Gorkij: Život zbytečného člověka

Maxim Gorkij: Život zbytečného člověka

(výpisky)

Uličníci ve škole se mu posmívali a tloukli ho – jeho obličej děti bůhvíproč dráždil. Jevsej se jich stranil a žil samotářsky, vždycky někde ve stínu, v koutě nebo nějakém jiném úkrytu, odkud nehybnýma okrouhlýma očima pozoroval lidi, sám nepozorován.

Hlučný hovor Jevseje děsil; před podrážděnými lidmi a křiky utíkal a zalézal někam do úkrytu, protože jednou na trhu viděl, jak mužici nejprve jen hlasitě mluvili, ale pak se dali do křiku, začali jeden do druhého strkat, až nakonec kdosi popadl hůl, rozmáchl se a udeřil.

Jevsej se také bál opilců. Maminka mu totiž říkávala, že opilce posedá běs. Vleze člověku do břicha a tam vyvádí, až z toho člověk začne běsnit.

V polospánku se mu vždycky zdálo, že odrazil od břehů všedního života a přibližuje se k životu jinému, laskavému a klidnému.

Zmocnilo se ho blouznivé přání, které jednou vyjádřil těmito slovy:

„A dalo by se žít tak, abych se všude dostal a všechno viděl, ale sám abych byl neviditelný?“

Zlořečený živobytí, osude bídnej, nic pěknýho pro člověka nemáš, ani co by se za nehet vešlo.

Kovárna stála na kraji mělké rokle, na jejímž dně zarostlém jívím trávil Jevsej všechen svůj volný čas z jara, v létě i na podzim. V rokli byl klid, štěbetali tam jen ptáci a bzučely včely a čmeláci. Chlapec seděl, kymácel trupem a se zavřenýma očima o čemsi přemýšlel nebo se potloukal křovím.

„A k čemu jsou lidi?“

Kovář viděl v jícnu výhně nejen čerty a Boha, ale i celý ten strašlivý lidský svět, a proto asi také ustavičně plakal. Jevsej naslouchal jeho řečem a vtiskoval si je do paměti. Naplňovaly jeho srdce úzkostným očekáváním, které pozvolna přerůstalo v pevnou naději, že jednoho dne pozná něco, co bude docela jiné a zcela nepodobné životu na vsi, opilým mužikům, zlým babám a ukřičeným harantům, něco vlídného a vážného.

„Proč mi všichni ubližují?“

Urážky a křivdy v chlapci ponenáhlu vyvolávaly jakýsi zvláštní pocit uspokojení a čím dál víc v něm uzrávalo přesvědčení, že mu všichni ubližují a křivdí proto, že je jiný a lepší než oni.

Při práci, při pohybu Jevsej nedokázal vůbec přemýšlet, jako by pohyb zpřetrhával pavučinu myšlení. Pracoval pomalu, pečlivě a přesně jako stroj, ale nevkládal do toho, co dělal, nic ze svého já.

A když nepracoval a měl volno, většinou někde nehybně seděl a oddával se příjemnému pocitu, jako by se vznášel v průzračné mlze obklopující všechno kolem i v něm, všechno změkčující a proměňující hlučnou skutečnost v tichý polosen.

V tomto rozpoložení ubíhaly dny neobyčejně rychle. Vnější život byl jednotvárný a také mozek se nepozorovaně obaloval přilnavým prachem všednosti. Po městě chodíval Jevsej jen málokdy. Nelíbilo se mu.

Nepřetržité hemžení unavovalo oči, hluk a ryk naplňoval hlavu těžkým otupujícím rmutem a město se podobalo pohádkové nestvůře cenící stovky lačných tlam a řvoucí stovkami nenasytných chřtánů.

Připadalo mu, že všichni lidé jsou přikováni ke své práci jako pes k boudě.

Asi se to jen tak zdálo, myslil si, že lidé ve dvoře měli zábavného Anatolije rádi, ale ve skutečnosti tomu tak nebylo. Ve skutečnosti se ze všeho nejraději rvou nebo se aspoň dívají na rvačky a všichni si libují v krutosti. Nikolaj se zastal Anatolije taky jen proto, že sám rád bije Kuzina; bije ho přece skoro každou neděli. Tento smělý a silný chlapík dovede složit na lopatky kohokoli z domu, a jeho zas „skládají“ na policii. Čili to znamená, že ať jsi tichý nebo smělý, stejně tě budou bít a stejně ti budou ubližovat.

