Páral: Válka s mnohozvířetem

BALVANEM JASU ROZTŘÍŠTĚNÝ JSEM

NA TISÍCE MOTÝLŮ A PTÁKŮ

Miroslav Florian1

●●●●

Památce

KARLA ČAPKA

S pokorou a láskou

NEJVĚTŠÍM ÚSPĚCHEM

SOUDOBÉ CIVILIZACE JE,

ŽE VYTVOŘILA BYTOSTI,

KTERÉ JI DOKÁŽOU

VYDRŽET

Marcel Pagnol2

V ÚTERÝ 18. listopadu bude v Čechách polojasno, na horách jasno, noční teploty nula až -2 stupně, nejvyšší odpolední 3 až 5 stupňů. V průmyslových oblastech přibývání oblačnosti (hnědého typu) po celý den, v odpoledních hodinách místy kapalný spad (hnědého typu).

Standa Bimoň zase nemá nic nového. Tyhle „ekonomické potraviny“ – já vím, jsou na vědecké bázi, ekonomicky výhodné a jednou bohužel asi nevyhnutelné na naší stařičké a stále rychleji se plnící zeměkouli... taky o tom pořád čtu. Ale nedalo by se to vymyslet aspoň nějak chutněji?

Generální ředitel bez nadšení přehlížel Bimoňovy ekopotraviny, čtvercové plátky bělošedé síťoviny, do jejíž nestravitelné tkáně se příslušné živiny vpraví strojně injekčně. Po požití a při trávení zůstanou živiny v těle, kdežto síťovina (neboli mřížkový nosič z inertního polyméru) zůstává nedotčena a po – ehm – průchodu zažívacím traktem se nesplachuje, nýbrž sbírá, omývá a stejně jako třeba vykupované láhve se vrací do distribuce k dalšímu použití. Polymérový mřížkový nosič se dá použít čtyřistakrát, jeho životnost je šest let a hlavní výhodou je radikální omezení odpadu... který nás již hrozí zavalit.

A na této vědeckotechnickoekonomické bázi nám Standa Bimoň připravil „Základní ekochléb“ (šedavé plátky síťoviny), „Individuální ekochléb“ (tytéž plátky, zatím bez živin, které si do nich spotřebitel injekčně vpraví sám dle svého osobního harmonogramu v šestnácti různých programech pro těžce či lehce pracující, diabetiky, sportovce, těhotné ženy atd.), a dětskou soupravu „Malý potravinář“ (tytéž plátky, do nichž si děti budou píchat bílkoviny, tuky a vitamíny, aby si už odmalička zvykaly na ekovýživu.

Chudáci děti. Když jsem chodil do školy, jedl jsem na naší zahradě třešně přímo ze stromu. A maminčiny tvarohové koláčky! Nebo bramborové placky –

Generální ředitel šel unaveně k oknu a otevřel je. Těžké hnědé mraky již splynuly do souvislé nízké clony a na okenním skle se roztékaly první kapky slizkého žlutohnědého rosolu.

Už to začíná padat. A za pár dní nás to zaplaví –

DNES JIŽ VÍME, že masit, hnědá masa objevující se v rostoucích množstvích zejména v průmyslových oblastech a nad velkoměsty, vzniká z odpadových hmot všeho druhu. Kouř z továrních komínů, průmyslové exhalace, výfukové plyny automobilů, vytěžená hlušina, tovární odpady, škvára, struska, popel, prach, znečistění řek, městské splašky i obsah popelnic – to vše se skládá do hnědého zamoření stále rozsáhlejších území. ● „Obrazně řečeno,“ řekl našemu zpravodaji profesor Janík z pražské univerzity, „naše zeměkoule onemocněla katarem průdušek, rýmou a těžkým průjmem současně. Zbývá doufat, že se z toho nakonec nevyvine rakovina.“

ZEŠÍLEVŠÍ HMOTA? Rozbor nebývale obrovitých chuchvalců hnědé masy, která se v městě Leeds, středisku britského ocelářského průmyslu, nahromadila do několikametrových závějí, potvrdil vědcům jejich obavu. V tomto řídkém hnědém rosolu „typu Leeds“ objevili mikrostrukturu připomínající zhoubný růst a bujení buněk rakoviny v lidském těle. Pro hnědou hmotu proto navrhli nový název „kancerit“. Její původ z odpadních hmot všeho druhu vyjadřují dřívější názvy „degrad“, „destrukt“ a „dekomposit“, její hnědou barvu sovětský název „skoričmass“, angloamerický „brownit“ a německý „braunit“, rozpínavost jejího růstu „expandit“, její šílené bujení „entropin“, „chaotit“, ale vyskytly se i návrhy pojmenování „idiotin“ a „katastrofit“...

Stále zřejmější je však společný původ i vývoj všech jednotlivých forem této zamořující masy, pro niž zůstává nejpoužívanější původní název „masit“.

„První známka inteligence je zapochybovat o tištěném,“ šklebí se mi Rohan. Pouhý aforismus. Jenom takový vtípek. To mám přestat věřit i předpovědi počasí a jízdním řádům? „Předpověď počasí stejně nevychází, vlaky mají vždycky zpoždění,“ směje se mi Leona, „a život nejde podle té tvé vědy.“ To ovšem není chyba vědy. Stačí se podívat z okna na to hnědé nadělení – a kolik let nás právě věda varovala před ekologickou katastrofou?

