Montaigne: Eseje

Michel de Montaigne

Eseje

(výpisky)



O zkušenosti


Jsme notní pošetilci. „Prožil svůj život v zahálce“, říkáme. Anebo: „Dnes jsem neudělal nic.“ Cože? Copak jste nežil? To je přece netoliko prazákladní, ale i nejznamenitější ze všech vašich zaměstnání!

Naším velikým a slavným vrcholným dílem je vhodně žít. Všechny ostatní věci jako kralování, hromadění bohatství, budování jsou nanejvýš dodatky a drobné prostředky tohoto díla hlavního.

Oddech a snadná nenucenost je, po mém zdání, duši silné a vznešené dokonale ke cti a svědčí jí lépe než opak.

A není vědy tak nesnadné jako umět dobře a přirozeně prožít tento život.

Absolutní dokonalostí, a dokonalostí právě jakoby božskou, je umět se naprosto a beze zbytku těšit ze své podstaty. Bažíme po jiných údělech, protože nevíme, jak požívat vlastního. A namáháme se vyjít ze svých mezí, protože nevíme, jak si v nich vést. Avšak nadarmo si stoupáme na chůdy. Vždyť i na chůdách musíme chodit vlastníma nohama.



Pedanti


Měli bychom se pídit po tom, kdo ví něco lepšího, a ne, kdo ví více. Říkáváme sice: „Tak praví Cicero!“ – „To jsou zásady Platónovy!“ – „To jsou právě slova Aristotelova!“ – Co však říkáme sami? Jak soudíme? Co činíme? Ono by dovedl papoušek právě tak říci jako my. Příliš spoléháme na jiné, čímž vlastní naše síly odumírají. Nesamostatné a vyžebrané vědění venkoncem nemiluji. I kdybychom se mohli stát učenými z učenosti cizí, nestaneme se nikterak moudrými z cizí moudrosti.


Μισώ σοφιστήν όστις ούκ’ αύτώ σοφύς.1


Učitelé jsou – jak praví Platón o sofistech – ti z lidí, již slibují stát se lidstvu nejprospěšnějšími; ale oni jediní ze všech nejen nenapravují, co jim bylo svěřeno, nýbrž činí to ještě horším, a dávají si za to ještě platit. Kdyby se měla splňovat podmínka, již učinil svým žákům Pýthagorás, aby mu buď zaplatili, co žádá, anebo aby přísahali bohům, že mu zaplatí jeho námahu podle toho, jak vysoce si cení prospěch, jehož z jeho vyučování nabyli – tož by se páni učitelé divně na to dívali.


Non vitæ sed scholæ discimus.2


Jestliže vědění ducha nemění, nedokonalosti jeho nenapravuje, věru daleko lépe by bylo nechat všechno raději být.


Ut melius fuorit non didicisse.3


Studia již nemají žádného jiného účelu nežli zisk. A tak zbývají jen tací, již se oddávají studiím jen proto, aby jimi nabyli budoucího živobytí. A poněvadž je mysl těch lidí od přirozenosti, vychováním i příkladem z domova nízká, nenese proto učenost žádoucího ovoce. Neboť není s to, aby osvítila mysl, jež zhola žádného světla nemá, ani aby slepého učinila vidoucím. Nepropůjčujíc nikomu zraku, oči jeho šidí; vede ho po cestě, ačkoli má nohy k chůzi zdravé. Je dobrým lékem; ale žádný lék nezůstává nezměněn a neporušen v nádobě neschopné. – Aristón Chijský4 tvrdil kdysi správně, že filosofové posluchačům škodí, neboť většina z nich není prý tak duševně silná, aby měla z vyučování prospěch.



Paní Dianě de Foix, hraběnce de Gurson


Chodím bezpečněji a jistěji vzhůru než dolů. Přivykli nás na vodítka tak, že nejsme s to, abychom učinili kroku samostatného; životní síla naše a svoboda jsou tytam.


Che non menche saver dubbiar m’aggrada.5


Non sumus sub rege; sibi quisque se vindicet.6


S tím, co víme, můžeme nakládat jak chceme, nehledíce ani na původ, ani na knihu. Souhlasím s Platónem, jenž praví, že pevná povaha, poctivost a upřímnost tvoří pravou filosofii; všecky vědy, jejichž účelem je něco jiného, jsou pak prý pouhým nátěrem.


Vitamque sub dio et trepidis agat in rebus.7


Nestačí se jen duševně otužovat, i svaly je potřeba tužit. Duch sám přílišný má úkol, stojí-li sám, nejsa podporován tělem. Navykej si na bolest a tuhá cvičení tělesná, aby ses stal necitelným, bolí-li tě něco.


