Byron - citáty a výpisky z díla

JDE V KRÁSE

Jde v kráse, jako chodívá

tma noci hvězdnou oblohou

a světla krása zářivá

i krása tmy v ní jedno jsou:

přísvitu něžná přediva,

jež pestré dny znát nemohou.

Snad každý stín, snad každý třpyt

navíc by půvab umenšil,

jenž v havraním je vlasu skryt,

zábleskem tvář jí osvětlil,

kde myšlenky se zdají dlít

tak čisté, jak zdroj čistý byl.

A na tváři a na čele

poklidném, mírném, výmluvném,

prozradí úsměv nesměle

dobro, jež je tu domovem,

dny v čisté lásce probdělé

a srdce vlídné k tvorům všem.

„Neumím nic opravovat. Jsem jako tygr. Když neuspěji při prvním skoku, stáhnu se s mručením do své džungle.“

MÁ DUŠE TEMNÁ JE

Má duše temná je – ó do strun sáhni,

jen ještě harfu toužím poslouchat.

SEN

Žijeme dvojí život. Spánek vlastní

hraniční panství mezi dvěma stavy,

zvanými nepřípadně smrt a bytí –

svůj širý svět divoké skutečnosti.

Sny rozvinou se, nabírají dech,

mají své slzy, muka, pravou radost,

lehají tíhou na myšlenky v bdění,

snímají tíhu z našich denních strázní,

rozdělí naši bytost: stávají se

částí nás samých i našeho času:

skuteční heroldové1 věčnosti.

Jak duchové k nám plují zdaleka,

mluví k nám hlasem Sibyl věštících,

vládnou nám mocí rozkoše a trýzně.

Dělají z nás, co předtím nebyli jsme,

vůli nám vnutí, až jsme spatřeným

do hloubky otřeseni – jsou to ony?

A není minulost snad stín? – Čím tedy jsou?

Výtvory ducha? – Mysl vskutku může

podstatu stvořit, zalidňovat hvězdy

bytostmi zářné krásy, nebo vdechnout

do tvarů život, jenž přežívá živé.

A tak chci vyvolat vizi, jak se mi zdála

snad ve spánku – myšlenka sama totiž,

byť dřímající, může čekat léta

a shrnout život do jediné chvíle.

Zrak melancholie je strašný dar!

Čím byl by, ne-li teleskopem pravdy,

jenž samu dálku zbaví oparu

a zjeví život v jeho nahotě,

skutečnost chladnou, skutečnou až příliš.

„Kdo by psal, když má na práci něco lepšího? Stačí pohlédnout na tu hádavou ‚odrůdu‘ a její monotónní životy... Jaká bezcenná lenivá cháska!“

TMA

Zdál se mi sen, jenž nebyl jenom snem.

Pohaslo jasné slunce, ztemnělé

hvězdy se potácely v prostoru

vysuty z drah a zledovělá země

se v bezměsíčném vzduchu kývala.

Jitra, jež vzešla, nepřinesla den

a lidé zapomněli na vášně

krom hrůzy zoufalství; nic nebylo

v srdcích než strašná prosba za světlo.

U strážních ohňů žili – všechny trůny,

královské paláce i chatrče,

přístřešky všeho, co dlí pod střechami,

spolykal oheň. Města pohltil,

nad požárem hořících domovů

naposled lidé pohlédli si v tvář.

A šťastni byli ti, kdo choulili se

pod žhavým okem sopek – pochodní.

Svět jenom nadějí a strachem žil.

Hořící lesy, které vzplály ohněm,

padaly, bledly – až pak zhroutily se

s praskotem do černi, jež zhltla všechno.

V tom skomíravém světle tváře lidí

přízrakům z jiných hvězd se podobaly,

jak stín a přísvit honily se po nich.

Někteří lehli, oči skryli v pláči,

jiní si bradu o pěst podepřeli

a krmíce své vatry pohřební

vzhlíželi k nebi s divým neklidem,

k příkrovu světa, který kdysi býval.

Pak s kletbou na prach země shlédli zas,

skřípali zuby, vyli; poděšen

snesl se na zem každý plachý pták

a složil křídla, tolik marná teď.

Zkrocena přišla všechna dravá zvěř

i hadi vmísili se mezi dav,

nechtěli uštknout. Měli jenom hlad.