Stanislav jedl svůj chléb budoucnosti. Prostý pokrm dodávající veškeré potřebné živiny v racionálních proporcích. Ovšem, nedráždí rafinovaně patro, ani žádné chuťové orgasmy. Ale což není už dávno načase přestat s tím nesmyslným kultem jídla přežívajícím z dávných století, kdy hlavní zábavou bylo žrádlo, chlast, nevěstky a veřejné popravy?! Ostatně je doloženo – a to vědecky –, že požívání masa zabitých zvířat působí jistou euforii, což je dědictví po pravěkých lovcích, po jejich temných lesních mýtech a krvavých rituálech... které šaman Rohan osvěžuje svou „Loveckou paštikou“ z vymírajících zajíců a lesních jeřabin.

„Lidi mají moje specialitky rádi,“ šklebí se mi řezník Rohan. Tím hůř pro lidi. Kteří se denně u televize přežírají z pouhé nudy. A kteří teď zavalují svět hnědou pohromou – proč zrovna tihle nám mají pořád diktovat a my jim věčně ustupovat?! Lidstvo se už konečně jednou musí sebrat –

„Proč se ve spolbytě nemůžeme shodnout?“

„Protože v něm musíme být. Kdybychom svobodně jenom chtěli, bylo by to dokonce výborné, mít v každém patře společnou klubovnu... kam můžeme zajít, ale taky nemusíme. Kromě omezení osobní svobody je právě nucená koexistence nejnepříjemnější v moderním vězení, kde se jinak pracuje stejně osm hodin denně, je povolen sport, čtení, televize – ale hrubosti a surovosti spoluvězňů jsou asi ze všeho nejhorší. Peklo jsou ti druzí.“

„Ale kdyby se všichni vězni domluvili, vycházeli spolu v dobrém a spřátelili se...“

„To by pak z kriminálu mohla být třeba jenom sportovní léčebna obezity,“ zasmál se Eda.

Já fanatiky nerad, chci věřit v rozum... který však na naší planetě bohužel pořád ještě jaksi nestačí.

Ve jménu čistoty – celý tento výšleh odpadků naší civilizace je nutno tvrdě, úplně a navždy vymýtit a zničit... jako všechno, co nás stahuje dolů, sráží, pokořuje a špiní. Kéž by totéž šlo i uvnitř našich životů –

Eda si zapálil cigaretu. Za pár dní ovšem začnou kouřit zase všichni. A z továrních komínů se opět budou valit masívní sloupy kouře a obrovské haldy hlušiny, škváry, popela a strusky se zase rozbují po krajině jako metastázy rakoviny, průmysl znovu otráví řeky a milióny aut vkrátku dorazí čistý vzduch... Aby nám zas jednou, jako v lidské historii bolestně již tolikrát, nebylo připomenuto PERDIDISTIS UTILITATEM CALAMITATIS – ztratili jste užitek pohromy.3 My totiž býváme až sebevražedně zapomnětliví.

Noc je k nešťastným laskavější než den.

Lidstvo přijímá teprve pohromu jako argument.

Když se člověk napere jak zvíře, svět ho pak už tolik nebolí.

Kdy je správný čas pustit se do velké věci? Vždy, a tedy právě v tomto okamžiku.

„My bychom rády nějakou hru, kde je co nejvíc ženských rolí.“

„Určitě něco najdeme, co se vám bude líbit! I když takových her není příliš mnoho. Ženy jen samy mezi sebou nejsou zřejmě schopny vyprodukovat tolik legrace, aby to vydalo na celovečerní komedii.“

HOREČNÝ VÝZKUM HNĚDÉHO CIZOPASNÍKA se rozbíhá všemi směry, jak naznačuje již celá řada jeho pojmenování, například Desomat, Carnefix nebo Bodymassite. Německý profesor Dr.phil. Dr.med. Dr.chem. Dr.rer.nat. Wolfram Prandt navrhl název Niedrigit, jímž chce postihnout cizopasníkův nutkavý vliv na člověka směrem k nízkým (niedrig) činnostem, kdežto profesorovi žáci prý říkají parazitu prostě „der braune Teufel“, neboli „hnědý čert“. Obdobně vznikly dřívější názvy Descendit, Deviant, Skoričzvěr, Animalit, Agresit a Bestialit, protilidské působení cizopasníka mu vyneslo jména Degradit, Ahuman, Antispirit a Malformit. Český název Dualit se snaží vystihnout dvojí charakter parazita, který sice u všech lidí vykazuje společnou podobu, ale zároveň u každého jednotlivce nabývá individuálních rysů, jimiž svého nositele stále silněji ovládá. V každém případě nutno varovat před těžce postiženými, kteří mohou být vůči svému okolí nebezpečně agresívní.

„Jako by všichni chycení tím hnědým neřádem... začínali být jiní lidé než my normální.“

„Začínám se jich bát... Kdo z nás tady zůstal ještě normální – a zdravý?“

DO POPŘEDÍ světového výzkumu se dostává vliv masitového cizopasníka na chování a mentalitu postižených. Výsledky vyšetření 886 569 osob uskutečněného Světovou zdravotnickou organizací (WHO) v 76 členských státech OSN přesvědčivě ukazují dvojí hlavní působení hnědého parazita na člověka: jednak pasívní (spavost, netečnost, tupost, celkový útlum), jednak aktivní (žravost, agresivita, zvýšená pohlavní žádostivost). Všeobecně se tedy jedná o vlastnosti ryze živočišné, spíše zvířecí než lidské, a proto hlavní výbor expertů WHO navrhl definitivní jednotný název MULTIBESTIA INCORPORATA, česky MNOHOZVÍŘE VTĚLENÉ (event. přivtělené, připojené, přijaté, přičleněné, sloučené). Těžší formy zachvácení mnohozvířetem (MZV) představují snížení až ztrátu lidské sebekontroly, a tedy reálné nebezpečí.

