Gogol: Vij



Jakmile se zrána rozlehl po Kyjevě dosti zvučný hlas seminářského zvonu, visícího nad vraty Bratrského kláštera, začaly se ze všech konců města hrnout zástupy školáků a seminaristů.1 Se sešity pod paždím loudali se beze spěchu do svých tříd gramatikové, rétorové, filosofové a bohoslovci.2 Gramatikové byli ještě docela malí; po cestě do sebe strkali a nadávali si tenounkým diskantem; šaty měli skoro všichni rozedrané nebo ušpiněné a jejich kapsy byly věčně napěchovány všelijakými krámy, jako: kostkami, píšťalkami z brků, zbytky koláčů a někdy dokonce i maličkými vrabčáky, z nichž pak některý znenadání zašvitořil uprostřed hrobového ticha při vyučování, což jeho patronovi obvykle vyneslo pořádný „nářez“ pravítkem přes obě ruce nebo také výprask metlou. Rétorové byli už solidnější: šaty měli nezřídka docela pohromadě, ale zato jejich obličeje byly takřka pravidelně ozdobeny nějakou tou rétorskou ozdobou: buď jim jedno oko šilhalo někam k nebesům, nebo měli místo rtu nějaký puchýř, anebo byli nějak jinak poznamenáni; rétorové spolu rozmlouvali a dušovali se tenorem. Filosofové to brali o celou oktávu níže; jejich kapsy byly, až na čpavé odpadky tabákových listů, docela prázdné. Nedělali si žádné zásoby a všechno, nač přišli, okamžitě snědli; páchli někdy tak silně lulkou a kořalkou, že řemeslník, který náhodou přešel kolem nich, se zastavil a ještě dlouho čenichal po větru jako honicí pes. Tou dobou se obvykle právě začínalo probouzet tržiště a prodavačky preclíků, melounových semínek a makových pirohů chytaly za šosy každého, kdo jen měl šaty z trochu jemnějšího sukna nebo z nějaké bavlněné látky. „Mladý pane, mladý pane, sem, sem!“ hlaholilo ze všech stran. „Kupte preclíčky, makovníčky, koláčky, bochánky! Jsou výtečné, na mou duši, báječné, s medem, sama jsem je pekla!“ A jiná zase zvedala cosi dlouhého a zkrouceného z těsta a křičela: „Hastrmani, hastrmani!3 Mladý pane, kupte si!“ – „Od té nic nekupujte, podívejte se, jak je ohyzdná, jaký má špinavý nos a špinavé ruce...“ Na filosofy a bohoslovce se však neodvažovaly dotírat, protože ti si brávali obvykle ode všeho jen na ochutnání, zato však plnými hrstmi.

Po příchodu do semináře se žáci rozešli do svých tříd, které byly v nizoučkých, avšak dosti prostorných místnostech s nevelkými okny, širokými dveřmi a umazanými lavicemi. Najednou třída zabzučela různohlasým bzukotem: to auditoři4 zkoušeli svoje svěřence; zvonivý diskant gramatika zvučel vysokým tónem jako skleněné tabulky v malých oknech, které mu odpovídaly ozvěnou; v koutě hučel rétor, jehož ústa s tlustými rty by byla lépe slušela filosofovi. Hučel basem a z dálky bylo rozumět jen: hu, hu, hu, hu... Auditoři naslouchali odříkávaným úkolům a pošilhávali přitom jedním okem pod lavici, kde z kapsy podřízeného seminaristy vykukovala houska nebo plněná taštička anebo tykvová semena. Když se celá tato učená cháska sešla náhodou o něco dříve nebo když zvěděla, že profesoři přijdou později než obvykle, tu se za všeobecného souhlasu rozpoutávala bitva, jíž se ovšem museli zúčastnit všichni, včetně cenzorů, jejichž povinností bylo dohlížet na pořádek a mravné chování všech kandidátů bohosloví. Dva bohoslovci obvykle rozhodli, jak se má bojovat: má-li bojovat každá třída jako jeden celek, či mají-li se všichni rozdělit na dvě poloviny: na burzu5 a na seminář. Ať tak či onak, první zahajovali vždycky gramatikové; když se však potom do toho vložili rétorové, raději se stáhli a jali se s výšin pozorovat průběh bitvy. Potom vstoupila do boje filosofie s dlouhými černými kníry a nakonec i bohoslovci v úžasně širokých kalhotách a s převelice tlustými krky. Skončilo to obvykle tím, že bohosloví všechny zdeptalo, a filosofie, hladíc si boky, byla zatlačena do své třídy, kde zalezla do lavic, aby se zotavila. Když pak do třídy vstoupil profesor, který se kdysi také účastnil podobných bitev, poznal okamžitě podle planoucích tváří svých posluchačů, že boj nebyl nejhorší, a zatímco vyplácel metlou přes prsty rétoriku, v druhé třídě jiný profesor „hladil přes ruce“ jakousi dřevěnou lopatkou filosofii. S bohoslovci pak obvykle naložili docela jinak; podle vyjádření profesora bohosloví jim „vsypali notnou dávku velkého hrachu“, což znamenalo výprask karabáčem s kratičkými řemínky.

O slavnostních dnech a o svátcích chodívali seminaristé po domech s betlémem. Někdy také hrávali veselohru, při čemž se vždycky vyznamenával jistý bohoslovec, který byl jen o něco málo nižší než kyjevská zvonice a který představoval Herodias6 nebo Putifarku, manželku jednoho egyptského dvořenína. Za odměnu dostávali buď kousek plátna, nebo pytlík prosa, nebo také půlku vařené husy a podobně. Veškerý tento učený lid – a to jak seminář, tak i burza, které byly navzájem jaksi tradičně znepřáteleny – byl na tom prabídně, pokud jde o živobytí, a přitom byl neobyčejně žravý, takže byste se sotva dopočítali, kolik každý z nich zhltl k večeři halušek; a proto jim naprosto nemohly dostačovat dobrovolné dary zámožných hospodářů. Z tohoto důvodu vypravoval senát, který se skládal z filosofů a bohoslovců, gramatiky a rétory s pytli do cizích zahrad, aby tam loupili a plenili pod vedením jednoho z filosofů nebo také za účasti celého senátu. A v burze se pak objevovala tykvová kaše. Senátoři se obvykle tak přejedli melouny a dýněmi, že druhého dne slýchali auditoři při zkoušení místo jednoho zvuku dva: jeden vycházel z úst a druhý vrčel v senátorském žaludku. Burzáci i seminaristé nosili na sobě cosi dlouhého v podobě kabátu, který sahal „až potad“, což jest terminus technicus, označující – až na paty.

Nejslavnostnější událostí byly ovšem pro seminář vagace, tj. doba počínající červnem, kdy se burza rozcházela do svých domovů. Tehdy se celá hlavní silnice hemžila gramatiky, rétory, filosofy a bohoslovci. Kdo neměl vlastního přístřeší, vypravil se k některému ze svých kolegů. Filosofové a bohoslovci se vrhli na kondice, tj. dali se do vyučování a připravování dětí zámožných rodičů ke zkouškám, aby si tak pro příští rok vydělali na nové boty nebo dokonce na kabát. A celá tato banda táhla společně a tvořila jeden tábor; vařili si cestou kaši a nocovali v polích. Každý vlekl na zádech pytel s jednou košilí a s jedním párem onucí. Bohoslovci byli pak obzvláště šetrní a pečliví: aby nerozedrali boty, zouvali je, přivazovali na hole a nosili přes rameno, obzvláště když bylo bláto. Tehdy si vyhrnovali kalhoty po kolena a neohroženě si vyšlapovali přes kaluže, až voda stříkala. Kdykoliv zahlédli stranou nějakou dědinku, ihned odbočili z hlavní cesty a namířili si to k chalupě, která vypadala honosněji než ostatní, tam se seřadili pod okny a začali z plna hrdla vyzpěvovat nějaký ten cantus.7 Majitel chalupy, obyčejně starý kozácký usedlík, dlouho naslouchal jejich zpěvu, podepíraje se oběma rukama v bocích, potom přežalostně zaštkal a řekl své ženě: „Ženuško, to, co zpívají ti študenti, je podle všeho něco náramně moudrého. Dones jim trochu špeku a vůbec něčeho, co doma najdeš!“ A do pytle se sesypala celá mísa plněných taštiček. A k tomu ještě někdy přibyl pořádný kus slaniny, několik velkých bílých koláčů a někdy i svázaná slepice. A když gramatikové, rétorové, filosofové a bohoslovci doplnili takto své zásoby, vydali se na další pouť. Ale čím dále šli, tím jich bylo méně a méně. A pak se již skoro všichni rozešli do svých domovů a zůstali jen ti, kdož měli do svých rodných hnízd dále než ostatní.

A tak jednou při tomto vandrování odbočili z hlavní cesty tři burzáci, kteří si chtěli v nejbližší osadě, která se jim namane, doplnit své zásoby, protože pytle měli už dávno prázdné. Byli to: bohoslovec Chaljava, filosof Choma Brut a rétor Tiberij Horobec. Bohoslovec byl urostlý, ramenatý jinoch, který měl náramně podivné způsoby: cokoliv mu padlo do oka, zaručeně ukradl. Jinak byl povahy neobyčejně zachmuřené, a když se pořádně opil, zalezl obvykle někam do roští a seminaristům to pak dalo pěknou práci, než ho tam našli. Filosof Choma Brut byl naopak veselý, nejraději se povaloval a kouřil lulku. A když ten se napil, objednal si muziku a tančil třasáka. Okusil nejednou „velkého hrachu“, ale díval se na to s filosofickým klidem a říkal, že co komu souzeno, tomu neuteče. Rétor Tiberij Horobec neměl ještě právo nosit kníry, ani pít kořalku, ani kouřit lulku. Honosil se jen bujnou kšticí, a proto byl jeho charakter v té době ještě málo vyvinutý; ale podle toho, že se často objevoval ve třídě s velkými boulemi na hlavě, dalo se soudit, že z něho bude dobrý voják. Bohoslovec Chaljava a filosof Choma ho často na znamení své přízně tahali za kštici a užívali ho jako vyslance.

Bylo již k večeru, když odbočili z hlavní silnice. Slunce právě zapadlo a vzduch se ještě chvěl denním teplem. Bohoslovec a filosof šli mlčky a kouřili lulku; rétor Tiberij Horobec srážel holí hlavičky bodláků, které rostly podél cesty. Cesta se vinula mezi skupinami dubů a ořeší, roztroušenými po louce. Rovina byla tu a tam vystřídána svahem či nevelkým kopcem, zeleným a zaobleným jako kupole. Na dvou místech se objevila niva s dozrávajícím obilím, nasvědčující tomu, že již někde nablízku musí být vesnice. Avšak urazili ještě více než hodinu cesty od těchto obilných polí, a nikde ani stopy po nějakém obydlí. Nebe již úplně ztemnělo soumrakem a jenom na západě bledly poslední zbytky rudých červánků.

„Kýho čerta!“ řekl filosof Choma Brut, „vždyť se přece zdálo, jako by už co chvíli měla přijít dědina!“

Bohoslovec se jen mlčky rozhlédl, potom znovu zasunul do úst svou lulku – a šli dále.

„Na mou duši!“ řekl zase filosof a zastavil se. „Je už tma jako v pytli.“

„A třeba se kousek dál vyskytne nějaká dědinka,“ řekl bohoslovec, aniž vyndal dýmku z úst. Ale mezitím už nastala noc, a byla to noc dosti temná. Její ponurost zvětšovaly ještě nevelké mraky; a podle všech známek se dalo soudit, že nevyjdou ani hvězdy, ani měsíc. Burzáci zpozorovali, že zabloudili a že už dávno nejdou po cestě.

