Dyk: Píseň o vrbě

VIKTOR DYK (1877-1931) byl významný český básník, prozaik, dramatik, publicista a nacionalistický politik, jeden z představitelů tzv. generace anarchistických buřičů. Nenáviděl Masaryka a Beneše. Ačkoli duší anarchista, orientován byl pravicově a nacionalisticky – což se nezbytně nemusí vylučovat. V jeho dílech se rovněž vyskytují prvky misantropismu, jak se laskavý čtenář může sám přesvědčit z výpisků níže.

         Nejprve však ještě pár úvodních slov od autora samého:

„Měli jsme nepochybně podivný nápad: postaviti se tváří v tvář době, jejím bolestem, jejím krisím. Neuhnuli jsme tam, kde jiní uhýbali. Viděli jsme nemoc a řekli jsme: vidíme nemoc. Viděli jsme ubohost a řekli: vidíme ubohost. A přece, vidouce slabost, snili jsme o síle. Chtěli jsme zneklidniti dřímající svědomí. Hlásali jsme destruktivní myšlenky. Všechny jsme urazili: duše citlivé i jemné, duše suché a pedantické; ‚muže rozumné i darmotlachy‘, jak řekl ruský básník. Jak je blaze lidem v stranách! Jak jsou v nich spaseni! Jak vědí, v co věřiti a co si mysliti!

Rozčarování z lidí. A pro koho zbývalo mi psáti? Vše kolem malicherné a zmalicherňující: k čemu jim třeba tvého díla? Založ ruce. Bav se. Směj se, chceš-li. Opovrhuj, nenáviď!“

VIKTOR DYK

Píseň o vrbě

(výpisky)

Heveroch byl velmi uzavřený. Nikdy nedopustil, aby někdo vrhl pohled do jeho intimního života. Vyhýbal se sdílným záchvatům, které přepadají jako choroba. To vše činilo nejistými ty, kdož ho znali; byl jako nepřítel, jehož posice nejsou známy a který je ochoten udeřit na Vás. Kdo znal jeho mínění, kdo znal jeho soud?

Po rybníku plují kachny a mají se dobře; nestarají se o více než o svůj rybník. Vše je tradice a nic víc než tradice. Rodinné památky se uchovávají; je to stálá apotheosa rybníka. Veškerá hloupost je posvěcena, poněvadž byla. Nevkus; co možno žádat od kachny rybníka?

Byla to společnost, z níž se vracím, která učinila mé srdce tak prázdným. Přišel jsem do té společnosti prostý jako dítě, shovívavý jako stařec. Byl jsem odhodlán najít tam něco dobrého. Čí vina, nenašel-li jsem nic? Prokletá manie stále něco hledat; nikdy tak nic nenajdeme. Byl bych snad našel něco, kdybych nebyl hledal.

Co počít s Venuší, která je husou?

Toulat se bez cíle, bez jména, jako nový člověk a beze všeho balastu, který na naše bedra uložil život. Mít dobrodružství, která by neměla ani včerejška ani zítřka.

Je prázdno kolem mne. Zarostly všecky cesty k lidem.