Lidé jsou omotáni a svázáni neviditelnými nitkami a když náhodou o některou z nich zavadíš, je z toho mela.

„Určitě je ještě jiný život. Odkud by byly pohádky? A nejenom pohádky...“

Žena se zasmála a rozcuchala mu vlasy teplými prsty:

„Ach ty hlupáčku!“

Pak dodala vážně, ba přísně:

„Popadnou tě a vlečou, kam se jim zlíbí, a dělají s tebou, co se jim zlíbí – a to je celý život!“

Kolem dokola nikdo nikoho nelitoval a Jevsej také přestal lidi litovat, protože se mu zdálo, že se všichni ustavičně přetvařují, dokonce i tehdy, když pláčí a sténají bolestí po utrpěných ranách. U všech viděl v očích cosi zatajeného, nedůvěřivého a nejednou zachytilo jeho ucho tichý, ale hrozivý příslib:

„Jen počkejte, však na vás taky dojde!“

Večer, když sedával ve velké místnosti skoro sám a připomínal si dojmy z prožitého dne, často mu najednou všechno začalo připadat zbytečné, nesmyslné a nepochopitelné. Všichni sice vědí, – myslil si, – že by měli žít spolu v míru a ve shodě, jenže nikdo nechce lidem z jakéhosi důvodu sdělit tajemství, jak toho dosáhnout, protože si všichni navzájem nedůvěřují, lžou a nutí i druhé ke lži. Ze všeho přímo čišela všeobecná nespokojenost se životem, všichni si stěžovali na jeho tíhu, ale přitom každý hleděl na druhého jako na svého nebezpečného nepřítele a v každém se nespokojenost se životem potýkala s nedůvěrou k bližnímu.

Stál u postele s chvěním v kolenou i v hrudi, těžce oddychoval a hleděl na její velké měkké tělo a široký obličej s rozplizlým úsměvem. Už se nestyděl, ale srdce sklíčené smutným pocitem jakési ztráty usedavě naříkalo nad spáchanou křivdou, a Jevsej by se byl nejraději rozplakal. Cítil v němém zármutku, jak je mu tato žena náhle cizí, nepotřebná a nepříjemná a jak všechno, co pro ni choval ve svém srdci laskavého a pěkného, bylo rázem pohlceno jejím žádostivým tělem a beze stopy v něm zmizelo jako opozdilá kapka deště v kalné louži.1

„Pěkně prosím, chtěl bych se vás na něco zeptat. Pročpak lidé žijí tak nepěkně?“

Stařec zvedl těžká víčka, zahleděl se Klimkovovi do tváře a místo odpovědi se na něj osopil:

„A co je ti po tom?“

Jevsej se zarazil, neboť na tuto prostou otázku nedovedl odpovědět.

„Aha! Vidíš?“ dodal stařec již tiše.

„Ach bože, kdyby tak člověk mohl žít s čistým svědomím!“

„Nekňubo! Taky se ti nežije dobře, vím to, ale proč ty vůbec žiješ, to už vůbec nechápu. No řekni, proč žiješ?“

„Tak prostě,“ odpověděl Jevsej chmurně. „A co mám dělat?“

Starej se, ať nikdo neví nic o tobě, a ty zas ať nic nevíš o druhých.

Vidím, že je v tobě cosi lidského.

Jenže i psi mívají lidské vlastnosti.

Je to všechno pakáž a mělo by se to sprovodit ze světa. Mojžíš dal kdysi vyřezat třiadvacet tisíc syfilitiků.2 A to musíte povážit, že tenkrát bylo lidí o moc míň než dnes. Kdybych já měl moc, sprovodil bych ze světa milióny. Všechny ty liberály, generály, revolucionáře, prostopášné ženské... Obrovskou hranici – a za živa upalovat! Napojit zem krví, pohnojit popelem, ta by pak rodila! Člověk je zvíře a potřebuje tučná pastviště a úrodná pole. Města bych zničil. A vůbec bych poslal k ďasu všechno zbytečné, co mi brání žít prostě, jako žijí kozli nebo třeba kohouti.