Filosof chvíli tápal na všecky strany a nakonec řekl stroze: „A kdepak je cesta?“ Bohoslovec mlčel, na chvíli se zamyslil a pak řekl: „Na mou duši, to je ale tma!“ Rétor poodešel stranou a snažil se nahmatat cestu rukama, plazil se po zemi, ale zatím nahmatal jen liščí doupata. Kolem byla jen holá step, po níž zřejmě nikdo nejezdil. Poutníci se znovu pokusili dostat se trochu kupředu, ale všude byla táž pustina. Filosof zkusil zavolat, ale jeho hlas se docela rozplynul v stepi a nedostalo se mu pražádné odpovědi. Ale o něco později zaslechli jakési slabé kvílení, podobající se vytí vlků.

„Tak co budeme dělat?“ řekl filosof.

„A co bychom dělali? Zůstaneme zde a vyspíme se pod širým nebem!“ řekl bohoslovec a sáhl do kapsy pro křesadlo, aby si znovu zapálil svou lulku. Ale filosof nechtěl o tom ani slyšet. Měl totiž ve zvyku zpracovat na noc alespoň půlpudový skrojek chleba a alespoň čtyři libry slaniny, a tentokrát pociťoval v žaludku jakousi obzvlášť nepříjemnou prázdnotu. Kromě toho se filosof přes svou bujarou povahu poněkud bál vlků.

„Ne, Chaljavo, to nejde,“ řekl. „Snad si nemyslíš, že se ti tady natáhnu jako nějaký pes a budu spát s hladovým břichem? Zkusme to ještě a možná, že přijdeme na nějaké obydlí a že se nám třeba podaří vypít na noc alespoň skleničku pálenky.“

Při slově pálenka si bohoslovec odplivl a zabručel: „To se rozumí, že spaní venku není žádný med.“ A burzáci se vydali na další pouť, až konečně k největší své radosti zaslechli kdesi v dálce štěkot. Naslouchali chvíli a pak se čile pustili oním směrem; po chvíli uviděli světýlko. „Dědina! Na mou duši dědina!“ zvolal filosof. Jeho domněnka byla správná; za nějakou dobu opravdu spatřili nevelkou usedlost, která se skládala ze dvou chalup s jedním společným dvorem. V oknech se svítilo; u plotu trčelo asi deset švestkových stromů. Skulinami v prkenných vratech uviděli burzáci široký dvůr plný formanských vozů. Na nebi se tou dobou tu a tam zatřepala hvězda. „Ne abyste se dali odbýt, hoši! Stůj co stůj nás tu musejí vzít na noc!“ A tři učení mužové zabušili družně na vrata a zavolali: „Otevřte!“

V jedné chalupě zaskřípěly dveře a po chvíli spatřili burzáci stařenu v nepotaženém kožichu.

„Kdo tam?“ otázala se, přidušeně pokašlávajíc.

„Nech nás tu, babičko, přenocovat. Zabloudili jsme. A venku je tak ohavně jako v hladovém břiše.“

„A co jste zač?“

„Ale jsme takoví neškodní lidičkové: bohoslovec Chaljava, filosof Brut a rétor Horobec.“

„Ani nápad,“ zavrčela stařena, „mám lidí plný dům, v chalupě není koutečku volného. Kampak bych vás dala? A ještě k tomu takovéhle ptáčky! Vždyť by se mi chalupa rozvalila, kdyby se mi do ní nacpali takovíhle... Já, panečku, znám tyhle filosofy a bohoslovce! Jen si s těmihle opilci něco začni – a střechu nad hlavou neuhlídáš. Táhněte, táhněte! Tady není pro vás místo.“

„Slituj se, babičko! Copak bys mohla dopustit, aby darmo zahynuly tři křesťanské duše? Dej nás, kam chceš. A jestli něco jako tentononc, víme, nebo něco podobného, ať nám ruce upadnou nebo ať do nás na místě hrom uhodí! Na mou duši!“

Stařena se zřejmě poněkud obměkčila. „No dobrá,“ řekla, jako by o něčem uvažovala, „pustím vás tedy, ale každý z vás bude ležet jinde; neměla bych klidu v duši, kdybyste byli pohromadě.“

„Nalož s námi podle libosti, nebudeme pranic namítat,“ odpověděli burzáci.

Vrata zaskřípěla a oni vešli do dvora.

„A co, babičko,“ řekl filosof, který šel stařeně v patách, „nenašlo by se tu něco jako tento... víme, já mám v břiše jako vymeteno. Od samého rána jsme neměli v hubě ani půl sousta.“

„Hleďme, čeho se jim zachtělo!“ řekla stařena. „Nemám, nic takového nemám a ani jsem dnes netopila.“

„Ale my bychom vám zítra všecičko jaksepatří zaplatili,“ pokračoval filosof, „v hotovosti!“ – A potichu dodal: „Kozla starýho dostaneš!“

„Jděte, jděte, a řekněte zaplaťpánbůh za to, co se vám dává. Čert mi byl dlužen takové zhejčkané panáčky!“

Filosof Choma byl těmito slovy náramně rozmrzen. Ale náhle zvětřil vůni sušené ryby. Zahleděl se na kalhoty bohoslovce, který kráčel vedle něho, a spatřil, jak mu z kapsy čouhá veliký rybí ocas. Bohoslovci se už mezitím podařilo štípnout z vozu celého karasa. A poněvadž to neprováděl z nějaké potřeby, nýbrž z pouhého zvyku, a poněvadž už zatím na svého karasa docela zapomněl a znovu se rozhlížel, co by se ještě dalo kde ukrást – nemaje v úmyslu propást byť jen zlámanou grešli! – strčil filosof Choma ruku do jeho kapsy jako do své vlastní a karasa mu odtud vytáhl. –

Stařena rozdělila burzáky takto: rétora uložila v chalupě, bohoslovce zavřela do prázdné komory a filosofovi nabídla prázdný ovčín.

Když filosof osaměl, snědl nejprve karasa, potom se rozhlédl po košatinových stěnách chléva, kopl do rypáku zvědavou svini, která sem prostrčila hlavu z vedlejšího chlívku, pak se převrátil na pravý bok a usnul, jako když ho do vody hodí. Náhle se však otevřela nízká dvířka a do chléva vešla schýleně stařena.

„A copak, babičko, copak bys ráda?“ řekl filosof. Ale stařena šla přímo k němu a natahovala po něm ruce.

„Ehe-he!“ pomyslil si filosof, „jen to ne, drahoušku, na to jsi už tuze stará.“ Uhnul se jí a popolezl o kousek dále, ale stařena k němu zase bez okolků přistoupila.

„Poslouchej, bábi,“ řekl filosof, „teď je půst a já jsem takový člověk, že ani za pytel dukátů půst neporuším.“ Ale stařena jen pořád natahovala ruce a bez jediného slova po něm chňapala.

Filosofa jala hrůza, zvláště když zpozoroval, jak jí oči blýskají podivným světlem. „Babičko, co to děláš? Jdi pryč, jdi si s Pánem Bohem!“ vykřikl. Ale stařena zase ani muk a jen ho chytala rukama.

Vyskočil a chtěl vzít do zaječích, ale stařena se postavila do dveří, zabodla se do něho svýma blýskavýma očima a znovu se k němu blížila.

Filosof ji chtěl odstrčit, ale k svému údivu zpozoroval, že nemůže zvednout ruce a ani nohy že mu neslouží, a ještě větší hrůza ho jala, když zjistil, že jeho ústa nevydávají ani hlásku – slova mu neslyšně ševelila na rtech. Slyšel jen, jak mu buší srdce, a viděl, jak k němu stařena přistoupila, složila mu ruce, sehnula mu hlavu, pak mu mrštně jako kočka vyskočila na hřbet, udeřila ho koštětem přes boky – a on začal vyhazovat jako jezdecký kůň a nesl ji na svých ramenou. To všechno se zběhlo tak rychle, že se filosof sotva mohl vzpamatovat: chytil se oběma rukama za kolena a snažil se udržet nohy, ale ty se k jeho největšímu údivu zvedaly proti jeho vůli a pádily rychleji než čerkeský běžec. Když už minuli chalupy a před nimi se rozevřela široká a plochá úžlabina a když se po jejich boku objevil les, černý jako uhel, tu si teprve řekl: „Ehe-he, ona je to čarodějnice!“

Na nebi zářil obrácený srpek měsíce. Jako průsvitná pokrývka snášel se lehce plachý půlnoční svit a vlnil se při zemi. Zdálo se, jako by všechno – lesy, louky, nebe i doliny – spalo s otevřenýma očima. A nikde ani dechu, ani vánku. Noční chlad byl prosycen čímsi vlahým a teplým. Stíny stromů a křovisek dopadaly v ostrých klínech jako ohony vlasatic na mírně se svažující rovinu. Taková byla noc, kdy filosof Choma Brut cválal se svým podivným jezdcem na hřbetě. – Jeho srdce zaplavoval jakýsi mučivý, nepříjemný, ale zároveň slastný pocit. Sklonil hlavu a vtom spatřil, jak tráva, které se předtím téměř dotýkal nohama, nyní jako by rostla kdesi hluboko a daleko pod ním a nad ní jako by byla vrstva vody, čiré jako horský pramen, takže se zdálo, že je dnem jakéhosi světlého a až ke dnu průzračného moře; alespoň jasně viděl, jak se v něm obrážel i s tou babiznou na hřbetě. Viděl také, jak tam místo měsíce svítilo jakési slunce, a slyšel, jak modré zvonky nakláněly své hlavičky a vyzváněly. A viděl, jak zpod ostřice vyplula rusalka, jak se zakmitla hned její záda a hned zas její nožka, jaká byla krásná a pružná, samý lesk a třpyt. Otočila se k němu a než se nadál, spatřil, jak se k němu přibližuje její tvář s jasnýma jiskřivýma a pronikavýma očima, zažehujícíma jásavý plápol v jeho srdci; rusalka užuž vyplouvala na povrch, ale pak se zatřásla perlivým smíchem a zase se vzdálila; a hle, a teď se převrátila naznak a její oblačné prsy, matné jako nepolévaný porcelán, prosvítají na slunci na okrajích svých bělostných a elasticky něžných oblouků. A jako perličky sesypaly se na ně drobounké vodní bublinky. Rusalka se ve vodě všecka třese a zalyká smíchy...

Je to všecko pravda, či jenom šálení? Je to skutečnost, či jenom sen? A co je zase tohle? Vítr či hudba? Zní, zní a line se, hned laská a hned zas mučí jakýmsi nesnesitelným trylkem...

„Co to jen je?“ uvažoval filosof Choma Brut, dívaje se dolů k zemi a uháněje, seč mu nohy stačily. Pot se z něho jen řinul. Zmocnil se ho jakýsi ďábelsky slastný pocit, cítil jakousi pronikavou, děsivě mučivou rozkoš. Chvílemi mu připadalo, jako by už ani neměl srdce, a sahal si poděšeně na hruď. K smrti zmořený a vyděšený, připomínal si všechny modlitby, které znal. Probral také všechna zaklínadla proti duchům – a najednou se mu jaksi ulevilo; cítil, že jeho krok se ponenáhlu zvolňuje a že čarodějka už mu nesedí na hřbetě tak pevně. Hustá tráva se zase dotkla jeho nohou, a on už v ní neviděl nic neobyčejného. Na obloze jasně svítil srpek měsíce.

