Embedded Files
Gotthold Ephraim
Lessing
HRY * BÁSNĚ
BAJKY * EPIGRAMY
(výpisky)
„Příroda je svou nekonečnou rozmanitostí divadlem jen pro nekonečného ducha.“
NA CTIHODNÉHO SOUKROMNÍKA
Až jednou náhrobek, jenž přikryje tvou hlavu,
dá tomu, jenž tě ctí, o tobě skromnou zprávu,
ať úhrnem: „Žil dobře a žil špatně,“ stojí tam,
„bez úřadu a almužny a ničí otrok ani pán.“
NA LUKRINŮV HROB
Jaký to, Lukrine1, u tvého hrobu smrad,
ty mrzký skrblíku! – To musili tu snad
lichvářskou duši s tebou pochovat.
VELKÝ SVĚT
Velký svět vahám podobá se:
Co lehké, stoupá, těžké klesá zase.
PRO KOHO ZPÍVÁM
Nezpívám snad pro cizí říše,
nač pro ctižádost ztrácet klid?
Odvážné kousky jsou to spíše.
Překládán také nechci být.
VRABEC A HRABOŠ
Hraboši řekl vrabec: „Na orla tam hleď!
Hleď, dokud vidíš jej! Připravuje se již
ten bratr slunce, blesků, na svůj smělý let,
výš, trůnu Jova blíž.
Vsaď se však, – že jsem orlu podoben –
vzlétnu jak on.“ – Myš vzkřikla: „Vzlétni jen!“
Tu vzlétl orel směle na peruti,
po něm se vrabec k letu nutí.
Sotvaže však nerovný let
je ke korunám stromů zved,
už oba ztratili se z očí hloupé myši,
jež myslí: oba jsou teď v nekonečné výši.
* * *
Nepružný F* chce jako Milton zpívat směle.
Když soudce zvolí sám, pak se to zdaří skvěle.
CVIČENÝ MEDVĚD
Cvičený medvěd prchl na svobodu
a do lesa se vrátil zpět,
na zadních tlapách vytáčet
začal tu tanec svému rodu.
„Hle,“ volal, „umění, jež svět nám umí dát.
Zkuste to po mně, chce-li se vám snad
a můžete-li!“ Starý medvěd bručí: „Ne,
tvé umění, aťsi je obtížné,
aťsi je třeba velké ceny,
říká nám, jak jsi nízký a jak zotročený.“
* * *
Být velkým mužem,
který lichotky a lest
klade výš než vtip a čest,
který pletichami přízeň mámí,
se ctí, s přísahou si hraje jako s poklonami,
takto sloužit,
je v tom chvála nebo hana?
ZJEVENÍ
Ležel jsem v nejosamělejší hloubce onoho lesa, u líbezného vodopádu, kde jsem už tajně vyslechl leckteré mluvící zvíře.
Nezjevila se mi Musa. Vyprávěl jsem pouhou bajku, z níž ses, můj čtenáři, poučil sám. Nejsem první a nebudu také poslední, jenž ze svých vrtochů činí prorocké výroky božského zjevení.