„JÁ V DUCHU KLEL,

ALE UŽ MI BYLO JASNÉ,

ŽE JSEM HŘÍČKOU V RUKOU

NEZŘÍZENÝCH SIL PŘÍRODY,

KTERÉ NEDĚLALO POTÍŽE

JE NASHROMÁŽDIT

A TÍM MÉNĚ

JE ROZPOUTAT.“

Italo Svevo4

DNES JIŽ BEZPEČNĚ VÍME, že růst mnohozvířete je značně urychlován nadměrným požíváním potravin (zejména těžkých, tučných a kořeněných mas), nápojů (obzvláště alkoholických), dále pak kouřením tabáku a nezřízenou sexualitou. Nezapomínejme však, že mnohozvířeti v sobě vydatně pomáháme nejen nedostatkem tělesného pohybu, nýbrž i stavy nehybnosti duševní, jako je lhostejnost, apatie, nuda, pohodlnost a útlumy všeho druhu. Méně známé, ale důležité vědět je, že mnohozvíře se člověka nečekaně rychle zmocňuje při vzteku, závisti a zášti. ● Mnohozvíře může posílit nanejvýše sexuální složku, kdežto osobní náklonnost a opravdový cit spíše hubí. ● Vcelku lze „hnědou nemoc“ označit jako úpadek lidské osobnosti. Rozsáhle organizovaný průzkum londýnské univerzity zjišťuje u postižených ztrátu zájmu o jakoukoliv intelektuální činnost, od hodnotné četby až po hru v šachy, a oproti tomu tendenci vyvolávat výtržnosti v diskotančírnách, na sportovních stadiónech a ve večerních ulicích. A když někde dojde při dopravní nehodě ke zranění, téměř každý z toho pouličního shluku, tak dychtícího vidět krev, nese na sobě pokročilé znaky MZV (mnohozvířete vtěleného, Multibestia incorporata). ● Do redakční uzávěrky nám došly všehovšudy pouze dvě zprávy o vyhlášení podpory MZV. První je z tokijského ředitelství městské dopravy, které doporučuje MZV svým „nacpávačům“ pasažérů do přeplněných vagónů metra, a druhá ze Sdružení zaměstnanců jatek v Chicagu.

„...a přes všechna varování se nákaza mnohozvířetem, parazitem Multibestia incorporata, v našem městě vytrvale šíří. Dnes lze hovořit již o epidemii, ale obzvlášť smutné je, že nachází své oběti i mezi námi – lékaři a zdravotnickým personálem!“ zahřímal primář interny ve zlatých brýlích z pódia v čele sálu.

„...přitom ochrana před parazitem MZV nepředstavuje nic více než dodržování běžných pravidel životosprávy,“ pokračoval primář interny v přednášce. „Dnes snad už i každý školák chápe, že Multibestia odebírá lidskému tělu jen nadbytečné živiny a kapaliny – takže při střídmé stravě nemá z čeho růst. Jíst a pít více, než nezbytně potřebujeme, znamená vytvářet z vlastního těla líheň mnohozvířete, temnou a rozkladnou kloaku podle gusta a diktátu multibestie, kterou si mnozí z nás v sobě přímo hýčkají a pěstují si ji s náruživostí těžkých narkomanů... Hojně ovoce a zeleniny, co nejméně dráždivého koření a vůbec žádný tabák ani alkohol! Úzkostlivá osobní hygiena a zejména hojný pobyt na chladném vzduchu. Využívejme jej k otužování a každodennímu cvičení!“ volal přednášející primář na nepříliš pozorné posluchače, kteří si při jeho slovech ve skrytu četli zábavné knížky, luštili křížovky, čmárali si do bloků různé blboviny a šeptem si vyměňovali drby jako na každé schůzi. „Hlavní zůstává sebekázeň a silná vůle, my všichni – a především my zdravotníci! – musíme vytvářet společenskou morální atmosféru nesmiřitelnou k jakékoliv formě slabosti a podléhání! Děkuji za pozornost.“

Posluchači se s úlevou zvedali z křesílek a spěchali do svých oddělení (a mnozí k velmi vydatným svačinám...). „Já myslela, že tam hladem už padnu!“ volala Karla hned za dveřmi, již z plnými ústy.

„Kdyby tak bylo masíčko...“

„Mnohozvíře přece nejsou jen ty hnědé nárůstky na kůži, ale jeho hlavní síla působí uvnitř postižených,“ říkala Pavla naléhavě. „Takže kdo je uvnitř v sobě čistý, silný a někoho miluje, nemůže přece podlehnout žádnému zvířeti – ani bez zvláštních diet, těžké atletiky a masáží?...“

„Nevím, možná, snad...,“ přemýšlel Stanislav a pak vybuchl: „Ale to by znamenalo, že oni nás nemilují?“

„Třeba jenom nemají v sobě dost té čisté vnitřní síly..., a proto podléhají. Jak to vlastně začalo, že jsme se tak rozdělili a teď už stojíme proti sobě? Tenkrát v prosinci ve válce s masitem jsme přece všichni byli jednotní a spolu – lidé proti těm hnědým obludám. Jak to, že teď jsou lidé proti lidem?“