„To je dobré!“ pomyslil si filosof Choma a začal polohlasně odříkávat zaklínadla. Nakonec se bleskurychle vymrštil zpod babizny a sám vyskočil na její hřbet. A babizna se rozběhla malými drobnými krůčky tak rychle, že jezdec sotva popadal dech. Země se pod ním jenjen míhala. Všechno bylo jasně ozářeno svitem měsíce, třebaže nebyl v úplňku. Údolí byla jako vymetená a jemu se všechno v letu jen nejasně a zmateně kmitalo před očima. Popadl při cestě jakési poleno a začal jím ze všech sil bušit do babizny. Ta se dala do žalostného křiku; nejprve vyrážela jakési zlostné a výhružné skřeky, ale potom začal její nářek slábnout, stával se příjemnějším, čistším, až byl nakonec docela tichoučký a jen zvonil jako drobounké stříbrné rolničky, omamující svou melodií srdce. Vtom filosofovi mimoděk kmitlo hlavou: A je to opravdu ta babizna? „Och, už dál nemohu!“ vydechla zcela vyčerpaně a klesla k zemi. Vstal a podíval se jí do obličeje: právě svítalo a v dálce se zaleskly zlaté báně kyjevských kostelů. Před ním ležela krásná dívka s rozcuchaným nádherným copem a s řasami dlouhými jako šípy. Rozhodila bezmocně bílé nahé ruce a sténala a obracela k nebi oči plné slz. Choma se zachvěl jako osikový list; zmocnila se ho lítost a zároveň jakési podivné vzrušení a jakási bázeň, kterou až dosud neznal; vzal nohy na ramena a s větrem o závod pádil odtud. Cestou mu divoce bušilo srdce a nedovedl si nijak vysvětlit, jaký se ho to zmocnil divný, neznámý pocit. Neměl už chuti vracet se do osady a vydal se spěšně do Kyjeva, přemýšleje celou cestu o svém nepochopitelném dobrodružství. Ve městě byli tou dobou burzáci vzácní: skoro všichni se rozběhli do svých dědin nebo po kondicích, anebo prostě bez kondic, protože v maloruských dědinách jste se mohli dosyta najíst halušek, tvarohu, smetany i taštiček velikých jako klobouk, bez jediného groše v kapse. Veliká, napolo rozvalená bouda, v níž byla burza, byla teď nadobro prázdná, a ať filosof sebevíc slídil po všech koutech a ohmatával dokonce i všechny díry a škvíry ve střeše, nevyšťáral nikde ani ždibec slaniny, ba ani kousek starého chleba, který si tam burzáci obvykle schovávali. Ale filosof si brzy věděl rady, jak si pomoci z nouze: s veselým pohvizdováním prošel asi třikrát sem a tam tržištěm a na samém konci několikrát zamrkal na jakousi mladou vdovu v žlutém čepci, která prodávala stuhy, broky i kola k vozům – a ještě téhož dne se nacpal taštičkami z pšeničné mouky, slepicí... no zkrátka, ani se to vypsat nedá, co všechno se octlo před ním na stole, prostřeném v malinkém hliněném domku, uprostřed malinké zahrádky s višněmi. Téhož večera byl pak filosof viděn v krčmě: ležel na lavici, pokuřoval podle svého zvyku lulku a před očima všech hodil židovi krčmáři půlzlatník. Před ním stál džbánek. Sledoval lhostejným a spokojeným pohledem přicházející a odcházející hosty a na svou neobyčejnou příhodu si už ani nevzpomněl.

Mezitím se všude rozkřiklo, že prý dcera jednoho bohatého kozáckého setníka, který měl dvůr asi padesát verst od Kyjeva, vrátila se jednoho dne z procházky celá zmlácená, že se taktak dovlekla domů, že má smrt na jazyku a že na smrtelné posteli projevila přání, aby po její smrti četl nad ní zádušní modlitby po celé tři dni jeden z kyjevských seminaristů, Choma Brut. Filosof se o tom dověděl přímo od rektora, který si ho schválně pozval k sobě a uložil mu, aby se bez jakýchkoli průtahů vydal na cestu, že slovutný pan setník poslal pro něho schválně lidi s povozem.

Filosof se bezděčně zachvěl jakousi podivnou obavou, kterou si sám nedovedl vyložit. Temná předtucha mu říkala, že ho čeká cosi nepěkného. A tak, sám nevěda proč, prohlásil bez obalu, že nikam nepojede.

„Poslyš, domine Chomo,“ řekl rektor (který při některých příležitostech mluvíval se svými podřízenými velmi zdvořile), „já se tě čerta starého ptám na to, chceš-li jet či nechceš. Já ti jenom povídám, že budeš-li si stavět palici a budeš-li mudrovat, dám tě tak seřezat čerstvou březovicí přes záda a přes to ostatní, že si budeš moci s klidem odpustit lázně.“

Filosof se lehce podrbal za uchem a beze slova vyšel, pevně rozhodnut, že při první vhodné příležitosti vezme nohy na ramena. Když pak v zamyšlení sestupoval po příkrých schodech na dvůr, který byl kolem dokola osázen topoly, zarazil jej na chvíli dosti zřetelný hlas rektorův, udílející tento rozkaz klíčníkovi a ještě komusi, pravděpodobně jednomu ze setníkových poslů:

„Poděkuj pánovi za krupici a za vejce,“ řekl rektor, „a řekni, jakmile jen budou knihy, o kterých píše, hotovy, že mu je hned pošlu. Dal jsem je už opsat písaři. A nezapomeň, člověče, taky pánovi vyřídit, že v jeho dědině jsou, jak známo, výborné ryby, obzvláště jeseteři, tak aby nějaké příležitostně poslal; tady na trhu nemají pěkné a taky jsou drahé. A ty, Javtuchu, dej chlapcům po sklence kořalky. A filosofa přivažte, jinak vám upláchne!“

„Aby ho čert,“ pomyslil si filosof, „vyčmuchal to, lišák jeden nohatej!“

Sešel dolů a spatřil velký krytý vůz, který zprvu považoval za pojízdnou stodolu. Byl opravdu hluboký jako cihlářská pec. Ale zatím to byl jen obyčejný krakovský kočár, jakým se dopravovali po celých půlstovkách židé se svým zbožím do všech měst, kde se jen něco šustlo o jarmarku. Na filosofa tu čekalo šest zdravých a statných chlapů, poněkud už starších kozáků. Haleny z jemného sukna, ozdobené třapci, nasvědčovaly tomu, že jejich majitel je dosti významný a bohatý muž. Neveliké jizvy pak ukazovaly, že okusili kdysi válčení a že se při něm pokryli slávou.

„Nedá se nic dělat. Co komu souzeno, tomu neuteče!“ pomyslil si filosof, obrátil se ke kozákům a zvolal: „Buďte zdrávi, bratři kozáci!“

„Buď zdráv, pane filosofe!“ odpověděli někteří z nich.

„Tak já se tedy mám vézt s vámi? Ale je to nóbl vozejček!“ pokračoval a vlezl dovnitř. „Jen ještě najmout muzikanty, a dalo by se tu i tancovat!“

„Ba, je to pořádný povoz!“ řekl jeden z kozáků, usedaje na kozlík vedle kočího, jenž měl hlavu ovázánu kusem hadru místo čepice, kterou se mu podařilo v hospodě propít. Ostatních pět vlezlo s filosofem do prohlubně a rozložilo se po pytlích naplněných rozličným nákupem z města.

„Rád bych věděl,“ řekl filosof, „kdyby se například tahle kára naložila až po střechu nějakým zbožím – dejme tomu solí nebo železnými klíny – kolika koní by potom bylo zapotřebí?“

„Nu,“ řekl po chvíli kozák sedící na kozlíku, „to by bylo zapotřebí hezké řádky koní.“ A měl za to, že po takovéto zcela uspokojivé odpovědi má plné právo po celou další cestu mlčet.

Filosof by se byl tuze rád dověděl něco bližšího o tom, co je to zač ten setník, jakou má povahu, co se proslýchá o jeho dcerce, která se takovým neobyčejným způsobem vrátila domů a leží teď na smrtelné posteli a jejíž osud byl nyní spjat s jeho osudem, jak to vypadá u nich v domě a tak dále. Doléhal na ně otázkami, ale kozáci byli bezpochyby z rodu mudrců, protože místo odpovědi mlčeli a jen pokuřovali z dýmek, ležíce na pytlích. Jen jeden z nich se obrátil se stručným příkazem ke kočímu na kozlíku: „Poslouchej, Overko, ty starej nekňubo, až budeš přijíždět k hospodě, co stojí při čuchrajlovské silnici, tak tam nezapomeň zastavit a vzbudit mě i ostatní chlapce, kdybychom náhodou usnuli.“ A hned poté upadl do dosti hlučného spánku. Ostatně jeho ponaučení bylo docela zbytečné, protože sotva se jejich olbřímí vozidlo přiblížilo k hospodě na čuchrajlovské silnici, zahřměli kozáci jako jeden muž: „Stát!“ Přitom je třeba říci, že Overkovi koně byli už tak vycvičení, že sami zastavovali před kdejakou putykou. Přestože byl horký červencový den, vylezli všichni do jednoho z povozu a vrhli se do nízké špinavé nálevny, kde se k nim radostně rozběhl žid krčmář, aby přivítal staré známé. Zpod šosu vytáhl několik vepřových klobás, položil je na stůl a ihned se odvrátil od tohoto pokrmu, který mu talmud zakazoval. Všichni usedli kolem stolu. Před každým se octlo po hliněném džbánku. Filosof Choma se musel ovšem také zúčastnit společného hodokvasu. A protože Malorusové, když si trochu přihnou, začnou se dozajista líbat nebo plakat, byla zanedlouho celá hospoda samé hubičkování.

„Tak co, Spiride, nedáme si hubičku?“ – „Pojď sem, Doroši, ať tě obejmu!“

Jeden kozák, který byl starší než ostatní a měl šedivé vousy, podepřel si rukou tvář a usedavě se rozplakal, že prý nemá ani otce, ani matku a že je na tom světě sám a sám. Jiný kozák, velký rozumbrada, ho pořád utěšoval: „Neplač, povídám ti, neplač! Co dělat... však on už Pánbůh ví, co a jak.“ A jiný zase, kterému říkali Doroš, byl najednou náramně zvědavý a neustále se vyptával filosofa Chomy:

„To bych rád věděl, čemu se tam u vás v burze vlastně učíte; tomu snad, co pan páter odříkává v kostele, nebo něčemu jinému?“

„Ale, co se vyptáváš!“ protáhl unyle rozumbrada, ať si tam učí, čemu chtějí. Však on už Pánbůh ví, čeho je třeba. Bůh je vševědoucí.“

„Ne, já chci vědět,“ pokračoval Doroš, „co je tam v těch knížkách napsáno. Možná že něco docela jiného, než říká páter.“

„Ó, Bože můj, Bože můj!“ zanaříkal ctihodný poučovatel, „a nač o tom mluvit? To je přece Boží záležitost. A co Bůh ustanovil, toho nezměníš.“

„Chci vědět všechno, ať je tam napsáno cokoliv. Půjdu do burzy, na mou věru půjdu! A co myslíš, že se ničemu nenaučím? – Všemu se naučím, všemu!“

„Ó, ty můj Bože, ty můj Bože...“ ozval se zase utěšitel a sklonil hlavu na stůl, protože už neměl sil, aby ji udržel na ramenou. Ostatní kozáci rokovali o svých pánech a o tom, proč svítí na nebi měsíc.

Když filosof Choma viděl, jaké panuje rozpoložení myslí, rozhodl se toho využít a vzít do zaječích. Ale předtím se obrátil k šedovlasému kozákovi, který tolik tesknil po otci a matce, a povídá: „Copak ses tak rozplakal, strýčku? Vždyť já jsem taky sirotek. Pusťte mě, strýčkové, na svobodu! Nač mě potřebujete?“

„Pusťme ho!“ ozvali se někteří kozáci. Vždyť je to sirotek. Ať si jde, kam srdce ráčí.“

„Ó, Bože můj, Bože můj!“ zanaříkal utěšitel a zvedl hlavu. „Pusťte ho! Ať si jde!“

A kozáci ho užuž chtěli vyvést do širého pole. Ale ten, co byl tak zvědavý, je zastavil a řekl: „Nedotýkejte se ho; já si s ním chci pohovořit o burze. Půjdu taky do burzy...“

Ostatně, útěk by se byl stejně sotva podařil, protože když se filosof konečně odhodlal vstát od stolu, zjistil, že má nohy jako dřevěné a že z místnosti vede tolik dveří, že by byl sotva našel ty pravé.