Mlčenlivost a skromnost jsou vlastnosti, s nimiž obcovat je velmi příjemné.


Licet sapere sine pompa, sine invidia.8


Jako je toliko básníkům velikým dovoleno užívat licencí, tak se také nemá za zlé velikým duchům, vyšinují-li se vlastní vůlí za meze obyčejnosti.


Si quid Socrates et Aristippus contra morem et consuetudinem fecerunt; idem sibi ne arbitretur licere; magnis enim illi et divinis bonis hanc licentiam assequebantur.9


Po rozumu mém vyniká dějepis mezi všemi předměty tím, že se jím každá mysl obírá jinak. Já se dočetl v Liviovi sta věcí, kterých mnohý jiný se tam nedočetl, a Plútarchos se v něm dočetl sta a sta jiných, kterých jsem já nenalezl, a na které spisovatel nepochybně ani nepomýšlel. Jedněm bývá tato četba pouhým mluvnickým cvičením, jiným anatomií světové moudrosti, jež nám nejtajnější záhyby povahy lidské objasňuje... V Plútarchovi je mnoho zevrubného a důležitého rozjímání, neboť byl po náhledu mém mistrem takových líčení; je však také na tisíc myšlenek, jichž se dotkl jen povrchně. Snažme se vyhledávat a využitkovávat, co v něm vězí. Tak zavdalo nepochybně jeho slovo: „Obyvatelé asijští slouží Jedinému“, Boétiemu10 podnět a látku ke spisu o „dobrovolném otroctví“. Pouhé připomenutí, jež připojuje v životopise k nedůležitému ději, nebo slovo na pohled nepatrné, má mnohdy takovou cenu jako celá rozprava. Škoda, že bývají lidé duchaplní tak úseční; čímž nabývají nepochybně takto slávy tím větší, my pak ztráty tím citelnější... A naopak ti, jejichž rozpravy jsou obsahem slabé, snaží se je zase rozvinout mnoha slovy.


Kdo si představuje velkolepý obraz matky přírody v celé její velebnosti jako nějaký namalovaný obraz; kdo čte v její tváři všeobecné a ustavičné proměňování; a kdo v tom poznává sebe a nejen sebe, nýbrž všechno veškerenstvo jakožto jemňounký tah štětce – ten pouze oceňuje věci podle pravé ceny. Tento veliký svět je zrcadlem, v němž se máme shlížet, abychom poznali svou vlastní podobu. Zkrátka chci, aby byl veškerý svět knihou.


Ze svobodných umění se má začít s tím, jež nás učí být svobodnými. Větší část dosavadních věd nám ničím neprospívá; a i v těch, jichž užíváme, je velmi mnoho zbytečných rozvláčností a podrobností, takže bychom učinili nejlépe, kdybychom na ně zcela zapomněli a podle návodu Sókratova se zabývali pouze těmi studiemi, ze kterých nám plyne prospěch.


Sapere aude,

incipe. Vivendi recte qui prorogat horam,

rusticus expectat, dum defluant amnis; at ille

labitur et labetur ni omne volubilis ævum.11


Anaximenés12 psal Pýthagorovi: „Jak mě mohou těšit taje věd hvězdářských, mám-li neustále na očích smrt a otroctví?“ – neboť tenkrát se chystali perští králové k válce s jeho vlastí.13 Podobně ať mluví každý člověk.


Je znamením našeho století, že filosofie je i pro lidi rozumně uvažující prázdným, fantastickým pojmem, který nemá ani podle úsudku lidí, ani ve skutečnosti žádnou cenu či užitek. Domnívám se, že se jí uškodilo přílišným slovíčkařením, jež brání do ní vniknout. Je totiž velice nespravedlivé tvrdit, že filosofie má tvář kyselou, svraštělou, odstrašující; kdo ji zohavil škraboškou bledou, škaredou? Není, co by bylo tak veselé, živé, kratochvilné, ba málem bych řekl rozpustilé, jako ona. Duše, v níž se usídlila filosofie, svou zdravostí i tělo ozdraví; propůjčí mu ušlechtilou velebnost. Školometové, jsouce duchem slabí, učinili si o ní obraz pošetilý, smutný, hašteřivý, nevrlý, hrozivý, ďábelský, posadili ji pod trní na osamělou skálu a proměnili ji před lidstvem v děsnou příšeru.


Školy jsou učiněné žaláře uvězněné mládeže. Vejděte do školy, když se vyučuje: uslyšíte toliko křik trestaných dětí a zuřících učitelů. Věru rozkošný způsob, jak vzbudit v útlých a bojácných duších lásku k učení, nutí-li se k tomu s tváří hněvem rozpálenou a s metlou v ruce!