„Ano, tenkrát jsme byli spolu, a proto jsme zvítězili. I nad hnědými třímetrovými mloky... ale teď podléháme hnědým červům, klíšťatům a tasemnicím.“

„Ale jak se to mohlo stát?“

„Lidé jsou už unaveni a nechce se jim pořád jen bojovat. Říkají, že nebezpečí je už za námi, a teď si chtějí žít, užívat a bavit se...“

„Jistě, ale snad se přitom nemusí ničit. – Takže tu budeme žít mezi zdivočelými hnědými partami...“

Lidem je na horách dobře... snad dokonce líp, než jim bylo tady v přeplněných ulicích. Ale možná se všichni přesídlenci nevrátí a někteří zůstanou v horách natrvalo, už si tam zvykli na přírodu a čistý vzduch... Což by znamenalo zdravou dezurbanizaci, konec bytové tísně, přelidněných měst, zjednodušení dopravy a postupně všichni budeme volně žít v nové, zdravé a čisté krajině...

U nás v Městské knihovně se hnědé nemoci nedaří – zvíře zřejmě nerado lidi, kteří čtou a přemýšlejí? –, my knihovníci jsme skoro všichni v pořádku, ale horší je to se čtenáři. Počet půjčovaných knih prudce klesl, docházejí jen nejvěrnější... a zdaleka už ne všichni.

V USA A ZÁPADNÍ EVROPĚ některé vlády i takzvaný „velký tisk“ zaujímají v řadě případů váhavé postoje – zejména před volbami – s ohledem na vysoké procento „hnědých“ voličů. Současně se počínají objevovat i tolerantní a liberální názory, že MZV je prostě „příznak technologické doby“, „produkt technického pokroku“, „civilizační nezbytnost“, „výraz svobodné volby individuální osobní barvy“, „zhmotnění potlačovaných složek lidské přirozenosti“, atd., atd. ● Mezi extrémisty se dokonce objevili radikální stoupenci MZV a založili takzvanou „Hnědou brigádu“, která má na svém kontě již řadu teroristických aktů a únosů. ● V jižních zemědělských oblastech USA je hnědá nemoc společensky deklasující podobně jako barevná pleť, kdežto na zdech domů v newyorském Manhattanu přibývají každou noc hesla Hnědé je krásné – „Brown Is Beautiful“.

STATISTIKY jednotlivých států dokládají, že MZV proniklo (podobně jako např. kouření tabáku) do všech společenských vrstev. Základní pravidlo „Čím vyšší IQ -- tím méně MZV“ má až příliš mnoho výjimek (např. členové a korespondenti Čs. akademie věd jsou v průměru postiženi o 43% více než pracovnice pražských prádelen). Sice se zdá, že např. lidé s vyšším vzděláním bývají postiženi méně, ale i toto je spíše jen široká linie než ostré rozmezí. ● Hnědost nad 70% přivádí své nositele často k asociálnímu chování, např. k vandalismu v parcích, telefonních budkách a dopravních prostředcích, jak je již známe bohužel i z našich měst. ● Party „plnohnědých“ (full-brown) výrostků v hnědých kožených kombinézách, kteří si říkají „Brown Angels“ (hnědí andělé) a na těžkých motocyklech vyjíždějí na lovy děvčat a žen, které pak zavlékají k orgiím do svých hnědých doupat, se již staly postrachem kalifornského pobřeží. „Je to hnědá potopa,“ posteskl si našemu zpravodaji C.C. Williams, „kterou však lidé neberou dost vážně.“

Z měkce vystlané postele ke snídani na čalouněnou židli a z jejího polštářku přímo do pérovaných polštářů auta, odtud do křesla ve své úřední pracovně – v případě porad a schůzí čekají další křesla v dalších pracovnách – ještě na hodinku zpátky do toho svého, z něj se odkulit do polštářů auta, vykulit se na čalouněné křesílko k večeři, z něj se překulit do křesla před televizorem a odtud se skulit do ustlané postele – zařídili jsme si to pohodlně, co?! – zadek pořád na něčem měkkém a uspávajícím. Nač vůbec máme tělo?

Celé vědomí mi sklouzlo do spodní půlky těla. Dívám se na svůj životní sen a myslím přitom na žrádlo, chlast a nahou ženskou v posteli –

Osobní věc tolika, a teď vlastně už všech lidí, není zdaleka už jen osobní –

V hlavě chvilková projasnění, ale pořád ještě hnědá oblačnost.

Už zas ti hnědí motýli... s těžkými teplými křídly... odstartovali kdesi dole ve mně. Je jich tolik... taková spousta! Jejich křídla hladí a konejší... jak mi prolétají hrudí... až do hlavy... a výš. Nebo to já padám dolů?... Ale... je mi tady... tak dobře. Teplo. Vypjatě. Odpočivno. Líno, ale přitom vilno... takže zdravo, ne? Cheche!

Páni, takže být čistej je dneska už necudný a nezdravý?!

Arsen Králík ve skrytu lokte sebetrýznivě znovu a znovu četl ten krátký dopis, ve kterém mu redakce krajských novin vrací jeho poslední báseň „Šachtou svého těla“, na které usilovně pracoval osm dnů.

„Váš příspěvek (Šachtou svého těla) je k uveřejnění nezpůsobilý a v příloze jej vracíme.“ Rozmazané razítko a podpis nečitelný.

