Menandros: Čí je to dítě? / Dědek

MENANDROS

ČÍ JE TO DÍTĚ?

*

DĚDEK

(výpisky)

MENANDROS

(342 – 293 př. n. l.)

vrcholný představitel nové atické komedie, počátek moderní civilní veselohry, jejíž nepřetržitá linie jde od něho přes Plauta a Terentia, přes commedii dell’arte a Molièra až do nové doby. Narodil se v Aténách jako syn generála Diopitha, o němž víme, že se zapletl do sporů s králem Filipem. Možná, že to byl jeden z případů chystajících Filipovu agresi. Filip Diopitha žaloval v Aténách a generála hájil sám Démosthenes. Menandros byl typický helénistický vzdělanec, přítel a stoupenec Epikurův, palácový elegán a dvorský komik. Jeho makedonsky módně zabarvený verš, jeho lehce výsměšný pohled do života občanů a občánků, obklopování se houfy žen, to vše bylo typické pro dobu úpadku aténské moci po marném boji Řeků za svobodu. Podle dochovaných údajů napsal 109 komedií, které většinou sám režíroval, ceny se mu však dostalo jen za osm z nich. Menandros odmítl pozvání jednoho z alexandrijských Ptolemaiů, aby se přestěhoval do Egypta. Utonul sotva padesátiletý při koupání v pirejském přístavu.

Menandros na fresce domu v Pompejích

NOVÁ ATICKÁ KOMEDIE A JEJÍ TVŮRCE

Do  roku  1905  přepisovalo se v učebnicích literatury a v dějinách divadla ve výkladech o nové atické komedii trpělivě jméno Menandros bez věcného podkladu. Velkého komického autora jsme znali v nové době jen z citací jednotlivých veršů u jiných autorů.1 To, co tvořilo představu o Menandrovi, byl správný předpoklad, že římské komedie Plautovy a ještě více Terentiovy jsou formálně i vnitřně napojeny Menandrem.

Teprve v roce 1905 se našly ve staré Afroditopoli v Egyptě zetlelé zbytky knihovny jakéhosi Dioskora, advokáta, který žil ve 3. století n. l. ke konci vlády císaře Justiniána a byl zřejmě milovníkem divadla. Jeho dědici dali asi tenkrát knihy z pozůstalosti do stoupy, ale část jich zůstala nacpána v širokých amforách na odpadky. A v amfoře trčel mezi odpadky fragment Menandrova díla zhruba šestnáct set let. V tom roce 1905 narazili na amforu kopáči při stavbě káhirské kanalizace. A svět měl po staletích zase v ruce skutečného Menandra: zlomek komedie  Perikeiromené (Ostříhaná) a podstatnou část komedie Epitrepontes.

A  půl  století  po  tomto  vzrušujícím  nálezu  se  objevuje,  opět  v  Egyptě,  poprvé úplný text  další komedie. Je to Dyskolos, jehož originální znění vydává v roce 1958 profesor ženevské university Victor Martin (Ménandre, Le Dyscolos, Bibliotheca Bodmeriana).

Jak vypadá objevený Menandros? V obou případech to není už divadelní text psaný na svitcích; tento způsob rozšiřování literatury ustupoval od 2. století n. l. formě knihy. V případě novějšího nálezu, Dyskola, je to knížka, špalíček o jedenácti listech, popsaných po obou stranách. Stránky jsou číslovány antickými řeckými číslicemi; první je označena číslicí 19. Je tedy zřejmo, že strana 1. až 18. s jinou komedií nebo komediemi se zatím ztratila. Na 19. stránce se dovídáme druhý titul komedie, totiž Misantropos, pak osoby komedie, že premiéra byla o slavnosti Lenájí2 roku 316 př. n. l. za archonta3 Démogena, že mladý básník dostal první cenu a že Knemóna4 hrál Aristodémos ze Skarfy. Písmo, kterým je hra psána, je typické písmo 3. století. Není hezké, ale je dobře čitelné. Slova písař v podstatě neodděloval; rozdělovací znaménka nejsou skorem žádná, jednotlivé výstupy jsou naznačeny jen vodorovnými čárkami, změny jakousi dvojtečkou. Scény (akty) odděluje navzájem slovo sbor. Ale v nové atické komedii to už není sbor Aristofanův, složený vlastně ze sólistů zasahujících do děje; zde je to jen několik tanečníků, kteří skutečně na chvíli rozdělí scény. Na straně dvacáté začíná děj.

