Egyptská kniha mrtvých

Staří Egypťané pokládali mozek za přebytečnou a neužitečnou hmotu, již po smrti člověka odstraňovali z těla nosními dírkami, podobně jako my živí smrkáme. Ačkoli měli Egypťané značné anatomické znalosti, vážili si více než mozku plic, jater, žaludku, ba i střev, nejvíce však srdce, tedy instinktu. Srdce, tedy neomylný živočišný instinkt, bylo sídlem rozumu, veškerého citu a charakteru člověka – žádný mozek! Jak je to vůbec možné u tak vyspělé civilizace? Snad je to dáno tím, že starověký Egypt ještě mohl plně důvěřovat a spoléhat na své dosud nezkažené instinkty a mohl se jimi tedy bez obav ze ztroskotání řídit jako kormidelník střelkou kompasu, která se tehdy nevychylovala ze správného směru tak jak to vidíme a zažíváme plni obav v dnešní vychýlené době.

Podle té knihy o Egyptě, již nyní čtu, panovala tam pověra, že kdo se narodí čtvrtého dne v měsíci, ten podlehne horečce. To je kousíček ode mne; bez dvou hodin se to týká i mne. Raději bych se byl býval snad narodil třiadvacátého – to by mě jen uchvátil krokodýl.

Jako vždy, když čtu nějakou zajímavou knihu, i ta kniha z knihovny o Egyptě mě ovlivňuje natolik, že jsem do jejího obsahu ponořen víc, než do ponuré reality začátku jedenadvacátého století. Uvědomil jsem si v noci náhle – za nepřetržitého poslechu Barokní kytary –, že továrna, do níž chodím pracovat, leží od mé ubikace směrem na západ, takže i Já, podobně jako egyptský sluneční bůh, nebo duševní dvojník ka, se ubírám na tu temnou světovou stranu umírat, strávit tam v podsvětí dvanáct dlouhých hodin, abych se posléze ráno zase znovuzrodil.

Dočetl jsem knihu EGYPT. Říše faraonů. Nejvíc se mi líbila pověst o trestající kraví bohyni Hathor. Nejvyšší bůh Re chtěl potrestat všechny, kdo se proti němu vzbouřili. Pověřil tím úkolem právě kraví bohyni Hathor proměněnou ve lvici. Ta svůj úkol plnila tak svědomitě a s takovou misantropickou chutí, že ji Re musel opít, jinak by byla vyhladila celé lidstvo. Ach, ten alkohol, to je zhouba světa! Alkohol a lidstvo! Já to vždycky říkal! Krásná a poučná pověst!

Kniha to byla celkem dobrá, i když i tady se občas vyskytly nepochopitelné nesmysly a zřejmé dezinterpretace. Například asi dvakrát si autor spletl muže se ženou, ačkoli se lišili již svým úborem! Ženy nosily typické dlouhé šaty na ramínkách s velice hlubokým a odvážným výstřihem, který sahal až pod prsa, takže ňadra zůstávala odhalená. Pěkná móda.

Zaujalo mě také, že dělníci na stavbě pyramid vůbec nebyli žádní zbití a bičem a podvýživou zbědovaní otroci, jak se vždy tvrdilo, nýbrž byli to normální zaměstnanci, placení v bohatých naturáliích, kteří dokonce neváhali i stávkovat, když se jim něco nelíbilo! Další letitý mýtus tedy padl. Zdá se, že mnohé z lidského vědění je spíše falešná představa než holá skutečnost.

Lúkiános v dialogu Obrazy je poněkud nudný a příliš lidský, vychvaluje lásku k lidem, a dopouští se dokonce na jednom místě nechutné urážky staroegyptských zvířecích božstev, když píše, že egyptské chrámy jsou na pohled nádherné, ale uvnitř prý nesídlí bozi, nýbrž opice, ibis, kozel nebo kočka. Jako kdyby měl být rozpor mezi krásou a zvířeckostí.

(Misantrop, Zápisník mrtvého muže)

Pokud jde o pyramidy, nezasluhují si náš obdiv pro nic jiného, než proto, že se našlo takové množství lidí natolik ujařmených, že celý život stavěli hrobku pro nějakého panovačného blbce, kterého měli raději – bylo by to moudřejší i statečnější – utopit v Nilu a jeho mrtvolu předhodit psům. Snad bych pro ně i pro něho mohl vymyslet nějakou omluvu, ale nemám na to čas. S náboženstvím a uměnímilovnými staviteli je to na celém světě skoro na jedno brdo, ať je tou budovou egyptský chrám nebo banka Spojených států. Stojí víc, než zač stojí. Mnohým nedají spát památné stavby Západu i Východu – rádi by se dozvěděli, kdo je stavěl. Co se mne týká, spíš by mě zajímalo, kdo je tenkrát nestavěl – kdo byl nad takové hlouposti povznesen.

(H. D. Thoreau, Walden aneb Život v lesích)