Osm dní jsem hořel a plál – a teď tahle jediná surová věta. Zatracení hajzlové! Se sžíravým vztekem Arsen chvatně obracel stránky krajského deníku ke kulturní rubrice, v jejímž záhlaví denně otiskována báseň, dnešní se jmenuje „Na horách“. Místo mých sugestivně vrývavých hlubinných rytmů otiskli blboučkou veršovánku o tom, jak na horách padá bílý snížek a dětičkám se červenají líčka a jiskří vočička – kdo zas tuhle sračku sepsal? Jakási Světlana Juříčková, ts! A hned pod ní divadelní recenze Pavly Rohanové, která nám tu sděluje, že prej „úchvatně sevřená inscenační podoba je dalším výrazným úspěchem režisérky Niny Ptáčkové“ – jedna kulturní koza dělá reklamu druhé. Já rok psal svou krví divadelní hru, kterou mi hodili na hlavu stejně jako dnes těch dvanáct krátkých veršů, – tahle pseudointelektuální panička si zajde do divadla, samozřejmě zdarma, a hned zítra jí otisknou celé tři sloupce, má toho tady plných sto osm řádků, velký titulek a své jméno tučným písmem!

Teď bych měl napsat báseň... Ženu si tu bílou ženskou Pavlu do nízké jeskyně... pod černě začazeným stropem už čeká oheň... uvazuji ji zády ke zdi a pasu se na jejím strachu... moje mocné hnědé ruce na jejím chvějícím se bílém mase a má všepronikající síla –

HNĚDOU NEMOC LÉČÍ POHYB nejen tělesný, nýbrž, jak ukazují nejnovější výzkumy MZV, i pohyb myšlenkový. Obrazně řečeno, je možné rozhýbat stejně jako tělo postiženého i jeho mysl, aby se vznesla nad pokleslý a primitivní živočišný stereotyp diktovaný ovládajícím mnohozvířetem. ● Dobrou pomoc prokáže i aktivní poslech hudby, samozřejmě vhodně vybrané, avšak zatím nejvyššího účinku lze dosáhnout vyprovokováním vlastní tvůrčí činnosti, například technické nebo umělecké. Mohutnou rezervou boje proti MZV zůstává citová oblast, jejíž systematický výzkum je ovšem velice složitý. ● Všeobecně však nadále platí zásada maximální opatrnosti při styku s osobami silně zachvácenými (tj. nad 75% hnědosti v Riemensově-Waláškově percentuální škále), které snadno podléhají svým agresívním pudům. S takto postiženými nutno jednat sice rozvážně a klidně, avšak energicky a v případě potřeby i za použití síly.

Můj vynález je velice prostý. Plnosytný ekochléb, obsahující všechny potřebné živiny a již nakrájený do soust – čímž odpadne potřeba vidliček, nožů, lžic, ale i talířů, mis a nádobí – si každý ohřeje na ideální konzumační teplotu ve svém podpažním pouzdře zdarma svým vlastním tělesným teplem a jíst může kdykoliv a kdekoliv, na ulici, v parku, v metru, při práci, jízdě autem a třeba i při chůzi a potmě...

Lidstvo přestane potřebovat kuchyně, restaurace, číšníky, kuchaře, přestane plýtvat ubývajícími surovinami, časem na vaření, a zmizí i tupé obžerství, jež škodí tělu i duchu. Partner nebude zvát partnera na večeři, nýbrž do divadla či na koncert a o přestávce se nenápadně někde stranou občerství ze svého podpažního pouzdra – proč vlastně přijímání potravy je považováno za estetičtější než vyměšování jejích strávených zbytků?5 A dále pak toto ekojídlo z pouzdra umožní, co lékaři už dávno doporučují, totiž jíst co nejčastěji a v co nejmenších dávkách.

Jistě, někomu připadne tato strava příliš jednotvárná. Ale jak šťastně by ji ihned přijaly ty stamilióny, jež na naší planetě hladoví... A za nějaký čas možná i leckterému našemu labužníku přijde vhod teplé ekojídlo z pouzdra, protože surovin ani energií už nikdy nebude nazbyt.

Jako by se touhle nemocí najednou provalilo všechno nízký, co v lidech bylo už dříve... a u některých třeba i odjakživa. Ale to je vlastně docela příšerný, ne?

TELEVIZE A MNOHOZVÍŘE se v mnoha případech podporují! Je to především pasivita televizního diváka umožňující nerušený růst MZV, který dále posiluje i obvyklá a nadměrná konzumace jídel a nápojů při každodenním a celovečerním sledování obrazovky. Zejména nenáročné pořady (opakovaná vystoupení hvězdných stálic populární hudby nebo primitivní příběhy se snadno předvídatelným a ovšem zásadně vždy dobrým koncem) svým ukolébávajícím vlivem vytvářejí příznivé klima pro MZV, které snadno a zcela ovládne diváka obzvláště při přenosech fotbalových, hokejových a boxerských zápasů. ● Oproti tomu léčebný vliv na hnědou nemoc mají pořady literární, vážná hudba, hodnotné filmy a relace naučné a populárně vědecké. V této souvislosti uvádíme ještě zjištění reportéra deníku Večerní Praha, že zatímco návštěvníci koncertních síní jsou výhradně „čistě bílí“, jeví se diskotékové tančírny naopak přímo hnízdištěm MZV.

Arsen: „Od nejútlejšího dětství mi bylo snášet všemožná příkoří, kterými jsem však ani v nejmenším nezatrpkl, nýbrž právě naopak zakalil se a zocelil, což nastalo zejména vhodně volenou četbou a vlastními básnickými pokusy.“

Štěstí je vlastně prostá věc. Ale tím hlubší, čím více si uvědomíme jeho nesamozřejmost.

