Shakespeare: Tragédie

KRÁL LEAR

·        Edmund:

To už je vrch lidské pitomosti, že když nám přijde nanic ze samé hojnosti – zpravidla, že jsme o své újmě přebrali - že pak vinu na svých pohromách dáváme slunci, měsíci a hvězdám. Jako bychom byli padouchy z nezbytí, blázny z nebeského ponuknutí, lumpy, zloději a zrádci pro nějakou siderickou konstelaci, ochlasty, lháři a cizoložníky ze samé poslušnosti vlivu planet. Zkrátka, všechno, co jsme nejhoršího, jsme z božího přistrčení. Skvělá výmluva, jen co je pravda, pro pana kurevníka člověka, takhle připsat svou kozlí náturu na vrub nějaké hvězdy.

•        Edmund:

A jako na zavolanou, už je tady, jako katastrofa v staromódní tragédii.

•        Šašek:

Pravda je pes, který patří do psince a musí dostat karabáčem, zatímco milostpaní čubička smí stát u krbu a smrdět.

•        Kent:

Lotr, lump a nanicovatý vyližtalíř. Mizerný, nafoukaný, pitomý, odrbaný, třikrát obrácený, stokrát vylátaný, ucouraný, paťhavý slouha! Sketa, co má v žilách syrovátku, a kus žalobníka bezectného! V zrcadle jako doma, děvka chlap, vrtichvost ulízaný, všeho schopný! Dědičný pacholek z prodraných plunder! Truc kuplířky, aby se zavděčil, a úhrnem nic než slepenina ze všiváka, holoty, zbabělce a hampejzníka a z čuby zmetené jediný syn a dědic, kterému nasekám, že bude výt a skučet, jestli se opováží popřít jedinou slabiku z těchto svých čestných přídomků! Tas, ty obejdo! Udělám z tebe sekanou na měsíčku. Tas, ty huncúte! Ty kujóne holičskobradýřský, tas! Ty zbabělý ničemo, k tobě se stydí hlásit sama příroda. Tebe spíchnul krejčí. Kameník nebo malíř by ho tak nedokázal zhudlat, a kdyby byl u řemesla jen dvě hodiny. Ty nanicovaté X! Ty zbytečné písmeno! Když dovolíte, pane, rozšlapu toho neprosívaného lotra na maltu a omítnu jím stěny záchodu.

•       Lear:

Hned když se narodíme, pláčeme, že jsme přišli na to velké jeviště bláznů.

•       Edgar:

Ó sladké živobytí, že raděj denně chceme smrtí mřít, než jednou umřít!

ANTONIUS A KLEOPATRA

•       Antonius:

...a klid a mír, sám sebou chorý, hledá lék v jakékoli změně.

•       Caesar:

Obecný lid jak utržený leknín na peřeji hned sem, hned tam se vrtká mezi proudy, až uvrtká se na sliz.

•       Kleopatra:

A je to velké vykonat to, čím konání se skončí, co vyvře náhodu a spoutá zvrat, a spát a neochutnat více hnoje, jímž chám se cpe i Caesar.

KORIOLANUS

•       Marcius:

Tak co, vy chátro, drbající svých mozků chudé svědění, až celí jste z toho jeden svrab? Co chcete, psi, jimž vadí mír i válka? Ta vás děsí, a onen kazí. Vaše tužby jsou choutky nemocného, který nejvíc chce, co mu nejvíc škodí. Dát na vás? Oběsit vás! Co chvíli máte nové roupy. Ten, kdo vám pil krev, je náhle vaším svatým, a vaše modla padouch. Výřad bych nakupil z těch otroků, že oštěp by vrchu nedosáh. Mor je zadav! Pryč! Jděte domů, splašky!

•       Menenius.

Kdybych se s vámi dlouho bavil, ještě by se mi od vás nakazil mozek – jste přece pastýři toho stáda hovad, kterému se říká plebejci.

•       Koriolanus.

Jsem raděj služebníkem po svém než pánem po jejich.

•       Koriolanus.

Co mám říkat? „Prosím vás,“ – Mor je poraz! Nedokáži tak ohnout jazyk.

•       Koriolanus.

Chtěl bych jimi být zapomenut jako naučení, jež na ně maří kněz.

•       Koriolanus.

Neplačte! Krátké sbohem! Mnohohlavé hovado trká.

•       Druhý sloužící.

Mír beztoho je na nic, než leda aby železo rezavělo, krejčí se rozmáhali a líhli písničkáři.

•       První sloužící.

Jářku, válka, to je moje. Mír a válka, to je jako noc a den. Válka je čiperná, bystrá a plná vyražení. Mír je hotová mrtvice a mdloba, tupý, hluchý, ospalý, nemrcouchovatý a naplodí parchantů víc, než válka stačí zahubit mužských. Mír má lidi k tomu, aby jeden druhého nenáviděli.

•       Třetí sloužící.

Samozřejmě, protože pak jeden druhého nepotřebuje.

TIMON ATHÉNSKÝ

Hamlet,

princ dánský

(výpisky)

Hamlet: Když slunce ve chcíplé feně vylíhne červy – Bůh to, líbající mrchu! – Máte dceru? –

Polonius: Ano, mám, můj princi.