Jak se vyvíjela komedie od Aristofana po Menandra? Aristofanovy komedie, to byl produkt peloponéské války,5 kterou Atény slavně neskončily. Po válce cítily únavu: velikou únavu, občanskou i lidskou. Aristofanes se stal ustavičnými narážkami na události a osoby svých dnů už nejbližší generaci nesrozumitelným, a hlavně také neodpovídal některými zevními obhroublostmi rafinovanějším společenským představám nové doby. Herec nové komedie odložil definitivně kostým s obrovským falem.6 A s tímto kostýmem odložila nová komedie i fabuli, inspirovanou někdy bujnou fantazií. Nové fabule zcivilněly. Politika ustoupila rychle do pozadí; přišla doba Filipa Makedonského a jeho syna Alexandra, pak boje diadochů o nadvládu nad tehdejším světem. A v tomto ovzduší a pod jeho tlakem se změnila ostrá politická komedie v krotkou občanskou veselohru, která pozbyla místního i časového zabarvení, i když její autor počítal při premiéře především s obecenstvem aténským. Z této veselohry, většinou bez hlubší morálky, vyrostl tvůrce moderní civilní komedie, Menandros.

Je třeba si uvědomit: narodil se jako syn aténského generála. Démosthenes obhajoval otce v době Menandrova narození před soudem. Alexandr Makedonský zemřel roku 323, rok 321 přinesl konec aténské námořní moci – a v roce 316 byla premiéra našeho Dyskola. Podle svědectví současníků byl Menandros vždycky oblečen podle nejnovější módy, šířil kolem sebe vůně orientu a jeho vášní byly ženy. Jeho velikou láskou byla po dlouhý čas dřívější milenka Alexandrova místodržícího. A tento zdánlivě povrchní elegán vidí rafinovanými pohledy do lidského soukromí svých současníků, do jejich rodinného a náboženského systému. V osobitých charakteristikách má předchůdce v próze Theofrastově.7

Překlad názvů obou komedií byl tvrdým oříškem. Nejdříve Epitrepontes. To jsou ti, kteří se obracejí na smírčího soudce. Říci „Smírčí soud“ nevystihuje věc, říci „Sudiči“ – sudič, to je Divíšek z „Otce“,8 ale dva primitivní venkovani, kteří našli na pastvinách novorozeně a nevědí co s ním, nejsou sudiči. Zkrátka, když v roce 1946 byla v pražském Komorním divadle uváděna tato komedie, dali jsme do titulu hlavní otázku celé hry: Čí je to dítě? Titul vystihující i trochu aténsky bulvární formou celého Menandra. A tento název komedii zůstal.

Co se týče druhé hry, Dyskola – není to zase ani mrzout, ani hrubián.9 Oba výrazy čiší zrovna šedivou nudou, která je až k zbláznění nemenandrovským dvojencem k tomu bulvárnímu dítěti. Užít druhého autorova titulu (Misantrop) by o něco lépe vystihlo lidský charakter hlavní role. Ale když je tu Molière se zcela jinou náplní slova! Je jeden výraz, pro nás bohatý, lidový výraz. A to je – dědek. Takový zatracený dědek! A proto „Dědek“.10

A ještě dvě zmínky: Epitrepontes tak, jak byli v oné amfoře nalezeni a zatím jen pro nás existují, jsou torzo. I když zhruba polovina celé komedie. Druhou, o něco menší část jsem v duchu Menandrově už tehdy v roce 1946 doplnil. Bylo třeba domýšlet a dokreslovat postavy, situace a skloubení děje z drobných náznaků zlomku a spojit je s tím, co bylo, v jedinou stavbu. Tyto doplňky jsou označeny hranatými závorkami.

A druhá zmínka: Že Menandrových komedií je po světě tak málo, má na svědomí hlavně fanatismus byzantských mnichů, kteří ničili jejich verše na hranicích.

Vladimír Šrámek11

POZNÁMKY:

1 Byl to např. Claudius Aelianus (asi 175–235) ve fiktivní korespondenci mezi „dědkem“ Knémónem (Dyskolem, Misantropem) a jeho sousedem Kallipidem:

Vlez mi na záda – Knémón Kallipidovi:

Na tvůj dopis jsem sice ani nemusil odpovídat, ale protože jsi všetečný a nutíš mě, abych se s tebou bavil, třebaže do toho nemám chuť, jsem rád, že mám aspoň tu výhodu, že s tebou nemusím mluvit tváří v tvář, ale prostřednictvím poslů. Tak tady máš takzvanou skythskou odpověď.

Já jsem blázen a vrah a nenávidím celé lidské pokolení. Proto také házím hroudy a kameny po těch, kteří mi šlápnou na pole. Persea ze staré báje považuji za šťastného člověka, a to hned ze dvou důvodů: že měl křídla a nikoho nemusil potkat a že se pohyboval tak vysoko, takže nemusil s nikým mluvit a s nikým se zdravit. Moc mu také závidím, že mohl proměnit v kámen každého, s kým se setkal. Kdyby mi nějaký šťastný osud dal takovou moc, nebylo by na světě ničeho tolik jako kamenných soch, a ty bys byl první, z kterého bych jednu udělal.

Co ti to vlezlo do palice, že mě tady usměrňuješ a že se tak ženeš do toho, abys ze mne udělal beránka, když jsem na celý svět tak navztekaný? Vždyť jsem proto i ten kus pole u cesty nechal ležet ladem a nic na něm nesklízím. A ty tu vystupuješ jako nějaký můj příbuzný a jsi celý posedlý po tom, abych byl tvým přítelem – já, který nejsem přítelem ani sám sobě! Kde jsem jen přišel na ten nápad, zrodit se člověkem!