Na počátku velkého projektu by vždy měl být sen a obraz mého snu je teď již dokončen. „Román jsem už vymyslel,“ řekl veliký Flaubert, „a zbývá jej už jen napsat.“

Nojo, to je moc hezký. Jenže ovšem snít a vymýšlet si je daleko lehčí a příjemnější než – dát teďka ihned do kupy perfektní dokumentaci radikálně nových technologií a redistribucí potravin pro deset miliónů lidí, že?

Odmítám představu lidstva dokopaného tak nízko, že mu nezbude už ani na táborák diluviálních lovců mamutů! Počítat s tím znamená už se na to chystat a předem s tím zbaběle souhlasit. Svět musí plánovat své bohatství a svobodu, nikoliv chudobu a omezení. Ekochleba z pouzdra v podpaží – fuj! To bychom taky mohli navrhnout mladým matkám takovou operaci břišního svalstva, aby v něm mohly jak klokanice svá mláďata chovat děti až do věku tří let! Což by znamenalo rovněž úspory – dětských postýlek, peřinek, kočárků a kojeneckého ošacení.

Vyhoď ten cajk. Pro nejbližších tisíc let je to vážně trapas.

Být hnědý je dneska už tak docela běžná věc jako pár kilo nadváhy, který má každej druhej. Nebo zábavná špička po mejdanu, kterou nikdo nebere vážně. A která je vlastně roztomilá. A veselej spiťar vždycky vyjde s lidma líp než protivnej suchar. Hnědost je dneska prostě normální nemoc jako třeba kašel v městě plném fabrik, kde kašle kdekdo. A u nás v Ústí děcka už od pěti let. Já si vůbec myslím, že ti, kteří jsou teď hnědí, stejně dělají jen to, co vlastně chtěli dělat vždycky. A až teď si na to troufli. Protože hnědýmu se žije pohodlněji než bílýmu.

PŮVOD HNĚDÉHO MNOHOZVÍŘETE Multibestia incorporata je podle nejnovějších výzkumů mnohem starší, než se dosud předpokládalo – snad dokonce o celá tisíciletí a sahá až do úsvitu lidských dějin!

Veškeré příznaky hnědé nemoci, jak se u různých osob různě projevují – od netečnosti, tuposti a zatemnělosti až po žravost a dravou agresivitu –, se u člověka objevovaly už dávno a lze se důvodně domnívat, že za zcela mimořádných okolností záplavy obrovskými kvanty masitu pouze viditelně tělesně propuklo na povrch, co v člověku existuje odevždy. Obrazně řečeno, prehistorický zvířecí opočlověk byl stoprocentně „hnědý“ stejně jako zvířecí druhy jeho doby a celé dějiny lidské civilizace jsou v jistém ohledu rovněž historií boje s touto živočišnou hnědou složkou, která nicméně přetrvává v nejnižších patrech člověka až do dnešních dnů, kdy vystoupila na povrch v podobě hnědých nárůstků MZV jakoby ztělesnění lidského podléhání.

Tohle bylo asi vždycky. To zvíře sedí uvnitř v lidech – v nás všech – a jen čeká, jestli je pustíme ven.

Zpocený Michal zůstal ležet na zádech jako raněný. Já samozřejmě dávno věděl, jak tahle věc probíhá, přečetl jsem o tom spoustu knížek, viděl fotky, s tatim v Londýně i jeden film, a tak strašně jsem po tom toužil... Ale teď je mi z toho spíš smutno. Já si totiž vždycky myslel, že lidi jsou si při tom nějak blíž a mají se víc rádi.6

Tibor se docela logicky vykašlal na dřinu v bílé tělocvičně, protože jeho mnohozvíře mu přece vůbec nevadí. Má milující hnědou ženu a svou veselou hnědou partu, jejich hnědý způsob života je tak snadný, stačí o nic neusilovat, radosti se dají rychle pořídit a případné žaly zaspat. Kdežto život v bílém vyžaduje úzkostlivě se hlídat, pořád nějaké diety, abstinence a cviky, samozřejmě žádný alkohol (Eda si nalil novou sklenku a zapálil si další cigaretu), každou chvíli nějaké sebepřemáhání a odpírání – není takováto bělost vlastně nepřirozená a nelidská?!

A hnědost třeba ani není jen cosi nízce živočišného, nýbrž život sám a jeho zdravé pozemšťanství, prosté plynutí jednoduchých potřeb a slastí z jejich ukájení v té mohutné teplé řece napájené prasílou samotné země...

Bílé radosti jsou tak ulétající, křehké a snadno rozbitné...

Jak bylo to o té teplé hnědé řece? –

Zavřel oči a úporně se ladil znovu na tu vlnu, vplouváme do mocného veletoku tropické Amazonky, voda je teplá a hnědá unášenou hlínou, na hlinitých březích rajsky nazí hnědí lidé – leč ovšem vzletu imaginace se nedaří dole v tom hnědém suterénu, který potřebuje těžší a hrubší munici.

MŮŽETE SE NUDIT, když se ve vás tají celé světy a vy se můžete kdykoliv vydat na cestu?

Máte-li živou fantazii, je to k nezaplacení. Nejdříve se převtělte: „...jsem Slunce“ – a pak, s novou vnitřní kvalitou, přikročte k představě: „jsem silný a klidný, svítím a hřeji“.

A kéž by se tato představa rozžila v nás všech.

