, mravnost a vznešenost už se přitom dávno zapomnělo.

Po nákupu jsem se jel opět vykoupat. Hovad s lidskými tvářemi je všude plno, provoz je hustý, neboť je volná sobota. Co naděláš? Pod břehem rybníka jsem shodil ze sebe veškeré šatstvo, protrhl jsem pavučinu a slastně jsem se ponořil mezi rybičky do svěžího vodního živlu. Voda je teplounká, skoro teplejší než vzduch, neboť se zatahuje a ochlazuje. Zaplaval jsem si, na sluníčku oschl a ohřál se, ale mraků přibývá, přibývá, až se nebe zatáhlo úplně a vítr najednou studí mé nahé tělo.

Jedu domů. Provoz je ještě hustší. Všude auta a drzá hovada na kolech. Aspoň kdyby na mne nemluvila! Tlačil jsem kolo do kopce a jakási ženská jedna drzá na mne za jízdy dolů s kopce volala: „Chtělo by to elektrické kolo, to by vás nahoru vyvezlo!“ – Koukal jsem na ni přes své tmavé brýle naprosto beze slova a s vyraženým dechem, co si to hovado ke mně dovoluje! Kdo jí, doprdele, dovolil mluvit, aniž byla tázána! Než jsem se vzpamatoval z té nestoudnosti, ženská byla dávno pryč, takže jsem jí nemohl vynadat. Věčná škoda. Že ta nejjadrnější slova jednomu napadnou, až když už je pozdě! Já bych jí ukázal své „elektrické kolo“! Co je jí vůbec po tom, co dělám? Třeba se chci projít! To neznamená, že když tlačím kolo, že bych ten kopeček nevyšlapal, kdybych chtěl! Ale proč bych se dřel na mámině dámském kole? To si mám kvůli té drzounce koupit nové kolo na elektrický pohon? Ať mi na ně dá ty prachy! Nebetyčná nestoudnost a drzost! To neznamená, že když mám kolo, že na něm musím jet! Třeba se mi líbí střídat jízdu s chůzí!

Ženská byla nějaká veselá. Veselé lidi nemám rád. Myslejí si, že když jsou oni veselí, že musí být veselý každý. A nejen veselý, ale také stejný jako oni, stejného názoru, stejných mravů a zvyků – a stejného elektrického kola naposled. Veselí lidé jsou nebezpeční. Domnívají se, že vyhráli a že mají právo vítěze určovat lidem život. Nemám veselé lidi rád. Jsou příliš družní. Vážní lidé se oproti nim o nikoho nestarají, jen o sebe, a všichni mají v jejich blízkosti pocit svobody. Jenomže získají-li lidé pocit svobody, pak jsou z toho nejprve veselí, posléze drzí a nakonec nebezpeční – a proto nenávidím všechny lidi; veselé i vážné, drzé i nesmělé. Všechno to jsou hovada – hovada s lidskými tvářemi.

Večer, když jsem se vracel domů od táty z nemocnice, potkával jsem opět ty „barevné“ lidi. No, „lidi“ – hovada! Mnozí z nich zase něco sprostě a nestydatě žerou za chůze z papíru jako nějaká nenažraná hovada – mající však lidské tváře. Od žraní a chlastání na veřejnosti není nikdy daleko k chcaní a sraní na veřejnosti – o mrdání ani nemluvě – však dělají to i to. Odporný pohled, odporná hovada. Většinou to jsou vyznavači konopí a cizích kultur, nikoli vlastní kultury.

Potkávám všelijaké napohled přihřáté mladíky, ožralé mladíky, cizácké mladíky. Podle řeči jsem od jednoho z nich náhodně vyslechl, že chce něco koupit. Koupit? Tak ať si to koupí! Ale proč to vykládá mně? A proč to vytrubuje do světa, aby to každý náhodný kolemjdoucí slyšel? Proč s tím otravuje naše uši? Tenhle nezpůsob také nemám rád. To si to nemohou říci potichu, mezi sebou, aby to nikdo, komu po tom nic není, neslyšel? Musí to každý vědět, že je cizinec a že mluví anglicky? A co si od toho slibuje?

Kde je vlastně pravá vlast takového anglicky mluvícího mladíka? Všude na světě mu víceméně rozumějí, všude se domluví, všude je tedy jako doma. Kde však je jeho domov skutečný? Nikde. Jsou to chudáci bez vlasti. Člověk, který je všude jako doma, není doma nikde. Takový člověk denně vším svým myšlením i konáním zrazuje svou vlast, řeč i národ, a co hůř: vyžaduje, aby byli všichni lidé také takoví, jako on, včetně těch, kteří jsou doma jen tam, kde se narodili, kde se domluví jen svým okrajovým rodným jazykem a kde znají každou píď země.

Takové lidi bez vlastního domova, bez vlastních kořenů a bez vlastního jazyka dnes není nemožné potkávat. Je jich čím dál víc. Jsem rád, že já k takovým vykořeněným hovadům s lidskými tvářemi nepatřím. Neboť já vím, kde je můj domov, kde jsou mé kořeny a jaká řeč je mi nejdražší. Nebudu ji komolit, prznit nebo zaměňovat a směšovat s jinými jazyky, jako ta protičeská hovada, jež nenávidím. Jak krásná je čeština, je-li skutečnou češtinou!

Neděle 28. července 53

Na koupání to dnes není, a tak si beru na sebe dlouhé kalhoty z březové soupravy, tričko a na nohy boty a jdu do lesa na posed.

Zdá se zprvu, že nikde nikdo není, ale jako obvykle je to opravdu jen pouhé zdání. Na konci Liboháje u pramínku stojí útočně vyhlížející mladík a upřeným zlým pohledem mě sleduje. Zdá se, že mne odhaduje, jako já odhaduji jej. Určitě tady fetuje, či co, a nerad vidí náhodného svědka svého zhovadilého darebáctví. Kdybych neměl u pasu pohotově svůj věrný nůž, začal bych se bát a asi bych šel jinudy nebo dokonce nazpátek; ale že nejsem úplně beze zbraně, strach nemám. Jistě to na mně poznal, proto si nic vůči mně nedovolil, nic si nezačal, ani slovně. Asi na mně bylo vidět odhodlání, že by tvrdě narazil. Věru správně mě odhadl!

Připomněl mi mou loňskou hanbu, kdy mě ve stejném parku v noci přepadlo také takové zfetované hovado s lidskou tváří. Tehdy jsem nůž zbaběle nepoužil. Dodnes mě to mrzí. Od té doby jsem připraven a už bych se s žádným útočníkem nepáral; bez zbytečného dohadování bych ho prostě oddělal, mrtvolu zatáhl do křoví, kde by ji nikdo nenašel, a šel bych klidně dál. Tu urážku si ještě pamatuji, dosud pálí; je vpálena jako cejch do mého mozku.

Předstírám, že jsem si jeho vyzývavého drzého pohledu nevšiml, a kráčím dál nahoru do příkrého zalesněného vršku. Dál na sobě cítím jeho nepříjemný pohled. Tuším, že se za mnou dívá, dokud mu nezmizím nahoře v lese. Polib si prdel, hovado obtížné!

Dost často cítívám na sobě tyto nevraživé pohledy a podvědomě očekávám útok. Tahle země už není tak bezpečná jako za mého mládí. Je to cítit ve vzduchu, v celkovém společenském ovzduší, mezi lidmi, všude. Bude se to řezat. Až všeobecné hovadství lidí dostoupí vrcholu – a už se k němu blížíme! – až se lidská hovada už nespokojí s pouhým zhovadilým chováním a blbými sprostými řečmi, bude se to řezat. Hovado s hovadem, hovada proti hovadům, ba i proti posledním slušným lidem – proti nim především – a všichni rázem odhodí své nepravé lidské tváře. Je to nevyhnutné, protože lidé jsou hovada – hovada s lidskými tvářemi – a ta hovada se jednoho dne zkrátka musejí projevit.

Já nevím, zdali je ta všeobecná zhovadilost lidí na takovém pokročilém (pokrokovém!) stupni jen letos (určitě ne), nebo zdali byla taková už dřív, kdy jsem byl většinu času zalezlý v lese pod stanem, nevěda nic o světě. Vím jen to, že vloni mi bylo lépe. Letos mám zkažené léto. Chodím sice do lesa dál a jezdím se koupat k rybníkům jako předtím, za mlada, ale jen na několik hodin denně, což je zatraceně málo oproti dřívějšku. Nestačí to. Stýská se mi po lese, po stanu, po volnosti a bezstarostnosti dřívějšího života. Zdali se takový život ještě někdy navrátí?

V krámě dnes zase zdržoval u pokladny ten dědek, který tam vždycky zdržuje, než naloží nákup do brašny. A já zase stojím za ním jako blbec a čekám, až se uráčí!

Tyhle hrůzy také ještě vloni nebyly. Nakoupil jsem dvakrát za týden ve městě do veliké kabely na kolečkách a nebyla to taková dennodenní otrava. A dokud mohl ještě nakupovat táta, tak to bylo vůbec nejlepší. S hovady s lidskými tvářemi jsem se dostal do styku jen zřídka. Ach, kdeže ty časy jsou... Už i na loňský rok vzpomínám jako na dobu dávno minulou, jako by to nebylo loni, nýbrž před sto lety.

Ale tátu v jeho nemocniční samotě nemohu opustit. Má jenom mne. Doma je bez něj smutno a prázdno. Všude ho tam vidím a všechno mi jej tam připomíná: postel, v níž spával, židle, na níž sedával, pohovka, na níž si hověl, jsou prázdné, bezdrátová sluchátka, jež používal k poslechu hudby a hraných filmů, jsou nevyužita, balkón, kde jsme spolu sedávali, osiřel a vystupuji na něj již jen já sám, abych se dlouze v tichém zadumání díval směrem k nemocnici, kam jsme tátu odložili jako nějakou nepotřebnou věc do sklepa, aby nepřekážela doma.

Každý den odpoledne po procházce, cvičení a obědě spěchám proto za tátou, protože se mi po něm jednoduše stýská. Vítá mne radostně podanou rukou, nataženou ku mně jako k záchrannému kruhu. Dobře vím, že jsem jediná tátova záchrana; že jsem jeho spasitel a bůh. Mnohokrát jsem mu zachránil a prodloužil život. Kde už by byl beze mne – a já bez něj! Vím, kde by byl on: na krchově. A vím, kde bych byl já: v lese pod stanem. Stýská se, stýská... po lesích, kde odlehlá jsou místa...

Pondělí 29. července 53

Ráno je oblačno, teplo, jdu do lesa. Ale měl jsem se jet radši koupat, protože bych aspoň neviděl to hovado, co chodí po lese s lahví v ruce jako vesnický blázen. Hovado už nemá ani tu nezbytnou lidskou tvář, jen tu úchylnou flašku v pařátech. Nějaký zvrhlý šlechtic by si mohl takovou potvoru zhovadilou vetknout klidně do znaku. Já se na to hovado ale odmítám dívat a čichat jeho žluklý pach. Předstírám, že sbírám borůvky a klidím se mu z cesty. To je strašné – kudy mám chodit, abych na to hovado s flaškou neustále nenarážel!

Ty borůvky jsou ovšem vynikající a jejich výtečná chuť mi načas spravila i rozbouřené duševní rozpoložení ze setkání s takovým nemožným hovadem. Opravdu jenom načas, protože na druhém konci lesa jsem to hovado uviděl před sebou zas! To je k nevíře! Hovado obešlo les a je tu znovu před mými nakvašenými zraky, které odmítají uvěřit tomu, co zase musejí vidět!

Seděl jsem na bobku a zadumaně s bradou na dlaních jsem to hovado zdálky sledoval. To je ale otravné hovado! Jde, jde, rozhlíží se, rozhlíží... – a už mě objevilo, hovado! A objevivši mne, čučí na mne drze, kroutíc blbou kebulí do stran, aby mě mezi stromy lépe vidělo! Nebetyčná nestoudnost toho otravného otrapy! Kudy mám chodit, abych ho už nikdy nespatřil?

Borůvky jsou ovšem vynikající, rovněž maliny a jahůdky jsou lahůdky, majíce nyní nejlepší chuť. Objevil jsem také v lese naprostou ojedinělost, a to keřík červeného rybízu! To je neuvěřitelné, co všechno se v lese dá najít! Nacpal jsem se všemi těmi lesními plody do sytosti.

Ještě štěstí, že jsem kromě onoho pitomého hovada s lahví (říkejme mu po staročesku třeba Hovado z Láhví) viděl mnohem hezčí zvířata, například veverku, slepýše, motýly, skokana hnědého, jinak bych si musel zoufat.

Stejně mám letos zkažené léto. Teď bych se tak natáhl, jako vloni, pěkně do stanu na lehátko a četl bych si před usnutím. A až bych se do večera prospal, šel bych, jak bývalo obvyklé, na malou zasněnou procházečku jen po okolním lesíčku, abych nepotkal žádné blbé hovado, které mi letos dnes a denně leze do cesty, kudy chodím jako pouhý host lesa, nikoli jako jeho stálý obyvatel. Hrom aby do toho bacil! Nebo alespoň do toho hovada...

Přivolávám to. Na západním nebi vskutku hřmí od toho temného mraku! Ne, opravdu, to není žádný politický jinotaj, byť se v něm skutečně cosi jiného, velmi určitého, tají. Ale nic z toho nebude; sem to nedojde... Zase ten bezděčný jinotaj... Jakáž pomoc, já už jsem prostě takový; ať řeknu nebo napíši cokoliv, vždy se v tom skrývá zároveň i nějaký jiný význam. Já za to nemohu, že čteš i mezi řádky, drahý čtenáři, a že přemýšlíš o tom, co čteš, takže ti samosebou napadají i jiné významy, než jaké jsem doslova uvedl já! Inu, co na to říci? Snad jen: Blahopřeji ti!

V krámě jsem dnes zase stál u pokladny jako blbec za vytáhlým mladíkem, který hledal drobné a pak ještě zdržoval pomalým nandáváním koupeného zboží do kabely. Krám byl skoro prázdný, ale nejvíc se mi u každé police pletl právě on jediný. Jak se někde vyskytne nějaké blbé hovado, já musím být u toho.

Táta má na nemocničním pokoji číslo 2 nového spoluvězně, místo bývalého našeho pana souseda Schauera, pro kterého si přišla... manželka, nikoli smrtka. Tohoto nového spolutrpitele naopak manželka do odkladovny dostala. Je to nějaký ochlasta, který hlasitě prdí a dožaduje se kouření. Nemůže chodit, jako všichni tady, ale prohlašuje, že tady dlouho nebude, poněvadž uteče. Přehnané úmysly, že? Tomu se říká planomluvy.

Zase jeden, kterého sem nechala zavřít ženská! Za vším hledej ženskou. Ještě že jsem svobodný. A teď jdi a hledej jinotaj!

Úterý 30. července 53

Ráno to vypadá s počasím všelijak, nějak se to na nebi mračí a předpovídá se možnost bouřek. Jdu tedy alespoň do lesa; to je blíž než k rybníku.

Ale dnes jsem pouze obešel les, načež jsem vylezl na posed a držím se výhradně v jeho okolí, přičemž na stezky ani nevystupuji, abych se nestřetl zase s tím Hovadem z Láhví, který se tu po nich potuluje. To je hrozná nestvůra. Připomíná mi svým strašidelným vzezřením i neurvalým chováním Frankensteina. Pro příště – a já doufám, že žádné „příště“ nebude – budeme mu tedy říkat Flaškenstein, podle té jeho neodlučné flašky, kterou stále jako úchyl nosí v ruce.

Mám holé nechráněné nohy v sandálech a krátkých kalhotách, a tak si cestičku k posedu skrz žahavé kopřivy musím nejdřív prosekat. Vyplašil jsem tím srnku, která odpočívala poblíž ve vysokém podrostu.

Na posedu jsem dlouho nevydržel, poněvadž mě tam otravovala vosa. Pořád poletovala kolem mých bosých nohou a dokonce zalézala dovnitř otevřených opánků, až jsem se bál, že mě píchne. Blbá vosa. Stejně blbá jako to hovado Flaškenstein.

A tak jsem s posedu raději slezl a šel jsem se projít. Toulal jsem se v okolí mého posvátného dubu, kde jsem trávil mnoho šťastných let pod stanem. Ach, jak mi ty časy scházejí! Bez stanu je to otrava. Také čas vyměřený k procházce se krátí a ubíhá neskutečně rychle. Příští rok se na všechno vykašlu a odstěhuji se znovu do lesa, už toho mám dost! – Ale vykašlu se také na tátu? Toť otázka.

Zatrápené city! Jak nás trápí; ale jak nás zároveň povznášejí! Jak nás oslabují, tyto city; ale jak nás zároveň činí lepšími! Dokonce i ta naprostá, sprostá, tupá hovada s lidskými tvářemi mají své citečky, které je trápí a oslabují – ale že by je též povznášely a činily lepšími...? Toť opět otázka. Nikdo nezná pravou hlubinu hovadství, do které by se člověk propadl, kdyby neměl alespoň náznak jakýchsi citů a citečků. Jaké děsné hovado by byl člověk bez citů! A otázka závěrečná zní: Má nějaké hrubé citečky i ta obhroublá obluda jménem Flaškenstein, která se tu potuluje po lesích a děsí koho potká? Možná má. Možná miluje zvrhlou láskou právě tu flašku, bez které neudělá jediný krok a dost možná s ní i spává. Lidé jsou hrozná hovada – hovada s lidskými tvářemi.

Toulám se nitrem lesa mimo pěšiny a občas si sednu na paty zahloubán. Příroda chodí za mnou, nehybným a zpařezovatělým, jako kdybych nebyl ani člověk, to hovado úchylné, protivné. Tu přešla kolem mne veverka, tu zajíček, tu srnka. Lepé plaché zvířátko mne cítí, čichá člověčinu, jíž jsem načichlý, ale vidí jen podivnou houbu s kloboučkem. Divný to hříbeček, který páchne jako dědeček! Nakonec, po nádherných dvaceti minutách, znejistěna srnka ladně odchází. Ach, byla tak blízko!

Čas se naplnil. Flaškensteina jsem nepotkal. Hurá! Aspoň to.

Táta už nedovede téměř nic říci. Dovede sotva odpovědět na otázku. Celou větu už nesestaví, vyjadřuje se nejvýš jednoslovně. Chutná mu však stále jíst a líbí se mu barokní hudba, kterou soustředěně poslouchá ze sluchátek. Tahle hudba prý léčí. Stáří a únava z celoživotního zápasu však nejsou choroby, které lze vyléčit sebekrásnější hudbou; to jsou přirozené nevyhnutelnosti. Není to trest za zhýralost a hovění tělu; je to rozsudek smrti, kterou nic a nikdo nezastaví. Čeká nás to všechny, dokonce i mne, a hlavně tu zrůdu Flaškensteina.

Středa 31. července 53

To je šílené! Ráno je oblačno, na koupání to není, pak se vyjasní, ale to už je pozdě, protože se vracím domů kolem koupaliště a závidím lidem, že se koupou. To je ovšem to jediné, co jim závidím; mokré plavky, drahé vstupné a křik dětí jim nezávidím ani za mák.

V lese nevím, kam mám jít, aby to nebylo příliš daleko a abych všude nepotkával stáda hovad s lidskými tvářemi. Jsou prostě všude. Důsledně se zdržuji uvnitř lesa, ale sotva se odvážím vyjít na cestu nebo sednout na lavičku u tůňky, hned jsou tam hovada a kazí mi potěšení z trochy toho osamocení.

V stínu lesa je mi zima, na sluníčku horko, dotírají kloši, zrzaví mravenci, komáři a letos už podruhé mě píchla vosa, když jsem procházel kolem hnízda v díře v zemi a nevšiml si jej.

Je to zoufalé. Mám zkažené léto. Chybí mi zkrátka stan, to je to. Přemýšlím, co dělat, a napadají mně šílené nápady. Nejstřízlivěji uvažuji například o tom, že bych si přece jen v lese postavil stan a trávil v něm nebo v jeho nejbližším okolí svůj vyhrazený dopolední čas. Stan už je beztak děravý, na vyhození, a tak by vůbec nevadilo, kdyby ho dál žrali hraboši. Není to tak špatný nápad. Myslím, že si to promyslím.

Neustálé toulání po lese bez možnosti klidného spočinutí mne unavuje. Sbírám odpadky a nadávám na celé lidstvo, na ta nepořádná hovada s lidskými tvářemi.

V prázdné láhvi od piva (totiž vlastně od hovada) byli nalezlí velcí brouci střevlíci a hrobaříci malí. Někteří byli mrtví, někteří živí. Ti mrtví se určitě otrávili alkoholem a ti živí jsou určitě ožralí, jinak by tak bezmocně netřepali nožkama, tak jako to dělávají i lidští ochlastové. Je zajímavé, že hrobaříci, jež přitahuje mrtvolný pach, byli přilákáni pachem piva. Ale když jsem přičichl k hrdlu té pivní láhve, bylo mi hned zřejmé, proč. Zbytky starého zvětralého piva páchnou totiž úplně stejně nebo dosti podobně jako mrtvola!

Tenhle objev mne však vůbec nepřekvapuje. Po pivu je každý mrtvola. Já bych tedy tu mrtvolnou břečku nevypil ani na poušti. A ta hovada, která to odporné pivo chlemtají od rána do rána a druhý den znovu a bez piva nedají ani ránu, ti, co bez piva doslova nepostaví dům, nezasadí strom, neřkuli aby bez něho byli schopni zplodit syna, taková hovada jsou pro mne rovněž mrtvá. Do slova a do písmene.

V ulicích města je blázinec, každé druhé hovado oplzle líže zmrzlinu a lidé se pletou pod nohy. Trochu navíc prší.

Všechno mě sere, všechno mě deptá, a nikdo se neptá, kde se to bere. Také nemocnice, kde leží táta již osmý týden čili dva lunární měsíce čili šestapadesátý den, také tahle nemocnice zasraná mě sere. Tuhle práci, kterou tam zaměstnanci vykonávají, bych nemohl dělat. To je hrozná práce. Dnes, po pravidelném převlékání a převinování nemocných, kdy musím chvilku počkat na chodbě, jsem se vrátil k tátovi na pokoj, když tu cítím jakýsi odporný smrad. Koukám, koukám, zda v něčem nesedím, a najednou vidím přímo před sebou na podlaze hovno. Tak jdu za sestřičkami, že tam nechali hovno, ať to jdou uklidit. Hrozné. Přišla sestřička, hovno shrábla jakoby nic do ubrousku, utřela podlahu a odešla. Hrozná práce. Průvan zanedlouho vyčistil zasmrádlý vzduch.

Nesnáším smrady, puchy a zápachy. Tuhle práci aby člověk vykonával posilněn alkoholem a umrtven pivem. Někoho ty nemocniční smrady moči, hoven, potu a desinfekce možná přitahují jako ty brouky pivo a mršiny. Jiná hovada přitahuje všechno dohromady: mrtvolný puch, pivo i hovno. Mezi ně já rozhodně nepatřím. To je oblast hovad. Hovad s lidskými tvářemi.

Čtvrtek 1. srpna 53

Je polojasno, teplo, vhodný čas na koupání v přírodnických naholázních.

Nejprve však do krámu!

V provozu byly obě dvě pokladny, takže to odsýpalo. Pokladní neměla drobné, já také ne, ale nakonec to nějak dala dohromady s pomocí mincí, které jsem u sebe měl. Vůbec jsem nepochopil, jak to se mnou zpumprlíkovala. Kdyby mi vrátila špatně, tak bych to ani nepoznal. Zkušená pokladní musí mít dovednost zkušeného podvodníka, který podobným přeskupováním peněz dokáže zmást a splést právě takovou pokladní v obchodě. Podobně kriminalista musí mít dovednosti kriminálníka, kupec kupčíka, poctivec nepoctivého, člověk s hovadskou tváří musí jednat hovadsky s hovady s lidskými tvářemi a tak dále a tak podobně. Známe to. Zloduch nebo hrdina, všechno jedno; však jsme jedna rodina. Všichni lidé jsou protivami těch druhých, přičemž hranice je tenká, a všichni jsou nejen protivami druhých, jakož i sebe samých, ale i protivnými protivníky jiných takových protivů.

Zácpa byla ovšem hned mezi vchodovými dveřmi a nákupními košíky, kterou způsobil zase ten nemožný pomalý dědek, který tu vždy zdržuje provoz, a sice hlavně tehdy, když nakupuji já. Než se otočil s nákupním vozíkem, já jej zatím předešel, a než s ním popojel dovnitř, já jsem ho znovu předešel a byl jsem tam dřív. Strašný dědek. Určitě tam zavazí ještě teď, kdy já už dávno hustím a promazávám mámino kolo, na kterém posléze odjíždím k rybníku.

U rybníku jsem shodil veškeré šatstvo a úplně nahý dal jsem si snídani v trávě.

Učinil jsem vzácný objev jednoho našeho silně ohroženého živočicha: tesaříka obrovského, velikého to brouka s dlouhatánskými tykadly. Toho jsem předtím ještě nikdy neviděl. Probíjel se trávou, zápase právě s jedním vysokým stéblem. Naštěstí jsem si jej všimnul, protože většinou bedlivě sleduji, kam šlapu, a živě si zároveň všímám, co kde pozoruhodného leze, běhá a létá, takže se mu ode mne nic nestalo. To by mne mrzelo. Bylo by škoda zničit tak vzácný a ohrožený život. Bylo by dvakrát trapnější, kdybych ten život zničil zrovna já, který chráním všechno vzácné a ohrožené jako sama sebe. A třikrát by bylo trapnější, kdyby bylo tohle moje první seznámení s vzácným živočichem pro něj prvním a zároveň posledním, smrtelným.

Ach, tady si člověk odpočine! Sluníčko hřeje mé nahé tělo, nikdo mi sem neleze – žádné vlezlé hovado s lidskou tváří – voda je báječná a kdesi nedaleko bučí neviditelná kráva. Na vedlejším rybníčku plove stále kačenka s kačátky – je jich ale poněkud méně! – a když jsem se blížil k vodě, vyplašil jsem na ní dalšího vodního ptáka, v té rychlosti, s jakou se odporoučel, ani nevím, jakého. Ukázaly se tu též dvě straky. U vody je to báječné, je-li teplo a slunečno a nemusí-li mít člověk na sobě vůbec nic, jak to chtěla příroda. Tady si člověk opravdu odpočine.

Táta mě v nemocnici vítá celý pomočený, žíznivý, s hlavou nízko položenou a s propadlými tvářemi. Vypadá špatně. Je na něm vidět, že je duševně na dně, že se cítí opuštěn, bez nálady, bez vzruchu, bez smyslu života, na umření. Nálada se mu s mým příchodem postupně vrací a propadlé tváře se plní výrazem uspokojenosti. Zase jsme spolu, zase je všecko tak, jak má být.

Já nevím, jak dlouho by tam vydržel naživu sám, všemi opuštěn, hlavně mnou, který o něho všestranně pečuji, krmím ho, zařizuji mu přebalování a starám se mu o dobrou náladu. Kde už by byl beze mne!

Sestra říkala, že táta se dnes „prošel“! Prý ho posadili do křesla k pohyblivému stolku s jídlem, přivázali ho, aby nespadl, on se odvázal, chytil se stolku, ten s ním kousek ujel, a takhle se prý táta „prošel“.

Mám starost, aby si neublížil v nestřežené chvíli. Sestry se o něj sice starají, jak jim pracovní povinnosti velí, ale to je málo platné, je-li to péče pouze neosobní, bez podrobné znalosti tátových vrtochů, nálad a chutí. Nejklidnější jsem, když jsem tam s ním, abych nad ním bděl a chránil ho jako všecko vzácné a ohrožené, jako sama sebe.

Pátek 2. srpna 53

Další zlý den pro tátu a pro nás všechny. O tom ale později. Bude to zlé, velmi zlé.

Je polojasno. Po nákupu hodlám jet k rybníku. A stále nic netuším.

V samoobsluze je nával. Vchod je zatarasen zavazejícími důchodci a jejich nákupními vozíky. Chtěl bych je rozhrnout jako špinavou vodu a povalit jako kuželky. U pokladny vše probíhá hladce, ale zezadu tlačí se na mne bezohledně hovada s lidskými tvářemi. Kdybych byl maličký jako brouček, ta hovada s lidskými tvářemi by mne beze všeho zašlápla. Rychle opouštím krám, abych nevyvolal něco, co by každého mrzelo.

Přede mnou je volná cesta do teplé letní přírody a celé dvě hodiny povalování se úplně nahý na sluníčku, koupání, samoty a svobody. Vykoupal jsem se však pouze jednou, neboť přibývá oblačnosti a dělá se příliš chladno. Horké léto skončilo. Už to není ono. Vracím se domů o hodinu dřív. Jako bych něco zlého tušil.

Na zpáteční cestě sbírám odpadky. Je jich tolik, že je sotva všecky poberu do svého zeleného batůžku. Některé jsem ani nesebral, protože se zrovna někdo díval, což nemám rád. Hovad je všude jako... zkrátka jako hovad.

Horší věci měly ještě nastat. Přišel jsem domů a vidím, že je máma nějaká divná. V první chvíli mně napadlo, že zase něco vyvedla; ale pak se posadila u mne v pokoji, načež začala mluvit o tom, že o půl dvanácté volali z nemocnice... V tu ránu jsem se zhrozil v předtuše zlého. Věděl jsem, že to teď bude zlé, velmi zlé...

Tátu prý ranila mrtvice. Převezli ho do litomyšlské nemocnice na neurologické oddělení na vyšetření. Máma zavolala jednoho mého bratrance, aby nás tam zavezl autem.

Přišli jsme tam, na pokoj číslo 4, a vida tátův stav, zhrozil jsem se podruhé. Táta leží na kapačkách, s pusou otevřenou, oči v sloup jako mrtvola a nevnímá, nebo jen slabě. Těžká mozková mrtvice mu způsobila ochrnutí pravé ruky, na které má v lokti velkou podlitinu. Co to s ním tam v té odkladovně provedli! Včera byl při vědomí, odpovídal, poslouchal hudbu... A dnes? Ještě včera jsem si říkal, že tady bude s námi (a se mnou!) ještě nejméně deset let, ne-li déle... A dnes? Dnes vypadá strašně, na umření.

Černý srpnový pátek. Zbytek léta mám zkažený, úplně zkažený, stejně jako začátek léta, jako jaro, jako celý tento nešťastný třiapadesátý rok. Vždy jsem tušil, že provází-li tátu od narození trojky, bude mu sudičkou trojka i při umření. Třikráte jej přestěhovali z pokoje na pokoj. Napotřetí to bude nejspíš naposled. V tomhle stavu to asi už nebude dlouho trvat, než ho dobrotivá smrt vysvobodí. Teď už to může přijít kdykoliv.

Podal jsem tátovi ruku a pozdravil jej, tak jako vždycky to dělávám. Tentokrát mi ruku už sám nepodal. Slabě mně ji však stiskl. Vnímá, ale jeho přivřené slepé oči nevidí a otevřená ústa již nikdy nic neřeknou. Máma se nad ním rozbrečela a já měl také na krajíčku. Dalo se to čekat, ale přesto nás to oba nesmírně zasáhlo. Jednou to muselo přijít.