Teprve k večeru si naše milá společnost vzpomněla, že by se měla vydat na další cestu. S námahou se vyškrábali do vozu a hnuli se kupředu, pobízejíce koně a zpívajíce jakousi píseň, v jejíchž slovech a v jejímž smyslu by se byl ani čert nevyznal. Strávili jízdou více než polovinu noci, neustále bloudili a hledali cestu, kterou jinak znali nazpaměť, až se konečně pustili se srázného kopce do údolí a filosof uviděl po stranách tyčkové nebo proutěné ploty zahrad s nizounkými stromy, za nimiž vykukovaly střechy. Byla to veliká osada, která patřila setníkovi. Bylo už hodně přes půlnoc; nebe bylo temné a jen tu a tam blikaly drobounké hvězdičky. Ani v jedné chalupě se nesvítilo. Vjeli do dvora, provázeni štěkotem psů. Po obou stranách se rýsovaly kůlny a domky s doškovými střechami. Jeden z domků, který stál právě uprostřed proti vratům, byl větší než ostatní – bylo to zřejmě setníkovo obydlí. Vozidlo zastavilo před jakousi nevelikou kůlnou a naši milí pocestní šli spat. Filosof si však chtěl ještě trochu obhlédnout panská stavení; ale ať sebevíc poulil oči do tmy, nemohl nic jasného rozeznat; místo domu viděl jakéhosi medvěda a komín se podobal rektorovi. Filosof mávl rukou a šel také spat.

Když se probudil, byl celý dům na nohou: milostslečna v noci umřela! Sluhové pobíhali chvatně sem a tam. Několik stařen plakalo. A zástup zvědavců se díval přes plot do panského dvora, jako by tam bůhvíco mohl uvidět. Filosof se vydal ve volné chvíli na obhlídku oněch míst, která si nemohl prohlédnout v noci. Panský dům bylo nevelké nízké stavení, jaká se stavívala v Malorusku za starých časů. Střechu měl doškovou. Malé a do špičky protáhlé průčelí s okénkem, které se podobalo nahoru otočenému oku, bylo celé omalováno modrými a žlutými květy a červenými půlměsíci. Toto průčelí bylo podepřeno dubovými pilíři, které byly do poloviny kulaté, dole šestihranné a nahoře ozdobně vyřezávané. Pod tímto průčelím bylo nevelké zápraží s lavičkami po obou stranách. Z boku stavení byly rovněž přístřešky na pilířích, které byly tu a tam vinuté. Před oknem se zelenala vysoká hruška s pyramidovitým vrškem a třepetavým listím. Uprostřed dvora stálo ve dvou řadách několik sýpek, které tvořily jakousi širokou ulici vedoucí k domu. Za sýpkami, u samých vrat, byly dva trojúhelníkovité sklepy, jeden proti druhému, a rovněž kryté došky. Trojhranná zeď každého z nich měla nízká dvířka a byla pomalována různými obrázky. Na jedné zdi byl nakreslen kozák, jak sedí na sudu a drží nad hlavou džbánek s nápisem: „Ať žije, kdo pije!“ Na druhé zdi byla namalována čutora a jiné polní láhve a po stranách, patrně pro ozdobu, obrácený kůň, dýmka, kulová karta a nápis: „Víno je kozácké potěšení.“ – Z půdy jedné kolny vykukovaly ohromným vikýřem buben a mosazné trouby. U vrat stály dva moždíře. Všechno nasvědčovalo tomu, že domácí pán býval veselý patron a že dvorec jistě často hlaholíval bujným hodokvasem. Za vraty stály dva větrníky. Vzadu za usedlostí se prostíraly zahrady a korunami stromů probleskovaly tmavé čepičky chalup skrytých v zelené houštině. Celá osada se rozkládala na širokém a rovném úpatí kopce. Na severní straně zacláněl veškeren výhled příkrý sráz, který končil právě u dvorce. Když jste se na něj dívali odspodu, připadal vám ještě strmější a vysoko na jeho vrcholku tu a tam trčelo v nepravidelných trsech jakési hubené býlí, které se černalo proti světlému nebi. Holý hlinitý kopec působil jakýmsi pochmurným dojmem. Byl všecek zbrázděn dešťovými výmoly a strouhami. Na dvou místech příkrého svahu byly přilepeny dvě chalupy; nad jednou z nich rozkládala větve košatá jabloň, podepřená u kořenů nevelkými kůly zabořenými do hlíny. Jablka, která z ní náhodou shodil vítr, kutálela se až dolů na panský dvůr. S vrchu kopce vinula se po svahu cesta, která vedla dole kolem dvorce do osady. Když filosof přeměřil očima strašlivou příkrost svahu a vzpomněl si na včerejší jízdu, usoudil, že buď má milostpán velice chytré koně, nebo že kozáci mají náramně odolnou povahu, když i v podnapilém stavu dokázali tudy sjet a nezřítit se po hlavě dolů i s tou obrovskou károu a s celým nákladem. Filosof stál na nejvyšším místě dvora, a když se obrátil a podíval se na opačnou stranu, naskytl se mu zcela jiný pohled. Osada přecházela povlovně spolu se svahem v rovinu. Daleko široko prostírala se nepřehledná luka; jejich jasná zeleň postupně temněla a docela v dálce se modralo množství osad, které byly odtud vzdáleny jistě nejméně dvacet verst. Po pravé straně luk se táhly kopce a v dálce planul a temněl sotva znatelný pruh Dněpru. „Ech, nádherný kraj!“ povzdychl si filosof. „Zde tak žít, chytat ryby v Dněpru a v rybnících, lovit do pastí nebo střílet bahňáky a kolihy! Ostatně, nic bych za to nedal, že se v těchhle lukách najde i dost velkých dropů! A kolik ovoce by se tu dalo nasušit a prodat do města, nebo ještě lépe by bylo pálit z něho slivovici, protože ovocné slivovici se žádná jiná kořalka nevyrovná. Ale taky by neškodilo se trochu poohlédnout, jak by se odtud dalo upláchnout!“ Za plotem mu padla do oka malá pěšinka, docela zarostlá bujným plevelem. Bezděčně na ni vykročil, maje původně v úmyslu jen se trochu projít, ale potom ho napadlo fouknout potají mezi chalupami do polí; vtom však ucítil na rameni čísi pevnou ruku.

Stál za ním onen starý kozák, který včera tak hořce bědoval nad ztrátou otce a matky a nad svou sirobou.

„Darmo se namáháš, pane filosofe, odtud neupláchneš!“ řekl. „To my tady nemáme tak zařízené, aby se dalo jen tak utéct. Ostatně, cesty jsou tu pro pěšího špatné; a jdi raději k pánovi! Už na tebe dávno čeká ve světnici.“

„Tak pojďme. Vždyť já nic... já přece s radostí,“ řekl filosof a vykročil za kozákem.

Setník byl už letitý stařec se šedivými vousy a s výrazem ponurého smutku ve tváři; seděl ve světnici u stolu a podepíral si oběma rukama hlavu. Bylo mu asi padesát let, avšak výraz hlubokého zármutku v jeho bledé a vyzáblé tváři nasvědčoval tomu, že jeho duše je mrtva, že ji zlomila jediná chvíle a že je navždy pohřbena všechna dřívější veselost a všechen dřívější bujarý život. Když vešel Choma, provázen starým kozákem, sundal jednu ruku s čela a lehce pokynul hlavou na jejich hlubokou poklonu.

Choma i kozák zůstali uctivě stát u dveří.

„Kdo jsi a odkud a jaké je tvé povolání, dobrý muži?“ otázal se setník ani ne laskavě, ani ne drsně.

„Jsem seminarista, filosof Choma Brut.“

„A kdo byl tvůj otec?“

„Nevím, velkomožný pane.“

„A tvoje matka?“

„Ani tu jsem neznal. Že jsem nějakou matku měl, to dá zdravý rozum, ale kdo byla a odkud a kdy žila – to, dobrodinče, na mou duši nevím.“

Setník se odmlčel a zřejmě se nad něčím na chvíli zamyslil.

„A jakpak ses seznámil s mou dcerkou?“

„Ale já jsem se s ní, velkomožný pane, vůbec neseznámil, na mou duši ne! Jakživ jsem neměl nic s děvčaty. Jděte mi s nimi k šípku, abych neřekl něco horšího.“

„A pročpak tedy chtěla, aby ses u ní modlil právě ty a ne někdo jiný?“

Filosof pokrčil rameny: „Pánbůh ví, jak tomu mám rozumět. Ale to už je přece známá věc, že panstvo mívá všelijaké choutky, kterým ani učiněný mudrc nerozumí; však přísloví nadarmo neříká, že co pán prosí, to být musí.“

„A nelžeš, pane filosofe?“

„Ať do mne na místě hrom udeří, jestli lžu!“

„Kdyby byla aspoň o chviličku déle žila,“ řekl setník zkroušeně, „byl bych se jistě všechno dověděl. Řekla: Nikomu nedávej nade mnou číst modlitby, tatíčku, ale pošli okamžitě do kyjevského semináře a přivez odtud burzáka Chomu Bruta, ať se po tři noci modlí za mou hříšnou duši. On ví... Ale co ví, to jsem se už nedověděl. Sotvaže tohle, chuděrka, řekla, vypustila duši. Ty jsi, dobrý člověče, zajisté proslaven svatým životem a bohulibými skutky a ona se to nejspíš o tobě doslechla.“

„Kdo? Já?“ řekl burzák a couvl úžasem. „Já a svatý život?“ pravil a zahleděl se setníkovi upřeně do očí. „Pánbůh s vámi, milostpane! Co to povídáte! Hanbím se to říci, ale vždyť já jsem zrovna o velkonočním půstu chodil za pekařkou.“

„Nu, taková je už asi vůle Boží. Musíš se dnešního dne chopit svého díla.“

„Já bych na to vaší milosti řekl... on, toť se rozumí, může každý, kdo se vyzná v Písmu, takovou věc přiměřeně... ale v tomto případě by bylo jistě vhodnější zavolat jáhna nebo alespoň kostelníka. Jsou to lidé rozmyslní a znalí své věci, kdežto já... A vždyť ani nemám pořádný hlas a sám jsem takový, čert ví jaký. Vypadám k ničemu.“

„Zařiď se, jak chceš, ale to ti povídám, že přání, které mi odkázala moje milovaná dcerka, splním do poslední písmenky a na nic se nebudu ohlížet. Budeš-li se za ni po tři noci, počínaje dneškem, jak náleží modlit, bohatě tě odměním; ale jestli ne, nepřej si okusit mého hněvu!“

Poslední slova pronesl setník tak tvrdě, že filosof plně pochopil jejich význam.

„Pojď se mnou!“ řekl setník.

Vyšli do síně. Setník otevřel dveře do druhé světnice, která byla naproti. Filosof se v síni na chvíli zastavil, aby se vysmrkal, a pak s jakýmsi bezděčným strachem překročil práh. Celá podlaha byla pokryta červeným nankinem. V koutě pod ikonami, na vysokém stole, pokrytém modrým sametovým přehozem se zlatými třásněmi a třapci, leželo tělo nebožky. V jejích nohách i u hlavy stály vysoké voskové svíce, ozdobené kalinovými květy, a rozlévaly kalné světlo, jež se ztrácelo v jasném denním svitu. Nebožčinu tvář mu zacláněl bezútěšný otec, který seděl před ní, obrácen zády ke dveřím. Filosofem otřásla slova, která uslyšel:

„Nenaříkám nad tím, dceruško moje drahá, žes k největší mé žalosti opustila zemi v květu svých let a nedočkala se věku požehnaného, ale toho je mi líto, ty moje holubičko, že nevím, kdo byl příčinou tvé smrti. Ó, kdybych věděl, kdo ti byť jen myšlenkou ublížil, byť jen křivé slůvko tobě řekl, přisámbohu, že by víckrát nespatřil svých dětí – je-li v mém věku, nebo svého otce a matku – je-li ještě v zelených letech; a jeho tělo bych dal pohodit dravcům a stepní zvěři. Avšak běda mi, ty můj kvítečku, ty moje křepeličko, ty moje hvězdičko, bez potěchy budou zbylé dni moje a jen drobné slzy, kanoucí z mých starých očí, budou mi údělem, a já je budu utírat svým šosem, zatímco můj nepřítel se bude veselit a potají posmívat nebohému starci...“ Zmlkl a jeho drásavé hoře se vylilo proudem slz.