Kašlu na stát a na všechny ty blbosti.

Ty lidi mají všichni stejné zvyky: v Boha nevěří, do kostela nechodí, oblékají se špatně, ale chování mají vybrané. Čtou množství knih, vysedávají dlouho do noci, často mívají hosty, ale víno nepijí a karty nehrají. Mluví o svobodě pro všechno lidstvo. Pak taky chtějí pobít celou vládu, sami zaujmout vysoké úřady a prostřednictvím socialismu zavést zase nevolnictví, při kterém ale oni budou mít úplnou svobodu.

Svoboda! Toť se ví, ta je každému příjemná a každý by ji chtěl. Ale dejte mi ji, a stane se ze mne možná největší darebák na světě, tak je to! Ani dítěti se nemůže dát úplná svoboda. A podívej se třeba na svaté otce! Byli to přece spravedliví Páně, a přece se neubránili pokušení těla a hřešili až až. Ne svoboda, ale bázeň, strach drží lidi na uzdě, a proto je zapotřebí, aby dodržovali zákony. Ale revolucionáři zákony neuznávají. Utvořili mezi sebou dvě strany. Ta jedna chce hned teď povraždit pumami a jinými způsoby ministry a jiné carovy lidi, kdežto ta druhá až pozdějc. Ta chce nejprve způsobit všeobecné vzbouření a pak teprv odpravit všechny najednou.

Všichni svorně a se stejnou horlivostí, jen s rozdílným stupněm zloby, spílají svým představeným.

Se závistí si také vyprávěli o hýření a pitkách svých nadřízených, podrobně popisovali tělesné vnady známých prostopášnic a vášnivě se přeli o různé způsoby pohlavního styku. Žena byla pro ně něčím na způsob vodky: uklidňovala, uspávala, poskytovala odpočinek po rozčilující, těžké službě. Skoro všichni nosili po kapsách neslušné fotografie, navzájem si je ukazovali a vyprávěli při tom všelijaké hanebnosti, které v Jevsejovi budily pronikavou zvědavost, ale ještě častěji znechucení a odpor. Věděl, že někteří z nich pěstují pederastii, mnozí že jsou nakaženi pohlavními nemocemi a nezřízeně pijí, a aby se co nejrychleji dostali do nálady, míchají vodku s pivem a pivo s koňakem.

Většinou plnili své povinnosti bez zájmu a jen z jakési setrvačné poslušnosti.

Solověv byl zase nápadný rozkošnickou zálibou, s níž mluvil o rvačkách, o krvi a o ženách.

„Darebáci!“ láteřil Saša na adresu představených. „Fasujou milióny, ale nám z toho házejí jen groše."

Saša neustále sestavoval strašlivé plány na hromadné vyvražďování škodlivých lidí.

„Tlachají pořád o rovnosti lidí, idioti! Ale ve skutečnosti je to všecko pustej podvod.“

„Máš pravdu, jsou to všechno podvodníci!“

„Já bych to všechno bez milosti zabíjel, jako mužici zabíjejí zloděje koní!“

„No, zabíjet by se snad nemuseli, ale někdy má člověk zatracenou chuť dát takovýmu milostpanáčkovi řádně na frak. A přitom je vypasenej jako páter, v kapse zlatý hodinky a v nákrčníku jehlici s kamenem!“

„Znám taky takové. V mládí jsou jako utržení z řetězu, ale když přijdou do let, točí se poslušně kolem ženušky a pro kus žvance by se dali najmout třebas i k nám do ochranky. To je přírodní zákon.“

Kdypak bude konec té naší zatracené otročině?

Všechny dusila mlha závisti, všichni blouznili o pitkách, hazardních hrách a přepychových ženách.

„Všechny vás postřílet!“ vykřikoval Saša.

Vlk se bojí vlka a člověk člověka.3 To je přírodní zákon.