Tovární komíny oněměly jako sloupy historické vykopávky, bez jejich kouře zůstává v opojně čistém vzduchu obloha svobodně nahá a město pod ní bílé jako ke slavnosti.

U dveří městské knihovny již dlouho před otevírací hodinou houstne netrpělivá fronta čekajících – zájem o knihy je teď fantastický.

Nejzvláštnější však je, že lidé zbavení hnědého parazita MZV jsou daleko vnímavější než byli kdykoliv dříve. Když mnohozvíře, živící se a jak pijavice bobtnající jejich nízkými a temnými živočišnými sklony, jimiž je omezovalo, zatemňovalo, poutalo a ovládalo, bylo nyní odstraněno, jako by zároveň s ním zmizely i ony temné a nízké sklony i pouta jako špatná krev nasátá pijavicí, které se postižený konečně zbavil, a takto osvobození lidé okouzleni novými zářivými prostorami své uvolněné inteligence, jako by jim narostl nový pár očí... pronikavých a nekonečně dychtivých.

„Máte dějiny světa?“

„Potřebuju knihu, z které bych se dověděl o hvězdách.“

„Já taky a vůbec o celém vesmíru!“

„Něco o vzniku života, prosím.“

„Najděte mi něco o tom, kdy a jak začali lidi být lidmi, tenkrát v diluviu nebo kdy to bylo. Asi tak pět nebo šest titulů.“

„Prosím, cokoliv z psychologie!“

„Nemáte nějakou detektivku?“ pípl kdosi nesměle, ale netrpělivý dav ho s posměchem odstrkal od pultu, a už to střílelo dál:

„Potřebuju pár románů, ale takových, kde bych se dočetl i něco o sobě.“

„Tady jsem si sepsal seznam šestaosmdesáti knih, ale bude stačit, když mi jich najdete třeba jenom třicet...“

„Něco o přírodě a hodně barevných fotek!“

„Prosím Himálaj, Alpy, nebo aspoň Antarktidu.“

„Něco o člověku jako takovém, ale žádnou anatomii, prosím.“

Tohle je celá mohutná řeka duchovního hladu a já se rozechvěle cítím jako koryto jednoho z jejích nesčetných přítoků.

Šťastní opouštíme vybrakovanou knihovnu, v níž zbyly už jen detektivky, knihy o vaření, motorech, sexuologii, domácím kutění a kompletní Arthur Hailey.7

Ale náš dům zůstává celý temný jako poslední bašta mnohozvířete. Před vchodem se musím nadechnout a co nejtišeji se plížím do našeho čtvrtého patra v hrůze, abych nikoho nepotkala. Ze dveří se derou zvuky, které lépe neposlouchat, a doma se rychle zamykám na dva západy. Jsem tu sama. Přestali jsme se vídat.

Člověk je daleko větší, než si o sobě normálně myslíme. Ale my se vyčerpáváme spíš těmi maličkými vzruchy, co bude k večeři a co v televizi, co kdo o nás řekl a co my teď budeme říkat zas o něm, zda na dovolenou tam či onam, jestli si koupit manšestráky nebo zase džíny, boty vysoké či nízké, zda začít hubnout, změnit účes, barvu rtěnky, kravaty, tapet v předsíni... Až pro tyto povrchové věci zapomeneme, co máme uvnitř. A co tam je? Schopnost štěstí. Svoboda. Klid a mír. Světlo. Síla. Radost. A láska...

Hnědákům zazvonila hrana. Jestliže se na ně normální lidi ještě nedávno dívali jako třeba na frajerskýho kuřáka nebo veselýho spiťara (a některým to i imponovalo), dneska pro všechny je hnědák už jen něco nesnesitelnýho, jako travič vzduchu nikotinem nebo ubohá alkoholická troska, která nemá sílu přestat chlastat. A hnědáci, co ještě zbyli (už jen pár posledních), se skrčení sunou podle zdi jako malomocní.

MODERNÍ ČLOVĚK, hnán horečným (a neurotizujícím) spěchem, stihne za den takovou spoustu věcí, že vlastně na žádnou už nemá čas – na radost pak nejméně.

Přestaňme se k radosti chovat jako tupí ignoranti, jako automobilisté drtící pneumatikami kvetoucí louku.

Zárodky mnohozvířete v nás zůstávají dál a budou trpělivě čekat na sebemenší příležitost k další vývrtce dolů do hnědé tmy.

Celý město je teď už skrznaskrz tak bílý, až z toho někdy začíná bejt horor, tak třeba v naší samoobsluze – když si řeknete o kilo krvavý tlačenky, všecky prodavačky vás začnou naléhavě upozorňovat, že zrovna došly čerstvý jogurty a acidofilní mlíko. Jak si řeknete o kartón cigaret, hned se kolem vás nachomejtnou nejmíň dvě ženský a šíleně taktně vám začnou rozmlouvat kouření, ale taky mě už párkrát zvaly dokonce k sobě domů „na malé přátelské posezení při čaji, které vám vyjasní spoustu věcí“. A koupit flašku rumu se dá jenom večer v prázdným kšeftě – jinak by nastalo srocení lidu.

Obyčejný den v jednom městě...

(TIBOR)

Tenhle den začal hezky... až k autobusový zastávce, ale v tý mačkanici tam mi rázem přešla nálada, lidi se strkají jako zvěř. Abych svou rodinu dostal dovnitř, musel jsem jich pár pošlapat, div jsme se neporvali a pak mě to už bralo celej den, já přece tak potřebuju se projet auťákem – copak je tohle něco pro chlapa?!