Filosofa dojal starcův bezútěšný zármutek. Zakašlal a několikrát tlumeně hekl, snaže se poněkud uvolnit sevřené hrdlo.

Setník se otočil a vykázal mu místo u hlavy nebožky, kde stál nevelký podstavec s knihami.

„No, nějak už ty tři noci vydržím,“ pomyslil si filosof, „a pán mi za to nacpe obě kapsy ryzími dukáty.“

Přistoupil k podstavci, znovu si odkašlal a dal se do čtení; nevšímal si ničeho kolem a neodvažoval se vzhlédnout do tváře zesnulé. Zavládlo hluboké ticho. Zpozoroval, že setník odešel. Otočil zvolna hlavu, aby se podíval na nebožku a...

Mráz mu proběhl po těle: před ním ležela krasavice, jaké svět neviděl. Snad ještě nikdy nikdo neviděl tak výrazný a zároveň tak harmonicky krásný obličej. Byla jako živá. Její překrásné čelo, něžné jako sníh či jako stříbro, zdálo se plné myšlenek; tenké a rovné obočí – noc uprostřed slunečného dne – klenulo se pyšně nad zavřenýma očima a řasy dopadaly jako šípy na tváře planoucí žárem utajených tužeb; a její ústa – dva zářivé rubíny – jenjen se usmát blaženým úsměvem či zajásat přívalem radosti... Avšak všecky její rysy, všecka její krása měla v sobě cosi děsivě pronikavého. Filosof cítil, že se jeho srdce zmocňuje jakýsi bolestný stesk, jako kdyby uprostřed vířivého veselí plesajících davů zazpíval náhle někdo píseň o porobeném národě. Rubíny jejích úst v něm vzbouřily všecku krev. A náhle se v její tváři objevilo cosi strašně známého. „Čarodějka!“ vykřikl filosof jakoby cizím hlasem, odvrátil oči, celý zbledl a rychle se dal do čtení svých modliteb; byla to táž čarodějka, kterou tehdy tak ztloukl.

Když se slunce sklonilo k západu, odnesli mrtvou do kostela. Filosof podepíral jedním ramenem černou rakev, která ho na rameni studila jako kus ledu. Setník kráčel vpředu a nadzvedal pravou stranu těsného nebožčina příbytku. Dřevěný zčernalý kostelík s třemi kuželovitými báněmi, obrostlý zeleným mechem, stál zasmušile téměř na kraji dědiny. Bylo vidět, že se v něm už dávno nekonala bohoslužba. Skoro před každým obrazem byly rozžaty svíce.

Postavili rakev doprostřed kostela, přímo proti oltáři. Starý setník políbil ještě naposled zemřelou, padl na kolena a potom vyšel s nosiči ven a přikázal, aby filosofa dobře nakrmili a po večeři ho doprovodili do kostela. Když všichni ti, kdož nesli rakev, přišli do kuchyně, přikládali ruce k peci, jak to mají Malorusové ve zvyku, kdykoliv uvidí mrtvého.

Filosof dostal v tu chvíli takový hlad, že za nějakou dobu docela zapomněl na nebožku. Zanedlouho se sešla v kuchyni všechna čeleď. Kuchyň v setníkově domě byla jakýmsi klubem, kde se shromažďovali všichni, kdo bydleli na statku, včetně psů, kteří vrtěli ocasy, kdykoliv si šli ke dveřím pro kosti a zbytky jídel. Ať měl kdokoliv jakoukoliv pochůzku, vždycky se napřed stavil v kuchyni, aby si tu alespoň na chviličku odpočinul na lavici a vykouřil dýmku. Mládenci v blýskavých halenách, všichni – co jich jen bylo ve dvoře – povalovali se tu skoro celý den na lavicích, pod lavicemi, na peci, jedním slovem všude, kde bylo jen trochu vhodné místo k ležení. Přitom každý z nich v kuchyni věčně zapomínal buď čepici nebo bič na cizí psy nebo něco podobného. Nejčetnější shromáždění se však scházívalo při večeři, kdy přicházel i koňák, který už zahnal koně do ohrady, i skoták, který už přivedl domů krávy k dojení, i všichni ti, které byste byli přes den marně sháněli. U večeře se rozvazovaly i ty nejnemluvnější jazyky. Zde se obyčejně semlelo kdeco: mluvilo se o tom, kdo si dal ušít nové kalhoty, co je asi v nitru zemském, kdo viděl vlka a podobně. Sešlo se tu také vždycky množství šprýmařů, o něž není mezi Malorusy nouze.

Filosof se usadil mezi ostatními do velikého kruhu venku před kuchyňským prahem.

Zanedlouho se objevila ve dveřích ženština v červeném čepci: nesla v obou rukou horký hrnec s haluškami a postavila jej mezi hladovou čeleď. Každý vytáhl z kapsy dřevěnou lžíci, nebo kdo ji neměl, použil nějakého dřevěného klacíku. Ale sotvaže se ústa začala pohybovat trochu pomaleji a vlčí hlad celého shromáždění se poněkud utišil, tu mnozí rozvázali. Samozřejmě, že se řeč stočila na nebožku.

„A je to pravda,“ řekl mladý ovčák, který měl kožený řemínek na dýmku ozdoben tolika knoflíky a měděnými plíšky, že se podobal pouťové boudě, „je to pravda, že milostslečinka – dej jí Pánbůh nebe – měla známosti s čerty?“

„Kdože? Slečinka?“ řekl Doroš, kterého filosof znal už od dřívějška, „ale vždyť to byla učiněná čarodějnice! Přisámbohu, že je to tak!“

„Přestaň, přestaň, Doroši!“ zakřikl ho jiný kozák, který už na cestě projevil takový talent v utěšování. „To není naše věc. Pánbůh jí to odpusť! Darmo o tom tlachat!“ Ale Doroš nebyl ani dost málo ochoten mlčet. Vrátil se totiž právě před chvílí ze sklepa, kde měli s klíčníkem jakousi nutnou práci a kde se Doroš asi dvakrát nahnul ke dvěma či ke třem soudkům, a teď mu bylo náramně veselo a měl plno řečí.

„Co chceš? Abych mlčel?“ řekl. „Ale vždyť jezdila i na mém vlastním hřbetě! Jako že je Bůh nade mnou!“

„A povězte, strýčku,“ otázal se mladý ovčák s knoflíky, „je možné čarodějnici podle nějakého znamení poznat?“

„Co tě nemá,“ odpověděl Doroš. „To se nijak nepozná. I kdybys třeba všecky žaltáře přečetl, nepoznáš to.“

„To neříkej, Doroši, dá se to poznat, dá,“ prohlásil dřívější utěšitel. „Však Pánbůh nedal nadarmo každému nějaké zvláštní znamení; lidé, kteří se vyznají ve vědách, říkají, že prý čarodějnice mívají vzadu maličký ocásek.“

„Každá stará ženská je čarodějnice,“ prohodil chladnokrevně šedivý kozák.

„Ó, vy jste mi pěkní!“ chytla se toho ženská, která právě nakládala do vyprázdněného hrnce další porci halušek, „učinění kanci!“

Starému kozákovi, který se jmenoval Javtuch a jemuž přezdívali Kovtun, zahrál na rtech spokojený úsměv, když si všiml, jak jeho slova ťala stařenu do živého; a skoták se tak hlučně rozchechtal, jako když se proti sobě postaví dva býci a oba naráz zařvou.

Zahájený rozhovor vzbudil u filosofa neodolatelnou zvědavost a touhu dovědět se o zemřelé setníkově dceři něco bližšího. Proto se obrátil k svému sousedovi a snažil se jej vrátit k dřívějšímu rozhovoru těmito slovy: „Chtěl jsem se optat, proč vlastně všechno to panstvo, co tu sedí u večeře, považuje milostslečinku za čarodějnici? Způsobila snad někomu něco zlého, anebo někoho zahubila?“

„Přihodilo se všelicos,“ odpověděl jeden ze stolovníků, který měl neobyčejně hladkou tvář, náramně podobnou lopatě.

„Kdekdo se přece pamatuje na psáře Mykitu, nebo na toho...“

„A copak se přihodilo psáři Mykitovi?“ otázal se filosof.

„Počkejte, hned budu o něm vyprávět,“ řekl Doroš.

„Já budu vyprávět o Mykitovi,“ hlásil se koňák, „protože to byl můj kmotr.“

„Já, já budu vyprávět,“ ozval se Spirid.

„Spirid, ať vypravuje Spirid!“ zařičel dav.

Spirid začal: „Tys, pane filosofe Chomo, neznal Mykitu, ech, byl to znamenitý člověk! Kdejakého čokla znal jako vlastního tátu. Nynější psář Mykola, co sedí tadyhle za mnou, nesahá mu ani po paty. Ne že by nerozuměl své věci, ale proti Mykitovi je to hotová nula, učiněný moula.“

„Pěkně vypravuješ, pěkně,“ řekl Doroš a pochvalně kývl hlavou.

Spirid pokračoval: „Než bys řekl švec, už viděl zajíce. A tu obyčejně křikl – za ním, Reku, hyjé, Divochu! a už seděl na koni a uháněl s větrem o závod, a těžko bys poznal, kdo koho předháněl: zdali on psa anebo pes jeho. Osminku kořalky vyzunkl jedním tahem, jako by se nechumelilo. Byl to, panečku, znamenitý psář! Jenže od jisté doby se začal nějak moc ohlížet po slečince. Jestli se do ní opravdu zamiloval anebo jestli mu jen tak udělala, to nevím, ale psář byl dočista vedle, stala se z něho hotová baba; čert ví, co to na něj sedlo; fuj! hanba mluvit!“

„Tak, tak,“ podotkl Doroš.

„Jakmile se na něj slečinka jen podívala, padaly mu otěže z rukou, na Reka volal Broku!, klopýtal a bůhvíco ještě dělal. Jednou přišla slečinka do konírny, kde Mykita právě česal koně. Ukaž, Mykito, povídá mu, já si o tebe opřu nožku. A on byl, hlupák, celý šťastný – a prý nejen nožku, ale celá se o mě opřete! Slečinka zvedla nožku, a jakmile ji Mykita uviděl – nahou, buclatou, běloučkou – tu ho kouzlo docela omráčilo. Sehnul, hlupák, hřbet, popadl ji oběma rukama za ty nahé nožky a vyrazil jako kůň do širého pole, a kde jezdili, zaboha nevěděl, ale vrátil se polomrtvý a od těch dob se všecek sesychal, až byl jako tříska. A když jednou přišli do stáje, našli tam místo Mykity jen hromádku popela a prázdné vědro: nadobro shořel, sám sebe strávil. A takový to byl psář, jakého nenajdete kraj světa!“

Když Spirid skončil svoje vyprávění, ze všech stran se začaly sypat báje o přednostech bývalého psáře.

„A co se stalo s Šeptunkou, tos taky neslyšel?“ zeptal se Doroš, obraceje se k Chomovi.