„Ale přece jen je to síla. Sto tisíc lidí pozdvihnout...“

„Hloupost nic neváží, proto je lehké ji zdvihnout! Zvlášť když je čím, když je na to žok peněz. Já mít takovej kapitálek, to bych vám ukázal, jak se dělají dějiny!“ A připojil sprostou nadávku.

Jevsej poslouchal všechny tyto řeči a stále čekal, kdy někdo začne mluvit také o ruském lidu a vysvětlí, proč jsou všichni tak rozezlení a krutí, proč se tak rádi navzájem trýzní, proč žijí takovým neklidným a nepohodlným životem, z čeho pochází taková chudoba, všechen ten strach a všeobecná nespokojenost. Ale o tom se nikdy nikdo nezmínil.

„Teď si tak vyjít někam ven do polí nebo na nějakou tichou mýtinu!“ myslil si Jevsej, zatímco vcházel do těsných ulic továrního předměstí. Všechno kolem bylo nevlídné a oči umdlévaly pohledem na zakoptěné kamenné klece na lidskou práci.

„No uvaž, odkud je všechno to bohatství?“

Jevsej se mrzutě odvrátil. Slýchal lidi často mluvit o bohatství, ale vždycky při tom zakoušel jakési trapné rozpaky, protože z podobných řečí vyciťoval jenom závist a chtivost.

„Děláme skoro zadarmo, ale zboží kupujem draho, nemám pravdu? Každé bohatství je vlastně nahromaděné z peněz, které nám nedoplatili za naši práci.“

„Všichni jsou chamtiví,“ pomyslil si Jevsej, přestal poslouchat a vnímat a pohroužil se do známého, příjemného pocitu pohrdání lidmi.

Víš, jsou takové knížky, vezmeš ji a hlava ti jde z ní kolem, jako když objímáš svou nejmilejší, na mou duši!

Jsme na tom, brachu, jako galejníci, přikovali nás nadosmrti k práci, nadělali z nás otroky kapitalistů, no nemám pravdu?

Já dobře vím, kdo je můj nepřítel. Jste to vy, milostpáni! Nosíte nos vzhůru, všude jste protivní, všude jste nenávidění, ať chlapi nebo ženské, spisovatelé nebo špehouni. A já znám prostředek proti vám, proti panstvu, znám ho a vím, jak na vás, jak vás vyhubit.

Kdo zařizuje všechen život? Panstvo! Kdo pokazil člověka, kdo udělal z toho neškodného živočicha špinavé hovado, posedlou sběř? Vy, milostpáni! A proto je třeba všechno beze zbytku, celý život, obrátit proti vám, ano, ano, otevřít všechny žumpy života a utopit vás ve všem tom svinstvu a neřádstvu z lidí, které jste otrávili, vy proklatci! Přišel čas odplaty a vašeho konce a všechno, co jste zprznili a zmrzačili, teď povstane proti vám a zardousí vás, rozdrtí. Rozumíte? Ano, tak to bude!

V těchto dnech se vláda nad životem vymkla z jejich ochablých rukou, ale krutost a lstivost je neopustila.

Pryč s pány, žeňte je, a budou-li se vzpírat, zakruťte jim krk!

Nic nezalhával, ale zároveň byl přesvědčen, že on sám není ničím vinen: nemohl přece žít jinak, nedovolili mu žít tak, jak by byl chtěl! Pořád ho někdo nutil dělat věci, které mu byly nepříjemné.

Věkov vzdychl:

„Vám je hej, vy jste sám. Ale když máte rodinu nebo i jen ženu, která požaduje to a ono a pořád nemá dost, to potom jdete i tam, kam se vám nechce, tak je to. Z musu se člověk donutí chodit i po provaze. Já i jen když to vidím, tak se mně vždycky točí hlava a svírá žaludek, ale myslím si: no co, když toho bude k živobytí třeba, polezeš i ty po provaze, Ivane Věkove!“

Nikdo přece nemá rád, když mu jiní poroučejí. Každý si přeje žít tak, jak sám chce a potřebuje, tiše, klidně a spořádaně.

Ale stejně je ten lid hloupý. Měl by raděj místo toho mávání prapory a vyzpěvování žádat od vlády, když už dosáhl takové moci, aby okamžitě zakázala veškerou politiku, a aby vydala co nejpřísnější nařízení, že politika se od nynějška zakazuje.