Doma je nálada jako o pohřbu. Prohlížím si obsah tátovy skříně. Šatstvo, které už nikdy nevezme na sebe, odnosím já. Už teď nosím jeho košili, sluneční brýle, trenýrky... Aspoň si na něj vždycky vzpomenu v jeho oblečení. Ve skříni má také staré zápisníky z let minulých. Píše v nich také o mně. Popisuje, jak za noci odcházím do lesa, jak se dlouho nevracím a jak on kvůli tomu doma brečí... Konec. Tohle mě bude pronásledovat do konce života.

Sobota 3. srpna 53

Náš rozhrkaný vůz dál hrká po hrbolaté cestě života a jeden otřes stíhá druhý. Náhle se tomu vozu poláme v hlavě kolečko, člověk padne na hubu a je konec, už se nezvedne.

V noci jsem téměř nespal, chodil jsem nutkavě na záchod a převaloval se horečnatě na svém tvrdém lůžku. Bez ustání jsem myslel na chudáka tátu. Pokud jsem vůbec usnul, zdál se mi stále dokola jediný sen o tom, jak se táta probral z bezvědomí. Radostí jsem se vzbudil, ale jakmile se tak stalo, uvědomil jsem si s hrůzou, že to byl pouze krásný sen a že skutečnost je naopak úděsná. Tak to pokračovalo až do rána.

Vítal jsem spásné světlo nového dne, které mne alespoň zčásti zbavilo muk té strašlivé noční můry. Za oknem sedí kavka utěšitelka, jediný živý tvor, který mne přichází povzbudit v mém smutku. Máma ještě spí, s tou člověk také neužije příliš povzbuzení, v prázdném bytě je mrtvo, smutno, děsivo.

Nejhorší je vtíravé pomyšlení, že snad tátu zabila ta hovada s lidskými tvářemi, která se o něj měla starat a hlídat jeho křehký a vzácný život v odkladovně. Dokud jsem byl s tátou, nic se mu nikdy nestalo, naopak se vždy díky mně zotavil ze všeho zlého, co jej kdy potkalo. Vždy se mu něco stalo jen tehdy, když jsem právě chvilku nebyl doma. Jak člověk nemůže být u táty pořád, jak člověk nemá nad ním a nad prací zdravotnic a zdravotníků osobní dohled, nemůže věřit nikomu a ničemu, co oni dělají a říkají. Kdo ví, co se včera s tátou vlastně přihodilo. Když jsem ho večer opouštěl, byl spokojený, měl dobrou náladu a vesele mával mi na rozloučenou, těše se na naše opětovné shledání. A den nato už byl polomrtev, v bezvědomí. Určitě ho ta hovada zabila! Ano, zabili ho, tím jsem si jist! S lidskou tváří ovšem. Jak je nenávidím!

Oblékl jsem se a šel jsem do města na nákup. Po náměstí se ještě potácejí opozdilí opilci s flaškami v pazourech, takzvaní flaškensteini. Vyhnul jsem se jim obloukem. Ostatní lidé si je pohoršeně měří.

Venku je hezky, krásně by teď bylo v lese, na mé loňské lesní zahrádce. Ale nemám na nic náladu; ani na les, ani na koupání (stejně je na to už příliš chladno a je hlášen déšť), a už vůbec nemám náladu na lidi, na ta hovada s lidskými tvářemi, která mi zabila tátu.

Po polední polévce přesto ještě naposledy mířím do nemocnice, abych zjistil, jestli s ním poslali jeho věci z nočního stolku; měl jsem tam holicí strojek, jímž jsem chtěl tátu druhý den oholit, lžičku, vidličku a tátovy svršky, které měl na sobě při převozu do nemocnice. Řekli mi, že všecko poslali s ním do Litomyšle, a na důkaz ukázali mi tátův vyklizený stolek. Tátova postel je také poklizena, přetažena nepropustným modrým prostěradlem, holá a prázdná, jako kdyby už táta umřel.

Nikde teď tátu nemohu najít; není ani doma, ani ve zdejší nemocnici, a na neurologii do Litomyšle, kde nyní leží bez sebe, máme jet autem až zítra. Už aby bylo zítra, nebo se zblázním! Tolik jsem si na tátu zvykl v posledních letech, kdy jsme tvořili téměř neodlučnou dvojici (kromě jarních a letních měsíců), že mi teď strašně schází a je mi bez něj nevýslovně smutno. Tíseň z blízké smrti tíží jako kámen na krku.

Doma se vzájemně s mámou utěšujeme. Marně. Snad to časem přebolí. Člověk si zvykne na všecko. Já ne. Já nejsem takové necitelné hovado, jakým je člověk s lidskou tváří.

Neděle 4. srpna 53

Celou noc jsem nemohl klidně spát; stále jsem musel nutkavě myslit na chudáka tátu a stále jsem jej viděl před sebou, jak leží v bezvědomí. A když už byly obrazy mysli a vzpomínky nejnesnesitelnější, pomohlo mi od nich jediné: čtení. Rozsvítil jsem svůj kapesní počítač a četl jsem z něj Reinlebensborn – Čistý zdroj žití. Po kouscích, abych přišel na jiné myšlenky, a jimi uklidněn, abych aspoň na chvilku usnul, jsem se vždy začetl do tohoto svého deníčku z doby před drahnými dvanácti lety. To jediné mi pomáhalo přečkat tuhle úděsnou noc.

Ráno jsem vstal a šel jsem do lesa, nejkratší možnou cestou k posedu. Udělal jsem dobře, že jsem se nikde po lesních stezkách zbytečně neprocházel, protože i ze svého posedu jsem viděl všude okolo chodit stáda hovad s lidskými tvářemi. Lidi teď nemohu vidět, lidi teď přímo nenávidím, jakkoliv jsem je nikdy neměl rád, ale teď ještě méně, protože mi zabili tátu. Co ti už se ho natrápili – i mne – to by žádný jiný člověk nevydržel!

V lese je chladno, po včerejším večerním lijáku, který u nás v domě pěkně umyl okna, je vlhko, půda páchne hrobovinou a ostré ranní sluníčko vysušuje staré práchnivé pařezy, z nichž stoupá viditelná pára a kouř, jako když je zapálí. Od úst mi jde zhmotněný dech jako dým, který se za chvilku rozplyne jako duše smrtelníkova.

Vzývám všechny síly lhostejné přírody, aby přišly tátovi ku pomoci. V parách mého vlastního dechu snažím se přičarovat zázrak. A najednou, jako nějaké vnuknutí, jsem obdržel velmi jasnou myšlenku: „Odejdi v pokoji, tvůj otec se právě probral ze smrtelných mrákot.“

Přijeli jsme do nemocnice, kde panoval rozčilený ruch. Vrchní sestra nás nejdřív hnala ode dveří tátova pokoje, protože mu právě měnili posrané povlečení. Zakázali nám s tátou jakkoli hýbat, holit mu vousy nebo mu nasazovat sluchátka s hudbou. Než nám bylo dovoleno vstoupit k tátovi do pokoje, zeptal jsem se sestry, zdali ještě zbývá naděje na tátovo procitnutí a zlepšení jeho hrozného stavu. „To by se musel stát zázrak,“ odvětila sestra.

Vstoupili jsme do pokoje, přistoupili k tátovu lůžku, já vzal do dlaně tátovu levou neochrnutou ruku... – a stal se zázrak! Táta přišel k sobě, otevřel vidoucí pohyblivé oči, jimiž nás němě pozoroval, a dokonce se snažil cosi říci a hýbal i hlavou! Stal se opravdu zázrak! Přivolaná sestra nevěřila vlastním očím. Takhle ho poznala poprvé.

Táta nás začal zázračně vnímat. Z nosu mu ovšem vytekla černá hlenovitá kapka krve. Také jazyk má celý do krve podrápán a odulý tak, že sotva dýchá. Kýchl si! Ale pak vykašlal opět ten černý hlen zaschlé krve. To mu udělali oni, ta zdejší hovada s lidskými tvářemi. Dozvěděli jsme se, že namísto nitrožilní výživy se mu nejdřív pokoušeli místní lapiduchové neúspěšně zavést hadičku do těla nosohltanem. Jenomže jim to nešlo, tátu jenom zbytečně ještě víc poranili, a tak museli přistoupit k dražšímu řešení. V tom to celé mučení nebohého starce nad hrobem spočívalo: že to je levnější. Hovadům necitelným je to jedno, že zbytečně trápí mrtvicí stiženého nebožáka, hlavně že to stojí méně peněz. Stal se sice zázrak, ale táta je dál v rukou bezcitných řeznických hovad s lidskými tvářemi. Proti tomu nic nesvedu věčně ani já, ani všemocná, avšak zcela k utrpení lhostejná příroda. Život je sice zázračný, ale naději na věčnost nemá žádnou.

Pondělí 5. srpna 53

Další hrozná noc. Probudil jsem se žízní, a tak jsem vstal a šel se napít. Uprostřed kuchyně seděl na židli táta, v mladším, asi tak mém věku, nikoli za stolem, nýbrž zády k němu. Když jsem vešel, cize a krátce se na mne podíval, asi jako když někdo vejde do čekárny na nádraží, my si jej nezúčastněně prohlédneme, ale víc nás už nezajímá. Tak se tvářil táta. Nač čeká v té nádražní čekárně, která je navlas stejná jako naše kuchyň? Tak se mně zdá, nečeká-li náhodou na svůj vlak na onen svět.

Tentokrát jsem se probudil podruhé, ale už doopravdy. Byl to jen škaredý, záhadný, úděsný sen. Měl jsem opravdu žízeň, a tak jsem vstal a šel se napít. Táta už v kuchyni nebyl. Jsou čtyři hodiny nad ránem. Máma spí v ložnici jako zabitá. Byt je tichý, prázdný, mrtvý, tísnivý. Jako v tom strašidelném snu. Teď už neusnu; teď už budu myslit až do rána jenom na svého nebohého tátu, který se trápí kdesi daleko odtud v nemocnici, a nikdo z těch hovad s lidskými tvářemi okolo něj s ním nemají sebemenší útrpnost.

Otevřel jsem okno do předjitřní noci, mrazivě chladné jako sama ruka smrti, která po nás sáhne. Přesto jsem v tom čerstvém ranním vzduchu ucítil svěží závan naprosté volnosti. Svoboda volá. Nejjasnější hvězdy se ještě třpytí na světlajícím se nebi. Ulice jsou pusté, čisté, volné, lákající ke svobodné chůzi, k útěku do svobodných lesů. Vloni jsem touhle dobou také vstával a odcházel liduprázdnými ulicemi předměstských částí na svou lesní zahrádku. Tam bylo krásně... Ale letos? Letos je všechno jinak; všecko pokaženo, všecko zničeno, všecko v troskách, hlavně naše životy. Nic už není jako dřív.

Ráno jsem se šel přihlásit na úřad zdravotní pojišťovny k opětovnému placení výpalného. Byl jsem v čekárně sám a zanedlouho na mne došla řada. Jenomže jsem s sebou neměl potřebné potvrzení od sociálky, že už za mne tato nebude platit pojištění, protože je táta v nemocniční péči, místo mé (raději měl zůstat v mé). Tak jsem šel zpátky domů pro mizerný list mizerného papíru (hovada byrokratická!), cestou jsem nakoupil, doma vzal rychle potřebný papír (nikoli záchodový) a spěchal s ním zpátky na všemocný úřad (jako otrok).

V čekárně seděly dvě ženské, já už měl hlad, protože jsem ještě nesnídal, a tak jsem se zase otočil a šel se do lesa najíst. Na posedu jsem zhltl tátovu kakaovou roládu, a protože mne v lese nic netěšilo a chtěl jsem mít nezbytné běhání po úřadech zdárně za sebou, vyrazil jsem opět do města.

V čekárně seděly znovu jakési dvě ženské, jen měla ta hovada jiné lidské tváře, tak jsem sebral se stěn letáčky, abych měl co číst, a čekal jsem trpělivě, až na mne dojde řada. Když se tak konečně stalo, úřednice mizerný papír přijala, přihlásila mne do řad platičů výpalného, já doma z počítače přikázal spořitelně trvalé platby z mého účtu a mám pokoj.

Táta však pokoj nemá. Znovu mu ta bezcitná řeznická hovada zavedla do nosohltanu hadičku (prý to jinak nejde). Táta tím nesmírně trpí. Ta hadice mu dráždí sliznice, takže chudák táta se dusí hnisem, který se tím drážděním vytváří v krku. Nemůže jej vykašlat ani polknout, zrudlý námahou a bolestí vydává ze sebe naprosto úděsné nelidské zvuky a z otevřených úst se mu řine stále ten žlutý hnis, jako když rozbiješ vajíčko. Výjev je značně strašidelný, velmi připomínající známý filmový horor Vymítač ďábla. Tvůrci si jistě vzali námět z podobného výjevu, který nyní předvádí můj nebohý táta. Včera na tom byl lépe. Včera se udál zázrak. Ale zázraky se nedějí každý den.

Nemohu se dívat na tátovo utrpení, přesto jej v zoufalé snaze ho uklidnit, upokojit a snad i vyléčit nepřestávám hladit po jediné citlivé ruce, která mu ještě zůstala neochromena, a po jeho veliké kulaté hlavě, zpocené živými mukami pekelnými. Tohle nelidské utrpení si nikdo nezaslouží, nejméně ze všech lidí pak právě on. Často mi oči zvlhnou pravými slzami a dojatý hlas mi selhává. Kdybych byl ženská, tak se rozbulím. Život lidský je utrpení, od počátku až do konce samé utrpení. Tohle, prosím, způsobují lidé lidem – co „lidé“ – hovada! – ano, hovada s lidskými tvářemi! A já proti nim nemohu nic dělat. Jak je nenávidím!

Úterý 6. srpna 53

Ráno o páté procitám z bezesné noci do předjitřního chladu a klidu. V duši však klid nenalézám. Stále vidím vnitřním zrakem nebohého tátu, který v daleké nemocnici, všemi opuštěn, trpí jako málokteré pokusné zvíře. Lépe by mu bylo nežít, než takto strašně trpět. Chodím po spícím bytě od jednoho okna k druhému, abych přivolal nazpět konejšivý spánek nebo třebas i samu smrt. Marně. Už neusnu. Čtu si svůj Zápisník mrtvého muže (velmi příhodná četba), hledím jakoby bez ducha do stropu a poslouchám krásnou a někdy i smutnou barokní hudbu, kterou měl táta také tak rád jako já.

Po osmé jsem šel na nákup. V krámě zase u pokladny kdosi zdržoval placením kartou (to je vždycky doba) a na mne se pak tlačí další nedočkaví zákazníci, kteří se strkají jako hovada s lidskými tvářemi. S úlevou jsem sebral nákup a jel jsem se koupat.

Cestou jsem si koupání rozmyslil, protože je teď dopoledne ještě poměrně chladno a navíc se nebe příliš pokrývá oblačností. Místo toho jsem si všecek zdrcen sedl do lesa pod strom, nasnídal jsem se, načež jsem se vydal na obyčejnou procházku po lese, kolo tlače vedle sebe. Musím chodit, protože sedět nevydržím. Mé myšlenky jsou natolik tísnivé a tíživé, že bych je jinak než v chůzi neunesl.

Po včerejším večerním dešti se dnes po lese rozmohla hovada s lidskými tvářemi. Jako ty houby po dešti. Musím proto zalézt někam hodně stranou, abych je neviděl a aby nerušili můj smutek. Bloumám po lese, bez chuti jím maliny, myslím na tátu, zda ještě vůbec žije nebo zda dosud stále tak trpí jako včera. To bylo hrozné, jak ten chudáček starý trpěl. Stále se táži sama sebe, co jsem měl udělat jinak, aby tu se mnou ještě byl, žil a radoval se. Nemohu na nic přijít. Nedalo se nic jiného dělat, jednou to muselo přijít, to umírání, to nesmyslné umírání, nesmyslné jako sám život...

Dnes se bojím vrátit domů, protože očekávám špatné zprávy. Jinak to letos snad ani není. Vždycky se něco zlého přihodí, nejsem-li právě doma.

Mé tušení bylo správné. Byla to zdrcující zpráva. Volali z nemocnice, že tátův stav se zhoršil, a tak abychom přijeli.

Máma a já jeli jsme hned autobusem do litomyšlské nemocnice. Tam jsme si jen potvrdili, že je opravdu zle. Táta, můj nejmilejší, nejhodnější a nejdražší tatínek je v posledním tažení. Upadl do bezvědomí, skrz kyslíkovou masku zrychleně dýchá zvlhčovaný vzduch, slepé oči má v sloup, nevnímá ani dotek mé podané ruky, kterou by jindy vděčně stiskl a držel, neodpovídá žádným posuňkem ani na můj hlas. Nic. Už je to tady, už to přišlo. Alespoň, že již netrpí. Trpěl tak hrozně, že mozek prostě vypnul veškeré vjemy. Neodvratný konec se blíží. Vyfotili jsme si jej na věčnou památku. Je to děsný obrázek.

Je měsíc srpen, na zlatých polích pomyslné srpy žnou obilí. Kosit zřejmě nebudou jen zemědělci, ale i smrtka si tentokrát uchystá svůj nelítostný srp. Na obzoru stahují se temná mračna. Prší. Zemi je třeba zavlažit. Já ji svlažím svými hořkými slzami. Městský rozhlas varuje, že je nakažena voda a je nutno ji převařovat. To tu ještě nebylo. Všechno se letos hroutí. Nic už není jako dřív, dokud byl s námi táta. Bez něho už nic nebude jako dřív. Zůstali jsme doma s mámou sami dva. Teď je na řadě ona. Pak já. Mládí končí a stáří začíná v okamžiku ztráty jednoho z rodičů. Pak si člověk uvědomí, že příště už bude řada na něm.

Středa 7. srpna 53

V noci jsem si v obývacím pokoji pustil jednu tátovu oblíbenou veselohru s Vlastou Burianem v hlavní úloze (On a jeho sestra, 1931). Vzpomínal jsem při ní, jak jsme se na ni spolu dívali a jak jsme se spolu nasmáli. Tentokrát jsem se už díval jen já sám (mámě se staré filmy s Burianem nelíbí) a pousmál jsem se jen málo a zřídka. Bylo mi u toho spíš smutno. Tak jsem si nějak na toho tátu zvykl v poslední době, kdy jsem se o něho staral v jeho pokročilém stáří a prohlubující se stařecké demenci a my byli nejlepší neodluční kamarádi, že mi teď chybí. Všechno jako by najednou skončilo.

Veselohra skončila také a já se chystal jít spát. Ještě jsem se poočku podíval na naši domácí meteorologickou stanici, kolik je venku stupňů. Jedno měřicí čidlo bylo zhaslé. Špatné znamení. Že by táta – exnul?

Ve dvě hodiny v noci jsem se probudil a rázem přede mnou vyvstal ten úděsný bolestný obraz trpícího umírajícího táty. Až do rána jsem probíral v mysli, co jsme měli a neměli udělat, aby tu s námi táta zůstal dál naživu. Napadaly mně různé myšlenky, mnohé přelomové chvíle, kdy bylo lze udělat něco jinak, zachovat se jinak a podobně. Byl to šílený rej planých myšlenek, nápadů a zmařených nadějí. Nic už nelze vrátit a udělat jinak. Všechny mluvy jsou planomluvy.

Ráno mě bolela hlava jako střep, jako v horečce (od horečného přemýšlení i od nevyspání), a bolelo mě břicho od rozbouřených střev. V sedm hodin ráno vyšel jsem z pokoje, máma již byla také vzhůru a oznamovala mi velice smutnou zprávu, že prý volali z nemocnice, že je jim to velice líto, ale že táta dnes, sedmého srpna roku 2019, ve tři hodiny čtyřicet minut – zemřel. Přesně na den devět týdnů, to jest třiašedesát dní (zase je tam ta trojka!) od té doby, co jsme jej museli odložit do té prokleté odkladovny pro nepotřebné. Ti ho tam dorazili! Ta hovada s lidskými tvářemi dorazí každého, kdo se jim dostane do spárů.

Tak je to tady. Já to věděl. Přišlo, co muselo přijít a co jsme tak bojácně očekávali. Táta umřel. Už jej nic netrápí, už má pokoj a klid od všeho na světě, už jej nic nebolí. Bolest teď budeme zažívat my pozůstalí a milující, my živí a citliví. Teď se tátova bolest přenese na nás. Bude to hodně bolet. Je dobře, že to bude bolet. Bolest nás očistí a udělá lepšími. Jen bezcitné hovado s lidskou tváří by necítilo žádný zármutek.

Celý zbývající krásný teplý letní den jsme zařizovali pohřeb a další věci okolo toho. Tak přesně tohohle jsem se nechtěl nikdy dožít! Je to strašné. Když se nikdo nedívá, pláču jako malé dítě. Na úmrtní oznámení jsem tátovi vybral průhledný podkres bezlistých stromů nad uplývajícími vodami a básničku od Julia Zeyera, kterou jsem si před dvanácti lety opsal z cizího parte. Já věděl, že ji jednou použiji!

Také já půjdu tam,

kam všechna pokolení odešla,

a lesy dál budou v slunci snít

a vody dřímat v lesku bílých hvězd.

Hudbu jsem na tátovu poslední cestu do spalovací pece vybral také já. Je to jeho zamilovaný Koncert f moll od Johanna Sebastiana Bacha, který jsem mu ještě před šesti dny pouštěl do jeho nábožně naslouchajícího ouška. Když jsem si ji teď doma o samotě znovu pustil, do očí se mi dojetím a zármutkem vyřinuly hořké slzy a já brečel jako ženská. Já to věděl, že to bude hodně bolet.

Pomáhá mi dívat se po odpoledním dešti z okna mého pokoje na ptáčky, kteří se radují, že prší a že se mohou napít z louží. Pomáhá mi, že je kolem živo, jako kdyby dnes nikdo nezemřel a jako by se vůbec neumíralo. Vždyť života tím jedním mně nejdražším a nejbližším zmařeným životem ani trochu neubylo! Pomáhá mi i to, že jsem si zvětšil, vytiskl a pověsil na zeď pokojíčku některé staré fotografie, na nichž je můj zesnulý tatínek ještě poměrně mladým mužem a já malým hochem. Takhle jsem hezky pořád s ním i po smrti a nic nás už nerozdělí.

Čtvrtek 8. srpna 53

Na dnešek jsem spal sotva čtyři hodinky; po jedné hodině s půlnoci se mi teprve podařilo usnout a ráno v pět už jsem nespal. Stále vidím před svým vnitřním zrakem ještě živého tátu, jak strašně před smrtí trpěl. Několikrát za noc mne ta děsivá vzpomínka donutila sednout si na postel a v slzách tiše štkát. Kdyby táta zesnul bez bolesti, v klidu, v kruhu rodinném, jak se říká, vyrovnal bych se s jeho odchodem mnohem lépe. Takhle to bolí, strašně to bolí. Proti bolesti v srdci není žádný lék, kromě času a zapomnění. Zapomenout však nechci. Nikdy.

Chodím po lese a nikde nenacházím klidné spočinutí. Obraz tátova utrpení je stále se mnou, stále mne pronásleduje. Snad je to dobře, že tak snadno nezapomínám; rychle zapomínají jen bezcitná hovada s lidskými tvářemi, která tátu zabila, o tom jsem přesvědčen. A nikdy jim to nezapomenu.

Les, který mi byl tak dlouho domovem, je pojednou cizí. Moje cestičky zarostly a pod starou borovicí, kde jsem vždy na konci dní sedával v tichém zadumání, zapustil kořeny nějaký listnáček. Vzpomenu-li si na tátu, propuknu v pláč, který nikdo neslyší, nikdo nevidí. Tady mohu; tady, uprostřed liduprázdné lhostejné přírody, může bez ostychu plakat i silný a tvrdý muž, který nenávidí hovada s lidskými tvářemi, která mu zavraždila starého hodného tátu.

Daleko v mé lesní zahrádce, kam zřídkakdy někdo zajde, docházím konečně krátkodobého uvolnění. Příroda přece jen utěšuje zarmoucené srdce a mysl znavenou neustálou bolestí. Ale nemohu vidět lidi. Žel, lidských hovad je všude jinde v lese blíž městu mnoho, téměř na každém kroku.

Vraceje se pomalu domů, chtěl jsem vyjít z mého lesa ven, ale protože stáli na lesní silničce dva jezdci na kole, počkal jsem, až odjedou. A vyšed, vběhla mi neočekávaně do cesty ženská. Baba škaredá, která byla vyběhána až do chlapa, se mne zřejmě lekla, změříc si mne nenávistným pohledem vražedného hovada s lidskou tváří. Obluda. A za chvíli, na dovršení všeho hnusu z obludných lidí, jsem ještě mezi stromy zahlédl onoho známého netvora chodícího po zdejším vysokém lese s flaškou v prackách, kterého jsem nazval Flaškensteinem. Ten aby tady nechyběl!

Scházel jsem velice zvolna, zlomen bolem nad ztrátou svého nenahraditelného tatínka, lesem dolů k předměstským zahrádkám. Tu mi přeběhl přes cestu srnec. Nebyl to však jen tak obyčejný srnec. Choval se podivně a velmi zvláštně. Přeběhl, ale neutíkal přede mnou dál, nýbrž se zastavil opodál. Zíral na mne upřeným zrakem z bezprostřední blízkosti a mně se zdálo, že se na mne dívá chápavě a soucitně. Zvířata projevují víc soucitu než lidé, ta hovada s neupřímnými lidskými tvářemi. Zvířata poznají podle řeči těla, podle malátné chůze, podle svěšených ramen a schýlené hlavy, že člověk trpí, je smuten a zarmoucen. Srncův neobvyklý pohled vyjadřoval víc soustrasti než lidé, kteří druhým projevují takzvanou upřímnou soustrast podáním ruky.

Nevím proč, ale napadlo mi, že ten podivný srnec je snad můj převtělený táta. Zoufalství kreslí různé představy. Vím, že je nemožné, aby se někdo po smrti převtělil. To jen právě nesmírné zoufalství vnuká mysli podobné plané myšlenky. Bylo by to krásné, kdyby to bylo pravda; ale jsou to než právě planomluvy. Nikdo se na svět nevrací. Kdo jednou je mrtev, navždy je pryč. To jen zoufalá mysl, která si neví rady, čím zmírnit svůj trýznivý bol, vytváří si tyto nádherné klamy. Táta by přišel až ku mně, kdyby to byl skutečně můj zesnulý tatínek, a odebral by se se mnou domů... Avšak srnec se nakonec otočil a odešel do nitra lesa. Tátu už mi nic nevrátí. Odešel právě tak, jako tenhle soucitný srnec, kterého upoutal výraz nejhlubšího smutku, jaký kdy svýma srnčíma očima spatřil. Nebyl to můj táta. Svěsil jsem zase zklamaně hlavu a zlomen na těle i na duchu odpotácel jsem se domů – kam jinam.

Máma doma leží a spí. Potom mi řekla, že vařila brambory, ale musela si jít lehnout, protože se jí udělalo špatně. Mně je také špatně. Ze všeho a z každého. Letos se všecko hroutí. Teď by ještě chybělo, aby máma zničehonic umřela také. Když se něco hroutí, tak všecko.

Otevřel jsem okno a vyhlédl ven. Dole na mne zírá uvázaná sousedčina čubka zase takovým zvláštním napjatým pohledem jako ten soucitný srnec před chvílí v lese. I ta psice pitomá na mně okamžitě poznala, že je se mnou cosi v strašlivém nepořádku a nesouladu. Možná očekávala, že se v zoufalství vrhnu dolů na chodník...

Místo sebe háži kavkám dolů na chodník namočené kousky chlebové kůrky, po nichž se hladově vrhají. Vrabci pijí opodál z louží. Voda v městském vodovodu je nadále nakažena, v obchodech balená obyčejná voda došla. Když se něco hroutí, tak všecko.

Na úterní slavnostní smuteční obřad, při němž se budeme s pozvanými příbuznými navždy loučit s naším milým obětavým tatínkem, píši náčrt smuteční řeči pro řečnici z povolání, která ji má vlastními slovy pronést. Bude to asi působivá řeč, pokud ji najatá řečnice nezkazí, protože mě opět dojala k slzám. Mně teď stačí málo. Na hovada bez citu, avšak s lidskými tvářemi, možná nebude mít takový účinek. Počítám s tím, znám je. Anebo to budou nepravé slzy hrobních plaček, hrané a neupřímné.

Spočítal jsem, jak dlouho přesně táta žil. Tatínek žil přesně 31 548 dní čili 86 let, 4 měsíce a 15 dní. Zase tam má tu osudovou trojku! Jako já... Stýská se mi po něm. Připadá mi, že tenhle stesk už nikdy nepomine a že už nikdy nepoznám radost. Proč musel táta poslední tři dni před smrtí tak strašně trpět a proč musím nyní tak strašně trpět já? Kvůli nelítostným mučícím hovadům s nasazenými lidskými tvářemi. Všecko zlé se děje vždy kvůli nim. Když se něco hroutí, tak všecko.

Pátek 9. srpna 53

Od půl páté už jsem zase vzhůru a nemohu rozrušením spát. Táta je druhý den po smrti. Mohu si ledacos vyčítat, alespoň však nikoli to, že bych se na svého drahého tatínka vykašlal a opustil jej v jeho nejtěžším životním zápase, který byl předem prohrán. Věrně jsem jej navštěvoval v nemocnici každý den a dlouhé hodiny jsem mu tam dělával společnost v jeho posledních dnech života. Věděl jsem, že jakmile se jednou dostane do nemocnice, do spárů těch hovad s lidskými tvářemi, budou jeho dny brzo sečteny a osud zpečetěn. Jen jsem netušil, že to bude tak brzy, už po devíti týdnech. Hovada s lidskými tvářemi a lidskými právy pracují rychle. Tátovo právo na život ovšem neuznali. Zbavili se jej rychle a spolehlivě. Přece mu nebudou ještě další dlouhá a spokojená léta platit lékařskou péči a starobní důchod, který pobíral jedenatřicet let! Vím, že ho potají umučili podle nějaké té jejich tajné směrnice, která se nikdy nesmí dostat na veřejnost. Proto už tolik v noci nepláču, nýbrž dostávám čím dál větší vztek na lidi, na celý tenhle přetvářkový ples s lidskými tvářemi. Oni ti nastaví svou zdánlivě přívětivou tvář a potají ti mezitím odpojí podpůrné prostředky života. Klesáš-li, strčí do tebe a nechají tě padnout, ale s úsměvem ti vysvětlí, že to jinak nešlo a že je jim to líto. Já jim však nevěřím, já je dobře znám a vím, čeho jsou schopni! Tátu prostě strašlivým způsobem umučili, když se ho nemohli jinak zbavit. Do smrti budu mít tátovo poslední utrpení, jež mu způsobili, před očima a do smrti je budu za to nenávidět!

Svítá a za okny září letní sluníčko, z kterého už se nemohu tak radovat, jako dřív, kdy jsem měl ještě svého milovaného tatínka naživu.

Na okno právě přistála osamělá kavka, která tam zobe drobečky, jež jsem jí přichystal. Tento černošedý pták je trvale oblečen do barev zármutku a smutku. Tak se budu nyní oblékat i já. Nyní jsou černá a šedá i mými barvami.