CHLAPEC A HAD
Chlapec si hrál s ochočeným hadem. „Mé milé zvířátko,“ řekl chlapec, „nepřátelil bych se s tebou tak, kdyby ti nebyli vzali jed. Vy hadi jste nejpotměšilejší, nejnevděčnější tvorové! Dobře jsem si přečetl, jak se vedlo chudému rolníkovi, který jednoho, snad některého z tvých prarodičů, napolo zmrzlého nalezl pod křovím, soucitně zvedl a vložil na svou zahřívající hruď. Sotva přišel ten zlý k sobě, hned svého dobrodince uštkl; a dobrý laskavý muž musil zemřít.“2
„Žasnu,“ řekl had. „Jak asi jsou straničtí vaši dějepisci! Naši vypravují tento příběh docela jinak. Tvůj laskavý muž myslil, že had je opravdu zmrzlý, a protože to byl jeden z pestrých hadů, zastrčil si ho, aby mu doma stáhl krásnou kůži. Bylo to správné?“
„Ach, jen mlč,“ odpověděl chlapec. „Který nevděčník by se nedovedl na něco vymluvit!“
„Správně, můj synu,“ vpadl chlapci do řeči otec, který rozmluvu poslouchal. „Nicméně kdybys někdy uslyšel o obzvláštním nevděku, prozkoumej pečlivě všechny okolnosti, než vtiskneš někomu tak ohavné znamení hanby.“
SPOR ZVÍŘAT O PŘEDNOST
Ve třech bajkách
1
Mezi zvířaty vznikl prudký spor o přednost. Kůň pravil, aby jej urovnal: „Ať nám poradí člověk; nepatří k žádné z hádajících se stran a může být o to nestrannější.“
„Ale má na to také rozum?“ namítl krtek. „Potřebuje opravdu ten nejjemnější, aby poznal naše dokonalosti, často hluboko skryté.“
„To je velmi prozíravá připomínka!“ pravil křeček.
„Ovšem!“ volal také ježek. „Jaktěživ neuvěřím, že má člověk dosti bystrozraku.“
„Vy mlčte!“ poručil kůň. „Známe to: Kdo se nejméně spoléhá na to, že jeho věc je dobrá, je vždycky první rozhodnut pochybovat o úsudku svého soudce.“
2
Člověk se stal soudcem. – „Ještě slovo,“ zavolal na něho majestátní lev, „než vyneseš rozsudek! Podle jakého pravidla, člověče, chceš určit naši cenu?“
„Podle jakého pravidla? Bezpochyby,“ odpověděl člověk, „podle stupně, v jakém jste mi více nebo méně užiteční.“ –
„Znamenitě!“ odpověděl uražený lev. „Jak hluboko bych pak musil stát pod oslem! Ty nemůžeš být naším soudcem, člověče! Opusť shromáždění!“
3
Lev pokračoval: „Spor o přednost, když si to dobře uvážím, je ničemný spor! Pokládejte mě za nejvznešenějšího nebo za nejnepatrnějšího; mně je to jedno. Stačí, že se znám!“3 – A tak odešel ze shromáždění.
Následoval ho moudrý slon, smělý tygr, vážný medvěd, chytrá liška, ušlechtilý kůň; krátce všichni, kteří cítili svou cenu, nebo věřili, že ji cítí.
DUB
Zuřící severák dokázal svou sílu za bouřlivé noci na vznešeném dubu. Teď tu ležel a mnoho nízkých keřů leželo pod ním rozdrceno. Liška, která měla své doupě nedaleko, uviděla zrána dub na nich ležet. „Jaký to strom!“ zvolala. „Věru nikdy bych si nemyslila, že by byl tak veliký.“4
VLAŠTOVKA
Věřte mi, přátelé; širý svět není pro mudrce, není pro básníka! Nezná se zde jejich pravá cena.
V dávných dobách byla vlaštovka stejně zvučný, melodický pták jako slavík. Brzy ji však omrzelo bydlit v osamělých houštinách, kde ji poslouchali a obdivovali jen pilný rolník a nevinná pastýřka. Opustila svého pokornějšího přítele a uletěla do města. – Co se stalo? Protože ve městě neměli čas naslouchat její božské písni, odnaučila se jí znenáhla a naučila se místo ní – stavět.
OREL A LIŠKA
„Nebuď tak hrdý na svůj let!“ řekla liška orlovi. „Vzlétáš přece jen proto tak vysoko, aby ses tím lépe mohl rozhlédnout po mršině.“
Tak znám muže, kteří se stali hlubokomyslnými nikoliv z lásky k pravdě, nýbrž z touhy po výnosném úřadu.
MINNA VON BARNHELM
neboli
VOJÁCKÉ ŠTĚSTÍ
Rozmrzelost vzniká z toho, když člověk nemá zasloužený klid.
– O jakých dobrých vlastnostech mluvívá?
– O žádných, protože mu žádná nechybí.
TELLHEIM
Vám je do smíchu, slečno. Lituji jen toho, že se nemohu smát s vámi.