Válka, jež na okamžik utichla,

vzplanula znovu. Jídlo platilo se

jen krví. Každý sytil v úkrytu

hltavě hlad. Už lásky nebylo,

myšlenka na smrt zemi ovládla,

na neslavnou a okamžitou smrt.

Hlad zuřil všude; lidé padali

a jejich kosti nepoznaly hrob.

Hubení zhltli hubené, i psi

napadli pány, vyjma jednoho,

jenž zůstal věren jeho mrtvole

a ptáky, zvěř i lidi zaháněl,

až hlad je skosil, nebo náhlá smrt.

Pes nehledal si žádnou potravu,

lízal jen s nářkem znehybnělou ruku,

jež hladit nemohla, a s posledním

zoufalým zavytím sám skonal též.

Dav hladem zvolna slábl, umíral –

až z obrovského města přežili

jenom dva nepřátelé; sešli se

nad zbytky bývalého oltáře,

kde tolik svatých věcí shořelo

k nesvatým účelům: a prohrábli

ten popel vyzáblýma rukama,

zesláblým dechem dýchli do jisker,

až slabý plamen k žití vzbudili,

plamínek pro smích; a když vzhlédli pak

a spatřili se v šedém přísvitu,

vykřikli hrůzou – hrůzou zemřeli,

zhynuli na svou vlastní ošklivost,

nevědouce až do poslední chvíle,

na čí to tvář tak ďábelsky psal hlad.

Mocný svět tvorstva byl teď prázdný křáp,

bez ročních dob, trav, stromů, bez života,

křáp smrti – divá změť spečené hlíny.

Umlkly řeky, moře, jezera,

nic v jejich hlubinách se nepohnulo.

Na moři tlely lodě bez pánů,

stožáry odpadaly po kusech

a bezhlučně se do vod nořily,

do mrtvých vod, vlnami nebrázděných.

Příliv i odliv s nimi našly hrob,

když zhasla luna, jejich milenka.

Vzduch stál a vánek se v něm nepohnul,

zmizely mraky – smazala je Tma,

která se sama stala vesmírem.2

„Jsem taková divná směsice dobrého a zlého... Jen dvěma pocitům jsem zůstal věrný – je to vřelá láska ke svobodě a nenávist k pokrytectví, a nic z toho není pravděpodobně vhodné, aby mi to získalo přátele.“

DON JUAN

ZPĚV JEDENÁCTÝ

Kam se ohlédnu, hned připadá mi,

co tvorů, čeledí, co druhů tu je,

zázraků, hvězd! Zrak neví, co by volil,

ó, svět je při nejhorším skvělý omyl –

Londýn, ten je osvětlen až tuze,

a kdyby Diogenés hledal dnes

jak tehdy svého poctivého muže3

a v metropoli zde ho nenalez,

jiného cosi jistě za to může,

než že by se mu ve tmě ztratil kdes.

Poctivý muž! Já také ho chtěl znáti,

však co jsem našel, jsou jen advokáti.

To na ženách obdivuji stále,

že lžou, jak dýchají, vše vsadí na lež,

až sama pravda vyhlíží jak faleš.

Vždyť co je vlastně lež? Což říci nelze,

že pravda v převleku? Já ptám se vás –

a myslím reky, historiky, kněze –

zda není v pravdě lež, co v těstě kvas?

A proto sláva lhářům a všem lžím!

Má múza misantrop je jenom zčásti.

Úředníci, tito malí plazi,

zbytnělí korupcí

jistě placeni jsou od drzosti,

ne že by v práci topili se po pás,

a pokud ještě máte pochybnosti,

ptejte se souseda, jenž žádal o pas

či jiný doklad k jejich nelibosti –

(„ten otrava, proč obtěžuje, co zas!“)

a našel sprosté z kurvy syny samé,

ztučnělé navíc za veřejné daně.

Zvláštní, že sestra ohně, duše naše,

jedinou kritikou hned sfouknout dá se!

I kdybych stál sám,

svůj svobodný hlas za trůn neprodám!