Ráno je hezky, obloha bez mráčku, je nádherný, skvostný teplý letní den. Pro mne však už nic není nádherné a skvostné. Musím ve městě vyřídit nějaké nutné pochůzky: musím jít na poštu zaplatit nájem a další měsíční poplatky, musím ještě jednou zajít do Pohřebního ústavu odevzdat náčrtek smuteční řeči a nahrávku Bachova Koncertu f moll pro poslední tátovu cestu do spalovací pece, musím jít nakoupit. Je toho dost, ale zvládám to poměrně snadno a rychle. Všude jsou nicméně řady lidí přede mnou i za mnou, což nemám rád, a v samoobsluze mě jedna ženská s odporným masem ve vozíčku drze předběhla a ještě k tomu pak u pokladny zdržovala se zákaznickou kartičkou. Hovada masožravá s nákupní horečkou, přerazte se!

Dvakrát jsem procházel kolem nemocnice, kde ještě před osmi dny ležel můj nebohý táta a kam jsem jej chodíval denně (zpočátku i dvakrát denně) navštěvovat. Zastavil jsem se na chodníku a z ulice jsem se smutně díval nahoru do oken nemocničního pokoje, za nimiž dříve líhal dosud živý můj tatínek. Vyhrkly mi slzy jako hráchy a utrpením poznamenaná tvář se mi zkřivila bolem. Takhle brečím pořád, kdykoli si vzpomenu, jak mne měl chudák táta rád. Je to hrozné. Připadá mi nemožné, že se s jeho doslova mučednickou smrtí někdy smířím, že se uklidním a že přestanu bulit jako malý kluk. Naštěstí to nikdo nevidí, protože mám na očích tmavé brýle – po tátovi.

Doma jsem praštil s nákupem a jel jsem na kole k rybníkům na své soukromé přírodnické koupaliště. Nikdo tam nebyl, a tak jsem se úplně nahý natáhl do trávy na sluníčko a střídal slunění s koupáním. Hrál jsem si s lučními kobylkami a z vody jsem vytáhl topící se šidélko. Výrazně se mi zlepšila nálada. Příroda utěšuje. Vzpomínal jsem na dětství, kdy jsme se celá naše čtyřčlenná rodinka jezdili koupat všude možně po vlastech českých. Doma v pokojíčku mám například vystavenu vytisknutou zvětšeninu fotografie naší šťastné rodinky na lipenské přehradě z léta roku 1974. Já byl tehdy malý, veselý, rozpustilý a usměvavý sotva devítiletý hošík, zatímco táta měl teprve jedenačtyřicet let, a byl tedy ještě v první polovině života; měl před sebou přesně pětačtyřicet dlouhých let. A jak ta léta nakonec utekla... Kdyby se ta mladá léta vrátila, to bych bral... Jenomže nic se už nevrátí a nic už nebude jako dřív. A táta už je nyní mrtev...

Znovu mi zvlhly oči, červené od nevyspání i od pláče, a já zajíkavě zavzlykal. Bolí to, bolí a bude to bolet, nepřebolí. Chci, aby to bolelo co nejvíc; protože až to přestane bolet, seznám, že se ze mne stal právě takový bezcitný padouch, který nemá s nikým slitování, jako ta hovada s lidskými tvářemi, která si říkají lékaři. Spíše by se obměkčil kámen, než zatvrdlá srdce těch řezníků a mučitelů v bílých pláštích!

Táta se celý život doktorů bál. Ani zubní náhražku si nenechal udělat, když mu začaly vypadávat zuby. Prostě je nechával přirozenou cestou vyhnít a pak je vyviklané jednoduše vyplivl. Táta se tak bál doktorů, že ani za mámou nikdy nešel do nemocnice, když tam ležela, což mu často vyčítala.

Ten věděl, proč se bojí doktorů! Však mu to také dali náležitě sežrat, když se jim nakonec dostal do spárů! Jejich drápy se do něj zatnuly a už nepustily. Ten věru věděl, proč se jich tak bál!

Hovada, mne však nedostanete, i kdybych se měl sprovodit se světa sám – důstojně a bezbolestně – a hlavně bez vás! Nikdy vám neodpustím, že jste umučili mého hodného tatínka, který v životě nikomu neublížil ani skutkem, ani slovem. A nenávidět vás přestanu leda až s posledním mým vzdechem!

Později odpoledne se předčasně vrátila z dovolené kvůli pohřbu rodina mé starší sestry. Plačky jsme se objali a vzájemně se utěšovali. Nevím, jestli to pomůže. Mně ne. Protože nic už nebude jako dřív – bez našeho milého hodného tatínka, který nás měl tak rád a my jej.

Sobota 10. srpna 53

Noc osiřelých pozůstalých, kdy nás budí z hrůzostrašných snů neodbytné obrazy živých mrtvých, byla o trochu klidnější. Procitl jsem až ráno v šest hodin, sluníčko již svítí. V bytě je však ticho a prázdno. Když byl ještě táta naživu a doma, šourával se už touhle dobou kolem mých zamčených dveří a tahal za kliku, zdali může jít ke mně. Teď je v celém bytě najednou tak úděsné mrtvo... Co bych za to dal, kdyby mne zase vzbudilo tátovo braní za kliku! Jak bych radostí vyskočil z postele a běžel mu v ústrety otevřít dveře do mého pokojíku!

Ale je mrtvo, je mrtev. Nic už není jako dřív. Vzpomínám na jeho poslední nejtrýznivější vědomý den, kdy se chudák táta tak strašně dusil tím odporným žlutým hlenem v jícnu. Stále ten hrůzostrašný obraz vidím živě před sebou. Stále cítím poslední tátův stisk ruky v palčákové rukavici, který zoufale volal o pomoc, o záchranu. A já mu nemohl nijak jinak pomoci, než jej za tu jeho jedinou citlivou ruku držet a držet a držet. Mé úpěnlivé prosby směřované k doktorům, aby jej zbavili toho strašného utrpení, které mu způsobili, nebyly nic platné. Spíš by se kámen obměkčil, než tvrdá srdce těch bezcitných hovad s lidskými tvářemi, která se rozhodla, že mého nebohého tátu umučí. Jak je za to nenávidím! Ten poslední zoufalý a bezmocný tátův stisk ruky skrze rukavici budu cítit do nejdelší smrti, tím jsem si jist jako svou nehynoucí láskou k tatínkovi a nesmiřitelnou nenávistí k hovadům s lidskými tvářemi, kteří jej zahubili takovým strašlivým způsobem! A s pocitem bezvýchodné bezmoci jsem se opět hořce rozplakal. Mne to snad nikdy nepřejde...

Máma po mně chce, abych si na tátův pohřeb koupil černé střevíce, vzal si tátovu černou vázanku, černé sako a podobně. Nač? Vezmu si na sebe podle počasí nějaké slušné a nenápadné černé oblečení, v kterém se budu cítit pohodlně, a to musí stačit. Nač z toho pohřbu dělat nějakou obřadní módní přehlídku? Život už to tátovi stejně nevrátí, tak k čemu to je? Jen ať mě vykážou z obřadní síně, jeho nejmilejší dítě, jeho nejvěrnějšího syna; ať mi někdo něco zkusí vytknout kvůli nesprávnému oblečení, já mu také něco povím – a od plic! Nikdo se o tátu před smrtí nestaral tak jako já. Všichni na něj víceméně kašlali. Nikdo nemá právo mi cokoli vytknout!

První to, žel, odnesla máma, jíž jsem vmetl do její lidské tváře připomínku toho, jak již velmi nemocného tátu, dokud byl doma, jako to hovado bila, strkala do něj, nadávala mu a ječela na něj. To jí nikdy nezapomenu.

Vyslala mne na nákup. Šel jsem do města, kde se v sobotu nakupuje nejlépe, protože tam nebývá tolik lidí, těch strkajících se hovad s lidskými tvářemi. To by tam však nesměla nakupovat také naše sousedka, která před krámem přivázala svého psa a sama vešla dovnitř. Osamělá čubka řvala steskem na celou ulici tak hrozně, že její vytí, kňučení a štěkání bylo slyšet až za rohem. Její řev naplňoval i vnitřek samoobsluhy, protože dveře byly dokořán otevřeny. Velice nepříjemné prostředí pro klidný a nerušený nákup. Naštěstí bylo aspoň díky tomu v krámě málo lidí. Zákazníci přešli raději jinam. Já se příště asi také tak zařídím. To bylo děsné. Myslím, že ten dříve hojně využívaný krám, který toto řádění psů povoluje a přehlíží, si tím brzy odežene všechny zákazníky, včetně mne, a zkrachuje. Příště půjdu na nákup raději jinam. Ale kam? Všude se najde něco nepříjemného, kam chodí právě taková hovada se psy, jako je naše sousedka. Co ta už se nám všem naotrávila život s tou její uštěkanou čubkou, čubka jedna pitomá!

Pohádav se s mámou kvůli mému oblečení na blížící se tátův pohřeb, odjíždím na kole k rybníku. Přibývá sice oblačnosti, ale přesto se jedu koupat, abych unikl tísnivé pustotě bytu, kde na mne všecko padá. Ta hádka mne tak rozčilila a roztesknila, že stačilo, abych si jen maličko vzpomenul na tátu, který už tu se mnou nikdy nebude, a znovu jsem se na cestě tiše rozeštkal a do očí mi vstoupily slzy, které naštěstí nikdo nevidí. To je hrozné, jak mne tátův skon zasáhl a rozcitlivěl. Věděl jsem, že budu jednou plakat, až ten neodvratný den přijde, ale že to bude mnohem horší, to jsem ani zdaleka netušil. To bude tím, že jeho smrt nebyla přirozená a bez muk. A že mu ta muka nezpůsobila příroda, nýbrž lidé, ta bezcitná hovada s lidskými tvářemi. Jak je za to nenávidím!

Na silnici mne zastavil jakýsi muž. Vjel autem do čerstvě rozoraného pole, uvízl v něm, a tak mě požádal, jestli bych mu nepomohl zatlačit. Prohlásil jsem, že bych to mohl zkusit. Samozřejmě to vůbec nešlo. Všecka čtyři kola vězela v hlubokých rýhách. Muž nakonec řekl, že to nevadí, protože bydlí v nedaleké vesnici. „Tak co otravuješ, troubo,“ pomyslil jsem si a jel jsem dál. Bydlí to, hovado, kousek odtud a musí si vozit zadek v autě! Příště to zkus pěšky, jak to chtěla příroda, nebo na kole, jako já, který se stejně vozím v sedle jen po rovinkách a s kopečků, avšak do vršků se odmítám zbytečně dřít a rád se místo vyčerpávajícího šlapání projdu pěkně „po svých“ v lesních úsecích či v polích s širokým výhledem na tu naši krásnou zem, domov můj. Aspoň mohu cestou lépe čistit kraj od četných odpadků, které jej hyzdí. Jsem zvědav, jak bude tahle země jednou vypadat, až mne tu již nebude. Ještě že to neuvidím. Ale třeba se najde nějaký pokračovatel mého díla. Vždy se najde. Je to zákon přírody, že jsou-li škůdci, jsou i jejich zhoubci.

U rybníka jsem se svlékl donaha, nasnídal se a jedinkráte jsem se vykoupal, když už jsem tady, ačkoli se zatáhlo nebe mračny. Chvíli jsem odpočíval, než jsem oschl, a vydal jsem se pomalu na zpáteční cestu domů. Je to smutný rok; a zase jsem si v bolesti vzpomněl na tátu.

Léto, zkažené léto (i celý rok) co nevidět skončí. Po pohřbu, bude-li ještě trochu teplé počasí, odstěhuji se pravděpodobně někam do lesa pod stan. Teď už mohu. Tátovi jsem věrně posloužil až do smrti a teď už mě nic doma nedrží. On byl vždy ke mně také tak obětavý. Dokonce snad až tolik, že kdybych byl před ním jen letmo zmínil, že nemohu kvůli němu do lesa, zemřel by sám a dobrovolně, aby mi to umožnil. On byl takový obětavec. Třeba to tak cítil, a proto umřel; kvůli mně, abych mohl být v lese... Ne, to by mi neudělal. Ne, to bych mu já nikdy nedovolil.

Nechce se mi zpátky do toho pustého bytu, kde na mne všecko padá. Je tam se mnou sice máma, ale s tou není žádná zábava, jaká bývala s tátou, který měl podobnou povahu, jakou mám já, i podobné zájmy. Bez něj už nic nebude jako dřív, kdy byl ještě doma a živ.

Je mi opět do breku, slzy již nemaje. Na závěrečném úseku cesty nebe pláče za mne. Místo slz skrápí mé tváře drobný deštík.

Neděle 11. srpna 53

V noci jsem spal dobře, beze snů, až do rána bílého. S probuzením ovšem přicházejí k životu znovu ty trýznivé vzpomínky na tátův život a smrt. V bytě vládne tíživý smutek. Já i máma na sebe mluvíme tichými roztřesenými hlasy, v nichž se ozývá pláč.

Před krámem vidím zase sousedku se psem, ale naštěstí je už na odchodu. Zatím se ještě baví venku s lidmi. Před dveřmi, nahlížeje dovnitř, sedí beztak úplně jiný psíček, takže je to jedno – zase je tam pes. Tenhle je aspoň zticha.

Uvnitř samoobsluhy panuje ovšem obvyklý nedělní shon, tlačenice a strkanice koupěchtivých hovad s lidskými tvářemi. Je to hrozné. Jedna tlustá ženská do mne narazila tak prudce, že jsem stěží zachoval rovnováhu, abych neupadl, lépe řečeno abych jí nebyl sražen! A pak se mi velice omlouvala a omlouvala... Až mě zabiješ, jako doktoři zabili mého starého tátu, tak se mi také omluvíš a bude to vyřízeno, hovado? Strašné. To je jedno, že se chovám jako hovado, hlavní je přece zachovat lidskou tvář.

Po zaplacení naložil jsem nákup zpět do košíku a odnesl si jej v klidu a o samotě přerovnat do batůžku stranou k vedlejší uzavřené pokladně, kde mě ta hovada pomstychtivě pozorují. Tak! A teď se tam klidně pokopejte, hovada!

V domě mi různí sousedé, které potkávám, projevují upřímnou soustrast. Pochybuji, že je opravdu upřímná. Nicméně jim za ni děkuji. A také za to rozlítostnění, které mi tím způsobili. Vsedl jsem na kolo a v osamění daleko za městem, kde mě nikdo neviděl, jsem se zase rozeštkal jako malé dítě. Musel jsem dokonce zastavit, abych si otřel uslzené oči, protože jsem pořádně neviděl na cestu. Tatínku, tatínku, cos mně to udělal!

Je krásný teplý letní den, obloha je skoro bez mráčku a já se jedu koupat a slunit. Úplně nahý ležím ovšem v trávě pod břehem zcela otupěle, bez radosti, bez života. Nevzal jsem si s sebou hodinky, takže nevím, kolik je hodin. Stejně už do nemocnice za tátou, jako dřív, nepospíchám, tak je to jedno. Řídím svůj čas pohybem stínu, který se ku mně pomalu přibližuje. Plazí se po trávě k mé hlavě, jako se plazila mrtvice k hlavě tátově. Až mne zasáhne, až mne raní, až mou hlavu zakryje stín smrti, seberu se a pojedu zpátky domů na oběd. Bez táty je teď už všechno jedno. Bez něj se mi zhroutil svět, jsem zničen a život mám v troskách. Ani zdaleka jsem netušil, že to bude tak bolestná ztráta.

Při zpáteční cestě lesem zastavil jsem na kopečku, kde se otvírá volný široký výhled na naše městečko. Asi už čtvrtý den tam někde v dáli leží ve studené márnici můj zesnulý tatínek. Vyslal jsem směrem k němu naléhavou výzvu: „Tati, máš dva dny na to, aby ses ještě probral z věčného spánku, jinak tě spálí na popel!“ – Probere se z bezesného snu? Vstane z mrtvých? Kéž by! Jednou jsem mu už přece přivolal zázrak!

Byt se hemží návštěvami. To je další stinná stránka našeho rodinného neštěstí: že je nutno přijímat návštěvy příbuzných a nechat se jimi litovat. Všecek dřívější klid je pryč. Připadá mi, že teď už budu po zbytek života jenom chodit po pohřbech, po návštěvách a do práce. Tatínku, tatínku, cos mně to udělal!

Pondělí 12. srpna 53

O šesté hodině ranní už opět nespím. Otupěle ležím, poslouchám hudbu starých barokních mistrů, kterou táta naposledy poslouchal na nemocničním loži ze sluchátek, a smutně dívám se na zvětšeniny starých tátových fotografií, jež visí na stěnách. Tehdy to byla pohoda, rodinná pohoda. To všecko je nyní v Nenávratnu – stejně jako táta. To je strašné. Co mám dělat? Já chci zpátky svého tatínka!

Házím kavkám dolů na chodník rozmočené kousky chlebových kůrek. Přijímají je úplně samozřejmě. Jsem potěšen. Je polojasno, ale stahují se mraky. Doslova i obrazně. Na koupání to dnes není. Jdu do lesa.

V Liboháji jako bez duše uklízím odpadky. Je jich tu mnoho po neděli. Hovada s lidskými tvářemi tady zase chlastala! Nenávidím je! Motá se mi rozbolavělá hlava od nevyspání i od zdrcujícího úderu, jímž mne zasáhla tátova úděsná smrt. Zdá se mi, že brzo raní mrtvice i mne. Máma ostatně také nevypadá dobře. Nakonec z toho pomřeme všichni.

Po lesních pěšinách chodí mnoho lidí. Abych byl sám se svým hořem, opouštím příliš chladné nitro stinného lesa a vydávám se ven do polí a luk, kde věje čerstvý vítr do plic, kde svítí hřejivé sluníčko a kde je dostatek volného prostoru pro nerušené rozjímání a truchlivé samomluvy – planomluvy.

Putuji osaměle pustou krajinou na rozhraní roviny a vysočiny. S každým výstupem na nějaký kopeček mění se tvářnost země, jež nabízí nádherné rozhledy na širý rodný kraj. Je tu krásně. Kdyby se tu tak se mnou mohl procházet táta! Jak bych byl rád! A on také...

Pro tyto uvolněné chvíle netíží již tolik neštěstí, jež mne potkalo. Příroda utěšuje. Samota však navozuje silnější bolestné vzpomínky na tátovu památku a jsou chvíle, kdy se nepokrytě rozpláču. Tady mohu plakat; tady nikdo nevidí můj pláč a nemůže se mu posmívat nebo jím být pohoršen. Jen neukazujte žádné změkčilé city, hovada, stačí jen vaše lidská tvář a všichni jsou s vámi spokojeni!

Z jednoho vršku nad městem je v dáli vidět zahrada Pohřebního ústavu. Znovu jako čaroděj Dobroděj vysílám tím směrem podmanivou výzvu k tátově mysli spící spánkem mrtvých: „Tati, prober se; máš na to jediný den, jinak tě zítra spálí v peci na popel!“

Vracím se pomalu domů. Snad se probere. Smuteční šaty na zítřejší smuteční slavnost jsou však již připraveny. V krámě bloumám jako bez ducha, nikoho nevidím, nikoho nepoznávám, s nikým se nedávám do řeči. Poznali by, hovada, že trpím. Nač to potřebují znát? Bez jejich účasti mi je lépe. Nemám na nic náladu, nejméně na nějaké marné planomluvy s lidmi. Nevnímám ani, že mne zdraví jedna naše příbuzná. Mdle jsem se ohlédl a poznav ji, odpověděl jsem na její pozdrav, ale dál nevidím, neslyším, nevnímám. Zítra bude hůř. Zítra se ta hovada sejdou všechna nad tátovou rakví. A já budu musit být u toho. Už teď mám z toho hrůzu. To nebude hezké.

Úterý 13. srpna 53

Ráno o půl šesté už nemohu spát. Venku je mrtvo, smutno, mokro po dešti, zataženo, nevlídno. Ponurý den jako stvořený pro pohřeb. Ano, přesně tak: dnes je ten smutný den, kdy bude táta žehem odpraven. Za oknem zobe drobečky černošedý pták. Také je jakoby na pohřeb oblečen. Já budu mít na sobě tátův černý oblek a jeho černé střevíce. Oboje mi padne jako ulité. Kdyby to tak chudák táta viděl... že mu půjdu na pohřeb v převlečení za něj... na můj svátek, na Den leváků...

V krámě dnes zase nějaká ženská zdržovala placením kartou. To je ale pitomý vynález! Ještě jsem neviděl nikoho, kdo platí kartou, aby s ní nezdržoval. Vždycky jsou s tím placením nějaké potíže; čekání na potvrzení, pomalé načítání, chyby a podobně. To ta blbá hovada nemohou platit hotovými penězi? Prachy v ruce jsou přece nejjistější prachy, tomu se nic nevyrovná. Kdyby dnes například měli platit všichni kartami, tak by tady s nimi nic nenakoupili. Baba s tou kartou měla cosi v nepořádku, protože se tím položila celá pokladna a musela se zavřít. A u druhé pokladny se mezitím utvořila dlouhá řada jako na maso. Já nevím, jestli je to tak pořád, nebo jenom tehdy, když nakupuji já. Odhadoval bych to, při mé smůle, na tu druhou možnost; že se něco nepříjemného stane nebo je největší nával pouze ve chvíli, kdy vstoupím do té prokleté samoobsluhy.

Okolo čtrnácté hodiny to vypuklo. Před smuteční obřadní síní se shromáždili pozvaní příbuzní. Táta ležel vystaven v otevřené rakvi za skleněným oknem. Vypadal pěkně, klidně, jako kdyby jen spal. Ten spánek byl však věčný. Tak tedy jsem jej už neprobudil vysíláním mozkových vln na dálku. Vypadal jako z vosku. Ruce měl zkříženy na břiše a v jednu chvíli se mi zdálo, že jimi maličko pohnul. Ale byl to jen oční klam. Ten pohyb nebyl jeho, nýbrž můj, odražený sklem, jež stálo mezi námi. Mrtvé tváře měl propadlé, jako už ještě zaživa, a smrtí oněmělá ústa trochu otevřena. Rovněž pravé oko měl trochu pootevřeno, když se člověk lépe zadíval. Ale to oko se již nikdy neotevře, aby vidělo. Již nikdy. Zde jsem viděl svého milého tatínka naposledy. Tak si jej budu pamatovat do konce života.

Obřad byl hezký, dojemný, najatá řečnice pronesla mnou navržený projev celkem zkušeně a s citem, pouze s dvěma malými chybičkami, jichž si téměř nikdo nevšiml a na kterých nikomu rozumnému nijak zvlášť nezáleželo. Jen moje matka se pokusila narušit velebnost slavnostní řeči nezpůsobným zavrtěním hlavy na znamení nesouhlasu. Ale nikdo tomu naštěstí nevěnoval pozornost. Když je někdo hloupý, tak se musí prozradit za každou cenu. Všem se obřad líbil. Mně také. S „knedlíkem“ v krku měl jsem co dělat, abych se nedůstojně nerozbrečel před síní zaplněnou příbuznými a sousedy. Máma a moje sestra vedle mne brečely. Já si popláču zase až o samotě, až mě nikdo neuvidí.

Poslední rozloučení se zesnulým skončilo pomalým odjezdem uzavřené rakve za tklivých zvuků Bachova Koncertu f moll, poslední skladby, kterou kdy chudák táta v životě slyšel. Všichni mě potom chválili za skvělý výběr hudby.

Ošíval jsem se z tolika příbuzných, kteří se sjeli ze všech koutů naší země. Některé jsem neviděl třicet i víc let, jiné jsem ani neznal. Nevěděl jsem, o čem si s nimi povídat. Jeden k mému překvapení zjistil, že náš rod má kromě jiných i kořeny v Itálii. Jiní připojili některé podrobnosti z tátova mládí, které jsem neznal. Táta nikdy nebyl nikterak přehnaně sdílný a k stáru se na podobné vzpomínky už nepamatoval. Velká část jeho života pro mne tudíž zůstane neznámou záhadou. Většinu svých tajemství si vzal táta do hrobu (vlastně do pece) a už je nikdo nerozkryje. Nikdy se s ničím nesvěřoval ani mně, svému nejbližšímu člověku, kterého měl nejradši. Však já jemu jsem se se svými tajemstvími také nesvěřoval. A přesto jsme byli nejlepší kamarádi. Bude mi chybět. Bez něj už to nebude ono.

Nejhorší byla pohřební hostina v oddělené místnosti jedné z místních hospod. Seděl jsem tam za dlouhým stolem sám uprostřed příbuzných, nevěda, kam se mám dívat, co s kým mluvit nebo co s rukama. Nudil jsem se a nejraději bych se odtud nenápadně vytratil domů. Z nouze poručil jsem si k pití kofolu, která vypadala jako černé pivo (smuteční), k jídlu smažený sýr se šťouchanými bramborami (servírka ovšem užívala nesprávný tvar „s brambory“) a tatarskou omáčkou, jediný bezmasý pokrm, který jsem mohl dostat, a navrch potom ještě kávu a malinovku. Chtěl jsem si dát k tátově poctě palačinky se šlehačkou, jako tenkrát, když jsem byl malý a chodili jsme s tátou vždycky v neděli po obědě právě do téhle hospody. On si dal pivo a já výborné palačinky. Ty byly tehdy dobré, poctivé... Vzpomínám, že jsem kolikrát už nemohl, ale vždycky jsem je všecky snědl, už kvůli tátovi, aby měl ze mne radost, jak mi chutnají. To se mu líbilo vždycky nejvíc: dívat se na mne, jak s chutí něco jím. Ale dnes žádné palačinky neměli. Škoda. Bývala by to byla pěkná připomínka šťastného dětství se svým tátou, který mi vždy splnil všecko, co mi viděl na očích. Bez něj už mne nikdo nebude mít tak rád jako on. Bez něj už já nebudu mít nikoho tak rád, jako jeho.

Všichni příbuzní se nakonec mírně přiopili a vesele začali se bavit a vtipkovat, mne zvouce tu i onam a podobně. Nakonec se s těmi příbuznými ještě začnu stýkat a s nimi si tykat! Částečně už jsem začal. No, nějak jsem to mezi nimi přetrpěl. Zatímco oni se postupem času bez zábran veselili jako tupá necitelná hovada s lidskými tvářemi, já měl náladu dál bídnou, tlačila mne židle do zadku a oči mne pálily. Začínalo to být nesnesitelné. Nakonec nás s mámou svezli vozem domů dřív. Byl jsem rád. Oba jsme rádi, že je to za námi. Teď si snad konečně odpočineme. Oba už to potřebujeme; hlavně se vyspat.

A kde se spí nejlépe? No přece v lese, v tichém osamělém lesíčku pod stanem! Konec letošního zkaženého léta snad ještě stihnu. Budu v lesních tišinách vzpomínat na svého drahého tatínka, kterého jsem dnes pohřbil. Příroda můj žal utěší.

Středa 14. srpna 53

V noci se neočekávaně rozpršelo, takže jsem odložil odchod do lesa na neurčito. Máma si navíc chtěla dlouho do noci povídat, aby z ní spadlo to břímě, jež ji v podobě táty tížilo, byla ráda, že je to už za ní, a ani já jsem rozrušením nemohl spát. Byly čtyři hodiny a já stále nemohl usnout. Myslel jsem samozřejmě na nebožtíka tátu, jak mne do poslední chvíle svého vědomého života zoufale držel za ruku a tiskl ji... Ne, do smrti už neusnu; stále budu před očima vidět tátova předsmrtná muka, způsobená těmi hovady s lidskými tvářemi, kteří si říkají lékaři. Já jim říkám mučitelé a vrazi. Nezapomenu. S nenávistí v srdci jim to nezapomenu do konce svých dnů!

A venku prší a prší.

Ráno je hezky, ale zima. Báječné horké léto jako by odešlo spolu s tátou. Jdu na malou procházku do nejbližšího lesa. Pod stan půjdu jinam a dál na druhou světovou stranu až zítra nad ránem, abych se vyhnul hustému prázdninovému provozu a aby mě nikdo neviděl. Dnes se zatím v klidu sbalím, abych na něco ve spěchu nezapomněl; včera na to v té rychlosti nebyl čas. Těším se na volnou přírodu, která jistě utěší můj žal a poskytne mi po dlouhé době zdravý a vydatný spánek. Přírodo, jak já bych spal!

Cestou k lesu opět ještě trochu pláču, jakmile jsem za městem osaměl. Ale už ne tolik, jenom jsem si tak malinko zkroušeně zavzlykal. Prošel jsem se po liduprázdných lesních pěšinkách a sedl si na posed k snídani. V přírodě chutná nejlépe. Na zemi jsem pohodil dvě chlebové kůrky zdejším zvířátkům. Jen ať se mají čile k světu! Také veverky jsou ke konci léta čilé.

A protože mi bylo brzy v stínu lesa chladno, vystoupal jsem na prosluněný vrcholek sjezdové dráhy a sedě na patách jsem se ohříval na sluníčku. Díval jsem se při tom dolů na mé rodné městečko, do dálky na rýsující se hory a na silnici vedoucí na sever do okresního města. Při tomto pohledu si vždycky vzpomenu, jak jsme odtud vezli domů tatínka v únoru letošního roku z vyšetření prostaty. Ne že by ji měl v pořádku, ale slitovali se nad nebohým starcem, aby se s ním nemuseli zbytečně hmoždit, a pustili jej domů. Seděl jsem vedle něho vzadu v autu, táta na hlavě beranici, aby nenastydl, já šťasten, že mu to dopadlo dobře a že budeme spolu doma. Zdálo se, že bude živ ještě dlouhá spokojená léta. Jak marné zdání...

Poseděl jsem si ještě v Liboháji na lavičce u pomníku mistra Jana Husa. Jsem tu sám, za celou procházku jsem nepotkal jediného človíčka. Nevídáno! A otrávená voda v našem městečku dnes byla vyhodnocena jako nezávadná, takže již není nutno ji převařovat. Jako kdyby se všecko rázem změnilo od té doby, co si převzalo nebožtíka tátu do opatrování ono výstavné pardubické krematorium, vystavěné v starořeckém slohu, slavné z českého filmu Spalovač mrtvol. Do dvou týdnů nám prý odtud pošlou tátův popel smetený z roštu.

V domě jsem odstranil z chodby tátovo úmrtní oznámení, které už nikoho nemusí zajímat, a ze sklepa jsem vytáhl svůj velký batoh se stanem a ostatním mým zálesáckým vybavením. Tak jsem se ještě nedávno bál, že už se snad kvůli nemocnému tátovi nikdy pod stan nedostanu, a dnes se chystám k návratu do lesa jako jeho ztracený syn. Tatínkovi jsem věrně dosloužil, ale teď mě volá otec les. Jak se přivinu k jeho zelené náruči!

Čtvrtek 15. srpna 53

O čtvrté hodině ráno mne budí nařízený budík. Je čas. Je čas se obléci, naložit na ramena již připravenou velkou polní a potichu a potmě se vykrást ven. Mám před sebou dlouhou a namáhavou cestu do lesa.

Ve tmě září pouliční lampy, na nebi hvězdičky a úplňkový měsíc. Město spí. Cesta je tedy volná; tak volná, jak jsem po dlouhé tři měsíce tátova předsmrtného zápasu nezažil. Před dvěma týdny jsem ho viděl naposledy šťastného a spokojeného, před osmi dny zemřel, předevčírem jsme mu vypravili krásný pohřeb. Nyní jsem volný; volný jako má cesta předjitřní tmou do lesů. Mým souputníkem je jen mlčenlivý úplněk, který se kloní k západu, aby zanedlouho zmizel za obzorem. Tak kdysi zářil plným světlem i můj hodný tatínek; tak putoval životem jako tento měsíc po obloze; tak se posléze začal sklánět ke hrobu jako tento měsíc k obzoru; až nakonec zapadl zcela a již jej nikdy neuvidím, na rozdíl od stále se obnovujícího, sebe měnícího a stále znovu vycházejícího nebeského našeho bledého souputníka. Táta zmizel navždy z mého nebe.