MINNA
Proč nemůžete? Co máte proti smíchu? Copak není možné být i ve smíchu docela vážným? Smích nás udržuje při lepším rozumu než mrzoutství.
TELLHEIM
Vy jste zvážněla, slečno? Proč se nesmějete? Ha-ha-ha! Já se přece směji.
MINNA
Ó, utište tento smích, Tellheime. Proboha vás prosím! Je to strašný smích nenávisti k lidem! Váš smích mě zabíjí, Tellheime! Nesmějte se tak! Nikdy jsem neslyšela hroznější kletbu než váš smích.
TELLHEIM
Nevnucujte mi budoucnost, v níž bych musil nenávidět sám sebe. – Ne, již nic mě zde nesmí poutat. Od tohoto okamžiku se chci na všechno bezpráví, které se mi zde děje, dívat jen s opovržením.
TELLHEIM
Služby mocným tohoto světa jsou nebezpečné a nestojí za všechnu tu námahu, nátlak, nesvobodu a ponížení.
TELLHEIM
Jak malá, jak ubohá je tato společnost! Znáte ji dosud jen z její zdobné stránky. Ale časem ji poznáte.
TELLHEIM
Všechna dobrota je přetvářka, všechna úslužnost podvod.
WERNER
Pane majore! (nakvašeně) Jsem člověk...
TELLHEIM
To jsi tedy něco pěkného!
WERNER
Který taky má žluč...
TELLHEIM
Dobrá, dobrá! Žluč je to nejlepší, co máme.
EMILIA GALOTTI
Ta vaše společnost! – v které panuje ceremoniel, nucenost, nuda a často i nedostatek.
Všechno se jí zdá podezřelé, všechno se jí zdá trestné! – Nebo – znamená-li to znát lidi: – kdo by si přál lidi znát?
EMILIA
(vrhne se v úzkostném zmatku do místnosti) Sláva! Sláva! Teď jsem v bezpečí. Nebo mě dokonce následoval? Není tu? Ne, naštěstí není!
CLAUDIA
Co je ti, dceruško, co je ti?
EMILIA
Nic, nic...
CLAUDIA
A díváš se tak vystrašeně kolem sebe? A chvěješ se po celém těle?
EMILIA
Co jsem musila vyslechnout! A kde jsem to musila vyslechnout!
CLAUDIA
Myslila jsem, žes byla v kostele?
EMILIA
Právě tam! Čím však je neřesti kostel a oltář?
Kolik slov, tolik lží!
To, co mě tak srdečně nutí k smíchu, má také svou vážnou, velmi vážnou stránku. Jako všechno na světě!
Šílená? – Cítím něco takového! – A věřte, věřte mi: kdo neztratí při některých věcech rozum, ten neměl nikdy co ztratit. – I vy máte rozum a stačí jediné mé slovo – a přijdete o něj.
Kdo zákona nedbá, je právě tak mocný jako ten, kdo zákon neuznává. To nevíš?
Čemu říkáte klid? Složit ruce do klína? Strpět, co člověk nemá strpět? Snášet, co člověk snášet nesmí?
MOUDRÝ NATHAN
Oč lehčí blouznit nábožně
než dobře jednat. Jak rád blouznívá
největší slaboch, aby jen – i když snad
si vědom toho záměru vždy není –
jen aby dobře jednat nemusil.
– Nejsou vždy lidé tím, čím zdají se.
– Zřídka však něčím lepším.
Statek nejmenší je
bohatství. A moudrost: největší.
Jak? Cožpak vskutku ani nejlepší
muž svého národa se nemůže
docela vymknout svému národu?
Čemu říkáš násilí? Snad ohni, meči?
Ne, proti slabým stačí použít
jen jejich slabosti.
Ať se v tvém nitru děje cokoli,
je to jen přirozené, nevinné.
S tím neměj starosti. Já, já je nemám.
Skoro se lekám toho podivína.
Žasnu až nad tou drzou ctností.
Líbí se mi
ten vzdorný pohled, pružný krok!