(TINA)

Prostě se cítím unavená. A nechce se mi o ničem přemýšlet. Mám jen takovou... jakoby zas hnědou chuť sníst kus něčeho, dát si pořádnýho panáka, zalézt si do vany a bez jediné myšlenky se povalovat v horké vodě třeba dvě hodiny a pak už jen spát, spát, spát... beze snů jako zvířátko. Tahle válka začíná znovu každý den.

(EDA)

Teplá hnědá řeka obtéká bílou horu z krystalického křemene a nelítostná nutnost každodenního horolezectví... Když ty bílé radosti jsou tak nesamozřejmé a nesnadno zjednatelné, tak snadno rozbitné, křehké a ulétající... Kdežto hnědé jsou tu ochotně ihned a hnědý způsob života tak snadný, když zbaven usilování. Henry Neville8 ve své robinzonádě ze 17. století dokonce tvrdí, že prý „není nic přirozenějšího než být líný a oplzlý, jestliže to okolnosti dovolují“.

(LEONA)

Dělám ráda tuhle práci v nemocnici, i když se tu od osmi do dvanácti ani nezastavím, ale štve mě nezastavit se ani potom až do noci – ze špitálu hned nakupovat, pro děcka do školky, uklízet, vařit, zašívat, prát, žehlit a takhle pořád dokola.

(STANDA)

Každý den znamená nový start a vybíhám připraven a svěží, půlhodina gymnastiky, studená sprcha, ranní běh, do práce pěšky a pořád na čisté bílé vlně odhodlání, koncentrace, víry a nadšení – ale proti ní už zas ten hnědý protiproud. Vím, že musím vytrvat. Ale když se člověk odhodlaně pouští do velkého činu, musí cestou přebrodit tolik hnědých kaluží a bažin... a nutno přečíst tolik nových knih... někdy je toho až k padnutí. Ale my ovšem nepadneme, to jenom se na našem přetíženém motoru nahromadil povlak uhlíku, my však přece máme sílu ten uhlík spálit a opět obnažit čistý kov k novému jiskření!

(MICHAL)

Ten můj „novej život“ mi najednou připadá jako děsná vymyšlenost, jak si tady hraju na študenta filozofický fakulty a to, co jsem, je pořád tak hrozně daleko od toho, co bych být chtěl a třeba i mohl. Tak proč se zbytečně tejrat? Oč líp mi bylo tenkrát, když jsem byl hnědák a jediná starost byla nadlábnout se, někam zalézt, pustit si magič a jen tak si prostě bahnit.

Ale já se teď už bojím, že to... hnědý v nás může vyrazit kdykoliv znovu.

(PAVLA)

Sedím v čekárně onkologického oddělení před bílými dveřmi, za kterými mi možná za chvíli řeknou, že mám rakovinu a brzy umřu. Velice bolestivým způsobem.

Co tak odtud utéct, odložit svůj ortel a užít si třeba již poslední kousek života? Vyplnit si jej vzrušením, rozkošemi, zapomněním...

(JÁ)

Ano, když se člověk nevzdá a usilovně a vytrvale... Ale někdy mám takovou hnědou chuť jen tak si lehnout na záda a prostě nechat všecko plavat.

(TY)

Musíš vytrvat, překonat se a překonávat.

(MY)

Naše síla je v mozcích a srdcích, v bílém lidském spojení. Tím jsme vždy vítězili a budeme vítězit. Zvítězíme určitě.

(MNOHOZVÍŘE)

Mám obrovskou strhující hnědou sílu a udržuji ji v útočné pohotovosti v miliardách bytostí už tisíce let nonstop čtyřiadvacet hodin ve dne i v noci.

1980–82

VYSVĚTLIVKY A POZNÁMKY:

1 Miroslav Florian (1931–1996), český básník. – Vysvětlivka Misantropova.

2 Marcel Pagnol (1895–1974), francouzský spisovatel. – Vysv. Mis.

3 PERDIDISTIS UTILITATEM CALAMITATIS – Ztratili jste užitek pohromy – začátek výroku sv. Augustina (O obci Boží 1,1,33), který dále pokračuje: et miserrimi facti estis, et pessimi permansistis (a mrzce jednáte a špatní zůstáváte). – Vysv. Mis.

4 Italo Svevo (1861–1928), židoitalský spisovatel marně bojující se svou závislostí na nikotinu. – Vysv. Mis.

5 proč vlastně přijímání potravy je považováno za estetičtější než vyměšování jejích strávených zbytků? – Srovnej L. Buñuel: Přízrak svobody (1974). – Poznámka Mis.

6 Viz POST COITUM OMNE ANIMAL TRISTE. – Pozn. Mis.

7 Arthur Hailey (1920–2004), anglický spisovatel naprosto bez literárního talentu, ale zároveň autor světoznámých dokonale rozvržených popisných bestsellerů, jako např. Hotel, Letiště atd. (z nichž si dělá legraci česká filmová veselohra Vrchní, prchni!: „Vyjde v nejbližší době něco jako bylo Letiště, Hotel a Nemocnice?“ – „No tak v nejbližší době má přijít na trh Nádraží, Pošta a Noclehárna.“ – „Prima, jestli vyjdou taky Jatka, dejte mi vědět.“). – Vysv. Mis.

8 Henry Neville (1620–1694), anglický satirik, autor dystopického románu Borovicový ostrov (The Isle of Pines). – Vysv. Mis.