Již se však jasní nový den, když se blížím k vytoužené metě. Náhle procházím na kraji lesa okolo cizího stojícího vozu s pražskou poznávací značkou a kolem velikého postaveného stanu. Je to stejný druh i barva stanu, jaký si nesu s sebou do lesa já, jenomže větší, rodinný. Měl jsem obavu, aby tam neměli psa, který by na mne štěkaje ztropil rámus, ale nic se neozvalo; ani pes, ani žádné chrápání, ani hlasité oddychování, nic. Všecko ještě spí, kromě několika lesních srnek, které se bez obav potulují všude okolo po lese i po obilném strništi. Ty srnky vidím po dlouhé době také rád. Je to milé přivítání.

Je chladno. Přetáhl jsem si přes hlavu kapuci a na zeboucí ruce navlékl teplé pletené rukavice. Léto, které končí, uběhlo letos kvůli tátovu umírání neobvykle rychle. Bylo to léto plné ran, bolestí a otřesů; léto, které skončilo tátovou smrtí.

Za dvě hodiny chůze, střídané třemi přestávkami na odpočinek, jsem dorazil na mé staré známé místečko v lese. Je šest hodin. Sluníčko právě vychází, osvětlujíc vchod do mého stanu. Jsem opět zpět. Jsem zase v lese. Jsem znova doma.

Spal jsem do půl dvanácté neklidným spánkem, v němž se mi promítaly různé tváře z příbuzenstva. To na člověka zapůsobí, když vidí po mnoha letech příbuzné, které ještě nikdy neviděl.

Po obědě musím ven, do lesa, musím chodit, protože nemohu vydržet na jednom místě. Myšlenky mám jenom na tátu. Žaludek se mi dosud svírá, když na něj pomyslím, ale už nepláču. Je to hrozné i tak. Když umřel, příbuzní a sousedé se mne snažili posílit povzbudivými slovy o tom, že život jde dál. V mém případě život nejde dál, nýbrž klopýtá kulhaje na jednu odumřelou nohu. Bez táty nepůjde život svižně dál jako předtím, nýbrž bude se jen potácet k další smrti, třeba mámině, možná k mé. Nevím, co z obou mi připadá hroznější: zda život či smrt.

Chodím a chodím osamělý po lese, jako táta pořád chodil a chodil po bytě, dokud mohl, znaveně řka, že už to nejde, že už to nejde...

Tekoucí pitná voda nachází se blízko. Je to sice na území hovad s lidskými tvářemi, jejichž množství se zdálky hrozím, ale zde nikdo naštěstí nebyl. U pramene dovádí mnoho zelených žabiček, poletují tu motýli, je zde živo. Tolik pestrého života zarmouceného člověka utěšuje.

Je teplo, svítí sluníčko a já chodím po lese nalehko oblečen. Zašel jsem se také podívat k rybníku, v němž jsem se nahý koupával a pod jehož břehem jsem se nahý sluníval ještě v době, kdy byl táta naživu. Vzpomínky na tu dobu, na ten pohodový čas, se tu vynořují zvlášť silně. Všechno mi ten blažený čas připomíná: dosud zválená tráva, jako bych tu byl včera, žabičky, které skáčou do siné vody a pak z ní vykukují jako tenkrát, potápky a potápčata, z nichž jedno malinké neopatrné dřímá na hladině rovnou přede mnou, sedícím nehnutě na schůdcích do vody, a přímo přede mnou plove s hlavičkou zdviženou i užovka. Je tu živo, je tu krásně, je tu útěšno z tolika svobodných živých tvorů, kteří se radují z života, dokud mohou, jako se táta radoval, dokud mohl. Škoda, že přede mnou předtím prchly srnky, volavka, draví a vodní ptáci. Mohlo nás být víc na utěšující práci.

A pak zas znovu musím chodit a chodit po pustém lese, přestože v nohou cítím únavu, přestože dlouhá cesta byla dnes sem a stejně dlouhá cesta bude zítra nad ránem tam, až se budu vracet domů, do města, pro další zásoby na další dny.

Sobota 17. srpna 53

Nocí, tmou, kráčím, lese, za tebou. Za svitu měsíce stýská se mi po lese nejvíce. Neboť včera doma neměl jsem stání, byla tam sice máma, ale koukat jenom na ni, to mne netěšilo. Říkala, že jí bylo samotné v bytě smutno. Mně bylo smutno i s ní – a víc, neboť zatímco ona si jezdila s mojí sestrou po nákupech, prala prádlo, pekla borůvkový koláč, klidně spala a vesele se bavila u kdejaké televizní hovadiny pro blbá hovada s lidskými tvářemi, mne nebaví dělat nic; ani číst, ani psát, ani se dívat na film, všude a za vším vidím nebožtíka tátu, všecko mi jej připomíná. Dokud byl doma, nebo dokud jsem jej mohl vidět živého v nemocnici, bylo mi lépe. Teď, po jeho smrti, jako by moje duše odešla spolu s jeho duší do Nenávratna. Jsem chodící, sedící, ležící tělo bez duše. Z ničeho už nemohu mít radost. Zadívám-li se na sebe v zrcadle, vidím před sebou shrbeného, zlomeného, bělovlasého starce s tváří zvrásněnou vnitřními mukami a s vytřeštěnýma očima, v nichž se zračí bolest, tíseň a hrůza. Smrt, která si přišla před deseti dny pro tátu, sáhla při tom i na mne, protože jsem mu byl nejblíž. Dosud se z toho nemohu vzpamatovat. Nepřišel jsem o život, ale ztratil jsem duši. Tohle už nejsem já.

Nocí, tmou, kráčím dál, lese, za tebou. Snad mne utěšíš v mém žalu, který se zdá být neskonalým. Snad v tvé zelené náruči znovu najdu duši svou, zlomenou.

Již za světla jsem se znaveně doplahočil na návrší, odkud vždy přehlédám v zasnění domovský kraj. V žaludku mi kručí hlad, a tak vytahuji kousek makového závinu a s chutí jím. Je tady hezky. Příroda utěšuje zármutek poutníkův. Za sebou a nad sebou slyším veverky. Čekám, že se tato roztomilá lesní zvířátka spustí se stromů ke mně na zem a ukradnou mi sladkou snídani. Nepřišla však žádná. Jak rád bych se byl rozdal, kdyby chtěla! Jak rád bych zase nakrmil někoho milého a mému srdci blízkého, jako jsem krmíval svého na smrt nemocného tátu! Co jen budu bez něho dělat? Co si jen počnu? Bez táty zůstal jsem najednou na světě sám, děsivě sám.

Další rána mě zasáhla v poledne, když jsem šel pro vodu. Zavřeli ji! A nikde široko daleko v okolí žádná voda neteče! Co teď? Z nouze jsem nabral do dvou láhví dešťovou vodu z nádrže pod zavřeným kohoutkem. Páchne sice tlejícím listím, ale snad se po ní neotrávím. Jinde žádná pitná voda prostě není. Potoky vyschly a nejbližší voda je k mání leda v nějakém vesnickém krámu. A peníze s sebou nemám. S tím jsem tedy nepočítal. Teď abych sem tahal vodu až z domu.

Den trávím krátkými potulkami po okolním lese. Zdejší zákoutí jsou kouzelná. Trochu se mi tím lepší nálada. Z vysoké trávy nebo z houští vyskakují překvapené srnky, které nečekaly v těchto liduprázdných a tichých hvozdech člověka. Je tady hezky. Začínám si zase zvykat na samotu, která již tolik netíží a neděsí svou prázdnotou po ztrátě milovaného tatínka. Ale stýská se mi po něm stále. Nikdy předtím bych si byl nepomyslil, že je to vůbec možné – že táta jednou umře.

Neděle 18. srpna 53

Usnul jsem brzy a spal jsem dlouho. Noc byla klidná, teplá, zdály se mi nějaké nesouvislé nesmysly. Ráno je klid, ticho, čtu si. Zdá se, že bude hezky. Po vodě mi zatím nic není; chutná docela jako obyčejně, jen se k ní nesmí přičichávat; smrdí jako otevřený hrob; hrobová voda; hrobovka. Tak mně napadá: jestlipak už tátu, toho voskového panáka, vystaveného při pohřbu v otevřené rakvi – spálili? Možná právě dnes, cítím-li z vody právě dnes hrobový puch...

Tak je to se mnou: všecky myšlenky se nakonec stočí k nebožtíku tátovi. Když jím, vzpomínám, jak jsme jídávali spolu; když chodím, vzpomínám, jak jsme chodívali spolu; když se dívám na film, vzpomínám, jak jsme se na něj dívávali spolu... zkrátka táta je teď ústřední postavou všech mých myšlenek.

Ráno ještě dlouho spím. Nevyspal jsem se pořádně nejméně jedenáct měsíců! Já to říkal, že v lese se spí nejlépe – a také žije a také umírá. A znovu vidím chudáka tátu, jak před smrtí už jenom ležel a nemohl vstát, až jej nakonec ranila mrtvice, a ty zrůdy doktorské, ta bezcitná hovada s lidskými tvářemi jej dodělala, umučila, načež nám oznámila, jak je jim to líto... Nenávidím tuhle lidskou přetvářku! Nenávidím lidi! Až budu umírat já, chci umřít sám, bez lidí a v lese.

Tak to vypadalo, že bude hezky, a zatím spíš poprchává. Mně to nevadí. Je tady hezky i tak. Ležím pod stanem na pohodlném místě, nejsou tu hraboši, nejsou tu komáři, mravenci ani slimáci, nejsou tu hlavně lidé. Takže je tu pohoda a klid. Co víc si přát? Snad jen něco nesplnitelného, jako například to, abych byl mladší a aby byl táta ještě naživu. To už je ale opravdu nesplnitelné přání.

Sotva jsem to dořekl, že tady nejsou lidé, za chvíli tu byli houbaři. Dlouho brousili okolo, až přece přišli až k mému stanu. Sledoval jsem je tajně zpovzdálí. Nic na to neřekli, mluvili jen o houbách.

Tak už mě zase našli. Stejně půjdu pozítří jinam. Je to sem daleko, pitná voda tu není a od lidí tu pokoj také není, jak je vidět. Zase jsem ten věčný štvanec, který nikde nenachází klidné ústraní.

V poledne se vyjasnilo, a tak jsem vzal z podlahy stanu pokrývku, láhev s pitím, pytlík rozpustného nápoje, sluneční sběrače, klobouk, svlékl jsem se do trenýrek a trička a v botách šel jsem se koupat k nedalekému rybníčku, k témuž, ke kterému jsem jezdíval na kole skoro celé léto. Voda je v tom rybníčku průzračně čistá, a tak jsem z ní připravil chutný nápoj. Koupání bylo skvělé a rovněž opalování.

Strávil jsem tím celé odpoledne a k odchodu jsem se zvedl teprve tehdy, až všude pod břehem, ukrývajícím před hovady s lidskými tvářemi mou neposkvrněnou nahotu, dloužily se stíny klesajícího sluníčka. Celý den bylo krásné teplo a ačkoli po okolních silnicích pořád něco jezdilo, žádné hovado s lidskou tváří mne svým dolézáním nevyrušilo.

To by měl vidět táta. Když se tak vůkol zadívám na ten širý volný kraj pod teplým letním nebem, připadá mi nesmyslné, že už nikde pod tímto modrým nebem a na této krásné zemi není táta. A vždy, když na něj pomyslím, sevřou se mi tísní všechny vnitřnosti a přepadne mne tíživá únava. Co táta umřel, unavil mne život a všechny radosti jsou jakoby zkaleny rmutem tlení. Znaven, sklíčen tak, jako by dnešní den byl dnem posledním, vracím se chůzí šouravou zpátky do lesa, kde ukryt je můj smutný stan.

Dlouho si čtu svůj Zápisník mrtvého muže z let 2007/2008. Četba mi pomáhá zahánět ducha chmur. Ale kdykoliv narazím na zmínku o tátovi, tehdy ještě zdravém, sevře se mi opět srdce bolestí. Já se s jeho smrtí snad nikdy nevyrovnám, jako se s ní vzápětí vyrovnala ta příbuzenská hovada, včetně mé matky, která vesele juchala už při smuteční hostině. To já už nikdy nebudu vesele juchat jako ta necitelná tupá hovada s lidskými tvářemi.

Pondělí 19. srpna 53

V noci ozářené svitem měsíce se v lese ozývaly něčí tajuplné kroky. Zdálo se mi ve snu, že je táta živý, avšak pohublý ve tvářích, jako kdyby týdny nejedl. Nechtěl však nic jíst, ani když jsem mu podával kousíčky nalámaných krajíčků chleba s pomazánkou, jež měl tak rád. Jídlo mlčky odmítal, jenom nechtěl být sám. Ať jsme se s mámou přesunuli do jakékoli místnosti, vždy si tam potichu sedl k nám.

Ten sen byl tak živý, že mne probudil. Byl to jen sen. Zase jsem procitl do toho neradostného světa, ve kterém chybí táta. Už žije jen v znepokojivých snech a bolestných vzpomínkách; a pravda, teď už jíst nepotřebuje, teď už potřebuje být jen s námi. Jenomže už ve skutečnosti nemůže ani jíst, ani být s námi. Zatracený život!

Ráno hřmí, ale neprší. Je dokonce hezky. A tak jsem si sbalil zase věci na koupání a opalování a šel jsem k rybníčku.

Cesta ubíhá příjemně, vidím srnky, zblízka i zdálky. Z toho sinicemi zamořeného rybníka, který je mnohem blíž, ale který nevyužívám, vzlétají poplašené bílé a šedé volavky a draví ptáci, kteří pasou po mláďátkách vodního ptactva.

Než jsem došel k mému malému čistému rybníčku, obloha se pokryla bílou oblačností a zavál studený vítr. Na koupání to nevypadá. Včerejší krásný horký den se dnes nezopakuje. Už je v Nenávratnu – jako táta – a my jsme zase o den blíž k smrti.

Co dělat? Svlékl jsem se donaha, počkal chvilku, až bude čistý vzduch, nabral jsem vodu do láhve a zaplaval si, když už jsem tady. Na opalování to ale není. Počkal jsem tedy vestoje, až trochu oschnu, a vydal jsem se pomalu na zpáteční cestu do lesa. Stejně okolo zdejších rybníků objíždějí podezřelá, jakoby hlídkovací auta a kola, oblohu pokrývají bílá oblaka, která tlumí sluneční svit, a fouká studený vítr. Letos jsem tu zřejmě naposled, vzhledem k pokročilému létu. Ani předpověď počasí na další srpnové dny není příliš příznivá. Už je pozdě. Na všecko. A příští léto? Kdoví, co bude příští léto, příští rok. Co umřel táta, lepší už to být nemůže. Připadá mi, že jsem zemřel s ním, ale nějakým nedopatřením jsem zůstal ještě naživu. Tohle už je pouhé přežívání.

Při zpáteční cestě do lesa se udělalo hezky. Zpátky k rybníčku už ale nejdu. Znovu by se nebe zatáhlo, jak je znám, a zas bych šel zbytečně tam a zpět. Nemám už na nic sílu. Připadá mi, že jsem pobloudil a že nevím, kudy kam. Lehnu si v lese do stanu a budu si číst. Chci mít ode všeho a od všech pokoj. Budu doufat, že mi sem nevlezou žádná vlezlá hovada s lidskými tvářemi. Já vážně nechci nikoho z nich vidět!

Přece je to však lepší mít v pustém lese své přístřeší, kde mohu celý den nerušeně odpočívat, než chodit do lesa jen na kratičko, jako předtím, když ležel táta v nemocnici a já spěchal každé odpoledne za ním, abych jej držel za ruku, aby věděl, že není na světě sám.

Ba ne, není to lepší. Radši bych držel tátu za ruku třeba celý den a noc, jenom kdybych věděl, že bude žít, a že ne on, nýbrž já že nebudu nikdy na světě bez táty sám! Bolí to, pořád to strašně bolí – a nepřestává.

Po obědě jsem si sedl před stan, ale to mě dlouho nebavilo, a tak jsem se šel podívat, jestli už náhodou nahoře neteče voda. To by mne asi usmířilo natolik, že bych tady i zůstal. A samozřejmě, že už ji znovu pustili! Asi nahoře v chatě napouštěli vanu. Já věděl, že ta voda zde vždycky tekla do toho zpustlého koupališťátka! Takže zítra ráno sice půjdu domů, ale pak se sem vrátím s novými zásobami a zůstanu zde zřejmě až do konce léta, možná i déle. Houbaři mě sice objevili, ale z toho si nic moc nedělám. Stan zamknu a nic se mu nemůže stát, leda by ho nějaké hovado s lidskou tváří rozpáralo. Stejně už je samá díra.

Začíná se mi tady líbit. Je tu opět pitná voda, je tu voda ke koupání, jsou tu pusté rozlehlé lesy, širé výhledy do polí a jsou tu dva výborné posedy. Jeden na kraji lesa s výhledem na ves Modřec, kam vede rozkošná lesní pěšinka, a druhý hned kousek naproti mému stanovišti. Sedí se na něm stejně dobře jako na mém starém posedu na Šibeničním vrchu nad rodnými domovskými Políčky a výhled je odtud stejně báječný jako tam na jasanový háj. Tady je výhled na úžasnou rozbujelou letní přírodu, na ztepilé stromy, na bujný les. Jak říkám: začíná se mi tady líbit. Tohle kdyby viděl chudák táta, ten by měl radost, že já mám radost... Ale nevidí. Zatracený krátký lidský život!

Kousek za mým stanem v lese nachází se prasečí kaliště. Právě teď odtud slyším prasečí dupání a mručení – za bílého dne! Nyní prase přešlo doleva, zřejmě ke zbytkům návnady právě naproti tomu posedu. Opatrně jsem rozepnul stan a vyhlédl z něj ven. Nic nevidím, jen stále občas slyším ten dupot a mrukot. Je to dobrodružné. Dějí se tu ale neobyčejné věci! Mám strach jít ven, abych divočáka nevylekal; mohl by na mne leknutím zaútočit. Vykloněn ze stanu, stále nic nevidím. Po chvíli už ani neslyším. Divoké prase je zřejmě pryč. Půjdu obhlédnout možné stopy.

Několik čerstvých otisků prasečích kopyt jsem vskutku našel ve vlhké prsti vyschlého potůčku, ale víc nic. Divočák zřejmě jenom prošel okolo, míře nejspíš do denního úkrytu ve zdejších hustých travnatých houštinách.

Šel jsem procházkou dál a dál až na konec lesa k tomu posedu s výhledem na vesnici. Tam jsem si sedl a vzpomínal na tátu. Pak jsem se smutně vracel stejnou cestou. Na ni však vjela dvě auta, a tak jsem se jim vyhnul obloukem po lesní silnici. Byla naštěstí prázdná. Provoz v tomto pozdním odpoledni ustává. Cestou jím maliny a ostružiny a viděl jsem divokého králíčka. Je tady hezky. Ještě chvilku sedím před stanem na padlém kmeni, jako by to byla lavice u domu se zahrádkou, a pak si jdu konečně lehnout. Za chvíli bude tma. Ptáci už se také ukládají na bidýlka. Mám žízeň a nohy mě bolí. Procházka mi ale udělala dobře; přišel jsem na jiné myšlenky a promyslil spoustu dalších.

Zítra ráno se půjdu podívat domů. Nic mne tam sice netáhne, neboť táta, s kterým jsem si rozuměl, už tam není a máma, na kterou mám ještě dopal za to, jak byla na tátu sprostá a zlá, se zabaví sama nebo s příbuznými, ale jistá údržba je nutná. Dokud byl byt plný lidí, samota byla příjemná; teď, když je byt poloprázdný, samota je tam pojednou také, ale tísnivá a teskná, a další samota uprostřed lesů zdá se být náhle jaksi zbytečná. Pak je tu ovšem ještě plný dům sousedů a plné městečko spoluobyvatelů – a právě těmto hovadům s lidskými tvářemi ještě milerád unikám do hloubi nejpustších lesů, kde znovu mohu být sám a sám.

Před spaním si ještě dlouho čtu, dlouho se dívám na tátovu a moji společnou fotografii pořízenou v lodžii v době mé vojenské dovolené v létě roku 1986 – to už jsem to měl takzvaně „za pár“. Nad touhle naší společnou selankou vždy přivolávám zpátky ten blažený čas. Jenže nic se už nevrátí. A nakonec si pustím naši společnou oblíbenou Bachovu skladbu v f moll, která doprovázela tátu na jeho poslední cestě. Je to krásně smutná skladbička, kterou jako by Johann Sebastian složil přímo pro nás: pro hodného tátu a pro jeho vděčného syna. Děkuji ti za všechno, tati!

Úterý 20. srpna 53

Ráno se sám budím již při rozednívání. Odcházím domů. Chůze jitřním lesem je pohádková, protože na okolních polích a lukách bývá mnoho srn, zatímco lidé, ta hovada s lidskými tvářemi, ještě chrápou. Jedno malé srnčátko mne nechalo přijít až k němu, jako by to bylo domácí kůzle, a teprve pak mne obloukem oběhlo a vrátilo se zpátky k srnčí mámě ukryté zatím v kukuřičném poli. Bylo to hezké.

Horší je nepořádek, který po cestě sbírám a uklízím. Našel jsem celkem tři prázdné láhve od rumu. Na dně jedné z nich ležela dokonce ještěrka, ale mrtvá, zřejmě otrávená lihem. Hovada uchlastaná.

Nacházím také na silnici čerstvě zabitou veverku, jíž nějaké hovado s lidskou tváří právě vozem přejelo hlavu. Chudince se vypouklo očko a z úst jí vytryskla kaluž rudé, dosud nezaschlé krve. Vzal jsem to nebohé tělíčko za chundelatý ocas a smuten je zatáhl mimo cestu. Tam si je už najde nějaký hladový mrchožrout. Smrt, samá smrt mne míjí.

Pomalu se blížím k domovu. Poslední dobou se bojím jít domů, v neblahé předtuše, co zlého mne tam zase očekává. Máma hned vyskočila z postele oznamujíc mi, že jí bylo samotné smutno. Mně bylo a je smutno také, nejsmutněji snad právě doma, kde už není táta.

Máma má teď po tátově smrti spoustu běhání po úřadech; musí si nechat vystavit nový občanský průkaz, zařídit vdovský důchod a podobně. Já mám na starosti nákupy, vynášení odpadků, úklid domácnosti, mytí nádobí, drobné opravy, zalévání květin a podobně. Mně se zanedlouho také úplně změní život: budu muset začít po dlouhých desíti letech prázdnin znovu pracovat, což bude pro mne hrůza největší. Dokud žil táta, věděl velmi dobře, jakou mám hrůzu z lidí a z práce, vlastně ani ne tak ze samotné práce, jako spíš z nesvobody, kterou práce přináší, a proto mne nijak nenutil pracovat, pokud jsem nechtěl. To bylo jeho nejzáslužnější životní dílo, že mi umožnil pohodlný, bezstarostný a svobodný život z jeho obrovského šestnáctitisícového důchodu. Za to jsem mu nejvíc vděčný. On mne chápal. On mne chránil. On mne měl rád. On věděl... To všecko teď po jeho smrti brzy skončí. A nic už nebude jako dřív.

Středa 21. srpna 53

Celou noc jsem nemohl spát, snad proto, poněvadž se blýskalo a lilo jako z konve až do pozdního dopoledne. Pro déšť nešel jsem tedy nikam, míněno do lesa. Místo toho jsem chodil po úřadech a nahlašoval tátovo úmrtí. Máma říká, že dřív nemusel člověk nikam chodit, protože všecko potřebné zařídily úřady samy. Jenomže dřív, to byla ještě nějaká péče o člověka, kdežto dnes si na vás vzpomenou jenom tehdy, když vás potřebují odrat, uštvat nebo vám ztížit příliš klidný život, a ženou vás od jednoho úřadu s všelijakými potvrzeními, prohlášeními a zápisy k jinému úřadu, a přitom ani nemají tolik slušnosti či vychování, aby vám slůvkem vyjádřily soustrast, třebaže samozřejmě neupřímnou. Byl bych zvědav, co by slavné úřady dělaly, kdybych se jim na to pobíhání vykašlal a odešel jednoduše do lesů!

Všude jsem navíc přicházel těsně k polední přestávce, všude měli již zavřeno, takže mne odkazovali jinam. Běhal jsem tedy po městě úplně stejně jako nějaké obyčejné upachtěné hovado s lidskou tváří, jímž jsem vždy pohrdal. A co hůř, kolem mne chodily také samé takové živé mrtvoly, čumíce každá do té své krabičky, od ní ani na chvíli oči nespouštějíce a na cestu pozor nedávajíce. Hrůza jako někde na onom světě. Tak nevím, umřel-li táta, nebo já. Je snad tohle ten skutečný život, před nímž mne táta až do své umučené hodiny chránil a bránil?

Do toho přišla výzva od Pohřební služby k vyzvednutí urny s tátovým popelem. Přesně na podmračený výroční den sovětské okupace. Horší den si vybrat nemohli. Tím však lepší den pro zapamatování. Dnes měl jít táta také na prohlídku žlázy předstojné čili prostaty. Té se však nedožil. Nedožil se ani svátku, který mají Otakarové za šest dní, 27. srpna. Ničeho z toho se už nedožil. Místo toho lehl popelem, který jsem si měl přebrat.

Byla mi předána jakási zalepená šedá plechovka číslo 330 369 (zase ty tátovy osudové trojky!) opatřená štítkem s tátovým jménem, datem narození, úmrtí a zpopelnění. Spálili jej hned následující den po pohřbu, tedy čtrnáctého srpna. Pozvedl jsem urnu s tátovým popelem, abych si ji naložil do batůžku. Překvapilo mne, jak je těžká; jak těžký je pouhý popel, který zbyl z celého člověka. Dokud táta žil, stěží jsem s ním hýbal, když sám už potom nemohl vstát a chodit, avšak nyní jsem si pomyslil, nesa tátův popel na zádech: „Teď už tě, tati, unesu...“

Celou cestu domů s tátou na zádech jsem cítil zápach popela a měl jsem strach, aby se nevysypal. Byla to zbytečná obava: víko plechovky je dokonale utěsněno a nemůže jím proniknout ani částečka v prach obráceného táty. Doma jsem k urně dokonce přičichával, ale necítil jsem vůbec žádný pach. Táta sešel se světa naprosto čistě a bez zápachu. Ten dřívější neodbytný vjem byl pouhým přeludem přecitlivělého člověka. Urnu jsem postavil v obývacím pokoji na náš velký sváteční jídelní stůl. Táta tu bude s námi naposled ještě jednou tak dlouho, dokud mu kameník nevytesá věčný příbytek na našem rodinném hrobě v blízké Korouhvi. Budu tam za ním chodit každým rokem na nábožnou pouť, tak jako tam chodívám již léta pravidelně za ostatními mými předky, kteří tam společně odpočívají na věky věkův. Brzo se k nim připojí i můj vzácný a nenahraditelný táta.

Čtvrtek 22. srpna 53

Noc se za minulých pět dní pozdního léta rozšířila natolik, že snad nikdy nenastane den. Tak mi to alespoň připadá, když kráčím nocí, tmou, do lesíčka opět s touhou svou. Kdyby na cestu nesvítil měsíček, neviděl bych ani na krok kousíček. Nicméně ani ta dlouhá předjitřní temnota nevadila jakési bláznivé běžkyni, která se náhle vynořila z mlžné tmy přede mnou za městem na kolostezce, po níž jsem se ubíral. Praštěná ženská, asi jí doma utíká mléko.

Došed již na mé oblíbené návrší nad temnými lesy, stále vládne širému rodnému kraji příšeří v chladném oparu, v němž poletuje dosud tiše sova a z nějž jako duchové přízraky vystupují plaché srnky. Láká je z lesa ven chutný jetelíček zelený, zatímco já si pochutnávám na obrovské ořechové buchtě. Chvíli takto společně jíme, než mne světlo nového dne prozradí, načež srnky prchají zpět do lesních skrýší, kam mířím též.

V lese nacházím četné stopy po houbařích, ale můj stan není jimi poznamenán. Zavrtal jsem se až po hlavu ve studeném ránu do teplého spacího pytle a dlouho ještě dospávám dluh z bezesných městských nocí. V lese se spí nejlépe. Jen v lese mohu klidně spát.

V jedenáct hodin procitám do slunného tichého dne uprostřed šumného lesa. Se stromů padají šišky. S dunivým úderem končí svůj pád na zemi. Tak dopadá všecko na tom světě. I můj táta. Před třemi týdny jsem jej viděl ještě šťastného a spokojeného, že jsem s ním, a nyní je z něj již jen hromádka popela v plechové nádobě. Spadl se stromu života ratolestmi zdržovaným pádem rovnou do tlející prsti smrti, semínko života, jako smrková šiška, však již nevydaje.

V poledne jdu k blízkému zdroji pro vodu. Sláva, teče! Nemilý nález jsem však učinil v lese u posedu, kde někdo shodil s pařezu vybělenou srnčí lebku, kterou jsem tam umístil, abych si označil cestičku. Také přes posed někdo přehodil pytel od brambor, aby zakryl toho, jenž na něm sedal. Závěr je zřejmý: někdo tu naproti mému úkrytu obcházel, využívaje myslivecký posed.

Nemám z toho příjemný pocit. Už když mě objevili ti nedělní houbaři, měl jsem vypadnout. Udělám to příští týden; teď na sobotu se mi to nehodí, poněvadž bude všude plno lidí a nestihl bych otevřený krám. Po neděli vypadnu. Je to sem stejně zbytečně daleko a bezpečno tu přesto není – samý houbař a myslivec. Nyní se pouze naobědvám a půjdu se někam projít, třeba lesem až ke Stašovu; tam je hezká procházka.

Což o to, hezká procházka by tam byla, ale ne teď o prázdninách, kdy je tam mnoho houbařů, což jsem si neuvědomil. A tak po dvou pokusech, vida všude ta slídivá nenažraná hovada s lidskými tvářemi, jsem se znechucen obrátil zády a šel jsem zpátky na svou stranu, kde vyhledav osamělé lesní zákoutí oddal jsem se cele přemítání.

Myslím na chudáka tátu. Jak ten musel být rád, když jsem s ním zůstával v odkladovně tři až čtyři hodiny denně z dlouhých čtyřiadvaceti, kdy tam byl sám, bez někoho blízkého! Chudáček nechtěl být sám v posledních letech života, a přece nakonec musel. Nejvíc mě mrzí, že jsem se mu nevěnoval ještě mnohem víc. Jeho smrt mě k smrti děsí.

Procházím pustými lesy až k rybníčku. Tráva pod břehem je stále po mně zválena od toho, jak jsem se sem jezdíval koupat, když byl ještě táta naživu. Oplakávám tato památná místa, jako by to byl tátův hrob.

Ale klidná hladina lesknoucí se vody, kachny a potápky, žabičky, vážky a šidélka, dva srnci v dáli na zlatém sklizeném poli, kteří dostali chuť na zbylá obilná zrna a slámu, zkrátka obraz poklidného života, mne neobyčejně uklidňují. Dlouho, předlouho zde v zadumání sedím na schůdcích vedoucích do vody.