Hamlet: Nedovolte jí, aby chodila na slunce. – Početí jest požehnání – a jelikož vaše dcera snadno by mohla počíti – přítelínku, dohlédněte k tomu.

Co tu čtete, princi?

Hamlet: Slova, slova, slova!

Nechtěl byste trochu z větru jít, můj princi?

Hamlet: Do mého hrobu?

Polonius: To by bylo vskutku z větru. (Stranou) Jak trefná někdy jeho odpověď. – Bláznovství mívá někdy tak šťastné nápady, jaké ani zdravost a rozumnost nemohou tak snadno poroditi.

Hamlet: Pane, nemůžete mi ničeho vzíti, s čím bych se co nejochotněji nechtěl rozloučiti – krom svého živobytí, krom svého živobytí, krom svého živobytí.

Hamlet: Toť se tedy nalézáte v tajném lůně Štěstěny? – Ó vpravdě! – Jeť ona nevěstka! – Co nového?

Rosenkranc: Nic, můj princi, leč to, že se stal svět poctivým.

Hamlet: Pak máme soudný den na blízku. – Vaše novina však není pravdivá. Dovolte, abych se důkladněji tázal: Co jste vlastně, dobří přátelé, zavinili u paní Štěstěny, že vás poslala sem do vězení?

Guildenstern: Do vězení, můj princi?

Hamlet: Dánsko jest vězením.

Rosenkranc: Pak je svět také vězením.

Hamlet: Ó – kapitální vězení! – v kterémž jest mnoho klecí, žalářních děr a sklepů; – ba Dánsko jest jedno z nejhorších.

Rosenkranc: To nemyslíme, můj princi.

Hamlet: Nu, pak vám není vězením; neboť není na světě věci, která by sama v sobě byla dobrá neb zlá – teprv myšlením stává se tím neb oním. – Mně jest vězením.

Rosenkranc: Pak vaše ctižádost je vězením činí. Jeť vašemu duchu příliš těsné.

Hamlet: Bože! – Já bych chtěl zavřen býti v skořepině ořechu, a myslil bych, že jsem králem nekonečných říší – jen kdybych neměl ty ošklivé sny.

Guildenstern: Sny takové jsou pouhá ctižádost – neb pravá ctižádosti podstata jest toliko stínem snů.

Hamlet: Sen sám jest pouhý stín.

Rosenkranc: Právě tak, a ctižádost zdá se mi tak lehká a větrná, že jest jen stínem stínu.

         Hamlet: Kdybyste s každým tak nakládal, jak toho zasluhuje, medle, kdož by pak ušel výprasku?

         Hamlet: Jdi do kláštera. K čemu bys chtěla býti roditelkou hříšníků? – Jsemť sám dosti poctivý, a přece bych se mohl viniti z takých věcí, že by lépe bylo, kdyby mě nebyla matka zrodila. Jsem hrdý, mstivý, ctižádostivý, schopen více zločinů, nežli mám myšlének abych je obsáhl, nežli mám obraznosti abych jim mohl dáti tvářnost, aneb času abych je mohl vykonat. K čemu takoví chlapi jako já měli by se plaziti mezi nebem a zemí? – My jsme arcilotři! – Nevěř nikomu z nás! – Jdi svou cestou do kláštera!

         Chceš-li se však mermomocí provdati, vezmi si blázna, neboť moudří lidé vědí předobře, jaké vy z nich netvory děláte! Do kláštera jdi, a to honem! Sbohem!

Hamlet: Již ke hře jdou. Musím zas blbem být.

Hamlet: Libo-li vám, nazvěte mě jakýmkoli nástrojem, vy dovedete toliko mě rozladiti, nikoliv ale na mne hráti.

Král: Rci, Hamlete, kde je Polonius?

         Hamlet: U večeře.

         Král: U večeře? – Kde?

         Hamlet: Ne, kde by jedl, nýbrž kde jest jeden.

Sen noci

svatojánské

A Midsummer Night’s Dream

FAIRY

Over hill, over dale,

Thorough bush, thorough briar,

Over park, over pale,

Thorough flood, thorough fire;

I do wander everywhere

Swifter than the moones sphere.

ELF

Přes hory, přes doly,

                   přes trní hlohů,

                   po lukách, po polích,

                   toulat se mohu,

                   přes oheň, přes vodu,

                   tancovat dovedu.

**

OBERON

I know a bank where the wild thyme blows,

                   Where oxlips and the nodding violet grows,

                   Quite overcanopied with luscious woodbine,

                   With sweet musk-roses, and with eglantine.

                   There sleeps Titania sometime of the night,

                   Lulled in these flowers with dances and delight.

OBERON

O jednom loži jenom z kvítí vím,

                   šípkové růže tam co baldachýn

                   se nad mateřídouškou klenou tiše,

                   tam na fialky a petrklíče

                   se Titanie v noci uloží,

                   zmožená tancem, vůní, rozkoší.

Baron Prášil: "To je zajímavé, tady každej čte Shakespeara. Já se budu muset taky jednou do něj kouknout..."

(Když Burian prášil, 1940)

Související:

Shakespeare: Macbeth (výpisky)