„Ehe-he! Jak je vidět, tak vám v té burze moc rozumu nepřidají. No tak poslouchej! U nás ve vsi žije kozák Šeptun. Dobrý kozák je to. Tu a tam sice něco ukradne a také si rád zalže, ale jinak je to dobrý kozák. Jeho chalupa stojí nedaleko odtud. V tu dobu, jako jsme my teď zasedli k jídlu, Šeptun s žínkou měli už právě po večeři a šli spat, a protože bylo pěkné počasí, ustlala si Šeptunka venku a Šeptun si lehl na lavici v chalupě. Vlastně ne: Šeptunka v chalupě a Šeptun venku...“

„A ne na lavici, ale na zem si lehla Šeptunka,“ vmísila se do řeči stařena, která stála u dveří a podpírala si rukou tvář.

Doroš se na ni podíval, potom se podíval dolů, potom zase na ni a po krátké pomlčce řekl: „Jestli s tebe přede všemi stáhnu sukni, tak ti nebude moc veselo!“ Tato výstraha se neminula s účinkem. Stařena zmlkla a už se ani jednou nevmísila do řeči.

Doroš pokračoval: „A v kolébce, která visela uprostřed světnice, leželo jednoroční dítě, nevím ani, jestli to byl chlapec anebo děvče. Šeptunka tedy leží a najednou zaslechne, jak za dveřmi škrábe pes a vyje, až by člověk z chalupy utekl. To se rozumí, že se polekala, protože ženská je už takové hloupé stvoření, že na ni stačí vypláznout o večeru za dveřmi jazyk, a už má plné kalhoty. Ale Šeptunka si přesto pomyslila: Co abych tomu proklatému psisku dala jednu přes tlamu, možná, že přestane! A popadla pohrabáč a běžela ke dveřím, ale ještě ani nevzala pořádně za kliku, když už jí psisko proběhlo mezi nohama a rovnou ke kolébce! A naráz Šeptunka vidí, že už to není pes, ale slečinka. Ale copak o to: kdyby byla slečinka vypadala jako obvykle, tak jak ji Šeptunka znala, jenže to bylo právě to – slečinka byla celá sinalá a oči jí svítily jako dva uhlíky. Popadla dítě, prokousla mu hrdlo a začala chlemstat jeho krev. Šeptunka jen vykřikla: Pane na nebi! a vyběhla ze světnice. Jenomže v síni byly dveře zamčené. Běží tedy na půdu, sedí tam a třese se, hloupá ženská, a najednou vidí, že slečinka běží za ní i na půdu; tam se na Šeptunku vrhla a začala ji, hloupou ženskou, kousat. Teprve ráno vytáhl odtud Šeptun svou žínku celou pokousanou a sinalou. A nazítří vám ta hloupá ženská umřela. Tak vidíte, jaké nástrahy a jaká pokušení číhají na člověka! Co naplat, že byla z panského rodu! Když čarodějka, tak čarodějka!“

Když Doroš dovyprávěl, samolibě se rozhlédl a vstrčil prst do dýmky, aby tam udělal místo pro nový tabák. Povídačky o čarodějkách nebraly konce. Každý se snažil vyprávět něco ze svých zkušeností. K jednomu přijela čarodějka až k samým dveřím v podobě kupky sena, jinému ukradla čepici nebo dýmku, mnoha vesnickým děvčatům uřízla copy a jiným zase vypila po několika vědrech krve.

Konečně se celá naše společnost vzpamatovala a všimla si, že se až přespříliš zapovídala, protože venku nastala mezitím hluboká noc. Všichni se rozešli na svá lůžka, která měli buď v kuchyni nebo pod kůlnami anebo dokonce venku na dvoře.

„No tak, pane Chomo! Už je nejvyšší čas, abychom šli k naší nebožce,“ obrátil se k filosofovi šedivý kozák, a všichni čtyři – to jest ještě Spirid a Doroš – se vypravili do kostela, rozhánějíce cestou knutami psy, kteří se potloukali venku v celých houfech a zlostně hryzali jejich hole. – Filosof, přestože se byl předtím posilnil pořádnou dávkou kořalky, cítil, že čím více se blížili k osvětlenému kostelu, tím více se ho zmocňoval strach. Vyprávění a podivné příběhy, které slyšel, podnítily ještě více jeho obrazotvornost. Hustá tma mezi ploty a pod korunami stromů začala řidnout; octli se na volnějším prostranství. Nakonec se dostali k zchátralé kostelní ohradě a vešli na nevelký dvorek, za nímž nebylo ani stromečku, ale daleko široko jen pustá pole a luka, pohlcená noční tmou. Tři kozáci spolu s Chomou vystoupili po příkrých schodech na zápraží a vešli do kostela. A zde filosofa nechali, přejíce mu šťastné pořízení, a podle pánova rozkazu za ním zamkli dveře.

Filosof osaměl. Nejprve zívl, potom se protáhl, pak si dýchl do dlaní a nakonec se rozhlédl. Uprostřed kostela stála černá rakev. Před tmavými obrazy hořely svíce. Jejich světlo ozařovalo jenom stěnu s ikonami a pak docela málo střed kostela. Odlehlé kouty chrámové lodě byly však zahaleny v hustou tmu. Vysoký starobylý ikonostas svědčil o hluboké zchátralosti: jeho průsvitné zlacené vyřezávání odráželo už jenom tu a tam nějakou tu jiskřičku. Pozlátko místy opadalo, místy zase zčernalo, tváře světců, které byly už také skoro černé, dívaly se jaksi ponuře. Filosof se ještě jednou rozhlédl. „No co,“ řekl si, „není se čeho bát. Člověk se sem nedostane a proti umrlcům a všelijaké té havěti z onoho světa mám po ruce takové modlitby, že když je přečtu, ani prstem se mě netknou. Jen klid,“ opakoval si a mávl rukou, „dáme se do čtení.“ A když už chtěl vystoupit na kůr, spatřil několik svazků svící. „To je dobře,“ pomyslil si, „osvětlíme celý kostel tak, že tu bude jako ve dne. Ech, škoda, že si v chrámu Páně nemohu zapálit dýmčičku!“ A začal přilepovat voskovice na všechny římsy, na všechny stojany a pod všechny obrazy. Ani dost málo jimi nešetřil, takže kostel zaplál brzy jasným světlem. Jenom nahoře jako by tma ještě víc zhoustla a ponuré obrazy svatých jako by se dívaly ještě zasmušileji ze starodávných vyřezávaných rámů, lesknoucích se ještě tu a tam pozlátkem. Filosof přistoupil k rakvi a podíval se nesměle do nebožčiny tváře – a tu se lehce zachvěl a musel zamhouřit oči, jaká to byla děsivá, oslepující krása!

Odvrátil se a chtěl odejít, ale podivná zvědavost, podivná směsice navzájem si odporujících citů, které člověkem zmítají, obzvláště když má strach, jej přinutila, aby se na ni podíval znovu a hned poté jej totéž rozechvění přimělo ohlédnout se ještě jednou. Opravdu, pronikavá krása zesnulé budila jakýsi úděs. Možná že by mrtvá nebyla vzbuzovala takovou hrůzu, kdyby byla bývala trochu ošklivější. Ale v jejích rysech nebylo nic kalného či matného, nic mrtvolného. Byla jako živá a filosofovi připadalo, jako by na něj hleděla i zavřenýma očima. A dokonce se mu zdálo, jako by se jí zpod řas pravého oka vykutálela slza, a když se zastavila na tváři, tu jasně rozeznal, že to byla kapka krve.

Vystoupil spěšně na kůr, otevřel knihu, a aby si dodal větší odvahy, začal se co možná nejhlasitěji modlit. Jeho hlas překvapil dřevěné kostelní stěny, které byly již dávno mlčenlivé a ohluchlé. Osaměle, bez ozvěny duněl jeho hluboký bas mrtvým tichem a připadal samému odřikavači jaksi neznámý. „Čeho bych se bál?“ uvažoval zatím v duchu filosof. „Vždyť nevstane z rakve, protože se bojí slova Božího. Jen ať si leží! A co bych to byl za kozáka, abych se hned lekl? Nu, trochu jsem si přihnul, a proto mi teď všechno připadá tak strašidelné. A dáme si jeden šňupeček! É, dobrý tabáček, báječný tabáček, skvostný tabáček!“ Kdykoliv však obracel list, neopomněl úkosem pohledět na rakev, a tu se mu vždycky jakýsi bezděčný cit zdál našeptávat, že mrtvá užuž vstane, užuž se zvedne, užuž vyhlédne z rakve.

Avšak kolem vládlo hrobové ticho. Rakev stála nehybně. A svíce zalévaly kostel proudy světla. Věru strašidelný je osvětlený kostel uprostřed noci, s mrtvou uvnitř a bez jediné lidské duše!

Filosof zvýšil hlas a začal všelijak prozpěvovat, aby zaplašil zbytky bázně. Ale minutu co minutu obracel oči k rakvi, jako by si bezděčně kladl otázku: „Co když se zvedne, co když vstane?“

Ale rakev se ani nepohnula. Kdyby se alespoň ozval nějaký zvuk, nějaký živý tvor, třebas cvrček někde v koutě! Ale mrtvý klid zvlnilo jen tu a tam lehounké zapraskání kterési vzdálené svíce či slabounké plesknutí voskové kapky o zem.

„A jestli přece vstane, co pak?“

Vtom mrtvá zvedla hlavu...

Filosof se na ni vyděšeně zadíval a protřel si oči. Ale nebožka už vskutku neležela, nýbrž seděla v rakvi. Odvrátil oči a pak je znovu zděšeně upřel na rakev. Mrtvá vstala, kráčí se zavřenýma očima kostelem a natahuje ruce, jako by chtěla někoho polapit.

Mířila přímo k filosofovi. Ten v hrůze načrtl kolem sebe kruh a začal se usilovně modlit a pronášet různá zaklínadla, jimž ho naučil jeden mnich, který se po celý svůj život potýkal s čarodějnicemi a s nečistými duchy.

Zastavila se skoro až na čáře; ale bylo zřejmé, že neměla sil ji překročit, a celá zmodrala jako člověk, který je už několik dní mrtvý. Choma neměl odvahu se na ni podívat. Byla strašná. Zacvakala zuby a otevřela mrtvé oči. Neviděla však nic: se zběsilým vztekem, který jí znetvořoval tvář, obrátila se na druhou stranu a vrhala se s napřaženýma rukama na každý sloup a na každý roh, snažíc se polapit Chomu. Nakonec se zastavila, pohrozila prstem a ulehla zpět do rakve.

Filosof se však stále ještě nemohl vzpamatovat a v hrůze hleděl na těsný příbytek čarodějky. Najednou se rakev prudce vznesla ze svého místa do vzduchu a s hvízdotem začala létat křížem krážem po kostele. Filosof ji viděl skoro nad hlavou, ale zároveň si všiml, že rakev nemůže přes kruh, který kolem sebe načrtl, a začal ještě usilovněji odříkávat zaklínadla. Rakev se zřítila uprostřed kostela k zemi a zůstala nehybně stát. A znovu se v ní nadzdvihla sinalá, nazelenalá mrtvola. Ale vtom se kdesi v dálce ozvalo kohoutí zakokrhání. Mrtvola klesla zpět do rakve a víko se přibouchlo.

Filosofovi prudce bušilo srdce a pot se z něho lil proudem, ale kohoutí kokrhání mu dodalo odvahy a tak rychle dočítal stránky, které až dosud nestačil přečíst. Za prvního úsvitu ho přišel vystřídat kostelní zpěvák a šedivý Javtuch, který tenkrát zastával hodnost kostelního starosty.