A když jsem si nejvíc pochvaloval tu poklidnou uklidňující samotu ve společnosti živých divých tvorů, zjevili se náhle na druhém břehu dva lidé. Hovada s lidskými tvářemi! Kráčeli podél protějšího břehu, zírajíce neustále na mne, což nesnáším. Je rázem po klidu. Jakmile se někde objeví lidé, zkazí všecko dobré. Zneklidněn jejich rušivým výskytem, počkal jsem, až zajdou, a dlouho po nich jsem opustil rybník, vstoupiv zpátky do lesa.

Ale tam jsem už nenašel svou dřívější smutnou samotu, nýbrž další houbaře a za chvíli i ty dva lidi, také na houbách. To je strašné, co je všude těch nenasytných pažravých hovad s lidskými tvářemi!

Ale vyhnul jsem se všem a k svému stanovišti šťastně doputoval jsem. Bedlivě naslouchám. Tady nejsou, tady jsem opět sám. Do zítřejšího rána si promyslím, nemám-li se raději přestěhovat blíž k domovu, kde snad najdu větší klid.

Lehnul jsem si ve stanu a na malinkou chvilinku jsem usnul. Ale i v té malilinké chvilince zdál se mi podivuhodný sen. Bylo to o tátovi.

Hledal jsem, kde je táta, a ptal se lidí. Jacísi bíle oblečení lidé mi ukázali zavřené bílé dveře v bílé zdi (vypadalo to tam trochu jako v litomyšlské nemocnici, kde táta údajně zemřel) a řekli mi, že je tam, za těmi dveřmi. Vtom se ty bílé dveře samy otevřely a já za nimi uviděl úplně bílou malou místnost s bílými holými stěnami a bílou podlahou, v ní bílou postel s bílým povlečením a v té posteli ležel živý, rovněž bíle oblečený táta. Byl tam sám. Jakmile se dveře otevřely, táta otočil hlavou, kdo jde... – a vtom jsem se probudil, doslova v nejlepším a nejnapínavějším okamžiku, takže nevím, co to mělo znamenat.

Domýšlím si, že jsem viděl tátu v nějakém posmrtném ráji, jak se domýšlejí hloupí nebo zoufalstvím zhlouplí lidé, kteří také, jako já, pochovali někoho milovaného. Jenže i kdyby takový ráj pro mrtvé kdesi byl – a já nevím, kde, a nevím, jak a proč – stejně by nebyl k ničemu ani tátovi, ani mně. Stejně bychom nebyli spolu. Pořád byl by tam sám a já bych byl stále také bez něj. Navěky. To je snad horší představa, než vědět, že je navždy po něm, že je pryč, že není a že už nikdy nebude. A tak mne už nic na světě neutěší; ani bláhový sen o bílém ráji, který nese neklamné znaky nemocnice, která chudáka tátu zabila.

K večeru jsem se šel ještě jednou projít po lesních cestách a průsecích. Malá zasněná procházka před spaním, než padne noční tma. Viděl jsem srnku s mládětem. Závistivě jsem se na tu neodlučnou dvojici díval a vzpomněl si při tom znovu na tátu. Člověk dovede druhého ocenit teprve tehdy, až už ho nemá. Jenomže to už bývá pozdě. Stejně pozdě jako dnes, kdy se další bílý den bez návratu chýlí ku konci a my jsme zase o další den blíž smrti, konečné mezi našich životů. Pak už nebude nic; žádný život, žádný ráj, žádné znovuzrození, žádná útěcha. Zanikneme jako ten dnešní jedinečný a neopakovatelný den na konci léta. Je to smutné. Celý život je v podstatě velmi smutný.

Než se uložím k spánku, posadím se ještě na chvíli před stanem na padlý kmen, který tu dávno napříč leží. Praskl pode mnou! Zvetšelý kmen pod mou tíhou náhle praskl a zčásti se rozlomil a rozpadl na ztrouchnivělé shnilé zbytky původního dřeva. Teď už to není ani živý strom, ani mrtvé padlé dřevo, nýbrž jen troucheň, která se nakonec smísí s lesní prstí a nic po ní nezbude. Tak jako po nás všech živých i neživých.

Na les padla černá mrákota noci. Kdesi krátce zahoukal sýček.

Pátek 23. srpna 53

Brzo ráno je hezky, svítí sluníčko, je však ještě zima. A tak jsem se vymočil, nasnídal a četl si v teple spacáku, dokud mne únava mysli a sklížených víček očí opět neuspala.

V deset hodin mne probudily hlasy lidí a praskot větviček pod jejich nohama. Houbaři! Hovada s lidskými tvářemi! Už jsou zase tady! Obešli můj stan zezadu a zmizeli. Rozmrzen jsem se posadil na svém lesním loži. Ta hovada nenažraná tudy chodí snad denně! A zálesák, který tu bydlí, aby měl strach, že mu s tím stanem něco provedou nebo ho vykradou! Už je to jasné: budu muset vypadnout, a to hned, ještě dnes, poněvadž zítra je sobota, a to musím domů pro zásoby. Chtěl jsem tady dneska ještě zůstat, poněvadž má být horko na koupání, ale vidím, že se toho budu musit vzdát a vypadnout jinam, dokud je na to čas. Jinak to nejde. Každý den tudy projdou houbaři, možná i několikrát, a já abych měl strach opustit kvůli nim své stanoviště. Nehledě k tomu, jak nesmírně mne to jejich dolézání, prolézání a dupání obtěžuje. Musím pryč. Tady nemám klid.

Sbalil jsem stan a naložil jej na záda. Na rozlučku s tímto prokletým lesem jsem ještě jednou viděl houbaře. Je to tady prokleté; vždycky je to tady stejné, tady se mi prostě nedaří. Už nikdy se sem nevrátím. Už nikdy. Tahle dvě slova používám v poslední době velmi často. Už nikdy nebude táta, už nikdy nebudu já, už nikdy nevrátí se dnešní den, mladost, radost, volnost a bezstarostnost. Už nikdy nic nebude jako dřív.

Je hezky. Alespoň, že je hezky. Léto bude asi ještě dlouhé. Aspoň nějaká náhrada za zkažený rok. S třemi přestávkami na odpočinek jsem dorazil do domovského lesa. Je pustý, liduprázdný. Tak to mám rád. Ve čtrnáct hodin už obědvám pod stanem na úplně novém místě, kde jsem ještě nikdy neležel, ale jež jsem si již dříve vyhlédl. Jsem zvědavý, jak dlouho mi to tady vydrží. Zatím to tady vypadá pěkně, útulně, divoce a hlavně stranou všech houbařských cest.

Odpočívám vleže ve stanu a čtu si. Nejdůležitější je teď klid a pokoj od všeho a od každého, hlavně od hovad s lidskými tvářemi. Za včerejšek a dnešek jsem jich viděl tolik, že už žádné lidské hovado nechci až do rána bílého znovu vidět. Až ráno se půjdu podívat zase domů.

Po odpočinku se procházím po starých známých lesních pěšinkách a zákoutích. Vzpomínám s velkou dávkou smutku na ta blažená léta, která jsem tady všude prožíval. Všechno je jako kdysi, i ta zmije na mé lesní zahrádce tam stále leží stočena v trávě pod smrčkem. Nejvíc jsem se změnil já. Blaženost mne opustila. Připadá mi, že už nikdy – zas „už nikdy“! – nebudu tak blažený jako tenkrát, kdy ještě táta žil. Já si tady žil tak blaženě, že jsem ani nezpozoroval, že táta, ten, který mi ten blažený způsob života vlastně umožnil, mezitím zestárl. A já s ním. Hrozně jsem letos zestárl. Z té rány, která mě postihla tátovou smrtí, se snad už nikdy – už nikdy – nevzpamatuji a nevyléčím.

Sobota 24. srpna 53

Ráno o šesté zvoní budík, ale chce se mi ještě příliš spát, a tak jej nařizuji o hodinu déle. Ve tři čtvrtě už jsem ale stejně probuzen, a tak jdu domů. Ranní les, kterým procházím, je liduprázdný. Ranní les mám nejradši; právě proto, že je liduprázdný. Kousek ode mne stojí nepohnutě srnka, natahujíc svůj půvabný dlouhý krček do strany, aby mne lépe viděla. To asi ještě neviděla. Já to již viděl mnohokrát, přesto jsem nadšen jako už tolikrát. Není nic dojemnějšího, nic úchvatnějšího nad důvěrný pohled plaché srnky v liduprázdném ranním lese.

Sotva však vykročím z lesa přes silnici, rázem se ocitám v chorém světě hovad s lidskými tvářemi. Na souběžné kolostezce leží bez hnutí na břiše a s tváří k zemi jakési hovado, buď tak ožralé či zfetované, nebo tak mrtvé, že vypadá jako zabité, zrovna jako třeba ta sražená veverka nedávno s přejetou hlavičkou. Sklání se nad ním nějaký řidič, který si ho všiml ze silnice, a kamsi volá telefonem. Je to divné, že vzápětí nasedá do vozu a ujíždí pryč! Asi poznal, že hovado je jen ožralé do němoty a že chrápe tam, kde mu došly síly. Páteční noc byla náročná. Podobných mrtvolek je k vidění po pátečních a sobotních nocích všude plno, to není nic nového ani nic zvláštního. Jen to ostře vymezuje rozdíl mezi pohodou ranního liduprázdného lesa, kde je člověk rád, a chorobným světem věčně zhulákaných hovad s lidskými tvářemi, kam se člověk vrací jen velice nerad.

I po městě se dosud motají mátožné postavy lidských hovad zpitých po minulé hlučné pivní slavnosti. Zřejmě již od časného rána zde rovněž usilovně pracují četné úklidové čety, které mají co dělat, aby vyčistily město od zapáchajících hromad odpadků, jimiž nacpávají velké modré pytle. Malé sací vozy mezitím vyprazdňují smrdutý obsah mnoha přenosných záchodků, jimiž je obestavěno celé vnitřní město, a vnitřky kadibudek vystříkávají do čista čistící tekutinou. Ulice a chodníky jsou znečištěny odpornými cákanci lepkavých skvrn, jež patrně smyje teprve nejbližší déšť, takže zatím je nutno se těm největším alespoň částečně vyhýbat. Tady to muselo vypadat! Ještě že jsem tu nebyl, však slyšet byl ten povyk v širokém dalekém okolí až v mé lesní skrýši. Lituji stálé obyvatele, kteří bydlí v přilehlých domech. Ti aby se raději na tři dny a noci rovnou odstěhovali jinam, aby měli klid – pokud se ovšem toho hromadného šílenství hovad s lidskými tvářemi také sami neúčastnili.

Dnes ten šílený rámus pokračuje. Já však trávím slunné teplé letní odpoledne pěkně v klidu a pohodě v lodžii našeho bytu, kde poslouchám rozhlas, čtu si nebo se dívám jen tak na stromy a do nebe, kde létají svobodní ptáci.

Je krásně teploučko až do noci. Nemohu usnout. Myslím stále na chudáka tátu. Nemohu uvěřit, že je mrtev, že je pryč, že je už jen netečným mlčenlivým popelem v nádobě položené v obýváku na jídelním stole. Ve dne jsem před mámou dělal vtipy, jako že s tátou uvnitř urny hovořím – sledovala mé počínání dost vyjeveně – ale s nocí dostavuje se opět ta tísnivá tesknota a smutek po navždy zmizelém. Připadá mi to všechno jako ošklivý sen, z kterého se musím nakonec stůj co stůj probudit, a pak tu bude táta zase zpátky jako dřív, mladý a zdravý... Jenže tohle, obávám se, není sen; anebo je to sen, ošklivá noční můra, z které už nikdy neprocitnu a nic už nikdy nebude jako dřív.

Místo toho mne probudilo venkovní světlo nového dne, necelou minutu před zazvoněním budíku.

Neděle 25. srpna 53

Je šest hodin, ticho, mrtvo, liduprázdno. Opouštím potichu a potají byt i dům. Venku je teplo, nad hlavou skví se srpeček měsíce, na východním obzoru právě vyvstává obrovitá chladná rudá koule, která dosud nezáří ani neoslepuje zrak. Pustými, prázdnými ulicemi razím si zcela volnou cestu k lesu. Pouze štíhlá černá kočička se plíží ke keříku zlatého deště obsypanému nikoli zlatými květy, nýbrž čilými vrabci, jež plaší chystajíc se ke kořistnému skoku. Dnes ráno je dokonce i hraniční silnice mezi lidmi a lesy úplně prázdná. Přede mnou se rozprostírají již jen svobodné lesy se skromným stánkem ukrytým v nich a dva dny volna a pokoje od všech nenáviděných hovad s lidskými tvářemi.

Stan je nedotčen, zalézám dovnitř a snídám. Po jídle jsem zaslechl něčí kroky, ale nejsem si jist, zda člověčí či srnčí. Doufám, že to bylo jen neškodné plaché zvířátko a nikoli roztahovačné hovado s lidskou tváří na houbách. Z nalezených stop také nejsem příliš moudrý; našel jsem čerstvé srnčí hovínko i čerstvé odřezky z hub. Tak nevím, kdo tady teď byl.

Nemohu spát, ač jsem v noci téměř nespal. Minulou noc jsem tady, na tomto novém místě, rovněž pořádně neusnul. Hlavu mám jaksi příliš nízko, ale podložím-li si ji něčím, rozbolí mě jako střep. Zkoušel jsem si lehnout opačně, ale výsledek byl stejný. Něco s tímhle místem není v pořádku. Vůbec se mi tady nelíbí. Hledal jsem v okolí něco jiného, avšak rovněž bezvýsledně.

Nakonec jsem prošel celým lesem, až jsem stanul na jednom dřívějším stanovišti, kde jsem prožil několik nejšťastnějších let. Tady bylo tenkrát dobře. A je tu dobře pořád. Zdá se, že sem nikdo nechodí; mé bývalé tajné chodníčky jsou úplně zarostlé. Tady bych to mohl zkusit znovu, tady bylo vždycky tak krásně... Ano, kdysi, když táta ještě žil a byl doma, pln sil.

Bolestné vzpomínky na nebožtíka tátu se znovu vracejí. Však kdyby to byl věděl, jakou bolest, jaké trápení mi svou smrtí způsobí, jistě by byl neumíral. Však dělal, co mohl; bojoval o život do poslední chvíle jako český lev – stejně chrabře i stejně chabě, podle toho, kdy – už kvůli mně bojoval, a kdyby mohl, řekl by mi: „Promiň, Pavlíku, ale už to nešlo, už to zkrátka nešlo...“

Je mi zase do breku. Zjitřená rána se nehojí. Je to však ještě horší. Bojím se, že už mne nebaví ani samota, ani les. Dokud byl táta doma, bylo to jiné; byl jsem o samotě klidný, šťastný, uvolněný; tátův duch byl se mnou. Obávám se, že tátův duch už není se mnou tady v pustém lese, nýbrž že prodlévá doma, kde mi jej každý kout připomíná. Když přijdu domů, pokynu rukou tátovu obrázku nebo tátovu popelu a vesele jako dřív jej mohu pozdravit: „Ahoj, tati, jsem doma!“ – Ale v pustém lese se mnou tátův duch není; zde je se mnou jen trýznivý smutek.

Snad to bude na bývalém místě znovu tak blažené jako tenkrát; a kdo ví, možná se mým návratem na to blažené místo vrátí i tátův duch. Dnes ale ne, až zítra; dnes to tady, na tomhle nespavém místě, musím ještě vydržet; dnes je totiž obávaná neděle rozjívených hovad s lidskými tvářemi; dnes odpůldne očekávám zvýšený výskyt houbařských výprav – a jednu už ostatně slyším nyní, po hodině dvanácté! Shoř bůh, hovada s lidskými tvářemi!

Odpoledne jsem chodil nazdařbůh po lese. Je mi horko. Sem tam vidím veverku. Hovada žádná, nic, nikdo, ani hlásek. Jsem tu sám. To jsem nečekal. Je zřejmé, že teď navečer už sem žádné hovado s lidskou tváří a s košíkem na houby nevleze. Teď se přímo nabízí báječná příležitost přestěhovat se na staré dobré místo a zítra ráno se již probudit tam.

Neváhám a za hodinku již bydlím na staronovém, pohodlném stanovišti, kde mám všecko potřebné v místě: příjemný úkryt v chládku, kolem mnoho prostoru, holé vodorovné větve na sušení věcí, padlé kmeny coby záchod, slunné místo pro opalování a nabíjení sluneční baterie k provozu mého kapesního počítače a v okolí své tajné pěšinky pro procházky a tichá zákoutí pro odpočinek. Jediné, co tu chybí, je voda, jinak je tu všechno, možná i tátův blahosklonný duch se sem navrátí.

Po postavení stanu jsem se uvnitř ihned svlékl úplně donaha a uvelebil se na lůžku. Ach, to je blaho, to je pohodlíčko, tady se to bude spát!

Pondělí 26. srpna 53

Za noci naříkal kalous. Tátův duch je přítomen. Zdálo se mi o něm. Viděl jsem obrazy jeho utrpení i radostí. Vždycky je budu vidět. Táta bude pořád se mnou.

Ráno jdu do Liboháje pro vodu. Pramínek však neteče, nýbrž pouze kape! Než se láhev kapku po kapce naplnila, trvalo to odhadem půl hodiny až čtyřicet minut. Pozoroval jsem při nekonečném čekání veverky na stromech. Naštěstí mi tam za celou tu dobu nevlezlo žádné hovado s lidskou tváří. K prameni ne, avšak do lesa!

Viděl jsem chlapa jet na kole po cestě podél lesa a pak zajet dovnitř. K mému nemilému překvapení jsem jej potom nachytal v mém lese na jedné světlince. Praskla pode mnou větvička, což mě asi prozradilo. Obešel jsem les podél kukuřičného pole a došel jsem k stanu zadem. Odložil jsem batoh a opatrně našlapuje šel jsem zjistit, kde ten chlap bídná je.

Prošel jsem celým lesem. Byl pryč. Klidný ale příliš nejsem, když vím, že se tu někdo potlouká, koho už jsem tady viděl několikrát a kdo se sem zřejmě vracívá. Ale stěhovat se zase jinam kvůli němu nebudu, aspoň ne hned.

Vystavil jsem na sluníčko sběrače a náhle jsem zahlédl na kraji lesa a pole cosi blyštivého. Stojí tam vůz a nějaký muž tam něco nosí. Šel jsem se tam podívat, když zmizel. Ukradl všecky ty velké dlažební kostky, jimiž lesáci vyznačili kdovíco u nově zasazených jírovců! Nechal tam jenom jednu. Onehdy jsem byl v městě svědkem podobné takové krádeže za bílého dne. Tam kradli muž a žena přímo před služebnou městské policie a před chodci dlaždice na opravu chodníků. Zapamatoval jsem si tehdy dokonce poznávací značku jejich vozu, ale nikdo je nehledal, a tak jsem ji zapomněl. To jsou věci! Krade se už za bílého dne a klidně i před svědky. A pak se lidé diví, že všude nad nimi musí bdít oko Velkého Bratra. Dělají si ten život sami horší a potupnější. A já si myslel, jaký tu bude klid.

Někdy bych se nejradši už na všechno vykašlal a chodil do lesa jen na malé procházky, jezdil se v létě koupat, odpočíval doma v lodžii a chodil do práce jako obyčejný člověk. Možná to tak se mnou nakonec dopadne. Všechno k tomu alespoň směřuje. Už mě to věčné schovávání před lidmi a štvanice z jednoho místa na druhé nebaví. Nic už není jako dřív. Co umřel táta, cosi pevného se ve mně zlomilo.

Je horko. Lépe by teď bylo u vody. Ve stanu v chladivém stínu stromů jsem se svlékl celý donaha a čtu si. Je klid. Ve větvích šveholí malí lesní budníčci.

Usnul jsem nakrátko, ale po probuzení mě bolí hlava. Nějak divně mě teď pořád bolí hlava. Mám ji jaksi těžkou, což upomíná na známé rčení o dělání si těžké hlavy z něčeho, většinou ze starostí. Bojím se však, že to není jen ze starostí. Určitě také jako táta i jako strýček Vladimír umřu na mozkovou příhodu. Porazí nás to všecky.

Je mi dusno uvnitř stanu. Jako za starých dobrých časů jsem si tedy ustlal v polostínu mezi břízami a přehodil spacák přes vodorovnou větev, ať schne. Ale horko je mi i venku. Nejpříjemnější a nejpohodlnější je to ve stínu otevřeného stanu. Střídám to.

Odpoledne hřmí, hřmí, ale pořád je hezky. Teprve k večeru se přihnal ten pravý bouřkový mrak s deštěm a divokými hromy, blesky. Bouře přecházela rovnou přes nás, přímo nade mnou. Údery blesků doprovázené bezprostředním ohlušujícím zahřměním byly úděsné. Měl jsem strach uvnitř mého malého křehkého přístřeší. Pomyslil jsem si, co by tomu asi řekla máma, kdyby do mne uhodilo nebo byl na mne sražen strom, že pohřbívá v krátké době dalšího člena naší již neúplné rodiny. Pravda, dlouho by někomu trvalo, než by našel mé ostatky a než by se zjistilo, komu vlastně patří, ale nezvěstný bych byl stejně, protože mám přijít domů zítra.

Ale zase to dobře dopadlo, hrozná bouře odezněla a nyní jen drobně kape na střechu za zvuků vzdalujícího se hřmění. S bouří vzdaluje se ovšem také denní světlo, takže dnes už nikam nejdu. Až ráno půjdu domů ukázat se ustarané mámě, že jsem bouřku šťastně přečkal živ a zdráv.

Úterý 27. srpna 53

Dnes má táta svátek – je Otakara – nebo spíš by měl, kdyby se ho dožil. Zemřel přesně před dvaceti dny. V ranním lese, mokrém po nočním dešti, jsem utrhl tátovi k svátku kytičku vzácné netýkavky dužnaté s krásnými květy. Vím, že se to nemá trhat, neboť bylinka je také živý tvor, ale těchto netýkavek jsem objevil v lese celou početnou osadu, tak snad o jednu neubude. Je to jen malá živá oběť pro mrtvého tátu. Kytičku jsem dal do malé vázičky s vodou a postavil k tátově urně. Večer mu tam s mámou ještě zapálíme svíčičku. Mihotavý plamínek světla nám jej bude připomínat a nahradí jeho skomírající dušičku, která navždy zhasla před dvaceti dny.

Různé nahlašování a přehlašování na úřadech po tátově smrti pokračuje. Všechno schválně zvlášť, aby s tím bylo co nejvíc práce, starostí, volání a běhání. Důchod na další měsíc už táta nedostane, ale vyúčtování za elektřinu ještě za ten měsíc dostane. Že to nejde radši opačně! Vdovský důchod bude trvat vyřídit celé tři měsíce, ale máma dostane pouhou třetinu z tátova důchodu. To se skoro ani nevyplatí kvůli tomu běhat a shánět. Vyplatit něco, i to málo, jim trvá věky, ale musíš-li ty jim něco zaplatit, musí to být nejpozději ihned. A znovu: Že to tak není opačně!

Dnes se máma pokoušela telefonicky přehlásit na své jméno účet za elektřinu. Dvakrát jsme volali na podnik, dvakrát to elektronickou cestou selhalo, až napotřetí jsme si nechali raději poslat všecky nutné papíry skutečnou hmatatelnou poštou, která je snad konečně postaru doručí. Jinak nevím. Je to blázinec. Zdá se, že po bouřce někde hromadně vypadly počítače a nic na síti nejde správně. Asi jim vypadly i mozky. Jsou to potíže s těmi blbými hovady s lidskými tvářemi.

Máma prý slyšela podivné zvuky, když byla sama doma. Ozývalo se prý nevysvětlitelné tiché klepání a šustění, jako když je v bytě myš. Je to divné; kde by se u nás nahoře vzala myš? A dole ve sklepích jsou nakladeny otrávené pasti! Já si spíš myslím, že mámu chodí strašit duch zemřelého táty, který se jí mstí za to, jak na něj byla před smrtí zlá, jak se k němu sprostě chovala a jak bezcitně s ním jednala. Patří jí to. Máma mně teď ovšem tvrdí, že to není pravda. Samozřejmě, že to pravda je; a samozřejmě, že to, co se nám nehodí, to rádi zapomínáme, abychom byli čistí sami před sebou a abychom mohli o sobě tvrdit, že jsme slušní lidé s lidskou tváří. Není to pravda; lidé nejsou slušní ani čistí. Lidskou tvář mají, to ano, ale za ní to jsou jinak obyčejná surová hovada, která obelhávají sama sebe, aby se za sebe nemusela stydět. Tak je to!

Středa 28. srpna 53

Ráno po nákupu jedu na kole k rybníku. Do lesa dnes nejdu, protože mě to tam nebaví a poněvadž má horké léto skončit podle předpovědi počasí za pět dní. Mám tedy letos, v tomto špatném a neblahém roce poznamenaném tátovou smrtí, ještě pět posledních dní na to, abych si užil přírodního koupání, opalování a nahoty. Stan snad v lese mezitím žádné hovado s lidskou tváří nenajde, neukradne či nezničí. Je na zámek, tak se mu snad nic nestane. Ještě si jej do podzimu užiji až až.

Ostatně, jak jsem řekl, nebaví mě to už v lese jako dřív. Všecko je letos jinak. Tátův duch dlí zarputile doma a odmítá mne následovat do lesa. A na mne tam potom padá tíseň. Zjistil jsem také, že mi pomáhá překonávat nejtěžší smutek z jeho odchodu do Nenávratna mluvení s jeho popelem v urně, zažíhání noční svíce a smuteční stříbrná květina v černé smuteční váze. Je mi teď zkrátka lépe doma, kde táta stále jakoby zůstává se mnou, zatímco v lese se mnou není, v lese je najednou podivně pusto a tísnivě prázdno. Nic už není jako dřív, když byl táta ještě živ.

Cestou k rybníku jsem jel přes onen známý les, odkud mě nedávno vypudily každodenní návaly nenažraných hovad s houbařskými košíky. Jsem rád, že už jsem odtud se stanem pryč, protože kolik tam těch chamtivých hovad dnes bylo, to překonává snesitelnou mez. Těch tam bylo! A těch vozů u lesů! Jako na sjezdu všech potrhlých houbařských hovad z celého světa! Těch posedlých hovad s lidskými tvářemi tam bylo tolik, že o sebe musela zakopávat jako někde v nějakém krámu při výprodeji! Stejná strkanice, táž tlačenice, to samé šílenství. Štěstí, že jenom letmo projíždím.

Břeh rybníka je posekán, z čehož příliš potěšen nejsem. Nejsou tu již ty krásné sytě barevné hvozdíky a vysoká tráva mne již neschová. Hned po snídani a po prvním vykoupání mne navíc vyhnal nahého z ráje řidič zemědělského stroje, který znenadání přijel shrabat seno do dlouhých kupek. Bylo to nečekané vyrušení. Slyšel jsem sice ten stroj, ale přikládal jsem jeho tlumený zvuk vzdáleným vozům projíždějícím po protější silnici. Bylo to trapné. Úplně nahý jsem se musel ihned klidit před ním stranou, zatímco stroj i se strojvůdcem čekali.

Rozhodl jsem se přejít k jinému rybníku, a to k tomu, který jsem dříve opustil kvůli závadné sinicové vodě. Udělal jsem velmi dobře. Voda je již nezávadná, čistá, dokonce čistší než bývala, a mé dosud uválené skryté místečko v trávě pod vysokým břehem u okraje lesa mi poskytuje naprosto nerušené soukromí. Vysoko na nebi letí bílý čáp a vznášejí se draví ostrozrací ptáci. V rybníce plovu s potápkami a kolem není lidské duše. Ráj znovu nabytý.

Doma máma propuká zničehonic v podivné bláznivé záchvaty, až se úplně leknu a zděsím, co se jí stalo. Chová se jako nějaký pomatený blázen! Najednou začne křičet, cože to píská, a plete se, nezvoní-li jí přenosný telefon. Slyší to jen ona. Venku sice nějaké pípající lomozivé stroje opravují chodníky, ale takové bláznivé záchvaty z toho rámusu nemívám ani já, nerudný a nevrlý nelida, pověstný svými nevraživými a zlostnými náladami, při nichž bych chtěl za trest vyhladit celé lidstvo, to hlučné a zpovykané stádo hovad s lidskými tvářemi! Je toho na nás letos příliš. Já si však stále myslím, že ji těmi zvuky, které slyší jen ona, straší tátův duch. Jako každého, kdo nemá čisté svědomí vzhledem k mrtvému.

Až do večera jsem si zalezl do svého krytého místečka v koutku naší lodžie a čtu si. Zpívají zde ptáci, vidím jen vrcholky stromů a teplé oblačné nebe a lidský rámus nevnímám. Jako tenkrát, kdy jsme tady společně sedávali s chudákem tátou, který již není mezi živými. Nic už se mnou není jako dřív, když byl ještě táta živ.

Dnes má Johann Wolfgang Goethe dvoustésedmdesáté narozeniny. Ptal jsem se mámy, která pořád zírá na zprávy, zdalipak toto významné výročí našeho evropského kulturního dědictví připomínali v televizi. – Ani náhodou! V televizi, jak jsem si mnohokrát všiml, vystavují divákům před užaslé oči spíš zmetky lidských bytostí, čím větší, tím víc, než skutečné velikány ducha a umění. Takto se lidé prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků nevychovávají k něčemu lepšímu, nýbrž právě zcela naopak: záměrně jsou kaženi a vedeni ke sprostotě, hlouposti a hovadskosti – s lidskou tváří ovšem. Máma ani neví, že Goethe byl spisovatel, myslíc si, že to byl hudební skladatel! Každý rok na Goetheovo výročí jí to připomínám, nedělá-li to veřejnoprávní televize, ale není to nic platno: ona si to nezapamatuje a v televizi jí to zamlčují. Možná to nevědí ani tam. Hloubka lidské zkaženosti, nevzdělanosti a ztráty kulturního povědomí je bezedná. Neohromuje nás již výška chápavosti lidského ducha, nýbrž překvapivá úroveň nízkosti a hlouposti hovad s lidskými tvářemi.

Vytáhl jsem na počest Goethových narozenin náš domácí výtisk Utrpení mladého Werthera, že si z něj kousek přečtu, a zjistil jsem, že v něm mám tužkou zatržené odstavce, které jsem dosud neuveřejnil. Ihned jsem tu knihu vzal a začal je opisovat. Pracoval jsem do noci, abych to ještě dnes dokončil.

Čtvrtek 29. srpna 53

Ráno v krámě bylo všehovšudy tři a půl lidu, ale všichni jsme čekali jako hovada, až se nejprve vykecá pokladní se svou známou, pak na ženskou, která se nemohla rozmyslet, na jaké cigarety má dost peněz, a nedovedla si to ani jednoduchým součtem spočítat. Baba pitomá měla zrovna nejvíc zapotřebí hulit nějaké jedovaté svinstvo: starou, škaredou, odulou lidskou tvář tohoto hovada hyzdily odporné rudé skvrny. Jistě to má z toho kouření; a pokud náhodou ne, pak jí to určitě na zdravé, hladké, bílé pleti nepřidá. Já nevím, co to je vůbec za hovada, ti kuřáci a kuřačky: prachy to nemá, kašle to, rudne to, oškliví to – ale pořád to musí něco hulit, až se z nich kouří.

Další na řadě byla stará vysušená treska, která slabě viděla, dobu hledala drobné a nakonec ještě zdržovala hledáním svého telefonního čísla, aby jí pokladní mohla dobít telefon. Že já vždycky narazím na tyhle blbé zpomalené filmy pro pamětníky!

