Puškin: Drobné básně

Alexandr Sergejevič

Puškin

Drobné básně

(výpisky)

OBSAH:

Pěvec

Venkovské zátiší

Liciniovi

Volnost

Múze satiry

Pomník

Všední dav

Rozsévač

Má svoboda

Básníku

26. května 1828

Probuzení

K moři

*

Pěvec

Stesk v reji rozkoší jej mrazí,

hluk davu zní mu cize již,

kde u noh modly lid se plazí,

on neskloní svou hlavu níž;

on plachý, přísný, prchá stranou

a zvuků, divů, vznětů pln

jde v lůno samot, k břehu vln,

kde šumných doubrav stíny vanou...

Venkovské zátiší

Buď vítán, útulný ty koutku poklidný,

kde křísí v samotách se nadšení a snaha,

kde potůček mých dnů se vine nevidný

v klín zapomenutí a blaha!

Jsem tvůj: teď zaměněn hluk zábav, hodokvasů,

dvůr carův zbujnělý, rej vratkých zblouzení

za doubrav jemný šum, za ticho polních klasů

a snivou svobodu, tu družku myšlení.

Jsem tvůj! Jak miluji těch sadů stinnou skrýši,

kde věje chlad a květy kývají,

ten pokosený luh, kde vonné kupy dýší

a jasné potůčky zpod houštin bublají.

Zde, zproštěn planých pout a svazků nezdravých,

se učím pro štěstí se v hloubku pravdy nořit,

jí duší svobodnou se jako božstvu kořit

a nedbat reptání tlup neprozíravých,

i nezávidět velikosti liché

všech lotrů, hlupců ve Štěstěny vleku.

Zde vás se táži, orákula věků!

Zde v samotě té velebné a tiché

zní blíž mně útěšný váš hlas.

Liciniovi1

Ó veta!

Zda hanba sžehne zem? zda vzejde zkáza světa? –

Leč pod portikem2 tam – kdo s čelem schýleným,

kdo s holí poutnickou a s pláštěm odraným

tím šumným zástupem se béře zasmušile?

Kam, moudrý Daméte, kam kráčíš, pravdomile?

„Kam? nevím sám; jen vím, co dávno mlčky vidím;

Řím navždy opustím, neb robství nenávidím.“

Volnost

Chci zpívat volnost posvátnou

a zdrtit podlost vladařskou.

Ó žel! kam zrak své světlo metá,

zří zákony jen zdeptané,

zří všude biče, pouta kletá

a robské slzy bezbranné.

Hle, všude křivdy vláda bludná,

tma předsudků, lži chmurný hnus

a robství hrozný génius

a k slávě vášeň přeosudná.

Ó, zlosyne ty samozvolný,

jak mám tě v zášti s rodem tvým!

Tvůj zmar, tvých dětí úmor bolný

já s krutou slastí pozdravím!

Znak prokletí, jež sleduje tě,

skvrnou přírody a potupou jsi v světě.

Múze satiry

Přijď, satirická Múzo mstící,

můj hlas tě vzývá, vyslyš jej!

Mně netřeba dnes lyry hřmící,

jen Juvenalův bič mi dej!

Ne napodobitelům chladným,

ne překladatelům jen hodným,

ne veršotepcům něžných dam

svým ostřím hrozí epigram!

Mír s vámi, krotcí básníci!

Mír s vámi, hlupci švitořiví,

vy nešťastní a neškodliví!

Však na vás, podlí lotříci,

na všecku vaši sběř se ženu,

ji ztrestám bez slitování,

a jestli koho zapomenu –

jen prosím, račte říci, páni!

Co lící bez ruměnce studu,

co měděných tu drzých čel,

v něž hanby pečeť tlačit budu,

by nikdo již ji nesetřel!

Pomník

Exegi monumentum3

Svůj pomník buduji, ne ruk to dílo prosté.

Ne, neumru, to vím! Duch volný, věčně živý

v mé lyře věštecké s mým prachem nezpráchniví.

Dobrých citů vznět má lyra probudila,

v krutém věku svém jsem volnost uctíval.

Všední dav

Procul este profani4

Mlč, bezduché ty robství v tlupě,

jež nádeničí pro zisk tupě!

Tvá nízkost ve mně budí hněv.

Jsouc červem, neznáš nebes dráhy,

znáš zisk jen, – ceníš jen dle váhy.

Pryč! Co mi po vás? Pěvec vřelý

svých dum vám nedá na pospas!

Byť v neřesti jste zkameněli,

vás neoživí lyry hlas!

Jste duši protivny jak hroby.

Vy za svá hlupství, za své zloby

jste dosud měli k výběru

bič, káznici a sekeru;

dost, chátro, vám je toho k spáse!

Z měst vašich smetí vymetá se.

Rozsévač

Jen paste se, ó národy!

Cti volání vás nevyruší.

Nač stádům dary svobody?

Jen řezat je neb stříhat sluší.

Jim za dědictví z rodu v rod

jho s rolničkou a bič jen vhod.

Má svoboda

Práv ústavních si draze necením,

byť jiným snad se od nich mozek točil.

To vše jsou slova, slova, slova pouhá!

Práv jiných, lepších lačna jest má touha,

mně jiná, lepší nutna svoboda...

Buď vládu poslouchat, buď davy lidu –

toť jedno přec! Jeť lepší výhoda

krom sebe nemít pána, účty v klidu

jen sobě klást. Či pro panskou snad službu

bych krčil plece, svědomí a tužbu?

Ne! Po své vůli těkat kdekoliv,

jen božským krásám přírody se kořit

a v uměn dílo, v nadšenosti div

se v slastném vytržení mlčky nořit,

toť štěstí! To jsou práva!

Básníku

Jsi carem – zůstaň sám. Jdi v pyšné ducha zbroji

svou dráhou svobodnou, kam svobodný chce um!

26. května 1828

Dare náhod, dare marný,

živote! nač byls mi dán?

Zač mě trestá Osud chmurný,

zač jsem k tobě ukován?

Kdo směl vůlí zlomyslnou

poklid nicoty mně vzít,

dát mi duši vášní plnou,

rozum pochybnostmi zrýt?...

Nezřím cíle před svým krokem,

pusto srdce, prázden um, –

znavil mě svým teskným tokem

jednozvučný žití šum.

Probuzení

Ó snění, snění,

ó znova počni!

Proč již tě není,

ty blaho noční?

Proč probuzen

jsem ochuzen?

Kdo vzal mi, kdože,

ten veselý

sen zmizelý?

Ó, lásko, slyš

mé prosby hlas:

ó sešli již

své sny mi zas!

A v spáče zrak

až jitro kmitne,

kéž umře pak,

leč neprocitne!

K moři

Svět osiřel ... kol pustota!

Kam chceš mě, moře, nyní nésti?

Vždy týž je osud života:

vždy číhá, kde je krůpěj štěstí,

buď bezuzdnost, buď despota.