Když se filosof konečně dočkal opožděného noclehu, nemohl dlouho usnout, ale nakonec ho únava přemohla a spal až do oběda. Když se probudil, připadala mu noční událost jen jako zlý sen. Dali mu pro posilnění kalíšek kořalky. Při obědě filosof brzy rozvázal, připojoval k lecčemus lecjaké poznámky a snědl skoro sám docela slušné sele; avšak o svých zážitcích v kostele se z jakéhosi jemu samému nepochopitelného důvodu neodvažoval mluvit a na otázky zvědavců odpovídal jen: „Nu, děly se tam všelijaké divy!“ Filosof byl jedním z těch, kteří se po dobrém papání stávají náramnými filantropy. Ležel – dýmčičku v zubech – a díval se na všechny náramně přívětivě a neustále odplivoval.

Po obědě byl už filosof docela ve své kůži. Obešel celou vesnici a seznámil se s kdekým; ze dvou chalup ho dokonce vyhnali; jedna hezoučká mladice ho pořádně přetáhla lopatou přes záda, když si usmyslil ohmatávat, z jaké látky má košilku a spodní sukni. Ale čím víc se chýlilo k večeru, tím byl náš filosof zádumčivější. Hodinu před večeří shromáždila se již všechna čeleď, aby si zahrála „kaši“ nebo „krágle“, což je něco na způsob hry v kuželky, jenomže místo koulí se při ní užívá dlouhých hůlek, a kdo vyhraje, má právo se projet na hřbetě poraženého soupeře. Tato hra byla pro diváky náramně zajímavá: nejednou se totiž stalo, že skoták – široký jako lívanec – vylezl na hřbet prasákovi, který byl hubeňoučký, maličký a celý svraskalý. Jindy zase musel skoták nastavit hřbet třeba Dorošovi, který naň vyskočil a vždycky říkal: „To je, pane, býček!“ U dveří kuchyně seděli ti, kdož zachovávali jistou důstojnost. Dívali se neobyčejně vážně a pokuřovali z dýmky dokonce i tehdy, když se omladina od plic chechtala nějakému peprnému slovíčku skotákovu či Spiridovu. Choma se však marně snažil vmísit se do zábavy: jakási temná myšlenka mu tkvěla v hlavě jako hřebík. A byť se při večeři sebevíc snažil přijít na veselejší myšlenky, přece v něm s přibývající tmou, rozprostírající se po nebi, neustále vzrůstal strach.

„No tak, pane burzáku, už je čas!“ řekl náš známý šedivý kozák a vstal zároveň s Dorošem z místa, „půjdeme do roboty!“ A opět týmž způsobem odvedli Chomu do kostela a zase ho nechali samotného a zamkli za ním dveře. Jakmile osaměl, znovu se ho zmocnil strach. Spatřil opět temné obrazy, lesknoucí se rámy a známou černou rakev, stojící nehybně v hrozivém tichu uprostřed kostela.

„Jaképak strachy!“ vypravil ze sebe, „teď už mi to nepřipadá nijak zvláštní. To jen napoprvé to bylo tak strašné. Ba, to jenom napoprvé jsem se trochu bál, ale teď už vůbec nemám strach.“

Vystoupil rychle na kůr, udělal kolem sebe kruh, pronesl několik zaklínadel a dal se do hlasitého předčítání, pevně rozhodnut nezvedat oči od knihy a ničeho si nevšímat. Když už četl asi hodinu, cítil, že je poněkud unaven, a začal pokašlávat. Vyndal z kapsy pytlík s tabákem, ale než si šňupl, obrátil nesměle oči k rakvi. Dech se v něm zarazil:

Mrtvola stála těsně u něho, až na samé čáře, a hleděla na něho mrtvýma, nazelenalýma očima. Burzák se zachvěl a mráz mu proběhl po celém těle. Sklopil oči do knihy a začal ještě hlasitěji odříkávat modlitby a zaklínadla; slyšel, jak mrtvola zase skřípěla zuby a šermovala rukama, snažíc se ho polapit. Ale když na ni poočku zašilhal, všiml si, že ho hledá jinde, než kde stál, a že ho tedy zřejmě nevidí. Najednou mrtvola tlumeně zavrčela a z mrtvých úst jí začala vycházet jakási strašlivá slova, která hluše škytala jako bublání vařené smoly. Co znamenala, to by byl filosof nedovedl říci, ale obsahovala jistě něco strašného. S hrůzou pochopil, že to byly zaklínací formule. Když domumlala, zvedl se v kostele vítr a rozlehlo se šumění nesčíslných křídel. Filosof slyšel, jak cosi tlouklo křídly do tabulek kostelních oken a do železných rámů, jak čísi drápy s pronikavým skřípěním škrábaly po železe a jak jakási obrovská síla se opírala do dveří a chtěla je vylomit. Po celou tu dobu mu silně bušilo srdce; přimhouřil oči a nepřetržitě odříkával zaklínadla a modlitby. Až konečně v dálce najednou cosi zakvílelo: byl to vzdálený hlas kohouta. Zbědovaný filosof nechal čtení a zhluboka si oddechl.

Když ho přišli ráno vystřídat, div že ho našli naživu. Opíral se o stěnu a civěl vytřeštěnýma očima na kozáky, kteří do něho strkali. Vyvedli ho skoro násilím a museli ho celou cestu podpírat. Když však přišli na setníkův dvůr, filosof se oklepal a poručil si osminku kořalky. A když ji vypil, podrbal se ve vlasech a řekl: „Ale dějí se to hnusné věci na světě! A co strachu někdy člověk přestojí, ech...“ a dál jenom mávl rukou.

Zvědavci, kteří se kolem něho shlukli, svěsili při těchto slovech hlavy. Jen malý klouček, jemuž si všechna čeleď osobovala právo udílet místo sebe plnou moc, měla-li se vyčistit stáj nebo nanosit voda, zůstal stát s otevřenými ústy.

V tu chvíli šla právě kolem ještě celkem mladá žínka v pevně utažené zástěře, která obepínala její buclatou a pevnou postavu; byla to pomocnice staré kuchařky, strašná koketa, která si vždycky něco našla, co by se dalo přišpendlit k čepečku, buď kousek stužky nebo karafiát, a nebylo-li nic jiného, tedy alespoň kousek papíru.

„Dobrý den, Chomo,“ řekla, když spatřila filosofa. „Aj, aj, copak je to s tebou?“ vzkřikla a spráskla ruce.

„A co by mělo být, hloupá huso?“

„Ach Bože můj, vždyť jsi docela zešedivěl!“

„Ehe-he, ale má pravdu!“ řekl Spirid, který se teď na filosofa upřeně zadíval. „Opravdu jsi zešedivěl, jako náš starý Javtuch.“

Když to filosof uslyšel, běžel horempádem do kuchyně, kde si už předtím všiml trojhranného zrcátka, připevněného na zdi a znečištěného mouchami, kolem něhož však visely pomněnky, barvínek a dokonce girlanda z polních měsíčků, což svědčilo o tom, že zrcadlo bylo toaletním předmětem fintivé koketky. S hrůzou zjistil, že měla pravdu: polovinu vlasů měl doopravdy bílou jako sníh.

I svěsil Choma Brut hlavu a oddal se úvahám. „Půjdu k pánovi,“ řekl si konečně, „všechno mu povím a vyložím mu, že už modlitby dál číst nebudu. Ať mě okamžitě pustí zpátky do Kyjeva.“

S těmito úvahami zamířil ke schodišti panského domu.

Setník seděl skoro nehybně ve své světnici; v obličeji se mu zračil týž beznadějný smutek, s nímž se filosof setkal při svém příchodu. Jen jeho tváře byly ještě vpadlejší a bledší než předtím. Bylo zřejmé, že velmi málo jedl, anebo že se jídla možná vůbec ani nedotkl. Neobyčejná bledost dodávala jeho obličeji výrazu jakési kamenné strnulosti.

„Vítám tě, chuděro,“ řekl, když spatřil Chomu, který se s čepicí v ruce zastavil u dveří. „Tak co, jak se ti vede? Všechno je v pořádku?“

„To bych ani neřekl! Dějí se tu takové čertoviny, že bych nejradši vzal nohy na ramena a mazal odtud.“

„A copak?“

„Ale vaše dcerka, milostpane... Podle zdravého úsudku je sice z panského rodu, o tom nemůže být pochyby; jenomže – nic ve zlém, pane, a dej jí Pánbůh věčné nebe...“

„Tak co je s ní?“

„Spřahla se s ďáblem! Spouští takovou hrůzu, že je zhola nemožné, aby se člověk modlil.“

„Jenom se pěkně modli, však ona tě nadarmo nepozvala. Starala se, děvenka moje, o svou duši a modlitbami chce zapudit všelijaké zlé pomyšlení.“

„Děj se vůle vaše, pane, ale já to na mou duši nedokážu!“

„Jenom se modli,“ pokračoval týmž domlouvavým hlasem setník. Vždyť už ti zbývá jenom poslední noc. Uděláš křesťanský skutek a já se ti za to odměním.“

„I kdybys mi nevím co sliboval... Dělej si se mnou, co chceš, pane, ale já se už modlit nebudu!“ řekl Choma rozhodně.

„Poslyš, filosofe,“ řekl setník a jeho hlas byl pojednou pevný a hrozivý, „nemám rád takové nápady. Ty si můžeš schovat pro vaši burzu, ale na mne s takovouhle nechoď; nechtěj okusit pádnost mé pravice, protože by to bylo horší než od pana rektora. Víš, co jsou to takové dobré kožené důtky?“

„Jak bych nevěděl!“ řekl filosof pokleslým hlasem. „Každý přece ví, co jsou kožené důtky; při větším množství je to náramně nepříjemná věc.“

„Ano. Ale to ještě nevíš, jak s nimi dovedou zacházet moji chlapci,“ řekl setník výhružně a vstal. Jeho obličej nabyl pánovitého a sveřepého vzezření, které svědčilo o bezuzdné povaze, utlumené jenom na čas zármutkem. „U nás takového svévolníka nejprve pořádně zmrskáme, potom ho postříkáme kořalkou a pak zase nanovo. Běž, běž a konej svou povinnost! Když ji vykonáš, dostaneš tisíc dukátů, a když ne, víckrát nevstaneš!“

„Oho-ho, ale je to čertův chlap!“ pomyslil si filosof a měl se k odchodu. „S tím, panečku, nejsou žádné žerty. Ale jen pozor, přítelíčku, než se otočíš, prásknu ti do bot a pak si mě hoň s těmi svými psy!“

A Choma se rozhodl stůj co stůj upláchnout. Vyčkával jen do odpoledních hodin, kdy se všechna čeleď obvykle zahrabávala pod kůlnami do sena a vydávala tam z otevřených úst takový rachot a takový hvízdot, že se panský dvůr podobal továrně. Konečně tato doba nadešla. Dokonce i Javtuch zamhouřil oči a hřál se na sluníčku. Filosof se s malou dušičkou vykradl do panské zahrady, odkud se podle jeho názoru dalo nejsnáze a nejméně nápadně utéci do polí. A jak už to bývá, byla i tato zahrada strašně zanedbaná, takže se výborně hodila pro všelijaké tajné podniky. Kromě jediné pěšinky, která tu byla prošlapána z hospodářských důvodů, bylo všechno hustě zarostlé višněmi, černým bezem, lopuchem, vyhánějícím až do samého vršku své vysoké stonky s huňatými „knoflíky“, které se na všechno přichycují. A celou tuto pestrou směsici stromů a křoví přikrývala shora hustá síť chmele, který tvořil nad tím vším jakousi střechu, sklánějící se k plotu a plazící se po něm hadovitými šlahouny, propletenými svlačcem. Za plotem, kde byl konec zahrady, táhl se celý les buřání, na něž zřejmě nikdo nebyl zvědav, a kosa by se byla jistě také rozlétla na kusy, kdyby se byl někdo náhodou pokusil dotknout se jejím ostřím zdřevnatělých tlustých stonků. Když se filosof chystal přelézt plot, zuby mu drkotaly a srdce mu tak bušilo, že se až polekal. Připadalo mu, jako by se šosy jeho dlouhého kabátu lepily k zemi, jako by je byl někdo přitloukl hřebíkem. A když užuž překračoval plot, zahřměl mu najednou do ucha čísi ohlušující hlas:

„Kampak, kampak?“ Filosof se mrštně sesmekl do buřání a dal se na úprk, klopýtaje co chvíli přes věkovité kořeny a zašlapávaje krtky. Viděl, že jakmile se vyplete z buřání, stačí přeběhnout pole a dostane se do hustého černého trnčí, kde – jak se domníval – bude již v bezpečí a odkud pak již snadno najde cestu rovnou do Kyjeva. Skokem byl přes pole a octl se v hustém křoví. Než se jím prodral, zanechal na každém trnu jako výkupné kousek svého kabátu; odtud se dostal do nevelké roklinky. Rozložitá vrba skláněla tu své větve místy až k zemi. Pod ní se třpytila nevelká studánka, čistá jako stříbro. První, co filosof udělal, bylo, že si k ní lehl a napil se, protože měl nesnesitelnou žízeň. „Dobrá voda!“ řekl a otřel si ústa. „Neškodilo by trochu si tady odpočinout!“

„Ne, raději poběžíme dál, co kdyby je napadlo nás pronásledovat?“

Tato slova zahřměla filosofovi přímo nad hlavou. Ohlédl se – a před ním stál Javtuch.