Jen slupka může hořká být, však jádro –
to jistě ne.
Za ošklivost se skromná velikost
tak ráda ukrývá; chce obdivu
se vyhnout.
Znáte národ,
jenž snižování jiných nejdřív
prováděl? Víte, který národ to
sám sebe vyvoleným jmenoval?
Což, kdybych tento národ, neříkám,
že nenáviděl, ale pohrdal jím
pro jeho pýchu, jinak nemohl?
Pro jeho pýchu, kterou zdědili
křesťan i moslemín, že jejich Bůh
jen pravý je! – Kdy jen,
kde jinde nezjevilo se, než právě
zde, tak černě zbožné šílenství,
mít Boha lepšího a vnutit jej
co nejlepšího všem? Komu zde teď
šupiny z očí nespadnou... Ať slepý
však je, kdo chce. – Mou řeč zas zapomeňte;
a nechte mě!
AL HAFI
Dlužit si není lepší nežli žebrat,
tak jako půjčovat a lichvařit
nebývá lepší nežli krást. Tam mezi
gebry5 u Gangu není třeba mi
zde z toho nic a nemusím tam být nástrojem obou. Jenom u Gangu,
jen tam jsou lidé. Zde jste jediný
vy, kdo by u Gangu byl hoden žít. –
Chcete jít se mnou?
Tak by naráz jistě bylo
po soužení. Já opatřím vám delk.6
Pojďte jen! Pojďte!
NATHAN
Chci si to rozvážit. Počkej...
AL HAFI
Rozvážit?
Ne, ne, o tom se nerozvažuje. –
Kdo rozvažuje,
ten hledá důvod, aby nesměl. Kdo
nemůže rázem, hned se rozhodnout
sám sobě žít, ten jiným navždycky
je otrokem. – Jak chcete! –
Jak se vám líbí. – Má cesta je tam
a vaše zde.
NATHAN
(dívá se za ním)
Divoký, dobrý, ryzí – jak jej nazvat?
Jen pravý žebrák přec je pravý král!
Už dosti této skromnosti!
Oškliví se mi stále slyšet ji
tam, kde jsem očekával jenom rozum.
Tomu říkám
moudrý muž! Nikdy pravdu netajit!
Dát pro ni všechno v sázku, ba i život!
I majetek, i vlastní krev.
Blahopřeji! Šlo vám
to ztěžka? Jen se nebát bolestí! –
Jen dál tak, pilně zalidňujte nebe,
když zemi nemůžete už!
Nechci být
zchytralý; nechci přemlouvat a svůj
nosíček strkat do všeho a svoje
ručičky ve všem mít. – Se světem jsem
se proto nerozloučil, sám pro sebe,
abych se pro jiné s tím světem řádně
teprve zapletl?
Kdo si myslí sebevíc, že je
tu nestranný, přec, aniž to sám ví,
jen svému straní. Když už je to tak:
snad je to správné.
Kdo ví mnoho, má i mnoho starostí.
Pověra, v které vyrůstali jsme,
neztrácí nad námi svou moc, i když
ji poznáme. – Ne všichni volni jsou,
kdo ze svých pout si tropí smích.
– A nejhorší je pověra, tu svou
mít za snesitelnější...
A pak téhle jediné
chtít svěřit hloupé lidstvo, dokud by
nezvyklo jasnějším dnům pravdy; téhle
jediné...
Žádnému židovi, či muslimovi
navzdory nebuď křesťanem!
Hněval jsem se, zuřil,
světu klnul; zášť jsem přísahal
křesťanstvu nejnesmiřitelnější –
To, čím kdo z nás je
a to, čím musí v světě být, tak často
se neshoduje.
Na Sittah
neplatí kvílení a zoufalství.
Jen chladný rozum u ní všechno zmůže.
Čí pře jej mívá, ta vždy zvítězí!
Ach, ubožačka je –
je křesťankou a musí z lásky trápit;
patří k těm blouznivcům, kteří si myslí,
že znají obecnou a jedinou
tu pravou cestu!