Jedu se koupat, protože je hezké a horké počasí. Les počká, kdežto letní koupání a slunění brzy skončí. Zdá se však, že přeci jen pomalu, ponenáhlu zanevírám na můj milovaný les, kde jsem byl vždycky tak rád. Jako by mi příliš bolestně připomínal onu škaredou deštivou noc z jednadvacátého na dvaadvacátý květen letošního roku, kdy se chudák táta doma tak dlouho šoural po temném bytě, hledaje mne, až údajně upadl (já si spíš myslím, že ho máma srazila) a už nikdy nevstal, zatímco mne držel les v pevném sevření jako zajatce. Do smrti si neodpustím, že jsem tehdy raději nezůstal doma s tátou. Kdyby to tak šlo vrátit...

Letos nedělám nic jiného, než že odklízím z cesty mrtvoly. Na silnici leží přejetý zajíc. Muselo jej srazit nějaké hovado s lidskou tváří právě teď, těsně přede mnou, protože krev je ještě čerstvá. Popadl jsem zabitého zajíce za zadní běh a odhodil jej na kraj pole, kde z jeho mršiny budou mít užitek mrchožrouti, kteří si ji najdou, a nebude rozježděn na slisovanou vysušenou kůži.

Přede mnou jelo na kole nějaké tupé bezcitné hovado, které kolem nebohého zajíce projelo naprosto bez účasti a možná i bez povšimnutí. Možná to bylo právě tohle tupé hovado, které přejelo na krvavá střeva rozdrcenou myšku na kolostezce. Já myslím, že ta bezcitná hovada s lidskými tvářemi to dělají dokonce schválně; že snad z toho svého tupého necitu mají jakousi těžko pochopitelnou úchylnou radost; anebo jsou k svému nevychovanému, bezcitnému, netečnému hovadství s lidskou tváří vychovávána, takže s chladným klidem minou mrtvolu, klidně s chladným klidem zajedou živou bytost, úplně se stejným přehledem, jako odhodí odpadek kousek od odpadkového koše a ani je při tom nenapadne, že by jej měla uklidit. Oni za to nemohou; oni byli jen vychováni všechno přehlédnout a ničím se nedat vyvést z míry. Ale takovéto přehlíživé hovadství s lidskou tváří budí hrůzu a strach největší.

Na kraji lesa, přes nějž mířím k svému opuštěnému rybníku, stojí zase vozidla houbařských hovad. Jedno, dvě, tři... a uvnitř lesa další dvě. Vidím i osádky těch vozů. Hnusná odporná hamižná hovada provozující zde svůj nenažraný zlozvyk. Jeden tak hulí, až se z něj kouří. Odporné hovado s lidskou tváří!

Co to dělají? Pokud vím, je kouření v lese přísně zakázáno; a v lese platí rovněž zákaz vjezdu motorových vozidel; na okraji lesa byla dopravní značka, dokonce dvě! Ale kde jsou nyní policajti, kteří zaměňují tak často a rádi své služební povinnosti za pouhé vybírání pokut? Tady mají zrovna krásnou příležitost k výdělku a k vykázání činnosti! Policajti však nejsou. Hub chtivé huby jsou pány lesů. Ještě že už tu nestanuji.

U rybníka jsem pánem já. Tady je pohoda, naprostá pohoda a volnost bez lidí a bez šatů.

Na noze mne náhle zalechtal vzácný velký brouk střevlík zlatolesklý. To je krása! Třpytí se v letním sluníčku. Ale je poznat, že slunce neodvratně klesá stále níž. Už není tak vysoko, jako začátkem léta. Dnes jsem přijel k rybníku ve stejnou dobu jako včera, avšak mé uválené skryté místečko stínil vrcholek lesní břízy. Až za několik chvil osvítilo mé nahé tělo plné výsluní. Klesá to níž a níž. Konec krásného, leč zkaženého a smutného léta se blíží.

Na zpáteční cestě sbírám a jím zralé spadané slivky podél silnice. Jsou výtečné. Tak má chutnat pravé české, dokonale uzrálé ovoce, ne ty tvrdé, kyselé peluňky kdoví odkud přivezené, které prodávají v krámě městským chudákům, kteří v životě nepoznali nic lepšího, nic pravého ani nic přírodního!

Doma se smutně probírám tátovými fotografiemi. Jednu jsem zasadil do ozdobného rámečku a umístil k urně. Už je z toho pěkný památník. Probíraje se stále víc tátovou pozůstalostí, zjišťuji ke svému údivu, že jsem jej pořádně neznal. Naše životy se jaksi příliš minuly. Když jsem byl malý, táta byl většinou mimo domov v práci, a když jsem vyrostl, byl jsem mimo domov zase já. Teprve až odešel táta do důchodu a já se vrátil ze světa domů, byla ta správná možnost se lépe poznat a začít konečně pořádně spolužít. Jenže tehdy jsem právě propadl kouzlu naprosté samoty, poustevnictví a pustých lesů. A nebylo zbytí. Procházel jsem kolem táty bez povšimnutí, netečně a bezcitně, jako by tu měl být se mnou navěky, ačkoli on mě nepřestal mít nikdy rád, a nepozorovaně zatím stárl a chřadl. Vůbec jsem ho neznal. Stále byl se mnou, i když jsem byl úplně sám. Často jsem ho nenáviděl, zatímco on plakal lítostí, že je mým domovem spíš širý kraj a temný les. A když jsem konečně pochopil, že je starý a nemocný a že potřebuje mou účast, lásku a péči, bylo již na všecko příliš pozdě. Ach, kdyby tak bylo lze vrátit čas... všecko bych v životě zařídil jinak, úplně všecko. Ale už to nejde, už to nejde... jak říkával před smrtí můj drahý táta.

Proklatý les, proč jsem tam lez! Do konce života zůstanu na světě sám; do konce života se tím budu užírat. Je tady se mnou sice ještě máma, ale s ní je to stejné jako být sám; ta mi tak nerozumí, jako mně rozuměl táta. Pozdě, na všecko je už pozdě, když táta umřel. Teď už to bude jen samá hrůza, nikoli život jako dřív, kdy byl táta ještě živ. Proklatý les, proč jsem tam lez!

Jako nějaké zraněné zvířátko zalezl jsem si do svého koutku v lodžii, odkud poslouchám sotva slyšitelné pípání ptáčků a dívám se odtud na stromy a do mračícího se nebe. Zvedá se vítr od blížící se bouře, která mne zahání dovnitř. Zas už je večer. Jak ten krátký den rychle uplynul! Tak rychle jako celý život.

Pátek 30. srpna 53

Klopyty, klopoty, klop, klopýtám do lesa pod stan. Po ránu je oblačno až zataženo, ale po noční bouři už neprší. Musím se po cestě ještě zastavit v krámě pro chléb, abych měl celý den v lese co jíst. Ještě neotevřeli, ale před samoobsluhou již čeká hlouček prvních hladovců, kteří se nemohou dočkat, až se budou, hovada stádová s lidskými tvářemi, zase strkat a tlačit. Pouštím je všecky napřed, aby mi v tom svém bezohledném spěchu neokopávali zezadu nohy a nedýchali mi za krk ty jejich ranní smrduté výdechy.

Hned za vstupními dveřmi se utvořila zácpa s nákupními vozíky u polic s novinami a zeleninou. Nemohu dál. A přitom si chci jenom bez košíku rychle vzít balík chleba a rychle vypadnout! Nelze. Potichu zuřím.

Konečně se ta samočinně se shlukující hovada s lidskými tvářemi a s ostrými lokty trochu rozptýlila po ploše krámu, takže se mohu prokličkovat k policím s pečivem, sebrat svůj chléb, zaplatit za něj bez obvyklého čekání a zdržování a vítězoslavně stanout venku na volném prostranství. Sláva, jsem venku!

Nyní je přede mnou již jen liduprázdný prostor přírody, luk a hájů a volná cesta k mému lesu.

Mám obavy o stan, v jakém stavu se s ním opět shledám po několika dnech mé nepřítomnosti, ale je v pořádku, neporušen, nedotčen. Celý jeden volný den a noc v naprosté odloučenosti je přede mnou.

Hned se s chutí pouštím do přinesené snídaně. Při jídle vzpomínám na tátu.

V posledních letech před smrtí, kdy jsem jej krmil já, jsem z něj udělal téměř býložravce; maso nejenže nejedl, nýbrž sám dokonce odmítal. Oslabené tělo samo pozná, co mu škodí. Posledním jeho pokrmem v životě byl sladký zákusek po večeři, sestávající z kakaové rolády s pistáciovým tvarohovým krémem. To bylo naposled, co si na něčem pochutnal. Pak už jen přišla mrtvice, ochrnutí a trýznivá předsmrtná muka nosohltanem zaváděných hadiček a nitrožilně podávaných živných roztoků, která jej zabila. Navždy budu mít tu hrůzu před sebou. Takový strašný konec si nezasloužil.

Chudák táta; už je v Nenávratnu třiadvacátým dnem. Utíká to, ale vzpomínka je stále živá. Tu jeho zbylou roládu jsem pak sám plačky dojedl v lese na posedu u jasanového háje. Připadalo mi tehdy, že jím tátovo tělo. Tohle byla tenkrát ta pravá smuteční hostina, nikoli ta připitá, připitomělá hospodská veselice se zhovadělými příbuznými, která vypukla bezprostředně po tátově pohřbu!

Dospával jsem nedospané do jedné hodiny. Po obědě si čtu a vleže odpočívám. Pak odcházím na čtyřhodinovou toulku lesem. Při ní smutně vzpomínám na tátu a myslím na ten nezadržitelně plynoucí krutý čas, který nás stále od něčeho vzdaluje a k čemusi neustále přibližuje. A my bychom přitom tak rádi prodleli právě v tomto okamžiku navěky.

Je mi v lese smutno. Jeden den pro změnu, pro uvolnění a pro soustředění v naprostém osamění bohatě stačí. Pozoruji roztomilé veverky, které čile běhají kolem mne, nehybně sedícího a přemýšlejícího. Jaká milá zvířátka! Jak dovedou zarmouceného člověka povzbudit v jeho žalu! Možná si pořídím nějaké přítulné zvířátko, třeba mazlivou kočičku nebo věrného králíčka, abych nebyl jednou doma tak zoufale osamělý. Už bych to byl dávno udělal, ale máma nesnáší zvířata, protože se jich bojí a nemá je ráda. U psů ji zcela chápu, ty já také nenávidím, ale takový tichý, nenáročný, čistotný a vnímavý tvor, který vám dělá společníka v potřebě něhy a sounáležitosti s někým blízkým, to není tak špatná věc.

V lese je klid a mír. Na rozdíl od Baldského lesa sem nelezou žádná nenažraná plenivá hovada s lidskými tvářemi a houbařskými košíky. Tady je od nich pokoj, klid a mír. Po dlouhé době a na krátký jeden den je to tady vcelku příjemné. Letos stanuji v lese již na neuvěřitelném šestém různém místě! Doufám, že už se až do podzimu nebudu muset kvůli nějakému vlezlému hovadu s lidskou tváří stěhovat jinam posedmé.

Sobota 31. srpna 53

Ráno po šesté hodině jdu zroseným lesem a zmlženou krajinou domů. Přes cestu mi přeběhly dvě plaché srnky. Bylo to milé. Nemilý byl však pochod předměstími, kde běhali blázniví běžci a běžkyně a ošlapovali hovňousci a hovnařky se psy. Nikoho jiného, než tato otravná, ba nejotravnější hovada s lidskými tvářemi, jsem neviděl. Jako by se všichni zbláznili do běhání a do psů. Nenávidím psy! Ještě víc však nenávidím ta blbá hovada na druhém konci vodítka. A dále je dělím na hovňousky, to jest na ty, kteří hovna po svých psech poctivě sbírají a uklízejí – těmi pouze pohrdám – a na hovnaře, to jest ty, kteří nechají psa vysrat a klidně to hovno (často zvíci lidského) nechají ležet a nevšímavě jdou dál – ty k smrti nenávidím. Dále nesnáším, oboří-li se na mne nějaké psisko, často to úplně nejmenší, avšak nejdovolenější a nejhlasitější. Tak jako dnes ráno u nás na sídlišti. Babu blbou, která se venčila s ním, jsem zpražil tak přísným pohledem, až celá viditelně znejistěla a jala se aspoň naoko předstírat, že psíka umravňuje. Tím jsem se uspokojil a kráčel jsem důstojně, avšak naštvaně dál. Podvraťák za mnou ovšem ještě jednou dvakrát zahartusil. Příště půjdu ještě za tmy, nejlépe v noci. Prázdniny se stejně chýlí ke konci, tak zase budou noci liduprázdné, volné a klidné.

Když ve městě otevřeli krámy, vypravil jsem se na další dobrodružnou výpravu: na nákup. Pro většinu lidí obyčejná, ba nejobyčejnější věc – pro mne napínavý podnik od začátku až do konce, ale v žádné části té dobrodružné výpravy, podobné téměř lovu nebezpečného zvířete, si nejsem jist hladkým průběhem. Dnes se mi v krámě při placení stalo již podruhé v krátké době, že mi pokladní shodila jeden kus zboží z pásu na zem! Nejdřív to byla krabice se šťávou, tentokrát ovesná tyčinka. Neuvěřitelně neobratné zaměstnankyně! To je následek toho, že někdo neumí odebírat věci z nějaké hromady od těch nejvrchnějších. Měli by to vyučovat na školách. Starší ženská, která stála v řadě za mnou, se pro tu shozenou tyčinku shýbla, že mi ji podá. Stihl jsem ji zvednout dřív. To vypadám tak starý, že mi chtějí pomáhat ještě starší ženské? Nevím. Vím jen to, že při takovýchto rozčilujících nákupech rozhodně nemládnu.

Jedu se koupat. Mám na to poslední dva dny vskutku horkého léta; pak už je hlášen déšť a celý další týden již jen slabé teploty pod dvacet stupňů.

Přejetý zajíc, kterého jsem minule soucitně odhodil ze silnice na kraj sklizeného pole, zmizel. Asi si ho vzala liška. Švestky u cesty padají se stromů dál jako shnilé a stále jsou výborné. Rojí se kolem nich na zemi mnoho vos. Několik čerstvých švestiček přivezu mámě na ochutnání, ať pozná vzácnou chuť opravdu zralého českého ovoce. A zadarmo!

U rybníka je blaze, koupe-li se a sluní člověk jen tak naze. Voda je teplounká a sluníčko z posledních sil pálí a hřeje na nahém těle i na obnažené duši. Tady nemusí nic člověk předstírat ani si nasazovat neupřímnou lidskou tvář. Tady člověk není hovadem a hlavně není s hovadem, například s houbařem. Houbařící hovada, jichž bylo dnes v lese také dost, k rybníku nechodí, ježto je to vzdálenost a hub tu není dost. Hovada neodvážila se dokonce ani zajet s vozy dál do nitra lesa. Asi se mé minulé úvahy silou myšlenky přenesly až k nim, takže hovada dostala strach z policajtů. Dnes bych je také mohl za porušení zákazu vjezdu nahlásit. Proč ne? Udávání je v současné době, jako v každé nesvobodné společnosti, velice oblíbeno a velice podporováno. Ale co bych se obtěžoval; mně stačí, že hovada houbařská nelezou až k rybníku. Nejsou tu už ani ta krvežíznivá hmyzí „hovada“ čili ovádi. Jediným krvesavcem, jehož jsem si všiml, byla ve vodě plovoucí navrátivší se malá pijavka. Ale mně krev neupila. Dřív tu bylo pijavek víc a větších.

Bylo tu hezky. Tak zase oblékat ty protivné šaty, jež nesmyslně musejí skrýt nahotu mou. Tak ještě zítra znovu nashledanou.

Máma, kam sedne, tam po sobě zanechá loužičku, ačkoli používá vložky. Musel jsem si převléci prostěradlo, na které mi sedla! Často se máma navíc chová jako pomatený blázen. Novou smlouvu na elektřinu, přepsanou na její jméno, dosud neodeslala, protože je to prý na ni složité a prý tomu nerozumí. Ale když jsem jí tedy řekl, aby mně to dala, že si to přečtu a budu z toho třeba moudřejší, tak propukla v zuřivý pláč a nechtěla mně to dát! Nakonec mně to ale dala, když jsem naštvaně prohlásil, ať si s tím dělá, co chce. Bylo to úplně jednoduché: zjistil jsem, že novou smlouvu bylo potřeba pouze podepsat, oskenovat a poslat. Úplně jednoduchá záležitost. Měl jsem to raz dva. A máma se kvůli takové hlouposti chová jako naprostý blázen!

Večer jsme si spolu prohlíželi naše staré rodinné fotografie. Máma je sice šílený blázen, ale paměť má zatím dobrou. Ona je jediná, která dovede popsat všechny fotografie a pojmenovat správně všechny naše příbuzné a předky na nich zachycené, zatímco já objevuji úplně nový světadíl. Říkám jí, aby ty fotografie včas označila, než ztratí paměť, jako ji před smrtí ztratil táta, nebo než taky umře, aby naši potomci věděli, co ví ona a co by bylo škoda zapomenout. Ale kdepak máma; ta má na všechno dost času, jsouc jí přednější kdejaká hovadina z nejnovější výroby televizních úchylných zvrácenin, kterými jsou krmeni takoví, jako ona, to jest tupá, blbá hovada s lidskými tvářemi. Kde je vysílána jaká nejzvrácenější úchylárna, máma jim na to zaručeně čumí. A já jsem se pořád podivoval nad tím, že se jim to vyplatí takhle blbnout lidi, které přece nemohou při troše toho rozumu za nic na světě přinutit, aby jim to žrali. A ejhle, tu máme vzorek v naší mámě! A že takových pitomých hovad u nás je, to je jisté!

Připadám si tak sám bez táty. S tátou jsem se mohl aspoň dívat na staré dobré české filmy. Stýská se mi po tátovi. Teď už jsem na všechno sám.

Neděle 1. září 53

Ráno se vydávám na další dobrodružnou výpravu mezi místní lidojedy do blízké samoobsluhy. Přemnožení divoši kolem krámu přešlapují se svými psy, kteří na sebe zuřivě štěkají. Není snad jediného hovada s lidskou tváří, aby se tu neprocházelo společně s hovadem se psí tváří!

Bez újmy jsem se prokličkoval dovnitř jejich posvátného chrámu žranice a spotřeby, abych si pro sebe pokud možno nenápadně také urval něco těch skromných skýv.

Sváteční tlačenice byla ohromná, naštěstí byly otevřeny obě pokladny, takže to šlo ráz na ráz. Pokladní ovšem byla jakási zmatená: drobné mince, kterými jsem dorovnával účet, by mi málem nechala, kdybych ji na ně neupozornil! S rozpačitým úsměvem poděkovala starému poctivci, který se tou zdánlivou poctivostí prostě jen nechtěl vydávat v nebezpečí sežrání zaživa těmi rozzuřenými lidožroutskými divochy. Poctivost tohoto druhu je ostatně mezi těmi nepoctivými hovady tou nejběžnější a nejpoctivější obranou.

Prokličkoval jsem se s nákupem mezi lidojedy šťastně domů a jedu se koupat. Je krásné horké počasí, na obloze ani mráček. Dnes možná naposled. S prázdninami zřejmě skončí i to báječné žhavé léto.

U lesů výrazně ubylo vozidel houbařů, zato pěších přibylo. Jeden z nich s psím hovadem velikosti divokého koníka Ryna již zdálky uctivě zdraví mé ctihodné šediny a dvě ženské právě vstupují na pěšinku vedoucí přímo k mému bývalému stanovišti. Ještě že už tam neležím.

U rybníka jsem úplně sám, úplně nahý a úplně svobodný. Stín ohlašující k jeseni ponenáhlu klesající slunce však postoupil zase o něco dál a zdržel se o něco déle na mém místečku skrytém pod vysokým břehem rybníka. Bylo mi docela chladno. Sluníčko nicméně zanedlouho pěkně pálí a hřeje, počasí mně přeje, koupu se, sluním a k lesům a paloukům hledím. Pouze jednou jsem viděl projet kolem jakési hovado s lidskou tváří na jakémsi vozidle do lesa, které si tu tvář mohlo ukroutit, koho že to vidí po břehu chodit úplně nahého. Jím nevzrušen, klidně jsem se znovu uvelebil ve svém úkrytu pod břehem rybníka a krátce dokonce na sluníčku usnul.

Je čas k obědu. Naposledy jsem se smočil ve vodě, pohledem se rozloučil s tímto odlehlým rybníkem, s těmito rozlehlými lesy, širými poli a bujnými lukami a jedu domů.

Švestky lemující venkovskou silnici shodily již skoro všechny sladké plody pozdního léta na zem, kde hnijí a kde na nich hodují navinulou šťávou zpité vosy. Také jsem ochutnal to výtečné přezrálé ovoce, které se rozplývá na jazyku jako divotvorný pokrm bohů veškeré přírody.

Večer prší. Déšť má ukončit letošní horké léto, které nesmazatelně poznamenal strašlivý stín tátovy smrti. Zatím je ještě teplo. Zatím mám ještě v lese postaven stan. Zatím ještě žiji. Ale jak dlouho ještě, než podzimní přijdou deště?

Pondělí 2. září 53

Prší celý den. Škaredý den. Přesně před měsícem měl táta také škaredý den, ačkoli bylo tehdy krásné počasí: ranila ho mozková mrtvice – začátek jeho blízkého konce.

Pořád jsem na tu smutnou událost našich životů musel nad ránem vzpomínat, zatímco za okny plakalo místo mne zamračené nebe a kapky deště občas zaklepaly na okno jako duch zemřelého táty. Ani dospat jsem nemohl.

Určité vzpomínky však blednou. Zjistil jsem ke své nelibosti, že si stále hůř a hůř vybavuji tátu usměvavého a spokojeně se tvářícího, kdežto úděsné obrazy jeho smrtelného zápasu vidím před očima stále živé a strašné. Ty pěkné vzpomínky na živého pokojného tátu se víc a víc smazávají z paměti, avšak ty nejhroznější zážitky jeho umírání se mi vryly do mozku silou drásajících drápů nelítostné doktorky Smrtky.

A tu v noci náhle praskla sklenička od zažehnuté smuteční svíčky před tátovou urnou, když jsme se jakoby spolu dívali na jeho oblíbenou veselohru s Vlastou Burianem Pobočník Jeho Výsosti! – Ten film byl mimochodem natočen roku 1933, tedy ve stejném roce, kdy se táta, malý Otík Pojar z Klatov, narodil. A zrovna při tomhle filmu a zrovna v předvečer druhého dne v měsíci, kdy jej ranila mrtvice, praskne najednou svíčka! Podivná shoda, podivný úkaz, podivné znamení! Nakonec začnu věřit na duchy a na záhrobí.

Ráno teče z kohoutků rezavá voda barvy zaschlé krve. Dole před domem u tekoucího kanálu stojí nápis ODKALOVÁNÍ. Chtěl jsem si proto v krámě koupit čistou balenou vodu, abych měl aspoň na šálek kávy, ale nemají než samé ochucené nebo perlivé vody. To je k nevíře. Naštěstí je doma už voda z vodovodu čistá, když jsem se vrátil. Ale že by se někdo obtěžoval něco oznámit předem nebo aspoň kváknul jako žába na prameni, že něco chystají dělat s vodou, to ani náhodou. Jen platit, platit, platit – a ty si, plátce, sežeň vodu třeba v mláce!

Večer pozvali mámu příbuzní na návštěvu. Já jsem zůstal doma – sám. Měl bych si zvykat. Teď už budu pořád sám – bez táty, ale v duchu stále s tátou, později nakonec i bez mámy, až i ona jednou umře. Bude to smutný konec života.

Venku stále prší, stmívá se a teplota klesá. Koupil jsem si k zítřejším narozeninám Telemannovu Vodní hudbu (za 199 korun). Tohle jeho hudební dílo jsem si dlouho přál mít. Je to krásná, nápaditá a leckdy i trochu rozverná hudba. Pro Telemanna mám slabost. Nahrál jsem si to do všech tří mých počítačů a také do přenosné paměti, z níž mohu hudbu poslouchat v malém přehrávači nahoře na skříni nebo třeba v televizoru. Hned to toužebně poslouchám. Je to nádherná hudba, v pomalých skladbách i smutná. Krásně smutná, jak jsem říkával tátovi. A venku stále prší a snáší se tma.

Úterý 3. září 53/54

Dnes je ten slavný den, kdy jsem byl narozen – v noci před čtyřiapadesáti léty. Den ani ne tak slavný, jako spíše smutný, protože nám připomíná, že léta přibývají, my stárneme a náš život se chýlí ke konci. Od určitého věku už člověk nemá celý život před sebou, nýbrž za sebou, a spěšně spěje vstříc smrti. Tátu už si doktorka Smrtka vzala minulý měsíc. I tím jsou moje dnešní narozeniny smutnější.

Ráno je venku slunečno, chladno. Motá se mi hlava po probuzení a točí se se mnou svět. To se mi ještě nestalo. Připadá mi to, jako kdybych měl umřít. Myslel jsem, že snad nevstanu! Takhle to začalo tátovi. Určitě mě to jednou také klepne. Mrtvice si nás najde všechny a všecky nás zahubí.

Máma mně přeje k narozeninám všechno nejlepší. Dává mně uslintanou pusu na tvář a dvousetkorunu na toho nového Telemanna, kterého jsem poslouchal celou noc ve spánku. Možná mám tu motolici z té jeho Vodní hudby, na které se pohupoval prám mých snů. Radši bych byl, kdyby se vrátil táta. Máma ovšem vzápětí připojila k přání poznámku, abych si šel raději shánět práci, místo abych šel dnes do lesa, právě dnes, v den mých narozenin. To vím také, že budu musit do práce. Ale práce neuteče, prachy zatím jsou a léto, byť chladné, smutné a osamělé, dosud neskončilo. Zkazit si život nevolnickou prací mohu kdykoliv jindy, ale les je právě dnes ještě pohostinný a dosud je v něm skryt můj stan, můj kryt. Co doma? Byl jsem tam minulé tři dny. Co doma, když tam už není táta? Dokonce i jeho popel, podobizna a neviditelný duch jsou mi milejší než máma, která zaleze k sobě do ložnice k bedně s pitomou ohlupující televizí a já jsem stejně sám. Na rozdíl od táty máma nemá ráda staré české filmy ani starou barokní hudbu. Tak co s ní doma?

Kráčím ranním lesem. Blízko krmítka jsem zahlédl malé srnčátko. Roztomilé přivítání. Dál už to tak roztomilé nebylo. Cestou po okraji lesa přijíždí chlap na kole. Pomyslil jsem si: „Určitě to je ten podivín, který mi každé ráno leze do lesa, kde se prochází chvilku po paloučku a jede zase pryč.“

A také že ano. Chlap zastavil, počkal, dokud jsem mu nezmizel z očí, a teprve potom zajel jako obvykle do nitra lesa. Vida, také se vyhýbáš lidem! Tady ovšem končí veškeré výhody výlučnosti, sejdou-li se dva podivíni na jednom místě.

Podivný chlap se jako obyčejně potuluje po jeho oblíbeném lesním paloučku. Pozoruji jej zdálky, schován v hustém lesíku. Za chviličku jde i s kolem zpátky. Už je pryč.

Zalezl jsem si do stanu, zamotala se mi tím opět hlava, asi z nevyspání, z únavy či snad z počínající smrtelné nemoci, a lehl jsem si. Je krásný slunný den a mně se chce jen ležet a spát.

Po obědě jsem vstal – zase se mi zamotala hlava – a šel jsem ven, někam na sluníčko. Napadlo mi, že bych se mohl jít podívat ke Korouhvi na plané švestky.

A tak jsem šel. Prošel jsem lesem, kde jsem nejméně rok nebyl. Za ním se přede mnou rozestřel nádherný široký rozhled na naši krásnou rodnou Vysočinu, na její důvěrně oblé kopečky oživené stádečky krav. Je to úchvatný pohled, který ohromuje pokaždé, natož nyní, po roce odluky a ztrát. Nikoli bez lítosti vzpomínám na dobu mého mládí, kdy jsem se tímto krajem svobodně toulával.

Tam v údolíčku přede mnou, z nějž se vypíná jen kostelní vížka, leží hroby mých předků a také tátův popel tam zanedlouho bude dlít.

Napadlo mi, že si natrhám něco švestiček a posadím se na prostou lavici bez opěradel stojící u polní cestičky vedoucí dolů do vsi.

Ale jaké bylo moje překvapení, došed k zakrslým planým slivoním, když jsem zjistil, že na nich žádné ovoce není! Prostě se letos neurodilo, tak jako se neurodily blízko mého lesa ani divoké višně a třešně. Smůla.

Ale na tu lavičku jsem se posadil i bez švestek. Hleděl jsem zamyšlen dolů do vsi a na okolní stráně, cesty a lesy. Blízko vedle mne na louce za drátěným ohradníkem se pásly čtyři kravičky. Sluníčko mne hřálo. Bylo to příjemné a hezké. Škoda, že jsem si s sebou nevzal jídlo a pití. Býval bych si byl udělal pěkný výlet do vsi a dál za ni, do lesního Údolí nebeského klidu. Zašel bych se podívat na hřbitov, na bývalé dědovo stavení a nahoru do skal. Všechno bych si prošel.

Nu, co. Udělám to někdy příště. Kdyby tak mohl jít se mnou táta... Ale nemůže. Bolí to. Ta náhlá siroba je strašná.

Vracel jsem se pomalu otevřenou krajinou do lesa. Ale i tady v té pustině okolo mne proběhla jakási bláznivá běžkyně, taková holka, ještě děcko snad školou povinné!

Nic není dokonalé. Vracím se do lesa se smutkem v duši. Bez táty se pojednou cítím tak děsivě osamělý na tom světě, a lidi, ta hemživá hovada s lidskými tvářemi, která všude běhají, přitom nenávidím. Bude to hrozné mezi nimi žít a pracovat a nemít už nablízku živou duši, která by mne tak chápala a měla tak ráda, jako duše tátova. Je to strašné, že bývalý samotář a nepřítel lidí si nyní stýská na osiřelou samotu, v které jedině je schopen klidně a mírně žít.

Došel jsem ke stanu a zouval si boty. A znovu se mi zatočila hlava! To už je podezřelé. Co jen to může být? Možná se usoužím žalem. Lehl jsem si a odpočívám. Připadám si starý, nemocný a zoufalý. Pěkná oslava narozenin!

Musím znovu vstát a chodit. Takto nutkavě chodíval táta. Nevydržím ležet, protože mne pronásledují neklidné vidiny ještě živého táty. A tak chodím křížem krážem lesem jako bloud, jenž nenachází nikde klidný kout.

Teprve na loňské své lesní zahrádce Srnonošově jsem nadlouho prodlel v zadumání a ve vzpomínkách na ten krásný život, jaký jsem zde loni a předloni a předpředloni vedl.

Zde také mne zastihl počínající soumrak a večerní chlad, který mne roztřásl a probral ze sladkobolných snů. O každých mých narozeninách opravdu vždy začíná nový rok, protože ten starý s teplým létem jakoby skončí. A teplé, horké léto skutečně letos již skončilo.

Táhne mne to domů, do tepla domova, jako tažné ptáky přitahují teplé jižní kraje. Jenomže teď můj domov značně vychladl; už tam není táta. Přesto cítím, že alespoň jeho duch je tam stále se mnou, kdežto tady v lese je mi samotnému úzko. Tak snad proto půjdu zítra ráno zase na jeden den domů.