***

„Láska je podle mého skromného mínění dokonalý nesmysl, pouhý žargon poklon, romantiky a klamání. Já za sebe, kdybych měl padesát milenek, do čtrnácti dnů bych na ně všecky zapomenul, a kdybych si náhodou na některou z nich někdy vzpomněl, smál bych se tomu jako snu a žehnal bych hvězdám, že mě vysvobodily z rukou toho malého darebného slepého bůžka.“

***

„Ve smrti je pro mne něco tak nesrozumitelného, že o tom nemohu ani mluvit, ani přemýšlet. Když jsem pohlížel na rozkládající se hmotu té, která bývala tvorem, z něhož jsem se zrodil, pochyboval jsem v nitru, jestli jsem, nebo jestli ona není.“

***

„Nenávidím úkoly. Jestliže někdo dovede strávit své roky jinak než vypocováním poezie, snad by mu bylo lépe, kdyby kopal příkopy.“

***

„Láska je marnivost a sobectví, od počátku až do konce.“

***

„Vycházím jen proto, abych dostal novou chuť být sám.“

***

„Naším zákonem je pohrdat zákonem.“4

***

Říkáš, ať hledím si víc

lidí, a mezi ně chodit že mám.

Však duši je samota prospěšná víc,

já nechci svět, kterým pohrdám.

***

„Obecně pokládám ctnost za jeden z prvků, tvořících povahu, za cit a nikoli za zásadu.“

***

Neschopný sklonit se, neboť byl strachu prostý,

a světu za blázna právě pro svoje ctnosti.

Obáván, podváděn od mládí že se viděl,

výčitky necítil – tak lidi nenáviděl.

***

„Hobhouse5 říká, že je ze mne vlk samotář. Je to přesně tak... Hohó! Chtěl bych žít na pustém ostrově!“

***

„Swift píše, že žádný rozumný muž se nikdy neožení; ale myslím, že pro hlupáka je to nejrajštější ze všech stavů.“

***

„Naděje je líčidlo, jímž si skutečnost barví tváře. I sebemenší dotyk pravdy to líčidlo smývá a my pak zjistíme, jakou jsme to objímali běhnu propadlých tváří.“

***

Ach otče, měl jsem tyto vidiny,

daň ušlechtilé ctižádosti mládí!

Být tím, kdo lidi sobě získá si,

být světlonošem národů: to všechno

je za mnou – nesprávně jsem přemýšlel.

Svou povahu jsem nedokázal zkrotit:

vždyť ten, kdo vládnout chce, se musí plazit,

lichotit, číhat, všude vplížit se,

být živou lží, aby se jednou stal

nejvyšším mezi raby. Těmi jsou

zástupy vždycky. Já však nechtěl vstoupit

do vlčí smečky – ani jako vůdce.

Lev žije sám, a tak jsem také sám.

***

„Manželství je leda k tomu, aby jeden druhého začal nenávidět.“

***

Pokud jde o mne, učil bych třeba i kameny

bouřit se proti tyranům kdekoli na zemi.

***

„Jaký jsem byl blázen, že jsem se oženil – mohli jsme žít svobodní a tak šťastní jako stará panna a starý mládenec.“

***

Nežiji jedině sebou, ale stávám se

částí toho, co mne obklopuje

a vysoké hory cítím jako své.

George Gordon Byron

Kain

(výpisky)

Kain.

A to jest život! – Lopota! – a proč

se já mám lopotit?

Já nechtěl narodit se, nemiluju

ten stav, v nějž narozením vpraven jsem.

Žiju, však jen abych umřel.

Tak žiju. Kéž bych nebyl nikdy žil!

Lucifer.

Nic ducha neskloní,

když chce být sebou sám, stát o sobě

všech věcí kolem střed – neb on to jest, by vlád.

Nesmí klamat pyšný Velikán,

ač valný lidí strach a marnivost

jich malicherná svádí na duchy

svou vlastní mrzkou chybu.

Však my, co pravdu známe, mluvme ji!

Ejhle, já,

jenž vše znám, nebojím se ničeho.

Hleď, co jest pravé vědění!

Když cherub,

jenž více poznal, méně miluje,

jest láska serafa jen nevědomost.

Vol mezi věděním a milováním,

zde není volby jiné –

bohoslužba jest

jen strach a bázeň.

Kain.

Já nechci nic mít s blahem takovým,

jež mne a rod můj snižuje.

Lucifer.

V nitru ducha

jest moudrost, která vede ku pravému.

Kain.

Být původcem těch,

co nemohou než trpět dlouhá léta

a umřít – to se zdá mně plodit smrt

a rozmnožovat vraždu.

Proklet buď,

kdo život vynašel, jenž vede k smrti!