„Aby tě ďas vzal!“ pomyslil si filosof. „Tak bych tě popadl za nohy... A o tu tvou ohavnou drštku – a vůbec o tebe celého – bych nejradši přerazil dubové poleno!“

„Zbytečně ses dal takovou oklikou,“ pokračoval Javtuch, „mnohem kratší je to tudy, co jsem šel já: rovnou kolem stájí. A mimoto je škoda toho kabátu. Je to přece dobré sukno. Copaks platil za loket? – No, tak jsme se pěkně prošli, a teď hajdy domů!“

Filosof se podrbal za uchem a loudal se za Javtuchem. „Teď mně ale ta prokletá čarodějka dá co proto!“ pomyslil si. „Ostatně, jaképak strachy? Čeho se bojím? Copak nejsem kozák? Když už jsem to vydržel dvě noci, snad mi Pánbůh i potřetí nějak pomůže. Jak je vidět, musí mít ta prokletá čarodějnice pořádných hříchů na svědomí, že se jí tak zloduchové drží.“ Takovýmito myšlenkami se zabýval, když vstupovali do panského dvora. A když si takto dodal odvahy, uprosil Doroše, kterému klíčník občas z protekce umožňoval přístup do panských sklepů, aby odtud vytáhl pořádnou láhev pálenky, a oba přátelé se usadili pod kůlnou a podívali se láhvi jaksepatří na dno, takže filosof najednou vyskočil a zvolal: „Hudbu! Chceme hudbu!“ A když se jí nedočkal, začal i bez ní na umeteném místě uprostřed dvora tancovat třasáka. Tancoval nepřetržitě až do oběda, až čeleď, která ho nejprve obstoupila – jak už to v podobných případech bývá – nakonec si odplivla a odcházela se slovy: „Že ho to baví tak dlouho tancovat!“ Konečně se filosof svalil a na místě usnul a jenom pořádná štoudev studené vody ho dovedla probudit k večeři. U večeře měl plno řečí o tom, co je to kozák a že se ničeho na světě nesmí bát.

„Už je čas,“ řekl Javtuch, „pojďme!“

„Aby ti jazyk zdřevěněl, proklatý pse!“ pomyslil si filosof, ale vstal a řekl: „Tak pojďme!“

Cestou se neustále ohlížel a snažil se navázat řeč se svými průvodci. Ale Javtuch mlčel a ani Doroš neměl chuť do řeči. Noc byla pekelná. V dálce vyly celé smečky vlků. A dokonce i psí štěkot byl jakýsi strašidelný.

„Připadá mi, jako by to vylo něco jiného, to nejsou vlci,“ řekl Doroš. Javtuch mlčel. Filosof neměl, co by na to řekl.

Přiblížili se ke kostelu a vstoupili pod jeho zchátralou dřevěnou klenbu, svědčící o tom, jak málo dbal majitel panství o Boha a o svou duši. Javtuch i Doroš tak jako předtím odešli a filosof osaměl. Všechno bylo jako dříve. Všechno mělo tutéž hrozně známou podobu. Na chvíli se zastavil. Uprostřed zase tak nehybně stála rakev strašné čarodějky. „Ne, nebudu se bát, na mou duši nebudu!“ ujišťoval se filosof a tak jako včera načrtl kolem sebe kruh a připomněl si všechna svá zaklínadla. Ticho bylo hrůzostrašné; svíce se třepetaly a zalévaly světlem celý kostel. Filosof obrátil list, potom druhý a vtom si všiml, že čte něco docela jiného, než bylo psáno v knize. Polekaně se pokřižoval a začal zpívat. To jej poněkud vzpružilo; dal se znovu do čtení a listy v knize se jenjen míhaly.

Najednou... uprostřed ticha... s třeskotem puklo železné víko rakve a umrlá vstala. Byla strašnější než poprvé. Zuby jí hrozivě cvakaly o sebe, rty se jí křečovitě chvěly a ústa chrlila s divokým skučením jakési zaklínací formule. Po kostele se zvedl vichr, ikony spadaly na zem a z oken se vysypaly roztříštěné tabulky skla. Dveře se vyrvaly ze závěsů a do Božího chrámu vtrhlo nesčíslné množství příšer. Strašlivý hluk křídel a skřípějících drápů naplnil celý kostel. Všechno létalo a vznášelo se a po všech koutech hledalo filosofa. Chomovi se rázem z hlavy vykouřily poslední zbytky kořalky. Jenom se křižoval a odříkával modlitby, jak se mu namanuly. A současně slyšel, jak se zlí duchové zmítali těsně u něho a div se ho nedotýkali konci svých křídel a odporných ocasů. Neměl odvahu ohlédnout se po nich; viděl jen, jak podél celé jedné stěny stála jakási obrovská nestvůra s vlasy hustě spletenými jako prales a skrze tuto síť vlasů na něj hrozivě hleděly dvě oči s povytaženým obočím. A nad nestvůrou trčelo ve vzduchu cosi podobného měchýři s tisíci klepety a štířími žahadly. Na nich visely chomáče černé hlíny. Všechno se po Chomovi rozhlíželo, všechno ho hledalo, ale nemohlo vidět, protože byl obklopen čarovným kruhem. „Přiveďte Vije! Jděte pro Vije!“ ozvala se náhle slova umrlé. A tu se v kostele rázem rozhostilo ticho, jen v dálce bylo slyšet vytí vlků, ale zanedlouho se kostelem rozlehlo dunění těžkých kroků; filosof se poočku ohlédl a spatřil, že přivádějí jakéhosi podsaditého statného človíčka, který se nemotorně kymácel. Byl celý olepený černou hlínou. Ruce a nohy, taky plné hlíny, mu čněly z těla jako žilnaté, pevné kořeny. Kráčel těžce a co chvíli zavrávoral. Měl dlouhá víčka, která sahala až k zemi. A Choma si s úžasem všiml, že Vij má železnou tvář. Vedli ho pod paží a postavili ho přímo proti místu, kde stál Choma.

„Zvedněte mi víčka, nevidím!“ řekl záhrobním hlasem Vij8 a všechna ta pekelná havěť přiskočila, aby mu zvedla víčka. „Nedívej se!“ zašeptal filosofovi jakýsi vnitřní hlas. Ale Choma to nevydržel a podíval se.

„To je on!“ zahřměl Vij a ukázal na něj železným prstem. A všechno, co tu bylo, vrhlo se rázem na filosofa. Ten se v mrákotách skácel k zemi a duše z něho strachy vyletěla.

Ozvalo se kohoutí zakokrhání. Bylo to již podruhé: první kokrhání gnómové9 přeslechli a teď se polekaně vrhali, kam se dalo, do oken a do dveří, jen aby byli co nejdřív venku; ale nepodařilo se jim to. A tak tam uvázli, přiskřípnuti ve dveřích a v oknech. Když pak vstoupil do kostela kněz, zhrozil se při pohledu na zneuctěnou Boží svatyni a neodvážil se již na tomto místě sloužit panychidu.10 A tak zůstal kostel již navěky tak, jak byl, s přiskřípnutými příšerami ve dveřích a v oknech; po čase obrostl lesem, kořeny, plevelem, planými trnkami, a dnes už k němu nikdo nenajde cestu.



Když pověst o tom došla až do Kyjeva a když se o smutném osudu filosofa Chomy dověděl nakonec také bohoslovec Chaljava, oddal se na dobrou hodinu rozjímání. Staly se s ním mezitím velké změny. Usmálo se na něj štěstí: po skončení studií ho udělali zvoníkem nejvyšší zvonice a on se skoro pokaždé vracel ze zvonice s rozbitým nosem, protože dřevěné schody na zvonici byly udělány náramně lajdácky.

„Už jsi slyšel, co se stalo s Chomou?“ zeptal se ho při setkání Tiberij Horobec, který byl už tehdy filosofem a pyšnil se zbrusu novým knírem.

„Takový byl už asi Boží úradek,“ mínil zvoník Chaljava. „Pojďme do hospody a vzpomeňme jeho duše!“ Mladý filosof, který s žárem nadšence začal právě užívat svých práv, takže nejen jeho kalhoty a kabát, ale dokonce i jeho čepice páchly lihem a tabákem, byl samozřejmě hned pro to.

„Byl to dobrý chlapík, ten Choma!“ řekl zvoník, když chromý hospodský postavil před něj třetí sklenku. „Znamenitý člověk to byl! A zahynul pro nic za nic!“

„Ba ne, já vím, proč zahynul: protože se bál. Kdyby se byl nebál, byla by s ním čarodějka nic nepořídila. Stačí se jen pokřižovat a plivnout jí na ocásek, a nic se člověku nestane. To všechno známe! U nás v Kyjevě jsou přece všechny ženské, co sedí na trhu, čarodějnice – jedna vedle druhé!“

Zvoník na to souhlasně přikývl. Když zpozoroval, že jeho jazyk se už nezmůže ani na jediné slovo, opatrně vstal od stolu, a vrávoraje na obě strany, šel se schovat na nejodlehlejší místo v roští. Přitom nezapomněl podle svého dávného zvyku ukrást v šenku alespoň starou podešev, která se tam válela na lavici.




SOUVISEJÍCÍ ODKAZ:

Poznámky k dílu N. V. Gogola



VYSVĚTLIVKY:

1 Seminaristé – studenti kyjevské duchovní Akademie (semináře).

2 Gramatikové a rétorové – studenti nižších tříd Akademie, filosofové a bohoslovci – studenti vyšších tříd Akademie, označovaných podle věd, které tvořily základ jejich výuky.

3 Hastrmani – (v ruském originále сусулька, česky rampouch, střechýl) druh pečiva z těsta máčeného před upečením dvě hodiny ve vodě. – Vysv. Mis.

4 Auditoři – starší studenti, kteří měli za úkol kontrolovat vědomosti svých mladších druhů.

5 Burza – studentská kolej při kyjevské duchovní Akademii. Burzáci – obyvatelé koleje, označovaní tak na rozdíl od ostatních seminaristů. Nosili dlouhý oděv podobný mnišské kutně.

6 Herodias – prostopášná žena Herodesova, za jejíž veřejné pohanění si její dcera Salomé podle bible vyžádala hlavu Jana Křtitele.

7 Cantus – duchovní zpěv.

8 Vij – postava ukrajinských pohádek, trpasličí král, jehož víčka sahají až k zemi (viz obr. níže; klepni naň pro zvětšení).

9 Gnómové = podzemní skřítci, trpaslíci. – Vysv. Mis.

10 Panychida = pravoslavné smuteční obřady. – Vysv. Mis.