A každého, kdo tuto cestu minul,
se cítí nuceny tam na ni přivést. –
A sotva mohou jinak. Neboť je-li
pravda, že tato cesta jen je správná,
jak mohou s klidem hledět na přátele,
jdoucí po jiné cestě?
Musilo by
být možné milovat i nenávidět
v týž čas zároveň téhož člověka. –
Opona padá.
Lessing
v literatuře a filosofii
Život je vydáván za dar, zatímco je nad slunce jasné, že každý, kdyby si předem mohl tento dar obhlédnout a vyzkoušet, musel by se za něj poděkovat; jako se Lessing divil rozumu svého syna, který musel být násilně vytažen porodními kleštěmi, protože vůbec nechtěl na svět, sotva byl však v něm, opět z něj spěchal.
(Arthur Schopenhauer: Svět jako vůle a představa)
*
Víme, že to byl „německý duch“, tolik obávaný a nenáviděný „za horami“, který se všude, a tudíž i na území umění, stavěl uměle zaváděné záhubě evropského ducha spasně na odpor. Jestliže jsme na jiném poli oslavovali našeho Lessinga, Goetha, Schillera a jiné, jako naše zachránce od zániku v této záhubě, chceme dnes na hudebníku Beethovenovi dokázat, že jeho prostřednictvím – ježto mluvil čistým jazykem všech národů – vysvobodil německý duch ducha lidstva z hluboké potupy.
(Richard Wagner o hudbě a umění: Beethoven)
POZNÁMKY:
1 Lukrinus – zřejmě smyšlené jméno pro typického boháče, vytvořené na základě latinského slova „lucrum“, tj. zisk, zištnost, výdělek, výtěžek. – Srovnej parafrázi tohoto epigramu: Jaký to, člověče, u tvého hrobu smrad, / ty mrzký dobytku! – To musili tu snad / i tvou lidskou duši s tebou pochovat. (Misantrop: Sentence o lidském smradu) – Poznámka Misantropova.
2 Dobře jsem si přečetl... – Autorem zmíněné bajky je Říman Phaedrus (asi 15 př. n. l. – 50 n. l.). Srov. Misantropův latinský lexikon: QUI FERT MALIS AUXILIUM POST TEMPUS DOLET (Phaedrus, Bajky 4,18,1) Kdo zlému pomáhá, ten časem lituje Úvodní verš z bajky o člověku a hadu: Člověk zahříval hada ztuhlého chladem a had, když se vzpamatoval, ho okamžitě uštkl. Srov.: Bylo nebylo, jednou sbírala žena dříví na oheň. Ve sněhu našla zmrzlého jedovatého hada. Vzala ho domů a navrátila ho k životu. Jednoho dne ji had uštknul do tváře. Když umírala, zeptala se hada: „Proč jsi mi to udělal?“ A had odpověděl: „Hele, čubko, vědělas, že jsem had.“ (Takoví normální zabijáci); Hřát si hada na prsou. Srov. parafráze: Zrada! Hřál jsem si člověka na prsou! (Misantrop, Sentence o lidském smradu); Kdo člověku pomáhá, ten časem lituje (tamtéž). – Pozn. Mis.
3 Srov.: L. Klíma: Utrpení knížete Sternenhocha: Zaškatulkují-li mne jednou mezi briganty nebo filosofy, řeknou-li, že jsem nebyl nic, nebo bůh, nebo prase, – lidské ubohosti to jen! Jsem ten, který jsem! – Pozn. Mis.
4 Teprve po smrti bývá opravdový velikán uznán za velikého (pokud má ovšem to štěstí nebo tu smůlu, že si jej i potom někdo chytrý jako liška – zpravidla jiný velikán – vůbec všimne). – Pozn. Mis.
5 gebrové – tak nazývají mohamedáni parsy (přívržence staroperského náboženství Zarathustrova, parsismu), klanící se ohni. Lessing je ztotožňuje s indickými gymnosofisty, přívrženci brahmanismu. – Pozn. vydavatele
6 delk – oděv dervišů. – Pozn. vyd.
Page updated
Google Sites
Report abuse