Tázali se Diogena, proč se plete do filosofie, když nemá žádné vzdělání. „Právě proto,“ řekl, „se mi to lépe hodí.“


Pravým zrcadlem našeho smýšlení je náš život.


Náš svět jen žvaní, a ještě jsem neviděl člověka, který by nemluvil spíše více než méně.


Znám lidi, kteří se vymlouvají, že se nemohou náležitě vyjádřit, a přece předstírají, jako by měli hlavu plnou nejkrásnějších idejí. Je to pouhá pošetilost. Můj názor na to je tento: Jsou to domněnky, plynoucí z nejasných pojmů, které si neumějí uvnitř ani rozmotat, ani vyjasnit, tedy je také nedovedou řečí podat. Takoví lidé nerozumějí ani sobě samým; jen si poslechněte, jak koktají, chtějí-li ze sebe něco vydat, a poznáte, že chtějí porodit. Jejich plod je pak dosud nezralý a teprve v zárodku. Zvracejí ze sebe nezažitou potravu. Domnívám se – a Sókratés je mi svědkem – že kdo má na mysli pojmy živé a jasné, dovede je také vyjádřit, byť to byly třeba banality, nebo je-li němý, posunky.


Verbaque prævisam rem non invita sequentur.14


Totéž praví někdo jiný poetickým způsobem:


Cum rem animum occupavere, verba ambiunt.15


Podobně i třetí:


Ipsæ res verba rapiunt.16


Když přišli samští vyslanci ke spartskému králi Kleomenovi, připravili si dlouhou a krásnou řeč, aby ho pohnuli k válce proti tyranovi Polykratovi. Král jim odpověděl: „Váš úvod a začátek jsem zapomněl, proto nemohu porozumět vašemu středu a konci.“


Když kdosi na Kleantha17 dotíral dialektickými vtípky, pravil Aristippos:18 „Škádli takovým tlachem děti, ale nepoutej jimi vážné myšlenky rozumného muže!“


Svým jměním mohu nakládat svobodně, poněvadž je mé, a sebou, poněvadž jsem svůj.



O lásce rodičů k dětem


V řadě přirozených zákonů nalézáme na prvním místě pud sebezáchovy a opovržení vším, co škodí naší osobitosti.


Velmi málo si vážím chtíčů, které se v nás bez vlastního přičinění probouzejí. Z toho důvodu také nikdy neschvaluji a neschválím, že dítě sotva narozené je tak náruživě milováno, protože se na něm neprozrazuje ani duševní činnost, ani nemá dost výraznou tělesnou podobu, jež by mu zjednala naši lásku. Pravé a rozumné lásky by mělo přibývat, čím větších vědomostí děti nabývají. Obyčejně se to děje naopak. Dojímá nás dětské žvatlání, žert a hra více nežli později skutky již promyšlené, jako bychom je milovali jen pro ukrácení chvíle. Pak by bylo bývalo lépe, kdybychom je ani nezplodili.


Thalés19 udal hranice k ženění takto: když byl mlád, a matka mu domlouvala, aby se oženil, pravil, že ještě není načase; a když překročil mužský věk, že už na to není kdy.


Jsou-li děti divou zvěří, jak je naše doba po tisících plodí, musí je člověk nenávidět a utíkat před nimi.


Právě tak jako mívají ženy v době těhotenství nepravidelnou a pokaženou chuť, tak je i jejich duševní směr vždycky převrácený. Zpravidla se přiklánějí k nejslabším a nejneobratnějším dětem, nebo k těm, jež se jim věší na krk. Neboť nemají dosti soudnosti volit a chápat, co má skutečnou cenu.



KNIHA III.

Kapitola 8.


Jako náš duch sílí, stýká-li se s povahami mohutnými, tak se kupodivu ztrácí a hyne, je-li nucen se stýkat a bavit s povahami sprostými a chorobnými. Tato nemoc je nakažlivější než kterákoli jiná.


Za našich dnů obohacuje sice vědění u nás kapsu, nikoli však ducha.



KNIHA III.

Kapitola 12.


Každý z nás je bohatší než si o sobě myslí, vychovávají nás však, abychom spláceli dluh jiným, a jinde se dožebrávali; učí nás užívat více jiných nežli sebe.