Lucifer.

Klneš otci svému?

Kain.

Což neklel on mně, dávaje mi vznik?

Lucifer.

Máš pravdu:

to kletba vzájemná jest mezi vámi.

Kain.

Ne se svou zemí, ač ji musím rýt,

se cítím v boji; však že nemohu

co krásného má, užít bez lopocení,

ni uspokojit plným věděním

svých tisíc rozpínavých myšlenek,

ni tisícery hrůzy života

a smrti utlumit!

Lucifer.

Ty zapomínáš na výrok,

jenž vás hnal z ráje: Válku se všemi

a smrt všem, nemoc, útrapy a hořkost –

ty plody vám nes’ zakázaný strom.

Kain.

Byl strom to lživý – nevíme my nic.

Lucifer.

Člověče!

Jsem bratrem těm, kdož dětí nemají.

Kain.

Ty duchu zpyšnělý!

Ty mluvíš hrdě – však ty sám, ač hrd,

máš kohos nad sebou.

Lucifer.

Ne!

Ne! – vítěze mám, ne mne vyššího!

Má úctu všech – však žádnou ode mne.

Já válčím proti němu.

Vše, vše mu odpírám.

Ustane

ten velký zápas, ustane-li kdy –

ne dřív, až zničen bude On neb já.

A co může zničit

vzájemnou a nezdolnou tu zášť?

On zmožitel zve zmoženého zlým –

kde však jest Jeho dobro?

Lucifer.

Váš rozum! Nechť ho hrozby nepřemohou,

by tlak vám nevnutil jho víry, proti

všem smyslům zevnějším a citům nitra.

Mysli a trp – a utvoř vnitřní svět

v svých prsou, zevnější když upadá.

Poznámky k Manfredovi

Manfred byl napsán z větší části r. 1816 ve Švýcarsku pod mocnými dojmy alpské přírody.

O Manfredovi podal vysoce zajímavý posudek Goethe, vykládaje, co z živlů faustovských Byron převzal, ale i jak celek změniti dovedl a takřka přetvořiti vlivem své zvláštní mohutné osobnosti. Podotýkáme k tomu, že Byron znal Fausta pouze podle některých zlomků, které mu ztlumočil Shelley.

Jaroslav Vrchlický, překladatel

POZNÁMKY:

1 herold = středověký dvorský a šlechtický obřadník vyhlašující zprávy, rozhodnutí a podobně, původně při turnajích ohlašující svého pána, a znalec heraldických (erbovních) otázek. – Poznámka Misantropova.

2 Byronova báseň Tma je považována za prorockou vizi světa po nukleární válce, kdy následkem vyvržení obrovského množství prachu do zemské atmosféry po atomových výbuších dojde k úplnému mnohaletému globálnímu zatemnění oblohy a nastane takzvaná nukleární zima a následný všeobecný hladomor. Lidstvo bude zničeno. Kromě toho soudím, že lidstvo by mělo být zničeno! – Pozn. Mis.

3 Diogenés hledal ... poctivého muže – narážka na známý žert tohoto starořeckého filosofa, jenž za bílého dne hledal s rozžatou lucernou v ulicích města dobrého člověka (viz obrázek). – Pozn. Mis.

4 Naším zákonem je pohrdat zákonem. – radikální heslo Byronovy veselé studentské čtyřky nejvěrnějších přátel v Cambridgi. – Pozn. Mis.

5 John Cam Hobhouse – jeden ze tří Byronových nejbližších přátel ze studií v Cambridgi, s nimiž se utvrdil ve svém nevěrectví (k čemuž přispěla četba francouzských filosofů, zejména Voltaira) a s nimiž vymýšlel plno divokých kousků; další dva se jmenovali Scrope Bedmore Davies a Charles Skinner Matthews. – Pozn. Mis.

cant – tímto vlastním slůvkem, znamenajícím v angličtině asi tolik, co „úkos“, „pohled úkosem“, vyjadřoval Byron pokrytectví všeho druhu. Byron si utvořil i další svá vlastní pohrdlivá pojmenování, například slovo „verše“ psal jako vr’ses, „poezie“ mu byla poeshií, „básnické nadšení“ přezdil na entusymusy, namísto slova „psaní“ používal znevažující „škrabání“, a „skládání básní“ mu bylo jen pouhým „vypocováním poezie“. – Pozn. Mis.