Středa 4. září 54

A už jsme o rok starší. Noc pod stanem byla dlouhá, temná a krutá. Bylo mi zima. Před spaním jsem poslouchal Telemannovu Vodní hudbu. Vyspal jsem se docela dobře, ale vzadu na hlavě jsem po probuzení nahmátl bolestivé místo, zřejmě otlačené od nepohodlného tvrdého lokte, jímž jsem si ji podložil. Točí se se mnou svět a vědomí mám dosud jako ve snách.

Ráno v lese je slunečné, avšak stále chladné. Domů jdu až po osmé hodině, až se za školními dítkami zavřou dveře učeben. Cesta je krásně volná, nejen lesem, ale i předměstími až k domovu. Mámu zastihuji nahou v koupelně, chystajíc se k lékaři. Má špatná játra a podezření na zelený zákal oka. Jsem sám. Mluvím alespoň s tátovými fotografiemi a s prázdnou tátovou postelí, na níž si jej představuji dosud ležícího, dokud byl ještě doma a živ. Trochu to pomáhá, ale mnoho ne. Ale kdyby mne slyšel a viděl někdo cizí, kdo nechápe... nebo máma... tak by asi nechápali. Já to také nechápu. Je to smutné.

Máma přišla unavená, pustila si bednu, na jejíž otupující zvrácený obsah se já s ní dívat odmítám, nechci a nemohu, a pak si zalezla do ložnice. Jsem zase sám. Teď už budu takhle pořád sám. Připravuji si pokrmy, piji kávu, spravuji své počítačové stránky a chodím na lodžii ohřívat se chvilkami na jižní sluníčko. Má čím dál slabší sílu. Na koupání mohu již letos zapomenout. Smutný konec léta.

Čtvrtek 5. září 54

Nad ránem jsem viděl tátu ve snu. Promítly se mi jakési dávno zašlé vzpomínky z letních prázdnin, protože v tom vidění jsme se nazí sprchovali před jakýmsi koupalištěm. Táta měl na pravé hýždi hlubokou vpadlou jizvu, jakoby po zahojení strašného úrazu, který ovšem nikdy neutrpěl. Snad se v tom vidění sloučily do znamení pozměněné obrazy včera viděné nahé matky v koupelně a tátova naražená kyčel s modřinou, když údajně upadl a již nikdy nevstal. Přesně před třemi měsíci jej odvezli do léčebny dlouhodobě nemocných. Bez návratu. Utíká to. Hrozně rychle to utíká. Aspoň že jsou ty sny. Můžeme v nich vidět naše blízké, kteří nás navždy opustili, a my můžeme být zase na prchavou chvilku spolu. Stýská se mi po tobě, tati!

Ráno po osmé jsem vstal z postele jako z mátožného snu, sbalil si jídlo a pití na jeden den a odešel do lesa. Tam jsem se pouze pod stanem nasnídal, zabalil si s sebou malý plundrový závin a láhev s pitím a odcházím na čtyřapůlhodinový výlet, směr Korouhev, tamní hřbitov, bývalé dědovo stavení, Šrednerova skála, Údolí nebeského klidu, řeka Svratka a zpět.

Tahle pouť je moje nejoblíbenější. Táhne se po vrcholcích naší krásné rodné Vysočiny, odkud jsou k vidění úchvatné obzory a úžasné rozhledy. Počasí je skvělé: slunečno a teplo. Ve vsi téměř nikdo nebyl, jen hrající si děti v zahradě mateřské školky a jakási ženská na hřbitově. To nemám rád, když někdo ruší svou přítomností mé rozjímání nad hroby předků. Ženskou jsem pozdravil, jakožto nově příchozí cizinec, ale dál jsem si jí nevšímal, zamířiv rovnou k náhrobku prarodičů a praprarodičů. Všiml jsem si pouze, jak ženská zvědavě sleduje, koho přišel ten černě oděný neznámý navštívit v místě věčného spánku. Ať se podívá. Nevadí mi to. Naopak jsem hrdý, když lidé vidí, že nezapomínám na své zdejší kořeny a mám o ně péči. Ometl jsem listí z náhrobní desky, narovnal květiny a svítilny a postál v krátkém zahloubání. Pak jsem přešel do dolní části hřbitova, kde leží strýček Vláďa. Jeho svíce dohořela před jednatřiceti lety. Bylo mu pouhých devětačtyřicet. Jeho plamen také sfoukla nelítostná mrtvice, stejně jako tátův. Až kameník dokončí své dílo, budou tu táta a Vláďa spočívat spolu, než k nim přibude nakonec i máma. Zajímalo by mne, kam kdo hodí jednou mé ostatky.

Pokračuji dál vsí okolo bývalého dědova stavení. Noví obyvatelé jsou doma, okno do kuchyně je otevřeno. Stále si dobře pamatuji, jak to uvnitř vypadalo. Kdyby to byl můj domov, věděl bych, kde co je, vyznal bych se tam, vešel bych tam jako domů.

Místo toho míjím dnes už cizí dům a stoupám nahoru do strmé stráně nad vesnicí. Tamní lavička pod Borkami je již zarostlá a rozpadlá. Přesto na ní sedě krátce odpočívám s výhledem na rodnou klidnou ves mé matky.

Nahoře na kopci rostou ovocné stromy. Jsou tu hrušky a švestky. Hrušky jsou příliš tvrdé a prožírají se do nich vosy a sršni. Zato švestky jsou výborné! Trhám, kam až dosáhnu, a jím za chůze. Báječné chutné švestičky! Člověk s sebou ani nemusí mít jídlo a nají se při cestě – jako každý správný poutník.

Na kopci Bezděku ještě výš stojí osamělá hruška, ale ta plody nemá. Letos ne. Já však ještě pamatuji doby, kdy byly její větve obsypány maličkými hruštičkami, sladkými jako med. Ale kdeže jsou ty doby našich mladých let. Stárneme všichni: lidé i stromy. Nerodí-li se tu již hrušky, výhled je odsud do širého kraje stále nebeský. Za mámina dětství a mládí se tu prý rozhořívaly jarní pohanské ohníčky, takzvané pálení čarodějnic, které musely být viditelné velice daleko.

Další mou zastávkou je znamenitá skála v lese, zvaná Šrednerova. Nijak vysoká skalka, ale jediná největší pamětihodnost zdejšího lesa. Druhá taková, která se nazývá Švédova, se nachází odsud dál, mimo můj směr, ale až tak daleko dnes nezajdu.

Ocitám se nyní v rozkošném lesním údolíčku, jež jsem nazval Údolím nebeského klidu. Ten klid a opuštěnost jsou tu opravdu jakoby nebeské. Je to moje nejzamilovanější místo z celé Vysočiny a rád se sem vždycky vracívám. Od prvního dne, kdy jsem sem poprvé zavítal, vracím se sem pravidelně rok co rok jako tažný pták na své hnízdiště, kde se vylíhl z vajíčka svých rodičů. Několikrát jsem tu také samozřejmě stanoval a dosud na ta léta s láskou vzpomínám. Připomínají mi je i hustě popsané stránky mých deníčků z té šťastné doby mého mládí. Zdalipak se sem ještě někdy vrátím na delší pobyt pod stanem? Já doufám, že ano.

Tajemnou záhadou zdejšího údolí je zapomenutá neznámá studánka, kterou tu neznámo kdy zrobil z těžkých čedičových kamenů neznámý člověk. Ani máma, která se tu před dvaaosmdesáti lety narodila a žila, nemá o téhle tajemné studánce sebemenší povědomost. Je to záhada, kterou zřejmě už nikdo nerozluští, neboť původce již dávno zemřel a svědkové nejsou. Voda z té studánky nevytéká, pramen je slabý, ale uvnitř, v přítmí stíněném kapradím, v hloubi bujně zarostlého břehu, pod nímž proudívají jarní vody vyhloubeným korytem, tam voda je, tam se leskne hladina křišťálově čisté vody, kde přebývají vodní živočichové jako v jakési tajemné jeskyňce. Zvláštní, tajuplné místo. Každý rok tady „otvírám“ svou studánku, o které nemá nikdo nejmenší tušení, v tajuplném obřadu dávných Čechů. Snad je to tak lepší, že jsem jediný žijící Staročech, kdo o téhle studánce ví a opatruje ji jako oko v hlavě. Kdyby ji objevila ta současná ničemná, ničeho si nevážící odnárodněná tupá hovada s lidskými tvářemi, která všude leda pohazují odpadky, láhve a nedopalky... Ne, ty konce si nechci ani představovat. Ti by s ní zametli!

Prošel jsem lesní pěšinkou celým údolím až na konec k silnici, kde už je to jenom kousek k řece Svratce. Tady, na jejím horním toku, je to ještě pouhá říčka plynoucí zvolna mělkým řečištěm, ale smočit se v ní nebo se z ní napít by se dalo. Musel bych ale zalézt kvůli koupání někam hodně stranou, což se mi nechce, a žízeň také nemám.

Bolí mě však nohy, a tak se chůzí pomalou, s tichými klidnými přestávkami na odpočinek, vracím po svých stopách zpátky. Nahoře nad Korouhví jsem si znovu natrhal na zpáteční cestu něco švestek a blum a scházím dolů do vsi. Už je tam trochu víc lidí, mých takměř sousedů a sourodáků, kteří mě samozřejmě nemohou znát, jako já neznám je, až na řídké výjimky vzdálených známých a ještě vzdálenějších příbuzných. Pro mne to jsou hovada s lidskými tvářemi jako všude jinde, jimž se rád vyhýbám.

Naposledy se loučím s tímto poutním místem posezením na lavičce nad vesnicí. Dál už jsou jen pustá pole, pastviny s kravami a les, domov můj, nyní jen přechodný. V něm mizím pro dnešek lidem všem a až zítra odtud zase vylezem. Byl to hezký výlet. Kdyby tak se mnou mohl jít chudák nebožtík táta... Tomu by se to líbilo.

K večeru ještě obcházím chůzí zamyšlenou les. Od střelnice zaznívají pravidelné výstřely. Bolí mě z nich hlava. Chodím a chodím... a najednou si uvědomím, že střelba ustala a kolem pohoda nastala. Stejně mě bolí hlava. Nakonec jsem si sedl zády ke stromu nedaleko stanu. Už se stmívá. Přijde veverka – nepřijde? Přišla! Běhá okolo mne tak dlouho, až nakonec skáče přes klacíčky přímo ke mně! Zrovna jako by mi chtěla skočit do klína jako nějaký ochočený mazlíček! Tu se pojednou přímo přede mnou zarazí – to jak mne rozpoznala – a hned hbitě rychle pádí zpátky a hop na protější strom, odkud se na mne dívá, mávajíc ohonem. Z toho stromu pak skočila na větev mého stromu, po níž šplhala na další strom a potom na další a na další... Uvědomil jsem si podruhé, že ta moje těžká, utrápená hlava už nebolí. Ten malý lesní roztomilý tvoreček ji vyléčil. Alespoň pro tento večer.

Pátek 6. září 54

Noc byla docela teplá a klidná, trochu během ní sprchlo. Spal jsem dobře. Ráno je zataženo, les je liduprázdný. Na předměstích však už nepotkávám nikoho jiného než hovada s lidskými tvářemi v doprovodu hovad s psími tvářemi. Je to hrozné. To ti lidé nemusejí do práce, že mají tolik volného času? Nesnáším tyhle přežrance, kteří se válejí v přepychu, nevědí roupama co by, a tak si pořídí psa, s nímž obcházejí města a předměstí a obtěžují obyčejné chodce. Já jsem zvyklý žít v skromnosti, ale jim bych ji dopřál třeba v podobě nějaké velké bídy, aby se tihle rozmazlenci museli uskromnit natolik, že by na podobné vylomeniny neměli ani peníze, ani čas. Už se těším na jejich protáhlé vyhublé lidské tváře, třoucí bídu s nouzí. To jim přeji – a ono to znovu nastane, poněvadž lidé jsou stále stejně špatní, takže ani dějiny, tvořené těmito neměnnými špatnými lidmi, se nemohou ubírat jiným směrem než špatným a neustále se opakovat! Až budou jednoho dne opět chodit v hadrech a za ukradený bochníček chleba je zase budou věšet na náměstích, já se budu usmívat a jim posmívat. Pak, až budou mít hlad, si možná vzpomenou na svoje psí mazlíky a jejich měkké pěstované masíčko jim přijde k chuti. Právě proto si ty psy někteří naši čeští eskymáci chovají – jako živou zásobárnu na maso – podobně jako králíky, prasata nebo i děti, proč to neříci natvrdo, jak to je. Vždyť to tvrdím stále, že lidé jsou v podstatě velice surová hovada a tu lidskou tvář jen předstírají důvěřivým hlupákům, kteří věří všemu, avšak nevědí nic a netuší nic.

Doma mi máma oznamuje, že kameník právě odvezl urnu s tátovým popelem na hřbitov, kde ji umístí na náhrobní desku hrobu, v němž jsou pochováni děda se strýčkem Vláďou. Včera jsem tam byl!

Když bylo dílo hotovo, jeli jsme se tam autem s mámou a sestrou podívat. Vypadá to pěkně: zlatým písmem vytesáno tátovo jméno a jeho životní údaje do zdobného kamenného pouzdra pro urnu. Chyb se kameník nedopustil. V pořádku. Umyl k tomu celý náhrobek. Stálo to přes šest a půl tisíce korun. Je to hezké. Teď mám o důvod navíc chodit tam na své pravidelné poutě – dokud budu mocen chůze. Doma tátovi ovšem jeho pomníček na stole v obýváku rušit nebudu. Ten tam zůstane. Dál tam budu pozdravovat jeho fotografii v ozdobném rámečku a dál budu před ní zažíhat mihotavé světélko elektrické svíčičky, aby se zdálo, že se v tmách komíhá tátova duše a že je stále se mnou. Zavzpomínali jsme společně na tátu, máma odříkala stručnou modlitbičku. Hotovo. Dokonáno. Tak už jsi tam, tati. A zrovna se tak hezky usmívalo sluníčko.

Úterý 10. září 54

Ráno září na obloze cosi, co jsem dlouho nespatřil: sluníčko! Čtyři dny jsem byl nucen strávit uzavřen doma. Bylo zima a vytrvale pršelo. V domě se už topí jako na podzim. Četl jsem si svoje vlastní spisy, poslouchal krásnou barokní hudbu a díval se na staré dobré české filmy. Z nudy a ze stesku probíral jsem se tátovými různými pozůstalými věcmi, písemnostmi, dopisy, pohlednicemi, obrázky jeho rodných Klatov, na něž celý život tesklivě vzpomínal, a bylo mi pojednou divné, že odešel, a přitom tu všecko zanechal, aniž si cokoli z toho s sebou vzal. Stále se s jeho smrtí, s jeho nebytím na tomto světě, nemohu jaksi rozumově vyrovnat. Pořád se dívám na jeho fotografie, jimiž jsem vyzdobil celý byt, protože se bojím, že čas setře z mé mysli donedávna ještě čerstvý obraz jeho podoby a já nejen zapomenu, jak vypadal, nýbrž zapomenu i na něj samotného. Ne, to je nemožné, že bych na tátu někdy zapomněl. Tak dlouho žít nebudu, abych na něj za čas zapomněl. Možná by mi to zapomnění ulevilo a já se znovu začal smát a veselit a znovu bych klidně spal jako dřív, když byl táta ještě živ... Ale nic už nebude jako dřív.

Dnes ráno svítí sluníčko, a tak se jdu podívat do lesa na svůj stan, zda je v pořádku, a pobýt v něm až do zítřka. Po čtyřech dnech, kdy se s nebe spouštěly nepřetržité provazce dešťů, takže člověk nemohl jít ven málem ani na nákup, jsem již nutně potřeboval tuhle uvolněnou ranní procházku lesem až k mému ukrytému stanovišti. Ruce trochu zebou, ale tou chůzí se zahřívám. Cesta při okrajích předměstí je liduprázdná, pustá, volná, v lese též. Stan je v pořádku, netknut, suchý a útulný. Po snídani jsem si vlezl do spacáku, otevřel si rozečtené stránky mého Zápisníku živého muže a pokračuji v četbě. Je klid, celkem ticho, ozývají se sýkorky a lejsci. Uklidněn a příjemně znaven čtením zanedlouho pohroužil jsem se do posilujícího spánku vprostřed stále ještě letní přírody. Kéž by tohle moje poslední svobodné léto nikdy neskončilo!

Procitl jsem o půl druhé odpoledne do krásného dne, jehož dokonalost ruší jen hlučné stíhačky. Zdálo se mi o tátovi. Přišel jsem domů, asi z nákupu, do kuchyně. Zanedlouho se za stále otevřenými dveřmi do předsíně objevil táta, opřev se před záchodem jako stín mlčky o stěnu. Hned jsem k němu běžel, zda něco nepotřebuje, nemá hlad nebo zda nehledá záchod, jak jsem vždy činil v poslední době i ve skutečnosti. Posadil se beze slova na záchod. Vůbec mne nijak radostně nevítal, jako činil v posledních letech před smrtí. Musel to být výjev z mnohem mladších let, když táta ještě pracoval. Vypadal jako ráno po noční směně. Všecko zkrátka probíhalo jako dřív, když byl táta ještě živ, takže to nejspíš nebyl ani tak pochmurný sen o tom, jak se mi nebožtík táta postupně vzdaluje a rozostřuje na onom světě, jako spíš vidina nějakého dřívějšího všedního dne, kdy táta ještě žil, byl doma a chodil.

Potom přerušil své podivné mlčení prohlásiv, že by si dal čočku – to jediné, co nebylo hotové. A tak jsem vzal čočku, že ji namočím před vařením. Ale zaliv čočku vodou, okamžitě se z ní vytvořila hotová kaše k jídlu. Táta už však v kuchyni nebyl. Zmizel. Ani náš byt jsem už potom nepoznával: byl celý změněný, větší, prostornější, prosluněnější, s mnoha vzdušnými výklenky s velkými bílými sochami a otevřenými průhledy ven do bleděmodrého prázdného prostoru. Táta tu nikde nebyl. Jedna ta velká bílá socha se z vedlejší dvorany smála. Poznal jsem v ní vševládného věčně mladého syna ďáblova. Byl jsem to já!

A vtom jsem se probudil. Marně jsem se pokoušel znovu ještě na chvilku usnout a dosnít ten tajemný věštný sen, o jehož významu budu dlouho přemýšlet. Byl pryč a už jej zpět nic nepřivolá. Stejně jako tátu, jenž je v bytě přítomen již pouze v zastoupení na fotografiích. Byl pryč ten prchavý sen, stejně jako já, malý výsměšný čertík, a moje bezstarostné přehlíživé mládí a dřívější spokojená doba, kdy náš malý byteček byl obýván ještě celou naší šťastnou rodinkou a všecko – i ta čočka, tátovo oblíbené jídlo – šlo tak nějak snadno od sebe a hned. Všecko je pryč, všecko se rozplyne vniveč jako prchavý sen.

Odpoledne jdu na malou procházku po zarůstajících svých tajných lesních pěšinkách, které se díky mně opět obnovují, a využívám pozdního letního sluníčka, abych se na něm ohřál. Na ruku si mi při tom slunění sedlo malé křídlaté šidélko, a tak tu sedíme spolu dva.

Z míst na okrajích lesa, odkud je výhled k nedaleké Korouhvi, zalétají mé vzpomínky zase k tátovi. Už je tam, na místním hřbitově. Mohl bych tam za ním zajít, je to odsud blízko; ale teď ne, až někdy jindy a hlavně dopoledne, až tam nebude tolik lidí, kolik jich tam bývá teď odpoledne, což nemám rád. Nyní se musím spokojit pouhým dlouhým pohledem, po jehož přímce putuje můj duch za duchem tátovým. Tak jsme navždy spolu spojeni poutem nerozlučným i na tu dálku a nic už nás nerozdělí. Přes tuto útěšnou myšlenku jsem se dojetím a smutkem opět po delší době rozplakal. To je hrozné, co ten tátův odchod do Nenávratna se mnou dělá! Avšak nediv se, vzácný čtenáři, že pořád pláču; vždyť v tátovi jsem navždy ztratil jediného přítele, o kterého jsem se mohl kdykoliv v životě opřít. Proto ten hořký pláč.

Čtvrtek 12. září 54

Nad ránem ve spánku mě přišel navštívit táta. Zjevil se náhle za mnou, když jsem seděl u počítače. Otočil jsem se k němu. Usmíval se na mne a vysílen sesunul se zvolna na podlahu, kde si lehnul. Uchopil jsem ho jemně do náruče, zvedl jej a položil na svou postel. Byl lehoučký jako věchýtek, můj na kost vyhublý, slaboučký stařeček tatínek. Stále se na mne tak spokojeně díval a usmíval... Byl rád, že je se mnou a já s ním...

Krásný sen tím však skončil, za okny svítá a já bdím. Tátův duch se vrátil zpátky do obýváku do své fotografie v rámečku, z níž se dál na mne usmívá sedě polonahý v naší lodžii v létě roku 1986, před třiatřiceti lety. Stýská se mi po něm, stále se mi stýská po tátovi.

Ráno je jasné, teplé, slunečné počasí. Kráčím v zelených maskáčích téměř liduprázdnými předměstími k lesu. Ani houbaři, ta pažravá nenasytná hovada s lidskými tvářemi, dnes nedupou v lesích. S vysokou pravděpodobností blížící se jistotě ty hubaté huby, bez ustání lačné a chtivé hub, nakupují své hnusné houby jednoduše ve městě na trhu, namísto jejich zdlouhavého hledání po lesích, aby si ty nechutné houby mohli den co den rvát do svých nenažraných bezedných hub. Nenávidím houbaře! Na světě snad není hnusnějšího zlozvyku nad jejich úchylné slídění po houbách a jejich požívání. Zvedá se mi žaludek, když vidím ta hovada to dělat. Kdyby byla zeměkoule jedlá houba, ta nenažraná hovada houbařská by ji sežrala za týden!

Dnes mne v lese místo těch protivných houbařů vítá malý bláznivý zajíček, který po něm běhá sem tam jako janek. Samozřejmě se nakonec rozběhl i směrem přímo ku mně. Na tři kroky ode mne se zastavil, zpozorněl, napřímil svá dlouhá ušiska a běžel zase nazpátek. Bláznivý mladý janek. Přál bych si mít jeho mládí a také tak vesele běhat po lesích; ale jsem unaven, mám hlad a těším se, až si po snědení tří plněných šátečků pod stanem odpočinu a něco si přečtu před spaním v klidu a tichu své lesní skrýše. Na další procházku půjdu až později.

V jedenáct hodin vstávám, zneklidněn příliš bolestnými vzpomínkami na tátu. Musím ven, musím chodit – jen to mne uklidní. Jdu ven, ven z lesa, ven do otevřené širé a liduprázdné krajiny, kde mne netísní nic, ani myšlenky. Projdu se kolem vrchu Jelínku; to je má oblíbená procházka.

Brzy se přede mnou otevírá onen důvěrně známý, nádherný výhled na moji rodnou Vysočinu, který mne nikdy nepřestává uchvacovat. Ty širé prázdné prostory pod přívětivým letním nebem! Zde, jedině zde se mohu hodiny a hodiny toulat, aniž bych zahlédl človíčka! Takový veliký, rozlehlý pustý svět, ale jediné místečko pro mého tátu už v něm nikde není. To je divné... To je zrovna tak podivné, jako kdyby odsud najednou zmizel některý vrch nebo kopec. Ne, to nikdy nepochopím, že už tu táta nikde není.

Odevšad, kam přijdu, vyskakují vyplašené schované srnky, velké i malé, polními cestami procházím kolem stád krav s telátky, které se lekají neznámého příchozího, na kterého tu nejsou uvyklé, a nad nimi létají draví ptáci.

Je hezky. Posedávám na vršcích, odkud mlčky hledím daleko do kraje. Našel jsem zplanělou hrušku s malými hruštičkami sladkými jako med. Pouštím se do nich hned, jsou však tvrdé jako led. Už to nejde. Ozvala se bolest viklajících se spodních zubů, horní už mám umělé. Vzpomněl jsem si na dobu, kdy jsem se takto s chutí naposledy v životě zakousl do podzimních jablíček na naší zahrádce a poprvé ucítil tu ostrou bolest od opotřebovaných zubů, která tehdy ochromila celou mou čelist. Tehdy jsem si poprvé uvědomil, že v životě ztrácím něco, co už se nikdy nevrátí: vlastní zdravý a silný chrup. Od té doby jsem toho nenávratně ztratil víc, například své bývalé husté, černé dlouhé vlasy a naposledy tátu. Je hrozné a otřesné se postupně takto navždy loučit s věcmi, schopnostmi a lidmi, které tvořily váš dosavadní život. Je to smutné být svědkem vlastního úpadku a muset si říkat stále častěji, jako říkával před smrtí táta: „Už to nejde... už to nejde...“

I nohy mě teď bolívají víc, a tak záhy obcházím Jelínek, procházím pohádkovým lesem podél skal, stoupám na vrchol a vracím se stejnou cestou zpátky do stanu. Mezitím uběhlo více jak čtyři a půl hodiny mého neopakovatelného života.

Vrátil jsem se ostatně právě včas, neboť hovad s lidskými tvářemi tou dobou přibývá. A ze vzdálené střelnice, kolem níž jsem dnes také chodil, se již začínají ozývat příliš hlučné a ostré výstřely, které se mi zařezávají do přecitlivělého mozku. To hovado otravné tam na kopci aby sám ďas spral!

Najedl jsem se a jdu si ještě sednout někam v lese pod strom, dokud je světlo. Noc se snáší čím dál dřív a trvá déle a déle. Přes stále ještě teplé letní počasí podzim se rychle blíží. A s ním nevyhnutná práce. Bude to strašné. Ta hrubá a surová hovada s lidskými tvářemi a s mravy lidožroutů mě roztrhají a sežerou zaživa, až se mezi ně po příjemně dlouhých deseti letech prázdnin opět dostanu. Radši bych bral bezbolestnou smrt v spánku, třeba v tom dnešním krásném jitřním spánku, kdybych věděl, že se na onom světě shledám s tátou, stejně jako se s ním shledávám ve snech. Bude to strašné. Tatínku, tatínku, proč je život tak strašný a zároveň tak slastný, že jím trpíce nechceme jej žít, avšak líto je nám se ho zbýt? Na to kdybys znal odpověď, vysvětlil bys celý svět.

Pátek 13. září 54

Noc byla krásná, měsíčná, avšak dlouhá a studená. Ale zavřel jsem stan a bylo to lepší. Ráno pokusně vstávám o něco dřív – už ve tři čtvrti na osm – a vydávám se na pochod lesem k domovu. Měl jsem raději spát až do osmé, jako vždycky, protože v té čtvrthodince navíc jsem ještě v lese zastihl odcházející nejčasnější hovada houbařská, která si přivstala, aby jim ty hnusy – ty hnusné houby, kterých je teď plný les i přímo před mým stanem, až to není hezké, ježto smrdí – aby jim je nějaká jiná nenažraná úchylná hovada s lidskými tvářemi nevyžrala dřív. Po hraniční lesní silničce ještě po ránu běhal nějaký bláznivý běžec v růžových úchyláckých barvách... Zkrátka a dobře: to jsem si dal! Tak příště zase až po osmé.

Přesně před měsícem měl táta krásný pohřeb s krásnou promluvou a krásnou hudbou. Proto jsme se svezli s mámou a sestrou jejím vozem na korouhvecký hřbitov, abychom nad tátovou urnou tiše zavzpomínali na lékařskými bezcitnými hovady umučeného zesnulého a rozsvítili mu na hrobě elektrickou svíčku.

Ano, takzvaní lékaři mého tátu umučili – to jim nikdy nezapomenu! On věděl, proč se jich celý život bál. Tátovu maminku, hezkou a mladou Mařenku, rozenou Tomanovou, doktoři také zahubili. A je mi jedno, jestli tomu říkají horečka omladnic, či jinak, já vím jediné: že nějaké hovado lékařské si prostě předtím, než na ni sáhlo, neumylo své špinavé ruce!

„Špinavé ruce“ – táta četl tu knížku od S. B. Nulanda o doktoru Semmelweisovi, průkopníku zachovávání přísné čistoty v lékařství a objeviteli příčiny horečky omladnic; máme ji doma, táta si ji koupil, když vyšla. Ten dobře věděl, proč musela jeho mladá maminka nedlouho po porodu zemřít... A tátův táta, můj dědeček, způsobil kdysi poprask, když jim utekl z nemocnice! Ten také věděl svoje o doktorech... Já o nich vím také své. Nenávidím ty bezcitné vrahy v bílých pláštích!

Máma nad tátovou urnou přednesla jakousi křesťanskou modlitbičku naprosto úchylného obsahu, zatímco já jsem k ní připojil říkanku, kterou jsem pro tátu složil 10. července, když byl ještě živ, a která se mu ohromně líbila:

Jsme dva věrní kamarádi,

co jsou rádi, že jsou rádi,

že jsou věrní kamarádi.

Tahle prostá říkanka, jež tátu tenkrát dojala, pohnula nyní i námi a myslím, že se stane naší novou tajnou modlitbou i do budoucna. Jen mezi námi dvěma byla zpečetěna tahle tajná přísaha věrnosti!

U hrobu máminých prarodičů a její maminky v jiné části téhož hřbitova se máma opřela o sousední náhrobek a ten se začal k naší hrůze kácet! Tak tak jsem jej zachytil, aby se nepoložil! Narovnat se jej už stejně nepodařilo. Mně se zdá, že už byl nahnutý, jak se o něj zřejmě máma dlouhá léta pořád opírá. Rychle pryč odsud, než máma vyvede ještě něco dalšího, co někdo uvidí a dá nám to k úhradě!

„A světlo věčné ať mu svítí...“ Nesmysl. Věčná je jen tma; světlo brzo dohoří, pokud je někdo znovu nerozsvítí. A za denního jasu to tak pěkně nevychází jako za noci. Hezčí by bylo zajít si sem po setmění, až vyniknou všechna ta náhrobní světélka a duchové zemřelých díky nim načas oživnou. Tak ožívá tátův duch každé noci doma v obýváku, vylákán ven z fotografie mihotavým světélkem elektrické svíčky.

Jsme dva věrní kamarádi,

co jsou rádi, že jsou rádi,

že jsou věrní kamarádi.

Sobota 14. září 54

V sedm hodin ráno jsem už nemohl spát, a tak jsem vstal a šel jsem do lesa – děti do školy nejdou a dospělí do práce také ne, takže je cesta volná. Vidím jen dva bláznivé běžce, jednu pitomou ženskou se psem a tlupu tří výrostků. Ostatní hovada s lidskými tvářemi dosud chrápou anebo ještě naštěstí nevyšla ven. Někteří lidé vstávají tak, až je to slyšet. Z jednoho domu jsem právě zaslechl příšerné zakašlání nějaké staré prohulené kuřačky – to jsou hrůzné zvuky hned po ránu!

V lese dnes ráno zatím nikde nevidno hovada houbařská, tak to snad takhle vydrží celý den. No ale, víte, je sobota a o sobotách a nedělích to bývá s těmi nenažranci šmejdivými všelijaké. Však uvidíme a uslyšíme.

Pokládám se v stanu na lůžko, snídám a čtu si. Je klid a ticho oživené štěbetáním lesních ptáčků, sluníčko se prodírá skrz mraky. Pohoda. Usínám.

