Moudrost a umění starých Indů

„Jako rosu vysouší ranní slunce, tak všechny hříchy lidstva vysouší pohled na Himálaje,“ praví Skandapurána. –

Ašóka – z obávaného dobyvatele a nemilosrdného kata nepřátel – z Čandašóky (krutého Ašóky) – se stal náhle rozvážný vladař plný mírnosti a soucitu se všemi živými tvory – Dharmašóka (spravedlivý Ašóka). Začal horlivě pečovat o všechny poddané své obrovské říše. Na jeho příkaz byly podél cest vysazovány ovocné stromy, jež skýtaly unaveným poutníkům stín i potravu, byly kopány studně v určitých vzdálenostech od sebe a začaly se pěstovat léčivé byliny pro potřebu lidí i zvířat. Budoval i nemocnice, v nichž bylo poskytováno ošetření lidem i zvířatům. Své příkazy dával Ašóka tesat na hlazené balvany nebo na kamenné sloupy a tyto nápisy rozmisťoval po celé říši, zejména na jejích hranicích. Jsou prosty slohové květnatosti a nabubřelých frází, jimiž pozdější, často bezvýznamní panovníci oslavovali především sami sebe. Hovoří-li Ašóka o sobě, užívá stereotypně označení „bohům milý, milostivý král“ a vybízí poddané ke skromnému a zbožnému životu, jaký vede on sám na svém dvoře. Hlavním příkazem mělo být zachovávání ahinsy, neubližování živým tvorům. Slavnosti, při nichž bylo zabíjeno mnoho zvířat, radí nahradit zbožnými poutěmi na posvátná místa. Přes všechny nejasnosti i pochybnosti, jaké můžeme chovat vůči některým Ašókovým slovům a úmyslům, je zřejmé, že to byl jeden z největších vladařů v dějinách starověku. Svou rozvážnou politikou položil základy k novému pojetí náboženské i občanské tolerance, jaká nemá u jiných kulturně vyspělých národů starověku obdoby.

Mohamed neuměl psát!

Podle islámské teorie existují na světě jen dva druhy zemí: tábor války (dáru’l-harb) čili nemuslimský svět a tábor míru (dáru’l-islám) čili svět muslimský. Povinností každého dobrého vladaře je svatou válkou změnit území války v území míru, to jest dobýt zemí nevěřících a obrátit je na islám, nebo jestliže odmítnou, bez milosti je vyhubit. V praxi to vypadalo tak, že se hinduistům začaly přiznávat výhody, které islám poskytuje pouze „lidem knihy“, tj. těm, kteří věří v některé zvěstované písmo, především křesťanům a židům. Ti mohou v zemích dobytých muslimy dále svobodně vyznávat své náboženství, ale musí za to platit daň z hlavy. Praktické důvody nakonec převládly a přes odpor většiny teologů se v dillíském sultanátu vybírala od hinduistů džizja, náboženská daň z hlavy, která je formálně opravňovala k ochraně životů a majetku. Muslimská džizja inspirovala některé hinduistické panovníky k tomu, že zavedli ve svých državách odvetné opatření a ukládali muslimům podobnou diskriminační daň, kterou nazývali pokuta pro Turky (turuška-danda). Gudžarátský sultán Mahmúd (zemřel r. 1511) nedovoloval hinduistům jezdit na koni, nařídil jim nosit na oděvu potupný pruh červené látky a zakázal veřejně slavit svátky hólí a díválí.

Abú Raihán al-Bírúní, učenec a cestovatel z Chórezmu (zemřel r. 1048), který strávil v Indii téměř čtyřicet let a věnoval se za sultána Mahmúda z Ghazny studiu indické filosofie a náboženství, si ve svém arabském díle trpce stěžuje na hinduistickou uzavřenost: „Všechen jejich fanatismus je namířen proti těm, kteří k nim nepatří, proti všem cizincům. Říkají jim mléččhové, to jest nečistí, a zakazují mít s nimi jakékoliv styky, ať už je to smíšený sňatek a jiný druh příbuzenského vztahu nebo sezení, jídlo a pití s nimi, protože si myslí, že by se tím poskvrnili... Věří, že žádná jiná země není jako jejich, žádný národ jako jejich, žádní králové jako jejich, žádná věda jako jejich. Jejich nadutost je taková, že když jim vyprávíš o nějaké vědě nebo učenci v Chorásánu nebo Persii, myslí si, že jsi hlupák a lhář.“

Súfismus převzal i některé vnější rysy buddhismu, například používání růžence. Nejliberálnějším hlasatelem synkretického učení byl hindský básník Kabír (1380–1418), jehož poezie sice vycházela z hinduistického kultu Rámova, ale snažila se jej kombinací s učením koránu přetvořit v čistý teismus. Boha uctíval pod jménem Ráma a hlásal, že láska k němu musí zahrnovat pocity bezmezné a bezvýhradné oddanosti. „Jsem Rámův pes,“ zpíval. „Jmenuji se Mutija, na krku nosím Rámův řetěz a jdu tam, kam on mě táhne.“ K súfismu se ze synkretických básníků nejvíc přiblížil Dádú Dajál (1544–1603). Jeho učení mělo výrazné kvietistické rysy. Tato mírumilovná sekta se však časem změnila v bojovnou skupinu, která táhla do boje s Dádúovým jménem na rtech; někteří její členové skončili jako lupiči v okolí Džajpuru.

K nepříznivým důsledkům vlivu islámských zvyklostí na indickou civilizaci patří posílení a velké rozšíření zvyku odlučovat ženy od ostatní společnosti. Tento zvyk se nejčastěji označuje perským slovem parda, tj. záclona, rouška, závoj, a někdy také perským slovem góša, tj. koutek, ústraní. Musí-li už žena vyjít za obstaráním nezbytně nutných potřeb na veřejnost, má příkaz nosit volný pytlovitý oděv, kterému se v Indii podle jeho hlavní části, roušky přes obličej s otvory pro oči, říká burka.

Asma, dcera Abú Bakra, přišla k Prorokovi oblečena v tenké průsvitné roucho. Prorok odvrátil tvář a pravil: Jakmile dívka dospěje, není slušné, aby muž mohl hledět na kteroukoli část jejího těla kromě těchto – a ukázal na tvář a ruce.

Muž, který neví nic o literatuře, hudbě a umění, není než zvíře bez zvířecího ocasu a rohů.

(staré indické přísloví)

Živá kráva poskytne člověku za svůj život průměrně 15.440 jídel, kdežto ze zabité krávy lze udělat jen 80 porcí masa.

A na závěr dvě ukázky hloupých komunisticko-humanistických vět-„perel“:

              „...základní představa Indů o světě byla kosmická, nikoli antropocentrická, a proto je indickému myšlení blízká myšlenka socialismu...“ –

              „Co jiného může také být spolehlivějším kritériem velikosti kultury, jejího významu v minulosti i pro dnešek než její sepětí s cestou lidstva kupředu, s jeho vítězstvími i s jeho porážkami, má-li být člověk měřítkem všech hodnot vytvořených člověkem?