V jeho srdci němě kypěla bezmocná nenávist, nesmiřitelná, mstivá zášť otroka, kterého kdysi mučili nadějí na svobodu.

Ach ten náš lid, kolik je v něm hrubosti!

Došli k výčepu; u dveří se Jevsej zastavil, podíval se zamyšleně na ozářená okna a zamručel nevrle:

„Zase lidi... Nemám chuť tam jít.“

„Využívají zdivočelosti všelijakých hladových otrapů a snaží se nám dokázat, že je u nás svoboda nemožná právě pro spoustu takovýchhle elementů. Ale dovolte, copak je zde tahle lůza od včerejška? Byla zde odedávna, jenže si s ní věděli rady a dovedli ji držet na uzdě. Ale dnes? Pročpak jí dnes dovolují páchat všechny ty hanebnosti a zhovadilosti? Protože nám chtějí dokázat – vidíte, domáháte se svobody, pánové, no prosím, tady ji máte! Svoboda znamená vraždy, loupeže a všelijaké hanebnosti. Ale to není pravda, protestuju! Čestní a poctiví lidé nepotřebují svobodu proto, aby se navzájem rdousili, ale aby se každý mohl bránit proti násilnostem, které u nás bují na každém kroku. Svoboda je bohyně rozumu. Protestuju! Ať žije svoboda!“

Osazenstvo sálu spustilo pokřik, začalo dupat.

Melnikov se zadíval na řečníka a zamumlal:

„Hlupák!“

„Říká pravdu,“ namítl Jevsej rozhorleně.

„Jakpak to víš?“ opáčil tajný netečně a pomalými doušky dopíjel pivo.

Jevsej měl najednou chuť povědět tomu tupci, že je hlupák, zaslepené hovado, které lstiví a krutí pánové jeho života naučili honit se za lidmi.

Měkkým hukotem hlasů se vítězně prodíral tenký řezavý hlas:

„Ven s ním!“

„Ať přestane žvanit!“

„No dovolte! Když je svoboda, tak má každý právo...“

„Bude rvačka,“ škubl sebou Jevsej. „Zase někoho zabijí. Já jdu pryč.“

„Ach, ty jsi ale... No tak pojďme! Co je nám po nich, vem je čert!“

Já si na řeči taky nepotrpím. Na něco se zeptáš, a jeden ti odpoví to, druhý ono a třetí zas něco jiného a houby z toho. Řečí plno, ale užitek z nich žádný!

Je to všechno stejná banda. Všechny by je bylo potřeba...

POZNÁMKY:

1 Srovnej: Misantropův latinský lexikon: POST COITUM OMNE ANIMAL TRISTE (B. Spinoza, Pojednání o nápravě rozumu 3,4,1) Každý tvor je po pohlavním styku smutný – Týká se známého psychologického jevu, který je častější u mužů než u žen a který se nazývá „postkoitální smutek“. Příčina tohoto jevu není dosud oficiálně uspokojivě vysvětlena. Spinoza o něm ve zmíněném pojednání hovoří takto: „Dokud se mysl zaobírá smyslným požitkem, jako nejvyšším dobrem, nemyslí na nic jiného. Ale když smyslná rozkoš pomine, dostaví se největší smutek. A třebaže si tento smutek nepodmaní naši mysl naprosto, zanechává ji přesto zmatenou a otupělou.“ – Zdá se však, že nejpravděpodobnějším vysvětlením postkoitálního smutku bude nejspíše silný pocit zklamání z toho, že člověk věnoval tolik energie něčemu tak pomíjejícímu a marnému. Co jej před souloží tolik vzrušovalo, to je mu bezprostředně po ukojení pohlavního pudu už jen buď směšné, odporné nebo nesrozumitelné a dostavuje se tudíž pocit nenaplnění v podobě nevýslovného smutku.

2 Viz: Bible, Nový zákon: 1. Korintským 10:8: Ani se neoddávejme smilstvu jako někteří z nich, a padlo jich za jeden den třiadvacet tisíc.

3 Srov.: HOMO HOMINI LUPUS.