V poledne po obědě se vydávám na svou obvyklou čtyřapůlhodinovou potulku po lese. Je jasno, ve stínu chladno, na sluníčku ladno. Začínám tím, že se dlouho marně rozehřívám na výsluní. Slunce pálí, upíraje své zlaté paprsky přímo na můj černý úbor, ale stále se nemohu dost zahřát.

Konečně je mi teplo, a tak pokračuji k okraji lesa, odkud se smutně dívám směrem ke korouhveckému hřbitovu, kde odpočívá můj táta. On je teď středobodem všech mých myšlenek a vzpomínek, které se jen k němu sbíhají. Letos už nic jiného nevymyslím, nic nového neobjevím, protože všechny mé duševní síly se pnou k tátově památce, vyčerpávajíce se jediným námětem – jím. Také právě proto má žít myslitel sám, bez rodiny, bez dětí, bez přátel, aby jeho myšlenky nenarušovaly žádné rodinné svízele ani jiné lidské neštěstí.

Za toho pohledu mířícího směrem k nedalekému hřbitovu mi napadlo, že bych se tam mohl jít podívat po setmění, abych viděl, jak je náš hrob nasvícen. Měl bych tam jít ještě dnes, dokud je ještě hezky a stanuji poblíž. Až skončí léto, až sbalím stan a začnou mi pracovní povinnosti, nebude na to čas. Právě nyní je ta nejlepší doba navštívit za noci osvětlený tátův hrob (a zároveň i dědův a strejdův), popovídat si s ním, pustit mu náš oblíbený Bachův Koncert f moll a přednést mu naši společnou říkánku:

Jsme dva věrní kamarádi,

co jsou rádi, že jsou rádi,

že jsou věrní kamarádi.

Zatím je však ještě bílý slunný den, a tak pokračuji dál do nitra lesa. Objevil jsem v něm blízko mého jarního stanoviště cosi ležet na zemi. Byl to cizí stan! Stržený zmoklý stan, který tu někdo zanechal svému osudu i s pruty! Kolem se samozřejmě válí též mnoho odpadků, umělohmotných kabel přecpaných krabicemi a lahvemi od mléka, krabičkami od cigaret, od jídla a podobně. Jsou tu mezi smrčky nataženy provazy na sušení prádla i s kolíčky a všude je poházeno nedopalků, zmačkaná plechovka od piva, tužková baterie a jiný drobný odpad, dokonce „tampón na čištění pokožky“, jak jsem se dočetl na obalu. Něco takového nadbytečného vůbec ani neznám. Nač to může někdo potřebovat? A kdo? Jedině hovado. Hotová skládka! Divím se, že to tu kdosi neznámý jen tak zanechal. Jistě to bylo nebo byla taková ta novodobá odrodilá hovada s lidskými tvářemi, zkažená a zhýčkaná přepychem a snadným bydlem, která si neváží ničeho duchovního ani hmotného. Například toho stanu by mi bylo líto jej tady po jednom použití jen tak pohodit. Vypadá celkem v pořádku; potrhán není. Kdyby se nechal pořádně vysušit na slunci, mohl by ještě posloužit svému majiteli. Já bych ho ale nechtěl. Určitě bych z něj nedostal pach člověčiny po tom hovadu, i kdyby se sušil nevím jak dlouho. Musel bych se jej štítit. Stačí, že to tady po tom hovadu budu muset uklidit. Ten už se sem pro nic z těch věcí jistě nevrátí.

Je mi ale divné, kdy a jak dlouho tady kdo byl! Vůbec ničeho jsem si dřív nevšiml! Je však pravdou, že jsem se sem letos kvůli umírajícímu tátovi nedostával tak často jako vloni. Asi tady to zvrácené přežrané hovado nebylo dlouho. Ten nepořádek, který však po sobě stačil nechat, bohatě stačí i na týden. Já to smetí po něm nejspíš budu odnášet dvakrát tak dlouho, abych si to tady vyčistil! Hovado úchylné!

Tak vida: sotva jsem se odsud načas odstěhoval, hned se mně sem někdo cizí nastěhoval! A zrovna takové odporné poživačné hovado s lidskou tváří, které nemá žádný kladný vztah ani k přírodě, ani ke svým vlastním věcem. Koupí si stan a klidně jej po jednom použití zahodí! To je duševní zhýralost, to je duchovní vyprázdněnost, to je hmotný blahobyt! Já bych mu přál zažít pořádnou bídu a hlad! Přál bych mu všechno nejhorší nejen jako misantrop z nenávisti ke všem hovadům s lidskými tvářemi, ale i jako dobrý lékař, který nasazuje nemocnému přísnou hladovku, aby jej uzdravil. Není snad ukázkovějšího příkladu soudobé společenské choroby, jíž jsou nakaženi současní lidé, než právě tenhle nepořádek po tomhle chorém hovadu. Nenávidím lidi!

Na to, že je taková hezká slunná sobota, nehemží se les vůbec lidmi, jak jsem se obával dnes. Pouze jednoho chlapa s kolem jsem viděl a před ním se schoval. Možná to byl zase ten otrapa, jenž mi leze pořád na palouček, blbeček. Zatracený chlap!

Ocitl jsem se na mé loňské lesní zahrádce. Tady to bylo nejlepší. I když tu byli hadi, přesto to tady bylo hezké a rád se sem vždy znovu vracívám projít se, posedět a zavzpomínat na doby minulé, šťastnější. I dnes jsem tady narazil na jednoho hada: na užovku obojkovou. Když si vzpomenu, jak jsem se tady dřív válel nahý a bosý v trávě... tak je mi smutno, že léto již pomalu končí. A o kousek dál ještě překračuji nehybného slepýše! I ti plazové se po svém loučí s létem a vystavují se možná posledním hřejivým paprskům klesajícího slunce – tak jako já.

Vrátil jsem se do stanu na svačinku, poležel si do slunce západu a potmě, za svitu prvních nejjasnějších hvězd a obrovského žlutého úplňku, který právě vycházel, jsem se vydal přes les, louky a pole k blízké Korouhvi za tátou na hřbitov.

Měl jsem obavy, aby nebyl hřbitov zamčený a aby nebyl ve vsi příliš velký ruch, když je dnes večer ta horečka sobotní noci; ale obě ty obavy byly liché. Blížil jsem se rychle k osvětlené tiché a naprosto vylidněné vesnici. To není jako u nás ve městě, kde se to hemží courajícími ožralými hovady až do nedělního rána. Tady je pusto a klid, až na tlumené řvaní opilců v místním hostinci, který se nachází dole přes silnici přímo naproti duchovnímu stánku a příbytku zesnulých.

Otevřený a zcela volně přístupný hřbitov s kostelem jsou nasvíceny silnými světlomety. Byl jsem mile překvapen a potěšen tím, jak je celý hřbitov za noci hezký a přívětivý a vůbec ne strašidelný. Zcela jinak to působí na krasoduši člověka, když na téměř každém náhrobku svítí malé světélko svíček a svítilniček, každé jiné barvy. S hřbitovem za všedního denního světla se noční hřbitov nedá srovnávat. Za noci je rozhodně půvabnější a slavnostnější. A já jsem rád, že jsem se sem vypravil právě v noci.

Sedl jsem si na hrob k tátově urně s jeho popelem, řekl jsem: „Ahoj, tati!“ a přednesl jsem mu tichým hlasem naši společnou říkanku:

Jsme dva věrní kamarádi,

co jsou rádi, že jsou rádi,

že jsou věrní kamarádi.

Pak jsem mu přehrál jeho zamilovaný Koncert f moll od Bacha, který jej doprovázel i na jeho poslední cestě v rakvi, a zvedl jsem se k odchodu, rozloučiv se s tátou.

Obešel jsem ten nádherně nasvícený a osvětlený noční hřbitov ze všech stran, protože se mi líbil a protože pustá vesnice tolik lákala k prohlídce. Jinam jsem ale nešel (například k dědovu bývalému stavení), aby mne přece jen někdo z místních neviděl a jakožto cizího mne snad nepodezříval z nekalých úmyslů.

Na zpáteční cestě jsem však přeci kohosi živého potkal: toulavou kočku. Přikrčila se, uskočila, ale neutíkala; jen se za mnou ohlédla jako za přízrakem, který se potichu vytrácel do noční tmy.

Neděle 15. září 54

Noc byla chladná a dlouhá – jako všecky současné noci na konci léta. Bylo mi zima a spát se mi už k ránu nechtělo. Byl jsem příliš příjemně zabalen ve spacím pytli jako v kukle na to, abych jej rozepnul a pustil si třeba hudbu. Nudil jsem se. Nakonec jsem si oblékl tátův zimní kabátek a četl jsem si, chroupaje při tom dvé ovesných tyčinek. Byly čtyři hodiny ráno a v lese panovala stále jakoby nekonečná mrazivá měsíčná noc. Ani domů se mi nechtělo odcházet do té zimy.

Avšak měl jsem jít raději domů dřív, protože ráno v osm, když mne probudil budík, bylo již všude plno lidí. V lese též. Někdo taktéž v černém, jako já, stál na lesní pěšince nedaleko od místa nálezu toho cizího stanu. Asi mne neviděl, protože čučel do krabičky, jejíž modrá obrazovka svítila jasně v stínu lesa. Hovado přišlo do lesa na houby, nebo čučet do přístroje a u toho bučet napříč stoje? Ať už přišel ten vetřelec na houby, nebo jen takzvaně „na houby“, to jest „na hovno“ čili „na nic“, je jedno – hovado je to tak jako tak.

Vytratil jsem se nenápadně do hustého lesíka, kde jsem sebral všechen včera nalezený odpad, kromě zbořeného stanu – ten si nechám na jindy – a kráčel jsem tím odpadem obtížen jako s vánoční nadílkou statečně k městu a k nejbližší třídicí popelnici. Lidí a psů a jiných různých cour a couralů courá v tomto nedělním jitru příliš. Co hůř, musím navíc stihnout jít ještě jednou ven, a sice nakoupit. Tady však už byl ke mně osud milosrdný a dopřál mi v klidu a míru pokojně nakoupit v téměř liduprázdné samoobsluze.

Je hezky. Jasné a slunné nebe slibuje na dnešek odpoledne příjemné posezení v mém koutku u zdi naší lodžie. Škoda, že už tam se mnou nemůže sedávat nebožtík táta.

Pondělí 16. září 54

Ačkoli jsem se dlouho do noci díval na všechny díly staršího českého pětidílného seriálu Byl jednou jeden dům, stejně už jsem za svítání nemohl spát. Musel jsem stále myslet na tátu – a stále jej před očima vidím – jak takhle jednou ráno se šoural pod okny mezi tújemi a garážemi na nákup s velkou zelenou kabelou na kolečkách, v ošuntělém kabátě a o holi. Ani se za mnou tenkrát neohlédl, třebaže jsem se za ním díval z okna mého pokoje. Je pravda, že jsem na něj nevolal, jen jsem ho mlčky a zamyšlen pozoroval, uvědomiv si tehdy asi vůbec poprvé, že je táta už moc starý.

Jedna z věcí, které si v souvislosti s tátou vyčítám, je právě ta, že jsem nechodil nakupovat s ním, abych mu pomohl nebo abych byl prostě s ním, třebaže mi to několikrát nabízel a já většinou odmítal. Ono to bylo totiž dost strašné, rozčilující a únavné s ním nakupovat, protože zběhal mnoho obchodů a nakupoval mnoho zbytečných věcí a vymluvit si to nedal. Ale stejně mě to mrzí a nemohu teď kvůli smutným vzpomínkám v klidu spát.

Snad se dnes vyspím v lese. Mnoho příležitostí už k tomu letos nebudu mít – podzim se blíží a teploty mají klesat. A pak práce. I z toho mám špatné spaní. Jako kdybych měl jít do vězení. Však vězení a zaměstnání, to se rýmuje, to spolu ladí.

Ten seriál Byl jednou jeden dům se mi líbí. Nejvíc se mi líbily dvě scénky, obě se týkající malířství: v jedné si pozůstalí příbuzní všimnou, že obraz nebožtíka nad jeho rakví pláče jako zázračný obraz Panenky Marie Čenstochovské nebo jako v Lurdech, avšak jiný z přítomných v tom nevidí žádný zázrak, nýbrž docela obyčejné fušerství malíře, který obraz jistě namaloval nějakým sajrajtem, a teď to teče. Darebák!

Druhá scénka mne dojala svým neobvyklým vyjádřením prostého vlastenectví prostého člověka. Zatímco po záboru českého pohraničí nacistickým Německem litoval bohatý podnikatel, pan domácí a městský radní v jedné osobě, že mu Němci zabrali jeho venkovský statek, chudý nemajetný malíř oproti němu v slzách oplakával celou tu uloupenou zem, v které pramení všechny naše krásné české řeky. A já jsem se málem rozplakal také. To byl ten nejkrásnější projev vlastenectví, jaký jsem kdy slyšel. A znovu je mimo jiné v tomhle seriálu k vidění uskutečňováno jedno mé toužebné přání: zatírání nenáviděných cizojazyčných nápisů. Toho bych se rád dožil.

Nasnídal jsem se v lese a spal jsem poté až do tří hodin odpoledne. Skvěle jsem se prospal, jak jen v lese lze. Zdálo se mi, že kdosi prošel za hlavou lesní trávou. Ale nebyl to sen. Skutečně jsem zaslechl čísi lehké kroky, jen si nejsem jist, zdali to bylo hovado s lidskou tváří, či jen neškodné lesní zvíře. Nechtělo se mi jít to zjišťovat a spal jsem dál.

Po procitnutí do ticha svého lesního útulku se cítím odpočatý, s hlavou čistou, nebolavou, netočící se. Vydávám se na procházku po lese.

Nejdřív mířím přímo k nalezišti onoho cizího zbořeného stanu. Zarazil jsem se. Někdo s ním pohnul, převrátiv jej. Asi nějaký náhodný zvídavý houbař. Rozhlédl jsem se, není-li kdož nablízku. Nikde nikdo. Začal jsem zkoumat vnitřek stanu, dřív než jej složím a vyhodím. Abych jej měl v čem odnést, obětoval jsem kvůli tomu svůj vlastní obal od stanu – nevadí, mám doma ještě jeden starý. A zkoumaje vnitřek toho strženého mokrého stanu, učinil jsem další ohromující nález: objevil jsem látkovou tašku plnou injekčních stříkaček! A hned mi bylo jasné to podivné chování toho neznámého vetřelce, který tu tak nakvap úplně všecko opustil. Byl to těžký feťák a narkoman, který se v samotě lesa oddával své zhoubné neřesti, a někdo ho zřejmě našel a vyrušil. Anebo to byl těžký cukrovkář. Proto ty záhadné tampóny na očistu kůže, které jsem zde nalezl a nedovedl si vysvětlit jejich účel! Čistilo si jimi vpichy od jehel, hovado odporné závislácké! Opět se mi dělá nevolno z pomyšlení, jaké zvrácené hovado s lidskou tváří obývalo za mé nepřítomnosti můj les. Sáhl jsem pudově po svém noži připraveném za pasem na nejhorší možnost, že by se tu to hovado zfetované náhle objevilo, vracejíc se na místo zločinu proti sobě samému. Je to dobré, nůž mám v pohotovosti.

Dále jsem uvnitř nalezl mokré a plesnivé šatstvo, plesnivý chléb, pomazánku, domácí švestkové čili (asi to mělo být správně spíš čatní) a nedopitou láhev minerální vody. Až na to šatstvo, které nepoberu, všecko zítra ráno odnesu do města a vyhodím. To jsou nálezy! A doufám, že už nikdy se tady tohle hovado zfetované neobjeví.

Už chápete, proč nemám rád lidi? Všichni jsou něčím zfetovaní: jedni omamnými látkami, druzí svými vymyšlenostmi, ale všichni jsou mi něčím nepříjemní nebo dokonce nebezpeční. Všichni lidé jsou hovada, která nenávidím!

Je pod mrakem a občas poprchává. Počasí se zhoršuje a konec se blíží. Také já budu musit brzy opustit tento les. Smráká se. Nastává temno. A v noci prší.

Středa 18. září 54

Je slunečno, avšak velice chladno. Máma mne přesvědčuje, abych už sbalil stan a šel si raději shánět práci. Nechce se mi udělat ani jedno z toho a oddaluji nevyhnutné, dokud to jen trochu jde. Je léto dosud, ale podzim se dnes velmi přiblížil – jako smrt. Kdyby byl táta doma, už bych to byl pro letošek dávno sbalil; ale jsem teď v naprosto stejném postavení jako před dvanácti lety, když jsem dopisoval svůj Reinlebensborn. Jakmile sbalím stan na zimu a kvůli zimě, nezbude mi nic jiného než nastoupit do práce. Proto odkládám, jak jen dlouho mohu, to nevyhnutelné, čemu se beztoho nakonec nevyhnu – jako smrti. Vždyť tohle je možná moje poslední svobodné léto v životě! Tak proto to odkládání a zadržování nevyhnutného osudu navzdory velkému již chladnu a dlouhé temnotě.

Procházím pustým lesem k svému doupěti. Nárazový studený vítr sráží listí se stromů jako na podzim. Sluníčko svítí a trochu hřeje, ale uvnitř stanu je zima jako v lednici. Hned zalézám do studeného spacího pytle, abych si jej vyhřál, dokud jsem ještě rozehřátý chůzí. Po chutné snídani, sestávající z tmavého chleba s čočkovou indickou pomazánkou a z jablečné přesnídávky, si chvilku čtu a pak se ukládám k zdravému a posilujícímu spánku v tichu a klidu prosluněného, leč chladného lesa, kde tak konejšivě šumí studený podzimní vítr.

Po třech hodinách vstávám, oblékám tátův zimní kabátek a jdu dočistit nepořádek po tom zfetovaném hovadu, které se v létě drze vetřelo do mého lesa, aby v něm provozovalo svou zvrácenou neřest. Naplnil jsem celý třicetilitrový pytel na odpadky, přičemž nejobjemnější a nejtěžší byly ty zmoklé plesnivé hadry. Vyhozený plesnivý chléb po tom hovadu už začal nějaký hraboš ohryzávat. Možná je to týž, který prohryzal na jaře můj stan a kterého jsem zahlédl i u tohoto stanu, dokud tu byl. Plný pytel neštěstí a svízele jsem schoval při cestě domů a zítra jej ve městě vyhodím. Snad se s ním opravdu zbavím i všech mých dosavadních letošních neštěstí a svízelů.

Konečně je les zase čistý. Ani žádná hovada s lidskou tváří jsem dnes nikde v lese neviděl, jen dvě hezké plaché srnky a mnoho lesních ptáků a ptáčků.

Večer po západu slunce jsem šel ještě jednou na malou procházku. Přiblížil jsem ten objemný a těžký pytel neštěstí a svízele po tom feťákovi blíž k silničce, abych měl v noci ušetřenu námahu aspoň o ten kousek cesty k městu. Vraceje se zpátky, uviděl jsem na jedné větvi sedět kalouska. Mnohokrát jsem jej slyšel naříkavě volat, ale nikdy jsem ho takhle zblízka, za světla a na vlastní oči neviděl; znám ho jen z obrázků. Seděl jako vyřezávaná soška na stromě a také si mne samozřejmě všiml. Kroutil svou ušatou hlavou jakoby nevěřícně ze strany na stranu, aby mne lépe viděl. Šel jsem dál svou cestou jako bájný Temnonoš, před nímž ustupuje denní svit a za nímž postupuje noční tma.

Ve dvě hodiny v noci jsem se probudil, dosyta vyspán. Světlá měsíčná noc bude ještě dlouhá a studená. Jdu domů. Dávno jsem nešel takhle za noci domů. Díky tomu jsem potkal znovu po čase ježka – letos vůbec poprvé. Pustota noci se mi líbí. A nezvyklou prázdnotu nočního města si pochvaluji ještě víc.

Pátek 20. září 54

Ráno jsou ojíněné střechy a tráva, z úst vydechuji páru. Máma mne znovu nabádá, abych do té zimy nechodil nebo abych se teple oblékl a vzal si také něco na hlavu. Ani mi nic nemusila říkat; vždyť vidím sám, že příroda už příliš studí a mne pudí z lesa ven. Už to nejde, už to nejde... jak říkával před smrtí nebožtík táta. Mně je také tak úzko jako před umřením. Každý podzimní návrat z lesa domů je vždy podoben tísnivé smrti. A letos ještě ta nutnost práce k tomu...

Mysle na to, nemohl jsem hrůzou dospat, hledaje očima oporu v tátových zpodobeninách rozmístěných po mém pokoji. Ale ty obrázky jsou beznadějně němé, neživé a ani sám táta už není živ, aby mne podpořil, potěšil nebo třeba jen zabral za kliku od mých dveří, jako dřív.

Je mrtvo, bezútěšné mrtvo u nás doma a ani venku v lese nemohu kvůli mrazivému chladu pookřát. Sbalím to. Je však pátek, hovada s lidskými tvářemi už od samého jitra chystají se na bujaré oslavy konce pracovního týdne, po tři dny a noci bude všude mnoho ožralů a ochlastů, a to určitě nebudu mezi ně vycházet z lesa, plnou polní se stanem nesa. Musím počkat do pondělí; to bude zrovna první podzimní den, bude snad tepleji podle předpovědi, a tak to bude aspoň pěkná rozlučka s lesem a se svobodou. Pak ať mě ti lidožrouti s lidskou tváří třeba sežerou – stejně budu uvnitř mrtev a oni chroupat budou kosti mé jako mrkev...

Ve stanu jsem posnídal a dlouho si pak četl před spaním. V jednu hodinu obědvám, znovu si dlouho čtu a ještě hodinku pospávám. Potom se jdu projít po lese, abych zahnal tíživé vzpomínky na tátu, které se mi ihned usadily v příliš bdělé a nezaměstnané mysli. Ne že bych je tou chůzí cele zahnal, to ne, spíš jsem je jaksi rozběhl a tím nadnesl, takže se zdály lehčí, a také je občas přerušilo usměvavé sluníčko, čiperný ptáček či dvě hravá a neposedná srnčí mláďata. Příroda utěšuje, protože neumírá a poněvadž její tvorové jsou jakoby věčně mladí a svobodní – tak, jak se cítím být v přírodě i já, člověk v této době osiřelý a zarmoucený.

Některá rozkošná lesní zákoutí mne přímo uklidňují a slaďují s všemocnou přírodou a dlouho v těch tišinách prodlévám nehybný jako kámen, který zná ustrnutí a žal a žitím je zmámen.

Vyšel jsem z lesa na prosluněnou louku, hledě ke kravičkám, jež se pasou za malým lesíkem na pozadí kopečků mé rodné krásné Vysočiny. A tu opět vyskakují z kopřiv táž skotačivá dvě srnčátka, která jsem viděl předtím v lese! To jsou ale roztomilá stvoření, na která je radost pohledět! Člověk má hned lepší náladu. Snad se mi ti mladí srnečci dokonce ukazují schválně, aby mne potěšili, vidouce mne toulat se smutného, zadumaného a osamělého po lese; vždyť zvířata dovedou projevit víc útrpnosti a soucitu než lidé, ta bezcitná tupá hovada s předstíranými lidskými tvářemi! Jak říkám: člověk má hned lepší náladu, když je ve společnosti zvířat, avšak nikoli lidí.

Tu náladu mi však rychle kazí jakési hovado s lidskou tváří, blížící se zdola přes louku od Hloušova rybníka. Táhne kolo, a tak před ním zalézám zpátky do lesa, kam snad za mnou nepůjde.

Sešel z očí, sešel z mysli. V klidu a bezpečí známého lesa se opět uvolňuji a zklidňuji. V jednu chvíli mne sice nakrátko znovu znepokojil jakýsi pach člověčiny, ale byl to jen prchavý závan dýmu s příměsí vůně bramborové natě. To nic není; někdo si někde prostě rozdělal sváteční ohníček a vzdušné proudy ten pach donesly až k mému rozcitlivělému chřípí. Zase je dobře, i když sluníčko klesá stále níž a níž k západu, osvětlujíc nyní již jen vršky stromů. Zase ten den utekl nepozorovaně jako ploužící se kalná voda, unášející padlý list počínajícího podzimu, zase jsme všichni starší, zase jsme blíž Nevyhnutnému a naše barvité vzpomínky na minulá prožitá štěstí a neštěstí jsou zase o trochu bledší a šedší – jako světlo tohoto dne, které víc a víc pohasíná, až zhasne docela a rozhostí se temnota a chlad.

Neděle 22. září 54

Píši poslední kapitolu mého deníku.

Nastává jitro nového slunného dne, kdy vstávám, abych naposledy odešel do své lesní skrýše.

Cesta tam je hrozná: míjím samá hovada s lidskými a psími tvářemi a nikoho jiného. Jeden z těch mnoha psů mi očichává nohy a jiný na mne dokonce temně vrčí a to ženské hovado, které jej vede, má co dělat, aby jej udrželo z mého dosahu a zuřivě se na mne nevrhl! K tomu z blízké zahrádky přizvukuje další pes, který z toho výjevu celý rozrušen štěká.

Je strašné muset někam jít za město v neděli ráno. Těch otravných a nebezpečných hovad je tolik, že lituji, že jsem dnes raději nezůstal doma a nešel to sbalit až zítra.

Přede mnou jde do lesa ještě někdo, ale tam se mi někde naštěstí ztratil. Jsem v lese sám – konečně. Svítá. Bude hezky. Byl bych zůstal doma s mámou, kterou tam samotnou drtí sklíčenost; byl bych se dnes doma ještě letos naposled slunil v lodžii, probíral se tátovou pozůstalostí a pročítal jeho deníkové zápisky; ale dnes je poslední hezký letní den před zítřejším dnem podzimní rovnodennosti, den nejvhodnější k rozlučce s lesem a svobodným a bezstarostným životem, který mi umožnil prožít chudák táta.

Chudák táta. Jeho deníčky nemají žádnou uměleckou hodnotu, ale jejich citová cena je nesmírná. Poznávám z nich to, co jsem jen tušil, neboť táta se nikomu jinému nesvěřoval než právě svým deníčkům. Stále v nich jednoduchými holými větami opakuje, jak je smutný a nešťastný a jaký má hrozný život. Tak si říkám, že snad neonemocněl ani tak úbytkem a nakonec i úplným zhroucením rozumu a duševních schopností, jako spíš úbytkem radosti z života, a z čisté sebeobrany se raději dobrovolně pomátl na rozumu, aby si už dál nemusel ostře a jasně uvědomovat své trápení.

Co z toho života chudák táta k stáru měl? Vnuci, z nichž se těšil, odrostli, a tak se zcela upnul na mne. Ve svých deníčcích si každý den zapisoval, kdy jsem byl s ním doma, kdy a v kolik hodin jsem přišel a odešel, že jsme se spolu dívali na televizi, že je smutný a brečí, když za nocí odcházím kamsi do lesů, že máma na něj celé dny jenom řve, protože něco koupil špatně, a vůbec, jaký je s ní hrozný život.

Je to děsné čtení tyhle tátovy deníčky, poschovávané v hlubinách jeho skříně. Jejím otevřením se přede mnou rozevřela závratná propast, do níž po hlavě padám a z níž se potom škrábu ven celý rozbolavělý. Teď je smutno zase mně, takže jsme vyrovnáni. Ach, kdyby tak šlo vrátit čas, aby byl táta doma zas... tak napravit daly by se naše chyby... kdyby... kdyby... Kdyby co?... Pravděpodobně by to dopadlo všechno stejně. To je prostě osud. Každý osud člověka je víceméně nešťastný a smutný. Takový už je život. Teď jsem se svou dávkou smutku a osamění na řadě já, tati, z toho si nic nedělej. Tobě už je dobře. Každému je dobře, kdo nemusí žít.

Poslední den – smutný den. Poslední letošní den v lese prožívám, jako by byl dnem posledním i v celém životě. Sluníčko se mile usmívá, zatímco já se rmoutím. Chodím smuten po lese a vzpomínám na to, co jsem tady zažil a jak jsem se tu měl dobře. Všecky ty dobré vzpomínky posléze vždycky vyústí do bolestných myšlenek na tátu, protože tehdy, v těch šťastných dobách prožitých v tomto útulném lese, byl táta ještě při síle, doma a živ. Ale to všecko už není, co bylo dřív. Teď nyvě hledím směrem ke Korouhvi, kde leží tátův tklivý hrobeček.

Je to smutné loučení, letos trojnásob smutné. Nejen protože končí léto, ale navíc i protože táta už není doma a živ, a za třetí musím začít pracovat. A tak nějak se to nyní všecko sešlo do toho jednoho dnešního rozlučkového dne.

Kdyby dnes aspoň po lese necourala ta hovada otravná houbařská! Před jednou výpravou jsem musel prchnout, zrovna když jsem si sedl na můj oblíbený palouček, oddávaje se klidnějším úvahám. Utekl jsem odtud do jistějšího zátiší na mém loňském stanovišti, jež jsem nazval zahrádkou Srnonošovou, kde teprve jsem nalezl uklidnění. Ale i tudy zřejmě někdo nedávno prošel, protože pohnul mým „domovním znamením“, to jest srnčím parůžkem, který jsem zastrčil vztyčený do starého trouchnivého pařezu a který na něm nyní leží.

Je krásný, byť trochu chladný den. Chodím po lese až do úplného vyčerpání. Takhle nutkavě chodíval i táta, dokud mohl, a pak už to nešlo... pak už to nešlo... Najednou mi napadlo, co kdybych teď tady náhle potkal tátu, co bych mu asi údivem řekl? „Jé, ahoj tati, kde se tady, prosím tebe, bereš? Vždyť jsi umřel a my jsme tě pohřbili žehem a v Korouhvi máš na hrobě urnu!“ – Ale on by naprosto klidně odvětil: „To není pravda, ty spíš a zdá se ti jenom hrozný sen, vždyť vidíš, že žiju.“ – Jenomže tohle není sen; na to už je příliš dlouhý; sny – i ty nejdelší – netrvají takhle dlouho, a nejsem to tudíž já, kdo spí, nýbrž táta – to táta spí věčným spánkem, z kterého nikdo neprocitá.

Nacházím jisté stopy po lidech. Někdo rádoby vtipně umisťuje houby do větviček stromů na mé tajné cestičce, kterou zřejmě objevil. Dělá to snad proto, aby mi tím dal najevo, že o mé skrýši ví. Je mi to jedno. Jsem tu poslední den v životě. A zítra ráno to balím. Od zítřka mi začne zcela jiný život. Sem už se nikdy nevrátím.

Jiné hovado zasrané se vysralo přímo za jedním mým oblíbeným poseděním pod stromy opět nedaleko od mého nynějšího a posledního stanoviště! Ještě že to po sobě to hovado s lidskou tváří zahrabalo, abych to nemusel čichat. Nemohlo se, hovado nečisté, vykálet někde stranou, v houští; musí to udělat tam, kudy chodívám, a na mém oblíbeném místě! Ale teď už je to také lhostejno. Stejně sem už nepřijdu. Je konec. Se vším je tady už konec. Aspoň mi ta lidská hovada, která se tu přemnožila, ulehčují loučení – poslední loučení s tímto lesem, který mi byl kdysi rájem.

Den pomalu končí. Lehl jsem si znaven do stanu, kde přečkám poslední noc v lese. Ach, jak rychle uplynul ten dnešní poslední den na rozloučenou! Tak rychle, jako celé tohle pokažené, nešťastné léto, jako celý tátův život. A teď jsem na řadě já, tati!