Musíš se svého škarohlídství zbavit – Kallipidés Knémónovi:

Ty se ani trochu nelišíš od lidí, kteří vůbec neuznávají bohy, tak divoká a samotářská je tvá povaha.

Morous zůstane morousem – Knémón Kallipidovi:

Odpovídám na tvůj dopis jen proto, abych ti vynadal a abych si trochu vylil žluč. Nic bych si nepřál víc, než abych tě tu měl před sebou a mohl tě vlastní rukou zmáčknout. Co se mě pokoušíš zkazit? Proč mě chceš zničit a zveš mě na slavnosti a na hostiny? Za prvé, vidět víc lidí pohromadě nebo se s nimi stýkat, k tomu mám strašný odpor, za druhé, společným obětem se vyhýbám jako zbabělci nepřátelům, za třetí, nevěřím vínu, protože dovede nebezpečně a záludně zaútočit na lidský rozum. Pokud jde o bohy, Pana a ty ostatní, vzdávám jim úctu, pozdravím je, když jdu okolo, a to je všechno; obětovat jim nechodím, protože je nechci otravovat.

A ty mi tady ještě nabízíš vrzání na flétnu a zpívání, ty šašku jeden směšný. Za to bych byl schopen sníst tě za syrova!

Moc pěkné jsou i ty tvoje další rady, abych se dal do tancování a začal si něco s nějakým děvčetem, a hezky horkokrevně! Tak se mi zdá, že ty bys skákal i do ohně a dělal přemety mezi meči, já tě však za přítele nechci, ani když obětuješ, ani za žádných jiných okolností. – Poznámka Misantropova.

2 Slavnost Lenájí byl každoroční soutěžní divadelní festival. Byl to jeden z méně významných festivalů konaných v Athénách a Iónii. Lenáje se konaly v Athénách v měsíci Gamelionu (což byl sedmý měsíc helénistického kalendáře – od našeho 23. prosince do 22. ledna). Festival se konal na počest boha Dionýsa Lénajského (výraz „Lénai“ je jiné jméno pro mainády, bakchantky, Dionýsovy průvodkyně). – Pozn. Mis.

3 Archón (2. p. archonta, česky „vládce“, „pán“) byl starořecký úřední titul šéfa městského zastupitelstva. – Pozn. Mis.

4 Knemón – jméno se nápadně podobá jménu skutečné historické postavy misantropa z Athén, který se jmenoval Timón. Timon Athénský je tragédie na totéž téma od Williama Shakespeara. – Pozn. Mis.

5 Peloponéská válka (431–404 př. n. l.) – válka mezi Athénami a Spartou. – Pozn. Mis.

6 kostým s obrovským falem – právě v takovém kostýmu lze vidět např. Rowana Atkinsona v televizním seriálu BBC „Černá zmije“, 1. série, 3. epizoda, Arcibiskup. – Pozn. Mis.

7 Theofrastos (asi 372–287 př. n. l.) – řecký filosof, vědec a rétorik, žák a nástupce Aristotelův v řízení školy peripatetické. Veliké obliby došel Theofrastův spisek Charaktéres (Povahopisy), podávající v 30 oddílech krátké, ale velmi jemné charakteristiky směšných a hanebných povah podle typů nové komedie attické. Tím nabývají důležitosti pro poznání komedie této i jejích římských překladů. – Pozn. Mis.

8 Divíšek z „Otce“ – tj. postava z divadelní hry Aloise Jiráska. – Pozn. Mis.

9 Dyskolos (řecky psáno Δύσκολος) znamená jakožto přídavné jméno doslova „obtížný“, jakožto podstatné jméno znamená tedy cosi jako „ten, který je na obtíž“ nebo „ten, jenž obtěžuje“, nejnovější čeština má potom pro takový případ docela pěkné slovo „potížista“. – Pozn. Mis.

10 Vynikající česká filmová veselohra Já už budu hodný, dědečku! má nejen toho „dědka“ skoro v názvu, ale má také společný misantropický námět. – Pozn. Mis.

11 Vladimír Šrámek (1893–1969) – divadelní režisér, herec, filmový scenárista, překladatel. – Pozn. Mis.

12 Celá tato Onésimova promluva je pěkným příkladem užití Epikúrovy filosofie v umění. – Pozn. Mis.

13 Fylé – městečko v severozápadní části Atiky. – Pozn. Mis.

14 Cholargós – severovýchodní předměstí Athén vzdálené asi šest kilometrů od středu města. Z atické Fylé je to sem asi 20 km. – Pozn. Mis.

15 Tuto pasáž použil Claudius Aelianus ve svých fiktivních Dopisech vesničanů; viz pozn. č. 1 výše. – Pozn. Mis.