POZNÁMKY:

1 Μισώ σοφιστήν όστις ούκ’ αύτώ σοφύς – Eurípida cituje Cicero: „Nenávidím moudrého, jenž sám moudrý není.“

2 Non vitæ sed scholæ discimus. – (latinsky) „Učíme se ne pro život, ale pro školu.“ (Seneca)

3 Ut melius fuorit non didicisse. – (latinsky) „Lépe by bylo nenaučit se ničemu.“ (Cicero: Tuskulské hovory)

4 Aristón z Chiu (žil zhruba kolem roku 260 př. n. l.) – řecký stoický filosof, blízký Zenónově škole a kynikům. Filosofům, kteří přednášeli duševně méněcenným posluchačům, říkal posměšně Seirény (podle bájných žen, jež svým líbezným zpěvem lákaly námořníky do záhuby). Když byl obviňován, že tím snižuje vážnost a důstojnost filosofie, odpověděl, že by si byl býval raději přál, aby jej Příroda obdařila schopností dorozumět se s divokými zvířaty, aby mohl raději učit je, než své nechápavé posluchače. Co se týče jeho názorů na bohy, prohlašoval, že žádný bůh není ani možný, ani myslitelný. Žádný z jeho spisů se lidužel nedochoval v úplnosti; známe jen pár zlomků a citátů z děl jiných filosofů. – Poznámka Misantropova.

5 Che non menche saver dubbiar m’aggrada. – (italsky) „Že pochybnost jak vědění mne baví.“ (Dante: Peklo)

6 Non sumus sub rege; sibi quisque se vindicet. – (latinsky) „Nemáme krále žádného; každý ať chrání sebe sama.“ (Seneca)

7 Vitamque sub dio et trepidis agat in rebus. – (latinsky) „Ať žije pod širým nebem a v nebezpečí.“ (Horatius: Ódy)

8 Licet sapere sine pompa, sine invidia. – (latinsky) „Lze moudrým být i bez nádhery, bez závisti.“ (Seneca)

9 Si quid Socrates et Aristippus contra morem et consuetudinem fecerunt; idem sibi ne arbitretur licere; magnis enim illi et divinis bonis hanc licentiam assequebantur. – (latinsky) „Učinil-li co Sókratés nebo Aristippos (A. Starší – srovnej s pozn. č. 18 níže) proti zvyku a obyčeji, nesmí kdokoli jiný se domnívat, že i jemu je to dovoleno; ti muži čerpali své oprávnění z darů božských.“ (Cicero: O povinnosti)

10 Étienne de La Boétie (1530–1563) – francouzský spisovatel a básník, Montaignův přítel. Napsal „podvratný anarchistický“ spis Discours de la servitude volontaire. – Pozn. Mis.

11 Sapere aude ... volubilis ævum. – (latinsky) „Odvaž se být moudrým, začni. Kdo odkládá být rozšafným, podobá se rolníkovi, jenž se chce přebrodit, až řeka odteče; ale ta teče a poteče po všechny věky.“ (Horatius)

12 Anaximenés z Milétu (585–528 př. n. l.) – řecký předsokratovský přírodní filosof, materialista (na obrázku níže). – Pozn. Mis.

13 perští králové se chystali k válce s jeho vlastí. – Vyprávění o perských králích a o řecko-perských válkách najdeš ve Starověkých bájích a pověstech. – Pozn. Mis.

14 Verbaque prævisam rem non invita sequentur. – (latinsky) „Kdo věci jasně zná, slova se mu sama dostaví.“ (Horatius, O umění básnickém)

15 Cum rem animum occupavere, verba ambiunt. – (latinsky) „Když věc ducha proniká, slov má nazbyt.“ (Seneca Starší, Kontroverze 7,3)

16 Ipsæ res verba rapiunt. – (latinsky) „Věci si samy přivádějí slova.“ (Cicero)

17 Kleanthés (asi 330–230 př. n. l.) – řecký stoický filosof, původně pěstní zápasník; s pouhými čtyřmi drachmami se vydal do Athén, aby se učil filosofii u kynika Kratea. Aby měl na živobytí pracoval v noci jako nosič vody (pročež si vysloužil přezdívku Φρεάντλης = Studnař). Svou materialistickou filosofii popsal v asi padesáti dílech, z nichž se zachovaly jen zlomky. Slunce považoval Kleanthés za božské, neboť na něm závisí život všech pozemských bytostí. – Pozn. Mis.

18 Aristippos mladší (žil kolem roku 325 př. n. l.) – filosof kyrénské (ultra-hédonistické) školy; vnuk Aristippa staršího z Kyrény (asi 435–356 – srovnej s pozn. č. 9 výše). – Pozn. Mis.

19 Thalés z Milétu (asi 624–548 př. n. l. – na obrázku níže) – řecký předsókratovský filosof, jeden z legendárních sedmi mudrců. Plútarchos vypráví, že když se ptal Solón Thaléta, proč se neoženil, odpověděl mu Thalés: „Protože mám rád děti.“ – Pozn. Mis.