Kollár: Sláva bohyně

(výpisky)

Chcete-li sobě představu učiniti a známost opatřiti o lidech všech národů a sekt křesťanských, o jejich způsobu myšlení, mluvení, učení a žití; jak se světské slávy všudy chránili, jak čest a vážnost lidskou opovrhovali, ano, za hřích drželi, k čemu z tohoto ohledu i lid a mládež vedli, tedy čítejte následující: Jedni z nich nepřijímali úřadů a hodností žádných, byvše k tomu jakkoli donucováni; jiní plazili se po zemi, nazývavše se červy zemskými; jiní lezli čtvermo na rukách i nohách jako hovádka nosívavše dříví do města; jiní brali na se z přílišné pokory postavu osla, nosivše na hřbetě koš kamením naplněný; jiní dali se jako zločinci na smrt odsouzení svázati a utíkajíce od světa i lidského tovaryšstva vtírali se násilně do žalářů a temnic; jiní nikdy nejídali u stolu, ale jako psi a štěňátka pod stolem, prosili mimojdoucí o políčky, děkovali za pohanění a potupení, radovali se přezdívkám a nectným jménům, podkládali tvář svou plvajícím aneb dávícím, aby sliny na ně padaly; jiní otrhaní běhali s nejmizernějšími žebráky po ulicech, přebývali a spávali na veřejných smetištích atd. Všickni pak na ničem tak mnoho nemistrovali, jako na jménech, tu krásná a nevinná jména přezvukovali na hříšná, kající, pokorná; jména pohanská změňovali na křesťanská, světská na klášterní, zadržavše toliko počátečných liter stejnost, kupř. Winfried přezvukováno na Bonifacius; Constantin na Cyril (blahozvěst slavský), Mlada na Maria (Češka), Bernhard na Barabáš (jméno loupežníka v Písmě sv.), Damian na Dismas (domnělé jméno lotra na levici visevšího) atd. Že tento duch i u bulharských Slávů panoval, už odtud patrno, že skrze mnichy Methoda a Constantina ku křesťanství obraceni byli. Jak Method, jejich učitel a křestitel, o pohanech smýšlel a učil, víme z jeho Borisovi malovaného obrazu poslední soud představujícího, kde křesťané do nebe jdou, pohané do pekla. Jaký účinek takovéto vynaučování a zásad vštěpení v mysli pokřestěného Borisa pûsobilo, ukazuje následek ten, že i on sám později královskou slávou opovrhna šel do kláštera a stal se mnichem, jeho syn a nástupce Simeon zachoval též tento nábožný přízvuk v duši, an se i na trůnu zanášel překládáním do slavenčiny Homilií a Kázní Jana Zlatoustého čili Chrysostoma, jehož heslo bylo, jakž jsme výše připomenuli, toto: „Slávu opovrhuj a všech slavnější budeš.“ – Tak ruskopolská kněžna Predislawa proměnila na pouti v Palestině své jméno na Eufrozinu, r. 1173. – Tak kníže srbské Rastko vstoupil do stavu mnišského a proměnil jméno své na Sabbas čili Sawa. Druhý apoštol Slávů, Constantin, jmenován a povýšen byv od papeže Hadriana na biskupství v Moravě a v Panonii, této cti a hodnosti přijmouti nechtěv vstoupil raději do kláštera co mnich pod jménem Cyrilla, kde i zemřel.

Bílá barva jest barva pleti celého indoeuropejského plemene. Tato láska k bílé barvě u Indů, Peršanů a Slávů zachovala se ještě z oněch pradávných časů, kde Slávové ještě v Asii mezi národy rozličných barev bydleli, anť jen v důtkách a půtkách s blízkou cizotou milování a ctění svého vlastního se jeví a dědí.

U bělobarvého plemena všecka čidla a smysly jsou souměrně rozestavena, žádné nepřevládá zvláštním zvířeckým vyvinutím: u černobarvého smysl chuti nad jiné ční, proto žaludek opičí, čelisti a pysky vysedlé, zuby nakloněné. Duchovní schopnosti těchto plemen a stupně vzdělanosti jejich řeči, mravů, náboženství, nauk a umění mají se k sobě vespolek téměř tak jako jejich barvy. Bílá barva jest matka a obsah všech barev, tak indoeuropské plémě jest hlava a vůdce všech ostatních.

Každé z těchto plemen drží svou barvu a pleť za nejkrásnější, proto Slávové dobrého boha Bělbohem, zlého nepřátelského Černobohem, Černohlavem nazývali, nepochybně od černých, sousedních jim někdy nepříznivých národů; proto samým sobě a zvláště svým ženám říkali bělohlav, bělohlava, bílá pohlava čili asuba, biala pleć, anobrž celým kmenům Bělochorvati, Bělosrbi, Bělorusi, k rozdílu ode žlutých, červených, hnědých aneb černých osob a žen jiných národů.

Toto jest naším zdáním nejpřirozenější vysvětlení původu a příčiny lásky všech Slávů k bílé barvě ve zpěvích, v oděvu, ve jménech, v náboženství a všech důležitostech života: kterážto libost u jiných, pûvodně též bělobarvých europejských národů (Germánů, Řekořímanů, Keltů) tím více ustydla anebo zmizela, čím dávnější jest jejich vystěhování z Asie, čím starší jejich byt a osamělost v Europě, čím větší vzdálenost ode hnízda jinobarvých plemen.

DALŠÍ CITÁTY:

"Slavme slavně slávu Slávů slavných."

"Sám svobody kdo hoden, svobodu zná vážiti každou."